Podřimovala jsem v pilotním křesle aerostatu, spala jsem vlastně poprvé od vstupu do blízkého vesmíru před dvěma dny, když mi Bee v uchu zašeptala: „zaměření zbraní“. Jakmile jsem se probrala, netušila jsem, kde jsem – zpátky ve své F-35? Omdlela jsem snad z velkého přetížení? – prudce jsem trhla za knipl, vzápětí mi ale došlo, že moje stará stíhačka už tu dávno není. Místo toho jsem se vznášela v balonu těsně pod linií blokády. Mé pokyny kniplem naštěstí zablokovala Bee. Počítač mi ani nemusel připomínat, že aerostaty nemohou dělat šedesát kilometrů nad zemí žádné úhybné manévry, protože jediné, co nás drželo ve vzduchu, byl obal tak tenký, že skrz něj bylo doslova vidět.
Proklínala jsem se, že jsem usnula v pilotním křesle, zatímco Bee zopakovala, že nás zaměřili laserem. Vyhlédla jsem z okna přetlakové kabiny. Pod námi se poklidně stáčela křivka zemské atmosféry. Nad námi se rozprostírala temnota vesmíru tečkovaná hvězdami. Na dohled jsem měla jen sedm dalších balonů. Žádný z aerostatů v této části mezosféry nebyl vybaven obrannými systémy, takže varování Bee znamenalo, že naši malou lest odhalil někdo ze strážců blokády.
Jak dlouho trvá, než si vás najde superrychlé střela? Jednu vteřinu? Dvě? Zhluboka jsem vydechla a zamumlala trapnou modlitbu v naději, že by byl bratr Donald Page hrdý na to, jak jsem se zachovala tváří v tvář smrti. Připomněla jsem si jeho usměvavou tvář z doby před dvaceti lety, když se slzami v očích stvrzoval můj osud – řekl té drobné, hubené holce, že když bude tvrdě pracovat, dostane se do vesmíru. Teď jsem byla nejblíž, jak to jen šlo, a mojí nebeskou odměnou se mělo stát brzké sestřelení.
Ale jak ubíhaly vteřiny a minuty a já stále neumírala, došlo mi, že mi zatápí někdo nade mnou. Ne právě zbožným vztekem jsem zaťala pěsti. Křičela jsem na Bee, ať se napojí na frekvenci blokády, abych mohla ty pitomce pořádně seřvat. Než to ale Bee stihla udělat, zanotovala mi nejlepší zprávu dnešního dne: „Dusty, vypadá to, že zaměřovač zbraně vystřídalo směrové pojítko. Chceš přijmout hovor od majora Johnieho Acaby z NASA?“
„Hoď mi ho sem, Bee,“ odpověděla jsem, naštvaná na Johnieho, že mě tak vyděsil. Když se přede mnou zjevila jeho pohledná, ostře řezaná tvář, přinutila jsem se k úsměvu. Poslal mi svého prostředníka, svou částečně inteligentní počítačovou simulaci. Ten parchant měl asi moc práce na to, aby si se mnou promluvil osobně.
„Hej, aspirante, blížíte se k bezletové zóně.“
Naježila jsem se. Johnie věděl, jak vážně Hledači – dokonce i ti ne příliš bigotní jako já – berou naše osudy. „Beatrice by nevystoupala do osmdesáti kilometrů, ani kdybych chtěla,“ namítla jsem. To byla hranice vesmíru vytyčená Spojenými státy, kde oficiálně začínala blokáda. „A co tě to sakra napadlo zaměřit mě zbraněmi?“
„To byla jen legrace, Dusty,“ prozradil mi Johnieho prostředník s úsměvem. „Chtěl jsem tě přivítat u hranic vesmíru. Vím, jak moc pro tebe znamená, že tam jsi.“
Chtěla jsem prostředníkovi něco odseknout, pak jsem si to ale rozmyslela. Johnie byl tak upjatý, že by nikdy nepochopil můj sarkasmus; a to určitě platilo i pro jeho počítačového dvojníka. „Páni, Johnie, ještě pořád vtipkujeme? Pamatuju si, že ti to tenkrát na Základně moc nešlo.“
Johnieho prostředník se zamračil – musela jsem uznat, že se na tohle téma zjevně připravil. Hostinec Základna byla replika baru pro astronauty z dvacátého století, který kdysi stával v Houstonu. S Johniem jsme bývali během naší služby u letectva nejlepší přátelé, takže když jsem se hlásila k NASA, přesvědčila jsem ho, aby šel se mnou. Strávili jsme dva roky výcvikem v kosmické agentuře, absolvovali mezi nejlepšími ‚ z naší třídy a připravovali jsme se na naši první misi v blokádě, když mě někdo – a vsadila bych všechny své peníze na to, že to byl Johnie – udal, že jsem Hledač. Přestože už jsem od víry odpadla natolik, že mi moji rodiče na každoroční pohlednici k svátkům připsali vzkaz vyvolávající pocit viny: „Stále ještě žiješ v hříchu?“ A mysleli tím mé duchovní poklesky.
