Kap. Kap. Kap… Legrační…, jak si někdy v hlavě převádíme zvuky rovnou na citoslovce. Slova nám vládnou, hýbou námi. Jakkoli prostá, dosáhnou daleko a dokáží obratem rozhodnout o osudu. Slova se do nás vtiskla jako do živého papíru. Nás všechny, každou naši složku verbalizovala, a podle toho nás vnímá nejen okolí, ale i my sami.
Smutně si představil, co za blábol to musí mít on načmáraný na sobě, když je jeho život zřídlem tragikomiky. I když… Spíš jen té tragiky. Ani vtipné to už není. Posadil se na pelest a otevřel kufřík. Na dně byla ta černá, ošklivá věc. Jen ona a pod ní papír. A to bylo vše. Jako pokaždé. Po papíru se klikatilo cizí písmo. Jako klubko svíjejících se hadů! Stále si na ně nemohl zvyknout, a vždy si je převáděl do staré dobré lidské abecedy. Což byl jeden z důvodů, proč Ji očividně opět neměl.
Utekla mu tedy, zase… Přitom všichni, které znal a ještě si pamatoval jejich původní, pozemská jména, už Ji měli. Adaptovali se. Dostali krvavě rudý štempl na ten kus papíru, a zbavili se kufru i té ošklivě neforemné, černé věci.
Té, která byla kdysi odznakem moci a převahy. Zatímco nyní zračila právě spolu se zavazadlem opatřeným specifickými, do laciné koženky vyrytými značkami chudobu a neschopnost. Neschopnost začlenit se…
Kap… Zvuk vody, padající z rozpraskaného stropu do přistaveného kyblíku. Ten zvuk mu v hlavě ještě ani nedozněl, stále rezonoval a náhle… Přišlo to znovu. Kap… Dít se to alespoň v pravidelných intervalech, zvykl by si a zamhouřil aspoň na chvíli oči. Ale tak různorodě padající voda v kombinaci s mořivými starostmi mu nedávaly spát. Přestal myslet na vodu. Zaměřil se raději na to tíživější…
Na starosti. Spal vůbec? Dalo se při tom všem, ve stále dokola se motajících cyklech, jež do sebe tak dokonale nezapadaly, usnout? Počítalo se to jako spánek? Pokud mohl soudit, byl nejdéle bdící osobou historie. Nebo alespoň jednou z nich. Takový aspirant na rekord v dlouhodobé nespavosti se jen tak nevidí. Ale nejspíš by ho diskvalifikovali. Smyčku, vracející vás stále do stejného bodu v prostoru i čase by porota určitě musela zohlednit…
Zvedl ze dna kufru tu odpudivou ohavnost, z níž se mu dělalo mdlo. Zatřásl hlavou a zahnal mžitky. Po chvíli to přestalo. Bylo to, jako když najednou prudce vstanete a zatočí se vám hlava. Náhlá rozostřená závrať…
Nebylo ostatně divu, šlo už o podmíněný reflex. Nejpříhodnější možnost, jak vás vyhodit od pohovoru, je donutit vás vystřelit si mozek z hlavy speciálně upraveným projektilem…
Projektilem, který vás přenese zpátky na začátek za jediným účelem; abyste to celé mohli absolvovat znovu. A znovu…
Vstal a posadil se ke stolu, kde na něj čekal jemně naolejovaný hadr a vše potřebné. Položil zbraň na stůl a chvíli na ni bez hnutí zíral. Kapání vody už přestal vnímat. To byla známka úplného probuzení. Ten zvuk ho zpočátku přiváděl k šílenství. Později si na něj však zvykl. Pečlivě, s důsledností člověka, který mechanicky a zcela bezmyšlenkovitě opakuje již potisící tutéž činnost, ji zkontroloval, rozebral, vyčistil a poté zase složil.
Vše to byl sled naučených algoritmů. Naučených proti vůli, naučených s odporem. Položil ji zpět do kufříku. I přesto, jak moc se mu při pohledu na ni dělalo zle, nemohl popřít, že je v ní stále něco málo z chladné, respekt budící krásy, jakou před Příchodem mnohé lidské výtvory měly…
Ale nyní. Nyní to byly už jen dětské hračky. Jako lidstvo samo. Hloupý nástroj staré ozvěny zmaru v rukou nabubřelého dítěte, které má moc takřka božských rozměrů. Ba možná i ony výšiny v oblacích přesahující… Zadumaně zavřel kufřík. Na list papíru na dně ani nepohlédl. Ostatně znal jeho znění nazpaměť.
Rozhlédl se po místnosti. Náhle ho rozbolela hlava. Zase. Jako by se vše točilo v cyklech. Uvnitř i vně. Před očima mu dál poskakovaly ty potvory, zastírající realitu. A stejně jako prve… Přestalo to stejně rychle, jako to přišlo. A přesto…
Něco bylo jinak. Byl si naprosto jistý, že jde o cosi zásadního. Ale nějak nebyl schopen přemýšlet. Promnul si oči, potom spánky. Pokaždé to bylo těžší a těžší. Rozpomenout se, kdo je a co ho čeká, srovnat si myšlenky a dospět k zastřenému cíli… Zavřel kufřík a přešel k čelu postele, přes něž měl přehozené oblečení.
Natáhl si nevyžehlené kalhoty, zapnul pomačkanou košili, uvázal tenkou kravatu a oblékl sako. Zamyšleně si prohrábl nepoddajné vlasy. Podíval se na sebe do stojanového zrcadla poblíž ošklivého, rozpraskaného paravánu, jenž stál kousek od umyvadla a strohé toaletní skříňky. V rohu na druhé straně místnosti naproti posteli stála skříň plná odborných knih, učebnic a jiné literatury. Jediné, co mu zbývalo z předchozího života… Vše pěkně v jedné místnosti. O původním účelu kyblíku, do nějž odkapávala voda, nemluvě. Z hlubin zrcadla na něj hleděla ta tvář. Cizí, ale jeho. Kruhy pod očima, předčasné vrásky, šediny tam, kde se dříve pnulo mládí. Smutek a melancholie…
Ta tvář je přímo vysílala do světa. Znovu se posadil ke stolu a sevřel hlavu do dlaní. Neměl hlad. A přece, pokud by se to vše dalo převést na reálný čas, nejedl celé měsíce. Možná i roky. Zvedl zrak k protější stěně. Byla změtí vyrytých čar, značících každou jeho prohru. Pokaždé stejnou, pokaždé ve stejný mžik oka, a přesto vždy o něco málo bolestivější než ty předchozí.
Byl stále více… Otupělý, lhostejný. Měl pocit, že se lidem vzdaluje nejen neúspěšností pohovorů, ale tak nějak… Celkově a nenávratně. I když uspěje, bude mít vlastně problém se k nim vrátit… Cestoval v čase pořád dokola do stejného výchozího bodu, a přesto stárl. Tak nějak se rozpadal zevnitř. Ironie…
Z náprsní kapsy vytáhl hřebík, který s sebou stále nosil. Byť do chvíle, než k němu našel účel, ani nevěděl proč. Možná proto, že jej sebral ze země v den, kdy Cizinci přiletěli. A jelikož on byl nucen si ten den prožívat stále dokola a dokola, byl hřebík v jeho dlani jednou z mála hmatatelných vzpomínek. Tím spíš, že v dalších, svým způsobem stále stejných dnech, už hřebík na zemi jeho pokoje nebyl.
Ten podivně starobylý, devíticentimetrový kus kovu, který se tehdy na podlaze jeho pokoje tak záhadně objevil, možná náhodou, možná cíleně pohozen Vězniteli… Připomínal mu, kým je a kde je. A rovněž že to, co si pamatuje a co ví, je pravda. Že se nezbláznil. Ne úplně… Vryl do zdi další čáru selhání. Bylo zvláštní, jak Oni dokázali s časem manipulovat. Něco mu podléhalo a něco ne… Šikmo vryp přeškrtl spolu se třemi předcházejícími. Počítat už se je neobtěžoval.
Okolní stěny i nábytek jich byly plné. Dosud je vůbec nevnímal. A jak se pomalu rozpomínal na širší souvislosti svého dalšího dne a údělu, došlo mu, co je tentokrát jinak… Otočil se.
Na posteli byl studený důlek… Hned vedle toho jeho. Pochopil to. Konečně, bylo na čase… Nezlobil se. Neplakal. Ba ani nenaříkal. Cítil jen podivné prázdno. Jako by ho jakási nicota kdesi uvnitř vtahovala stále hlouběji a hlouběji do sebe, do své bezedné náruče… Tak i ona už Ji měla… I jeho milovaná už Ji dostala.
Smutně si s palčivou jistotou uvědomoval, že to byla jen otázka času. Někdy v půli jeho pokusů o Získání účelu, jak tomu říkali Oni, mu to pověděla. Zcela upřímně a bez okolků… Ano, bez příkras! Zadívala se na něj, jako by se snažila navždy si vtisknout jeho tvář do paměti, a bez jakéhokoli emočního podtónu pronesla: „Promiň, ale pochop to… Ani já nemůžu čekat věčně.“
Odkládala to. Kvůli němu. Hádal, že tentokrát už to nevydržela a jednoduše přistoupila na pravidla hry. Splnila jejich požadavky. Prošla dál. Smutně se usmál. Byl na to sám. Ne, sám na to byl od začátku. Ona s ním nesouhlasila. Ale byla s ním dlouho, dlouho i přes vlastní přesvědčení. Byla hodná. Tak hodná a starostlivá… A hlavně, vzdor shonu doby i trpělivá. Což byla vlastnost, jež by se měla vážit zlatem…
„Proč… Proč to vůbec děláš?“ zazněl mu v hlavě její hlas. Bylo to naposledy, co ji viděl. A zároveň naposled, co se s ní hádal.
Sklonil se nad zmírající důlek na posteli a zhluboka nasál slábnoucí vůni. Její pohlcující, láskyplnou vůni. Tak už ani ji neměl… Teď už neměl prakticky nic. Byla pryč. Odešla. To bylo důležité. Všechny ty vzpomínky a city, které se z jeho rozbouřeného nitra draly na povrch, potlačil. To už nebylo důležité. A takovou radost, jako byl výbuch emocí, Jim udělat nechtěl. Podíval se na hodinky. Ciferník jeho starobylých primek byl prasklý. A strojek nenatažený. Další ukázka nynější lidské malosti. Před Příchodem by za tyhle hodinky dostal malé jmění… Teď byly bezcenné. Pak se málem rozesmál nad zbytečností vlastního uvažování. Jako by snaha zjistit čas měla nějaký smysl. Zavolají ho. Až přijde na řadu. Potisící a stále poprvé. Ušklíbl se.
Jako vždy nevěděl, co dělat do ohlášení času pohovoru, který se zpravidla lišil. Usadil se proto zpět ke stolu a všiml si neporušené části novin, které používal jako podklad při čištění pistole. Párkrát už je prolétl. Znal je dobře, číst si je vlastně nebylo třeba. Ale někdy se i nevědomky vracíme k věcem možná právě proto, že je tak dobře známe…
Znechuceně noviny, tištěné na levném recyklovaném papíru, rozložil před sebou a soustředěně četl slovo od slova, byť přesně věděl, o čem ten či onen článek je. Bylo to jako číst oblíbenou knihu po krátké době, bezprostředně před dozráním dojmů. Jen s tím rozdílem, že noviny toho dne nebyly jeho oblíbené…
Nejčtenější plátek na planetě, zvaný jednoduše Oběžník, nesl datum 14, dubna roku 2055. Jako by to nevěděl. Ušklíbl se. Ten den měl vypálený hluboko do šedé kůry mozkové. Nejen proto, že to pro něj bylo datum dnešní a s nejvyšší pravděpodobností právě tak zítřejší, jakož i včerejší. Ale ještě z jednoho, neméně podstatného důvodu… A ten odrážel právě obsah novin.
