Někdo mi zaťukal na dveře, ale defektní zesilovač zvuk znásobil natolik, že mi div nepraskly bubínky. Okamžitě jsem skončil s cvičením mrtvých tahů a mávnutím ruky umlčel hlas předčítající Starce a moře. Hodil jsem na sebe aromatizované sako, aby klient neutekl, jakmile ucítí můj pot. Sedí jsem si za stůl, který z přeplácané místnosti alespoň trochu dělal kancelář. Teprve poté jsem tlačítkem otevřel titanové dveře.
Dovnitř vplula žena vyvolávající Pavlovův reflex spolehlivěji než všechny zvonky světa. Ne že bych zelenooké zrzky se štíhlým pasem a dmoucími se ňadry nepotkával na ulici co půl hodiny. Tahle ale v sobě měla něco víc. A nebo možná míň než všechny ty pouliční bárbíny. Zdálo se, že na jejím těle není ani místečko vylepšené plastickou chirurgií. Ve společnosti, která uzákonila plné hrazení kosmetických zákroků ze zdravotního pojištění, to byl malý zázrak. Žádoucí žena bez zkrášlující operace měla na trhu s bílým masem stejnou cenu jako stohlavý harém profesionálních rozhoďnožek.
„Pan Killcrone?“
„Jak jste si jistě všimla, mám to na dveřích,“ neodpustil jsem si velechytrou poznámku. Vzápětí jsem jí litoval. Pokud jsem chtěl mít u této bohyně šanci, musel jsem poslat svůj sarkasmus na dovolenou. „Posaďte se, prosím.“
„Jména jsem si všimla,“ usmála se na mě ledově. „Stejně jako cedule, která tam visí.“ Rozhlédla se po místnosti a úšklebkem ocenila moji sbírku zákazových a příkazových cedulí z minulých století.
„Koukám, že jich tu máte víc.“
Většina mých klientů nechápavě zírala už na PŘED VSTUPEM KLEPEJTE. Desítky archaických reliktů všude po stěnách jim obvykle vyrazily dech. Ne tak veverce, která vytáhla cigaretu hned poté, co očima přejela KOUŘITI ZAKÁZÁNO. Nechal jsem ji, ať si vychutná svoji růžovou elektronickou pochoutku. Poslední zdraví škodlivé cigáro vyrobili před třiceti lety a dnes tvoří součást národního pokladu Kubánské monarchie.
„Jak vám mohu pomoci, slečno…?“ zeptal jsem se a ve vzduchu nechal viset její jméno.
„Marry,“ doplnila. „Marry stačí,“ usmála se na mě, až se mi rozklepala kolena. Ještě že je zakrýval stůl. „Vy jste dost oldschool, že?“
Za moc „old“ jsem se nepovažoval, ale „school“ jsem vychodil přesto, že ještě před mým narozením zrušili povinnou školní docházku. Studenti tehdy vyrazili do ulic s transparenty VŠECKO NAJDEM NA NETU, případně STEJNĚ TAM NECHODÍME a vládnoucí strany si nenechaly ujít příležitost, jak posílit preference před volbami. Ostatně v mojí době se lidé opravdu vzdělávali už jen v Austrálii, zbytek světa to považoval za příliš namáhavé a neefektivní.
„Neodpověděla jste mi na otázku,“ připomněl jsem jí.
„Není proč,“ našpulila smyslně rty. „Jsem klient u pošťáků. Co bych mohla chtít?“
„Co? Kam? Komu? Kdy?“ vychrlil jsem svoji pracovní frázi.
„A za kolik?“ kontrovala vlastním dotazem.
„To se odvíjí od předchozího.“
„Tak dnes to vezmeme naopak.“
Vstala. Ten pohyb obsahoval snad veškerý sexappeal světa. Moje pudy řvaly touhou tak primitivní, že by se za ni nestyděl ani pradědeček z paleolitu. Otevřela kabelku a na stůl vysázela tři zlaté cihly. Oněměl jsem úžasem. V době virtuálních peněz, vznikajících a zanikajících ťuknutím do kláves, představovalo zlato největší finanční jistotu.
„Vaše taxa je třicet procent předem,“ usmála se na mě, až odhalila nejen bělostné zuby, ale i růžové dásně. „Dalších sedm kousků vám předám po skončení zakázky.“
„Chcete po mně, abych Belzebubovi dovezl zmrzku do pekla?“
„To by pro muže s vaší pověstí neznamenalo výzvu,“ zašeptala a naklonila se ke mně přes stůl. Opravdu hodně jsem se snažil nezírat jí do výstřihu. „Tady,“ položila na stůl dopis.
Vzal jsem ho mezi prsty a přičichl k němu. Vypadalo to jako papír, drželo se to jako papír, vonělo to jako papír. Žádný nanoharddisk nebo podobný hi-tech shit. Vzal jsem ho do dlaní a hmat mi prozradil, že i uvnitř obálky je papír. Odesílatel tedy musel patřit mezi osm procent lidí na světě, kteří uměli psát rukou.
„Komu?“
„To zjistěte sám,“ olízla si horní ret a mě opouštěla schopnost myslet. „Dám vám svoje číslo. Ozvěte se, až dopis doručíte.“ Vytáhla z dlaně vlásečnicový kabel.
„Nemám interní disk,“ prozradil jsem jí. Vyvalila na mě svoje zelené tůňky a překvapením pootevřela ústa. „Žádný implantáty,“ zvedl jsem ruce dlaněmi k ní.
„Ani poporodní?“
„Nechal jsem je vyoperovat,“ prozradil jsem jí. „Napište mi ho.“
Vytáhl jsem ze šuplíku propisku a papír.
Odmítla je. Raději mi ho nadiktovala.
Spousta mých klientů si ráda hrála a dělala rádoby tajemné. Obvykle jsem je poměrně záhy utřel. Trochu mě zamrzelo, že to platilo i pro rusovlasou bohyni. Asi cítila, že získávám navrch. Jedno zhoupnutí v bocích a jakoby neúmyslné otření se vlasy o moji ruku a byla zase na koni, neboť můj mozek zamířil do věčných lovišť.
„Nashledanou, Alexi,“ rozloučila se důvěrně, přestože jsme si nepotykali. „Těším se, až se ozveš.“
„Brzo,“ slíbil jsem a byl jsem pyšný, že jsem se zmohl na dvě slabiky.
Potřeboval jsem ji vyhnat z hlavy. Pustil jsem si hudbu zakázanou v minulé dekádě jako posilovač agresivity, vytáhl ze stropu boxovací pytel a bušil do něj tak dlouho, dokud mi z rukou netekla krev.
„Heslo.“
Syntetický hlas a pancéřované dveře mi bránily ve vstupu.
„Jak ho mám, sakra, vědět? Každou chvilku ho měníte.“
„Á, Killcrone.“
Zajímalo by mě, kterej hajzlík seděl u mluvítka. V podstatě na tom nezáleželo, trpaslíci byli škodolibí šmejdi bez výjimky.
„Zkus to.“
„Khazad?“ použil jsem slovo, kterým si občas říkali.
„Jako pokus to ušlo, ale vedle.“
„Zkus nějaký otevírací,“ poradil mi neméně umělý hlas.
„Melon.“
„Ee.“
„Sezame, otevři se.“
Ve dveřích kovově prasklo a potom se opravdu otevřely. Za nimi stál ani ne metrový borec a tlemil se od ucha k uchu. Jeho tři o nic větší kumpáni za ním se smíchy drželi za kulatá břicha.
