V pracovně bylo chladno. Na okenních sklech se srážela vlhkost, vzduch páchl plísní a zpoza štosu úhledně vyrovnaných papírů se ke stropu v pravidelném rytmu zdvíhaly bledé obláčky sraženého dechu.
Netopil, aby neusnul.
Povzdechla si: „Měl by sis odpočinout. Neviděla jsem tě spát už několik dní.“ Vypnula klimatizaci.
„Měl jsem kafe,“ odpověděl nevrle.
„Kafe ti spánek nenahradí.“
Neodpověděl jí.
Přitáhla si župan blíž k tělu a zvedla první papír, který jí přišel pod ruku: „Pořád ji nemůžeš pustit z hlavy?“ pročetla v rychlosti řádky.
„Ona je vinna, Marie, já to vím,“ vstal a upřel na ni vzteklý pohled. „Chladnokrevně otrávila dva chlapy a ani proti ní nevznesli obvinění!“ udeřil pěstí do stolu. Oči lemované tmavými kruhy se mu propadaly do tváře.
„Je to jen malá holka, Tondo. Nemůžeš ji vinit, jen protože máš takový pocit… Chtěla někam patřit, našla si dobrou partii a…,“ odmlčela se, „zase měla smůlu.“
„Marie,“ zvolil mírnější tón. Takový, kterým se mluví na nechápavé děti, „já jsem ji viděl. Mluvil jsem s ní. Brečela jako želva, ale její oči…,“ zadrhl se. Sledoval ji, jestli poslouchá pozorně. „Nebylo v nich nic. Ani špetka lítosti, ani strach. Byly úplně studené. Ta holka je psychopat, to si pamatuj. Už jsem jich viděl dost, abych to poznal.“
„Každý se s žalem vyrovnáváme jinak. Uhořeli jí rodiče, když byla maličká. Musela si projít peklem. Prostě snáší bolest jinak než ostatní. Pojď spát,“ dodala smířlivě.
„Ha!“ vykřikl a udeřil dlaní do papírů.
Úlekem poskočila.
„A v tom se právě pleteš!“ namířil na ni prst. „Já jsem je hledal, má drahá. Hledal jsem ty její mrtvé rodiče. Dokonce jsem si na to zaplatil chlapíka, který prošel matriky – její rodiče neexistují. Ten obrovský požár se neobjevil v žádných novinách, nemluvila o něm žádná televize, není o něm jediná zmínka v archivech. Ano, máme záznam z matriky zemřelých, máme její rodný list, ale!“ zvýšil hlas, aby všemu dodal na důležitosti. „Její rodiče se nikdy nevzali. A také se nikdy nenarodili.“
„Možná jen špatně hledáte,“ začala opatrně.
„Všichni?“ opáčil.
„Tak jste ten záznam přehlédli?“
„Oba záznamy?“ odsekl.
„Třeba má falešné doklady,“ pokrčila rameny. „Může být cizinka, nebo potřebovala práci a není zletilá,“ naznačila, že možností může být daleko víc.
„Nemá,“ odpověděl temně. „Na to bychom přišli už dávno. Něco tu smrdí,“ výstražně zvedl ukazovák.
Nechápavě ho sledovala: „Nic necítím.“
„Ale ne tady! V jejím případu!“ spustil ruku. „Něco jsme přehlédli. Něco úplně prostého, ale velmi důležitého!“
„Kvůli tomuhle ti dovolenou na zotavenou nedali, Toníčku. Musíš si odpočinout. Víš, že doktor říkal, že se nemáš rozrušovat. Celý ten případ ti hodně zamával s nervy…,“ ztichla, když po ní střelil pohledem.
„Nepotřebuju odpočívat, ženo,“ zavrčel. „Nemůžu odpočívat, když se venku pohybuje vrah a všichni si o něm myslí, že je to jen malá chudinka! Nikdo neví, kde udeří příště!“
Povzdechla si: „Pojď spát, prosím.“
„Vlk v rouše beránčím!“ zahřímal. „To tu necháváme svobodně běhat!“
Protáhla obličej: „Zítra zavolám tvému doktorovi, že potřebuješ změnit léky.“
Nechala ho rozrušeně funět nad hromadami papírů a tiše odešla.
„To je všechno, co máš?“ rozložil fotografie po stole. „Jenom deset?“
„Bude ti to muset stačit, protože zbytek nebyl kvalitní. Jsou to fotky z bezpečnostních kamer po městě nebo z podniků, kde je viděli spolu. Mrtvého už nevyfotíš, jak si vyrazil na rande,“ hacker se uculil. Jeho oplácanému obličeji, lemovanému mastnými vlasy, to dodalo nečekaný rozměr. „Já tedy myslím, že to dokonale ilustruje celou situaci, ne? Slečna na policii vypověděla, že ji pozval domů, aby ji představil otci a požádal o ruku. Jenže otci se to nelíbilo, a proto se strhla ta hádka, kterou slyšel komorník a ochranka. Přijde ti tohle jako zamilovaný páreček?“ sledoval snímky s mírným úšklebkem.
Mladý pár u stolu seděl vždy naproti sobě, nikdy na stejné straně. On se k ní nakláněl přes desku, ona seděla zpříma, stěží k němu natáhla byť ruku. Po ulici kráčeli vedle sebe, slečna s rukama hluboko v kapsách, on s pažemi volně spuštěnými podél těla. Deset záběrů z deseti míst – a ani na jednom by je Antonín netipoval na milence.
„Možná ji vždycky něčím naštval. Neviděl jsem celé záznamy,“ odpověděl nejistě. Doteď měl pouze potvrzeno, že je spolu vídali, ale nikdo už neřekl, zda se k sobě měli tak, jak ona tvrdila.
Informátor se pousmál a pootočil monitor svého počítače. Videa byla nekvalitní, bez zvuku, občas několik minut vypadla nebo příliš zrnila, přesto poskytovala vcelku ucelený obraz o tom, že slečna Agáta, to malé nevinné děvče, byla buď studený čumák, nebo za veškerými schůzkami stálo něco úplně jiného. Tedy alespoň z její strany.
„Něco od tebe potřebuju,“ začal policista po chvíli a z kapsy kalhot vytáhl svazek bankovek. „V té vile, kde došlo k vraždě,“ odmlčel se, „kde ti dva zemřeli,“ opravil se, „je kamerový systém. A dost možná i odposlech zvuku. Potřebuju získat ty záznamy, protože policie je evidentně nedostala celé,“ posunul bankovky po stole. „A je mi jedno, jak to uděláš.“ Když viděl mužův lačný výraz, ruku stáhl a celý štůsek roztrhl vedví. „Půlku teď,“ podal mu ji, „půlku potom,“ schoval zbytek do kapsy softshellové bundy. „Těšilo mě,“ pousmál se.
Ten kyselý výraz mu vždycky zlepšil den.
Dveře za ním tiše klaply. Do nosu mu vlétl chladný noční vzduch. Zhluboka se nadechl a vrazil ruce do kapes. Prsty sevřel klíčky od auta, ale očima ještě notnou chvíli propátrával noční oblohu. Hvězdy ale nenašel – buď bylo nad městem moc světla, nebo příliš oblačno. Povzdechl si a vykročil k silnici.
Zastavil se po prvním kroku. Vztekle zafuněl. Auto, které nechal stát kus před domem, se podezřele naklánělo ke straně.
Vlastně ho nemusel ani obcházet. Nebylo to poprvé, kdy mu někdo udělal díru do pneumatiky. Dodnes mu bylo záhadou, jak se to neznámému pachateli povedlo vždy, když se to nejméně hodilo.
Promnul si čelo, z přihrádky u spolujezdce vylovil plechovku energetického nápoje a zapálil si. Opřel se o bok auta. Otevřený nápoj tiše zasyčel. Polkl přesně tři loky a típl cigaretu. Bylo mu vcelku jasné, kdo se postaral o nepojízdnost jeho vozu. Jen důkazy chyběly. Otevřel kufr auta.
„Ještě že je tak blbá,“ zavrčel a odkryl rezervu.
Nebyla tam. Na jejím místě leželo malé, barevné, koktejlové paraplíčko. Nevěřícně ho sebral a zvedl na světlo. Bylo růžové. Štípl se do tváře. Ne. Nezdálo se mu to.
Zařval vzteky.
„Dobře. Počkej. Řekneme si to ještě jednou,“ zarazil ho kolega. „Ty mi tu tvrdíš, že zatímco jsi sháněl informace k uzavřenému,“ to slovo důkladně zdůraznil, „případu, ona – tedy ta, po které jdeš, sledovala tebe, propíchla ti kolo, ukradla rezervu a nechala ti tam,“ odmlčel se, aby ovládl svoje emoce, „tohle,“ zvedl růžový papírový deštníček v plastovém důkazním sáčku.
„Ano,“ odpověděl Antonín s ledovým klidem.
„A ty jsi to přišel nahlásit,“ ujistil se.
„Ano. Její otisky budou jak na mém autě, tak na hlavním důkazu,“ ukázal na paraplíčko.
„Na tvém autě jsou otisky pouze tebe a tvé ženy,“ odpověděl kolega klidně.
„Budou na tom,“ ztichl, když strážník zvedl ruku.
