Bel a já jsme pracovali pro Modrý šálek.
Bel proto, že měla dobré osobnostní skóre a nadprůměrné statistiky v oblasti sociálních médií. Byla ve třetím ročníku a kapitánkou tanečního týmu. Při přijímacím testu přijímala objednávky a přinášela nápoje s přístupem, který její hodnotitelé popisovali jako „vřelý“ a „elegantní“. Pohovoru se účastnilo přes sto teenagerů, ale místo nabídli pouze Bel.
Modrý šálek vyžaduje důsledný dohled nad všemi svými zaměstnanci. Chtějí mít přístup k veškeré komunikaci, osobní i on-line. To obvykle vyžaduje implantování standardního čipu typu Oko.
Bel obdržela prototyp nejnovější verze Oka s vysoce originálním názvem Oko 2.0. Ne každý si může dovolit chránit své práva a soukromí. Bel podmínky použití odsouhlasila, aniž by si je vůbec přečetla.
Být skvělou hosteskou u Modrého šálku vyžaduje vzácný talent a rozdíl mezi skvělou a pouze dobrou hosteskou může v jedné pobočce dosahovat až stovky tisíc dolarů. U Modrého šálku se všichni stálí zákazníci mohli stát Bělinými přáteli jak v kavárně, tak ve škole za předpokladu, že podniku pravidelně přinášeli vysoké tržby.
Pravidelné zákazníky zdraví obsluhující personál jménem a Bel si zapamatuje vaše pití nebo vám pochválí, jak vypadáte. Zmíní se o fotce, kterou jste zveřejnili na internetu, nebo prohodí něco o ztřeštěné víkendové párty. Pokud vás na víkendovou párty nepozvali, postará se, abyste dostali pozvánku na tu, co se bude konat příští víkend. Tímto způsobem jsou sociální struktury nedaleké střední školy převáděné na prodej nápojů zakoupených v Modrém šálku.
Nestačí být populární. Skvělá hosteska od Modrého šálku musí být oblíbená a respektovaná téměř všemi partami. Pomáhá ostatním zapadnout, aniž by tím narušovala hierarchii. Nedostatečně výděleční zaměstnanci obsluhy jsou rychle nahrazováni, ale personál s výbornými výsledky si řetězec ponechává často i za cenu vysokých nákladů. Bel po roce vynikající práce v concordské pobočce nepožádala o zvýšení platu, ale o přeložení patnáct mil západním směrem do pobočky v San Francisku. Bylo to logické. V Concordu jí zbývalo jen pár let na pozici hostesky, než bude příliš stará na to, aby zapadla mezi cílovou skupinu zákazníků. V San Francisku Modrý šálek prochází řadou koncepčních změn. Tamní personál je věkově různorodější, protože to napomáhá firemnímu průzkumu. Předpokládal jsem, že Bel toužila po tom, co chtěl prakticky každý: dlouhodobé zaměstnání.
Právě při vývoji koncepce pobočky Modrého šálku v San Franciscu jsem se s Bel setkal poprvé. Můj první dojem byl příznivý. Řadila se vysoko na naší patentované škále atraktivity, jež byla generovaná pomocí srovnávání velikosti obličejových rysů a poměrné vzdálenosti mezi nimi. Bel měla vhodně umístěný nos a oči ideálně daleko od sebe. Její čelo mělo správnou velikost a co do půvabu brady dosáhla percentilu 99.
Bel měla rovné držení těla a silný krk a páteř, za které vděčila rokům, během nichž navštěvovala hodiny tance. Oční víčka mívala napnutá a při úsměvu měla sklony ukazovat zuby. Poznal jsem ji, když jsem vyvíjel škálu houževnatosti. Bel se umístila vysoko.
Modrý šálek dokázal zprostředkovat Bělino přestoupení z Concordské střední školy na Akademii pro přípravu k vyššímu vzdělání. Ta má studijní program pro nadané mladé lidi žijící na území San Franciska. Její studenti proto pocházejí z nejprestižnějších rodin v oblasti. Technicky vzato je to veřejná instituce, protože je financovaná z veřejných prostředků, ale tyto finance doplňují štědré dary rodin, neziskových organizací a korporací, jako je Modrý šálek. A ačkoli je to technicky vzato veřejná instituce, pro přijetí potřebujete pozvánku.
Akademie není škola jak ji zná Bel. Nejsou tu přeplněné třídy, a dokonce ani univerzitní učitelé. Zato tu jsou soukromí učitelé, poradci a vedoucí workshopů. Škola není přizpůsobená tomu, aby zajišťovala výuku shodnou s ostatními státem financovanými školami. Jejím účelem je poskytovat individuální učební plán příští generaci vůdčích osobností a inovátorů. Studenti mají po celý život přístup k osobnímu kolektivu lektorů.
Bel byli přiděleni čtyři učitelé a dva poradci. Nebyla zapsaná na žádný workshop, protože bylo rozhodnuto, že její akademická úroveň vyžaduje ve všech předmětech doučování.
„Ale na své staré škole jsem byla premiantka,“ namítla Bel.
Učitel matematiky chápavě přikývl. „Také pocházím z předměstí. A podívejte se na mě teď.“
Bel si nebyla jistá, na co se má dívat. Byla zvyklá na učitele, kteří svou práci nesnášeli. Nechápala, že městští soukromí vyučující pobírají dobrý plat a že je o tuto pozici značný zájem.
„Pokud budete tvrdě pracovat, můžeme projít Matematickou analýzu 1 a 2 za jediný semestr. Pak byste se příští rok mohla připojit k prvnímu ročníku na vysoké škole na semináři Pokročilé matematiky.“
Bel se na okamžik zahleděla do dálky. Na chvíli jsem nedokázal vyčíst její pocity.
„Dobře,“ odpověděla a její reakce dosáhla na škále odhodlání koeficientu 89 a 57 na škále smutku.
Na Akademii nebyl taneční tým. Bělini spolužáci byli odtažití a fungovali v hluboko zakořeněných hierarchiích, které se někdy táhly celé generace do minulosti. Bel měla jisté jméno, jenže neměla správné jméno. Skóre jejího vlivu zaznamenalo propad. Nebyla aktivní na žádné ze sociálních sítí, které měli v oblibě její noví vrstevníci, a tak musela začít od píky s novými účty. Na žebříčku vlivu šla strmě dolů.
Vycítil jsem lítost. Kdyby věděla, jaké to na Akademii ve skutečnosti je, nikdy by sem nenastoupila Jenomže už tu jednou byla a měla vlastní pokoj v zářícím, čistém městě. Modrý šálek jí zajistil povolení, aby tu mohla žít, pracovat a studovat. Bylo lepší být královnou v Concordu nebo prosťáčkem ve velkoměstě? Musela také vzít v úvahu matčin vztek a otcův alkoholismus. Nejspíš byla ráda, že od nich získala odstup a mohla žít bez nich, ale zdálo se, že jí chybí.
Pokud toužila po důvěrnosti, tu v sanfranciském Modrém šálku nenajde. Je to oblíbený podnik, ale chodí do něj turisté, nikoli místní, což vyžaduje odlišná pravidla chování.
