Dostal jsem se ke dvěma vzácným svazkům, opravdovým bibliofilským klenotům – a to přitom nejsem žádný sběratel, pouze čtenář; v určité míře též grafoman, tyhle texty jsem však sám nevytvořil. V první řadě jde o dosud nepublikované, posmrtně sepsané dílo Ladislava Klímy Nanosekunda a věčnost. Sliboval jsem si od něj miliony, nakonec mi však, alespoň prozatím, víc vynesla kronika cholupických farářů.
Jakou kuriózní shodou okolností k tomu všemu došlo, o tom by se dala napsat kniha snad ještě zajímavější, takový grafoman ale opravdu nejsem, takže bude muset stačit stručná verze příběhu.
„Mám dalšího povstalce, nechtěl by ses zapojit?“ zeptal se mě jednou Arnošt.
„Cože?“ vyděsil jsem se, že se důstojník antivampyrického oddělení policie ČR dal na politiku. I když na druhé straně, proč by se tento stát neměl řídit z Olšanských hřbitovů, kde se nachází Arnoštova pracovna.
„Myslím umrlce, co tak docela nechce ležet. Teda podle všeho.“
„Aha,“ povídám stále celkem bez zájmu. „A proč to někomu vadí?“
Arnošt mi začal vysvětlovat, že jistá pražská čtvrť radikálně mění image. Velká cyklostezka za evropské peníze, developeři, nedaleko hypermoderní technologické centrum s lasery, do toho se chodící nebožtíci nehodí, mj. proto, že trochu hnijou a nepoužívaj deodorant.
„A jakou to má souvislost se mnou,“ ptám se podezřívavě. „Nebo s Estou?“ Má československá vlčačka zareagovala na zmínku a sobě a krkla. Pracovnu antivampyprického oddělení na Olšanech provoněl odér zahnívajícího masa.
„Doufám, že to, co tady sežrala cestou, byl chcíplej pavouk,“ dodal jsem na vysvětlenou. „Vypadalo to sice trochu jako ruka s prsty, ale ne, spíš obří zmutovanej pavouk. Možná nějaký invazní druh z tropů, když máme to oteplování.“ Teplo skutečně bylo, jako obvykle jsem se cestou na Olšany strašlivě zadýchal a zpotil. Arnošt ale trvá na tom, abych ho navštěvoval v práci, prý že procházka udělá dobře Eště. Spíš ho podezřívám, že se ke mně domů bojí. To hygienik ostatně taky, i když ho sousedi zvou pravidelně.
„V pohodě,“ mávl nad pavoukem (či rukou) Arnošt rukou. „V márnici teď stejně nejsou žádný infekční případy. A já skoro nic necejtím, protože pokaždý, než přijdeš, si preventivně našňupám trochu pepře.“
Pak mi začal vysvětlovat podrobnosti, ale pořád mě to moc nezajímalo. Až do okamžiku, kdy se zmínil, že neplechy, jimž je třeba učinit přítrž, se odehrávají v Cholupicích. V tu chvíli jsem zavětřil jako Esta, když si zouvám boty a nechám si jen ponožky. Nasál jsem ještě jednou vzduch, upil piva a v hlavě se mi zrodil geniální, přirozeně též velmi lstivý a ještě více podlý plán. Esta na mě souhlasně mrkla svým žlutým vlčím okem; možná má telepatické schopnosti – a nebo já vidiny pokročilého deliria.
Základ mého plánu spočíval ve faktu, že v Cholupicích se odehrává jeden z příběhů spisovatele Ladislava Klímy, příznačně nazvaný Cholupický den. Též na základě tohoto zážitku Klíma sepsal Vteřinu a věčnost, úvahu o tom, jak se určitý časový okamžik nekonečněkrát opakuje a je vlastně všudypřítomný. Zase to celé ale bude vyžadovat odbočku ve výkladu.
„Existence mnohých vysokých duchů je jen stálé zběsilé prchání před požáry, které sami byli založili.“
Ladislav Klíma: Sentence
S lidmi se moc nebavím, nicméně u Ladislava Klímy bych rád udělal výjimku. Tento český spisovatel, myslitel a podivínský alkoholik se sám o sobě vyjádřil, že dva roky nebyl střízlivý, líh si ředil rumem, jednou odehnal kočku od ulovené myši a kořist sám pozřel i s chlupy. Tomu se říká „víš, co jiš“.
Klíma byl v dobách mého dospívání mezi intelektuály – ano, s hanbou přiznávám, že i já byl mladistvým intelektuálem – velmi populární. Jednou na bramborové brigádě můj spolužák Hubert spisovatelův čin zopakoval s čerstvě vyoranou myší, přičemž vedle stojící jézéďáci do brázdy zvraceli už po uhryznutí hlavy. Pro zbytek brigády řeči o změkčilých študácích z pražského gymplu ustaly. Takovou moc mají i nad prostými dušemi knihy, samozřejmě jen nepřímo. Důležité je číst ty správné věci, vzít si z nich to správné poučení a správně ho demonstrovat v praxi; přesně tak nám to říkali na hodinách dialektického materialismu.
Klíma se sám naopak pokládal za subjektivního idealistu, podle nějž vědomí (a zejména jeho vlastní vědomí, protože na jiných mu zdaleka tolik nezáleželo) a vůle prostupují celý svět, takže… No, to je vlastně jedno, co přesně to klímovské vědomí či vůle provádějí, vyprávím zde okultně-detektivní příběh, ne filozofický traktát. Každopádně svérázného myslitele nakonec zradilo to, čím pohrdal nejvíc, totiž vlastní tělo, které zbaběle odmítlo snášet Klímovu životosprávu. Byl pochován na Malvazinkách, na svazích od Radlic a Košíř k Smíchovu. K smíchu.
Malvazinský hřbitov je na můj vkus příliš solidně měšťanský, udržovaný. Nemá v sobě půvab zániku a zkázy, který ke hřbitovům podle mě patří. Vypadá to tady jako ve filmech z první republiky, přílišná starost o zevnějšek, nakašírovaná ušlechtilost lidí, kteří si oblékají vesty a chodí do Sokola. Myslím, že Ladislavu Klímovi s jeho přístupem k životu by se zde určitě nelíbilo.
Podmiňovací způsob však možná není na místě. Člověk považující se za absolutní vůli a šéfa vesmíru by samozřejmě představoval ideálního kandidáta na nějaký posmrtný život. Bylo to nabíledni, takže antivampyrické oddělení policie ČR Malvazinky neustále střeží. Arnošt mi říkal, že spíš kvůli tomu, aby někdo nelezl do hrobu, než z obavy, že by dávný veleduch naopak zamířil ven. Každopádně nadšení návštěvníci nechávají Klímovi na hrobě hromady lahví, které pak policajti s chutí dojíždějí. Pokud se někdo pokusí flašku na hrob vylít, pak strážci vždy vyskočí z úkrytu zpoza márnice, dotyčnému ji zabaví a ještě si přilepší pokutou za znesvěcováni pietního místa. Harmonie, jenom já měl smůlu, a proto jsem čekal na každou záminku, jak bych mohl Arnošta přesvědčit k exhumaci. Alespoň bych zjistil co a jak, jestli se má vůbec smysl pokoušet se o kontakt s Klímou, a nebo zda ho po smrti jeho absolutní vůle definitivně opustila, zda zradila a selhala podobně jako tělo.
