„Zatraceně…“ Velmi bledý Nicholas Southcott se vynořil z lodní koupelny.
Pilot se potichu zasmál. „Žádný strach, nejste první pasažér se vzdušnou nemocí na palubě téhle lodi!“
Nejsem si naopak docela jistý, že nejsem, pomyslel si Nicholas trpce a navzdory svému nejistému žaludku vyhlédl ven lodním okénkem. Krajina pod nimi mu připomněla domov. Bylo snadné zapomenout, kde je, když se na svět díval shora. Ale když se podíval pozorně, pláně i lesy měly nepochybně trochu odlišný odstín zelené, než jaký znal z domova, poněkud namodralý.
Neměl bych tu být, povzdechl si. Je to absurdní! Měli jsme počkat na skutečného vyšetřovatele. Já tu nemám co dělat!
Ovšem, namítl tichý hlásek v jeho mysli, profesionální vyšetřovatel by se sem nedostal dřív než za dva týdny. A kolonie je malá, bez vlastní policejní stanice. Musel to být někdo z administrativního personálu.
Ano, ale proč právě já?
Protože ty máš být příštím správcem kolonie, tak už konečně přestaň kňourat!
„Co se ve městě vlastně stalo? Slyšel jsem, že to byla nějaká dost ošklivá smrt, ale nemůžete věřit všem drbům,“ ozval se pilot.
„Ne, to nemůžete,“ přikývl Nicholas.
Muž vypadal zklamaně, ale Southcott rozhodně nemínil sdílet detaily incidentu jen tak s pilotem vzducholodi. Obzvlášť s tímto pilotem vzducholodi. Ale obzvlášť proto, že o něm sám moc nevěděl.
Přál si, aby Jadhi povolili lidskou techniku ve svém teritoriu, třeba jen ve vážných případech jako nyní. Ale to bylo tak vše, co to bylo – zbožné přání.
Teď mám jen vzdušnou nemoc, ale jakmile se dotknu jejich země, budu jako slepý a hluchý – s vyšetřováním zločinu na krku! Žádné aktivní augmentace, žádné čočky, žádný tablet, žádné skenery. Vybavili mě primitivním zápisníkem, perem, tužkou a nějakou věcí, která by měla dělat obrázky a ukládat je na stříbrné destičky. Proboha, to zní vážné směšně.
Byl rád, že se mu žaludek na zbytek cesty víceméně uklidnil. Alespoň tak získal nějaký čas na přípravu. Ze své kožené tašky přes rameno vytáhl knihu, kterou mu vytiskli, a znovu si tiše povzdechl. Pravidla byla jasná; žádná vyspělá lidská technologie za hranicemi kolonie. A tak si nesl veškeré informace, které by mohl nejspíše potřebovat, s sebou – v papírové knize.
Nervózně listoval jejími stránkami. Než vzlétli z kolonie, prošel si vše, co považoval za důležité, na svých kontaktních čočkách. I ty musel nechat doma. Nikdo by si jich nemusel všimnout, ale opět – pravidla byla přísná. A ačkoli byli Jadhi technologicky celá staletí pozadu za lidmi, vláda s nimi chtěla udržovat přátelské vztahy – převážně kvůli zdejším bohatým zdrojům, které bylo lidem dovoleno těžit –, a tak se podřídila jejich požadavkům nekontaminovat jejich vlastní kulturu lidskou technikou.
Zanedlouho se Ashdi – nebo Mosazné město, jak ho lidé přezdívali – vynořilo před nimi.
Nicholas musel připustit, že město bylo víc než impozantní. Mělo vysoké štíhlé věže propojené můstky připomínajícími filigránové krajky, dechberoucí ornamentální budovy, obrovské továrny, široké ulice… a především barvu. Jadhia byla velmi bohatá na kovy a místní se brzy naučili je využívat. Každá budova ve městě je alespoň částečně využívala ve své konstrukci, i kdyby třeba jen pro dekorativní účely. Nedlouho po úsvitu, jako právě nyní, celé město vypadalo jako v plamenech. Byl to nádherný pohled.
Ale také velmi cizí.
***
Nicholasovi se velmi ulevilo, když byla vzducholoď připojena k dopravní věži a on měl opět pevnou zem pod nohama. Někdo na něj už čekal dole.
