Leželi v objetí na posteli, oba něco přes dvacet, jejich první společná noc.
„Chci, ať tenhle den trvá věčně,“ vydechl.
Zajela mu prsty do vlasů.
„Věčnost se přece dá snadno zařídit, víš?“
„Vím, a miluju tě. Udělejme to hned.“
„Taky tě miluju, lásko,“ začala se usmívat dívka. Její úsměv odhalil krásné, velmi výrazné špičáky. Zvedla hlavu a s pootevřenými rty se přiblížila k mladíkovu krku.
V tom okamžiku dveře pokoje vyletěly z rámu, jak jimi prošel dvoumetrový chlap s postavou vzpěrače těžké váhy. Překulil se po zemi k oknu a strhl z něj deku, tvořící zatemnění. Pouliční lampa před oknem zaplavila pokoj světlem. Obr se otočil ke zkoprnělé dvojici na lůžku.
„A já vás miluju oba,“ zamručel sarkasticky, zatímco na ně namířil pistoli.
„Pohřební stráž. Jsi zatčen,“ ozvalo se od vstupu do pokoje. Stál tam druhý muž, menší a beze zbraně, s rukama vraženýma do kapes šedé bundy.
„Za… za co?“ Mladíkův hlas zněl, jako by se probouzel z hlubokého spánku.
Obr si jen odfrkl. „On neví za co? Co ho to sakra učíš, člověče? Že nezná ani úplný zákla –“
Jeho řeč přerušilo zavřeštění z dívčiny strany postele, hlasité a ohavné. Vymrštila se z lůžka a vrhla se na muže ve dveřích, kterého měla blíž na dosah.
Ten před ní neuhnul. Jen vytáhl pravačku z kapsy bundy a zmáčkl spouštěč policejního kasru, který v ní držel.
Dívku i polovinu pokoje zahalil oblak fosforeskujícího aerosolu. Ani jednomu z trojice mužů ta dávka očividně nevadila, u dívky tomu ale bylo docela jinak. Padla na zem jak podťatá, chytila se oběma rukama za obličej a začala vřískat bolestí.
„Práškové stříbro,“ zatřásl menší muž nádobkou. „Jasná volba, pokud vaši domácnost obtěžují upíři.“
Dívčino ječení rychle přecházelo do tiššího sténání, jak ztrácela vědomí.
„Co po nás chcete?“ vysoukal ze sebe mladík se stále napůl nepřítomným výrazem.
„Pohlavní styk s nemrtvými je pro člena Stráže trestný čin,“ promluvil na mladíka obr. „I pro ucho v zácviku, jako jsi ty. Blbečku.“
„Banku,“ řekl menší muž. „Ukliď ji, tohle musím vyřídit sám.“
Bank jen pokrčil rameny a vykročil ke dveřím. Cestou se shýbl, chytil kňučící upírku za kotník a táhl ji ven. Menší muž přistoupil k lůžku.
„Říkal jsem ti, ať po ní nejdeš sám. Měl jsi poslechnout. Upírky dokážou někdy chlapa zmanipulovat, jako to ona udělala tobě. A to sama nebyla upírem déle než osmačtyřicet hodin, tak si ty řeči o věčném životě přeber, jak chceš.“
„Co se teď stane?“
„Dvě věci,“ řekl pomalu menší muž. „U Stráže končíš s okamžitou platností. A koukej na nás rychle zapomenout, protože my na tebe nezapomeneme.“
„A ta druhá věc?“
„Já si budu muset, už podruhé ve dvou měsících, najít nového parťáka.“
* * *
Bylo časné ráno, když podporučík Kusý stál na jedné z ulic pražské Hanspaulky. Staveniště přes ulici proti němu vypadalo jako moderní obdoba středověkého hradu. Nad zástavbou okolních vilek se k šedému nebi vypínala trojice betonových věží, tvořících řadu možná sto metrů dlouhou. Z cedule zavěšené na plotě přečetl informaci, že za čtyři roky, někdy začátkem osmdesátých let, zde bude otevřen Hotel Praha. A přesto právě tohle bylo místo, kam se měl Kusý dostavit. Včera dostal služební poštou vzkaz bez udání odesílatele. Vaše schopnosti, podporučíku, zaujaly velení zvláštního útvaru zvaného Stráž. Jsme samostatně operující jednotka se zajímavou náplní služby. Máte-li zájem o přestup k nám, přijďte dne toho a toho zrovna sem. O tomto vzkazu s nikým nemluvte. Kontaktní osoba při setkání je…
Kusý nad tím listem papíru strávil pár hodin přemítáním, zda je to něčí vtip, nějaká provokace, nebo je to míněno doopravdy.
V Praze se moc dobře nevyznal, ještě před osmi měsíci sloužil na okresním oddělení, takže čekal nějakou služebnu nebo podobně, ale tohle? Na pár okamžiků v něm zahlodaly pochybnosti, ale pak se mu v hlavě rozsvítilo.
Tohle nemůže být normální policejní jednotka. Z toho kouká postup, nebo pěkný průšvih. Vykročil k boudě u otevřené brány na staveniště.
Vrátný jen zamžoural na kartičku, která byla u vzkazu. Bylo na ní jediné slovo, „STRÁŽ“. Potom vrazil Kusému do ruky otlučenou plastovou helmu.
„Šestý patro,“ mávl pak směrem k věži, která byla z jejich pohledu levá krajní. „Na schodištích bacha. O ty prkenný zábradlí se neopírej.“
Okolí železobetonového gigantu bylo mořem bláta, ale Kusému se podařilo dostat se do přízemí levé věže, aniž by vypadal jako po výlovu rybníka. Cestou musel dávat pozor na projíždějící náklaďáky a míchačky na beton. Přes časnou ranní hodinu již stavba připomínala mraveniště. Kusého si ale nikdo nevšímal.
Uvnitř byla novostavba zcela holá. Na rozdíl od ruchu venku zde bylo relativní ticho, a ani živáčka. Kusý začal šplhat po schodišti do šestého patra. Na prvního člověka narazil až v pátém patře, a to skoro doslova.
Stála u paty schodů do šestého patra. Neměla pracovní helmu, zato v uších něco jako stetoskop, jehož hadičky ale nekončily poslechovou membránou, ale ve dvojici přístrojů, které svírala v široce rozpažených rukou. Kdyby měl Kusý ty dvě věci popsat, pak by řekl, že vypadají jako dvojice rukojetí, na které jsou nasazené otáčkoměry ze škodovky. Dívka, které mohlo být kolem pětadvaceti, na sobě měla ošoupanou volnou pracovní kombinézu. Nebyla kráskou z přehlídkových mol, Kusý ale musel uznat, že je na ní něco přitažlivého. Přistihl se, že na ni zírá už hodných pár vteřin, ve světle holé žárovky u stropu. Se zavřenýma očima, tiše si pro sebe něco mumlala, v betonovém prostoru kolem nich to ale znělo jako vzdálený chorál…
„Mohl bys toho nechat, prosím?“
Její hlas nebyl nepříjemný, ale do ticha kolem udeřil jako prásknutí bičem.
„Čeho?“ Kusý, který od dívky stál dobré dva metry, sebou trhl.
„Toho, na co myslíš,“ řekla a otevřela oči.
„Já tady pracuju a ty mě tím rušíš,“ pokračovala.
„Moment – já vás ruším tím, na co myslím?“
Kusý z jejích řečí začínal mít pocit, že teď bude třeba ukázat služební průkaz. A pak tuhle potrhlou krásku dotáhne na protidrogový. Se zastávkou u stavbyvedoucího, kterému se po place producíruje cizí osoba, navíc zjevně na mraky. Veškeré tohle přemítání zabralo Kusému pár vteřin. Za tu chvilku se dívka stihla nejdřív zamračit, pak se znechuceným výrazem zavrtět hlavou, a v okamžiku, kdy Kusý sahal do kapsy pro průkaz, se zaklonila a teď už doopravdy zaječela někam nahoru.
„Náprstkůůů!“
Kusý se zarazil. Náprstek bylo jméno, nebo krycí jméno, za kterým přišel až sem, do rozestavěného hotelu, kde budou za pár let spávat státníci ze spřátelených socialistických zemí.
„Hotovo, Markétko?“ Mužský hlas shora zněl, jako by jeho majitel při mluvení ještě snídal.
„Máš tady toho policajta,“ zavolala Markétka a ustoupila stranou, aby kolem ní mohl Kusý projít.
„Tak ať jde nahoru!“
„Tohle patro budu muset vzít ještě jednou, není tady klid na měření.“ Otočila se, aniž by příslušníku Kriminální služby věnovala jediný pohled.
„Ty jsi Kusý?“ Když oslovený vzhlédl, spatřil nad zábradlím o patro výš tvář, která mohla patřit zhruba čtyřicátníkovi. Šedivějící strniště na tvářích a bradě bylo na ní jediným porostem.
„Jsem.“
„Tak přestaň vyrušovat kolegyni a pojď nahoru.“ Muž si ukousl další sousto z obložené housky, kterou měl v ruce, a odvrátil se.
Když Kusý vyběhl schody do dalšího patra, uviděl už jen postavu v šedé bundě a hnědých manšestrákách, jak mizí za igelitovou plentou v jednom dveřním otvoru. Když do oné místnosti prošel, bezděčně se zarazil. Prostor mohl mít snad padesát metrů čtverečních, a k holému betonovému vzhledu zbytku rozestavěného hotelu tvořil prudký kontrast. Byla to totiž dokonale zařízená kancelář, a ne právě skromně. Pět vyřezávaných psacích stolů z tmavého dřeva, knihovny zaplněné šanony a staře vypadajícími svazky, polstrované židle, dokonce i obrazy na stěnách. Všechno to vypadalo, že to sem propadlo časem nejmíň z devatenáctého století, z pracoven tehdejších ministrů a fabrikantů. Trhací kalendář s březnovým datem zde působil skoro nepatřičně.
„Náprstek“, nebo osoba, která pod tímto jménem vystupovala, se opíral o jeden ze stolů a cpal si do úst poslední sousto housky, zatímco studoval štůsek jakýchsi dokumentů. V tuhle chvíli tu byli docela sami.
„Jdeš trochu pozdě,“ řekl Náprstek, aniž by vzhlédl.
„Ve vzkazu bylo psáno, že tady najdu soudruha Náprstka,“ začal Kusý.
„Já jsem Náprstek,“ oslovený se otočil ke Kusému. „Kdo ti řekl, abys mě oslovoval jako soudruha?“
Kusého to na okamžik zarazilo.
„To já tak, ze zvyku,“ vysoukal ze sebe po okamžiku přemítání, jestli je tohle na začátek nějaká hra nebo zkouška. Když jste ročník 1949, tak jste za celý život nic jiného než soudního vání nezažili.
„Aha. Tak tady si to zase odvykni, buď tak hodný. Tady nejsi u VéBé a pokut za špatné odbočení. Tahle jednotka není obyčejná policejní složka, na jakou jsi zvyklý.“
„Zdržela mě ta holka na schodech,“ vysvětlil Kusý. „Jen mezi námi, co ona má vlastně za problém?“
„Jaký myslíš, podporučíku, kromě toho, že ‚ta holka’ je naše přední expertka na zjišťování veškeré cizí aktivity?“
„Takže ona odhaluje odposlechy? Tahle vaše Stráž je vlastně kontrašpionáž?“
„Vůbec ne, ale to se všechno dozvíš.“ Náprstek složil papíry na stůl.
„Připraven pustit se do práce?“ Kusý jen přikývl.
„Tak jo,“ kývl Náprstek. „Vezmi tohle a půjdeme se projet.“ Kusý poslechl a uchopil předmět do rukou. Vypadalo to jako urna s popelem.
* * *
Služebním vozem byl civilní béžově žlutý žigul, který zřejmě už léta nepoznal dotek mycí houby. Podporučík Kusý otevřel dveře u spolujezdce a usedl dovnitř.
