Kdyby nebyla moje buňka dokonale odzvučená, slyšel bych Raye Millera vyrábět další kříž. Takhle ho jen vidím, dřepí u země a širokými rozmachy přibíjí horizontální trám k vertikálnímu. Ochranný oděv skrývá jeho věk, bublina okolo jeho hlavy ovšem ne. Millerovi je devětasedmdesát, desítka už vztyčených křížů vytvářejících krátkou alej varuje, že nezestárl bez újmy. Kromě surové práce se sekerou, kladivem a hoblíkem fyzično moc nevnímá. On sám už odešel a teď chce akorát vykoupit i nás ostatní.
Polák Neckiewicz mu říká Mesiáš, posmívá se mu, ale vzápětí s ním jako silně věřící debatuje o Kristovi celou noc, ani jeden z nich totiž nemůže usnout dřív než ve tři ráno. Ve většině buněk se svítí dlouho. Rád se večer procházím po kruhové chodbě vedoucí po obvodu centrální budovy, ze které naše osobní garsonky vyrážejí jako paprsky ze sluníčka, a napevno zasazenými okny se dívám na kolegy nebo kamarády snažící se zabavit během posledních hodin zdejšího pětadvacetihodinového dne, který nám byl dopřán, abychom stárli ještě rychleji než na Zemi, kde jsme nestáli přes čtyřicet let, kam se nevrátíme, ačkoliv naše loď Afrodita bezpečně a zcela funkční klimbá na vrcholku nejbližšího kopce.
Degradovali jsme ji na pouhý vysílač, poněvadž někteří z nás jsou stále činní, postupují podle seznamu úkolů a poctivě posílají výsledky bádání zpátky na Zemi, aby je zpracovali lidé, kteří nás budou znát maximálně z fotek. My už bychom cestu opačným směrem nepřežili, a tak nás nikdy nikdo nepřivítá, jako se s námi loučili. Našimi posledními slovy budou syrová vědecká data. Předposledními ten hloupý hromadný pozdrav, který jsme nahráli a rychlostí světla katapultovali hned po přistání.
Ten videozáznam se nejspíš jako jediný dostane mezi obyčejné lidi, anebo ho možná raději nikdy neukážou, neboť na něm uvidí skupinku dědečků a babiček, kteří ovšem nejsou ani otci a matkami, shromáždění plesnivých a vrásčitých důchodců pronášejících sborové: „Jsme tady!“ s pouhým zbytkem nadšení a elánu, ubohým stínem vzrušení a nedočkavosti z počátku cesty, kdy jsme byli mladí, takzvaně na vrcholu. Kvůli délce letu se stanovila věková hranice, budoucímu členu posádky mohlo být nejvíc třicet pět let, tady tedy na rozdíl od politiky triumfovalo mládí.
Dnes se domnívám, že se snad mělo jít ještě níž, mohly se vyslat desetileté děti. Díky progresivní výchově a téměř úplné automatizaci všech funkcí lodi by veškeré pochybnosti o jejich schopnosti přežít bez dospělých odpadly a na potřebnou erudici by se za ty roky zmohly snadno. Hlavně by vylezly stále při síle, s množstvím života před sebou, dokázaly by toho víc…
Sofie, za kterou se občas při procházce chodbou zastavím, má ještě vyhraněnější názor.
„Pepi, Pepino,“ říká mi často smutným hlasem, „byli moc netrpěliví! Poslali nás příliš brzo!“
Já na to neodpovídám, většinou se snažím přemoct divný stesk, který mě přepadá.
„Podvedli nás, Pepino!“
Pokyvuji hlavou, ale říkám si, že to my jsme podvedli sami sebe, když jsme souhlasili s touto jednosměrnou vyjížďkou. Sofie si zatím zapálí cigaretu v prastaré špičce, dá si nohu přes nohu a oči jí v tlumeném namodralém světle zeskelnatí.
„Měli s tím ještě počkat,“ povídá.
„Ano, jenže všichni se chtěli předvést. Politici, konstruktéři, my“ promluvím tiše.
„Mohlo se to odložit.“
„Lidé na to čekali, bylo jim to slíbeno.“
„Ale takhle se to nemůže dělat,“ vyfoukne Sofie kouř a upřeně se na mě zadívá. „Už se to nesmí opakovat!“
„Tak zajdeme do Afrodíty a vzkážeme jim to.“
Sofie se usměje a já v ní rozpoznávám italský šarm a eleganci, kterou se jí tenkrát na lodi dařilo tak skvěle skrývat do culíku staženými vlasy, málomluvností, intenzivním studiem čehokoliv, abychom ji dnes potkávali ve vlastnoručně ušitých černých šatech na ramínka s hlubokým dekoltem, aby se z vědkyně, z prvotřídní odbornice na exoplanety, jejich hledání, určování na nich panujících podmínek – byla jedním z trojice lidí, kteří rozhodli, kam přesně se poletí – stala stárnoucí filmová hvězda, bývalý sexsymbol, třebaže se to v této situaci zdálo zbytečné.
