Psal se únor 1989 a já byla v prváku na univerzitě. Seděla jsem ve studentském centru a pokoušela se spočítat úkol z matiky a v klidu si vypít šálek kávy, což se oboje ukázalo jako překvapivě nesnadné, když vtom někdo odsunul židli naproti mě a sedl si. „Megan,“ uslyšela jsem.
Zvedla jsem hlavu. Byla to stará ženská – ne doopravdy stará, ale stará jako moje máma. Dokonce mi mámu trochu připomínala, až jsem se bezděky naježila. „Maggie, ne Megan. Kdo jste vy?“
„Maggie, vida, už jsem zapomněla, že jsem tuhle zdrobnělinu někdy používala,“ pravila zamyšleně. „Já jsem ty. Z budoucnosti.“
Odložila jsem tužku. „Vážně?“ Odkud ta potrhlá ženská ví, jak se jmenuju? Třeba je to studentka psychologie, která provádí netradiční experiment na téma Jak náhodně vybraní studenti reagují na absolutně nevěrohodná tvrzení. „Hm. A proč jsi tu?“
Naklonila se blíž. „Na podzim bys měla jít studovat do zahraničí. Do Německa Do západního Německa Do Berlína.“ Zamrkala jsem na ni. „Vždyť neumím německy.“
„O důvod víc! Aspoň se to můžeš naučit.“
„Ale já už mám cizí jazyk splněný,“ poukázala jsem. „Dělala jsem francouzštinu.“
„Přesně kvůli tomu se Američanům v Evropě posmívají. Já už jeden cizí jazyk umím – to už ovládám o dva jazyky víc než průměrný Američan!“
To zabolelo. Zamračila jsem se na ni. „Hele, vloni mě máma nepustila ani do Francie. A to už jsem měla zaplacenou zálohu. A byl to jen dvoutýdenní výlet s dospělým doprovodem. Už vidím, jak mě celá nadšená posílá do ciziny na studijní pobyt.“
„Je ti osmnáct. Přece ti nemůže bránit?“
„Nemusí mi to zaplatit,“ namítla jsem skepticky.
„Táta by se přidal na tvoji stranu,“ podotkla. „Vyčítá si, že se za tebe nepřimluvil, když jsi chtěla do té Francie.“
Založila jsem si ruce a vzpomínala, jak jsme se s mámou hádaly a jak táta během našich hádek raději odcházel z domu. Pomyšlení, že toho zpětně aspoň trochu lituje, mě zahřálo u srdce. „Hm, hm. A proč ti na tom tak záleží, abych byla v Berlíně?“
„Protože letos v listopadu padne Berlínská zeď. Devátého.“ Aha. Takže to byl jen vtip. „Berlínská zeď. Padne. Letos. A dokonce víš na den přesně kdy. Úžasný. Už se nemůžu dočkat. Ale když dovolíš, mezitím bych měla pohnout s úkolem z matiky.“
Vstala, že už tedy půjde, ale ještě se obrátila a přimhouřila oči způsobem, který byl téměř věrný tomu, jaký jsem vídala v zrcadle. „Na tu matiku se rovnou vybodni,“ odtušila. „Dostaneš déčko.“
* * *
V květnu se objevila zas.
Naše první setkání bylo tak zvláštní, že jsem ji nemohla pustit z hlavy. Jasně že byla nejspíš praštěná, přesto jsem začala uvažovat, že zajdu na oddělení zahraničních studií a vyptám se na možnost studovat v Berlíně. Potíž nastala, když jsem si představila, jak říkám rodičům, že chci do zahraničí. Viděla jsem to před sebou v živých barvách, včetně máminy migrény a tátových výčitek. S mámou se většinou hádal můj mladší bratr – já byla hodná holka. Ještě pořád jsem se cítila mizerně, že jsem odešla z Iowy na vysokou, i když mě v tom doma podporovali.
Nakonec jsem se na oddělení zahraničních studií stavila v dubnu. Už bylo pozdě podat si přihlášku na zimní semestr, ale prolistovala jsem pár brožurek s fotografiemi rozesmátých studentů, za nimiž se v pozadí rýsovala jednou Eiffelovka, podruhé Koloseum, pak zase obří zlatá socha Buddhy nebo Tádž Mahal. Zlatý Buddha mě zaujal. Ten by stál za vidění, jestli se máma jednou uklidní.
Rozhodla jsem se, že zaberu v matice. Když jsem nezvládla vyřešit úkol, od kterého mě ta praštěná ženská vyrušila, vzala jsem to jako znamení, abych se zapsala na dobrovolné doučování v Centru matematických dovedností. Zašla jsem tam rovnou to odpoledne, přímo ze studentského centra.
* * *
Když se objevila podruhé, vyhledala mě v knihovně. „Maggie?“ Tentokrát mě oslovila o poznání váhavěji.
Zvedla jsem hlavu. „Už zase ty? Jak jsi mě tady našla?“
„Přece vím, kde jsem se v knihovně ráda zašívala“ Sedla si vedle mě na ošklivou oranžovou sedačku.
