Tohle bude zvlášť drsná vražda, i podle jejích měřítek.
Seděla v horkém stínu kavárenské terasy na promenádě Calle de las Huertas, jen kousek od Prada Potřebovala k práci veřejná místa, potřebovala být mezi lidmi, sledovat, jak je to zasáhne. U okolních stolků bylo narváno, mačkali se tu studenti, turisté, ilegální přistěhovalci i nezaměstnaní – samí cizí lidé. Ale s tím už se smířila Nedokáže se s nimi spojit jinak, než že jim ublíží, provede jim totéž, co se stalo jí. Co by tomu asi ty miliony Zážitkářů řekly, kdyby se zjistilo, jaký se za Smrtící Simone ve skutečnosti skrývá zbabělec?
Kolem stolků kroužili číšníci v černých košilích. Kousek od ní se zasmála žena v bílých letních šatech na ramínka Mohlo jí být tak třicet, na hlavě měla šátek a na očích Zážitkářské brýle, nastavené na polarizaci slunečního jasu. U stolku s ní seděl vousatý mladý muž. Laškovně ji políbil na šíji a žena se znovu zasmála Z té přibližně stovky lidí v Sonjině zorném poli měly Zážitkářské brýle na očích dobré dvě třetiny a hodně z nich bylo plně ponořených – skla brýlí jim zmatněla ve stříbrná zrcadla, v jakési clony oddělující Labyrintiádu a vnější svět. Starší dvojice, oblečená ve stejných havajských košilích, opustila ochranu kavárenského slunečníku a ruku v ruce se vydala přes sluncem rozpálené náměstí. Slétli se holubi, a než přistáli, jejich černé stíny klouzaly po kamenném dláždění. Mezi proudícími davy se proplétaly skútry a lomozily svými dvoutaktními motory jako zahradní sekačky.
„Hasta luego,“ rozloučil se vousatý mladík se ženou v bílých šatech, vstal a poslal jí vzdušný polibek. Zasmála se a mávla na něho, jako by odháněla mouchu, zatímco on pozadu ustupoval od stolku, dokud nenarazil do Sonji. Sonja ucukla „Perdón,“ otočil se k ní mladík s omluvnou úklonou. Zamračila se na něho. Neměla ráda, když se jí někdo dotýkal. Mladík pokrčil rameny a šel si po svých. Jeho dívka si přiložila ruku k pravému spánku a skla jejích Zážitkářských brýlí stříbrně zmatněla, Sonja odvrátila zrak.
Bylo na čase pustit se do práce.
Na stolek vedle ubrousku položila Kostku, naklonila se nad ni a zašeptala odemykací formuli. Ve vzduchu nad stolkem začaly defilovat zářivé symboly. Sonjiny dlouhé prsty se jemně, téměř neznatelně pohybovaly, jak se probírala obsahem, kombinovala a přeskupovala složité vzory. Armádní hrdelní snímač na jejím hrtanu nasnímal laryngální dispozice i svrchní tóny jejího hlasu a upravený software pak strukturu jejího hlasového projevu přestavěl, aby vytvořil jedinečný hlas její postavy – hlas, který se už se stačil vetřít do milionu nočních můr. Hlas Simone.
Byla připravená.
Teprve nyní sáhla po svém stydnoucím macchiatu. Upila, roztržitě si ze rtů slízla hořkou pěnu a vrátila šálek na místo. Ještě váhala. I virtuální vražda je pořád vražda – násilné přervání citových pout. Sonja o tom ví své. Vypěstovala si k Emi Nakano silnou náklonnost, než se Dramaturgové s poukazem na její neúnosně nízkou popularitu rozhodli její postavu ukončit. Když potom Emi opravdu zabili, něco v Sonje umřelo s ní. Nyní v sobě něco cítila jen skrze bolest, kterou způsobovala Možná je to tak, že svoji posedlost Emi Nakano přesunula na svého meta-zabijáka – no a co? Říkejte si tomu třeba nepovedená transfigurace pomsty.
Klidně.