„Nevíš, jestli plánovali stavět další loď? Nepamatuješ se?“ zeptá se a mávnutím ruky roztočí prostorovou projekci našeho nového domova s povrchem zmapovaným z devadesáti procent. Jediné dva nudlovité kontinenty se honí v ostrůvky poďobaném oceánu.
Je to práce našeho geologa, geografa a kartografa Saskopulose, který si tady doopravdy přišel na své. On je šťastný, má celou planetu pouze pro sebe. Každý den vylétá z hangáru Afrodíty v malém průzkumném letounu a objevuje nová místa. Brzo se chystá vydat pod povrch. Jsou zde prý rozsáhlé jeskynní komplexy. Saskopulos účastí na tomto mezihvězdném letu vyhrál, až na dva infarkty, které utrpěl přímo v kokpitu. V obou případech ho zachránil diagnostický oblek, jenž zabudovanou sadou nástrojů, rentgenem, ultrazvukem, CT, EKG, EEG, pravidelnými rozbory krve, slin a jinými dokáže včas varovat nebo alespoň s velkou přesností okamžitě určit, co se v těle děje, a samostatně v omezeném počtu situací zasáhnout, například defibrilovat.
Nevím, co ode mě chce Sofie slyšet. Paměť ještě určitě neztratila. Její obavy jsou hrané, ale to asi souvisí s její novou identitou.
„Stoprocentně nepostavili žádnou další loď jako Afrodita,“ řeknu jí. „První lidé odletěli na planetu mimo naši Sluneční soustavu. Lidstvo bylo nadšené, nejvíc my… A to stačí, podobný let by už neměl smysl. Takže se neboj.“ Vstanu a v kolenou mi zapraská, šouravě se dobelhám k oknu. Zrovna vychází zdejší měsíc s vlastním malinkým satelitem, který jde okem pozorovat, jen když se zdánlivě nachází mimo kotouč měsíce.
„Aby to mělo praktičtější využití, budou muset poslat stovky, nejlépe tisíce lidí,“ řekne Sofie.
„Přesně, vyberou se celé rodiny, naráz Se přesune menší město.“
Nás dvacet muselo být takzvaně svobodných, pokud možno bez sourozenců, s rodiči už po smrti. Byli jsme lidé zcela zabraní do práce, zároveň ale schopní rozumné interakce s jinými lidmi, žádní chroničtí samotáři. Obytné prostory Afrodíty i této budovy se navrhovaly tak, aby měl každý svůj osobní kout, a přitom se mohl kdykoliv během chvilky setkat s ostatními. Spolu s můstkem, společnou místností, pěstírnou a chlívky patřily soukromé kabiny do jediných oblastí s gravitací. Na tiché, zato nepřetržité víření rotoru za stěnami si člověk musel zvyknout. Technička Murrayová, v podstatě správce lodi, tvrdila, že jde o závadu v izolaci, ale opravit to nedokázala. Zpočátku jsem si vůči tomu otravnému zvuku vzdálené ždímající pračky vypěstoval silnou idiosynkrasii a neustále si Murrayově stěžoval. Když jsem pak neklidně usínal, chodila za mnou a šeptala: „Shh, Pepa… Look! Stars are out tonight!“ V těch chvílích jsem si říkal, že ji musím naučit češtinu, poněvadž jinak ji už nikdy neuslyším.
Dívám se na vycházející měsíc a Sofie si stoupne těsně za mě, že ve zbytcích vlasů cítím její dech. „Bude to muset být obrovská loď.“
„Hm. A co až se rozhodnou letět ještě dál? Cesta delší než lidský život, několik generací.“
„Kdo nastoupí na loď s jistotou, že v ní zemře, aniž by viděl jiný svět?“
Otočím se k Sofii tváří, můj stín zakrývá celou její postavu, jen husté stříbrné vlasy se lesknou. „Ten, kdo je na to připravovaný odmala, nebo ten, kdo musí… A někdo bude chtít i tak.“
Sofie se otřese. „Budou důležitější než my… He, co jsme vlastně byli my?“
Mohla by hrát svůdnou vdovu zahalenou v černém šátku, přímo tady, v těchto kulisách, huňatý bílý koberec, pohodlný rudý gauč, dlouhé krémové závěsy a tenká vrstva cigaretového kouře u stropu. Pozemský pokoj. Zlehka Sofii odstrčím, abych mohl projít, a když ji míjím, řeknu co nejklidněji: „My jsme byli romantika.“
Nebylo to špatné, zdaleka ne. Nikdo se nezbláznil, nepovraždil! jsme se, ani se nepropadli do zoufalství a nudy. V mnohém to byla oproti životu na Zemi spíš úleva. Navždy jsme se osvobodili od peněz, byrokracie, shonu, a jak nám neprozíravé připadalo, starání se o čas vůbec. Na druhou stranu se náš zaběhnutý denní režim příliš nezměnil. Zabývali jsme se svými obory a výzkumy, sice v chudších podmínkách, ale až na výjimky nijak okleštěných, a vzdělávali se v dalších oblastech, často takových, nad kterými bychom na Zemi posměšně mávli rukou.
