Většina lidí mu říkala pane Coando, ale pro nás to byl v dobách dětství prostě Rakeťák. O sobotách jsme s bráchou Keithem jezdívali na kolech přes les až k místu, kde ostnatý drát obklopující Rakeťákův pozemek pohlcovala kůra vysoko se tyčícího dubu. Převislá réva byla dostatečně pevná, aby posloužila k mnoha dobrodružstvím, a větve nedalekého topolu se staly místnostmi našeho imaginárního kosmického křižníku a později základnou celkem použitelného, i když nikdy nedostavěného domu na stromě. Z téhle vyhlídky jsme často špehovali Rakeťáka, jenž nevědomky vedl do bitvy naši kosmickou flotilu, když na betonové plošině, která kdysi musela být součástí nějaké farmářské budovy, odpaloval malé rakety.
Sledovali jsme jeho přípravy, vymýšleli jsme si zlovolné plány stojící za jeho nejnovějšími útoky, nebo si představovali slávu, jež na nás následně čeká. Pak jsme odpovídali na jeho salvu ze svých imaginárních zázračných zbraní, které nám připadaly o to skutečnější, že se kolem linul zápach síry, střelného prachu a spálené gumy.
Jednoho podzimního dne, v týdnu kolem Halloweenu kdy mi bylo třináct, sjel táta z dálnice o něco dřív a propletl se s autem mezi stromy až k tmavému cedrovému domu, v jakém by podle mých představ mohli bydlet správcové parku. Celkový dojem završovaly neudržované květinové záhony lemované kameny a lebkami zvířat a krmítka obklopená dějícími slupkami semínek. Táta panu Coandovi zaplatil, aby opravil nebo vyrobil nějakou součástku do našeho zahradního traktoru, a on nás provedl kolem domu, brankou zajištěnou smyčkou z ocelového drátu až do nenatřené stodoly, ve které pracoval.
Zatímco si oba dospělí povídali, zírali jsme s bratrem do potemnělých zákoutí stodoly, ve kterých podivné a fantastické stroje nepředstavitelného účelu stály na stráži nad nespočetnými zaprášenými a na pohled zapomenutými částmi raket. Ležely tam kuželové hlavice, stabilizátory, trychtýřovité trysky, a dokonce i podivné kusy elektronického vybavení. Když pan Coanda tátovi vysvětlil, co mu vysvětlit potřeboval, všiml si našich pátravých pohledů a zeptal se, jestli nás zajímají rakety. Pokud to vašemu tátovi nebude vadit, řekl, můžete v sobotu přijít a já vám ukážu, jak takovou raketu vyrobit.
Celý týden jsem se nemohl na školu skoro vůbec soustředit, ale když konečně přišla sobota, ukázal nám akorát, jak přimět létat láhev pomocí stlačeného vzduchu a vody, a pak pomocí octa a sody. Byl jsem trochu zklamaný, ale ledy byly prolomeny. Stali se z nás s Keithem pravidelní hosté a zakrátko už jsme vyráběli vlastní rakety z balzy a lepenky a posílali je pod vedením pana Coandy k nebi. Naučil nás, jak měřit nadmořskou výšku a trajektorii rakety, a jak zlepšit její výkon pomocí pečlivých úprav a ještě pečlivějšího dělání si poznámek. Dovolil nám dokonce odpálit jednu ze svých velkých vícestupňových raket, obra se žlutými pruhy, s podomácku vyrobenými motory a kamerou na palubě.
Když přešly Geminidy, pomohli jsme mu obložit mulčem jeho jahodníky a pochytat do pastí loupeživé králíky. Během Perseid jsme se naučili vyrábět vlastní vybuchující ohňostrojové rakety a pražit popkorn přímo nad uhlíky. Slunce prošlo Zodiakem. Keithovy sny se od raket přesunuly k fotbalu a holkám, moje od modelů zakoupených v obchodě k mým vlastním experimentálním výtvorům.
Lesy se zazelenaly, pak uschly a zhnědly, pak znovu zkropenatěly pupeny. Jednoho dne, během velikonočních prázdnin, jsem panu Coandovi zrovna pomáhal svařit pant u vrat do stodoly, když tu v domě zazvonil telefon. Byl to můj táta. Máma a Keith měli havárii, zrovna je letecky převáželi do Houstonu. Táta říkal, že budou v pořádku, ale potřeboval na pár dní odjet a jestli by to prý nevadilo, kdybych zůstal s panem Coandou.
Toho večera uvařil pan Coanda čili, a pak mě odvezl domů, abych si vzal oblečení a zubní kartáček. Postával ve dveřích našeho malého přecpaného dětského pokoje a čekal, až si zabalím. Keithova zeď byla ozdobená žhavými auťáky a holkami, moje roboty a záběry ze sci-fi filmů. Nad postel jsem si vyrobil poličku, na kterou jsem umístil všechny rakety, ke kterým jsem se dokázal dostat, včetně lahví a modelů pana Coandy. Když to uviděl, znehybněl a zarazil se, jak to dospělí dělávají, když se rozhodují, jestli mají něco říct nebo ne.
Nakonec vešel dovnitř a zatáhl za řetízek s kosmickou lodí, kterým se rozsvěcovalo světlo na stropním větráku.
„Vypadá to tady jako v mém pokoji, když jsem byl malý,“ řekl. Jeho modré oči byly v tom okamžiku očima malého chlapce, zářící jako ráno o Vánocích. Útesy a údolí jeho svrasklých tváří pod nimi působily o to hlubší.
„Nejsem malý,“ ohradil jsem se.
„Na tom není nic špatného, synku, když je někdo malý,“ zasmál se. „Tím menší hmotnost musíš vynést na oběžnou dráhu.“
* * *
Měl jsem u něj zůstat týden. Ráno mě doprovodil na autobus, a když jsem se vrátil, čekal na mě, přesně jako to dělávala máma. Pondělí proběhlo bez jediného slova. Dovolil mi zůstat déle vzhůru a dívat se na filmy. V úterý večer mi právě ukazoval, jak nakrájet rajče tak, abych nerozmačkal dužinu, když vtom znovu zazvonil telefon. Zvedl ho, pak odešel do zadního pokoje a zavřel za sebou dveře. Nějakou dobu mluvil tlumeným hlasem. Proběhla tam debata nad nějakým rozhodnutím, a když znovu vyšel ven, měl tupý pohled a šedivou tvář, a oznámil mi, že moje máma zemřela.
Poplácal mě po rameni a řekl: „Tvůj táta říkal, že by býval rád, kdybys tam byl, jenže ona se vůbec…“
Díky tomu, co mi už předtím bylo a co nebylo řečeno, to pro mě nebylo naprosté překvapení, ale na některé věci se připravit nedokážete. I když jsem se tak docela nezhroutil a nerozbrečel, cítil jsem, jak mi po tvářích stékají proudy slz, a v krku jsem měl hroudu velikosti melounu.