Obvykle se mi tu líbilo, protože do téhle části málokdo zabloudil. Ve společnosti té potrhlé ženské mi to přestávalo připadat jako jednoznačná výhoda, ale zatím se zdálo trochu předčasné volat ostrahu. „Co chceš?“
„Chci, aby ses vypravila do Německa Přihlášku ke studiu v zahraničí sis nepodala že ne?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Dobře, to nevadí. Můžeš se na podzim uvolnit z výuky a prostě se sebrat a vyrazit.“
„A co přesně bych řekla našim?“
„Řekni jim, že chceš cestovat. Spousta studentů cestuje. Nepotřebuješ jejich svolení. Existuje dokonce program, který americkým vysokoškolákům zprostředkuje pracovní víza – můžeš dostat půlroční pracovní vízum do západního Německa, takže se bez jejich peněz obejdeš.“
„Mám vyrazit do západního Německa a hledat si práci?“
„Jo, přesně tak.“
„Neumím německy. Jakou práci bych asi dostala?“
„Mohla bys učit angličtinu. Nebo – co já vím. Něco by se našlo.“
Nevěřícně jsem na ni pohlédla. „Máma by se nervově zhroutila.“
„Jednou už budeš muset pochopit, že nejsi zodpovědná za její stavy chorobné úzkosti.“
Tohle byla téměř slovo od slova zopakovaná námitka, kterou mi předhazovala moje nejlepší kamarádka ze střední školy.
Střelila jsem po ní pátravým pohledem svých vlastních přimhouřených očí. „Kdo vůbec jsi? Ale opravdu.“
„Říkám si Meg. A řekla jsem ti pravdu. Jsem ty.“ Sáhla do kapsy a vytáhla něco, co vypadalo jako kalkulačka. „Tohle jsem ti přinesla ukázat. To je můj kapesní počítač.“
Vzala jsem si ho od ní. Měl hladký černý povrch. „Moc užitečně to nevypadá,“ pronesla jsem pochybovačně.
„Přitiskni na chviličku palec na displej. Reaguje na moje otisky prstů, které jsou mimochodem stejné jako tvoje.“
Když jsem to udělala maličká obrazovka se probudila k životu a nabídla mi řadu miniaturních obrázků. „Máš k tomu myš?“
„Místo myši ti stačí prst. Poklepej na ikonku, kterou si vybereš.“
Namátkou jsem na jednu poklepala Ozvala se hudba řady ikon zmizely a na displeji začala defilovat záplava obrázků: záběr zblízka na sněžnou sovu v letu, zalesněná krajina vnitřek místnosti s kamennými stěnami. Meg se sklonila k displeji. „Zrovna tohle je hra“ vysvětlila mi. „Ale umí to i praktické věci. Když jsem v budoucnosti, můžu si třeba zkontrolovat schránku s elektronickou poštou – tu mají v budoucnosti všichni. Připojím se s tím na internet – v budoucnosti jsou skoro všechny informace na síti. Mám tam všechnu svoji hudbu, fotky i knížky. Slouží to i jako foťák, videokamera kreditka a GPS – to je něco jako atlas map s mluvící navigací – a taky jako telefon.“
Zírala jsem na tu věcičku. Měla ohromující grafické rozlišení. „Když jsi to vytáhla myslela jsem, že je to kalkulačka“
„Slouží to i jako kalkulačka“
„To je vážně boží,“ uznala jsem. „Můžu si to nechat?“
„Nemůžeš. Ani bys neměla jak dobíjet baterku.“ Vzala si to nazpátek. „Můžeme si teď vážně promluvit o tom Německu?“
„Má v budoucnosti každý člověk stroj času?“ chtěla jsem vědět.
„Ne,“ zavrtěla hlavou a na okamžik uhnula pohledem. „Ten můj je jedinečný.“
Hleděla jsem na její kapesní počítač a představovala si, jak vykládám rodičům, že po mně ženská z budoucnosti chce, abych odcestovala do západního Německa, a že vím, že je z budoucnosti, protože má úžasnou supermoderní technologii – a bylo mi úplně jasné, že i kdybych tu věcičku měla u sebe, mámu by to nijak nepřesvědčilo.
„Tak dobře,“ nadechla jsem se. „Podívej. Musím uznat, že bys vážně mohla být z budoucnosti. Protože jestli mi začíná hrabat, tak tohle je strašlivě reálná halucinace. Jenomže.“
„Jenomže co?“
„Minulý semestr jsem z matiky dostala B+. Ty sis myslela, že dostanu déčko!“
„Tys dostala béčko?“ opáčila nedůvěřivě Meg. „Dokonce bé plus? Jak se ti to povedlo?“
„Požádala jsem v Centru matematických dovedností o doučování a –“
„Centrum matematických dovedností,“ zopakovala po mně. „Proč jsem to neudělala já? Nemůžu si vzpomenout, proč mě ani nenapadlo to zkusit.“
„To je fuk,“ pokračovala jsem, „ale pochop, že to podkopalo tvoji důvěryhodnost. Možná jsi z budoucnosti, ale řekla bych, že jsme každá z jiného časového toku. Protože já vážně nevěřím, že za necelý půlrok padne Berlínská zeď. Gorbačov je sice v pohodě a prosadil pár fakt úžasných změn, ale Honecker –“
„Honecker v říjnu rezignuje.“