„Ano. Budou tam její otisky. Protože je to z baru, kde pracuje jako barmanka,“ probodával ho pohledem. „Z baru, kde TY jsi byl před několika dny, Toníku. Na to jsou svědci,“ odmlčel se, ale pokračoval dříve, než mu stihl vpadnout do řeči. „Víš, já mám taky verzi. Poslouchej pozorně. Tvůj poslední případ nevyšel. Máš tu devatenáctiletou holku, která pracuje v pochybném podniku, aby vůbec měla co do úst. A máš dva mrtvé chlapy z bohaté rodiny, kam se ona chtěla přivdat, aby měla lepší budoucnost. A ty opravdu moc chceš, aby jejich smrt byla vražda. Jenže není. Neexistuje pro to jediný důkaz. Proti holce není vzneseno jediné obvinění a ty se psychicky zhroutíš, protože VÍŠ, že ona je vražedkyně, a odůvodňuješ to tím, že má podezřelé oči. Jenže nic nezměníš. Pošlou tě na dovolenou… k lékaři… tebe to žere, a tak po večerech chodíš pít, aby tě žena neviděla a netrápila se. Ale ta mladá koketa ti nedá spát. Chceš dokázat, že v tom přece jen měla prsty. Tak si vymyslíš příběh o ukradené pneumatice a do svého auta nastrčíš důkaz z baru, kdes nedávno pil. Jak ti zní tohle?“ policista nadzdvihl obočí.
„Jako pěkná hovadina,“ ucedil.
„Prober se, Antoníne! Kdybych sem nepřišel já, ještě z toho budeš mít problémy!“ chytl ho za ramena a zatřásl s ním. „Hele, zameteme to pod kobereček, ty se půjdeš domů vyspat a zítra si najdeš nějakého koníčka. Třeba maluj, jdi se ženou do kina, nebo se nauč dělat suši, co já vím. Ale tu holku pusť konečně z hlavy. Je to uzavřené.“
Zaskřípal zuby a přikývl: „Máš pravdu. Půjdu si odpočinout; Marie má určitě strach.“
… „Odvezeme tě,“ otevřel mu dveře policejního antonu. „Sám se postarám, že ti spraví auto, abys na to nemusel myslet, souhlasíš?“ Zamručel.
„Ale teď mi tu čestně slíbíš, že už to necháš plavat a odpočineš si, aby ses mohl brzo vrátit zpátky do práce,“ poplácal ho kolega po zádech.
Antonín vydal velmi neurčitý zvuk, který mohl být „Souhlasím“, ale také nemusel.
Pevně svíral klíče mezi rozechvělými prsty a velmi opatrně je zasouval do dírky. Přitáhl dveře a potichu, pozvolna otočil zámkem. Ani necvakl. Oddechl si a vplížil se do domu. Zul se, pověsil kabát na věšák v chodbě a po špičkách vyrazil vzhůru po dřevem obložených schodech. Vyhnul se několika rozvrzaným prknům a natáhl se pro pyžamo úhledně složené na jeho polovině postele. Mariina půlka byla prázdná. Polkl.
„Antoníne!“ ozvalo se zostra.
Napřímil se a v hlavě prolétl tisíce výmluv, které měl připraveny v záloze. Ani jedna z nich ovšem nebyla příhodná.
„Nespíš, drahá?“ rozhodl se nakonec pro neutrální verzi.
„Je šest ráno a tys ani nebyl doma. Pojď sem!“
Svěsil hlavu a pomalým krokem vyrazil za zvukem. Dolů. Do kuchyně.
Ztuhl na prahu.
Kulatý stůl, u kterého běžně snídali jen ve dvou, v poslední době vlastně ani to ne, osvětloval závěsný lustr z Ikey. A v jeho svitu seděla nejen jeho milovaná žena, ale i ONA. „Dobré ráno,“ plaše se na něj pousmála, v očích stále ten ledový klid. Přeběhl mu mráz po zádech. Očima přelétl místnost. Zkontroloval nože, hrnce, pánve, pohledem zavadil i o dva šálky horkého čaje. Udělalo se mu zle.
„Ha!“ vypravil ze sebe nakonec suše.
„Slečna zvonila asi před půl hodinou, že s tebou potřebuje nutně mluvit. Prý měla po noční směně, chudátko. Taková mladá a dře se v baru po nocích,“ Marie k dívce postrčila koláč s poctivou vrstvou borůvek.
„Co tu chceš?!“ štěkl neomaleně.
Naoko se naježila, a pak palcem ukázala do chodby: „Přinesla jsem vám pneumatiku,“ odpověděla prostě. „Říkala jsem vaší ženě, jak jste se u nás tuhle nekřesťansky zřídil a začal vyhazovat věci z auta. A že rezervu jsme vám tam nestihli vrátit, protože jste praštil druhého barmana pěstí, že nemá sahat na zimní řetězy,“ trpce se pousmála. „Přišlo mi, že by se vám ta rezerva,“ odmlčela se, jako by hledala správná slova. Přitom se na něj ale dívala, jako by si měl domyslet, co chce říct, „mohla ještě hodit,“ v očích jí pobaveně zajiskřilo. „Nikdy nevíte, kdy píchnete a zůstanete někde trčet.“
Zhluboka se nadechl. Věděl, že před manželkou vybuchnout nemůže.
„Podívej, Agáto,“ začal.
„Slečna Koťátková, prosím,“ sekla odměřeně a nazlobeně přimhouřila oči.
Rozzuřeně to překousl v ústech: „Tak se podívej, Koťátková, já vím, co jsi zač,“ namířil na ni prst.
„Antoníne!“ zvedla Marie hlas. „Takhle se k ní chovat!“
„Vím, co jsi udělala! A dokážu to!“ pokračoval rychle, aby stihl domluvit, než zbrunátní, nebo ho žena přeruší.
„A co jsem udělala?“ nasadila výraz nevinnost sama a zmateně hledala podporu u paní domu.
Musel se hodně ovládat, aby nezafuněl: „Otrávila jsi ty dva nebožáky, protože tě starý pán odmítl přijmout do rodiny. Prokoukl tě!“ odpověděl prostě po chvíli.
Jeho manželka jen nevěřícně vrtěla hlavou a v ruce třímala teplý hrnek.
„Otrávila,“ zopakovala Agáta. Ztěžka se nadechla, jako by tu myšlenku ani nedokázala unést, a vážně pokývala hlavou. Pohled studený jak psí čumák mu zabodla až do duše. Vstala.
Chtěl ucuknout. Každá buňka jeho těla řvala, aby vzal nohy na ramena a uhnul jí z cesty. Ale neudělal to. Ne ve svém vlastním domě. A už vůbec ne takové žábě.
„Tak to tedy je?“ nadzdvihla obočí a došla až k němu. Pousmála se. Její oči ale ne. Vypálily se mu do hlavy. Vlastně nepochyboval, že ho ty dva kusy ledu budou ještě hodně dlouho pronásledovat v těch nejhorších snech.
„Když myslíte…,“ nechala to viset ve vzduchu, a pak se úkosem zadívala na jeho ženu. Koutek úst jí v bizarním úšklebku povyjel o notný kus nahoru.
Odtrhl od ní pohled. Zamrazilo ho v zádech.
Marie zvedala hrnek k ústům.
Vrhl se ke stolu.
Když o tom zpětně přemýšlel, vlastně ani nevěděl, co přesně se stalo. Vybavoval si pobavený výraz té malé mrchy. Vzpomínal, že vrazil do své choti. Ta spadla ze židle a narazila si loket. Museli pak k lékaři, kde jí předepsali klidový režim. Bílý hrnek se na šedé dlažbě rozletěl na tisíc kousků a teplý čaj je polil oba dva. Jeden z těch střepů si zabodl do nohy, když se horečnatě omlouval a pomáhal Marii vstát.
Jednu věc si ale pamatoval naprosto přesně – když se pak otočil, Agáta Koťátková už v domě nebyla. Zmizela jako pára nad hrncem.
Centimetr po centimetru mu hlava klesala k rameni. V pokoji bylo příjemné teplo, rádio tiše hrálo a z kuchyně se ozýval šramot nádobí. Chrápl. Trhl sebou. Napřímil se a povzdechl si. Měl by se prospat. Měl by, ale události časných ranních hodin ho utvrdily v domněnce, že tuhle hru hrají dva. A jeho oponent se neštítí ničeho.
Protřel si oči a znovu se zadíval na úhledně vyrovnané fotky na stole. Její alibi na noc, kdy se vše událo, bylo neprůstřelné. Dva muži zemřeli. V bolestech se dlouhé minuty plazili od svých lůžek ke dveřím. Chtěli si zavolat pomoc, ale k cíli se nikdy nedostali. Zemřeli na chladné a nepochybně velmi drahé mramorové dlažbě, aniž by dosáhli na kliku.
Na pohled byli nezraněni. Totéž se ovšem nedalo říct o jejich útrobách. Někdo je otrávil. Ale žádná laboratoř nebyla schopna jed identifikovat a pojmenovat. Zemřeli deset hodin po nevydařené rodinné večeři, kde ona samozřejmě byla přítomna. A jako jediná přežila. Prý protože utekla s pláčem dřív, než se stihla dotknout jídla.
Inkriminovaných deset hodin strávila na noční šichtě v baru a následně na brzké snídani s kolegyní. Události do sebe přesně zapadaly a její pohyb byl zachycen na kamerách podniků. Jako by věděla, že bude potřebovat hmatatelný důkaz pro každou minutu.
Jistě, mohl vraždit i kdokoli jiný v domě. Jenže placený personál neměl motiv. Ona ano. Rodinný majetek byl mladému pánovi víc než láska a na ni tak zbyla role zhrzené, zapuzené milenky dědice obrovského majetku. Kdyby si ji vzal, už nikdy by si nemusela stoupnout za pult a míchat další koktejl. Jenže jak by se sirota bez peněz dostala k na zakázku vyrobenému jedu?
Promnul si spánky a unaveně projel papíry.
