Wendy nabírala plnými hrstmi zlaťáky z truhly pokladů. Vytahovala skvostné prsteny s masivními kameny a zdobila jimi své útlé dětské prsty, ačkoliv byly příliš velké a neustále jí padaly zpátky do truhlice. Když se jí zdálo, že z dálky zaslechla tikot hodinek, nechala toho a pozorně naslouchala. Oddychla si, asi se jí to jen zdálo. Položila pistoli s tepanou hlavní zpátky, aby měla volné ruce. Musela být ostražitá, kdyby se náhodou připlížil krokodýl, který od nedávna pobýval na ostrově. Proti takové bestii, skoro třicet stop dlouhé, by sotva něco zmohla křehká dívenka. Wendy si na záda přehodila dlouhé vlasy, jejichž konečky měla slepené mořskou solí. Slunce jí na tváři, v soustředění zamračené, vykouzlilo pihy. Přemýšlela, jak toho odnést co nejvíc, když zbytek lupu padne zase do rukou jejich původních majitelů, pirátů. Nacpala do kapes pár mincí, ověnčila krk a zápěstí řetízky, které vytáhla z té zářivé změti, a pídila se po náušnicích…
„Takhle to ale nebylo!“ vykřikl nerudně Petr, který stál pod pódiem. Učitelka otráveně protočila oči v sloup, a pak jimi spočinula na svém chovanci.
„Co se ti zas nelíbí, Petře?“
„Je hrabivá jako straka. Wendy by se nikdy půl hodiny nepřehrabovala v truhle pokladů.“
„Kdo je tady hrabivý?!“ vykřikla dívka, která hrála Wendy. Na rozdíl od Petra, který automaticky dostal roli po svém jmenovci, ona se původně jmenovala Rachel.
„Strávíš polovinu vystoupení u té truhly, a kdybys mohla, nacpeš si všechny ty cetky do šatů! Stejně nehraješ, jenom se fintíš!“ vyčetl jí Petr.
„Jsi protivný a ještě k tomu prcek, nemáš mi co rozkazovat!“ křikla na něho Rachel a hodila po něm jeden z náramků, které jí zrovna přišly pod ruku.
„Ne, neházej s tím, ten je můj!“ vypískla jakási dívenka sedící v první řadě.
„Ale no tak, děti. Okamžitě se přestaňte hádat!“ zavelela učitelka nesmlouvavým hlasem.
„Ať mi neříká prcek!“ čertil se Petr.
Rachel na něho vyplázla jazyk, jistá si tím, že za ní na pódium nepoleze, aby ji zatahal za vlasy. Oba byli zrovna v tom školním věku, kdy jsou dívky větší než chlapci, a Petr tím trpěl, takže si udržoval pověst rvačkami, aby se nestával terčem posměchu. Rachel však byla pod dohledem, a tedy na ni nemohl a ona si byla až příliš jistá svou nedotknutelností. Zamračil se a trucovitě našpulil rty. V hlavě se mu rodil plán na pomstu, jakmile skončí zkouška školního představení.
„Rachel, nenadávej Petrovi kvůli jeho výšce. Každý kluk jednou vyroste a určitě bude nakonec vyšší než ty.“
„Ale on nevyroste, protože je Petr Pan. A ten bude prcek navždycky!“ posmívala se Rachel.
Petr skopl přezůvku a mrštil ji po dívce, která se pohotově přikrčila za truhlici.
„Hloupá přání! Já vyrostu, to uvidíš. Budu dospělý, a ty budeš pořád ještě dítě. Malá hloupá holka!“ křičel na ni, až ho učitelka musela chytit za ruku a držet na místě, aby se zklidnil a nepokoušel se vylézt na pódium.
Oba přihlížející pedagogové si vyměnili všeříkající pohledy. Učitelka Smithová se po rázném pokrčení rameny odebrala na pódium domluvit dívce.