Když mě tedy Arnošt požádal, abych pomohl vyšetřit zapeklitý případ cholupických nepravostí, hned jsem věděl, že se tu naskýtá šance. Jak jsem již poznamenal (lehká repetitivnost alkoholem narušeného mozku), v Cholupicích se přece odehrává Klímův Cholupický den. Mistr sem s oblibou chodil na vycházky a popíjel pivo v místní hospodě. Stačilo tedy jen předstírat pátrání, trochu ho sabotovat a ve vhodnou chvíli nadhodit, že za tím vším je určitě Klíma a musíme otevřít hrob nebo provést jiný pokus o spojení. Jak jednoduché. Esta opět souhlasně až hypnoticky mrkla vlčím okem.
„Takže máme, Esto, další případ,“ povídám. „Hoden jest pes svých granulí i piškotů, ale samozřejmě si na ně třeba vydělat. Připrav se, že budeš muset opětovně sáhnout až na samo dno svých sil, abys zvládla, co my nezvládnem.“ Trochu jsem se, přiznávám, do výkladu zamotal.
„Sklapni,“ uťal Arnošt proud mého blábolení.
Estu jsem nechával vyplácet speciálním tarifem, do formuláře dohody o vykonání práce jsem totiž vždy vyplnil paranormální schopnosti. Pomlčel jsem, že spočívají hlavně v tom, že dává pozor na mě, abych ožralý někde nezmrzl. Arnošt nicméně tehdy souhlasil, že to lze pokládat za paranormální, protože kdokoliv normální by mě prý zmrznout nechal s radostí.
Pak mi Arnošt konečně vysvětlil, že s pátráním je to jako obvykle, to jest pro začátek nevíme prakticky nic. Dělníci budující cyklostezku i nové domy si stěžovali, že po setmění se kolem nich plouží divné věci. Pár lidí, co si zde koupili byty, zase zmiňovali strašlivě vyhublou páchnoucí postavu v jakémsi trikotu, jak se plazí ulicemi a děsně skučí, táhlé hluboké tóny znějí z odpadu a v rose měsíčního svitu se za okny objevují otisky vyzáblé tváře.
„A že kvůli tomu policie vůbec vyšetřuje,“ divil jsem se. „Takové nářky přece normálně ignorujete.“
Arnošt naznačil, že zájem na uklidnění situace mají zřejmě developerská skupiny. Podezření a obavy místních občanů, jakkoliv neurčitě vágní, se nicméně zdají být oprávněné. Jeden výletník zmizel, přičemž naposled ho spatřili na pivu v Komořanech. Poslední cholupický farář zešílel, takže ho církevní představitelé poslali na zotavenou obracet na víru poslední novoguinejské kanibaly. To vše Arnoštovo oddělení zjistilo jen náhodou a nikdo nepovažoval za nutné na to upozornit, protože šílenství postihovalo místní církevní představitele pravidelně. Pražské biskupství na faru odedávna posílalo duchovní problematické, „jichž pán bůh věru litovati nebude,“ jak se do policejního protokolu bez obalu vyjádřil sekretář od svatého Apolináře, když mu jazyk rozvázala lahev benediktýnky. Pak dodal, že přidělení cholupické arcidiecéze je pro eliminaci nepohodlných rebelů mnohem jednodušší cestou, než muset absolvovat zdlouhavý proces církevní exkomunikace.
„Nevidíš tu ceduli, hňupe?“ zeptal se mě Arnošt.
„Cože?“
Ukázal na nápis Zákaz odhazování odpadků v okolí hřbitova. „Tady nejsme na Olšanech a není noc. Kdoví, kdo si to může vyfotit a pak to rozmáznout, jak jsou policajti necitliví a všechny tyhle žvásty.“
„Aha, pardon,“ zvedl jsem pytlík od hamburgeru. „Ale tady píšou v okolí hřbitova, žádný okolí, jsme přímo na hřbitově.“
Arnošt řekl, že podobně blbé poznámky si mohl dovolit leda tak Švejk, ale já nejsem Švejk a on není nadporučík Lukáš, protože je major, i když v antivampyrickém oddělení si na hodnosti světské policie ani armády moc nehrajou. Připustil jsem, že opravdu nejsem Švejk, protože zatímco Švejk vlastnil maximálně podvraťáky s padělaným rodokmenem, já mám čistokrevného československého vlčáka s průkazem původu, takže srovnávat mě se Švejkem by vlastně mohla pokládat za urážku především Esta. A na rozdíl od Švejka, který se prodejem psů živil, ji také rozhodně nehodlám prodat. To jsem řekl, abych jí udělal radost, ale ona se shodou okolností zrovna chytala packami za hlavu, takže mě možná neslyšela.
Projít celý hřbitov, nad každým hrobem čenichat a ještě spustit všemožné dozimetry trvalo pár hodin. Hlavně s měřiči byl problém, protože pískaly skoro pořád, Arnošt měl dokonce podezření, že někdo z nás se mezitím upil, ale ještě se ze setrvačnosti hejbe, takže detektor hlásí nemrtvého. Byla to ale jen chyba softwaru, vždycky se muselo volat do IT oddělení, vše resetovat, znovu stáhnout aktualizovanou verzi a mezitím něco vypít. Nemusím dodávat, že jsem nechtěl, aby se případ vyřešil už v této fázi, takže jsem stejně každý poplach rovnou prohlásil za falešný a v nestřežený okamžik do přístroje nalil trochu kořalky. Také jsem už předem Estu instruoval, že tentokrát by své schopnosti neměla přehánět.
Arnošt nicméně trval na tom, že hřbitov aspoň pro formu zkontrolujeme celý a já s tím byl celkem smířen, protože si vynaložené hodiny poctivě vyúčtuju. Nakonec jsme měli hotovo až hluboko v noci, ale to už všichni další policajti dávno odešli, takže jsme zůstali s autem sami a neměl nás kdo odvézt. Cesta na noční autobus byla náročná, ale aspoň jsme si okolí našeho pátrání mohli nenápadně prohlédnout.
Jít přes Cholupice v noci, to si samozřejmě vysloveně koleduje o malér, jinak to ale nešlo. Já vůbec neřídím, Arnošt se po pár nehodách v opilosti jezdit bojí, takže by zbývala jenom Esta, která má packy šikovné a vytrénované z hraní počítačových her, i když k jejich ovládání používá spíš čenich. V neposlední řadě, na rozdíl ode mě a Arnošta, se jí končetiny také tolik netřesou.
Jednou, před pár lety, jsem podotkl, že bychom mohli zkusit nechat řídit právě Estu, protože by na rozdíl od nás nenadýchala, a Arnošt neuváženě souhlasil. Náhody se dějí, takže nás samozřejmě chytili dopravní policajti, Arnošt zrovna někde zapomněl svůj průkaz a původně jsme z hamižnosti nechtěli ani podplácet. Esta sice neměla řidičák, ale namísto toho jsem policajtům zuřivě mával před očima jejím očkovacím průkazem s potvrzením o vakcíně proti vzteklině.
Docela jsem zapůsobil, takže byla šance, že vyvážném.
Bohužel ale chybná byla základní premisa, z níž jsme při volbě řidiče tehdy vycházeli.
Esta nadýchala.
Jistě, organismus vlkopsa i těch pár piv odbourává jinak. Arnošt pak musel vyplnit, že auto řídila osoba jemu blízká (trochu jsem žárlil) a docela se to vleklo, než se vše podařilo urovnat, podobné vysvětlování ale dobrou historku už většinou jen kazí.