Ale v NASA na to nehleděli. Během posledních několika desetiletí provedli Hledači několik bombových a ozbrojených útoků, které přitáhly značnou pozornost. Navíc kolovaly zvěsti, že poslední kaskáda – rozptýlený odpad po řetězové reakci způsobené příliš mnoha družicemi a smetím na oběžné dráze – nebyla nehoda. Že možná nějaký Hledač nasměroval jednu družici na kolizní dráhu k jiné při dalším pokusu o dosažení cíle jejich víry – návratu lidstva k prostšímu způsobu života.
Když jsem si balila věci, Johnie mi řekl, že mu je moc líto, že mě vyhodili. Křičela jsem na něj, protože jsem chtěla vědět, jestli právě on prozradil moje tajemství NASA. Přísahal, že ne, ale nevěřila jsem mu. O několik měsíců později jsem dorazila na jeho oslavu před startem v hospodě Základna a toužila jsem hodit minulost za hlavu. Moji bývalí kolegové ale proti mé přítomnosti protestovali, a Johnie se je jen snažil uklidňovat, místo aby se mě zastal. Vypadla jsem odtamtud s nadávkami na jeho adresu.
Ale myslím, že Johnie už na to všechno zapomněl. „Díky za všechno,“ řekla jsem mu. Johnieho prostředník se tvářil zmateně a požádal mě, abych svou poznámku přeformulovala. Jak jsem říkala, nikdy nechápal sarkasmus.
„Co tedy hodláš provést s tím balonem?“ zeptal se mě prostředník.
Podívala jsem se na telemetrii Bee. Johnie obíhal Zemi zhruba několik stovek kilometrů nade mnou na nízké oběžné dráze na palubě vesmírné stanice Svoboda 2. Za pár minut bude pod obzorem a mimo dosah. „Víš co… když mě dostaneš na Základnu, řeknu ti všechno, co vím.“
Následovala odmlka, když prostředník předával tuhle žádost skutečnému Johniemu. „To nejde,“ odpověděl konečně. „Tam můžou jen astronauti.“
Ať mi astronauti políbí, říkala jsem si v duchu, když jsem prostředníka odpojovala; praskla jsem Johnieho holografickou tvář jako mýdlovou bublinu. Jsem lepší než všichni zatracení astronauti. I když se nikdy nedostanu do vesmíru, jak bych měla.
* * *
Moji rodiče vstoupili mezi Hledače ještě před mým narozením; k náboženskému hnutí je přitáhlo učení, že spása spočívá v prostém životě a naplnění osudu předurčeného Bohem. Osud každého Hledače byl tajný, určený vaším knězem ve jménu Boha, a byl odkryt až ve chvíli, kdy jste ho naplnili.
I když jsem vyrůstala ve společenství zarytých Hledačů, nikdy jsem nebyla moc zapálená. Zatímco všichni mí přátelé nosili hnědé šaty cudnosti nebo odmítali používat mobily a přistupovat k síti, já jsem propadla vědeckofantastickým románům. Bohoslužby jsem trávila četbou starých příběhů od Heinleina a Clarka. Neuměla jsem recitovat sto a jeden nejvyšší osud, ale Asimovovy tři zákony robotiky jsem znala nazpaměť.
Moji rodiče byli na rozpacích; kongregace byla zděšena.
Naštěstí pro mě náš kněz bratr Page můj zájem o science fíction hájil a mé rodiče ujišťoval, že se nemusí ničeho bát, protože cesty Páně jsou nevyzpytatelné. Bratr Page se vždy zajímal o výzkum vesmíru – v horní zásuvce pracovního stolu měl tablet s úchvatnými záběry hvězd a vesmírů pořízenými Hubblovým vesmírným dalekohledem, který schovával před všemi kromě mne. Během týdenních zpovědí vždycky velmi pozorně naslouchal mým nadšeným snům o budoucnosti. Bez bratra Page bych nikdy nepřežila pubertu mezi Hledači.
Bratr Page byl však stále ještě skutečně věřící a trval na tom, že by se lidstvo mělo vrátit k jednodušším způsobům života. Představte si, jaké bylo mé překvapení, když jsem dosáhla věku osmnácti let a požádala bratra Page o svůj osud. Odpověděl mi, že se musím stát astronautkou. Že mám vyrazit do vesmíru.
„Ale my máme přece žít jednoduše,“ namítla jsem a citovala jsem tak z jeho vlastního kázání. „Vzdejte se rozptýlení materiálního světa a tak podobně.“
Bratr Page se smál, když jsem mu odpověděla jeho slovy. „Boží vůle může být těžko pochopitelná,“ prohlásil a tajnůstkářsky zamrkal. „Ale jsem si jistý, že to zvládneš.“
Objala jsem bratra Page, nadšená tím, jak mi přikazoval plnit si sny z dětství. Když rodiče po mém vstupu do vojenského letectva zpochybnili můj závazek Hledače, uklidňovala jsem je tím, že se řídím svým osudem, a bratr Page rozvážně přikývl. Dvacet let jsem honila stíhačky F-35 po Středním východě a Asii, studovala kosmickou techniku a tvrdě pracovala, abych se stala ideální astronautkou.