Jeden z článků byl příhodně jeho. To měl ještě práci. To Ji ještě měl. Byť s každým dnem byla méně a méně lukrativní… Pamatoval si, jako by to bylo včera (což vlastně bylo), jak jel do redakce a dokončoval svůj poslední článek před Příchodem…
Ten se zabýval vlivem existence mimozemské civilizace na fiktivní literární tvorbu… Seděl zrovna v první třídě vysokorychlostního, výbavou zvláštně staromódního vlaku a dokončoval právě korektury, když si naproti němu přisedl usměvavý brýlatý otec zhruba Josefova věku s malým synem. Josef nikdy neměl moc rád děti. Ale tenhle kluk mu připomínal jeho samého, když byl malý.
Zvídavá potvůrka s hloubavým výrazem ve tváři… Hned si ho prohlédla těma dětskýma, překvapivě inteligentníma očima, do kterých jako by zbytek těla měl teprve dorůst. Byl zrovna svátek, a tak bylo dítěti divné, že ten pán před ním má na práci něco jiného než sledování obřích obrazovek se záběry vesmírné lodě…
Chlapec proto zatahal svého otce za cíp rukávu a pisklavým, legračně zamyšleným hláskem se ho zeptal: „Tati, to můžeš ve vlaku… Pracovat?“
Tatínek se podíval na Josefa, zdánlivě zabraného do práce, usmál se a nepřirozeně zabarveným, důležitým hlasem, kterým dospělí hovoří s dětmi, pravil: „No to víš… To si piš, že můžeš, Můžeš si to všechno rozložit, otevřít si počítač a máš na práci prostor a klid… To je přece hrozně príma, ne?“
„Já nevím… To je nudný. To nemám rád.“
Ten kluk měl pravdu. Já taky ne. Já taky ne… Josef se jen smutně usmál a pokračoval v práci. Možná byl nudný. Ale měl za to peníze. Ty časy, kdy psal dobrodružné fantastické romány, byly pryč… Země teď prožívala skutečnou fantastiku. Vědeckou fantastiku. K planetě lidstva se totiž neznámo odkud (podle některých konspirátorů to dokonce nebylo z daleké části vesmíru, nýbrž z tajného, všem zařízením skrytého místa uprostřed oceánu), přiblížil neznámý objekt.
Ačkoli byl nejprve neidentifikovatelný (a jistěže i létající), bylo posléze z prvních snímků jasné, že je to všechno, jen ne nějaká planetka. Tato událost vzbudila pochopitelně velký… Ne, velký ne… Neskutečný rožních. Skoro o ničem jiném se nemluvilo. V médiích, i těch, do kterých Josef přispíval, se propíralo téma příchodu mimozemské civilizace snad ze všech možných hledisek, takže na prózu nezbývalo místo… Když se fikce stane realitou, není už tak zajímavá…
Potřásl hlavou a zahnal přízraky minulosti. Víceméně všechny články papírové verze Oběžníku, ale samozřejmě i té digitální, se rovněž překvapivě nesly ve jménu senzace, která jednou provždy změnila život nejen jemu, ale každému člověku a jiné bytosti na planetě. Ach, ten příchod mimozemské rasy… Byl přesně tak krásný a epický, jak si ho představoval snad každý režisér či spisovatel vědeckofantastického žánru. A zároveň mnohem uhlazenější a podstatně méně drastický.
Mimozemšťané si lidstvo podrobili se stejnou samozřejmostí, s jakou si on běžně natahoval ponožky. Nikoho se na nic neptali. Okamžitě začali konat. Ostatně věděli vše. Měli to nastudované. A perfektně naplánované. Aby koneckonců ne, když znali a dokonale ovládali technologii pro cestování v čase. Ale to vlastně zdaleka nebylo výstižné. Oni neovládali cestování v čase. Oni byli časem… Obtočili si jej okolo prstů a dělali si s ním, co chtěli. Byli páni všeho. Bez následků. Navzdory všem předpokladům a studiím něco jako paradox neexistovalo. Hádal, že vesmíru to prostě bylo jedno…
Nenáviděl je. Kdyby se ho ale někdo zeptal, nejspíš by nebyl tak úplně schopen vysvětlit proč. Občas ho ostatně přepadly pochyby… Co ho vlastně na nich tak popuzovalo? Vždyť vlastně lidem nic tak hrozného nedělali, ne? Ale vzápětí vždy podobné myšlenky zahnal… Byli jako pijavice. Neudělali nic jiného, než že si lidi a vše, co bylo jejich, prostě přivlastnili. Jako by jim patřili, aniž by se jich na to obtěžovali zeptat. Všeobsažné nemilosrdné milosrdenství k zalátaným ponožkám…
Pod vládou mimozemšťanů došlo na Zemi konečně k tomu, o čem se předtím ani největším optimistům nesnilo… Zavládl celosvětový mír. Lidstvo bylo sjednoceno pod jednou společnou vládou a jí se i zodpovídalo. Žádné války, společná oficiální měna a stejný jazyk pro mezinárodní obchod a komunikaci. Bez rozdílu víry nebo přesvědčení, nebylo na výběr… Vyznání pak bylo pochopitelně nejvíce uznáváno to, jaké přinesli Vládci…
Lidé jako by nad sebou po celou dobu jednoduše potřebovali mít hůl. To aby tu byl vždy někdo, kdo je žene tím správným směrem. I když by to bylo do propasti… Na první pohled by se mohlo zdát, že nastal nový věk rozkvětu. Nebýt faktu, že za tím vším stáli tvorové, o kterých vlastně, když se to vzalo kol a kolem, nevěděl nikdo nic. Vůbec nic…
Nebylo známo jejich skutečné jméno nebo jen původ. Žádné velké ciráty. Přišli. Vládli. Hotovo. Protestovat se nikdo neodvážil. K čemu by to bylo… Při tom, čeho byli schopní. Navíc… Když jste se podřídili, nechali vás být. Většiny lidí se jejich příchod tak skoro vůbec nedotkl. Zdánlivě…
V tom je ten fígl. Vzít vám veškerou svobodu s takovou samozřejmostí, že si toho nejenom nevšimnete, ale ještě za to budete skoro vděční a budete se cítit polichoceně, že jste v nově nastoleném světě našli uplatnění. Říkalo se jim různě… Vládci, cestovatelé, učitelé, obroditelé, nebo dutohlavové… Úsloví „Máš hlavu jak pátrací balon,“ dostávalo při pohledu na ně zcela nový rozměr… To ta zvláštní útlá těla a dlouhé končetiny, zakončené tenoučkými prsty s pro člověka nezvykle vysokým počtem článků.
V uších mu z ničeho nic začalo zvonit, čímž byl jeho rozhořčený proud myšlenek dokonale přeťatý ještě dřív, než se vůbec dobral nějakého závěru… Najednou se mu prostě zatmělo před očima. Nic neviděl.
Věděl, co přijde.
Dutinu jeho lebky rozvibroval bezpohlavní, škrobený hlas: „Občan Josef Kesl nechť se neprodleně dostaví na Úřad za účelem pohovoru pro Získání účelu. Kufr se všemi náležitostmi vezme s sebou. Přísedícím bude Skrzhluk Krahan, člen Vysoké komise pro zpětnou integraci. Nyní nechť občan vyčká na ukončení přenosu. Po několika vteřinách by mělo dojít k obnovení přerušených smyslů. V případě, že se tak nestane, je doporučeno neprodleně se dostavit k lékaři.“
To bylo vše. Zrak se mu po krátkém jiskření a rozmazaném odhalování rysů okolí vyjasnil a zcela vrátil.
„Ano, a taky nezapomene dát pleťové mléko do košíku, vy kreténi,“ zamumlal a promnul si čelo.
V hlavě mu stále doznívala ozvěna hlášení. Bylo dost strohé, jen co je pravda. Už se nenamáhali, když to celé absolvoval tolikrát, že se z toho pomalu stávala rutinní záležitost. Poškrábal se za uchem, kam mu byl před časem implantován čip.
Natočil se k zrcadlu. Stále tam byla drobná zarudlá jizva. Pohladil ji prsty. To zařízení bylo důmyslnou potvůrkou, pro kterou by dříve i největší pozemský odborník přes nanotechnologii pověsil svou živnost na hřebík… Dodnes ani největší lidští myslitelé nechápali, jak ta věc, kterou měli v hlavě bez výjimky všichni (jako správní poslušní pejsci), vlastně funguje… Úprava chování nemusela být jen konspirací… Umyl si obličej a chvíli pozoroval svůj vzhled v zrcadle.
Poté prudce potřásl hlavou, cosi vztekle zabručel, otočil se a otevřel dveře. Sešel po schodech dolů a potom vyrazil ven z budovy otlučenými dveřmi, jejichž těsnění vůči škodlivému městskému vzduchu už dosluhovalo. Podíval se na svůj současný domov. Byl to zapadlý vybydlený činžák, určený pro zatím nezaevidované osoby, které neprošly oním řízením.
Josef si časem začal všímat, že je po každé jeho prohře prázdnější. Teď na to ale raději nemyslel. Rozmrzele vytáhl z kapsy saka zastaralý respirátor a nasadil si jej. Chůze ho trochu uklidnila. Obešel park, jehož zeleň před dusivým smogem a kyselými dešti chránila bariéra speciálně vyvinutá pro tento účel.
Z jejího vnitřku slyšel tlumený ryk rozdováděných dětí, kterým jejich méně movití rodiče nezaplatili nejnovější virtuální hry, a tak se bavily postaru… A co se Josefova názoru na věc týkalo, tak i nejlépe. Jak tak pozoroval siluety chudých, ale šťastných dětí, vybavil se mu jistý krátký komiksový strip, který kdysi četl. Jeden kreslíř, takový zachmuřený starý pán, jimi pravidelně přispíval do Oběžníku. Byl to ten druh smutného humoru, který někdy dováděl věci až moc do absurdna a mnohdy ani nebyl vtipný, spíše reflektoval všelikou problematiku všedního života…
Pamatoval si to přesně. Jako většina toho, co k ničemu nebylo, utkvělo to v jeho paměti naprosto dokonale… Na menších panelech, provázených textem, byl v onom stripu nakreslen starý pán v houpacím křesle, hovořící k výrostkům. Ti ho zjevně vůbec nevnímali. Měli zcela nepřítomné pohledy, směřující kamsi do neurčita. Očividně byli připojeni k síti… A dědeček, jehož řeč byla v bublinách rozdělena do jednotlivých panelů, vyprávěl:
„Jo děti, to za našich časů bylo maso ještě občas vopravdu z masa. Ba jednu dobu dokonce z ropy. Než došla… Ale to vás nezajímá, protože máte furt napojený mozky na těch virtuálních internetech…
A já vlastně taky. Protože nemám vnoučata.“
Poslední, třetí panel stripu byl bez textu, stařík na něm byl sám, s obdobně prázdným pohledem, jaký měli předtím jeho vnuci z jedniček a nul… Josef se při té vzpomínce smutně pousmál. Vždycky se mu ze zastřeného dna paměti spíš vybavovaly věci buď zcela nepodstatné či deprimující, než veselé. Asi toho moc veselého neprožil, nebyl si jistý. Nebo se možná vyžíval v duševní bolesti…
Sešel po prudkých, neudržovaných schodech. Následně prošel dlouhým podchodem, páchnoucím výkaly a močí. Záměrně se tak vyhnul šťastnější čtvrti prominentních občanů velkoměsta. Zároveň minul panikařící davy a mohutnou dopravní zácpu, v okolí blízké hlavní třídy, která vedla ven z města.
