Na Velké lodi se našli i lepší pracovníci. Bezúhonné bytosti s osvědčenými výsledky, sahajícími celé eony do minulosti. Ale harmonogram byl neúprosný, okolnosti nelítostné. Sedmnáct hodin, šest minut a dva nádechy. Práce musela být dokončena v této nemožné lhůtě, počínaje tímto okamžikem. Od teď. Klient patřil mezi nejslabší občany galaxie; v jedné chvíli byl přiměřeně zdravý, a v další mohl zemřít. To, co nebylo tak docela domovem ani schránkou, muselo být od základu přebudováno. Kdyby klient zahynul, nikdo nedostane zaplaceno. Jenomže příslušníci úctyhodných cechů by vyžadovali příliš mnoho času.
Třída nástrojů. Zkušený dodavatel zamířil sem, pokud se snažil vyhnout byrokratickým procedurám. Soukromými kanály nabízel mimořádné výplaty za náročnou, rychlou práci. „Ovšem jen pro ty, kdo se sem dostanou první, čímž myslím okamžitě.“
A ještě jedno konečné lákadlo.
„A žádné prověrky,“ slíbil dodavatel.
Třída připomínala spíš ucpanou tepnu než jakoukoli běžnou ulici a druhá část jejího jména, ‚nástroje‘, představovala umíněný pozůstatek záměrně neobratného překladu. Každý z jejích obyvatel byl speciálně vynalezený organismus, žijící ve zdech, naskládaný vysoko na svých sousedech a čekající na práci. Mnozí z nich patřili mezi UI, jistě. Sídlili tu však i organičtí, vytvoření různými prostředky, většinou s odrbanými exoskelety a vyměnitelnými končetinami. Podle galaktických zákonů a vládnoucích kapitánů měl každý ‚nástroj’ občanská práva Vesměs šlo o výkonná, cílevědomá individua. Podobně jako kamenná kladiva a plazmatické vrtáky však sdíleli jeden politováníhodný rys – jejich předchozí majitelé je zavrhli.
Velká loď byla nesmírný, obrovský stroj, a Třída se nenacházela nijak zvlášť blízko udaného místa Přesto sedm nástrojů nastoupilo do přepravních kapslí a tu cestu podniklo. Všechny byly okamžitě najaty, nicméně dodavatel zjistil, že má rukou víc než dost, a pozměnil svůj původní slib. Prozkoumal jejich kriminální minulost. Jeden z týmu byl následně propuštěn a uvězněn. Zbylým šesti se dostalo příslušného lidského školení, a nový tým se zběsile vrhl do práce. Což není pro náš příběh podstatné. Projekt byl úspěšně ukončen, s rezervou dvou nádechů. Odborná způsobilost není nikdy zajímavým příběhem. Nástroje to uznávaly víc než lidé. Ovšem schopnosti by měly být vždy s radostí přijaty, tudíž si dodavatel pro sebe pobrukoval, když svou posádku vyplácel.
„Jakživ jsem neviděl podivnější práci,“ poznamenal.
Čerstvé zdroje byly nyní už bývalými zaměstnanci dychtivě přijaty. Pět z nich spokojeně poděkovalo a odchvátalo.
Jeden tichý nástroj se však zdržel.
Byla navržena jako tvor ženského pohlaví, nebo si to snad sama zvolila, či k tomu došlo pouhou náhodou. Její životopis sahal deset miliónů let do minulosti, na čemž nebylo vcelku nic zvláštního. Kvalitně navržené umělé inteligence dokážou vytrhnout svá kognitivní centra, vyměnit nejslabší části za lepší a přepsat svou identitu do čerstvých neuronů. Dnešní prověrka zázemí prozradila několik jmen, které bytost používala, a nejzajímavější bylo to nejstarší, založené na jazyce mrtvém už milióny let.
Zaměstnavatel zopakoval svůj dík a použil přitom toto prastaré jméno.
Nástroj potom pravila: „Přijímala jsem i mnohem podivnější zadání než toto, pane.“
Žádný z nich neměl nic naléhavého na práci. Dodavatel se posadil na okraj kultivační komory, a jelikož věděl, jak stroje pobídnout k řeči, pravil: „Nech mě posoudit, co bylo skutečně podivné.“
Bytost, mohutná i bez výstroje, byla nyní přímo gigantická. Krunýř, inspirovaný Mandelbrotem, byl vytvořen z překrásných diamantů a oceli, a na mnoha místech proděravělý. Na potřebných částech k němu byly přimontovány paže a nohy, slova vycházela z úst, jež nebyla ústy, a na člověka, který chtěl být ohromen, se upíraly oči, které se nedaly zaměnit za oči. Co o tom muži věděla? Celkem dost, usoudila. Její průzkum spolu se specializovaným proséváním sociálních šumů odhalil, že tato směs tkání a biokeramiky se zrodila na Velké lodi, a co bylo důležitější, bylo mu stěží tisíc let. Čili byl ještě nevinný a samolibý. Lidé se často domnívali, že jsou požehnaní, a měli k tomu důvod: jejich mladý druh vlastnil největší, nejpůsobivější hvězdný koráb, jaký byl kdy vyroben. A právě proto si nástroj vybrala příběh, při něm posluchač užasne.