A pak mě z NASA vyhodili.
Tvrzení, že mě to zničilo, by bylo ještě hodně slabé. I když jsem nebyla v kostele řadu let, vyhledala jsem bratra Page, který nyní vedl velkou kongregaci Hledačů nedaleko Houstonu. Setkali jsme se v hlavním modlitebním sále jeho kostela, který byl uspořádán jako obrovské planetárium. Když jsem vešla, bylo zhasnuto a nade mnou se zvolna otáčela replika noční oblohy.
„Kterým směrem, sestro Dustyová?“ Bratr Page mě pozdravil z přední lavice starým námořnickým dotazem na směr, který Hledači převzali jako pozdrav.
„Tam, kam musím jít,“ zareagovala jsem obvyklou odpovědí. Ukázala jsem na strop. „Ohromující podívaná.“
„Pomáhá kongregaci vnímat svět ze správné perspektivy – obávám se, že se to v současnosti nedaří příliš mnoha Hledačům.“
Mně bratr Page nemusel vykládat o potížích způsobených pomýlenými Hledači. Každý týden docházelo z božího nařízení k novým útokům nebo výbuchům. Největší silou i slabostí hnutí Hledačů bylo, že byl každý sbor nezávislý. Bohužel toho zneužívalo příliš mnoho extremistických kněží přehnaně přísným pohledem na to, jak jednoduše by měli lidé žít. Přála jsem si, aby bylo víc takových jako bratr Page.
Zatímco hvězdy pomalu obíhaly kolem našich těl, bavila jsem se s bratrem Pagem o svém osudu. Zeptala jsem se, proč mě Bůh nechal vyhodit z NASA, když je mým osudem letět do vesmíru. Bratr Page mi jen vysvětlil, že můj konečný osud je nesmírně složitý.
Na konci našeho rozhovoru začal za oltářem vycházet velký vůz. Usmála jsem se, když jsem se podívala na hnědou kutnu bratra Page, což znamenalo, že on stále ještě na svůj osud čeká. Pak se mě zeptal, jestli si pamatuju na sestru Tess Harqovou.
„Byla o pár let starší než já,“ vzpomínala jsem, zatímco jsem si vybavila dívku z naší kongregace s přísným, fanatickým pohledem. Tess mi kdysi řekla, že skončím v pekle, protože si během bohoslužeb čtu vědeckofantastické knihy. „Moc dobře jsem ji neznala.“
„Ona teď provozuje vlastní leteckou společnost a potřebuje pilota na hodně speciální úkol. Konkrétně chce nějakého Hledače.“
Ztratila jsem řeč. Vysoce technickou práci si našlo jen pár Hledačů, natož fanatici jako Tess. Protože mě vyhodili z NASA, stala se ze mě persona non-grata ve všech soukromých kosmických společnostech, a tak jsem dychtivě přijala nabídku bratra Page, aby mě spojil s Tess. Pak se naklonil těsně ke mně. „Sestra Harqo dostala úžasnou příležitost naplnit svůj osud,“ pošeptal mi. „Ona ale potřebuje pomoc Hledače s tvými dovednostmi. Tak můžete obě dosáhnout svého hlavního cíle.“
Poděkovala jsem mu. Na odchodu jsem bratru Pagemu položila otázku, která mě trápila celá léta: Má naše zaměření na osud zabránit Hledačům v pochopení skutečného světa kolem nás? Bratr Page se na chvíli zamyslel a pak zavrtěl hlavou. „To není jen problém Hledačů,“ podotkl. „Většina lidí tráví tolik času očekáváním budoucnosti, že nedokážou žít v současnosti. Pokud se nezaměříme na tenhle svět a na všechno, co tady máme, všechno je ztracené.“
Jako vždy mě ohromilo, jaký přehled bratr Page má.
* * *
Po rozhovoru s Johniem jsem byla dost sklíčená. Byla jsem v pokušení poslat Tess textovou zprávu a napsat jí o setkání s Johniem. Ale rozhodla jsem se mlčet, aby Tess nezpanikařila a misi nezrušila. Kromě toho jsem se blížila k našemu cíli, aerostatu Průsvitný anděl.
Stejně jako Beatrice, také Průsvitný anděl byl zkonstruován na způsob roziéry, jeho obal o rozměrech stadionu nesl to, co většina lidí považovala za vyztuženou průzkumnou fotografickou gondolu. Obal aerostatu byl vyroben z hybridního polymeru o tloušťce jednoho mikronu, který se po nabití slabým elektrickým proudem změní z průhledného na reflexní. To umožňovalo střídavě ohřívat a ochlazovat různé heliové komory obalu pomocí slunečního záření, a tak udržovat výšku s minimální spotřebou paliva. Helium se také dalo ohřívat pomocí elektrických ohřívačů, to ale samozřejmě zvyšovalo spotřebu energie.
