S díky Stephanii Burgisové,
Frau Wildeové a Kate Elliottové.
Místnost byla rozlehlá, velkolepá, po dlaždicích se složitě proplétal břečťan, nad mramorovým krbem viselo veliké zrcadlo a na krbové římse se tísnily sběratelské kousky od stříbrných mís po figurky z čínského modrobílého porcelánu: výstava takového bohatství na místě, kde by ho kdokoli mohl ukrást, dávala nepokrytě najevo ledabylou moc.
Nebo by tomu tak bylo, kdyby porcelán nebyl lacinou náhražkou – stejně nekvalitní, jakou Číňané předhodili indočínskému dvoru v Annamu –, zrcadlo zašlé a v jednom rohu porostlé plísní, natolik rozbujelou, že pod ní odraz obličeje ztrácel rysy, a dlažba rozpraskaná a na mnoha místech otlučená – kdosi ji sice opravil, ale ne tak pečlivě, aby Thuan pod nohama necítil drobné kazy, každý jako malý osten v předivu magických proudů čchi vířících pokojem.
Thuana stejně mohla sídla Padlých andělů ohromit jen sotva, ať už se vychloubala nadvládou nad jakkoli velkou částí Paříže. Pohrdavě si odfrkl, za což ho Kim Cuc rychle potrestala tím, že mu vrazila loket do žeber. „Chovej se slušně,“ pokárala ho.
„Nejsi moje matka.“ Ve skutečnosti byla jeho někdejší milenkou; a nadto byla starší než on, což mu nikdy neváhala připomenout.
„Skoro bych mohla,“ prohlásila Kim Cuc zvesela. „Můžu ti loket vrazit níž, jestli na tom trváš.“
Thuan spolkl vzteklé odseknutí. Třetí osoba v místnosti – snědá mladá dívka maghrebského původu, která se představila jako Leila – je pozorovala se strachem v očích. „Bereme to vážně,“ ujistil ji Thuan a opět nasadil klidný výraz. „Slibuju, že ti šance na vstup do Řádu Trnikeře nezkazíme.“
Tvořili jeden tým: to jim alespoň bylo řečeno, když řádoví vazalové dav nastoupený před Trnikeřem rozdělili do malých skupinek. Jejich výkon se bude hodnotit jako celek a podle toho se posoudí, jestli budou do Řádu přijati. Dosud však nedostali žádné pokyny, vazalové je mlčky odvedli do této místnosti a zamkli je tu. Alespoň že Thuana neoddělili od Kim Cuc, to by byl beznadějně ztracen.
Pro lidi jako Leila – pro řáduprosté, pro chudé a zoufalé – toto představovalo jedinou příležitost, jak uniknout nemilosrdné ulici, jak si zajistit stravu a střechu nad hlavou a další hmatatelné výhody ochrany Řádu.
Nicméně pro Thuana a Kim Cuc problém spočíval v poněkud jiné záležitosti. A kdyby někdo zjistil, kým skutečně jsou, jejich osud by se nejspíš ubíral jiným směrem. Žádný Řád v Paříži neměl špehy v lásce, a Trnikeř rozhodně neproslul shovívavostí.
„Vy jste příbuzní?“ zeptala se Leila.
„Svým způsobem.“ Kim Cuc už zase mluvila tím svým veselým tónem, což znamenalo, že se Thuanovi opět chystá něco vytknout. „On je z nás dvou ten protivný. Pracujeme v továrně.“ Předem se dohodli, že to bude nejvěrohodnější zástěrka, mírně poupravili svou lidskou podobu tak, aby měli ruce tenčí a zjizvenější. Vyzáblé obličeje a lámavé vlasy předstírat nemuseli. Po válce, která zpustošila celé město, se magické znečištění podepsalo na každém.
„V továrně… V té za nádražím?“
Kim Cuc přikývla a zamyšleně sklopila oči do klína. „Ano. Pro Annamity je to ve městě jediné místo, kde seženou slušnou práci.“
„To je –“ začala Leila. Továrna Řádu za pobořeným vlakovým nádražím zaměstnávala celou armádu švadlen a tkalců, práce je ovšem v krátkém čase připravovala o zrak a křivila jim ruce. „Lidi tam moc dlouho nevydrží.“
Kim Cuc se dál dívala do klína, jako by upadla do rozpaků. „Vysajou tam z tebe život, ale platí dobře. Nebo alespoň obstojně, s ohledem na to, že nejsme vazalové.“ Pohrávala si s náramkem. Ten, stejně jako jeho dvojče na její druhé ruce, připomínal lacinou pozlacenou tretku, jaké se v annamitské komunitě dávají svatebním darem, ale ve skutečnosti byl napuštěn mocnou Padlou magií. Kdyby na to někdo přišel a zatlačil na ni, tvrdila by, že to jsou úspory na neodkladnou operaci – což v zamořené Paříži, kde vzduch leptal plíce a zanášel do kostí a svalů podivné plísně, nebylo ojedinělé. „Co ty?“
Leila vydechla a tvář jí zkameněla. „Gang,“ utrousila stroze. „Snílci z hlubin. Než je rozcupovala Rudá mamba.“
„Aha,“ řekla Kim Cuc. „A v Rudé mambě tě nechtěli?“
Odpověď se Leile zračila v očích, byly ztrápené, napjaté a dospělejší, než by měly být. Pod její konopnou halenou a záplatovanou sukní se rýsovalo hubené tělo, dozajista pohmožděné. Thuan se tajně zastyděl. On a Kim Cuc si na řáduprosté jen hráli. Dračí království pod hladinou Seiny možná sláblo, jejich úrodu možná mařila Padlá magie, ale stále měli co jíst, pít a kde spát, aniž o to museli bojovat nebo smlouvat. „Promiň,“ hlesl.
„Neomlouvej se,“ řekla Leila. A když už bylo trapné ticho nesnesitelné, dodala: „Tak co tu vlastně máme dělat?“
„To bych taky zatraceně rád věděl.“ Thuan vstal a zvedl z krbové římsy jednu figurku. Představovala pastýřku s poněkud nerealistickým obvodem pasu, která chovala v náručí maličké a dokonale propracované jehňátko. Pasačka měla jedno oko mírně větší než druhé, což byl detail, který vyvolával podivný dojem a kterého by si většina smrtelníků nevšimla.
Jeden den v roce Řád Trnikeře přijme řáduprosté a vychová Z nich své sluhy, nebo dokonce vazaly. To je den, kdy se jeden z vás musí dostat dovnitř.
Trnikeř byl nejbližší a nejméně příjemný soused království a tření mezi oběma mocnostmi se stupňovalo. Až donedávna Trnikeř o Seinu a její podvodní města nejevil žádný zájem. Avšak nyní začal na dračí území pronikat a nikdo z císařského dvora netušil, jaké pro to má důvody ani co je v sázce.
Potřebujeme do Řádu nasadit špiona
Kim Cuc fascinovaly Padlá magie a Řády. Thuan – sice drak, ale bezvýznamný syn bezvýznamné větve císařské rodiny – zkrátka naplňoval definici příhodného a postradatelného kandidáta.
Zaklel by, kdyby si nebyl naprosto jistý, že mu Kim Cuc znovu vrazí loket do břicha. Nebo hůře, že bude pokračovat v rozhovoru s Leilou a dělat narážky na všechny jeho nedostatky, jako by ani nestál vedle ní. Klidně by byla schopná prozradit jeho tajemství i někomu, kdo není drak, a dokonce ani příbuzný.
Dveře se otevřely. Thuan polekaně postavil pastýřku zpět na římsu a narovnal se. Polilo ho horko, jako když ho kdysi jedna teta přistihla, jak v kuchyni krade noky.
Nově příchozí byla Padlá, měla kulatou, baculatou tvář a její pokožka tlumeně zářila magií, která jí kolovala v žilách jako všem někdejším andělům. Postupně se na všechny tři zadívala a její hnědé oči se zastavily na Thuanovi, jako by přesně věděla, co dělal, než vstoupila do místnosti. „Jmenuju se Saře,“ představila se, „jsem alchymistka Řádu a tohle výběrové řízení mám na starosti.“
Stejně jako má na starosti tvoření kouzelných artefaktů a přeměňování mrtvol Padlých andělů v magii pro řádové vazaly. Thuanovi skutečně věrně připomínala jeho třetí nebo čtvrtou tetu, ačkoli jeho tety by ho nezabily za to, že něco ukradl nebo se vplížil někam, kde neměl co pohledávat – ne, ty by si pro něj vymyslely něco mnohem horšího.
Saře čekala, až se představí. Toporně jí v prodlužujícím se tichu vyhověli. Leila měla vytřeštěné oči. Na Kim Cuc alchymistka zjevně neudělala velký dojem, ale Kim se to snažila nedat najevo.
„Takže vy chcete vstoupit do Trnikeře,“ začala Saře. Tentokrát se neodmlčela. „Povím vám trochu o tom, jak to tady chodí. Z těch, co se tu dneska ukázali, si vyberu několik lidí: ty, co projeví největší vynalézavost. Pokud k nim budete patřit, Řád se vás ujme, bude vás živit, šatit a učit. Jinak…“ Pokrčila rameny. „Ulice jsou řáduprostých plné. Nějaké otázky?“
„Rozdělili jste nás do skupin…“ řekl Thuan pomalu.
„Protože Řád stojí při sobě,“ prohlásila Saře. Obdařila ho pohledem, který by zmrazil tekoucí lávu. „Intriky se tolerují, ale jenom pokud neohrožují naši jednotu. Vyjádřila jsem se jasně?“
Nevyjádřila, Thuan přesto přikývl.
„Co se od nás očekává?“ zeptala se Kim Cuc.
„Pro začátek?“ Saře ladně mávla k velkému stolu uprostřed místnosti. „Ve skříňce napravo najdete vše potřebné a v komoře nalevo je další náčiní. Máte hodinu na to, abyste přišli s něčím působivým.“
„S něčím –?“ zarazil se Thuan.
Saře zavrtěla hlavou. „Vynalézavost. Jsem zvědavá, s čím přijdete.“
Neměl to dělat, ale zvedl oči a střetl se s jejím pohledem. V hnědých duhovkách se jí mihotalo světlo, zářivé skvrnky jako roztroušené hvězdy. „Nezklameme vás,“ prohlásil jistým hlasem.
V chodbě za dveřmi cosi zavrzalo a Saře na okamžik polekaně stočila zrak stranou. Když se na Thuana opět podívala, něco v jejím pohledu se změnilo, skoro neznatelně, Thuan byl však všímavý.