„Pan Southcott?“
Spatřil tmavovlasou třicátnici s temně opálenou pletí a přísnými rysy.
„Ano, to jsem já. Vy musíte být Maria Santoriová.“
„Samozřejmě. Pojďte za mnou.“
Bioložka a xenoetnoložka studující Jadhi a nyní jeho průvodkyně ve městě, působila poněkud rozčileně. Nicholas uvažoval, jestli ji tak vyvedl z míry včerejší incident, nebo za tím bylo něco úplně jiného.
Dovedla ho na místo činu. Nicholas se po cestě snažil vyptávat, co Santoriová o zločinu ví a co se o něm ve městě povídá, ale říkala, že bude lepší s tím počkat, až tam budou. Nenavázala žádnou další konverzaci a Southcott nechtěl riskovat zhoršování její očividně špatné nálady dalšími pokusy, a tak strávili zbytek cesty v tichu. Museli se proplést ulicemi plnými rachotících parních kočárů a nově také autobusů. Město leželo v oblasti prošpikované stovkami hydrotermálních průduchů, a tak mělo poměrně spolehlivý, levný a téměř všudypřítomný – byť vzácně i nebezpečný – zdroj energie. Původně byla používána jen v domech a továrnách na vytápění a pro stroje, ale později některé chytré hlavy napadlo páru vyrábět a pohánět jí vozidla. V současnosti měl každý, kdo v Ashdi něco znamenal, svůj vlastní parou poháněný kočár – a mezi nimi opatrně, ale rychle procházeli pěší Jadhi v tradičních dlouhých světlých hábitech. Nicholas se na většinu z nich díval zespoda; Jadhi byli v průměru o něco vyšší než lidé. Nicholasovi připomínali lenochody. Nebylo to úplně nejlichotivější přirovnání, ale nemohl si pomoci. Jejich hnědá a bílá srst a zvláštní tváře, které vypadaly, jako by se stále usmívaly, nesly nespornou podobnost s těmito pozemskými chudozubými.
„Jsme tady,“ řekla konečně Santoriová. Vstoupili do malého dvora, kde leželo tělo jednoho Jadhi. Nicholas byl překvapen, že místo vypadá téměř nenarušené, ač mu zabralo skoro den se připravit a dostat se sem.
Jméno oběti znělo Iuresh – tolik ještě Nicholas věděl. Věnoval dvěma Jadhi stojícím v uctivé vzdálenosti od těla tradiční pozdrav a sklonil se k mrtvému.
Četl překlad zprávy jadhijského kněze – Jadhi byli toho názoru, že je zcela zbytečné volat lékaře k někomu očividně již mrtvému. Díky ní také předem znal příčinu smrti – ačkoli by musel být doslova slepý, aby si teď nevšiml nože zabořeného do hrudi mrtvého. Zdráhavě vytáhl fotoaparát a začal pořizovat snímky místa činu.
Jeden Jadhi za jeho zády začal hovořit. Nicholas vzhlédl.
Nervózně si skousl spodní ret. A taky mohli poslat někoho, kdo rozumí Jadhi mnohem lépe než já…
„Toto je Andash, Iuřeshův otec, a vedle něj jeho žena Hadhian. Andash říká, že byste se měl pořádně podívat na ten nůž. Je to zbraň vyrobená lidmi, patřící muži jménem Gary Palmer. Tomu, který je teď držen v cele na radnici.“
„Vím, to bylo ve zprávě. Ale poděkujte mu za mne, prosím.“
„Ještě neskončil. Říká, že Palmer měl na jejich syna špatný vliv. Snažil se ho odlákat z Ashdi do naší kolonie, zapomenout na předky a žít mezi hvězdami. Před dvěma dny měli velkou hádku, právě tady na dvorku domu patřícího Iureshovi a jeho rodičům. Palmer na odchodu vypadal velmi vztekle, alespoň jak dokáže Andash posoudit se svou znalostí lidských projevů emocí. Myslí si, že v noci se Palmer vrátil, vylákal Iureshe ven na dvůr a tam ho probodl. Dvůr byl po setmění zavřený; Iuresh musel svého vraha pustit dovnitř,“ překládala Santoriová.