Nahrála svoje data, naprogramovaná v C-sym, do renderovacího zařízení, které z nich vytvořilo hotovou scénu. Ještě naposled zaváhala – a pak nový segment nepozorovaně vsunula do rozsáhlého meta-příběhu Labyrintiády. Jako kdyby protáhla dýku mezi pomyslnými žebry a probodla srdce umělého světa V příští chvíli „zemře“ Ellis Ng. Jak to, že kromě Sonji nikdo nevidí, že Ellis je jenom emocionální past na chudáky, kteří si potřebují něco nalhávat?
Třesoucí se rukou se znovu natáhla po kávě, vyprázdnila šálek a položila ho nazpátek. Nejradši by si teď na uklidněnou zakouřila, ale cigarety už byly zakázané i v Evropě.
* * *
Mileva Kosic seděla na lavičce naproti veřejné informační kanceláři; oči jí za skly Zážitkářských brýlí horečně těkaly. Měla přestávku na oběd, právě tak dost času na schůzku se svým virtuálním přítelem. Bělehrad zmizel – Mileva klouzala na slunečním člunu po průzračné modrém jezeře. Ellis se k ní blížil na svém člunu, jehož solární síť se kolem něho vzdouvala jako nejjemnější mušelín. Ellis samozřejmě existoval v nespočtu kopií a za svého přítele ho považovaly miliony Zážitkářů, ale to nemohlo nikterak zkalit Milevinu radost, že ho vidí připlouvat. Každý si mohl dopřát svého osobního Ellise. Ellis vstal a zamával dvěma nataženými prsty (což byl jeho osobitý pozdrav), až rozhoupal člun. Z prázdného nebe se střemhlav snesla černá silueta v okřídleném létacím obleku. Mileva zatajila dech. Simone! Zabiják vystřelil projektil a sluneční člun Ellise Ng vybuchl v gejzíru masa a sklolaminátu. Otřesená Mileva zašátrala po brýlích, strhla si je a pak dál seděla na lavičce, příliš ochromená, než aby mohla vstát.
* * *
Sonja zabíjela jen všeobecně oblíbené postavy. Zatím jich zlikvidovala pět. Dramaturgům se nedařilo vracet oběti jejích útoků zpátky do života Sonjiny metody zabíjení byly takové, že se už postavám nedaly odpárat a pronásledovaly je i po virtuální smrti dál. Když je oživili, ve srovnání s dřívějškem z nich byly jenom bezduché zombie. Jejich obliba, definovaná průběžným zájmem Zážitkářů, prudce klesala, takže je Dramaturgové museli pokaždé rychle odstranit. „Být naživu“ byl v Labyrintiádě samozřejmě protimluv, nápodoba života, poháněná rádoby božskými impulzy rudimentární UI. Postavy jako Ng byly považovány za dokonalé společníky prostě proto, že dovedly analyzovat lidské povahy i komunikační návyky a konverzovat tak, aby uspokojily konkrétní očekávání. Přesto však umírání mladých e-Celebrit rozpoutalo v reálném světě vlny zoufalství. Vybíjení virtuálních miláčků – a tím i vysoušení toku příjmů, který představovali pro Vydavatele – bylo nebezpečné. Nejen virtuálně, ale i reálně.
* * *
Hačiro Džin se uzavřel do vejcovité spací kapsle na letišti v Helsinkách, dotkl se postranice brýlí a přešel do plného ponoření. Příštích pár minut si vychutná ve společnosti Ellise Ng. Výhodou virtuálního přítele je, že ho má člověk kdykoli po ruce. Hačiro bude na přestupu čekat čtyři hodiny, což bohatě postačí, aby se dospal a ještě si popovídal s přítelem, který má pro starosti třiačtyřicetiletého byznysmena zřejmé naprosté porozumění. Ellis už na něho čekal na červeném můstku v zahradě Sankei-en. Usmál se, zvedl ruku – a sesul se k zemi. Z týlu mu trčela rukojeť. Na jeho místě na okamžik zůstala stát Smrtící Simone. „Gomen nasai, Hačiro-kun,“ pronesla se strnulým, úsměvem, zablikala a rozplynula se. Hačiro, orosený potem, si ve spací kapsli serval brýle z očí.