„Přehnané sebevědomí,“ poznamenala Saře. „To nemám zrovna v oblibě, Thuane. Ale uvidíme.“
Pak odešla a v místnosti opět zbyli pouze oni tři. Mlčky zírali jeden na druhého.
První se pohnula Kim Cuc, vykročila k jedné ze skříněk, o kterých Saře mluvila. Otevřela ji a hleděla na to, co se nacházelo uvnitř. Thuan slyšel, jak se zprudka nadechla. „Tak to bude zajímavé.“
Thuan nevěděl, co čekal – nejspíš nějaká temná, zvrácená tajemství, zbraně, nože a podobné věci, ale to samozřejmě byly jen zmatené představy z nočních můr. Ve skříňce ležely kovové misky a talíře a řada balíčků plných různých prášků.
„To je“ nedokončila Leila otázku.
„Ano,“ odpověděla Kim Cuc, „mouka, cukr a sůl.“ Pečlivě si udržovala vyrovnaný výraz, pravděpodobně aby se nerozesmála. Podívala se na stůl uprostřed pokoje, chatrný kus nábytku se zakřivenými nohami typickými pro vkus z dob Ludvíka XV.; nohy ovšem byly polámané a bílou mramorovou desku pokrývala krusta sazí. „Předpokládám, že se budeme muset hlavně snažit, aby se nám tohle nerozsypalo pod rukama.“
Sluhové. Kuchtíci. Samozřejmě.
Leila otevřela dveře do komory a po chvíli se vrátila. „Vedle je dřez a malá kamínka.“ Z jejího výrazu se opět nedalo nic vyčíst, rysy měla ztrhané a obličej bezbarvý. „Já ale neumím vařit. Nic z tohohle jsme tam venku nikdy ani neviděli.“ V pařížských ulicích byla mouka zašedlá a plná kamínků, máslo řídké a bez chuti a cukr zbožné přání. S ohledem na účel zkoušky se však jednalo o vcelku obstojný nápad. Jak si poradíte s vařením, když vás obklopuje bohatství tak nepoměrné k tomu, co jste znali dříve?
Chytré, pomyslel si Thuan, pak si ale vzpomněl, že Řád, nepřítele draků, obdivovat nemá.
Kim Cuc se na něj nevzrušeně dívala. „Máš štěstí,“ prohodila k Leile, „protože já sice taky neumím vařit, zato Thuan se jednou snažil svést rodinného kuchaře, a přitom věnoval starým receptům hodně velkou pozornost.“
„Taky to zabralo,“ ohradil se Thuan dotčeně. Ne na dlouho, to je pravda. Když si Thuana předvolali do nejniternějších komnat dvora, vztah ochladl a poslední, co se k němu doneslo, bylo, že si kuchař našel jiného milence. Thuan by zahořkl, kdyby si to mohl dovolit, to by ale v předivu intrik císařského dvora nepřežil.
„To vždycky zabírá,“ utrousila Kim Cuc, „dokud se to nezvrtne.“ Nic dalšího už nedodala, jako by si uvědomovala, že stačí kousek a zajde příliš daleko.
„Tvrdila jsi, že si žádné čárky neděláš,“ připomněl jí Thuan.
Kim Cuc pokrčila rameny. „Mám začít?“
„Ne.“ Rozešli se v dobrém a ona ani nežárlila, ani nelitovala, pouze si až příliš libovala v jízlivých poznámkách na jeho účet.
„Tak jo,“ změnila Kim Cuc téma. „Co můžeme stihnout za hodinu?“
Thuan poklekl a zkoumal obsah skříňky. „Hodina je málo. Většina receptů zabere víc času. A…“ Suroviny byly vybrány nahodile, soudil, že jde o zbytky donesené z kuchyně. Bude muset přijít s něčím, na co jim nebudou scházet přísady a co se může výrazně urychlit tím, že se do práce pustí tři lidé najednou. A co bude o trochu působivější než chleba s máslem.
„Čokoládové éclairs,“ rozhodl se nakonec. „Leila a já uděláme těsto, Kim Cuc se ujme krému. Čokoládovou polevu vyřešíme, až budou rohlíčky chladnout.“ Stihnou to tak tak, nejednalo se právě o nejjednodušší recept, ale na tyto zákusky – päte ä choux plněné rozpuštěným sladkým krémem a polité čokoládou – byla radost pohledět a pravděpodobně se jim svými výtvory žádný z ostatních týmů nevyrovná. Samozřejmě za předpokladu, že každý dostal za úkol připravit něco k jídlu, což nemuselo odpovídat skutečnosti.
Pokud si však nepospíší, zanechají po sobě nepořádek. Jedna hodina ani náhodou nezahrnovala také úklid. Ale raději mířit vysoko a selhat než skončit s vycíděnou místností a prázdnýma rukama.
Nicméně celou dobu – zatímco Leile radil, jak našlehat vejce s cukrem, a Kim Cuc se snažil zabránit v tom, aby během rozpouštění másla ve vodě trousila poznámky na adresu jeho předchozích milenců a milenek a jejich výkonů – myslel na Sařiny oči, na to, jak se pohnula, když v chodbě zavrzala podlaha.
V pohledu se jí totiž zračily strach a obavy, cosi daleko závažnějšího než rozmrzelost z toho, že se musí věnovat řáduprostým při rutinní zkoušce, na kterou už jistě dohlíží mnoho let. Na krátký okamžik, kdy se odvrátila, se v ní vzedmula magie, před Thuanovým druhým zrakem v jejím nitru ožily jednotlivé vrstvy ochranných zaklínadel, kouzel příliš složitých a pevných, než aby jimi plýtvala na takové, jako jsou oni.
„Něco je tu špatně,“ řekl Thuan vietnamsky Kim Cuc. Takový rozhovor nemohli vést dlouho, jinak by Leila pojala podezření.
Kim Cuc přimhouřila oči. „Já vím. Proudy čchi se v tomhle křídle chovají zvláštně. Všimla jsem si toho, už když jsme vcházeli dovnitř.“
„Jak zvláštně?“
„Měly by být vyplýtvaná,“ odpověděla Kim Cuc. „Zpustošené jako zbytek Paříže. Ale přitom jsou čilé jako hnízdo sršňů. Něco je probralo.“
„Něco?“
„Někdo. Někdo tu vyvolává nějaké kouzlo, a to hodně mocné.“ Mluvila zamyšleně. „Měj se na pozoru, ano?“ Otázky ve vietnamštině naštěstí znějí cizincům stejně jako jiné věty, protože se označují pouze tázací částicí a intonací se nijak neliší od běžné melodické řeči.
„Budu.“ Ať se jednalo o cokoli, nacházeli se zamčení v místnosti někde poblíž epicentra vyvolávání kouzla.
Skvělé. Které předky Thuan poslední dobou urazil, že se mu smůla tak lepí na paty?
* * *
Thuan se zrovna soustředil na výrobu improvizovaného sáčku na zdobení z pečicího papíru, když vtom Kim Cuc ostře pronesla: „Mladší strýčku.“
„Děje se něco“ začal a pak se zarazil, protože proudy čchi se proměnily. Voda ustoupila podivné směsici vody se dřevem, která s sebou nesla výrazné podtóny čehosi, co Thuan ještě nikdy nepocítil.
V zámku se opět otočil klíč, na prahu stála Saře, dokonalou hladkou tvář měla nečitelnou, ale pod pokožkou jí bouřila magie a zářila tak silným světlem, že se stíny v místnosti jasně vyrýsovaly. „Ven,“ poručila. Příkře a nepřátelsky.
Leila poděšeně vzhlédla, ruce obalené tuhnoucí čokoládou. Kim Cuc pouze nenápadně vplula do obranného postavení a nashromáždila kolem sebe ojedinělá vlákna vody čchi v místnosti. Thuan čekal a přemítal, co se asi přihodilo. Podlaha pod nohama mu začala připadat… pichlavá, jako by se z ní vynořily tisíce trnů a utvořily koberec z roztříštěného skla. „Co se stalo?“ zeptal se.
„Ticho,“ okřikla ho Saře. Chvíli si Thuana a Kim Cuc měřila podezřívavým pohledem – nemohla přece odhalit, kým skutečně jsou, dračí magie je Padlým andělům stejně cizí jako obloha rybám… Pak Saře zavrtěla hlavou, jako by se jí do mysli vetřela pouhá dotěrná myšlenka. „Celé křídlo se evakuuje. Včetně vás.“
„Děláte si starosti o řáduprosté?“ prohodila Kim Cuc mírně kousavým tónem, což byla poznámka, kterou Thuan sám spolkl, protože ji shledal příliš vyzývavou.
„Odklízet mrtvoly je špinavá práce.“ Pohled měla Saře stále tvrdý. „Vidím, že vám oběma narostl hřebínek. Nedělejte mi to prosím těžší.“
Když vycházeli z místnosti, Kim Cuc chytila Thuana za rukáv. „Je to v celém křídle,“ řekla vietnamsky.
„V celém Řádu ne?“
Zavrtěla hlavou. „Myslím, že ne.“ Udělala rukama plynulý pohyb a ve zjitřené atmosféře utkala z vody čchi jakýsi obrazec. „Tohle usměrňuje proudy čchi. Zapamatoval sis to?“
Thuanův cit pro magii byl spíš průměrný, ale měl vynikající paměť na detaily. „Ano.“
„Dobře. Dávej si pozor. Tohle může dopadnout špatně.“
Na chodbě přešlapoval houfec dalších řáduprostých, který šuměl šepotem, dokud Saře netleskla a nerozhostilo se ticho, jako když ubrus zakryje stůl. „Půjdeme ven do zahrad. Následujte vazaly – ty ve stříbrošedých stejnokrojích. A neloudejte se.“
Stále žádná zmínka o tom, z jakého důvodu k evakuaci vůbec dochází – a nikdo se na to neodvažoval zeptat. Thuan se zařadil za dva vyzáblé muže v bílých kazajkách a modrých zástěrách; Leila a Kim Cuc šly kousek za ním. Vedle něj kráčela řádová vazalka, žena ve středních letech s útlou, ostře řezanou tváří. Nezdálo se, že by se s někým chtěla bavit. V zaťaté pěsti svírala kouzelný artefakt, ale matná průsvitnost její pokožky naznačovala, že jeho obsah už vdechla. Každý, kdo mohl, se připravil na kouzlení, takže jistě čelili něčemu hodně závažnému.