Větší část mých kolegů se musela naučit alespoň základům praktické řezničiny, protože pokud jsme chtěli čerstvé maso, nikdo za nás náš dobytek neporazil. Stejné to bylo se zemědělstvím, ačkoliv jsme plodiny pěstovali převážně hydroponicky, takže s nimi moc práce nebylo. Potravu pro zvířata zajišťovala geneticky modifikovaná tráva denně dorůstající do výšky deseti centimetrů přímo v chlívcích. Zvířat bylo ostatně vždy jen pár potřebných kusů a stálý chov se zajišťoval takříkajíc díky zkumavkám se zmraženým obsahem.
Když jsme toho měli dost, opět jsme udělali to, co na Zemi, jenom místo nasednutí do auta nebo ujití několika bloků jsme ve stavu beztíže přepluli chodbu a setkali se u skleničky, kterou jsme si museli dolévat navzájem. Mezi jedenácti muži a devíti ženami přirozeně došlo k bližšímu seznámení. V tomto směru jsme se chovali velice volně a já myslím, že za to mohla neexistence vnějšího odsouzení, tady nás nikdo třetí nemohl obvinit, znechuceně se na nás podívat, pomluvit nás. My sami jsme totiž drželi při sobě, semkla nás spontánnost a samozřejmost celé věci. Respektovali jsme odmítnutí, naštěstí nikdo z nás nebyl odmítán neustále, a donucování nepřicházelo v úvahu. Žili jsme nevázaně, ale neprojevovalo se to perverzí, vulgárností, spíš odhozením naučeného studu, někdy snad i frustrací, zavržením mechaniky.
Naše čtyřicetiletá cesta mezi hvězdami rozhodně nebyla trýznivým čekáním, ovšem ta malá planeta kdesi v temnotě nepochybně blahodárně působila na naši psychiku. Bez ní, bez myšlenky na to, co tam asi najdeme, přičemž Sofiino bádání nás silně navnadilo – bohužel se v mnohém spletla, pro některé, zvlášť pro mě, až katastrofálně, vyvolalo to ve mně jakýsi osobní pocit křivdy, kterého se při večerních návštěvách těžko zbavuji – ale nebýt jejích přednášek, nikdy bychom nebyli tak klidní. Stačila nám představa na okraji mysli a roky mohly plynout.
Až když týden před přistáním náhle zemřel v třiasedmdesáti Renoir, došlo nám, že nejsme kolonizátoři, ale jen krátkodobí návštěvníci. Poprvé jsme se také zamysleli nad pokynem, který nám po celou dobu připadal nejméně důležitý, skoro nesmyslný. Poslední živý člověk nastoupí do Afrodíty naplněné vzorky z nového světa a nasměruje ji zpátky na Zemi. Najednou nám připadlo, že to jeden z nás udělá příliš brzy.
Jako první lidé jsme stáli na exoplanetě a bylo to skvělé. Saskopulos se držel za srdce, Rip se opíral o hůlku, Chenová si mnula artrózou zkřivené prsty, já chrchlal a Renoir ležel v rakvi. Neletěli jsme dost rychle.
Ray Miller právě vztyčil jedenáctý kříž a s rukama v bok si ho zádumčivě prohlíží. Rád by si po práci zaslouženě odplivl, vidím, jak špulí rty, olizuje si je, ale bublina kolem hlavy mu v tom brání. Nosíme je jen kvůli obavám z mikroorganismů, prostředí je jinak zcela vhodné, atmosféra dýchatelná, ozonová vrstva dostatečně silná. Pláže se tady táhnou na tisících kilometrech a my si zatím na jejich písek nesáhli holou rukou, nevykoupali jsme se ve zdejším veleoceánu.