Sirotek, jehož rodiče se nikdy nenarodili. Milenka, která si od svého drahého odsedala, jak daleko to šlo. Barmanka v pochybné knajpě. Zřejmě zlatokopka. A hlavně jediná přeživší osudné večeře. Kuchaři se dušovali, že jídlo před servírováním ochutnali. Jed se tam tedy musel dostat později. Až na stole…
Vzal do ruky fotku ze záběru bezpečnostních kamer. Díval se na její rozmazaný obličej, dokud znovu nezaklimbal. Znal její tvář. Znal každičký rys, každou počínající vrásku, i pihy by jí zvládl spočítat zpaměti. Lépe už znal jen svou vlastní ženu. Stejně mu to nebylo k ničemu. Nedokázal zjistit, co se Agátě honí hlavou, čeho je schopná, a ani co se toho večera stalo.
S povzdechem snímek odložil a vstal: „Marie, miláčku, udělej mi prosím kafe,“ nahlédl do kuchyně.
Střelila po něm rozzlobeným pohledem, ruku v závěsu na krku, a odešla do vedlejší místnosti. Protáhl obličej, ale nic neřekl. Věděl, že je to jeho chyba. Kdyby byl doma, nikdy by Agátu nepustila dovnitř. Nic z toho by se nestalo. A navíc ho teď měla za blouznícího opilce.
Vodou z rychlovarné konvice zalil turka, opatrně se ohlédl přes rameno, a místo mlékem ho dolil rumem. Chutnalo to hrozně, ale fungovalo báječně. Vyprázdnil hrnek na ex a oklepal se. Hlava se mu zatočila. Slyšel, jak vedle v místnosti vibruje telefon, ale chvíli mu trvalo, než se trefil do dveří.
„Měl jsem se nejdřív nasnídat,“ zamručel a napotřetí trefil zelené tlačítko. „Slyším.“
„Tondo? Je tam,“ ozvalo se tlumeně.
„Kdo? Kde?“ zeptal se nechápavě. Potřásl hlavou. Životabudič s ním notně zamával. I když ne tak, jak by si Antonín přál.
„Koťátková se vrátila na místo činu. Stojím před vilou, jak jsi mi nařídil. Dneska se ukázala. Zrovna je uvnitř, přijela ani ne před pěti minutami,“ šeptal najatý slídil vzrušeně.
Policajt rázem vystřízlivěl: „Nevyplaš ji. Sleduj dalekohledem, kde se pohybuje.“
„V domě,“ odpověděl mu kumpán prostě. „Okna jsou zatažená.“
„K čertu! Hlídej, ať neupláchne, jsem tam za chvíli!“
„Nikam nejdeš,“ ozvalo se za ním odměřeně. „Tohle šílenství musí skončit.“
Obrátil se a přikrčil pod přísným pohledem vlastní ženy: „Vrátila se tam, Marie. Ona se tam vrátila!“ vysvětloval vzrušeným hlasem. Adrenalin mu pumpoval krev žilami. Ospalost byla tatam. Byl jako lovec, který cítí kořist. „Něco tam musela nechat, něco jsme přehlédli!“
„Nikam,“ zdůraznila, „nejdeš,“ na důkaz svých slov pozvedla pohmožděnou ruku.
„Marie,“ ztrápeně přešlápl, pak ji vzal za ramena: „Jeď k matce. Netušíš, jak je ta mrcha nebezpečná. Odpočineš si, a až se vrátíš, všechno bude v pořádku, slibuju,“ políbil ji na čelo a prosmýkl se kolem ní.
„Antoníne!“ řekla tiše, ale varovně.
Obrátil se. Ale jen na kratičkou chvíli: „Já musím, drahoušku,“ odpověděl prostě. „Nemůžu jinak,“ vyběhl ze dveří k autu.
Tentokrát byl tím predátorem on. A měl zatraceně velký hlad.
„Vem si bundu, je tam chladno!“ křikla za ním.
Brzdy kvílely. Prázdné plechovky od energetických drinků chrastily pod sedadlem a čtyři závěsné vůně divoce poletovaly pod zpětným zrcátkem. Zaparkoval na zákazu zastavení. Jeho přítel, komplic, soukromý detektiv a hlavně šťoural všeho druhu, ho stěží stihl doběhnout, když se vyřítil z auta přímo ke vstupu. Zazvonil.
Dlouho se nic nedělo. Antonín přitiskl ucho ke dveřím. Byl si zcela jist, že i přes dřevěný masiv slyší zvuky, které nepochybně patří k ostré výměně názorů. Snažil se, ale nebyl schopen rozeznat, o čem hlasy mluví. Utichly, až když zvonek zadrnčel podruhé.
„Sakra,“ zavrčel. „Neměl jsi zvonit. Dohadovali se, mohli jsme něco zjistit.“
„Stejně houby slyšíš,“ odsekl druhý muž.
Zámek cvakl a majordomus otevřel. Přeměřil si je pohledem: „Přejete si?“
Za jeho zády na kratičký moment vykoukla služka. Pak zmizela a už bylo slyšet jen rychlé kroky.
„Máme jisté informace, že se v domě nachází Agáta Koťátková,“ začal neurčitě.
Správce jen pokrčil rameny.
„Policie,“ upřesnil Antonín a vytáhl z kapsy odznak.
„Nachází,“ připustil muž.
„Můžeme dovnitř?“ procpal se dveřmi dřív, než dostal svolení. „Co tu slečna chce?“
„Z toho, co vím, si přišla pro svoje věci, když už je vyšetřování uzavřené. Dřív se tu kvůli možným stopám nesmělo na nic sáhnout… ne?“ utrousil kysele, ale stále odměřeně.
„Vidíte ji nerad, že?“ pozvedl pobaveně koutek. „Zlatokopka,“ ohlédl se, jestli uklízečka není poblíž, a uplivl si. „Kde je teď?“ zeptal se na rovinu.
„V pokoji mladého pána,“ nezapochyboval, „následujte mě,“ vyrazil po honosném, červeným dřevem obkládaném schodišti. Celý dům byl přehlídka luxusu a drahého kýče. Výzdoba měla nepochybně působit dojmem historizujícího interiéru, bohužel spíš ukazovala na nedostatek zdravého rozumu, vkusu a přebytek peněz. Huňatý běhoun tlumil jejich kroky, které by se jinak ve zbytečně velkorysém prostoru chodby rozléhaly lépe než v jeskyni. Jejich průvodce bez klepání otevřel dveře jedné z místností levého křídla. Opulentní výzdoba nekončila ani v osobních – pokud je vůbec na místě tomu tak říkat – pokojích.
Agáta se pod bedlivým dozorem služtičky přehrabovala v šuplících ebenové komody. Zvedla hlavu.
„Zase vy?“ protočila oči v sloup. „Začínám mít dojem, že mě sledujete.“
Soukromé očko se pod pohledem jejích studených, prázdných očí otřáslo.
„Co tu chceš,“ ignoroval její poznámku Antonín.
„Coby. Přišla jsem si pro svoje věci,“ otřela si oči a v nástěnném zrcadle zkontrolovala, že si nerozmazala líčení.
Sledoval ji. Podíval se na tašku pohozenou na zemi. S jistotou mohl říct pouze to, že věci navrchu určitě dámské jsou. A jsou tedy nejspíš její. Popošel, nahlédl do šuplíku a souhlasně kývl, že i tohle prádlo by nepochybně mělo patřit ženě. Pak se podíval na služtičku. Ta sklopila oči.
Vítězoslavně se usmál: „Takže dáma si balí?“ postoupil k ní.
„Ano,“ přikývla, ale hlavu nezvedla. Mezi prsty žmoulala lem bílé zástěrky.
„Jenom svoje věci?“
„Samozřejmě, pane,“ odpověděla bez zadrhnutí. V jejím hlasu nebylo nic, co by nasvědčovalo, že lže. Ani se nezachvěla, ani nemrkla víckrát, než by měla.
Zhluboka se nadechl, otočil se zpátky ke Koťátkové a přikývl: „Dobrá,“ kývl na přítele, že odchází.
Ve skutečnosti to bylo to poslední, co měl Antonín skutečně v plánu. Něco se dělo. Na to měl čuch, který nikdy nezklamal. Chloupky na předloktí se mu ježily a mravenčilo ho v levém koleni. Byl si absolutně jistý, že ač vše vypadá normálně, není. Budovu tak sice opustili, ale rozhodně se nevzdálili.
Sedí si do svého auta. Přeparkoval, aby měl lepší výhled, a přikrčil se na položené sedačce. V zrcátku zkontroloval, že mu nad těsnicí gumou okénka koukají jen oči a vršek hlavy. Zpod sedačky vytáhl dalekohled, aby čas od času mohl zkontrolovat okna. Vstupy do domu měl jako na dlani.
Agáta vilu opustila asi za deset minut. Odešla pěšky s velkou černou taškou hozenou přes rameno. Tentokrát ho ale nezajímala. Hodiny plynuly a on klidně vyčkával. Cítil, jak mu v nepřirozené poloze tuhne kříž i krk. Ale vytrval. Vystoupil, až když slunce zapadlo za střechy domů. Mladé děvče, oblečené už v neformálních šatech se vzorem velkých žlutých květin, zamklo boční vchod. Zarazilo se, když si jich všimlo.
Zastoupili jí cestu. Sklopila oči, mírně pobledla a pokusila se je obejít. Nenechali ji.
Antonín ji chytil za paži, aby se nepokusila udělat nějakou hloupost: „Co chtěla Koťátková v domě?“ spustil přímo a bez obalu.
