Kristýna Obrdlíková – Xueshan

1. Na dně

Tma byla studená a chutnala odporně. Protahovala se hluboko ponořenými puklinami, které namátkou protínaly strukturu Kořenů a vzdáleně připomínaly opuštěné ulice. Po stěnách prastarých mamutích vzpěr stékaly vodopády rzi a na nich zase živořily chomáče světélkujících hub vytvářejících proměnlivé, rorschachovské obrazy. Poloprázdné palivové kontejnery a pravidelně zatěžované písty praskaly a lupaly vlivem změn teplot a proměnlivých tlaků v přívodních trubkách. Ve vzduchu se srážela protivná vlhkost páchnoucí po kyselině.

Spleť stářím sesedlých tunelů, později násilím znovu vyvrtaných průchodů a letitým průmyslovým odpadem zanesených kanálů sice k městu náležela, ale málokdo z lidí tam nahoře věděl, jak to tady dnes doopravdy vypadá. Kdokoli si mohl snadno domyslet, že současná aglomerace spočívá na příliš rozsáhlých základech, aby bylo možné je udržovat v dobré kondici, ale nikdo se o to skutečně nezajímal. Ve výsledku to znamenalo panoptikální devastaci.

Vše, co věkem ohlodané traverzy a ledabyle ošetřované konstrukce vypotily, stékalo do olejnatých loužiček a zrcadlilo světélka dvou bledých lampionů, pověšených s opatrnou úsporností vedle slepého oka bývalé ventilační šachty. Označovaly, že je někdo doma.

Yattu seděl uprostřed hromady hadrů, kterou si z nostalgie navykl nazývat postelí, a s mírně nakloněnou hlavou soustředěně poslouchal, jenže k tomu nepoužíval uši, ale prsty. Před pár okamžiky ho ze spánku vytrhlo chvění na pokraji jeho vědomí, jak se někde blízko otřel o některý z kovových povrchů pátrací paprsek. Pro jeho smysly to znělo jako tón vyluzovaný utlumenou ladičkou a ve svém jednoduchém, několika instinkty ovládaném životě neznal nic nepříjemnějšího. Existovala jen malá pravděpodobnost, že jdou po něm, ale jeho uhýbání před pozorností Samari bylo výsledkem nepolevující ostražitosti a vědomí, že ti se nevzdávají snadno. Ani v nejmenším nechtěl, aby jeho snaha přišla vniveč.

Paprsky byly jeho specialitou. Cokoli, co odněkud někam směřovalo a mělo svůj konkrétní cíl, Yattu dokázal nejen „uvidět“, ale také rozšifrovat. Paprsek jako proud informací pro něj znamenal hladkou dálnici znaků, na kterou mohl kdekoli naskočit a pustit se do více či méně srozumitelného, ale vždycky až k základnímu kódu obnaženého materiálu. Byl k tomu stvořen, vyšlechtěn a přizpůsoben a v prostředí, které bránilo efektivnímu používání rádiových vln, by se stal dokonalým nástrojem špionáže a sofistikovanou zbraní pro datové války. Kdyby podstoupil všechny plánované kybernetické úpravy. A kdyby neutekl.

Vibrace se vrátily zesílenou intenzitou a jejich původce prokmitl několik desítek metrů západně od místa, které Yattu považoval za svůj domov. Jakmile implantáty a na ně napojené hypercitlivé smysly znovu zaznamenaly blížící se hrozbu, samovolně uvedly do chodu podvědomé obranné mechanismy; Yattu poslepu hmátl po botách a pogumované kombinéze, z níž neustále čpěla lezavá vlhkost, ale on si toho nevšímal, stejně jako ho přestala zajímat spousta jiných věcí: přemýšlet v tomto deprivovaném prostředí znamenalo směřovat k šílenství. Ještě si pro jistotu přibral respirační masku, kdyby se zplodiny rozhodly dělat potíže jeho plicím, přes oči stáhl prastaré letecké brýle se zteřelou gumou po obvodu a několikrát zmáčkl dynamo malé baterky, než ji zahákl za okraj kapuce pláštěnky. Všechno zabralo sotva pár mrknutí a on už se soukal z ventilačního průlezu jako červ z kukly. Maskováním se nezatěžoval, všechno tady dole vypadalo jako stižené leprou a vstup do jeho doupěte se od okolí nijak nelišil. Vazká tma se díky rozptýlené a mírně jedovaté vlhkosti zachytávala na čemkoli, co se jí postavilo do cesty, to znamená na všem. Díky tomu se také celé bludiště stávalo vodivým a pro Yattua užitečným.

Přilepil se ke kovové výztuži hned nad šachtou a přiložil ucho k strupatému povrchu. Pravděpodobně by si vystačil s dlaněmi, ale chtěl mít jistotu. Okraj paprsku proplul ještě o něco dál a vykrojil do neprůhledné nicoty bludičkový proud rozřaseného světla, i když Yattu tomu spíše naslouchal, než že by jakýkoli jas doopravdy viděl.

Vzdálené naříkání a klapání získávalo na významu, jak se opatrně pouštěl ve svém smyslovém pátrání dál a dostával se do kontextu. Brzo si byl celkem jist, že se nežádaná pozornost od něj vzdaluje, a v určitém úlevném rozrušení si hryzal spodní ret. Nevypátrali ho. Zatím ne.

Tady u Kořenů se, co se týkalo pozornosti úřadů, zrovna tlačenice nekonala. Nenalézalo se tu nic, co by vyžadovalo osobní přítomnost jakéhokoli správce; spodní dvě úrovně města byly vesmírem samy o sobě a kromě robotických opravářů sem zaměstnanci z lidské společnosti neměli důvod zavítat. A pokud se tak stalo, tak jen ze zoufalství nebo nedostatku soudnosti.

To ale neznamenalo, že by tu nikdo nežil, Na hranici dne a věčné noci, v místech nejstarší a skoro pohřbené infrastruktury, se čile rozlézaly slumy, uzavřené rodové či etnické komunity s komplikovaným uspořádáním zajišťujícím pořádek na barbarské, ale funkční úrovni, nezávislé na rozhodnutích společností vládnoucích v civilizaci nahoře. Na různých místech pod městem určitě existovalo víc takových uskupení, ale ten místní, spolehlivě nechtěný a živelně nebezpečný hrozen se jmenoval Eonog. Všichni zde žijící bývalí občané byli vyvrhelové, přistěhovalci, nepřizpůsobiví uprchlíci nebo deformovaní podivíni a tvořili pestré a z jisté perspektivy naprosto zbytečné podhoubí prosperující megapole rozprostírající se v horních vrstvách městského sendviče.

Ale byli tu.

Pro Yattua ale Eonog znamenal totéž co pupeční šňůra pro plod. Pracoval pro ně totiž jako hlídka tam, kam nechodil nikdo, kdo doopravdy nemusel: úplně na dně, z dosahu veškerého technického pokroku. Staral se o dodržování pravidel jejich malého univerza a na oplátku byl chráněn a dostával potraviny, aby přežil. Yattu víc nechtěl.

Uprchlíkům se pomáhá. Ztracení a zranění se hledají. Škodná se hlásí. Významné poruchy ve struktuře města se oznamují. Údržbářští roboti se nepoškozují, naopak. Kdo se nestará, o toho se nestarají ostatní.

Přítomnost bezpečnostních složek v Kořenech znamenala totální pohotovost, ať už byl její důvod jakýkoli. Jestliže se pátrání propadlo až na tuto úroveň, znamenalo to, že je to proklatě důležité a že se to týká korporace Samaří, která jediná je dostatečně mocná, aby si mohla dovolit tak nákladnou operaci.

Podobné plýtvání zdroji v minulosti uskutečnili jen jednou a bylo to Yattuovo nejhorší období života. Dnes tahle mrazivá připomínka spočívala na hladině jeho mysli jako splávek na jezeře: po většinu času nečinná, ale při sebelehčím záchvěvu se od ní znovu rozšířily poplašné kruhy.

Yattu nespokojeně sykl a vědomě potlačil neveselé vzpomínky, aby svůj mozek, který po technické stránce setrvával z větší části v nečinnosti, ušetřil neužitečných a energeticky náročných aktivit. Začal místo přemýšlení raději po paměti šplhat o něco výš na servisní rampu, která se v době jeho předchůdců stala organickou součástí tu a tam vyspravené změti rychlých cest. Jen jednou za čas si přisvítil baterkou, aby zkontroloval stav lávek v místech, kde získal v minulosti pochybnosti.

Po hmatu se sice uměl orientovat více než dobře a luminiscence primitivních organismů kolem něj poskytovala právě dostatek fotonů k zachycení a vyhodnocení, ale Yattu také věděl, že sebevědomých a riskujících lidí jsou plné hřbitovní komplexy.

Nerezové a k nepoznání zaneřáděné rošty pod jeho botami zajíkavě zpívaly a v truchlivém naříkání přestávaly jen výjimečně. Vrzavý rytmus měl v sobě cosi uklidňujícího a známého, nabízel pevný řád. Někdy se ve stínech mihla lesklá očka retrokrys, ale těch v posledních týdnech ubývalo, jak se sezónně přemnožovaly divoké kočky. Však i to přejde, až se o takové přebytky v biomase postarají lovci a kuchaři z Eonogu. Ti dovedou zužitkovat doslova všechno – hned nebo později. A až se přemnoží sám Eonog, asi z toho zaskočí v krku některým dravcům sídlícím v potravním řetězci až na špičce, ve skleněných mrakodrapech zabodávajících se do stratosféry. To snad ale bude ještě nějakou dobu trvat.

Vzduch vlhkou hustotou nabýval podoby chuchvalců a převaloval se po orezlých plošinách, jak si s ním pohrávaly pomalé tepelné proudy tepající v nitru nestvůrně obrovských sloupových potrubí, energetického jádra města. Jak se k nim Yattu blížil, čím dál hůř rozeznával jemné nuance a změny v silovém poli a rovnováze této části Kořenů. Tam končil jeho okrsek.

Oteplilo se a adrenalin se staral, aby jeho ostražitost nepolevila: právě podobná místa pro něj znamenala největší nebezpečí. Yattu připomínal slepce, jak se nepřetržitě dotýkal kovových povrchů kolem sebe a pomocí konečků prstů odezíral nezřetelnou řeč celého hmatatelného prostoru. Rty města ale mlčely a nedávaly mu žádnou odpověď na otázku, proč sem Samari napřelo svoji pozornost. Bude muset vyšplhat vzhůru a vyslechnout novinky a s tím související opatření. To se mu ale moc nechtělo.

Pátrání narušitelů se přesunulo ještě o několik sektorů dál, daleko za energojádra a pod obytné čtvrti, mimo Yattuův dosah, takže z něj v hlavě nezbývalo víc než nepříjemné, znepokojující vrnění na pokraji slyšitelnosti. Yattu usoudil, že pro bezpečnost své oblasti udělal dost a že bude lepší si návštěvu Eonogu odbýt dříve než později, když už je stejně vzhůru. Hladina jeho mysli zase nabývala zrcadlového klidu a všechny kybernetické obvody se znovu deaktivovaly, aby ušetřily vzácnou kilojoulovou potravu.

O dvě minuty později Yattu zakopl u paty bezpečnostního žebříku o tělo schoulené do klubíčka.

 

2. Příčiny

Řetězec příčin a následků započal před více než dvaceti lety, dlouho předtím, než se Yattu poprvé nadechl. Nedalo se o něm tvrdit, že se narodil, to už se jeho vznik dal spíše srovnat s dozráním geneticky upravené plodiny, nicméně i tak byl technicky vzato člověkem se všemi obvyklými vrozenými instinkty. První roky jeho nesamostatného života s ním tedy trávila žena jménem Eva, aby mu nahradila matku a do jisté míry ho chránila před čímkoli, co by znamenalo jeho pozdější znehodnocení.

Z té doby si neodnesl žádné vzpomínky, jen intenzivní dojmy, například že je obklopen zrcadly, která jsou ve skutečnosti poloprůhlednými okny a za nimiž je stále někdo, kdo ho pozoruje. Yattu nepatřil sám sobě.

Když mu bylo asi pět let, podstoupil první modifikaci. Z těch, co následovaly, si odnášel jen zamlžené vjemy neskutečna a pocity střemhlavého letu přerušované prudkými nárazy do překážek s konzistencí betonových zdí. Programování a operace neprobíhaly bez chyb, Yattu koneckonců neměl ošetřujícího lékaře jako spíše mechanika a řemeslníka jménem Matui, který měl za úkol přetvořit jeho tělo k tomu, aby podávalo dokonalé výkony. Znamenalo to nekonečné hodiny v pěně a obvazech, které mu obalovaly ruce a hlavu, tiché hodiny smyslové deprivace s tlumeně běžícími diagnostickými přístroji, nepříjemné hodiny při testování a kontrolách. Možná několikrát umřel, nebo mu to tak připadalo.

Řekli mu, že je prototyp, ale už mu neprozradili, co to znamená. Nezáleželo na tom.

Když bylo jisté, že se Yattu vyvíjí bez defektů, co se alespoň lidského hlediska týkalo, Eva zmizela a nahradil ji Rei.

Rei se nejpravděpodobněji blížil představě otce, byl to ale zejména pán a vlastník, prostředník a konstruktér, nejbližší přítel a důvěrník. Chodil se na něj dívat a pronášel množství slov povzbuzení a radosti nad pokroky, kterých si Yattu vážil od chvíle, kdy porozuměl jejich formě a možná i obsahu. Láska, kterou k němu cítil, někdy pulzovala jeho tělem k nesnesení a naplňovala jeho život silou návykové drogy. Určitě nebyla přirozeného původu, ale co na tom, s tím si hlavu nelámal a ani neměl možnost srovnání, aby si to uvědomil. Některými věcmi si dlouho nebyl úplně jistý, protože než byl připojen k Síti, neměl možnost vybudovat nějaký referenční rámec. Mělo to trvat ještě několik let, pro tu dobu ale bylo typické, že když byl Rei daleko, Yattu strádal a tesknil, toužil po dotecích a zvuku jeho hlasu víc než po čemkoli jiném. A na Evu dočista na mnoho let zapomněl.

Jak Yattu rostl, jejich vztah se proměňoval, prohluboval, získával na intimitě a mnoha odstínech. Yattuovy úkoly, testy a pravomoci se rozšiřovaly, přicházely opravdové výzvy a ostrá zapojení do pulzujícího světa paprsků a informačních technologií. Odhaloval, co umí: jako v obráceném procesu individualizace Yattu naopak stíral rozdíl mezi sebou a virtuálním okolím. Vedle rostoucí informační gramotnosti, jež stála u zdroje budování vlastního názoru, uměl brzy sledovat několik paralelních systémů, podle požadavků upravovat jejich hodnoty, zaznamenávat výkyvy ve stavech a doplňovat základní programové vybavení jednoduchých obvodů. Cítil se užitečný.

Rei ho chválil nebo trestal podle toho, jak se Yattuovi vedlo, ale chodil za ním čím dál méně; jeho přítomnost a dohled měl převzít Khain, průvodce pro třetí a nejnepříjemnější fázi jeho zapojení.

Od první chvíle dával Yattuovi najevo, že ho nesnáší, ačkoli ten čestně neměl tušení, zda k tomu zavdal nějaký důvod, a poprvé se setkal se skutečností, že je používán: Khain zkoušel Yattuovy hranice při jakékoli příležitosti, aby ho nachytal při neúspěchu, což ho přivedlo k několika okamžitým nebo pozdějším kolapsům a také k získání cenných zkušeností ohledně budování vlastního soukromí. Yattu to nevnímal jako křivdu, ale jako fakt. Všechna nepříjemná setkání a selhání vytěsňoval a dařilo se mu to lépe hlavně od doby, kdy začal klouzat v Síti a mapovat dosah linek protkávajících město Xueshan jako složitý nervový systém. Cítil se ve svém živlu, když mohl vlastní smysly zostřit a vyslat za hranice své fyzické schránky. Uměl se svézt po paprsku, zorientovat se na Majácích a formulovat vlastní zprávy, které vplétal do existujících kódů. Když měl dobrý den, svedl rozložit některou šifru, jaké mu čas od času Khain předkládal, vytvořit vlastní nebo zkopírovat několikaúrovňové kódování sofistikovaných systémů. Nejednou použil Síť jako únik před věcmi, které se děly nebo na něho čekaly v jeho malém skutečném světě, ale přes to všechno dobře chápal ten rozdíl. Tělo pro něj bylo kotvou, před níž nakonec nebylo úniku.

To, že provádí špionáž, nebo se účastní informační kriminality, si dal dohromady mnohem později, když začínal zjišťovat, jak moc se liší od ostatních lidí, jak moc je ovládán svými tvůrci, jak moc byl zmrzačen pro normální život. Na rozdíl od jiných funkcí mu totiž Matui nevyoperoval morálku, která vedle rozvíjejícího se intelektu musela ukázat nesrovnalosti. Yattu věděl, že to byl záměr.

V jednu chvíli pak odhalil, že má sestru.

Vypadala křehká a drobná, s rukama štíhlýma jako z ptačích kůstek, s oholenou hlavou, ale o to výraznějšíma jasnýma očima, v bílém oděvu a se zarudlými porty na zápěstích. Vypadala jako on. Možná našla ona jeho, možná to byl Yattu, kdo překročil některou ochrannou bariéru, ale náhle sdíleli stejný paprsek a prohlíželi si jeden druhého s úlekem a vzápětí s dravou, skoro živočišnou zvědavostí. Nepadlo ani jedno slovo, přesto mezi nimi proudily gigabyty dat. Stačilo vztáhnout příkaz a rodila se nová spojení, která je vrhala do zmatku a štěstí.

Jejich setkání ale také předčasně iniciovalo připravený protokol a ten otevřel nejzabezpečenější vrátka, jaká kdy v jejich světě existovala. Připojili se na samotnou dřeň kódu a splynuli s ním. Stali se dospělými, potřebnými a nebezpečnými, stali se živým jádrem systému, který, podoben neuronu, natahoval své dendrity napříč celým městem a dělal z něj prostředí závislé na jejich vůli.

Ona byla Samari. On byl Samari. Mohli udělat cokoli nebo nic. Byli majetkem korporace, která jejich prostřednictvím ovládla většinu Xueshanu, a najednou o tom věděli. Pochopili svoji moc a jen toto uvědomění zničilo desítky pojistek uvnitř jich samých i mimo ně, spustilo poplach a oba donutilo opustit kyberprostor, aniž by se dozvěděli svoji vzájemnou reálnou polohu, ponechalo jen plačtivě čisté opojení ze spřízněnosti. A vědomí, že udělali nejhorší chybu jejich života. Mohli skoro cokoli, jen uchránit sama sebe ne.

 

Yattu byl doslova ochromen, odpojen od jakýchkoli fyzických či virtuálních vjemů, oči upřené do nekonečna a přitom ostře si vědom faktu, že je tady. Kostmi mu vibroval alarm a málem nemohl dýchat strachem, když si uvědomil, co mu Khain nyní udělá, pocit rozhořčení z vlastního zneužití mizel pod náporem viny a paniky. Zůstal bezbranně sedět a čekal na trest.

Věděl, že to dříve či později nastane, ale stejně skoro zkolaboval hrůzou, jakmile se dveře do jeho pokoje otevřely a on nemohl ani hnout prstem. Ale tam stál jeho spolutvůrce Matui a provedl naprosto neočekávanou věc: vytáhl nic nechápajícího a stále ještě hadrového Yattua na nohy a nacpal ho na aeroskútr, aby s ním vzápětí skočil do vzdušného prostoru města. Teď už ti vezmou jakékoli možnosti volby, řekl mu ještě, jestli tě dostanou, zbaví tě všeho, na čem ti záleží. Věci mohou být ještě mnohem horší, než jsou teď.