Gregory nám přísně nedoporučil chodit ven bez ochranného oděvu a až na Neckiewicze dlouho nikdo moc nereptal. Jsme starší lidé, i slabší nákaza čímkoliv nás může vážně ohrozit. Gregory sám se venku neukázal od doby, kdy se dokončila stavba této budovy. Hermeticky se uzavřel do své laboratoře a pouze mě výjimečně, snad z lítosti, pouštěl dovnitř, abych mu postaru uvařil agar, nakoukl do mikroskopu, popřípadě donesl nové myši, protože ty předešlé byly prý málo rozmanité.
Většinou jsme však za ním chodili posedět u oběda nebo u večeře před prosklenou stěnu a přes mikrofony a reproduktory ve stropě se bavili, jak to s těmi bakteriemi tedy opravdu je, kam už dospěl. Gregory nám rád v podivné stařecké škodolibosti vykládal a popisoval, jaké nové choroby bychom mohli chytit, co by provedly s našimi těly, a jistě to bylo zčásti založeno na jeho zkušenostech, ale jen málokdy se nepouštěl do příliš divokých spekulací, čehož využíval Neckiewicz. Zrovna minulý týden se zase chytli.
„Takhle to nebude,“ vrtěl Neckiewicz hlavou nad jednou Gregoryho vizí.
„Není na tom nic nereálného,“ řekl Gregory za sklem a pootočil se na židličce jak od klavíru.
„To netvrdím, ale tady se to nestane.“
„Může k tomu dojít velice lehko.“
„Ne,“ usmál se Neckiewicz roztrpčeně a zaklepal prstem na sklo. „Já si myslím, že seš hypochondr! Máš strach, seš zalezlej, a tak nechceš dopřát ani nám Ostatním.“
Gregory si podržel mističku s nudlemi u úst, hlasitě usrkl, utřel si bradu a řekl: „Já přece nikomu nemůžu nic zakázat.“
„Právě že důvěřujeme tvojí odbornosti, jenže ty seš asi nakonec šarlatán!“
„O tom, že bude nezbytné nosit ochranné obleky, bylo rozhodnuto už na Zemi. A já s tím Souhlasím.“
„Ale teď už bys měl vědět, že to není nutný! O nějakým nebezpečí bysme mohli mluvit, kdyby tady existovaly vyšší organismy, jak se předpokládalo, ovšem nejsou tady. Ti mikrobi, kterýma nás strašíš, ani nevědí, co s náma udělat!“
Pro mě největší Sofiina chyba, slibovala nám nejméně ekvivalent trilobitů, a mně by to stačilo. Takhle jsem totiž jen směšnou postavičkou, tragikomickou, zoolog na místě, kde se žádná zvířata nevyvinula. Na Zemi jsem mohl… ale to nemá cenu.
Jestli si nás někdy bude lidstvo připomínat, pak jako první mezihvězdné cestovatele, pionýry. To, čeho jsme ve svých oborech dosáhli předtím, abychom vůbec byli vybráni, nikoho zajímat nebude.
„Nemáš žádnou zodpovědnost, Wlado,“ řekl Gregory. „Tady bysme moc riskovali, kdybysme vycházeli z pouhých předpokladů. Ale jestli musíme, tak věřím, že v naší situaci je nejbezpečnější předpokládat to nejhorší. Nemáme ponětí, jak by naše tělo reagovalo na naprosto cizí mikroorganismus.“
Sotva Gregory skončil, Neckiewicz se mladicky vymrštil ze židle, které jsme si k laboratoři přinášeli z kuchyně, a zoufale zalomil rukama. Kromě mě tam seděl ještě Saskopulos s Murrayovou. Tu už hádky mezi těmi dvěma nepřekvapovaly, i když tato se vyvíjela prudčeji než normálně, a tak si něco prohlížela na ovládacím panelu na stěně, zato obvykle živý Saskopulos seděl se sklopenou hlavou, jako by ho něco trýznilo.
„O co se teda můžeš s náma podělit?“ ptal se Neckiewicz a díval se přitom kamsi do chodby. „Něco novýho?“
„Já nebudu zveřejňovat nedokončenou práci, musím.“
„Rozhodl jsem se ti totiž pomoct, víš? A s výsledkama se podělím hned!“ Neckiewicz teď stál těsně u skla. Vypadalo to, že k němu přimáčkne obličej a posměšně zachrochtá. Dosud klidný Gregory rychle zamrkal.
„Vyzkoušel jsem pár věcí,“ pokračoval Neckiewicz. „Tak třeba z barvení nevycházejí ani jako grampozitivní ani jako gramnegativní.“
„Všechny? Všechny druhy?“ vmísil jsem se do toho. To přimělo Murrayovou, aby začala dávat pozor, a i Saskopulos na mě pohlédl zpod obočí.