Lidé šíleli a prchali před domnělou mimozemskou hrozbou. Proč byl znovu a znovu posílán do tohoto data, než ho přemístili k pohovoru, nejprve nechápal. Ale nyní mu to stejně jako už tisíckrát předtím bylo jasné. Když museli on a miliony dalších při každém svém neúspěchu zas a znovu sledovat porážku svého druhu, vryla se nadřazenost dutohlavů hluboko do obecného podvědomí. Zakořenila ve vás tak, že jakákoli myšlenka na odpor se vám ze samotné hloubi duše příčila. Ti parchanti byli zatraceně chytří.
V duchu si přehrával následující události toho dne. Mimozemské jednotky obsadí strategicky důležitá místa. Kdokoli se jim vzepře, skončí v cele. Ať už na zemi či na vesmírné lodi, překvapivě opravdu podobné notoricky známému talíři. Budou hrát na efekt. Řízený skok v čase a prostoru je účinná záležitost. Ve všech médiích budou vzápětí vysílány záznamy z celého světa…
Mimozemšťané, respektive jejich velitelé v rudých přiléhavých uniformách, zabijí vůdce nejvýznamnějších států před zraky shromážděných a importovanou televizi či digirozhlas sledujících občanů.
Následně se vrátí v čase a oživí je. Paradox všech paradoxů, a přece to bylo možné…
Tato demonstrace, spolu s odhalením jejich údajné role stvořitelů, udělá pochopitelně na všechny takový dojem, že se v bezmocnosti podřídí. Moc, jakou tihle podivní, bachratí tvorové třímají v rukou, odzbrojí všechny natolik, že se nikdo nezmůže na odpor. A když to náhodou nějakou tu horkokrevnou skupinu extremistů napadne, nestane se to. Ta šílená ironie ho už ani nebavila…
Pamatoval si, jak jistý velký vědec kdysi dávno prohlásil, že kdyby existovalo cestování v čase, už bychom tu měli turisty z budoucnosti. Kdyby ten geniální pán na vozíku tenkrát jen věděl, jak moc velkou, a zároveň malou pravdu měl. Byli tu. Možná už od počátku. Se strojem času je to snadné. Možná i oni kdysi urychlili evoluci.
Možná že to oni způsobili, že zrovna jistí lidoopi se časem stali inteligentní rasou. Vesmírná odysea v praxi? Těžko říct. Jisté bylo to, že když lidstvo došlo bodu, kdy bylo připraveno, přišli… Vládci. S novými technologiemi a novým třídním systémem. Systémem, na jehož vrcholu čněli oni. Jejich podivně bachraté, sépioví té hlavy v sobě ukrývaly intelekt, jakému lidská mozkovna nesahala ani po kotníky.
Když teď mířil k Úřadu, pocítil nervozitou vzbuzenou nevolnost. Potřeboval se někde posadit a trochu si srovnat myšlenky. Pokaždé, když si ustřelil hlavu, bylo (překvapivě) o chloupek těžší dát se následně dohromady. Bylo to mnohem horší než probudit se po flámu v objetí opice. Vědomí, že tu černou věc nese s sebou a dost možná ji zase použije, mu moc duševní rovnováhy nepřidávalo…
A rozhodně to nebylo proto, že byl pacifistou. Ozvalo se povědomé cinknutí tramvaje. Svitlo mu. Díky bohu! Nevědomou, podvědomě řízenou chůzí došel přesně tam, kam potřeboval. Stanul poblíž zastávky.
Na blížícím se spoji nebylo žádné číslo. Svítil jen nápis „Manipulační jízda“. Právě ten pro zasvěcené znamenal jistý a přímý odvoz přímo před Úřad.
Doběhl zastavující tramvaj, mávaje na řidiče kufrem s vrytými mimozemskými znaky. Ten jen mrkl do zrcátka a vzápětí mu otevřel dveře. Josef nastoupil, poděkoval a ztěžka dosedl na plastovou sedačku. Měl moc rád tyhle spoje, které byly replikami prastarých vozidel z druhé poloviny předchozího století, nebo možná ještě starších, to v tu chvíli s jistotou nevěděl. Byla to jedna z mála věcí, které mu v tomhle šíleném, navzdory všemu pořád stejně rotujícím kolotoči nevadily, ba dokonce je vítal.
Jestli opravdu netoužil vědět, co budoucnost pod nadvládou přinesla, byly to nové tramvaje. Když ani lidé nedokázali pro pocit nostalgie tyhle prostorné a pohodlné krásky nahradit ničím povedenějším, pochyboval, že dutohlavové přes všechnu pokrokovost a na hony vzdálenou rozvinutost technologií budou v tomhle ohledu nějakým přínosem. Novější nemusí vždy nutně znamenat lepší…
Na sedačkách před ním seděli dva lidé s povědomými tvářemi. Jinak byl vagon prázdný. Nikdo mu nyní nevěnoval jediný pohled. Prvním z dvojice byl muž zhruba jeho věku. Šlo o mladíka nesmírně pohublého vzezření. V jeho tváři upoutala malá, do lebky propadlá a nervózně těkavá očka, jež byla umocněna vysokým čelem. To svádělo očividně vítězný, byť vleklý boj s mastnými řídnoucími vlasy, jež měl dotyčný načesány do směšného, klukovského účesu.
Druhou osobou byla nesmírně obézní žena s téměř srostlým, jakoby zamračeným obočím. Po krátké chvíli od nich Josef odtrhl oči, byť se nemohl zbavit dojmu, že je odněkud zná. Stáhl si raději respirátor a zhluboka se nadechl filtrovaného vzduchu, který ve všech prostředcích veřejné dopravy zajišťovaly důmyslné čističky. Chvíli tiše naslouchal jejich hovoru.
„Ta nová sekretářka na Úřadě… Viděls ji, jak vypadá? Ty vole!“ říkala zrovna opulentní „dáma“.
Josef sebou nervózně trhl. Že by snad… Ale přece nemohla být řeč o ní! Nebo ano? Smysl by to koneckonců dávalo. Před Příchodem pracovala v administrativní sféře. A to, že teprve ráno našel na posteli její vychladlý důlek, vlastně při možnostech technologií neznamenalo nic.
Úřad se totiž nacházel v jakési časové bublině, separovaném území mimo vše ostatní, do kterého jste mohli vkročit prakticky z jakékoli linie, měli-li jste k tomu oprávnění. Takový ostrov uprostřed hybného oceánu času… Bolela z toho hlava, ale bylo to tak. A nakonec, co by pro něj bylo víc ponižující než vídat svou přítelkyni na pohovorech? Sledovat, jak pracuje, prosperuje, funguje, a hlavně… Žije a stárne.
Zatímco on… Stagnuje a doslova stojí na místě. Znovu zbystřil, když ze sebe ta žena v tramvaji začala sypat další věty. Probírala horem dolem vše možné a odbíhala od jednoho tématu k druhému, jako by pro ni jakákoli pravidla normální konverzace pozbývala smyslu. S vulgární obscénností pomlouvala toho či onoho pracovníka nebo pracovnici. A to včetně jeho dívky, jak podle později vyřčeného jména už definitivně poznal.
Bývalé dívky, připomněl si bolestně. Nehodlal na to v nepravé chvíli zapomenout…
Žena mluvila tak rychle a přitom vlastně jednotvárně, že se Josef po chvíli přestal orientovat v chaotické změti nadávek a primitivních vtipů. Navíc příšerně drmolila… Teď zrovna o velikosti prsou některých úřednic. Přitom okolo sebe prskala sliny a nadávky, za něž by se nestyděl ani nejzavilejší kriminálník.
O překot chrlila úsečné věty, jako by se snad bála, že neudrží běh s myšlenkami, jakkoli byl závod s nimi předem prohranou záležitostí. Její pohublý kumpán jen horlivě přikyvoval, občas se nervózně uchechtl či jednoslovně odpověděl, a drbal se přitom za uchem. Josefovi připomínal fretku. Jabba Huit a jeho pochlebovač, mihlo se mu při pohledu na dvojici pobaveně hlavou…
Po chvíli jízdy už ale tiše naslouchat nevydržel. Rozhodl se proto vkročit do jámy lvové. A tak se v okamžiku, kdy tramvaj se signalizačním cinknutím zatáčela okolo budovy Soudců, vyburcoval k poměrně prostoduché otázce.
„Promiňte, že ruším. Ale jsem zrovna na cestě k pohovoru a chci se zeptat, vy pracujete na Úřadu?“
Josef totiž stále nemohl uvěřit, že jsou takovíto lidé zaměstnáni v jedné z nejdůležitějších budov světa. I kdyby třeba jen na podřadném poli údržby…
Oba si ho chvíli tiše, zamračeně měřili. Josef si toho nevšímal. Naopak vítal okamžik ticha. Ten ale, jak věděl, měl brzy odeznít…
„Jo,“ odpověděla konečně, „odpracováváme si tam ty dny, který jsme zameškali kvůli tomuhle,“ dodala, načež mávla výmluvně rukou k okénku, za nímž bylo vidět davy tísnící se na chodníku.
„Prej máme právo nahradit si ztracenej čas. Až si to odkroutíme, dostanem svoji zpětně navrácenou práci a vrátíme se do svý časový tento… Roviny,“ doplnil hubeňour.
Jeho kolegyně ho za to zpražila pohledem. Josef jen na srozuměnou přikývl. Čas byl v novém světě podle všeho strašně důležitý. Ale to zrovna jemu nemusel nikdo vysvětlovat. Chvíli setrvali v tichu, zatímco se venku ozývalo skandování a šum.
Josef se už teď proklínal, že na sebe takhle hloupě upozornil, protože mu bylo jasné, že jeho otázka vyvolá smršť otázek nových, namířených tentokrát proti němu. Patřil do nejnižší vrstvy. Neměl práci ani účel. Nebylo zvykem, že by člověk bez zařazení v nové společnosti oslovil někoho, kdo jej má. A pokud vůbec, tak ještě jako první.
Neexistující jedinci na to zkrátka neměli právo. Tedy vlastně právo se do čehokoli zapojovat. I ti nejslušnější lidé pak cítili jakousi přirozenou povinnost ukázat dotyčnému nebožákovi, kde je jeho místo. Josef tak na sebe přivolal hněv buranů, kteří byli ovšem ve společenském žebříčku výš než on. Oni totiž existovali… O práci jako takové se většinou nemluvilo. Ne konkrétně… Mít ji bylo samozřejmost. Když jste ji neměli, nebyli jste. Což byl přesně jeho případ. Josef se znovu podíval na davy lidí venku. Všichni jdou lepším směrem. Ale nikdo neví kam…
„Tak moment!“ zakrákorala najednou pod silou prozření tlusťoška, strkajíc loktem do kolegy hubeňoura. Už je to tady, pomyslil si Josef a obrátil oči v sloup.
„No jasně! Dyť já tě znám!“ hýkla s nadšením, jako by náhle objevila nový chemický prvek, a znovu šťouchla do střízlíka před sebou, který se polekaně z náhlého výkřiku či snad v předtuše jejích strkanců choulil do sedačky.
„No podívej se na něj! To je ten intelechtuál. Chodili jsme s ním přece do školy!“
Josefovi svitlo. Proto mu byli povědomí… Jak na to mohl zapomenout? Tyhle dva tupce na základce neměl rád snad nikdo. Bachyně, jak zněla její nelichotivá, náhle se vybavivší přezdívka, pokračovala v kdákavé řeči, přerušované jen občasným dýchavičným supěním:
„Všude tahal knihy, blbec. No, pamatuješ? Bez bichle jsi ho nepotkal. A koukni se na něj teď!“ zařvala z posledních sil, které jí poskytl lámající se dech. Vynaložila na poslední větu značné úsilí. Skoro jako by v poloprázdné tramvaji existovalo riziko, že ji nebude slyšet.
Svůj křik znovu doprovázela výmluvným a otravným rýpnutím do tupě se usmívajícího a horlivě přikyvujícího pochlebníka. Bylo vidět, že si to oba nesmírně užívají. Bachyně chytla druhý dech.