Skepticky jsem si ji prohlédla. Po její první návštěvě jsem začala sledovat zpravodajství, ale i když ze Sovětského bloku přicházelo hodně pozitivních zpráv, Honecker byl fakticky kretén. A kreténi u moci zrovna nepatřili k týpkům, kteří zničehonic prohlásí: „Hej, tak mi onehdy došlo, co jsem to za kreténa. Možná že bych měl rezignovat!“
„Onemocní,“ prozradila mi Meg. „A Gorbačov ho nemůže vystát. Půjde od válu. Berlínská zeď padne a ty u toho můžeš být a vidět to na vlastní oči.“
„Je tu ještě jedna věc – nemám peníze. Ty si řekneš, že mám vyrazit do Německa, jako by se tam dalo dojet stopem. Musela bych si koupit letenku –“
„Od toho jsou přece kreditky.“
„A nevíš, jak bych to asi splatila?“
„Vyděláš si při studiu. Stojí za to žít chvíli s dluhem, když tam budeš moci být.“
„Já ale potřebuju dostudovat za čtyři roky, ne za čtyři a kus. Zvlášť když si už na podzim, hned po státnicích, plánuju učitelskou praxi. Navazuje to na sebe. Když to nezvládnu, musela bych to odložit na příští podzim.“
„Panebože,“ vzdychla si Meg. „Učení. Jasně, teď si všechno plánuješ podle učitelského rozvrhu. Hele, na to rovnou zapomeň. Učení budeš nenávidět. Dojde ti to už během prvního roku na praxi, ale budeš učit ještě další tři roky, než konečně vezmeš rozum do hrsti a změníš kariéru. Vážně, jestlis vytáhla matiku na B+, měla bys rovnou změnit zaměření a zapsat si jako hlavní obor ekonomii. Ta se ti v budoucnu bude hodit mnohem víc.“
„Jak to?“ vyzvídala jsem. „Je snad předurčeno, že se mám stát investiční makléřkou, nebo co?“
„Budeš řídit neziskovku zaměřenou na péči o veřejné zdraví. Ekonomie ti rozhodně bude k užitku. Aspoň si zapiš statistiku. Nech plavat pedagogiku a jako vedlejší předměty si místo toho k angličtině zapiš ekonomii a statistiku.“ –
„Jediný důvod, proč máma nevyvádí, že mám jako hlavní obor angličtinu, je, že si přitom dělám pedagogiku!“
„Přestaň se starat, co chce máma, Maggie! Je ti devatenáct. Začni se rozhodovat sama za sebe.“
„Jo? Školu mi platí máma Co když přestane?“
„Ale nepřestane. Když nepřestala platit školu mně – a pak ani našemu bráchovi, a to si jako hlavní obor vybral divadlo.“
„Robbie že bude dělat – co?“
„Jo, a máma měla hysterák, ale nakonec si zvykla Jako na všechno.“ Meg si zhluboka povzdechla. „Tak o tom aspoň uvažuj.“
„O Berlíně, nebo o skladbě předmětů?“
„O Berlíně,“ odpověděla. „O skladbě předmětů taky. Ale hlavně o Berlíně.“
„No dobře,“ souhlasila jsem, protože bylo jasné, že se jí jinak nezbavím. „Budu o tom přemýšlet.“
* * *
Meg byla praštěná.
Nebo jsem možná byla praštěná já.
Nezařídila jsem si, aby mě uvolnili z výuky, a nekoupila jsem si letenku. A rozhodně jsem o ničem z toho neřekla rodičům. Ale když jsem si doma v srpnu 1989 balila věci do školy, jedné noci jsem se vplížila do přízemí, a tak dlouho jsem prohrabávala šuplata s dokumenty, až jsem vyštrachala svůj pas.
* * *
V září Meg zaklepala na dveře mého pokoje na koleji. Spolubydlící byla zrovna pryč, což mě popravdě trochu mrzelo, protože bych uvítala nestranný názor na všechny ty řečičky jako „Jsem tvoje budoucí já!“ a „Hele, jakou mám supermoderní technologii!“
Nepozvala jsem ji dál, ale stejně vešla dovnitř, a já si jenom povzdechla a zavřela dveře.
„Udělej to,“ začala. „Kup si letenku a vydej se na cestu. I kdybys měla rupnout u zkoušek, tak to bude stát za to.“
„Tak hele, tenhle semestr jsem si zapsala statistiku,“ poznamenala jsem ledově. „Nejdřív mi vykládáš, jak mám studovat statistiku! Jak mi to bude v budoucnu k užitku! A teď to mám najednou hodit za hlavu, i když vyletím od zkoušky, a –“
„A vyrazit do Berlína, přesně tak.“ Kousla se do rtu. „Mohla sis vzít jeden semestr volno. Nebo se nechat uvolnit z výuky, jak jsem ti to navrhovala“
„Jasně, jenomže abys věděla, já už se ve skutečnosti nemohla dočkat, až se sem na podzim vrátím!“
Meg mě počastovala prázdným pohledem a pak se jí v očích rozsvítilo pochopením. „To kvůli Peterovi, že jo? Že je to kvůli němu?“
„Na to, že tvrdíš, že jsi moje budoucí já, si z našeho života dost věcí nepamatuješ.“
Meg začala přecházet po pokoji. „Protože jsem dělala všechno pro to, abych zapomněla, že jsem s Peterem vůbec kdy chodila Panebože, Maggie, Peter byl ta největší chyba v našem životě.“
„Pro tebe možná, ale já ho mám ráda, abys věděla!“
„Podváděl nás. A nakazil nás pohlavní nemocí, Maggie – ale ne! Tamtou ne!“ dodala kvapně, když uviděla, jak blednu. „Kristepane, kdybychom od něj chytily AIDS, tak bych tady teď nebyla Umřela bych dřív, než začaly být dostupné pořádné léky.