Nicholas přikývl. „Rozhodně to vypadá tak, že Iuresh svého vraha znal. Zdá se mi, že byl bodnut zblízka a zřejmě nečekaně, jinak by se snažil bránit. Ale vypadá to, že se o to nijak nepokoušel. Taky se zdá, že vrah stál před ním a bodl ho přímo do pravé části hrudníku, kde mají. Jadhi srdce. To naznačuje alespoň základní znalost jejich anatomie, značnou sílu a jistou ruku. Iuresh si pravděpodobně vůbec neuvědomil, co se děje, dokud nebylo příliš pozdě. Zřejmě zemřel krátce nato. Co si myslíte, doktorko Santoriová?“
„Dobré posouzení. Souhlasím,“ odpověděla.
Nicholasovi se hluboce ulevilo, když slyšel její souhlas; přečetl hodně o zkoumání míst činu v minulosti a o anatomii Jadhi, když byl vybrán jako lidský vyšetřovatel – koneckonců člověk, Gary Palmer, byl zatčen za vraždu domorodce, což kolonie nemohla nechat jen tak – ale tohle bylo poprvé, kdy viděl mrtvé tělo, lidské nebo Jadhi, a dosud nikdy nevyšetřoval nic jiného než chybějící daňové formuláře.
Nezkušenou rukou naškrábal pár poznámek do svého zápisníku, pořídil ještě jednu fotografii a vstal.
„Měli bychom vyslechnout Palmera a poslechnout si jeho verzi událostí.“
Rozloučili se s Iureshovými rodiči, kteří se konečně přiblížili k tělu svého syna a začali je připravovat na pohřební obřad přichystaný na večer. Vyžadovat jeho další pozdržení by bylo nepřípustné. Jadhi neznali nic jako soudní lékaře. Tělo ohledal kněz a shledal, že je možné ho pohřbít. Vlastní vyšetřování pak bylo vedeno členy městské rady, kteří sloužili jako volení vládci, úředníci, vyšetřovatelé a soudci v jednom. Trochu jako ve staré Číně, pomyslel si Nicholas. Jen doufám, že se jejich právní systém časem změní. Takové jednání věci jenom komplikuje. Stejně jako dodržování pravidla „žádné vyspělé lidské techniky“ nebo povolení pohřbu jen půldruhého dne po vraždě.
***
Radnice byla poměrně blízko, jen deset minut chůze širokými, ale přeplněnými ulicemi. Stráže je pustily do cely, kde se zoufalý muž choulil v rohu s tváří zabořenou v dlaních.
„Pane Palmere?“ ozval se Nicholas tiše.
Mladý muž vzhlédl. „Vy jste sem byli posláni vyšetřit ten zločin, že? To je dobře, doufal jsem, že někoho pošlou! Jste moje jediná naděje. Neudělal jsem to, musíte mi věřit!“
„Jsem Nicholas Southcott a tohle je doktorka Maria Santoriová. Máte pravdu, byl jsem sem poslán zjistit, kdo zabil Iureshe – přesněji, jestli jste to byl vy, a pokud ne, prokázat to a zbytek nechat na místních. Musím vám položit pár otázek.“
„Jistě, ptejte se, na co potřebujete!“
„Jak dlouho jste se s Iureshem znali?“
„Necelý rok, skoro tak dlouho, jak žiju v Ashdi. Potkali jsme se v továrně, kde Iuresh pracoval a kde jsem prováděl svůj výzkum. Snažím se dokončit dizertaci na téma podobností mezi životem dělnických tříd v současném Ashdi a viktoriánském Londýně.“
„Hodně štěstí,“ zamumlala Santoriová pro sebe. Očividně považovala takovou snahu za šílenou. Nicholase to nepřekvapilo; o Jadhi sice na pravděpodobného budoucího správce věděl velmi málo, ale i tak mu bylo jasné, že lidská a jadhijská společnost jsou stěží srovnatelné. A ačkoli svou technickou úrovní Ashdi připomínalo města viktoriánské éry, společnost a principy, na nichž stála, se nemohly lišit více.