„Jsem starší, než si Uvědomuješ,“ začala
„Vidím deset milionů let.“
„Jsem ještě mnohem starší, pane.“
Člověk měl dokonale rozumný obličej, nepoznamenaný věkem, avšak obsahující rozjitřenou energii, společnou pro nově narozené chlapce. Jenomže existovaly výjimky jako tato, kdy se muž zdál složitější než pouhý ostýchavý pytel masa. Převážně to vězelo v očích. Když se na ni ty modrobílé oči upřely, objevila v nich soustředění, jaké dosud u žádného zadavatele práce nespatřila.
Nejdelší končetina nástroje se natáhla k jeho trpělivé tváři a ještě dál. To, co jí sloužilo jako prsty, sevřelo kultivační komoru, nejprve za dlouhou násadu a pak za utěsněný průtlačný ventil. Právě dokončený projekt si vyžádal několik tisíc kilo výjimečně kvalitního hypervlákna Jejich klient nyní bezpečně spočíval v nitru nejlepšího ochranného krunýře ve vesmíru. Pochopitelně pokud se neobjeví plazmový hořák na úrovni útočné zbraně, nebo jeho nový domov nepohltí černá díra.
Nástroj řekla: „Mé první přidělení,“ a odmlčela se.
Člověk jí oplatil jen mlčením, ničím víc.
„Šlo o kultivaci hypervlákna,“ pokračovala. „Pro tento účel jsem byla vytvořena A pokud mám nějaký mimořádný talent, je to právě hypervlákno.“
Muž přikývl, nohama nepřítomně poklepával o žulový chodník.
„Pracovala jsem ve větším měřítku než tady.“ Snažila se celkem obstojně uplatnit techniku odvedení představivosti posluchače nesprávným směrem.
„Před více než deseti miliony let,“ podotkl.
„Ano.“
Objevil se úsměv a v očích podezření.
„Ten váš vesmírný koráb,“ řekla.
Vlhké oči se rozšířily. „Není můj.“
„Ano, jistě. Ale pověz mi tohle, člověče: zamyslel ses někdy, jak byl vytvořen tento div?“
Velká loď, svými rozměry přesahující světy, byla nalezena mimo Mléčnou dráhu. Chladná; pozůstatek bez životů, ženoucí se třetinovou rychlostí světla. Mohla být miliardy let stará, což naznačovalo, že ji postavili v jakési vzdálené oblasti mnohem mladšího vesmíru.
„Nikdy jsem si nepoložil otázku ‚jak‘,“ odvětil muž. Vzápětí spolu s výsměšnými slovy zazněl smích. „Ani jednou. Nikdy. Ne.“
„Nuže, já to vím,“ pravila.
Smích zesílil a nabyl hněvivého odstínu. Nebo snad šťastnějšího. Začínala si uvědomovat, že má před sebou stvoření, jehož rozbor bude dosti obtížný.
„Protože jsi Loď pomáhala stavět,“ odhadl.
Každá z končetin nástroje ukázala na jejich okolí. „Pokud by mé ruce a nohy vytvořily kousek něčeho takového, pamatovala bych si to. Ale tyto vzpomínky nemám.“
„To je Škoda,“ pokývl.
„Hovořím o svém prvním zadání a stovce tisíc let usilovné práce,“ řekla „Víš, moji stvořitelé měli v úmyslu postavit svou vlastní Velkou loď. Dávno předtím, než vůbec vznikli lidé. Celé věky předtím, než kdokoli zjistil, že tento div už existuje.“
„Jak dávno?“
„Devadesát tři miliony let,“ odpověděla. Člověk chvíli zvažoval svou odpověď.
„Nesmysl,“ řekl.
Předvedla mu svůj nejlepší pohrdavý smích.
Člověk pokračoval: „Nejsem žádný učenec. Ale nepamatuju si žádnou historku, kdy by jakýkoli druh byl tak hloupý, aby se pokusil o konstrukci takových rozměrů.“
„Souhlasím,“ přisvědčila „Uvnitř galaxie.“
Velké oči se přivřely, ústa pevně stiskla „Chceš slyšet můj příběh, nebo ne?“ zeptala se.
„Odpověď na obojí zní ano,“ řekl. „Chci i nechci. Tak mi ho vyprávěj, a potom oba uvidíme, co si o tom pomyslím.“
* * *
Zadavatel práce nebyl starý, rozhodně ne v porovnání s Velkou lodí nebo s tímto zkušeným, zcestovalým Nástrojem. Byl však o dost starší, než se zdál. Jeho rodné jméno znělo Pamir a původně patřil k důležitým kapitánům, sloužícím Velké lodi, ale jisté potíže zavinily, že tento život a svou nejdůležitější profesi musel opustit. Od té doby se ukrýval a používal různorodou směsici jmen a zaměstnání, životů a vášní. Jako jeden z největších odborníků galaxie na vymyšlené životopisy, jež na sebe bral, si vydělával vše, co potřeboval, aby se mu dobře dařilo, a to zahrnovalo také hromadění tajných fondů a životních příběhů, předem připravených pro chvíli, kdy se jeho předchozí lži začaly drolit.