Pan Coanda řekl: „Jsi…? Chodíte…?“ Pak si povzdechl, posadil mě na židli a šel dokončit večeři. Díval jsem se, jak přidává rajčata do omáčky a odkládá nůž a kráječi prkýnko.
Zatímco utíral rozlitou šťávu, pronesl: „Víš, Jimmy, já jsem jednou zažil leteckou havárii.“
Pozvedl jsem tázavě obočí, ale kvůli hroudě v krku jsem nemohl promluvit.
Přikývl. „Bylo to úplně nové turbovrtulové dvoumotorové letadlo, prasklo mu křídlo při odletu ze Spokane. Ukázalo se, že pilot chybně přečetl přístroje a vypnul špatný motor.“
Dokončil úklid, utřel si ruce do ručníku, vytáhl židli stojící u stolu a obkročmo se na ni posadil. „Nikdy jsem nezažil takové ticho, jako když je člověk ve vzduchu se sto čtyřiceti třemi dalšími lidmi a neslyší žádný hluk motoru, jenom svištící vítr. Když jsem spatřil, jak se nad koncem křídla mihla špička kostelní věže, věděl jsem, že to nepřežijeme.“
Netušil jsem, proč mi to vypráví, ale musel jsem se zeptat. „Co se stalo pak?“
„Havarovali jsme. Já, moje manželka a náš chlapeček. A víš, na co jsem myslel, těsně před koncem?“
Nevěděl jsem.
„Kdo poseká trávník?“
Nemohl jsem si pomoct. Zasmál jsem se. „Cože?“
„Měli jsme starou náladovou ruční sekačku, kterou Millie nedokázala nikdy nastartovat. Věděl jsem, že zemřu, a nedokázal jsem myslet na nic jiného než na to, kdo bude sekat trávník, když já už tu nebudu? Až na to, že jsem nezemřel. Kabina se nám roztrhla přímo u nohou. Seděl jsem u okna, trup mě musel trochu zaštítit, ale…“
„To je mi líto.“
Zamítavě mávl rukou. „Bylo to dávno. Nebudu tvrdit, že se přes to člověk někdy dostane, ale nakonec si na to zvykneš. Každopádně, byla to podobná situace, hloupá nehoda. Lidi ale budou říkat, že to byla Boží vůle, součást jeho velkého plánu… Čemu by to mělo pomoct, na to jsem nikdy nepřišel. Možná to tak připadá lepší jenom jim, protože nevědí, co jiného by měli říct. Řeknu ti ale něco, co by ti mohlo pomoct. Pamatuj si, že všichni zemřeme, ale naše životy jsou jako plameny přecházející ze svíčky na svíčku. To světlo hoří už miliony let. Nějakou dobu ho nesla tvoje máma a nějakou dobu ho poneseš ty. Ty a tvůj bratr a všechny ty děti, které učila a které pomohla nasměrovat. Čekal bych, že myslela právě na tohle, když zjistila, že havaruje. Že tady všichni budete, abyste nesli plamen.“
To mi pomohlo.
* * *
Na druhý den ráno mě pan Coanda vzal do stodoly, abych mu pomohl přesunout starou lednici a vypáčit víko velké dřevěné bedny. Uvnitř, zabalené v šedivých pěnových blocích, ležely součásti rakety, jakou jsem ještě nikdy neviděl. Měla tři stupně, všechny se leskly hliníkem, a když se na překližkové podložce poskládaly na sebe do výšky jeden a půl metru, měla raketa tvar náboje do pušky trčícího z jednoho konce prázdné ruličky toaletního papíru.
„Páni!“ vykřikl jsem. „To je opravdické monstrum. ‘Co‘ to je?“
Tiše se uchechtl. „Jenom svíčka.“
Pomohl jsem mu odnést části rakety přes les na pastvinu do škvárobetonové dílny vedle startovací plochy. Namíchali jsme šedivé, tmel připomínající palivo pro první dva stupně a namačkali do kartonové trubice jíl a černý prášek pro třetí stupeň.
Pan Coanda zvedl první stupeň s prsty doširoka roztaženými kolem stabilizátorů a přitiskl pásku k elektrickému zapalování. „Tak co bys řekl, že je na té raketě tak zvláštního?“
První stupeň vypadal jako obyčejný urychlovací motor, i když neobvykle podsaditý. Třetí, horní stupeň se nijak nelišil od raket, které jsem sám stavěl, až na protáhlý motor a tenkostěnnou kovovou konstrukci. Nicméně druhý stupeň tvořila trubice uvnitř trubice, což bylo ještě nápadnější teď, když bylo jádro s pohonnou hmotou na svém místě.
„Druhý stupeň, že jo?“
„Velmi dobře.“ Pan Coanda poplácal vnější okraj stupně. „Tohle je náporové sání. Není to opravdický náporový motor, ale raketa s náporovým pohonem.“
Vysvětlil mi, jak výfuk rakety nasaje vzduch skrz vnější trubici, stlačí ho a vyfoukne ho ven vysokou rychlostí.
„Je to stejný nápad jako u letecké vrtule,“ řekl. „Když se pohybuješ ve vzduchu, proč se od něj cestou neodstrčí? Zkus postavit raketu, která to umí dělat jako letadlo, a může to být k něčemu dobré.“
Položil urychlovací motor, aby si uvolnil ruce pro gestikulaci. „Když jsem byl ve tvém věku,“ pokračoval, „myslel jsem si, že se dostanu na Měsíc. Myslel jsem si, že tam budeme lítat v lesklých linkových lodích a prázdniny trávit na Marsu. Připadalo nám, že všechny naše sny leží před námi, a nenapadlo nás přemýšlet o ekonomické stránce, která za tím stojí. Jenže realita je taková, že cestování do vesmíru je drahé, a to především kvůli urychlovacím motorům… kvůli ceně za vyšplhání z gravitační studny.“
Vysvětlil mi, že při cestování do vesmíru rozhoduje o ceně startu celá řada věcí, ne jenom váha přístrojů, paliva a okysličovadla, ale také aerodynamika a trajektorie, které určují, kolik odporu vzduchu a gravitace musí raketa překonat, než se dostane na oběžnou dráhu.