„Rychle jsme se spřátelili,“ pokračoval Palmer. „Oba jsme se zajímali o kulturu toho druhého, vyměňovali jsme si informace, snažili se vzájemně porozumět našim tradicím a různým pohledům…“
„Doslechl jsem se, že jste se předevčírem hodně pohádali – pravděpodobně jen pár hodin před jeho smrtí.“
„Ano, ale to byla menší roztržka. Naštvalo mě, že se vyjadřoval dost urážlivě o našich svátcích – že prý jsou úplně prázdné, komerční a pokrytecké. Měl zčásti pravdu, ale rozčílilo mě, jak to podal. Byla to hloupá hádka. Chystal jsem se mu omluvit.“
Nicholas měl dojem, že tentokrát mu Palmer neříká pravdu. Udělal si myšlenkovou poznámku vrátit se později, najít mladíka ještě zoufalejšího a zeptat se znovu, tentokrát naléhavěji. Možná bez Santoriové. Mezi čtyřma očima se snad Palmer rozpovídá víc.
V ten okamžik mu vážně chyběla jeho obvyklá schopnost si doslova dělat myšlenkové poznámky.
Neubránil se dalšímu povzdechu. S trochou štěstí bude už odpoledne zpět v kolonii.
Nebo taky ne.
„Víte o někom, kdo by mohl chtít Iureshe zabít? Kohokoli s motivem?“
„Ne,“ zavrtěl Palmer hlavou.
Lže. Tentokrát si byl Nicholas skoro jistý. Ale nezdálo se, že by se dal zlomit teď. Ale možná bude už za pár hodin ochotnější si popovídat.
„A jak vysvětlíte nůž, kterým byl Iuresh zabit? Patřil přece vám.“
„Původně ano. Ale daroval jsem ho Iureshovi už před týdnem. Moc se mu líbil a já ten nůž nepotřeboval. Prosím, musíte mi věřit, je to pravda!“
„Děkuji, pane Palmere. To je prozatím všechno.“
Santoriová vypadala překvapeně, že je hotov tak rychle, ale nic neřekla.
„Přísahám, že jsem ho nezabil!“ dodal Gary Palmer. Hlas se mu třásl a oči se leskly potlačovanými slzami. „Zjistíte, že pro to nesvědčí žádný důkaz, protože jsem to nebyl já!“
„Naneštěstí pro vás Jadhi nepotřebují důkaz viny, aby někoho odsoudili. Požadují důkaz vaší neviny. To byste měl vědět, když je studujete,“ pravila Santoriová klidně.
Palmer se na ni nevěřícně zahleděl. „Cože? Myslíte… že půjdu před jejich soud, pokud neprokážete mou nevinu?!“
Nicholas si odkašlal. „Obávám se, že ano. Ale ujišťuji vás, že uděláme všechno, co je v našich silách, abychom zjistili pravdu.“
Santoriová se na něj nesouhlasně podívala, jako by si myslela: Hezká řeč, ale tak úplně vám v tom nevěřím.
Palmer si jejího pohledu naštěstí nevšiml. „Děkuji, hrozně moc vám děkuji! Prosím vás, najděte toho vraha. Najděte ho…“
Po jejich odchodu se Santoriová konečně ozvala: „To znělo skoro jako slib.“
„Neslíbil jsem mu nic konkrétního. To, co jsem řekl, je pravda. Mám v úmyslu udělat, co budu moci. Což zahrnuje vrátit se sem později. Myslím si, že nám Palmer neříká pravdu – nebo přinejmenším celou pravdu. Nemyslím si ale, že zabil toho jadhijského chlapce. Ovšem,“ dodal rychle, když si povšiml jejího zachmuřeného pohledu, „to všechno je záležitost důkazů. Nesmím se nechat ovlivnit svými osobními názory.“
Pokud Palmer zabil Iureshe, bude nepochybně následovat dosti nepříjemná mezinárodní aféra. Jadhi budou chtít místní soud, Země bude pravděpodobně požadovat souzení vraha po lidském právu. Ale jelikož Palmer byl malá ryba a dobré mezinárodní vztahy byly nadevše důležité, skončil by pravděpodobně pod jadhijským právem, v kterémžto případě by ho čekala dlouhá a velmi bolestivá budoucnost. Jadhi zastávali názor, že vrah si nezaslouží žádný soucit, právě naopak. Povídalo se, že dokážou být poměrně vynalézaví, co se týče způsobů vyvolávání bolesti.
Pořád titíž stále se usmívající, přátelští Jadhi, pomyslel si Nicholas s trpkou ironií. Doufal, že Palmer je nevinen.