Pamir se pohodlně opřel – obraz muže, který nemá co na práci a nikam nespěchá.
„Byla jsem postavena nedaleko středu jiné galaxie,“ začala Nástroj své vyprávění. „Satelitní galaxie, ale nikoli vaší Mléčné dráhy. Ne, toto byla sestřička toho, čemu říkáte Andromeda. Hvězdy mé galaxie byly převážně prastaré, chudé na kovy a nevhodné pro život. Později však v ní rozkvět mladých hvězd vytvořil skalnaté světy a kovové světy, a biologii, a několik civilizací, které vydržely dlouhou dobu.“
Dodavatel se držel své role, pokrčil rameny a věnoval jí jen mírně zvědavý pohled. Ovšem skutečný Pamir byl zaujat dostatečně, aby si v duchu vytvořil kompletní seznam kandidátů a odhadoval pravděpodobnosti, aniž by některého vyřadil.
„Zrodila jsem se nad žhavým světem,“ vyprávěla Nástroj. „Téměř bezejmenným světem ze železa a spálených skal, obíhajícím kolem slunce – červeného trpaslíka Na té sluneční soustavě nebylo nic pozoruhodného, až na to, že slunce i jeho tucet planet nepatřily původem do mé galaxie. Závažné události v nitru Andromedy je vymrštily ven. Následkem toho byli tito vetřelci obdařeni obrovskou pohybovou energií. A co bylo ještě lepší, jejich budoucí kurz je měl zanést do blízkosti velké místní hvězdy a jejího průvodce – černé díry. Úprava jejich průletu byla možná. Stěží. Moji tvůrci už strávili tisíce let využíváním červeného trpaslíka Pálili do něj lasery, zaráželi do něj nálože antihmoty. Ze slunce se zvedaly obrovské erupce, směřující stále do téže části oblohy, jež pozvolna měnily dráhu soustavy.“
„Aby zachytili vetřelce,“ poznamenal člověk.
„A zvýšili svou rychlost, ano. Na jedenáctinu rychlosti světla To byl cíl. Neoplývali takovou hbitostí jako vaše plavidlo, to ne. Nicméně šlo o menší galaxii a naše loď měla nést stroje dostatečně mohutné, aby jí umožňovaly manévrování. Takový stroj, zahalený do obalu z hypervlákna, se mohl přiblížit k více sluncím a černým dírám, opakovaně odolat žáru a gravitaci a zase se hnát k dalšímu vhodnému cíli.“
Nástroj se odmlčela. Snad pro zvýšení dramatičnosti, nebo aby dala posluchači příležitost zareagovat.
„Příštímu vhodnému cíli,“ opakoval člověk.
„Ano.“
„A co jste tam venku vůbec tvořili?“
„To by přece mělo být jasné,“ odpověděla „Válečnou loď. Proč bychom jinak uzavírali svět do tisíců kilometrů vysoce kvalitního hypervlákna? Brnění je přece nejspolehlivější obrana proti každé zbrani. Samozřejmě kromě neviditelnosti.“
„Samozřejmě,“ přisvědčil neviditelný muž.
„Je zřejmé, že vaše Velká loď byla navržená aby sloužila jako něčí vlajková loď,“ řekla Nástroj. „Jak bys sis mohl představovat cokoli jiného? A já připouštím, že má loď by nikdy nedosáhla takové velkoleposti a rychlosti, a přitom ta vaše je mnohem starší a všechno kolem nás je překrásné a tajemné, a také skvělé. Jenže vaše loď je mnohem drobnější než moje. Asi o čtyřicet procent, což zpochybňuje výraz ‚velkolepá‘.“
Pamir se zasmál. Smál se při té představě a té pýše, a vskrytu vážil slova, stejně jako myšlenky za nimi.
„Byla jsem jedna z armády,“ pokračovala Nástroj. „Jedna z miliard. Vyrobili mě v továrně, která už spotřebovala větší část tenkého pásu komet kolem slunce. Každá z mých sester byla prostý a čistý, snadno replikovatelný stroj. Náš úkol vyžadoval jednoduchost. Má uměle vytvořená mysl měla své touhy, mé vášně však byly zúženy na jeden předmět: povahu hypervlákna v celé jeho slávě. A když jsem byla zrozena, když mnou proběhl první elektrický dech, mou duši naplnila představa šedivého oceánu neupraveného materiálu, rozprostřeného nad světem, jež si nezaslouží své jméno, dokud nebude patřičně upraveno.“
Udělala další dramatickou pauzu.
