V Soteře všichni věří, že šachové figurky jsou rozumné bytosti, pro něž partie představuje obdobu pozemského života lidí. Šachisté jimi samozřejmě mohou tahat dle své libovůle, ale takový přístup se podobá otrokářství. Mnohem správnější je naslouchat přáním figurek a provádět tahy pouze na jejich žádost. Jinak to nejde, protože figurky přece jen potřebují hybatele – snad, říkají někteří v Soteře, se kdysi bez lidí dokázaly obejít, nyní jsou však na nich životně závislé, možná jako trest za jakési dávné provinění.
Jsou-li figurky živé, pak také umírají, ne ovšem tak, že je zničena jejich fyzická schránka. Šachisté Sotery (tj. prakticky všichni obyvatelé města) tvrdí, že je-li figurka jednou vzata, živoucí síla se z ní vytrácí a zbývá jenom mrtvé dřevo, sklo, plast či jiný materiál. Tyhle figurky již nehovoří, neprojevují přání zahrát určité tahy a partie s nimi by se nijak nelišily od toho, jak se hrají šachy v ostatních zemích; pro rodáky ze Sotery by však něco takového bylo nadmíru nudné, navykli si spíše naslouchat hlasům, možná při této činnosti také duševně zlenivěli a nejsou zvyklí sami provádět komplikované propočty a volit strategické plány.
Tahat po šachovnici mrtvolkami či se jich vůbec dotýkat připadá šachistům Sotery také krajně morbidní a nechutné. Pieta velí figurky po smrti náležitě pohřbít; existuje zde celá řada náboženských doktrín, některé preferují klasický pohřeb do země v rakvi nebo v zábalu do šachovnice, jiné se kloní k žehu či velí využití dřevokazných hub. Vyskytují se pohřby kolektivní i individuální, nakládání s mrtvou figurkou samozřejmě závisí i na materiálu, z něhož je zhotovena (u skleněných figur existují mj. i sekty kladivářů a vyznavačů parního válce). Příznivci různých náboženských škol se pak logicky liší i v tom, co pokládají za ideální surovinu pro výrobu figur.
Na počátku, tvrdí obyvatelé Sotery, je vyrobená figurka stále jen mrtvým materiálem, ožije až ve chvíli, kdy se poprvé postaví na šachovnici a hráči projeví svá přání ohledně tahů. V otázce, kdy dochází ke smrti, ovšem existuje celá řada nejasností. Figurka urrtírá, když je vzata, za tohoto předpokladu by však například králové museli být nesmrtelní. Zkušenost obyvatel Sotery však jasně ukazuje, že tomu tak není; zdá se, že v případě porážky jedné ze stran umírají veškeré její figurky. Co nastane v případě remízy, je ovšem nejasné a dokonce jsou důvody předpokládat, že před okolním světem je tato znalost utajována.
Fakt, že šachové figurky neustále umírají a je třeba je pohřbít, vede ke značné ekonomické nehospodárnosti. Pro další partii je třeba vyrobit figurky nové. Staletí, po něž se tato praxe uplatňuje, vedla v okolí Sotery k rozsáhlému mýcení lesů, současně však i k rozvoji sklářského průmyslu či technologií výroby plastických hmot. Sotera taktéž již dlouho patří k hlavním importérům slonoviny.
Při partii v Soteře se mohou projevovat rozmanité povahy šachových figur: potřeby a přání kamenů jedné barvy nejsou nutně v souladu, jsou zde pěšci odvážní i pěšci zbabělí, figurky, které mají potřebu vlastní oběti, i ty, které se jí vyhýbají. Žádná z figur obvykle nechce být poražena, nicméně to neznamená, že je ochotna se za (nejisté) vítězství kdykoliv obětovat. I na jedné straně šachovnice vždy existují konfliktní zájmy. Tohle se nicméně příliš neliší ani od obyčejných šachových partií, i tam hráč přemítá, zda je lépe zachovat dvojici střelců nebo soupeři znehodnotit pěšcovou strukturu, šachista funguje tedy spíše jako moderátor, který vyhodnocuje relativní váhy určitých jevů.
Teologie, filozofie, mystika i metafyzika Sotery se v rozsáhlých spisech zabývají především otázkou posmrtného života šachových figurek. Předpokládá se, že jejich další osud závisí na kvalitě tahů, které prováděly, respektive po hráči požadovaly. Je zde zřejmě šachový ráj, peklo či očistec, přičemž se nemusí nutně jednat o oddělená místa, ale spíše různé role. Spasený jezdec bude trůnit na blokujícím poli před izolovaným pěšcem, aby se v závěru partie účastnil vidličky, zatracený kůň zůstane za trest na základním poli nebo bude vytlačen na okraj šachovnice. Pro věže jsou za odměnu vyhrazeny volné sloupce či sedmá nebo druhá řada, náležitě se chovající střelci budou odměněni diagonálami.