Yattu pochopil, že Matui za sebou právě pálí všechny mosty a přichází o jakákoli práva, přesto doktor s pevným odhodláním zamířil do hlubin k nejchudším rovinám civilizace. Ale co moje sestra? Chtěl vykřiknout, ale nemohl, v tuto chvíli mu nepatřil ani jeho vlastní hlas.

Matui ho zavezl do bloku lehce pod úroveň povrchu, kde ukradené vznášedlo vyměnil za přístup do pronajímatelné laboratoře. Dám ti svobodu, jakou je tahle společnost schopná nabídnout, odpověděl Yattuovi na němý dotaz a rychle podanými anestetiky ho poslal do bezvědomí, aniž se Yattu zmohl na odpor.

Ve světě mimo paprsky tak naplno ochutnal svoji bezbrannost a šílenství doby. Věci se děly, aniž by se ho ptaly na názor, a až nyní, v klidu a čase jeho odpojení, mohl mozek začít katalogizovat vše, co stačil za těch několik okamžiků vlády nad korporací stáhnout. Většinu ukládal pro jakékoli pozdější použití, algoritmy důležité pro přístup k Síti ale nechal po ruce. Aniž to ovládal, zjistil všechno o Xueshanu, o Samari, o lidech kolem sebe.

Yattu většinu věcí nechápal. Prostě a jen je najednou věděl.

Rei skutečně poskytl Yattuovi svoji DNA. Khain byl jeho mladší bratr, který v dětství prodělal obrnu a kvůli němu původně vznikl program kybernetických chimér, jak znělo Yattuovo oficiální postavení; možná to, že nyní už se aplikovaný výzkum tolik posunul a vykázal Khaina mimo hlavní pozornost, způsobilo Khamovu nenávist k dokonalejšímu produktu.

Eva se jmenovala vlastním jménem Wu Yang. Byla Matuiho spolužačkou. Byla rok po smrti. Matui ji miloval.

Yattun a jeho sestra Kkali byli jediní, kteří se dožili čtrnácti let. Oba na počátku vznikli s jasně definovaným pohlavím, o které byli později připraveni, a navzdory tomu, že se nyní nazývali neutry, Yattuův mozek nepřestal o sobě uvažovat jako o chlapci a o ní jako o dívce. Kkali byla z nich dvou ta lepší, dostala se dál. Má větší šanci se uchránit. Podvedla ho. Zachránila ho. Změnila ho.

Měnilo se všechno. Pravděpodobnosti vypovídaly jasně: když se Yattu pokusí o návrat nebo její záchranu, všechno skončí zkázou. Yattu byl ochoten raději všechno spálit než znovu upadnout do otroctví, ale Samari se nikdy nevzdá.

Rei umře. Matui umře. Khain…

Bolelo to.

A Kkali na něj bude čekat.

Matui zatím posledními operacemi upravoval Yattua pro období možného strádání, aby byl schopen žít bez připojení.

Přidával užitečné synaptické kontakty a zjednodušující přemostění, likvidoval jakoukoli možnost jeho sledování.

Chvíli poté, co ho stále ještě spícího poslal kurýrem a s vysvětlujícím datačipem na náhodnou adresu, kterou neznal ani on sám, vstříkl si do žil jed. Když ho Samari nalezla, už jí neměl co říci.

 

3. Probuzení

Yattu balancoval na krysí lávce a prsty zatínal do houbovitého povlaku pokrývajícího zbytky zábradlí; kopanec úleku po sobě zanechal šerednou železitou pachuť a rozbolavělý skousnutý jazyk. Celou tu nedobrovolnou kaskádu ještě doplnil zdušeným vyjeknutím, ale všechny zvuky tu pohlcovalo nasáklé molitanové ovzduší.

Uvědomoval si svoji křečovitě skrčenou pozici jako přes tlusté sklo, jak se mu adaptovalo pomalu nabíhající vědomí: v místě někde za očima se mu zrodil tupý pocit a rozléval se lebkou jako tekutý dusík. Takhle to vypadá, když začne svůj mozek doopravdy používat. Yattua zaplavila euforie společně s žíravým chladem a intenzivně prožívaným strachem; kdyby ve městě nevládlo příliš silné elektromagnetické záření, na několik vteřin by se stal majákem vyzařujícím všemi směry smrtelně nebezpečné informace o vlastní poloze.

Nakolik mu připadalo, že si jeho ztráty sebeovládání musel všimnout úplně každý v perimetru nejméně milionu kilometrů, toho nejbližšího člověka na zemi, svinutého kolem základny žebříku, se to nedotklo vůbec nijak. Vlastně ani nebylo jasné, jestli je naživu, ale teplo, které vydával, vypovídalo o ještě nedávné usilovné svalové aktivitě. Yattu se sípavě nadechl a uvědomění vlastních okolností, místa v prostoru a čase, ho vrátilo do aktuální přítomnosti s razancí beranidla. Jak se mu dostávaly do tempa všechny cerebrální spoje, získával ze svého okolí víc podnětů, než kolik jich dokázal efektivně zpracovat, a několik dalších zaskočených vteřin strávil překonáváním závrati a kalibrováním všeho, co ho zahltilo. Bylo až neuvěřitelné, že na ten pocit už zapomněl.

Teď už si dokázal dát dohromady, proč ho nález těla přivedl na pokraj mrtvice. Zatím z něj zahlédl jen kousek, ale už si byl jist, že ten muž je naprosto a strašlivě cizí. Nejen, že musel propadnout z Horního města, on se sem dostal z jiné megapole, ze státu protkaného jinými vládami a zákony, možná dokonce z odlišného kontinentu. Určitě to tak je. A po takových, jako je on, se pátrá nepředstavitelně dlouho.

Ten člověk byl nezvratně a nezpochybnitelně největším průšvihem pro všechny široko daleko. Aniž to tušil, nejvíc zavařil právě svému nálezci.

A k tomu všemu vypadal hrozně nepřátelsky. Měl na sobě taktické vybavení takového rozsahu, že by ho za to zastřelili na jakýchkoli hranicích, a zároveň se nepodobalo ničemu, co Yattu dosud viděl. Bylo to nějakým způsobem primitivní a těžkopádné, bez moderních materiálů, ale i tak to každou přezkou a povrchem vykřičelo svoji nelegálnost. Neprůstřelná vesta a opasek se zásobníky, ale žádná pistole, zato z boty vykukuje rukojeť dlouhého keramického nože. Muž je bez kybernetických úprav, což je na vojáka neobvyklé, ale celkem určitě u sebe skrývá elektronické přístroje, zde v podzemí a bez přípojky dokonalé hluché.

Tohle všechno Yattu během toho času zjistil, aniž se hnul z místa, aniž vůbec uvažoval, jak takové informace může z těla ve tmě získat. Všechno kolem sebe vnímal se snivou ostrostí, kterou mu poskytovalo tepelné záření a další rezonance všeho druhu. Dopřál si celou minutu v nehybnosti a v rámci své dramaticky aktivované inteligence se snažil vymyslet nějaké uspokojivé řešení bezvýchodné situace.

Samari muže hledá. Je v Yattuově rajónu, není možné ho ignorovat. Možná o něm v Eonogu už vědí a určitě za něho může být nemalá odměna. Ale jestli je to uprchlík, vztahují se na něho místní zákony o ochraně. Jenže vetřelec není místní a z toho se rýsuje kolosální nepříjemnost pro celou oblast. Na to, aby se ho rovnou zbavil pádem do hlubin, Yattu ani nemyslí. Předat ho Očím mu připadá jako zrada. Ten muž by odsud měl zmizet, ale nejlépe viditelně, aby se pozornost úřadů upřela na něj a Eonog nechala na pokoji. Možná se na něj vztahuje nějaká vyslanecká imunita, ale spíš ne. Až ho Samari chytí, bude to jeho konec. Z kolegiality se všemi stojícími proti korporaci by mu měl pomoci, ale jestli to udělá, bude spoluviníkem čehokoli, co má cizinec na svědomí.

Zatímco Yattu hromadil důvody a snažil se dobrat nějakého rozhodnutí, muž sebou škubl, stejně jako když se zlý sen prodere až k motorickým nervům a nutí člověka ke skutečnému pohybu. Yattu s vybičovanými smysly odskočil a vyloudil z lávky pod sebou hlasité skřípavé zasténání namáhaných šroubů; zvuk se zřejmě konečně probojoval k cizincovu vědomí a ten sebou v odpověď mrskl v parodii sebeobranného chvatu. Ze tmy zasvítil ovál jeho obličeje, rozjitřený bolestí a vražedným odhodláním. Vzápětí se zhluboka nadechl a hýkavě rozkašlal, jak mu do plic vniklo příliš mnoho místního ovzduší naráz, jako obvykle na hranici dýchatelnosti.

Yattu strnule čekal, až ho záchvat přejde, a prohlížel si nezvyklé rysy cizincovy tváře. Na mysli mu vytanulo dlouho zapomenuté slovo Evropan. Svědčily o tom zvláštně hnědé vlasy, široké líce se světlou pokožkou a neobvykle posazené oči. Nikdy žádného doopravdy neviděl, ale na Síti se o nich dozvěděl dost. Další důkaz o tom, že se s ním neměl zaplést.

A tenhle návštěvník se právě doopravdy začínal dusit, na rozdíl od Yattua nebyl na bídné rozptylové podmínky nijak připraven. Nezdál se viditelně zraněný, možná jen potlučený, ale spolehlivě mohl být nebezpečný. Yattu věděl, že jakmile se pohne, zvuk lávky ho zradí, na druhou stranu bylo dost nepravděpodobné, že by si ho cizinec dříve či později stejně nevšiml. Mohl se pokusit ho nějak dostat na svoji stranu a alespoň nepatrně si zvýšit šance, že ho ten chlap rovnou neprobodne. Nic víc mu jeho situace a logika v danou chvíli nenabídly, a tak se odhodlal k činu, který sám pro sebe a s jistou trpkostí o chvilku později označil za v podstatě sebevražedný. Hodil na plošinu nedaleko cizince svoji respirační masku. Nevydalo to skoro žádný zvuk. Skoro.

Co se přesně stalo potom, si vybavoval až zpětně. V první chvíli oba ztuhli, pohledy zaklesnutí do sebe, a Yattu si náhle připadal jako brouk v upřené pozornosti hladové retrokrysy. Potom kolem něj vybuchl surový proud řezavého světla, že ho to málem srazilo z lávky, a on tak v krátké chvíli podruhé chraplavě vykřikl a snažil se uchránit oslepené oči před tou lavinou neodůvodněného násilí, které ho obklopilo. Možná by neudržel rovnováhu, ale taková úvaha se dostala do čistě spekulativní roviny, když se ocitl na zemi pod vahou devadesátikilového útočníka s naprosto vyraženým dechem a smyslovým světem rozbitým do bodavě nesouvislých střepů.

Můstek pod nimi protestoval, ale vydržel i moment, kdy se muž zvedl a donutil ke vztyku i Yattua, smýkl s ním jako s pírkem a vrátil se těch několik metrů na plošinu žebříku, kde konečně hmátl po respirátoru a lačně se nadechl čistého vzduchu, aniž by povolil sevření, jímž svého zajatce dokonale ochromoval. Mohl to být stroj. Mohl to být najatý žoldák. Mohl to být terorista. Mohl to být naprostý blázen. Yattu měl utéct, dokud ještě mohl, teď si jenom nadával za ten hloupý náznak dobré vůle, který bude muset splatit.

Kužel nemožně ostrého světla ho ještě chvíli probodával a pobízel Yattua kňourat nepohodlím. Ten přesto nevydal ani hlásku, i když jen proto, že jeho vyražený dech tlačil v plicích zcela rozpornými silami. Útočník mu ve chvilce srazil ruce, kterými si Yattu chránil tvář, a sevřel jeho bradu, stáhl mu z očí brýle a další nekonečnou dobu si ho prohlížel.

Pak se naráz rozprostřelo milosrdné přítmí a Yattu cítil, jak sevření povoluje. Klopýtl a namáčkl se až ke zdi, přál si prosáknout rezivým železem či skočit do chřtánu nicoty pod sebou, cokoli by bylo rychlejším únikem před celou touhle situací. Hlasivky opožděně poslechly a vydaly plačtivý, klokotavý zvuk.

Konec světa ale nepřišel. Pískání v uších sláblo a celého těla se zmocňoval třas, jak po prožité hrůze přicházelo k sobě, kůže na krku pálila po hrubém stisku velkých prstů a oslněný zrak zůstával po rozvleklé vteřiny naprosto k nepotřebě. Yattu lapal po dechu, chtěl ječet nebo se schoulit do klubíčka a zapomenout na všechno, ale ještě si to nemohl dovolit. Jestli chtěl přežít, musel emoce dostat pod kontrolu.

Muž proti němu chraplavě promluvil. Jediné, co z toho Yattu dokázal zjistit, bylo, že jazyku naprosto nerozumí. Sbíral zbytky své duchapřítomnosti k pokusu o útěk, zatímco se mrkáním pokoušel zahnat slzy z očí a aspoň nějak zjistit, co jeho protějšek dělá. Světlo baterky tlumeně proudilo k jejich nohám, takže Yattu si nakonec dovolil vyhlédnout zpoza přivřených víček, i když ho jas stále zraňoval jako žhavé dýky. Vjemy podle důležitosti zase zapadaly na svá místa a poskytovaly první náznaky plánů.

Cizinec se od něj stáhl a nyní se zády opíral o žebřík. Působil ostražitě a chladně jako někdo, kdo ví, že ovládá situaci, ale byla z něj cítit jakási radostná úleva. Ještě jednou zopakoval, co říkal prve, a pak přidal ještě pár vět, než se musel uchýlit k dalším nádechům z masky. Pak volnou rukou zašmátral v jedné z mnoha kapes na vestě a vytáhl odtamtud GAID, malý příruční počítač, dobře zachovalý muzeální kousek, znovu něco řekl a otočil displej k Yattuovi.

Zářivá písmena se přes slzy rozmazávala, ale Yattu se donutil slova přečíst. Promiň mi to přepadení, stálo tam, bál jsem se, že mě dohnali.

Takže překladač. Yattu několikrát polkl a snažil se zdusit zbytky paniky. Ten chlap mu sice zrovna teď ublížit nechtěl, ale kdo ví, jestli nezmění názor. Při bližším pohledu vypadal, že už má také něco za sebou a že jeho cesta sem nebyla bez překážek a komplikací.

Z nějakého důvodu se na Yattua začal usmívat, a to bylo horší, než kdyby křičel. Na jejich situaci nebylo vůbec nic směšného. Dostal se do rukou šílence. Zahrnul to do svých předpokladů: asi také právě objevil nový rozměr pojmu ostražitost.

Displej vychrlil další dávku přeložených slov: Kde to jsme?

Nebylo prostě možné, aby to muž nevěděl, ale Yattu neměl odvahu mu nevyhovět s odpovědí. „Spodní část města, přibližně tři sta metrů od současného povrchu,“ zašeptal s obavami. Mluvil málokdy a odvykl si používat svůj hlas. „Nad námi jsou kryokomory a hřbitovy.“

Cizinec zkontroloval obsah GAIDu. A taky to městečko, poodhalil svoje znalosti okolí. Žije vás tu dole víc? naznačil tohle patro.

Yattu zaváhal. Pokud řekne, že je tu sám, cizinec by mohl dostat nápad, že se ho zbaví.

„Je nás tu málo, ale víme navzájem o sobě,“ rozhodl se pro bezpečnou odpověď, která nebyla tak docela lží. „Když se mi něco stane, dozvědí se to.“ Musel začít rychle přemýšlet, jak z toho ven.

Muž se přestal usmívat a něco odmítavě pronesl. To jsem na mysli neměl, objevilo se na displeji. Je tady víc takových, jako jsi ty?

Yattu neodpovídal. Nechápal otázku. Bezradně na cizince koukal.

Muž pokrčil rameny, asi mu to stačilo. A co bezpečnostní složky z města? Něco v jeho intonaci zavrčelo nepřátelstvím.

„Kvůli vám sem přijdou,“ pronesl Yattu výmluvné obvinění, „ale nikdo z nás tohle nechce. Měl byste odsud jít pryč!“

Cizincův pohled se stával čím dál nečitelnějším. To bych rád. Tudy se dá dostat do vyšších úrovní? ukázal na žebřík, ale jako otázka to moc neznělo, spíš se jen ujišťoval.

Yattu nechtěl říkat, že odsud sice cesta vede, ale je to jednosměrka do vězení, v tom lepším případě. Všechny oficiální průlezy vzhůru teď budou hlídané. Jak se někdo dostane do spárů Očím, a že se to tam nahoře stane celkem jistě, skončil. Také ho svrbělo pokušení zeptat se, kdo to je, ale platilo, že čím méně člověk ví, tím méně je v nebezpečí. V hlavě mu vířily domněnky a převládala v něm mrazivá jistota, že i kdyby se muž nakrásně vyšplhal tam, kam má namířeno, Eonog ani Yattu tady nebudou v bezpečí. Už jen kvůli podezření, že se s ním setkali. Vážně nešťastná úvaha bez východiska.

„Jo,“ řekl jen a neurčitě pokrčil rameny.

Viděl jsi někoho, jak po mně pátrá?

Yattu němě přikývl. Také sám pro sebe zaznamenal, že adrenalin se mu pomalu vyplavuje z krve a zanechává za sebou otupělou únavu. Ke všem jeho starostem se přidalo hlasité zakručení v břiše, signál, že s tímhle zběsilým metabolickým tempem bude při vědomí nanejvýš dvě hodiny, jak mu potvrdil i odhad zobrazující spotřebu jeho kybernetických vylepšení. A zásoby u sebe už žádné neměl. Když se něco pokazí, tak aspoň úplně, neměl ani sílu cítit vztek.

Povedeš mě.

Yattu se ještě víc schoulil. „Proč? Nahoře vás někdo nasměruje, mě nepotřebujete“ nedobrovolně se zajíkl, znělo to trochu definitivně. Navíc se zdálo, že defenzíva ho z průšvihu nevyvede.

Muž se zamyslel. Třeba si řeknou, že jsem ti provedl něco zlého, a pokusí se mě podrazit. Nebo mě udají jen tak, protože se jim to hodí. Zvlášť jestli tam jsou bezpečáci. Umím si to představit, každý se bude snažit zachránit si vlastní kůži. Pletu se? Trpce posměšný hlas se na displeji měnil na slova. Bylo také čím dál zřetelnější, že cizinec Yattua nechce zabít.

„Jmenují se Oči,“ opravil ho místo odpovědi Yattu. „A tady dole se lidi nepodrážej.“ Neznělo to ale moc přesvědčeně.

Mě podrazí, trval muž na svém, nejsem místní. Udělají cokoliv, aby se zavděčili… Očím. Yattu si všiml, jak muž začal o ostatních mluvit jako o „nich“ a Yattua k nim nepočítá. Ale já musím někoho najít a dostat se s ním domů. A ty mi můžeš pomoct to dokázat.

„Vážně je to nutné?“ naposledy zaprosil Yattu, i když nevěřil, že by to mohlo vyjít. „Nemůžete mě nechat být?“ Jakékoli další zaplétání pro něj bylo nebezpečné, ale zatím to nevypadalo, že by měl nějaký prostor k manévrování; ten si teprve bude muset vytvořit. Na takovou situaci se nikdy nijak nepřipravoval a svým instinktům nedůvěřoval.