Takže zpět do Cholupic, snad je načase konečně tuto pražskou (či snad takzvaně pražskou?) čtvrť blíže představit. To ale není úplně jednoduché, protože ve skutečnosti jde o místo uzavřené, kde o cizí zvědavce nestojí. V 19. století zde několik příliš nadšených obrozenců i národopisců, kteří se snažili posbírat místní pověsti a písně, přišlo o život za okolností poněkud děsivých; svazek cholupických pohádek rozmetala v sazbě ještě i celkem liberální pozdně rakouská cenzura, neb prý příběhy obsahovaly návody na zapovězené obřady a, jak pravil posudek, „dětem se také nemusí stále zdůrazňovat, že je nenosí čáp, ale vznikají z nesvatého spojení rodičů a hospodářského dobytka.“
Pokud chtěl Klíma na svých samotářských dlouhých pochodech navštěvovat podivná místa, byly pro něj Cholupice logickou volbou. Možná i včetně sexuálních perverzí, i když spisovatel se kdesi vyjádřil, že na toto si vzhledem ke svému duševnímu zaneprázdnění v podstatě nikdy nevyšetřil čas.
„Mé spodní instinkty to chtějí a jim třeba vždy ponechat pole k rejdění.“
Ladislav Klíma: Filosofické listy
Staré Cholupice působily opravdu jako z jiné planety či času. Vše dále uvedené platí pouze pro dobu před tím, než nová zástavba alespoň zčásti překryla místního genia loci, který se zde vytvářel po tisíciletí, a věru že tohoto takzvaného genia není žádná škoda.
Snad dostatečně výmluvný bude závěr analýzy tajných služeb; příslušná studie z 90. let se zabývala ožehavou otázkou, zda existence Cholupic představuje pro zbytek státu bezpečnostní riziko, ať už jde o sektářství, zločinnost či epidemie – ostatně v nedalekých Dolních Břežanech bylo postaveno laserové supercentrum, jehož zařízení by zasaženou oblast údajně dokázala sterilizovat; i když to ze zprávy přímo nevyplývá, volba místa nemusela být náhodná. Také stavba nedalekého letiště mohla souviset s potřebou zde v případě nouze rychle zasáhnout. Text dále zmiňuje, že při shromažďování podkladů zmizeli, pravděpodobně během práce v terénu, dva zkušení agenti, a nezvěstný je rovněž místní informátor.
Je to čtvrť (praví studie na úřední protokoly rozhodně nezvykle košatým jazykem), kde, dalo by se říci, neolit neskončil, neolit trvá. Zanedbaná pole, všudypřítomná hnojiště, bahno a sláma, domácí zvířata podvyživená a zmutovaná do podob známých ze středověkých bestiářů. Na Valpuržinu noc se zde staví obrovské májky a pořádají všelijaké nesvaté rituály s bejkovci; a co se upalování čarodějnic týče, místnímu národnímu výboru se kdysi po velkém úsilí podařilo pouze přeřadit tento zvyk na MDŽ.
Některá místa v okolí Prahy jsou nepřetržitě obydlena a zemědělsky obdělávána už více než 7000 let. Po celou tu dobu zde vedle sebe stojí natěsnané vesnice, všude kolem jen pole a prostranství pro pastvu dobytka. Neolit se projevil z hlediska tehdejších obyvatel jako děsivý úpadek. Hustota osídlení sice vzrostla, ale právě jen na takovou hranici, aby lidé dokázali zplodit další generaci dříve, než zemřou hlady či na nějakou chorobu. Mladší doba kamenná se na kostrách dá poznat podle zkažených zubů, opotřebovaných od věčného přežvykování zrní. Průměrný věk dožití poklesl, z lidí se stali nízcí zkřivenci, zmrzačenci a podobní chcípáci, vše prostoupily choroby získané od chovaného dobytka. Není náhodou, že ještě dnes se s obavami mluví o kuřecí či prasečí chřipce. Zatímco těsné obcování s domácím zvířectvem se projevilo přenosem epidemických chorob, ještě těsnější pak všemožnými degeneracemi na obou stranách, které jsou dodnes dobře patrné v genech (zapomeňte na nemožnost mezidruhového křížení, v maštali podobné zákony neplatí).
Záplavy odpadků v neolitické vesnici vhodně doplňovala znečištěná voda a všudypřítomný bodavý hmyz. Země na takových místech je za pár tisíciletí doslova prostoupená mrtvými. Kvůli nedostatku půdy se nebožtíci začali pohřbívat pod podlahy domů (či chlévů – tam šlo nejčastěji o lidské oběti mající zajistit větší plodnost dobytčat). V některých oblastech půdu zarostl les, byla zde objevena nerostná ložiska, vznikl důl či město nebo alespoň postavili dálnici, jinde však k takovým, byť třeba přechodným změnám nikdy nedošlo. Snášet 7 OOO let nepřetržitého vidláctví a bezútěšného střídání generací, orby, setby, sklizně a močůvky, to je na každou krajinu moc. Země i její obyvatelé se postupně vyčerpali, civilizované rysy nahradila zdivočelá tupost. Pravdou je, že už od neolitu se jako záchrana před děsivou realitou objevila masová konzumace piva, ale i to pomáhalo jen do určité míry…
Staré Cholupice nevznikly v důsledku vykořenění či industrializace, ale právě naopak intenzivním prostupováním člověka a země, kdy vše srostlo do struktury připomínající snad vlákna dřevokazných hub. Kdo Cholupice ve zdraví opustil, nevěřil svým očím a z toho všeho mu šla hlava kolem, točila se. Proto se vedlejší, již vcelku spořádaná vesnice nazývá Točná. Jiná sousední čtvrť, Písnice, nesla v minulosti jméno Plísnice, ale místní říkali, že oni za to nemůžou a všechno to neřádstvo sem leze z Cholupic.
Tolik zpráva bezpečnostních složek. Arnošt si prý jen s obtížemi opatřil původní verzi, v další podobě zapracovala politická korektnost a mnohé pasáže byly vyškrtnuty jako údajně urážlivé. Na přiložené mapě byl mimochodem červeně vyznačen bod s popiskem „zaniklá psychiatrická ordinace“.
„Už tu mám další hlášení,“ pravil Arnošt pochmurně. „Hned noc potom, co jsme Cholupicema procházeli my. Zase se tam někdo zjevil, zkoušeli na něj střílet nebo do něj píchat vidlemi, ale nebylo to nic platný.“
„Málem jsme se teda minuli. Ale poslyš…“
„Co mám poslyšet?“
„Já myslím, že na to jdeme zásadně ze špatnýho konce. Třeba prohlížet ten hřbitov… To by na Cholupice bylo moc jednoduchý, takový přímočarý, jestli rozumíš, jak to myslím.“
„A co teda navrhuješ?“
Nenápadně jsem Arnoštovi začal podsouvat možnost, že za vším vězí Ladislav Klíma a řešení třeba najít ne v Cholupicích, ale na Malvazinkách. Arnoštovi se to však moc nezdálo.
„Rozhodně bychom to místo měli nejdřív ještě důkladně projít. Kromě tvých pocitů nemáme proti Klímovi jediný důkaz. Proč zrovna on?“
„Tenhle chlapík deklaroval, že je absolutní vůlí.“
„Ale sám jsi říkal, že to mu nepomohlo ani za života.“
„Hned bych absolutní vůli vyměnil za vodku Absolut,“ připustil jsem. „A nebo prodal duši za kartón libovolné vodky, třeba i té nejobyčejnější a ve slevě,“ dodal jsem.
