Popírání
Ellie se choulila v koutku dětského pokoje. Tiše zpívala ukolébavku a v náručí chovala pevně zavinuté miminko. Lexi byly čtyři měsíce – nebo jí bylo třináct měsíců? Ellie zavrtěla hlavou. Neslavili žádné narozeniny a třináctiměsíční děti nepotřebují povijan. Pokusila se urovnat zavinovací peřinky, aby Lexi nezakrývaly tvářičku, ale pokaždé, když se jí povedlo jednu vrstvu odhrnout, objevily se jen další peřinky.
„Oskare,“ zavolala. „Pojď sem na chvilku a vezmi si malou, musím do obchodu pro dětskou výživu.“
Oskar vešel a pohlédl na ni s tím nešťastným výrazem, který mu nemizel z tváře, jak byl týden dlouhý. V práci to musí být na levačku, usoudila Ellie. Přála by si, aby se jí Oskar svěřil, jenže on ji nechtěl zatěžovat svými starostmi. V pokojíku byla tma a vypínač nefungoval. Ellie vytáhla rolety, ale okenní sklo bylo natřené bílou barvou, takže nebylo vidět ven.
„Ty jsi zamaloval okna?“ Bydleli ve třetím patře a z bytu měli hezký výhled do korun stromů. „Lexi se bude chtít dívat na ptáčky.“
„Zamoření sporami všechny ptáky zabilo,“ ucedil Oskar hořce. „A pro dětskou výživu chodit nemusíš. Už to trvá měsíce, Elbe. Vím, že je to těžké, ale já už takhle dál nemůžu. Ta bolest je dost zlá i bez toho, abych ji s tebou dennodenně prožíval nanovo.“
Ellie se zamračila. „Jestli nemáš čas malou pohlídat, tak to můžeš říct rovnou.“
Oskar se k ní sklonil a políbil ji na temeno hlavy. „Odcházím, Ellie. Našel jsem karavan, který mě vezme až do L.A. Od příletu spor nemám od Jessiky jedinou zprávu. Neodpověděla ani na dopis, ve kterém jsem jí psal o Lexi. Najal jsem pečovatelku, bude ti k ruce, abys to tady beze mě zvládala. Jmenuje se Marybeth. Spory jí zabily manželku, a tak mě napadlo, že společně svůj zármutek třeba překonáte snáz.“
„Pomocnice v domácnosti se bude hodit,“ souhlasila Ellie. „A svou sestru ode mě pozdravuj.“
Ellie se usmála. Jessika měla na Oskara vždycky dobrý vliv. Ta už mu určitě spraví náladu.
Když se Oskar obrátil k odchodu, měl v očích slzy. Ellie napadlo, jestli to není jeho alergií. Prve se zmínil o sporách. Až půjde pro výživu, měla by mu rovnou vyzvednout antihistaminika.
* * *
Ellie posadila Lexi do vysoké židličky, pořád zavinutou v peřinkách, a zkusila ji po lžičkách nakrmit přesnídávkou z rozmixovaného hrášku. Nedařilo se jí to. Ve čtyřech měsících byla holčička na pevnou stravu ještě moc malá a celý obsah zavařovací skleničky skončil na povijanu místo v dítěti. Ellie postavila prázdnou sklenici do dřezu.
Někdo zaklepal na dveře, odemkl si a vešel. Nebyl to Oskar.
„Váš manžel mi dal klíč,“ vysvětlila příchozí. „Jsem Marybeth. Vy budete určitě Ellie.“
Ellie přisvědčila. „A tohle je Lexi. Zrovna se celá pobryndala.“ Ellie otřela povijan bryndáčkem a rozpačitě dodala: „Ještě je na to trochu malá, ale zkusila jsem ji nakrmit.“
Marybeth se smutně usmála. „Lexi umřela, Ellie. Je to už devět měsíců, co Eridani zamořili Zemi sporami. Když zjistili, že planeta je obydlená, pokusili se zachránit, co šlo, ale starým lidem ani malým dětem už nebylo pomoci.“
„Ještěže se to stalo před devíti měsíci, a ne teď,“ odpověděla Ellie a přejela desku jídelní židličky utěrákem zmazaným od přesnídávky. „Oskar vás najal, abyste Lexi hlídala? A nemohla byste taky prát? Ty peřinky by to už potřebovaly.“
Marybeth opatrně odvinula svrchní vrstvu zavinovačky a odložila ji do koše na prádlo. „Bylo by lepší, kdybyste se s tím smířila, Ellie. Tohle vám neprospívá.“
Ellie, viditelně potěšená, že se Marybeth dokáže o miminko postarat, odešla do koupelny, aby se osprchovala. Drhla si pokožku v proudu studené vody úplně doruda, aby měla jistotu, že se zbavila všech spor. Oskar je na ně alergický a ona rozhodně nechce, aby se mu udělalo hůř. Ale co ta paní na hlídání?! Přišla zvenčí, ta musí být sporami úplně posetá.
Ellie vyběhla celá mokrá z koupelny, zabalená jen v osušce. „Přišla jste zvenčí! Chudinka Lexi! Vystavila jste ji kontaktu se sporami!“
Marybeth vzala Ellie kolem ramen a jemně ji postrčila zpátky do koupelny. „Jenom klid, už se není čeho bát. Žádné spory už venku nejsou, ze všech vyrašily rostliny.“
* * *
Následujícího dne přišla Marybeth zas a tentokrát s sebou přivedla starého muže. Ellie jen doufala, že stařík není nemocný. Navzdory počasí byl velice teple oděný: vězel v několika vrstvách neforemného oblečení, na nohou měl těžké černé boty a na hlavě beranici s klapkami přes uši. Byl menší, ale zavalitý, měl popelavě šedou pleť a podivně široký úsměv přes celý obličej. Ellie napadlo, že vypadá jako ropucha, ale hned tu nelichotivou myšlenku zahnala.