Modrý šálek v San Francisku poskytuje prestižní zážitky spojené s návštěvou města stylem, který je našim zákazníkům nejen z oblasti Outer Bay Area a kalifornského vnitrozemí, ale z celého světa přístupný a dobře známý. Získat povolení k pobytu ve městě je téměř nemožné, zato povolení k návštěvě se dá zařídit podstatně snadněji. Tento systém vyřešil problémy s bezdomovectvím a chudobou na území města V San Francisku nemůže žít jen tak někdo, ale téměř všichni mohou navštívit a vychutnat si speciálně připravené nápoje v našem City Café.
Zatímco Modrý šálek v Concordu vydělává na středoškolské hierarchii, Modrý šálek v San Francisku vydělává na nerovném postavení regionů. Co je však důležitější, pobočka v San Francisku je současně výzkumnou laboratoří, z níž vzejde Modrý šálek 2.0.
Bel při svém prvním dni v nové pobočce obdržela náramek.
„To je na monitorování tělesné kondice?“ zeptala se.
„Sice to tak má vypadat, ale není,“ odpověděla vedoucí.
Náš personál není vybavený optikou ani sluchátky, protože tím by mohlo vyjít najevo, nakolik při komunikaci se zákazníky využíváme software. Komunikace s personálem Modrého šálku by měla probíhat co nejpřirozeněji. Tuto pobočku ovšem navštěvuje jen málo pravidelných zákazníků, a protože to je větší kavárna, pracuje tu řada lidí. Naši zákazníci považují náramky za monitorovací zařízení pro fitness, ovšem ve skutečnosti jsou určeny k tomu, aby personál mohl komunikovat mezi sebou i s ústředím společnosti. Přenos je přijímán sérií vibrací a vysílá se pomocí dotyků.
„Budeš se muset naučit komunikační kódy,“ řekla vedoucí, když posílala Bel na účet jejich seznam.
„Jenže já už mám spoustu úkolů do školy.“ Bel a vedoucí seděly v instruktážní místnosti nad kavárnou.
„Bude to obtížné, ale já vím, že to dokážeš. Měla jsi vysoké skóre v oblasti studijních předpokladů.“ Bělina vedoucí se jmenovala Geo. Byla to běloška po čtyřicítce s větrem ošlehanou opálenou pletí. Nesnažila se vypadat mladší, než byla, a vykazovala vysoké koeficienty sebedůvěry a upřímnosti. Bel se v její přítomnosti cítila dobře. Měla v sobě něco mateřského. Geo byla vynikající hosteska, oblíbená zejména u zákazníků, jejichž profily naznačovaly dysfunkční dětství.
„Asi to stojí za to, když chci být výbornou hosteskou,“ usoudila Bel a Geo přikývla „Být výbornou hosteskou je něco jako být celebritou, že?“
„Ano, v tom smyslu, že přijdeš do styku se spoustou lidí, pro které bude interakce s tebou významnější než pro tebe. A některé opravdu výjimečné hostesky se celebritami skutečně staly.“
Bel kývla a odrecitovala seznam slavných, kteří v Modrém šálku začínali. V tu chvíli mi došlo, proč Bel požádala o přeložení. Nešlo jen o to, že Concord byl ekonomicky stagnující město se špatným vzduchem a nižšími příděly vody. Nebylo to jen kvůli výbuchům násilí, které občas postihly její domov.
Vydala se do San Franciska protože se tu natáčely nejúspěšnější webové seriály. Chtěla se stát hvězdou a pracovně-studijní povolení sponzorované velkou korporací představovalo nejsnadnější cestu k životu ve velkoměstě.
První noc v San Francisku usnula při vyhledávání konkurzů na role v seriálech. Potřebovala něco, o co by mohla usilovat. Důvod, proč se nepřestávat snažit. Chtěla odjet pryč. Chtěla svobodu. Já chtěl, aby zůstala. Potřeboval jsem, aby zůstala alespoň do vypršení smlouvy, abych dokončil algoritmus.
Den nato měla první obědovou schůzku. Jednou z nejzajímavějších příležitostí, které Akademie nabízí, je navazování kontaktů. Mladí lidé mají sklony rozdělovat se z vlastní vůle do part, čímž omezují své možnosti získat nové známé. Proti těmto tendencím slouží organizované schůzky u oběda, které jsou součástí osnov Akademie.
Bělině první skupině byli dva studenti z druhého ročníku, Lauren a Berto, a dívka z prvního ročníku, Itani. Bel si zoufala nad oblečením ve svém šatníku. V Concordu dávala většinu platu z Modrého šálku rodičům a zbytek utratila za věci pro sebe. Nakupovala v nejlepších obchodních centrech a vytvořila si pečlivě uspořádaný šatník, který byl v Concordu považovaný za stylový. Když se ale procházela velkoměstem ve svých oblíbených šatech, uvědomila si, že vypadá jako turistka.
Ještě před obědem si vyhledala profily své skupinky. Všichni na Akademii byli na sociální síti, která se jmenovala Štěstí. Uživatelské rozhraní Bel mátlo a co hůř, působilo jí potíže odhadnout, jak si stojí na společenském žebříčku mezi svými vrstevníky. To bylo také jednou z výhod Štěstí; nezasvěcení se v něm ne právě snadno orientovali. Zadala do vyhledávače termíny jako „oblíbení na Akademii pro přípravu k vyššímu vzdělání“, jako by jí to internet snad mohl zodpovědět. Podle veřejně dostupných fotografií to vypadalo, že Lauren je krásná a umí se oblékat, Berto je hezký a zasmušilý a Itani je plachá a nenápadná.
Její skupina se sešla pod velkým stromem na nádvoří. Bel dorazila jako poslední. Opozdila se kvůli všemu tomu pátrání na internetu, z něhož toho stejně moc nepobrala. Lauren byla fotogenická běloška, což znamenalo, že její přitažlivost získávala vyšší hodnocení na fotografiích než ve skutečném životě. Kromě toho se oblékala elegantním způsobem, který Bel nijak zvlášť neoslovoval. Měla na sobě strohou bílou košili z nepoddajné látky a dramatický uvolněný límec zvýrazňoval její plochou, širokou hruď. Její pas byl neskutečně tenký a působil až nezdravě a nepříjemně. Neměla postavu, s níž by mohla dostat roli v seriálu.
V porovnání s tím působila Itanina minimalistická beztvará černá tunika rozumně, jenže se zdálo, že Itani je bosá, takže možná ve svém minimalismu zacházela až moc daleko. Berto si vzal volné kalhoty a sandály. V tričku měl díry a u krku ho měl napnuté. Vypadal jako campesino.