Zavrtěla hlavou.
„Ale víš,“ chytl ji za bradu a zvedl. „A jestli mi to nepovíš, zavřou tě za napomáhání vraždě,“ začal nelítostně a zostra.
Cukala se, ale mlčela.
„Víme všechno,“ ubezpečil ji. Trochu sice blufoval, ale to dívčina nemohla vědět. „Tak ven s tím. Nebo ti mám vyprávět, jaké poměry panují v ženských věznicích?“
„Ptala se na trezor,“ připustila opatrně. Byla nervózní. Na čele jí vyskočilo několik kapek potu.
Přivřel oči: „V pokoji mladého pána?“
„Ne, samozřejmě že ne,“ zavrtěla hlavou, „na trezor s cennými papíry. V ložnici pána domu,“ pokrčila rameny.
No ovšem! Praštil by se do čela, jenže nechtěl vypadat jako pitomec. Agáta nebrečela, byla zarudlá z běhu. Musela se dostat z pravého křídla – pokojů majitele domu – do levého dřív, než se tam dostali oni. A huňatý běhoun její kroky snadno umlčel…
„Ukázala jsi jí, kde ten trezor je?“ zeptal se.
„Ano,“ připustila. „Našla jsem ho při jednom z úklidů. Zaplatila mi,“ začervenala, se.
Zarazil se: „Kolik?“
Nadechla se, pak semkla rty a potřásla hlavou: „Hodně.“
„Sirotek, co měl kupu peněz, přestože dědictví nestálo za moc?“ nadhodil soukromý detektiv. „Po tomhle chci pátrat!“
„Jenže to bych se ti nedoplatil,“ zavrčel Antonín.
Přítel se jen ušklíbl.
„Proč chtěla cenné papíry, když měla peníze? Co je v tom trezoru tak výjimečného?“ vrátil se očima k služtičce. „Kdyby něco zmizelo, přišlo by se na to při dělení dědictví.“
„Já nevím,“ řekla nešťastně. „Slečna tvrdila, že nechce nic, co patřilo pánovi.“
Muži na sebe pohlédli. „Takže něco v tom trezoru patřilo jí,“ vyslovili nahlas a naráz.
„Odnesla si to?“ udeřil policista rovnou.
„Ne,“ zavrtěla rychle hlavou. „Snažila se trezor otevřít od prvního dne, kdy se objevila v domě, ale neúspěšně. Pořád je neporušený.“
„Zaveď nás k němu,“ pobídl ji detektiv, „já už jsem pár trezorů otevřel,“ objasnil příteli a prokřupl klouby prstů.
„A proč jsi nic z toho neřekla policii?“
„Ptala se od začátku, netušila jsem, že by to mohlo souviset…“
Rozčileně si ukazováky mnul kořen nosu. Ticho v domě bylo depresivní a ani masážní křeslo mu nepomáhalo od úporné bolesti hlavy a zad.
Marie ho překvapivě poslechla a sbalila si cestovní tašku. Na stole mu nechala vzkaz, že v mrazáku má guláš na čtyři dny. Knedlík ať si koupí v supermarketu.
Tupě zíral na obraz postavený na malířském stojanu. Dáma ve světlých šatech, usazená na židli, vzhlížela k muži, který stál za jejím levým ramenem. Antonín nebyl expert na umění, ale nepochyboval, že má před sebou cenný obraz. Možná dokonce jeden z těch, co se za války ztratily z galerií a muzeí. Kompozicí a barevným zpracováním to mohlo být baroko, ale stejně tak mohlo jít o velmi věrný novodobý podvod. Bohužel podpis autora už nebyl čitelný a podvodníci byli čím dál šikovnější.
„Kde přišla k tomu obrazu,“ vyslovil nahlas. „A kde sakra k penězům, kterými za něj zaplatila a kterými podmázla služku.“ Vstal a několikrát přešel po místnosti. Tmavé oči muže na plátně ho neomylně následovaly na každém kroku. Antonín se na něj zadíval. Zhluboka se nadechl. Žaludek mu z ničeho nic udělal kotrmelec.
„Ukradla ho,“ rozhodl nakonec. „Ukradla ho, oni jí hrozili, že ji udají, a tak je zabila,“ sedl si a propletl prsty. „To zní tak hloupě, až tomu sám nevěřím,“ zaskřípal zuby. Kopl do sebe panáka a opřel se do křesla. Přemýšlel.
Luskl prsty, jako by se mu rozsvítilo, a ze stolku popadl telefon.
Vyzváněl. Dlouho. Teprve pak jej genealog zvedl.
„Halo?“ hlas se mu mírně třásl.
„Co se děje?“
Antonín se zarazil. Chloupky na krku se mu vztyčily do pozoru a v zádech ho zamrazilo. Koleno začalo mravenčit.
„Nic,“ odpověděl muž roztržitě, „nic se neděje. Co potřebuješ?“
„Našel jsi, o co jsem tě žádal?“ rozhodl se jít rovnou na věc. „Rodiče té…?“ odmlčel se.
„Ano,“ policejní instinkt mu velel zaposlouchat se, jestli neslyší nějaké zvuky na pozadí. Na druhé straně linky ale bylo naprosté ticho. Možná až příliš velké.
„Ne,“ odpověděl úsečně, „nenašel.“
Antonín mlčel. Jestli Agáta opravdu dostala jen tak maličké dědictví, o jakém mluví papíry…
„Ale…,“ hlas ve sluchátku se zarazil. „Našel jsem něco jiného.“
Policajt zbystřil: „Co?“
„Deset různých záznamů – všechno v matrikách narozených. Je to,“ muž se znovu odmlčel, „je to rozpité, jako by se faráři klepala ruka, ale jsem si jistý, že je to vždy Agáta. Víc se bohužel přečíst nedá. Vždy stejný datum narození, i číslo domu… Jenom roky se různí.“
„Které matriky?“ vydechl.
„Různě. Většinou maličké farnosti, kde by nikdo nehledal.“ Dalo ztichl, jako by přemýšlel, „dalo mi to hodně práce najít. Já,“ hlas se mu zlomil, „nemyslím, že to je náhoda. Hledal jsem její rodiče i v okolí místa, kde se měli narodit, abych měl jistotu, že jsem se nepřehlédl, a narazil jsem na tohle a…,“ hlas mu vypověděl nervozitou.
„Jaké roky?“ udeřil. Vzal do ruky láhev a zkontroloval hladinku. Nevypil zas tolik. Určitě slyšel dobře. Nezdálo se mu to. To, co genealog naznačoval, opravdu myslel vážně.
„Nejstarší zápis je…,“ na posledním slově se zalkl.
„Co?“ štěkl Antonín. Nebyl si jistý, zda rozuměl správně.
Telefon ohluchl. Pískání operátora se mu bolestivě zakouslo do uší. Muž na plátně se pousmál. Antonín úlekem nadskočil, až převrátil křeslo.
S trhnutím se probral. Hlava mu třeštila, až se bál, že se mu každou chvíli rozskočí. Zhluboka se nadechl a nechápavě od těla odlepil mokré tričko. Páchlo alkoholem. Přičichl a zamračil se. Musel usnout s lahví v ruce.
Narovnal se a otřel zpocené dlaně do kalhot. Očima zůstal viset na mobilu. Chvíli přemýšlel. Všechno měl jako v mlze. Pak zvedl oči k obrazu na druhé straně místnosti. Vzal telefon do ruky.
„Vypadl signál,“ zamumlal spíš pro sebe a otevřel list volaných čísel.
Genealog mezi nimi nebyl.
Zamžoural nechápavě na displej. Podíval se na čas. Uběhlo sotva dvanáct minut od chvíle, kdy ho kontroloval naposledy.
„Zdálo se mi to,“ dovtípil se po chvíli a protočil oči v sloup. Vstal, dovrávoral do koupelny a omyl si obličej. Teprve potom zavolal.
Číslo bylo nedostupné.
Znovu se podíval na čas. Digitálky ukazovaly pár minut před jedenáctou večerní.
„Asi je na něj pozdě,“ utrousil klidně. Poblikávání LED diody líně hlásilo příchozí zprávu. Dalo mu zabrat, než ji přečetl. Přišel si, jako by ho praštili po hlavě lopatou.
„Přijeď. Mám…,“ přivřel oči, zaostřil, „mám ty záznamy,“ sedl si, „z domu,“ vstal.
„Sakra, tolik jsem toho nevypil,“ promnul si spánky a přečetl zprávu znovu. „Záznamy,“ zopakoval. „Kamerové záznamy z domu!“ dovtípil se nepříliš hbitě a vyrazil pro bundu.
Šel pěšky. Studený noční vzduch mu udělal vcelku dobře. Pouliční světla ho sice řezala do očí, ale víceméně se mu ulevilo. V nose ho lechtal pach města, chladivý vítr se mu zakusoval pod límec svrchníku a pod podrážkami vrzal asfalt chodníku a veškerá špína každodenního života.
Po poctivé hodince chůze zaklepal na dveře menšího obchůdku. Výlohu měl zataženou závěsy a uvnitř se svítilo. Dveře se pootevřely na malou škvírku, zvonek nad nimi ani necinkl. Pak se otevřely dokořán. Tu dívčinu neznal.
„Pojďte dál. Martin spí, byl dneska unavený, ale řekl mi, co mám předat,“ pousmála se.
Přikývl a ze zvyku se porozhlédl po místnosti.
„Na ceně jste byli domluveni?“ vytáhla zpod kasy CD v papírovém obalu.
Mlčky jí podal štůsek roztržených bankovek: „Druhou polovinu má u sebe,“ objasnil.