Neckiewicz se pousmál a pak hned zvážněl. „Je jen jeden druh. Nenašel jsem žádný rozdíly, neliší se. Vzorky jsem měl z různých míst. Třeba mi to Gregory vyvrátí?“
Gregory mlčel, s rukama mezi stehny zíral k patě stěny.
„Nevím, jestli se dá dokonce mluvit o druhu,“ říkal Neckiewicz nyní výhradně nám třem, ale Saskopulos se tvářil, jako by to už slyšel. „Pozoroval jsem to několik týdnů. Nerozmnožuje se to, nevytváří kolonie. Měnil jsem tomu prostředí, zvyšoval koncentraci kyslíku, potom snižoval na nulu, zamrazoval jsem to, ohříval, dával do kyselin, do zásad… A reaguje to, ale minimálně.“
„Tím chceš říct, že to přežívá skoro všechno?“ ptal jsem se.
„Jo. Podle mě kvůli tomu, že je to živý tak napůl.“ Neckiewicz se pomalu posadil a promnul si oči. „Nevím, co tím vlastně myslím. Snad že je to něco mezi částečně fungující buňkou, řekněme nedovyvinutou, a obyčejnou neživou sloučeninou. Jak přesně to pracuje, jestli třeba dochází k nějakýmu přepínání… Raději nic, to je nejspíš blábol. Na to mám málo znalostí. Ale Gregory by mohl…“ Tentokrát upřímně pohlédl na Gregoryho, s touhou dozvědět se víc, zatímco Saskopulos opět sklopil hlavu, jako by celou záležitost už jednou prožil. Murrayová chvíli čekala na odpověď, ale když se nic neozvalo, zvedla se a odešla.
Pouze já se přidal k Neckiewiczovi a zíral na Gregoryho, který se tolik provinil proti sdílení informací, asi aby se v případě nějakého velkého omylu nepodobal Sofii, ovšem s mnohem horšími důsledky než krátkodobou všeobecnou rozladěností a setrvávajícím pocitem zbytečnosti jednoho dávného zoologa, neboť já už jím nejsem mnohem déle, než jsem jím kdy byl.
Neckiewicz ovšem nabídl ještě jiné vysvětlení. „Ty ses leknul, co?“ téměř křičel na Gregoryho. „Myslel sis, že tady najdeš prostě jen nějaký nový druhy a pojedeš. Jenomže ony to nakonec nejsou bakterie, plísně, houby, viry, hm? Je to něco jinýho, co ti připadá, jako kdyby to patřilo do odlišnýho oboru, jako kdyby měl doktor mluvit o anatomii robota! Ale nechtěls být druhej Pepa!“ mávnul ke mně Neckiewicz rukou.
Takhle nerudným se stal až k stáru, i když během letu nemálokrát hovořil o Polsku a Polácích s jistou pomstychtivostí v hlase, přirovnával mnohá bezpráví a katastrofy, které se přihodily jeho národu, k osudu Židů, a pokud byl někdy vztahovačný a útočný, pak v době, kdy ho přepadaly obavy, že se zase určitě někdo pokusí Polsko rozkouskovat. Od přistání se však o Polsku už nezmínil, přestože byl větší patriot než naši čtyři Američané. Podle mě na ně raději dobrovolně zapomněl a ponechal si jenom tu nevrlost.
Při jeho výběru mezi posádku se nicméně asi musela stát chyba, měli jsme přece být svobodní, bez vztahů. Bohužel i my ostatní jsme si moc pozdě uvědomili, že člověku se nestýská jen po jiných lidech. Dospěli jsme na lodi, kde budeme i pochováni, nikdo tady totiž nechce zůstat. Navzájem si slibujeme, že se o to postaráme.
„Pepa, we have a deal right?“ sdělila mi nedávno Murrayová.
„Proč to chceš po mně?“
„You have nothing else to do…“ Česky se nenaučila.
Po dlouhé odmlce, kdy se Gregory narovnal na židličce a osušil si čelo, tiše odpověděl: „S ohledem na všechno, cos řekl, si přesto stojím na svém. Nemůžeme riskovat…“
Neckiewicz ho zastavil rukou se vztyčeným ukazovákem a semknutými rty. Takto ztuhlý vstal a odkráčel. Zůstali jsme na místě, poněvadž jsme očekávali, že šel pro nějaké důkazy nebo kladivo, kterým by rozmlátil prosklenou stěnu. Dokonce jsme ani nezastavili Gregoryho, který se zbytkem nudlí přešel do druhé místnosti laboratoře, kam už nebylo vidět.