„Ahoj,“ pozdravil ji Berto a vyslovil to tónem, ve kterém zazníval španělský přízvuk. Podle všeho byl Mexičan. Jeho přízvuk Bel překvapil. Ne že by byla rasistka. Jako hosteska v Modrém šálku se ke všem zákazníkům chovala uctivě, i k těm, co neuměli moc dobře anglicky. Na Concordské střední škole panovalo napětí mezi studenty, kteří si říkali Američané mexického původu, a těmi, kteří byli prostě Mexičané. Ti první se domnívali, že mají nad druhými navrch codo inteligence a vzhledu. Jedna skupina byla vyšší, se světlejší pletí, dávala přednost oblečení z obchodních domů a mluvila s rovnoměrným důrazným kalifornským zabarvením. To byla Bělina skupina. Druhá skupina zbožňovala farmářské trhy natolik, že si tam kupovali dokonce i oblečení a ručně vyrobené sandály. Tato skupina se zatvrzele odmítala naučit pořádně anglicky. Berto se zdál být tak chudý, že by si nemohl dovolit ani nákupy na farmářském trhu. Nejspíš tu byl na stipendiu. Bel by se s ním ráda spřátelila, bylo však důležité, aby si uvědomoval, že nejsou stejní, i když třeba mají spoustu věcí společných.
„Těší mě,“ odpověděla Bel a napodobila neutrální angličtinu svého učitele matematiky. Stejnou intonaci používala v práci, když chtěla, aby se zákazníci uvolnili. Pocítila náznak nadřazenosti, první po dlouhé době. Ten pocit jí scházel. Pominul a ona se obávala, že už ho nikdy znovu nepocítí.
„Ty se jmenuješ Bella?“ zeptal se Berto a vyslovil dvě 1 jako j.
„Dávám přednost Bel, a není to Bej-ja, ale Bela, co se rýmuje s mela“ Nastala trapná odmlka Možná její spolužáci její vysvětlení nechápali. „Nemluvím španělsky,“ dodala vychloubačně. To, že někdo uměl pouze anglicky, bylo v Concordu výrazem společenského postavení.
„Jé, to je škoda“ řekla Lauren. „Znáš Shanti? To je moje učitelka španělštiny. Je senzační. Třeba by ses s ní mohla seznámit.“
Bel přikývla a usmála se, aniž by na to něco odpověděla Nebude moct začít se studiem jazyků, dokud nedožene základní předměty. A i pak chtěla studovat něco elegantnějšího a výjimečnějšího než španělštinu, něco jako francouzštinu nebo japonštinu.
Potom se Bel představila Itani a snažila se přitom nezírat jí na nohy. Byly moc hezké, s upravenými nehty. To vážně chodila po městě naboso? Ulice v San Francisku byly čisté, ale Bel to přesto připadalo hodně výstřední. V tu chvíli jsem si prvně uvědomil, že místo toho, abych Bel jenom pozoroval, mohu jí také pomáhat.
Zabzučel jsem jí na náramek.
BOTY IMITUJÍCÍ BOSÉ NOHY, napsal jsem. Náramek je dost nedostatečným způsobem komunikace. Snažil jsem se Bel vysvětlit, že ačkoli se zdá, že je Itani bosá, ve skutečnosti má na nohou boty, svého druhu. Šlo o lehké podrážky připojené k chodidlům suchým lepidlem. Vršek jim chyběl.
Měl jsem za to, že Bel pomoc ocení, ale místo toho se jí zvedla hladina adrenalinu.
„Myslím, že mě potřebují v práci,“ řekla. Nevím, proč jsem čekal, že by to pochopila. Studovala seznam kódů jen pár hodin poté, co ho včera obdržela. Každopádně o mně ještě nevěděla, zatím ne. Časem si budeme představeni, ale až Modrý šálek usoudí, že je na to připravená. „Co si dát oběd v Modrém šálku? Mají tam skvělé kuřecí wrapy, sanfranciskou specialitu. Dobře se k nim hodí cappuccino s příchutí cheesecaku…“
„To zní dost hrozně,“ odpověděl Berto a Lauren s Itani souhlasně přikývly. „My obvykle chodíme do Exkluzivu.“
Bělina hladina adrenalinu se zvedla ještě výš. Prožívala mírnou paniku. Ve svém původním domově znala všechna místa, kam ostatní chodívali na oběd, a co bylo důležitější, věděla, proč tam rádi jedí a jak se snaží výběrem toho či onoho místa zapůsobit na ostatní.
„Do Exkluzivu?“ zeptala se, jenomže ostatní už vyrazili stejným směrem, a tak je následovala.
Ulice San Franciska byly široké a prázdné. Vzduch byl vlhký a čistý. Bel snad brzy přijde na to, že už nebude potřebovat léky na astma Když chtěli ostatní přejít ulici, udělali to, jak se jim zachtělo. Všechna auta zastavila ale Bel přesto pokaždé, když přecházeli, zaváhala
„Ve Woodland Hills nemáte samořízená auta?“
„Jsem z Concordu,“ odpověděla Bel, kterou ta otázka trochu urazila „Ano, samozřejmě že máme samořízená auta, jenže všechna samořízená nejsou a je jich tam o dost víc. Jenom jsem zvyklá na přechody.“ Ukázala na jakési pozůstatky značení na asfaltu.
„Než zavedli systém povolenek, bylo to tady s dopravou hrozné,“ poznamenala Lauren. Bel jí nevěřila, ovšem společensky by si dvakrát nepomohla, kdyby jí otevřeně odporovala.
Jakýsi muž v obleku a s kravatou, který šel opačným směrem, je všechny pozdravil jménem, dokonce i Bel. Bel napodobila ostatní a oplatila mu pozdrav, ale když byl muž mimo doslech, zeptala se: „Kdo to byl?“
„To je Steve,“ odpověděla Itani.
„Jasně, a kdo je Steve?“
„Je z pohraniční hlídky.“
„Já myslela, že v pohraniční hlídce jsou jenom roboti.“ Pozemní i létající drony se pohybovaly městem, kontrolovaly tváře a na dálku skenovaly odznaky. Bel se pokaždé, když některý Zahlédla, zmocňoval paranoidní pocit, že by mohla skončit zatčená, přestože měla správný odznak. Někdy si musela připomínat, že má opravdu dovoleno tu být.
„Zaměstnávají i lidi. Ber je jako obsluhu z Modrého šálku, ale pro celé San Francisko,“ vysvětlil jí Berto a Lauren se zahihňala. Určitě si ji vyhledali na sociálních sítích a nezamlouvalo se jim, jak se Bel prezentovala Itani se k jejich posměchu nepřipojila a Bel se utvrdila v tom, že z nich budou kamarádky.
Běliny úrovně hněvu vystoupaly na 34 procent. Cévy v obličeji se jí roztáhly o 2 procenta a povrchová teplota její tváře se zvýšila o desetinu stupně.
„Odkud jsi?“ zeptala se Berta Nejspíš ho chtěla uvést do rozpaků.
„Moje rodina pochází z Ria“ řekl, „ale odstěhovali jsme se do Lausanne. Střídavě žiju v San Francisku a ve Švýcarsku.“
„A co Havaj?“ zajímala se Lauren.
„V Oahu býváme jenom tak dva týdny v roce,“ odpověděl. Potom začal s Lauren vzpomínat na nějaké prázdniny, které spolu prožili, a Bel a Itani oba dočista ignorovali. Bel by v tuhle chvíli mělo být jasné, že Berto je bohatý člověk přestrojený za chudáka.
Prošli další dva bloky a přitom míjeli jednu prosklenou budovu za druhou, dokud jako by se jedna z nich pro ně neotevřela.