* * *
Sonja čekala na reakce. Už to přijde každým okamžikem. Pak si před ni ale stoupl číšník a zaclonil jí výhled. Předklonil se, aby sebral prázdný šálek. Oči mu tyrkysově svítily. Přesně jako oči Sonjiny zabijácké postavy Simone. Hodně lidí se vyžívalo v tom, že si nechávali upravovat těla po vzoru svých oblíbenců z Labyrintiady. Tenhle číšník měl navíc i Simoninu zvláštní jizvu ve tvaru obráceného lomítka v koutku úst.
„Budete si ještě něco přát?“ zeptal se jí.
„Ne.“
Ale číšník byl dotěrný, otálel s odchodem a provrtával ji pohledem falešných Simoniných očí. Sonja nervózně poposedla. Neviděla ho už někde? Na chodníku kousek od svého bydliště? A je to vůbec číšník? Jeho košile se od těch, které na sobě měl ostatní personál, trochu lišila.
S vypětím vůle mu Sonja opětovala upřený pohled. „Co chcete?“
Číšník se pousmál. „Klidně zůstaňte, jak dlouho budete chtít,“ vybídl ji a vzdálil se; její prázdný šálek cestou odložil na jiný stůl.
* * *
Juanita Torres svěřila své fyzické tělo pohodlí sklopeného sedadla ve svém samořiditelném voze Elon IV, který‘ se s ní prodíral chicagskou dopravní špičkou k advokátním kancelářím Ferguson&Torres. Juanita za svými Zážitkářskými brýlemi několikrát zamrkala a ocitla se ve virtuálním světě, ve stanu vztyčeném na poušti vysoko v horách Nového Mexika, kde tiše spočívala vedle Ellise. Občas potřebovala jen být se svým přítelem o samotě, beze slov. Byl to druh meditace, únik od stresu. Jakmile vůz dorazí ke kanceláři, zvukový signál ji přivolá nazpátek. Otvorem po odhrnutém stanovém dílci pozorovala růžové a žluté pruhy východu slunce ozařující rozeklané obrysy pohoří Sangre de Crista. Vtom jí podívanou zakryla čísi postava V přiléhavé kombinéze černé jako panter vpadla do stanu Smrtící Simone, zkušeně Ngovi ovinula kolem krku škrticí strunu a pevně ji utáhla Juanitu skropila sprška krve a postříkala i stanovou látku, zabubnovala na ni jako déšť. Juanita si srazila Zážitkářské brýle z tváře, až spadly na zem, a s výkřikem se posadila Z podlahy vozu kousek od jejích nohou k ní zalétl Simonin tlumený smích.
* * *
Kavárnu i celé náměstí zachvátilo hromadné zděšení. Chodci na různých místech začínali naráz vrávorat a zastavovat se. Sonja sebou škubla, když ucítila jejich bolest – to, co ji spojovalo s druhými. Co by si počala bez těchto okamžiků společného utrpení? Neměla dost odvahy, aby to zjistila Nikdy neměla dost odvahy. Bolest, kterou způsobovala, pro ni byla jedinou cestou, jak se sblížit s druhými.
Žena v šátku a v bílých šatech kousek od ní začala naříkat, až se jí roztřásla ramena, a pak prudce mrštila brýlemi o stolek. Spousta lidí si své brýle naopak překotně nasazovala Sonjin segment v Labyrintiádě řádil jako mor. Úplně to cítila. Jako prudký pokles tlaku těsně před bouřkou.
Jen jeden člověk na nic z toho nereagoval.
Ramenatý pořízek v tmavomodré mikině bez límce, který seděl u stolku na protějším konci kavárny. Zážitkářské brýle měl posunuté na temeno holé hlavy a nespouštěl pohled ze Sonji. Prošly před ním dvě ubrečené, nemotorně se objímající vysokoškolačky, a když se Sonje opět odkryl výhled, jeho místo bylo prázdné.
Spěšně zastrčila Kostku do kapsy, položila na stolek pět euro, s rachotem odsunula židli, vstala a rychle odešla.