„Nech toho, Petře,“ řekl mu učitel Smith, který měl na hlavě umělou napudrovanou paruku, neboť hrál kapitána Hooka. Přes špinavé brýle na něho mžoural, protože byl krátkozraký, ale i přesto se snažil o navázání očního kontaktu, aby jejich skrytá konverzace nabyla na důležitosti.
„Hloupá koza,“ zamumlal dotčeně Petr a založil ruce na prsa.
„Vůbec se jí teď nezabývej. Kdybys jen věděl, co se z ní vyklube. Až dostane rozum, budeš za ní běhat s kytkami a prosit, aby si tě všimla.“
„To určitě!“ ohrnul nos Petr.
„Myslíš? A přitom jako Petr Pan bys lezl v noci k ní do pokoje.“
Petr se tomu lehce usmál a přikývl.
„Doufám, že v rámci etické výchovy je ti jasné, že lézt v noci holkám do pokoje je velice nezdvořilé, a jako takové je nutno to potrestat,“ zašeptal výhrůžně Smith a pozvedl mu před oči umělou ruku s hákem na konci, který byl vymontován ze šatního ramínka.
Petr se rozesmál. Pan učitel byl prostě divný.
„Tak vidíš,“ usmál se konečně i Hook přes špatně nalepený knír.
„Jednou, až vyrosteš, ti tohle bude připadat jako pohádka. Jako sen, ze kterého se nebudeš chtít probudit.“
„Myslím, že nemáte pravdu,“ odvětil Petr.
„Ne?“ ujišťoval se Smith/Hook a jeho zježené obočí se vyhouplo vysoko do čela.
„Už se těším, až vyrostu. Až budu dospělý a na tohle všechno Zapomenu!“ zašeptal rázně Petr. Zeširoka se rozkročil a zpoza opasku vytáhl dřevěný mečík a pohrozil jím Rachel, aby očekávala jeho příchod na scénu.
„Já nikdy nechci vyrůst!“ vykřikl. „Chci zůstat malý kluk a bavit se!“
Ale nemyslel svou roli upřímně, a proto ho nikdy nenapadlo, že se mu ono vyřčené přání ze scénáře splní.
Mezi mrakodrapy se prořídlo obrovské tělo. Vrhlo stín na nákupní střediska a parkoviště kolem nich. Nezastavilo se, ale pokračovalo dál, za ním zůstávaly trosky všeho, co mu přišlo do cesty.
Petr zamířil a při výdechu zmáčkl spoušť. Střela vylétla z hnízda a po kotrmelci ve vzduchu dopadla na tu obrovskou bestii, která se sem tam mihla mezi průhledy panelových domů. Ozval se výbuch a oblohou prošlehl ohnivý záblesk.
Petrův hladký obličej se zkřivil spokojenou grimasou.
„Jo!“ vykřikl šťastně.
Zákop byl zbudován uprostřed města. Z jedné strany ho ohraničovala silnice s rozervanými betonovými bloky a záda jim kryly bunkry zhotovené z pozůstatků koloniálního obchodu. Gramofon skřípavě dohrál vypalovačku We’re Gonna Hang Out Our Washing On The Siegfried Line od The Two Leslies.
„Vypni mě,“ řekl gramofon.
„Buď zticha, ty metamorfovaný hrací strojku, mám práci!“ odbyl ho Petr. Pak se v něm ale ozvalo svědomí. Možná na něho nemusel být tak tvrdý, když mu dělal tak dlouho společnost. Byl to sice už elektrizovaný typ s krystalovými vložkami a safírovými jehlami, ale pořád to nedosahovalo kvality zvuku jako u gramofonů s magnetodynamickými přenoskami, které zaznamenávaly i nejdrobnější nerovnost pod chvějkou.
Na druhou stranu, kdo potřeboval do zákopu kvalitní zvuk, když na všechno neustále padalo bahno a mrholilo. Petr zvedl jehlu z desky, ale dál se o společníka nestaral, protože zvědavost mu nedala, aby se nešel okamžitě podívat na svou klukovskou kořist. Gramofon si povzdychl a z jeho trouby se vysunul skládací deštník, který se nad přístrojem rozložil, aby nezmokl.
