Voda. Dřív laskající jako vzpomínka na dobu před narozením, teď drtivá tíha hrobu. Dřív bohatá a velkorysá, s rukama plnýma mušlí a ryb a požehnání, najednou hladová a nenasytná jako rozevřená tlama propasti. Kde jsou ty jiskřičky slunečních paprsků v kapkách rozprašovaných příbojem? Tohle je stěna, hrozivá a řvoucí, nezastavitelná a neodvratná. Kde je ta voda, kterou jsme nabírali rukama a protékala nám mezi prsty jako verše haiku? Tohle je přece také voda, ale tvrdá jako skála, rozdrtí a smete všechno, co se postaví do cesty. Na televizních obrazovkách vypadá tak majestátně, pomalá, němá, bohyně korunovaná bělostnou pěnou. Ve skutečnosti má rychlost rozjetého náklaďáku, černá pískem vzedmutým ze dna, příliš rychlá na majestátnost, příliš hlasitá na modlitbu, šílený bůh se zpěněnou čepelí –
***
Zase si pro mě jdou. Ta malá bílá a ten velký, co je bílý jen občas. Malá bílá má hebké ruce a strach. Trochu ze mě, když mi dává jídlo. Ale jí bych přece neublížil. Z toho velkého má strach taky. Tomu bych ublížil rád. Jenže nemůžu. Když mám dost síly a všemu rozumím, je za mřížemi. Ale někdy přijdou dny, kdy můžu jen ležet a všechno je strašně divně. Tehdy chodí a brává mě kamsi dovnitř, nepoznám kam, protože všechny rovné věci jsou najednou křivé a všechny bílé věci jsou najednou měňavě barevné. Na hlavu mi připevní dráty a dávají mi rozkazy. Občas je splním, občas nerozumím. Ten velký bílý pak křičí. Ne na mě, ale na tu malou bílou. Nejraději bych ho zabil.
* **
„Odkud je tenhle?“ Hiroši se na své bezcílné toulce mezi kotci zastavil u jednoho v rohu, těsně u okna. Uvnitř ležel pes. Ještě spal, ale medikamenty už přestávaly působit, protože se ve spánku schoulil do klubíčka. Na černé srsti se legračně vyjímala kulatá bílá skvrna přes celý čumák a polovinu hlavy.
„Z útulku Inuzuki, Milovníka psů,“ přispěchala k němu Kazuko. Nervózně se ohlížela přes rameno. Kdyby už tak chtěl vypadnout. Kdyby někdo zjistil, že sem o pauze vzala svého kluka… jenže Hirošiho všechno strašně zajímalo. Přesně od té doby, co zvířecí parapsychologie bylo jediné téma diplomové práce, které na něj zbylo.
„Vypadá fakt legračně,“ uchechtl se budoucí veterinář. „Jak měsíček v úplňku.“
„Taky mu tak říkám. Cuki – Měsíček. Ale neměli bychom jim dávat jména, víš.“
Rozhlédla se po řadě kotců, napevno zamřížovaných a bezútěšně šedých. Většina psů uvnitř spala. Člověk by myslel, že v uzavřené místnosti, jako je tahle, z neustálého štěkotu za chvíli ohluchne, jenže po většinu dne tu bylo ticho. Vynucené ticho z medikace a odevzdané ticho těch, kteří už přišli na to, že štěkot jim nepomůže. Byli inteligentní, všichni. Proto tu byli.
„To berete čokly i z útulků?“
„Hlavně z nich. Většina nám dává echo, když dostanou útěkáře. Tenhle je expert. Na přístrojích málem strhal stupnici. Podívej, má na mřížích magnetický zámek. Ten mechanický totiž dokázal otevřít.“
Kazuko vypnula proud do elektromagnetu, otevřela dvířka klece a hladila psa za ušima, tam, kde byla srst vyholená kvůli elektrodám. Nebála se. Léky budou ještě nějakou dobu působit.