„Teď… Teď je to lůza bez PRÁCE!“ přisadila hlučně a začala se hurónsky a značně přehnaně smát. Její smích zněl odporně… Skoro jako když se někdo dáví vlastními slinami. Přesně tak si to pamatoval. Po chvíli se, jako by už tak neměl dost dlouhé vedení, přidal i ten idiot, jehož smích byl zase v pokračujícím protikladu tomu jejímu; tichý a nesmělý, jako by měl strach i upřímně projevit pobavení… Skoro jako by smích nebyl jednou z těch věcí, v jejichž provedení tkví největší svoboda.
Jako by smích ve své nejčistší a nejupřímnější podobě nebyl nejlepším a nejúčinnějším zdrojem terapie a odporu.
Josef na jejich posměch nereagoval. A přece na něj hluboce zapůsobil. Něco v něm, nějaká drobná a přesto významná část jeho osobnosti, toužila smát se s nimi. Smát se vší té absurditě.
A nejen té okolo jeho nicotně bezvýznamné, polovičaté revolty, ale nesmyslnosti toho… Toho všeho… Občas, a poslední dobou stále častěji, měl pocit, že hluboko uvnitř ho tenhle sled nešťastných událostí, zmaru a navzájem se vylučujících rozporů, kterému říkáme život, vlastně hrozně baví… A za to se nenáviděl. Nenáviděl a zároveň miloval. A to bylo ono. Stále stejný, stále tentýž. Paradox.
Protože navzdory mezerám ve vyjadřování a pokleslosti měli ti dva pravdu… Byl lůza, spodina, šváb. Odporná masařka na čelním skle světa, do kterého nepatřil… Zamračil se. Z nějakého důvodu byla obrovská ostuda v něčem neuspět, když na to podle ostatních máte… Vstal, a jsa zmítán sebelítostí, vystoupil z tramvaje, která zrovna jako na zavolanou stavěla na náměstí před průčelím impozantní budovy. Naštěstí. Ti dva zůstali sedět, sami se svým posměchem. Oni totiž šli služebním vchodem. Ten byl mnohem méně působivý.
Pozvedl zrak před sebe. Konečně stál u Úřadu.
Tramvaj, nadále se otřásající dávivým smíchem, odjela a odkryla mu tak výhled. Stál přímo před hlavním vstupem do Úřadu. Stará, omšelá funkcionalistická budova měla do futurismu dutohlavů daleko. Čněla před ním stavba, jež měla na první pohled ty nejlepší dny už dávno za sebou. Ach, jak to zdání bývá klamné…
Vykročil k hlavnímu vstupu. Po krátkých plochých schodech se posléze vynesl na úroveň impozantních, byť lehce oprýskaných masivních dveří. Nad nimi byl bilingně, tedy jak pozemsky tak mimozemsky, vyvedený nápis; Úřad pro diferenciaci a začlenění. Dále pak v prosklené nástěnce, naplněné schématickými plány jednotlivých částí budovy a seznamy jednotlivých oddělení, bylo jakoby v hluboké ironii umístěno několik plakátů s příhodnými hesly.
„Válka je mír. Svoboda je otroctví. Nevědomost je síla.“ Citace z jedné z mála knih, která Vládce opravdu zaujala. O inspiraci se ovšem hovořit nedalo. Když dokážete cestovat časem a proti vší logice nemáte problém zasahovat do dějin, proč si hrát na Velkého bratra a všechny sledovat? Stačilo počkat, až někdo udělá chybu, a pak mu ji vmést do tváře těsně před tím, než se jí vůbec dopustí.
Hesla odkazující na Orwellovu antiutopií byla spíše provokací pro ty, kteří věděli, co znamenají a byli nuceni se před mimozemšťany ponižovat, aby jim bylo dovoleno pracovat a normálně žít… Co ještě v dutohlavech vzbuzovalo bezmezný zájem, byla historie. Ne všichni měli možnost dle vlastního uvážení cestovat v čase.
To byla výsada elity. A trestaných.
Proto se leckdy mnozí z nich velmi často hroužili do dějin. Skoro jako by svoje vlastní neznali, a tak si tuto díru ve znalostech nahrazovali historií lidského druhu. Jejich povědomí o směřování podrobené civilizace bylo přinejmenším… Široké. Všechny filozofie, na nichž se zakládala totalitní zřízení, nečetli. Nechávali je daleko za zády…
Pod tím vším byl ještě přiložen dvouslovný nápis, vzbuzující lehké pobavení a současně mráz v zádech: „Pravda vítězí!“
No jakpak by ne… Pravda je přece tak nádherně subjektivní. A to, co zůstane na druhém místě, přece vždycky zákonitě musí být lež. Vavřínové věnce se koneckonců dávají právě tak vítězům, jakož i časem poraženým…
Zatímco si tak, neupraven a neoholen v pomačkaných šatech a se signifikantním kufrem v ruce prohlížel vývěsku, jeden z lidských zřízenců stojících před vchodem po něm přejel pohledem. Oči se na okamžik zastavily na hluboko do koženky vyrytých značkách.
To stačilo, aby si o něm udělal potřebný obrázek. Jejich pohledy se střetly. Hlídač jen bezvýrazně kývl bradou směrem k bočním dveřím. Byly malé. Směšně nízké. Jako pro liliputy. Musel se tak při průchodu sklonit, aby vůbec prošel. Klaněl se jim. Podřídil se. Opět. Dělal to vše už tak nějak navykle, ale vždy pocítil, byť pokaždé slabší, osténky vzpurnosti. Ten zřízenec se mnou chodil do školy. Je tu dneska vůbec někdo, koho bych neznal? Vida, já byl premiant a on měl prospěch zdaleka nejhorší. A pohleďme dnes… On Ji má, zatímco já tu ze sebe dělám idiota… Fakticky ironie řízeného osudu…
Když se prosoukal maličkými dveřmi a sedřel si při tom laciné sako, stanul ve vstupní síni. Ta mu svou impozantní velikostí vždycky vyrazila dech…
Úřad, jenž se možná zvenčí jevil jako naprosto obyčejná, pomalu chátrající úřední budova, byl zevnitř obrovský… Další ukázka toho, co dutohlavové uměli. Úřad byl mezníkem. Odtud se vládlo celému světu.
Všechny časové linky se sbíhaly právě zde. Mohli jste tu potkat lidi a bachratce ze všech koutů světa. Co se Josefova náhledu na věc týkalo, dost možná byl celý Úřad rozlehlý asi jako průměrné velkoměsto. Z vlastní přítomnosti ve svatostánku vší byrokracie se mu podlamovala kolena. Pokud byla vstupní místnost a vůbec celá budova impozantní rozlohou, s vybavením to bylo podstatně chudší.
Strohé, na šedo natřené stěny se zvedaly k nekonečně vysokému stropu, kde se nacházely kulaté vypouklé zářivky, produkující chladné světlo. Žádná okna, římsy, nic… Jedinou výzdobou byla socha mimozemského boha. Ačkoli jméno té rasy nevešlo ve známost, ježto tedy nahrazováno všelikými přezdívkami, jméno jejich boha bylo známo velmi dobře a nebylo rozhodně nikterak utajované. Říkali mu Alchrean.
Jelikož lidský jazyk, tedy ten prapůvodní, jenž se po tisíce let vyvíjel, ba vlastně vycházel z toho jejich a ten byl už sám o sobě prastarý, bylo prakticky nemožné vysledovat původ onoho slova. Byl to zvláštní bůh.
Z toho, co se Josef během svých více než častých návštěv Úřadu doslechl z útržků odposlouchaných hovorů, věděl, že v každé sebevíc bezvýznamné budově bylo možné najít jeho sochu nebo podobiznu. Byl všudypřítomný. Ale to bylo všechno…
Prostě byl. Nikdo se k němu nemodlil, neměl své chrámy, písmo ani symboly. Jako by už jen jeho domnělá existence Vysvětlovala vše. Josef si už několikrát, jako bezpochyby řada dalších, lámal hlavu, co má ta holohlavá postava vlastně zosobňovat.
Nikdy na to fakticky nepřišel. Zůstaly domněnky. A jelikož neměl Ji, neměl ani přístup k zásadnějším informacím. Musel se tedy jako bezpočet dalších spokojit s tím, že Alchrean tu prostě byl…
Tento bůh byl podle všeho obvykle vyobrazován v pádu, s rozpřaženými pažemi, jako by chtěl vzlétnout. Jenže neměl křídla… Socha, kterou si nyní prohlížel, byla vskutku impozantní svou velikostí i realističností provedení. I nejzpytavějšímu pohledu se pak muselo zdát, že se pomocí neznámé technologie musí vznášet ve vzduchu, protože se nacházel v samém středu krychlovitého sálu.
Josef však věděl, že ve skutečnosti visí na tenoučkých, extrémně pevných vláknech, jež byla lidskému oku prakticky neviditelná. Na rozdíl od okolního světa, na Úřadu mohl být svědkem plynutí času. Byl tu tenkrát, když sochu věšeli. Snažil se příliš nepřemýšlet, jak moc dávno se mu to už zdá…
Alchrean sám pak krom toliko charakteristické pózy nebyl ničím zvláštní. Nebyl svalnatý. Ani pohublý či tlustý. Oděn byl jen v prosté spodky. Tvář neměla určitých rysů, vévodily jí prázdné oči bez duhovek a pootevřená ústa. Jediným významným znakem, podle nějž jste ho mohli bez obtíže identifikovat, byla tenká rudá čára, táhnoucí se od jamky pod nosem k hornímu rtu. Co to mělo znamenat, Josef Kesl nevěděl…
Takhle tedy vypadal mimozemský bůh, kterého měli za svého přijmout i lidé Země. Ničím zvláštní, ničím významný. Ačkoli se dalo předpokládat, že to mohl být on, kdo rase, okupující planetu, dal technologii, díky níž si mohli hrát na božstvo. Nikdo ale tuto modlu neuctíval. A přece to nebylo to, čím byl nejvíce podivný…
Bohem mimozemšťanů odlišné stavby těla byl zcela očividně nejobyčejnější člověk…
Holohlavý, prostý muž zcela normální tělesné konstituce. Možná proto byli všichni v jeho uctívání tak vlažní. V duchu účelné, přísně laděné symetrie nacházela se přímo pod božskou skulpturou obrovitá, pravidelně mnohoúhelníková recepce s bezpočtem pracovnic, přijímajících příchozí. U každé strany se stála předlouhá fronta. Kdosi Josefovi poklepal na rameno. Otočil se. Byl to znovu zřízenec, oděný v nezaměnitelnou modrou uniformu.
Beze slova ukázal na jeden z automatů poblíž vstupních dveří. Těch maličkých, kterými nezaměstnaný občan vešel. Josef k němu vykročil. Jemu zkrátka výhoda mezilidského kontaktu nepříslušela, pokud to bylo jen trochu možné.
Jakmile se k černému zařízení s pár tlačítky a mikrofonem pro rozeznání mluvy přiblížil, spustila pohybová čidla po krátkém skenu jeho osoby projekční jednotku. Těsně nad klávesnicí se zobrazila holografická projekce neidentifikovatelně rozostřeného obličeje rozhraní. Promluvil na něj stejným strojovým hlasem, jaký se mu toho dne po probuzení rozléhal v hlavě. Nenáviděl ho…
„Dobrý den přeji. Toto místo se vyskytuje ve vlastní dimenzi, zcela nezávisle na okolní čas a prostor. Přesto zde ale platí veškeré zákony stanovené Nejvyšší pozemskou radou. Pečlivě se připravte, za chvíli začne váš začleňovací pohovor, který vám pomůže znovu nalézt své právoplatné místo a účel ve společnosti.“
Poté, co jej bezpohlavní vizualizace takto krátce uvítala, přiřadila mu pořadové trojciferné číslo, které si musel pamatovat (s tichou ironií si vybavil, že při jednom z dřívějších pokusů dostal tři šestky), a odkázala ho do příslušných míst v registrační části budovy. Žádný prostor k odpovědím a otázkám nedostal. Ne že by ho potřeboval.