„Kam jedeme, za případem?“ zeptal se.
„Nejdřív ti chci něco ukázat,“ odpověděl Náprstek. Chvíli trvalo, než z Dejvic přes Bílou hora a Motol dojeli na Plzeňskou ulici a zamířili na Smíchov. Náprstek byl celou dobu zticha, a Kusý se raději nevyptával. Celou dobu přemýšlel, jestli v té nádobě, kterou přidržuje na klíně, je opravdu něčí popel.
„Tady nalevo teď vidíš Malostranský hřbitov,“ promluvil Náprstek, když se Vrchlického ulicí přiblížili k Andělu.
„Založen byl roku 1680 pro oběti morové epidemie. Pohřbívalo se tu přes dvě stě let. Mimo jiné jsou zde uloženi manželé Duškovi, kteří hostili Mozarta při jeho návštěvě Prahy na Bertramce.“ Náprstek mluvil, jako by dával přednášku, a Kusý jen přemítal, v jaké je tahle okružní jízda souvislosti s policejní prací. Nakonec se ale rozhodl počkat si, co se z toho vyvine. Mezitím Náprstek zaparkoval u kostela vedle hřbitova.
„Vezmi to s sebou,“ ukázal Náprstek na umu a Kusý ho poslechl. Prošli bránou v litinovém plotě do hřbitovního šera. O tohle místo se očividně už léta nikdo nestaral, což bylo vidět na náhrobních deskách, s nimiž kořeny stromů zahýbaly tak, že to vypadalo, jako by se houpaly na vlnách. Dojem navíc umocňoval břečťan, který pokrýval téměř všechno, od kmenů stromů po cestičky mezi řadami hrobů, které se tak daly už jen vytušit. Po obou delších stranách zhruba obdélníkové plochy hřbitova vedla hlučná ulice, ale tady všechno utichalo, stovky aut defilujících kolem tu vytvářely jen vzdálený šum. Někde uprostřed še Náprstek zastavil.
„Asi jediné, co o našem útvaru víš, je název, že ano?“ Kusý přikývl.
„Celý název je vlastně ‚Pohřební stráž‘. Jsme ta nejneoficiálnější policejní jednotka, jakou si umíš představit. Nejsme ani VB, ani Státní bezpečnost. Nejsme soudruzi, ani nic jiného, každý režim je pro nás jen opona. A my fungujeme za ní, na skutečném jevišti, kam divák nikdy nedohlédne. Neděláme to pro žádnou ideologii nebo instituci. Děláme to, aby se z lidí nestal ohrožený drah. Tahle jednotka existuje už téměř dvě stě let, a Malostranský hřbitov byl náš první případ.“ Náprstek se na okamžik zahleděl na Kusého
„Práce našich předchůdců byla zajišťovat, mimo jiné, aby mrtví odpočívali v pokoji a nevraceli se, aby škodili živým. My v tom dnes pokračujeme, a budeš-li chtít, ty taky.“
„To si děláte prdel.“
„Ani v nejmenším. Taky hlídáme další, většinou myslící, bytosti, který nespadají s lidmi do stejného živočišného druhu. Můžu ti to dokázat. Co kdybys zkusil –“ Ale Kusý Náprstka přerušil.
„Ne, asi jsem slyšel dost. Jestli tohle děláte každýmu nováčkovi, fajn. Máte novou historku pro ostatní starý mazáky, s názvem ‚Blb s urnou na hřbitově‘, a můžeme se pustit do skutečný práce. Jestli ale chcete pokračovat tímhle směrem, kašlu na to a odcházím.“ Podporučík opatrně položil umu na zem mezi dva šlahouny břečťanu a vykročil kolem Náprstka směrem, odkud oba přišli. Starší muž jej ale chytil za loket a přinutil se zastavit. Octli se tak tváří v tvář.
„Nemáš ani ponětí, kolikrát jsem si touhle situací musel projít,“ řekl Náprstek.
„Pusťte mě, než bude zle,“ zavrčel Kusý. „Nebudu poslouchat duchařský historky.“
„Tak se přesvědč sám,“ Náprstek pustil Kusého paži a kývl bradou do míst, kde podporučík nechal ležet umu s popelem.
Ve vzduchu, přímo nad urnou, se vznášela průhledná postava. Byl to mladý muž, zhruba v Kusého věku. Nedalo se moc rozeznat, co má na sobě, ale obličej a ruce, které si ten přízrak právě jakoby nevěřícně prohlížel, byly úplně zřetelné.
„Co… Jak tohle děláte?“ Kusý nevědomky přešel do šepotu.
„Jak jsem řekl, první případ, před dvěma sty lety. Na tomhle místě mrtví ožívají dodnes.“
„To přece není možný,“ vydechl podporučík.
„A je možný, že bys mi konečně uvěřil, a můžeme se pustit do tvého tréninku?“
Zdravíčko, promluvil na ně v tu chvíli duch. Řekneš mi, Náprstku, co se děje?
„Ahoj, Mezero,“ řekl Náprstek. „Před měsícem jsi umřel. Měl jsem s tím fofr, tak jsem se sem dostal až teď.“ Přešel blíž, až k umě ležící na zemi.
Vzpomínám si, odpověděl duch. Ale jak to, že jsem teď tady?
„To by sis měl pamatovat, kamaráde.“ Náprstek sebral umu ze země a duch se okamžitě rozplynul.
„Kdyby ho nezpopelnili, mohl se na tomhle místě vrátit jako nemrtvý,“ řekl Náprstek. „Stráž svoje členy pohřbívá tady, máme tak přístup k jejich zkušenostem i po smrti. Uložíme ho vzadu do hrobky.“ Ukázal ke stavbě s oprýskanou omítkou a střechou z kamenných desek, přilepené k západní zdi hřbitova. V tom okamžiku Kusý trhl hlavou, jak jej někdo nebo něco prudce zatáhlo za vlasy. Než se stihl polekaně otočit, cosi vedle něj spadlo do vrstvy břečťanu na zemi a zmizelo to v ní.
„Co je zas tohle?“ Kusý zahlédl ve spleti břečťanu, spadaného listí a mrtvé trávy pohyb. Něco malého a mrštného se plazilo mezi hroby přímo k Náprstkovi.
„Pozor!“ Kusý vykřikl a hmátl do podpaží pro služební zbraň. Břečťan se před Náprstkem vyboulil jako bublina. Náprstek zvedl volnou ruku ke Kusému, jako že se nic neděje.
„Neříkej, že mě nevidíš rád,“ ozvalo se z té bubliny těsně předtím, než splaskla a břečťan se sesypal na zem.
Bylo to dítě.
Chlapec, zhruba pětiletý, oblečený do plátěné košile, která mu byla příliš velká, a kalhot pod kolena s jednou kšandou. Oblečení, jaké si člověk vybaví, když se začne mluvit o chudině v devatenáctém století. Jinak to byl roztomilý blonďáček s obličejem jako andílek z barokního kostela.
Hlas, kterým mluvil, se ale k jeho vzhledu hodil asi jako cihla mražených zvratků do skříně s ložním prádlem. Byl to hlas sedmdesátníka, který svou závislostí na nikotinu sám uživí jednu tabákovou firmu.
„Neměl bys cígo?“ usmál se chlapeček a odhalil tak dvě řady ostrých, jakoby žraločích zubů.
„Pojď si pro něj.“ Náprstek natáhl k tomu stvoření ruku s krabičkou, ale ne dost daleko na to, aby chlapeček dosáhl. Ten tak musel udělat dva kroky z vrstvy břečťanu na cestičku, a Kusý znovu vyvalil oči.
Z chlapečkových krátkých kalhot vyčnívaly dva ptačí pařáty. Náprstka to ale nijak nevyvádělo z míry.
Tahle nabídka práce začíná být až moc zajímavá, pomyslel si podporučík. Jestli do večera neskončím ve svěrací kazajce, budu moct mluvit o štěstí.
„Co chceš?“ Náprstek připálil zrůdičce cigaretu. Chlapeček mu vyfoukl kouř přímo do obličeje a řekl: „Shání tě Trejbal, prej budeš vědět, vo co kráčí. Tady máš adresu. Tepéro.“ Náprstek si od toho tvora převzal složený papírek. Chlapeček s kuřecíma nožkama si znovu vlezl do vrstvy břečťanu. Potáhl ještě jednou z cigarety a asi chtěl něco říct Náprstkovi, když si všiml zírajícího Kusého. Cvrnkl po podporučíkovi nedokouřenou cigaretu tak, že Kusý musel bezděky uhnout, a pronesl ještě hlubším, velice vážným hlasem jedinou větu.
„Na co čumíš, tupej balíku?“
A k Náprstkovi: „Tvý cigára stojej za prd, kreténe.“
A byl pryč.
„Fajn,“ rozhodil Kusý rukama, když zašlapával chlapečkova vajgla.
„Co bylo tohle?“
„Plivník,“ řekl zamyšleně Náprstek s očima upřenýma do rozbaleného papírku.
„Používáme je jako poslíčky. Vysílačky a telefony jdou odposlechnout, tihle chlapíci jsou skoro stejně rychlí a nikdo je nechytí. Jediná nevýhoda je, že odesílatel zprávy musí aspoň zhruba vědět, kde je adresát, jinak ho plivník nenajde dřív, než ho ten úkol přestane bavit.“
„Jo, jasně, to dá rozum. Dítě s ptačíma nohama je přece plivník. Omlouvám se, že se ptám tak blbě. Byl to hroznej sympaťák.“
„Jsou to mistři naschválů a škodolibí parchanti, ale svoji práci dělají dobře. A teď máme práci i my,“ zamával Náprstek podporučíkovi před očima papírkem.
„Nález mrtvého těla, pravděpodobně násilná smrt. Je to pro tebe dost skutečný případ, nebo na to kašleš?“
„Zní to dost skutečně,“ přikývl Kusý. Mírně se třesoucíma rukama převzal od Náprstka umu. „Kdo to vůbec byl? Ten duch?“
„Můj parťák přece,“ řekl klidně Náprstek. „Tvůj předminulý předchůdce.“
* * *
Byl to jednopokojový pavlačový byt v jedné ze strmě stoupajících ulic na Žižkově, nedaleko kostela sv. Prokopa. Podlaha z prošlapaných špinavých parket, strop posetý vlhkými mapami. Veškeré zařízení tu asi pamatovalo začátek století. Kohoutek s plechovým umyvadlem na zdi. Převržená dřevěná židle. Jen mrtvola vypadala mladší. Mužské tělo, věk přibližně třicet až čtyřicet. Bílé jak klávesa z piána, ležící na zádech, ruce složené na břiše, jako by odpočívalo v rakvi, na sobě jen trenýrky a tílko. Po šatech a botách ani památky.
„Kde jsou všichni?“ zeptal se Kusý, když vešli do místnosti. Náprstek a druhý muž, který na ně čekal na dvoře a zavedl je nahoru, vzhlédli od mrtvého.
„Kdo jako, mladej?“ zeptal se jejich průvodce. Byl to hubený chlapík, o hlavu menší než Kusý s Náprstkem, s dlouhým špičatým nosem, výraznými lícními kostmi a odstávajícíma ušima, což všechno mu spolu s velkýma očima dodávalo vzezření chrliče, který utekl z fasády gotické katedrály. Věkem mohl být kdekoli mezi třiceti a padesáti. Oblečený byl do obleku neurčité hnědé barvy, pod kterým měl vybledlou kostkovanou košili bez kravaty, a na hlavě starou bekovku. Všechno včetně jeho samého bylo čisté, ale dost obnošené. Celkově vypadal jako karikatura příslušníka dělnické třídy z první republiky.
„Ty zas zacvičuješ, Náprstku?“ zeptal se mužík dřív, než mohl Kusý cokoli říct.
„Pořád nemám novýho parťáka,“ pokrčil rameny oslovený a přidřepl k mrtvému.