„Pojďte dál, prosím, pojďte dál,“ zvala návštěvníky dovnitř, dokud jí trochu opožděně nedošlo, že Marybeth i se svým – tatínkem? nebo spíš dědečkem? – už stojí v předsíni.
„Říkala jsem si, že byste se měla setkat s jedním z Eridani,“ vysvětlovala Marybeth. „Třeba vám to pomůže vyrovnat se s tím, co se stalo.“
„Ráda vás poznávám, pane Eridani,“ přivítala muže Ellie. Už byl čas, aby uložila Lexi do postýlky. V bytě bylo teplo, pro holčičku na spaní tak akorát, ale Ellie by možná prospěla trocha čerstvého vzduchu. „Umíte zpívat, Marybeth?“
„Zpívat?“ opáčila Marybeth. „No, vlastně ani ne.“
„A co vy, pane Eridani?“ zeptala se Ellie starého pána. „Nezazpíval byste mojí dceři ukolébavku? Ráda bych si vyšla na malou procházku.“
„Možná jí udělá dobře, když se dostane z domu,“ obrátila se Marybeth k dědečkovi. „Myslím, že byla chyba ta okna zamalovat.“ Přešla k oknu v kuchyni a rázně je otevřela, až se všude rozletěly částečky zaschlé barvy.
Ellie se otočila ke kuchyni zády, aby Lexi ochránila před tím dotěrným prachem. „Dejte pozor, ať se toho nenadýchá. Ještě se zotavuje z ošklivého kašle.“
Starý pán přikývl a vztáhl ruce, aby si od ní Lexi vzal. Choval dítě něžně v náručí, ale i když se pořád tak doširoka usmíval, Ellie připadalo, že jeho vypouklé černé oči posmutněly. Pomyslela si, že stařík možná touží po vlastních vnoučatech.
„Nebuďte smutný. Vidíte, jak vás má Lexi ráda? Vždyť ani nezaplakala.“ Ellie si natáhla svetr a otevřela dveře od bytu. „Nebudu pryč dlouho.“
Stromy rostoucí podél chodníku měly podivné, fialově zbarvené listy a kolemjdoucí jí v tom slunečném sobotním odpoledni připadali nezvykle ztrhaní; jak ale přecházela pod otevřenými okny, zaslechla tiché broukání ukolébavky, sladké a pomalé, a spokojeně si vydechla. Tohle její dcerušku krásně ukonejší ke spánku.
Hněv
Když přiletěly spory, Amélii bylo dvanáct a živě se na tu noc pamatovala. Atmosférou proletěly tisíce jasně hořících meteoritů. Ohořelé černé kapsle narážely do země a vybuchovaly v prudkých explozích. Za úsvitu už byl vzduch zamořený vířícími kotouči oranžové mlhy, jako kdyby vítr zvedl ze stromů mračna pylu. Každý člověk a vůbec každý tvor na planetě se toho nadýchal. Jako první pomřeli ptáci, ale zdaleka nebyli poslední.
„Běž od toho okna, cvrčků,“ Brayden prohrábl sestře vlasy, jako kdyby jí bylo zase šest. „Táta bude doma co nevidět, a ty nemáš hotové úkoly.“
„Nebudu dělat úkoly. Je hloupost předstírat, že se nic nestalo,“ namítla Amélie. „Všichni ve třídě kvůli sporám někoho ztratili. Kamarády, prarodiče… sourozence. Tia přišla o oba rodiče. Zabili je při nepokojích. A Zachův starší brácha uhořel při jednom z požárů. A pak to, jakým způsobem nás uzdravovali…“
Amélie se otřásla. Pořád ji pronásledovaly noční můry. Vracelo se jí, jak se jeden z těch žabích felčarů proměnil v pramínek mlhy a protáhl se jejím hrdlem, aby jí v plicích vysbíral spory a uzdravil poranění, která už stihly napáchat první výhonky. Bylo to buď to, nebo umřít, až ze spor vyrostou rostliny, ale Amélie od té doby trpěla záchvaty, při nichž sebou zmítala tak silně, že ji otec musel držet, aby si neublížila.
„Je to už jedenáct měsíců,“ připomněl Brayden. Zvedl oči k nebi a na okamžik se ponořil do vlastních myšlenek. „Co můžeme dělat jiného než vrátit se zpátky k normálu? Kdybys neměla školu, seděla bys celý den doma s rukama v klíně jako ten chlápek odvedle, co sem přijel až z Portlandu.“
Bratra jejich sousedky tu minulý týden vyložil projíždějící karavan. Přijel sem za Jessikou, jenže ta už mezitím odletěla na vesmírnou stanici, vybraná do týmu expertů, kteří se měli podílet na vyjednání dohody s mimozemšťany. Jediná dohoda, o jakou stála Amélie, zněla jasně: ‚Padejte z naší planety i s těma hnusnýma fialovýma kytkama.’