„Samozřejmě,“ ušklíbla se.
„Díky,“ kývl. Otočil se k odchodu.
„Co na tom je?“ zeptala se zvědavě a přehodila žvýkačku z levého koutku úst do pravého.
„Jen nějaké záznamy,“ utrousil.
„Asi pěkně důležité, když si pro ně jdete uprostřed noci,“ zasmála se. Ušmudlaným hadrem bezmyšlenkovitě leštila skleněný pult.
Podíval se na ni.
„Policajti nebývají takhle horliví. Musí to být důležité,“ opřela se o desku lokty. „Anebo, nechte mě hádat, jste beran,“ zvedla koutky v drobném úsměvu. „Ti bývají velmi tvrdohlaví. Jdou si za svým a na nic se neohlížejí.“
„Prosím?“ nechápavě svraštil obočí.
„Slavíte rád narozeniny?“ dívala se na něj. „Děláte, jako byste ani nevěděl, kdy je máte.“
Sledoval ji. Ji a její klidný, chladný pohled ve veselé tváři. Nemusel se dívat na husí kůži na svém předloktí, aby věděl, že má znovu ten nepříjemný pocit. Vlastně hůř než nepříjemný. Kdesi v hloubi duše ho jímala hrůza, kterou neuměl pojmenovat.
„Máte rád narozeniny?“ zeptala se znovu. Upřeně na něj zírala ledovýma očima, až mu přejel mráz po zádech. „Já ano.
Občas přemýšlím, jaké by to bylo narodit se jiný den,“ uchechtla se a narovnala se. „Říká se, že datum určuje naši osobnost… To bych pak asi byla úplně jiný člověk. Nemyslíte?“ nadhodila konverzačně.
Mrkl. Žaludek mu znovu, tu noc už poněkolikáté, poskočil. Tentokrát skoro až do krku. Podíval se ke dveřím, pak zpátky na ni.
„Musím jít,“ utrousil.
Trochu smutně pokrčila rameny. Tentokrát už ho nezastavila.
Vyběhl ven a zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu. Ty oči… vyděsily ho. Ať se tvářila jakkoli, zůstávaly neměnné – studené, kruté a bez jediné špetky emocí. Děsilo ho to. Bylo to stejné jako… prudce zavrtěl hlavou, otřásl se. Už se mu to v hlavě všechno pomíchalo. Měl by se vyspat. Odpočinout si. Alespoň na chviličku… Začíná bláznit. Vidí a slyší věci, co nejsou.
Ramenem napřed zapadl do auta a otevřel přihrádku u spolujezdce. Vytáhl tubu s léky a otevřel ji. Pach farmaceutik ho zarazil. Zahodil je. Blázen nikdy nepřemýšlí, jestli je normální. Ten o sobě nepochybuje. Takže se mu to nezdálo. Všechno byla krutá realita. Agáta nebyla sama. Byli všude kolem něj. Sledovali ho na každém kroku. Věděli o každém jeho pohybu, o každém slovu.
Opatrně vytáhl telefon z kapsy a zadíval se na displej. Odposlouchávají ho. Byli u něj doma a hráli si s jeho mobilem – proto nenašel poslední hovor mezi volanými čísly. Nebyl to sen. Opravdu spolu mluvili a všechno, co genealog řekl, myslel vážně.
Složil hlavu do dlaní a unaveně zamručel. Nikdy se neobtěžovala změnit datum svého narození. Jako by pozornému stopaři nechávala cestičku z drobečků.
Pozvolna, třesoucíma se rukama, otevřel plechovku energetického drinku a vypil přesně tři doušky. Opatrně nápoj odložil do plastového držátka a položil dlaně na volant. Sevřel ho tak pevně, až mu zbělely klouby. Sirotek! To určitě! Její rodiče se nikdy nenarodili, protože falšovat tolik zápisů by dalo moc práce! Čert ví, kolik je jí doopravdy let a v jaké matrice by museli pátrat, aby vůbec našli něco, co je pravda!
Promnul si oči a zadíval se na prázdnou ulici. Semafory líně oranžově poblikávaly do tmy prozářené pouličním osvětlením.
„Bože, jak šíleně to zní!“ otočil pohled k černému nebi. Ani dnes se mu nepodařilo najít byť jedinou hvězdu. „Několik století,“ zašeptal. „Je to vůbec možné?“
Odpověď nedostal. Vztekle udeřil rukou do klaksonu a sešlápl plyn až k podlaze. Svět za okny se míhal tak rychle, až jednotlivé předměty zanikaly v divoké hře světel a tmy. Na chvíli mu to připomnělo ty hloupé obrazy, které měla Marie tak ráda. On umění nerozuměl. Nutno ovšem říct, že když jeho žena chtěla na výstavu, zvládl být velmi kreativní ve vymýšlení výmluv. Teď toho litoval. Dal by cokoli, aby s ní mohl strávit jeden večer. Jen pár hodin beze strachu, že jí někdo ublíží.
Zastavil, jedním kolem na obrubníku, a složil hlavu do dlaní.
„Do čeho jsem se to zapletl,“ povzdechl a zadíval se na vchod do domu. Pak vystoupil, zamkl auto a na dlouhou dobu si klekl s očima v úrovni zámku. Seděl a sledoval každou oděrku. Porovnával její hloubku a umístění s ostatními. Ale nic nenašel. Dovnitř se nikdo násilně nevloupal – museli tedy mít vlastní klíče. Napřímil se, odemkl a opatrně vstoupil. Najednou si připadal bezpečněji na ulici než ve vlastním domě.
Prošel pokoj po pokoji. Prohlédl každý kout a skříň. Zastavil se až v pracovně. Muž na obraze ho vytrvale sledoval, oči jako dvě jehličky. Jako dva malé špendlíčky. Antonín popošel blíž a prohlédl plátno, jestli v něm není ukrytá kamera. Nebyla. Rám byl tlustý a na poklep dutý. Jak by také ne, když v něm červotoč vyvrtal děr víc, než kolik by se našlo v sýru.
Uložil malbu zpátky na stojan a zůstal na ni zamyšleně koukat. Nevyznal se ve starožitnostech, ale vypadala staře. Opravdu staře. Ale mohla mít takovou cenu, aby pro ni někdo vraždil?
Zamyšleně si nalil sklenku a zaměřil se na šaty a prostředí, ve kterém byly postavy vyobrazeny. A pak i na ženu. Pozvolna vybalil fotoaparát. Byl si jist, že by se tak starému dílu obyčejný skener nezamlouval. Několikrát obraz pečlivě vyfotil. Snímek byl na monitoru počítače v rámci možností kvalitní. Trochu přepůlený, ale moc jiné techniky doma v noci neměl.
Přibližoval kousek plátna po kousku, zkoumal každý záhyb látky… Svitlo mu, až když si oba obličeje přiblížil. Ten profil byl povědomý. Samozřejmě. Rodinné cennosti jsou k nezaplacení. Je to přece jen dědictví mnoha pokolení.
Zarazil se.
„Dědictví pokolení, která neexistují,“ zašeptal a horečnatě se začal probírat pracovními složkami ve svém počítači. Vytáhl profilovou fotografii slečny Koťátkové a třesoucí se rukou ji umístil do okna vedle snímku obrazu.
Kousl se do rtu. Bylo to jako ta dětská hra „Najdi 5 rozdílů“. Pomalu oba záběry přesunul přes sebe a nastavil průhlednost. Pár posunutí, trochu změněná velikost… Dlaní si zakryl ústa a v čirém šoku jen seděl a zíral. Shoda byla dokonalá.
Netušil, jak přesní byli v dřívějších dobách malíři, ale něco mu říkalo, že v případě takových portrétů… velmi. Co hůř, seděly na sebe i profilace odhaleného ucha. A ucho, jak známo, je stejně jako otisky prstů jedinečné.
Zašmátral pod křeslem po lahvi vodky. Odzátkoval ji a naklonil k ústům. Něco musel přehlédnout. Nikdo nežije stovky let. Ani když tomu nasvědčuje veškerá evidence. Lidské tělo není schopné přežít takovou dobu.
Polkl dřív, než v alkoholu smočil jazyk. Odtáhl flašku od úst a přičichl. Přes štiplavý odér nic necítil. Ale nechtěl riskovat. Rozpřáhl se a mrštil lahví proti zdi. Střepy se rozlétly po místnosti a průhledné kapky tekutiny se pozvolna začaly vsakovat do hráškově zeleného nátěru. Marie chtěla, aby měl v pracovně příjemně. Zelená. Cha! Nikdy neměl zelenou rád, ale neměl to srdce jí to říct. A nakonec si zvykl.
Propletl si prsty a myšlenkami znovu zabloudil k balení léků ve svém autě. Moc dobře tušil, jak by to celé znělo, kdyby někde promluvil nahlas. On to prožil. Byl u toho. Všechno viděl! Ale ke spoustě věcí mu chyběly důkazy. Vlastně už ani neuvažoval, nedoufal, že by se někdy mohl dostat k zápisům z matrik, které jeho známý našel. Telefon byl uťat tak náhle… vlastně si byl skoro jistý, že muž už nežije.
Agáta byla velmi důkladná. To jí musel nechat. Sám si nebyl jistý, jestli mu už dočista nepřeskočilo. Třeba už ji vidí i tam, kde existuje racionální vysvětlení. Jen on ho nechce vidět, protože je posedlý touhou ji dostat za mříže. Kam patří.
„Vražedkyně,“ zasyčel vztekle a udeřil pěstí do stolu, až si rozbil klouby. Rozladěně se podíval na krůpěje krve a natáhl se pro čistý bílý, vyžehlený kapesník.