„Já myslel na zajištění místa činu,“ řekl Kusý, kterému se ani trochu nezamlouvalo, že ho oba v podstatě ignorovali.
„Kde jsou technici, fotograf? Kde máme majitele bytu, pokud to není ten poškozený? Bude taky potřeba projít celý dům, zajistit svědky…,“
„To je hafo práce, mladej,“ řekl mužík a mečivé se zahihňal.
„Nech ho být, Trejbale,“ řekl Náprstek. „Máš čas úmrtí?“
„Když jsem přišel, byl ještě teplej,“ zvážněl Trejbal. „Řekl bych tak mezi třetí a čtvrtou.“
„Sakra. Tou dobou jsme ji už s Bankem měli, nemohla to udělat.“
„To nemohla,“ přikývl Trejbal. „Mít k oběti hnedka vraha, to by bylo moc jednoduchý, Náprstku. Na chleba si vyděláváme chozením a čenicháním, znáš to.“
„A občas máme kliku. Nějaký další stopy?“
„Nic. Je to tu čistý.“
„Jim. Jestli se to stalo takhle brzo ráno, tak pachatel nebude moc daleko. Po rozednění musel někam zalézt. Takže máme čas do setmění. Pak se přesune a my ho ztratíme, dost možná do doby, než zase zabije.“
„Nerozumím z toho ani jednomu písmenu,“ vmísil se Kusý.
„Pojď sem, z druhé strany,“ pokynul mu Náprstek a sám zase přidřepl k mrtvému.
„Co nám napovídá takováhle sinalost oběti?“
„Velkou ztrátu krve,“ odpověděl Kusý. „A jelikož tady na podlaze není skoro žádná, nejspíš tohle není místo činu, jen sem tělo přesunuli.“
„U normální vraždy by to bylo přesně tak,“ přikývl Náprstek. „Ale tohle je místo činu, ten muž zemřel přímo tady. To jenom krev odešla společně s pachatelem.“ Náprstek ukázal mladšímu muži dvě červené ranky po straně mužova krku.
„To snad…“ začal Kusý, ale Náprstek se na něj jen ušklíbl. Z kapsy bundy vytáhl plastovou krabičku, z ní vytáhl ze svazku jeden úzký proužek papíru, a přejel s ním tam a zpět po krku oběti v okolí oněch ranek. Proužek, který Kusému připomínal klasický lakmusový papír, rychle zmodral. Náprstek vytáhl z krabičky miniaturní průhledný sáček a proužek do něj uložil.
„Pánové, oficiálně vám představuji oběť útoku upíra. To znamená, že tu máme během dvou dnů už druhého krvesaje.“
„To myslíte vážně?“ ozval se Kusý, ale Náprstek ho tentokrát ignoroval.
„Trejbale, musíš to tady uklidit, a pak to předat Bezpečnosti. Oficiálně poškozený zemřel na infarkt.“
* * *
„V osmašedesátém přišlo pár krvesajů v rámci „bratrské pomoci“ ze Sojuzu. Našli jsme je a zlikvidovali, než stihli nadělat větší paseku. Vzbudilo to velkou nelibost v řadách jejich Kládbišenskovo dozoru, Hřbitovní hlídky. Ale stalo se to na našem dvorku, tak jsme jim slušně sdělili, že nám můžou políbit. Kupodivu si dali říct. Ani náckové za války nebyli tak blbí, aby strkali nos do toho, co děláme. Věděli díky svojí vlastní Stráži, že zakázat nás by jim samotným nadělalo spoustu vrásek. V osmašedesátém se jednalo o poslední výskyt upíra na našem území. Až do včerejška.“ Kusý šel ze schodů první a poslouchal Náprstkův výklad. Od chvíle, kdy se setkali, se ze všech sil snažil nedivit se úplně všemu. Dvě patra pod bytem s mrtvolou se ale na podestě zastavil.
„Kdo je ten… Trejbal? Nějakej doktor?“
„Ten? Talentovaný chlapík, co má nos na vraždy. Dokáže vycítit násilnou smrt.“
„A třeba jí taky zabránit?“
„To ne, on umí zjistit, až když se to stalo. A stejně tak rozpozná, když je to vražda, která zajímá nás a ne normální mordpartu. Jak to funguje ti nepovím, a řekl bych, že ani on sám to neví. Ale je příslušníkem Stráže déle, než jsem na světě, takže se ho nevyptávej, je na to dost háklivý.“
Kusý jen přikývl a pustil se znovu dolů ze schodů. Ptal se ale dál.
„Moment. I když přistoupím na to, že toho člověka zabil upír, jak to, že se ještě neproměnil?“
„Protože ve skutečnosti to nejde tak rychle jako ve filmu. To je naše výhoda. Ten chudák tam nahoře by se proměnil někdy dneska k večeru.“
„A jak tomu zabráníte?“
„Řešení je nasnadě – urychlený pohřeb žehem. Proč myslíš, že se v posledním století tahle technika tak rozmohla?“ Vyšli na ulici a sedli do auta.
„Prosím tě, ještě mi řekni, že Spolek přátel žehu je součástí Stráže,“ rýpl si Kusý s ironickým úsměvem.
„Pozor, nezaměňovat se Společností přátel žehu. To je normální občanská organizace. A Spolek naší součástí nikdy nebyl a není,“ zavrtěl hlavou Náprstek.
„Založen byl v roce 1896 jako taková naše trochu míň tajná konkurence. Ale zatímco my děláme nadpřirozeno jako celek, oni se specializují na nemrtvé, co mají fyzickou formu. Čili všecko, co se dá spálit. Duchové, démoni a cokoliv dalšího je nezajímají.“
„Jak vůbec vznikli?“
„Jako další organizace, která bojovala proti rakouskému útlaku. Například v českých zemích byl pohřeb žehem až do rozpadu Rakousko-Uherska mimo zákon. Náboženské důvody. Umíš si představit, jak to tehdy ztěžovalo práci s nemrtvými. Staroslovanské, germánské a keltské recepty, jak je udržet pod zemí, jako zatížení hlavy a nohou kameny, nebo rovnou useknutí obojího, nefungují univerzálně. I kůlem do srdce se musíš umět trefit. O to je celý podnik nebezpečnější.“
„Asi tehdy měli sakra problém s pojištěním proti pracovním úrazům,“ řekl Kusý. Doprčic, jsou řeči tohohle chlapa nakažlivý? V tu chvíli by na tuhle otázku podporučík Kriminální služby nedokázal odpovědět správně, ani kdyby si tím měl zachránit život.
„Za ten zákaz mohli Habsburkové,“ pokračoval Náprstek.
„Navenek totiž byli nejkatoličtějšími panovníky, ve skutečnosti ale za svůj vzestup k moci ve středověku dlužili haldu laskavostí pár doslova nelidským věřitelům. Habsburská fanatická víra byla první linií obrany proti těmto jejich dobrodincům.“
„To nějaký Habsburk kdysi prodal duši ďáblu?“
„Nevíme přesně, komu ji prodal. Ale víme, že k ní musel přihodit i duše svých potomků, aby dostal to, co chtěl.“
Náprstek vycouval ze stání a rozjel se ulicí.
„To mě po –“ Kusý nedořekl, protože Náprstek prudce dupl na brzdu. Žigul díky staletým tlumičům div neudělal stojku. Neujeli totiž ani patnáct metrů, když před nimi prudce ze stání čelem k chodníku vycouvala červená Škoda 100 a zatarasila tak celou šířku ulice.
„Co je to za vola?“ Kusý už chtěl vystoupit, ale Náprstek ho zadržel.
„My o vlku,“ řekl tiše a kývl bradou kamsi doleva. Z chodníku k nim přicházeli dva muži. Světlovlasá mánička v odrbané džínové bundě a modrákách zamířil dozadu a postavil se za kufr žigulíku. Druhý, hubeňour v dlouhém černém kabátě, s hřívou černých kudrnatých vlasů, přistoupil k okénku řidiče. Za pasem džín, které na něm místo opasku držel kus používáním vybledlého horolezeckého lana, zahlédl Kusý čouhat pažbu. Asi walther, nějaký válečný model.
„Zbraň, zbraň!“ Kusý hmátl pod bundu po vlastní pistoli, ale Náprstek ho znovu zadržel.
„Klid, hlavně dýchej,“ řekl. „A seznam se se zásahovým družstvem Spolku přátel žehu.“ Stáhl svoje okénko až dolů.
„Co ty tady, Zadáku?“
„Fuj! V tom autě to smrdí, jako by se ti do něj někdo vydělal,“ řekl Zadák a trochu se odtáhl, aby si přikryl nos a ústa předloktím. Sám vypadal jako magnet na esenbáky, jeho malebný oděv doplňovala jediná nověji vypadající věc – černé triko s Black Sabbath.
„Zavináče s vaječným salátem k snídani,“ zazubil se na něj Náprstek. „To víš, každý si nemůže hrát na invalidního důchodce, aby se přes den ládoval kaviárem, zapíjel to gruzíňákem z půllitru a po nocích pak lítal po střechách a honil svoje bílé myšky za těžké prachy.“ Zadák se tomu falešně zasmál.
„Jo, ty mně můžeš taky políbit, Záprdku, kdykoliv. Slyšeli jsme, že máte mord. Prej je to kousání.“
„A kdopak ti nakecal takovou kravinu?“
„Mám jít nahoru a přesvědčit se?“
„Klidně. Asi půjdu s tebou, abych viděl, jak rušíš Trejbala při práci. Ten z tebe bude nadšenej.“
„No,“ polkl Zadák a na okamžik ztratil vládu nad situací.
„Trejbala asi nechce rušit nikdo. Hele, když se takhle potkáváme, co víš o tomhle?“ Při řeči sáhl do kapsy kabátu a vytáhl něco hranatého, zabaleného do kusu hadru. Opatrně tu věc rozbalil a pak přidržoval na dlani v té látce tak, jako by se jí bál dotknout. Kusý se naklonil blíž. Uviděl chromovanou kovovou krabičku. Na pouzdro na cigarety byla moc vysoká, na psací potřeby zase moc krátká. Náprstek se na tu věc sotva podíval.
„V životě jsem to neviděl,“ řekl s pohledem upřeným na Zadáka. Kusý přimhouřil oči, protože na víčku krabičky si všiml nějakých znaků. Byl tam nápis, táhnoucí se po celé délce víčka. A co byl ten symbol nad nápisem?
„Teď kecáš, Záprdku,“ řekl Zadák. „Přišli jsme za tebou jenom z profesních ohledů. Jen proto, že šéfka na tom trvala, prej kvůli starejm časům. Tu zabijáckou svini uštveme a odkrouhneme my.“
„Vyřiď šéfce, ať si svoje pejsky, včetně tebe, dá hezky na vodítko. Je to náš případ.“
Zadák se naklonil níž, na úroveň Náprstkova obličeje. Kusý konečně pořádně viděl znaky na krabičce.
„Psi jsou puštěný,“ řekl Zadák. „A kdo se jim připlete do cesty… Inu, život je někdy kurva. Pěkně zlá, má to ráda drsný.“
Nápis byl švabachem, který Kusý nedokázal přečíst. Symbol nad nápisem byl ale srozumitelný až dost. Nacistická orlice s hákovým křížem ve spárech.
„Užívání symbolů, jako je hákový kříž, je propagace fašismu,“ promluvil Kusý dřív, než stačil Náprstek Zadákovi odpovědět. Vytáhl přitom z kapsy odznak a ukázal ho Zadákovi.
„Kriminální služba. Koukejte uhnout s tím šrotem a nechat nás projet, nebo vylezu z auta a prohlídnu si tu bouchačku.“
Zadák neodpověděl, krabičku zase pomalu zabalil a schoval do kapsy. S posměšným šklebem se opřel oběma rukama o hranu střechy Náprstkova žigula.