Ne, bylo to něco, co se dá zvládnout pomocí antibiotik. Díkybohu, že jsme se za toho parchanta nevdaly. Dělá teď někde na půl úvazku, za prachy na ruku, aby svojí bývalý ženě nemusel platit alimenty. Jakože v budoucnosti. Vypadá mile, ale je to grázl.“
Posadila jsem se na postel. „Víš co by mě zajímalo?“ nadhodila jsem. „Když jsi byla v mým věku, chodila za tebou ženská z budoucnosti, aby ti radila?“
„To ne,“ odpověděla Meg. „Jinak bych s tím pitomcem nikdy nerandila.“
„Správně,“ poukázala jsem. „Dělalas svoje vlastní hloupý chyby, aniž by se ti do toho montoval někdo z budoucnosti. Chápeš? Kdyby se ti co chvíli někdo zjevil a pořvával ‚panebože, s tímhle klukem se nezahazuj, chytneš od něj pohlavní nemoc!‘, tak bys třeba skončila s někým, kdo je, co já vím, latentní homosexuál –“
„No vidíš, Roger – s tím taky neztrácej čas.“
„Díky za snahu, ale to jsem pochopila sama od sebe,“ zpražila jsem ji pohledem.
„No jo, už si vzpomínám. Promiň.“
„Hele,“ pokoušela jsem se uklidnit. „Mně to připadá, že bys fakticky hrozně ráda byla v osmdesátém devátém v Berlíně. Ale když máš stroj času, proč se tam teda nevydáš?“
„Protože,“ procedila Meg přes zaťaté zuby, „se nedostanu dál než čtvrt míle od místa, kde jsi ty. A ty jsi v roce 1989 v Northfieldu v Minnesotě.“
„Proč musíš zůstávat tak blízko mě?“
„Protože tak to zkrátka funguje. Cestování v čase.“
„Aha,“ pochopila jsem. Minutu nebo dvě jsem se kvůli ní cítila mizerně, ale pak jsem řekla: „Jenže to na věci nic nemění. Tohle je můj život. Chci dělat vlastní chyby. A byla bych ráda, kdyby ses mi do toho nepletla“
Meg vstala a vydala se ke dveřím. Ale než zmizela, na prahu se ještě obrátila. Vypadala, že má na krajíčku, ale zmohla se na úsměv. „Je fajn, že se za sebe umíš postavit. Kéž by ses dokázala takhle vzepřít nejen svému staršímu já, ale i svojí mámě. Prospělo by to vám oběma“
* * *
- října provedli pokrokoví komunisté na politbyru puč a sesadili Ericha Honeckera z úřadu.
V tu chvíli jsem si začala připouštět, že Praštěná Meg by mohla mít pravdu.
* * *
Vy, kdo si tohle čtete v budoucnosti, se teď možná chytáte za hlavu. Mohla byl křičíte. Začala si říkat, že Meg by mohla mít pravdu? Musíte ale pochopit, že v říjnu 1989 ještě zdaleka nebylo jasné, co přijde. Z náhlého popudu jsem si zapsala němčinu pro začátečníky (Meg jsem to při její poslední návštěvě neřekla, protože mě naštvalo, jak se navážela do mého kluka) a na hodinách jsme rozebírali i aktuální politickou situaci. 19. října jeden spolužák podotkl: „Já už dokonce věřím, že se ještě dožiju pádu Berlínské zdi.“
Kdyby tak věděl, pomyslela jsem si, že se toho dožije už v první půli příštího měsíce.
* * *
Sesazení Ericha Honeckera mě nepřesvědčilo, abych si rovnou běžela koupit letenku. Ale zašla jsem se zeptat, kolik by taková letenka stála. Bylo to o hodně víc, než jsem měla na účtu, a vůbec, někde bych k čertu taky musela spát, až bych se tam dostala. Jak jsem tak seděla v cestovní kanceláři, celý ten podnik se najednou zdál pořádně ztřeštěný, a tak jsem se omluvila, že jsem zbytečně zdržovala, a šla jsem pryč.
Ale po návratu domů jsem dala Peterovi kopačky, protože jestli měla Meg pravdu s Honeckerem, nejspíš ji měla i s tou pohlavní nemocí.
* * *
Prvního listopadu už jsem vyhlížela, kdy se Meg ukáže, ale ona se neobjevila.
Neukázala se ani druhého. Hodiny jsem se potloukala po studentském centru, protože jsem si říkala, že mě tam snadno najde. Pak jsem zkusila knihovnu a do třetice počítačové centrum, kdyby snad cestování v čase z nějakého důvodu nedovolovalo, aby se zjevila dvakrát na stejném místě.
Meg mi neřekla, v kolik hodin se to má 9. října stát (a co tím vůbec myslela, že padne Zeď? Berlínská zeď byla mohutná, bytelná a důkladně zpevněná stavba, na níž by snad ani zemětřesení nenapáchalo výrazné škody), ale kdybych teoreticky odletěla sedmého, i s časovými posuny bych se tam měla dostat včas, abych to viděla. Devátého připadalo na čtvrtek, takže dávalo smysl zůstat až do neděle a dvanáctého letět nazpátek.
Totiž, dávalo by to smysl, kdybych se rozhodla, že poletím.
Rodiče čekali, že jim každou neděli zavolám. Kdybych jim čtvrtého řekla, že dvanáctého budu mít napilno a že se buď ozvu hodně pozdě, anebo to nechám na pondělí, nemuseli by ani vědět, že jsem v západním Německu, dokud se nevrátím.
Ukázalo se, že nejlevnější let do Berlína pro mě bude znamenat dva přestupy: musela bych letět z Minneapolis do Newarku, z Newarku do Říma a z Říma do Berlína. „Promyslím si to,“ slíbila jsem.