Opatrně látku ovinul kolem hřbetu ruky a pečlivě utáhl. Pohledem zavadil o stojan. Sedl si do křesla a zamyšleně opřel ukazováky rukou o rty. „Chceš si se mnou hrát?“ zašeptal podrážděně. „Dobrá,“ pousmál se. „Tuhle hru můžeme hrát dva,“ vymrštil se a několika kroky překonal vzdálenost mezi křeslem a obrazem.
Vystřelovací nůž tiše cvakl.
„Tak pojď!“ štěkl a pevně chytil zlacený, vyřezávaný rám. Špička ostří se chvěla kousek od obličeje stojícího muže, stejně jako se chvěla Antonínova ruka. „Chceš ten obraz, ne? Tak vylez!“
Poslouchal. Napjatě hleděl na dveře ke ztemnělé kuchyni. Ani zrnko prachu se nepohnulo, špendlík by slyšel upadnout. „Já to udělám!“ štěkl. „Vím, že mě slyšíš!“ Pátral po jakémkoli pohybu ve stínech. Čekal na sebetišší zašustění, na hlasitější výdech…
Těch několik minut ticha bylo nejdelších, které kdy zažil. Upustil nůž a ztěžka dosedl na líno. Zbláznil se. Doslova a do písmene. Vyhrožuje prázdné místnosti a obrazu. Na vteřinu složil hlavu do dlaní. Zadíval se na láhev čiré tekutiny, kterou schovával pod křeslem. Byla tak blízko. Stejně jako blažené zapomnění, kdyby si pořádně lokl.
Elektřina s hlasitým klapnutím pojistek vypadla. Světla v domě zhasla.
Povzdechl si a protřel zvlhlé oči. Marie měla pravdu. Měl to nechat být. Viděla to na něm dřív než on sám. Složil dlaně do klína a prsty protočil nůž. Pak ho zavřel. Promnul si zátylek a dírou v ponožce se poškrábal na kotníku.
„Volals mě,“ tichý hlas ostře proťal hrobové ticho.
Napřímil se a nevěřícně zamrkal. I v noční tmě byla její silueta mezi dveřmi dobře patrná. Opatrně vstal a popošel k ní. Chtěl se jí dotknout, ale neudělal to. Nevěděl, co by bylo horší – jestli kdyby byla opravdová… anebo ne. Pak pevně sevřel střenku nože v ruce a znovu ustoupil. „Agáto,“ ujistil se. Vnitřnosti se mu kroutily jako hladoví hadi.
Pokrčila rameny: „Vrátíš mi ten obraz?“ zeptala se prostě.
„Já,“ zarazil se a potřásl hlavou. Potřeboval se dostat k pojistkám. Potřeboval vědět, že to není jen výplod choré mysli: „Proč?“ dostal ze sebe nakonec. Musel ji vidět.
„Záleží mi na něm,“ odpověděla klidně. „Opravdu moc.“
„Tak moc, žes kvůli němu zabila?“ pokročil ke stolu, aby mohl spustit nahrávání zvuku.
Zvedla ruku. Drobný přístroj z výšky dopadl na dlažbu. Dupla na něj. „Nesčetněkrát,“ tmou blýskl zářivý úsměv.
Hlas se mu zadrhl v hrdle.
„Pověz mi, vyšetřovateli Potůčku,“ pohnula se blíž k němu. „Je snad správné vzít člověku to, na čem mu záleží nejvíc na celém světě, a vydírat ho?“
Viděl její oči. Jiskřilo v nich. Třpytily se jako jinovatkou pokrytá krajina. Smály se na něj. Byly tak živé… tím víc, čím si byl jistější, že se zbláznil. „Ne,“ dostal ze sebe bez zaváhání. „Co chtěli?“
Pozvolna vykročila po místnosti, konečky prstů se dotkla mužské tváře na plátně.
„Můj otec, blázen jeden zatracený, byl velký umělec. Věřil, že s tou správnou podporou zvládne nemožné,“ odmlčela se. „I proměnu kovu ve zlato,“ obrátila selenému. „Nevyšlo to. Aparatura vybuchla,“ promnula si zátylek. Pak ho probodla pohledem: „Mysleli si, že ten recept mám. Chtěli ho,“ zatvářila se kysele. „Lidé nemají nikdy dost, když jde o peníze.“
„A máš?“ polkl.
Neurčitě trhla hlavou.
Sledoval ji. Několikrát se nenápadně štípl do stehna, jestli náhodou všechno, co vidí, nezmizí. Tak rád by se probudil ve svém křesle s pořádnou kocovinou a vynadal Marii, že nádobí rachtá příliš nahlas!
„Kolik ti je…“ Cítil, jak mu krev hučí v žilách. Do obličeje se mu vrátil dávno vyléčený tik.
Byl si jistý, že se pousmála.
„Věk je relevantní. Je to jen číslo. A já se cítím mladá,“ došla až k němu a dlaní přejela po jeho zaťaté čelisti: „A ty?“ upřela na něj chladné oči.
Zakously se mu hluboko do duše. Studily. Měl dojem, jako by se v místnosti ochladilo. Naskočila mu husí kůže. Mrzl. Žaludek se mu obrátil naruby a skoro se mu podlomila kolena. Zalapal po dechu a od úst mu unikl obláček páry. Díval se na ni a neviděl nic. Jenom nekonečné prázdno.
Obrátil se na patě a utekl do koupelny. Záchod otevřel na poslední chvíli. Žaludeční šťávy mu nepříjemně připomněly, že už pořádně dlouho nejedl. S hlavou opřenou o čistě bílou keramiku toalety se ztěžka nadechl.
„Musíš odejít. Nechci tě tu.“
Stála mezi veřejemi a rukama se opírala o kovová futra. Nepohnula jediným mimickým svalem v obličeji.
„Odejdi!“ zařval.
Jen vzdáleně mu k uším dolehlo zvonění mobilu. Díval se na její tvář – nehybnou, sošnou, s jistým nádechem arogance. Sledovala ho. Provrtávala pohledem. Pak mu mlčky podala telefon. Že se celý třese, mu došlo, až když si ho od ní nedokázal vzít. Soucitně přejela prstem po displeji a nastavila hlasitý odposlech.
„Tondo?“ vyhrklo sluchátko dřív, než se stihl ohlásit. V krku měl knedlík. Nedokázal pomalu ani polknout, natož dostat vlastní hlas pod kontrolu. Neurčitě zamručel. „Kde jsi?“ zeptal se jeho kolega. Zněl velmi ustaraně, možná trochu vyděšeně.
„Doma,“ vymáčkl ze sebe a zvedl tázavě oči k její tváři. Krev mu tuhla v žilách, když viděl Agátin široký a jedovatý úsměv. Žaludek mu udělal ne jen jeden, ale hned několik kotrmelců.
„Marie je tam s tebou?“
„Ne,“ hekl a naklonil se k toaletě.
„Dobře. Přijeď, jak nejrychleji můžeš,“ telefon ohluchl.
Štihlé prsty odložily mobil na dlaždičky na podlaze. Narovnala se.
„Měl bys jít.“
„Počkej,“ zachraptěl. Hrábl po její nohavici, když se obrátila k odchodu. Tváří udeřil o dlažbu. Pracně se vyhrabal na nohy a klopýtal za ní.
„Agáto!“ křikl.
Čerstvý noční vzduch mu vlétl do nosu. Ulevilo se mu. Opřel se o fasádu a rozhlédl se. Roztřesenými prsty si do úst nacpal cigaretu. Zapálit si nestihl. Motor auta parkujícího u obrubníku naskočil. Světla ozářila celou ulici. Na chvíli ho oslepila.
„Počkej!“ štěkl.
S rozmyslem se rozjela. Automobil hladce vyklouzl na silnici.
Skočil za volant a šlápl na plyn. Vlastně netušil, co ho pohání, ale věděl, že už ji nechce ztratit z dohledu. Přiznala se mu. Byla vinna. A on měl pravdu. Měl pravdu, sakra!
Dohnal ji u křižovatky na konci ulice. Nárazník na nárazník, plech na plech, sklo se sypalo na asfalt. Airbag ho tvrdě udeřil do hrudi. Otřepal se a vyplivl zlomenou cigaretu.
„Říkal jsem ti, ať počkáš,“ ucedil a vystoupil.
Rázným trhnutím otevřel dvířka řidiče nabouraného auta.
Mladý muž, mohlo mu být kolem třiceti, hlavu bezvládně opřenou o volant, tiše zasténal. Prvních několik šarlatových kapek se mu skulilo z čela a dopadlo na gumovou podložku pod jeho nohama.
Antonín oněměl. Několikrát si protřel oči. Zacouval ke svému autu. Sedl si. Svíral volant tak silně, až měl dojem, že ho rukama rozdrtí. Pak se pozvolna natáhl ke klíčkům v zapalování a nastartoval. Škodovka překvapivě neprotestovala.
Pomalu objel vrak. Dovnitř se ani nepodíval. Těžce, trhaně vydechl a zamířil na stanici.
„Měl jsi nehodu?“ nepříliš těžká složka dopadla na stůl.
Antonín zavrtěl hlavou, pak se zamyslel a přikývl.
„Patník,“ zvolil neutrální odpověď. „Byl jsem rozespalý. Vzbudili jste mě a já dlouho,“ zarazil se, „nespal,“ dokončil po chvíli.