Pamir se nesmál. Dokonce i jako civilní dodavatel, naprosto nezainteresovaný v záležitostech vzdálených galaxií, by musel být fascinován tímto příběhem, pročež si mohl dovolit ukázat své pocity. Zvědavost, pochyby! Tisíc pragmatických úvah, jež se střetávají s jednou otázkou, zásadní jako hrom:
Proč se namáhat s takovým projektem?
Odkašlal si, začal se smát, načež se zase zarazil. Tenký úsměv se změnil v pohrdavý a důrazně prohlásil: „Za to ovšem musí nějaký idiot zaplatit.“
To konstatování nemělo smysl popírat.
Nebo s ním naopak souhlasit. Neboť když šlo o zjevná fakta, Nástroj neviděla důvod odpovídat.
Dodavatelé a kapitáni vedli podobné životy. Měli úkoly, jež bylo potřeba splnit, časové rozvrhy, jež jim vládly, a mezi nimi a úspěchem stály malé problémy i obrovské hlavolamy.
„Jaký druh bohatého pitomce by to byl? To je první otázka.“ Pamir položil ruku na kultivační komoru. „Očividně z pokročilé společnosti. Ale co je důležitější, tento druh projektu vyžaduje sociální biologii, a to vysoce kooperativní. Ne-li přímo autoritářskou.
Organickou nebo mechanickou. Dokážu si představit, že by fungovala ta i ona, nebo obě ve spojení. Ovšem s výhledem na milion let, což vylučuje téměř každý druh, který znám. Obzvlášť lidský.“
Dotykem palce otevřel malý ventil a poslední vlna tlaku vynesla ven světle šedou bublinu neupraveného zbytku hypervlákna
„Jogurt,“ řekl Pamir.
„Potrava,“ řekla Nástroj.
„Vytvořená z miliard mikrobů, které dělají pouze to, co jim příroda nařizuje. Což je totéž, cos byla ty. Co jsi. Jedna bakterie, pracující na velikém jogurtu.“
Její smích zazněl překvapivě dívčím hlasem.
Pamir pokračoval. „Hromadně vyráběné stroje, soběstačné a samoopravující. Tak skryjete část nákladů. Pomocí těchto technologií jsou každou minutu přestavovány celé světy. Ale i ten nejmenší stroj musí sát energii, a jediný červený trpaslík není právě skvělá kojná. Reaktory, propojené v síti. Tak bych to provedl já. Což vyžaduje gigatuny vodíku, a to zase znamená rozebrat jednoho nebo více plynových obrů. Ty pochopitelně musí být k dispozici v téže soustavě. A to zase znamená, že nepřestavujete pouze jeden svět. Rozebíráte další mnohem větší objekt, což je nový, obří projekt, jenž vyžaduje armády strojů a další lokální reaktory. A teď jsme se dostali do oblasti, kde se jogurtový model hroutí pod tíhou vlastního úspěchu.“
„A proč k tomu dochází?“
„Nejsi bakterie,“ navrhl. „Skvrna na tvé kůži je miliardkrát složitější než celé moře jogurtu. Nejhorší je, že jsi obdařena plným vědomím. Standardně navržený mozek, ale schopný učit se a rozvíjet. Prohlašuješ, že ses narodila s vášní pro hypervlákno. Vášně však pomíjejí. Nebo, co je horší, objekt tvé lásky se změní. Deset tisíc let odhodlané práce, a vtom přijde ta zrádná nanosekunda, kdy poznáš pochybnost, a po dalších deseti tisíci letech přemítání a stále nudnější práce tě náhle přinutí jednat podle jakéhosi dávného nápadu.“
„A co tedy udělám?“
„To nevím,“ řekl. „Představivost není mou nejsilnější stránkou.“
Zdálo se, že jeho úsudek přijala
„Já myslím jako dodavatel,“ pokračoval. „Musím si udržovat kontrolu nad miliardami mocných pracovníků. To vyžaduje přísný dohled nad UI a neúprosné odstraňování nesprávných nápadů. Dostatečně se vyznám v historii, abych věděl o možných potížích. Společnosti, založené na úlové inteligenci, jsou překvapivě křehké. Ta neustálá víra v pravidla… to je síla, přinášející prokletí. Část skupiny zešílí nebo ztratí soustředění, nebo se opozdí v práci, až vyjde najevo, že cílů nebude dosaženo a že nejlepší bude zabývat se něčím jiným – nebo ničím.“
Na to neřekla nic.
Pamir pokrčil rameny. „Kdybych měl odhadnout rozpočet? Druhý největší výdaj by představovala vnitřní bezpečnost.“
„A největší výdaj?“
„Vnější bezpečnost. Přirozeně.“ Bublina hypervlákna zvolna zatvrdla. Pamir sáhl na šedou kuličku, palcem a ukazováčkem ji oddělil od ventilu a otáčel si jí před očima „Budujete válečnou loď. A kvůli časovému vymezení a veřejné povaze své práce – kupříkladu planoucí hvězda a zjevná dráha – nemůžete skrýt, co děláte. Vaše konečné cíle se stávají velmi zřetelnými. Stavíte válečnou loď, abyste dobyli galaxii. Pro vaše horečné úsilí neexistuje jiné vysvětlení.