„Aťsi Oskar vysedává doma s rukama v klíně,“ dopálila se, „ale já – já bych šla zabíjet žabáky.“
Brayden zavrtěl hlavou. „Žabáci se přece zabít nedají. Lidi to zkoušeli. Nemůžeš je probodnout, zastřelit ani otrávit. Je jedno, co jim provedeš, zase se zacelí a zahojí. Kdybys dělala svoje domácí úkoly, tak bys to třeba věděla.“
Jenže na rozdíl od ostatních školních předmětů, které ji přestaly zajímat, zrovna anatomii žabáků studovala Amélie důkladně. Přestože se na pohled jevili hmotní, jejich základní životní formou byla vnímavá mlha. Přičaplá, jakoby žabí těla, která tady na Zemi používali, byla ve skutečnosti tvořena sytě šedým oblakem, dostatečně hustým, aby na něm drželo oblečení, ale ne o mnoho víc. Střely nebo čepele mlžinou pronikly, aniž jí mohly vážně ublížit, jedovaté látky prošly skrz, aniž se vstřebaly.
Amélii napadlo něco jiného. Kousek po kousku žabáka pochytá do zavařovacích sklenic a ty pak jednu po druhé nahází do ohně. Ráda by věděla, jestli mu takovou smrtí způsobí stejně hroznou bolest, jakou jejich malému bráškovi působily poslední zoufalé nádechy. Gavinovi byly jen čtyři roky a svou poslední noc prokřičel hrůzou a v bolestech. Doktor řekl, že spory mu spálily plíce zaživa.
Amélie se pokusí spálit zaživa žabáka.
* * *
Žabáci bloumali ulicemi jako duchové, tu a tam se některý zastavil, aby se nakrmil listím z fialových rostlin, které všude vyrostly z jejich spor. Podle oficiálních zpráv to byli pozorovatelé, sbírali informace, aby mohli napravit víc způsobených škod, ale podle toho, co viděla Amélie, se u nich ty velké šedé žáby normálně zabydlovaly. Číhala na ně zajednou z těch cizích, lékořicí vonících rostlin s kartonovou krabicí plnou skleněných zavařovaček.
Jen co se objevil první žabák a začal uždibovat listí, Amélie vyskočila z úkrytu za keřem se sklenicí v ruce. Nabrala pořádný kus mlhy přímo z žabákova ropušího obličeje. Mlžná látka byla hustší, než čekala, spíš než mlhu připomínala pudink nebo želatinu. Bledý rosol uvězněný v zavařovačce se až nechutně podobal lidskému masu, a když Amélie šroubovala na sklenici víčko, zvedl se jí žaludek. Žabák pronikavě zakvílel. Třebaže měla nádobku plnou šedivé třaslaviny, v jeho odpudivé tváři nebylo ani stopy po nějakém zásahu.
Jenže to nedokázala udělat. Přinesla si plnou krabici sklenic a přála si, aby žabák shořel zaživa, ale nemohla se přinutit nabrat do další zavařovačky víc toho bledého masa. Žabák na ni hleděl kulatýma černýma očima a dál tence kvílel, teď už o něco slaběji, ale pořád stejně žalostně a drásavě.
„Zabili jste Gavina!“ vykřikla Amélie. „Všecko jste zničili a teď si tu chodíte, jako by vám to tady patřilo! Za to byste měli shořet v plamenech!“
Třískla zavařovačkou s šedivým sulcem o chodník. Sklenice narazila do betonu a kusy skla se rozletěly do všech stran. Z třpytivých střepů se zvedl chvějivý obláček šedivé mlhy, připlul zpátky k žabákovi a splynul s ním.
Amélie zalovila v krabici, popadla další zavařovačku a mrskla s ní po žabákovi. Sklenice se od ropušího obličeje odrazila, aniž by z něj aspoň na okamžik vymazala ten široký žabí úsměv. „Táhněte, odkud jste přišli!“ ječela a házela po žabákovi jednu sklenici za druhou, dokud nebyla krabice prázdná a chodník pohřbený pod hromadou skleněných střepů.
Žabák nabral střepy velkýma, blanitýma prackama a začal je hníst a modelovat z nich svou vlastní podobu. Amélie ho proti své vůli sledovala jako očarovaná. Uhlazoval střepy skla s lehkostí sochaře tvarujícího hlínu, dokud nevznikla socha žabáka, jemuž v mohutných skleněných prackách spočívalo lidské dítě neurčité podoby. Nebyl to její bratříček, ale bylo to zrovna takové dítě jako on. Dítě jako všechny děti, které se mu mohly podobat. Na rozdíl od ostatních žabáků, které kdy Amélie spatřila, tomuhle na tváři chyběl odporný ropuší úsměv.
Přiběhl k nim Brayden. „Zaslechl jsem ten kravál, a…“ Zíral na sochu.
„Chytla jsem žabáka. Chtěla jsem ho hodit do ohně, ale nemohla jsem to udělat,“ přiznala Amélie. „Ani po tom všem, co nám provedli.“
Možná to byla jen klamavá hra světla, ale Amélii se zdálo, že socha není prázdná. Uvnitř skleněné postavy žabáka jako by tančily slabé oranžové plamínky a spolu s nimi tam byly chomáčky šedivého dýmu, stejné jako ten mihotavý obláček mlhy, který se prve vznesl do vzduchu, když mrštila sklenicí o beton a pustila žabáka na svobodu. Jako by uvěznil část sebe do nitra skleněné sochy, aby tam hořela.