Thuan pod sebou pořád cítil ostny. Pohybovaly se, jako hadi se pomalu splétaly do různých vzorů, a když je překračoval, šlehaly vzhůru a omotávaly se mu kolem kotníků. Jakmile zvedl nohu, pouta zpřetrhal, ale tmy neustále sílily. Jak daleko jsou zahrady? Kolik mají času? A co se stane, když zakolísá a zastaví se? Cosi se do této části Řádu pokoušelo vniknout, snažilo se to odhalit slabé místo v jeho obraně, ale Thuan nic ani nikoho neviděl.
Ohlédl se. Jakási holčička, v roztrhané konopné kytlici a vyzáblá na kost, klopýtla a jeden vazal se jí s kletbami na rtech snažil pomoct na nohy. Jejím hrudníkem a pažemi projela vlna magie; záře zaklínadla ostře zvýraznila obrysy holčiččiných lícních kostí. „Vstaň,“ štěkl vazal a dívenka vrávoravě pokračovala v chůzi.
Thuan tedy nebyl jediný. A necítili to jenom ti, kteří vládli magií, tedy Padlí nebo draci.
Vzadu se cosi pohnulo. Thuan si na okamžik myslel, že to bylo nějaké dítě, které zůstalo pozadu, ale mihnutí pocházelo od něčeho příliš malého a příliš obratného, a klouby jako by se tomu navíc neohýbaly ve zcela přirozeném směru. Oči té bytosti se zaleskly v tmavnoucích stínech. A pak přízrak stejně náhle, jako se objevil, zase zmizel.
Dítě. Přelud v podobě dítěte. A – Thuanova paměť naneštěstí k ukládání takových podrobností sloužila bezchybně – nikoli tvor z masa a kostí, ale výtvor složený z dřevěných parket, osázený ostny trnitých keřů.
Trnikeřů, zamrazilo Thuana v zádech.
Když se opět otočil, stíny se ještě prohloubily a znásobily, sledovaly jejich zástup, v jednu chvíli tam byly a ve druhou ne, zjevovaly se a zase mizely jako plamen svíčky třepotající se ve větru. Thuan přelétl houf pohledem. Většina řáduprostých se tvářila netečně; ale tu a tam se lidem v očích odrážel sílící strach. Řádoví vazalové patrně trnité děti vůbec neviděli.
To nebylo dobré.
Jak se však šinuli – hnaní prchavým světlem Sařiny magie chodbou, která se kroutila a zatáčela zdánlivě bez konce –, Thuan se nemohl ubránit a neustále se ohlížel. Pokaždé když se otočil, děti trnů působily hmotněji, zřetelněji. Už se nemihotaly jako plamen, ale byly čím dál skutečnější.
Stíny za jejich zády potemněly natolik, že se záře magie řádových vazalů stala snad poslední výspou bezpečí na celém světě. A ostny – trnité větve, že ano? – chňapaly Thuanovi po kotnících a zpomalovaly ho. Více a více lidí klopýtalo, čas jim protékal mezi prsty, až nakonec jednou zpomalí příliš a už nevstanou…
Kdosi Thuana chytil za ruku. A nebyl to žádný člověk, ani Padlý, ani drak – dotyk na dlani byl suchý a škrábavý jako třísky na podpal. Thuan se musel ovládnout, aby neucukl. „Co jste zač?“ zvolal, ale z místa, odkud by měl přízrak vydechnout, se ozvalo pouze hlasité zavrzání podlahových prken.
Bytost zašeptala cosi, co mohlo být jméno, co mohla být kletba, ale dál při tom tiskla Thuanovu dlaň. „Zůstaň,“ zašeptala „Nebo tě Řád opustí, jako opustil své děti.“
Thuanovi připadalo, jako by se mu chodidla přichytila k parketové podlaze. Volnou rukou povolal vodu, čchi – odpověděla na jeho volání pomalu, mučivě pomalu –, utkal ji do obrazce, který mu ukázala Kim Cuc, a přehodil ji přes ostny jako kus látky. Proudy se zklidnily. Thuan zvedl nohy a zadupal – snažil se do nich navrátit cit –, ale ruky ve své dlani se zbavit nedokázal.
„Už dost,“ prohlásila Saře. Otočila se čelem ke svým ovečkám. Z tváře jí tryskalo světlo, stejně jako z paží pod jejím šedým a stříbrným šatem – záře, která by postupně byla schopna oslepit; za zády nezřetelný náznak křídel, kolem světlých vlasů svatozář.
Po Thuanově boku se ozval ostrý, bolestný zvuk, který připomínal lámající se dřevo, a cizí ruka se mu odtáhla z dlaně, jako by ji něco spálilo. Thuan nečekal, až se vrátí, pokud vůbec, stejně jako na nic nečekali jeho společníci. Všichni se rozběhli, nejprve pomalu, ale pak začali nabírat rychlost – neohlíželi se, nikdo by se nikdy neměl ohlížet –, nechávali temnotu za zády a řítili se na konec chodby, míjeli jedny dveře za druhými, zaprášené místnosti, shnilé obložení, rozbité pohovky, natržené koberce a ožehnuté tapety… až konečně bez dechu stanuli v šedivém světle zahrad.
Rozhlíželi se po sobě. Leila byla rozcuchaná a bledá a ztěžka dýchala. Thuan se stále pokoušel setřást z dlaně podivný pocit. Když ji ve světle zvedl, uviděl na ní tucet hojících se vpichů. Za svou dračí schopnost regenerace ještě nikdy nebyl tak vděčný.
Saře se rozkročila na schodech stoupajících do křídla, zastínila si oči a pohledem přejela ostatní části řádového sídla. „Takže jen tohle křídlo,“ řekla napůl pro sebe. Pokynula jedné vazalce. „Uvědom o tom lorda Asmodea.“
„Říkal“ začala vazalka ustrašeným hlasem.
„Já vím, co říkal,“ odbyla ji Saře rozčileně. „Truchlí a nepřeje si být rušen. Ale tohle je výjimečná situace.“ Nadechla se a mírně se uklidnila „Ne, máš pravdu. Iaris. Jdi za Iaris. Ta si s touhle potíží poradí.“
Thuan na sobě nedal znát, že ví, o kom je řeč. Z příprav na svou misi věděl, že Iaris je vrchní tmikeřská lékařka a Asmodeova pravá ruka, která mu pomáhá s vedením Řádu.
Saře se obrátila zpět k Thuanovi a ostatním, kteří se choulili na schodech a snažili se popadnout dech. „Než se to vyřeší, seženeme vám něco k jídlu.“
Samozřejmě. Pustit je nehodlají, že? Pro případ, že by se u někoho z nich prokázala vina za to, co se stalo.
Leila cosi vylovila z kapsy, bylo to nedopečené a přelomené napůl a zanechávalo jí to na dlani čokoládové šmouhy. „Chutnaly by skvěle,“ prohlásila smutně.
„Můžeme je dodělat později,“ chlácholil ji Thuan. A pak se zarazil, protože s ním myšlenky konečně srovnaly krok. „Kde je Kim Cuc?“
Ne. Nebyla tady. Neviděl ji od chvíle, kdy ho v chodbě sevřela ta ruka. Vnitřnosti mu rozmačkala ledová pěst. Kde. Kde je?
Dal se do pohybu, pobíhal mezi ostatními, proplétal se po schodech a jemně je odstrkoval z cesty – vychrtlou dívku s břichem nadmutým od hladu, starce z továren v oblečení umazaném a mastném od oleje; Kim Cuc nikde, nikde žádný další Annamita, nikde nikdo. „Starší teto!“
Nebyla tam. Nikde nebyla. Ne… konečně se zastavil, hleděl nařáduprosté shrbené na schodišti, na šedou, zamračenou oblohu, tolik nepodobnou rozvlněnému modrému nebi v dračím království pod hladinou Seiny. Je pryč. Zůstala uvnitř. Ve společnosti trnitých dětí, podlahových prken a kdo ví čeho dalšího.
Zůstaň.
Ne.
„Co si k čertu myslíš, že děláš?“ Tyčila se nad ním Saře, okolo vířily zbytky magie, s jejíž pomocí je vyvedla z křídla, její temná, dusivá přítomnost byla příliš blízko. V Thuanovi se vzedmula voda čchi a vyzývala k boji, k čemukoli, co mu mysl odtrhne od skutečnosti. To však nemohl. I kdyby byl nejmocnějším bojovníkem v dračím království, zaútočit na Padlého anděla v srdci jeho Řádu si dovolit nemohl.
„Moje kamarádka,“ hlesl Thuan.
Saře zareagovala rychle. Zvedla oči a přehlédla dav. „Není tu. Rozumím. Chybí ještě někdo?“ zvolala.
Měl vypuknout zmatek, ale strach z toho, co Saře udělá, je všechny držel zkrátka. Nakonec se řáduprostí po několika spěšných, tichých rozhovorech mezi sebou shodli, že jestli někdo chybí, nejspíš přišel sám a nikdo ho nepostrádá.
Skvělé.
Thuan se zahleděl na křídlo, ze kterého právě unikli. Dveře odpovídaly typickým představám, spodní polovinu tvořily vybledlé dřevěné desky, kdysi snad nachové, ale nyní se nátěr odlupoval a odhaloval zašedlé, zplesnivělé dřevo, a horní polovina se skládala z rozbitých okenních tabulek.
Ale okolo klik… byť chabý a nezřetelný, v podzimním světle sotva viditelný, se černal otisk trnitých větví. Thuan se zhluboka a palčivě nadechl. „Co se tu děje?“ obrátil se na Saře.
Tvář měla jako z kamene. Thuan si myslel, že ho odbude a odkáže na jeho místo mezi řáduprostými, zřejmě ji však zastihl v nestřeženém okamžiku. „Nevím. V tomhle křídle se dějí zvláštní věci od chvíle, kdy se lord Asmodeus vrátil ze Stříbrostínu. Od chvíle, kdy…“ Větu nedokončila.
… začal truchlit. Thuan se v duchu probíral informacemi z přípravy na svou tajnou misi. Asmodeův dlouholetý milenec Samariel v Řádu Stříbrostínu zemřel. Thuan by si nemyslel, že představený Řádu Trnikeře bude mít sklony k oplakávání, ale očividně se spletl. Otevřel ústa, pak je zavřel a poté obezřetně zvolil slova: „Říká se, že ve Stříbrostínu přišel o milence.“
„Ano.“ Saře se stále nacházela v té prazvláštně zamyšlené náladě.