„Ďábel by i tak rozhodně udělal špatný obchod… No jasně, nejde o vodku, ale o Klímu. I kdyby za to mohl, měli bychom ho nejdřív chytit při činu, myslím.“
„Tak jo, tak dobře, ale na těch Malvazinkách víme, kde bydlí, tak bychom to měli takový jednodušší, nezdá se ti? A v nejhorším se prostě omluvíme hromadě kostí, nebylo by to poprvé, ne?“
„Mno,“ drbal si Arnošt svůj zarudlý nos. „Třeba je v souvislosti s Cholupicemi vůbec i chyba se soustřeďovat na hřbitovy. Však kolegové zmiňovali, že se tam pohřbívá do základů domů. Náš umrlec může přes den klidně bydlet někde v podlaze.“
„Nebo v chlívku,“ doplnil jsem.
„Přesně tak,“ Arnošt zřejmě přeslechl mou ironii. „Nebo v kanalizaci, když prej něco slyšej z hajzlů. Řeknu jim, ať tam do odpadů a stojatejch vod preventivně nasypou DDT.“
„To se smí?“ podivil jsem se. O DDT jsem nedávno slyšet hovořit sousedy.
„V Cholupicích dokonce občas musí. Na oddělení pro biologickou válku už dávno zaznamenali, že v okolí je nějak moc případů malárie.“
„No pane jo, to jsi mi taky mohl říct, abych žádal další rizikový příplatky. Máš prášky pro mě a pro Estu? Taky jsem slyšel, že na antimalarika se nemá moc pít.“
„Dělám si srandu, vole. Malárie, to bys musel mít fakt smůlu, tam můžeš čekat mnohem spíš svrab a prašivinu. Proti čemuž jste s Estou určitě už dávno imunní.“
Tak jsme si vyměňovali vtipné poznámky, ale nakonec Arnošt přišel s konstruktivním návrhem. Že když mě jako ten Klíma a jeho Cholupický den tak zajímá, mohli bychom zkusit opakovaně projít jeho cestu. Bude to každopádně hodnotný literární zážitek a dokonce bychom při tom mohli i na něco přijít. Souhlasil jsem.
„Nejsou žerty s těmito věcičkami; náhlé zešílení je tím nejnevinnějším, co může tu lidské zvířátko potkat.“
Ladislav Klíma: Jsem absolutní vůle
Na cestu do Cholupic jsme se pečlivě vybavili; sice jsme tentokrát plánovali vše podniknout za dne, ale opatrnosti není nikdy dost. Arnošt nabil zbraň, já sbalil kasr a Esta dostala útočný obojek s hřeby hrozivě trčícími ven. (Kdysi měla podobný obojek z pravého stříbra, ale když se ukázalo, že na nemrtvé tento kov v rozporu s pověrou nijak nepůsobí, přeřadil jsem předmět z kategorie psí výbavy mezi investiční nástroje a umístil do krabice plné zlatých zubů.)
Už za modřanským sídlištěm u stanice Na Beránku jsme potkali chlapíky, kteří beránky tak úplně nebyli. Zrovna vytloukali sklo zastávky, a aby jim šla práce líp od ruky, zvesela si zpívali. Na dvojici s vrčícím vlčákem si sice netroufli, ale hned po vytlučení skla pro zpestření ještě otloukli i nos pánovi, co naproti čekal na autobus zpět do města. Nezasáhli jsme, protože do cizích věcí se slušný člověk neplete; Arnošt pouze podotkl, že o nic moc nejde, protože pivo se stejně nosem nepije, a i kdyby ten člověk musel v budoucnu dýchat výhradně ústy, tu chvilku to prostě vydrží. Já foťákem na místo incidentu trochu zazoomoval, jestli bych nemohl doplnit svou zubní sbírku, ale přes rudý koláč nebylo nic vidět, tak jsem nad tím mávl rukou a vydali jsme se do lesa.
Už i bezprostřední okolí Cholupic působí poněkud zvláštně. Nedaleká blata, vřesoviště i les místní bažantnice, který zde, včetně dvou obřích posvátných dubů, roste minimálně už od konce poslední doby ledové, by jistě mohly být ideálním prostředím pro vlkodlaky či potomky Psa baskervillského. Oblíbené Holdstockovy fantazie o lese Ryhopském jsou pouze slabým odvarem.
Konečně jsme obešli pět místních polí a přiblížili se k vesnici. Tu jsem spatřil domky zdvihající se jen těsně nad hladinu podzemní vody, která zatopila sklepy. Příliš jsem nepochyboval, co se v těchto tůních může skrývat. Na mysl mi samy od sebe přicházely blouznivé vize H. P. Lovecrafta; proč by však obludné krajiny a jejich obyvatele měl zakrývat oceán, třeba jsou mnohem blíže povrchu. Jak napsal Lovecraft ve Stínu nad Innsmouthem.
Poplaveme k tomu zadumanému útesu v moři a potopíme se černými propastmi k ohromnému a mnohými sloupy ozdobenému Y’ha-nthlei a v tomto doupěti Nevyzpytatelných se navěky ponoříme do zázraku a slávy.
Škoda, že Ladislav Klíma nejspíš Lovecrafta nemohl znát, dumal jsem nad podivnými cestami, jimiž se ubírají fantazie spisovatelů.
Ve vesnici samé jsme si dali dobrý pozor, abychom neprovokovali příliš vyzývavým pohledem, taktéž jsme se pečlivě vyhnuli jiným než hlavním ulicím (což jsou v Cholupicích kromě centrální komunikace, kam se občas odváží i MHD, víceméně všechny). Těžko říct, zda hladové pohledy byly určeny spíše Eště, nebo mému otylému břichu. Na návsi jsem náhodou zaslechl vědeckou debatu o tom, že s riziky kanibalismu se to přehání, prý všechny ty priony, nemoc kuru a mozek jako houba, kdo to kdy slyšel, nejspíš se jedná jen o výmysl nějakých grantožroutů, to se může přihodit maximálně na Nové Guinei, v Cholupicích nikdy.
Bylo to takové normální ospalé podzimní odpoledne. Z ruin čehosi, co dříve bylo kůlnou či chlívkem, znělo žalostné hýkání a z komína vesele stoupal kouř spalovaných pet flašek.
„Dobrý den,“ odvážil jsem se konečně oslovit usedlíka s téměř příčetným výrazem, plot, který nás odděloval, mi dodal sebedůvěry. „Nevíte, prosím vás, kde je tady zaniklá psychiatrická ordinace?“
„Kdopak by nevěděl,“ odvětil tónem patriota, hrdého na místní pamětihodnosti.
„A co se tu vlastně stalo, proč ordinace zanikla?“ zajímal jsem se obezřetně.
Snad pacienti ubili posledního lékaře nebo tento (či jeho nadřízení, zdravotní pojišťovna apod.) usoudili, že opravdu nemá žádný smysl místní obyvatele léčit? Představoval jsem si, jak v troskách zdravotnického zařízení nyní sídlí nějací mutanti či zdegenerovaní potomci posledních pacientů.
„Pojďte přece dál.“
„Ale kam jako?“ znejistěl Arnošt.
„Tady, hned tady je ta ordinace,“ ukázal muž na kůlnu za sebou, kde přes dveře visel jakýsi hybrid cirkulárky a gilotiny. „Neříkali jste nikomu, kam jdete, že ne?“ ověřil si pro jistotu.
Když Arnošt ukázal policejní průkaz, muž na nás vyplázl jazyk, vypustil větry a prohlásil, že mu nic nepřišijem, protože má už léta papíry na hlavu.
„A kde vám je vystavili, tady někde?“ zeptal jsem se lstivě, ale to už o nás ztratil zájem a zmizel v kůlně. Sekáček gilotiny neklidně nadskočil, ale pak se zřejmě rozhodl si na svou příležitost ještě počkat.