Petr si na rameno nahodil automatickou pušku a vyběhl zákopem k místu dopadu zasaženého úlovku. Probíhat mezi vodovodními trubkami, odhalenými kanalizacemi a výkopy bylo nesmírně obtížné. Člověk se kvůli nepozornosti nebo optickým klamům, které se ve městě objevovaly, mohl ocitnout v díře a pořádně si ublížit.
Jeho malý vzrůst byl pro něj velkou výhodou. Když se objevil virus, který zastavil růst jeho generace, a on zjistil, že díky tomu zůstane jeho tělo navždy nedospělé a bude i přes psychický vývoj navždy dítětem, vybavila se mu vlastní slova při zkoušce hry v páté třídě.
Uvědomil si, že nikdy nebude moci dodržet sliby, které dal Rachel, ale netušil, zda ho to doopravdy mrzí.
Tohle nebyl svět, ve kterém si vždycky představoval, že bude žít. Rozvaliny města byly tiché. Žádná arkadská pláň plná kopců, svěží trávy a stromů, tohle byla krajina bez mýto. Bez života. Kolem vpustí se hromadily splašky. Přeskakoval kaluže, v nichž si hrály víry s bílou pěnou, ačkoliv nemohly být hluboké. Mohla se tam schovávat jakákoliv bestie, číhat na nic netušící oběti. Sevřel pevněji pažbu, protože mu v tom počasí mrzly konečky prstů. A námraza kreslila na vymlácené sklo nádherné ornamenty, složité jako filigrán. Sáhl na rám dveří a ucukl, protože si do prstu vrazil třísku. Nová bolest roztříštěné existence. Zanadával.
Z kanálů stoupal horký vzduch, ale pak náhle na pár okamžiků ustal, aby se vyřítil v podobě velkých gejzírů k zatažené obloze. Zem pod ním začala vibrovat. Brutální síla rozmetala betonovou cestu a Petr si klekl na jeden z bloků, který se naklonil směrem od trhliny. Pokoušel se zacílit, připraven na útok, ale z díry nic nevylezlo. Tedy ne to, co čekal. Sklonil pohled a zaostřil na věc v hlíně a štěrku. Byla to lidská ruka. Zprvu se polekal, že někdo přežil a že se snaží dostat ze závalu, ale záhy si vzpomněl, kde je a co je svět schopný provést nepozorným. Tady byla každá věc dravec. A věčně hladový.
Vedle první ruky, která se míhala v rozbředajícím blátě, se vytáhla další. Pak další a další. Vysouvaly se z měkkého materiálu. Ruce různých tvarů a velikostí. Sápaly se po něm, házely sebou, jako by lapaly po vzduchu. Snažily se cokoliv zachytit a stáhnout pod zem. Končetiny vytržené z kontextu těla a uvězněné v bahně připomínaly hemžení hmyzu. Petr vstal. Nehodlal jít dolů, aby prozkoumal, co se tam doopravdy děje. Mohly to být pozůstatky po likvidacích nepovedených pokusů nebo mimikry nějakého obrovského červa, jenž měl kusadla kolem ústního otvoru metamorfovaná v něco podobného lidským rukám.
Přeskakoval železobetonové konstrukce zřícených domů. Uprostřed ulice leželo tělo. Byl to dospělý muž, který Petrovi připadal nesmírně starý, svraštělý a zchátralý, ačkoliv nebral vůbec v potaz, jak člověka smrt změní. Na zatlačené oči někdo vložil mince. V hrudi mu zela díra po kulce. Nejspíše ho zastřelili chlapci při domobraně. Ve válce jim nezůstalo nic, jen ruiny zničeného města. Zůstali opuštění. Ptáčata bez matky, která rostla sama bez dozoru. Ale vojáci se vraceli města kontrolovat. Stříleli je, lovili pro zábavu. A děvčata… děvčata, jako byla Rachel…
Petr sevřel pažbu pevněji, jak se v něm zvedl vztek. Kopl do mrtvého a pohrdavě ho překročil. Záviděl mu všechno, co jemu zůstalo odepřeno.