„Doprdele, Záprdku,“ začal lítostivým tónem. „Ty už zase zacvičuješ? Kurva, ty tvý praktikanti padají jako mouchy, to ti povím. Je mi až do pláče, když vidim, jak se s tebou Stráž potápí. Vyser se na to, konečně, a pojď k nám. Šéfka tě vždycky ráda uvidí. Ničí mě vidět tě takhle.“
Kusého ty kecy začínaly štvát.
„Tak bude to?“ houkl na Zadáka. Současně hmátl po klice od dveří. Zadák se ale narovnal a mávl na řidiče stovky, aby uhnul. Pak se shýbl, oběma rukama chytil spodní hranu okna u řidiče a s hlavou vecpanou do interiéru auta zahučel poslední větu.
„Abyste se neposral, soudruhu orgáne.“
Kusý už otvíral dveře, ale Náprstek měl zařazenou jedničku a žigulík vyrazil. Škubnutím při rozjezdu se Kusého dveře zase zaklaply. Podporučík se jen ohlédl za vzdalující se dvojicí. Pak se osopil na Náprstka.
„Měl jsi mě nechat to vyřídit.“ Oslovený nehnul ani brvou. Odbočili do další ulice.
„Zapni si pás.“
„Myslím to vážně,“ vztekal se Kusý. „Měl jsi mě nechat vystoupit a rozkopat tomu hipíckýmu šmejdovi ksicht. Proč před nima vlastně ujíždíme? My jsme policajti, teda aspoň já jo. Oni ne. A co ta pistole?“ Náprstek zavrtěl hlavou.
„Zapalovač,“ řekl. Odbočili na Seifertovu ulici a rozjeli se dolů, směrem k Hlavnímu nádraží.
„Cože?“
„Ta pistole je jen atrapa, zapalovač. Museli vědět, že se mnou dneska bude nějaký nováček. Což znamená, že mají u Kriminální služby svého člověka. Tipnul bych si, že někde na dálnopisech nebo jinde u služební pošty. Celý to setkání bylo naplánovaný s cílem nás vyprovokovat. Chápeš?“
„Vyprovokovat k čemu?“
„Mě k tomu, abych jim pustil nějakou informaci. Tebe k něčemu, co přitáhne pozornost. Ozbrojený příslušník Kriminální služby, navíc oficiálně v osobním volnu, zmlátí za bílého dne na ulici dvojici pokojných členů alternativní mládeže. Než se naděješ, je z tebe zpráva na Reuters. Přitahování pozornosti je v této práci jedno ze základních tabu. Neutíkáme před nimi, zbavujeme se jich.“ Náprstek se odmlčel.
„Na druhý straně, možná jsi mu ten ksicht rozkopat měl.“ Ušklíbli se na sebe.
„A proč jsi mě nenechal?“
„Protože máme moc práce. Žeh je možná nepolicejní instituce, plná amatérů, ale tím, že mi Zadák ukázal tu krabičku, nám vlastně poskytl stopu, kterou můžeme sledovat.“
„Ta nacistická krabička? Takových krámů musí být i dneska mezi lidmi spousta. Můj táta má ve stodole kanystry s označením SS, co našel po válce v polích. Mám ho za to sebrat?“
„Tahle krabička není jen tak ledajaká,“ namítl Náprstek. „Zajímalo by mě, kde k ní Žeh přišel.“
„Proč jsme tedy celou tu partu na místě nesebrali?“
„Když je sebereme, nic nám neřeknou. Jen vyvoláme otevřený konflikt s Žehem a těmi pár mocnými přáteli, které mají. I pro Stráž platí zákony, alespoň do určité míry. Nemůžeme někoho držet pod zámkem jen kvůli podezření bez pořádných důkazů.“
„Fajn,“ pokrčil rameny Kusý. „Kam teda jedeme teď? Do zeleniny pro česnek?“
„Nejdřív do garáží, kde se zbavíme auta. Zatímco jsme konverzovali s naším milým přítelem Zadákem, ten druhý Žehař nám někam dozadu dal štěnici.“
* * *
„Tady je ta mrcha.“
Leželi na břiše na dece, roztažené na betonové podlaze v podzemí garáží Flora, a sledovali malou krabičku, přichycenou zvenčí na podlaze kufru žigula. Náprstek si prohlédl s baterkou v ruce štěnici o velikosti krabičky cigaret ze všech stran.
„Je to dobrý,“ řekl. „Není to odposlech, jenom to vysílá naši polohu.“
„Co teď, sundáme to?“
„Ne. Cestou mě něco napadlo,“ zazubil se Náprstek škodolibě. „Jenom si vyřídím jeden telefon.“ Vrátil se od telefonu v kanceláři garážmistra ani ne za pět minut.
„Přijede za námi kolega, co má výjezd mimo město, a vymění si s námi auto. Vezme Zadáka a jeho hochy pěkně na výlet a my budeme mít chvíli klid na práci.“
„Co bylo v té krabičce?“
Náprstek pár vteřin jen tak zíral do prázdna.
„Normálně bych ti to neměl říct, protože u nás ještě nesloužíš, ale tahle situace to dost mění. Dnešek jsme měli strávit doslova couráním po památkách, aby ses dozvěděl co nejvíc. Aby se trochu obrousil tvůj pocit, že tohle všechno je jenom fór. Že Stráž je smečka cvoků, zralých na svěrací kazajku. Je mi jasný, že pořád ještě přemítáš, jakým trikem byl ten duch na hřbitově.“
„Musím říct, že mě to napadlo,“ přikývl Kusý. „Tohle není nic, co by člověk vídal běžně.“
„Poněvadž náplní téhle služby je zajistit, aby normální občan pokud možno nikdy nevídal věci, které jsou pro příslušníky Stráže běžný. A jelikož dneska půjde nejspíš přímo o krk, musím se tě zeptat, jestli budeš pokračovat. Prostě si můžeš dneska dát oraz, a začneme znova jindy. Ale opakuju – skoro jistě se dneska dostaneš do život ohrožující situace.“
Kusý zaváhal, ale ne dost dlouho na to, aby to Náprstka zneklidnilo. Počítal, že po všem, co Kusý do téhle chvíle viděl, v něm bude hlodat zvědavost. A spoléhal na to, že teď bude Kusý víc než cokoli jiného policajtem.
„Kdybych někde vyprávěl půlku toho, co jsem za tu chvíli viděl, tak u policie končím,“ řekl Kusý. „Ale od vyšetřování vraždy se neutíká, zvlášť když je to moje první. A je úplně jedno, kdo je pachatel, jestli člověk, nebo něco… jinýho.“
„Dobrá řeč,“ usmál se Náprstek. „Teď si poslechni mojí. Včera v noci jsem musel vyhodit Strážce ve výcviku, protože porušil pravidla, přes která vlak nejede. Mohl být do té situace vmanipulován, a spolu s tou dnešní Zadákovou frajeřinou… Nemyslím si, že to byla náhoda. Ale tomu klukovi už bychom nikdy nemohli věřit. V téhle práci nemáme ten luxus, že nás zabijí cigára a nezdravý životní styl. Obstarávají to pochybnosti a zaváhání.“
„Dobře,“ přikývl Kusý.
„V krabičce bylo nacistické sérum, vyvinuté jako zbraň hromadného ničení pro východní frontu. Při aplikaci jehlou do těla mění lidi v upíry,“ odpověděl Náprstek suše.
„Jak něco takovýho dokázali vůbec vyrobit?“
„Nebyl to projekt, co by zasloužil nobelovku za chemii. Část druhý světový byli spojenci Němců i Rumuni. A pár Himmlerových hochů z okultního oddělení si udělalo výlet do transy lvánských hvozdů. Mimochodem – německá verze Stráže byla z toho nápadu na mrtvici, a neúspěšně se tomu pokusila zabránit. S trochou trpělivosti himmlerovci nakonec narazili na jednoho krvesaje. Ten musel zírat, když narazil na lidi, co chtěli vysát jeho! Nicméně se akce Němcům, nikoli beze ztrát, podařila, a vrátili se domů s pár litry toho, o čem si mysleli, že to zvrátí průběh války.“
„Ale nezvrátilo, naštěstí.“
„Vtip je v tom, že rozšířit to masově zase není tak lehký. Navíc, když měli jen pár litrů něčeho, co nedokázali dál vyrábět ve velkým. A na východní frontě měli věčně na krku Kládbišenskij dozor, který si tyhle věci hlídal. Když skopčákům ostré zkoušky séra ve frontových podmínkách ukázaly, že nadělá ve vlastních řadách stejné, ne-li větší škody než u nepřítele, vzdali to. Ze zbylé krve vyrobili asi osm stovek pětimililitrových dávek, a ty pak různě poschovávali po Říši. Pro případ, že někdo bude mít geniální nápad, jak je v budoucnu použít efektivněji. Asi tak stovka jich skončila v protektorátu, nám pod nosem. To jsou ty krabičky, co měl u sebe Zadák – obsahují ampuli s krví, jehlu a skleněnou stříkačku. Přesně osmdesát sedm jich máme zatím potvrzeno jako zničených.“
„A zbytek?“
„Osm kusů se nachází v našem zabezpečeném skladu, pro výzkumné účely. Odtamtud se nikdy nic neztratilo. Tři další kusy byly od války na našem území použity, ale nevíme stoprocentně, že pocházely z té naší stovky. Ze spolupráce se zahraničím víme, že přes sedm set jich bylo dodnes zničeno nebo použito. Takže asi dvacítka jich ještě pořád běhá po světě. To číslo se samozřejmě bude časem snižovat.“
Z výtahu pro auta asi dvacet metrů od obou mužů vyjel další služební žigul Stráže, ovšem Náprstkův proti němu vypadal jako chudý příbuzný. Tmavě modrý naleštěný lak bez stopy koroze, uvnitř čistotou zářící sedadla z červené koženky.
Z vozu vystoupil, nebo se vysoukal, chlap minimálně o hlavu větší než Kusý s Náprstkem. Na sobě měl džíny a zelenou parku, která by nejspíš v případě nouze mohla sloužit jako stan pro přespání osmičlenného družstva pěchoty.
„Takže jestli jsem to pochopil správně,“ řekl ten obr místo pozdravu, „mám ti svěřit svý auto a odjet za úkolem v tom tvým žebřiňáku.“
„Zcela správně, Banku,“ ušklíbl se Náprstek. „Mimochodem, tohle je Kusý, nováček. Podporučíku, tohle je Bank, další z mužů Stráže.“
Nechci vědět, co je specializace tohohle chlápka, napadlo Kusého, ale asi nebude těžký to uhodnout.
„Kam vlastně jedeš?“
„Nejdřív vyzvednout Markétku, a pak máme cestu na Kašperk. Náš tamější člověk má podezření, že povoluje pečeť.“
„To je něco podobného jako v tom budoucím hotelu?“ zeptal se Kusý.
„Přesně tak,“ přikývl Náprstek. „To je Markétčina specializace, vytváření a udržování pečetí, které jsou v zemi nad místy, kde by mohlo do tohohle světa prolézt něco, co by se ani nám, ani ostatním lidem nelíbilo. Jestli ten hotel někdy v budoucnu někoho napadne zbourat, máme problém.“
„A Kašperk je mezi pečetěmi jedna z nejstarších,“ zahučel Bank. „Představ si gejzír nestvůr. To by nás čekalo, pokud by právě tahle pečeť praskla.“
„Jak jsem ti řekl po telefonu, potřebujeme se zbavit pár Žehařů,“ řekl Náprstek.
„Nechápu co blbnou. Posledních pár let se naše soužití obešlo bez provokací, a já měl za to, že tím vznikla nepsaná dohoda.“
„To je ta jejich specializace na nemrtvý,“ pokrčil rameny Náprstek. „Buď nám ten případ jenom chtějí sebrat, aby nám ukázali, že jsou v tom lepší, nebo jsou do toho nějak namočený. Co my víme, jestli ta nacistická vakcína neunikla od nich?“
„Myslíš, že chtějí ututlat svůj průšvih?“
„V tuhle chvíli si nemyslím nic,“ řekl Náprstek.