Nemůžu, protože kvůli mně bys tu teď nejspíš umřel. Stejně máš namířeno vzhůru, ne?

Yattu navenek roztrpčeně vydechl a rychle uvažoval. Ten chlap se o něj vůbec nemusel starat, přesto to dělal. Měl nějaké motivy, které ho vedly k altruistickému chování v situaci, kde ho to mohlo zpomalovat nebo ohrozit. To stálo za velkou porci zvědavosti. Ještě chvilku byl Yattu v pokušení trvat aspoň kvůli své důvěryhodnosti na odporu, zatímco vypočítavé operace v jeho mozku probíraly pravděpodobnosti a varianty budoucího vývoje, ale žaludek se mu znovu sevřel v křeči a připomněl mu, co je nyní doopravdy důležité.

Muž to asi uslyšel a po tváři se mu mihl nový záchvěv. Nebudu tvoji spolupráci vynucovat a nechci ji zadarmo. Zaplatím ti, navrhl. Něco na jeho slovech ale vibrovalo nedovyřčenou pravdou. Z jedné kapsy pak vytáhl energetickou tyčinku a beze slova mu ji hodil.

Jestli kdy existovalo něco, čím by si ho mohl naklonit, byla to čokoláda. Yattu ji chytil dřív, než o tom zapřemýšlel, naprosto vyveden z míry cizincovou vstřícností, a úplně bezmocně se roztřásl pomyšlením, že ji bude moci sníst. Všechno ostatní, včetně prvních pokusů o racionální analýzu situace, ustoupilo do pozadí v přívalu naléhavých požadavků těla: připadal si jako narkoman, který se po dlouhé abstinenci dostal k droze, a svým způsobem to byla pravda. Skoro se styděl, že reaguje tak instinktivně a není schopen se tomu bránit, ale jen skoro: kyberimplantáty jasně stanovily pořadí důležitosti problémů a jejich řešení.

„Proč?“ donutil se zeptat s posledním záchvěvem opatrné důstojnosti, ale hlavu mu zaplňovala představa budoucí rozkoše doplňovaná hrůzou, že by se mu muž možná pokusil sladkost ještě vzít.

Pomůžeš mi najít cestu domů. Cizince na chvíli přemohl záchvat kašle, když sem pomalé proudění zahnalo dráždivé zplodiny, ale dohromady už působil celkem uvolněně. Yattu by se nyní mohl pokusit o nějaký únik, ale to by nemohl rozbalit svůj dárek a nemohl by přijít na to, kdo je onen muž. Právě získal několik dalších hodin bezpečného fungování. A čokoládu.

Exploze chuti ho málem poslala do kolen, bezbranně zaúpěl blahem a hrdlo se mu sevřelo protichůdnými stahy. Nic tak dobrého a intenzivního neměl snad sto let, tak mu ten poslední rok v temnotě najednou připadal. Uvědomoval si, že se ke slovu dostává stále více jeho zabudovaných periferií, a tak trochu se cítil jako náhodný nájemník ve vlastním, příliš velkém těle, nicméně zvykal si rychle.

Až nyní měl pocit, že se stává sám sebou.

Chtěl si nechat alespoň kousek na později, ale nedokázal to. Smutně zmačkal prázdný plast a báječný příboj tepla vyplavoval strach a nepohodlí, které ho dosud svíraly v pevném objetí. Už se nebál, že v nejbližší chvíli zkolabuje; alespoň o jeden problém méně. Jestli chce přežít, musí se sebrat. S údivem si uvědomil, že je to snazší, než myslel, a že začíná být na toho muže opravdu zvědavý. Myšlenky a protokoly zapadaly na svá místa a dělaly v jeho rozjitřeném uvažování pořádek. Zatímco se všechno pročišťovalo, Yattu s vyčkáváním pohlédl na svůj protějšek. Už si byl jistý, že on sám pro toho neznámého něco znamená, něco důležitého, a chtěl vědět, co to je.

„Máte ještě?“

Muž, který už chytil dech a shovívavě sledoval jeho počínání, přikývl, i když se zdálo, že je mu jeho pronikavý oční kontakt trochu nepříjemný. Až budeme nahoře.

„Jistě,“ pravil Yattu a znělo to o poznání klidněji. Zvnějšku by to mohlo vypadat jako jednostranné uplácení, ale muž měl vedle cukru, což se tady dole považuje za skutečnou hodnotu, také motiv, z něhož by se mohla vyklubat výhoda. „Ukážu vám cestu do Eonogu, dál to neznám,“ pravil opatrně. Tahle část plánu se s těmi Yattuovými nijak nekřížila. Až se tam dostanou, bude třeba uniknout z celé oblasti, než si Samari malého uprchlíka doopravdy všimne. A jestli s tím chlapem, nebo bez něj, to až podle toho, co bude užitečnější.

Nevadí. Cizinec spokojeně přikývl, pak zaváhal. Já jsem Richard. Jak se jmenuješ ty?

To určitě nebylo místní jméno. A možná nebylo ani pravé, ale co na tom. Člověk, který se někomu představí, nabízí určitou důvěru, a tento muž podle všeho stál o to, aby ji získal. „Proč se staráte?“ zeptal se Yattu místo odpovědi, spíš aby zjistil reakci. Vstal.

Richard se usmál. Nějak ti říkat musím. A je to zdvořilé. Pln očekávání koukal na Yattua, jako by se snažil uhodnout správnou odpověď v nějakém kvízu. Strašně to k němu nesedělo, ale určitě to nehrál.

„Yattu,“ promluvil nakonec. Tohle jeho situaci nijak nezhorší a Richard se zdál potěšen. Bylo dobré tohoto potenciálního únosce, potenciálního spojence a majitele čokolády udržet v dobrém rozmaru. „A zhasněte tu baterku, děláte z nás cíl.“

 

4 Pomsta

Kiba si setřela z čela pot a znovu vyhlédla zpoza rohu nachýleného přístřešku do příčné ulice, aby se ujistila o pohybu svého cíle. Muž v černé uniformě s dýchací maskou a s jasným bodovým reflektorem na čele o ní zatím nevěděl, blížil se k ní a propátrával všechny vchody a zákoutí. Nezřetelná krev na oblečení a zbraň v jeho pravačce nenechaly nikoho na pochybách o tom, co dělal s těmi, které objevil. Jak se kužel světla mihotal mezi mnohem slabšími lampičkami původního veřejného osvětlení ozařujícího tísnivou realitu Eonogu, připomínal potápěče u havarovaného tankeru v hlubokém moři mezi fosforeskujícími rybami. Všechno se halilo do rzivě nejasnosti a dusivého napětí.

Věděla, že si brzy bude potřebovat zase obnovit hladinu drog v krvi, jinak přijde o spojení.

Obydlená zóna zvnějšku vypadala jako částečně zastřešený bazar slátaný z plechů, rour, prefabrikátů z továren, karoserií robotů, netkaných umělých látek a zteřelých gumových izolací. Přístřeškům a volným prostranstvím se říkalo „domy“ a „ulice“ hlavně ze zvyku, ne proto, že by tak skutečně vypadaly. Běžně zde žilo asi dvě stě lidí nebo těch, kteří si tak ještě aspoň připadali, ale teď jako by se po všech slehla zem.

Kiba přivřela oči, jak jí ostrý jas nedělal dobře: ten chlap sakra věděl, jak zapůsobit na místní lidi. V hlavě jí zněly tiché hlásky a stále hlasitěji připomínaly fakt, že její tělo chce další dávku amfetaminových stimulantů, aby se udrželo v chodu. Zdravou rukou pevněji stiskla rukojeť svého opotřebovaného, ale spolehlivého sekáče, a dál napjatě poslouchala blížící se kroky.

Před třemi hodinami se objevila první vznášedla s výsadky Očí. Brzy po nich se sem přibelhaly servisní stroje a několik komisařů na vlastních aeroskútrech. Kiba u toho nebyla, když se vyjednávání zhroutilo a padly první výstřely, ale od té chvíle šlo všechno stále k horšímu. V Eonogu se množila mrtvá těla, jak se technologická převaha bezpečnostních složek stávala čím dál zřetelnější. Po prvních pokusech o odpor se většina obyvatel rozprchla do úkrytů, odkud je Oči zase po chvíli vytahovaly, vyslýchaly – a zabíjely. Stavební roboti začali Eonog bořit a na několika místech vzplály požáry. Nyní se konstrukcí skoro bez ustání ozývalo dunění a vzduchem skřípalo dokola se opakující strojové hlášení: Vydejte osobu jménem Richard Emerson! Je to nepřítel města, ozbrojený a nebezpečný. Za jeho ukrývání hrozí rozsudek smrti. Vydejte majetek s označením Lawkadu-1-Yattu, vypsána odměna za navrácení!

Nevěděla, kdo je Richard, a nezajímalo ji to. Akorát Yattu se dostal do pěkné kaše a Kibu by zajímalo, kdo ho prozradil. Stávalo se, že si pro některého uprchlíka přišli věřitelé i sem, ale nikdy ne s takovou parádou. Neměla mu to za zlé, Yattu o sobě většinu času vlastně nevěděl a těch několik tajemství, která si nesl s sebou, mu nezáviděla. A tušila, že je to nakonec stejně jenom záminka pro městskou čistku.

Ne všichni vzali do zaječích a Kiba byla jedním z těch, kdo hodlali agentům zavařit. Znala terén lépe než kdokoli jiný, měla pověst kobry a hodlala se bránit před nezvanými útočníky, přestože se ten boj zdál prohraný. Neměla se kam jinam vracet. S ostatními z Ostrých hochů udržovala volný kontakt pomocí dohodnutých signálů a neustále se přesouvala. Nepřítel snadno upadal do léček a pastí a nedostal nic zadarmo. O to brutálněji si ale počínal, když na někoho narazil. A o to víc dráždil mrtvé předky, přinesené a pohřbené v každém domě. Jejich pláč plnil vzduch a chystal se protrhnout blánu skutečnosti.

Kiba byla jejich mluvčí.

Už neměla co ztratit, aspoň si to namlouvala, a v očích jí probleskovalo rozjařené šílenství vyprovokované a udržované drogovou jízdou. Celá její silueta budila dojem, že se o ni člověk pořeže i při neopatrném pohledu; tvář měla Kiba pokrytou kresbou do podoby rozšklebené lebky. U nepřátel to dokázalo vyvolat fascinující reakce, a to i v případě, že nevěděli, co to znamená.

Měla v úmyslu vykuchat těch zkurvysynů co nejvíc, a když to dobře dopadne, zmizet s užitečným lupem do některého z mnoha zákoutí, jaká členité podměstí nabízelo. Měla v úmyslu se mstít za hrubou samozřejmost, s jakou ti nabubřelí vojáci zhasínali životy jejích skoro-přátel a známých. Měla v úmyslu ukázat Očím, že jejich pravomoci tady dole mají své meze a že ona se postará o to, aby nezapomněli na setkání se Smrtí, černou tanečnicí nad propastí.

Zůstávala zahalená ve stínech a čekala na správný okamžik.

Věci, které se tu povalovaly, už několikrát prošly trávicím traktem města a přišly o jakékoli slušné využití, přesto zůstávaly součástí polodivoké kultury směnného obchodu a opakovaně přetvářeného veřejného prostoru. Nyní především vetřelci vadily ve volném pohybu a rachotily, kdykoli o něco zavadil. Právě s hlukem necitlivě vyvrátil dveře do přístěnku, odkud se zapištěním vyběhly tři retrokrysy a ztratily se ve všudypřítomném šeru u jejích nohou. Kiba spatřila tmavě rudé šmouhy démonů, kteří je následovali, ale pak se ustálili, obrátili a s krvavým očekáváním stočili pozornost zpátky. Muž byl blízko a provokoval svou neznalostí a arogancí. Zemře. Vzduch zhoustl očekáváním, Kiba zadržela dech a napjala se ke skoku.

Muž za okamžik vyšel ven. Ne, vypotácel se, opravila si Kiba mínění a napětí z ní zmizelo rychleji než krev z obličeje. Jeho reflektor strnule mířil do ústí chatrče a ruka se zbraní se chvějivě snažila zamířit. Pak se pomalu sesul na zem a s posledním záškubem znehybněl. Démoni se protáhli jeho umírajícím tělem a vyrvali z něj všechno chutné a jiskrně živé: nyní to patřilo jim, nespatřeným a spokojeně přežvykujícím v nedalekém zákoutí.

Kiba bez pocitu překvapení a s odtažitým zájmem hleděla na rukojeť nože trčící vojákovi z krku. Byl to parádní kousek, od pohledu řemeslně uhlazený a vyvážený, stvořený k pomstě. U nikoho takový zatím neviděla. Chtěla ho.

Pak ze dveří vyšel i současný majitel a opatrně se rozhlédl, aniž přitom postřehl záblesk jejích zkoumavých očí. Muž střední výšky v zachovalém tmavém a užitečném oblečení, ale určitě nepatřil k nepřátelům. Nebyl ani místní a pohyboval se poměrně sebejistě. Zhasl mrtvole baterku a vzal si nůž, který ledabyle otřel. Sklonil se pro pušku.

Za ním vyšla o poznání schlípleji druhá, drobnější postava a také věnovala prohlídce prostoru krátký čas. Naposledy se viděli před pár měsíci, když se Kiba přichomýtla k tomu, jak Yattu pro Eonog falšoval nějaké protokoly na pevné lince, co si ji napíchli na veřejnou síť, a pak když se párkrát stavil pro potravinové balíčky v doprovodu dvou nebo tří duchů, o kterých ani nevěděl, že ho sledují. Slyšela o něm, že kromě spodní hlídky je to programátor, jediný opravdový a schopný čaroděj s moderními technologiemi, kterého kdy potkala, ale víc vědět nepotřebovala: cizí tajemství znamenají problémy. Navíc se Yattu nezahrabal takhle hluboko pro nic za nic. Připadal jí nemocný a chromý, ale duchové ho schválili a často následovali, což pro přistěhované homoměšťáky nebylo obvyklé. Byl u ní v milosti.

A stejně mu to nepomohlo, když tam dole zřejmě zakopl o nejhledanějšího chlapa v Kořenech. Museli sem vyšplhat z průlezu, který měl na starosti Huong, ale Kiba věděla, že ten už to má za sebou. Měli štěstí, že tam nepotkali uprchlíky, nebo pronásledovatele.

Anebo je potkali, co ona může vědět. Třeba ten nůž už dnes vypil více krve a o to byl pro ni cennější. Potlačila uchechtnutí, které jí vnucovala vyšinutá situace, a spolkla hořkost, jež ji při pohledu na dvojici hrozila zaplavit. I když to nejsou Ostří hoši a rozhodně přinášejí komplikace, určitě jsou pro ni znamením. Duchové budou spokojení, pokud s nimi spojí své síly. Nebo pokud jejich sílu získá pro sebe.

„Jsi daleko od domova, zombíků,“ pronesla přiměřeně nahlas a s trochou závisti sledovala plynulou změnu Richardova postoje v bojový střeh. Možná neměl jen jeden vrhací nůž. „Nechceš tomu chlapovi říct, aby to nedělal?“

„Kibo?“, Yattuův hlas zněl trochu nejistě, ale ne tolik, jak by čekala. Za jejím hlasem se otočil cílevědomě a nijak nepřipomínal polovědomou trosku, za kterou se obvykle vydával a díky níž schytal přezdívku.

„No tak, bez fórů. Já pro ně nepracuju,“ zdůraznila. „Jak ses s ním vůbec dal dohromady?“ pokračovala po odmlce vyzývavě a škvírou sledovala Richardovy reflexy. Byla by s ním těžká práce a nejspíš by ho zvládla, kdyby měla obě ruce v pořádku. Teď, když jí levý loket vypověděl službu, spíš ne. Asi už nikdy ne.

Yattu k muži něco pronesl, zřejmě ho uklidňoval, protože Richard ruce trochu spustil. „Měl jsem smolný den, ale koukám, že nejen já,“ řekl ponuře směrem ke Kibě. „Tušíš, proč se to stalo?“

Takže je vzhůru, jak by o něm řekla. A taky bez obvyklé nehmotné suity v závěsu. Nestávalo se to moc často a ona ho v jeho bdělém stavu příliš neznala. Rozhodla se pro větší opatrnost. „Oči stojej o tvýho kamaráda, a to tak moc, že nás přišly vyhladit. A vypadá to, že tebe taky někdo práskl, takže se s tím vezeš,“ odvětila a vlastní hlas jí zněl hrubě. „My všichni.“ Všimla si, že Richard stejným dílem, co sleduje její tmavé zákoutí, kouká na displej nějakého příručního počítače. Nevedly od něj žádné dráty, takže nešlo o spojení s vnějším světem. Možná si všechno nahrával, to by na nepřítele města vážně sedlo.

„Hodláš mě zradit?“ zeptal se Yattu věcně, snad vycítil z její intonace nějakou nesrovnalost. Po roce stráveném tady dole vypadal jako každý hlubiňan, možná ještě nenápadněji a sešleji, dokud se mu někdo nezadíval do tváře, mladé a ostré s nádechem nelidské, příliš dokonalé cizoty. V jeho vážném výrazu se teď zrcadlil skoro nepřirozený klid a chladná vypočítavost. Znepokojivě jasné oči dávaly najevo, že Yattu je zcela v pohotovosti a zvažuje každou proměnnou v této situaci. Kdepak, pokud cítí emoce, tak je uklidil pod povrch a nyní se stará o svoje přežití, což je pro něj jedině dobře.

Nyní už si byla jistá, že ho nechce podvést. Jako teplý výron krve zalilo její vědomí vnuknutí, opalizovalo v podobě souhlasného rozhodnutí podtrženého rostoucím hladem nejasného původu. „Ne,“ zavrtěla hlavou, i když věděla, že ji nemohou vidět, „chci tě požádat o pomoc.“

„Jakou?“ Yattuovi se do hlasu vkradla podezřívavost.

Kiba se nevesele uculila. „Hádej. Chci Očím nakopat. Chci jim způsobit takové ztráty, aby si příště takové čmuchání rozmysleli. Chci jim věnovat nezapomenutelnou návštěvu Eonogu. Zbylo nás tu dost na to, abychom to dokázali.“

„To nejde* Nemůžeš nad nimi vyhrát. A Eonog to schytá o to víc.“ Mluvil k vzteku rozumně. „Už teď je třetina dole, cítím to v jeho kostech.“

„Nedělej pana chytrého,“ odsekla nakvašeně. „Vím, že tohle je mrtvé město. Viděla jsem nejmíň třicet lidí s kulkou v těle. Ti chlapi si jsou strašně jistí, že tu vy dva jste, a nic je nezastaví. Myslíš si, že jim utečeš, když se jim vyhneš? Ani omylem. Nemusím tě ani prásknout, jak by to udělali jiní. Mají to tu obšancované.“ Odmlčela se, jen trošku zaražená vlastní jizlivostí.

„Co po mně chceš?“ zeptal se na rovinu.