„Musíte mi pomoci, doktorko Santoriová,“ řekl. „Znáte Jadhi lépe než kdokoli jiný.“
Pozvedla obočí. „A co vy, pane Southcotte? Co o nich víte vy?“
„Jen o málo víc než průměrný obyvatel kolonie, který s nimi normálně ani nepřijde do styku.“
„Vážně? Čekala bych, že příští správce bude lépe informován.“
Zastavil se, zíraje na ni. „Jak to víte?“
„Prosím vás. Jsme malá kolonie a drby se šíří rychle. Lord Gillam si přeje odejít na odpočinek zpět na Zemi a chystá se jmenovat vás svým nástupcem. Jen bůh ví proč.“
Nicholas se rozhodl urážku přejít. Santoriovou potřeboval. „Prosím. Nemusíte mě mít v oblibě, ani si myslet, že jsem ten správný člověk pro svou pozici, a já to akceptuji. Ale jeden život skončil a druhý je v sázce. Bez vaší pomoci by také mohl být ztracen.“
Santoriová pak udělala něco, co ho ohromilo. Usmála se. „Ovšemže pomůžu.“
„Děkuji. Potřebuji jim lépe porozumět, vědět, co by mohlo dovést jednoho z nich k vraždě… Dokážu si představit, jak by mohl uvažovat lidský vrah, ale nedovedu si ani vzdáleně představit myšlení běžného Jadhi, natož vraha. Zvlášť když všichni vědí, co za život je v případě vraždy a dopadení čeká.“
„Jadhi by mohl zabíjet z mnoha různých důvodů, stejně jako člověk. Je pravda, že se jen výjimečně uchylují k násilí a většina z nich dodržuje zásady a obecnou morálku téměř fanaticky – ale i to by mohl být zdroj motivu. Co když Iuresh porušil něco, co ostatní považovali za důležité? Pak by se někdo dodržující pravidla do písmene mohl rozhodnout ho tímto způsobem zastavit nebo potrestat. Ale to je stále jen spekulace. Potom… Jadhi obvykle nemívají příliš intenzivní vztahy. Jejich partnerství a přátelství bývají hluboká, ale také mají svá pravidla. Nedovedu si představit Jadhi bojující za lásku. Tenhle koncept by shledali nepochopitelným. Nicméně mohli by zabíjet pro postavení, pro bohatství… Také si dokážu představit Jadhi vraždící kvůli pomstě za krutou nespravedlnost vůči jejich rodině či přátelům – závazky mají svá pravidla. Jedním z nich je opravdu silná oddanost. Když jste něčí blízký přítel, nesete za něj zodpovědnost. Její součástí je pomsta vůči těm, kteří jim ublíží.“
Nicholas se zamračil. „Zajímalo by mě, jestli to věděl i Palmer a jestli se považoval za Iureshova blízkého přítele. A když už jsme u něj – jaký měl motiv? I kdyby lhal o té hádce a šlo o něco důležitějšího, co by ho mohlo vést až k zabití přítele?“
Santoriová se nadechovala k odpovědi, když se před nimi objevil vysoký štíhlý Jadhi ve smetanově zbarveném hábitu a věnoval Nicholasovi mírnou úklonu. To, co následovalo, ohromilo Southcotta i Santoriovou.
„Mé jméno je Pakdhish. Podle zákonů Země a jejích kolonii vás formálně žádám o politický azyl, pane,“ pravil výbornou angličtinou.
Pravidla byla jasná. Řekl správná slova a požádal o azyl oficiálního zástupce Země. Nicholas ho nemohl odmítnout; definitivní přijetí či zamítnutí žádosti záviselo až na přezkoumání.
„A já vaší žádosti vyhovuji. Budete odveden na bezpečné místo v lidské kolonii,“ řekl Nicholas formálně. A pak, upouštěje od oficialit, se zeptal: „Jen mi něco povězte, prosím. Proč jste si mě vybral? V Ashdi je mnoho lidí, kteří nepracují pro úřad kolonie, podobně jako tady doktorka Santoriová, která je na volné noze a jen občas přijímá zakázky od kolonie. Nemáte možnost poznat, kdo z nás má právo udělit azyl a kdo ne. Vy jste oslovil přímo mě. Proč?“
„Vím, kdo jste. Snažíte se vyšetřovat smrt Iureshe, protože jeden z vás byl zatčen.“
„Znal jste Iureshe?“
„Ano. Ale tento rozhovor by neměl pokračovat na takto veřejném místě,“ řekl Pakdhish. Pokud Nicholas dokázal správně číst jeho emoce, Jadhi byl nervózní a zřejmě i vystrašený.