Ale co nastane po partiích hraných v posmrtném životě? Probíhají snad věčně podle jiných, modifikovaných pravidel, zastaví se na věky v určité pozici, která odměří zásluhy a tresty z tohoto světa? Nebo snad tyto partie také skončí? Někteří se domnívají, že cyklus přechodů do jiných světů pokračuje nepřetržitě, většinou se však soudí, že tato představa je neuspokojivá. Muselo by pak existovat zřejmě nekonečné množství světů, v nichž by neustále probíhaly šachové partie, nebo snad by se figurky přesouvaly mezi konečným počtem světů a znovu se vracely zpět do Sotery. Takto cyklický proces je však ve své podstatě nihilistický a neuspokojuje naši potřebu věčnosti. Esteticky je mnohem více uspokojivá teorie, podle níž je posmrtný život šachových figur opravdu věčný, jen zdejší partie fungují nějak podobně jako holandská varianta šachu v naší realitě: partie na onom světě probíhají věčně a vyřazené figurky se přemisťují na vedlejší šachovnice (na rozdíl od klasických holandských šachů se toto zřejmě musí týkat i králů). Počet těchto partií pak není konečný, protože z pozemské reality sem neustále přibývají nové zemřelé figurky, což umožňuje stavět další šachovnice, vytvářet stále nové pozice a konfigurace.
Mimochodem, i co se týče partií tohoto světa ovšem zbývá minimálně jedna záhada, totiž jak je to s proměnou pěšce – možná, že za určitých okolností může namísto posmrtného života kdesi v jiné dimenzi dojít k převtělení i na tomto světě, tyto jevy však každopádně v praktických partiích nastávají jen výjimečně.
Role lidí v šachových partiích Sotery je nevelká, protože se pouze snaží porozumět přáním figur. Kritici zdejšího šachu ironicky dodávají, že to celé přece jen těžko může, alespoň z pohledu člověka, mít jakýkoliv rozumný smysl, vždyť lidé jen bezduše provádějí určité pohyby a sami se stali figurkami; pouhá záměna rolí, tvrdí se, nic hlubokého. Nicméně i tak se zde neustále konají mistrovství a turnaje. Výsledky kupodivu nejsou zcela náhodné – snad je tomu tak proto, že někdo umí figurkám naslouchat lépe než jiný, eventuálně dokáže správně vyhodnotit jejich mnohdy vzájemně konfliktní přání, sladit rozporuplné potřeby, občas nevyslyšet přání bázlivého pěšce, který nechce být obětován v gambitu, jindy odmítnout hladovou žádost o braní – a tak podobně. Proslýchá se, že na vítězné turnaje si někteří šachisté i šlechtí speciálně moudré šachové figurky, a to sice pomocí opakované selekce ve volných partiích. Významné turnaje by tak měly charakter střetu již opakovaně osvědčených šampionů, snad trochu podobně jako koňské dostihy či psí zápasy.
V Soteře existuje celá řada heretických náboženských škol, očividných blouznivců i proklínaných bludařů. Tak někteří se zabývají otázkou, proč je figurky vůbec třeba vyrábět a nemohou se rozmnožovat samy. Vždyť přece jeden ze základních biologických zákonů říká, že živé vzniká zase z živého, o šachových figurkách však toto neplatí a závisejí v tomto ohledu na aktivitě lidí. I zde je rozšířena teorie o trestu: kdysi prý šachové figurky spolu volně obcovaly, porušovaly však přitom posvátné zákony, docházelo k zakázaným spojením a mezidruhovému křížení. Výsledkem těchto svazků byly figurky šedé, stejně jako třeba podivní kříženci dam a koní. Tito obludní tvorové nebyli schopni sehrát šachovou partii vyhovující pravidlům, jejich pohyby byly chaotické a budoucnost šachu proto závisela na tom, že do role hybatelů budou ustanoveni lidé. Tajné nauky dokonce soudí, že právě proto došlo ke vzniku člověka (nebo alespoň obyvatel Sotery) – aby lidé zajišťovali pokračování řádných šachových partií, ohrožovaných chlípností figur. Pravdou je, že i pokud pomineme mezidruhové křížení, stejně vyvstává například problém, že poměr mezi jednotlivými figurami musí zachovávat potřebné hodnoty, jinak by existovaly přebytečné (a jistě proto nadmíru smutné) figurky neschopné sehrát partii. Matematické modely ukazují, že spontánně lze požadavek stability poměrů jen velmi obtížně zajistit, počty mají tendenci oscilovat. Na rozdíl od potěšení z rozmnožování však figurkám zřejmě zůstaly zachovány rozkoše konzumace, sytí se braním soupeřových kamenů či jejich ohrožením a ponížením spojeným s nutností ústupu.
Na okraj zbývá dodat, že jakkoliv jsou obyvatelé Sotery posedlí řešením otázek posmrtného života šachových figur, úvahy o posmrtném životě lidí zde budí jen velmi malou pozornost. Pokud jsou na tuto záležitost Soteřané přímo tázáni, krčí pouze rameny a odpovídají, že o celém problému nelze říct nic rozumného a nakonec není ani důležitý. Tato netečnost působí na občany okolních zemí nezvykle; vždyť se může stát, namítají, že i v posmrtném životě (lidí i figurek) budou muset s figurkami tahat lidé. Nebo se role vymění a figurky budou hrát šachy s lidmi? Eventuálně, říká se též, jsou snad dokonce člověk a šachová figurka pouze dvěma stranami téže mince, jen je těžko toto podobenství prohlédnou