„Ahoj, Prófo,“ pozdravil jsem šéfa. „Šmudlo, Štístko, Stydlíne,“ kývl jsem na ostatní.
„Dobrej zápich,“ ocenil můj pokus Šmudla.
Trpaslíci měli vždycky divnej smysl pro humor.
„Tak co to bude, Killcrone?“ zeptal se Prófa, když zajistil dveře.
„Potřebuju se dostat do dopisu, aniž bych ho otevřel.“
„To si zajdi za elfákama,“ odkázal mě Štístko naštvaně na hackery sídlící ob dveře.
„Seš si jistej, že mi pomůžou?“
Důležitě jsem vytáhl papírovou obálku.
„Hustý!“
Všichni čtyři se ke mně přibelhali, div si nožky neušoupali, a natáhli buclaté ruce.
Nadměrná konzumace chemických sraček v dnešní době způsobila, že i když se děti zásadně rodí ze zkumavky, každé desáté má zmutované geny. Přirozeně je potom většinová společnost vytlačí ze svých řad a stejně přirozeně se lidé s podobnými postižením dávají dohromady. Mojí malí přátelé měli nanismus, ale také větší hlavu než průměrný člověk. Díky tomu, že jejich tělo stálo za starou belu, vrásnili svůj nadměrný mozek od rána do večera a těžko byste ve světě, mimo Austrálii, našli vzdělanější lidi.
Půjčil jsem ho Prófovi. Hoši vběhli do jednoho ze svých badatelských kutlochů a já si sedí v přijímací místnosti na starý gauč. Chvilku mi trvalo, než jsem se uvelebil tak, aby mě do zadku nebodala ani jedna pružina.
Trpaslíci zásadně nepijí alkohol, zabíjí mozkové buňky, a i pití si vyrábějí sami. Ze stolku po ruce jsem shrábl láhev s označením Kolalokova limonáda. Nalil jsem ji do krku a doufal, že mě nezabije.
Dlouhou chvíli jsem si krátil posloucháním pidimužíků dohadujících se za dveřmi. Co trpaslík, to tři názory na jeden problém. Jakmile se jich sejde víc, počet názorů se násobí.
Flašce pana Kolaloka jsem už dávno koukal na dno, když se moji malí přátelé vrátili.
„Já chci,“ žadonil Šmudla na Prófovi svírajícím obálku. „Klidně umyju nádobí,“ navrhl.
„A co takhle sebe?“ zkusil to Štístko.
„I s vlasama,“ dodal Stydlín tichým hlasem.
„A vypereš si fusekle,“ přidal Prófa.
„Tak jo,“ vzdal se Šmudla nakonec a rychle shrábl dopis.
Stoupl si přede mě a usmál se chrupem připomínajícím zašedlou mozaiku. Dokonce se třásl nadšením.
V klidu jsem seděl. Přišlo mi nevkusné vstávat, když mi čitatel sahal sotva po pás.
„Tak já říkám, jo?“
Kývl jsem, že může. Dal si obálku na čelo a odříkával:
„Šáhanšáhu,
Nádražní schránka 975.
Tvůj,
- S. S. S.“
„Dopr!“ ujelo mi.
„Sem si myslel,“ podíval se na mě Prófa zkoumavě, „že bude potřeba rozluštit, kdo je čtyři eska. Mám však pocit, že to víš.“
Měl pravdu, ale nic jsem neřekl. Jen jsem shrábl dopis, poděkoval, zaplatil obvyklou taxu, rozloučil se a zdrhl, jak nejrychleji to šlo.
„Heslo.“
Bělovlasý muž neměl náladu na trpasličí hry. Jediným gestem přikázal dvěma gorilám otevřít. Stačila trocha trhaviny a mohl vstoupit. Škoda, že to kromě futer odnesli i Štístko a jeho fusekle…
Celou cestu jsem přemýšlel, jestli mám zavolat Marry a oznámit jí, že zásilka byla úspěšně doručena. Rozlepený dopis mě v náprsní kapse pálil přímo na srdci a krátká zpráva i známé písmo ve mně vyvolávaly děs, který zdánlivě neměl žádnou příčinu.
Bál jsem se jen, že až tu příčinu najdu, půjde můj nanicovatý život do naprostých sraček.
Zaparkoval jsem v hangáru v desátém patře. Nádraží v tu dobu překypovalo proletariátem vracejícím se z každodenní otročiny. Šel jsem proti proudu a jen díky mohutné postavě a dvěma stům padesáti librám ve svalech jsem si mohl dovolit procházet středem nádražního bulváru, dokud jsem nespatřil dveře místnosti pro údržbu.
Nikdo z davu vykořisťovaných pracantů si ani nevšiml, když jsem vytáhl z rukávu eso v podobě čtečky zámků a vešel do oblasti cestujícím zakázané.
Starou větrací šachtu ve třech čtvrtinách mezi devátým a desátým štokem jsem prolézal už jako kluk. Od té doby se však moje proporce změnily. Šachta sice nebyla dimenzovaná na medvěda kodiaka, ale přesto jsem se do ní nasoukal. Když jsem vylezl ven, držel jsem v ruce další skutečnou, papírovou a neskutečně historicky působící obálku.
„Mluví pravdu,“ špitla dívka s vlasy barvy mléka dlouhými až po útlé kotníky. „Schránka 975 není ani mezi tajnými. Aspoň o ní neví.“ Mluvila hlasem plným smutku, jako žena vláčená životem přes půl století a ne třináctiletá dívenka. „Můžu ho pustit?“
Otočila se k bratrovi, ten kývl. Ředitel bezpečnosti centrálního nádraží se zhroutil v bezvědomí k zemi a jeho tělo sebou škubalo v nepravidelném rytmu.
„Víte, koho hledáme?“ zeptal se bledý šlachovitý muž s bělostnými, pečlivě zastřiženými vlasy svalnatých poskoků za svými zády.
„Tak ho najděte,“ poručil, jakmile přisvědčili.
Sedl jsem do vznášedla, zabouchl za sebou dveře a nějakou dobu jen dýchal. Zhluboka, jako stařík snažící se vybabrat z infarktu. Vytáhl jsem obě obálky. Rozlepená se na mě šklebila a ukazovala část známého písma. Druhá mě vábila, ale příliš jsem se jí bál.
Vydechl jsem tak mohutně, až proud vzduchu nadzvedl obě papírové schránky a poslal je na zem. Nechal jsem je tam. Nastartoval jsem káru, vyjel z parkoviště a zařadil se do třetí dopravní vrstvy, určené mi podle platové třídy.
V první, nejnižší, asi jen osm metrů nad chodníkem, jezdili ti, kteří si sice mohli dovolit auto, ale jejich příjem dosahoval jen jedné padesátiny průměrného platu člena městské vlády. V nejvyšší páté naopak svištěli zazobanci. Každá vrstva měla vlastní předpisy i rizika. Nejpřísnější a nejhrozivější dole, takřka žádné nahoře. I proto jsem většinu cesty koukal spíš nad sebe než před sebe. Kdyby do sebe narazil někdo z rychlostí posedlých šílenců ve čtvrté nebo páté, způsobily by jejich padající vznášedla řetězovou srážku pod nimi. Pyramidovým efektem by to nejhůře schytali ti dole, nemluvě o chodcích.
Unylá melodie na foukací harmoniku ohlásila, že mi volá neznámé číslo. Chvilku jsem nechal telefon vyzvánět. Hudba z klasického westernu minulého tisíciletí se mi prostě líbila.
Stisknutím zeleného tlačítka jsem hovor přijal. V levém horním rohu předního skla se objevila tvář orámovaná rusými vlasy.