Kousek dál viděl pobíhající chlapce. Děti ve svém věku. Po útocích s retardanty nezbyl nikdo, kdo by nebyl intoxikovaný. Změnili jim růstové hormony, zbrzdili jejich vývoj. A pak se jim přišli vysmívat, před tím, než je na ulici popravili. Jenže oni se navzdory křehkým zevnějškům naučili bojovat. Petr měl sice tělo malého chlapce, ale bylo samá šlacha a pevně vytrénované svaly se s dětskými splést nedaly.
Chlapci stáli kolem prohlubně ve vozovce. Stříleli po vojácích, které zahnali do trhliny a kteří tam zůstali uvěznění.
Petr se k nim přidal. Chlapci k němu měli respekt a podělili se s ním o hlášení ohledně průniku do města. Petr jim naslouchal, jako každý správný vůdce chválil jejich ostražitost, a pak se díval, jak jsou dospělí, nepřátelští vojáci, popraveni. Křičeli na ně, modlili se v neznámém jazyce, ale chlapci je neposlouchali, neměli slitování. Pak sebrali zbraně, které si rozdělili, a mrtvým dali na oči peníze spasení. Petr sáhl do kapes roztrhaných kalhot a vytáhl pár mincí, které jim chyběly. Položil je mrtvým na víčka, aby měli čím zaplatit v podsvětí. Peníze v reálném světě dávno ztratily význam.
Petr zasunul za opasek nově ukořistěný nůž a pokračoval ve své trase. Nechtěl nechat krokodýla příliš dlouho o samotě, aby se k němu neslétli mrchožrouti. Procházel městem, z dálky občas ještě zazněla střela buď z potyčky, nebo jak rozjaření chlapci stříleli do vzduchu salvy vítězství. Vysoké mrakodrapy se nakláněly v poryvech silného větru. Zchátralé a neudržované gigantické konstrukce skřípaly a vydávaly děsivé zvuky, které se staly součástí města duchů. Padalo z nich sklo a Petr kolem nich procházel ostražitě, se zakloněnou hlavou.
Minul děvčata na balkonech, která si hrála s mrtvými koťaty. Jiná holčička oškubávala poštolku k jídlu. Zamával páru v pršipláštích, který se snažil vytáhnout nábytek z vyrabovaného obchodu, aby ho mohl rozštípat na topení.
Pak se dostal na hlavní ulici a osaměl. V koutku zorného pole se mihl stín. Okamžitě byl v pohotovosti, smysly napnuté. Stín po pravici…
Vyčkával, ale věděl, že se k němu ta věc blíží. Obcházela ho jako šelma. Hledala místo, odkud by nepozorovaně zaútočila tak, aby jí zůstal co nejdelší moment překvapení.
Petr ještě z pouzdra u pasu vytáhl pistoli a odjistil ji. Zarachocení sypajícího se štěrku, šustění igelitů v oknech – to vše mu prozrazovalo, kde se dotyčný pohybuje. Možná to mělo za úkol ho zmást, ale věřil svému sluchu a okolí uměl už za tu dobu vnímat jako nikdo jiný. Stín se mihl mezi papírovými krabicemi. Petr vystřelil. Kdyby byl svět jako velké přesýpací hodiny, dalo by se říct, že mezi jejich baňkami nepropadlo ani moc písku.
Kulka zasáhla zvíře s tělem vyztuženým titanem, kde se šlachy upínaly na kovové komponenty a uměle vypěstovaná báze na sobě měla naroubované lidské implantáty. Mělo to instinkty jako kočka a Petr vystřelil ještě jednou, pro jistotu, už jen pro pocit, že je mimo ohrožení. Bytost sklouzla do kaluže krve a oleje, která se pod ní rozlila. Střelou utržená čelist jí visela z tlamy a oči prozíravé umělou inteligencí ho proklínaly tak silně, jak jen mohly znát nenávist, před níž chlapec couvl.