„Co tedy budeme dělat?“ zeptal se Kusý.
„Promluvíme si s podezřelými. Začneme těmi nejpravděpodobnějšími, a prosekáme se k těm překvapivým.“
„Půjdete za Hansem? Tak to něco uvidíš, mladej,“ zakřenil se Bank. Náprstek jen zavrtěl hlavou a natáhl k Bankovi ruku s klíči od auta.
„Radši upaluj.“
„Jestli na tom autě bude jeden škrábanec, až se vrátím,“ řekl naoko výhrůžně Bank, ale pak se nasoukal do Náprstkova auta a odjel k výtahu.
* * *
Výjezd z garáží ven na ulici připomínal temný tunel, na konci zatažený šedivou záclonou. Venku se totiž spustil vydatný liják. Přestože nebylo ještě ani poledne, v kaňonu žižkovských činžáků panovalo šero.
„I kdyby se teď na nás někdo díval, moc toho neuvidí,“ zabručel spokojeně Náprstek.
V garážích čekali ještě dvacet minut po Bankově odjezdu, a teď sjížděli dolů pod Vítkov.
Náprstek za jízdy hrábl do kapsy a podal Kusému odtud černý podlouhlý předmět. Byl to plný zásobník pro pistoli CZ 75, stejnou, jakou nosil sám Kusý.
„Přebij si,“ řekl Náprstek. Kusý spolkl námitku, že by se to nemělo provádět za jízdy v autě, a poslechl. Pak se zarazil, pohled upřený na zásobník. Nábojnice vypadaly obyčejně, ale střely byly z bílého kovu.
„Je to stříbro,“ zamumlal Náprstek. Za chvíli projeli kolem nádraží Střed, ještě jednou odbočili a nakonec Náprstek zastavil u ohrady z vlnitého plechu na relativně rušné ulici.
„Nádraží Těšnov,“ zazubil se na Kusého. „Vystupovat, jdeme za Hansem.“
„Jak říkal Bank,“ prohodil Kusý. „Už teď se těším, co uvidím.“
„To snad radši ne,“ zvážněl Náprstek a vystoupil.
Budova, která se před nimi za onou plechovou ohradou tyčila, už zažila mnohem, mnohem lepší časy. Kamenné postavy na průčelí středního traktu, připomínajícího opuštěný antický chrám, vypadaly v provazech deště více jako nestvůry z podsvětí než jako alegorie pokroku, který měly asi původně ztělesňovat. Náprstek přešel ke konci plechového plotu, který u středního traktu končil, a zvedl poslední dílec. Kusý prolezl dovnitř a oba se protáhli z deště do budovy rozbitým přízemním oknem v bočním traktu bývalého nádraží. Náprstek vytáhl z pouzdra pistoli, stejnou, jakou nosil i Kusý.
„Narazíme tady vevnitř na nějaký váguse?“
„Tady vevnitř nejspíš narazíme na Hanse,“ odpověděl Náprstek téměř šeptem.
„Je v budově v internaci od doby, co se to tu ve dvaasedmdesátém uzavřelo. Celá budova je jeho cela. Rozhodně ale nebude mít náladu na naši návštěvu, a může být nebezpečný.“
Kusý jen přikývl a oba se potichu přesunuli k vyvráceným dveřím do střední budovy. Dvorana střední budovy byla zevnitř dokola obestavěná lešením s dřevěnými podlážkami. Kromě vody, padající sem proděravělou střechou a vytvářející na podlaze kaluže ve vrstvě holubího trusu, se tu nic nehýbalo. Náprstek kývl na Kusého a oba se začali pomalu přesouvat podél stěny k druhým dveřím do stejného bočního traktu. Náprstek se před nimi zarazil, nahlédl dovnitř a pak se napůl obrátil ke Kusému.
„Kdyby se začalo dít cokoli divného, hlavně nepanikař. Jdeš první.“
Kusý nahlédl do dveří a pak skočil dovnitř, uhnul a opřel se o zeď vedle nich s pistolí namířenou před sebe. Před ním byla prázdná chodba, vedoucí až na konec bočního traktu, s dveřmi do místností ve středu budovy nalevo a řadou vytlučených oken na bývalé nástupiště vpravo.
Čekal několik vteřin v úplném tichu, ale Náprstek se za ním ve dveřích neobjevil. Podporučík opatrně vyhlédl zpět dveřmi do ústředního sálu. Už měl skoro na jazyku nějakou průpovídku, když se zarazil.
Dvorana byla prázdná. Za těch pár sekund by Náprstek neměl šanci dostat se k dalším dveřím nebo vylézt nahoru na lešení. Kusého polilo horko. Náprstek musel jednoduše zmizet.
Jak to říkal – hlavně nepanikař?
Kusý zůstal nerozhodně stát ve dveřích, a vteřiny ubíhaly.
Ne však dlouho, protože jen o chvíli později se asi zastavil čas. A nejspíš i Kusého vlastní srdce. Se zvukem, jaký by vydával tupý třímetrový kotouč cirkulárky, řezající rostlou žulu, se totiž budovou rozezněl příšerný hlas. Podporučík měl pocit, že to, co zbylo z bývalého nádraží, se při tom zvuku otřáslo v základech.
„LASS MICH IN RUHE, DU ARSCHLOCH!“
Nech mě na pokoji, ty šmejde? Jestli má takovej hlas, blesklo Kusému hlavou, tak ho ani nechci vidět. Ale pak se pomalu, se zbraní připravenou ke střelbě, pohnul. Protože když vaše práce spočívá v tom, že lezete do opuštěných budov za hlasy, jako byl tenhle, pak strach překonat musíte.
Výkřik přišel shora, po něm následoval dupot a zvuky zápasu. Podporučík Kusý se vrhl na druhý konec chodby. Rozrazil dveře na schodiště a bral schody po dvou. Podobná chodba s okny na perón. Dveře do jednotlivých místností tu ale chyběly. V jednom z dveřních otvorů zahlédl pohyb. Dvěma skoky se ocitl v bývalé kanceláři.
Muselo to měřit na výšku alespoň dva metry, rozhodně to bylo víc než o hlavu větší než Kusý. Připomínalo to člověka, ale spíš jako zjevení z noční můry. Oděné to bylo v rozedrané druhoválečné německé uniformě, která očividně plandala na dlouhém, ale neuvěřitelně vychrtlém těle. Ruce a obličej toho tvora byly příšerně zjizvené, plné boláků, připomínaly pacienta v posledním stadiu toho nejhoršího druhu lepry.
Tohle musel být Hans.
Kusý očekával, že tím, kdo s německou kreaturou sváděl – na první pohled nerovný – zápas, bude Náprstek, ale mýlil se. Hans držel v natažené pravačce asi dvacet čísel nad zemí mužskou postavu, která sípala, škrábala mu ruku a zápěstí, klapala naprázdno čelistmi, syčela na něj a dělala všechno pro to, aby se osvobodila z jeho stisku, ale Náprstek to nebyl. Ten muž byl oblečený v levném, teď poněkud pocuchaném obleku, a ke vzhledu účetního mu chyběly snad jen klotové rukávy. Přesto divoce bojoval se stiskem zrůdy v uniformě.
Jak to, že takovej hubeňourskej vágus má takovou sílu?
„Pusť ho a odstup!“ zařval Kusý a na mikroskopický zlomek vteřiny pocítil uspokojení z toho, že mu strachem a vzrušením nepřeskočil hlas.
„NEIN,“ zaburácel Hans, ale znělo to tentokrát skoro nevzrušeně. Znovu otočil tvář ke své oběti, jako děcko zaujaté broukem, jemuž trhá křídla.
Tak počkat, napadlo Kusého. Muž v Hansově sevření sebou dál škubal.
A dál cvakal čelistmi. Jako zvíře, snažící se kousnout ruku, která ho škrtí. A kousat měl rozhodně čím. Mezi chuchvalci slin, odletujících z rozevřených úst, zahlédl podporučík dvojici Špičáků, za které by se nemusel stydět dobrman.
Tak takhle vypadá upír, pomyslel si. Vzápětí ho napadlo jestli má význam chtít po něčem takovém, aby to předložilo občanku.
„Dobře, tak ho teda nepouštěj,“ pokračoval Kusý. „Kde je Náprstek?“ Hans mu znovu věnoval krátký pohled.
„Jak si przeješš, Herr Polizei,“ pokrčil rameny a rozevřel prsty pravačky. Upír to zřejmě nečekal a kecnul si na zadek na podlahu.
„Řekl jsem ti, abys –“ Kusý se zarazil, protože účetní-upír byl na nohou dřív, než by podporučík stihl mrknout, a vrhl se na něj. Podporučík měl jen zlomek vteřiny na uvažování. Nicméně než stihl vůbec zmáčknout spoušť, účetní-upír do něj vrazil a odhodil jej dozadu na zeď. Kusého odjištěná čezeta zarachotila o podlahu. Než se podporučík s vyraženým dechem dokázal o zeď vytáhnout alespoň do sedu, měl ji upír v ruce.
„Co je to za hnus,“ zaskřehotal a přičichl ke zbrani. „Stříbro?“
„Pomoz mi,“ zasípal Kusý s očima vyvalenýma na Hanse.
Ten jen o krok ustoupil. Upír otočil hlavu k Hansovi, ale ten už byl opřený o protější stěnu, znetvořené ruce založené na hrudi. Na tváři, připomínající krajinu po náletu, se mu usadil výraz snad pobavený, když upírovi pokynul hlavou.
Mělo to znamenat Za tebou, blbečku.
„Nabídni si deodorant, chlapče,“ řekl Náprstek, stojící ve dveřích. V jedné ruce pistoli, ve druhé kasr.
Upír zaječel a pustil zbraň, aby se mohl chytit za obličej, do kterého dostal plnou dávku z kasru. Padl na kolena a nepřestával naříkat. Náprstek vešel do místnosti.
„Ty – ani hnout,“ řekl velitelským tónem Hansovi, odpovědí mu bylo jen mávnutí kostnatého pařátu.
„Jsi v pořádku, podporučíku?“
Kusý měl pořád vyražený dech, a proto stihl jen zasípět: „bacha!“
Upír se vymrštil z podlahy. Náprstek měl ruce s oběma zbraněmi napřažené před sebou. Zrůda ho udeřila tak, že sprej odletěl, a chytila Kusého společníka za ruku s pistolí. Druhou rukou chytil upír Náprstka pod krkem a škubl s ním tak, že Kusý měl pocit, že uslyší křupnutí lámaného vazu.
„Chcípni,“ zasyčela nestvůra Náprstkovi do obličeje a srazila ho na zem. Náprstkova služební zbraň jí zůstala v ruce.
„Ne!“ Kusý najednou našel v plicích dost vzduchu, mrskl sebou na podlaze jako ryba na suchu a chytil pevně pažbu čezety. Upír zvedl ruku se zbraní, ale podporučík byl tentokrát rychlejší.
Jedna. Dvě. Tři. První a druhá do hrudníku, třetí do hlavy, jak mír zpětný ráz postupně zvedal ruku s pistolí. Upír se svezl k zemi. V místnosti se zablýsklo počtvrté. Mrtvola s neuvěřitelnou rychlostí a ve sloupu čpavého kouře zuhelnatěla. Její kůže se scvrkla a zčernala, takže připomínala ohořelé poleno.
„Já ho sakra chtěl živého,“ ozval se šeptem ze země Náprstek. Kusý se k němu okamžitě vrhl. Náprstek se pomalu překulil na bok a rozkašlal se. Mírný smrad, visící celou dobu ve vzduchu, zesílil. Kusý vzhlédl a uviděl Hanse, stojícího u nich.
„Bolí to, Čechu?“ zeptala se kreatura.