„Jak? Packou? Zubama?“
Vrtěla hlavou. „Jestli tu diplomku chceš kdy dopsat, tak se připrav na nemožné. Cuki to dokázal jen tak – myšlenkou. Díval se na západku a ta se zvedla. Zdrhnul nám snad desetkrát, než jsme přišli na to, jak to dělá. Jenže proti elektromagnetu nezmůže nic, nemá pohyblivé části.“
Mávla rukou dokola jako při prezentaci sponzorům a vědeckým radám.
„Většina z nich má telekinetické schopnosti. V různé míře. Profesor Aojama se snaží u těch perspektivních o jejich prohloubení.“ Cpe do nich psychofarmaka v naději, že někteří z nich budou dělat to, co on chce. Hajzl. Řezník. Tohle nahlas neřekla. Psi by ji mohli slyšet. Bála se, že by mohli rozumět. Je lepší, když nevědí…
„Už prosím běž. Za pět minut skončí ostraze pauza na oběd. Mohli by mě vyhodit, kdyby tě tu našli.“
Dostrkala Hirošiho ke dveřím a vyvedla ho ven, za každý roh nejdřív nakoukla. Za vraty doplňovacího skladu ji ještě stihl políbit. „K čemu ten výzkum na psech vlastně vůbec je?“
Povzdechla si. „Pro dobro lidstva, přece.“
***
Už je zase noc a já si nepamatuju večer. Možná bych neměl jíst. Po jídle to bývá horší. Jenže když nebudu jíst, tak umřu. Říkala to ta malá bílá. Mám ji rád. Říká mi Cuki, Inuzuki, pejsku měsíčku. Hladivá mě. Nezlobím se na ni, že mi tak říká, i když měsíc nesnáším. Svítí mi oknem rovnou do kotce. Nemůžu potom spát. Chce se mi spát a nemůžu. Hnusné bílé světlo. Připomíná mi lampy tam uvnitř. Občas jsou větší a občas tak moc jasné, že mě pálí do oči. Bílá kulatá světla. Dnes jsem se učil je zhasínat. Ten velký bílý ví, že je nesnáším. Byly tam takové páčky a když jsem je dokázal otočit, světlo zhaslo. Tohle mi šlo. Páčky mám rád.
Tohle světlo nemůžu zhasnout. Je to měsíc, vysoko na nebi. Jak já ho nesnáším. Vyl bych, jenže to by přišli ti v černém a dali by mi injekci, po které zvracím. Ta malá bílá mi vysvětlovala, že měsíc neuteče, když na něj budu výt. Odejde sám, až k ránu. Zapadne. A do té doby mi tu bude svítit. Před tím bílým světlem se nedá nikam utéct. V kotci není kousek stínu.
Kdyby tak už zapadl. Tamhle za ten kopec, tam co vždycky. Ještě tolik hodin. Nemůžu se dočkat. Dneska je to obzvlášť nepříjemné. Kdyby tak zapadl… strašně moc si přeju, aby už zapadl.
***
Bílý měsíční lampion na obloze se nejdřív maličko zachvěl, jako by se nemohl rozhodnout. Ze Země ho přes mříže a okenní sklo sledovaly utkvělé psí oči, zamlžené chemií. Měsíční kotouč se znovu zachvěl a pak se poslušně vydal na pouť za kopec. V pouhých pár vteřinách opsal dráhu, kterou obvykle urazí za plných šest hodin.
Neviditelné nitky přitažlivosti, které přes vesmírné prázdno poutaly vodu v mořích a oceánech k měsíční tváři, se napjaly k prasknutí. Voda, odtažená od břehů odlivem, se zmateně vrhla zpět. Tam, kde se Měsíc měl objevit až za šest hodin, udeřil prudký příliv. Oceány se rozvlnily jako velká mísa, kterou někdo zprudka zahoupe ze strany na stranu. Příliv a odliv, gigantická vlna pohybující se kolem dokola Země, zrychlila naráz a bez varování. Taková vlna má jméno jako bůh. Té noci a toho dne zemřelo na pobřežích osm set tisíc lidí.
* * *
Zamlžené psí oči sledovaly měsíční kotouč, dokud nezmizel za obzorem. Pak se malý černý pes s bílou skvrnou na čenichu spokojeně stočil do klubíčka a usnul.