Po Klímově vzoru jsme zamířili do hospody.
* * *
Ladislav Klíma popisuje, jak se v Cholupicích střetl s démony ve své hlavě; k tomu nemusel nikam chodit a mohl zůstat na gauči, podotkl by skeptik. Ale kdo ví, třeba pár desítek kilometrů chůze přimělo démony vylézt ze svých úkrytů v šedé mozkové kůře a pustit se do otevřené potyčky. K velkému souboji došlo v místní hospodě, kde se slovutný literát pokusil démony utopit nějakými dvaceti pivy, pak však jeho koncentraci narušili nejprve cholupičtí chalupníci a nakonec kálející kočka, která velmi hlučně vykonala svou potřebu přímo ve výčepu. Tento incident nejspíš svět připravil o nějaký hluboký Klímův vhled do podstaty všehomíra.
Spisovatelův pivní výkon jsme nedokázali napodobit ani zdaleka, démonů jsme však už zhlédli dostatek, a třebaže na kočku prozatím nedošlo, mnozí štamgasti vypadali, že odpovídající úkon brzo zvládnou místo ní.
„Tak si představ, že kus odsud seděl Klima,“ povídám Arnoštovi. Už nám pěkně hučelo v hlavě.
„Kde přesně jako seděl, nevíš?“
„Támhle, hned napravo od pípy.“ Dopředu jsem i ověřil, že za těch sto let se osvěžovna posunula asi o dvě stě metrů, ale takovými detaily jsem se nechtěl zdržovat. „Právě tam se luštily zásadní otázky života, vesmíru a vůbec.“
„Vida ho, pisálka sebevědomýho,“ Arnošt neměl k mému idolu zrovna úctu. „Proč radši neluštil sudoku?“
„Měl pocit, že užuž všechny záhady světa vyřeší, to se po dvaceti pivech stává. Už nebyl, kdo by mu vzdoroval. Mozek se změnil v chmelové brouzdaliště, jeden po druhém hynuli démoni na otravu alkoholem, doupata ve sklípcích mezi neurony byla zaplavená, museli ven, kde je na synapsích Klímova vůle nemilosrdně drtila elektrickým ohněm. Když tu…“ V anatomii mozku jsem neměl příliš jasno, ale přesto jsem svůj výklad pokládal za velmi vydařený.
„Jo, jasně, to už jsi říkal. Když tu najednou na slámu přímo uvnitř místnosti začala hrozně nahlas srát kočka. A bylo po soustředění.“
„Takhle dopadl mudrc, který se pokládal za věčnou absolutnost,“ pokýval jsem hlavou a vlastně nevěděl, zda mi to má přijít směšné nebo smutné.
„Možná sem teď chodí, aby si to s tou kočkou vyřídil,“ napadlo Arnošta. „Tím by se leccos vysvětlovalo, o lidi tady vůbec nejde, ty děsí jen tak mimochodem. Znáš to, duchové či jiní nemrtví bývají mstiví a neodpouštějí.“
„Podle sebe soudím tebe. Navíc, ta kočka by přece byla dávno mrtvá. Vždyť se to stalo v roce 1912, tedy před více než 1 OO lety. Ale jo, zkusíme se ho na to zeptat. Na Malvazinkách,“ lstivě jsem kul železo.
„Třeba se chce mstít na potomcích té kočky až do kdovíkolikátého pokolení, jako to dělal ten dobrý židovský Bůh.“
„Fakt je, že Klíma byl s kočkama v dost komplikovaných vztazích. Vždyť už jsem ti přece říkal, že jinde v deníku se chlubí, jak odehnal kočku od myši a tu myš pak snědl, jak byla, i s chlupama.“
„To si určitě vymyslel. Myš by teda třeba sežral, ale kočka bývá zuřivá a má ostré drápy.“ Pravda, když spolužák předváděl po Klímově vzoru konzumaci myši, fázi s kočkou taky vynechal. Arnoštova teze tedy měla i určitou empirickou podporu.
Blábolili jsme páté přes deváté, opakovali desetkrát známé. S pátráním jsme opravdu zase ani o fous nepohnuli. Jak se připozdívalo, měl jsem pocit, že se na nás začíná soustřeďovat nežádoucí pozornost. Pití mě přestalo bavit, ale ze setrvačnosti bych v něm pokračoval. Esta nás však naštěstí pomocí řady neodbytných šťouchanců dostala ven ještě dlouho před zavíračkou, takže nás nikdo nenásledoval.
Vyšli jsme před hospodu a zmateně vykročili do ztemnělé ulice. V čele poněkud zdecimované výpravy kráčela Esta, která zřejmě měla o dalším cíli jasno. Uvědomil jsem si, že jediná osvětlená komunikace s MHD míří na druhou stranu. Dostavil se pocit, že tohle už jsem někdy zažil, – a jistě oprávněně, však taky nešlo o první návrat z hospody v mém životě. Jako by mi na ramena lehla tíha věčnosti, vše se však přitom seběhlo ve vteřině.
„Trhej!“ zachroptělo náhle ze všech stran a vodítko se mi vytrhlo z ruky. Taky jsem se děsně lekl.
Vlčačka doslova vystřelila, ticho proťalo zavřísknutí, a než černý stín stihl vyskočit na plot, ozvalo se lupnutí, jako když se rozlouskne ořech. Kočka zůstala ležet se zlomeným vazem a Esta si spokojeně promnula tlapky. Očekávala zřejmě pochvalu.
„Arnošte, ty jsi ale debil,“ rozzlobil jsem se. „Víš, jak jsem se lekl?“ Možná se mě také trochu dotklo, že Esta tak ochotně poslechla jiného člověka. „Když pominu další věci, někdo nás mohl vidět.“
„To jsem ale nebyl já,“ vymlouval se Arnošt a musím přiznat, že působil opravdu zmateně. Na druhé straně ale vím, že kromě jiných dovedností ovládá také břichomluvectví.
„No jasně, byl to Klima,“ vrčel jsem.
„Mohl by z toho ale mít radost, ne?“ povídá Arnošt.
Zaťukal jsem si znechuceně na čelo. Československý vlčák mívá podobně jako jeho předek vlk silný lovecký pud, ještě ho k tomu povzbuzovat může fakt jen úplný kretén.
„Ne, vážně. Vystavíme ji tady na náměstí jako oběť. Napíšeme ke kočce nějaký odprošující text, že jako cholupický incident je pomstěn a tak dále. Třeba tím ducha, ať už Klímu nebo někoho jiného, usmíříme a přestane strašit.“
„Arnošte, budou nás mít za úplné idioty a ještě nás nechají zavřít, ať už pro týrání zvířat, nebo do blázince.“
„Tady v Cholupicích? V místě, kde trvají pověry tradované už od mladší doby kamenné, kdy zde první zemědělci vypálili les a od té doby obdělávají tohle bahniště a modlí se k… no, to raději nechci vědět.“
Arnošt měl pravdu. Jakmile jsme druhý den před kostelem odhalili oltář s ukřižovanou kočkou, naše reputace v obci prudce stoupla. Protože církev ještě neurčila nového faráře, odsloužil Arnošt v neděli improvizovanou mši před kočičím svatostánkem, přičemž namísto varhan mu Esta sekundovala vytím a já ministroval. Arnošt všechny potěšil tím, že se přijímalo pod obojí, přičemž mešní víno říznul rumem a do hostií přidal špetku efedrinu od zastřeleného dealera, takže celé kázání provázel bouřlivý potlesk a pouze dva osli po konzumaci svatých oplatků žalostně hýkali. Bylo každopádně vidět, že místní si nás začínají vážit a dokonce uvěřili, že by jim policie mohla pomoci.