Paní za přepážkou na mě překvapeně pohlédla. „Abyste věděla, tohle je vážně dobrá cena a nebude dlouho v nabídce. Jestli budete otálet, za hodinu nebo dvě to bude pryč. U mezinárodních letů je to běžná věc.“
„Aha,“ hlesla jsem zaraženě.
„Kdybyste letěla s KLM, zaplatíte víc než dvakrát tolik.“
Když se připočítaly daně a různé poplatky, dělalo to celkem 557,35 dolarů. Zrovna levné se mi to nezdálo, ale když jsem si vzpomněla, kolik stál ten výlet do Paříže… „Poradíte mi, kde v Západním Berlíně seženu nejlevnější ubytování?“
„Mládežnické ubytovny si účtují šest dolarů za noc. Samozřejmě v německých markách. Už jste někdy cestovala do zahraničí?“
„Ne.“
„Nezlobte se, že se ptám, ale proč chcete mermomocí do Západního Berlína? V západním Německu je spousta mnohem hezčích měst.“
„Mám takovou předtuchu, že příští týden padne Berlínská zeď,“ řekla jsem, zvědavá, jak to bude znít, když takovou šílenost vypustím z pusy.
„Příští týden?“ Úřednice zvedla obočí a našpulila rty. „Hm, jestli máte pravdu, tak to bude silný zážitek. A jestli se pletete – tak cesta za hranice nikdy není na škodu.“ Usmála se. „Chcete tu letenku?“
Pět set padesát sedm dolarů a pětatřicet centů. Ztěžka jsem polkla, ale ve skutečnosti mi nedělalo starosti, že si na kartě udělám takový dluh, ale že nevím, jak to vysvětlím doma Slyšela jsem o holce, která byla pět set dolarů v mínusu jen kvůli neplánovaným nákupům na minnesotském festivalu Renesance.
Nebo o lidech, kteří si takhle koupili počítač. Jak vidno, po té první nepovedené návštěvě v cestovní kanceláři jsem trochu sondovala.
Tohle je můj život. Ne život mojí mámy.
Bylo by mi milejší, kdyby se objevila Meg a zase mě trochu pošťouchla Ale neviděla jsem, že by na mě před cestovní kanceláří někde čekala Tohle jsem si musela rozhodnout sama.
Zhluboka jsem se nadechla a položila jsem na pult u přepážky svoji kreditku. „Chci.“
* * *
Meg se ukázala pátého.
„Nesu peníze,“ hlásila. „Ani se neptej, co to dalo práce, sehnat stodolarovky z osmdesátých let, ale zvládla jsem to.“
„Paráda,“ zaradovala jsem se. „Uložím je na účet, abych měla čím zaplatit, až si cestovka strhne peníze.“
Meg vteřinu stála jako solný sloup. „Takže poletíš?“
„Už mám letenku.“ Nosila jsem ji u sebe (ze strachu, že ji někde založím) a teď jsem ji vytáhla a položila na stůl. „Letím sedmého. Stačí to?“
Meg užasle zírala na letenku. „Jsi skvělá, Maggie!“
„Sluší se vůbec takhle mě chválit? Když já jsem vlastně ty?“
Meg ale zavrtěla hlavou. „Ty jsi mnohem úžasnější, než jsem kdy byla já.“
„Kolik je to peněz?“
„Přesně tisíc dolarů.“
„To si budu moct dovolit něco lepšího než mládežnickou ubytovnu!“
„Vím o jedné čtvrti, až budeme v Berlíně. Potkáme se tam.“ Zamračila se. „Sehnat peníze byla jedna věc, ale obstarat si pas s aktuální fotkou a přijatelným datem vystavení, to je úplně jiná liga. Už jsi vymyslela, co řekneš mámě?“
„Nic, aspoň dokud nebudu zpátky. Učitelům jsem řekla, že mám předtuchu, že padne Berlínská zeď, a že chci být u toho. Jestli se ukáže, že jsem měla pravdu, dovolí mi nahradit si všechno, co zameškám.“
Meg se na mě spiklenecky zakřenila a podala mi svazek bankovek. „Uvidíme se v Berlíně.“
* * *
Připojila se ke mně, když jsem čekala na U-Bahn – západoberlínskou podzemku. „Jaký máš plán?“ zeptala se.
„Mám průvodce,“ zamávala jsem brožurkou. „Máš nápad?“
„Ode dneška za čtyřicet let bych věděla přesně, kam tě vzít. Ale v devětaosmdesátém… Kreuzberg. To je čtvrť blízko hraničního přechodu Checkpoint Charlie.“
V ulicích Kreuzbergu to vůbec nevypadalo tak, jak jsem si představovala západní Německo. Byla to chudá čtvrť se spoustou imigrantů. „Za čtyřicet let bude tohle jedna z nejmódnějších čtvrtí Berlína,“ poučila mě Meg.
Rozhlédla jsem se kolem. „Naznačuješ, že mám investovat do koupě nemovitostí?“
Zasmála se. „Je etické využívat k investicím rady z budoucnosti?“
„Těžko říct. Asi podle toho, nakolik je jisté, že tvoje budoucnost je i moje budoucnost.“
„Tak to máš pravdu. Akcie firmy Apple: nakup je zkraje devadesátých let. Budou levné a všichni budou říkat, že ses zbláznila. A potom čekej. Po roce 2000 začnou růst. A jestli se ti naskytne příležitost, investuj taky do Google.“
„Googol? Není to takové to vysoké číslo – jednička se stovkou nul?“
„V roce 1989 ještě jo.“ Zastavily jsme na světlech a já si nadhodila batoh na zádech.