Amélie si pomyslela, že je to jen výplod její představivosti, jenže Brayden to viděl také. „Tak se mi zdá, že už za to, co nám provedli, hoři.“
Žabák sklonil hlavu na prsa, otočil se a odešel.
Vyjednávání
Mimozemšťan stojící naproti Jessice měřil čtyři stopy na výšku, byl břidlicově šedivý a vypadal jako přerostlá ropucha. Byl cítit křídou a vydával slabý sípavý zvuk, který téměř zanikal v hučení orbitálních stabilizátorů. Teplota na palubě byla nastavená tak, aby vyhovovala příslušníkům lidské rasy, a tak byl mimozemšťan navlečený v tlustém svetru, který upletla jedna z někdejších Jessičiných postgraduálních studentek a který přijal darem na důkaz dobré vůle celého lidstva. Na fialové vlně byla připíchnutá veliká kulatá placka s číslem 17. Eridani nepoužívali jména.
Eridani 17 před sebe natáhl blankou pracku, jeho prsty zprůsvitněly a vytvořily iluzi pramínků kouře, stoupajících ve spirálách vzhůru nad jeho dlaň. Kouř se zformoval do tvaru Severní Ameriky a pak se proměnil v panoráma velkoměsta.
„Toronto?“ hádala Jessika podle povědomého tvaru jedné budovy. Eridani zavrtěl hlavou.
Vyjednávat s Eridani bylo jako hrát Pictionary, Svět v obrazech, oblíbenou hru, při níž jednotliví hráči ve skupině střídavě kreslí obrázky a ostatní podle nich mají uhodnout zadání. Rozdíl byl v tom, že Jessika teď byla střízlivá a chvála bohu sama nic kreslit nemusela. Malovat u nich v rodině uměl odjakživa jen Oskar, její bratr, a v Pictionary ji s přehledem porážel, už když byl o polovinu mladší než ona. Nakolik však mohla soudit z jeho nedávného vzkazu, nekreslil teď Oskar nic jiného než obrázky své duchem nepřítomné ženy, která přišla o rozum, když jim spory zabily holčičku.
„Seattle,“ tipla si.
Eridani rozuměli mluvené řeči, ale ne tak, že by si překládali významy jednotlivých slov. Podle toho, na čem se shodovali nejlepší tlumočníci, se zdálo, že Eridani dokážou v mezerách mezi slovy zachycovat myšlenky.
Jessika doufala, že je to pravda. Neměla oprávnění, aby mohla Eridani požádat o to, po čem v hloubi duše toužila, a schůzky byly monitorovány.
Eridani 17 zformoval svou dorozumívací rukou obraz několika zástupců jeho druhu stojících mezi dvěma mrakodrapy. Zatímco se Jessika dívala, objevila se mezi budovami obrovská síť a vzápětí přibylo i několik kokonů s čímsi, co byla nejspíš eridanská mláďata.
„Seattle je hustě osídlený lidskou populací, ale jsem si jistá, že najdeme jiné, méně zalidněné lokality, které budou vyhovovat vašim potřebám,“ navrhla Jessika. Například Atlanta, pomyslela si. Je tam tepleji a mimozemské spory to tam zamořily s neobyčejnou hustotou.
Eridani 17 neodpověděl a jeho ruka ztuhla a zpevněla. To znamenalo, že alternativní oblast je přijatelná. Jessika pořídí seznam vylidněných a téměř vylidněných měst a na zítřejší schůzce ho předloží k jednání.
Nadešel čas, aby přešla k dalšímu bodu svého jednacího programu. Měla za úkol Eridani požádat o podpůrné technologie pro udržení a obnovu lidských populací v oblastech nejhůře zasažených sporami. Vyjednávání probíhala na mnoha paralelních schůzkách zároveň, v libovolnou chvíli se jich účastnily desítky lidí, kteří se s Eridani setkávali za stejných podmínek, s každým Eridani vždy pouze jeden člověk. Jessika se podívala na tablet, aby zjistila, jestli její agendu nepozměnily průběžné výsledky některého z ostatních jednání.
„Tak jako mnoho dalších lidí i já jsem kvůli sporám přišla o svoje blízké,“ načala nové téma. V duchu se soustředila na svoji malou neteř, droboučké miminko, které měla jen jednou jedinkrát v náručí. „Všemožně se snažíme se s našimi ztrátami vyrovnat.“
Byla pověřena požádat Eridani o pokročilé technologie v oblasti dopravy a komunikací, o inovativní zemědělské metody k posílení odolnosti pozemských plodin, aby mohly prospívat vedle invazivních fialových rostlin, vzešlých z eridanských spor. Očekávalo se od ní, že svou řeč v duchu podpoří příslušnými představami, aby tak mimozemšťané mohli mezi slovy pochopit, co od nich lidé potřebují. Ona však místo toho myslela na své blízké, zabité sporami a během nepokojů, které se strhly po zamoření – myslela na mrtvé příbuzné, kolegy, sousedy a přátele.
Vraťte nám je, žádala úpěnlivě. Eridani byli tak vyspělí, určitě mohou něco udělat. „Přece musíte znát nějaké technologie, které by nám pomohly.“
Eridani 17 se celý proměnil v mlžný oblak, takže po něm na podlaze zbyla jen neforemná hromádka fialového svetru. Oblak na sebe vzal podobu Gavina, čtyřletého synka od sousedů, kterého spory zabily. Chlapec před ní seděl na zemi se zkříženýma nohama a na klíně mu spočívalo miminko v povijanu, s uslintaným úsměvem a dolíčky ve tvářích. Lexi.