„Zdravím, Alexi.“
Marry se na mě usmála lehce vyzývavě a její rty si mě v rozlišení 800×600 zotročovaly stejně snadno jako v reálu.
„Krásné odpoledne, slečno.“
„Předpokládám, že jsi už doručil moji zásilku.“
Jak to mohla předpokládat? V životě jsem nic nedoručil ani zpola tak rychle.
„Předpokládáte správně.“
„V tom případě bych se s tebou ráda sešla, trochu si popovídala a doplatila ti zbytek odměny. Tedy jestli mě chceš vidět.“
„Jak bych mohl odmítnout rande s krásnou ženou nesoucí mi sedm zlatých cihel?“ zeptal jsem se řečnicky.
„Jen krásnou?“
Zněla trochu dotčeně.
„Nádh…“
Rána a skřípání plechu mě nenechaly domluvit. Strhl jsem volant a vyhnul se tak další srážce. Věnoval jsem lepé zrzce tolik pozornosti, že jsem si nevšiml dvou bouráků; které se na mě snesly ze čtvrté. Ani jsem nepřemýšlel, co to ty voly popadlo, a zařadil jsem vyšší rychlost. Netrvalo dlouho a dostal jsem se na tři sta v hodině. Moje obstarožní, bandou technoorků vytuněná kára se prudkým manévrem vznesla do páté. Měl jsem tu nejvíc místa a moje rychlost byla ještě pořád v mezích zákona. Jen jsem v ní neměl co pohledávat. Tento drobný detail jsem ignoroval, protože moji pronásledovatelé se ukázali jako dostatečně pohotoví řidiči.
Řítili jsme se nebem jako kluci z Top Gunu a já se zoufale snažil je setřást. Předjížděli, podjížděli i nadjížděli jsme milionáře, kličkovali mezi mrakodrapy a nechávali za sebou zoufale pomalé vozy megapolské policie. Několikrát do mě narazili, a zatímco jejich auta neměla ani škrábnutí, moje milá kárka získávala tvar scvrklé brambory. Prosvištěli jsme kolem rozestavěné, odhadem stopatrové budovy. Prudce jsem otočil volantem a zařadil jsem se do protisměru. Nečekal jsem, že moji stíhači naletí na tak hloupý trik a ani se tak nestalo. Netrvalo to ani pět sekund a měl jsem je zase za ocasem.
Asi třistapadesátkou jsem letěl vstříc horním patrům nedokončeného mrakodrapu a v zrcátkách jsem sledoval ohaře, kteří se mě ne a ne pustit. Pár desítek metrů před obrovskou kovovou konstrukcí jsem šlápl na brzdy a strhl čumák auta směrem dolů. Ani jsem neviděl dva dokonalé výkruty do kruhu vozidel za sebou. Padal jsem, brzdil, totálně odrovnával veškeré stabilizátory, které skrývala moje natlučená kapota, ale hlavně jsem se pořád blížil k nedokončené stavbě. Nakonec jsem do ní sice ťukl skloprojekční střechou, ale aspoň jsem se nerozbil na subatomární částice.
„Vydrž. Tohle bude poslední,“ poprosil jsem svoje vozítko, aby zvládlo ještě jeden akrobatický kousek.
Prudce jsem zatlačil do volantu a jakousi parodií na přemet vytlačil auto na úroveň jednoho z pater. Mrakodrapu chyběla skla, a tak jsem se bez odporu ocitl uvnitř.
Brzdil jsem, co to dalo, ale stejně jsem se jen taktak vyhnul několika titanovým sloupům. Sotva jsem zastavil, vyskočil jsem ven.
Ohlušující rána a záblesk výbuchu mi oznámily, že můj plán alespoň částečně vyšel. Doufal jsem v ještě jeden výbuch, ale místo něj jsem slyšel svištění rychle se blížícího vozu.
„Život ti nedá nic zadara,“ připomněl jsem si, když jsem se schovával za sloupem.
Aspoň by občas mohl mít akce a slevy.
Asi jsem opravdu dostal slevu, protože z auta namísto pěti ozbrojených bouchačů vyskočil jen jeden. Řidič seděl dál na svém místě a jeho bílá tvář svítila i přes tmavá skla. Patrně se mu nezamlouvala ani naše jízda, ani smrt kolegy.
„Pan Killcrone, předpokládám.“
Bouchač mluvil s tak drsným přízvukem, že by se za něj nemusel stydět ani Ivan Drago.
„Můžu vědět, komu jsem šlápl na kuří oko?“ zeptal jsem se slušně a zároveň jsem si prohlížel chlapa proti sobě.
Měl ještě vyšší a mohutnější postavu než já. Nepochyboval jsem, že se pod perfektně padnoucím oblekem skrývá aspoň tři sta liber biomechanicky vylepšených svalů.
„To tě nemusí zajímat,“ usmál se jak Hannibal Lecter před obědem a na můj obličej namířil cosi připomínajícího pistoli na porážení vepřů. Asi mě tím chtěl urazit. „Teď mi dej to, cos našel na nádraží.“
Pomalu jsem kývl hlavou jako člověk, který dobře chápe, že jakýkoliv prudší pohyb by mohl být ten poslední. Hlemýždí rychlostí jsem vsunul ruku do kapsy. Stačilo jednou zmáčknout a chlapa jeho vítězoslavný úsměv opustil. Elektromagnetický puls vyřadil z provozu všechny pokročilé technologie na biomechanické bázi v okruhu deseti metrů. Ať už měl v těle jakýkoliv technoshit, teď mu byl platný jako mrtvýmu zimník. V křeči stiskl spoušť, ale zbraň spojená drobnými kabely s jeho zápěstím odmítla poslušnost.
„Kurva drát,“ procedil mezi zuby. „Tenhle krám přece dávno mezinárodně zakázali.“
Měl pravdu. To ovšem neměnilo nic na faktu, že pro oldschool chlápka, jako jsem já, se jednalo o sakra užitečnou věcičku. Nedovolil jsem mu vzpamatovat se a jako zuřící býk jsem do něj vletěl a praštil s ním o zem. Tam jsem ho zasedl a bušil do něj tak dlouho, dokud jeho obličej nepřipomínal krvavou tlačenku. S mohutným odfrknutím jsem vstal, periferním viděním zachytil cosi velkého mířícího ke mně a na poslední chvíli odskočil. Zlaté časy, kdy motory aut vydávaly zvuky.
Řidič se rozhodl zahrát si na hrdinu. Očividně mu nestačilo, jak jsem zatočil s jeho pasažérem. Na druhou stranu, i když ten chlap vážil tak půlku toho co já, pořád seděl v tunovém bouráku.
Než ale stihl otočit, už jsem startoval svoje vlastní přibližovadlo. Chvilku jsme se honili mezi titanovými sloupy, až jsem se mu šikovným manévrem dostal do boku a narazil ho na jeden ze sloupů. Rána vmáčkla sloup do kapoty jeho auta. Jen jsem doufal, že přitom nerozšmelcovala i chlápka uvnitř.
„Kdo vás za mnou poslal?“ zeptal jsem se ho hned, jak jsem se ujistil, že žije.
„Kde ses, kurva, naučil takhle řídit?“
„Od bráchy.“ 7o jediný, co opravdu uměl. „A neodbíhejte od tématu.“
„Když ti to řeknu, zabijou mě.“
„Když mi to neřeknete, udělám vám piercing jednou z tamtěch traverz,“ ukázal jsem bradou ke stavebnímu materiálu.