* * *
Zapadla do úzké dlážděné uličky. Měla v plánu vrátit se oklikou nazpátek a prokličkovat do čtvrti Argůelles. Tam si držela bezpečný úkryt, od kterého nevedly žádné stopy k její občanské identitě Sonji Andrijeski – což samo o sobě bylo jméno bez dlouhé historie. V Argůelles už se pak snadno ztratí mezi hlučnými studenty, v divokém ruchu nočního života.
V uličce ji po obou stranách sevřely vysoké žluté zdi. Z truhlíků pod zavřenými okenicemi se plazily suché šlahouny popínavé révy. Sonja zrychlila krok, ale pak se udýchaně zarazila – zpoza rohu vyšel holohlavý pořízek a zatarasil jí cestu. Ucouvla a ohlédla se přes rameno. Kdyby se pokusila utíkat, snadno by ji dostihl. Oba to věděli. Chlapík se ušklíbl.
„Na hrdlořeza vypadáš dost tuctově.“
Sonja ucouvla o další krok, chlapík postoupil blíž. Předvedli malý taneček.
„Začnu křičet,“ pohrozila
„Nezačneš.“
Z věcičky v jeho ruce se vyřinul růžový oblak. Sonja se slyšela, jak kašle, ale zvuky, které vydávala byly v podivném časovém nesouladu s jejím zhroucením. Kamenná dlažba se zvedla a praštila ji do ramene. Plešoun si nad ni stoupl, nacpal si tu věc do kapsy a začal se k ní shýbat. Uličkou se rozlehlo hrčení motoru. Připadalo jí, že ho ve svém růžovém oparu uslyšela až poté, co se plešoun po zvuku otočil.
Plešatec upadl, jeho tělo se vedle Sonji skácelo s odporným a lehce zpožděným zaduněním. Sonja zamrkala ztěžklými víčky. Zpod ležícího muže se začala šířit kaluž rudé tekutiny, která si pomalu razila cestu spárami v dláždění. Sonje se podařilo odtáhnout se dřív, než dotekla až k ní. Vzhlédla Z modré Vespy sesedl chlapík s pistolí a šel k ní. Poznala v něm číšníka z kavárny, toho s jizvou a tyrkysovýma očima Smrtící Simone. Zastrčil si zbraň za opasek, přetáhl přes ni košili a přidřepl si k ní.
„Tenhle by tě odvezl zpátky do Států,“ prohlásil. Zvuk jeho slov se téměř, ale ne úplně shodoval s pohybem jeho rtů. „Ale já lidi zpátky nevozím.“ Pokrčil rameny. „To je ten problém se smluvními dodavateli, že někteří nabízejí dokonalejší kompletní servis než jiní.“
Sonja přimhouřila oči. Snažila se v tom, co říkal, najít něco jiného než jasnou výhrůžku. S námahou se zvedla ze země. Číšník ji sledoval, jako by se díval na představitele odlišného druhu. Ve falešných očích virtuálního zabijáka mu probleskla chladnokrevnost skutečného vraha. Panebože, on je to fanoušek. Sonja se snažila nepanikařit. Když promluvila, skoro se jí ani nezachvěl hlas. „Prosím vás, neubližujte mi.“
Číšník si přitiskl ruku na hrudník, jako by nemohl uvěřit tomu, co slyší. „To bych nikdy neudělal. Na to tě moc obdivuju. Nebo spíš Simone. Obdiv mezi kolegy v branži sahá za hranice světů.“ Bleskově hmátl rukou a cosi zvedl. Její Kostku. Sonja se po ní bezděčně napřáhla, ale v tu ránu měl číšník v ruce zbraň a mířil na ni.
„Něco ti navrhnu,“ oznámil jí. „Dáš mi svůj klíč a slíbíš, že už se nikdy nenahraješ do Labyrintiády, a můžeš jít.“
„Cože?“
„Už tě sleduju pár dní. Mohl jsem tě kdykoli zastavit. Ale z úcty k tomu, cos vytvořila, ti dám šanci se zachránit.“ Podržel Kostku v prstech. Obsahovala Simonin jedinečný kód, všechny její nedešifrovatelné metody zabíjení. „Rozhodni se hned.“
Sonja se pokusila vymnout si z očí mlhu. „Že ty se chceš stát Simone místo mě?“
„Ten klíč. Dohodneme se, nebo ne?“
„A když odmítnu?“
„Tak ti ublížím.“
Sonja mu otupěle nadiktovala odemykací formuli.