„Ale jasně, možná jsem tu šlápla na motýla a až dospěješ do svojí verze budoucnosti, všichni budou používat počítače značky Amiga Ale moc bych na to nespoléhala“
Našli jsme čistý a ne moc drahý hotel a ubytovaly jsme se. „Jestli chceš, tak si trochu zdřímni,“ doporučila mi Meg. „Devátého budeš stejně vzhůru celou noc, takže když se nepřeladíš na německý čas, vyjde to nastejno.“
„Děláš si srandu?“ ohradila jsem se. „Jsem v západním Německu a ty chceš, abych to prospala? Ty bys mi snad navrhla, abych prospala i to mezipřistání v Římě!“
„Tys měla mezipřistání v Římě?“ podívala se na mě překvapeně Meg.
„Jo. A stihla jsem si prohlídnout Koloseum.“ Otevřela jsem skříň a vyprázdnila do ní většinu batohu. Oblékla jsem si čistou halenku a o poznání lehčí batoh jsem si zase hodila na záda Jakmile jsem se k tomuhle dobrodružství nechala přemluvit, už jsem překvapivě necítila strach, ale jen neutuchající nadšení. „Západní Berlín je plný památek. Jdeš se mnou?“
„Musím,“ připomněla Meg. „Jak se ode mě vzdálíš na víc než na čtvrt míle, vrátím se do budoucnosti.“
* * *
Nehodlám vás nudit líčením všech slavných památek, které jsem ten den viděla ale jednu výjimku udělám: byla jsem si prohlídnout Zeď. Jak mě Meg upozornila měly jsme poslední šanci vidět ji neporušenou. Na jednom místě byla jakási rozhledna odkud bylo vidět na druhou stranu, a tak jsme se s Meg chvíli dívaly přes hranici.
Už pohled na samotnou Zeď byl otřesný. Na západní straně byla pokrytá graffiti. Na východní straně měly všechny vysoké budovy blízko Zdi zazděná okna obrácená na Západ, asi aby se nikdo nepokusil vyskočit na svobodu. Ve východním Berlíně se už celé dny konaly masové protesty, ale z místa kde jsme stály, nebylo vidět nic. Když jsme procházely kolem Checkpointu Charlie, Meg mě vybídla ať si vyfotím nápis OPOUŠTÍTE AMERICKÝ SEKTOR. Mohla jsem se zajít podívat i do východního Berlína – vízum ke krátkému výletu na druhou stranu by mi vystavili bez prodlení – ale Meg neměla pas, a tak jsme to nechaly být.
Devátého večer byla Meg jako na jehlách. Pořád sledovala hodinky, jako by hrozilo, že se Berlínská zeď zhroutí, zrovna když nebude dávat pozor. „Ve skutečnosti ji ještě týden nebo dva nestrhnou,“ ujistila mě Meg, jako by mi četla myšlenky. „Dnes v noci se ale otevře hranice.“
U večeře Meg znovu pohlédla na hodinky. „Právě teď se odehrává ta tisková konference,“ poznamenala.
„Dá se to někde sledovat?“
„Nedá, ale co nevidět to budou vysílat v západoněmecké televizi. Gunter Schabowski – mluvčí politbyra – svolal mezinárodní tiskovou konferenci. Má na ní přečíst notu, kterou dostal během dne a kterou moc dobře nepochopil. Stojí v ní, že na základě nového vládního usnesení začne pro všechny občany platit možnost vycestovat bez zbytečných byrokratických překážek přes kterýkoli hraniční přechod do Spolkové republiky nebo do Západního Berlína. Jeden z novinářů se ho zeptá, kdy ta ohlášená možnost vstoupí v platnost, a popletený Schabowski na to odpoví, že okamžitě.“ Meg znovu mrkla na hodinky. „Asi tak za hodinu proniknou do éteru první informace o tom, že Berlínská zeď je otevřená.“
„A bude to pravda?“
„Ještě ne. Dojde k tomu až těsně před půlnocí.“
Vyhlédla jsem z okna do poklidného, studeného večera a přemítala jsem, jak hloupě bych se asi cítila, kdyby se ukázalo, že se Meg mýlila.
Vrátily jsme se do hotelového pokoje a sledovaly fotbalové utkání. Po zápase začaly večerní zprávy. Nerozuměla jsem ničemu, ale Meg mi překládala, oč běží: hlavní událostí byla tisková konference. Vysílali záběry muže v šedém obleku, který přes brýle mžoural na notu, pak přišel střih a následovaly záběry Berlínské zdi, podle všeho ještě bez lidí. „Takhle se o tom dozvědí východní Berlíňané,“ prozradila mi Meg. „Zprávy ze západního Německa by sice sledovat neměli, ale Stejně to všichni dělají.“
Znovu jsme si oblékly kabáty a vrátily se k Checkpointu Charlie. Západní Berlíňané už se tam začínali srocovat, i když jich zatím bylo jen pár. Z východní strany k nám doléhalo jakési hlášení linoucí se z tlampačů a sílil odtamtud hluk, jak narůstal dav. Ozývalo se skandování: O-te-vře-te brá-nu. O-te-vře-te brá-nu. Střelbu jsme neslyšely. Prozatím.