„Všechno je to něco za něco,“ vysvětloval. „Saturn V nás vynesl na Měsíc a zvládl to za méně než deset let, jenže zkonzumoval patnáct tun pohonných hmot za sekundu, takže se všechno muselo v patřičném měřítku zvětšit.“
„Neměl být Space Shuttle levnější?“
„Jistě, a byla to hezká ukázka inženýrské práce, ale…“ Pohled se mu rozostřil, bylo vidět, že přehodnocuje minulost. „Raketoplán spaloval vodík, který je zatraceně objemný. To znamenalo táhnout vzduchem velkou externí nádrž a urychlit ji na orbitální rychlost. Měl některé součástky jako letadlo, což je na kosmické lodi jenom mrtvá váha. Sakra, vždyť jenom pneumatiky vážily tolik co astronauti. Měla to být opakovaně použitelná linková kosmická loď. Místo toho to byla kosmická stanice, kterou bylo potřeba vypouštět vždy znova a znova. Když se Rusům dostaly do rukou nákresy, mysleli si, že to musí být kouřová clona pro orbitální bombardér. Konstruktéři raketoplánu zapomněli na to hlavní, na cenu za kilogram vynesený na oběžnou dráhu.“
Zahleděl jsem se na monstrózní raketu. „Tak tohle je řešení?“
„Tohle? Ne. Tohle je jenom vodítko. Je to funkční zmenšený model chytré střely, kterou Rusové postavili v padesátých letech dvacátého století.“
Požádal mě, abych do okýnka pod kuželem špičky umístil maličkou kameru. Pak přidal vysílač, baterii a padák.
Když jsme jednotlivé stupně vynášeli ven na rampu, pokračoval. „Aby se ti vesmír opravdu otevřel,“ řekl mi, „musíš nápady křížit. Třeba vysoko letící letadla nesoucí rakety, nebo kolejová odpalovací zařízení pro náklad, nebo energetické paprsky vystřelované ze země, co já vím.“
„Jestli to nevíte vy, tak to neví nikdo. To už se můžeme rovnou vzdát.“
„To je ale nesprávný úhel pohledu, Jimmy. Do vzduchu jsme se dostali, když bratři Wrightové rozebrali celý problém na jednotlivé kousky: pohon, start, ovládání. Nebyli ani nejchytřejší, ani nejbohatší, ale byli první, kdo to rozebral a vyřešil kus po kusu. S vesmírem je to stejné. Srazíme tu cenu, když znovu prozkoumáme všechny kousky.
Vezmi si takový kyslík, nejtěžší část konvenčního urychlovacího motoru. Ve vzduchu už se kyslík nachází, proto lidi postavili kosmické letouny, které se drží ve vrchní atmosféře a polykají ji, dokud nezrychlí skoro až na orbitální rychlost. Jenže pak u nich dochází k příliš velkému zahřívání a aerodynamickému odporu, a musíš lítat tak dlouho, až se váha paliva vyrovná ušetřenému kyslíku. Vždycky je to něco za něco. Podívej se na tuhle raketu s náporovým pohonem. Místo toho, aby jenom každou vteřinu plivala tuny pohonných hmot, popadne kus vzduchu a vydrápe se nahoru jako kreslený kojot po padajícím provaze.“
Zasmál jsem se, což ho přimělo dodat: „To by ve skutečnosti i mohlo fungovat, víš, kdybys po tom provaze dokázal šplhat dost rychle.“
Přidržoval jsem druhý stupeň, zatímco on usazoval na místo ten třetí. „Problém je, že trubice zvyšuje váhu. Když z toho uděláš náporový motor, získáš silnější tah, takže ta váha pak zas tolik nevadí. Jenže pak potřebuješ nějaký prvotní urychlovací motor, abys dosáhl nadzvukové rychlosti, než začne náporový motor pracovat.“
„Zase něco za něco,“ řekl jsem.
„Začínáš to chápat.“ Přenesl pohled z mých rukou k raketě, aby mi naznačil, kde mám držet.
Přesunul jsem ruce, jak chtěl. „A jak zní odpověď?“
Zakroutil stupni mezi rukama, aby zkontroloval, jestli dobře přiléhají, a pak přejel celou sestavu pohledem. „Musíme prostě najít to správné něco za něco.“
* * *
Start rakety byl antiklimaxový, její následné hledání dobrodružné. Video, které jsme doma sledovali nad miskou popkornu a čili, bylo hypnotické. Raketa stoupala a stoupala. Jak se postupně zapojovaly druhý a třetí stupeň, zemský povrch se pomalu pokřivil do koule viděné rybím okem. Když pohonná hmota konečně došla, byla už Země jenom azurovým proužkem pod inkoustově černým vesmírem.
Pan Coanda upustil hrst popkornu zpátky do mísy. „U všech svatých,“ vydechl. „No není to nádherný pohled?“
Byl jsem uchvácen podobně jako on. „Jak vysoko odhadujete, že jsme se dostali?“
„Já nemusím odhadovat. Já mám data. Hm… 18 900 metrů.“
„Páni! To už je skoro vesmír!“
„Ani zdaleka. Nejnižší oběžná dráha je osmkrát výš, a pak musíš navíc zrychlit na orbitální rychlost, abys na ní zůstal.“
Civěl jsem na zářící zeměkouli. „Ale stejně…“
„Ale stejně,“ souhlasil a otevřel láhev limonády Nehi. „Jednoho dne se tam dostaneš.“
„Myslíte?“
„Jasně že jo. Uvidíš.“
* * *
Keith se vrátil domů v kolečkovém křesle a strávil dva roky tím, že se znovu učil chodit. Já jsem ten čas trávil s panem Coandou a učil jsem se létat. Zasvětil mě do Ciolkovského rovnic a principů raketové techniky, od raket V2 až po raketoplány. Ukázal mi, jak pracují motory, jak jsou jejich součásti chlazené a promazávané, a jak se odpadní energie z jednoho kroku často znovu využívá k pohonu toho dalšího. Vysvětlil mi, jak různé motory vyhovují různým potřebám. Náporové motory jsou jednodušší než proudové motory, ale pracují jen v úzkém rozmezí rychlostí. Nadzvukové náporové motory jsou mnohem rychlejší, ale na svou hmotnost mají malý tah. Motory typu aerospike, neboli motory s tryskou tvořenou centrálním tělesem, což jsou tak trochu raketové motory obrácené naruby, mají lepší výkon v malých nadmořských výškách, ale mají problémy s hmotností a chlazením. Litanie výměn „něco za něco“ byla nekonečná, a často jsme se díky ní oklikou dostávali k jeho oblíbenému designu, motoru pro neslavně proslulý Blackbird, průzkumný letoun SR-71.