Jméno, které mi prozradil, mi totálně podělalo už tak zkažený den. Kára v háji, nadějně se rozjíždějící flirt v háji a teď si ještě budu muset rezervovat flek na krchově.
„Jen krásnou?“
Marry hrála svoji oblíbenou hru a jako vždy vyhrávala.
„Nádh…“
Protihráč už nedořekl. Škubl sebou dopředu, jako by něco narazilo do jeho auta. Okamžitě na ni zapomněl a zuřivě lomcoval volantem. Za jiných okolností by se urazila, ale pud sebezáchovy většinou vítězil nad sexuálním, a tak jen mávla rukou. Chvíli sledovala Alexe Killcrona a jeho boj o život, ale potom obraz vypadl. Pokrčila rameny a odpojila komunikátor.
Cítila se podivně klidná, i když ten muž nesl veškeré její naděje na jiný život. Teď záleželo na tom, jestli ho nedostanou Tadeášovi poskoci a jestli ho Marry dokáže využít stejně jako jeho bratra. Raději vytáhla cigaretu a zapálila si.
Rozehrála hru s příliš vysokými sázkami a nemělo smysl být nervózní.
„Říkala jsem ti, že se jí nedá věřit.“
Marry se prudce otočila i s křeslem, na kterém seděla.
Ve dveřích stála Harietta a držela za ruku Tadeáše. Bělovlasý muž probodával Marry pohledem plným bolesti i zloby. Možná se jí to jen zdálo, ale oči se mu leskly slzami.
„Varovala jsem tě, že tě zneužívá.“
Malá čarodějnice, tak strašně podobná svému o patnáct let staršímu bratrovi, dál přilévala olej do ohně.
„Co se děje?“ zeptala se Marry zdánlivě bezelstně.
Věděla však velmi dobře, co se děje, a Tadeášův výraz jí jasně oznamoval, že právě prohrála.
Game over.
„Blbej den?“
„Nemáš ponětí jak moc.“
Golfimbul se zasmál, přistoupil blíž a prackou pohladil moje životem zkoušené autíčko. Divil jsem se, že ho těmi svými pařáty nepoškrabal. Ne že by mu to ubralo na estetické hodnotě.
„Cos prováděl?“ zeptal se mě ork trochu podrážděně.
Patrně měl moje auto raději než já. Ostatně se o ně často staral.
„Nechtěj to vědět.“
„V Orkrádiu dávali přenos z dost šílené honičky v páté. Dva pancéřáky tam naháněly týpka v kárce, která se jim neměla šajn rovnat. Valili dost přes tři sta a z chlupatejch dělali mateřskou školku.“
„A co?“
„Jenže ta kárka jim zdrhala fakt pěkně a hošani moderátoři odhadovali, že ji měl v prackách některej z našich. Já i kluci jsme fandili, a když to jeden z těch vocasů napálil do mrakodrapu, měli jsme takovou radost, že jsme udělali tři mexický vlny.“
„Jak to dopadlo?“
„To nevíme,“ pokrčil Golfimbul rameny. „U toho megabaráku se chlupáčům i zdrojům z rádia ztratili.“
Kývl jsem hlavou a trochu se na Golfího usmál.
„Hele,“ hlesl jsem po chvíli. „Je potřeba ho na pár dní schovat.“
„Je mi jasný,“ odpověděl ork. „Nezajdeš na jednu? Vypadáš, že by ti bodla.“
Věděl jsem, že když jeho nabídku přijmu, skončím s parádní kocovinou.
„Ale nebudete do mě lejt ani Metylovku, ani motorovej volej.“
„Cestný skautský.“
Orkové jsou zlomyslná banda, ale na jejich slovo je spoleh. A tohle byla možná poslední příležitost s nima zachlastat.
„Aú.“
Trvalo mi dlouho, než jsem řekl něco jiného. A to něco bych rozhodně nechtěl publikovat. Vstal jsem někdy pozdě odpoledne. Orčí mechanici v dílně vedle vesele tunili auta a k práci jim řvalo Orkrádio. Musel jsem být napůl mrtvý, že jsem dokázal spát v takovém randálu. Nakonec jsem se vypotácel ven, nepovšimnut prošel dílnou a zavřel se do umývárny. Na půl hodiny jsem strčil hlavu pod studenou sprchu a snažil se vzpomenout si, co se vlastně poslední dobou dělo a proč jsem se tak zřídil. Radši jsem měl zůstat ve sladkém nevědomí. Patrně jsem masochista.
Když jsem se zvrávoral, zašel jsem se rozloučit s klukama. Vypadali vesele, jako vždycky, jen Azog mi do rukou vrazil příruční kanón; vypadal, jako když spojíte ortoprotézu s plazmometem.
„Se bude hodit!“ řval na mě, abych měl šanci ho slyšet. „Jen se mrcha dost přehřívá. Nestřílej z ní víc jak desetkrát, nebo ti utrhne pracky!“
„Provedu!“ zasalutoval jsem, schoval kvér pod bundu a vydal se vstříc kanceláři.
Mám malý rituál. Dům, kde hnízdím, je obrovská kancelářská budova. V ní sídlí stovky různých společností od nabízečů umělého oplodnění geneticky šlechtěným spermatem po firmy prodávající asistované a co nejpříjemnější sebevraždy propagované slogany jako: KDYŽ ŽIVOT STOJÍ ZA HOVNO, UŽIJTE SI ASPOŇ SMRT. Kromě nich je tu ještě 8249 schodů, které takřka každý den pošlapu. Jednou jsem se rozhodl si to tu celé projít a zabralo mi to 29 735 kroků. Kdysi prý lidi ťapali po horách a říkali tomu vandry. Já ťapu po betonu a říkám tomu udržovat se v kondici.
Dnes jsem chodil asi dvě hodiny, než jsem si byl stoprocentně jistý, že mě nikdo nesleduje. Pořád sice mohli čekat přímo v kanclu, ale ten risk jsem hodlal podstoupit. Je až trapné, jak se my lidi nedokážeme odpoutat od věcí, které jsme nashromáždili.
S pohledem na svoji milovanou ceduli PŘED VSTUPEM KLEPEJTE jsem dvakrát jemně ťukl do dveří. Nikdo se neozval. Jak taky mohl, když jsem stál tady. Odemkl jsem si a vešel.
Vše vypadalo stejně, jako když jsem své království opustil naposledy, jen na stole ležel malý, supermoderní a tím pádem i superdrahý komunikátor a u něj lístek se vzkazem. Od negramotné Marry rozhodně nebyl.
„Zavolej,“ přečetl jsem nahlas a podíval se na číslo.
Ještě předtím jsem ale komunikátor projel analyzačním programem, jestli se v něm neskrývá nějaká lumpárna. Nic.
Mohl jsem si sbalit nejnutnější saky paky a vydat se do světa jako hloupý Honza. V mém případě bych nehledal štěstí, ale prchal před smrtí.
Bohužel hloupý Honza baštil vtipnou kaši, kdežto já syntetické hnusy způsobující zakrňování mozku. Podlehl jsem zvědavosti, uchopil komunikátor a zavolal.
Na obrazovce se takřka okamžitě ukázal štíhlý bledý obličej orámovaný bílými vlasy. I když jsem ho nikdy neviděl, okamžitě jsem věděl, s kým mluvím. Za fotografii syna faktického vládce města by bulvár zaplatil pěknou sumičku. Smůla, že si Tadeáš Gates tak úzkostlivě hlídal své soukromí.
„Dobrý den, pane Killcrone,“ pozdravil hlasem leklé ryby.