Otočil se na podpatku a vydal se jednou z bezpočtu bočních chodeb rozlehlé místnosti k výtahům. Minul je a přešel ke schodišti. Do výtahu nesměl. Zpočátku, kdy byla většina občanů Země bez přiděleného Účelu, byly výtahy prakticky neustále plné. Chodby, jimiž před chvílí prošel, byly tehdy plné halasu a lidí.
Teď tu byl sám. Čím více lidí pracovalo, tím méně bylo pro nezařazené nutné používat výtahy. Ty sloužily pracujícím. Živým. Dlouho sestupoval po schodech, než se dostal do příslušného patra.
Otevřel dveře, které jej zavedly do rozlehlé, spoře osvícené čekárny, zející neutěšenou prázdnotou. Na monitoru u zdi svítilo digitálními číslicemi jeho číslo. Vydal se tedy rovnou k prosklené překážce, a aniž čekal na vyzvání bachratce, nacházejícího se za ní, usedl na rozvrzanou plastovou židli.
Nelidský úředník mu nevěnoval jediný pohled. Důležitě, s pedantskou pečlivostí si prohlížel jeden z bezpočtu šanonů, nadepsaných Josefovým jménem. Kesl si onoho tvora chvíli prohlížel. Skrzhluk Krahan…
Na každý pohovor mu dříve po několika sezeních přidělili nového zkoušejícího. Přehazovali si ho jako horký brambor. Většinou byli jeho předsedající velmi nerudní. Podle všeho totiž dostali práci s ním za trest. A bylo to i poznat. Zpravidla se jednalo o úředníky, které bylo třeba odsunout po nějakém průšvihu či pochybení. Takoví byli snad všichni. Ne však Skrzhluk Krahan…
Nikdy nebyl neupraven, nikdy na sobě nedal znát jakékoli emoce. Krom jedné. Občas na něm bylo až příliš poznat, jak strašně moc ho jeho práce baví. Josef měl za to, že už ho viděl tisíckrát. Tenhle dutohlav to s ním zatím vydržel nejdéle.
Dost možná mu už byl přidělen natrvalo. Skrzhluk byl typickým představitelem rasy uchvatitelů. A jistě i chloubou. Úzkostlivě pečlivý a neúplatný až do morku kostí. Nebo čehokoli, co se vlastně skrývalo pod jeho bledou pokožkou.
Měl na sobě oblek od nejmenované velké oděvní společnosti. Šitý byl pochopitelně na míru. Šlo o luxusní značku, jež byla už po dlouhá léta známá schopností svých podnikatelů. Zlé jazyky o ní rády vtipkovaly, poněvadž bachratci nebyli jedinými okupanty, které ona firma za svou dlouhou a prosperující existenci odívala.
Těžko říci, zda šlo čistě o podnikavost, nebo firemní tradici. Ale což… Obchod je obchod a pojem bezpáteřnosti beztak vymysleli lidé, no ne? A pak… K čemu je obsazovat a vládnout, když při tom nevypadáte dobře?
Na člověka příliš útlé tělo s párem rukou navíc, spolu s velkou bachratou hlavou, však v obleku, navzdory jeho preciznosti, vypadalo spíš směšně. Dutohlavové měli navíc přímo uprostřed klenutého čela třetí oko. Bylo o trochu větší než ta dvě níže. Jeho víčko bylo vždy zavřené. O funkci tohoto oka se toho moc nevědělo. Dokonce i brýle, které zrovna Skrzhluk náhodou nosil, měly sklíčka jen dvě. Možná to mělo co dělat s jasnozřivostí těch bytostí… Těžko říct.
Když se Josef dosti znechuceně vynadíval na osobu, která měla v rukou už patrně navždy otázku jeho budoucnosti, dospěl k názoru, že už oba sedí v tichosti dosti dlouho a měl by na sebe tedy uvést Krahanovu přezíravou pozornost. Neexistovala totiž možnost, že by si ho ten dutohlav nevšiml, tím si byl jistý. Měli výjimečně vyvinuté smysly. Údajně prý byli schopni i číst myšlenky, když jste uvažovali příliš emotivně…
Josef tomu nevěřil. Hlasitě si odkašlal. Skrzhluk pozvolně zavřel šanon, uložil jej mezi Ostatní a vytáhl jiný, ještě obsažnější. Ty pevné červené desky Josef dobře znal… Okruhy. Bachratec je přepečlivě otevřel a poté, aniž zvedl zrak, pravil nelidským hlasem s nepřirozeně ostrými sykavkami:
„Ach, ano, pan Kesl. Dobrý den přeji. Jste zjevně připraven… Opět. Dal byste si něco k pití, než začneme?“
„Ne, děkuji.“
„Jistě, možná dobře děláte. Nechci předbíhat, ale zkušenost mi velí, že se tu patrně dlouho neohřejete.“
Josef to nechal bez odezvy.
„Každopádně… Já si dám ká-vu,“ pravil a krátce cinkl na stolní zvonek. Za ním se ozvalo nesmělé zaklepání, načež se otevřely dveře kanceláře. A v tu chvíli měl Josef pocit, že se mu zastavilo srdce…
Vstoupila ona. V sukni a košili. Tak ty řeči v tramvaji byly pravdivé. Dostala tu práci. Věděl to, přesto nějaká jeho malá částečka dosud doufala, že třeba šlo jen o shodu jmen. Či že snad pracuje někde, kde ji neuvidí. Zákony schválnosti ale fungují dokonale…
Nesla malý šálek s kouřící kávou. Zarudlé oči upírala k podlaze. Skrzhluk si od ní vzal hrnek a usrkl. Poté spokojeně kývl. Shýbla se k němu. Cosi jí tiše pošeptal a poté ukázal na Josefa.
A náhle, zničehonic zvedla zrak k němu. Na tohle nebyl připravený. Už nikdy…
V očích se jí leskly slzy a… Naděje. Zhluboka se nadechla, jako by chtěla něco říct. Poté se zajíkla a beze slova odběhla do vedlejší místnosti. Krahan jen rozvážně míchal lžičkou své chladnoucí espresso. Poté s nesmírně hlasitým srknutím dopil zbytek, zamlaskal a položil prázdný šálek zpět se lžičkou na talířek.
Odsunul jej, a na chvíli se jeho ruka provokativně pozastavila nad zvonkem. Ušklíbl se, a poté, jako by si to náhle rozmyslel, posunul si jen brýle a zalistoval okruhy otázek… Stále Josefovi nevěnoval jediný pohled. Ta přezíravost byla až obdivuhodná.
„Nuže, sdělil jsem vaší přítelkyni, že v případě úspěchu v tomto… kole pohovoru… budete pracovat přímo zde, pode mnou. Tohle oddělení čeká jiné zaměření. Časem… Není to slibné?“ Otázka chvíli visela ve vzduchu.
„Jistě, nesmírně,“ vysoukal ze sebe Josef a snažil se, aby to znělo upřímně. Moc mu to nešlo. Jeho pohled neustále vábily červené desky…
„Dobrá tedy. Předložte mi prosím váš dokument.“
Josef beze slova sáhl po kufříku, otevřel jej a vsunul nelidským písmem popsaný list papíru do otvoru v tenkém plexiskle přepážky. Skrzhluk si jej zběžně prohlédl, přikývl, položil jej poblíž velkého razítka na pravé části stolu a na chvíli se zahloubal do otázek.
„Popište mi, prosím, mhmmm…,“ zamručel mimozemský úředník, zatímco se probíral deskami s připravenými okruhy pohovorových otázek.
Josef po nich rychle přelétl pohledem. O těchto předepsaných otázkách se vyprávěly hotové legendy. Pamatoval si, že se je jednou pokusil ukrást. Neúspěšně, samozřejmě. Pro mimozemskou rasuje sestavili pozemští personalisté.
Otázky byly pečlivě připraveny pro opětovnou kvalifikaci všech myslitelných i nemyslitelných povolání; Od uklízečky po teoretického fyzika. Původně mělo jít o pouhou formalitu, jejíž pomocí měl být každý jakkoli zaměstnaný člověk zanesen do jejich záznamů.
Bohužel noví vládci planety Země se do byrokracie zamilovali, a navíc už tak obsáhlou dokumentaci obohatili o vlastní nepochopení účelnosti otázek. Proto je vůbec nepoužívali s přihlédnutím k znalostem, zkušenostem a schopnostem dotazovaného. Proto mohl kuchař dostat okruhy z aplikované fyziky, či snad zmrzlinář prostý dotaz, týkající se výroby aglomerovaných materiálů.
Člověk, který pohovorem z nějakého důvodu neprošel, jej musel absolvovat znovu. Bůhvíproč byl nejsnazší a nejlevnější způsob pro cestování v čase po vlastní ose, jehož spouštěčem bylo umístění speciálně upravené nábojnice do mozkovny.
Při ukončení existence daného jedince v čase a prostoru vyslal projektil, reagující s registračním čipem v tkáni elektromagnetický signál, s jehož pomocí pak mimozemšťané zaznamenali opětovné datum pohovoru. Dotyčný se pak probudil ráno před pohovorem a celý proces absolvoval znovu.
Hurá, vítejte v polovině 21. století! Pro práci se páchají sebevraždy… Co mi asi ten kentus předhodí tentokrát? Pomyslel si, zatímco odevzdaně sledoval emzáka, slastně vybírajícího příhodnou otázku. Mžoural na papír těma velkýma vodnatýma očima o velikosti křepelčích vajec.
„Popište mi… Ach ano, popište mi za použití odborného, ehm… názvosloví makroskopické a následně mikroskopické znaky následujících dřevin. Zde máte potřebné vzorky a snímky jednotlivých řezů,“ vyzval ho ten hnusák, načež si olízl masité rty a Josef na něm viděl, že je sám se sebou spokojen.
Ten pomstychtivý parchant si pečlivě přečetl jeho složku a v jeho pokoření se vyžíval. Opět… Měl chuť prorazit židlí přepážku, chytit ho za flígr a pořádně s ním zatřást…
Nešlo ani tolik o to, že dostal otázku, na niž pro svou nekvalifikovanost neuměl odpovědět, byť se dendrologii okrajově zabýval kvůli jistému článku, který psal pro Oběžník. O to, že stačila nejmenší chyba, aby byl shledán nekvalifikovaným k výkonu práce. Josef se zhluboka nadechl, sbíraje síly k odpovědi…
Nikoho jeho boj nezajímal, jak vidno. Takže nastal čas. Tentokrát to dokáže… Určitě! Na chvíli ucítil naději. Ano! Tutéž naději, jakou zahlédl i v jejích očích! Předtím možná párkrát testy nezvládl záměrně. Párkrát byly moc těžké. Jeho záměr byl neuspět. Když se teď rozhodl vyvinout úsilí opačným směrem, ucítil zvláštní lehkost. Vydržel dlouho, déle než většina. Nakonec se podřídí. A tak je to správně. Tak to má být. Nač mrhat časem, který sice fakticky neplyne, ale stejně stále zatěžuje mysl jako ocelové závaží. Nebo jako pytel peří. Co z toho způsobí větší malátnost, je otázka…
* * *
Smutným faktem bylo, že tenhle pohovor byl jedním z nejkratších, co Josef zatím zažil. Byl po celou dobu zvláštně otupělý, jako by se to celé týkalo někoho jiného. U kontrolních otázek, jejichž pokládání a zodpovídání charakterem připomínalo westernovou slovní přestřelku, nakonec pohořel chybou v oddílu mikroskopických znaků dřeva. Jako spisovatel populární literatury neměl šanci. Tenhle Skrzhluk už mu začínal lézt krkem.