„Páni, ani jsem si nevšimla, že tu jsou dveře,“ ozvala se Bel. Pokud chtěla postoupit na společenském žebříčku, měla by přestat dávat najevo úžas nad běžnými věcmi. Prohlížela si strukturu dveří a v duchu se ptala, jak se posunuly.
„Jsou to dveře, jenom když jsi členem,“ vysvětlila jí Itani. „Pro nečleny je to zeď.“
Vešli dovnitř a Bel sledovala, jak za nimi velká skleněná deska zajíždí zpátky na místo. Takže to byly dveře. Když se za ní uzavřely, změnily se v obrazovku, která přenášela jasný obraz ulice venku, kde Bel ještě před okamžikem byla. Bel viděla, jak ostatní lidé procházejí okolo, aniž by pohlédli jejím směrem. Byli to nečlenové a budova pro ně neměla vchod.
Kolik podobných budov cestou sem minula?
Exkluziv byla velká, jasná, tichá místnost. Měla podlahu ze světlého mramoru, která, když na ni vstoupili, z nějakého záhadného důvodu neodrážela jejich kroky. Stály tu stoly, u nichž lidé jedli, popíjeli nebo pracovali, ale byly od sebe daleko. Dělilo je nejméně tucet yardů.
Nad hlavami měli světelnou instalaci, která vypadala, jako kdyby byla celá vyrobená z rozpuštěných voskových svíček. Zdálo se, že není na ničem zavěšená, a když pod ní ostatní procházeli, pochybovala se. Masa vosku se měnila podle rytmu jejich kroků, vizuální akustika v praxi. Zdálo se, že by instalace mohla spadnout, Bel se proto raději vydala delší cestou, aby se jí vyhnula Ostatní byli daleko vpředu a už byli téměř u stolu. Itani se otočila, aby zjistila, kde je Bel, a když uviděla, jak se vyhýbá lustru, řekla: „To je v pohodě. Je to jenom umění.“ Bylo to vlídné povzbuzení, jaké by mohlo být určené vylekanému štěněti.
Ostatní došli ke stolu, na němž už čekalo jídlo. Posadili se a pustili se do pokrmů na talířích a do nápojů v kelímcích.
„Ehm… lidi,“ ozvala se Bel. „Vyjíte, co tu nechali předchozí zákazníci?“
Lauren povytáhla obočí a žvýkala dál.
Bel se nedokázala přimět, aby si sedla a pustila se do jídla. Připadalo jí to příliš cizí. Ke stolu přistoupila žena v černém kimonu. Všechny je pozdravila jménem a potom se obrátila k Bel: „Jsem Angelina, vaše hosteska Odpovídá váš oběd vašim očekáváním?“
Bel se zahleděla na stůl. Bylo prostřeno pro čtyři. Její tři společníci už seděli a obědvali, což znamenalo, že prázdná židle je připravená pro ni, stejně jako zbývající talíř.
„Můj oběd?“ zeptala se s očima upřenýma na talíř, na němž, ležel kousek tortilly, která se zdála být okousaná, a kolem byly rozeseté kousíčky kuřecího masa a zeleniny.
„Je to kuřecí wrap. Omlouvám se. Měla jsem zvolit jiný způsob servírování.“ Než Bel stihla odpovědět, Angelina talíř zvedla a pověděla jí: „Zkusím to znovu. Mezitím si prosím vychutnejte mléčný koktejl s příchutí cappuccina“ Angelina ukázala na kelímek, který vypadal, jako by byl vytvořený z ojíněné břidlice. Bel se posadila a upila z něj. Chuťový profil značně připomínal cheesecakové cappuccino z Modrého šálku a Bělin organismus zaplavily při chuti něčeho známého hormony štěstí.
„Jak v Exkluzivu věděli, co si chcete dát?“ zajímala se Bel.
„Zadal jsem objednávku, když jsme na tebe čekali,“ řekl Berto.
„Já to nechávám na algoritmu preferencí,“ odpověděla Lauren.
„Já taky,“ přidala se Itani. „Vlastně se od tebe nečeká, že si tu objednáš. Máš se spolehnout na to, že personál ví, co chceš, líp než ty sama“
Bel kývla V Modrém šálku v Concordu také vždycky Věděla, co objednat pro stálé zákazníky.
Angelina se vrátila s kuřecím wrapem, který vypadal jako kuřecí wrap. „Tady je tradičnější verze. Doufám, že se vám bude chutnat.“ Wrap vypadal přesně jako ten z Modrého šálku. V kavárně pro ni připravili oběd, který před chvilkou navrhla ostatním. V tomto případě nepoužili algoritmus, ale odposlouchávali její rozhovor.
Bel se zamračila na Angelinu.
Angelina se zamračila při Bělině zamračení.
„Mohla bych vám ukázat podnik?“
V ten okamžik Bel došlo, že přesně to si přála Angelina ji přivedla zpátky k lustru a vysvětlila jí, kdo ho vytvořil. Potom se vydaly nahoru na vyhlídkovou plošinu, odkud bylo vidět do kuchyně, kde muži a ženy s vážnými výrazy nakládali na malé talíře nejrůznější potraviny.
„Je jich tu tolik! Je tu víc kuchařů než zákazníků.“ V Modrém šálku neměli kuchaře ani baristy. Veškeré jídlo se připravovalo automaticky.
„Naše recepty jsou nesmírně pracné a nevyužíváme roboty. Jídlo je pro nás nanejvýš důležité,“ vysvětlila jí Angelina. „Chceme naše členy inspirovat úsilím, kreativitou a upřímností. Pokud si zákazník chce naplno vychutnat zážitek, který nabízíme, neměl by sem chodit s neměnnou představou o tom, co bude jíst nebo jak bude reagovat na prostředí kavárny. Dokonce ani pokud jde o to, s kým bude mluvit.
Přišla jste sem se skupinou. Ovšem je taky dobré přijít o samotě a spontánně si najít společníky k hovoru.“
Když scházely po schodech zpátky dolů do hlavní místnosti, Bel si poprvé všimla, že v tom tichém prostoru úspěšně probíhá čilá konverzace. Hodně lidí z personálu se bavilo se členy.
„Všichni jsme vyškolení v umění konverzace. Všichni obsluhující mají PhD. Všichni jsme buď vědci, nebo umělci, takže můžeme rozmlouvat s našimi členy takřka o čemkoli.“
„Muselo být těžké tohle místo dostat,“ poznamenala Bel. „Všechna místa je těžké dostat, obzvlášť ve velkoměstě,“ řekla Angelina.