„Dobrý den, pane Gatesi.“
„Takže víte,“ řekl spíše sám pro sebe. „Víte tedy také, co chci.“
„Obálku. Nevím ale, proč bych vám ji měl dávat,“ popíchl jsem ho, aby se trochu rozpovídal.
Chvilku na mě jen hleděl. Čím déle na mě zíral, tím více mě bolela hlava. Měl jsem pocit, jako by se mi v ní někdo přehraboval.
„Konverzace s vámi je bohužel poněkud mdlá,“ prohlásil jsem po chvilce.
To nejrozumnější, co jsem mohl udělat, bylo zavěsit. „Na neshledanou.“
„Počkejte!“ Naléhání v jeho hlase i panovačné gesto zastavilo palec položený na rudém tlačítku. „Vy víte, že vás mohu bez problémů nechat zabít. Já zase vím, že máte obálku stále u sebe, a že by se jí něco mohlo přihodit. Vy chcete žít, já chci obsah obálky, který mi ukradl váš bratr.“ Trochu ve mně hrklo. „Tady jsou podmínky. Předáte obálku, necháte si ty tři zlaté cihly a ještě dostanete bonus.“ Zmizel z obrazovky a místo něj se objevila Marry. „Jistě na vás zapůsobila stejně jako na jiné muže,“ pokračoval Tadeáš Gatese v monologu. „Vrátíte, co mi patří, a já ji nepotrestám za to, že se mě pokusila obelstít. Přijďte ještě dnes ke mně a celou tuto frašku ukončíme.“
S těmi slovy chtěl zavěsit.
„Ne!“
Jedno rozhodné slůvko a jeho mramorový obličej dokonce vyjádřil emoci, přesněji řečeno zlobu.
„Co jste řekl?“
„Chcete tu prokletou obálku? Tak se sejdeme, kde řeknu já.“
„Celé město patří mé rodině,“ připomněl mi zbytečně.
„Tak vám může být místo setkání ukradený. Šest večer, Historické muzeum.“
Zavěsil jsem dřív, než stihl odpovědět. Po krátkém hovoru mě bolela hlava jako střep, a tak jsem do sebe hodil dva paralginy. Otevřel jsem dvířka baru a vytáhl z nich zaprášenou láhev portského. Dostal jsem ji jako výraz díků za svoji první pošťáckou službu a o té doby jsem si ji schovával pro zvláštní příležitost. Smrt bráchy takovou příležitostí byla.
„Má silnou vůli,“ pronesla Harietta svým plačtivým hlasem.
„Je to neotesaný medvěd,“ zhodnotil Tadeáš muže, s nímž jednal. „Takových zaměstnávám desítky.“
„Je chytrý a vzdělaný,“ nesouhlasila dívka s bílými vlasy. „Má toho v hlavě víc, než bys věřil.“
„Co jsi viděla?“ zeptal se jí bratr.
„Obálku nosí u sebe. Nejsem si jistá, jestli ví, co je uvnitř. Jeho vědomí mi vzdorovalo příliš houževnatě, abych vše zjistila.“ Až teď si Tadeáš všiml krůpějí studeného potu na jejím bledém dětském čele. „O svém bratrovi ale určitě nevěděl a s krádeží neměl nic společného.“
„Už má,“ prohlásil Tadeáš nesmlouvavě a otočil se k Marry. „Až příliš ochotně se do toho nechal namočit. Jenže neví, že se v tom utopí.“
Seděl jsem v cizí kanceláři a v prstech svíral dopis od bratra. Dokola a dokola jsem si pročítal jednoduchý text. Samotné oslovení – Sáhanšáhu – vyvolávalo desítky vzpomínek. Byl jsem starší jen o šest minut a patnáct vteřin, ale odmalička jsem dával pozor na svého nezbedného bráchu a snažil se ho usměrňovat. Moje mentorování mu lezlo na nervy tak, že mě začal titulovat králem králů. Nikdy jsem mu nedokázal vysvětlit, že s jeho nadáním snad pro cokoliv by mohl být opravdu někdo. Jemu stačilo žít jako na horské dráze. Když nám v patnácti zemřela i máma, žili jsme nějakou dobu spolu. Moc to ale neklapalo a už dva roky nato jsme se vídali jen párkrát do roka. Naposledy jsme se potkali před třemi lety na hřbitově. Já už listonošoval, Frank se stal superstar demoličněrychlostních závodů. Jestli se nechal najmout k rodině Gatesů, měl víc rozumu, než jsem předpokládal. Škoda, že mu nevydržel.
S.S. S. S.
Simplicius Simplicissimus Servus et Secundus.
Tak se brácha začal podepisovat, když mi ve vzkazech sděloval, že vyrazil někam na tah nebo na nějakou jinou šílenost. Chtěl mi tím naznačit, jak se v domácnosti se mnou cítí. Časem to zkrátil na čtyři S.
Někdo stál za dveřmi. Automaticky jsem sáhl po Azogově pušce a pod stolem namířil na vchod.
Dovnitř vešla Lívie a já okamžitě vstal z jejího křesla. Zároveň jsem automatickým pohybem skryl zbraň pod oděv. Chvilku jsme na sebe jen tak koukali.
Vypadala pořád stejně. Malá, drobná, s nakrátko střiženými blonďatými vlasy a barevnými brýlemi. Neznat ji, tipoval bych jí o deset let míň.
„Ahoj,“ prolomil jsem trapné ticho.
„Ahoj,“ usmála se na mě decentně.
„Nelezl bych sem, ale Ben mi řekl, ať tu počkám.“
„Byla to i tvoje kancelář,“ připomněla mi.
„Byla,“ přikývl jsem.
Dva roky jsem jí pomáhal s vedením muzea. Někdy v té době jsem přestal být její velký ochranářský kamarád a stal jsem se obchodním i osobním partnerem. Nikdy jsem nepotkal lepší holku.
„Jak to jde?“
„Špatně, nikdo sem nechodí. Lidi historie nezajímá, a kdybys tehdy nezapojil ty ochranné systémy, už dávno by to tu nějaký vandal podpálil, rozmlátil nebo aspoň pomaloval.“
Tak proč ses na to už dávno nevykašlala, blesklo mi hlavou.
„Pořád sníš o Austrálii?“
Smutně se usmála a přišla blíž. Teprve teď jsem si všiml kruhů pod očima a drobných vrásek v obličeji, o kterém jsem si myslel, že nikdy nezestárne.
„Zbývá nám něco jiného než snít?“
Vždycky filozofovala. Díky tomu na ni občas padal splín, který vydržel i několik dní.
Sklonil jsem se a ona mě políbila na tváře.
„Ještě pořád se neozvali?“ zůstal jsem tvrdošíjně na původním tématu.
„Ne,“ vrtěla hlavou. „Proč by se měli zajímat o holku vedoucí muzeum, které je všem ukradené.“
„Protože jsi výjimečná,“ řekl jsem a myslel jsem to tak.
„V Austrálii jsou všichni výjimeční,“ pokrčila rameny. „Určitě jim nechybím.“
Kývl jsem a mlčel. I já kdysi snil o nejmenším z kontinentů. Když na planetě vítězily lenost s tupostí, uvědomila si australská vláda, jak zoufale zbytky světové inteligence touží po ostrůvku, kde je tomu jinak. Tehdy začalo Stěhování mozků a s ním i izolace Austrálie. Jediné země, kde se lidé vzdělávají, pěstují kulturu a nepodlehli konzumu. Díky vědeckému pokroku se dnes nikdo, ani všechny pseudostáty světa dohromady, Austrálii nevyrovná ani ekonomicky, ani vojensky. Jediná demokraticky volená vláda na Zemi tak dál sleduje nadějné talenty a v pravý čas jim pošle lístek do ráje.