Za chvíli jsme uslyšeli známý hlas křičet: „Tak jo! Jo!“ a zapípání dveří, které se ozývá, kdykoliv někdo vstoupí z chodby do předsíně, kde visí ochranné oděvy a odkud stačí přejít přes dezinfekční sprchy, aby se člověk dostal ven. Se Saskopulosem jsme se zrovna dobelhali k nejbližšímu oknu, když Neckiewicz úplně nahý vyklopýtal na drobný štěrk. Hubený a s prověšenou pokožkou se začal venku na sluníčku točit jako malé děvčátko. Jelikož se Gregory určitě nedíval, nemělo jeho počínání nijak velký smysl, a proto jsme taky bušili na okna, aby se uklidnil, a naznačovali mu, ať se dobrovolně odebere do karanténní místnosti, která má samostatný vchod. Nereagoval a dál nerytmickým krokem tančil okolo budovy. S pomocí Ripa a MacArthura jsme ho na karanténu museli dopravit násilím.
„Já už takhle ven chodím přes rok!“ říkal nám. „Pojďte sem teda všichni za mnou!“ To jsem mohl díky svým večerním procházkám po chodbě vyvrátit, ve dne by si ho někdo určitě všiml, navíc po dvacáté první hodině se hlavní dveře daly otevřít pouze osobní kartou a každý takový pozdní odchod se kvůli bezpečnosti přesně zaznamenával do systému.
Podobná zařízení se běžně používala v domovech pro seniory na Zemi. Ostatně celá naše budova se jim v lecčem podobá, vybavení v koupelnách, kuchyni, bezbariérovost. Tenkrát mysleli na naše pohodlí. Dvacet rakví vyšší třídy, z nichž jednu už využívá Renoir, umístěných v chladírně Afrodíty to potvrzuje. Poslední člen posádky do té svojí asi bude muset uléhat jako Drákula a doufat, že ho smrt zastihne, když zrovna bude v ní.
Ray Miller jako by si také vzpomněl na událost s Neckiewiczem z minulého týdne. Šmátrá prsty u uzávěru bubliny a pak si ji sundá, aby si konečně mohl odplivnout. Jestli jsem jediný, kdo ho přistihl, měl bych se zachovat zodpovědně a rovněž ho vyčlenit do karantény, už jen aby to bylo spravedlivé vůči Wladovi, který v ní stále zůstává. Inkubační doba může být mnohem delší a my se nechceme proviňovat proti předpisům, které jsou rozumné.
Na Wladowo vybídnutí jsme samozřejmě prostudovali materiály vzniklé během jeho tajného výzkumu a ve většině věcí jsme mu dali zapravdu, hlavně v tom, že nemáme ponětí, s čím jsme se to setkali, ale právě v důsledcích tohoto společného závěru jsme se s ním rozešli. Nemůžeme přece střízlivě tvrdit, že když něco není bakterií, virem atakdále, tak nás to neohrozí. Naopak na prvním společném shromáždění od přistání jsme se shodli, že se musí zpřísnit kontrola lidí a věcí, které přišly do styku s venkovním vzduchem, jelikož dezinfekční sprchy se kvůli odolnosti organismu ukázaly jako částečně neúčinné.
Na polovině ochranných oděvů jsme potvrdili přítomnost, jak se zdálo, naštěstí neaktivních jedinců, a to v malých počtech. Při vyšetření diagnostickým oblekem a následně Ripem se však přímo v nás na rozdíl od Neckiewicze nic neobjevilo. U něj se organismus identifikoval v krvi i moči. Ale ani po týdnu se s ním po zdravotní stránce nic neděje. Po každodenní prohlídce Rip zatím vždycky prohlásil, že veškeré problémy jsou způsobeny pouze stářím.
Chtěli jsme vědět víc od Gregoryho, ale ten od konfrontace s Wladem nevylezl z druhé místnosti laboratoře. Míval uvnitř určitou zásobu jídla a tak ho ještě necháváme v klidu, spíš se bojíme, že nám nic nepoví, neboť nic vědět nebude, že si místo vědecké práce sklesle hraje s bílými myšmi, aby mě pak zdánlivě zaměstnal a nebyl v tom sám.
Ray ještě jistě bude venku, já teď nechci nikoho burcovat a svolávat. Jdu se raději podívat za Neckiewiczem. Nese to dobře, za tu dobu na nás ani moc nekřičel. Předvedl nám, co chtěl, a asi neochvějně věří ve svůj názor, je spokojený. Teď jen čeká, až se o tom přesvědčíme i my.
„Jenže tady můžeš být hodně dlouho,“ říkám do mikrofonu u obrazovky na stěně karantény. Kamera uvnitř mi ukazuje na posteli rozvaleného starce.
„Neseš mi jídlo?“ slyším ho zabručet.