Výškové balony se staly životaschopnou alternativou družic po druhé kaskádě ablace. I když řetězová reakce vyvolaná srážkou družic a smetí lidi od cestování do vesmíru neodradila, byla kvůli ní jejich práce riskantnější. I sto let po Sputniku byla cesta na oběžnou dráhu stále nákladná a nebezpečná. Když přidáte zdivočelé družice a miliony shluků smetí, nebezpečí a náklady se zvyšovaly ještě víc. To byl důvod blokády, kterou zahájily země s nejrozvinutějšími vesmírnými programy. Prohlásily to za bezpečnostní riziko, ale postupem času šlo stále víc o udržení kontroly než o bezpečí všech ostatních.
Bez přístupu do vesmíru se chudé země a společnosti uchýlily k výškovým balonům, které nahradily drahé družice. Horní hranice manévrovacího prostoru těchto balonů se nacházela mezi padesáti a pětašedesáti kilometry, kde se mohly vznášet až rok. Největším problémem těchto balonů bylo nechat je v případě potřeby klesnout. To byla práce právě Tessiny společnosti – opravovala balony za letu, aby se daly znovu použít.
Průsvitný anděl ale neměl problém dostat se dolů. Naopak, nedokázal svůj náklad vynést nahoru. Já jsem ho měla opravit.
Jak jsem se opatrně přibližovala s Beatrice k Andělovi, Bee mi oznámila, že nám zase volá Johnie směrovým vodítkem. „Dusty, chci se ti omluvit,“ zakňučel Johnieho hlas. Myslel to vážně, protože tentokrát se se mnou bavil sám, ne pomocí prostředníka.
Zasmála jsem se a odpojila ho. I když je největší ctností Hledače odpuštění, ještě jsem neskončila s dušením Johnieho ve vlastní šťávě.
* * *
Se sestrou Tess Harqovou jsme se sešly v jedné retro kavárně v Houstonu. Po ledabylém „Kterým směrem, sestro Dusty“ spustila invektivy na mladíka za pultem, který se snažil namíchat geneticky modifikované mléko do jejího staromódního dvojitého mocca latté. Stále byla silně věřící a vnímala svět v chladných odstínech správného a nesprávného. Nosila dokonce hnědé šaty na důkaz toho, že ještě nedosáhla svého osudu – šaty, které na veřejnosti nosili jen fundamentalističtí Hledači. Ale protože jsem prahla po skoku do vesmíru, držela jsem jazyk za zuby.
Tess zbohatla na výškových balonech. Ovšem místo vypouštění je udržovala, posílala jednou za rok nahoru jeden opravářský balon, aby opravil nebo snesl dolů rozbité výškové balony. Jak jsem se dozvěděla, jejím hlavním problémem bylo sehnat dobré piloty. Všichni s potřebnou kvalifikací pracovali raději pro NASA nebo soukromé vesmírné firmy, které platily víc a umožnily jim vyletět až do vesmíru.
Tess šla přímo k věci. V mezosféře uvízl jeden speciální balon a ona chtěla, abych řídila servisní mise. Když jsem se zeptala proč, řekla mi o starém projektu Far Side z padesátých let. Projekt využíval balony k vynesení raket do výšky pětadvaceti kilometrů, kde byly rakety odpáleny a s přetížením sedmdesáti gé vyletěly obalem balonu ven. To mě okamžitě zaujalo.
„Kdyby někdo vypustil střelu v šedesáti kilometrech,“ vysvětlovala Tess, „blokáda by ji nestihla zastavit. Blokáda funguje, protože tradiční rakety startují nízkou rychlostí v hustém vzduchu u mořské hladiny. V mezosféře mohla raketa dosáhnout 5 600 kilometrů v hodině za dvě sekundy a po krátké chvíli až 30 OOO kilometrů za hodinu. Systémy blokády by nestihly zareagovat.“
„To by bylo drahé,“ namítla jsem. „Dáváš do toho peníze ty?“
„Nemusím. Ten balon už vypustila jedna nejmenovaná země. Ale raketa neodstartovala a oni se mnou tajně uzavřeli smlouvu, abych ji opravila. Na servisní výpravu potřebuju někoho, komu můžu věřit. Bratr Page tvrdí, že jsi to ty.“
Představovala jsem si, jaký šok to bude pro Johnieho i všechny ty hlupáky z NASA. Museli by pak sestřelit všechny výškové balony, aby mohli udržet blokádu. I když to nebylo totéž jako cesta do vesmíru, tím plánem jsem byla nadšená.