„Vypadáš smutně,“ prohlásila Lívie.
„Spíš utahaně,“ zavrtěl jsem hlavou. Jediný její pohled mě donutil říct pravdu. „Frank je po smrti.“
Objala mě vroucněji než všechny moje milenky za poslední rok dohromady.
„To je mi líto,“ špitla s hlavou zabořenou v mojí hrudi.
„Zapletl se se špatnými lidmi. Celý život jsem mu říkal, že to tak dopadne.“
„Potřebuješ nějak pomoct?“ zeptala se, když jsme se od sebe odlepili.
„Jo,“ kývl jsem hlavou. „Máš ještě dole tu věcičku, co jsem sem propašoval, když jsme začínali?“
Odstoupila ode mě a vyděšeně mi pohlédla do tváře.
„Co chceš dělat?“
Vytáhl jsem obálku, která stála mého bratra život, a vložil jsem ji Lívii do dlaní.
„Rozpoutat peklo, abychom mohli do nebe.“
Ben, Líviin starý pomocník a druhý otec, si narazil klobouk, zamával nám a odšoural se domů.
„Bude mi chybět,“ povzdychla si Lívie. „Nikdy jsem nepotkala laskavějšího mužskýho.“
A co já?
„Jo,“ přisvědčil jsem. „Ben byl vždycky třída.“
Co taky čekat od člověka, který měl vysokoškolských titulů asi jako chobotnice chapadel, a než šel celý systém do háje, učil budoucí historiky a archeology.
„Jdeme na to?“ zeptala se mě rádoby sebejistým tónem.
„Jdeme na to.“ Usmál jsem se na ni, abych ji povzbudil. „Jdi dolů, zavři se tam, a až ti dám signál, tak to spusť. Hned potom by se to mělo venku vyčistit, takže budeš moct utéct. Na nic se neohlížej a jeď rovnou na letiště. Hodinu na mě počkej, a pokud nedorazím, tak se na mě vyser.“
Schválně jsem promluvil hrubě, ať ví, že to myslím vážně.
„Hm.“
Taková odpověď mi nestačila.
„Lívie,“ chytil jsem ji za ruce a zahleděl jsem se jí do těch pomněnkových očí. „Slib mi, prosím, že jakmile to začne, utečeš. Nedovedeš si představit, co tu vypukne.“
Pohladila mě po tváři a usmála se.
„Slib mi to!“
Pořád jsem ji držel za jednu ruku a nehodlal jsem ji pustit.
„Dobře,“ přikývla. „Slibuju.“
Poděkoval jsem jí. Chvilku jsme se na sebe dívali a potom jsem jí naznačil, že bychom měli jít. Kývla a rozloučili jsme se.
Asi naposled.
Šestá klepala na dveře a já seděl za pultem naproti vchodu do muzea. Touhle dobou museli mít analytici Tadeáše Gatese celou oblast zmapovanou do posledního exponátu i stébla trávy kolem budovy.
Nemluvě o mně nebo Lívii.
Sledoval jsem obrazovky bezpečnostních kamer. Objevilo se první auto. Potom druhé, třetí a za chvíli celé muzeum oblehli kříženci limuzín a tanků. Ven vyrazily desítky mužů v bojových kombinézách a přilbách. Svět sledovali přes mušky zbraní a oblast zajistili tak dokonale, že by jim mohli závidět i hoši ze SWAT.
Skoro jsem si nadělal do kalhot. Najednou mi můj dokonalý plán a veškeré přípravy, které jsme s Benem podnikli, přišly absolutně nanic. Na druhou stranu jsem nebyl tak naivní, abych si myslel, že by mě Tadeáš Gates nechal naživu.
Když umřít, tak s plnou parádou.
Ohlédl jsem se. Kompletní kostra stegosaura stenopse hrdě stála mezi dvěma schodišti do prvního patra. Dávno mrtvá ještěrka na mě cenila obrovská zubiska. Co jí záleželo na mojí smrti? Poplácal jsem ji po čumáku a otočil se ke dveřím.
Dovnitř vešli první dva chlapi v dokonalých oblecích, s černými brýlemi na očích. Gorilí móda je stejná už od JFK. Hned po nich prošlo dveřmi asi dvacet jejich klonů. Všichni drželi v rukou pistole napojené kabely přímo na nervový systém. Takové zbraně nadlidsky zvyšují přesnost zásahu a nedají se zneužít někým jiným. Ani jedna naštěstí nemířila na mě.
„Promiňte, pánové, ale provádíme pouze po menších skupinkách.“
Můj pokus o vtip se neuchytil. Návštěvníci se ani neusmáli.
„Dobrý večer, pane Killcrone.“
Tadeáš Gates přišel v doprovodu chlapa s podobnými proporcemi, jako mám já. Jeho hranatý obličej a bradu s důlkem hloubky Mariánského příkopu jsem znal. Černé vlasy i krutý úsměv také. Jen na mě kývl hlavou. „Přišel jsem si pro svůj majetek.“
„Dobrej,“ odpověděl jsem na pozdrav. „Nepůjdeme si promluvit někam, kde budeme mít trochu více soukromí?“
Můj dotaz vykouzlil na mramorových tvářích Gatesových strážců pohrdlivě úsměšky.
„Ne. Vy mi teď dáte, co mi náleží, a já odejdu.“
Vypadal, jako by ho donutili konverzovat se švábem.
„Já chci ale něco vědět,“ trval jsem na svém.
Tadeáš Gates si povzdechl a jeho muži, všichni kromě chlapa stojícího po pravici štíhlého miliardáře, zvedli zbraně a namířili na mě.
„Mám pocit, že si neuvědomujete moji převahu.“
Rozhrnul jsem bundu. Přímo na srdci, tam, kde se skrývala náprsní kapsa s obálkou, jsem měl malý rudý přístroj.
Nejbližší Gatesův strážce se krátce zasmál.
„Říkal jsem vám, že si na něj tak snadno nepřijdete,“ připomněl Gatesovi John Smith, kdysi můj kolegů a poté největší konkurent. „Ve chvíli, kdy ho vaši hoši zabijou a přestane mu bouchat srdíčko, spustí se výbušnina a odpálí tu maličkost, co po něm chcete.“
„A když zůstane naživu?“ zeptal se bělovlasý muž nezúčastněně.
„Tak má v ruce bezdrátový spínač.“
Rozevřel jsem dlaň a ukázal jim drobný válcovitý předmět.
„Jen jednu otázku,“ upozornil jsem na sebe nahlas.
Tadeáš Gates přikývl jako bůh dávající milostivé svolení červovi.
„Jak zemřel můj bratr?“
Albín přivřel oči. Očividně se mu nechtělo odpovídat. Možná to ani nevěděl. Prostě Franka předhodil svým poskokům, ať si neumaže ruce. Nakonec gestem pokynul jednomu z dvaceti obrýlenců.
„Zařval v autě,“ pronesla gorila bez špetky soucitu. „Během závodů.“
„Jaký měly ty závody pravidla?“
Osobní strážce na chvilku odhalil vybělený chrup.
„Přežít.“
Takže bráchu posadili do obrněnce a aspoň deset chlapů se ho pokoušelo rozbourat nebo sestřelit raketomety, plazmomety nebo jinými mety, co tyhle kraksny obvykle vezou.
„Kolik vás na něj bylo?“
Zaváhal, ale Gates na něj stočil pohled. Asi ho to zajímalo také.