Ale když to postřehne jiný druh a jiný moudrý hráč, začnou i odvěcí nepřátelé utvářet aliance. I ty nejpasivnější druhy začnou pracovat jako šílené a pokoušet se vám překazit plány. Z toho důvodu musíte umístění stavby vyzbrojit, bránit a neustále kontrolovat. Vojenská oblast o rozměrech desítek světelných let. Nyní jsme dosáhli úrovně výdajů, jež by přivedla ke krachu každou civilizaci, vzniklou v nějakém zastrčeném koutě galaxie.“
Nástroj reagovala dlouhým mlčením, pak položila jedinou otázku.
„Co když je krach civilizace předem zakalkulován?“
Pamir se zazubil a chvíli zvažoval možnosti.
„Žádná jiná volba,“ řekla „Říše se zřekne každého obydleného světa kolonií a vzdálených základen. Veškerá populace se shlukne kolem toho obrovského železného světa a jeho šerého slunce a planoucích světel a trilionů strojů, jež musí být řízeny s absolutní přesností. Vybudování trupu je jen jedna část úkolu. Svět pod ním musí být vydlabán, připraven pro posádky a spící flotily. Má obrovská loď potřebuje rakety přiměřené její hmotnosti, k tomu musí být navrženy a uvedeny do provozu zbraňové systémy budoucnosti. Rady UI mají jediný úkol: zvažovat v myslích každou možnou válku. A jak říkáte, zatímco se odehrává tohle všechno, moji vládci bojují proti celé galaxii spojených nepřátel.“
Odmlčela se.
Pamir nechal mlčení působit. Na oba, nebo možná jen na sebe. Pak se vzdal a promluvil: „Jedno z tvých řešení je špatně. To bych se vsadil.“
„Navrhujete sázku?“
„To nikdy.“
„Moudrá zdrženlivost,“ souhlasila. „Protože každý problém byl rozpoznán ještě před počátkem všeho. Každé rozhodnutí dostatečně promyšleno. Nedošlo k žádným vzbouřením, k žádné nepřátelské invazi. Ten podnik měl být naprostý úspěch. Za dalších pár milionů let se měli moji stvořitelé, já a mé děti, pokud bych nějaké měla, zmocnit veškeré říše hvězd a světů, všeho času a všech příslibů.“
„Pokazilo se něco jiného,“ hádal Pamir.
Ticho.
„Pověz mi,“ řekl, „kam vás ten sen dovedl?“
To, co nebyly prsty, se natáhlo k jeho ruce a vzalo si světle šedou kuličku.
„Tohle se pokazilo,“ řekla
„Hypervlákno?“
Následoval dlouhý, bolestný zvuk. Dojemný, trhaný, plný čirého zoufalství. Potom prsty pustily drobný předmět. A jelikož bublinka byla tenčí než tenká, a protože uvnitř neměla nic než vakuum, vystřelila do vzduchu, mimo dosah a mimo dohled, a žádný z nich ji nevyprovázel pohledem.
* * *
Vesmír byl založen na slabosti. Vakuum bylo jedním druhem slabosti, rozlehlé a studené. Hvězdy byly mdlé kupky rozbředlého ohně. Samotné atomy nebyly nikdy ničím víc než dočasným spojenectvím nevěrných částic. Ty nejtvrdší předměty se vždy rozbíjely a každý dobrý nápad musel trpět, dokud nezahynul.
Toto byly první lekce, které Nástroj naučili mnohem dřív, než vůbec opustila výrobní linku a byla vržena do řad pracovníků.
Síla existovala, ale jen za speciálních okolností, a Nástroj naučili, jak skutečná, trvalá síla závisí na klamání vesmíru. Ne jednorázově, ale neustále. Neúnavně. Černé díry představovaly podvod, a právě proto byly maličké černé díry ceněny pro řezání a tvarování menších druhů hmoty. Čas, ten patřil mezi další podfuky. Nakrájejte ho dostatečně natenko, a nepravděpodobné se stane skutečným, včetně okamžiků, kdy entropie běží obráceným směrem. Potom existuje třetí podvod: samostatné atomy a částice předstírají, že jsou atomy, spojené v kvazikrystalových vzorech – změť spojů a vibrací, jež může vypadat jako bledý leštěný kov, ale ve skutečnosti nepřipomíná nic normálního. To je hypervlákno. To byl důvod její existence a její jediná láska Byla zrozena výhradně proto, aby chystala jezera čistého hypervlákna, pečlivě upraveného, kapku po třpytivé kapce, dokud jezero nebylo připraveno k nalití na překrásnou, zpola hotovou válečnou loď.