„Takže, jak vidíš, úspěch pátrání de facto zase zařídila Esta,“ prohlásil Arnošt spokojeně, jakmile jsme se vrátili na Olšany.
„Nevím, že bychom něco vypátrali, maximálně by se dalo hovořit o úspěchu loveckém, a to má československý vlčák v genech.“
„Ale stejně by měla za odměnu něco dostat.“
„No dobře, postahuju jí nějaké nové audioknihy.“
„To ti nebude vadit, že zase uslyšíš hlasy? Proč to musí mluvit, copak Esta neumí číst?“
Už ani nevím, co jsem odpověděl.
Problém, jak se brzy ukázalo, spočíval ve skutečnosti, že nejenže o žádné vyřešení samozřejmě nešlo, ale případ se dokonce ani nepodařilo zamést pod koberec. Umrlec se totiž zjevoval dál, zase nás tím začali otravovat a i přes skvělou mši důvěra v policii opět poklesla. Arnošt se nabídl, že když budou držet hubu, bude i nová mše, ale tohle samozřejmě nebylo řešení napořád. S tím jsem byl vlastně spokojen, protože to znamenalo, že případ nekončí a všechny cesty vedou na Malvazinky.
* * *
„Na dvorku – počkejte – aha! omdlel jsem tam, protože“ – hrozný pocit se ve mně zdvihl „obešel já polí pět.“
„Žádných pět polí vašnosta neobešel. Z jídelny k pizoáru na dvoře je tak třicet kroků a žádná pole!“
Ladislav Klíma: Jak bude po smrti
Na Malvazinky jsme pro jistotu vstoupili v noci, když předtím běžné policisty odvolali pod záminkou, že zde došlo k úniku radioaktivity, neboť jakýsi plutokrat se sem nechal pohřbít i se svým plutoniem, takže aby se teroristé nemohli dostat ke štěpnému materiálu, ostrahu hřbitova přebírá tajná služba. Aby to působilo věrohodněji, objednali všem tablety s jódem, to si zase nějaká farmaceutická firma namastí kapsu.
Arnoštův poskok paklíčem otevřel bránu, další dvojice nesla páčidla, krumpáče a rýče. Pak zde byli technici s elektronickým náčiním jak z Krotitelů duchů, já, Esta a pro jistotu i policejní doktor; co kdyby prý Klíma někoho kousl a nakazil mrtvolným jedem nebo tetanem.
Ač specialista na paranormální jevy, sám jsem s otevíráním hrobů neměl dobré zkušenosti. Jednou jsem si chtěl zjednodušit práci a najal cikána, ten však přijal zálohu a na smluvenou schůzku nikdy nedorazil. Jindy jsem se k cíli pokusil dostat pomocí třaskaviny, ale špatně jsem odhadl dávku, takže jsem pak musel zbytky hledaného artefaktu získat přesíváním vzniklé hmoty – podobně jako to někdy dělají archeologové. Pro okultního detektiva to nejsou výsledky nic moc, uznávám.
Na setkání s Klímou jsem se pečlivě připravil. Znovu jsem si přečetl jeho sebrané spisy. Abych ho pozlobil, dokonce jsem se slušně oblékl, oholil se a použil přitom speciální whisku na holení – tj. vypil jsem ji (slova použil a požil mají jistě ne náhodou úzkou spojitost), aby se mi tolik netřásly ruce a břitvou se nepodřízl.
Detaily exhumace ani následného oživení, exorcismu či jak tomu chcete říkat, popisovat nebudu, protože jsem v tomto smyslu podepsal doložku o mlčenlivosti. Tělo Ladislava Klímy bylo neporušené, přesněji řečeno spisovatel vypadal jako v době své smrti; takže spíš by bylo na místě říct, že tělo bylo neporušené posmrtným rozkladem a zdevastované pouze Klímovým životním stylem, což však zcela stačilo. Umrlec byl chorobně vyhublý, nažloutlá pokožka a pohled zničený lihem a filozofickým přemítáním. Výčet zlozvyků tím zřejmě nebyl úplný.
„Alkoholismus, nikotinismus, laudanum, hlad, tubera, fuj,“ prohlásil znechuceně policejní lékař. Klímovo dílo Jak bude po smrti v jeho vlastním případě zdaleka nedokázalo plně postihnout skutečnost.
Byla to prostě lidská tragikomedie (mimochodem název dalšího Klímova spisu). Nakonec to ale bylo jedno, nešli jsme sem na módní přehlídku, ale pro informace.
Rozhovory s mrtvými bývají zvláštní. Odehrávají se jakoby mimo čas, jemuž se člověk svou smrtí možná nějak vymkne… ale nevím, nechci mudrovat. Všechno plavalo v oparu a tentokrát to nezpůsobil alkohol. Myslím, že Klíma hovořil s každým z nás, asi souběžně a vždy jen v hlavě.
Pamatuju si každopádně jenom moji vlastní debatu. Hned na úvod jsem zdůraznil, jak mě těší podstata té absurdity. Hovoří spolu přece solipsisté, jinak přesvědčení o existenci (či významnosti) pouze sebe samých. Není už to samo o sobě úžasné?
„Navíc i můj pes je solipsista. Solipsisko,“ dodal jsem. Esta by se zhnuseně odvrátila, protože tenhle vtip právem má už za mockrát omletý. Zřejmě ale v té chvíli žert nezaslechla, možná proto, že s Klímou vedla svůj vlastní dialog.
„Ach ano, váš pes. Mimochodem, rád bych Eště poděkoval. Kočka, kterou v Cholupicích zakousla, byla skutečně potomkem té mrchy, která mě v hospodě tehdy vyrušila z přemýšlení o podstatě absolutní vůle.“
Esta pyšně vztyčila uši i ohon. Tohle zase naopak slyšela, fakt zvláštní.
„Tak to vy jste jí nakázal, aby to udělala? Stále Cholupice navštěvujete a mstíte se místním?“
„Myslel jsem, že se mnou chcete mluvit spíše z jiných důvodů, než abyste řešil nějakou banalitu z vidlákova.“
„Samozřejmě. Každopádně kvůli incidentu v cholupické hospodě byl svět ochuzen o zásadní příspěvek, za což by příslušný rod koček měl být stíhán a huben až do kdovíkolikátého pokolení. Možná i kočky jiných rodů. A místní osadníci taky, že tomu nezabránili. Nevážili si návštěv génia…“ Nikdy jsem nepochopil, co lze namítat vůči principu kolektivní viny.
„To všechno je pravda. Na druhé straně, nejspíš bych stejně vymyslel jen nějakou blbost. Nějakou filozofii,“ při tomto slově se vysloveně otřásl. „A dneska by se v tom rochnila hromada debilů,“ dodal skepticky. Pak se podrobně rozhovořil o tom, jak nenávidí klímology, všechny ty sestavovatele kritických sborníků, vykladače díla a literární vědce, žáky i následníky. „Kult katedrových kriplů, čeho jsem se to dočkal,“ posteskl si.
Nebyl jsem si jist, zda mě vlastně neřadí do téže kategorie, takže jsem ihned podotkl, že kariéru literárního vědce též shledávám zvlášť opovrženíhodnou.
Po pár dalších zdvořilostech jsme se konečně dostali k tématu nihilismu a subjektivnímu idealismu, kde mě však Klíma dokázal opravdu šokovat.