V myšlenkách se tiše vracel do doby, kdy to začalo. Zprvu se rozhodl záměrně neprojít. Schválně dělal během zkoušení banální chyby, jindy zase odpovídal co možná nejlépe, aby příští otázku zase pokazil. Pokaždé však neprošel. Když si v prvotních fázích všimli, že tvrdošíjně odpovídá špatně, zkoušeli všechno možné.
Krásnou, každým pohybem ho svádějící blondýnu, lidské úředníky, jeho kamarády z dětství, vlastní lidi… Nic nepomáhalo. A potom, jednoho dne, když se to kvůli své lásce rozhodl zvládnout a projít, zasedl s ním Skrzhluk Krahan. Nedalo by se říct, že Josefa nenáviděl. Ne… On otevřeně opovrhoval všemi lidmi. Josef se jen stal terčem pro jeho hněv. Skrzhluk dělal vše pro to, aby Josefovi ublížil. Což vyvrcholilo tím, že si vzal za sekretářku jeho přítelkyni.
Josefa mnohokrát napadlo, zda existují nějací lidé, jež uvažují jako on. Jestli jsou někde vůbec rebelové, kteří se odmítli začlenit do nového řádu a vytvořili svůj vlastní. Čím víc o revoluci přemýšlel, tím méně mu to přišlo pravděpodobné. Na to byli ti bachratci až příliš důslední…
Po tom, co odpověděl špatně, zaklapl Skrzhluk desky. Jako by říkal: „Tak, to bychom měli!“ a položil mu ještě několik doplňujících otázek, na které sice znal odpověď, ale přesto se stejně ptal pokaždé. Bez výjimky… Tak pečlivě dodržoval svou rutinní úlohu.
„Nuže, jaká byla vaše profese předtím, než jsme zde nastolili pořádek?“
„Byl jsem spisovatel. A později redaktor Oběžníku.“
„Ach, ano… A jaké knihy jste psal?“
Přirozeně. Skrzhluk se pokaždé absolutně nezajímal o Josefovu novinářskou práci. Jednak proto, že ji přirozeně do puntíku znal a Josefův skepticismus z článků přímo crčící se mu zrovna dvakrát nelíbil. A dále proto, že novinářů bylo nyní záměrně co nejméně a jejich práce sloužila pouze účelům propagandy.
„Tvořil jsem převážně fantastickou literaturu.“
„Co to znamená?“ příkře se ho otázal dutohlav. Byl tak… pedantský. Skrzhluk podle všeho neuznával nic jiného než literatura faktu. Jinou formu zábavy tento představitel uchvatitelské rasy podle všeho neznal, nebo ho absolutně nezajímala. Josef se přesto s povzdechem pustil do záměrně detailního výkladu historie fantasy žánru. Právě když se postupně dopracoval od Tolkiena a jiných průkopníků, ať už šlo o Howarda či méně známé autory, jako byl Peake, k Pratchettově humoristické fantasy a dále pokračoval k Sapkowskému a jeho ironické reflexi tehdejší společnosti, byl zrovna u fenoménu Martinovy legendární Písně ledu a ohně, jež byla na počátku století mírně zastíněna seriálovým zpracováním, ho Krahan nevybíravě přerušil.
„To by snad už stačilo. Mluvíte i myslíte jako kniha. Ale publikace, které jste psal, přece nejsou potřebné…“
Josef si povzdychl, naplněn odevzdaností.
„Potřebné? Ale vždyť lidí baví, povznášejí je.“
„A co krom zábavy či povznesení z vašich… děl plyne? Koneckonců, všechny produkty vám podobných, filmy, ty uctívané osobnosti. Ta odporná popkultura bavící masý… Jako takové jsou k ničemu. Neléčí nemoci. Nestaví domy. Nepřispívají ničím než vlastní ješitnou existencí.“
Krahan se snad poprvé za celý pohovor usmál, zjevně naprosto spokojen sám se sebou. Na případnou odpověď ani nečekal.
„Nuže, myslím, že mi to protentokrát bude stačit. Má zkušenost s vámi se prokázala jako zcela správná,“ řekl a s přehnaným důrazem otiskl na Josefův papír razítko, jehož hlasité cvaknutí definitivně potvrdilo opakování vžitého cyklu.
Krvavě rudý nápis „Neprošel“ chvíli osychal.
Skrzhluk papír poté vzal a založil do šanonu. Následně vytiskl zcela nový, z kovové krabičky, do té chvíle pečlivě uzavřené v sejfu pod stolem vyňal nábojnici, položil ji na papír (příhodně do prázdného prostora pro razítko) a obojí podsunul Josefovi. Při pohledu na projektil se Jopzefovi zvedl kufr. Ten příslovečný samozřejmě… Náboj měl sytě modrou barvu. Jak taky jinak. Červený určitě jen tak někdo nedostane.
Skrzhluk po chvíli ticha cinkl na zvonek. Do místnosti znovu vstoupila ona. Pohlédli na sebe. Skrzhluk si jich nevšímal a vyplňoval jakousi dokumentaci. Ticho, provázané škrábáním pera protrhl její sytý, třesoucí se hlas…
„Jen… Udělej, co musíš. Třeba ti to pan Skrzhluk příště ulehčí.“ Slzy, mísící se s vnitřní září prosby… Něco uvnitř něj začalo praskat. Skoro jako nějaké lano, poutající ho v meze stanovené zkušenostmi. Ten pomyslný provaz už drželo pohromadě jen pár drobných vláken.
„Jasně,“ procedil přes bolestivě zaťaté zuby.
A ona najednou pochopila. Chvíli to vypadalo, jako by se jí drala na jazyk ona nenáviděná otázka. Poté si utřela slzy, přikývla a sklopila zrak. On ji ale stejně slyšel. Už to řekla. Jednou i milionkrát.
„Proč… Proč to vůbec děláš?“
Skrzhluk se zase posměšně zašklebil. Ale nepodíval se na něj. Josef věděl, že má u sebe na vnitřní stěně přepážky umístěnou obrazovku, kde jsou mu promítány záběry miniaturních kamer, rozmístěných různě po místnosti. Proto se ani nemusel otáčet za sebe, aby viděl reakci Josefovy milé.
„Jasně… Rád mu pak budu leštit boty,“ zamumlal Josef a usmál se na ni. Věděl, že i když dělala, že si ho přestala všímat, cítila na sobě jeho spalující pohled. V jeho úsměvu bylo tolik trpkého vzteku, že ani Sokratův odvar z bolehlavu nebyl jedovatější. Tak takhle to je… Do smrti budu dělat poskoka někomu, jehož jméno zní jako chrchlání…
Jeho poznámku nechali oba bez odpovědi. Skrzhluk svou sekretářku opět posunkem propustil.
Josef cítil narůstající beznaděj, pramenící z jeho situace.
„Proč… Proč my? Proč ne třeba roboti?“
„Roboti? Milánkové… To vy jste naši roboti. Roboty jsme zkoušeli před vámi a málem nás to stálo úplně všechno. Jen tak tak jsme je dokázali zastavit. Naproti tomu vy jste dokonale promyšlený projekt…“
„Jak, jak dlouho to mám ještě dělat?“ zaskučel Josef. Už se nedržel zpátky. Žaludek měl na vodě, jako by se konečně probouzel ke svému účelu. Cítil strach a bolest. Nekončící duševní utrpení, ve které byl uvržen. Bez konce, bez dna, na něž by dopadl. Po tvářích mu stékaly slzy.
„Dokud se toho nezbavíte. Posledně jste měl strach. A nyní ho máte taky. Ve chvíli, až tu primitivní zbraň pozvednete k hlavě beze strachu a z prosté povinnosti, jedině a pouze tehdy, budete schopen udělat opravdu cokoli. V tom okamžiku, kdy se plně odevzdáte smrti, stanete se způsobilým. A k tomu dospějete jedině opakováním,“ řekl ten slizký tvor, a aniž by vzhlédl od dokumentace, ještě o kousek přisunul Josefovi jeho papír zpět. Bez razítka…
Nábojnice se skutálela a dutě dopadla do stále otevřeného kufříku. Cosi se v něm zlomilo. Podíval se na dno zavazadla, v němž přistála. Otevřené… Jako nevyřčená otázka. Řečnická otázka s předem známou odpovědí. Pozvedl pistoli. Vždy, když ji pin strachu, vzpíraje se pudu sebezáchovy přibližoval k hlavě, aby se zastřelil, třásla se mu nepatrně ruka. Ukončit život… Neprojít… Nyní se mu netřásla. Byla klidná a pevná. To proto, že tentokrát v ní třímal ne vražedný nástroj ponížení, ale moc.
Odjistil ji. Vyňal zásobník. Vložil do něj modrý projektil. Zasunul jej zpět a natáhl závěr. Náboj se posunul do komory. Připraveno k výstřelu. Konec… Věděl, co to mělo znamenat. Až se zabije s radostí a chutí, jako by šlo o odměnu, s příslovečně psí pokorou a oddaností, bude způsobilý. Nešlo ani tak o splnění otázek. To bylo podružné. Možná. Pozvedl zrak. Vysoko u stropu byla zavěšena menší verze Alchreanovy sochy. Byl opravdu všude. A když si tak Josef rozvážně prohlížel křivky toho holohlavého muže, došlo mu to…
Alchrean nebyl bůh. Byl to zjevně obraz člověka. Tak, jak ho dutohlavové viděli. Jak viděli celé lidstvo. V pádu do neurčita. A díky tomu, že byl skoro všude, měli svůj bezvýznamný pád do nicoty lidé stále před očima.
„Ano, ano. Je to, řekněme… Gesto úplného podvolení, o nic víc tu nejde. A teď… Běžte s tím ven, ať nám tu nezaneřádíte podlahu,“ zamumlal ještě úředník před ním bezvýrazně.
Josef ani nemusel zvedat oči, aby věděl, že tvor se na něj stále ani nepodíval. Proč taky. Pro někoho, jako byl on, to přece musela už být taková malá sebevražedná rutina. Pohladil hlaveň zbraně. Podívej se na mě, ty slizkej hajzle! zakřičel v duchu.
„Co si to dovo…!“ vykřikl mimozemšťan. Spíš než jako výbuch vzteku to stále znělo jako hlasité konstatování.
Tak přece jen ta telepatie funguje…, proběhlo Josefovi hlavou, když namířil pistoli nad desku stolu.
Mimozemský úředník už svou větu nedokončil. Zůstala nevyřčena, jsa přeťatá třeskem pistole. Plexisklo se rozsypalo.
Skrzhluk tam tak chvíli seděl s otvorem v hlavě. Výstřel přepůlil masivní brýle, jejichž poloviny slétly z obludně nelidské hlavy k zemi. Jeho oči se zalily sytě zelenou tekutinou a třetí se mírně pootevřelo.
Nato se z něj vydralo nesrozumitelné zachroptění, a poté se jeho tvář s tupým, nechápavým výrazem zabořila do stohu lejster. Josef pustil prázdnou pistoli, z jejíž hlavně se ještě kouřilo. Otupěle se usmál a z očí mu dál tekly slzy. Štěstí a smutek. Smutek a štěstí…
Protáhl mrtvolu na svou stranu a skoro láskyplně ji položil na zem. Potom si sáhl do náprsní kapsy. Hřebík byl na svém místě. Pevně ho uchopil mezi prsty a tímto provizorním „boxerem“ začal do mrtvého dutohlava bodat. Ruku měl brzy ulepenou zelenou mazlavou tekutinou. Cítil bolest, jak se mu hřebík s každým úderem vrýval do masa.
Ale k čertu s tím. Byl naživu! Poprvé, ano! Poprvé za celé věky cítil, že navzdory vší marnosti udělal něco nepředvídatelného. Něco, co se příčilo řádu a pravidlům, co vzešlo z jeho hlavy. Něco, co bylo ve všech směrech jeho! Jeho a ničí jiné. Navzdory tomu, nač se nyní mohl těšit, jaký trest na něj ti odporní otrokáři vymyslí, poprvé za celé věky… byl svobodný!