„Má to s tím něco společného?“
Saře ztvrdly rysy. „Možná. Možná ne.“ Podívala se na něj; poprvé se na něj podívala nikoli jako na řáduprostého, jako na uchazeče o místo v Řádu, ale jako na člověka – takový zkoumavý pohled si Thuan nemohl dovolit, přestože jeho přetvářka byla dokonalá. „Přehnané sebevědomí a zvědavost. Kdo jsi, Thuane?“
Vypustil z úst pouze pravdu. „Jsem někdo, komu zůstal kamarád trčet uvnitř tohohle křídla. Jestli tam tedy ještě je.“ Jestli je ještě vůbec naživu. Jestli…
„Neproveď nic, čeho bys pak litoval.“ Saře mávla na ostatní řáduprosté a ti se rozestoupili po celé délce schodiště. Kdosi se vytasil s balíčkem karet a zahájil bouřlivou partii taroků; polovina davu hráče povzbuzovala, přestože atmosféra byla stále spíš pochmurná. „A teď sejdi zabavit, ano? Iaris má s řešením potíží spoustu zkušeností.“ Zatvářila se, jako by chtěla obrátit oči v sloup, ale zarazila se právě včas, aby neúctu neprojevila. „Dobře to dopadne.“
Přestože to řekla vlídně, jednalo se o rozkaz. Thuan přešel zpátky ke skupině a kousek ode dveří narazil na Leilu, která se opírala o zábradlí. Éclair už v ruce nedržela. Thuan hádal, že ho snědla. Tím lépe pro ni: toto nebyla vhodná doba na plýtvání jídlem.
„Thuane, Řekla ti“
Thuan zavrtěl hlavou. „Neví, co se děje.“ Stejně jako on. Opatrně vplynul do svého druhého vidění a snažil se rozluštit, co naznačují proudy čchi. Kolem dveří se obtáčely dřevo a voda; ale byly slabé, pouhý následek toho, co se odehrávalo uvnitř křídla. A z podlahy všude čněly tytéž drobné ostny jako pole bodláčí, žádný smysl v nich ovšem nenacházel.
„Mrzí mě to,“ ozvala se Leila.
„To je v pořádku,“ řekl Thuan. Ale nebylo. Měl na Kim Cuc dávat větší pozor, jenže samozřejmě předpokládal, že se o sebe postará samá jako vždy. Krátce Leile stiskl ruku. „Nechceš se podívat na ty taroky?“
Leila se zašklebila. „Nemám zájem.“ Sklouzla ze zábradlí a nespouštěla oči ze Saře. „Víc mě zajímá, co teď udělají oni.“
„Řád?“ pokrčil rameny Thuan. Od Řádu nic moc neočekával. Lidé kolem nepatřili k jeho vazalům a Saře sotva vypadala zdrceně z toho, že přišla o jednoho ze svých svěřenců.
Před chvílí dorazila vysoká čarodějka s kaštanově hnědými vlasy, oblečená v elegantních šatech vyvedených v barvách Trnikeře. Neklidně se bavila se Saře, rysy její vrásčité tváře zvýrazňoval zamračený pohled a prsty si pohrávala s filigránovým přívěskem kolem krku, jako by se rozhodovala, jestli vdechne magů zachycenou uvnitř. Leila je fascinovaně pozorovala.
Thuan naopak stočil pohled na křídlo, ze kterého prchli do zahrad.
Kim Cuc by si ho dobírala za jeho neschopnost dohlédnout dále. Škádlila by ho, stejně rozčilujícím způsobem jako vždy, a poradila by mu, aby nevyčníval a snažil se působit nenápadně. Lepší je zůstat skrytý a v bezpečí, jako je království skryté před Padlými.
Samozřejmě až na to, že už království v bezpečí není, jelikož Řády Stříbrostínu a Trnikeře začaly pronikat na jeho území. Až na to, že se království stejně jako dotyčné Řády rozpadá a chátrá a pohltila ho taková beznaděj, že se nenabízela jiná možnost než poslat Thuana a Kim Cuc na nebezpečnou misi do srdce jednoho z Řádů.
Zůstaň v bezpečí. Zůstaň v úkrytu. Jako by to někdy zabralo.
Thuan se přikradl ke klikám dveří. Saře stále rozmlouvala s čarodějkou, která do vyprahlé zeminy v zahradách črtala kruh; Saře při tom přicházela s návrhy, s nimiž čarodějka podle všeho nesouhlasila. Leila k nim o několik kroků postoupila a v očích se jí zračilo uchvácené okouzlení.
Thuan jemně obtočil dlaň kolem levé kliky. Ostny ze dřeva čchi se pohnuly a uspořádaly se souběžně s jeho prsty. Tam, kde Thuana ještě před chvílí držela cizí ruka, ho na dlani píchalo, ale tentokrát mu krev netekla; zranění se mu spíš jen připomnělo, než aby se rány znovu otevřely.
Opět se podíval ze schodů. Řáduprostí byli pohrouženi do hry taroků nebo svých soukromých myšlenek a Saře se stále dohadovala s čarodějkou. Thuan si dokázal představit, co by mu Kim Cuc pověděla, kdyby ho viděla. Věděla by naprosto přesně, na co myslí, a nevybíravě by mu sdělila, jak pošetilé to je.
Kdyby se však ocitla na jeho místě, také by vtrhla dovnitř.
Thuan kliku pomalu stiskl. Dveře byly naolejované, a když je otevřel, ani nezaskřípaly. Nikým neviděn proklouzl do křídla, z něhož před chvílí sotva vyvázl.
* * *
Uvnitř vládla tma. Nejen šero zaprášených pokojů, ale stíny, které se s každým jeho krokem, nesoucím se ozvěnou tichem, prodlužovaly.
Po obou stranách vedly otevřené dveře do nádherných a zpustlých místností, kde se po židlích čalouněných rudým sametem rozrůstala plíseň a kde vše prostupoval vlhký zápach, jako by se dlouho nevyvětralo po deštivém dni.
A jak kráčel, uvědomil si, že není sám.
Nejdřív se jednalo pouze o jednu bytost, ale brzy jich byly desítky a snadno s ním držely krok: tytéž hubené, zdeformované postavy dětí spletené z trnů, jejichž oči se v temnotě třpytily jako drahokamy. Nemluvily. Nemusely. Hrůzu naháněly i tak. Thuan pod chodidly cítil dřímající ostny. Samozřejmě, tentokrát se z křídla nesnaží utéct. Dřímají, protože on směřuje do útrob budovy.
Ani si nechtěl představovat, jakými jízlivými narážkami ho Kim Cuc zahrne, až bude po všem.
„Kde je?“ pronesl nahlas.
Děti… patrně sestávaly ze dřeva a vody čchi, ze vzpomínek a věcí minulých, slátané někým, kdo měl o člověku a jeho podobě pouze mlhavé povědomí. Proudy čchi se jim nesoustřeďovaly u nohou, ale procházely jimi, jako by děti vyrůstaly přímo z podlahy. Jediný zvuk, který při chůzi vydávaly, bylo skřípění dřeva. „Vy nejste lidé,“ prohlásil Thuan pomalu a opatrně, ani tentokrát však na jeho slova nikdo nereagoval. V každém případě to byla hloupá poznámka. Saře ani Thuan také nebyli lidé, a tyto děti navíc vypadaly velmi odlišně už na první pohled.
Místo odpovědi se za ním rozzářilo jasné, oslňující světlo. A ozvaly se hlasité kroky někoho, kdo je dostatečně troufalý, aby mu nezáleželo na tom, jestli je nenápadný. Děti se rozprchly – ne, ne tak úplně, pouze ustoupily do stínů, splynuly s nimi, jako když se menší kaňky slijí do velké inkoustové skvrny. Thuan si to v duchu připsal na rostoucí seznam svých obav. Zatím ovšem neprojevily nepřátelství. Až se Thuan pokusí odejít, bude to patrně jinak.
„Řekla jsem ti, ať neděláš nic, čeho budeš litovat,“ ozval se Thuanovi za zády povědomý hlas.
Saře přicházela sama; s takovým množstvím magie, které jí proudilo v těle, ani doprovod nepotřebovala. Přes límec šatů měla pověšený přívěsek, který v Thuanově vidění zářil, byla to prázdná alchymistická schránka na uchovávání magické energie. Při každém pohybu následoval Saře nezřetelný obrys křídel – paobraz, to jediné, co zbude po příliš dlouhém pohledu do oslepujícího světla.
Thuan se ocitl uprostřed křídla trnikeřského sídla napadeného nekontrolovanou magií, netušil, jestli z něj dokáže uniknout, a pátral po Kim Cuc, aniž měl jakoukoli stopu. Na obavy ze Saře mu zkrátka nezbývalo místo. Už se ani nestrachoval, jestli ho vybere do Tmikeře. „Litovat. Tím myslíte litovat záchrany svojí přítelkyně? Toho podle mě na smrtelné posteli litovat nebudu.“
„Za předpokladu, že vůbec umřeš stářím na smrtelné posteli, a ne násilnou smrtí.“ Saře zavrtěla hlavou, jako by ji pobavila rozpustilost malého dítěte. Chování, které snad mohou snášet smrtelníci, kteří jsou mladší než ona a chovají k ní zbožnou úctu. Ale Thuan byl nesmrtelný a bylo mu přes tři sta let, a tak mu rychle docházela trpělivost,
„Myslel jsem, že jste chtěla počkat na Iaris,“ podotkl.
„Chtěla,“ pokrčila Saře rameny. „Jenže to může trvat dlouho. Právě se věnuje vyslancům cizího Řádu a z jednání s nimi se potřebuje vyvázat s noblesou.“
„Proč jste tu?“
„Ze zvědavosti. A také…“ Zavrtěla hlavou. „V dohlížení na přijímací zkoušky se každý rok střídáme. A protože to mám letos na starosti já, nesu zodpovědnost za všechno, co tu můžeš provést.“
„Na řáduprostých vám přece nesejde.“ Thuan byl podrážděný. Obyčejně by taková slova z úst nevypustil.
„To ne, ale svoje závazky beru vážně. A Iaris by viděla nerada, kdybych o dva z vás přišla, nehledě na celé křídlo Řádu.“
„A ta čarodějka –“
„Albane? Ta připravuje zaklínadlo, neboj se. Tak, vypadalo to, že víš, kam jdeš.“
„Ne,“ řekl Thuan. „To oni.“
„Kdo?“ Saře se otočila a podívala se do chodby. Nebylo tam nic než smítka prachu poletující v mdlém světle.
Ona je stále nevidí. A Thuan ano. To nebylo dobré. Na úder srdce, možná i méně, panovalo ticho. Pak se Saře zamračila: „Ty nejsi čarodějník.“
„Ne,“ odpověděl Thuan zcela pravdivě. K čarování nepotřeboval andělský dech ani žádnou jinou látku, čerpal z vody čchi, což je síla, kterou Saře nikdy neuvidí a nepochopí. Nicméně děti se mu nezjevovaly díky proudům čchi, protože řáduprostí je vnímali také.