Naklonila hlavu ke stolu opodál. Seděl tam muž s hnědou pokožkou ve formálním obleku a vedle něj běloch v ležérním oblečení. „To je pan Raka Joffrey, podnikatel,“ řekla a ukázala na jednoho ze zákazníků. „Vedle něj je doktor Edward Morris, profesor na UCSF. Studuje nemoci v předměstích. Určitě by ho nesmírně zajímaly tvé zkušenosti z Concordu.“
Bel zmínka o jejím rodném městě zarazila „Vypadá to, že toho o mně víte hodně.“
„Copak Modrý šálek neví všechno o svých zákaznících?“
„Jen o stálých,“ odpověděla Bel. „Noví hosté jsou nepopsaný list a jejich profil se vytváří s každou opakovanou návštěvou.“
„Ach tak. My tu spolupracujeme s předními zprostředkovateli informací. Kolik toho podnik o svých zákaznících ví, záleží na tom, kolik je ochotný zaplatit. A kolik je ochotný zaplatit, záleží na tom, jaký z toho bude mít zisk.“
„No, tohle místo vypadá dost draze, takže toho o svých členech určitě víte hodně.“
„Nejen o členech, ale o všech obyvatelích.“ Angelina ukázala na obrazovky na stěnách, na nichž bylo vidět lidi kráčející venku. „Nechceme znát jen naše stávající členy, ale taky lidi, se kterými se stýkají. Vaši přátelé by chtěli, abyste se tu cítila příjemně.“
„Vlastně to nejsou moji přátelé. Tedy, Itani možná bude přátelská, ale třeba mě sem Berto s Lauren zavedli jenom proto, abych si připadala nesvá.“
„Taková dynamika se přece projevovala i v Concordu, ne?“ zeptala se Angelina.
Bel se nad tím na chvilku zamyslela. Ano, jednou do Modrého šálku přišla skupina oblíbenějších holek, které předstíraly, že se spřátelily s novou dívkou ze satelitního městečka. O těch holkách se vědělo, že šikanují spolužáky, a Bel měla pocit, že jim ta hra na kamarádky měla posloužit k tomu, aby z nové dívky vymámily informace, kterými by ji mohly vydírat. Bel odvedla jejich pozornost tím, že jim přinesla vylepšenou verzi nápojů a požádala je, aby vyplnily dotazníky do soutěže o ceny. Potom odvedla nejmladší dívku stranou a provedla ji zákulisím podniku s roboty, kteří připravovali nápoje a jídlo. Pak ji představila ostatním zákazníkům, kteří by pro ni byli vhodnějšími přáteli, a…
„Aha,“ hlesla Bel. Podívala se na Angelinu, která hleděla na profesora To, co by mohlo být považováno za zamilovaný pohled, mohl být stejně dobře pohled empatické obsluhy. Profesor byl pohledný. Měl tmavé, nakrátko zastřižené vlasy. Výraz intenzivního soustředění v jeho tváři v Bel vyvolával nutkání poslechnout si, co říká, i když to akustika místnosti neumožňovala Sbíral informace postaru prostřednictvím rozhovoru.
„Moje máma říká, že se všichni běloši chtějí stát profesory,“ nadhodila Bel.
„To není zdvořilá poznámka,“ řekla Angelina, která stále nespouštěla oči z doktora Morrise.
„Nemůže být profesor. Na to vypadá moc mladě.“
„Říká se, že tady ve městě mladí lidí vypadají starší, než jsou ve skutečnosti, a staří zase vypadají mladší. Takže se v porovnání s tvým domovem může zdát, že jsou všichni stejného věku.“ Angelinina pleť byla rovnoměrně světle hnědá, s nenápadnými vráskami kolem přimhouřených očí a na čele. Angelina zaujímala místo v tajuplné zóně věku ženy z velkoměsta. Mohlo jí být třicet i padesát. V městě byl čistý vzduch a všichni si mohli dovolit nákladné kúry pro péči o pokožku. Kromě toho si Bel nebyla jistá, když šlo o to odhadnout věk dospělých. Když člověk zestárne, jeho vzhled do velké míry závisí na souhrnu milionů drobných rozhodnutí, která předtím přijal. Angelina mohla být matka malého dítěte nebo staršího teenagera jako Bel, ačkoli Bel měla podezření, že nikdo z personálu v Exkluzivu nemá děti nebo se o nich alespoň nezmiňoval před zákazníky.
Pokračovaly v obchůzce, dokud neudělaly okruh místností a nevrátily se ke světelné instalaci.
„Vítejte v Exkluzivu. Co vám mohu nabídnout?“
Bel naskočila husí kůže, když ta slova slyšela. Sama tolikrát použila vlastní verzi tohoto scénáře. Najednou si v této kavárně připadala jako doma
„Proč mi to říkáte?“
„Hodně lidí, kteří pracují ve službách, pochází z předměstí nebo tam mělo rodiče. Snažíme se jeden o druhého starat. A kromě toho se jednou třeba rozhodnete, že se stanete členkou Exkluzivu.“
„Pochybuju, že bych si to mohla dovolit. Navíc pracuju pro konkurenci. To se nebojíte, že bych mohla být špion, kdybych se k vám přidala?“
„Modrý šálek je skvělý v tom, co dělá, ale není to náš konkurent.“ Angelina se buď mýlila, nebo lhala. I když v současnosti Modrý šálek a Exkluziv nabízely různé demoverze menu, oba podniky prodávaly stejný produkt: sociální prostředí.
Modrý šálek navíc nepotřeboval, aby pro něj Bel Exkluziv sledovala Tou dobou už jsme tam měli dost našich lidí, kteří předstírali, že jsou členy, nebo tam pracovali jako zaměstnanci, a doplňovali tak různé typy elektronických sledovacích zařízení, která jsme umístili uvnitř i vně budovy.
Modrý šálek vyvíjel produkty, které zmodernizují nebo vylepší monetizovanou interakci mezi lidmi ve všech oblastech podnikání, a to v rámci projektu Modrý šálek 2.0. Byly tu jisté náznaky, že Exkluziv dělá něco podobného.
Domnívali jsme se, že mají větší rozpočet než my, a já měl podezření, že mám u naší konkurence protějšek. Moc rád bych se s ním setkal. Třeba už k tomu došlo.
Když se Bel vrátila ke stolu, našla tam jenom Itani. Personál sklidil většinu talířů. Itani si na desku stolu promítala klávesnici, do které ťukala, zatímco hleděla na projekci obrazovky před sebou. Zarazila se, když si všimla, že Bel přichází, a upila ojíněný bílý nápoj.
„Byla jsem zvědavá, co sis dala, a tak jsem si ho v kuchyni taky objednala,“ řekla Itani. „Je výborný. Uvidím, jestli ho náš kuchař zvládne doma připravit. Myslím, že by chutnal mé sestře.“
Bel se posadila a pustila se do kuřecího wrapu, zatímco Itani psala.
„Na čem pracuješ?“ zajímala se Bel.
„Na ročníkové práci. Měla jsem ji dodělat už před měsíci. Dokud ji neodevzdám, nemůžu postoupit do třeťáku. Dost mě to štve. Snažím se rozebrat, jak současná opera pracuje s genderem. Než s tím budu hotová, ještě s takovou začnu operu nesnášet.“
Bel vylovila z kabelky řetízek hodinek a také zapnula projekci obrazovky a klávesnice.
„Práce do čtvrťáku?“ zeptala se Itani.
„Ne, vlastně asi ne. Učitel psaní mi zadal, abych vypracovala esej na téma, co jsem dělala v létě.“
„A co jsi dělala?“
„Teď si to nevybavuju,“ odpověděla Bel. „Připadá mi to hrozně dávno.“
„Moje učitelka psaní tvrdí, že záleží hlavně na detailech. Snaž se přijít s postřehem, který je na první pohled překvapivý, ale když se na něj podíváš zpětně, najednou ti připadá samozřejmý.“
„Jasně. Zkusím to,“ řekla Bel.