Vytrhl se z přemítání o soucitu, když se mu na záda vrhla další podobná šelma. Viditelně šlo o stejný prototyp. Petr nestačil pozvednout hlaveň, zvíře na něho skočilo z malé vzdálenosti. Instinktivně to praštil okovanou rukavicí ze strany do tlamy a cítil, jak boxer zaskřípal po kovových čelistech. Ucouvl a vystřelil. Kulka proletěla skleněným okem a komponenty se rozsypaly po dlažbě.
Šelma se nahrbila a znovu zaútočila. Její tělo bylo mnohem těžší, než vypadalo díky dojmu obratnosti, bylo uzpůsobené ke skolení daleko větší kořisti. Obě zadní končetiny měla vybaveny mohutnou svalovinou nejen pro velké skoky, ale také pro bleskové vymrštění těla, kterým oběť srazila. Přední byly uzpůsobeny především k zabíjení. Zvíře zavylo, ale nepřestalo po něm sekat drápy.
Petr vyskočil na kus ulomeného betonového bloku, aby se ocitl nad horizontem dění. Střely beztak jen škrábaly o tenkou vrstvu sklolaminátové kůže překrývající svrchní kostru. Ještě několikrát vystřelil, ale pak si uvědomil, že se z úkrytů plíží další členové smečky. Už se neměli proč skrývat, když byli dva útočníci zraněni, vydali se jim na pomoc.
Chytil se cárů látky, které visely ze stánkových střech, a zhoupl se na nich. Dopadl na cestu a okamžitě se dal do běhu. Zvířaty se za ním vytrvale hnala a zlověstně supěla. Petr se neotáčel, sledoval cestu před sebou.
Kličkoval, aby se dostal do výhodnější pozice. Odrazil se od pobořeného schodiště, dostal se do výše balkonů a vyšplhal na ně. Z ramene strhl pušku, která byla mnohem větší ráže, a začal po bestiích, které mu neúnavně sekaly po nohou a metaly ve vzduchu kotrmelce, bez slitování střílet, dokud to nevzdaly a neutekly se staženými ocasy. Petr chvíli vyčkal, kdyby se vrátily, ale tolik pronikavého nadhledu jim nepřipisoval. Slezl a pokračoval v cestě.
Po hlavní promenádě se vrátil kus zpět. Míjel přerostlé stromy, jejichž alej pohledově ústila na centrální náměstí krčící se v troskách. Občas viděl stíny, jak vystupují z vrat a prázdných oken. Všechny byly dospělé, nebo alespoň výška a výraz ve tvářích mu dokazoval, že nejsou jako oni. Děti zůstaly navěky dětmi a všichni ostatní zemřeli. A když ne… něco bylo špatně.
Petr se nadechl, do nosu ho i přes zápach špinavého města udeřil charakteristický závan moře a vzduchu prosyceného solí. Cítil řasy, které se v mrtvé kaluži za kopci uhnízdily a teď tam rostly, zapáchaly a ničily slanou vodu a měnily ji v jednu obrovskou olejovitou skvrnu. Albatrosi odtamtud přilétali umřít do hnízd ve městě s křídly poskvrněnými ropou.
Procházel mezi pilíři kdysi podpírajícími mocné ukázky impéria, kdežto sochy ležely v prachu, rozbité a znehodnocené.
Vyhýbal se hloučkům rozjařených víl. Třepotalky. Jejich světýlka blikala v šeru pošmourného poledne, podobná světluškám, a lákala ho na zakázané stezky. Jejich těla, působící dojmem křehkosti, byly dokonalé kybernetické stroječky spojené v symbióze titanových slitin, mechu a lišejníku. Drátky v jejich fóliových blanitých křídlech připomínaly živočišnou patinou neshořelá kosti. Jejich oči vypadaly jako malé žárovky, ale ve skutečnosti to byly broušené diamanty, tvořící optické čočky, měly velmi citlivé senzory na snímání tepla, a jakmile by na sebe upozornil, začaly by ho obtěžovat, dávat mu elektrické šoky a všemožně se ho snažit vyčerpat, aby se ná něm mohly přiživit.