I v nejhorším případě bylo nejlevnější hypervlákno pevnější než diamant a odolné jako biokeramika Ovšem musel se přidat ještě jeden švindl. Žádná náplast hypervlákna neexistovala samostatně. Ta magická pouta nebyla jen zde, ale zasahovala do paralelních vesmírů, do zrcadel sebe sama Kopneš do úlomku slabého, nekvalitního vlákna, a kopeš současně do deseti milionů jiných kousků. Proto se ta látka neláme, netaje ani neskřípe. A ve vyšší kvalitě se chová ještě promiskuitněji. Miliardy zrcadlových vesmírů spolu sdílejí sílu a odolnost, a to je to, co obrovská válečná loď potřebuje pro své ochranné brnění, a v prvních tisících staletí jejího nesmírně důležitého života na ničem jiném nezáleželo.
„Veškeré zdroje byly využity nebo uschovány k pozdějšímu použití,“ řekla člověku. „Tvůrci nástrojů shromáždili a následně utratili všechno oběživo. Zbavili své domovské světy všech zdrojů, než zamířili k nám, postavili továrny, vypracovali promyšlené plány a vybudovali opevnění, jež každému nepříteli i každému bývalému příteli připadalo gigantické. Nezáleželo na ničem kromě dokončení naší obrovské lodi, přesně podle časového plánu a bez jediné vady. A já měla to štěstí, že mě práce na tomto podniku zcela pohltila Byla jsem svým úkolem tak uchvácena, že jsem se vůbec neobtěžovala nějakými představami, co se stane potom. S galaxií. Se mnou. Dokonce i s plavidlem, jehož trup patřil právě tak mně jako všem ostatním. Záleželo mi pouze na příštím metru čerstvého ochranného krunýře, přiloženém těsně na předchozí silnou vrstvu.“
Pamir ji pozoroval a naslouchal. A pokývl, neboť rozuměl mnohem víc, než by jeho společnice mohla tušit.
Deset rukou a nohou se pohybovalo, kreslilo ve vzduchu oblé tvary. „Chybám jsme se přirozeně nevyhnuli. Šlo převážně o piko-trhlinky nebo znečištěné skupiny. Dělala jsem takové chyby, a kdykoli jsem na ně přišla, přiznala jsem se. Někdy mé chyby odhalili jiní, a já se opět přiznala Právě tak jako mé sestry vše ochotně uznaly, pokud jsem objevila jejich omyly. Taková byla naše povaha Je to nezbytný přístup, když máte významný pracovní úkol a omezený čas, a obzvlášť v případě, že vaše kazy se noří hlouběji a hlouběji do rostoucího trupu. Musely jsme přesně a co nejdříve vyznačit vady a provést opravy, někdy byly korekce komplikované a nákladné… a tehdy jsme samy sebe odsoudily.“
Odmlčela se.
Pamir viděl, jak její končetiny znehybněly, a když už se mu mlčení zdálo příliš dlouhé, odvážil se odhadu.
„Nechalas malé kazy být.“
„Ne.“ Řekla to okamžitě, a to slovo bylo tak důležité, aby ho zopakovala ještě jedenáctkrát. Všechny paže a nohy kleslý k zemi, s výjimkou jedné. Jediný prst se potřeboval dotknout kultivační komory, přejet po žebrech a trubkách a zapuštěných UI. Mohlo to být milující gesto, nebo také opovržlivé, nebo vyšlo z pouhého zvyku. A možná znamenalo něco dočista jiného. Neexistoval způsob, jak porozumět emocím takovéto bytosti. Ale když se ozval její hlas, zněl lítostivě. Ublíženě a tence a staře a zdál se i trochu horký a hněvivý, ovládaný bolestí starou devadesát milionů let.
„Jakost byla zředěna,“ řekla
„Jakost vlákna,“ hádal.
Sdělila mu čísla Podrobná, smysluplná čísla Trup lodi, jenž už se blížil kvalitám Velké lodi, byl oslaben o pár procent. Ne o mnoho, nikoli mimo přípustný rozsah. Bylo však zřejmé, že ona – Nástroj – nesouhlasí.
„I tak musel být nesmírně silný,“ mínil Pamir.
Na to neřekla nic.
„Dost na to, aby vydržel každou válku,“ dodal.