„Abys je rozdělil. Vlezl jim do komunikace nebo provedl něco, co je vydá napospas našim.“

Viděla i na tu dálku a tmu, jak se Yattu zamračil. „To je příliš nebezpečné a drahé.“

Takže je to pro něj reálná možnost. Bála se, že by to nemusel umět. Pravdu, měla pravdu. „Máš lepší nápad? Jak se odsud chceš dostat? Stejně vědí, že tu jsi. Když to uděláš, pomůžeš i sobě, svedeš je ze stopy, zmateš je a taky pořádně zahanbíš,“ chrlila sebevědomě nápady, jak jí přicházely na mysl. „Jsi jediný, kdo to tady svede. S Ostrejma, co tu od nás zbyli, ti určitě smluvím bezpečnej průchod, kam budeš potřebovat, abys to proved. Podpoří tě a užijí si lov, který jim přichystáš. Ty jsi naše zbraň.“

„Nejsem ve stavu, kdy bych to dokázal,“ jeho hlas zněl upjatě. „Nemáš tušení, co by to obnášelo.“

Kiba mu to nevěřila, ne po tom, co viděla v jeho očích. „Kdepak. Duchové praví něco jiného. Máš u nás dluh, a ten je třeba splatit,“ dodala nemilosrdně. „S velkou parádou splatíš celýmu Eonogu, kterej jde do kytek kvůli tobě.“ Úplně na jazyku cítila popel z vonných tyčinek spálených na uctění předků, kteří ji v dnešním boji povedou.

„To není kvůli mně!“ zasyčel Yattu dotčeně a Kiba si s údivem všimla, že se Richard napjal, jako by chtěl Yattua bránit. Zahlodala v ní zvědavost, jaký druh úmluvy ti dva asi uzavřeli.

„Z města za pár hodin zůstane jen hromada šrotu. To se nikdy nestalo. Něco nám tady všem dlužíš, nebo ten druhej,“ znovu zdůraznila. Pak ji bez varování zachvátil zimničný třas, první skutečný náznak abstinencích příznaků. Silou vůle ho potlačila a přivřela oči do škvírek, jak se nutila soustředit na backerovo rozhodnutí. Nevěděla proč, ale bylo to pro ni důležité. Měla nejasný pocit, že stále ještě v této uličce může prolít něčí krev. Když dostane špatnou odpověď.

Yattu chvíli mlčel, sklopil oči a na pár vteřin se ztratil v myšlenkách. Působil nyní skoro křehce, vlastně by teď bylo nesmírně snadné ho zabít, možná i s tím jeho přívažkem v podobě přespolního žoldáka. Jeho přednosti ale spočívaly jinde. Byl pod ochranou. Yattu se napůl otočil ke svému společníku.

„Tohle bude soukromý hovor,“ řekl tiše a natáhl ruku ke GAIDu.

Richard nevypadal potěšeně a promluvil několik slov v odlišné řeči. Pak počítač strčil do kapsy a udělal krok dozadu, rozhlížeje se po zbytku uličky.

Ten prcek má nad Richardem podivuhodnou moc. Kiba se vynořila zpoza rohu a ani si tentokrát neužila škodolibost, s jakou jindy sledovala reakce lidí na svůj zevnějšek. Yattu k ní pokročil a něco se v něm při pohledu na sestřičku Smrt takhle zblízka lámalo.

„Nechci to udělat,“ promluvil chvějícím se hlasem a jeho dokonalou maskou problikl strach. „Nedokážu se k nim dostat nepozorovaně. Byl jsem strašně dlouho mimo, můžou proti mně mít nějakou pojistku a odpojit mě, můžou mě zastřelit, ještě než tam dorazíme, můžou mě chytit a použít proti vám,“ nadechl se, „zkrátka, může se pokazit tolik věcí…“

Dívka bezcitně pokrčila rameny. „Může,“ potvrdila. Zadusila bodnutí viny, že na něho tolik tlačí, ale tady a teď nebylo žádné místo pro soucit nebo vytáčky. Měli poslání. „Je to jediný způsob, jak odsud vyklouznout. Jak odsud vyklouzneme všichni,“ přesvědčovala i sebe, ale dobře. „Potřebujeme vznášedla a potřebujeme, aby nás nepronásledovali. To umíš zařídit, nebo ne? Ještě nás tu pár zbylo, budeme tě krýt a Richard určitě taky.“ Šlehla po něm pohledem. „Věříš mu?“ Yattu zrakem neuhnul, ale sebral se, vynořil se zpátky do nečitelnosti. „Ne úplně, ví víc, než říká.“

„Každý tu má tajemství, no ne?“ neodpustila si narážku. Yattu zavrtěl hlavou. „On ví víc o mně. Nepracuje pro Samaří, ale to z něho ještě nedělá spojence.“

Dívka mu věnovala zamyšlený pohled. „Chce ti ublížit?“

„Ne, zatím, ale chce, abych šel s ním.“

„Tím spíš musíme Oči zpomalit. Prostě v tom lítáš, ať chceš nebo ne, tak udělej všechno pro to, abys utekl a přežil!“

„Ty už to máš nějak promyšlené,“ zavrčel Yattu, ale znělo to spíš unaveně. „Všichni mě nutí k věcem, které jsou proti mému přesvědčení, ale nakonec to vypadá jako dobrý nápad.“

Pohlédl jí do očí a ji zamrazilo z té inteligence, která z nich sálala; měla pocit, že jí Yattu vidí až do žaludku, a nemá radost z toho, co tam našel. Jeho strach, jedna malá známka slabosti a jeho vnitřního boje, se zase někde ukryl a nahradila ho skoro neosobní tvrdost a ostří. „Zařiď mi přístup k jejich centrále nebo dobré přípojce. Musí to být rychle, nemám moc času. A jestli odsud utečeme, půjdeš s námi. Potřebuju, abys mě chránila před Richardem. To je moje podmínka.“

Kiba se zazubila a na její tváři to vytvořilo hrůzyplný škleb. „Jak si přeješ, zombíků. Duchové jsou na naší straně.“

„Duchové se řídí vlastním úsudkem, ty za ně pouze mluvíš. Hlavně zařiď Ostré hochy.“

Byl skoro drzý, jenže měl zase pravdu. Kiba vyšpulila ústa, černobílé tetování vytvořilo symetrickou vlnu.

„Jo,“ řekla automaticky a přijala jeho autoritu. Souhlas se rozléval celým jejím tělem jako křeč a nutil ji k činu. Její poslání našlo své vyjádření.

Aniž přemýšlela, sáhla k pasu a strhla vyčerpanou náplast, aby ji nahradila novou dávkou drogy o trochu dříve, než si předtím nakázala, ale tělo mělo své neoblomné požadavky. Nevadilo jí, že ji Yattu sleduje, teď se všechny věci děly správně a ona bude hybatelem, hlasatelem a vykonavatelem.

Vzdálené vytí duchů zaznělo o něco pomstychtivěji. Čas zase ztratil na naléhavosti.

Pak byla na cestě. Na vlně síly a prozření. Několik přerušovaných hvízdnutí jí zacvrlikalo v odpověď a po pár dalších minutách už vysvětlovala plán svému gwanovi, který měl nyní na starosti všechno, co v Eonogu ještě stálo na nohou.

„Máme zaháčkovaný jeden z jejich výsadkových člunů,“ řekl jí, když skončila, „doveď je sem, třeba s ním něco svedou.“

Kiba cítila krev a veškeré dění se slévalo do jediného okamžiku přítomnosti, v němž Richard a Yattu hovoří s gwanem a kolem skřípou hlasy, jež dokáže slyšet jen ona.

Onen člun byl ve skutečnosti velký přepravní letoun, do kterého by se vešlo dvacet pasažérů, a obsahoval také žádané kompletní elektronické vybavení, v tuto chvíli ještě v rukou Očí. Kolem něj se ukrýval nejasný počet naštvaných Eonoganů, který měl v úmyslu vznášedlo napadnout a obsadit, jakmile k tomu dostane příkaz. V cestě jim stálo jen asi sedm nepřátel, šikovně rozmístěných a lépe vyzbrojených, ale určitě s mnohem menším množstvím sebejistoty, než s jakým sem vtrhli poprvé.

Kiba s napětím sledovala skoro neviditelné signály, které si partyzáni vyměňovali, a snažila se zdusit vzrušení smíšené s rozjařením, které ji mrazilo v kostech. Chystali se otevřeně zaútočit na odhodlanou jednotku vycvičených vojáků a protáhnout dovnitř jednoho hackera, přičemž měli na své straně jen křehkou důvěru, špatně vycvičený vztek a morální právo. A pak početní převahu a požehnání pomsty.

Yattu čekal kus za první linií; když ho nyní zahlédla, byl bílý jako papír, ale ukázal jí zdvižený palec. Kiba vzápětí uslyšela výstřely a všechno to začalo.

Nejprve zaútočili ti, kteří ukořistili pušky a uměli s nimi zacházet s dostatečnou jistotou, aby mohli z dálky odstřelovat viditelné cíle. Někdo si věřil dokonce dost na to, aby zasáhl radistu v kabině u přístrojů. Tušila, že si tento cíl vybral Richard: jemu nikdo poctivě ukořistěnou dalekonosnou zbraň vzít nechtěl.

Boj kolem ní vytryskl jako gejzír horké páry a ovanul ji lepkavým dechem.

Od vznášedla se sotva pár kroků od Kiby s odhodláním vynořil ozbrojený muž. Zaváhal, když ji uviděl; možná nečekal odpor takhle blízko a možná spatřil i něco víc než jen vychrtlou holku. Kiba nepřemýšlela. Vystartovala, naštvaná na svůj osud a vděčná za svůj vzhled, a s divokým skřekem se ohnala sekáčem po jeho krku. Možná taky křičel svět kolem ní. Útočník zacouval z dosahu a napodruhé získal dost sebekontroly, aby na ni zamířil a vystřelil. Kiba sebou mrskla a s notnou dávkou štěstí se kulce vyhnula. Vybičované smysly jí nedovolily ustoupit, znovu se rozmáchla a znovu minula. Sprostě si ulevila. Další dvě kulky mířily přesněji, jedna jí vyrazila ostří z ruky, druhá zasáhla její levačku a svou razancí donutila dívku mírně stočit tělo. Vykřikla spíš leknutím než bolestí, protože tu stejně nevnímala, ale ztráta zbraně ji vážně mrzela.

Nevěděla, odkud přiletěl poslední výstřel, ale mužova hlava náhle explodovala v rudém květu a donutila Kibu přece jen trochu uhnout. Skrčila se a po paměti hmatem pátrala po své čepeli. Slyšela hlavně vlastní tlukot srdce, který duněl v lebce jako kladiva. Kolik času už uběhlo? Rozhlédla se kolem sebe a uviděla Yattua.

Byl pořádný kus před ní, kličkoval a neobratně překonával poslední metry od vznášedla, než vyskočil doširoka otevřeným bokem dovnitř, hlavu staženou mezi rameny, a vrhl se ke křeslu, na kterém stále sedělo zhroucené zakrvácené tělo předešlého radisty. Třesoucími se prsty mu z hlavy sňal headset a skrčil se pod stůl. Prskla nadávku, když ji napadlo, že se Yattu schovává před střelbou, místo aby pohnul s jejich plánem, ale zase tolik mu to nezazlívala. Každou vteřinou znovu narůstalo napětí a nebezpečí, že se sem přihrnou posily, a jestli Yattu urychleně neovládne paprsky…

Richard se jí mihl po levici a srazil k zemi dalšího černě oděného útočníka. Teď už nepoužil pušku, i když mohl, zřejmě se s ním chtěl vypořádat v tichosti, ale docela kvůli tomu riskoval. Nebo mu už došly náboje. Nebo i jeho přemohl vztek, protože agresivita nyní sytila vzduch jako elektrický náboj. Jeho soupeř se přestal hýbat a Kiba v okamžení rozeznala ovál Richardova obličeje, jak se dívá jejím směrem a gestikuluje rukama. Pak několika přískoky zamířil ke vznášedlu, aby nakonec nastoupil s absurdním klidem, jako by se ani nenacházel uprostřed akutně používané střelnice. Znovu na ni naléhavě zamával a stiskl zevnitř nějaké tlačítko vedle dveří.

Bočnice se o okamžik později začala zavírat. Kiba si nemohla dovolit další nerozhodnost, v okolí neviděla žádný podezřelý pohyb a duchové najednou hrozivě mlčeli, jen povzbudivé hvízdání a výkřiky spolubojovníků dávaly tušit, co se děje kolem. Podruhé se vyhrabala ze svého úkrytu a překročila tělo muže, který ji málem dostal a nyní připomínal jen rozlámaného panáka, na hrudi se mu matně leskl emblém oka, nyní dokonale osleplého krví. Podívala se na svoji potrhanou levou ruku a žaludek se jí malinko rozhoupal, ale svedla to na nervy na pochodu: doopravdy necítila nic. Za okamžik byla dole a s hučením v uších se protáhla mizející škvírou do vznášedla.

Na poslední chvíli ji napadlo, jestli Richard neplánuje nějakou zradu, ten si jí ale nevšímal a odtahoval mrtvé tělo z křesla u ovládacího panelu. Očima tedy raději vyhledala Yattua.

Všimla si, že u jeho nohou leží odmotaný pruh staré látky, patrně z jeho zápěstí, a na zem skanulo několik kapek krve, jak si hacker nevybíravě obnovil port zarostlý pod pokožkou.

Musel někde pod stolem najít ten správný kabel a zbavit ho izolace, aby se s ním mohl spojit přímo, a Kibu z té představy kdovíproč zamrazilo. Yattu měl přivřené oči a výraz nereálné nepřítomnosti mu čišel z pokožky a zprůhledňoval ji, ruka s dráty sebou křečovitě škubala a čas od času uronila další krev. Druhá dlaň svírala jiný svazek kabelů, jako by se snažila ovládnout datové toky v nich obyčejným dotykem. Možná, že to i uměla, napadlo ji, Yattu na to byl tajemný dost. Obrazovky kolem pohltil šum a několik řad kontrolek zahájilo složitý světelný tanec. Yattu rychle pronesl pět číselných kombinací do mikrofonu headsetu a doplnil je krátkými slabikami nezřetelného významu. Jeho hlas zněl jako bzučení hmyzu.

Richard odložil mrtvolu do kouta a vrátil se k Yattuovi; aniž by se dotkl čehokoli citlivého kolem, opatrně ho podebral a posadil na uvolněné křeslo. Ten si ho nevšímal a dál hypnotizoval vzdálený horizont. Kiba je oba podezřívavě sledovala: působili na ni jako sehraná dvojice a to potvrzovalo její předtuchy a Yattuovy odhady. Richard věděl příliš.

„Jsem tam,“ pronesl Yattu bez emocí a jakoby bez dechu. „Kibo, přejdi k řízení, nahraji ti tam mapu, postupuj podle jejích pokynů. Musíme se zvednout nad povrch, abych se mohl spojit se všemi ostatními výsadky. Richarde, vpravo od vchodu je kovová skříňka, potřebuji, abyste v ní přerušil všechny kontakty. Posílám pakety ke stavebním robotům, získají nám čas. Kontrola zbrojních systémů zahájena…“

Obrazovky znovu ožily a nabídly celou řadu údajů, kterým Kiba nerozuměla ani zbla. Tiše vyrazila do řídicí části aerovozu a v duchu doufala, že návod k obsluze bude dostatečně polopatický, protože s něčím takovým nikdy neletěla. Nikdy neletěla s ničím, opravila se. Koutkem zahlédla, jak si Yattu bez mrknutí oka rozdírá i druhé zápěstí s úmyslem nacpat do něj další holé konce optických vláken, a poprvé si opravdu uvědomila, k čemu Yattua přesvědčila. Naplnilo ji to hrdou pýchou. On ji nezklamal a teď je na ní, aby nezklamala ani ona jeho.

Po cestě do kabiny strhla ze zdi lékárnu s úmyslem co nejdřív využít jejího obsahu. Panečku, už jen kvůli tomu stálo za to se sem vloupat!

Vpředu na ni čekalo široké prosklené okno, ale to nejzajímavější nebylo vidět jím, ale na něm. Síť čar a údajů křižovala viditelný prostor a nabízela taktické informace nejrůznějšího charakteru, pravděpodobné dráhy aktivních paprsků nebo perimetry zbraní. Několik blikajících čísel na okrajích plochy mohlo znamenat už prakticky cokoli od GPS souřadnic po venkovní teplotu. Kibě to bylo srdečně jedno, surově odtrhla pečeť na bílé schránce s mezinárodním symbolem první pomoci a rozkošnicky zalovila v obsahu. Našla krabičku s dermy s označením DBS, udělala s nimi krátký proces a pak se zavrtala do křesla. „Spusť manuál!“ křikla pootevřenými dveřmi a s příjemným chvěním kolem podbřišku zmáčkla označené klávesy. „Nemůže to být tak těžké,“ zamumlala pro sebe, „tohle zvládnu i jednou rukou. Hej, zombíků, ať to umím jednou rukou, levačku mám v hajzlu!“ Zhluboka se nadechla a donutila se přibrzdit. Moc drog, moc sebevědomí, moc problémů, připomněla si. Duchové ji sledují.

Stroj se zachvěl a zahájil stoupání. S elegantním poklidem, který vůbec nekorespondoval s jejími nevycvičenými reflexy, se začaly přesouvat i čáry ve výhledu a blikly pokaždé, když navázaly kontakt. Dva, pět, osm, čtrnáct potvrzených spojení. Yattu musel místnímu počítači doslova vytřít zrak.

Pak se začalo střílet. O kokpit zabubnovalo několik projektilů, až se Kiba skrčila, ale žádný z nich dovnitř neprorazil, pouze za sebou nechaly rozkvetlé pavučiny prasklin. Vnější detektory jejich plavidla lokalizovaly útočníky a několik zaměřovačů se stočilo na ně.

Yattu s opětováním palby váhal.

„Jestli ti to dělá problém, můžu to odpálit já!“ prskla nedočkavě dívka, krev jí hučela v uších, přesto se dál soustředila především na stoupání. Před ní se objevila překážka, nějaký kus uvolněné konstrukce, kterému se musela vyhnout. Instinkty, samé instinkty a magie, zubila se nepříčetně. Nemohou prohrát.

„Už jsem dřív zabíjel,“ ozval se napjatě Yattu z komunikátora na palubní desce, čímž ji nepříjemně vrátil do reality, „udělali ze mě vraha ještě předtím, než jsem věděl, co to znamená. A dnešek ještě neskončil. Zdaleka ne.“

Útočné systémy vznášedla spustily a signály životních funkcí pod nimi krátce poté vyhasly.

Digitální plátno před ní vykreslilo několik snových obrysů. Velké robotické stroje na vzdáleném horizontu strávily poslední minutu v nečinné strnulosti, jak jim hacker pomocí laserových ukazovátek dravě lobotomizoval a měnil příkazové sekvence. Nyní pod jeho taktovkou opouštěly svoje původní umístění a začaly se přesouvat blíž. Jedna z oblud vysunula teleskopické rameno a s hybností několikatunového kladiva nabrala vznášející se, červeně blikající bod nad Eonogem: nepřátelský aerovůz.

Kiba se křečovitě usmála. „Skvělá muška, zombíků,“ řekla temně. „Tohle jim patří.“

„Soustřeď se,“ nabádal ji Yattu a mikrofon nějak dokázal zachytit příšerné pnutí, jakému bylo Yattuovo vědomí vystaveno, „mám… je tu toho hodně, co musím ohlídat. Až doletíš k cíli, budu potřebovat asistenci. Buď střízlivá, prosím!“

Srdce se jí sevřelo jako pěst. „Copak?“ Kiba poprvé začala zápolit s drogou vyvolaným pocitem bezstarostnosti.

„Zaprvé ta lékárna, snad jsi mi v ní něco nechala. A zadruhé Richard.“

Dívka se konečně přestala samolibě šklebit.

 

5 Risk

Richard měl hroznou žízeň, tak dopil pivo na jeden zátah a rovnou požádal barmanku o nové. Ve ztemnělém hudebním klubu Scarlett právě duněly dubstepy z mixážního pultu Jane Brightmoorové, zde zvané Miss Moore, také zaměstnankyně stejné společnosti jako Richard, pouze v jiném oddělení. Teď ale nepracovala v pravém smyslu slova; hudba byla její relax.