Podobu obou dětí si mimozemšťan musel vyvolat z její paměti, ale stvořený výjev mezi její reálné vzpomínky nepatřil. Gavin se s Lexi ve skutečnosti nikdy nesetkal. Ale kdyby k tomu došlo, uznala v duchu Jessika, mohlo by to takhle vypadat. Chlapci se ve tváři zračila směsice zvědavosti a opatrnosti, a Lexi…
Jessika málem vyslovila, co měla na srdci, že by dala cokoli za to, aby se Lexi vrátila. Její smrt a Elliino zhroucení ničily Oskara. Každé úmrtí způsobené sporami ústilo v tisíce nepatřičných následků, až se nakonec rozpadl celý svět. Přece musí existovat způsob, jak by to Eridani mohli odčinit, musí vrátit čas nebo ohnout prostor a všechna ta úmrtí napravit. Nějaká cesta musí existovat!
Gavin si jednou rukou přidržoval Lexi na klíně a druhou začal zvedat před sebe. Prsty jeho vztažené ruky zprůsvitněly, až se z toho Jessice udělalo nevolno. Věděla, že přízraky dětí jsou jen transformací Eridaniho 17, ale stejně nebylo v pořádku, když lidské prsty průsvitněly tak, jak se to právě dělo s těmi Gavinovými.
„Chcete říct, že nám vrátíte lidi, které jsme ztratili,“ Jessika se odmlčela, aby si prostudovala mapu, která se nyní vznášela v místech, kde měla být Gavinova dlaň, „když vám dáme celé Západní pobřeží?“
Bylo to jako ledová sprcha, která Jessiku vrátila zpátky do reality. Eridani neustále projevovali lítost nad tím, co lidem provedli. Kdyby věděli, že naše planeta je obydlená, nikdy by sem podle svých tvrzení kapsle se sporami – a později ani kolonizační lodě – neposlali. Jessika proto nebyla připravená, že by Eridani mohli její zármutek využít, aby si vyjednali výhodnější podmínky. Neměla právo s nimi obchodovat tak rozsáhlá území, a už vůbec ne za pouhé přízraky.
„To nejde, ne za vidiny a vzpomínky,“ pronesla nahlas.
Gavin se předklonil a políbil maličkou Lexi na čelo. Bylo to tak blizoučko tomu, po čem toužila; vypadalo to téměř opravdově. Rozhodně to mělo ke skutečnosti blíž než Elliin prázdný uzlík svázaných peřinek. Možná by to stačilo, aby se její švagrová znovu vzchopila k životu. Bylo to tak blízko skutečnosti, a přece to k ní mělo nekonečně daleko. A ona by s Eridani nemohla tak rozsáhlá území vyměnit, ani kdyby jí slíbili, že vrátí opravdové děti, že je nějak přivedou z minulosti. „Nejsem oprávněná sjednávat tak značné územní ústupky.“
Gavin a Lexi se jí rozplynuli přímo před očima, roztekli se do kalužky, z níž pak na sebe Eridani 17 přijal svou obvyklou podobu žabáka. Ze schůzky se pořizoval kompletní záznam a Jessika nepochybovala, že dole na Zemi už nahrávku analyzují. Až zjistí, že měla v očích slzy, pošlou ji s ostudou zpátky domů. Totiž, pošlou ji zpátky na Zemi, domů ji poslat nemůžou. Domov pro ni představovalo místo, kde byly obě děti ještě naživu.
Sklíčenost
Oskar přišel domů po dlouhé šichtě, během níž vytrhávali mimozemské rostliny z avokádového háje. Ruce měl plné fialových skvrn a byl cítit lékořicí. Na kuchyňskou linku postavil pětikilovou papírovou tašku plnou avokád. Plánoval, že s dětmi od sousedů vymění několik plodů za jednoho z těch pstruhů, které chovali v kašně na nádvoří, ale teď se mu nechtělo jíst. Zavřel se v sestřině ložnici pro hosty a civěl do stropu, zavalený tíhou svých špatných rozhodnutí.
Neměl Ellie opouštět.
Stěny pokoje byly pokryté kresbami a na všech byla jeho žena. Její úsměv, oči, její útlé ruce. Tváře pokropené zlatavě hnědými pihami. Vlasy svázané do ohonu, s uvolněnými pramínky, které jí rámovaly obličej. To ona ho opustila. Odmítala přijmout skutečnost a raději celé dny předstírala, že ten uzlík svázaných hadříků je jejich holčička. Nikdo ho nemůže vinit za to, že už nechtěl prožívat tutéž bolest pořád dokola. Vydržel to měsíce. A Marybeth je dobrá známá a on jí přenechal všechno, co měli, aby se o jeho ženu mohla postarat.
Aby on mohl odjet za sestrou. Říkal si, že Jessika možná potřebuje, aby jí někdo pomohl. Jenže Jessika neseděla bezmocně doma na zadku. Kdepak, ona místo toho odletěla na vesmírnou stanici, delegovaná mezi pozemské vyjednavače. Oskar si v duchu maloval, jak bude mít konečně šanci dokázat, že už není malý bratříček, jak sem vtrhne a zachrání ji před zmatkem, který po invazi určitě zpustošil život i jí, ale ona ho vůbec nepotřebovala. Vždycky se bez něj obešla. Oskar ani nevěděl, jestli dostala jeho vzkaz, který se jí odsud pokusil poslat.