Řádoví vazalové je ovšem nevnímali. Kvůli jejich magii?
Saře ho chvíli upřeně pozorovala Nemůže ho prohlédnout. Nemůže uhodnout, kým ve skutečnosti je. Udržoval si lidskou podobu, na snědé kůži nebylo ani stopy po šupinách, na hlavě žádný náznak parohů, pod bradou žádná perla.
Trvalo snad celou věčnost, než se Saře zeptala: „Co jsi viděl?“
„Tmy,“ odpověděl Thuan. „Bytosti z trnů.“
„Tmy přece“ začala Saře, ale pak se zarazila „Myslíš tím keře, které se hýbaly.“
„Ne,“ namítl Thuan. „Děti. Byly to děti. Říkaly… říkaly, že mě Řád opustí, jako opustil své děti.“
Saře mlčela Thuan zvažoval, že se jí zeptá, jestli v tom vidí nějaký smysl, pak to ovšem zavrhl. Nic by nezískal, pouze by u ní vzbudil podezření. „Pojďme se na to podívat,“ prohlásila Saře obezřetně.
Míjeli pokoje, opuštěné přijímací salonky s křesílky potaženými plesnivým čalouněním, zavřenými klavírními křídly, která vypadala že už by se z nich nevyloudil jediný tón, a harfami, jejichž struny byly křehké jako příze z odpadového hedvábí, ložnice pyšnící se postelemi s nebesy prožranými od molů, koupelny obložené popraskanými dlaždičkami a zažloutlými vanami…
Když zatočili do části křídla vyhrazené pro služebnictvo – pokoje zde byly stísněnější, svažující se stropy zašlejší a na všem ulpíval onen zápach velkoleposti v rozkladu –, Thuan promluvil: „Co je tohle křídlo zač?“
Saře přimhouřila oči. „Myslíš tím proč zrovna tady?“
„Ano.“
Chvíli musel snášet její upřený pohled. Pod chodidly cítil spící ostny. Čekaly. Jako děti ve stínech, ty, které nyní neviděl.
„Nevím,“ přiznala Saře. „Je to vodní křídlo – nachází se tu pramen a čerpadla –, ale takových tu máme víc.“
Pramen. Cítil jej, kdesi v dálce – vodu čchi hluboko, hluboko pod zemí, určenou k výhradnímu použití Trnikeře, jmění znamenající moc, která jemu nikdy patřit nebude. Nicméně Saře měla pravdu, pod zemí proudily i jiné prameny, které vnímal jen okrajově, další proudy vody čchi přiváděné do Řádu.
„V tom to tedy být nemůže.“
Saře se na něj ostře podívala. „Ty bys chtěl, aby všechno dávalo smysl, že?“
Thuan přejel prstem po prachu na mramorovém stole a pokračoval v pohybu až k zakřivení jeho měděnkových noh. „Chci tomu porozumět.“
„A já chci zase porozumět tomuhle,“ oplatila mu Saře a zavřela za nimi dveře. „Jak to, že zmizela zrovna jen tvá přítelkyně, Thuane? Co je na ní tak zvláštního?“
Saře byla bystrá. Ale vlastně od ní nic jiného nečekal. Nedostala by se tam, kde je – do čela alchymistické laboratoře, ke správě trnikeřského bohatství uložené magie –, kdyby byla hlupák.
„Netuším,“ odpověděl zamyšleně. Její dračí původ za to nemohl, jinak by Thuan zmizel také. Silnější než ona nebyl. „Snažily se nás zadržet všechny.“
„Ano,“ souhlasila Saře, „ale když jsme jim ukázali, že nejsme snadná kořist, tak to vzdaly. Tvé přítelkyně se však zmocnily, i když, jak předpokládám, vzdorovala jako my všichni. Proč?“
„Nemám zdání.“,
„Byli jste jediní dva Annamité.“
„Ano,“ trhl sebou Thuan. Nechtěl, aby se rozhovor ubíral tímto směrem. Bezprostřední hrozba ze strany trnových dětí pominula, Sařin výslech ho však skoro donutil litovat, že se jejich děsivý doprovod vytratil. „Ale ne jediní z kolonií. A já nezmizel.“
„Ne,“ připustila Saře. „Možná jsi silnější než ona.“
Thuan si odfrkl. „Pokud něco, jsem z nás dvou ten slabší.“ Zaváhal a pak dodal: „To ona se většinou starala o mě.“
„Jako matka?“ Saře si ho pronikavě prohlížela.
Děti trnů. Ne. Thuan zavrtěl hlavou. „Nebyla přece jedinou ženou s mateřskými pudy ve skupině. To by bylo příliš zjednodušující vysvětlení.“
„Že děti potřebují matky? Mně to připadá docela přirozené,“ prohlásila Saře s lehkostí někoho, kdo vlastní děti nikdy mít nebude. Všichni Padlí andělé jsou neplodní.
Matky, to nejspíš ne. Thuan opět pomyslel na náramky, které Kim Cuc nosila, na hojnost Padlé magie, která v nich byla uložená, na něco, co většina řáduprostých nikdy ani neuvidí. V Paříži schraňovaly téměř veškerou magii Řády a ojedinělé artefakty na ulicích rychle putovaly výměnou za peníze na černý trh. Ne, ani to nemohlo hrát roli. Jinak by Saře a ostatní vazalové zmizeli mezi prvními. „Proč zrovna děti? Určitě nejsou mezi vazaly jediné, koho Řád opustil.“
Myslel si, že se na něj Saře rozzlobí, ale ta místo toho popošla chodbou dopředu a upírala oči do temnoty před sebou. „Jste tady, že ano?“ zvolala a vytryskla z ní magie v podobě světla. „Cítím vás.“
Opět se dostavil ten podivný pocit pod nohama, jako by se podlaha zkroutila a cosi vyvrhla; a ze tmy vystoupily dvě děti, které jí pohled neochvějně oplácely. Jejich paže byly větve spletené dohromady, na rukou jim vyrůstaly tři prsty a jejich těla představovala pouhé rámy, z nichž visely květiny barvy hniloby. Ve vyzáblých tvářích neměly žádné oči, pouze dva svítící body.
„Zůstaň,“ promluvila bytost vlevo.
„Kde je?“ otázala se Saře. Světlo, které z ní vyvěralo, zesláblo, ale Thuan její moc stále cítil; cítil, jak na děti naléhá a nutí je k odpovědi.
Stejně tak ale mohla naléhat na prázdný vzduch.
„Tam, kam kráčíme všichni,“ řeklo dítě vpravo. „V temnotě, v zemi.“
Thuan otevřel ústa, aby se zeptal, proč ji unesly, a pak je zase zavřel, jelikož na tom nezáleželo.
„Doveďte mě tam,“ poručila Saře.
Obě děti pomalu, těžkopádně a v naprosté souhře přikývly a napřáhly k ní ruce.
„Počkejte“
Saře už se však pohnula – dřív, než ji Thuan stačil strhnout stranou nebo alespoň dokončit své varování –, zdvihla obě paže a nabízené ruce přijala.
Ozval se zvuk, jako když se roztrhne látka, a na místě, kde Saře před chvílí stála, pokryly chodbu pouze prázdné stíny.
Thuan to vzdal a vychrlil ze sebe celou řádku šťavnatých kleteb, které mu druhá teta zakázala ve své přítomnosti vypustit z úst. Připadalo mu to více než přiměřené.
* * *
Nevěděl, jak dlouho tam stál a zíral do tmy, která se tvrdohlavě odmítala znovu zformovat do čehokoli smysluplného. Postupně se však z bažiny jeho myšlenek vynořil jakýsi pevný bod, pnutí, které ho namísto toho, aby podlehl zoufalství, nutilo něco podniknout. Byl jejich největší nadějí na záchranu – i když to znělo směšně a nepatřičně.
Tam, kam kráčíme všichni.
V temnotě, v zemi.
Saře měla pravdu, existovala další křídla řádového sídla, pod nimiž protékal pramen a kde se nacházela čerpadlovna. Ovšem výhradně do tohoto křídla se přijímali řáduprostí. Což znamenalo, že je postradatelné. A – pokud si Thuan mohl dovolit hádat – nejméně vybavené ochrannými znameními.
Nadto Asmodeus, představený Trnikeře a jeho hlavní ochránce, zůstával zavřený ve svých komnatách, truchlil a nevěnoval pozornost tomu, co se v útrobách Řádu děje. Snad se otevřela skulina pro cosi, co dlouhá léta vyčkávalo? Jednalo se o pokus ovládnout slabou a nechráněnou část Řádu, o snahu oslabit Trnikeř?
Démon aby je všechny vzal. Thuan nechtěl Řádu pomáhat, nechtěl se zaplést do jeho intrik. Když to však neudělá, Kim Cuc se nevrátí.
Zavřel oči a znovu vyhledal pramen. Jeho proudění umlčovaly vrstvy a vrstvy Padlé magie – čarovná znamení, která by Thuana sežehla, kdyby byť jen pomyslel na to, že se jich dotkne. Pramen vytrvale protékal Řádem, odevzdával mu vše, co měl, otrávenou, znečištěnou vodu pařížského podzemí, splašky, které by před válečnou zkázou nikoho nenapadlo pít.
Řád tě opustí, jako opustil své děti.
Jediné, co Thuan od Řádu vyžadoval, bylo, aby zcela zapomněl na jeho existenci a odvrátil své zraky jinam. Nečekal od něj žádnou ochranu ani mu nechtěl odpřisáhnout věrnost. Tedy ne že by mu to druhá teta dovolila. Kdyby se k tomu mělo schylovat, zaživa by ho stáhla z kůže.
Uklidňující pomyšlení, existují děsivější záležitosti než tajemné děti trnů s nejasnými úmysly.
Thuan se vydal dolů k prameni.
* * *
Před vlnitým plechem dveří čerpadlovny na něj čekaly dvě bytosti. Neobjevily se ani nezmizely, jednoduše stály na místě jako stráže v pozoru. Soudě podle jejich výšky, napodobovaly přibližně pětileté nebo šestileté lidské dítě.
„Co jste zač?“ zeptal se znovu.
Neočekával žádnou odpověď, ale obě bytosti se mu v naprosté souhře uklonily. „Kruh,“ prohlásily.
„Kruh?“ zopakoval Thuan bezvýrazným hlasem.
„Porodnický kruh.“
Thuan byl v řadě věcí otřesný, ale paměť na detaily měl vynikající, a než ho z království vyslali sem, důkladně ho proškolili v historii Řádu. Dobře věděl, že Asmodeus kdysi stál v čele Porodnického kruhu.