Páteční noc vrcholila. Na parketu se svíjel početný dav mladých tanečníků a stroboskopy měnily scénu ve sled trhaných, freneticky bláznivých fotografií. Neznělo to vůbec špatně, i když on dával přednost jiným žánrům. Vrtalo mu hlavou, co tady vlastně dělá, a došel k názoru, že je prostě měkkej a nechá se ukecat. A taky mohl pozorovat Elisu, což by ale nahlas nikomu nepřiznal.

Když se přes ně převalila další vlna zběsilých, ale podmanivých hudebních sól, odtrhl pohled od mládeže.

„Není ti tohle nepříjemné?“ houkl přes rachot bicích na svého parťáka, který ze svého půllitru zatím upil slabou polovinu, a rukou obsáhl laserovou show nad jejich hlavami.

Tmavovlasý agent vedle něj měl přivřené oči a s nečitelným výrazem pozoroval všechen ten cvrkot, aniž by se jím nechal nějak viditelně ovlivnit.

„Je to prostě matematicky přesné,“ odtušil podobně nahlas, „dá se to předvídat. Navíc jsem na podobná vystoupení už zvyklý,“ dovolil si narážku na svoji běžnou pracovní náplň.

„Tenhle song jste dávali do kupy spolu?“ Richardovi před nosem přistála další sklenice. „Cejtím v tom tvoji strohost,“ vysvětlil poťouchle svoji poznámku. Pokývnutím poděkoval a zhluboka se napil. Žízeň ale pořád ne a ne ustoupit. To bylo divné, ale ne zase tolik.

„Jane ještě pořád čerpá z našich počátečních pokusů,“ odtušil jeho kolega nevzrušeně, „s novými skladbami je to horší. Mohl bych se kvůli tomu propadnout do temnoty, a to nechci. Číhá příliš blízko.“

Tohle Richarda zarazilo. O tomto tématu spolu nikdy nemluvili, spíše ho po špičkách obcházeli.

„Proč o tom začínáš, Divere?“ zeptal se opatrně. Uvolněnost ho opustila a vypadalo to, že i hudba se zarazila, poskočila a trochu ztlumila.

„Protože tu už dlouho nebudu,“ odtušil Diver o poznání tišeji. „Stane se to a nikdo tomu nezabrání. Nikdo nebude chtít. Bude bezpečnější mě odložit.“ Upil ze své sklenice.

Richard na něho zůstal zírat a narostlo v něm podezření, že celá tahle situace je svého druhu nereálná.

„Co to má znamenat? Takhle by ses přede mnou nikdy nevzdali“ Jazyk se mu navzdory vypitým tekutinám pořád lepil na patro. Další detail, který byl úplně špatně. A Diver používal v řeči špatný rod.

Neutra otočil tvář k němu a chvíli ho nehybně pozoroval, aniž se mu podíval do očí. Měl asijské, obtížně definovatelné rysy a něčím připomínal kolibříka; vrásky kolem úst se prohloubily, jak značily napětí.

„Nejspíš ne,“ prohlásil nakonec pomalu, „nejspíš jsem tohle taky nikdy neřekl. Nejsem tady a ty také ne. Pravděpodobně se ti zdám. Otázkou je proč.“

Richard se zaškaredil, ale dřív, než mohl celou tuhle výměnu názorů smést ze stolu jako hloupost, pocítil prudkou nevolnost kolem žaludku, která se jako jed rozlila do všech částí jeho těla. Vydal dušený sten, když se mu svět před očima obrátil naruby. Diverova silueta zmizela, jak někdo zhasl, a hudba se ponořila do hlubin špinavé temnoty jako olovnice do studny. Nicota byla vlídná jako krev, ale dezorientace naštěstí trvala jen okamžik.

Futura D6, jistě. Je na misi, žádný Scarlett.

Uvědomil si, že nesedí na barové stoličce, že ho něco tlačí do zad. Pokusil se pohnout a skrz mravenčení z přeležení pochopil, že to tak docela nejde. Vyhrabával se ze sna jako z hrobu a potlačoval klaustrofobii, která se o něj kdovíproč ještě pořád pokoušela.

Žádný Diver. Jen Yattu.

Konečně zavadil o několik reálně vypadajících vzpomínek a jedna z posledních nabízela obraz sebe sama stojícího ve vznášedle nedaleko Yattua a sledujícího, jak malý hacker rozechvěle cupuje obranné systémy bezpečnostního sboru a provádí nějaké manévry s paprsky, které tvořily zdejší náhradu za bezdrátové spojení, aby zamezil jejich pronásledování. Určitě to bylo působivé a zřejmě i nutné, ačkoli Richard tomu příliš nerozuměl a spíše si dělal obavy o Yattuovo zdraví; takové sebemrzačení ještě neviděl, ani u Divera ne, a ten občas dokázal pořádně šokovat své okolí. Sám na tom nebyl nejlíp a povolil soustředění, načež odněkud přišel útok. Netušil, co to bylo, a to samo o sobě ho docela znervózňovalo; navíc to zanechalo jeho pojem o čase a prostoru v troskách, zplodilo pár halucinací a vyřadilo ho na kdovíjak dlouho; vzhledem ke své malátnosti to odhadoval na nějakou uspávací drogu.

Ovšem, ve vznášedle byli přece tři a Kiba se nějaký čas bavila vylupováním lékárničky, aby našla něco pro svoji závislost. Měl si na ni dát větší pozor a nepodceňovat ji.

Potřeboval vědět, jaká je situace. Pootevřel oči do uzoučkých štěrbin a riskoval rychlé rozhlédnutí. Hodně ztlumené světlo ukazovalo dost detailů na to, aby Richard zjistil, že jsou tu pořád jen oni a tam, co posledně – v ukradeném aeroautě. Společnost jim dělala jen mrtvola radisty zkroucená v nepřirozené posmrtné ztuhlosti, jak ho někdo později strkal ještě víc do kouta.

Kiba seděla na zemi nedaleko od něj a podle uvolněně zhroucené pozice nebyla úplně při smyslech, skelné oči upírala Richardovým směrem a na klíně měla položený jeho bojový nůž. Možná to způsobovala jeho bolest hlavy, ale Richard měl také pocit, že jí vybledlo tetování a odhalilo víc z její předčasně zestárlé tváře. Levačku ovíjely obvazy, jimiž prosakovala krev a hnis, táhl se od ní nasládlý pach hniloby a zoufalého zmaru.

Stočil pozornost na Yattua sedícího zády k němu v křesle. Ten kolem sebe vytvořil hotovou houštinu kabelů vytahaných z nevybíravě rozebraného řídicího pultu. Tu nemožnou umolousanou kombinézu už si shrnul spolu s kapucí, takže odhalil špínou slepené krátké tmavé vlasy a velký kruhový port na týlu. Do něj bez nejmenších rozpaků či redukčních zařízení vedl celý svazek různých drátků. Krvácel a v Richardovi to vyvolalo vlnu dávivého odporu a něčeho, co mohla být lítost. Yattu se vůbec nehýbal, zdálo se, že ani nedýchá, ale napětí v těle dokazovalo, že je naživu.

Nebo pod proudem.

Richard se znovu pokusil pořádně posadit a zkřivil tvář kvůli mnoha otlačeným a otlučeným místečkům, co o sobě dala okamžitě vědět. Obě zápěstí měl připevněná nepoddajnými plastovými proužky k roštům v podlaze, aby nemohl dosáhnout na nic nebezpečného, a taky ho to nutilo k oné nepohodlné poloze. Taktickou vestu mu při prošacování rozepnuli a obal od snickersky na zemi ukazoval, že našli všechno, co stálo za řeč, a že Yattu už se na svolení neptal. Připadal si ukřižované. A ukřivděně. A sám, obklopen jen těly bez duší.

„Haló? Co se děje?“ zakrákoral a znělo to stejně vysušeně, jak se sám cítil.

Yattu se nepatrně pohnul, ale neotočil, i to ale Richardovi stačilo, aby úlevně vydechl. Z reproduktoru u stropu se vzápětí ozval neurčitý strojový hlas ve srozumitelné řeči; zřejmě vznášedlo zde mělo integrovaný překladač.

„Omlouvám se za to zajetí. Musím znát pravdu.“

Znělo to jako převrácená replika, kterou Richard prve na Yattua použil. Neměl nejmenší pochyby o tom, s kým hovoří. Polkl, aby zahnal palčivou touhu po vodě, neúspěšně.

„O čem?“ Zněl už trochu jistěji.

„O vás a o mně. Od prvního setkání jste věděl, kdo jsem a čeho jsem schopný. Šel jste pro mě až dolů a vytáhl jste mě odtamtud záměrně. Řekněte mi, odkud o mně víte, pro koho pracujete a co jste se mnou zamýšleli.“

Muž se navzdory své nezáviděníhodné situaci zamračil. Ne že by určitý druh odhalení nečekal, ale doufal v nějakou dobrovolnější verzi. Navíc si nebyl jist, které z mnoha Yattuových tváří nyní čelí: už jich za tu krátkou dobu viděl několik a tahle zatím byla nejinteligentnější. A nejnepříjemnější: nebylo jisté, jak se zachová v budoucnu.

„To jsem měl v úmyslu, aniž bys mě musel svazovat,“ pokusil se o odlehčení.

„Úmysl, jistě,“ nenechal se rozptýlit jeho věznitel a překladač sekal slova bez nejmenšího náznaku emocí. „Každý nějaké máme. Je čas je odkrýt.“

Richard stiskl zuby a potřásl hlavou, aby si ji vyčistil; zbytková sedativa mu zpomalovala myšlení a osobně měl pocit, že jeho mozek v hlavě spíš hlasitě chrastí, takovou měl žízeň. Zatvrdil se a ukázal zatím bradou na Kibu, jejíž rozostřený pohled ho znervózňoval.

„Co jí je? Mám mluvit před ní?“

„Sní,“ odtušil neosobní Yattu, „neuslyší nás. Vyjednává s duchy předků.“

Richard se křivě usmál, až ho píchlo pod žebry. Už to slyšel předtím a připadalo mu to pořád stejně nemístné.

„Proto je stále v rauši? Aby slyšela duchy předků?“

„Být vámi, nezpochybňuji víru druhých,“ zchladil ho Yattu, „díky jejímu postavení mluvčího jsme získali tohle aeroauto. Díky jejím schopnostem jsme se dostali nepozorovaně k povrchu. Díky tomu, že mě považuje za vyvoleného a poslouchá, co říkám, jste ještě naživu. Nevyplácí se znepřátelit si ty, kdo jsou s duchy ve spojení, ať už je to víra, drogové halucinace nebo opravdový fyzikální jev. A tady to navzdory vašim dosavadním zkušenostem platí všechno.“ Mluvil málem jako učebnice.

„Nemyslel jsem to zle,“ stáhl se Richard naoko otráveně a blýskl očima po noži, který dívka svírala. „Já jen, že tomu nerozumím.“

„Kiba mi pomohla, když jsem přišel do Eonogu poprvé,“ rozhodl se to Yattu vysvětlit a byla z toho cítit pobuřující blahosklonnost. „Známe se tedy asi rok. Už tehdy byla zaslíbená smrti a je svého druhu svatou bytostí. Její postavení a odpovědnost tak obnáší také skutečné umírání. Je v rauši, jak jste to nazval, aby se nezbláznila bolestí, protože pomalu přichází o ruku a zdraví. Odměnou za její oběť je těžko definovatelná, ale reálná moc nad obyvateli Eonogu, spojení s parapsychologickými silami a nespočitatelná dávka štěstí, o které se s námi nyní dělí. Nemusíte tomu věřit, ale tak to tady chodí.“ V reproduktoru to v odmlce zacvakalo a počítačový hlas se proti předpokladům zachvěl. „Dlouho už tu nebude. Ztrácíme ji.“

Richard spolkl sarkastickou poznámku, která se mu ještě před chvílí drala na rty.

„Mrzí mě to,“ řekl jen, aniž definoval, co vlastně. „A také to, že jsem u vás nevzbudil dost důvěry a nějak vás zklamal.“

„Jsme v nebezpečné situaci. Důvěra je luxus, který si ve vašem případě musíme ověřit a vybudovat.“

„Dobře. Máš samozřejmě právo vědět, o co tu z mé strany jde. Budu zcela otevřený a žádám jen, abys mě vyslechl a nakonec si zvolil, co dál.“ Richard naposledy zabloudil pohledem po Kibě a rozhodl se ji pro tuto chvíli ignorovat. Teď se musí soustředit na to, aby to nepomršil úplně.

„To udělám,“ potvrdil neoblomně Yattu, aniž použil vlastní ústa. Takhle zády, mrtvolně nehybný a odosobněný působil nelidsky a strašidelně.

Muž si odkašlal. „Nehodlám ti lhát. Přišli jsme sem, abychom tě našli a… předložili ti nabídku.“

„Mý?“

Ještě je brzy vyložit všechny karty. „Já a Elisa, kolegyně, kterou mám namířeno najít, ať už je kdekoli. Došlo ke komplikacím a rozdělili jsme se. Jak asi tušíš, nejsme místní, a asi jsme udělali nějakou chybu, takže nás považovali za špehy.“

„A nejste jimi?“ Znělo to víc jako konstatování.

Ten studený hlas ho nyní rozčiloval.

„Chápu, že to tak vypadá,“ řekl trochu podrážděně, „ale špehovat jsme teda nepřišli. Netušil jsem, že je to tu takhle na nože a že když zavedu přátelský rozhovor s místními strážníky,“ sklouzl k sarkasmu, „tak nás rovnou zkusí zastřelit. Všechno je tady šílené. Přišel jsem s Elisou o kontakt. Asi ji dostali a vyslechli, a tak se dozvěděli o tobě, jinak si to neumím vysvětlit,“ zaťal pěsti. Kdo ví, kolik času ve skutečnosti uběhlo, každá další minuta pro ni mohla znamenat smrt. „Já… doufám, že jí moc neublížili,“ dodal tiše.

„Když chtějí, dovedou být Oči hodně přesvědčivé,“ řekl po chvilce Yattu v odpověď. Zavibrovala v tom jakási osobní rovina, tak jemně, že měl Richard pochyby, jestli se mu to nezdálo. „Ale to vysvětluje jen to, že se pustili po stopě, kterou jste za sebou zanechali, nikoli vaše pravé úmysly. Probudili jste jejich pozornost, protože jste se ptali na věci, které souvisejí se mnou.“

„Jak to víš?“ ozval se Richard podezřívavě.

„Sedím v policejním vozidle s hromadou databází a směrových paprsků,“ odtušil Yattu nevzrušeně. „Proč vás tolik zajímám? Chtěli jste ovládnout Samari?“

„Cože?“ Richard by dal nevímco, aby se mohl dozvědět, co se Yattuovi honí v hlavě, a poskytnout mu ty správné, přesvědčivé odpovědi. Zatím měl pocit, že beznadějně prohrává. „Proč?“

„To je jediný relevantní důvod, který mě napadá, proč byste mě chtěli. Jsem přece jejich kompletní zálohou, potenciálním klíčem a jádrem všech operací.“ Zase jakýsi náznak vyzývavé intonace. „Proto jsem pro ně tak důležitý, proto neváhali srovnat Eonog se zemí. Jsem bezpečnostní riziko, a navíc mě nemají pod kontrolou. Když se o mě začne zajímat… cizí vláda, je samozřejmé, že vypukne nelítostný hon.“

„Já jsem nevěděl, v jakém jsi vztahu k Samari,“ zavrčel Richard. „Tedy myslel jsem si, že pro ně prostě děláš některé věci. Ani jsem původně netušil, že Samari je tak mocná. Došlo mi to, když mě sestřelili do podzemí. A nejsem tak docela z cizí vlády,“ dodal dotčeně.

„Nejste místní. Ohrožujete Samari. Jdete po mně. Jste terč stejně jako já, pravděpodobně kvůli mně,“ přešel to hacker. „Když vás chytí, nic vás nezachrání.“

„Díky za připomenutí,“ zabrblal Richard a potlačil pocit viny, který na něho kvůli Elise útočil. „Vědí, kde jsme?“

Yattu se odmlčel. „Ještě ne, ale je to otázka času. Nepřestanou, naopak.“ Nepřítomně zatančil prsty ve vzduchu jako na klávesnici a v Richardovi se při tom pohledu vzedmul silný pocit déjá vu, až z toho běhal mráz po zádech: na okamžik před sebou zase viděl Divera. Ten takhle ťukal do vzduchu pořád, šlo o svého druhu tik a asi i užitečný způsob, jak agent používal svůj kyberware. Bylo hodně zvláštní vidět podobné chování u někoho jiného.

Pak Yattuovým tělem náhle proběhlo několik nutkavých záškubů, až se zdálo, že se zhroutí z křesla. Richard se napjal, aby ho zachytil, jenže pouta ho zastavila. Zaklel. „Co to děláš?“

„Něco si ověřuji a zametám stopy.“ Hlas z reproduktoru pokračoval, jako by se nic nedělo, a ignoroval fyzický stav hackera. „Takže pokud tohle není ten důvod, proč jste mě chtěli unést, co tedy?“

Richard zaskřípal zuby. Jasně cítil vlastní defenzívu před Yattuovými útoky, ale nevěděl, jak získat navrch. „Já jsem tě nechtěl unést, jen ti předložit nabídku.“ Byl jako na trní, ale rozhodl se vrátit k tomu podstatnému.

„Která zní?“

Nadechl se. „Pracovat pro nás,“ vyslovil to nakonec.

„A vy jste kdo? Kromě Richarda a Elisy?“

A je to tady. Teď to bude těžké, ale byl rozhodnut neuhnout. „Patřím k jedné… společnosti, která ovládá způsob cestování mezi paralelními světy,“ vymáčkl ze sebe. „Nejsem z tohohle světa, z Ameriky nebo podobné země, která tady za hranicemi Xueshanu a Taiwanu nějak existuje. A tam, odkud pocházím, by se nám… tvůj talent hodil.“

„A to jste zlehčoval duchy předků,“ odtušil Yattu trochu nesouvisle.

Richard se přinutil k úsměvu, ale dopadlo to celkem žalostně. Nemohl si pomoct.

„Jsem od přírody trochu ignorant. Ale realita je taková, jaká je, a já v ní musím nějak žít. Chápeš?“

Yattu se nezdál překvapený. Nevypadal v tomto smyslu nijak. Jeho tělo se chovalo nezávisle na jeho vůli a připomínalo loutku se zamotanými vodicími lanky, která se někdo nešetrně snažil rozplést. Dlouhou chvíli nic neříkal.

„Zdá se, že buď nelžete, nebo žijete v dokonalém bludu,“ pronesl nakonec navzdory situaci nemožně klidně.

Richard z toho měl mírně řečeno nepříjemný pocit. I když Yattu pravděpodobně žádnou opravdovou bolestí netrpěl, stejně mu připadalo, jako by byl přítomen nějakému druhu mučení.