„Podívej se na tohle,“ řekl mi během jedné z našich schůzek. Načrtl něco, co vypadalo jako okapová roura s tryskovým motorem uvnitř jednoho konce a kuželem trčícím z toho druhého. „Při nízkých rychlostech jde náporový motor stranou, takže proudový motor může pracovat, pak při nadzvukových rychlostech proměňuje většinu toku v přídavné spalování. Tomu říkám hybrid… první proudově-náporový motor na světě!“
Motor byl složitý, měl celou řadu různých klapek, propustí a trubek k úpravám během letu, a nebyl to orbitální motor. S technologiemi z padesátých let dvacátého století ale dokázal doletět z klidu na startovací rampě až k okraji vesmíru. Nadšení pana Coandy nad tímto designem nebralo konce a všechno to učení mě alespoň zaměstnávalo, zatímco jsem se vyrovnával se ztrátou matky.
Moje lekce ale nebyly jenom teoretické. Dál jsme vypouštěli rakety vyrobené po vzoru jeho ruského designu. Říkal jim „sondovací rakety“, osazoval je gondolami a okny k testování svých nápadů a elektronikou k zaznamenávání výsledků. Ve snaze docílit vyšších rychlostí mě jednou nechal přivázat raketu k soustavě meteorologických balonů, aby mohla vystřelit směrem k povrchu z výšky jednadvaceti kilometrů. Získal tak data, která potřeboval, ale v lese za zahradou při tom vyrobil metrový kráter. Znovu už jsme to nikdy neudělali.
Pan Coanda měl díky bývalému kolegovi přístup ke spékacímu laseru, který dokázal tisknout součástky navržené v počítači přímo do vysoce výkonných slitin. Byl to vrcholný okamžik mého léta, když mě vzal do města, abych se podíval, jak to funguje. Sledovali jsme skrze křemíkové pozorovací okénko, jak se v prachové komoře objevují vrstvičky kovu a nanášené mechanickým ramenem postupně překrývají jedna druhou.
Každý průjezd přidal k vynořujícímu se celku vrstvičku materiálu, ale až když byl proces dokončen a prach odstraněn, mohl jsem spatřit rozložené součástky, které zjevně patřily do nového, složitějšího druhého stupně rakety. Byl to hybrid nového a starého. Namísto pevného raketového jádra měl fungovat na zkapalněné palivo, a nejednalo se o obvyklou raketu, ale o špičatý kužel připevněný závitem k trubici nahrazující trysku.
Díky lekcím pana Coandy jsem věděl, co to znamená. „To je aerospike!“
Pan Coanda si poklepal na nos. „Je to vodítko. Pořád potřebuje urychlovací motor prvního stupně, ale díky společnému tahu tohohle a náporového motoru by podle mě mohl překonat rychlost pěti machů. To už je taková rychlost, že budu potřebovat, aby tady Ralph potáhl přední konec keramikou, aby se neroztavil.“ Kývl hlavou k technikovi v laboratorním plášti, který obsluhoval přístroj.
Ralph byl upravený zrzek s úhledně zastřiženou kozí bradkou. „Jsou to tvoje peníze,“ poznamenal. „Pojď, synku, pomoz mi ty součástky zabalit.“
* * *
Než jsme mohli investici pana Coandy otestovat, museli jsme nejdříve oživit malé zařízení na výrobu tekutého kyslíku, které chátralo za jeho dílnou. Postavil si ho, než šel do důchodu; „zfušoval ho“, jak se vyjádřil, z motoru helikoptéry a celé řady upravených součástek turbokompresoru. Tekutý vzduch, vysvětlil mi, se vyrábí tak, že se vzduch postupně stlačuje, ochlazuje a rozpíná, dokud se nerozpadne na své tekuté složky. Výroba ve velkém vyžaduje těžkou průmyslovou techniku, pan Coanda si ale myslel, že by díky technologii tryskového motoru mělo být možné nacpat celý proces do něčeho dostatečně lehkého, aby to mohlo nést urychlovací motor.
„A funguje to úžasně,“ prohlásil. „Nikdy tak sice nevyrobíš dostatek tekutého kyslíku na to, aby to odvedlo celou práci samo, ale to je zase něco za něco. Jestli si ten motor povede lépe, než aby si jenom vydělal na vlastní cestu, pak…“
„Nebude potřeba tak velká raketa.“
„Správně,“ mrkl na mě. „A funguje to tak, že abys získal tekutý kyslík, musíš zároveň vyrobit velké množství velmi studeného dusíku, který může pomoct s chlazením. Jestli navíc najdeš využití pro přehřátý odpadní vzduch, například k izolaci povrchu spalovacího prostoru, mohlo by to významně přispět k výkonnějšímu urychlovacímu motoru.“
* * *
Uvedli jsme zařízení do provozu a získali dostatek tekutého kyslíku, abychom mohli otestovat zážeh motoru. Ralph – pan Phillips z výrobní dílny – pokryl špičku standardním vypalovaným keramickým nátěrem, aby ji ochránil před horkými raketovými zplodinami, ale okamžitě začalo být jasné, že když se motor rozjede naplno, tak se tahle základní ochrana jednoduše oloupe. To byl vážný problém, ale pan Coanda se tím nenechal odradit. Testování pokračovalo. Na 3D tiskárně si nechal předem vyrobit i náhradní součástky, takže zničené kužely špičky jednoduše nahrazoval. K testům při nízké zátěži to stačilo, a poskytlo mu to data, která potřeboval, aby se mohl vrátit ke svému počítačovému kreslicímu prknu.
Zatímco on piloval svoje nápady na design, já testoval jeden vlastní nápad. Napadlo mě, že kdybychom dokázali tiskárnu přimět nanášet kovovou slitinu po několika atomech, mohlo by se nám podařit přimíchat do ní silikát a vytisknout tepelný štít přímo do součástek. Navštívil jsem Ralpha Phillipse a zahnal ho do kouta tvrzením, že ty experimenty potřebuji pro školní vědecký trh.
Nejdříve jsme zkusili vytisknout jednoduché ploché kroužkové těsnění a pomocí servisní sondy jsme na jeho horní povrch kápli špetičku silikátu. Fungovalo to dobře, dokud stroj nevychladl. Pak pan Phillips vylovil těsnění kleštičkami a položil ho pod kloubovou zvětšovací lampu. „Toho jsem se bál,“ řekl. „Tvůj nápad fungoval, ale ty materiály mají odlišné koeficienty roztažností.“ Ustoupil stranou, abych se mohl podívat přes lupu. Povlak byl popraskaný jako malba dávného mistra.