„Jistě. Ehm, doktorko Santoriová, víte o nějakém místě, kde bychom si mohli promluvit v soukromí?“
Povzdechla si. „Můj byt je nedaleko. Pojďte.“
***
Byt Santoriové byl jen dvacet minut chůze od radnice. Když tam dorazili, nabídla Pakdhishovi a Nicholasovi čaj a vodu. Oba odmítli. S tím se zdála spokojena a také se usadila ke stolu.
Pakdhish začal vysvětlovat: „Měl jsem strach o svůj život od chvíle, kdy jsem zjistil, že Iuresh je mrtev. Když byl zatčen člověk, měl jsem naději, že kolonie vyšle vlastního vyšetřovatele. Zůstal jsem poblíž Iureshova domu a čekal. Pak jsem vás Sledoval.“
„Proč se bojíte o život?“
„Iuresh mi dodával vaše technologie. Myslím, že to ho mohlo stát život.“
Pakdhish viděl jejich šokované výrazy, ale sám neprojevil žádnou změnu emocí. „Studoval jsem vaši vědu a techniku. Obdivuji, jak daleko jste došli. Chci totéž i pro svůj lid. Snažil jsem se vyrobit zařízení podobná vašim, která by fungovala na stejných principech, ale vypadala, jako by přirozeně vzešla z našeho technologického pozadí. Považuji se za určitého… vynálezce.“
„Do hajzlu,“ vydechla Santoriová.
Nicholas by to nedokázal shrnout lépe.
„Jak dlouho už to probíhalo?“
„Asi sedm vašich měsíců. Zatím jsem nestihl mnoho, ale pokrok nevyhnutelně čeká!“
„Víte, jak Iuresh naši techniku získával?“
„Ne. Hádám, že každá část řetězce věděla tak málo, jak jen bylo možné.“
Nicholas zaváhal. Měl bych se ho zeptat, kde byl předešlou noc? Ne; to musí počkat. Ideálně dokud není v naší kolonii a já nemohu použít trochu přesnější metody, než se jen tak zeptat.
Pozorně se na jadhijského vynálezce zadíval.
Vidím v těch oranžovožlutých očích smutek? napadlo ho.
Nebyl si ani trochu jist.
„Pakdhishi, mohl byste zůstat v bytě doktorky Santoriové, dokud se nevrátíme? Je tu bezpečno. My zatím musíme pokračovat ve vyšetřování,“ řekl. A pro sebe dodal: Budeme zpět u Palmera dřív, než jsem si myslel.
***
„Pozapomněl jste nám říct část pravdy, že je to tak?“ otázal se Nicholas chladně. „S Iureshem jste nebyli jen přátelé. Byli jste komplicové.“
Palmer vzhlédl. „Já… ano. Máte pravdu.“
„Kdy a jak to začalo?“
„Zpočátku jsme byli skutečně jen přátelé z různých kultur, snažící se lépe si vzájemně porozumět. Iuresh byl lidmi fascinován, zejména naší technikou. Považoval pravidla o nekontaminaci za zbytečná a Zpátečnická, snil o rychlém pokroku. Proto se mě asi před půlrokem zeptal, jestli chci změnit svět… a pašovat lidskou techniku do města.“
„Kolik jste toho sem zatím dostal?“
„Ne moc, jen nějaké přehrávače, tablet a čočky. Iuresh říkal, že zná někoho, kdo by se mohl pokusit je zpětně analyzovat, někoho hodně vzdělaného v současné fyzice a v lidských technologiích, kdo by je časem mohl představit jako vlastní jadhijské vynálezy.“ Palmer se nepatrně usmál. „Víte, že Jadhi mají docela talent pro sestavování nových zařízení? Dokážou ovládat obě ruce velmi precizně, ne jako my.“
„Ano, jejich mozek na rozdíl od našeho není lateralizovaný,“ přikývla Santoriová.