Někdo zabušil na dveře. Nejspíš sousedovic děti. Brayden avokáda zbožňoval a vyměnit je s Oskarem bylo jednodušší než pokoušet se je kupovat bůhvíkde.
Oskar došel otevřít. „Ahoj, Jessiko.“
„To je k nevíře, tys mi fakticky vyměnil zámky!“ Jessika se na oko zamračila, pak se usmála a dlouze Oskara objala. „Vypadáš příšerně.“
* * *
Oskar se uklidil do ložnice pro hosty. Mohl to Jessice vysvětlovat horem dolem, ale jeho sestra odmítala pochopit, jak to, že odjel za ní a nechal Ellie samotnou.
Do L.A. začaly proudit davy lidí z východu. Stěhovali se do opuštěných bytů, kancelářských budov, nákupních středisek. Z Los Angeles se znovu stávalo rušné velkoměsto. Od Jessiky Oskar věděl, že vláda přenechala Arizonu a Nové Mexiko žabákům. Kvůli všem těm přistěhovalcům bylo těžší zavadit o práci. A se sevřeným srdcem bylo pro Oskara každé ráno těžší probudit se a čelit novému dni.
Když už se druhý den zpěčoval vylézt z postele, Jessika k němu do pokoje vpochodovala, jako když jí bylo dvacet a jemu deset a ona ho mohla sekýrovat podle libosti. „Nakresli mi ptáka.“
„Jdi pryč,“ zavrčel. Žádní ptáci už nebyli a taktika jeho sestry mu připadala průhledná. Ptáci byli symbolem šťastnějších dnů. Myslela si, že když ho přinutí kreslit ptáky, zažene tím jeho stísněnost? Jenže to se spletla. Jestli mu bude připomínat, jaké to bylo dřív, Oskar se bude cítit jenom hůř. „Ptáci nejsou. Spory je zabily.“
„Ber to jako nájemné. Prospěje ti, když budeš chvíli kreslit něco jiného než v jednom kuse jen Ellie. Nechci po tobě nic víc než jeden povedený obrázek ptáka.“ Jessika odešla, ani nepočkala na jeho odpověď.
Zbývalo mu posledních pár čtvrtek tvrdého papíru; většinu jich vypotřeboval na kresby Ellie. Teď jednu čistou čtvrtku vytáhl, zavřel oči a pokusil se představit si sojky Stellerovy, jak zobou buráky z krmítka za oknem jejich bytu, ještě před příletem spor. Vybavil si jejich modré a černé peří i přibližný tvar hlavičky, na detaily si však vzpomínal jen mlhavě. V knížkách by snadno našel fotografie, ale chtěl se bez nich obejít. Měl by zvládnout nakreslit ptáka z hlavy, Vždyť je to teprve rok.
Poprvé za dlouhé týdny vytáhl rolety. Byt se nacházel ve čtvrtém podlaží a z oken bylo přes uličku vidět na téměř identickou cihlovou budovu naproti. Oskar se pokusil představit si ptáky, jak prolétají uličkou, usedají dole na beton a hledají si hmyz a semena. Myšlenky na létání ho ale přivedly k představě, že by se mohl vyhoupnout na římsu a odplachtit do zapomnění.
Raději rolety zase zatáhl.
* * *
O dva dny později Oskarovi zbývala poslední čtvrtka papíru a pořád neměl obrázek ptáka hotový. Jedl, jen když ho k tomu Jessika přiměla, a spal, dokud ho nedonutila vylézt z postele. Kreslit ptáky nemělo smysl. Už nemělo smysl dělat vůbec nic.
Do pokoje vešla Jessika s polovinou avokáda. To už ho zase bude nutit jíst? Ale sestra se pustila do jídla sama, s chutí lžičkou vyjídala zelenou kašovitou hmotu a culila se přitm, jako by další avokádo, navíc jen tak samotné, byla kdovíjaká lahůdka. „Tohle je poslední, co zbylo v tašce. A středisko sociální péče omezilo příděly jídla, takže s nimi už nevystačíme. Musíme se rozhodnout, co uděláme dál. Našla jsem jeden karavan, který jede na sever, přímo přes Portland.“
Jenže Oskar se domů vrátit nechtěl. Co když Marybeth navzdory svým slibům nechala Ellie samotnou? Oskar to nechtěl vědět. „Já tady zůstanu.“
Jessika zavrtěla hlavou. „Nezůstaneš. Hodlám tenhle byt vyměnit za místo v karavanu a jídlo na cestu. Jestli chceš zůstat v L.A., budeš si muset poradit sám.“
Odešla, aby si to mohl v klidu rozvážit. Oskar zabloudil pohledem k oknu. Bylo by to tak snadné, tak rychlé. Kdyby už se k Ellie nikdy nevrátil, mohl by si představovat, že je v pořádku, že je snad i šťastná. Nemusel by se potýkat se světem, ve kterém už nikdy nic nebude, jak má být.
Vytáhl rolety. Pod ním procházel uličkou mimozemšťan a usmíval se tím pitomým žabím úsměvem, jakým se neustále usmívali všichni mimozemšťani. Žabák ho v okně zpozoroval a proměnil se v oblak kouře, z něhož se v mžiku stalo hejno ptáků. Nebyly to sojky Stellerovy, které se Oskar marně pokoušel nakreslit, ale načepýření šediví holubi. Ptáci vyletěli vzhůru a usadili se na předprsních oken a na drátech elektrického vedení. Nebyli sice skuteční, ale na to, aby v něm vyvolali zřetelnou vzpomínku, to stačilo.