„Tak jdeš do toho, nebo ne?“
Podívala jsem se na Tess a uvažovala, jak moc je fanatická. Ale co, zaručil se za ni bratr Page. Vzala jsem to.
* * *
Navedla jsem Beatrice do vzdálenosti asi třiceti metrů od obalu Průsvitného anděla a o něco dál od jeho gondoly. Naštěstí nefoukal v mezosféře vítr, který by mi komplikoval přibližování, vlastně tam už téměř nebyla ani atmosféra. Vysunula jsem tenké rameno ke gondole Anděla jako nějaký neuvěřitelně dlouhý prst. Servisní hák jsem zachytila na druhý pokus a obě lodi propojila.
Rychle jsem vklouzla do tlakového obleku – v podstatě skafandru kombinovaného s padákovým systémem pro vysoké výšky – a vlezla do malé přechodové komory v kabině. Vzduch tady nahoře neměl ani jednu tisícinu tlaku na úrovni moře a dekomprese by mě zabila stejně rychle jako ve vesmíru. Když jsem otevřela vnější dveře přechodové komory, přikázala jsem Bee zahájit nepřetržitou komunikaci. Kdybych spadla, chtěla jsem, aby Tess věděla, kde mě má hledat.
Svět se pode mnou pomalu otáčel, zatímco Bee manévrovala s Beatrice tak, aby rameno směřovalo dolů. Až na to, že jsem necítila stav beztíže, to bylo jako na oběžné dráze. Zajímalo by mě, jestli mě Bůh ocení za to, že jsem se tak přiblížila svému osudu.
Když byla Beatrice výš než Anděl, zahákla jsem běhoun k úvazu na svém skafandru a pak i k ramenu; nevěnovala jsem pozornost tomu, jak se rameno natažené mezi oběma balony chvěje. Nosnost ramene nebyla o moc větší než to, kolik jsem vážila i se skafandrem. Odrazila jsem se od Beatrice a zaměřila jsem se na gondolu, která se řítila proti mně. Kdyby se rameno nebo běhoun přerušily, letěla bych za necelých třicet sekund rychlostí zvuku. Podle vyprávění ostatních by mi připadalo, že stojím na místě. Kdyby se mi zapletl stabilizační padák, roztočila bych se tak, až bych ztratila vědomí. Ve chvíli, kdy bych dorazila k pásmu oblačnosti o nějakých padesát kilometrů níž, byla bych nejrychlejší člověk ve volném pádu na světě.
A ani bych si neuvědomovala, že padám. I když Joe Kittinger před sto lety dokázal, že se dá z téhle výšky seskočit s padákem – a pár bohatých hlupáků to po něm každý rok opakovalo netoužila jsem riskovat.
Asi deset metrů od Anděla jsem zapnula brzdy běhounu a pomalu doklouzala až k servisní římse na gondole. Tohle byla nejnebezpečnější část mise. Uvnitř gondoly byla umístěná malá raketa s ještě menší družicí. Kdyby raketa odstartovala v době, kdy bych byla na gondole, bylo by hned po mně.
Napojila jsem do systému gondoly přímou linku od Bee a počítač přenesl bezpečnostní kód pro otevření přístupového panelu. Při tomhle pohybu panelu sebou gondola trhla a zachvěla se. Modlila jsem se, aby ty vibrace raketu nespustily, a opatrně jsem odpojila primární i sekundární spouštěče startu. Když jsem byla hotová, vydechla jsem úlevou a zapojila Bee do servisní zásuvky. Počítač prověřil několik problémů, včetně poruchy směrovače pro spouštěče startu a určitého druhu programového bloku v systému.
Abych mohla přinést nový směrovač, musela jsem se vrátit k Beatrice. Bee s Beatrice trochu klesla a já vyrazila dolů po ramenu.
Když jsem si svlékla skafandr, znovu se se mnou spojil Johnie. Říkala jsem si, jestli se s ním nepodělit o to, co jsem právě absolvovala – konec konců, klouzání mezi balony ve výšce šedesáti kilometrů bylo mnohem víc vzrušující, než co bude on kdy podnikat ve vesmíru. Ale nakonec jsem usoudila, že je ještě málo podušený, a spojení s ním jsem nenavázala.
* * *
Když Beatrice odstartovala, byla jsem připravená na všechno kromě ticha. Zatímco o chvíli dříve se přetlakovou kabinou rozléhal sykot plynu a klepání přívodního potrubí a úchytů, ticho, které zavládlo po mém odpojení, mě ohromilo.
Beatrice stoupala zataženou oblohou, vítr lehce foukal, okna se orosila. Pak se loď ocitla nad mraky a zaplavilo ji sluneční světlo. Pokračovala jsem ve stoupání a během několika minut jsem pod sebou sledovala modř zemské atmosféry.
Zatímco jsem se užasle dívala pod sebe, spojil se se mnou bratr Page. „Jak to jde?“ zeptal se. „Víš, mezosféra sice není tvým osudem, ale je hodně blízko.“
Znovu jsem mu poděkovala, že mě doporučil Tess, a zeptala jsem se ho, jestli měl někdy nutkání podívat se do vesmíru. Pamatovala jsem si, nakolik miloval fotografie vzdáleného vesmíru.