„Chápu,“ přikývl kolega a upravil si kšandy. Byl velkým fanouškem šlí a Tonda si z něj často a rád dělal legraci, že právě kvůli nim je tak sešněrovaný a zkostnatělý. „Pojďme tedy rovnou k věci. Kde jsi byl dnes v noci?“
„Spal jsem,“ rozhodl se popřít jakékoli shledání s Agátou Koťátkovou.
„Celou noc?“
Sledoval ho. Žaludek mu znovu vylétl do krku. Spolkl ho.
„Ne. Byl jsem za Martinem, tím klukem, co nám občas opravuje počítače. Vyzvedával jsem si u něj nějaké…,“ odmlčel se, „informace. Na cédéčku.“
„Jak dlouho jsi tam byl?“
„Nevím. Hodinku? Možná dvě, pak jsem se vrátil domů,“ pokrčil rameny. „Proč?“
„Martin ti to dosvědčí? Máš to cédéčko?“
„Mám. V autě v přihrádce spolujezdce,“ přikývl a položil na stůj klíčky, aby si pro něj mohli dojít. „Martin spal. Dávala mi ho jeho přítelkyně,“ zarazil se. Udělalo se mu zle, když si na ni vzpomněl. „Ona to dosvědčí.“
Klíčky, spolu s žádostí o ověření svědka, převzal nějaký zelenáč, kterého Antonín neznal.
„Takže jsi byl u něj, a pak jsi jel domů. Nic jiného?“ ujistil se kšandička a zapsal si několik poznámek.
Antonín kývl.
„A jak mi tedy vysvětlíš, že Agáta Koťátková zhruba před hodinou ohlásila vloupání do bytu? Dokonce ve chvíli, kdy byla doma?“ pátravě se na něj podíval. „A tebe označila za pachatele.“
„Jako holý nesmysl,“ zachoval nezměněný výraz.
„Tvoje otisky prstů se našly v jejím bytě – na rozbitém okně, na parapetu i na šuplících, jak jsi je prohledával“ nechal to vyznít do ztracena.
„Pane bože, snad mám nějakou úroveň, ne? Jsem policista! Nikdy bych to neudělal! A kdyby ano, rozhodně bych po sobě nenechal otisky! Nejsem idiot!“ vyštěkl.
„To nás napadlo také,“ odsouhlasil, „jenže všichni dobře vědí, že v poslední době dost piješ,“ ztichl, když viděl jeho pohled. „Máš pro to nějaké vysvětlení?“
Mlčel. Pátral v paměti. Uznával, že v posledních dnech má nějaké mezírky a okénka, ale nebýt si vědom, že by byly tak rozsáhlé, aby si nepamatoval vniknutí do něčího bytu.
„Byla u mě doma,“ dostal ze sebe nakonec. „Včera nebo předevčírem, nejsem si přesně jistý, dny mi trochu splývají, protože moc nespím. Zdříml jsem si,“ podíval se na kolegu, „vlastně ne. Napil jsem se z lahve a skolilo mě to. Přiotrávila mě. Vzbudil jsem se s mokrýma rukama. Udělala si odlitky,“ odpověděl zcela bez zaváhání.
Bylo ticho.
„Hrabala se mi v mobilu. V číslech volaných. Podívej,“ Antonín vytáhl mobil a napsal na roh papíru číslo: „Zaplatil jsem si genealoga. Mluvil jsem s ním a on mi říkal nějaké…,“ důkladně zvážil, co říct, „věci ohledně jejího rodného listu a jejích rodičů. Když jsem se probral, ten hovor nebyl ve výpisu. Ten chlap ti potvrdí, že jsme spolu mluvili. Ten den mi vzala otisky.“
„Chápeš, jak bláznivě to zní.“
„Proč nezkontrolujete otisky u mě doma? Ty její tam určitě budou. Vsadím svoje boty…“ ušklíbl se.
„Budou,“ přerušil ho. Přikývl. „Mluvili jsme s Maruškou. Říkala, že u vás slečna Koťátková byla na návštěvě po tom incidentu s pneumatikou. Nechal jsi ji u nich v baru.“ Povzdechl si, jako by se mu to říkalo těžko. „A taky říkala, že jsi její přítomnost nesl hodně špatně. Hodně. Mluvila i o tom, jak jsi jí ublížil,“ zkoumavě se na něj podíval. „Marii myslím, ne slečně Agátě.“
„To byla nehoda,“ ucedil. „Nikdy bych svojí ženě záměrně neublížil!“
„Určitě?“ sledoval ho. „Podívaj, Tonku, my víme, že to máš v poslední době těžký, ale…,“ nestihl domluvit.
„Ta mrcha!“ vybuchl. „Ukradla mi rezervu, propíchla kolo, nacpala se ke mně domů, pokusila se otrávit moji ženu a hází mi klacky pod nohy, abych nemohl získat důkazy, že je vinná! Chytil jsem ji, když se vrátila do domu toho zavražděného nešťastníka! Vůbec s ním nechodila, chtěla se jen dostat do sejfu jeho otce, protože jí ukradli obraz! Když jí ho odmítli vrátit, zabila je, aby se k němu dostala! Vloupala se mi do domu, pokusila se mě otrávit, sejmula mi otisky prstů, hrabala se mi v mobilu a…,“ zbrunátněl v obličeji. Na hrudi ho píchalo. Notnou chvíli se nemohl nadechnout. Ani si nebyl jistý, kdy přesně vstal ze židle. „Povídám ti, ta holka vůbec není tím, čím se zdá být! Chtěla zabít Marii! Mojí Marii! Aby mě zastrašila!“ rozzuřeně praštil pěstí do stolu.
„Tvoje žena říkala, že jsi dostal nové prášky. Už jsi je začal brát?“ Kolega zůstal klidný, celý ten výstup jako kdyby ho ani nepřekvapil.
„Ne,“ procedil skrz zuby.
„Dobře,“ kývl. „V tom případě chápu, že ani netušíš, jak šíleně to celé zní. Sedni si, prosím,“ převzal od zelenáče několik papírů a v rychlosti je pročetl. „Podívej,“ odmlčel se. „To cédéčko, jediné v celém tvém autě, bylo prázdné,“ mlaskl, „a jsou na něm pouze tvoje otisky prstů, nikoho jiného.“
„Samozřejmě!“ štěkl. „Protože ta holka je s ní spřažená!“
„Martin tvrdí, že ti sice volal, ale pak usnul, takže ti nic dát nemohl. Ty informace, co sis objednal, jsou pořád u něj doma… Žije s matkou a přítelkyni nemá. Takže tím ta tvoje historka o převzetí informací,“ zatvářil se posmutněle, jako by doufal, že se pletou, „padá. A tys měl dost času se dostat k Agátě do bytu.“
„A co genealog! Potvrdí, že jsem s ním mluvil!“ vyštěkl.
„Ten muž je mrtvý. Našli ho utopeného ve vaně. Nešťastná náhoda, měl v krvi nějaké drogy. Všechno, co ti napovídal, jakkoli uvěřitelného, zřejmě není pravda,“ díval se na Antonína, jestli se chápou.
„Zabili ho,“ zašeptal. „Ty to nechápeš… Oni ho zabili!“
Muž dlouho mlčel. „Podívej,“ vydechl nakonec. „Jsme kolegové a já vím, že jsi vždycky odváděl dobrou práci, jen v poslední době,“ zamyslel se, aby našel správná slova, „no prostě to uděláme takhle – Marie ráno přijede a dohlédne na tebe. Ty se teď vrátíš domů, začneš polykat ty nové léky, a hned, jak zaberou, si o tom všem promluvíme znovu. Než se Marie vrátí, pohlídá tě přidělený pracovník. Nebudeš opouštět dům. Jestli ho opustíš, zavřeme tě,“ propletl si prsty, opřel se o stůl a čekal na reakci. Nepřicházela. „Sežeň si právníka.“
Antonín s očima upřenýma do vlastního klína jen kývl. Byl si jistý, že je to celé jeden velký nesmysl. Všechno to byla její práce. Ona se nezastaví před ničím… Pokud někdo nezastaví ji.
Zhluboka se nadechl. Když to neudělá on, tak nikdo.
„Dobře,“ kývl ještě jednou. „Chápu to.“
Kšanda si spokojeně zapsal několik poznámek.
Z domu odešel v takovém spěchu, že za sebou ani nezavřel. I zpětně ale musel uznat, že v danou chvíli to byla poslední věc, která ho trápila. Opatrně strčil nohou do pootevřených vstupních dveří a zaposlouchal se do ticha ve tmě uvnitř.
„Pivo je v lednici,“ utrousil nakonec, rozsvítil a pověsil klíče na háček nad botníkem. Bude muset vyměnit zámek. Pro jistotu.
„Nebudu pít ve službě,“ opáčil řadový policista.
Antonín se ani neobtěžoval ptát na jeho jméno. Byl pro něj jen osina v zadku. Nic víc. Přikývl a odešel do kuchyně. Nahlédl do pracovny – podivil se. Obraz byl stále na stojanu. Nevzala si ho. Nebyla tu. A ani nemohla, jestli celou noc seděla na stanici a zarytě tvrdila, že se jí vloupal do bytu. Promnul si kořen nosu a povzdechl si.
„Kdy přijede Maruška?“ Vylovil ze šuplíku tubu s prášky.
Odpověď nevnímal. Zarazil se s pilulkou u rtů. Jeho pozornost upoutala bílá, nenadepsané obálka na stole. Chvějícími se prsty ji rozlepil a opatrně vytáhl přeložený list. Vypadl z něj pramen světlých vlasů.
Polkl a přejel pohledem řádky.
Přines obraz a všechny kopie Tvého vyšetřování. Harddisk vymaž.