Místo odpovědi se dotkla jeho tváře. Šťouchla do ní a přejela diamantovým prstem po jeho masitém nose a přes jeho vlhká, nepříjemná ústa, a pravila důrazně – jediné slovo: „Poslouchej.“
Válečná loď byla dokončena a zbývalo ještě dost času na mnoho hlubokých nádechů. Tvůrci nástrojů měli důvod k hrdosti. Jejich sen si vyžádal veškerá jejich přirozená nadání, spotřeboval všechen kapitál a spolkl celé říše; rozbil přitom jakoukoli jinou strategii, jak čelit zvyšujícímu se počtu nepřátel. Museli zvítězit. Žádná jiná cesta je nemohla zachránit před vyhlazením. A přestože vítězství ještě nebylo zaručeno, dokonce ani s vlajkovou lodí naplněnou palivem a ozbrojenou, bojové plány zůstávaly pevné. Malé husté slunce bylo na správném místě. Erupce, jež ho postrkovaly, skončily, sluneční soustava se nacházela přesně tam, kde měla, mohl započít velkolepý start. Ti, kdo veleli a rozhodovali, nestáli o velké oslavy, nicméně okolnosti si je žádaly spolu s pochvalnými projevy a poctami, udělovanými významnými hlasy. Vypravěčka se také dočkala několika pochval, a o celé věky později na ně byla natolik hrdá, že je jednu po druhé vyjmenovala Nebo možná byla tak důkladná. Což měla koneckonců v povaze. Potom její hlas zněžněl a zmínila se o polovině svých sester, jež byly vybrány, aby válečnou loď řídily, ve stázi, ale neustále připraveny vzbudit se, kdykoli na obrovský povrch trupu zabušily komety či nepřátelské bomby. Jí samotné se dostalo té výhody, že neměla být vymazána Ne, zmrazili ji a vzala ji s sebou doprovodná flotila. Ale po vší té vytrvalé nezištné práci svou úlohu byť nezbytnou, vnímala jako urážku. Naznačoval to její tón a následující krátké ticho. A nakonec drsné přiznání. Tvorovi, jehož stěží znala. Nástroj připustila že část její mysli se zabývala výhradně přáním strašlivé, ale zvládnutelné katastrofy. Cosi zlého by do lodi narazilo, mnoho sester by při následujícím masakru zahynulo, a pak by tvůrci nástrojů přišli k ní s novou prací a mnoha, mnoha omluvami.
„Dávala jsem pozor,“ řekla Slova se pak opakovala znovu a znovu a Pamir po dvacátém opakování počítání vzdal. Potom přestala mluvit, její tělo znatelně znehybnělo a nehybnost neustoupila ani když zase promluvila
„To malé slunce zasáhlo svůj cíl. V dokonalém okamžiku, ve správné lokalizaci, malá, hustá a poměrně chladná hvězda narazila do mnohem větší hvězdy, a došlo ke krásnému výbuchu. Překrásnému výbuchu.“
„Exploze vždycky vypadají nádherně,“ souhlasil Pamir.
„Já byla umístěna na palubě doprovodné lodi, bezpečně vzdálené od toho výjevu. Přesto však i tam byl cítit žár výbuchu, vydatný právě tak jako záplava světla, jež se z něj řinula Mohli jsme ho s radostí vychutnávat. A tyto účinky nebyly ničím proti gravitačnímu maelstromu. Jedna hvězda pohltila druhou, a náš stroj o velikosti světa se volně hnal dál. Mimochodem, aniž by utrpěl jakoukoli škodu. Ale tato událost mu nepřidala na rychlosti. Ne, válečná loď se potřebovala zanořit do zběsile rotující černé díry a ukrást část její nesmírné energie.
Neexistuje jiný manévr, jenž by vyžadoval takovou přesnost. To si dokážeš představit. Několik mocných motorů lodi bylo zažehnuto vůbec poprvé, a žádný neselhal. Má loď zasáhla svůj cíl pár centimetrů od ideální hodnoty. To, co jsem vybudovala, vniklo úžasně blízko zhroucené hvězdy, a já to sledovala, a vmžiku bylo dosaženo nejbližšího bodu, stále jsem to sledovala, a pak, když veškeré proudění dosáhlo maxima, zdálo se vše v pořádku. Dívala jsem se a z mého úhlu pohledu se nic neměnilo, a tehdy jsem ke své úlevě zjistila, že přece jen nejsem zatrpklé stvoření, které ostatním přeje to nejhorší. Tento naprostý úspěch ve mně vyvolal upřímné štěstí. Má hypervlákna tedy postačovala, byť nebyla zcela dokonalá. Stále jsem sledovala průběh události, a přitom jsem se rozhodla oslovit své sestry, říci jim, že v budoucnu možná dokážeme postavit druhou válečnou loď této velikosti, nebo snad i lepší, a použít ji k průzkumu některé ze sousedních galaxií.“
Slova utichla.
Po chvilce Pamir řekl: „Proudění.“ A potom: „Ne. Na proudech by nemělo záležet. Trup jako ten váš by se mohl trochu nalomit. Ale to by nebylo nic, co by se nedalo včas zalepit.“
Jedna noha se zvedla, nakreslila kouli.
„Představuješ si běžná poškození a jednoduché následky,“ pravila Nástroj. „Ale to jen proto, že jsi prostý lidský hoch, a proč bys měl takovým věcem rozumět?“
„Tak mi to vysvětli,“ požádal.