„Dokud to v tobě bude, tak se ven nedostaneš.“
„Šak uvidíte, že mi to nic neudělá!“
„Nemusí, můžeš totiž být jen přenašeč.“
Wlado se převaluje na záda a mává rukou nad obličejem, jako by odháněl mouchu. „Díváte se na to, jako bysme byli na Zemi… Zavolej sem Saskopulose!“
„Ještě se nevrátil,“ povídám.
„Vždyť letěl včera ráno.“
„No… Taky kdovíkam.“
Wlado si pomalu sedá. „Letěl se podívat k jeskyni, tři sta kilometrů odsud. Letadýlko má přece maják, dá se to ověřit.“
„Jo, ale nikdo se o to nestará. Zapomínáme…“
Sešli jsme se, učinili návrhy, shodli se a jediným skutečným výsledkem je, že starý unavený doktor s prořídlým vousem provede rutinní prohlídku a odebere se zpátky do pokoje na svoji lenošku, a kdyby to neudělal, nikomu by na tom nezáleželo. Možná první čtyři dny se někdo zajímal, ale teď už ne, teď je Ray venku a odložil bublinu, a pokud na to neupozorním já, tak nejspíš nikdo. Sofie kouří ve svém salonku, Gregory se možná oběsil, MacArthur s Williamsovou spí, Chenová šlechtí rostliny v pěstírně Afrodíty, Renoir je mrtvý…
„Pusť mě, Pepo,“ říká Neckiewicz a dívá se přímo do kamery. „Pudem se po něm podívat.“
„Mohl dostat další infarkt.“
„Jo, kvůli tomu, co tam našel. Dělali jsme na tom tak trochu spolu, víš? Zjistili jsme, že největší koncentrace těch… napolo živých sloučenin je právě v blízkosti jeskyní.“ Loktem se opírá o koleno a dlaní si projíždí plesnivé vlasy. „Saskopulos dělal rozbory kůry obou kontinentů, v každém převažuje odlišný prvek. Taky mi dovezl vzorky oceánské vody, oproti vodě třeba z Atlantiku je nezanedbatelně kyselejší, jako trochu silnější citronová šťáva.“
Do průzkumného letounu se vejdou dva lidé, mohl jsem se Saskopulosem létat nad ostrovy, podobně jako jsem se kdysi vznášel nad Amazonií nebo pouští Gobi, ale nikdy jsem ho nepožádal. Sofiin omyl mě příliš omráčil a nevypadá, že bych se měl vzpamatovat. Hodně mi toho tady uniká…
„A ty položivý anorganismy považujete za ekvivalenty elektronů?“ ptám se nedůvěřivě.
„To se teď tak prvotně nabízí, že?“ říká Neckiewicz, který vstal z postele a přiblížil se na metr k obrazovce na své straně. „Ale já to netvrdím. Taková věc by se přece měla nějak projevovat, jenomže zatím se nic tak neobvyklýho nestalo, alespoň ne na povrchu.“ Najednou je opatrný, neunáhluje se. „Větší smysl by dávalo, že to je zkrátka mezistupeň ve vývoji života… a to ostatní s tím nijak nesouvisí.“
„Proč by toho nejvíc bylo v jeskyních? Co voda?“
Wlado krčí rameny a kruhy pod očima mu ještě víc tmavnou. „Za ten týden jsem toho mohl hodně zjistit.“
„Budeš mít třeba ještě deset let,“ povídám.
„A kdo poleze do jeskyní? Jedinej Saskopulos má nějaký zkušenosti… Zmáčkni to tlačítko, pusť mě a pudem!“ Odvrací se od obrazovky a začíná chodit po místnosti, jako by už pro svoje osvobození udělal všechno, co se dalo.
Pořád myslím na mávající lidi u střediska, vidím se, jak před nimi stojím ve své současné podobě a snažím se jim vysvětlit urážlivou úzkost člověka, kterého vybrali ze stovek možných kandidátů, aby si toho potom vůbec necenil. Bohužel se prostě necítím víc povznesený, než kdybych se nacházel na dně Tichého oceánu, na afrických pahorcích, uprostřed pole někde v Česku. Tady mám jen pár telátek, prasat a slepic, desítku myší a osmnáct lidí, všechno sem muselo být přivezeno.
„Oh, Pepa, why are you so sad?“ ptala se mě jednou Murrayová a já jí řekl: „Nelíbí se mi tady!“ A stejnou věc bych řekl i mávajícímu davu.
„Já tam pudu sám,“ povídám Neckiewiczovi.