Děti. Porodnický kruh měl mimo jiné na starosti vzdělávání dětí a mladých Padlých. Zodpovídal za jejich bezpečnost. „Porodnický kruh,“ začal pomalu, „je v Řádu.“ Ne zde, v tomto zapomenutém křídle plném trnů a stínů.
Tentokrát odpověď nepřišla. Thuan přiložil na dveře dlaň a zatlačil.
Nevěděl, co čekal. Ocitl se v nízké místnosti s několika zrezavělými čerpadly, jejichž neměnný hukot tvořil pozadí jeho vlastnímu dechu. Vzduch byl nasycený vlhkostí, dlaždice na stěnách byly na mnoha místech odštípnuté – a opět vyspravené tolikrát, že připomínaly skládačku, jejíž malované větrné mlýny a povozy tažené koňmi v podivných úhlech narušovalo zažloutlé spárování.
V rohu Saře čelila trnovým dětem – drobným, mrštným obrysům, které bez námahy uhýbaly jejím útočným kouzlům. Magie v nepravidelných časových rozestupech osvětlovala potrubí, kterým čerpadla hnala vodu vzhůru.
A uprostřed místnosti…
Thuan přidal do kroku a srdce mu bušilo až v krku.
Nacházela se tam prázdná osmihranná nádrž na vodu; proudy čchi uvnitř ní už téměř vyhasly, až na místo, kde klečela Kim Cuc. Nedívala se na něj, dlaně měla přitisknuté ke staré, popraskané mozaice. Voda čchi v jejím nitru, proudy, jež jí kolovaly v žilách a hlavními orgány, se pomalu šířila po povrchu kachlíků. Její zelené náramky jako by splynuly se spárovaným dnem a světlo, které z nich proudilo, postupně mozaiku zahalovalo. Ona –
Ona v nádrži zapouštěla kořeny.
To nebylo dobré.
„Sestřičko“ hlesl Thuan. Větu nedokončil, protože promluvil někdo jiný.
„Ty jsi její přítel?“
Thuan se prudce otočil, v dlaních vodu čchi – nebo by tomu tak bylo, kdyby všechna voda v místnosti nebyla buď vyčerpaná, nebo již zabraná. V pěstích nesvíral nic než chabé, žalostné nitky, jako by držel psa na příliš dlouhém vodítku.
Bytost z trnů, která stála před ním, byla vysoká – vyšší než Thuan – a vychrtlá jako kostra. Když se uklonila, pohyb se ničím nepodobal poklonám dětí, plynulým, synchronizovaným a zcela nelidským. Byla to úklona ladná a pomalá, vyjadřovala náznak výsměchu, jako by přízrak nedokázal plně zakrýt pobavení. Thuanovi to připomnělo…
Ve skutečnosti to Thuanovi ze všeho nejvíce připomnělo Sařino vystupování. „Nemáš křídla,“ vyslovil – střela naslepo, ale vzhledem k tomu, kde se nacházel, tím mohl jen máloco zhoršit.
„Nemám.“ Bytost se narovnala a upřeně na Thuana hleděla. Její obličej netvořily pouze větve uspořádané do podoby očí a nosu. Ve tváři se jí zračila osobnost, kdosi ji do dřeva a trnů obratně vytesal, plné oblé líce kohosi, kdo býval mladý a míval příjemně dětskou pleť, přestože nyní se jí v obličeji při řeči nepohnul jediný sval a její oči zely jako dvě temné jámy, jako prázdné důlky v lebce. „Po Pádu nám nezůstávají. Jak dobře víš.“
„Nevím,“ řekl Thuan. Zatahal za vlákna vody čchi, ale nedostalo se mu téměř žádné odpovědi. To nebylo dobré ani v nej‘ menším. „Kdysi jsi byl naživu, že ano?“
Bytost naklonila hlavu a prohlížela si ho jako nezvyklou kuriozitu. „Pokládáš špatné otázky,“ prohlásila nakonec.
„Dobře tedy,“ řekl Thuan a vydechl. „Tak proč tu jsme? Protože tě Řád opustil?“
Myslel si, že mu tvor odpoví nějakou posměšnou poznámkou ohledně toho, jak Thuan následoval přítelkyni do nebezpečí, ale bytost pouze zavrtěla hlavou. „Řád mě neopustil.“
„Nerozumím,“ řekl Thuan.
Bytost ho stále sledovala. Neudělala však žádný pohyb, aby se ho zmocnila nebo mu v čemkoli bránila. „Byla svolná.“
Thuan se zhluboka a palčivě nadechl. Svolná k čemu? A jakým otázkám musela čelit předtím, než ji přízrak připoutal ke dnu nádrže? Sílu zde měla slova, což bylo pro Thuana dobře; právě ona patrně představovala to jediné, co v tuto chvíli mohl nabídnout.
Zaváhal – instinkty mu beze zbytku radily, ať se takové pošetilosti nedopouští –, ale pak se k bytosti obrátil zády a podíval se na nádrž. Kim Cuc měla zavřené oči, dýchala pomalu a pravidelně. „Sestřičko. Sestřičko.“
Chtělo se mu s ní zatřást, nebyl ovšem úplný hlupák. Položila dlaně na dno nádrže, na mozaiku – a ta ji uchvátila. Nepotřebovala, aby se Thuan nechal do čarovné pasti lapit také.
Neměla Thuana potřebovat vůbec, démon aby ji spral. To ona měla být ve vedení; bojovat jako Saře, přicházet na řešení hádanky, s níž si Thuan nevěděl rady.
„Požádali jsme ji o pomoc,“ prohlásila bytost za jeho zády. Stále se ho nepokusila uchopit. A ačkoli byla Saře v zápalu boje, ani ona dosud neutrpěla žádné zranění.
Magie. Padlá magie. Proto o Thuana a ostatní řáduprosté rychle ztratily zájem. Thuanova magie pro ně byla neviditelná. Nezmocnily se však ani Saře, ani řádových vazalů. Thuan si myslel, že se jedná o cosi temného, cosi, čemu se Řád nedokáže ubránit, ale…
Ale když Saře provedla výpad proti dětem trnů, Thuan v proudech čchi nespatřil žádnou změnu.
A žádný trnikeřský vazal je neviděl ani mu od nich nehrozilo nebezpečí.
Thuan se pomalu nadechl. Jako by byli součástí Řádu, že ano? Duchové, přízraky, konstrukty, jež nevytvořil žádný čarodějník. Nezmocnili se Saře a ostatních vazalů, protože jejich moc už byla upoutána k Řádu. Zatímco ta Kim Cucina nikoli.
„Vy jste Řád,“ řekl nahlas.
„Jeho malá část.“ Úsměv bytosti by byl oslnivý, kdyby jej netvořily větvičky a ostny.
„Svolná. Požádali jste ji, aby se připojila k Řádu,“ pokračoval Thuan pomalu. „Proto je tady.“
Hlas, který mu odpověděl, zněl posměšně. „Museli jsme ji vůbec žádat? Přišla sem přece, aby podstoupila zkoušku.“
Se záměrem vstoupit do Řádu, nikoli nechat se zabudovat do jeho základů. Thuan ovšem pochyboval, že by bytost ten rozdíl chápala nebo jej brala v potaz. „Ona k Řádu nepatří,“ řekl opatrně. Letmo pohlédl vzhůru, Saře rozmetala jedno ze dvou trnových dětí, to už se však opět začalo skládat dohromady.
Co mohl Thuan při vyjednávání nabídnout? Království nikoli, i kdyby byl ochotný je vyzradit nebo zaprodat, Řád Padlých andělů a čarodějníků by v něm nespatřoval žádnou skutečnou hodnotu. Svou magii také ne, z týchž důvodů. Možná Saře, ale jak lze nabízet něco, co druhá strana už vlastní? „Nepotřebujete ji,“ vyslovil pomalu.
„Za běžných okolností ne.“
„Protože Asmodeus oplakává Samariela? Všechna bolest jednou odezní.“
„Bolest Padlých?“ Bytost opět mluvila tím posměšným hlasem. „Ta může přetrvat navěky.“ Thuan už měl na jazyku slovo – jméno –, přinutil se ho však nevyslovit. Ta bytost nebyla Samariel o nic víc, než byly děti trnů tvořeny kostmi a masem skutečných dětí. Všechno to byly pouze masky, které si Řád z praktických důvodů nasazoval. „A mezitím naše ochrana slábne.“
„Je představený Řádu,“ podotkl Thuan. „Nenechá vás bez ochrany.“
Nikam to nevedlo. Nemohl vyjednávat z pozice slabšího a nemohl vyjevit své jediné přednosti ze strachu, že bude přistižen. „Když začnete unášet lidi, rozeberou vaše křídlo kámen po kameni.“
„Skutečně? Jsou to řáduprostí,“ odvětila bytost. „Ty nikdo hledat nebude.“
Tak může mluvit pouze vazal Řádu.
„To, co si berete silou, by vám mohli dát dobrovolně.“
Do hučení čerpadel se na okamžik přimísilo tiché zahrčení. Thuan si uvědomil, že je to smích. „Nikdo nic nedává dobrovolně. Do hry vždy vstupuje očekávání platby, ať už v té či oné měně.“
„Jste…“ Thuan zápasil s narůstající frustrací. „Jste Řád. Vy si pořád jenom berete!“ Ukázal na Saře, která se vynořovala z boje a zase do něj vstupovala s nadpozemskou elegancí, její bledá pokožka byla rozzářená magií, bílé obrysy kostí vyrýsované pod napjatou kůží. „Myslíte si snad, že vám bude užitečná, když ji připoutáte k základům tohoto křídla?“
Ticho. „Jednoho dne, až vyčerpá svou magii, která jí byla dána při Pádu, to možná bude její jediné využití.“ Tlumené, pobavené uchechtnutí. „Takhle se ovšem vazalům neodvděčujeme.“
V dračím království prošel Thuan lekcemi diplomacie. Měl se více věnovat jim místo vymýšlení plánů, jak zaujmout své sestřenice. Měl… spoléhal na to, že tu vždy bude Kim Cuc, nyní to ovšem byla ona, kdo se ocitl v nouzi, a jeho nenapadalo nic smysluplného. Nemůže se sám postavit celému Řádu, ani jeho části – a rozhodně ne se svázanýma rukama, bez možnosti spolehnout se na svou magii, aniž by se prozradil.
Ne.
Přistupoval k tomu ze špatného úhlu. Jelikož k tomu, aby se mohl odvážit použít magii, nepotřebuje dohadování ani vyhrožování. Potřebuje… odvedení pozornosti.
Což znamená Saře.