A v tom jediném krátkém okamžiku pocítil Zadostiučinění. To už mu neuzmou. Zadýchaně přestal bodat a napřímil se. Hřebík mu vyklouzl z prstů a s cinknutím upadl na podlahu. Tam jej postupně obklopila šířící se louže mimozemské krve, mísila se s lidskou, jež odkapávala z Josefovy nyní již zase zaťaté poraněné pěsti. Rozpažil a slastně se usmál.
A stál tam, dokud ho časová eskorta dobře mířeným, jistým úderem teleskopického obušku do hlavy neomráčila a neodnesla. Nejen kamery, ale i impulz ze zabudovaného čipu v jeho mozku by jim býval byl umožnil zadržet ho ještě před tím, než by se k jakémukoli zločinu odhodlal. Ale neudělali to. V tom bylo největší kouzlo jejich strategie podrobení, největší a nejchlupatější běloučký ušák v klobouku.
Iluze svobodné vůle.
Lidstvo si navléklo oprátku samo. A bylo zcela přesvědčeno, že tak učinilo z vlastního rozhodnutí. Právě proto Josefovi nikdo ve výstřelu nezabránil. Nebylo třeba. Úředníka zabil v území mimo čas a prostor.
V bublině, kde si s kontinuitou mohli dělat, co chtěli. To ostatně dělali i v běžných časových liniích. Bez ostychu. Nebyl nikdo, kdo by je zastavil. Úředník sice zemřel, ale stačilo pár opatření, krátký skok v čase a tradá, Josef nezabil živého tvora, ale jen věrohodnou holografickou simulaci. Zčeřené vlny odezněly a hladina se srovnala…
* * *
Nebyl on… Byla tma. A na jejím pomezí. Menší tma? Ne, jinak. Světlo. Odnikud a odevšad. Jako ta tma. Souznění protikladů protrhl zvuk. Syčivá ozvěna hlasu.
„Milánkové, to vy jste naši roboti.“
Josef se zakousl do zápěstí. S vypětím sil ho drásal. Bolelo to. Nepolevil. Tlačil víc. Ta iracionální touha poznat se, potvrdit si vlastní existenci byla nesnesitelně palčivá. Bolelo to víc. Nepolevil. Až prokousl kůži a… Namísto masa a žil jeho zuby narazily na překvapivě tvrdý odpor. Dostal praskavou ránu. Povolil. Žádné maso, kosti a krev…
Kov, dráty a elektrický náboj. Zmateně se podíval nahoru. Temnota. Žádný bůh, hledící k němu. Pohled dolů.
Ba ne, byla tam. Krev. Konec. Není žádný bůh. Byl živý. On. Ne ten druhý. A bolelo to. Protože už nikdy neměl žít…
* * *
Když otevřel oči, rozdíl nepoznal. Skutečně převládla tma. I nad realitou. Převalil se a posadil. Seděl na nepohodlné pryčně. Byl celý rozbolavělý. Točila se mu hlava. Sáhl si na zátylek, který mu pulzoval bolestí, a nahmatal zaschlou krev. Jak se pohnul, zprudka se přímo nad ním rozsvítilo bledé, mrtvolně umělé světlo, které jako by mu v kontrastu k okolní temnotě propalovalo sítnici.
Otupěle si promnul podrážděné oči a čekal, až si jeho zrak na náhlý příval světla zvykne. Když se tak stalo, rozhlédl se okolo sebe. Byl ve zvláštní cele, víc než cokoli jiného připomínající klec. Podlaha byla betonová. Bylo tu jen malinké umyvadlo, jednoduchý záchod a stolek se židlí. Vše strohé a bytelné, přišroubované k podlaze.
V kleci nebylo mnoho místa. Vnitřní prostor pak nebyl ničím chráněn. Mřížemi sem mohl nahlédnout kdokoli. On však neviděl nic. Cela byla obklopena neproniknutelnou tmou, jediný zdroj světla byl reflektor na vysokém stropu nad jeho klecí, který mířil pouze a jen na její prostor.
Zajednou z mříží, přesně v dosahu mrtvolného světla, ležel na tvrdé podlaze tác s kouskem mazlavého chleba a šálkem černé kávy. Zakručelo mu v břiše. Až teď si uvědomil, jak velký má hlad. Asi ho měl vždycky. Svým způsobem. Protáhl tác maličkým prostorem pod mříží, určeným zjevně k tomuto účelu. Zvedl ho a rozhodl se jej položit na stolek. A hle, na stolku před kavalcem byl…
Konec.
Josef roztěkaně upustil tác. Vlažná káva z plastového kelímku se rozlila a rozmáčila chleba. Najednou jako by na sobě ucítil cizí pohledy. S mrazivým strachem se slepě rozhlížel, podoben zajíci, chycenému do pasti. Tmu nebylo možné nijak prohlédnout. Znovu zvedl zrak ke zdroji světla.
Když tak chvíli mžoural, všiml si, že byl umístěn do úst přízračné sochy Alchreana, jež jako by celá zářila vlastním svitem. Tentokrát ale jeho tvář nebyla blahosklonnou maskou poklidného odpuštění, nýbrž ukazovala pokřivený výbuch hněvu. Se stupňujícím se strachem sklopil pohled.
Ticho matně osvícené cely obklopené tmou náhle protrhl povědomý hlas. Hlas mrtvého. Josef se hned při první vydané polekaně chytil kovových mříží, přitáhl se k nim a zmateně mžoural do tmy…
„Chci jen, abyste věděl, že stejně jako všichni ostatní sklízíte plody svého konání. To vaše vlastní přesvědčení a zarputilý boj s… Jak tomu vy lidé říkáte? Aha, ano… s větrnými mlýny vás sem dovedly. Vinit můžete pouze a jedině sebe. Věřte mi, že sem za vámi budu chodit velice často. Ale přesto mě vidíte naposledy.“
Ten hlas, šustící papírem a zastřeným vztekem, by poznal kdykoli. Byl to Skrzhluk Krahan. Stíny se náhle pohnuly a vypustily ze svého jinak neprůhledného objetí na světlo podivně zdeformovanou, nelidskou postavu. Skrzhluk obtočil své odporné, mnohačlánkové prsty okolo mříží a naklonil se co možná nejblíže k Josefovi, jako by si ten okamžik chtěl vtisknout do paměti té své bachraté hlavy a uchovat jej tam co nejdéle. Josef cítil jeho dech, páchnoucí jako zkažené mléko.
„K čertu s vámi i celou tou vaší podělanou rasou! Jednou stejně umřu a už mě nebudete vídat ani vy,“ odsekl Josef vztekle. Přes všechen hněv se v něm krom zřejmé a nyní již konečné a definitivní prohry zvedalo jakési osudové tušení, blížící se jistotě.
„Zemřete? Ano?“ zapředl úředník. Zavrtěl hlavou a pohrozil dlouhým prstem, jako by káral malé dítě.
„Jistě. Ale vstanete. Odsoudili jsme vás na doživotí. A věřte mi, když vám říkám, že nemáte nejmenší ponětí, jak dlouhá doba to je. Není smrt, pane Josefe. Jen my,“ pravil, načež se bez dalšího slova otočil a vykročil vstříc tmě…
„Hej, počkejte!“ vykřikl občan Kesl.
„Dovolte mi ještě se na něco zeptat! Ještě než… Půjdete a necháte mě tu,“ požádal a křečovitě sevřel mříže.
„Prosím.“
Skrzhluk se po krátkém zaváhání vrátil zpátky k němu a zareagoval typicky úsečnou, krátkou a na oko blahosklonnou odpovědí: „Ale jistě, na cokoli…“
Kdyby nemluvil tak bezemočně, skoro by to i mohlo znít jako sarkasmus. Přesto tu ale zazněl i náznak vzbuzeného zájmu, zahaleného v hávu pohrdání. Z té bezkrevné a veskrze odpudivé tváře nešlo vyčíst vůbec nic.
Josef teď, když se navzájem octli blíž, ještě silněji ucítil ten smrdutý puch, který nevycházel jen z bachratcových úst. Bylo to, jako by jím byla prosycena celá ta bytost. A šlo o něco naprosto odporného.
Konečně plně chápal a doceňoval praktický, byť možná neplánovaný skrytý význam oddělených přepážek v Úřadu. Zároveň mu došlo, že to je nyní nejblíže, co se kdy ocitl k jednomu z nich. Potlačil silnou touhu uskočit co nejdál od mříží. Na to ale bylo už teď pozdě. Utéct mělo celé lidstvo. Jedinec na tom už mnoho nezmění. Jenže v tom to právě vězelo. Stejně jako on nyní, nikdo neměl kam utíkat.
„Chci obšírnější odpověď na svou otázku. A sice… Proč my, proč ne třeba roboti?“
„Vy lidé jste schopni uvěřit i té největší lži. Jen pokud se vám zdá alespoň trochu pravděpodobná. Jste forma života, kterou jsme časem dovedli k dokonalosti. Do samotné své podstaty máte vpravenu metodu cukru a biče. Žádný bůh, pouze my. Jen si to představte,“ pravil Skrzhluk a o krok poodstoupil od mříží. Jeho bledá kůže dostávala v slabém osvětlení ještě děsivější odstín.
„Skutečnost je pro vás mnohdy všední. Sedá a nezajímavá. Cestování v čase přece není možné. To jste nevěděl?“
Josef se zapotácel. Ztěžka dosedl na židli, naprosto konsternován tím tvrzením.
„Ale… To přece… Jak potom? Jak jste zvládli… To všechno?“ vykoktal.
Skrzhluk potěšeně zamlaskal. Poté se sípavě nadechl a zvláštně zabarveným tónem, tolik podobným otcovskému hlasu, na jaký si Josef již vzpomněl dříve, pravil: „Já vám to milerád osvětlím. To se nebojte.“
Skrzhluk počal přecházet kolem klece. Připomínal dravce, kroužícího okolo bezbranné oběti.
„Řízené skoky v čase nejsou jednoduše proveditelné. Ale ani nutné. Když dokonale ovládáte technologii klonování a programování DNA, svedete paměť a Samotnou lidskou osobnost přenášet. Pakliže máte navíc v rukou všechna média, není čas podstatný. Nikdo neumírá… Vždy tu každý může být znovu. Záleží jen na jeho prostředcích. Za příplatek můžete mít lepší tělo a podobně. Klonovací technologie tak dokonalá, že klasický způsob rozmnožování zní jako sprostý vtip. Ach, představte si, o jakou budoucnost přicházíte…“
Na chvíli si oddechl a zastavil se. Josef se nezmohl na nic. Dokázal jen poslouchat Krahanovu plamennou řeč a snažit se to všechno pochopit. Mimozemšťan náhle roztáhl své obludné paže jako nějaká karikatura havrana z pekel a křičel do temnoty, jako by k někomu hovořil.
„Život! Bude na příděl podle toho, jak se dotyčný jedinec dosud projevoval. Plození potomků tak bude výsadou chudých a nepodstatných, kteří si vlastní zopakování nebudou moci dovolit. Počet dětí bude navíc přísně limitován!“
Ty veliké oči mu plály ctižádostí a fanatismem. Skrzhluk byl možná jen kolečkem masivního stroje. Ale po čertech výkonným, stejně jako všechna ostatní. Josef se nakonec ale přece jen odhodlal. Olízl si suché rty…
„Takže… Lidé… My všichni. To jsme nakonec jen upravení kloni? Kopie?“
„Ne tak docela. Ti méně poslušní, vás nevyjímaje, jsou méně než to. Kopie kopií. Roboti s pamětí. Ano, jak už jsem říkal, to vy jste naši roboti. Znovu… Představte si to! Jste umělí, ale jinak. Proces funguje tak, že replikuje nejen tělo, ale i veškeré vzpomínky a osobnost. Tím se zabrání stárnutí. Což prakticky znamená, že čas jako takový pozbývá smyslu, když je možné žít navěky. Vaše mysl však není umělá. Lidská podstata je zachovaná. Ta poddajnost. Tvárnost… Cukr a bič.“
Josef vrtěl hlavou. Nedávalo to smysl. Nemohla to být pravda. A přece měl pocit, že to může být pravdivé. Další rozpor. Hlodající brouk v hlavě.