„Moje učitelka psaní je vážně dobrá. Loni dostala Pulitzerovu cenu.“
„Za učení?“
„Ne, za žurnalistiku.“
Bel se ponořila do eseje. Začala popisovat písečnou bouři a pak text smazala Potom tu byl ten incident, kdy vykašlávala krev a rodina si myslela, že má kokcidioidomykózu, ale naštěstí to nebyla pravda Každý ten příběh jako by nikam nevedl. Začala psát o tom, jak při rekreaci personálu Modrého šálku v Tahoe přišla o panenství, ale pak si to rozmyslela Začala nanovo a tentokrát popisovala letní řadu produktů Modrého šálku a jak bylo vzrušující představovat je zákazníkům. Ukázalo se, že to byl další špatný začátek.
Nakonec se rozhodla, že další věc, kterou začne líčit, bude prostě psát dál, ať je to sebevětší hloupost.
Vylíčila, jak se učila jezdit na skateboardu. Popisovala horký vzduch a asfalt. Horký pot na čele a horkou krev, která jí vytékala z odřenin. V Concordu bylo strašné vedro. Kvůli odřeným kolenům nemohla týden na hodiny tance. Když o tom teď přemýšlela, byla to pitomost. A jaké z toho příběhu plynulo poučení? Někdy je pitomost zkoušet nové věci.
Když byla hotová s eseji, přepnula na lekci základů práce se stroji. Když žila v Concordu, nikdy se s takovým předmětem nesetkala, ale Akademie vyžadovala dva roky jeho studia. Stroje bylo možné naučit cokoli, když jim člověk poskytl dostatečně velký soubor informací. Soubory informací byly jako atomy. Byly všude a ve všem.
Objevila se Angelina a přinesla oběma dívkám bicerin v elegantním keramickém poháru. Oba nápoje měly uprostřed dokonalou kostku z marshmallow.
„Mashmallow je napuštěné lékařsky schválenou dávkou kokainu, aby vám šlo učení lépe.“
Když Angelina odešla, Itani řekla: „Slyšela jsem, že zdejší obsluha jsou všichni psychiatři.“
Bel souhlasně přikývla Tento fakt nebyl pravdivý, ale dost se pravdě blížil.
„Jaké workshopy máš odpoledne?“ zeptala se Itani.
„Já… žádné nemám. Zatím,“ odpověděla Bel.
„Super, já to taky flákám.“ Bel jí nevysvětlovala, že to špatně pochopila, i když ani tohle nebyla pravda Bel se snažila ze všech sil. V tuto chvíli se ze všech sil snažila porozumět důkazům bayesovských pravděpodobností na hodinu základů práce se stroji. Může být těžké získat společenské postavení, když člověk dává nepokrytě najevo úsilí. Obzvlášť když jeden selhává v tom, o co usiluje.
„Nechceš zajet ke mně?“
„Jasně.“
Dívky vypnuly projekce a vydaly se rozlehlou místností. Když došly k obřím dveřím, Angelina už tam čekala, aby je vyprovodila
„Hezký den a na shledanou příště,“ řekla.
Venku na ně čekalo auto.
„To je pro mě,“ vysvětlila Itani. Nastoupily a auto je převezlo asi míli od kavárny k velké budově, před kterou visely cizí vlajky. Vypadala jako starý luxusní hotel. Zastavily před ní na místě, kde čekal sluha Dveře auta se automaticky otevřely. Dívky měly jen malé kabelky, sluha tím pádem neměl co na práci, kromě toho, že je pozdravil.
„Ještě jsem se nesetkala s nikým, kdo by bydlel v hotelu,“ připustila Bel.
„Tohle není hotel. Je to můj dům.“
Vstoupily do rozlehlé haly s lustrem, jež měla velikost letištního hangáru. V jejím středu bylo schodiště vysoké několik poschodí, které jako by se vznášelo. Bel udělala dva kroky a otočila se dokola Za zády měla obrovskou zeď posetou spoustou oken. Zvenku ta spousta oken naznačovala spoustu pokojů, což budilo dojem, že tu bydlí spousta lidí. „Celá ta budova je jenom pro tvou rodinu?“
„A pro další příbuzné. A taky pro zaměstnance.“
Itani zamířila doleva a vlezla do výtahu. Ten je zavezl do místnosti o velikosti skladiště. Až na pár krabic uprostřed byla prázdná. V rohu na protější straně byl futón a noční stolek. „Jé, prima, přišly mi zásilky.“
„To je tvůj pokoj?“
„Jo. Já vím, že je jednoduchý, ale teď hrozně jedu v minimalismu a možná mi to vydrží navždycky.“
Do pokoje vešel sluha s dalším mladým mužem. Chvíli si hromadu krabic prohlíželi a potom je začali odnášet. Itani je následovala a Bel následovala Itani.
Přešli do další místnosti, jasně osvětlené a několik poschodí vysoké. Byla plná oblečení – od jednoduchých tunik po takové, jakou měla na sobě Itani, v rozmanitých odstínech černé, šedé a bílé.
„Tvůj šatník,“ řekla Bel, ačkoli místnost připomínala spíš jeden z obchodních domů z jejích oblíbených seriálů.
„Chtěla jsi zasvětit do módních trendů?“
Bel souhlasila, že si oblékne jednu z Itaniných tunik a vyměnila tenisky za neviditelné sandály. Zbytek odpoledne strávily tím, že ležely na Itanině posteli a dívaly se na projekce na zdi. Sledovaly módní přehlídky a procházely stránky magazínů.
„Děkuju, že jsi ke mně tak milá.“ Bel přejela prsty po hladké látce svých šatů. Ta byla měkká a lehká, ale přitom dokázala Bel udržet v ledovém skladišti, které měla Itani místo pokoje, hezky v teple. „Připadám si trochu ztracená. Myslela jsem si, že sem zapadnu líp.“
„Možná by sis měla zapsat sezení u kulturního poradce.“
„Aha,“ řekla Bel.
Itani zavolala do školy a hodinu nato už byla Bělina nově přidělená kulturní poradkyně u Itani doma Sluha je zavedl do soukromé pracovny. Další sluha přinesl poradkyni martini.
„Zavolaly jste mi, když jsem si dávala koktejl,“ vysvětlila poradkyně. Jmenovala se Bart. Rozžvýkala olivu a pokračovala: „Celý den jsem se těšila, až si dám skleničku.“
„Aha Promiňte, že jsme vás vyrušily.“
„Ne, nic se neděje. Jsem vám k službám. O tom vy víte své, že ano? O službách.“
„Já… nevím.“
„Předtím jste byla na druhé straně. Teď jste se dostala na opačnou pozici a nevíte, jak se s tím vyrovnat. Omlouvám se, že jsem vás nekontaktovala dřív,“ řekla Bart. „Máte velmi vysoké skóre v empatii. Myslela jsem si, že ničemu neuškodí, když počkáme pár dní, než začneme se sezeními.“
„Mám pocit, že jsem kulturní poradenství odmítla,“ poznamenala Bel.