„Drž hubu a ustup,“ zachraptěl na něj Náprstek a vyškrábal se na všechny čtyři.
„Za tohle máš u nás vroubek. A ty mi pomoz na nohy.“
Kusý poslechl, sebral ze země i sprej s pistolí a oboje podal Náprstkovi, který sotva popadal dech.
„Kde jsi sakra byl?“
„To dělá tenhle barák,“ zachraptěl Náprstek. „Udělal jsem krok za tebou a najednou jsem byl na druhým konci nádraží. Je to pomůcka, která pomáhá udržet tady našeho přítele uvnitř, ale je trochu nestabilní.“ Náprstek si klekl na podlahu a vytáhl krabičku s papírovými proužky. Vzal jeden čistý a opatrně jej otřel o rozpadající se zbytky upíra. Potom vytáhl první proužek, pořízený v žižkovském bytě. Druhý proužek opět rychle zmodral, do stejného odstínu jako první.
„Trefa,“ zamručel spokojeně Náprstek. „Tady máme pachatele.“
Otočil se ke Kusému, s oběma proužky v rukách: „Takhle pracujeme, kolego – věda proti nadpřirozenu.“ Podporučíkovi to znělo trochu sarkasticky.
„Jak do vaší vědy zapadá tohle?“ kývl Kusý bradou ke ghúlovi, stojícímu necelé dva metry od nich.
„Podporučíku, představuji ti Hanse Bertholda Hagena, svobodného pána von Hagenstein. Posledního žijícího účastníka lovu na upíry v Rumunsku. Ksindla, kterého necháváme už třicet let naživu. Za trest, jak ti jistě došlo.“
„Hans Hagen? Ten z dolu Amerika?“ Náprstek jen přikývl. „Trampské legendy jsou naneštěstí pravdivé. Po válce trvalo pár let, než jsme ho chytili, takže ty povídačky měly čas zakořenit.“ Hagen otevřel v obličeji díru, která byla kdysi dávno ústy, aby odpověděl, když podlaha mezi nimi hlasitě zaskřípěla.
„To je bordel, kurva,“ ozvalo se a z vrstvy popela, která zbyla na podlaze po mrtvém upírovi, se vynořil plivník, zády ke Kusému s Náprstkem a čelem k Hagenovi. Byl to zase roztomile vypadající hošík s kuřecíma nožkama. Ale jiný než ten první, už proto, že tenhle měl vlasy zrzavé. Hlas byl ale skoro stejný jako u prvního – nejmíň osmdesát cigaret bez filtru denně.
„Co čumíš, skopčáku,“ zaskřehotal plivník, „jsou ti dva sráči konečně mrtví nebo co?“
Kusý zareagoval jako první. Než ho Náprstek stačil zarazit, chytil plivníka rukou zezadu pod krkem a relativně bez námahy jej zvedl z podlahy.
„Tak my máme být mrtví, ty zmetku? A jak vůbec víš, že jsme tady?“ Plivník zaječel hláskem o několik oktáv vyšším a najednou se začal rychle měnit. Jeho hlava se scvrkla, vyrazil na ní nahoře hřebínek a vpředu zobák, vlasy se proměnily v hnědočervené peří, které se bleskově rozšířilo po celém těle, ruce v třepetající se křídla. Ale Kusý jako by na to čekal. Chytil to černé kuře, které se mu najednou třepetalo v ruce, za obě nohy a držel je v natažené ruce od těla.
„Musíš uznat, prcku, že tady kolega má pravdu,“ řekl Náprstek. Kuře se rozhodlo vydávat jen vyděšené kvokání.
„Na tvým místě bych začal skřehotat,“ řekl Kusý. „V týhle podobě nám nejsi k ničemu, leda bychom dostali chuť na drůbeží polívku.“ Kvokání znělo o něco zoufaleji, ale jinak nic.
„To se musí useknout hlava, žejo,“ řekl Náprstek, jako by ho najednou začala zajímat gastronomie. „Fakt je, že jsme ještě neobědvali.“
„To jo. Ale hlavu není bezpodmínečně nutný sekat, stačí zlomit vaz. Když to uděláš pořádně, je hned po všem a zvíře netrpí.“ Zvedl kuře tak, aby jeho hlava byla zhruba ve výši obličejů obou strážců.
„Poslední šance, hochu. Dneska už mi došla trpělivost.“
Z kuřecího zobáku se ozval zvuk, který připomínal táhlé „Néééé…“
„Jak chceš, sbohem. Nenech ho trpět, podporučíku.“
„Jsem z venkova, už jsem to dělal. Chytíš kuře takhle za nohy jako já teď, hlavu mu popadneš takhle mezi tři prsty, natáhneš mu krk na doraz, ale opatrně, ať ho zbytečně netýráš. A pak už stačí jenom rychle a prudce zakrou –“
„Uéééé! Néééé! Cheknu! Řeknu!“ Plivníkovo kvokání náhle získalo jasnou artikulaci.
„No, tak povídej,“ řekl Náprstek.
„Šech! Žeh!“
„Co je s Žehem?“
„Šéf! Náš šéf! Kamarád s Žehem!“
„Váš král chce od Stráže odejít k Žehu?“
„Jo! Jo!“
„Moc mu to teda nemluví,“ podotkl Kusý.
„Uvědom si, že teď je to kuře,“ pokrčil rameny Náprstek. „Slovní zásoba odpovídá velikosti mozkovny. Tak dál – proč chce odejít k Žehu?“
„Žeh slíbit, moc toho slíbit! My ale muset udělat průšvih pro Stráž!“
„Takže jste obstarali ampuli s krví a dali ji Žehu,“ řekl Kusý.
„Ne jedna ampule! Pět ampule, Žeh dostat od tady tý nádhery, a dát nám!“
„Du arschloch!“ zařval Hagen a pohnul se.
„Zpátky!“ Náprstkův hlas si se silou Hagenova skoro nezadal. „Že jsi schovával ampule s upířím sérem, o tom si ještě pokecáme. Teď se zklidni!“
„Ich kann nicht umřít,“ zavrčel Hagen s pohledem upřeným na zbraně strážců.
„Správně. Ale za těch třicet let bys mohl vědět, jak svinsky bolí stříbrná kulka, než se v tvým hnijícím těle rozpustí. A my jich máme ještě nejmíň tucet.“
Hagen vztekle zabručel, ale pak se jakoby stáhl do sebe. Najednou se zdál o půl hlavy menší.
„Žeh slíbil smrt,“ řekl. „Slíbili, když jim dám Blut.“
„Jsi válečnej zločinec,“ odpověděl Náprstek. „Nezasloužíš si smrt, zasloužíš si utrpení. A o jeho konci ty nerozhoduješ. Tímhle sis konec o hezkých pár let oddálil.“
„Naši kamarádi z Žehu dali našim kamarádům plivníkům sérum,“ řekl Kusý. „Pak už jim stačilo jen někoho naočkovat a čekat, až vypukne vřava, za kterou bude zodpovědná Stráž.“
„Jenže v Žehu vědí o upírech asi jen to, co vyčetli z Draculy. Upíři jsou dravci, mají instinkt ostatní upíry buď vytvářet, aby jim mohli vládnout, nebo vyhledávat, aby se s nimi mohli utkat o teritorium. Takže to, že jsme tady narazili na tohohle chlapíka,“ Náprstek rozkopl kupu popele po podlaze, „nebyla vůbec náhoda.“
„Když zabil toho muže na Žižkově, síla, kterou získal z krve, mu zbystřila smysly. Jakmile ucítil Hanse, vydal se sem, aby s ním změřil síly. Nejspíš se celou noc motal po budově, dokud na Hagena nenarazil. Chvíli předtím, než jsme dorazili my.“
„Žeh si snadno spočítal, že když nám ukážou krabičku od séra, půjdeme se zeptat Hanse,“ pokračoval Náprstek.
„A při troše štěstí skončíme bradou vzhůru.“
„Správně. Moc náhod najednou nejsou žádná náhoda.“
„Vždyť je den, to jim nevadilo světlo? A Hagen je upír?“
„Vadí jim jen přímý sluneční svit, a ten tu není. A Hans? To, co vidíš dneska, je pozůstatek jeho vlastní snahy vyléčit se z vampyrismu ještě za války,“ otočil se Náprstek zpět k Hansovi. „Na jejím konci se vypařil, ale nebyly to příjemné roky, živit se v jeskyních šváby a netopýry, na ja, Hans? Před pětačtyřicátým ale Hagen nějakou dobu upírem byl. Teď už je ale nebezpečný jen sám sobě. Jeho chuť na krev je pryč, a stříbro ho nezabije, alespoň v tom jeho samoléčba uspěla. Ostatně skoro všichni z týmu, kdo přežili, se z Rumunska vrátili jako upíři. Až na Hanse je hned po válce německá Stráž zlikvidovala.“
„Co s ním?“ Kusý pozvedl kvokající černé kuře.
„Bereme ho s sebou, nepouštěj ho. Ukaž jaký máš hodinky, já mám kožený řemínek.“
„Nerezová ocel, uzavřený řemínek.“
„Vynikající. Sundám ti je.“ Náprstek si vzal od Kusého hodinky a přehodil je kuřeti kolem krku jako náhrdelník. Kuře začalo vyděšeně kvokat, ale Náprstek mu přidržel hodinky na krku.
„Proměň se zpátky, nebo půjdu najít nějaký hřebíky.“ A ke Kusému: „Takhle nám nezdrhne, plivníci nemají rádi železo a jeho slitiny.“
„Ááá!“ Bývalé kuře, teď už zase zrzavý hošík, si zkusilo hodinky z krku strhnout, ale nešlo to. „Víte, vy parchanti, jak to pálí?“
„Já ano,“ přikývl Náprstek. „Jestli budeš moc držkovat, kolega nebude ty hodinky chtít zpátky, fešáku.“
„Doprčic,“ zašeptal Kusý. Hodinky měly průměr na mužské zápěstí, ne na krk, byť dětsky tenký. Při proměně proto zůstala plivníkova hlava šišatá a na jedné straně ohavně přefouknutá.
„Nejdřív si vyřídím jeden telefon, a pak navštívíme šéfa plivníka,“ řekl Náprstek.
* * *
„Vezmi ho za ruku a jdeme,“ řekl Náprstek. Stáli už asi deset minut na malém parkovišti v ulici Na Florenci. Hned u dalšího, tentokrát funkčního nádraží. Kdysi neslo název Masarykovo.
„Vzít ho za ruku?“ Kusý se skoro otřásl odporem. „Podívej na něj, s tím hodinkovým obojkem a nafouklou hlavou.“
„Naser si,“ ozval se plivník. Kvůli Kusého hodinkám na krku se nezmohl na víc než zasípění.
„Je to plivník, bytost ze staré lidové mytologie. Nikdo si ho nevšimne,“ řekl Náprstek.
„Jo, jako by si nikdo nevšimnul, kdybychom mezi sebou vedli Marťana,“ drmolil Kusý, ale poslechl.
„Hlavně ho drž pevně, a už pojďte.“ Kusý musel použít trochu víc síly, aby vzpouzející se zrůdičku dostal z auta, ale jakmile byl plivník venku, trochu se uklidnil a nechal se vést. Což ovšem neznamenalo, že celou cestu nesípěl šeptem jednu nadávku za druhou.
„Nazdar, Náprstku, koho si to vedeš?“ Přátelsky znějící hlas se vedle nich ozval ihned, jakmile prošli vstupem do odjezdové budovy. V rohu vedle vstupu postávala dvojice příslušníků Sboru Národní Bezpečnosti. Kusý se zarazil, ale Náprstek se na dvojici jen přátelsky zazubil.
„Nazdar, Mokrý, tebe taky člověk potká všude.“ Podal si s oběma ruku. „To jsou jen výletníci z Klatov, přišli o zavazadlo, tak trošku vypomáhám.“ Oba uniformovaní přejeli pohledem Kusého i plivníka, jehož se podporučík nepříliš úspěšně snažil krýt za sebou. Jeden z nich pak sáhl do kapsy a vytáhl cosi o velikosti krabičky cigaret, zabaleného v igelitu.