„Vážený pane,“ prohlásil totiž spisovatel, „musíte si uvědomit, že já žil v úplně jiné době. Co jsem mohl vědět o rekurzích algoritmů, grafenu nebo Turingových strojích?“
„Chcete říct, že vás namísto vlastní duše a vůle začal zajímat okolní svět a jeho osud, stejně jako spořádané občany? Tohle se s vámi stalo po smrti? Nechtěl byste ještě nakonec být užitečným členem lidského společenství?“
„To samozřejmě ne, ale kromě vlastního nitra jsou tady i další, ještě zajímavější věci ke studiu, zvlášť když na to máte čas. A to já mám – jedna z výhod, kterou přináší smrt.“
Z další debaty vysvitlo, že Klíma po svém skonu přišel na chuť moderním technologiím, sledoval pokrok na poli počítačů (jak konkrétně to na Malvazinkách prováděl, však nezmínil; třeba kromě Cholupic jako duch navštěvoval i různé výzkumné ústavy). Zabýval se třeba i šachovými programy. Zmínil to náhodou, nebo nějak věděl, že i já kdysi holdoval této neřesti? „Třebaže jsem chodil do Cholupic a cestou často obešel polí pět, obejít šedesát čtyři polije snad ještě zajímavější, nemyslíte?“
Když hovoříte s mrtvým, samozřejmě si nikdy nemůžete být jisti, zda ve skutečnosti nemáte pouze halucinace. Pro mozek, dokonce i pro mozek utlumený alkoholem, je to krajně vyčerpávající zkušenost. Zmínka o šachách mě opět přiměla k úvaze, že vlastně s námi hraje simultánku. O čem si asi tak povídá s Arnoštem a o čem s Estou?
Nakonec mi Klíma sdělil, že své nynější názory podrobně vyložil v posmrtně sepsaném díle Nanosekunda a věčnost („kdysi jsem napsal Vteřinu a věčnost, jenže to jsem ještě neznal pojmy Planckova času a kvantování základních fyzikálních veličin; také, víte, moje verze hypotézy věčného návratu vůbec nebere v úvahu teorie o paralelních vesmírech, kterých je nekonečně, takže se v nich vše opravdu opakuje hned nekonečněkrát, a jakákoliv událost se dokonce opakuje nekonečněkrát v libovolný okamžik; a to pomíjím myšlenkové experimenty s nekonečnými časovými úseky na horizontu černé díry“). Nestojí o nějakou slávu či publikační úspěch, necítí potřebu své myšlenky šířit, ale kdyby mě to zajímalo… Pochopitelně jsem ihned nadšeně přisvědčil.
Setkání na Malvazinkách samozřejmě neposkytlo dostatečný čas, Planckův ani jiný, aby mě s dílem podrobně seznámil. Druhý den mi však Nanosekunda a věčnost přišla e-mailem. Nezkoumal jsem, jak duch dokázal zařídit tohle.
* * *
Nanosekundu a věčnost nyní nabízím obchodníkům se starožitnostmi (jakkoliv technicky vzato o starožitnost nejde), sběratelům knih i literárním vědcům, a to jako zcela exkluzivní věc. Dokonce tvrdím, že velký duch si copyright na tuto knihu chrání kvantovou kryptografií, takže jakýkoliv pokus o další zkopírování informace je nemožný už prostě z podstaty fyzikálních zákonů. Stanou se opravdu výhradními vlastníky spisu a na tomto základě budou moci publikovat zcela unikátní klímologické studie nebo zařídit, aby konkurenční bibliofilové pukli závistí. Tihle lidé při svých nulových přírodovědných znalostech sotva dokáží posoudit, že všechny ty kecy o kvantové kryptografii jsou totální blbost.
Nechávám zájemce pročítat ukázky z díla („ty jsou volně“) a snažím se o prodej. Nemůžu ale říct, že by se mi transakce zatím podařila, i když mi všichni posílají hromady chlastu a všemožně si mě předcházejí. Už mi dokonce zařídili i drobné externí stipendium na dvou zahraničních univerzitách; alespoň nějaké peníze tedy chodí, aniž bych někam musel chodit sám, takže jsem spokojen, byť očekávanou astronomickou sumu za celý spis jsem zatím nezískal.
Problém spočívá asi hlavně v následujícím. Ukázky, které učencům i dalším potenciálním zájemcům předkládám, je totiž ve skutečnosti matou a děsí. Mají snad uvěřit, že věhlasného Klímu po smrti dekadence a nihilismus víceméně znudily a dal se na studium moderních technologií, informatiky a neurovědy? To se těm literárním humanitářům a humáčům samozřejmě nelíbí. Svému milému autorovi najednou přestávají rozumět, protože teze o zastavení programu a diskuse na téma, zda je vědomí výpočet o určitých parametrech, přesahuje jejich intelektuální kapacitu. Chtějí slyšet o absolutní vůli, ne jít kvůli tomu studovat matfyz. Klíma dnes podle všeho sice dále navštěvuje na nočních samotářských výletech Cholupice a proklíná místní kočky, ale jindy zase chodí do laboratoří a slídí vědcům v mikroskopech. Zase, každý z jeho obdivovatelů, jistěže i včetně mě, by raději slyšel radu o tom, že především třeba v maximální možné míře konzumovat absint. Kdybych to viděl jako teď Klíma, to už jsem mohl rovnou zůstat na Akademii.
Nanosekundu a věčnost samozřejmě ještě podrobně prostuduji. Nápadné mi například přijde, že když Esta hledí na monitor s tímto textem, souhlasně poštěkává. Asi jde prostě jen o nějaké jednoduché pavlovovské podmiňování, chce jít ven, ať už do Cholupic, na Malvazinky či jinam. Odtikají však vždy ne nanosekundy, ale vteřiny či ještě spíše minuty věčnosti, než mě její absolutní vůle a zdušené vrčení přimějí vstát a vyvalit se na vycházku.
Tolik tedy k prvnímu spisu, který jsem během cholupického pátrání získal a zatím dokázal zpeněžit pouze omezeným způsobem, jakkoliv se nevzdávám.
* * *
O čem hovořil Ladislav Klíma s Estou, to netuším, s Arnoštem však podle všeho zcela věcně probrali situaci v Cholupicích. Klíma tvrdil, že místo sice navštěvuje, kromě výzvy k likvidaci kočky se zde však nijak neprojevuje. Ostatně prý ani pořádně nemůže, protože pravidla onoho světa mu to znemožňují. Je jen pozorovatelem, pokyn Eště byl absolutní výjimkou. Ač jsem vyšetřovatel paranormálních jevů, tyhle výklady mi vždy přišly jako děsné plácání, žádná elegance dobře napsaných algoritmů či logických dedukcí klasické detektivky.
Já si svůj cíl, tedy setkání s Ladislavem Klímou, splnil, takže můj zájem o případ ochabl, Arnošt ale samozřejmě stále musel dovést záležitost k alespoň nějakému závěra. Klima toho v Cholupicích zhlédl podle všeho dost, takže nakonec jsem měl pravdu – k vyřešení případu bylo třeba jít na Malvazinky. Neobjevili jsme zde sice pachatele, ale klíčového svědka.