Pan Phillips si prsty prohrábl kozí bradku. „Mám tady… někde… knihu…“ Prohrabal se svým stolem, pak vedlejší kanceláří, až nakonec našel, co hledal. „Chceš nějaký projekt na školní vědecký trh? V téhle knize je všechno, na co inženýři přišli, když vyráběli obklady pro kosmické raketoplány, a nejenom to. Něco z toho je tady pro nás moc složité, ale jestli přijdeš na to, jak to udělat tady v tomhle stroji, objednám ti materiály a nechám tě tisknout, v rozumné míře. Když ti to bude fungovat, budeš si moct z pracovních nabídek vybírat. Co na to říkáš?“
Těžko jsem mohl říct ne. Toho léta jsme udělali více než šedesát testů, čímž jsem určitě hodně nadužil jeho původní nabídky. Řešení se konečně objevilo na podzim, když jsme spojili rozhraní mezi kovem a silikátem, a pak legovali vrstvy skandiem a oxidem zirkoničitým, abychom zlepšili spojení a pevnost. Abychom toho všeho mohli docílit, musel se pan Phillips poradit s fyzikem a přišroubovat do komory velmi drahého spékacího stroje ručně vyrobenou násypku silikátu. Když nám to konečně všechno začalo fungovat, jediný výsledek našeho snažení, kterým jsme se mohli pochlubit, byl lesklý černý kovový disk. Vyrobili jsme tu násypku ale právě tak velikou a natolik promyšlenou, abychom mohli vyrobit motor s tryskou tvořenou centrálním tělesem pana Coandy.
* * *
Když máma zemřela, ujal jsem se několika studentů, které doučovala, a nakonec to přerostlo ve skutečné zaměstnání. Kvůli tomu, a kvůli času, který jsem trávil ve výrobně, jsem se s panem Coandou od jara moc neviděl. Věděl jsem, že mezitím testoval motor typu aerospike s náporovým pohonem zamýšlený jako startovací motor prvního stupně a dva neuspokojivé nadzvukové náporové hybridy, o kterých doufal, že poslouží při vyšších rychlostech a nadmořských výškách. Věděl jsem, o co se pokouší. Doufal, že získá jednostupňovou raketu schopnou dostat se až na oběžnou dráhu, když vyrobí laditelný superhybridní motor využívající vzduch a tekutý kyslík. Neměl prostředky k tomu, aby ho vyrobil a otestoval jako jedinou funkční jednotku, proto ho rozebíral na části a testoval různé letové režimy, ve kterých by motor musel pracovat, stejně jako to dělali bratři Wrightové.
Nešel jsem mu ten nový kužel špičky ukázat okamžitě. V sobotu měl narozeniny a táta ho k nám pozval, abychom si dali dort a podívali se na film na naší nové obří obrazovce. Koupil jsem hezkou dárkovou krabici, zabalil špičku jako Fabergého vejce a převázal ji mašlí. Přišla sobota, pak domluvený čas. Kuchyně se naplnila zvuky vaření, a pak mytí a uklízení. Místo burácení motoru pickupu pana Coandy jsem však z ložnice zaslechl bečení svého telefonů. Na druhém konci spojení byl Ralph Phillips z dílny.
„Jime?“
„Ano, pane?“
„Jime, viděl ses v poslední době s Georgem?“
„S Georgem? Ne, pane, byl“
„Byl tady dneska se souborem, který jsem pro něj tisknul už dvakrát. S tím prvním, který jste vy dva testovali loni. Takhle velké tisky jsou drahé, a když jsem se ho na to zeptal, utrhl se na mě… choval se, jako by nevěděl, o čem mluvím. Známe se s Georgem opravdu dlouho. Udělal bych pro něj cokoliv, ale dělám si starosti.“
Srdce mi pokleslo. Všiml jsem si těch příznaků už předtím: duplicitní nákupy a dvojí předplatné časopisu, zapomenuté experimenty, tendence svěřovat mi úkoly, které přesahovaly můj věk a zkušenosti. Myslel jsem, že na mě jenom tlačí. Doufal jsem, že je to tím, ale věděl jsem svoje. Teď už jsem chápal, že mu budu muset něco říct, a po tom telefonátu jsem si dělal starosti, jak bude reagovat.
Táta se nabídl, že půjde se mnou. Řekl jsem mu, ať dodělá dort, a odjel jsem ve svém malém volkswagenu s dárkově zabalenou špičkou a pytlíčkem pekanových ořechů, které táta natrhal z našich stromů, k panu Coandovi. Když jsem vystupoval po schodech k jeho domu, cítil jsem se, jako by to bylo naposledy. Všiml jsem si, jak se veranda zaplnila zapomenutými hrnci, jak se řasové zelené desky na rozích olupují, jak síťové dveře zavrzaly, když je za mnou pružina zabouchla.
Pan Coanda byl ve své studovně, malé místnosti za kuchyní, která ve většině domů postavených ve třicátých letech a později rozšiřovaných sloužila jako ložnice nebo spižírna.
„Pojď dál, Jamesi. Polož to.“
Za všechny ty roky, co jsem ho znal, mě nikdy neoslovil Jamesi. Seděl na jednoduché kožené kancelářské židli, kterou mu táta koupil, když se jeho stará proutěná rozpadla. U otevřeného okna svítil počítač ležící na malém dřevěném stolku, o kterém vždycky říkal, že je určený pro psací stroj. Větší stůl, velké rýsovací prkno, které obvykle nechával vodorovně, aby mohlo sloužit jako pracovní plocha, byl pokrytý plány a papíry. Přihodil do té změti pár dalších a opřel se lokty o okraj stolu.
Přistoupil jsem ke stolu a odolával nutkání začít na něm uklízet. Některé z těch papírů byly účtenky z výrobní dílny staré i více než rok.
Oči se mu leskly. Mluvil tiše a bezvýrazně. „Dneska jsem křičel na Ralpha“
„Začínáte být jenom pomalejší, to je celé.“
„Nech si těch blahosklonností, chlapče! Myslíš si, že už jsem na tom tak špatně, že nevidím, co se děje?“ Praštil dlaní do stolu tak silně, až ho vychýlil. Jeho výbuch mě zasáhl jako fyzický úder. Za celou dobu, co jsem ho znal, ani jednou nezvýšil hlas.
Zamračil se a upřel pohled na stůl, pak se otočil na židli. Za klávesnicí měl dvě lahve Nehi. Jednu z nich otevřel a podal mi ji. Vůně hroznů se promíchala se závanem lesní vůně přicházející oknem. „Nebavíme se tady o drobném zaškobrtnutí, Jimmy, nebo o tom, že bych zapomněl, kam dávám sprej proti vosám.“
Už několikrát jsem mu musel připomenout, že ho měl vždycky v kuchyni, ne v koupelně, jak si často mylně pamatoval.
Natáhl se, aby vhodil otvírák do šuplíku, a podlaha hlasitě zavrzala. Sklopil pohled, ale místo toho, aby komentoval ten zvuk, řekl: „Vždycky jsem měl o všem přehled. Vždycky jsem…“
Jeho dlouhé prsty se ovinuly kolem hrdla lahve, jako by tak docela nevěděly, co s ní mají dělat.