„Dokážu ti, že mluvím pravdu,“ odtušil nervózně, „že to je pravda! Když najdeme Elisu, ona nás dostane na naši základnu. Umí se pohybovat mezi světy. Má to v genech.“

„Tomu rozumím. Také mám některé schopnosti v genech.“ Zdálo se mu to, nebo zaslechl ironii? „Věříš mi tedy?“

Nic, žádná odpověď, jen nepravidelné šustivé zvuky způsobené otíráním Yattuovy kombinézy o umělou kůži křesla, jak jím probíjely neznámé síly. Všechno získávalo studeně hororový nádech. Ticho, které mezi ně vtrhlo, bylo poznenáhlu narušeno protivným cvakáním Yattuových zubů, probouzejícím surrealistické asociace spojené s představou stroje na děrné štítky. Sílící vlna neovladatelných stahů nutících jeho tělo k záškubům ale přece jen nakonec odezněla a nechala hackera ve strnulé poloze, stejné jako na začátku.

„Vy jste mě chtěli vtáhnout do jiného vesmíru?“ zeptal se jako automat.

„Bez tvého souhlasu bychom to neudělali,“ zachraptěl Richard a zaháněl sílící předtuchu, že tohle neklapne. „Neudělám to, pokud nebudeš chtít. Na rovinu ti také řeknu, že tam, odkud pocházím, fungují některé věci jinak, třeba že nejsme v technickém pokroku tak daleko jako tento svět. A nenutíme tam lidi dělat to, co si právě provádíš s mozkem. Sakra!“ zaškubal pouty, když si všiml, že epileptický záchvat začal nanovo, „uvědomuješ si, co se s tebou děje? Přestaň s tím, ať je to cokoli, vždyť tě to zabíjí!“

„Až dosáhnu svých limitů, stáhnu se,“ odmítl to Yattu, „nyní nemám na vybranou. Proč já? Proč ne moje dvojče?“ vrátil se nevzrušeně k tématu.

Richard se syčivě nadechl, jeho rostoucí rozrušení zatlačilo překvapení. „Ty máš dvojče?“

Yattu neznatelně zaváhal. „Vy o mně nakonec zase tolik nevíte, když jste nepostřehli, že mám sestru. Považuji to za celkem důležitý fakt. Nebo co o mně vlastně víte? Co si myslíte, že jsem?“ Mohla to být výhrůžka, ale třeba i zvědavost, nedalo se to odhadnout.

„No…“ Richard cítil, že je na tenkém ledě. Na tenčím než dosud. Ale čím dřív tento rozhovor ukončí, tím spíš se i Yattu zbaví té kabeláže, aspoň v to doufal. „Znával jsem někoho, jako jsi ty,“ podvolil se. „Přišel k nám z planety, které říkáme Futura D14 a byl asi o patnáct let starší. Nebo ty bys mohl být za patnáct let jako on. Takové věci se mohou dít, protože multiversum, jak ho známe, obsahuje některé světy, které jsou si historicky velmi blízké.“ Nevěděl úplně, jak pokračovat. „Vlastně všechno, co si o tobě myslím, odvozuji z toho, jak jsem znal jeho. Byl součástí mého a Elisina týmu. Před krátkou dobou se stala… nehoda a přišli jsme o něj. Dostali jsme povolení vyhledat jeho zrcadlový obraz v paralelní realitě. Ty jsi on v tomto vesmíru.“

„Ale já nejsem on v tom vašem. Moje kybernetizace nebyla dokončená,“ promluvil k nesnesení nezúčastněný hlas. „Utekl jsem.“

„Ano, a je to dobře,“ potvrdil Richard možná moc rychle, „protože Diver bojoval s tím, co s ním udělaly jeho implantáty, po celou dobu, co jsem ho znal.“

„Diver.“

„Yattu,“ Richard se kousl do rtu. Vadilo mu, že ho ztrácel, a vadilo mu, že mu to vadí. „Ty jsi velmi jedinečný a lišíš se od něj strašně moc, to už jsem poznal. Nemusíš mi věřit, nemusíš se mnou souhlasit. Nemusíš se mnou jít. Už jsem ti tu nadrobil dost na to, abych věděl, že jsem to přehnal. Omlouvám se. Nech mě jít a já už nechám na pokoji tebe. A odpoj se od toho, než umřeš!“

„Abyste se dostal domů, musíte najít Elisu.“

„Jo. Na něco přijdu.“

„Co když je mrtvá?“

Richard vzdychl. „Budu doufat, že pro mě pošlou záchranný výsadek,“ pravil hořce. Nechtěl, aby to dospělo až sem.

„Miluješ ji?“ Přechod k tykání byl náhlý a syrový.

Na tuhle otázku nebyl připravený. Otevřel ústa, ale nic z nich nevyšlo. Rozčileně si uvědomil, že rudne.

Yattu se k němu konečně otočil. Dělal to pomalu a opatrně, aby nějak nenarušil spojení sítí kolem sebe, měl rozšířené zorničky a uvolněné svaly ve tváři, což samo o sobě působilo příšerně mrtvolně. Dojem neskutečna posilovala pravidelná hexagonální síť modrých žilek, která prosvítala tenkou pokožkou na jeho spáncích a činila z něj důkaz lidské zručnosti a zrůdnosti.

„A nakolik ti doopravdy záleží na mně?“ Další podpásovka.

„To není fér,“ zavrčel Richard v sebeobraně a málem mu selhal hlas. „Když to potřebuješ vědět, proč si mě nepřečteš? To určitě umíš, poznat, jestli někdo lže.“ Cítil se zahnaný do kouta, od tak mladého člověka nečekal tolik krutosti projevené k sobě i k němu. Dovolil Yattuovi, aby se mu dostal na tělo, a nikoli poprvé ho napadlo, že se možná opravdu v celém tomto případu zmýlil.

„Podívej, kde teď jsme,“ řekl nakonec sžíravě. „Kvůli Samari. Kde ses kvůli nim zahrabal. Podívej se, co tě donutili udělat. Co udělali tvým přátelům. Vytáhl jsem tě z tvého bezpečného úkrytu a způsobil zničení tvého současného domova. Uvědomuju si, že jsem tě zastrašoval, protože jsem nevěřil, že bys mě dokázal poslouchat, protože vypadáš jako děcko, ale spletl jsem se. Teď už si s tebou na nic nehraju. Víš, že jsem upřímný, jenže taky trčíš uprostřed drátů, krvácíš a vypadáš jak zombík, jak říkala Kiba. Ubližuješ sám sobě, a proč? Protože jsem to zvoral. Protože celý tenhle svět je pro tebe plný beznaděje a vůbec si tě nezaslouží!“

Yattu nedal nijak najevo, jestli to na něj udělalo dojem. „Tohle je tvůj způsob, jak vzbudit důvěru?“

To Richarda vrátilo do přítomnosti. „Sakra. Třeba jo. Já už na vybranou nemám. Teď už všechno víš a já půjdu dál, ať už se rozhodneš jakkoli.“

„Já snad na vybranou mám?“ odpověděl Yattu obviňující otázkou. „Po tom všem, co je za mnou, se nemám kam vrátit. A není to jen tvoje chyba, pokud vůbec. Ty jsi mě svým způsobem vzkřísil. Abys mě chápal,“ dodal tiše, „tomu, co říkáš, věřím. Mám k dispozici Elisinu výpověď a shoduje se s tou tvojí.“

„Ty máš Elisinu výpověď?“ Richard zalapal po dechu. To mohlo znamenat…

„Ano. Je vězeň, jak jsi předpokládal, a před chvílí skončily výslechy. Je naživu. Zatímco jsi spal, setkal jsem se s mou sestrou Kkali, aktuální správkyní korporace. Podělila se se mnou o všechny relevantní záznamy a uzavřeli jsme dohodu. Ona se nyní vydala vlastní cestou a také já mám všechno, co potřebuji k tomu, abych se rozhodl, jak postupovat.“

Muž na něj zůstal civět a nevěřil vlastním uším.

„Vím, že dáš přednost Elise, když budeš muset volit, a nemám ti to za zlé,“ pokračoval Yattu. „Nevím, jak by to udělal Diver, ale já nejsem on. Nejsem nikdo, koho jsi znal. Uvědom si, že já tvého přítele nenahradím. To je prostý fakt.“

Richard si už nemyslel, že má šanci ho přesvědčit. Zalila ho nesmírná vlna úlevy, za Elisu i za Yattua, ale dříve, než mohl odpovědět, Yattuovo tělo znovu zachvátily nekontrolované stahy a zkroutily ho v křesle. Tentokrát se v němém výkřiku pohnuly i mimické svaly, jako kdyby hackera někdo trýznil elektrickým proudem.

„Přestaň!“ vykřikl Richard úpěnlivě. „Kibo, zastav ho!“ zacloumal svými pouty, pořád neúspěšně. Dívka se ani nepohnula.

„Ne,“ sykl Yattu přes rozhraní, „tohle je důležité. Doopravdy to dává smysl. Dívej se. Teď!“ Zazmítal se v nepřirozené extázi, ale byl to Richard, kdo bezmocně zaječel.

Rozsvítilo se několik obrazovek a nabídlo diagnostické údaje. Richard v nich rozeznal mapu města, jak si ji zhruba pamatoval ze svého instruktážního školení. Na pěti místech pulzovaly body měnící se v zubaté regiony rudého alarmu. To, že nejde o simulaci, muž pochopil, když se otřáslo celé jejich vznášedlo.

„Jestliže jsem se rozhodl špatně, umřu,“ řekl strojový hlas, „Ale půjdu s tebou. Už není cesta zpátky. Nikdy nebyla.“

„Yattu! Ty blázne!“

„Právě jsem zabil stovky lidí. Naše budoucí rozhodnutí to musí vyvážit,“ zaševelil reproduktor naposledy a utichl.

„Co jsi udělal?!?“ vrčel Richard těžko potlačovaným rozčilením a vnitřnostmi se mu rozléval bodavý mráz zděšení.

Zorničky dosud civící do nekonečna se stáhly do maličkých bodů, jak se Yattu rázem vrátil do těla, přes promodralé rty se mu prodral povzdech. Stalo se to tak náhle, že i když v to Richard doufal, stejně nedokázal vystihnout onen moment, kdy se to stalo. Nesnášel svůj pocit neschopnosti i to, že vůbec nevěděl, co se děje.

Hacker trhaně hmátl na svůj zátylek a s bolestným syknutím si vytáhl zakrvácené konce kabelů z lebky. Ten čin jako by ho zbavil opory, která ho držela vzpřímeného, a on sklouzl v pouze částečně řízeném pádu na zem. S hlubokým nádechem se zbavil i drátů v obou zápěstích a konečně opětoval Richardův starostlivý pohled. V jeho očích se skrývala roztříštěnost a hrůza, ve které se dalo číst děsivé porozumění důsledkům jeho volby. Celý se roztřásl, ale tentokrát jinak, to když se do něj s konečnou platností pustila obyčejná zima. Tápavě se přiblížil k Richardovi a nejistými, od krve zamazanými prsty se pokoušel uvolnit jedno z pout.

Vznášedlo do své konstrukce odrazilo chvění a tlumený skřípot zvenku, jak se někde blízko hroutila jedna z červených zón. Ozývaly se i jiné zvuky, ale všechny dostatečně vzdálené.

„Yattu…“

„Ulineun yaggan-ui sigan i issseubnida…“ Bylo vidět, že bojuje s únavou a podchlazením a když šeplavě mluvil, zase mu nebylo rozumět ani slovo. Richard se nesoustředěně rozhlížel po svém tabletu a uviděl ho nedaleko na stole s ocáskem kabelu zapojeným kdesi pod vyvrhnutou konzolí.

Konečně se Yattuovi podařilo uvolnit plastový proužek. Sevřel chladnou dlaní Richardovu ruku a znovu něco řekl. Zaznělo Elisino jméno.

Tahle důvěrnost připadla Richardovi hrozně vyděračská, ani nevěděl pořádně proc. Vymanil se z jeho slabého stisku a rychle osvobozoval i druhé zápěstí. Kiba nevypadala, že by se hodlala probrat, spíš ještě víc zešedla. Ploužila se na hranici abstinenční noční můry a otravy krve, zatímco Yattu se propadal do nějakého druhu hypoglykemického šoku a Richard trpěl dehydratací. Prostě skvělý tým pro cokoli, co je ještě čekalo.

Konečně byl volný. Vytáhl se na zdřevěnělé nohy a nejprve hmátl po překladači, na němž svítila písmena. Máme málo času, stálo tam, musíš mě udržet vzhůru. Elisu odvážejí do kryokomor. Půjdu s tebou a ukážu ti cestu.

„Yattu, co jsi udělal?“ zopakoval Richard naléhavě s důrazem na každé slovo a polkl nadávku. Z představy, že se Elisa promění v rampouch, ho bodlo u srdce, ale hlavně se musel uvést do obrazu, aby mohl převzít nějakou odpovědnost za to, co budou dělat dál; Yattu toho podle všeho nyní schopen nebyl.

Hacker se zašklebil a jak mu drkotaly zuby, počítač nezvládal překládat všechno. Mluvil jsem s ní. Odpojil Majáky. Zmatek ve městě. Zavřel oči a odevzdaně se stočil na zemi do klubíčka.

Odpojil Majáky? Richard si nebyl jist, zda rozuměl správně. Jestli je to to, co si myslí, tak se Xueshan právě ocitl bez komunikační infrastruktury, jako by byl odpojen internet, telefony a všechny vysílačky. Možná tu je na Majácích závislá i doprava a rozvod energií; v tom případě celé město upadne v brzké době do chaosu nevídaných rozměrů.

Mohli by tohle dokázat? Nebylo se čemu divit, že Yattuovo tělo z toho vypětí tak třeštilo.

Richard se rozhlédl po kabině a hledal cokoli, co by mu mohlo pomoct. Trochu zesílil světlo. Kromě informační centrály a po obvodu sedaček pro výsadek se tu nacházely úchyty na zbraně, nyní prázdné, a ještě několik polic a uzavřených přihrádek, které nyní vzal útokem. Našel ještě dvě příruční lékárny a v nich injekce adrenalinu i glukózy. Obojí vpravil Yattuovi do žil a zatímco čekal, až látky zaberou, ulevil své žízni, když objevil lahev a v ní nějaký mírně sladký roztok; sypanému čaji znaků na etiketě nerozuměl, tak aspoň doufal, že nepije nemrznoucí směs. Čas od času pohlédl na běžící obrazovky, na nichž se rojily další rudé body, a naslouchal vzdálenému kolísání sirén. Město teď trpělo akutní mozkovou mrtvicí, ale Richardovi to nebylo nijak líto.

Yattu bez obrovského monstra paprskové sítě připojené na své hlavě působil křehce a zranitelně. Nijak proti jeho péči neprotestoval a nic neříkal, když mu Richard pomohl svléknout starý nevyhovující overal a zabalil ho do termofólie. Žádné vhodné oblečení na výměnu v kajutě nebylo, tak se Richard rozhodl využít to, co měl na sobě mrtvý radista.

Nemluvili. Společně spořádali potravinové balíčky, které Richard objevil v jedné přihrádce. Trochu nechali i Kibě, ale Yattu zavrtěním hlavy naznačil, aby ji zatím nerušili. Dlouhé minuty seděli v přítmí a odpočívali. Sbírali síly. Čekali.

 

6 Invaze

V Richardově světě a době neslo město název Tchai-Pei, ale tady se geografie změnila natolik, že celý ostrov Taiwan nakonec prohrál boj s mořem a pohyby tektonických desek. Aby se město nezhroutilo samo do sebe, přizpůsobilo se v monstrózní síť plošin a vzpěr, doslova přešlapujících na místě na nestabilním geologickém podloží, které už se sotva mohlo označovat za pevninu. Skutečně obyvatelná tak ale zůstávala jen horní čtvrtina celkové hmoty zástavby. A tam se nyní trojice vynořila.

Venku stále panovala hluboká noc, jediné štěstí. Několik vzdálených mdlých svítilen z periferií sem sice svoji pozornost posílalo, ale jinak celé vrakoviště, kam se s ukradeným vznášedlem uchýlili, tonulo ve tmě. Kvalita vzduchu poskočila takovým způsobem, že se Yattu po otevření dveří málem zalkl, protože na to nebyl připravený, ale nakonec se s tím rozporem musel vypořádat. Tmavé vojenské oblečení mu bylo velké, a i když na ně hlavně zpočátku reagoval štítivým odporem, teď už se s ním smířil – i s tou krvavou spouští, která patřila předešlému majiteli a rozlévala se mu po pravém boku. Vzhledem k předešlé situaci jeho surového zadrátování působila tato averze trochu paradoxně.

Jakmile po průletu servisní propustí přistáli na této úrovni, země pod nohama zase konečně představovala jednolitou, neuvěřitelně suchou a pevnou plochu a táhla se v uklidňující jednotvárnosti do všech stran. Všechno tady bylo na rozdíl od pochmurnosti Eonogu křišťálově jasné, kontury vystupovaly z noci jako geometrické řezy a členily realitu na jednoznačně ohraničené objekty. Podle mapy zjistili, že budou muset po povrchu ujít už jen asi dvě míle, než se dostanou k vnějším vrstvám hřbitovních bloků, odkud je to jen kousek k laboratořím zabývajícím se kryonikou. V noční dobu, jako je tato, by tam neměl nikdo být, zvláště když byl v ulicích vyvolán chaos. Všechny události okolo Richarda a Elisy ale přímo zvonily mimořádností a nedalo se na to spolehnout.

Kiba vypadala vyčerpaně. Černobílé obrazce na pokožce znovu viditelně vystoupily a prokreslovaly kosti lebky s drze vyzývavým prohlášením, kým dívka je, ale scházela tomu jakákoli jiskra. Zatím nepromluvila a nepřítomným pohledem těkala po vzdáleném horizontu, viditelném jenom pro ni. O zraněnou ruku by se nijak nepostarala, kdyby ji Yattu s Richardem opatrně nepřesvědčili a doslova neuplatili možností, že si bude smět nechat Richardův nůž. Měla z toho takovou obyčejnou dětskou radost. Postupující sepse ji ale stravovala vražedně rychle a už dosahovala až k rameni, nedávala naději na uzdravení a Kiba to podle všeho věděla.

Richard sám byl utahaný jako kotě. Kromě krátké epizody, kdy ztratil vědomí pod žebříkem moment před tím, než ho našel Yattu, a také nedobrovolného zdrogování před chvílí, nespal skoro třicet hodin a cítil každou modřinu, kterou za tu dobu utržil. Předešlá chvíle odpočinku stačila právě na to, aby si to všechno důkladně uvědomil. Ve vznášedle aspoň objevil pistoli a náboje, které se do ní hodily mnohem lépe než ty z jeho původního vybavení, našel si i jiný nůž, nacpal si volné kapsy zbylým lékařským materiálem a se zamlženou ostražitostí, jakou mu vnucoval jeho přetažený mozek, se tentokrát nechal vést nesourodou dvojicí před sebou a chránil týl jejich skupinky.

Už se mu vážně chtělo domů.

Míjeli černé monumenty navršené z nefunkčního šrotu a orientovali se spíše po hmatu a sluchu, než po zraku. Obojí šlo Yattuovi skvěle. Občas zaslechl nespokojené vrčení tvorů, kterým se na povrchu říkalo krysy, jak se informoval; spíše připomínaly zdivočelé psy a s krysami měly společný leda dlouhý ocas. Široko daleko tu nespal jediný bezdomovec a nebylo těžké odhadnout proč.

Za postupně se snižujícími hromadami průmyslového odpadu je čekala pravoúhlá síť opravdových ulic.

Sice se tu používají jiné měrné jednotky než míle, ale jak mu kdysi Diver vysvětloval, matematika všude platí stejně, takže názvosloví nezmění samotný fakt vzdálenosti. Nicméně jejich přesun se vlekl hůře než postřelená zvěř a Diverově teorii dával náležitě na frak. Než se před nimi vztyčila zeď se zašlými písmeny označujícími konec obydlené části města, ušli snad nekonečno. Přece jen to ale k něčemu bylo dobré; s tím, jak procházeli ztichlou a prázdnou ulicí, opouštěla Richarda alespoň jeho paranoia a dostavoval se klid, kterému dával v bojových situacích přednost.