„Tady máš tu věc, co jsi kvůli ní volal,“ řekl a podal tu věc Náprstkovi. Náprstek jen kývl a strčil to do kapsy bundy.
„Tomu říkám rychlý servis, díky. Musíme letět, pánové, moc práce,“ pokrčil s úsměvem rameny a pokynul Kusému, aby ho následoval.
„Tak zas někdy,“ ozval se jeden z esenbáků.
„Jo, polib mi moje nadpřirozený přirození, fízle bl –“ plivník nestihl urážku doskřehotat, protože ho Kusý chytil za krk s hodinkami a ubral mu kyslík.
„Občane!“
„Ano,“ Kusý se s bezmocným výrazem ve tváři a s prsty stále zaklesnutými kolem plivníkova krku otočil k esenbákovi, který na něj zavolal. Já tohle rozhodně vysvětlovat nebudu. Na to zapomeňte, blesklo mu hlavou.
„Jestli jste poprvé v Praze, dávejte si na synka pozor, ať se vám neztratí. Nežijou tu jenom samý hodný lidi, jestli víte, co myslím.“
Kusý polkl. „Nespustím ho z očí, bez obav,“ řekl. Vydal se za Náprstkem. Táhl za sebou plivníka s modrajícím obličejem, dál chrlícího syčivá hodnocení inteligence a vzhledu příslušníků SNB.
„To jsou slepí?“
„Ten, který mi dal tohle,“ řekl Náprstek a povytáhl z kapsy igelitový smotek, „je od nás. Viděl totéž co my dva. A ten druhý – mysl moderního člověka už je tak vycvičená, že nevidí to, co má na očích, ale to, co se tomu nejvíc podobá. Řekl jsem, že jste výletníci, tak viděl otce s malým dítětem.“
Mlčky prošli budovou až ven, na nástupiště. Náprstek pokračoval dál, až na konec perónu. Tam seskočil a jakobynic začal přeskakovat koleje směrem ke staré hrázděné budově. Na poslední nepoužívané koleji zarostlé travou se zastavil a počkal na Kusého s plivníkem.
„Tady vám to můžu ukázat, pak už to nepůjde,“ řekl a sáhl do kapsy. Vytáhl tu věc a vybalil ji ze zažloutlého igelitového sáčku. Byla to plechová krabička na bonbony, barva na ní byla tak odřená, že se nedal přečíst název. Náprstek ji opatrně otevřel.
Uvnitř leželo něco, co Kusý v prvním okamžiku považoval za kus seschlého psího trusu. Pak si uvědomil, že je to lidský prst, podle velikosti asi ukazovák, mumifikovaný a čistě oddělený již dost dávno.
„Ty určitě víš co to je,“ řekl Náprstek plivníkovi, který na prst koukal, jako by měl vyskočit z krabičky a pokousat ho.
„A ty se to dozvíš, jakmile se dostaneme tam, kam máme.“ Kusý jen přikývl. Asi nemá cenu dumat nad tím, jestli se mi to jen zdálo, nebo sebou ta věc doopravdy škubla, pomyslel si.
Náprstek zvedl závoru, uzavírající vstupní vrata jako od stodoly, a všichni tři vešli. Uvnitř panovalo šero, protože tabulková okna nikdo neumyl celé dekády.
„Vítej u vstupu do plivnické říše,“ utrousil Náprstek, sebral z ponku vedle vrat petrolejku a na třetí pokus se mu ji podařilo zapálit.
„Na nádraží?“ Kusý se rozhlédl. Vnitřek budovy byl skladištěm, podporučík měl pocit, že sem bylo navezeno harampádí z několika desítek starých půd. Plivník, jehož hlava začínala nabírat lehce fialový odstín, začal prskat, ale Kusý jej držel pevně.
„Však vidíš sám, jak má tady náš kamarád v lásce železo. Všechny ty koleje venku slouží jako obruče, co drží pohromadě sud. Zabraňují plivníkům, aby zaplavili celé město a prováděli lumpárny jako ve středověku. Omezují moc jejich krále. Vynález železnice byl pro lidstvo vůbec hotový zázrak. Vylézají ti z hlubokého hvozdu strašidla, bubáci a podobně? Tak se vyprojektují dvě tratě, které jako náhodou vedou z obou stran lesa. A bubáci mají utrum, protože se přes železnou kolej nedostanou. Někdy ti dám přečíst záznamy, co plivníci všechno po Praze i jinde vyváděli.“
„Pak není divu, že jim Stráž leze krkem.“
„Uvědom si, že tahle banda roztomilých parchantů štvala v historii skoro každého, včetně staroslovanských bohů. Vládci počasí, úrody, jejich pánem byl Perun hromovládce, ale s tímhle stádem černých brojlerů si poradit nedokázali.“
„A jednoho dne přijde parta smrtelníků se stříbrnými náboji, a ta je zkrotí. Pořádně hořká pilulka.“
„To jo.“
„Proč se neodstěhujou?“
„Nemůžou. Nebo nechtějí. Ani Stráž není vševědoucí, a plivníci v tomhle ohledu nejsou sdílní.“
Náprstek přistoupil k velké dřevěné bedně a odstrčil velký balík od její užší strany. Pak celou stěnu krabice odklopil. Kusý ve světle petrolejky uviděl, že bedna nemá dno a hned za otevřeným bokem začínají schody kamsi dolů.
„Tohle je něco jako vstup pro návštěvy. Jdeme,“ řekl Náprstek a pustil se po schodech dolů.
„Vítej doma,“ postrčil Kusý plivníka na schody před sebou. Bednu za nimi zase zavřel.
Nakolik mohl Kusý posoudit, schodiště klesalo do hloubi, která mohla odpovídat čtyřem pěti patrům. Na jeho konci byla tmavá prostorná chodba, která byla po asi deseti metrech přehrazená. Překážka by se dala jakžtakž přirovnat k nějaké pevné fólii, přehrazující chodbu tak, že nenechávala nikde ani skulinu. Náprstek podal Kusému petrolejku.
„Nesahej na to, zatím,“ ukázal k překážce. Vytáhl z kapsy zavírací nůž a sklonil se k plivníkovi. Pár vteřin si hrál s nožem u plivníkova krku, pak se ozvalo cvaknutí, jak kovový řemínek Kusého hodinek povolil, a plivník se konečně zhluboka nadechl. Do tváře se mu vracela předchozí barva. I hlava, předtím nafouklá, opět splaskla. Jeho krk ale zdobil pás popálenin.
„Tak – a teď jste oba v prdeli,“ zaskřehotal roztomilý chlapeček a vrhl se proti překážce. Kusý se pohnul, aby ho chytil, ale Náprstek ho s hodinkami v ruce zadržel.
„Vezmi je k hodináři,“ řekl jakobynic. Plivník se zatím zabořil do fólie, která se pod ním prohnula jako nějaká měkká membrána, a začala se kolem něj bleskurychle svírat. Vypadalo to, jako kdyby se Kusý z výšky díval do velké kádě s hustým těstem, do kterého se plivník nořil. Membrána se za ním zavřela a pak se najednou s krátkou vibrací vyrovnala. Byl pryč.
„Musíme za ním, žejo.“
„Správně. Lampu nech tady, nebude potřeba.“
* * *
Kusý udělal poslední krok do membrány, jejíž dotek připomínal suchou kůži, jen byl chladnější. Na vteřinu se ho zmocnila panika, když ho pohltila, ale v příštím okamžiku byla pryč a on stál na podlaze slepé chodby čtvercového průřezu, do níž proudilo mihotavé světlo odkudsi zepředu. Náprstek se vedle něj objevil v dalším okamžiku. Kusý čekal vzhledem k tělesné výšce plivníků nízké katakomby, ale tady se nemusel příliš hrbit. Neušli ani deset kroků, než chodba vyústila do většího prostoru.
Nacházeli se hned pod stropem obrovité okrouhlé jeskyně. Hořely zde stovky porůznu rozesetých pochodní a ohnišť. Díky velikosti celé prostory mohl Kusý protější kraj jen tušit kdesi v dálce. Z úrovně, na níž se s Náprstkem nacházeli, se podlaha jeskyně svažovala pořád dolů ke středu, jako v gigantickém amfiteátru. A téměř celá ta plocha byla zastavěna, pouze někde dole uprostřed jámy tušil Kusý větší volné prostranství. Zbytek zabíralo plivnické město. S ulicemi, v nichž se k sobě choulily domky uplácané z hlíny a se střechou ze středověce vypadajících glazovaných tašek s těmi, které byly postaveny z papundeklových desek. Město, které žilo obvyklým ruchem, odmyslíme-li si vymoženosti dvacátého století.
Ruchem, který kolem dvou vetřelců postupně utichal, když Náprstek vykročil jednou z ulic ze svahu k centrálnímu náměstí. Kusý se ohromeně rozhlížel. Něco takového se přece nemohlo pod zemí jen tak ztratit, mezi všemi inženýrskými sítěmi a tunely metra. Pak si ale uvědomil, že díky průchodu membránou nemá tušení, jak hluboko se vlastně s Náprstkem nacházejí. S rukou položenou na pažbě služební zbraně pokračoval dál.
Ale plivníci se je za tenhle vpád do jejich říše zjevně nechystali lynčovat. Zatím se jen při spatření dvojice příchozích zastavovali a zůstávali na Kusého s Náprstkem němě zírat. Pohnuli se jen ve chvíli, kdy se oběma lidem museli vyhnout. Přes střechy domů podporučík viděl i slyšel, jak ruch v celém městě pomalu tichne.
Když dorazili na středové prostranství, nebýt zvuku jejich vlastních kroků, vládlo by v celém městě ticho jako v hrobce. Po jejich levé straně byla jakási větší budova, asi něco jako radnice. Před ní doslova ze země vyrůstalo křeslo z pokroucených kořenů obalených rozpraskaným jílem, dost velké na to, aby si na ně mohli sednout dva lidé. Proto také ptačí pařáty toho, kdo na něm seděl, visely dobrých dvacet centimetrů nad zemí.
Vzhledem se hlavní plivník odlišoval od ostatních jednak tím, že na hlavě měl jakousi korunu z podobného materiálu jako byl jeho trůn, a jednak mohutným panděrem, za které by se nemusel stydět pětapadesátiletý pivař.
„Valjosi,“ usmál se Náprstek. „Stará vojno, ty jsi od posledně zhubl, sluší ti to.“
„Žádný posledně nikdy nebylo, na to vy železosráči nežijete dost dlouho,“ zasyčel hlavní plivník. „Vysyp, co chceš, a kliďte se z mýho domu se vším tím hnusným kovem.“
„Ty víš, proč jsme tady, Valjosi,“ promluvil Kusý a ukázal do stínu za trůnem, kde se krčil „jejich“ plivník. Nebylo žádné překvapení, že po propuštění hned běžel za svým králem. Náprstek možná čekal, že nováček bude zticha, ale nehnul ani brvou a hned navázal: „Vlastně je to pro tebe a tvůj lid dobrá zpráva. Vaše služby už nebudeme využívat. Koukej navalit, cos nafasoval od Žehu, a my si půjdeme po svým.“
„A vytrháte ty kolejnice nahoře?“
„Ani nápad. Žije tam spousta lidí, co od vás chtějí mít pokoj.“
„V tom případě mi vyhulte.“ Kolem náměstí to tiše zašumělo.
„Fajn,“ pokrčil rameny Náprstek a vytáhl z kapsy krabičku s prstem, zabalenou v igelitu.
„Náš poslíček ví, co v tom je. Jestli nedostanu, co chci, nechám tu tohle.“
Jejich plivník teď vyskočil ze stínu, vyškrábal se z boku na područku trůnu a začal něco brebentit hlavnímu plivníkovi do ucha. Tlusťochův dětský obličejík se zachmuřil ještě víc.