„Jel jsi někdy v poslední době podél plotu, jak jste to dělávali s bratrem?“
„Ne, pane.“
„Tuhle nedávno jsem tam v lese našel schovanou laboratoř na metamfetamin…“
Ukázal z okna a dodal: „Přímo tamhle za tím pekanovým stromem.“ Už jsem tu historku slyšel, a nebylo to „tuhle nedávno“.
Rychle usrkl a položil láhev, ale dál ji svíral v dlaních. „Všechno jsem to přežil, Jimmy. Své sny, tohle místo, a nakonec i vlastní rozum. Pak už toho moc nezbývá.“
Vzhlédl jsem, ale on promluvil, než jsem stihl něco říct. „A nevyprávěj mi nic o nebi. Víš, že těm nesmyslům nevěřím. A vůbec, když člověk přijde o rozum, ani svatý Petr mu ho zpátky do hlavy nenacpe, o tom mě nikdo nepřesvědčí.“
Znovu usrkl.
„Odchází to,“ poklepal si prsty na čelo, „a když to odejde, je to pryč, to je celý. Plamen musí přejít k tobě.“ Otočil se a zahleděl se z okna. „Ale moc rád bych se býval dostal na Měsíc,“ prohlásil. „Vrátil bych prach svých kostí ke hvězdám, ze kterých pochází.“
Otočil se zase zpátky. Všiml si stop po slzách na mých tvářích. „Nechápej mě špatně, chlapče.“
„Pane?“
„Nic mi nedlužíš. Nenaučil jsem tě tomu všemu proto, abys mohl dokončit moje životní dílo.“
„Je to dobré dílo.“
Usmál se a upil limonády. „To teda zatraceně je. A dobré dílo vždycky někdo dokončí – když na to uzraje doba. Ne, učil jsem tě, protože to bylo všechno, co jsem musel předat dál. Klidně můžeš pokračovat, kde jsem skončil, pokud je to i tvoje vášeň. Pokud ale není, nedělej to proto, že to byla moje vášeň. Každý člověk musí kráčet za vlastními sny, Jimmy. Ať už tě ty tvoje zavedou kamkoliv, jsem na tebe hrdý, a tvůj táta taky.“
S bouchnutím odložil prázdnou láhev. „Co to je?“ zeptal se s pohledem upřeným na dárek, který jsem pořád svíral v ruce.
„To je… váš narozeninový dárek.“
„Páni… já je měl ale… můžeš mi ho prosím rozbalit?“
Udělal jsem to. Stáhl jsem stuhu a víko, položil krabici před něj a odsunul obal stranou. Podíval se do ní a natáhl se, aby ji otočil. –
Uchopil kužel za okraje a podržel ho na světle. „Pozoruhodné.“ Poklepal nehtem na odolný povrch. „Povyprávěj mi o tom.“
Udělal jsem to.
„No, to je asi nejlepší projekt na školní vědecký trh, jaký bych kdy mohl spatřit,“ prohlásil. „Máš k tomu projekt, že jo?“
„Uch… ano, pane.“ Měl jsem každopádně veškerá data.
Do okenní tabule začal bubnovat déšť. Pan Coanda se zvedl, aby přivřel okno. „Měli jsme si dát dort.“
„Ano, pane.“
„Odvez mě k vám,“ usmál se. „Pak ráno přijď, přiděláme tu tvoji špičku na náporový první stupeň a uvidíme, jak to poletí. Pokud si teda ráno budu pamatovat, jak se jmenuju.“
* * *
Projekt pro vědecký trh mě dostal do státního kola, pak do mezinárodního, pak na hotovou záplavu večeří a fotografování. Kdybych býval chtěl, mohl jsem mít práci ještě dřív, než jsem se přihlásil na vysokou. Potřeboval jsem ale širší zázemí, proto jsem zamířil na Stanford a na čtyřletou stáž do společností Lockheed a Rocketdyne. V dubnu mého posledního roku mě manažer mojí stáže v Rocketdyne, Rob Curtis, oslovil ohledně start-upu, v rámci kterého chtěli vyrobit jednostupňový orbitální motor pomocí investičního kapitálu místo toho, aby čekali na vládní kontrakty. Říkal, že vědí o mém vítězství na vědeckém trhu, a pokud bych měl zájem, pomohl by mi sestavit tým. Odpověděl jsem, že si to promyslím a odletěl jsem na prázdniny domů, celý dychtivý vyslechnout si nějakou radu.
Keitha jeho zotavování přitáhlo k medicíně a do Austinu. Oženil se, když jsem byl ve třeťáku. Táta byl zrovna u něj a mazlil se tam se svým novým vnukem, já chtěl ale nejdřív navštívit pana Coandu, než se k nim připojím. Jak se jeho svět scvrkával a můj život se zúžil na vysokou školu, trávili jsme spolu stále méně času. Po té patálii s narozeninami si najal pečovatelskou službu a táta na něj začal dohlížet. Pořád jsem si ale dělal starosti. Udržoval jsem s ním korespondenci, i když jeho odpovědí ubývalo, a kdykoliv jsem přišel domů, posekal jsem mu trávník, opravil cokoli, co bylo potřeba opravit, nebo mu pomohl rozlousknout pár pekanových ořechů. Během posledního roku už skoro nemluvil ani nedával nijak najevo, že by mě poznával, ale vypadalo to, že ho moje společnost celkem těší.
Odletěl jsem domů a zavolal si taxík, ale jakmile jsme zastavili na konci klikaté příjezdové cesty, věděl jsem, že je pryč. Věděl jsem to stejně, jako když uprostřed noci víte, že neběží elektřina – díky relativnímu zveličení maličkostí. V krmítkách klíčil čirok. Zpoza potemnělého domu se ozývala ozvěna psího štěkotu, kterou nepřehlušovalo ani jen skřípnutí podlahového prkna nebo ševelení vodovodních trubek. Dveře byly odemčené a pokoje prázdné, až na pár kusů otlučeného nádobí a hromady odpadků a šatstva. Nejpustší ze všeho byla jeho studovna. Všechno zmizelo – celoživotní sny, které zkondenzovaly na papíru a v počítačových souborech, a nakonec byly smeteny.
Vítr supěl v okapech a strhával na střechu krupobití žaludů. Okenní tabule se rozezněly ozvěnou rachotu a já spatřil, že se zhroutila stodola. Jako by celé tohle místo až dosud zadržovalo dech, a teď, když byl pan Coanda pryč, se konečně podvolilo desetiletím opožděné entropie.
Vyběhl jsem ven, se slzami na tvářích, a začal hledat jeho rakety, motory, nástroje – ale všechno bylo pryč. Nezůstalo nic kromě několika zničených pytlů s cementem, kousků drátů a částí stabilizátorů.