Západní Berlíňané čekali se zatajeným dechem a bylo cítit, jak mezi nimi narůstá strach zároveň s tím, jak na druhé straně roste dav. Východní Berlíňané se mačkali u brány, a kdyby strážní začali střílet do lidí, celá scéna by se změnila v krvavou lázeň – první lidé by zemřeli v dešti střel a mnoho dalších by ušlapal prchající dav.
O-te-vře-te brá-nu. O-te-vře-te brá-nu.
Meg stojící vedle mě mi sevřela ruku.
* * *
Východoněmečtí pohraničníci na přechodu v Borholmer Strasse to vzdali ve tři čtvrtě na jedenáct – otevřeli bránu a nechali východní Berlíňany, ať se tudy hrnou ven. Na dalších přechodech jejich příkladu následovali v rozpětí minut.
Tam u vás, v budoucnosti, tohle není žádné překvapení. Pro vás je devátý listopad 1989 dnem, kdy padla Berlínská zeď. Pokud je vám tolik, co mně, viděli jste televizní záznamy. Pokud jste mladší, nejspíš jste ty záznamy viděli také, ale stažené z nějakého archivu, možná jste si je přehráli doma na svém kapesním počítači nebo vám je promítli v hodinách dějepisu.
Já byla u toho.
První lidé, kteří prošli na druhou stranu, byli naprosto ohromení, jako by tomu vůbec nemohli uvěřit. Stáli nejblíž k přechodu, v první linii – kdyby pohraniční stráže zpanikařily a začaly střílet, byli by na místě mrtví, protože za zády měli dav a neměli kam utéct. Čekali celé hodiny, aniž by tušili, co se bude dít – a pak je najednou objímali západní Berlíňané, třásli jim rukama a plakali při tom radostí. Podávali jim půllitry piva a láhve šampaňského, kytice květin a taky západní marky, aby si mohli koupit vlastní pivo, šampaňské i květiny.
Všichni brečeli, objímali se, zpívali (a samozřejmě pili), fotili se spolu a radovali se.
V jednu chvíli vylezla na zeď skupinka západních Berlíňanů asi v mém věku – s Meg nám připadalo, že je to dobrý nápad, a tak jsme se tam vyškrábaly za nimi. Chvíli po nás nahoru vyšplhala i skupinka východních Berlíňanů a připojila se k nám. Někdo přinesl muziku, všichni jsme začali tancovat a na zdi se rozjel parádní večírek na oslavu svobody. A to už jsem věděla, že i kdybych vylítla u všech zkoušek a rodiče mě vydědili, tak tyhle chvíle rozhodně stály za to.
Ohlédla jsem se po Meg a spatřila ji, jak natahuje krk a někoho hledá, tvář zachmuřenou starostí. Vzápětí se celá rozjasnila a popadla jakéhosi mladíka, který tancoval pár kroků od nás. „Pojď,“ řekla mu německy tak zřetelně, že jsem tomu rozuměla i já. „Najdeme v západním Berlíně nějaké noční bistro. Zvu tě na půlnoční svačinu.“
* * *
Jmenoval se Gregor, byl z východního Berlína a mluvil anglicky, i když poněkud těžkopádně a se silným přízvukem. Bylo mu devatenáct jako mně, vyptával se mě na USA a chtěl vědět, co dělám v Německu, což by se mi těžko vysvětlovalo i bez jazykové bariéry.
Meg toho moc nenamluvila, téměř však z Gregora nespouštěla oči a ve tváři přitom měla výraz, který pro mě zůstával záhadou. Zatímco jedl, nervózně si mačkala ruce. (Byl hladový jako vlk; zrovna se chystal sníst si pozdní oběd, když se ve zprávách dozvěděl, co se děje, a místo jídla se rovnou vydal k hraničnímu přechodu, kde pak trčel v davu dlouhé hodiny.)
„Gregore,“ naléhavě se na něj obrátila, sotva dojedl. „Musíš mi něco slíbit.“
„Cože?“
„Slib mi, že nikdy nezačneš kouřit.“
Její žádost byla tak nečekaná, že jsem se začala smát, a Gregor se ke mně otočil a anglicky se mě zeptal: „Kdo to vlastně je? Snad ne tvoje matka?“
„Je z budoucnosti. Umí předpovídat.“
Gregor vypadal, že to úplně nechápe, ale pobaveně se na Meg obrátil a požádal ji: „Mohla byste něco předpovědět?“
„Jistě,“ přikývla úsečně Meg. „Třetího října 1990 dojde ke sjednocení východního a západního Německa. A jestli začneš kouřit, nedožiješ se pětačtyřiceti let. A teď mě omluvte.“ Zprudka vstala a zamířila k toaletám.
Gregor mi věnoval rozjařený a trochu udivený pohled. „Děkuju za večeři. Jestli hranice zůstane otevřená a pustí mě sem i zítra, moc rád bych tě zase viděl – ale o tvojí známé to říct nemůžu.“
„To ti rozhodně nemůžu zazlívat,“ přitakala jsem chápavě.
Naškrábal na ubrousek svoji východoberlínskou adresu a poprosil: „Můžeme se sejít zase tady? Zítra večer? Jak dlouho budeš v Německu?“
„Zpátky mi to letí v neděli. Zítra večer sem přijdu,“ slíbila jsem. „Počkám tu na tebe.“
„Ano,“ po tváři se mu rozlil zářivý úsměv. „Počkej tu na mě. A zkus zařídit, aby si tvoje známá vyšla na exkurzi po památkách.“
„To je výborný nápad,“ zazubila jsem se na něho.