Nevěřil jí. Nemohl si být jistý, že s ním potáhne za jeden provaz, kdyby to mělo Řádu prospět, podle všeho by tu Kim Cuc bez výčitek svědomí zanechala navždy.
Na druhou stranu…
Na druhou stranu se pro ně dva vrátila a představovala jedinou naději, kterou Thuan má. „Ty nechceš Kim Cuc,“ prohlásil Thuan. V místnosti se nenacházelo příliš velké množství vody čchi, přesto Thuan kolem sebe to málo pomalu a systematicky nashromáždil. Vlákna přetvořil na čepele ostré jako žiletky a skryl je v rukou. „Ty chceš Asmodea.“
Ticho. „Jsi řáduprostý. Nemůžeš mi slíbit nic, co by se Asmodea jakkoli týkalo.“
To nemůže, a Thuan by navíc nikdy ani neuvažoval o tom, aby se s představeným Řádu Trnikeře zapletl. Vzbudit jeho pozornost bylo to poslední, co chtěl. Na tom ovšem nezáleželo, protože bude potřeba pouze dostatečně přesvědčivě lhát.
„Já k Řádu nepatřím. Ale ona ano.“ Ukázal na Saře rozmáchlým gestem, které mu umožnilo vrhnout čepele z vody čchi směrem ke Kim Cuciným zápěstím. Se slyšitelným lupnutím se přichytily k jejím náramkům.
Voda je nehybnost a rozklad a smrt. Thuan se pozvolna nadechl, začal pohybovat prsty, jako by hrál na citeru, a utkával obrazec, který mu Kim Cuc předtím ukázala. Čepele v odpověď poskočily, zakously se do zeleného kamene a jejich ostří na povrchu náramků prořezávala tenkou linku, z níž se sypal jemný prášek – tak mučivě pomalu, až Thuan téměř zapomínal dýchat. „Požádej ji,“ dodal.
Rozhostilo se ticho přerušované pouze srkavými zvuky čerpadel. Pak se bytost dala do pohybu stejně ladně jako tekoucí voda a dvě děti, které se Saře bojovaly, se vypařily. Saře se obrátila na Thuana a zavrčela; její tvář postrádala podobnost s čímkoli lidským. A poté spatřila trnovou bytost a hlasitě nasála vzduch do plic.
Otevřela a zavřela ústa. „Je součástí Řádu,“ vysvětlil Thuan rychle. „Ne…“
Sařin výraz byl opět nečitelný. „Vážně?“ Velmi hluboce se uklonila. „Pověz mi, co víš,“ poručila Thuanovi.
Thuan přivolal zpět rozprchlé myšlenky a tolik z nich, kolik se jen odvážil, oděl do slov: „Chce lorda Asmodea.“
Saře stočila pohled k nádrži a pak se podívala zpět na Thuana. „A když se mu ho nedaří získat, spokojí se s řáduprostými?“ Nedala na sobě nic znát. Proč by si ovšem o Kim Cuc měla dělat starosti? Thuan čekal, až Saře promluví, až bytosti sdělí, že si může Kim Cuc a cokoli dalšího, co uzná za vhodné, ponechat. Saře ovšem neřekla nic.
„Musíme být silní,“ ozvala se místo toho bytost. Thuan pohlédl na Kim Cuciny náramky; pohlédl na tenkou linku, která přetínala kámen, na rozšiřující se prasklinu. Bude mít jedinou příležitost ji popadnout a utéct, nemohl si však být jistý, že ho Saře bude následovat. „Ne zahledění do sebe.“
„Zahledění do sebe.“ Saře ztvrdly rysy. „Zármutek má svoje místo.“
Bytost mlčela. Samozřejmě že tomu nemohla rozumět.
Thuan se přesunul blíž ke Kim Cuc, svaly napjaté, aby se jí co nevidět chopil.
„Lord Asmodeus není k dispozici,“ prohlásila Saře. „A my se řídíme principem, že uvnitř Řádu jsou lidé v bezpečí, bez ohledu na to, jestli jsou vazalové nebo ne.“
Bytost zasyčela.
„Saře,“ hlesl Thuan.
Polekaně se na něj podívala, jako by zapomněla, že tam stojí nebo že může promluvit.
„Připrav se.“
Náramky se s hlasitým prasknutím rozlomily. Thuan se vrhl ke Kim Cuc, rychlý jako blesk; popadl ji a zabral – byla lehká a nesnesitelně křehká, panenka, jíž by mohl ublížit neopatrným posunkem –, přehodil si ji přes rameno a dal se na útěk.
Neohlédl se.
Ostny pod jeho nohama se napjaly, ale nezaútočily – za jeho zády zazářilo oslepující světlo, které svým jasem zaplavilo celou čerpadlovnu. Thuan proběhl otevřenými dveřmi a hnal se spletí chodeb zpět do bezpečí.
Očekával, že se u vchodu střetne s dětmi, ale zmizely v záplavě světla. V záři rozeznával jejich siluety přikované k zemi. Omráčené, ale zotavující se. Neměl příliš času.
Kudy sem přišel? Chodby vypadaly jedna jako druhá, všechny pokrývala tatáž vybledlá tapeta s květinovým vzorem a ve všech se od řezeb na stropě roztahovaly skvrny černé plísně. Světlo za ním pohasínalo, ostny na podlaze ovšem dřímaly dál. Vyčkávaly.
„Jsi rychlý,“ poznamenala Saře, když ho dostihla.
„Jak“ Thuan ztěžka oddechoval. Zpomalil, aby se rozhlédl, kam se má vlastně vydat. Čekal, že se ostny každou chvíli zase naježí a z temnoty vystoupí děti trnů.
„Dala jsem jim co proto,“ prohodila Saře spokojeně. „Když už jsem věděla, proti čemu stojím, bylo to snadné.“
„Ne“ Thuan konečně nalezl ztracený dech. „Nemusela jste to dělat.“ Jednalo se o Řád. O ochranná znamení, která udržovala všechny jeho vazaly v bezpečí. Stačilo, aby odvrátila zrak.
Saře pozvedla jedno obočí. „Jak už jsem říkala, nesu za řáduprosté během přijímacího řízení zodpovědnost. A existují jistá rozhodnutí, která nejsem ochotná udělat. Nejsme zrůdy, Thuane.“
Thuan spolkl nabízející se odpověď. „Porodnický kruh,“ poznamenal místo toho.
„Tudy,“ ukázala Saře do chodby, která se zcela podobala ostatním – rozpraskaná parketová podlaha, vybledlá tapeta, stejně rozmístěné dveře, vše pomalované stylizovanými květinami. A v prohlubujícím se tichu dodala: „Děti umíraly, protože lord Uphir neměl zájem o jejich ochranu. To bylo předtím, než od něj lord Asmodeus Řád převzal. A Řád nezapomíná.“
A Asmodeus děti chrání? Ani tuto otázku Thuan nevyslovil, Saře na ni přesto odpověděla.
„Řád zůstává věrný těm, kteří k němu náleží. Tomu lord Asmodeus rozumí.“
„Jistě,“ prohodil Thuan. Nechtěl se s ní přít. „Co teď?“
„Teď poslouchej.“ Na někoho, kdo si prošel peklem, byla Saře až nemístně bezstarostná. „Jsem na řadě. Připrav se na útěk. Poběžíš rovně a na první křižovatce zahneš doleva, na té se dvěma křesly a kulatým stolkem s čínskou vázou.“
„Nechápu“ začal Thuan, ale Saře už se dívala za něj na to, co se k nim blížilo.
Mírně se pootočil – Kim Cuc mu na rameni těžkla – a uviděl za sebou chřtán temnoty rozevírající se z hlubin křídla řádového sídla; tma se rozlévala jako inkoust, jako zašpiněný olej, a třpytila se stíny trnů.
Neměli šanci tomu utéct.
Saře se opírala o stěnu – světlo, jež z ní vyzařovalo, pobledlo a ochablo, artefakt u krku měla otevřený a po magii uvnitř nebylo ani památky. Stíny se ovšem hnaly kolem ní, ani se jí nedotkly – Řád, patřila k Řádu, a tak se o ni nezajímaly, nechtěly jí ublížit, pro jistotu, kdyby se jednou ukázala být k užitku. Podlaha pod Thuanem se proměnila v poházené střepy. Temnota se valila vpřed, dusila světlo a hutněla – formovala se do podoby dětí, do podoby Padlého anděla.
Přízraky nemluvily, ozýval se pouze slabý zvuk, který mohl být vrzáním parket nebo snad zurčením vody. Zůstaň. Zůstaň.
Thuan couval, dokud se neocitl uprostřed chodby; magická chapadla se po něm natahovala, pokoušela se ho přichytit k podlaze, učinit z něj součást Řádu, stejně jako to chtěla udělat i s Kim Cuc. Thuan stěží dokázal udržovat svou lidskou podobu. Každou chvíli se mu to vymkne z rukou a Saře uvidí vyrůstat z jeho spánků parohy a z tváří rašit šupiny.
Zůstaň. Zůstaň.
Nikdy.
„Jak jsem říkala.“ Saře mluvila nenuceným tónem, výraz zcela bez emocí, jako by pouze dohlížela na řáduprosté během zkoušek. „Zaručili jsme jim bezpečí. Nebyl to planý slib.“
Bytost připomínající Samariela se právě protahovala kolem ní a mířila k Thuanovi. Saře se opírala o zeď, udýchaná a vyčerpaná; avšak pohledem se střetla s Thuanem a očima neuhnula.
Připrav se na útěk.
Tentokrát ho neoslnilo světlo, nevzedmula se vlna magie. Místo toho se podlaha pod Thuanem proměnila – jako by někdo roztříštěné sklo roztavil a uhladil vztyčené ostny do roviny. Provazce kolem jeho nohou se zpřetrhaly.
Rozběhl se.
Temnota ho bude pronásledovat, ale s tím se nedalo nic dělat. Na plicích ho pálilo, nohy se mu třásly. Kim Cuc nebyla těžká, nemohl ji však nosit věčně. Sklouzávala mu z ramene, její hlava mu vrážela do prsou.
Na první křižovatce zabočit doleva. Dvě křesla, kulatý stolek s jednou z těch hrozných váz z čínského porcelánu. O jedno křeslo téměř zakopl, musel se přinutit změnit směr a lýtky mu projela bolest.
Po obou stranách se tapeta zbarvovala do černa, namalované květiny a ptáci se vpíjeli do rostoucích stínů a Thuan viděl obrysy dětí, jež prosakovaly z obložení jako inkoust, tmy, větve a Řád, kterému nedokázal vzdorovat, moc, která pomalu rdousila dračí království.