Znovu polkl a sebral vlasy. Mohly být Marie. Mohly být kohokoli. Ale stálo za to riskovat? Zavřel oči a přičichl, jako by mu snad vůně mohla povědět pravdu. Po očku se podíval na svého nechtěného bodyguarda a zmuchlanou zprávu strčil do kapsy.
Když bral obraz do rukou, měl sto chutí ho nemilosrdně zapálit a sledovat, jak dobře staré olejové barvy hoří. Jeho žena ale byla důležitější. Pokud má vůbec nějakou naději na záchranu, nechtěl ji tak hloupě zahodit. Zabalil plátno do novin, rozebral počítač, přelomil disk a navrch, po dlouhém přemýšlení, hodil na hromádku i dvě tlusté složky informací. Zbytek smetl ze stolu. Bezcenné papíry! Jenom mu přinesly smůlu.
Černá plastová taška s velkými červenými květy praskala ve švech. Přišel si jako hlupák, když ji bral do ruky, ale Marii se ten vzor líbil. Prý na nákupy, na ty se bude hodit. Nikdy ji nepoužili.
Dlouho svíral mobil v ruce, ale bál se zavolat. Bál se, že to zvedne někdo jiný než ona. Nechtěl přijít o naději. Podíval se na nepořádek, co po sobě nechal, a pak pozvolna zavřel dveře. Ze skrýše mezi utěrkami vytáhl pistoli a zkontroloval zásobník. Pět ran. To by mělo stačit. Možná je nesmrtelná věkem, ale kulka v hlavě je silný argument i pro smrt.
„Dojdu ven,“ zarazil se, když viděl, jak si policista bezostyšně dává dvacet na jejich gauči, „Se smetím,“ dokončil potichu.
Kývl a tiše se obul. Ani tentokrát za sebou dveře nezavřel.
Nádraží bylo rušné. Masa lidí proudících dovnitř i ven jím neustále pohazovala sem a tam, když zůstal stát uprostřed prosklených dveří. Spěchali domů nebo na vlak za prací, za dobrodružstvím. Zatímco on jen stál a znovu a znovu pročítal informace na sežvýkaném lístku. Byl tu správně, ale nikde Agátu neviděl.
Pozvolna došel do středu haly a rozhlédl se. K uším mu dolehlo nespokojené brblání čekajících. Chyba na vývěsce… Vadné pixely? Zvedl hlavu a pohledem zůstal viset na tabuli příjezdů. Písmenka poblikávala a řádky přeskakovaly. Text byl stěží čitelný. Ale on rozuměl. Viděl ten obrázek skrytý mezi jednotlivými záseky.
Pokročil k odpadkovému koši. Naklonil se a opatrně rukou přehrábl nápojové kelímky a tácky od pizzy. Lidé zhnuseně krčili nosy, vyhýbali se mu. Nevšímal si jich. Ta obálka tam byla. Vysypal z ní klíčky.
„Sedm,“ zamručel. Mariino oblíbené číslo. Došel k úložným schránkám a odemkl. Vytáhl vysílačku: „Slyším tě,“ zabručel rozladěně.
„Ty sis vážně myslel, že budu tak hloupá, abych si pro to přišla osobně?“ zeptala se sladce.
Chvíli mlčel: „Kde je Marie?“
„Ulož věci do skříňky, klíč dej do obálky a tu zahoď do drenáže uprostřed haly. Pak ti to povím,“ odpověděla chladně. „A velmi opatrně s tím obrazem, nic jiného mi po rodičích nezbylo.“
„Ne, dokud mi neřekneš, že je naživu. Chci s ní mluvit!“ štěkl podrážděně.
„Tak proč jí nezavoláš?“ ušklíbla se.
Zarazil se. Chvíli tiše koukal na displej mobilu, pak její číslo vytočil. Protivná odrhovačka, kterou si Marie vybrala na pozadí vyzvánění, mu vždycky lezla na nervy. Dnes ale nevěděl, jestli se modlit, aby už skončila, nebo naopak aby neskončila nikdy. Vše záleželo na tom, co uslyší, až ona telefon zvedne.
„Antoníne?“ zeptala se opatrně. Jako by nevěřila, že s ní vlastní manžel chce mluvit.
„Ahoj, zlato,“ odpověděl klidně. Tedy alespoň tak, aby ona měla dojem, že je klidný. „Jen jsem tě chtěl slyšet. Přijedeš už brzo?“
„Brzo. Ano, brzo tam budu,“ řekla.
Slyšel v jejím hlase nepokoj, ale věděl, že nelže. Cítil to.
„Jsi v pořádku? Sama?“ poslouchal, jak v pozadí jejího hlasu nepříliš tiše klapou kola vlaku o železniční koleje.
„Jsem,“ odmlčela jsem. „Jsem s bratrem.“
Zamrazilo ho: „Říkala jsi, že je mrtvý,“ rozhlédl se, jestli přece jen Agátu někde neuvidí.
„Říkala jsem, že pro mě je mrtvý, Toníku,“ opravila ho.
Slyšel to zoufalství. Tu beznaděj.
„Je to,“ vydechla, „je to složité. Nechci ti to vysvětlovat. Neumím to vysvětlit. Neptej se mě na to. Prostě jsem s bratrem a brzo budu doma.“
„Tys to věděla od začátku,“ stiskl zuby. „Ten parchant je jeden z nich, že jo?“ sevřel telefon, až plastový kryt zaskřípal.
„Toníku,“ začala tiše, „prosím, poslouchej se, jak bláznivě mluvíš. Počkej na mě, ano? Všechno bude dobré. Ty prášky, co ti napsal lékař, ti pomůžou. Uvidíš. Hlavně,“ zhluboka se nadechla, „nedělej žádné hlouposti. Nechovej se unáhleně, ano?“
Mlčel. Slyšel, jak mezi jednotlivými klapnutími kolejí něco cvaklo. Mohla to být pistole. Mohla to být i krabička Tic Taku. V tom šumu to stěží poznal.
„Uvidíme se na nádraží,“ řekl a zvedl vysílačku. „Dobře. Tak jak chceš,“ oznámil jí. Nechtěl se s ní hádat. Netušil, kolik času jeho ženě vyměřila.
Klíčky žbluňkly do odtokového žlábku. Napřímil se: „Nech ji být. Nemá s tím nic společného.“
„Já jí nic neudělala,“ odpověděla Agáta klidně. „Jede domů od matky. Kde potkala svého bratra. On ji jen chtěl doprovodit a patrně urovnat nějaké rodinné spory,“ zasmála se.
Naběhla mu žíla na čele. Ale bylo pozdě lovit v odtoku. Jeho práce byla pryč. Spláchl ji do kanálu. Upustil vysílačku do koše, obrátil se na patě a vyšel ven, na parkoviště.
Studený vzduch mu pročechral vlasy. Rozzuřeně vydechl, nadechl se a sedl do auta. Klimatizaci pustil na nejnižší teplotu. Plechovka energetického nápoje tiše zasyčela, když ji otevřel. Upil. Přesně tři vydatné loky. A uložil ji do držátka mezi sedadly.
Marie třesoucími se prsty odhrnula hromadu papírů pod jeho stolem. Tiše vzlykla a kanárkově žlutým kapesníkem si setřela slzy z tváří. Klekla si a rukama opatrně obracela každý papír a prohmatávala každičký kousek koberce. On miloval pořádek. Nechápala, proč by po sobě bezdůvodně zanechal takovou spoušť.
Narazila na tvrdou bulku. Ztuhla. Ohmatala ji a napjatě sáhla pod tkaninu. Byla to fleška. Malá černá paměť, na kterou vždy ukládal informace nejnovějšího případu. Kousla se do rtu a obrátila ji v rukou. Ukryl to. Schoval to, aby nikdo nevěděl.
Svírala ji mezi prsty.
Čas jako by přestal plynout. Celá jeho práce, všechno, co o té sirotě našel… důvod, proč bojoval v nemocnici o život. To všechno teď měla na dlani a bylo jen na ní, jak s tím naloží. Zhluboka se nadechla.
Lekla se, až se jí málem zastavilo srdce – telefon dnes zvonil hlasitěji než obvykle.
„Potůčková,“ zašeptala. Bála se, co uslyší.
„Váš manžel se probral,“ odpovědělo sluchátko. „Zatím není moudré, abyste ho navštívila, jsou tu,“ hlas se odmlčel, „jisté komplikace. Ale bude v pořádku. Rozhodně je třeba říct, že by měl začít dbát na pravidelný režim, životosprávu a přestat pít kávu a energetické nápoje. Ta poslední plechovka – to byla určitě poslední kapka. Jeho organismus to nevydržel.“
„Bude v pořádku,“ vydechla úlevně. „Jaké komplikace?“ zarazila se.
„Neměli bychom zbytečně předbíhat, paní Potůčková,“ odpověděla sestra chlácholivým hlasem.
„Chci to vědět!“ zakřičela. Neudržela se.
„Dobře, dobře! Hlavně klid. Musíte zůstat v klidu, váš muž vás bude potřebovat,“ zarazila ji. „Zatím, podle všech dostupných testů, to vypadá, že váš muž ztratil paměť. Úplně. Může to být dočasné, ale…,“ zhluboka se nadechla, „také nemusí. Může to být trvalý stav. Zatím je ještě příliš brzy…“
Marie zavěsila.
Zvedla maličký flash disk do úrovně očí. Ruce se jí chvěly jako osiky ve větru.
„Já jsem ti říkala, ať to necháš být,“ špitla. „JÁ JSEM TI TO ŘÍKALA!“ zaječela a vší silou na drobnou paměť dupla.