Meg se vrátila pár minut po jeho odchodu a mlčky zaplatila účet. Měla zarudlé oči. Beze slova jsme se vydaly zpátky k hotelu.
„Ty ho znáš,“ uhodila jsem na ni, když jsme přišly na pokoj.
„Znám.“
„Ve skutečnosti jsi tady kvůli němu. Abys ho našla.“
Meg s kamenným výrazem ve tváři pozorovala protější zeď. „Ano.“
„Takže to všechno – jaks mě přesvědčovala, ať sem vyrazím, jak jsi mi sehnala peníze na letenku – jsi doopravdy dělala kvůli Gregorovi.“
„Ano.“
„Ale proč?“
„Protože jsem ho chtěla ještě jednou vidět. Naposledy.“
* * *
V budoucnosti se Meg s Gregorem potkali, až když jim bylo čtyřicet. Příliš pozdě na to, aby měli děti, řekla mi – a když jsem protáhla obličej, jen se usmála a dál to nerozebírala. Seznámili se v práci, v neziskovce zaměřené na péči o veřejné zdraví, o níž se mi jednou zmínila Ona měla na starosti dlouhodobé cíle společnosti, on pracoval na nějakém vědeckém výzkumu. Prožili spolu vášnivý románek a po čtyřech měsících se vzali.
„Máma samozřejmě dostala hysterák,“ svěřila se mi Meg, „jenže já se od jisté doby naučila si těch jejích věčných záchvatů nevšímat.“
Ale potom Gregor umřel. Ve čtyřiačtyřiceti, na rakovinu plic. Meg si byla jistá, že za to mohly cigarety.
„A co když to byla chyba, seznámit nás dva dřív?“ napadlo mě. „Co když si kvůli tomu, že jsi nás k sobě takhle dotáhla, polezeme tak strašně na nervy, že až se ve čtyřiceti znovu potkáme, nebudeme už spolu chtít nic mít, jestli se vůbec znovu potkáme?“
„Taky jsem na to myslela,“ připustila Meg. „Ale pak mi došlo, že jestli ho dokážu přesvědčit, aby nezačínal s kouřením, a on bude moci prožít dlouhý život… tak to stojí za to. I kdyby ho měl prožít s někým jiným.“
Myslela jsem na Gregora a na těch pár okamžiků, které jsme spolu strávili. Rozhodně jsem si dovedla představit, že s ním spím. Bylo těžké si připustit, že se za někoho vdám, ale zase ne těžší než připustit si, že jednou budu stejně stará jako Meg.
„Bavilo nás představovat si, jaké by to bylo, kdybychom se potkali… právě tady,“ prozradila mi a mávnutím ruky obsáhla Západní Berlín venku za oknem. „Víš, že jsem vážně měla předtuchu, že Berlínská zeď padne? Všichni ostatní říkali: ‚Možná, jednoho krásného dne!‘ Ale já si v duchu myslela ba ne, stane se to, a dojde k tomu už brzy. Uvažovala jsem o tom, že se sem vydám – ale neudělala jsem to. Kvůli penězům, kvůli mámě… zkrátka jsem to neudělala On tady samo sebou byl a hodně mi o tom vyprávěl. Jak čekal dlouhé hodiny ve tmě u brány, jak tancoval nahoře na Zdi, jak byl vyhládlý. Věděla jsem, že když ho tady najdu, stačí pozvat ho na něco k jídlu a on se mnou půjde, kam budu chtít. Dál už jsem to popravdě nedomýšlela“
„A povedlo se ti, co jsi chtěla?“
„Nebylo to takové, jak jsem si to představovala,“ přiznala Meg. Hlas jí najednou zněl tak nějak dutě. „Je to on a zároveň to není on, a když ho takhle vidím…“
„Navíc když on se na tebe dívá a vidí někoho ve věku svojí mámy.“
„No, ano i ne. Když se dívá na tebe, vidí…“
„Přestaň,“ zarazila jsem ji. „Nemotej mi hlavu víc, než se ti to už povedlo.“
Meg zmlkla.
„Jak jsi k tomu stroji času vlastně přišla?“ napadlo mě. „Nevěřím, že je u vás legální takhle ovlivňovat minulost.“
„No, víš, pro nás se tím nic nemění. Já budu mít z matiky pořád déčko.“
„A Gregor pro tebe zůstane mrtvý?“
„Ano. V mém světě je Gregor po smrti.“
„Takže jsi to všechno podnikla…“
Meg pokrčila rameny. „Ten stroj postavil Gregor. Byla to poslední věc, na které pracoval. Připadalo mi správné… použít ho k tomu, abych ho vyhledala“ Věnovala mi nepovedený úsměv. „Tohle je moje poslední návštěva Už mě neuvidíš, dokud mě – jednoho dne – nespatříš v zrcadle.“
„To je strašidelná představa“
Meg přešla ke dveřím, ale s rukou na klice se ještě obrátila. „Tvoje budoucnost je jen tvoje, abys věděla Záleží na tobě, co s ní uděláš a s kým ji prožiješ.“ Doufala, že ji prožiju s Gregorem a že s ním budu déle než ona; viděla jsem jí to na očích, ale ovládla se a nic neřekla Jen se na mě naposled zářivě usmála a zavřela za sebou.
Dala jsem jí pár minut náskok, aby měla čas dostat se ode mě čtvrt míle daleko – a pak jsem si oblékla kabát a vydala se zpátky ke Zdi, užít si oslavu.
Poprvé vydáno v magazínu Asimov’s SF v květnu roku 2013.
Přeložila Jitka Cardová