Démon je vem. Démon je vem. Nemůže doufat –
Na konci chodby spatřil dveře do zahrady, tak blízko, tak nekonečně daleko. Ať Saře udělala cokoli, zařídila mu pouze krátkou úlevu, pouhých několik okamžiků navíc. Nezvládne to. Zůstane zde, na dohled od východu…
Chystal se Kim Cuc položit na zem, aby se nad ni mohl postavit a bránit ji – když vtom udeřilo zaklínadlo.
Nepřišlo zpoza něho, ale ode dveří. A nebylo to drsné, oslepující světlo, ale cosi uhlazenějšího a jemnějšího; dětské hlásky, smích a škádlení; ozvěna nekonečné ukolébavky; závan smažené cibulky a teplého chleba a náznak neznámého koření.
Před Thuanem se zhmotnila bytost z trnů, zírala do světla a prázdné oční důlky se jí ve tmě leskly. U nohou se jí sbírala voda čchi a vytvářela kolem ní na parketách kruhy. Bytost se ani nepohnula. Pouze stála, hlavu nakloněnou, jako by poslouchala.
Thuan by utíkal, na to mu však už nezbývaly síly. Narovnal si Kim Cuc na rameni a kulhavě se vydal ke světlu.
Belhal se celou věčnost, Kim Cuc neustále těžkla; a zaklínadlo – ať už se jednalo o cokoli – se kolem něj rozlévalo, nastavovalo hřejivou náruč, slibovalo konejšivé, běžné drobnosti: teplo krbu, vodu a víno v křišťálových číších, hebké bavlněné pokrývky, když se končí den – aťsi je postel plesnivá a rozlámaná, víno zkyslé a krb prasklý, stále je to domov.
Avšak nikoli jeho domov.
Když Thuan konečně vyklopýtal ven, světlo ho na okamžik oslepilo. Pak spatří čarodějku – Albane? –, která klečela uprostřed kruhu vyrytého v hlíně. Tlumené světlo zvýrazňovalo slova načrtnutá její rukou, vyvedená tak ladně a jistě jako mistrovy kaligrafie. Leila klečela na obvodu kruhu, obě ruce měla zanořené hluboko do země, světlo jí stoupalo až k zápěstím a zbavovalo její snědou pleť barvy.
Thuan se nezastavil – nebyl si jistý, jestli by to vůbec dokázal. Nohy ho snesly po schodech k okraji kruhu, Albane k němu vzhlédla a jednou pochmurně přikývla. Leila vysvobodila ruce ze země a chytila ho. „Thuane!“
Thuan konečně zůstal stát, ale nezmohl se na slovo. Položil Kim Cuc na trávu, jednou, podruhé zamrkal, klekl si k ní a snažil se nahmatat tep – ucítil jej, pomalý, ale pravidelný. „No tak, no tak,“ mumlal si.
„Žije,“ poznamenala Saře.
Musela z křídla vyjít v těsném závěsu za ním, ale Thuan ji neslyšel. Všechno mu připadalo… nesnesitelně skutečné, nesnesitelně vzdálené, nedokázal přemýšlet. Saře do Kim Cuc vyslala výboj magie. Kim Cuc se napjala v křeči, podlitiny na jejích zápěstích potemněly. „Vý –“ zachraptěl Thuan.
Kim Cuc otevřela oči. „Thuane? Co – co se stalo?“
„Bude to dobré. Jsi v bezpečí.“ Chtělo se mu plakat.
„Radila bych vám, abyste nepřinášeli do Řádu Padlou magii,“ prohlásila Saře. Její tvář byla opět hladká a kamenná. „Pokud si s ní nedokážete poradit.“
Thuan vzhlédl. Křídlo vypadalo opět poklidně, z trnů už zbyla pouhá blednoucí šmouha temnoty kolem klik dveří. „Saře –“
Neposlouchala ho, poodešla, aby se setkala se starší ženou s podobně jemnou tváří, která měla přes stejnokroj v barvách Trnikeře přehozený bílý lékařský plášť.
„Iaris.“
Iaris přikývla. „Omlouvám se za zpoždění. Potřebovala jsem zařídit, aby se to nerozšířilo.“
„A –?“
„Chybička,“ řekla Iaris. „Má vina. V tomto křídle jsme dlouho neprovedli prohlídku ochranných znamení. Už se to nestane. Vyslala jsem čarodějníky, aby je posílili. Nemůžeme Řádu dovolit, aby pro své zachování vyhledával magii na vlastní pěst.“
Jako by jim na tom záleželo.
„Viděla jsem…“ Saře zavřela oči. „Viděla jsem ho. Samariela.“
Iaris ztvrdly rysy. „Samariel je mrtvý. To si zapamatuj. A ať už jsi viděla cokoli, uložili jsme to zase ke spánku. Zapečetili, aby to dřímalo další stovky let, dá-li Bůh.“
„Doufejme,“ dodala Saře.
„Jsi v pohodě?“ obrátila se Leila na Thuana.
Thuan stále držel Kim Cuc za ruku. Znovu upadla do bezvědomí a vypadala starší, slabá, zranitelná a křehká. Každou chvíli ovšem určitě otevře oči a utrousí nějakou prostořekou, jízlivou poznámku. Každou chvíli.
Jenže, se tak nestalo.
„Nevím,“ odpověděl konečně Leile. „Netušil jsem, že umíš kouzlit.“
„V gangu se naučíš leccos.“ Krátce mu stiskla ruku. „A navíc… jsme tým.“
Thuan potlačil hořký smích. „Myslíš ty zkoušky? Mám dojem, že se nám to moc nepovedlo.“
„Já nevím. Éclairs chutnaly skvěle, i když uvnitř byly ještě trochu nedopečené. Dala jsem tu svou Saře, ještě než za tebou vběhla do křídla.“
„Ty jsi –“ Saře se o tom nezmínila, ale proč by měla? „A co říkala?“ Thuan si nedokázal představit, jak mohly rohlíčky chutnat, když byly hotové pouze z poloviny a sladká náplň z nich vytékala
„Nic,“ pokrčila Leila rameny. „Vypadaly hrozně, já vím, ale nechtěla jsem, aby naše práce přišla nazmar.“ Poté opět zvážněla „Ale tohle není o nějakých zkouškách.“
Chvíli na ni hleděl; přemýšlel o životě na ulici a o tom, jak osamělý může být. „Jsme tým,“ souhlasil. „Děkuju.“ Nemohl jí dát vše, co chtěl, ale přátelství? To by mu dračí království jistě dovolilo.
Až na to, že jí nebude moct povědět pravdu o tom, kým je, jinak by si ho Kim Cuc podala Přítel k pohledání.
Jeden problém po druhém.
Iaris a Saře vedle nich stále ještě rozmlouvaly. „Porodnický kruh,“ odfrkla si Iaris. „Jako by to na lorda Asmodea mohlo udělat nějaký dojem.“
Saře hned neodpověděla Pohrávala si s přezkou na svém přívěsku. „Možná mohlo. Minulost by zase vyplula na povrch.“
„My hledíme do budoucnosti,“ prohlásila Iaris. „Má plán, věř mi.“ Na okamžik se pohledem zastavila na Thuanovi a pak se opět zadívala jinam. „Období truchlení je u konce.“
„Rozumím.“ Saře s hlasitým cvaknutím přívěsek zaklapla „Plán. To zní dobře.“
Plán. Thuan nastražil uši. Avšak ani Iaris, ani Saře patrně nechtěly dané téma dále rozebírat. Samozřejmě. Ne před lidmi zvenčí.
„Chceš to s nimi vyřídit, nebo mám já?“ zeptala se Saře.
„Ujmi se toho ty,“ odpověděla Iaris. „A pak mi podáš hlášení, ano?“
„Ano,“ přitakala Saře. „Spolehni se.“
Thuan držel Kim Cuc za ruku a mlčel. Saře si ničeho nevšimla. Použil předtím jen malé množství magie a dobře ho zamaskoval. Za jiných okolností by si dělal starosti, kdyby si ovšem Saře přála jeho smrt, už by byl mrtvý.
„A jakmile křídlo znovu zprovozníme, budeme muset naplánovat nové zkoušky,“ dodala Iaris podrážděně.
„To nebude třeba.“ Saře se otočila a krátce se na ně podívala. „Už vím, kdo prošel.“
Iaris zvedla obočí. „To je… nezvyklé.“
„Máš nějaké námitky?“
„Nikoli. To je tvá starost, Saře.“
„A moje zodpovědnost. Ano, já vím.“
„Tito tři?“
Saře zavrtěla hlavou. „Dva.“
Dva. Leila a on. Thuan pohlédl na Kim Cuc. „Saře“ začal.
„Řekla jsem,“ přerušila ho Saře, „vynalézavost. A síla. Oceňuju tvou oddanost ke kamarádce, ale“
Ale ze Sařina úhlu pohledu nepřinesla Kim Cuc nic než potíže.
Thuan ovšem Kim Cuc potřeboval. Nemůže Řádu čelit osamocený, bez její podpory se daleko nedostane. Potřebuje její vtipkování na svůj účet, připomínky svých nezdarů v posteli i jinde – a ze všeho nejvíc potřebuje v Trnikeři nebýt sám. Ať si Leilu oblíbí sebevíc, ona z království nepochází, a tak takovou roli nikdy nemůže zastat.
Prošel…
Prošel tím vším bez Kim Cuciny pomoci – nyní ovšem bude muset dokázat mnohem, mnohem víc. Dech ho pálil v plicích, hořký jako popel a dým. „Rozumím,“ hlesl. „Děkuju.“
„Dobře,“ řekla Saře rázně. „Vítej v Řádu, Thuane.“ Nevesele se usmála. „Pro začátek tě přidělím do kuchyně. Tvoje těsto bylo příliš vodové, ale celkově to nebylo tak zlé. Neboj se, oni už tě tam naučí, jak se zlepšit.“
Thuan se přinutil k neupřímnému úsměvu. Vzpomněl si na temnotu, jež zaplavovala celý jeho svět, na ten pocit, že z chodeb nikdy nevyvázne živý.
„Jsem rád, že jsem uspěl,“ řekl pomalu a uhlazeně. Tiše hleděl na výhrůžnou siluetu Řádu před sebou a na blednoucí otisk trnů okolo klik dveří a přemítal, jaká další tajemství v sobě Trnikeř skrývá – kolik dalších bytostí v něm číhá, aby se zakously, aby uchvátily a již nikdy nepustily.
Children of Thoms, Children of Water © 2017 by Aliette de Bodard
Poprvé vydáno v časopise Uncanny v červenci roku 2017
Přeložil Vojtěch Ettler