„Patnáct aut, třicet sedm chlapů.“ Při té představě jsem stiskl zuby tak silně, div jsem si nerozdrtil zaplombované stoličky. „Stejně dokázal zrušit dvě káry a zranit sedm lidí,“ dodal uznale.
Otevřel jsem pusu.
JE TO PASTU!
Jakýsi hlas mi v hlavě zařval tak silně, že jsem se okamžitě popadl za spánky. Ostatní ho slyšeli také. Křivili obličeje bolestí, ale zároveň na mě několik z nich namířilo zbraně.
V tu chvíli to Lívie spustila.
Znělo to, jako když malé dítě foukne do saxofonu. Pulzní vlna proletěla stěnami a rozlila se po muzeu i jeho širém okolí. Všechny moderní technologie, nano i mega, okamžitě vypověděly službu.
Nastal můj čas.
Strážci zbytečně mačkali spouště a snažili se rozstřílet mě i pult, za který jsem se shýbl. Udělátka v jejich těle odešla popíjet do Valhaly a hoši ještě nevěděli, že se k nim brzy připojí.
Vykoukl jsem zpoza pultu a ten pohled měl cenu veškerého majetku klanu Gatesů. Desítky cvičených zabijáků stály a překvapeně nebo zděšeně na mě zíraly. Přes skvělý výcvik je nikdo neučil jak bojovat, když svaly i nervový systém nepodporuje biomechanika. Moment překvapení sice nikdy nevydrží dlouho, ale já měl ještě jedno překvápko. Dalo by se říct podpultové zboží. Vytáhl jsem do té doby skrytý minigun a cítil se jako T-800.
Většina z nich ani nevěděla, co to ta sada trubiček v kruhu je –
Jejich škoda.
Rotační kulomet zařval, smrtka zahodila kosu a nastoupila do kombajnu. Krupobití kulek historické zbraně dělalo z Gatesových ochránců krvavé cedníky. Jejich chlebodárce se ztratil v explozích masa a krve těch, kteří ho chránili vlastními těly. Neustále jsem ustupoval. Pár se jich vzpamatovalo a vyrazili ke mně. Ani jsem nestihl obdivovat jejich odvahu. Nežili na to dost dlouho.
Pozadu jsem stoupal po schodech, a přestože jsem měl pocit, jako by mi měla moje obstarožní zbraň každou chvilku utrhnout ruce, neodvážil jsem se ji pustit, nebo sundat prst ze spouště. Moje jediná šance spočívala v tom, že za sebou nenechám nic, co by mohli použít.
Náboje došly, šestice hlavní se protočila naprázdno.
„Uteč!“ Líviin hlas zařval z muzejního rozhlasu. „Jdou okny!“
Pustil jsem minigun a z pouzder ukrytých pod bundou jsem vytáhl dva lehké samopaly.
Opravdu tu obálku tak moc chce?
Gates mohl mít odhadem stovku mužů. Díky EMP pulzu z dávno zakázané antizbraně však byli bezbranní jako novorozeňata. Poslední čistě mechanické, pokročilými technologiemi nevybavené zbraně vyrobili tak před pětatřiceti lety. Pochyboval jsem, že s sebou Gatesovi strážci vozí starožitnosti.
Okny v synchronu proskočilo třináct chlapů. Asi zapomněli, že jejich nohy nejsou, co ještě před půlminutou bývaly a že skok ze čtyř metrů může být člověku nebezpečný. Nejprve jsem střílel po těch, co si nic nezlomili. Další se tlačili dovnitř hlavním vchodem. Pálil jsem obouruč a snažil se udržet si všechny ty kamikadze bez letadla dál od těla. Na vršku schodů jsem měl krátký okamžik, abych vytáhl plynový zapalovač a zažehl šňůru vedoucí k několika patronám dynamitu, připevněným k prehistorické kostře nevyčíslitelné hodnoty.
Chudák St eg i.
Vrhl jsem se k zemi. Výbuch rozmetal úštěpky dinosauřích kostí po celé hale, zbytek skeletu se zbortil a jeho části zaplnily prostor pod schodištěm. Nakoukl jsem dolů. Desítky mrtvých se válely v tratolištích krve, ještě více živých se pokoušelo přelézt pozůstatky stegosaura stenopse. Vystřílel jsem poslední náboje, spíš aby jim nic nezbylo, než že bych chtěl někoho v tom zmatku zasáhnout, a pustil jsem oba samopaly na zem.
Moje práce v hale skončila, hurá do další expozice. Běžel jsem chodbami a za sebou slyšel jejich kroky. Krátce jsem se otočil. Drželi se mi v patách a v rukou měli cokoliv, co mohli použít proti mně – převážně kusy dinosauřích kostí s ostrými zlomy.
Vletěl jsem do dveří s velkým nápisem VÁLKY 20. STOLETÍ, minul jsem Navy seals, Vietcongy a další. Jednomu z rudoarmějců jsem z rukou vytrhl samopal PPŠ-41 a po hlavě jsem zapadl do zákopu z první světové.
Vběhli dovnitř, sotva jsem vykoukl ven. Odhadem patnáct chlapů popadlo kalachy, emšestnáctky a další relikty století válek. Jenže oni neměli nabito. Já jo. Můj Špagin za pár sekund vystřílel všech 71 ran. Těch pár mužů, co přežili, se zoufale krylo a zkoušelo jednu zbraň za druhou. Rychle jsem vyměnil bubnový zásobník, ukryli jsme ho s Benem v zákopu, vyskočil jsem ven a krytý palbou jsem se přesouval dál.
ROZPTYLTE SE PO BUDOVĚ! HLEDEJTE FUNGUJÍCÍ ZBRANĚ! NESNAŽTE SE HO ZABÍT NEOZBROJENÍ!
Kurva!
Ten hlas v hlavě mě pěkně rozčiloval. Zaprvé zněl jako malé otravné dítě, za druhé Gatesovi muži měli jít po mně, zatímco budu měnit jednu zbraň za druhou. Někdo mi ale asi tahal plány z mysli a zatepla je roznášel ostatním.
Snad aspoň neví, kde která zbraň funguje. Rozběhl jsem se chodbami a doufal, že se k ničemu nedostanou dříve než já. Cestou k expozici DIVOKÝ ZÁPAD jsem postřílel tak patnáct chlapů a spotřeboval celý zásobník Špaginu. U pasu jsem mělo naštěstí Glock 17 a Cezetu 75.
Ozval se výstřel.
„Mám!“ zaradoval se chlap s winchestrovkou v prackách.
Nevydrželo mu to dlouho. CZ 75 je sakra dobrá pistole a jedna včelička z ní se mu zaryla přímo doprostřed čela. Tři další strážci skočili po upuštěné pušce, osm zoufale hledalo jinou schopnou zbraň. Trojice zemřela do pěti vteřin. Musel jsem vyměnit zásobníky, a než jsem pozabíjel osmero hledajících, namířil na mě jeden nádherným exponátem peacemakeru.
Srdce se mi zastavilo, než se ozvalo prázdné cvaknutí a já si vzpomněl, že jsem kolt nakonec na Benovu radu nenabil. Horší bylo, že mě málem zasáhli oštěpem ověšeným orlími pery. Málem.
Rány dozněly, munice došla a z chodby se ozvala kakofonie rychlých kroků. Byli tady, já neměl funkční zbraň a k winchestrovce daleko. Skočil jsem do jednoho z výklenků a rychle proti nově příchozím otočil hlaveň obrovitého gatlingu.