„Jednou. Ještě na vysoké škole, než jsem našel pravý smysl svého života, jsem studoval noční svítící oblaka. Jsou to řídké mraky z ledu ve výškách nad pětaosmdesát kilometrů. Velmi vzácné a obtížně dohledatelné, protože jsou nesmírně nevýrazné. Stále ještě plně nechápeme, jak vznikají.“
Snažila jsem si představit, jak by mohly v takové výšce existovat mraky, ale nedokázala jsem to.
„No, a pak,“ pokračoval bratr Page, „po absolvování, mi z NASA nabídli výzkumné místo, které by mi nakonec otevřelo cestu k návštěvě vesmírné stanice, ze které bych ty mraky zkoumal. Mezitím jsem se ale přidal k Hledačům a můj osud neležel ve vesmíru. Přesto jsem si nikdy nepřestal představovat, jaké by to tam nahoře bylo.“
Usmála jsem se a slíbila mu, že kdybych na nějaký z těch jeho mraků narazila, natočím mu ho.
* * *
Během druhého dne oprav jsem na Průsvitného anděla podnikla další dva výlety a vyměnila směrovač spouštěče startu a s ním ještě jeden vadný systém. Softwarový blok se mi ale stále nedařilo odstranit. Tess kontaktovala domovskou zemi rakety a doporučila jim nahrát programové vybavení úplně od začátku. Podle ní se nám ta země zpočátku zdráhala svěřit své hlavní bezpečnostní kódy, ale nakonec si uvědomili, že do projektu investovali už příliš mnoho na to, aby se jednoduše vzdali.
Jakmile jsem dostala kódy a povolení k akci, sklouzl* jsem zpět k Andělu, zatímco Bee nahrávala nový software. Nad obzorem se ke mně blížila hvězda stanice Svoboda 2. Přemýšlela jsem, jestli mě Johnie sleduje některou z kamer stanice, nebo jestli už se o mě přestal zajímat. Ať tak či onak, určitě zažije šok, až Průsvitný anděl vypustí první nepovolenou družici za posledních deset let.
„Nahrání dokončeno,“ zašeptala mi Bee do ucha. „Znovu aktivuj spouštěče startu.“ Udělala jsem to a ověřila, že jsou všechny systémy v zelené. Teď, když jsem znovu stála vedle aktivní rakety, chtěla jsem se co nejrychleji vrátit na Beatrice, abych od ní byla co nejdál. „Jak to vypadá se startovním oknem?“ zeptala jsem se Bee, zatímco se automaticky zavíral vstupní poklop.
„Další okno za deset minut. Potom se okna opakují každé půl druhé hodiny.“
Nepřítomně jsem přikývla a připravovala se, že vklouznu zpět do Beatrice. Právě tehdy jsem zahlédla stanici Svoboda 2 plující po černé obloze nade mnou. Zajímalo by mě, jestli se Johnie znovu pokouší navázat se mnou spojení, nebo jestli mu konečně došlo, že jsem ještě naštvaná, a…
Zarazila jsem se. „Bee, jaká je cílová výška té rakety?“ zeptala jsem se počítače.
„360 kilometrů.“
To nebylo správné. Raketa měla umístit družici na vysoké oběžné dráze Země, ne na nízké. A jak to, že startovní okno tak přesně odpovídalo přeletu stanice Svoboda 2, která oběhla Zemi téměř šestnáctkrát denně? Řekla jsem Bee, aby se znovu napojila na systém Anděla. Tentokrát byl přístup odepřen.
„Bee, proč nemáme přístup? Vždyť jsme přece staré bezpečnostní kódy nahradili, ne?“
„Přístup byl odepřen.“
Zkusila jsem i původní přístupové kódy, ale nic nezabralo. Měli jsme zablokovaný přístup do celého systému, nešlo už ani znovu otevřít přístupový panel Anděla. Požádala jsem Bee, aby připravila spojení s Tess v ústředí, ale Bee mi oznámila, že nemáme přístup ke komunikaci. Když jsem počítači přikázala, aby s Beatrice klesl tak, abych mohla sklouznout zpět, dočkala jsem se jen dalšího odepření přístupu.
V té chvíli gondola zapraskala vlivem tepelné roztažností a mně polilo horko při pomyšlení, že raketa startuje. Můj přístup k Bee mohla zablokovat jen Tess. Vybavila jsem si její fanatický pohled, když mi došlo, že se té rakety zmocnila. Taky jsem si vzpomněla na šuškandu, podle které měl v posledním kaskádovém výbuchu družic prsty nějaký Hledač. Zatímco jsem sledovala jasnou hvězdu Svobody 2 plující po obloze nade mnou, došlo mi, co je cílem rakety.