Oskar mohl buďto vylézt na římsu, anebo podle oživené vzpomínky nakreslit Jessice obrázek a pak s ní odjet zpátky do Portlandu.
Počkal, až se mu přestanou třást ruce, a začal skicovat.
Smíření
Marybeth doprovázela Ellie na kliniku. Ellie trvala na tom, že s sebou vezme i ‚Lexi‘, uzlík špinavých hadříků, který dál umanutě vydávala za svoji mrtvou holčičku. Marybeth doufala, že nová léčba Ellie pomůže. Ellie byla úžasná žena, uměla se radovat z každičké maličkosti. I teď, když spolu kráčely prázdnými ulicemi a míjely eridanské vyživovací rostliny, švitořila Ellie ke svému hadrovému děťátku o tom, jak jsou ty oranžové květy na těch pěkných fialových stromech hezoučké.
Marybeth na těch ‚květech‘ nic hezoučkého neviděla. Vždyť to ani nebyly květy, ale trsy mrňavých kuliček, z nichž každá byla plná oranžových spor. Bylo zřejmé, že spory se z kuliček už brzy uvolní, a třebaže je Eridani nepřestávali ujišťovat, že tentokrát budou pro všechny naprosto neškodné, Marybeth se nemohla zbavit vzpomínek na prvotní zamoření a na všechny ty lidi, které spory zabily. Na Jolandinu smrt.
Pro zdravé dospělé jedince spory smrtelné nebyly, jenže její manželka nebyla zdravá. Jolanda trpěla rozedmou plic, zapříčiněnou deficitem alfa-l-antitrypsinu, což byla genetická porucha, kvůli níž měla ve dvaatřiceti letech plíce šedesátiletá těžce závislé kuřácký. I bez napadení sporami se její stav rapidně zhoršoval. Měla propracovaný celodenní systém prášků a inhalátorů, aby všechny ty záchvaty kašle, nápory dušnosti a sípání udržela pod kontrolou, a k tomu měla neustále po ruce zásobu přídavného kyslíku na skutečně špatné dny.
Jolanda by krásu mimozemských stromů nepřehlédla, stejně jako Ellie. Marybeth se na Ellie dívala a bylo to téměř, jako by zase viděla Jolandu, v dobách, kdy byla mladší, v prvních letech jejich vztahu, předtím, než z ní nemoc vysála veškerou sílu.
Jenže zamilovat se do heterosexuální ženy by nejspíš nebylo o nic početnější než opatrovat uzlík špinavých peřinek.
* * *
Byla to eridanská klinika, jedna z několika, jejichž zřízení bylo součástí dohody s mimozemšťany. Když ženy vstoupily, přivítal je muž v bílém plášti a zavedl je do malé čekárny s černými plastovými křesílky a potrhanými časopisy datovanými z doby před příletem spor.
„Sejdeme se tady s Oskarem?“ zeptala se Ellie. Se stejnou tvrdošíjností, s níž odmítala akceptovat smrt svého dítěte, Ellie věřila, že se Oskar vrátí.
„Oskar tady není, El. Přišly jsme sem za jedním Eridani,“ vysvětlila jí Marybeth. „Možná znají způsob, jak tě uzdravit.“
Ve dveřích se objevil mimozemšťan, zamotaný v něčem, co vypadalo jako prošívaná péřová deka uvázaná na způsob tógy. Žabák se na obě ženy zkoumavě zahleděl korálkově černýma očima a potom kývl k Ellie, jako by se rozhodl, že z nich dvou je to spíše ona, kdo potřebuje vyléčit.
„Ráda bych šla dovnitř s ní,“ požádala Marybeth.
Eridanský lékař přikývl na souhlas.
* * *
Léčba nebyla příjemná a bylo trýznivé to celé sledovat. Mimozemšťan zprůsvitněl v šedivou mlžinku a začal se proměňovat v obrazy, které Ellie vytáhl z mysli – nebylo to přísně vzato čtení myšlenek. Kdyby Ellie nemluvila, mimozemšťan by se k jejím myšlenkám nedostal. Jen tehdy, když se rozhovořila o svojí holčičce, zpřístupňovala mu i svoje vzpomínky. Pak už to bylo jako promítání diapozitivů, vyvedených ve stupních šedi:
Oskar v porodnici, držící Lexi v náručí toho dne, kdy se narodila.
Elliiny potíže s kojením, když se Lexi nechtěla přisát.
Lahvičky s výživou, kterou opatrně připravovali a ohřívali v každou noční hodinu.
Tolik výjevů, které Marybeth neznala, tolik vzpomínek, které ubohou Ellie pronásledovaly tak mocně, že odmítala skutečnost. A pak přišlo to nejhorší, přílet spor.
Ellie odcházející z bytu pro kojeneckou výživu.
Ellie po návratu, obalená jemným prachem.
Lexi, jak žalostně kašle a slabě naříká.
Poslední dny, kdy už Lexi spala jen vzpřímená, přitisknutá Ellie na prsou.
Pak nastal konec, okamžik, po němž už nenásledovaly žádné nádechy, a Oskar odnesl Lexi pryč. Když holčička opustila trojrozměrný výjev, který Eridani vytvářel částečkami vlastního těla, Marybeth vykřikla. Potom s nadějí pohlédla na přítelkyni, aby zjistila, jestli jí terapie pomohla. Ellie plakala, ale nepřestávala mluvit dál. Věděla už, že její děťátko je po smrti, ale tím to pro ni ještě nekončilo.