Vrtí hlavou. „Mohl padnout do nějaký trhliny, sám ho nevytáhneš.“
„Vezmu si dva záchranný drony, ty ho unesou.“
„Dyť mi sem můžeš dát jeden oblek, já si ho obleču a nikomu se nic nestane.“
„Ne… Říkals tři sta kilometrů? To tam budu akorát před setměním.“
„Vem si s sebou teda aspoň kohokoliv jinýho,“ domlouvá mi Wlado. „Fakt nejezdi sám.“
„Do půlnoci budu zpátky… Nechci tady zůstat jako poslední…“
„Pomodlím se za tebe.“
Tenkrát jsem míval často návštěvy, přicházeli úplně cizí lidé. Krátce před odletem jsme byli slavní. Ti muži a ženy sedávali v mém obývacím pokoji, zatímco jsem jim připravoval pití, a vzrušeně se třásli, jako by tím, že se mnou budou mluvit, vzrůstaly jejich nulové šance na to letět také. Většinou jsme se dohadovali, jaké to tam asi bude, nadšeně jsem jim parafrázoval Sofiina zjištění. Všechno se nám zdálo tak zřejmé, řešili jsme vlastně jen detaily, že jsme vůbec nepochybovali o úžasnosti celé záležitosti.
Situace z Marsu, kde se stala ta hrůznost, se nemohla opakovat už kvůli pokroku, kterého jsme od té doby dosáhli. Na Afroditě se to potvrdilo, ale pořád jsme nevyřešili, poněvadž to je otázka svobodné vůle, co udělat s člověkem, který se vzbouřil, neboť přišel o to, co miloval, vzduchoprázdno ho vcuclo, místo aby je vyplnil, prozkoumal.
Kdybych sem přiletěl mladší, mohl bych možná někoho zabít, než bych se stačil vzpamatovat, akorát bych musel vyvinout větší úsilí. Tomu na Marsu stačilo v záchvatu ponorkové nemoci přerušit rozvod kyslíku po ubikacích, jak se to alespoň oficiálně tvrdilo. Neveselé příběhy v rámci triumfu lidstva jsou totiž odsouzeny nejmíň k částečné cenzuře.
Osobně jsem na Zemi neposlal ještě žádný vzkaz, teď, když jsem uvnitř Afrodíty, abych nastoupil do obojživelného vozidla a vyjel směrem na západ podívat se po Saskopulosovi, je myslím správná chvíle. Usedám do křesla na můstku a zapínám nahrávání:
„Ahoj, tady Josef. Jsem starý, ale na začátku století jsem patřil k týmu přírodovědců, kteří během pěti let aktivity objevili a popsali desítky nových druhů zvířat. Patrně potom velice úspěšně pokračovali i beze mě, že? Představuju se, poněvadž nevím, kdo tam u vás teď sedí… Nejspíš nemáte ponětí, kdo jsem… Máme tady určitý problém. Gregory, vyhledejte si ho v databázi, se lekl, že se stane mnou, a proto nám lhal o vědecky závažných věcech. Zamlžil nám existenci jakéhosi poloorganismu, jehož záhady pravděpodobně nestihneme rozluštit, jelikož brzo zemřeme. Veškeré zásluhy patří Neckiewiczovi a Saskopulosovi, první tu lež odhalil a druhý mu pomáhal. Já v tomto směru a ani v jakémkoliv jiném nepřispěl vůbec ničím, i když vám to sděluju. Během letu jsem se snažil pokračovat v práci ze Země, katalogizovat, popisovat a tak dále, pozoroval jsem myši, spal s Murrayovou… Od přistání nedělám nic, akorát se procházím po chodbě. Až dneska se k něčemu chystám, pojedu zachránit Saskopulose. A jinak… znova bych neletěl, pusťte to prosím lidem, ať se zasmějí, protože vy už jste zase určitě někde jinde, co? Zrovna třeba někam letí loď plná lidí, kteří se na ní narodili… To za nás ještě nebylo. My když jsme někam nasedli, tak jsme chtěli ještě živí opět vystoupit. Člověka pak mrzelo, když se ocitl na špatném místě. Tak to aspoň vnímala jedna osoba. Já. To je všechno… Ať se vám daří!“
Spokojen se vzkazem, který smaže hned první člověk, co ho uslyší, aby neztrapnil lidskou rasu, odcházím do garáže. Učili nás v tom jezdit, z nějakého důvodu je to obrněné vozítko, ale zvládne stovku za hodinu v terénu.
Jedu přímo do zapadajícího slunce, ani jsme je nijak nepojmenovali. S nikým kromě Raye jsem se nerozloučil. Seděl opřený o kříž a vítr mu čechral proužky vlasů.
„Mojí dceři teď někdy bude čtyřiačtyřicet,“ sdělil mi něžně.
Zbláznil se, má už na to věk, stařecká demence a jiné. Anebo ne, potom na tom ale jsem vcelku dobře.