Dílna pod kopcem byla zamčená na zámek a prázdná. Jediné, co po panu Coandovi zbylo, bylo zařízení na výrobu tekutých plynů stojící za dílnou. Bylo bez energie, jinak bych ho býval mohl nastartovat, jako jsem to udělal o dva roky dříve, když jsem u něj našel pana Coandu, který svíral celtu a odmítal se nechat odvést zpátky dovnitř.
„Start,“ řekl, když jsem ho zatahal za loket.
Otočil se a podíval se na mě s jistou vervou v očích. „Start,“ zopakoval, pořád pevně svíraje nepromokavou plachtu.
Nemyslel jsem si, že by to byl dobrý nápad, z mechanického hlediska, ale přišlo mi nejlepší hrát tu hru s ním. „Stojí tady už dlouhou dobu. Vstřikování by mohlo být zanesené.“
Odmítavě si odfrkl. „Je přece na zemní plyn, ne? Nastartuj ho. Chci ho slyšet.“
Popadl jsem špinavou celtu, opatrně, abych se nedotkl plísně, a stáhl jsem ji. Nastavil jsem správně palivové a kompresorové ventily a otočil klíčkem. Malý tryskový motor se roztočil, klapity-klap, jako karty na paprscích jízdního kola, dokud dostředivá síla nevzrostla natolik, aby se lopatky kompresoru roztáhly do svých závěsů. Pak pip-pip-pip, jiskry zapalování, až se plamen rozhořel a kompresor se s řevem probral k životu. V té narůstající kakofonii se částečně vrátil Rakeťák, kterého jsem tak dlouho obdivoval. Usmál se, popadl mě za rameno a začal překřikovat motor, vysvětloval mi, jak to funguje, nadšeně, jako když se dítě poprvé vrátí z cirkusu. Pak si pohrál s kontrolkami, jako by prováděl nějakou mně neznámou proceduru, a nakonec ubral plyn a zavřel palivový ventil.
Zatímco se zařízení s vrčením zastavovalo, podíval se na mě, pak na zařízení, pak zpátky na mě.
„Jimmy.“ Byla to otázka, ale oči mu zářily poznáním.
„Ano, pane.“
Dloubl mě prstem do hrudní kosti. „Vyhrál jsi školní vědecký trh.“
„Ano, pane.“
Sevřel mě v medvědím objetí a párkrát mě poplácal po zádech. „Jsem na tebe tak pyšný, chlapče. Tak pyšný…“
A to bylo všechno. Odstoupil ode mě, s pohledem šedivým a vzdáleným, a pomalu vykročil po pěšině, vstříc zdravotní sestře, která při tom hluku vyběhla z domu.
A nyní byl ten dům prázdný, jako by měl domluvenou schůzku se zkázou.
* * *
Na tátových dveřích visel vzkaz. Zavolal jsem na uvedené číslo a dovolal se panu Callahanovi, realitnímu právníkovi, který byl celý dychtivý setkat se se mnou – pokud možno okamžitě. Do půlnoci zbývalo patnáct minut, když se dvůr naplnil světlem z reflektorů zahýbajících z dálnice a pak skřípavým rachotem pickupu pana Coandy. Moje srdce při tom známém zvuku poskočilo, ale samozřejmě to byl jenom právník. Ukázalo se, že si pan Coanda zařídil obrácenou hypotéku s developerem, který velmi stál o jeho pozemek. Právník mě požádal o průkaz totožnosti a přiměl mě postavit se na světlo, aby mohl porovnat fotografii. Pak mi proti podpisu vydal zapečetěnou konopnou obálku. Uvnitř byl vzkaz napsaný artritickou rukou pana Coandy:
„Můj drahý chlapče, Jimmy,
nechal jsem pro tebe zabalit pár věcí, které dostaneš, až tady nebudu. Když na to přijde, je to překvapivé, jak snadno se dá lidský život vměstnat do krabice, ale pamatuj, co jsem ti řekl. Plamen není v té krabici, je v tobě. Kamkoliv tě zavede, určitě tam bude světlo.“
Vzkaz byl datován v roce, kdy jsem nastoupil na vysokou školu.
Právník počkal, až zvednu hlavu, a pak řekl: „Máte dostat také náklaďák.“ Obešel auto ke dvířkům korby a stáhl zářivě modrou celtu, aby odhalil bednu, která bývala ve stodole. „Pan Coanda zanechal explicitní instrukce,“ dodal, „a já je splnil do posledního písmene, ale proboha…“
Nadzvedl víko bedny natolik, aby bylo vidět podivnou ruskou střelu, včetně sovětských státních znaků a olivově zelené barvy. Část pěnových bloků byla odstraněna a vzniklý prostor byl vyplněný složkami papírů, tubusy s plány a plastikovým pytlem plným USB flash disků.
Právník byl bledý jako měsíční svit. „Nevím, co jste vy dva kuli za pikle, a jsem si celkem jistý, že to ani vědět nechci. Bál jsem se ale, co by se mohlo stát, kdyby tohle někdo našel, proto jsem to měl bezpečně uložené u sebe v garáži.“
Podíval jsem se znovu do vzkazu. Pan Coanda doplnil pod podpis postskriptum: „S tímhle vzkazem bys měl dostat seznam věcí. Jestli rozbije něco důležitého, neříkej mu, že je ta střela falešná.“
Zasmál jsem se, byl to dobrý vtip na rozloučenou mezi přáteli. Pak jsem nakrmil pana Callahana pizzou a odvezl jsem ho domů k jeho rodině.
* * *
Nebe nad Texaským zálivem je pomalované protínajícími se korálovými a kobaltovými pruhy. Čekám u průlezu a v duchu si odškrtávání ostatní, kteří se šourají po palubních schůdcích a nastupují na palubu našeho bezejmenného plavidla, jež nás vynese na oběžnou dráhu. Pod námi se převaluje mlha, se syčením stoupá z prostoru mezi osmi vysokými gondolami obklopujícími plavidlo ve tvaru dýně, jejichž motory jsou pod dlouhými černými náporovými kužely dosud tiché. Servisní nákladní auto zacouvá a odjede po nízkém hliněném náspu vybudovaném k ochraně okolních startovních ploch před úlomky vyhozenými do vzduchu při našem odletu. V dálce za náspem, terminálem a plotem lemovaným palmami se po dálnici z Refugia ženou k jihu reflektory aut.
V dávných dobách jsem tamtudy jezdíval s Annou, k jihu a pak k západu, pozorovat západ slunce v přírodní rezervaci. Na korbě náklaďáku jsme mívali čalouněná lehátka, leželi jsme tam, jedli jahody, počítali satelity a snili o budoucnosti. Byli jsme čerstvými absolventy, nováčky ve světě, ale netušili jsme, jaké sny můžeme snít, dokud se naše životy nepropletly.