Skrzhluk se najednou rozesmál. Bylo to poprvé, co Josef slyšel smích jednoho z nich. Nebyl to příjemný zvuk. Zněl zvláštně klokotavě, jako by tomu bachratci něco uvízlo v krku.
Když se Skrzhluk dosytosti vysmál, pomalu a rozvážně se posadil do tureckého sedu na zem poblíž klece, ale dostatečně daleko, aby byl z Josefova dosahu. Zasunul ruku do náprsní kapsy saka. Vytáhl z ní krásnou, vyřezávanou dýmku. Dále sirky, sáček se zvláštním tabákem rudé barvy a cosi kovového. A dlouhého… Byl to Josefův hřebík. Na dřevěné dýmce byl s důmyslnou precizností vyveden symbol dvou hadů, kousajících se do ocasu. Nekonečno. Přirozeně…
Krahan ji naplnil obsahem sáčku, onou podivnou směsí. Poté demonstrativně udusal tabák hřebíkem. Vložil si dýmku do úst a párkrát zkusmo potáhl. Spokojeně přikývl a připravil si sirku. Škrtl. Jakmile se síra na hlavičce vznítila, přiložil plamen k tabáku a pomalu jej po celém povrchu připaloval a chvíli zakuřoval.
Při vší té činnosti si počínal nesmírně obratně. Jeho pohyby byly až hypnotické. Druhý pár rukou tomu dojmu notně napomáhal. Z placatých nozder mu přitom v krátkých intervalech vycházely pramínky kouře.
Josef s odporem zakašlal. Páchlo to po sušených houbách a skořici. Nesnášel houby. Skořice mu tolik nevadila. Ale v té kombinaci to bylo tak… Štiplavě odporné.
Skrzhluk si jeho nevole nevšímal. Znovu sebral hřebík a použil jej zase jako dusátko. Poté rozškrtl další sirku a opakoval stejný proces. Po chvíli už byl všechen tabák důkladně zapálen ke Krahanově spokojenosti. Pokojně kouřil a pokračoval ve své řeči.
„Nu? Měl jste dost času na přemýšlení. Tak mi řekněte, jestli jsem mluvil pravdu, nebo vám lžu a vše, co jste si dosud myslel, lží není? Obojí by přece dávalo smysl, a přece jsou obě věci ve stejném rozporu a na konečném důsledku věci to nic nemění… A ty tu vládneme. Vy sloužíte. Ať už jsme cestovatelé časem či geniální genetičtí inženýři. A když to nejste ochoten pochopit ani neustálým opakováním, tak budete hnít mimo všechny ostatní. Tedy i mimo prostor a čas. V přeneseném významu, ale i v tom skutečném…“
A pak kdo tu mluví jako kniha, blesklo, bezděky Josefovi hlavou.
„Ano,“ zašklebil se Skrzhluk v odpudivé imitaci úsměvu. Zase čtení hlasitých myšlenek.
„Pár jsem jich přečetl. Ale na rozdíl od vás je nepovažuji za středobod vesmíru. Ten jsme totiž my,“ řekl a pokynul do temného, zdánlivého prázdna za sebou. Josefovi přeběhl mráz po zádech. A ještě silněji pocítil jistotu, že se na něj z temna vůkol dívají desítky vejcovitých, vodnatých očí…
„Dovolíte teď otázku pro změnu vy mně?“
„Co mi zbývá?“
„Proč? Proč jste to vůbec dělal?“
Trhl sebou. Přesto mu to tentokrát neznělo jako posměch. Naopak, zazněl v tom i upřímný zájem. Byla to tedy shoda náhod, že se jej ten dutohlav zeptal zrovna na tohle? Nebyl si jistý. Ale v tu chvíli, co tu otázku Skrzhluk položil, mu to konečně secvaklo. Jako rána obuškem. Nevěděl… A nezáleželo mu na tom. Na nevědomosti bylo krásné, že byla svobodná. Svobodnější než podrážka systému, kterou měli na svých bedrech… Revoltoval napůl. Vlastně Ji nikdy získat nechtěl. V hloubi duše si s neúspěchem tykal, přál si ho. Nejspíš to vycítili. Vždycky měli rádi přísloví „Každému co jeho jest“, které ovšem dokázali dokonale a příhodně překroutit.
Pak mu došlo, že se Skrzhluk ptá na jeho poslední čin. Čin, který ho dostal do klece. Málem se rozesmál nad svou paranoiou… Pocítil novou sílu. Vzdor ho znovu ovládl ä vydral se na povrch. Dokonce odložil i luxus vykání…
„Proč? Na to se mě ptáš? Ó, k čemu že to bylo? K čemu bylo tě zabít, když jsi stejně přišel zpět? Viděl jsem konec. Tvůj konec! A ty taky. Tu bolest, ono spočinutí na dně propasti. Tam, kde není nic, jen temnota zapomnění. To jsem viděl. Mnohokrát. A přinutil jsem tě to vidět taky… Smrt. Je tam. A nikdo jí neunikne.“
Skrzhluk sebou trhl tak, že mu dýmka málem vypadla z ruky. Takový slovní výpad zjevně nečekal. Na chviličku, maličkou setinu vteřiny mu tvář ovládl strach. Přeběhl po něm jako drtivá vlna. A to Josefovi stačilo. I toto vítězství mu za to všechno stálo. Snadno pozbytou sebejistotu však bachratý tvor brzy získal zpět.
„Víte, vy jste něco jako… dinosaurus. Muzejní exponát. Jediný člověk druhu sapiens, jak si všichni domýšlivě říkáte, který neprošel. A přitom nejste hloupý. Ani neschopný. Naopak. Víte, mám takovou teorii. Vy se tam někde uvnitř sebe sama hluboce nenávidíte. Ale nejste ochoten si připustit, že ve skutečnosti nebojujete se svými uzurpátory, ale sám s vlastní sebedestruktivní podstatou, která se vyvinula z obrovské sebelítosti, v níž se tak rád topíte. Proto… chytrý možná. Vzdor druhovému jménu však vy, jakožto jedinec, rozhodně moudrý nejste!“
„Nevěřím tomu,“ vydralo se z Josefa.
„A čemu pak?“
„Tomu, že jsem poslední, co zůstal. Poslední, co se vzpírá.“
„Copak nevěříte vlastní přirozenosti? Lpění na životu? V téhle otázce lidé skutečně prokázali jistou moudrost. Zatímco vy ne.“
Josef zamrkal, jak jej Skrzhluk s naprostou samozřejmostí několika slovy zcela vyřadil z jeho vlastní rasy.
„A i kdybyste nebyl jediný, na vaší situaci to mnohé nemění. Koneckonců, věřte si, čemu chcete. Ve vězení samoty můžete být bohem i nejposlednějším z posledních. A na obojím bude záležet stejně málo. To je teď váš svět. Jste podroben věčnému rozkladu těla i ducha…“
– „Mluvíte o pravé podstatě lidí, a přesto… Já se vám vzepřel. Dejte tomu čas. Nebudu jediný. Muzeum vám to vrátí…“
Skrzhluk se znovu klokotavě zasmál. Pak mávl rukou, jako by mu už Josef ani nestál za odpověď. Pomalu uložil všechny své kuřácké propriety do kapsy, vyklepal dýmku, vstal a odebral se k odchodu. Neřekl už nic. Ušel pár kroků, načež zmizel v tmách…
Josef se s pocitem otupělosti a oním neblahým tušením, deroucím se přes bolest hlavy, vrátil zpět ke stolku. Pořád tam byl, vznášel se tam. Pronikal mu hluboko do hlavy a hrál mu na nervová zakončení hm vlastní pohlcující všudypřítomnosti… Konec.
Ležely tam dvě věci. Vyjímaly se v tom matném světle, jež rýsovalo jejich lesklé, účelně chladné a důvěrně známé tvary…
Pistole a náboj.
Iluze volby. Svobodné volby, opakující se napříč časem. Tohle je tedy trest. Nedojde konce. Bez východiska. Chléb a voda. Malá cela. Nic víc. A ta pistole je výsměch.
Je znamením, že pokusí-li se to ukončit, probudí se jako milionkrát předtím. Ale nyní s vědomím, že se toho už nezbaví nikdy. Nezemře, ale nebude ani žít. Nejhorší trest ze všech. Nikdy neodejde úplně, nikdy nezestárne. O to už se oni postarají.
Nevěděl jak, ale byl si jistý, že i na to mají prostředky. Ať už bylo pravdivé jakékoli ze dvou Skrzhlukových vysvětlení. Ať vydrží sebedéle… Utrpení, zoufalství a bolest ho pokaždé doženou a on sebere pistoli a pro ten okamžik vykoupení se zastřelí.
Nebo možná nějakou dobu vydrží a sejde na hlad, stáří, nemoc, na cokoli jiného. Vše to ale bude provázeno utrpením a nakonec nedojde klidu, ale bude zase na začátku… Celý cyklus se zopakuje.
„Není smrt, pane Josefe… Žádná temnota, žádné vykoupení v podobě věčného spánku. Žádný bůh… Jen my. Až do skonání věků vaší rasy… Protože i tam, ano, i tam jsme byli a budeme,“ zazněl mu v hlavě chór tisíce hlasů. A v tu chvíli to věděl.
Ano, s bolestnou jistotou věděl, že ho pozorují. Že jeho cela… Nikoliv cela. Klečce, obklopena těmi bytostmi, které se baví jeho trápením. A že to, co nyní slyšel, bylo také tím posledním, co kdy uslyší. Za celou věčnost…
Celou věčnost života, zaseknutého v čase. Jako by ho zaklapli do velkého černého kufru. Přesto si mohl být ve svém šíleném, nikdy nekončícím utrpení jistý alespoň jedním: Nedostal Ji. Utekl do nenávratna.
Zase uvězněný, zase na pelesti. Nekonečná časová smyčka. Konec v začátku. Podíval se nahoru, ke zdroji přízračného světla. Alchrean…
Konečně mu došlo, co že měla ta rudá čára nad rtem toho boha značit. Vysvětlení bylo tak dětinsky prosté: krev. Ano… Tekla z jamky nad rtem. Odtamtud. Z místa, kam dle pohádky, kterou v dětství vyslechl, přikládali lidem při narození andělé prst. To aby je utišili. Právě z té jamky vytékala soše až ke rtu životní míza a splývala s jeho plnou sytostí.
Tenká rudá linka, přetínající řeč. Josef olízl vlastní vyprahlé, rozpraskané rty a zaklonil hlavu ještě víc, až to zabolelo… Vzápětí dopadla na jeho nicotná ústa malá kapka. Kovová sladkost slanosti vyplnila jeho svět. Krev byla životem. A život byl krví…
Cosi v něm povolilo. Začal se smát. A v tom smíchu se zrcadlilo cosi? co odlišuje legraci od tragédie… Břitká hrana mezi příčetnosti a bezuzdným šílenstvím. Josefovo tělo se při tom zachvívalo, jako by přerývané zvuky vycházející z jeho útrob byly spíše vzlyky.
Josef K. se smál. Po tváři mu tekly krvavé slzy. Svět překryl příkrov rudé mlhy, jak mu od stropu padající krev stekla do očí. Ona mlha byla až překvapivě podobná té, kterou vidíme přes zavřená víčka, když je vůkol světlo…
Kap. Kap.
Kap…