Yattu ukázal na Richardův tablet a chraplavě promluvil, hlas nasáklý únavou. Až vstoupíme do budovy, spustí se bezpečnostní okruhy. Vypnu je až uvnitř, takže nás nebudou moci sledovat, ale budou vědět, že tam někdo je. Jinak to odsud nejde.

Richardovi se to nelíbilo, ale to bylo tak všechno, co mohl s věcí dělat. Kiba vypustila vzduch skrz přední zuby, hvízdnutí znělo trochu jako strašidelné kvílení trápené duše, a předvedla trpký úsměv; tvář v novém výrazu jako by popraskala smutkem. Zdvihají se z hlubin a ze zapomenutí, zachrčela skoro nesrozumitelně, hněv přehlížených vybují jako peklo.

Richard si nebyl jistý, jestli překladač dokázal správně odezírat, spíš asi ne. Přítomnost Kiby a jejích myšlenek byla cítit jako spálené maso a chtě nechtě tomu musel věnovat pozornost – zneklidňující množství pozornosti. Kiba ji kolem sebe kumulovala, jako se slétá mrak hmyzu u mršiny.

Stejně jako všechny dveře, i tyto byly chráněny elektronickým zámkem. Yattu si olízl špičky prstů, asi aby zvýšil vodivost, a položil je na klávesnici a kovové plošky kolem ní. Richard věděl, že Diver by dal přednost odklopení panelu a připojil by se přes drátky na náramek, který zřejmě plnil podobnou funkci jako Yattuovy zápěstní porty, ale Diver taky nepoužíval podkožní konektory a neměl díru do lebky. Asi.

Zámek se rozsvítil zeleně a dveře proklouzly v ložiscích. Yattu se soustředěným výrazem zmizel uvnitř a rovnou po straně spustil terminál počítače, na němž naskočily řady znaků. Potřásl hlavou, sklonil se k servisnímu poklopu a ohmatal hrany. Stočil pohled na Richarda. Otevři to, přikázal.

Pak zavrávoral. Přivřel oči a přiložil si zaťatou pěst na čelo. Na něco s uctivostí čekal.

Richarda ovanul studený proud vzduchu, nebo tak mu to připadalo. Naskočila mu husí kůže a oči zaslzely, jako by mu do tváře někdo foukl popel. Rozjitřené se rozhlédl, aby našel zdroj těch nepřípadných pocitů, ale okolí zůstávalo dokonale prázdné. Prázdnější než předtím, dalo by se říct. Jen Kiba vědoucně cenila zuby a provokativně hleděla do temnoty za jeho zády. Otočil se. Chodba jim pohled doslova vracela, ale nic tam doopravdy nebylo, nic se neozývalo.

Oba jeho průvodci nějak věděli, co to znamenalo, ale neobtěžovali se to Richardovi říct.

„Richarde,“ řekl Yattu naléhavě, a to ho vzpamatovalo. Okamžik iracionální hrozby byl pryč. Muž se zachmuřil, vytáhl krátký nůž, který prve ukořistil v transportéru, a vypáčil dvířka. Pak už zase jen sledoval, jak Yattu noří ruce do počítačových vnitřností. V minutě, během které čaroval s ovládáním objektu a stahoval vnitřní plány, setrvávali všichni v nehybnosti. Nechtěli myslet na to, že se o nich už zřejmě ví.

Hotovo. Yattu se napřímil a nepřítomně setřel kapku krve, která se mu objevila pod nosem; pohled měl fixovaný na neviditelný bod, který mohl být stejně tak uvnitř jeho hlavy jako na protější stěně chodby. Proces zmrazování už byl zahájen,… jsem ho stornoval a spustil kontrolu. Získáme nějaký čas a pokud to…, bude na její probuzení stačit jen pár minut. Tudy. Jazyk še mu trochu pletl.

Kiba potichu zasyčela a také tentokrát si byl Richard skoro jist, že se stíny v chodbě před nimi hýbou. Už je vážně unavený. To není dobré. S rukou neustále přitisknutou na jednu ze stěn následoval Yattuovy kroky a snažil se prohlédnout skoro hmotnou černotu, do které se vzápětí ponořili.

Když byl Richard mnohem mladší, trávil značnou část svých dní ve spleti starých skladišť a opuštěných doků nedaleko jeho bydliště na předměstí Chicaga. Společně s vrstevníky z jeho party zkoušeli svoji obratnost, pořádali nejrůznější hony a bavili se drsnými hrami v zápolení s jinými dětskými gangy, které svou strukturou v podstatě kopírovaly nebezpečný svět dospělých.

Jednou se při podobné příležitosti protáhl poškozenou větrací šachtou do komplexu v podzemí, o němž dosud neměl tušení. Ocelové stěny se leskly sterilitou a ve vzduchu se vznášel štiplavý pach dezinfekce, lopatky ventilace ukrajovaly vzduch jako horký nůž máslo a šustily s železnou pravidelností atomových hodin. Dlouhé chodby bez jediného živáčka a řady zavřených dveří po obou stranách připomínaly vězení nebo psychiatrickou léčebnu. Všechno působilo tak naprosto chladně a výhrůžně, že nakonec poslechl pud sebezáchovy a zmizel stejnou cestou, jakou se dostal dovnitř, aniž se o místě někomu zmínil; dobře věděl, co by mu pletky s podsvětím či vládou mohly přinést.

Stejný pocit absurdní čistoty a nepřátelské cizosti ho zaplavil nyní, když procházeli hřbitovními koridory a podlažími, která lemovaly desítky a stovky boxů a dveří s malými, nečitelně popsanými štítky. Prostředí kolem nich bylo tiché, studené, aseptická a doslova mrtvé; labyrint v sobě ukrýval strojovou stereotypnost a maximální úspornost, co se týkalo využití prostoru, takže palety polic a zásuvek ani nepůsobily odpudivě při představě, co ve skutečnosti uchovávají; odtažitost místa tkvěla v něčem jiném.

Těsně mimo zorné pole, kam se nikdy nedalo zaostřit, se navíc vytrvale rojily zneklidňující představy a zlá podezření.

Pak jejich samotu poprvé, ale nikoli naposledy rozbil poplach. V následném čase museli několikrát uhýbat před pronásledovateli, kteří se zobrazovali na průběžných terminálech, volit alternativní cesty a neustále zrychlovat. Yattu ztrácel svůj doposud chladně logický klid a reagoval čím dál nervózněji, dech mu těžkl a skoro ignoroval krev, která se mu nyní co chvíli spustila z nosu. Richard ho sledoval a připravoval se na možnost, že to hackerem co nevidět sekne, sám naopak získával na jistotě – takové situace znal a věděl, jak se v nich zachovat.

Už poněkolikáté je skřípli z více stran a nutili je přehodnotit další trasu. Richard s Kibou čekali u dveří, zatímco Yattu likvidoval jejich zajištění, jenže pak počítač zaměřil další osoby, které je měly definitivně obklíčit. Richard to jednoznačně viděl na boj, když se Kiba napřímila, panenky očí na moment ukryla za víčka a zase tím svým disharmonickým způsobem protáhla vzduch přes řezáky. Ne, řekla hrubě, tohle je moje. Chci to vidět. Je to i jejich věc. Moje a jejich věc.

Aniž podala vysvětlení nebo čekala na svolení, otočila se k návratu.

„Kibo!“ zasyčel Richard. „Co si myslíš, že děláš?“ vyrazil, aby ji zadržel. Vyhnula se mu a rozběhla se.

Yattu zachytil jeho ruku. Stejně ji nezastavíš, nabídl překladač Yattuova tichá, ale důrazná slova. Ona k živým už moc nepatří.

„Vždyť chce udělat pěknou blbost!“ prskal Richard a vytrhl se mu.

Vždycky jde svou vlastní cestou, jak už to smrt dělá, zamračil se Yattu. Neobětuje se za nás, jestli tě to uklidní, pokusil se o vysvětlení, ale pokud se rozhodla jít bojovat, nemůžeš ji bránit. A tohle je pro ni dobré rozhodnutí.

„Ale takhle umře.“

Yattu smířeně přivřel oči. Každý jednou umře. Ona akorát ví, kdy. Co naděláš.

Richard nesouhlasně zavrčel, ale nakonec ji nechal jít. S Kibou jako by je opouštělo i ono mrazivé, páchnoucí ticho, které se s ní táhlo všude, kam se hnula, a Richardovi se začalo dýchat o poznání lehčeji. Paradoxně z toho ale neměl dobrý pocit.

Yattu s rukou položenou na dveřích ještě chvilku počkal; asi nějakým nepochopitelným smyslem kontroloval, jestli už je bezpečno. Pak se ztuhle postavil a nechal ocelový plát, dosud blokující průchod, zajet do stěny. Dýchla na ně zima a nikdo tam nečíhal: Kibin manévr zřejmě opravdu zafungoval.

Vstoupili do nové budovy. Už byli takřka na místě.

Před nimi se otevíral dlouhý rovný úsek obklopený neprůhlednými, ledově studenými vypouklými sarkofágy, které vypadaly jako vystřižené z nějakého sci-fi filmu. Richard nerozeznal žádné detaily, jestli jsou boxy prázdné či obsazené, díky sporému osvětlení si ani nebyl jist, jestli jsou jen v jedné řadě, nebo se řetězí v nekonečně se opakujícím motivu do hloubi komplexu. Znovu si připomněl, že se v určitém smyslu ve scifi opravdu nachází; oproti jeho domovské planetě zde čas poskočil o přibližně tři sta let kupředu. Škoda, že i když se změnily technologie, myšlení lidí bylo pořád stejné.

Smyčka se utahuje. Yattu o pár minut později zkoumal počítač přede dveřmi, které, jak Richard pochopil, měly být poslední. Kiba nám koupila jen trochu času. Tady už je laboratoř, kterou hledáme. Jsou tam tři lidé. Zažeň je. Reverzuji kryokonzervaci. Tmavé kruhy pod očima ještě vystoupily, když Yattu zbledl. Neexistuje cesta ven. Už jsou nám v patách, brzy tu budou.

„Dobře,“ potvrdil Richard a hodně se mu ulevilo; už měl toho bloudění tak akorát dost. Jen ho napadlo, co si Yattu představuje, když po něm chce, aby ty lidi ‚zahnal‘. Dotkl se pojistky pistole. „Otevři.“

Hacker se znovu a už s viditelnými obtížemi spustil do hlubin sítě a za okamžik zámky změnily barvu. Automatika se zasyčením odjistila vchod, Richard se nadechl a svižně vykročil.

Hala před ním byla nevtíravě, ale dokonale osvětlená a byla také největším otevřeným prostorem, jakým zatím procházeli: v průměru mohla měřit dvacet metrů a uprostřed se v pravém úhlu k sobě navzájem nacházela čtyři částečně sklopená lůžka. To přivrácené k němu bylo obsazené: ženu v bezvědomí obklopovaly hučící přístroje, jejichž diagnostické údaje znepokojeně sledovali dva muži v bleděmodrých pláštích. Jakmile si všimli Richardova vpádu, na jejich tvářích se rozlil úžas smíšený s hrůzou. Začali cosi vykřikovat a couvat co nejdál od něj. Richard neměl potřebu si zkontrolovat, co říkají.

Třetí muž stál mnohem blíž a rozhodně nevypadal na lékaře; jeho uniforma nesla emblém Oka. Už byl čelem k němu a sahal po zbrani. Richard se přikrčil a bez dlouhého míření dvakrát za sebou vypálil. Jednou minul, podruhé už ne. Voják zavrávoral, ale pohyb dokončil; takže to tentokrát byl Richard, kdo musel uskakovat. Kulka rozčísla vzduch nepříjemně blízko a vyhnala mu srdeční tlak k novým výškám. Mezi zuby rozdrtil nadávku, vystřelil jen přibližným směrem a rozběhl se k útočníkovi. Neměl tu žádný kloudný úkryt.

Nepřítel to musel čekat, ale znovu nevypálil. Vlastně se ani nehnul, jako by byl ochromen, což Richard nechápal. Na mysli mu vytanula Kibina tvář, a to ho nijak neuklidnilo. Něco z její přítomnosti prosáklo prostorem do jeho vědomí a vysmálo se jeho neohrabanosti. Richard slepě vrazil do muže plnou rychlostí, rukou odkláněl pistoli a zblízka vyslal ještě další dvě rány. Vždycky střílel nejméně dvakrát, pro jistotu. Hekl, když ho muž při pádu bolestivě nabral do Solaru, ale to také bylo to poslední, na co se útočník proti Richardovi zmohl. Tělo ochablo příliš rychlé a tvář mu zpopelavěla v neznámém, ochromujícím děsu.

Richardovo srdce přitom zběsile tlouklo o žebra, mnohem víc, než mělo. Jeho organismus podvědomě reagoval na nějakou hrozbu, větší, než byl jeden nepřítel, ale dva doktoři už naprosto rozumně mizeli v protějších dveřích a tedy to nemohli způsobit. Přesto se Richard skoro nedokázal nadechnout, jak ho zachvacovala panika. Z nějakého důvodu tu bylo těsno. Postavil se a divoce se rozhlížel, pouštěl se do něj zimničný třas.

Stejný chlad ho obešel i při vstupu do budovy, došlo mu. Stejný chlad, který číhal v důlcích rozšklebené lebky. Richard si chrastivé odkašlal. Přece nebude věřit na duchy!

Ale nebyl toho dalek.

Tlak povolil a iracionální hrůza vybledla do podvědomí. Ať to bylo cokoli, bylo to pryč.

Richard s trochu zastřeným uvažováním nejprve doběhl k protějším dveřím, kde zmizeli lékaři, a mechanicky je zablokoval; zabralo to trochu přemýšlení, ale zvládl to. Konečně měl klid na to, aby vymotal Elisu z toho kontejneru a probral ji, aby je odsud přenesla. Dal se do díla.

Teprve potom ho napadlo, že zapomněl na něco důležitého. S úlekem zdvihl oči a krve by se v něm nedořezal: vchod, jímž sem vstoupil, byl zavřený a Yattu nikde.

 

7 Přestoupení

Yattu konečky prstů ucítil, jak ztrácí nad strojem kontrolu; vládu převzal někdo jiný. Dřív, než mohl proklouznout dveřmi, jejich mechanismus se aktivoval a přibouchl mu je před nosem. Richard na druhé straně právě bojoval s jedním Okem a kolem nich se shromažďovala běžnými smysly nepostřehnutelná energie pomsty a zloby; Yattu se letmo podivil, že je schopen ji zaznamenat. Ale nyní ho někdo odřízl od počítače a přibližující se chvění podlahy prozrazovalo, že kdosi je na cestě sem. Yattu umlčel tiché hlásky paniky a únavy, znovu odhodlaně zaútočil na nepřátelské protokoly a zkusil na nich uchytit některé ze svých ovladačů. Na nic jiného neměl čas.

Jeho virtuální oponent v systému s tím ale počítal a uštědřil mu ránu ne nepodobnou úderu bičem, která mu na moment paralyzovala uvažování. Yattu se šokem kousl do jazyka. Takhle přesně mířený a průrazný informační projektil by proti němu použil jen někdo hodně znalý Yattuových schopností, někdo z jeho nejbližších. Kkali by ho nezradila. Mohl to být také Rei, nebo…

V chodbě, jíž prve přišli, se vynořil vysoký černý stín se stylizovaným symbolem zorničky na předním pancíři. Jeho pohyby prozrazovaly, že svou hmotností přesahuje běžnou organickou váhu, takže jde o někoho s masivními robotickými úpravami. Neochvějná rozhodnost, s jakou se blížil, připomínala bojový stroj. Byl impozantnější, než jak si ho Yattu pamatoval, a sálaly z něj nenávist a triumf. Hacker se navzdory chladným kalkulacím, horečně probíhajícím v mozku, naprosto instinktivně schoulil a ztratil kontakt s počítačem úplně. Objala ho hrůza živená obrazy z dětství, které ho nyní dostihly.

Tak tohle skončí špatně.

Khain nijak nezpomalil, došel až k němu a bez zaváhání ho nakopl. Pak ještě jednou a znovu. Yattu se zkroutil ve snaze chránit si hlavu a bezhlesně vykřikl, když jím projížděla bolest jako žhavý drát. Nadlidská síla ho nevybíravě zvedla ze země, a zbytky jeho stále ještě fungujícího vědomí s morbidním zaujetím porovnaly skoro něžné zacházení, s nímž ho v podobné situaci předtím počastoval Richard, a Khainovu zlomyslnou brutalitu přítomné chvíle.

„Dost jsem přemýšlel, co se stane, až tě zase najdu,“ Khainův drsný šepot na Yattua působil jako infrazvuk a rozechvíval Snad i kostní dřeň. „Ale to, cos provedl Samari, stojí za jakýmkoli druhem trestu, který bych vymyslel.“

Yattu to nejdříve sám v sobě uslyšel, a pak ucítil zvuk lámaných a drcených kostí v dlani a zápěstí dřív, než mu nervové dráhy nabídly i jiný rozměr toho zážitku. Pronikavě vykřikl a zaškubal sebou, čímž si to ještě zhoršil. Chtěl uniknout, víc než cokoli jiného si nyní přál upadnout do bezvědomí, ale to mu nebylo dopřáno. Jak ho zaplavovala agonie, zakřičel ještě jednou, pak mu došel dech. Před očima mu zatančily černé kruhy.

Khaki trochu povolil stisk, ale nepřineslo to žádnou úlevu. „Oklamal jsi Kkali a spáchal na nás zradu. To jsme si nezasloužili. Až do včerejška jsme tě chtěli živého. Teď už ne.“ Zablýskl zuby ve žraločím úsměvu. „Mám povolení tě zabít. Po mém.“ Natáhl ruku a dotkl se několika kláves počítače. Dveře se absurdně snadno podvolily jeho příkazu a zalily tmavou chodbu jemným světlem z druhé strany.

Yattu věděl, co je třeba udělat, o co by se měl pokusit, ale nebyl toho schopen. Proti Khainovi se nezmohl na sebemenší odpor, nacházel se v mlhovině bolesti a strachu a věděl, že s tím nic neudělá. Proti svému příbuznému by se nikdy nepostavil. S nostalgickým zachvěním si povšiml, že se jeho mysl zpomaluje a upadá do letargie, ukládá se do úsporného režimu a zbavuje se přítěže rozvinuté inteligence, obvyklá cena za automatické odpojení kybernetických modulů. Zůstane jen krátký, neslavný a žalostně bolestivý dojezd. Došel na konec cesty.

Alespoň že Kkali je mimo podezření.

Khain měl najednou v ruce pistoli. Železným stiskem druhé ruky držel Yattua vzpřímeného, že se sotva dotýkal podlahy, a nasměroval ho dovnitř.

Richard stál u Elisy a s pomocí svého GAIDu cosi kutil s ovládacím panelem, ale také sledoval dveře a když se otevřely, zdvihl zbraň a zamířil s ní na dvojici.

„Špatný nápad,“ zaskřípal Khain výhrůžně a vztek jím probublával jako žhavá láva. Dál nevzrušeně postrkoval Yattua a dával si záležet, aby ho udržel mezi sebou a Richardem. Ten nestřílel, ale bylo na něm znát rozrušení. Ušli ještě několik metrů, než se na volném prostranství zastavili.