„Hypervlákno,“ řekla. „Jeho výjimečná pouta odolají každé běžné moci. Prakticky za každých okolností je jeho hluboce zakotvená síla mimo dosah. Dodavatel a jeho malé nástroje nepotřebují chápat tyto teoretické záležitosti. Jenže pokud je každé z těchto mocných pout roztříštěno a k rozbití dojde v té pravé, nešťastné, nejhorší sekvenci, energie se uvolní. Nejen energie, dostupná v našem vesmíru, ale i v nesčetných přilehlých říších. Hypervlákno vzplane, a nehoří nijak jemně. Ne jako vodíkové rozbušky nebo ničivá antihmota. Ne. Kdyby se miliarda válečných lodí se stejnou poruchou úporně snažila dosáhnout téže pozice, ve stejném okamžiku a v jediném objemu, půjde téměř o tatáž tělesa A jestliže se v každém ze světů otevře tatáž trhlina… hm, síla trilionu lodí vpluje do vaší reality, a smysl vašeho života se vypaří v jediném šíleném záblesku, říše zahyne a v okolním vesmíru propukne oslava, mnohem radostnější než ušmudlaný večírek, který jste slavil před několika nádechy…“
* * *
Pro lidi bylo nezvyklé navštívit Třídu nástrojů, a aby se kapitán Lodi procházel mezi obyvateli, to bylo naprosto nevídané. Jenže tady šlo o jedinečného kapitána. Její schopnosti, bezchybné a neměnné, Aasleenu vyzdvihly z místa velmi úspěšné techničky až na nejvyšší postavení v administrativě. Tady šlo o člověka, který rozuměl povaze a kráse strojů. Nijak nezakrývala, že ji společnost strojů těší víc než jejího vlastního druhu. Dokonce se povídalo, že manželé této dámy jsou roboti a že má tajné děti – kyborgy. Proto také některé z nástrojů, když ji viděly nablízku, tiše doufaly, že si třeba vyhlíží nového druha, a že třeba půjde o jejich nejlepší den.
Ale ne, Aasleen pátrala po velmi určitém nástroji a používala přitom řadu jmen.
Mimochodem, po proslulém nástroji.
Kapitánka našla, co hledala, poměrně brzy. A prastarý nástroj nebyl návštěvou tak docela překvapen. Ovšem neznalost je v každém vztahu dobrý začátek, a proto tedy Nástroj řekla: „Nespáchala jsem žádný zločin.“
„Cožpak jsem tě obvinila ze zločinu?“ opáčila Aasleen.
„Mé záležitosti zůstávají v mezích zákona,“ dodala Nástroj.
Aasleen se té hře zasmála Potom její lidské ruce rozložily hrubý list: nesmazatelný inkoust na lidské kůži. Byl pružný a z větší části zbavený genetických markrů. Ne však zcela, a to, co zbývalo, neslo stopy známého zločince, jehož už po celé eony nikdo nepronásledoval. Záleželo na slovech na pergamenu „‚Madam kapitánko, máte v úmyslu letět s námi do blízkosti černé díry,‘“ četla nahlas. „‚Setkání se má konat za pár let, ale snad byste mohla důkladněji zvážit své metody. Proto byste si měla popovídat se skutečným odborníkem na hypervlákna‘“
Přestala číst. „Zde jsou uvedena tvá různá jména“
Nástroj stála uprostřed tepny, lemované stovkami nehybných, pozorně naslouchajících sousedů.
„Hovoříš někdy s lidmi?“ zeptala se Aasleen.
„Ano, jistě.“
„Nedávno?“
„Poslední dobou se žádným,“ odvětila Nástroj.
„Znáš vůbec nějaké lidi?“
Nástroj řekla: „Znala jsem. Jednoho muže. Ale před několika desetiletími zemřel.“
„Muže?“
„Pracovala jsem s ním.“
„Najal tě na práci, že?“
„Na mnohé úkoly. Nakonec jsme se stali partnery a jako tým jsme prospívali. Ano, téměř osmdesát let. Ve své poslední vůli mi odkázal firmu a veškeré lukrativní smlouvy, pročež jsem nyní nejbohatší občanka Třídy.“
„Jak ten muž zemřel?“
„Tragicky, a nezanechal tělo, jemuž by se prokázaly poslední pocty,“ pravila Nástroj.
Aasleen to téma nechala být. Místo toho posunula v prstech pergamen a přečetla zbytek podivného sdělení.
„Zeptejte se té dámy na velkolepou loď, kterou postavila Což může a nemusí být skutečné. Ale o to tu nejde. To poznáš, Aasleen. Podstata věci spočívá v tom, že nechceme zasáhnout cíl příliš přesně. Jinak se nám všechno sesype na hlavu. A o to jistě nestojíš, kamarádko.“
„To nechceš,“ přisvědčila Nástroj.
Aasleen na to neřekla nic.
Nástroj s nadějí v hlase položila otázku: „Není v té zprávě ještě něco?“
„‚A tahle kráska‘, píše dál. ‚Tahle kráska před tebou má v zásobě tisíce dalších úžasných historek.‘“
Nástroj pohnula končetinami, kreslíc ve vzduchu kola
„Neznám autora tohoto textu,“ prohlásila „Ale v jednom má pravdu, madam. Ano, jsem kráska“
Poprvé vydáno v antologii Bridging Infinity v říjnu roku 2016
Přeložila Jana Rečková