„K zemi!“
Popadali jako přezrálé hrušky, aniž bych vystřelil. Ostatně neměl jsem co. Pradědeček rotačáku možná vypadal hrozivě, ale byl prázdný jako makovice většiny současných lidí. Aspoň mi dal dost času na přeběhnutí k winchestrovce.
Zkusili to s oštěpy, tomahavky, noži nebo pažbovými kyji. Ani jeden se ale nedostal až ke mně. Pálil jsem jak modrokabátník u Little Big Homu a oni zakoušeli stejný pocit co původní obyvatelé Ameriky. Jen jsem doufal, že to nedopadne jako tehdy. Vystřelil jsem poslední ránu, chlap s pálkou na lakros se na mě vrhl, ale já mu vrazil ústí pušky do oka a pažbou mu rozbil hlavu.
Zhluboka jsem si oddechl.
Potom napochodovali dovnitř oni.
Jedenáct chlapů, kteří pobrali ve středověké expozici všechno, co šlo. Ozbrojení meči, sekerami, řemdihy, píkou, palcátem a štíty mi s úsměvem na tváři vyšli vstříc. Ještěže si ani jeden z nich nevšiml natažené kuše a šipek, které jsem schoval za jedno brnění.
Zvedl jsem ze země pažbový kyj.
„Tak pojďte, chlapci! Jeden Mohykán pořád žije!“
Vyrazil jsem jako první a rozbil lebku chlapovi s obouručákem, než jsem zapomněl na prostor i čas. Několikrát mě zasáhli, ale nikdy dost na to, aby mě zastavili. Bil jsem kolem sebe, měnil zbraně, bodal a vyhýbal se ranám, dokud jsem nezůstal poslední stojící na nohou s dlouhým mečem v prackách.
Zlaté lekce historického šermu.
Nejistým krokem jsem odpajdal směr PRAVĚK.
– Sešel jsem ze schodů. Nikam jsem nespěchal, přesvědčený, že jsem posledním návštěvníkem zničeného muzea. Prošel jsem kolem mamuta a zastavil se u homo erectus. Za jeho zády na mě něco čekalo.
„Hledáš tohle?“
Unaveně jsem se otočil. Zpoza výstavního kousku šavlozubého tygra se vynořila mohutná postava Johna Smithe. Se škodolibým úsměvem mi ukazoval Azogův kvér.
„Jo. Podáš mi to?“
„Ty jsi ale vtipálek,“ rozšířil úsměv. „Říkal jserrrjim, že seš dobrej.“
Nepokračoval. Náhle od pasu namířil přímo na mě a vystřelil. Ani nevím, jak jsem uskočil, ale tam, kde jsem ještě před okamžikem stál, proletěl plivanec horké plazmy.
„Vedle, vole!“
„Mám ještě dost pokusů!“ zařval Smith rozjařeně a znovu vystřelil.
Kryl jsem se, jak to jen šlo, uskakoval do všech směrů. A počítal. Když jsem se konečně dostal k mamutovi a skryl se za jeho mohutné nohy, vystřílel už šest ran. Sedmá i osmá šly do chlupaté končetiny, devátá prošla skrz a proletěla mi mezi paží a bokem. Před desátou jsem vyskočil vzhůru, popadl mamuta za dlouhou srst na zadku a držel se jako přerostlé prehistorické klíště. Jedenáctou ranou Smith zjistil, že obrovské tělo jen tak neprostřelí. V klidu mamuta obešel a stál jen pár metrů ode mě.
Zoufale jsem šplhal tlustokožci na hřbet, ale boj i drobná zranění mě příliš vyčerpaly.
„Jak symbolické,“ zahlaholil Smith a vystřelil.
Kus ode mě se v dlouhé srsti objevila díra velikosti mojí dlaně.
„Vykopávka zemře s vykopávkami.“
Další díra hned vedle mě. Kašlal jsem na jeho předvádění se a ztěžka jsem se drápal nahoru.
„Sbohem.“
Pustil jsem se srsti a asi ze dvou metrů dopadl na zem. Ozval se výbuch a po něm jekot. John Smith křičel děsem a prohlížel si svoje paže končící uprostřed předloktí.
Nestřílej z ní víc jak desetkrát, nebo ti utrhne pracky!
Azog věděl, co říká.
Pod mamutem ležela vystavená sada pravěkých nástrojů. Půjčil jsem si pěstní klín a jednou ranou ukončil Smithovo trápení.
Vyčerpáním jsem padl na kolena. Tehdy se mi do hlavy zaryla strašlivá bolest. Zařval jsem a z očí mi tekly slzy.
Kdosi do mě kopl a já upadl. Dalším kopancem si mě otočil na záda.
Nedokázal jsem odporovat a přes slzy jsem viděl jen bledou ruku, která mi z náprsní kapsy vytáhla obálku.
Tlak v hlavě mírně povolil, pořád jsem se ale nedokázal zvednout.
„Kde jsou?“
Tadeáš Gates hleděl do prázdné obálky a nezněl ani trochu potěšeně. Za ním stála drobná dívenka s bělostnými vlasy a obrovskýma očima. Vypadala jako v tranzu a já konečně pochopil záhadné bolesti hlavy i mentální příkazy vojákům. Okamžitě se mi vybavily bulvární články obviňující starého Gatese z pokusů na dětech. Nikdo ale nevěřil, že by mohl vytvořit skutečného telepata.
„Kam jsem je dal?“ ‚
Těch pár slov mě stálo neuvěřitelné úsilí.
Znovu se vrátil pocit, který jsem měl při naší první konverzaci. Někdo se mi prohrabával hlavou jako pokojem nepořádného teenagera.
„Je trochu unavená,“ vysvětlil mi Gates stojící nade mnou. „Ten starý, co ti to tu pomáhal chystat, měl nejlepší mentální ochranu, na jakou kdy narazila.“
Ben?
„Vzdoroval tak silně, až dostal infarkt a zemřel.“
Ben!
Říkal to klidně, jako by právě oznamoval zítřejší předpověď počasí.
Nejdřív bratr, teď skvělý člověk. Nemluvě o stovce dalších, které jsem pozabíjel v poslední půlhodině.
„Mám,“ dívčin hlásek zněl vítězně. „Vše vytáhl a nechal si jen prázdnou obálku. Lístky dal jí.“
„Komu?“ zeptal se Gates, ale nespustil mě z očí. „Marry? To není možné.“
„Ne!“ uslyšel jsem povědomý hlas. „Mně!“
Lívie se rozmáchla dřevěným kyjem a jednou ranou poslala pobledlou dívku do říše snů.
Tlak v hlavě povolil. Gates mladší nestihl zareagovat. Vrhl jsem se mu po nohách, strhl ho na zem a vlastní vahou ho na ní držel tak dlouho, dokud se mi nepodařilo nasadit mu smyčku a uškrtit ho.
„Slíbilas, že odjedeš hned, jak to začne.“
Seděl jsem pohodlně opřený v malém tryskovém letadle směr Austrálie. Vypadal jsem otřesně, ale pilot ani stewardka nehnuli brvou.
I ve chvíli, kdy jim obrovský zakrvácený chlap s drobnou pohlednou blondýnkou ukázali volné jednosměrné letenky, možná tu nejcennější věc, jakou kdy člověk vyrobil, jen kývli hlavou a uvítali nás na palubě. Stewardka nám ještě vysvětlila, kde co najdeme a mírně zdůraznila koupelnu a medibota, který si mě vzal do parády, ještě než jsme vzlétli.
Lívie se konečně vynadívala, otočila se od okna a usmála se na mě.
„To víte, pane Killcrone, ženám nemůžete věřit.“