Oddechla jsem si až ve chvíli, kdy mi stanice zmizela z dohledu. Ta úleva ale byla jen dočasná. Nepochybovala jsem, že raketa odstartuje za hodinu a půl, až se sem Svoboda 2 zase vrátí. Stále jsem se snažila vymyslet nějaké řešení, když se se mnou spojila Tess. „Ukaž mi tu zprávu,“ nařídila jsem Bee, i když jsem už počítači nevěřila.
V průzoru mé přilby se objevila prostřednice Tess; dívala se mi do očí, jako by stála ve vzduchu přede mnou. Teď na sobě měla čistě bílé roucho Hledače oslavujícího naplnění svého osudu. „Vidím, žes odhalila můj malý trik,“ řekla mi klidně s úsměvem.
Zeptala jsem se prostřednice, k čemu se sakra chystá, ona ale nebyla na tuhle otázku naprogramovaná. Zkusila jsem to jinak. „Co to děláš?“
„Odpaluju raketu na největší cíl na obloze. Všechny ty předchozí trosky byly moc malé na to, aby vyvolaly nějakou větší kaskádu. Když ale vybuchne velká vesmírná stanice? To zablokuje přístup do vesmíru na celá desetiletí. Možná i déle.“
Dívala jsem se upřeně na Tess, chtěla jsem ten obraz plovoucí před mýma očima praštit do zubů. „Zneužila jsi mě,“ osočila jsem ji.
K mému překvapení byla prostřednice na tuhle poznámku naprogramovaná. „Za to se ti hluboce omlouvám. Ale mým osudem je uzavřít lidem cestu do vesmíru. Pokud se nezaměříme na tenhle svět a na všechno, co tady máme, všechno je ztracené.“
Žaludek mi sevřela ledová pěst. Tahle slova už jsem slyšela. „Kdo ti vyjevil tvůj osud?“ zeptala jsem se.
Prostřednice se usmála. „Proč, sestro Dusty? Myslela jsem si, že se na to nikdy nezeptáš. Mám ho od bratra Page.“
Když gondola znovu zapraštěla, najednou mi došlo, že na mě můj osud už nečeká ve vesmíru.
* * *
Protože Bee s aerostatem určitě neklesne, nemůžu sklouznout zpátky a získat kontrolu nad jejími ovládacími prvky. Uvažovala jsem, že bych mohla po ramenu ručkovat, bylo to ale víc než sto metrů a ve skafandru bych to nezvládla. A navíc mi dala Tess čas na opuštění Průsvitného anděla jen do příštího startovního okna. Odpřisáhla by, že mě využila, klidně by úřadům přiznala, že jsem byla v jejím plánu jen nic netušícím pěšákem. Ne, že by mohlo něco zvrátit škody, které se chystala napáchat.
Přemýšlela jsem, že bych mohla zkusit přístupový panel Anděla rozbít, ale bez těžkých nástrojů by se mi to nepovedlo. Mohla bych taky způsobit předčasný start rakety a postavit se tak rozhodnutí Tess a bratra Page poslat mě na jistou smrt.
Jedinou možností byl obal balonu.
Uvolnila jsem bezpečnostní popruhy a hodila jsem konec háku směrem k vodicím lánům v horní části gondoly. Hák se zaklesl na třetí pokus. Prudce jsem jím trhla, usoudila, že by mohl vydržet, a začala jsem šplhat.
Nádrže s heliem Průsvitného anděla byly rozmístěny podél vnějšího okraje gondoly, takže raketa musela letět středem, aby do nich nenarazila. Neexistoval způsob, jak bych se mohla dostat k raketě, ale naštěstí pro mě byl balon výsledkem práce dlouhé řady techniků libujících si v redundanci. Konstruktér Průhledného anděla umístil záložní ventily vedení helia podél horního okraje gondoly, aby se k nim v případě potřeby mohl dostat někdo jako já. Nemohla jsem sice vypustit hélium z obalu, mohla jsem ale otevřít ventily a načerpat do obalu všechno zbývající helium.
Jakmile jsem otevřela první ventil, Průhledný anděl začal stoupat. Manipulační rameno Beatrice se napnulo a táhlo aerostat za námi. Nakonec se rameno uvolnilo, když se spustily bezpečnostní protokoly Bee.
Zatímco jsem lezla po gondole a otvírala jeden ventil za druhým, Beatrice zmizela pode mnou. Bez telemetrie Bee jsem neznala přesně výšku ani rychlost stoupání. Výškové balony neměly pevnou horní hranici; pár jich to zvládlo do pětasedmdesáti kilometrů, ale to byly jen malé experimentální modely. Problém byl, že když vnější tlak poklesl téměř na nulu, plyny uvnitř balonu se rozpínaly tak dlouho, dokud obal nepraskl. Protože velké balony jako Průsvitný anděl byly hodně drahé, nikdo se nikdy nepokusil zjistit jejich maximální limit.