Arnošt na základě Klímovy výpovědi a vlastního pátrání zjistil zhruba následující. Vše se začalo odvíjet od stavby cyklostezky za evropské peníze. Místní občané zpočátku pochopitelně nejevili nadšení, ale pak usoudili, že by jim přísun čerstvého osvaleného masa mohl odpomoci od alimentární nouze, takže po počátečním váhání se pro projekt naopak nadchli a za jeho zdar přinesli, jak už bylo v Cholupicích zvykem, lidskou oběť. Shodou okolností to byl nějaký náhodný cyklista, pohřbený v základech zaniklé psychiatrické ordinace; vše do sebe začalo podivným způsobem zapadat. Po smrti, říkal Arnošt, cyklista nenašel klid, chodil kolem a hledal své kolo (dávno prodáno do sběrny kovů), chtěl na něm odjet na zasloužený odpočinek do civilizovanějších krajů. Jak se po Cholupicích potácel, pochopitelně místní poněkud děsil, nicméně i po smrti z nich měl větší strach než oni z něj, plakal v kanálech, čímž ovlivňoval akustické vlastnosti odpadu nových domů. Prostě duševně narušený chcípák. Nakonec, jak dodal Arnošt, člověk jezdící na kole musí mít nutně o kolečko víc, zacyklený cyklista.
Sám jsem se zúčastnil pouze jedné fáze finálního zásahu, na němž se podílely i vrtulníky startující z nedalekého letiště Točná; přepravovaly hlavně plynové masky, roušky a lahve sava i louhu. Ani já s Estou jsme po skončení akce neunikli hygienické proceduře. Sliboval jsem si, že to bylo naposled.
Doprovázel jsem Arnošta, když vtrhl do zaniklé psychiatrické ordinace, což byla shodou okolností také místní fara. Ruina se nacházela hned vedle kůlny, kterou jsme již znali, teprve teď jsem si onen svatostánek však prohlédl podrobněji. Budova sama původně připomínala zchromlý zikkurat. Mezi okapem a zrezivělým satelitem vykukovali cherubíni, zpoza umatlaného fotovoltaického panelu cenil tlamu drak a mramorové sloupy lemovaly postavy kříženců lidí a ptáků. V heretických knihách o architektuře se tyto stavby řadí do slohu chaldejsko-cholupické gotiky.
Zatímco Arnošt se zabýval rozkopáváním podlahy, exhumaci a likvidací umrlce, já si prošel stavbu a pátral, zda bych nenarazil na nějakou zpeněžitelnou starožitnost. Po problematických velebníčcích, které sem církevní vrchnost posílala po staletí, zde mohla zůstat třeba nějaká historická pornografie, erotické pomůcky, náčiní k černé magii, nesvaté relikvie či apokryfní spisy. V hromadách prázdných lahví jsem posléze něco opravdu objevil: můj druhý literární skvost, kroniku cholupických farářů.
* * *
Spis mimochodem obsahuje báseň, respektive snad dokonce lidovou píseň, která je prý rozšířena v sousedství Cholupic.
Kňour si svůj ocas hryže
oradlo radlici hrozí,
pluh líně bahno líže
dementa nepovozí
ten z chlíva hýká v skrytu
sláma je nad hnojem
Do konce neolitu
zanikne vodojem
Hřbitovní slyšet lze sovu
či vytí na blatech
Náznak znalosti kovu:
zpít se a být na plech
Tak zvolna vzniká ponětí
že nejsou zde jak my
Přinášejí lidské oběti
rzivými vidlemi
S domem lze tu získat v ceně
ovce – ovšem zneuctěné
A užívat na tři směny
radost z vší té hygieny
Tento text samozřejmě nelze pokládat za nějaké nezaujaté, objektivní konstatování faktů. Sousedé se odedávna mezi sebou nenáviděli, platí to stejně pro jednotlivce, vesnice i celé národy. Stačí si vzpomenout, že Němec je degenerát, němý, respektive jako by nemluvil, protože mu stejně není rozumět. Polák je vidlák z pole, Rus jakýsi odporný hmyzák. Nebo i jména pražských čtvrtí: kdo asi tak obývá Strašnice, Ďáblice či Hrdlořezy, Hloubětín se dříve psal jako Hloupětín.
V kronice ovšem najdeme i leccos dalšího, vlastně souhrnné podání toho, co jsem nesystematicky zmiňoval na předešlých stranách. Nesvaté rituály a popis, jak pomalu zde křesťanství zapouštělo kořeny a jaké kompromisy s místními kulty muselo při tom činit. Ježíš byl například nazýván Pánem hnojiště, Tím, kdo dává baštu v maštali či Svatým kozlem. Nechyběly ani popisy technologického vzestupu, faráři poctivě zaznamenávali, kterak v Cholupicích zaváděli elektřinu a vodu, jak sem přijel první autobus (osmdesátá léta) a kdo všechno při těchto inovačních počinech vždy přišel o život. Nové technologie i nástroje často našly uplatnění v alternativních scénářích, například automatická pračka byla pochopena jako nástroj na uspávání příliš neklidných dětí, přičemž jejich významnější kázeňské prohřešky se trestaly žehličkou. A co se týče kolovratu či mandlu… Podrobnostem se faráři mnohdy spíše vyhýbali, ale i letmé zmínky o mužích v kápích, bez bot, s chlupy na dlaních, paznehty a kopýtky, byly dostatečně výmluvné.
Pro exotickou turistickou destinaci by podobné vyprávění mohlo představovat skvělou reklamu, ale bydlet by na takovém místě chtěl asi málokdo. Od toho už se přímo odvíjela cílová skupina čtenářů: usoudil jsem, že zveřejnění Kroniky by mohlo celkem slušně pokazit byznys developerům, a když už vázl prodej Nanosekundy a věčnosti, alespoň tento materiál se mi podařilo rozumně zpeněžit. Nemluvme hned o vydírání, byla to prostě dohoda mezi gentlemany, kdy mě uplatili místním pozemkem. To prý abych měl sám zájem na dobré pověsti lokality, od níž se teď bude odvíjet hodnota tohoto majetku, a přestal šířit nepodložené fámy. Rozumní lidé vždycky dokáží najít řešení.
Developerský byznys se zdárně rozjíždí, do Cholupic jezdí cyklisté (podstatnější novinka: na rozdíl od minulosti jezdí i z Cholupic) a stěhují se sem noví lidé, kteří nevykazují zjevné fyziologické abnormality. Duch místa, zdejší nečistý genius loci, konečně umírá; promořoval ale krajinu po sedm tisíc let, takže ho opravdu netřeba litovat, měl dlouhý a úspěšný život. Čtvrť se začíná podobat zbytku hlavního města. Zahajuje se program sterilizace toulavých koček, objevila se vietnamská večerka a dokonce se uvažuje i o vysoušení nedalekých malarických bažin. Ty mimochodem ještě dobře posloužily, protože se v nich nedávno utopili nějací zelení aktivisté, když se vydali bažinu (oni tomu tedy říkají mokřady) chránit. Samozřejmě – s hygienou jsou zde stále poněkud na štíru, což se mi líbí, třeba se sem nakonec přestěhuju. Nebo parcelu prodám, až dostatečně stoupne v ceně, ještě nevím.
Ladislav Klíma teď možná chodí na vycházky jinam, ale ani jemu to asi nevadí, protože, jak říkal, namísto vůle a subjektivního idealismu se jeho absolutní vědomí nyní zajímá spíše o teorii výpočetní složitosti, studuje otázky povahy času na úrovni nanosekund, všechny ty kontrakce a dilatace. Klíma je nejspíš spokojený, Arnošt samozřejmě také, jen já, přiznám se, i přes zdárný finanční výsledek případu pociťuji určité zklamání.
Snad až smutek. Se solipsismem jsem setrval sám, sobecký solipsista se svým psem Estou.