Vyhýbal se jim z dobrého důvodu, ačkoliv většina pohádek představovala víly jako hodné bytosti. On je poznal ve zcela jiném světle, a kdyby si šťastnou náhodou nezachránil život, jistě by na ně měl ten starý zkostnatělý názor. Ne, on by jim nezatleskal.
Ať chcípnou, bestie, pomyslel si. Na stěnách rozvrácených domů byla přilepena jejich larvální stádia, kdy ještě nebyly proměněny k dokonalosti. Vypadala nevábně jako poloprůhledné, roztřesené masy podkožního tuku.
Procházel skrz obydlené části; Poznal je podle toho, že na něho ze zatlučených oken a provizorních střílen mířily hlavně zbraní. Síťky z nanodrátů se nenápadně leskly v oknech, aby zadržely pavouky a ptáky. Výlohy obchodů byly vysklené a zboží vybrakované. Zbytky, které se ještě občas daly najít v zaprášených policích, byly buď zkažené, nebo kontaminované.
Nikdo nevyráběl a sotva se našel někdo, kdo by dokázal zásobit vzniklý miniaturní trh něčím, co diktovaly spotřebitelské požadavky. Byla jen otázka času, kdy zavládne hladomor. Lidé se snažili při umělém osvětlení pěstovat zeleninu v nezamořené půdě, ale zemědělské instinkty už byly v obyvatelích lehce potlačené a vše se odehrávalo metodou pokus-omyl.
Už to bylo jen kousek. Zdálky viděl obrovský ocas, ležící nehybně po délce jedné ulice. Semafor pomateně blikal barevnými světly.
Petr počkal, až červená přeskočí, a teprve pak přeběhl po přechodu. Blížil se k okraji města a dál už byla jen pustina a rozvaliny. Všechny cesty byly uzavřené, krajinu křižovaly zátarasy a ostnatý drát. Vysoké zdi se zařezávaly do prostoru nížinatého terénu jako jizvy. Občas na pozadí tmavšího zenitu vykoukla nějaká opuštěná usedlost, ale jinak nebylo vidět ani živáčka. Už ani pruhy kouře nestoupaly k obloze v takovém počtu jako před několika měsíci.
Petr vytáhl hodinky a zkontroloval čas. Vypadalo to, že se její příchod opozdil. Pokračoval dál k nehybnému tělu. Kůže, jež by vyšla na ušití několika desítek kabelek, se už jen slabě nadouvala na místech, kde byly ukryty plíce.
Petr vystřelil. Vytryskla krev a bylo slyšet únik vzduchu, jako když praskne měch. Pak ještě dvakrát do strategických míst. Dvakrát – pro jistotu. Nerad by skončil v potravním řetězci, když se mu úspěšně dařilo přežívat už téměř dvacet let. Dospělí nežili, alespoň ne s nimi. Všichni byli mrtví nebo piráti. A s piráty Petr nesmlouval.
Kapitán Hook neměl rád krokodýly. A Petr se mu ani nedivil. Ta obrovská několikametrová zdechlina ležela vyvržená na břehu civilizace a ozubená tlama vystavovala na odiv zapáchající chřtán. Mezi umělými zubními implantáty, díky kterým dosahovaly ostré špice gigantických rozměrů, které čelist nemohla pojmout, se hýbalo několik lidských hlav. Byly neoddělitelně přioperované k vnitřním tkáním krokodýlovy tlamy, ačkoliv si zprvu myslel, že se jedná o nestrávenou potravu, kterou se netvor ve své nenažranosti zadusil. Byla to velká masa odumírající tkáně a puch, který se odtamtud linul, byl nadmíru odporný.
Zadržel dech a do jedné z bledých hlav dloubl. Slizovitý povrch se zatřásl a on si hned instinktivně otřel ruku o kalhoty.
„Pusť nás ven,“ řeklo to a Petr polekaně ucouvl. Ostatní hlavy se zavlnily, zašeptaly a pak se zase sklopily jako uvadající květiny.