První kompletní motor si vyžádal šest let a čtrnáct inženýrů, materiálových vědců a specialistů na pohony. Byl složitý a těžký, ale nahrazoval to těmi správnými výměnami „něco za něco“. Byl to v zásadě Coandův superhybrid, ale s přidanou proudovou plynovou turbínou pohánějící palivové pumpy a palubním zařízením k výrobě tekutých plynů, založený na tom, které míval pan Coanda za dílnou. Kryt určený k směrování spalovaných plynů podél motoru typu aerospike tvořil rovněž součást potrubí. Během startu motor polykal obrovská kvanta vzduchu, která vypuzoval jako reakční hmotu. Při vyšších rychlostech se nahoru vysunul náporový motor, do kterého bylo vstřikováno palivo a jehož geometrie se průběžně měnila tak, aby mohl dosáhnout tahu patnáctkrát překračujícího rychlost zvuku. Palubní zařízení k výrobě plynů dodávalo tekutý kyslík do aerospiku a tekutý dusík k chlazení motoru a nasávaného vzduchu během nadzvukového letu. Stejně jako v případě SR-71 byl motor vyladěn složitou soustavou průduchů, pístů a obtokových trubek ke změnám v nadmořské výšce a rychlosti. Dokonce i trajektorie byla něco za něco, měla tvar písmene S a byla kompromisem mezi balistickým letem klasické střely a dlouhým plochým stoupáním raketoplánu.
Atmosféra dodávala celkově dvacet procent reakční hmoty a polovinu kyslíku při startu. První testovací plavidlo bylo o třetinu lehčí než srovnatelný běžný urychlovací motor a díky impregnované tepelné ochraně, na které jsem se podílel jako průkopník, mohlo létat znovu a znovu. Později už se statistiky jenom zlepšovaly.
A teď jsem tady, stojím ve dveřích ovoce naší těžké práce. Vejdu sehnutý do kabiny a vylezu nahoru do patra, kde vklouznu na netkanou textilní pohovku. Obsluha startu se mačká kolem nás, dotahuje postroje, vtipkuje a poplácává mě pro štěstí po rameni.
Poklop se zavře. Třikrát tlesknu, abych si získal všeobecnou pozornost, než začnou mezi sebou tlachat.
„Poslouchejte.“
Turbíny se roztáčejí, osm hučících hlasů zpívá v tepající kaskádě, dokud řev nepohltí jejich harmonii.
Na obrazovkách umístěných na palubních přepážkách se objeví nahrané předletové informace, ale nevěnuji jim moc pozornosti. Moje myšlenky se zatoulají zpátky k panu Coandovi, zpátky k našim sdíleným snům o vesmírných dobrodružstvích, paprskometech, měsíčních procházkách a odvážných startech na vrcholcích věží tvořených dmoucími se plameny. Je to zábavné, jak se časem posune váha všeho, čeho si ceníme.
Opakovaně použitelné kosmické plavidlo s jednostupňovým orbitálním motorem posunulo vesmírné cestování od Neila Armstronga spíš do domény Jetsonových. Otevřelo dveře nové vesmírné ekonomii, a tak jsme dnes tady, v jižním Texasu, ještě jižněji, než je Mys Canaveral, s volnou cestou nad záliv a snadným dálničním přístupem na celý kontinent, od Matamorosu až po Port Huron. V době, kdy Lockheed Propulsion přišel s nabídkou na odkoupení, bylo už Refugio na cestě stát se losangelským mezinárodním letištěm nového věku, a my jsme byli jeho zakládající elitou. Budoucnost se nám řítila vstříc, my ale byli pohodlně usazeni v domě kousek od Corpusu, dcery chodily do školy a my milovali jízdy na kajacích v divokých močálech podél pobřeží.
Peníze jsme zainvestovali. Já šel pracovat na kosmodrom v Refugiu, Anna se věnovala start-upům, které kolem něj vyrostly jako houby po dešti. Teď už plánují kosmodromy na Yucatanském poloostrově a na brazilském atlantickém pobřeží a naše nejstarší staví třetí v Severním Queenslandu. Moje vnoučata žijí v Kalifornii a Německu, a moji kamarádi, se kterými chodíme tábořit, mají práci v letectví jižně od hranic. Vesmír je novým pohraničím, ale stará dobrá Země je stále teplá a zelená a Měsíc už není sirénou, kterou býval kdysi.
Čímž nechci říct, že si tu jízdu neužiju. Stejně jako kdokoliv jiný se těším, až si budu hrát v mikrogravitaci a šourat se v těžkých botách regolitem. Zajedu si do Moře klidu, kde si udělám všechny možné fotky na památku, a možná se mi i bude zdát o vznášejícím se monolitu, než odletím zpátky domů k Anně. Není to ale toulavá povaha, co mě táhne napříč texaskou nocí. Není to ani pýcha nebo národní prestiž, dokonce ani třikrát zpopelněné, vakuově zabalené a antistaticky ošetřené ostatky George Coandy, které čekaly čtyřicet let, aby mohly být uloženy k odpočinku na jediném vhodném místě, které si dokážu představit.
Ne, jsem tady kvůli dětem, osmi z mých spolucestovatelů, které jsou mými hosty v táboře Kitty-Hawk, kam už dvacet let přivážíme studenty z celého světa, aby mohli použít vědu a inženýrství, rozebrat svoje sny na kousky a uskutečnit je. Každý rok zveme autory návrhů z různých studijních oblastí. Pokaždé vyrážíme na dlouhou exkurzi, ale teprve teď máme takovou infrastrukturu, aby nám umožnila výlet na Měsíc.
George by byl nadšený. Naslouchal by hihňání, falešnému hrdinství, hrubým vtipům a hluku, a usmíval by se tak, jak to dělal vždy, když ještě nebyl čas, aby promluvil. Děti jsou nadšené, že můžou letět. Myslí si, že je to skvělé, nemají však zatím tušení o výměnných obchodech a obětech, které dostaly lidstvo takhle daleko. Přesně tohle se tady naučí.
Znovu se začne ozývat mumlání. Jedna z dívek pošeptá kamarádce: „Pšt! Uslyší tě Rakeťák.“
Vedu už tenhle tábor déle, než kolik let jsem strávil jako inženýr, ale pro tyhle děti a pro svět budu navždy Rakeťákem, mytickým hrdinou zlatého věku. A mně to vyhovuje. Budu ten titul pyšně nosit, zatímco budu šířit plamen, dokud nepřijde další jeho nositel, jenž změní svět po mně. Není to dobrodružství, které jsem si představoval, ale člověk nikdy neví, kam ho jeho sny zavedou.
Poprvé vydáno v časopisu Analog v září roku 2016
Přeložil Ľudovít Plata