V Nicholasově mysli něco sepnulo. Podal svůj zápisník a pero Garymu Palmerovi. „Pane Palmere, ještě jedna věc: Potřebuji váš podpis na téhle stránce.“
Palmer vypadal překvapeně, ale vzal pero do pravé ruky a podepsal se.
Nicholas se usmál. „Výborně. Děkuji, pane Palmere. Právě jste poukázal na svou nevinu.“
Palmer na něj zíral zcela zmaten, ale Maria Santoriová už věděla. „No jistě! Bodná rána jako u Iureshe musela být vedena levou rukou; proto ho mohl zabít jen lidský levák nebo Jadhi. Zdá se, že vám dlužím omluvu, pane Southcotte. Podcenila jsem vás.“
„No, zatím nejsme ani trochu blíže nalezení skutečného vraha. Ale snad zástupci Ashdi porozumí tomuto důkazu, uznají ho a propustí pana Palmera,“ Nicholas kývl na mladíka, který vypadal bez sebe radostí a úlevou. „Odtud už to zase bude jen jejich vyšetřováni.“
Vynořili se z cely s úsměvy na tvářích. „Než předáme vyšetřování místním, ještě bych se rád zeptal na pár věcí Iureshových rodičů. Když jim řeknu o pašování, možná přijdou s nějakými nápady, kdo mohl chtít Iureshe zabít – třeba někdo z práce. Iuresh pracoval v továrně, zdá se tedy logické, že by jeho kolegové mohli být zapojeni právě do pašování techniky. Nebo nám mohou říci, jestli něco vědí o Pakdhishovi. Mohl požádat o azyl ne ze strachu o život, ale aby se vyhnul místnímu soudu. Každopádně pak snad budeme mít pevnější tvrzení pro požadavek Palmerova propuštění.“
„Dobrá, ale pak už lidské vyšetřování končí. Neměli bychom se míchat do jejich záležitostí.“
„Souhlasím.“
Nicholas pociťoval čím dál lepší náladu, když se blížili k domu Iureshových rodičů. Dnes by mohl zachránit nevinného muže a možná i předat jadhijským úřadům skutečného vraha. Možná jeho zvolení pro tento úkol nebylo ze strany lorda Gillama špatný krok.
Hadhian a Andash byli překvapeni, že je znovu vidí, ale pozvali je dál a nabídli jim tradiční místní čaj.
„Pokud si chcete zachovat dobré zažívání, zdvořile odmítnete,“ zasyčela mu Maria do ucha.
Po skončení formálních pozdravů a nabídek začal vysvětlovat, jak byl Iuresh zapojen do pašování techniky a proč to nemohl být Palmer, kdo ho zabil. Jeho jadhijština nebyla příliš dobrá, ale Santoriová mu překládala.
„Myslím, že kdybychom informaci o pašování zveřejnili, třeba by se ozvali noví svědci,“ uzavřel. „Někdo mohl vidět něco podezřelého, další komplic by se mohl bát o život… Třeba to přinese výsledky – odhalí celou síť a zároveň nás navede k vrahovi.“
Hadhian rychle promluvila, ale pro její krátkou otázku ani nepotřeboval překlad. „Máte v úmyslu říci všem o Iureshově zločinu?“
„Ano; bude to nejlepší krok.“
„Kdo další ví?“
„Zatím jen my, Pakdhish a Palmer.“
Uslyšel Marii se prudce nadechnout. „Zatraceně,“ zašeptala téměř neslyšně.
Nicholas si uvědomil svou chybu zároveň s tím, kdo ještě mohl mít silný motiv zabít Iureshe, ale už bylo pozdě.
Jadhi nebyli jen vyšší než lidé. Byli také silnější. A teď Hadhian vystartovala po Santoriové, zatímco Andash se vrhl na něj. Dělilo je jen pár kroků.
Nicholas zoufale sáhl po první věci, co mu přišla pod ruku. Byl to jeho fotoaparát. Těsně před tím, než Andash stihl zaútočit, stiskl tlačítko blesku.
Nečekaný záblesk Andashe dočasně oslepil, Nicholas ho odstrčil a pomohl Marii.
„Utíkej!“ zařval, když ji strčil ke dveřím. Silná ruka ho popadla a stáhla zpět.
Santoriová se neotáčela. Zmizela ve dveřích, pronásledovaná Hadhian.