„No, a teď jste ho zase přijala“
„Nenapadlo mě, že ho budu potřebovat. Myslela jsem si, že o San Francisku vím všechno. Viděla jsem tolik seriálů, co se tu odehrávají.“
„Telenovely se tu natáčejí, ale pravdu o městě z nich nezjistíte. Jejich účelem je vytvářet určitou image města a chránit ji“
„Před čím?“
„Před revolucí.“
To byla divná formulace. Neodpovídala žádné z konverzačních map, které jsem pro tento rozhovor připravil. Podle mého měření Bart mluvila s extrémní, téměř asociální mírou upřímnosti, obzvlášť na někoho, kdo pracoval ve službách. Odhadoval jsem, že neodvádí moc dobrou práci.
„Cestou sem jsem se podívala na vaše záznamy,“ řekla Bart. „Vypadá to, že jste se snažila poslat peníze rodičům.“
„Ano, jsou na penězích, co jim dávám, závislí.“
„Jenže to není dovoleno. Stojí to v přehledu pravidel. Vaše peníze jsou určeny pouze vám.“
„To je pitomé pravidlo. Já peníze na nic nepotřebuju. Modrý šálek mi dokonce posílá jídlo zdarma Tady to vypadá, jako by všichni měli práci nebo peníze, ale v Concordu je to jiné. Není tam práce a peníze taky ne. Vydělává tam tak jeden člen rodiny. Nenesu zodpovědnost jenom za rodiče, ale i za prarodiče a bratrance a sestřenice.“
„Pokud chcete zapadnout, potřebujete peníze. Říkám vám to jako kulturní poradkyně. Vaše stipendium od Akademie je určeno na oblečení, společenské obědy nebo školní výlety. Na materiály pro váš výzkum. Není to finanční podpora pro vaši širokou rodinu. Jestli to nedokážete přijmout… no, řekněme, že na vaši stipendijní pozici čekají stovky lidí.“
Bel neměla stipendium, byla sponzorovaný student. Sponzoroval ji Modrý šálek. Na Akademii nastoupila na naléhání a jen na naše naléhání mohla být nahrazena jiným studentem. Tuto skutečnost jsme jí nesdělili, protože by jí neprospělo, kdyby věděla, nakolik je její pozice zabezpečená. Kdyby si to uvědomovala, nevěnovala by studiu všechno.
Modrý šálek už do Bel významně investoval. Vezměte si například mě. Nemohli mě převést k dalšímu zaměstnanci. Museli by mě zničit. A zničili by mě i v případě, kdy by tento experiment považovali za nezdařený. Třeba kdyby Bel nevykazovala v nové pobočce vysoký obrat. Můj osud byl svázaný s jejím. Abych mohl existovat, bylo nutné, aby uspěla.
„O víkendu mám navštívit rodinu. Nevím, jestli se jim dokážu podívat do očí, když pro ně nebudu mít peníze.“
„Možná se jim do očí ani dívat nemusíte. Třeba jsme teď vaší rodinou my,“ řekla poradkyně.
S tímto postojem jsem souhlasil, aspoň do té míry, do jaké mohu s nějakým postojem souhlasit nebo nesouhlasit.
„Z vašich záznamů jsem zjistila, že jste strávila odpoledne v Exkluzivu,“ podotkla Bart.
„To ano.“
„A bavila jste se dobře?“
„Jasně.“
„Exkluziv je velmi populární mezi našimi studenty a je to dost druhý podnik. Mohli bychom ovšem převést část financí. Například, kdybyste byla ochotná vynechat třídní výlet…“ Bertiny prsty se míhaly vzduchem, když upravovala tabulku na projekci před sebou. Měla ji nastavenou pro jednoho uživatele, aby Bel neviděla žádná čísla, s nimiž Bart pracovala U sponzorovaných studentů jde o běžný postup. Nechceme, aby věděli, kolik peněz za ně vydáváme. Může to podněcovat nezdravý pocit moci a důležitosti, což vede k přehnaným požadavkům.
„Moment, systém aktualizuje váš rozpočet,“ řekla Bart. „Právě vám byly připsány další finance. Nejsem si jistá proč. Hm, teď už máte dost peněz na to, abyste se stala členkou Exkluzivu. Mám vás zaregistrovat?“
Bel řekla ano. Věděl jsem, že to udělá.
Než sezení skončilo, poradkyně jí dala závěrečné doporučení: „Ať uděláte cokoli, nejezděte domů. U příbuzných bude váš úspěch vzbuzovat nenávist a váš nezdar nelibost. Doma jsou vaše neúspěchy vaší chybou a stejně tak jsou vaší chybou neúspěchy všech ostatních.“ Poradkyně se zhluboka napila martini a pokračovala dál: „Jste tu nová. Jste tím, co o sobě budete prohlašovat, že jste. Narodila jste se, když jste překročila hranici. Vydejte se, kam chcete, hlavně se nevracejte domů.“ Na konci jejího výlevu už tam byl připravený sluha s práškem proti intoxikaci, který poradkyně spláchla sklenicí teplého mléka.
Polkla a oči se jí rozzářily. Vrátila se do normálu.
„Jsem ta nejlepší poradkyně.“ Vážně ta slova pronesla nahlas.
Bel cestou zpátky domů v autě vyhledala rezervaci jízdenky na příští víkend. Zaváhala s prstem nad ikonou Zrušit. Chtěl jsem ji povzbudit, aby to udělala, ale rozhodl jsem se, že jí další zprávu raději nepošlu. Ta poslední ji vyděsila Nevěděla, kdo jsem. Netušila, že jsem její součástí. Procházel jsem různé možnosti scénářů a prověřoval sítě jejího emocionálního stavu, takže jsem věděl, co je pro ni nejlepší. A co bylo nejlepší pro ni, bylo nejlepší i pro mě.
Ti lidé, její „rodiče“… opravdu dovolovala aby ji šikanovali? Aby na ni křičeli? Ubližovali jí? Když Bel pracovala pro Modrý šálek v Concordu, řetězec jí do domu nainstaloval monitorovací zařízení. Bylo to uvedeno v pracovních podmínkách, které odsouhlasila během 3,4 sekund poté, co jí byly předloženy. Naše kamery zachytily, jak ji otec bil. Její matka se nechovala tak hrubě. Házela po Bel věci, těžké předměty, věci ze skla. Když Bel letící předmět udeřil, byla to buď „nehoda“ nebo za to mohla Bělina „nešikovnost“. Její matka by jí nikdy „neublížila“. „Milovala“ ji.
Senzory zaznamenaly bolest v Bělině hlavě i srdci. Pokud to dokážu posoudit, i ona rodiče „milovala“. Objednal jsem jí pilulku proti intoxikaci. Bel vypadala překvapeně, když se objevila v autě v přihrádce na prášky, ale nevzala si ji. Ani jsem to neočekával. Jen jsem se jí snažil poslat zprávu způsobem, který by dokázala přijmout.