Neviděla jsem Beatrice pod sebou, ale doufala jsem, že ji netrefím, až seskočím. Neměla jsem nic jiného na práci, a tak jsem se dívala na Zemi, zatímco slunce klesalo za obzor. Náhle se v temnotě přede mnou slabě rozzářily modré elektrické přímky, jako by nějaký obr hodil na oběžnou dráhu neonově zbarvený provázek. Noční svítící mraky, o kterých mi vyprávěl bratr Page. Průsvitný anděl se podle všeho vznášel rovnoběžně k zářícím mrakům, i když byly zřejmě desítky kilometrů daleko. Mlčky jsem je pozorovala, šťastná poprvé od chvíle, kdy mě vyhodili z NASA.
Probudila jsem se z omámení, když pode mnou v gondole něco klaplo. I když čas, který mi poskytla Tess, ještě neuběhl, vrhla jsem přes okraj gondoly. Padala jsem několik set metrů, když Průsvitný anděl explodoval a vyrazila z něj raketa jako trasovací střela mířící opačným směrem než já.
* * *
O dva měsíce později jsem se sešla s Johniem před hospodou Základna. I přes mé protesty trval na tom, že mě zavede dovnitř. Když jsme vstoupili, Johnie zamával na své kolegy astronauty a potom mě dovedl ke stěně cti pokryté dvěma tisíci fotografií lidí, kteří se dostali do vesmíru. Tam, ověnčená červenou stužkou, se skvěla moje stará portrétní fotografie z NASA.
Johnie mi s hrdostí v hlase prozradil, že podle jejich odhadů jsem s Průsvitným andělem vystoupala kus nad osmdesát kilometrů. Zatímco většina světa to ještě za vesmír nepovažovala, Spojené státy ano, a to Johniemu stačilo, aby tam umístil mou fotografii.
Usmála jsem se, protože jsem konečně naplnila svůj osud. Smála jsem se, že pro mě něco takového mohlo být vůbec někdy důležité.
Když Tess došlo, co jsem provedla s Průsvitným andělem, raketu přeprogramovala a poslala ji proti velkému orbitálnímu dalekohledu. Výsledný náraz způsobil třetí největší kaskádu. Protože ale družice byla mnohem menší než vesmírná stanice, nová kaskáda nebyla ani zdaleka tak velká, než jaká by vznikla po zásahu stanice Svoboda 2.
To jsem samozřejmě tehdy nevěděla. Padala jsem déle než deset minut a připadalo mi, že se vznáším nad stále stejně malou Zemí. Necelých třicet vteřin k dosažení rychlosti zvuku. Nejrychlejší člověk na světě. Ale přesto jsem se vznášela. Dívala se. Celou věčnost před tím, než se mi vřítila vstříc vrstva mraků, jsem znovu zaslechla svištění vzduchu; potom se mi otevřel padák a já byla zase doma.
NASA nakonec uznala, že jsem hrdinka, když se jeden z kněží přiznal k tomu, že mě do služeb Hledačů zlákal bratr Page. Tess a bratra Page jsem znovu viděla až při jejich soudním líčení. Oba na sobě měli bílá roucha na znamení naplnění jejich osudu, Tess však měla rukávy potřísněné hnědou, na znamení, že dosáhla svého cíle jen částečně. Stála jsem před soudní síní, upřeně jsem sledovala bratra Page a chtěla jsem se dozvědět, co bylo tak důležité na jeho osudu, že byl ochoten obětovat můj život.
Jako by mou otázku uhodl, hlasitě se mě zeptal: „Nechtěla ses nikdy dozvědět, co se stane, když se střetnou dva osudy?“ Potom ho jeho obhájce umlčel.
K čertu s nimi, řekla jsem si v duchu, když mě Johnie vedl ke stolu, kde na nás čekal džbán piva. Objala jsem Johnieho a poděkovala mu za to, že je opravdový kamarád. Johnie se rozpačitě zmínil o novém společném projektu vzdušných sil a NASA. Chtěli nasadit aerostaty s posádkou k ostraze mezosféry.
„Neznáš někoho, kdo by to chtěl dělat?“ zeptal se mě s mrknutím.
Prohlížela jsem si svou fotku na stěně. Přemýšlela jsem o bratru Pageovi, který mě málem zabil kvůli jedné stupidní filozofické otázce. Vzpomněla jsem si na Tessinu fanatickou posedlost udržet lidi na Zemi i na svou dřívější touhu dostat se do vesmíru.
Zvedla jsem sklenici a napila se piva.
„Kašlat na osud,“ řekla jsem Johniemu. „Nečeká na nás tam nahoře ani tady dole. Osud je jen něco, co si s lidmi pohrává, a toho já se účastnit nemusím.“
Tentokrát Johnie výjimečně pochopil, co jsem tím myslela.
Poprvé vydáno v magazínu Analog editora Stanleyho Schmidta v prosinci roku 2008
Přeložil Tadeáš Pelech