„Jak jste to mohli udělat?“ vyhrkl Nicholas, snaže se získat čas. „Vaše vlastní dítě!“
I když Andash nerozuměl anglicky téměř vůbec, dokázal zřejmě pochopit, nač se Nicholas ptá.
„Vědomě si zvolil cestu vedoucí k jeho smrti. Zabít ho bylo milosrdenství. Kdyby se kdokoli další dozvěděl o jeho zločinu, Iuresh by trpěl. Bylo to rychlé a přesné. Téměř nic necítil?“ řekl Jadhi. Ve svém rozrušení a v tichu místnosti mu Nicholas rozuměl téměř každé slovo.
„Chtěli jste svého syna ušetřit horšího trestu a rodinu toho ponížení. Chápu. Ale Maria utekla. Řekne o tom úřadům. Prosím. Zabít mě by to udělalo jen horší,“ vydechl.
„Hadhian tu ženu dopadne. Musí.“
Nicholas si uvědomil, že Andash se musí cítit stejně zoufalý jako on. Oba mohli v tomto okamžiku ztratit úplně vše. Překvapeně shledal, že je mu vraha líto.
Zadíval se na jeho tvář, která stále vypadala, jako by se široce usmívala.
Andash stál nad ním a blokoval mu cestu ven, ale nepohnul se, jen se díval na Southcotta svýma žlutohnědýma očima. Nicholas se neodvažoval znovu se pokusit uprchnout. Věděl, že by neuspěl. A tak jen čekal a zíral na smutného Jadhi.
Zdálo se to jako celá věčnost, než zvenčí uslyšel jadhijský křik, ozvaly se rychlé kroky a dva vysocí Jadhi vešli a chytili Andashe.
Po jejich odchodu se objevila Maria. Těžce oddechovala a vypadala vyčerpaně, ale s úlevou se usmála, když ho spatřila.
„Pojďte,“ podala mu ruku. „Odteď už je to jen jejich záležitost. A Palmera právě propouštějí.“
„Výborně,“ zmohl se Nicholas, vděčně přijal její ruku a zvedl se. Potřeboval ji; když mu Andash zmizel z dohledu, přestal sice mít strach, zato se začal neovladatelně třást. Předtím byl ztuhlý jako socha.
Pořád viděl ty nažloutlé oči, dívající se dolů na něj…
Proč mě nezabil, když měl příležitost? Uvědomoval si, že už je příliš pozdě – nebo co?
Zavrtěl hlavou. Nejspíš to nikdy nezjistí.
„Pojďme odsud. Doprovodím vás. Vyzvedneme Pakdhishe a pak zajdeme k dopravní věži,“ řekla Santoriová.
Nicholas zjistil, že je schopen se zasmát. „Neměl by gentleman doprovázet dámu?“
„Prosím vás, tyhle staré zvyklosti! To na mě nezkoušejte. Kromě toho já jsem ta, kdo zná cestu.“
Usmál se. „Ano. A děkuji vám.“
„To nic není, jen nějaká míle, míle a půl. Ale kdybyste chtěl, můžeme vyzkoušet některý z jejich autobusů…“
„Měl jsem na mysli díky za to, že jste mi zachránila život.“
„Ach, ano. Inu, kdo ví, kdo jiný by mohl být jmenován příštím správcem, kdybyste přišel o život? Je sice těžké si to představit, ale mohlo to být horší!“
Nicholas se hlasitě rozesmál.
Santoriová se na něj podezíravě zadívala. „Jste si jistý, že jste nedostal ránu do hlavy? Každopádně určitě vypadáte, že byste se potřeboval něčeho napít. Ideálně něčeho silného. Ovšem,“ ušklíbla se, „alkohol je mimo hranice kolonie přísně zakázán. Jsem si ale jistá, že nějaký si sem našel cestu tak jako tak.“
„Myslím, že ho oželím. Měl jsem pro dnešek pašování až dost. Krom toho mě čeká let doprovázený vzdušnou nemocí.“
„Jak myslíte.“
Pokračovali dál městem plným páry, mosazi a podivných zvyklostí. K vlastnímu překvapení Nicholas zjistil, že ač mu augmentace a technika obklopující ho na každém kroku bolestně chyběly, dokázal si Ashdi skoro oblíbit.
Ale jen skoro.