„To ti strach nedovolí, hajzle. Rozcupujeme tě na hadry.“ Zašumění za jejich zády bylo tentokrát o poznání silnější. Obyvatelstvo města zjevně čekalo jen na rozkaz. Kusého zbraň byla téměř venku z holstru, ale Náprstek neztrácel klid.
„Posluž si, ale pak tady ta věc zůstane stejně. Prst upíra, který si váš kamarád Hagen přivezl z Rumunska. Prst, u kterého nikdy nebudete vědět, kdy si pro něj přijde majitel. V obalu, kterého se nemůžete bez zranění dotknout.“
Najednou zvýšil hlas: „Nespoléhej, Valjosi, na to, že se sem ten upír nedostane a že bude naladěn přátelsky. Ty se díky kolejím nahoře odsud nejspíš stejně nemůžeš zdekovat, že? Strávíš zbytek své vlády v očekávání jeho příchodu. Leze ti do hlavy, co ti říkám?“
Z brunátné tváře hlavního plivníka vyletěl vzteklý skřek. Kusý sebou trhl, s pistolí připravenou ke střelbě, ale Náprstek jen zavrtěl hlavou. Hlavní plivník začal ječet v rodném jazyce příkazy, a ze stínů kolem náměstí se vydělily tři další postavy na kuřecích nožkách, aby zaběhly do budovy za jeho zády. Trvalo jen asi dvacet vteřin, než se objevily znovu jako klusající průvod. Každý z trojice nesl černou plastovou krabičku, zhruba stejně velkou jako byla ta, kterou jim dopoledne mával před nosem Zadák.
Samozřejmě, uvědomil si Kusý. Sem těžko někdo z plivníků mohl přinést krabičky z kovu. Tři krabičky se třemi zbývajícími dávkami upířího séra.
Náprstek každou krabičku převzal, překontroloval obsah a strčil ji do kapsy. Když zmizela i ta poslední, zůstal Náprstek pár okamžiků jen tak stát, pohled upřený na šéfa plivníků. Tichý šum v uličkách kolem náměstí, kde se musely tísnit stovky zvědavců, zase utichl.
„Teď půjdeme,“ řekl Náprstek a vytáhl z druhé kapsy plechovku s vyschlým prstem, zabalenou v igelitu.
„A nikdo nás nebude žádným způsobem zdržovat.“
„Táhněte si třeba do horoucí –“ začal šéfplivník, visící vytřeštěnýma očima na balíčku, ale včas se zarazil.
„Nikdo vám nebude nijak bránit.“
„Fajn,“ řekl Náprstek a naklonil se ke Kusému.
„Padáme odsud, támhle tudy, a poklusem.“ Ústupová trasa vedla jinou ulicí, než kterou přišli, ale Kusý na nic nečekal a vyrazil. Dav plivníků, který se zde tísnil, se okamžitě rozprchl.
Kusý uběhl volným tempem jen asi dvanáct metrů, když do něj zezadu vrazil Náprstek. „Hejbni kostrou, sakra!“ Kusý se rychle ohlédl, stačil ze sebe vymáčknout jen „aha“, a vyrazil do svahu jeskyně, jako by mu šlo o život. Jedno krátké ohlédnutí totiž stačilo.
V prachu před trůnem ležela otlučená krabička od bonbonů a nadouvající se obličej šéfplivníka byl rudý jako zralé rajče. Náprstek si cpal do kapsy prázdný igelit a hnal se do svahu.
Netrvalo déle než pár vteřin, než rajče na trůnu přezrálo a prasklo uši trhajícím vysokým vřískotem. Ze všech stran se k hlasu svého šéfa přidávaly další ječáky. Kusý měl pocit, že mu asi brzy praskne hlava. Zariskoval ohlédnutí a ihned věděl, že to neměl dělat.
Uličkou za nimi se valila vlna různobarevných čupřin, kuřecího peří a ptačích pařátů, jekotem zahanbující výstražné lodní sirény. Kusý přidal, aby s Náprstkem udržel krok. Nahoře byli za několik okamžiků. Náprstek se u stěny pod stropem jeskyně vydal doprava, ale po nějakých deseti metrech se opět zastavil u něčeho, co vypadalo jako dřevěná telefonní budka, zapuštěná do zdi. Trhl dvířky a nechal dovnitř proběhnout Kusého.
„Nezastavuj se, to je východ, utíkej!“ Kusý jen zaslechl, jak za nimi Náprstek práskl dveřmi telefonní budky, až se jedno ze skel vysypalo. Poslechl a vzápětí narazil do další membrány. Tentokrát ale po průchodu neucítil pevnou půdu pod nohama. Oslepený náhlým denním světlem vteřinu máchal rukama a nohama ve vzduchu, ale nebyl to stav beztíže, v němž se ocitl. Byl to pád.
Štěstí bylo, že nebyl dlouhý. Smůla, že končil na dlažbě.
* * *
Starý hřbitov na návrší v Hlubočepích byl teď večer po dešti tichý. Dole pod vrškem stály zaparkované dva žigulíky, jeden jako nový a druhý jako by šel na maškarní za popelnici. K nim se před třemi minutami přidala černá volha. Vystoupil z ní Zadák, čerstvý navrátilec z výletu na Kašperk, což vysvětlovalo jeho zachmuřený výraz. Když vyšplhal na hřbitov, Kusý na něj už čekal přímo na hlavní cestě mezi řadami hrobů. Náprstek seděl o dalších deset metrů dál na lavičce, s hlavou zvrácenou dozadu, jako by si vychutnával jarní slunce, přestože již bylo šero. Ještě víc vzadu tušil Zadák mezi dvěma pomníky mohutnou siluetu Banka.
„Hřbitov,“ zasyčel Zadák. „To je dost blbý klišé i na vás, Záprdku!“ houkl přes rameno Kusého, ale starší člen Stráže ho ignoroval.
„Jak se ti líbilo tři sta jarních kilometrů?“ Kusý se na Zadáka škodolibě usmíval, obě ruce měl schované. Zadák jen něco zavrčel a udělal dva kroky k podporučíkovi, víc jich ale nestihl. Kusý švihl levačkou dopředu a hodil po Zadákovi smotek igelitu, který by člena Žehu zasáhl do hrudi, kdyby jej nezachytil. Uvnitř byly tři plastové krabičky.
„Tohle jste ztratili,“ řekl Kusý a Zadák si všiml, že v druhé ruce, teď spuštěné podél těla, drží podporučík zbraň. „Vracíme vám to. Je tam všechno. Dohlídni, aby se to zase někde neobjevilo.“
Kdyby zjevný Zadákův vztek byl radiací, půlka Čech by nejspíš teď umírala na ozáření.
„Taky vyřiďte svému zdroji u kriminálky, že se mu podíváme na zoubek, a to asi dřív než později,“ dodal Kusý.
Zadák se nadechl, ale zůstal tiše. Nemohl nic připustit ani popřít. Mohl jen vyklidit pole.
„Nevidíme se naposled, ty zmetku,“ ukázal na Kusého.
„Náprstek vzkazuje, abys své šéfové vyřídil, že byla dobrá studentka,“ pokračoval Kusý. „Ale její načasování stojí za prd. Teď se pakuj.“
Kusý se díval za vzteklým Zadákem, dokud mu nezmizel za hřbitovní zdí. Pak se obrátil k Náprstkovi, který až do téhle chvíle nezměnil polohu.
„Co měl znamenat ten vzkaz?“
„Dnešní šéfka Žehu byla kdysi první parťák, kterého jsem zaškoloval,“ usmál se Náprstek. V reakci na Kusého překvapený výraz jen pokrčil rameny. „Už se staly divnější věci.“ –
„Jako například?“
„Třeba to, že je to taky jeho exmanželka,“ zamručel Bank, který se k nim přidal.
„Tak tohle všechno byla jen taková roztržka? Nejmíň dva lidi jsou po smrti a já právě nechal odejít hlavního podezřelého s naším největším důkazem.“
Zpod kopce se ozvalo vzteklé túrování motoru volhy, jak Žehař odjížděl. Náprstek sáhl do kapsy, vytáhl otlučenou krabičku od bonbonů a otevřel ji. Uvnitř byla rozložená injekční stříkačka a ampule s téměř černou tekutinou.
„Náš přítel Zadák neví, co odváží do tajné úschovny Žehu. Ve skutečnosti nevíme, jestli ten rumunský upír, původní majitel prstu, je ještě naživu. Nicméně pokud ano, jednou ten prst vypátrá. A pak to bude problém Žehu, ne Stráže.“ Bank se bublavě zasmál. Kusý nad tím jen zavrtěl hlavou.
„Žeh dostal prst – a co dostali plivníci?“
„Půlku lahůdkového párku, co začne asi za nějakou dobu zapáchat,“ řekl Náprstek. „Dřív nebo později se někdo z plivníků obětuje a krabičku otevře. Lepší bylo podstrčit prst Žehu, který sice proti nadpřirozenu bojuje, ale jinak jsou z něj podělaní. Ty tři krabičky odvezou do svého doupěte a uloží je, aniž by je otevřeli. V jejich skrýši bude prst na chvíli v bezpečí a my taky. Taháme se s ním ostatně už přes třicet let od války. Téměř celou dobu ho měl u sebe někdo z nás a dělal tím ze sebe návnadu. S tím je teď konec.“ Starší člen Stráže se protáhl a vstal.
„Tak to je všechno? Trochu málo a trochu moc rychlý konec. Případ vyřešený čistě díky náhodě.“
Bank jen pokrčil rameny. „V historii byla spousta případů, vyřešených díky náhodě. Podstatou práce normální policie je de facto sbírání střepů a u naší práce většinou nemáš ani ty střepy. Teď víme, že nikdo další neumře. Žeh ví, že na nás nemá zkoušet další podrazy. Plivníci vědí, že s námi mají utrum, se Žehem ostatně taky. Naděje na svobodné provádění skopičin v nedohlednu. Jen si zkus představit, že bychom touhle dobou měli po Praze a okolí pět nebo víc lovících upírů… Dopadlo to mnohem líp, než si myslíš.“
„Když už mluvíš o práci,“ přerušil Náprstek Banka a obrátil se ke Kusému.
„Chceš se po dnešku stát členem Pohřební stráže?“
Kusý se zarazil. „Pro všechno, co jsem dnes zažil, přece musí existovat nějaké vysvětlení.“
„Možná ano,“ přikývl s úsměvem Náprstek. „Jenom na něj ještě nikdo nepřišel.“
„Nepotřebuji nějaké schválení od vašich šéfů?“
„Se šéfem Stráže jsi strávil celý den,“ zazubil se na Kusého z výšky Bank. „A neptal by se tě, kdyby to nebyla hotová věc.“
„Máme spoustu práce. Zítra musíme už konečně uložit umu s Mezerou,“ řekl Náprstek.
„Myslíš tu, co jsi zapomněl ve svým autě?“ zeptal se Bank. „Nebo jsi mu chtěl po smrti dopřát poslední výlet na Kašperk?“
Kusý si povzdechl. Od rána zažil víc než dost. Finále dne, útěk z plivnické říše, skončil dopadem na dlažbu přímo uprostřed Staroměstského náměstí.
Z výšky dvou metrů.
Plivníci tam ve své škodolibosti nejspíš kdysi přesměrovali východ z podzemí. Pro případ, že by chtěli potrápit lidskou návštěvu, která si zakládá na utajení. Kolemjdoucí civilisté naštěstí zhmotnění obou mužů odnikud vyhodnotili jako „rvačku dvou opilců“.
Kusý pohlédl na oba členy Stráže.
„Když řeknu ne, stejně by mi nikdy nikdo nic z toho neuvěřil.“
Náprstek s Bankem se na to jen vědoucně ušklíbli.