Číšník si Kostku podržel na dlani a hlasovým povelem do ní zadal klíč. Kostka se modře rozsvítila a v pirátském programu se rozbalila strohá sada ovládacích nástrojů. Muž si displej dychtivě prohlížel – Smrtící Simone in utero – a pak Kostku vypnul, strčil si ji do kapsy a bez jediného dalšího slova odešel.
Už nikdy se nenahrát do Labyrintiády? To nejde. Jenže co si teď počne, bez Simone, bez možnosti sdílet společné utrpení? Jaký smysl bude mít její existence?
Zabiják nasedl na vespu, vypálil z uličky a nechal tam Sonju stát vedle ležící mrtvoly. Ve vzduchu zůstal viset kouř z výfuku. Sonja, osamělá a nejistá, se schoulila do sebe a klopýtala uličkou nazpátek. Hlava jí třeštila bolestí. Zakrátko byla opět v anonymním bezpečí zalidněného náměstí, obklopená davy lidí, kterým už nemohla ublížit. Omámeně se zastavila a zakryla si oči. Projela jí vlna růžové slabosti, začínala padat, sotva se držela na nohou. Kdosi ji zachytil v podpaží a podpíral ji, aby neupadla. Sonja ztuhla.
„Jste v pořádku?“ zeptala se jí žena, ta z kavárny, ta v bílém, kterou Sonjin vražedný útok tak rozrušil, že praštila brýlemi o stolek. Zastavovali se u nich i další lidé, dělali si o ni starosti. Je jí špatně? Udělejte víc místa Nějaký mladík vytáhl telefon. Nemám zavolat záchranku?
Sonja zavrtěla hlavou. „Ne, nikoho nevolejte.“
Žena, která ji stále ještě držela v podpaží, jí zkoumavě pohlédla do tváře. „Jste si jistá, že vám nic není? Byla jste na omdlení.“
„Jenom se mi zatočila hlava To bude dobrý.“
„Aspoň sednout byste si měla Tamhle ke stolku. Donesu vám sklenici vody. Jmenuju se Mia, kdyby něco.“
Proč je na ni tak hodná? A vůbec všichni? Sonja dlouho mlčela a nakonec ženě poděkovala a sedly si spolu ke stolku jen kousek od místa, kde prve odpálila svoji nálož do sítě citových pout. Nálož, která zasáhla spoustu lidí, nejen Miu, ale nejspíš i hodně dalších, kteří se u ní zastavovali a nabízeli jí pomoc, aniž by věděli, že to ona stvořila Simone.
Sonja se pokusila o úsměv. „Normálně taková nebývám.“
„Netrapte se tím,“ podívala se na ni Mia nejistě, „taky jsem dost rozhozená. To ten vrahoun zase udeřil. Simone. Ta zrůda“ Sonja zvedla sklenici s citronovou vodou, trochu se napila a pak v obou rukou na okamžik podržela chladivé, orosené sklo. „Někdo by ji měl sejmout.“ Její vlastní slova jí zněla podivně cize, a přece známě. Došlo jí to vzápětí: Simone.
Mia se zvrátila do opěradla židle. „Už to… už to zkusili,“ hlesla s rozšířenýma očima.
„Třeba se to podaří někomu, kdo ji zná.“
Sonja roztržitě zaznamenala jak na dlažbě rachotí odstrkovaná židle. Mia už stála a stále ještě obrácená ke stolku, ale už na odchodu podotkla: „Nikdo ji nezná.“
Sonja přikývla V hlavě se jí rozjasnilo. „Ano, správně. Nikdo ji nezná.“
Poprvé vydáno v časopise Clarkesworld v únoru roku 2017.
Přeložila Jitka Cardová