Yattu se sotva držel na nohou, přišpendlený na místě. Khainova ruka se jako spár zatínala do jeho ramene a ústí pistole ho tlačilo do žlábku pod bradou, všechny ostatní vjemy až na poraněnou paži se ztratily v neurčitu. V tuhle chvíli zůstali nehybní jako sousoší a po několik nekonečných vteřin protahovali věčnost mezi životem a smrtí. Ale Khain zřejmě neměl v úmyslu jen čekat, až dorazí posily.

„Odstup od toho kontejneru,“ zasyčel konečně. „A zbraně Odhoď!“

Richard se bleskově podíval na displej překladače, pak znovu vzhlédl a těkal pohledem mezi nimi. Možná uvažoval, jestli Khain neblufuje; podle toho, co věděl, si mohl myslet, že Samari chce Yattua živého. Něco křikl, ale Yattu dost pochyboval, že by Khain rozuměl. Strašlivě to začalo vypadat jako jednosměrná jízdenka do pekel. Chtěl zavrtět hlavou, něco říct, ale nemohl. Chtěl se vzdát, ale ani to mu nebylo dopřáno.

Richard dál váhal.

Khain si jen odfrkl. „Nebudu to říkat dvakrát,“ odlepil pistoli z krku a zamířil někam dolů, pak zmáčkl spoušť. Výstřel se rozlehl prostorem a Yattuovou pravou nohou projela nová muka, žhavá a syrová, jak si kulka razila cestu. Yattu proti své vůli chraplavě zaúpěl a ztratil oporu; jen matně si uvědomoval, že skončil na všech čtyřech a rovnováhu udržuje snad jen zázrakem. Tvrdé ústí zbraně mu cvaklo o port v zátylku a zatlačilo hlavu dolů. Vlny nevolnosti a neodbytný třas si navzdory vědomé snaze o odstup žádaly veškerou jeho pozornost, oči tupě zíraly, jak se na lesklé podlaze začínala šířit tmavá skvrna krve.

Richard zase něco naléhavě prohlásil. Pak najednou stál o několik kroků dál od sarkofágu, neozbrojený. Poslechl Khaina.

Yattu to úplně nechápal. Richard by určitě dokázal Khaina zneškodnit, kdyby na Yattua nebral ohled. Asi mu stále nedocházelo, že odsud se nedá odejít a že oba zemřou, když se vzdá i on.

Krev se dotkla jedné z Yattuových dlaní. Byla teplá a hutná, slaná a kovová a plná života.

Vodivá.

Čas se natáhl jako sirup. Khainovi zabere jen okamžik, než Richarda zabije. Yattu ucítil poslední záchvěv své svobodné vůle a využil ho. Má jen jedno, poslední přání.

Kkali!

Ne Kkali. Kiba.

 

Richard se snažil vymyslet nějaký způsob, jak z toho ven, naprosto neúspěšně. Elisa se nacházela v nějaké přechodné fázi při sestupu do kryonického spánku, příliš daleko, a Yattu se ocitl v rukou magora, zřetelně odhodlaného svého zajatce co nevidět odpravit. A on sám trčel mezi nimi a cítil se, jako by ho nachytali se staženými kalhotami. Jeho oponent mohl zastřelit Yattua, mohl zastřelit i Elisu a v neposlední řadě mohl zastřelit i jeho samotného. To, že to dosud neudělal, mohlo znamenat, že mu do rovnice ještě něco chybí. Nebo je to sadista a baví ho to.

Škoda, že si o tom nemohli promluvit. Nerozuměli si ani slovo.

Už se chystal k nějaké sebevražedné akci, jenže pak uvnitř své bytosti znovu ucítil ten vítr. Jeho dotek byl studený jako pohled do záhrobí a stejně i páchl. Richardovi se sevřelo hrdlo pudovým strachem, ale rozum už bezpečně poznal, co to je.

Přicházely jeho zosobněné halucinace, mocné a nevybíravé. Už zase.

Možná by je nyní i úlevně uvítal, ale zvyšující se citlivost na tyhle projevy blízkosti smrti ošklivě útočila na jeho příčetnost a cpala mu do hlavy příšerné obrazy. Richard netušil, co se bude dít dál, ale nechtěl svoji představivost zase příliš podporovat. Donutil se nezavřít oči a už v tu chvíli si připadal jako hrdina. Díval se do ústí pistole, která na něj mířila, a napjatě čekal, zavěšen mezi silami, kterým nerozuměl a rozumět nechtěl.

Světlo na malý moment zakolísalo, černě oděný muž nad Yattuem se podezřívavě rozhlédl a ztuhl. Z otevřených dveří, které se za ní ale okamžitě zabouchly, vykročila Kiba, elegantně a svižně, skoro se vznášela, tatam byla jakákoli únava, váhání nebo rezignace. Přišla o některé vrstvy svého oblečení a na holé napjaté pokožce se jí leskla čerstvá krev, levá paže byla bez obvazů, černá a kostnatá jako spár dravce. Rozšklebená tvář se nepříčetně smála a nepřestala ani v okamžiku, kdy do ní útočník několikrát vystřelil. Jen trochu zpomalila.

Měla být mrtvá, skácet se k zemi a přestat se konečně hýbat, ale nic z toho se nestalo. V rukou neměla žádné zbraně, ale kolem ní se to hemžilo temnými přeludy jako červy v mršině. Přes rty jí probublala sprška hvízdavých slabik a halou se rozlehl kvičivý nářek pocházející snad z hrdel Zatracenců v sedmi peklech. Kohokoli s křehčí náturou by to poslalo do bezvědomí. Kontury se rozpily do neskutečna.

Věc, ve kterou se Kiba proměnila, vyrazila do útoku.

Richard scénu ztuhle sledoval a zasunutá část jeho nevěřícího mozku se neodbytně snažila pochopit, na co se to dívá, naštěstí bez úspěchu. Ledový vichr mrazil do morku kostí, ale nepohnul jediným cípem oblečení. Směřoval k Oku. Směřovalo k němu všechno.

Richard si pamatoval, že odtamtud chce vytáhnout Yattua, než bude pozdě. Rozhodl se k tomu. Stálo ho to obrovské úsilí, ale konečně se pohnul. Pak už to bylo snadnější.

Kiba připomínala hejno hmyzu a démona zároveň. Přízračnost její chůze a boje popírala fyzikální zákony; na to, jak byla vlastně drobná, s mužem pořádně zamávala. Nepřestávala syčet jakési slabiky a mezi jednotlivými nádechy kašlala krev do tváře stále vzdorujícího Oka. Zatlačovala ho. On se jí snažil oplácet stejnou mincí, ale co chvíli se zkroutil v křeči nebo ochromení. Několikrát ji udeřil tak, že by to každému zlomilo vaz, ale nezbavil se jí. Kiba možná i zlomený vaz měla. A proraženou lebku. Lebku v lebce. Už by měla být zatraceně mrtvá.

Richard se raději moc nerozhlížel. Mátožně se skrze neviditelný odpor probojoval ke schoulenému Yattuovi a z množství krve mu zatrnulo. Střetl se s pohledem jeho široce rozevřených očí, ale měl dojem, že ho Yattu ani nepoznává. On sám si připadal zbitý a umírající. Ještě trochu soustředění věnoval tomu, aby kolem prostřelené nohy stáhl rychloobvaz, koutkem oka pak zachytil dvojici kus od sebe a hned toho zalitoval. Vzbouřil se mu žaludek.

Nebylo to vyrovnané, proti smrti se bojovat nedá, ne takhle. Kiba měla svůj proměněný pařát vražený v nepřítelově tváři, na které se rozlévaly stejnou měrou úžas a temnota. Její šepot zněl vyčpěle, snad jako kdyby byly její hlasivky hnány jakýmsi programem a ne svobodnou vůlí. Struktura reality se hroutila sama do sebe a v nekonečnu trhala hranice mezi světem živých a mrtvých. Rozklad prosakoval vzduchem jako nemoc a obaloval každý zvuk a myšlenku zhoubným zmarem. Kvílení dosahovalo nesnesitelné hladiny.

Pak vesmír konečně pukl jako vřed a oba se náhle jako na povel a bez hlesu zhroutili. Stalo se to bez nejmenšího varování. Světla ještě jednou blikla a milosrdně vypověděla službu úplně. Za tmou do sálu vrazilo absolutní ticho, jako když svět zadrží dech.

Richard ležel na zemi, nevěděl ani, jak se tam ocitl. On sám oddechoval jako lokomotiva, pak několikrát polkl; měl z nějakého důvodu zalehlé uši a hučela mu v nich krev. Jeho dech zněl příšerně hlasitě. Yattuův skoro vůbec slyšet nebylo.

Po krátkém, ale černém šílenství visícím v prázdnotě konečně naskočilo nouzové světlo. Na místě boje odhalilo jen jedno ležící tělo. Prostor kolem něj byl poskládán nějak absurdně, ale možná se mu to jen zdálo, Richard už si moc nevěřil. Kiba chyběla.

Zpoza dveří se ozval tupý, naprosto pozemský a mechanický úder a rozezvučel celou kovovou konstrukci.

Richard zaklel, ale i jemu samotnému to znělo otupěle. Ještě z toho nebyli venku a on už se potácel docela na dně. Se supěním zdvihl ze země nejprve sebe a pak Yattua a ignoroval jeho zakňučení připomínající zvuk přišlápnuté myši. „Tady neumřeš,“ zabručel slabě. „Řekl jsem, že tě odsud dostanu, no ne?“

Dokud se měl na co soustředit, tak to šlo. Vrátil se těch několik kroků, které ho dělily do Elisina sarkofágu. Probíhající diagnostika ukázala, že k probuzení schází asi sto vteřin.

Dveře znovu zaduněly a ozvaly se tlumené, úsečně znějící hlasy. Někdo z chodby se pokoušel k nim dostat a každým okamžikem se přibližovala chvíle, kdy do sálu vpadnou ozbrojené jednotky a všechny je pošlou na onen svět. Doopravdy. Richard vpíjel zrak do čísel na odpočtu a na beznadějné scénáře už nemyslel.

Čtyřicet vteřin. Světla se znovu zcela rozsvítila. Yattu v jeho rukou těžkl, dýchal mělce, oči křečovitě zavřené. Dveře, jimiž zmizeli doktoři, se nepatrně odsunuly. Objevily se tam čelisti mechanického rozvěráku a se skřípěním začaly mezeru zvětšovat.

Patnáct vteřin. Richard uslyšel přibíhající kroky i od druhého vchodu. Už tu budou.

Víko sarkofágu povolilo a s tichým zasyčením se odklopilo. Elise se zachvěla víčka.

„Probuď se!“ vykřikl Richard drsně a hlas mu nechtě přeskočil. „Musíš nás hned dostat zpátky, jinak je po nás!“ Příliš sázel na jednu kartu. Na jedinou zoufalou kartu. Dostane od Kiby ještě trochu toho štěstí?

Dívka otevřela oči a chvíli naprosto nepřítomně mrkala, než se jí podařilo zaostřit na Richarda. Podle jejího bezkrevného výrazu se jí začalo vracet vědomí i vzpomínky a nebylo to pro ni lehké.

Pohledem sklouzla na Yattua.

„Jestli se odsud rychle nepohneme, naskáče nám za krk parta pistolníků!“ naléhal Richard dál. „Soustřeď se, nepřemýšlej, prostě nás pošli domů!“ Nevěřil, že by je dokázal uchránit. Ohlédl se na ležící tělo muže, který vypadal jako hadrová panenka. Hlavou mu blesklo, jak bude asi po smrti vypadat on.

První vrata povolila. Do zorného pole vběhla jednotka těžce ozbrojených příslušníků Očí. Na Richardovi zatančily laserové zaměřovače.

Tak jako tak je po všem.

„Kurva,“ uklouzlo mu bezděčně, pak mu zápěstí sevřela ledová ruka a oni skočili.

 

8 Za obzorem

Uběhlo dlouhých čtrnáct dní naplněných rekonvalescencí, rozhovory, tréninkem a psaním hlášení. Vše bylo zase zpátky ve svých kolejích. Nebo skoro vše.

Richard se nervózně rozhlédl: do místní ošetřovny nebylo ve zvyku chodit na návštěvy, sem se člověk obvykle dostal leda jako pacient. Nicméně to nebylo zakázané. Richarda to sem táhlo nejen z pocitu viny, že svoji poslední misi nezvládl lépe. Cítil nesplacený dluh.

Z vnějšího pohledu se mohlo zdát, že všechno proběhlo když už ne hladce, tak úspěšně. Výpravy do světů budoucnosti s sebou vždycky přinášely vysoké riziko plynoucí z neznámých pokročilých technologií a možností infiltrace jejich domovské základny. I nyní se musely bezpečnostní protokoly přizpůsobit zjištěním, která Richard a Elisa učinili; zejména když bylo prokázáno, že se tam dívka nedobrovolně podělila o vše, co věděla. Ale Futura D6 nevlastnila prostředky umožňující cestování mezi paralelními realitami, takže šlo hlavně o preventivní zásahy.

Elisa se po návratu zotavovala docela dobře, navíc ji pro jistotu převezli k ní domů, kde se o ni starali rodinní lékaři. Výslech na ní nenechal žádné viditelné následky a perspektiva, že se do Futury D6 už nikdy nebudou muset vydat, vydatně pomáhala její nahlodané psychice.

Yattu – to kvůli němu sem Richard šel. Yattu byl s těžkými zraněními dopraven na jednotku intenzivní péče, kde prodělal několik operací, které měly za cíl zachránit mu život. Jeho srdce nyní bilo s uspokojivou pravidelností. Také jeho mozkové vlny se stabilizovaly a snímače na jeho kyberimplantátech ukazovaly přijatelné hodnoty.

Ale Yattuovo vědomí bylo pryč.

Lékaři mluvili v odborných termínech, ale nic nezjemnilo fakt, že drobné tělo se propadlo do hlubokého kómatu s neznámou pravděpodobností návratu mezi myslící bytosti. Nikdo tady totiž neměl zkušenosti s tak rozsáhlými biopřestavbami a s praktickou stránkou ošetřování kyborgů.

Richard už si čestně přiznal, že sem chodí proto, aby ulevil svému svědomí, ale také se nechtěl vzdát naděje, že se Yattu probere. Vždyť mu slíbil, že ho sem dostane, že ho vezme do bezpečí, z dosahu Samaří. Po tom všem, čeho byl v temné realitě toho světa svědkem, mu připadalo nefér, že by Yattu neměl spatřit Terru 1.

Tady byl jeho pokoj. Zatím zůstával blízko a pod dohledem, ale pokud se jeho stav v příštích dnech nezlepší, bude přesunut do těch částí komplexu, které se stranily běžného provozu a tvořily jen mírně lepší odkladiště beznadějných případů, agentů bez budoucnosti, pozoruhodných anomálií… nepoužitelných věcí. Richard se zašklebil a vzal za kliku.

Nezměnilo se tady vůbec nic. Tichý šum ventilace a elektronické křivky nejrůznějších tělesných funkcí na řadě neosobních obrazovek rámovaly bílou postel, na které se bývalý hacker skoro ztrácel. Zvláštně čistý, bez vlasů, křehký jako ptáče a s lehce průsvitnou pokožkou, na které se jako jizvy táhly červené čáry naznačující dráhy podkožních anorganických součástek. Nepřítomný. Vedlo od něj hadí klubko hadiček a drátů a napojovalo ho na tu přehršli diagnostických krabic, odosobňovalo ho a dělalo z něj jen zátěž pro systém a nelukrativní výdělek drahého výsadku do nepřátelského světa budoucnosti.

„Tak na tenhle výsledek nejsem hrdý,“ povzdychl Richard do ticha pokoje. „Zachránil jsi mně i Elise život a sám skončíš jako inventář výzkumného oddělení. To jsem nechtěl.“ Chvíli stál a jen se díval. Vždycky, když sem šel, tak si byl svými motivacemi jistý, ale zde na místě nikdy nevěděl, co dělat, připadal si nesvůj a nehezky brzy vymýšlel důvod, proč odejít. Nezměnilo se nic, všechno bylo pořád stereotypně a beznadějně stejné.

Rutinně koukl na chorobopis, na nezměněné sloupce čísel, a zase ho provinile vrátil na místo.

„Pořád nic, co?“ podotkl s křivým úsměvem. „Ještě jsme na to nepřišli, jak tě probudit.“ Vzdychl. „Možná, že nechceš, a já bych se nedivil. Nevědět o sobě… může být někdy dobré.“

Stejně jako vždycky předtím, i tentokrát se rozhlédl po židli, na kterou by se byl posadil, a pocítil trpkou úlevu, že žádnou nenašel. Vlastně vždycky jen pár minut postál.

„Nebudeme za tebe nebo za Divera už hledat žádné další náhrady,“ řekl mu aspoň dnešní novinku. Chtěl něco dodat, něco povzbudivého, ale spíš se cítil čím dál víc nesvůj. Chodit se dívat na tělo bez duše mu připadalo trochu morbidní.

Ale pacienti v kómatu prý slyší to, co se kolem nich děje.

Do šumivého ticha zapípal Richardův pager pro urgentní případy a přetrhl nit jeho myšlenek. Nepředpokládal, že by tady byl signál, udiveně na něj koukl a zamračil se.

„Do informačních laboratoří?“ zarazil se. Schůzka k další misi a zřejmě s nějakou názornou ukázkou. Jak jinak. „Ještě se stavím a doufám, že už si pokecáme,“ řekl větu, kterou v několika minulých dnech už zopakoval několikrát, ale bodrý tón už mu nešel tak jako dřív. S posledním pohledem přes rameno nemocniční pokoj opustil. Na patře se mu usadila hořká pachuť prohry.

Několikrát se musel zeptat na cestu, protože do bloku analytiků nikdy nechodil, pokud nemusel. Možná jednou sem zavítal ještě v době, kdy pracoval s Diverem, a ten měl analytiky v oblibě, ale to už je dávno. Taky se může stát, že bude dočasně v jiném týmu, než se dá Elisa do pořádku. Protáhl obličej, když si vybavil některé možné budoucí spolupracovníky. Ale třeba bude mít štěstí.

Štěstí…

Šedé dveře se správným číslem měly nad sebou zářivku s označením volno/obsazeno, jako kdyby šlo o rentgenovou vyšetřovnu.

Možná, že to tak bylo, ale kontrolka zářila zeleně. Richard pokrčil rameny a vstoupil.

Přišel podle všeho první. Scházel tu ale jakýkoli nábytek a náznak pohodlí, prostě se nezdálo, že jde o briefingovou místnost.

Stěny této krychle byly hladké a pokryté hustou pravoúhlou mřížkou, v několika rozích čekaly připevněné projektory, které prostor s bídou trochu osvětlovaly, a vyvolávaly spíš nepříjemné asociace s výslechnovnou.

Richarda přepadl divný pocit. „Co je to za vtip?“ zeptal se ostře a rukou chytil kliku dveří, připraven odejít.

Jenže ta se ani nehnula. Zářivka nade dveřmi blikla červeně. Zatrnulo mu.

Trvalo to asi dvě vteřiny. Světlo změnilo směr i konzistenci, spustily se ještě dva projektory. Všechny se stočily na jedno místo a během magického momentu prolínání a zrcadlení zformovaly holografický obraz na černém pozadí.

„Omlouvám se za ten pager i za ty dveře, ale než se rozhodnu, co dál, chtěl jsem v soukromí požádat o radu,“ pronesl Yattu tiše.

Nestál tam sám, za jeho ramenem se zubila známá tvář s černobílou kresbou.

Na rozdíl od Yattua ona nebyla hologram.

Richard na moment zapomněl dýchat.