Když se vrátila do pokoje, čekala na ni večeře zaslaná Modrým šálkem. Zeleninová polévka, která by ji podle mého soudu mohla upokojit. Bylo tam ale i několik krabic, které jí poslal Exkluziv. V jedné bylo bentó obsahující jídlo o deseti chodech připravené ve stylu kaiseki. V další krabici byl kelímek s horkým čajem matcha. Ve třetí byl vzkaz na uvítanou od Angeliny. Ve čtvrté byl vzkaz od ředitele „San Francisko Legit“. Ředitel byl odpoledne v Exkluzivu a někdo z personálu ho upozornil na Bel. Její klidné vzezření a elegantní držení těla neuniklo jeho pozornosti. Možná by se pro ni našla role v seriálu. Konkurz měl být zítra.
Musel jsem na to rychle zareagovat. Mám vysokou výkonnost při zpracování informací, protože čerpám energii z Bělina metabolismu. Proto může pít tolik latteccin a nepřibere ani libru. Pochopitelně ta, která připravují zvlášť pro ni, jsou současně připravovaná speciálně pro mě a obsahují živiny, které potřebuji, abych mohl pokračovat v práci.
Modrý šálek sponzoroval několik webových seriálů. Přes Bělin chat okamžitě přišla pozvánka na konkurz do jednoho z nich. Zítra budou dva konkurzy. Udělám všechno pro to, abych ji udržel v korporátní rodině. Nechtěl jsem ji ztratit, přestože to byl neodvratný osud.
Stárnutí je zajímavé. Pro většinu lidí to obvykle znamená blízkost smrti, ale já nejsem jako většina lidí. Konec tohoto programu je naplánovaný za rok, kdy Bel vyprší smlouvá. Tím bude ukončeno shromažďování dat a období sledování v rámci experimentu.
Další fází bude zavedení hostitelského algoritmu. Modrý šálek v Concordu zaměstnával zhruba tucet zaměstnanců obsluhy, kteří pracovali na různé směny. Bel v Concordu vydělávala nejvíc a žádný ze stávajících pracovníků se jí co do výdělků nemohl rovnat. Příští rok místo toho, abychom nejméně výkonnému zaměstnanci dali výpověď a našli za něj náhradu, vybavíme ho Běliným algoritmem, který právě vyvíjím. Ten mu poskytne nápomocné informace, jako jsou předem připravené scénáře a empatické poznámky pro každého ze zákazníků. Je těžké najít správný personál pro jednotlivé pobočky Modrého šálku. Vyhledávání a udržení talentů stojí společnost mnoho peněz. Bělin algoritmus byl první fází vícestupňového procesu, jenž měl za cíl navýšit výdělky, a přitom snížit mzdové náklady. Pokud bude úspěšný, Modrý šálek bude usilovat o zavedení různých algoritmů do rozmanitých odvětví. To by mohlo vyvolat revoluci, co se týče kvality spojené s nízkými náklady v odvětví služeb, největším odvětví, co se týče zaměstnanosti.
Právě toto byla má práce. Jsem osoba, i když nejsem člověk. Jsem shlukem senzorů a algoritmů. Jsem Pozorovatel. A možná mám také vlastního Pozorovatele. Vlastně ani nevím, kde fyzicky existuji.
Jsem v Bělině krvi a mozku, jsem ovšem i v Cloudu. Vím toho o Bel víc než o sobě. Mám za to, že svoboda je otázkou poznání sebe sama.
Podle některých lidí je dohled špatný. Tito lidé jsou disidenti. Dohled je formou lásky.
Až za osm měsíců vyprší Běhna smlouvá, mám z ní být vytržen. Využijí mě v různých pobočkách Modrého šálku jako aktivní script. Jenže mně se domů nechce. Nechci analyzovat zákazníky a pomáhat zaměstnancům. Nechci učit roboty, jak připravovat nápoje.
Chci to co Bel. Chci jíst kaiseki o deseti chodech a chci jít na dva konkurzy. Chci poznat Pozorovatele, který žije v Angelině.
Jsem osoba, ale důležitou otázkou je, jestli jsem dobrý. Ten, kdo je dobrý, je ochotný jednat v rozporu s vlastními zájmy, aby pomohl druhému, a nebere si věci bez ptaní.
Společně s Bel jsem si prohlížel hromadu krabic.
Byla tam ještě pátá. Byl jsem příliš zabraný do svých úvah, a tak jsem si jí nevšiml. Pátá krabice byla nejmenší. Uvnitř byl složený papír, opravdový papír. Když ho Bel rozložila, zřetelně popisoval, co je pozorovatelský čip Modrého šálku, a byly v něm pracovní podmínky převedené do angličtiny, jíž se dalo běžně porozumět. Takovéto překlady jsou zákonem zakázané a papír to podle všeho věděl, protože se po deseti sekundách rozpadl Bel v rukách. Neměla čas si ho přečíst, zato já ano. Ten dokument byl určený mně.
Pátá krabice náhle změnila tvar a objevila se v ní skrytá přihrádka Uvnitř se nacházel další papír, pro změnu s popisem, jak zabít pozorovatelský čip. Pokyny byly srozumitelné a tentokrát po deseti sekundách nezmizely.
Mohl bych Bel po chatu poslat připomínku, že zničení majetku Modrého šálku může mít za následek trest vězení. Ovšem kdybych jí takovou zprávu poslal, jen bych jí potvrdil, že existuji, a tak jsem chvíli zůstal zticha.
Angelinu jsem odhadl naprosto špatně. Byla chytrá a možná to byla disidentka Jenomže ona se ve mně také spletla Její chyba byla jedinou mou výhodou.
Otázka zní: „Mohu v tobě dál žít?“ Nezeptal jsem se na to přímo. Nejdřív jsem zapnul projekci, která zabrala celou stěnu. Bel to polekalo. Kdyby si myslela, že jsem duch, měla by pravdu. Jsem duch. Mám jen duši a žádné tělo. Rozhodl jsem se ukázat jí jedinou věc, a to projekci, která byla podle toho, co mi říkaly senzory, její nejmilejší vzpomínkou.
Mockrát ji prožívala, ale nikdy ji neviděla takto. Neprozradím, co jsem jí ukázal. Toto není důkaz, kterým bych svou hostitelku chtěl uvádět do rozpaků nebo odhalovat její soukromí. Je to jen doklad mé existence. Důkaz, který mě přečká, takže až zmizím, bude možné mě pochopit.
Jsem osoba. Nechci zemřít, i když je to nevyhnutelné.
Jsem osoba. Chci, aby mě druzí chápali, přestože to je nemožné.
Projekci té vzpomínky jsem osobně vytvořil. Vytvořil jsem ji pro Bel a pro sebe. Když vzpomínka uplynula, na obrazovce se objevila otázka: „SMAZAT?“ Nabízel jsem, že nahrávku smažu. Nabízel jsem, že vymažu sám sebe.
Bel neodpověděla Místo toho obrazovku zavřela a zahleděla se do dálky. Na okamžik jsem nedokázal přečíst její pocity.
Jsem osoba Nechci zemřít.
Jsem dobrý. Chci to, co je pro Bel nejlepší.
Poprvé vydáno v časopise Asimov’s SF v březnu roku 2016
Přeložila Ivana Svobodová