Přicházely nové výjevy a v nich byla Lexi starší, v budoucnosti, které se nedožila, ve světě, který neexistoval. Lexi, batolící se po obývacím pokoji. Lexi se směšně velikým batohem na zádech, vystrojená na cestu do školky. Lexi, krmící v parku kačeny. Kachny už nebyly a Lexi nikdy nebude šest let, ale po scénách z tragické minulosti lékař předváděl další a další obrazy z nedosažitelné budoucnosti.
Lexi při promoci. Lexi jako nevěsta. Narození Elliyna prvního vnoučete. Napříč časem se míhaly stále nové výjevy, až už to Marybeth nedokázala sledovat dál. Nemohla už ani dál poslouchat, co Ellie vykládá. Seděla tam, dívala se už jen na svoji přítelkyni zahleděnou přes slzy do vytoužených obrazů, a držela ji při tom za ruku. K mimozemskému lékaři se otočila zády, a tak hned nepostřehla, kdy se Eridani vrátil do své obvyklé podoby. Ellie už nemluvila, jen tiše vzlykala.
Pak se podívala Marybeth do očí, a v jejím pohledu byla hloubka, která tam předtím chyběla.
„Moje Lexi,“ zaštkala. „Moje holčička je pryč.“
* * *
Po vyléčení už Ellie pečovatelku nepotřebovala, ale Marybeth dávno opustila svůj byt a obě ženy těšilo bydlet společně. Ellie se ve tváři objevoval týž zasmušilý úsměv, který tak často zdobil Jolandinu tvář, když byla nemocná, a v Marybethině srdci to probouzelo starý cit. Připomínala si, že Ellie není stejná jako ona, že není na ženy, ale nemohla si pomoci a v skrytu duše doufala, že jednou, až uplyne dost času, by třeba všechno mohlo být jinak.
Ellie dělala pokroky a postupně se smiřovala s pravým stavem věcí. Společně rozebraly Lexiinu postýlku a vynesly ji na chodník před domem. O chvilku později se zpoza rohu vynořila žena, která vypadala, že by mohla být těhotná, a postýlku si odnesla.
Oskar se vrátil z L.A. Ve dveřích ho přivítala Marybeth. Neměla na vybranou, musela ho pustit dál, přestože nechal Ellie samotnou, když ho nejvíc potřebovala.
„Jsem tak rád, že jste obě v pořádku,“ vydechl Oskar. Ale Marybeth pokrčila rameny. Bylo jedno, co Oskar řekne – na tom, co Ellie provedl, tím nic nezmění. Marybeth jenom doufala, že teď, když je Oskar zpátky, ona kvůli tomu Ellie neztratí.
„Ahoj, Oskare,“ pozdravila ho Ellie. Při pohledu na něj se rozplakala, ale Marybeth by nedokázala říct, jestli Ellie pláče radostí, smutkem anebo rozhořčením.
„Je mi to hrozně líto,“ omlouval se Oskar. „Nechtěl jsem tě tu takhle nechat, ale zůstat jsem nemohl. Pro mě to bylo taky bolestné.“
„Já se na tebe nezlobím,“ odpověděla Ellie. „Vím, jak těžké to muselo být.“
Oskar se usmál a vykročil k ní, aby ji objal, ale Ellie ucouvla. „Nezlobím se, ale to neznamená, že všechno bude jako dřív. Viděla jsem, jaké to mohlo být, kdyby Eridani nepřiletěli a Lexi zůstala naživu, a věř mi, že to bylo nádherné. Mohli jsme mít fantastický život. Ale nic z toho už se nestane, a já ty představy musím pustit z hlavy a soustředit se na to, co možné je.“
„Potkala jsi jiného muže?“ zeptal se Oskar, a pak si uvědomil, že tam s nimi stojí Marybeth. „Nebo jinou ženu?“
Ellie zavrtěla hlavou. „Nepotkala jsem nikoho jiného. A určitě v tom není Marybeth, ačkoli jsem v ní našla opravdovou přítelkyni.“
Marybeth už chápala, že je to tak. Od začátku věděla, že Ellie není na ženy, a Ellie jí nikdy nedala ani náznakem najevo, že by po ní toužila. Ellie by nikdy nemohla být Jolanda.
Marybeth si vzala kabát a zdvořile se rozloučila. Ellie s Oskarem si toho potřebovali hodně říct a ona to nechtěla poslouchat. Vyšla z domu a nazdařbůh se pustila ulicí.
Zvedl se vítr a svál z eridanských stromů oblak oranžového prachu. Spory se už začaly uvolňovat z výtrusnic. Započínal se nový cyklus života mimozemšťanů. Podle zpravodajů byly první spory, které zamořily Zemi, modifikované; musely být dostatečně agresivní, aby se pjaly i v silně nehostinném prostředí cizí planety a zaručily tak prvním Eridani, že budou mít po příletu do nového domova co jíst. Tyhle nové spory měly být stejně neškodné jako pyl.
Marybeth se nadechla oranžového vzduchu a rozkýchala se, ale ani ji nenapadlo, aby se vrátila zpátky do domu.
Neměla v úmyslu se před tímhle novým světem schovávat.
Poprvé vydáno v Online časopise Clarkesworld editora Neila Clarka v srpnu roku 2014.
Přeložila Jitka Cardová