Nevydržel ten pohled a do jedné z nich střelil. Rozprskla se a ve spršce úlomků kostí, slizu a krve se vyvalily zvratky z krokodýlova žaludku. Ostatním hlavám začal z úst tryskat tentýž proud natrávené potravy a kyselin. Petr ucouvl. Postřehl za sebou někoho jiného a pohotově se otočil.
Stála tam, jakou si ji pamatoval. Rachel s dlouhými vlasy, s kulichem na hlavě a v teplém kabátku. Přes rameno měla květovanou kabelku s medvídkem schovaným v jedné z kapes tak, že mu ven čouhala hlava s knoflíkovýma očima. Petr neměl rád dětinskost, pro něho to byl nevkus sršící jako jiskry z dohasínajícího ohniště.
„Pozdě, ale přece,“ řekl. Nedokázal zastřít radost, že ji vidí. Věděl, že pod kabátkem nemá podprsenku, a je pořád dětsky útlá v bocích. Tušil taky, že nejspíš nemá ani ochlupení, a že hlas má přesně stejný jako tehdy, když mu uječeně nadávala do prcků. Byl pořád menší než ona, ale už si tak nepřipadal. Měl pušku a byl na sebe hrdý, zatímco ona byla pořád ta malá ukňučená a zpohodlnělá holčička.
„Řekni aspoň děkuji, lásko. Ulovil jsem ti krokodýla.“
„Jak je dneska asi v Nezemi, co, Petře?“
„To nevím, ale jsem si jist, že tam venku každé ráno svítá. Kdežto tady už si nejsem jistý.“
„Ale lásko, neklesej na mysli,“ řekla lehce sarkasticky a našpulila roztomilé rtíky.
„Nebyl jsi to ty, kdo říkal, že nechce žít v pohádce?“
Petr se zamyslel.
„Ne, to jsem nikdy neřekl. Hlavně ne takhle. A to jsme válku vyhráli, nechci ani domyslet, jak by to vypadalo v opačném případě.“
„Místo toho jsme skončili v téhle nechutné současnosti. To je mi idylka,“ odfrkla si Rachel.
Uslyšeli hřmot motorů a rychle se schovali. Zalehli pod obrovské mrtvé tělo a krčili se, když jim nad hlavami přeletěla sledovací letecká jednotka. Když si byli jisti, že se nevrací, jejich napětí trochu povolilo. Petr svíral Rachel v náručí, poslouchal, jak nepravidelně, zrychleně dýchá a užíval si vůni jejich vlasů, které ho šimraly do tváře. Otřel se špičkou nosu o její líci, aby se usmál nad esencí strachu, co ji dělala tak zajímavou.
Věděl, že spolu nikdy nic nebudou mít, protože ačkoliv zestárli, fyzicky zůstali dětmi. Virus jim zablokoval růst a odsoudil je k věčnému mládí. Ale pořád byli naživu. Na to, aby pochopili v rámci možností sex a smrt, byli už staří dost. Chtěl se k ní přitulit, mazlit se s jejím nedospělým tělem, které nikdy nebude poznamenané přirozenou menstruací. Utěšit ji v nepřátelském světě tak, jak jen byl schopen to dokázat. Chtěl ji zaštítit vlastním tělem, ačkoliv se za něj sotva dokázala skrýt. Dodat jí podporu, jako kdyby byl dospělý muž.
Někdy už si začínal připadat jako jeho otec – zahořklý a zklamaný životem, který ho připravil o iluze.
Vyhlédl ven z provizorního úkrytu, ale po náletech nebylo už ani památky, jen pár teček v dálce. Kolem slunce, schovaného za mraky, prosvítaly velké parhelické kruhy. Vytáhl porcovací nůž, aby mohl připravit kořist a dát Rachel její díl.
„Jednou možná odejdu, abych zjistil, co jsou ty hvězdy doopravdy zač,“ řekl a vzpomínal, kolik vždycky míval snů. Nyní nechápal, kam se poděly.
„Proč?“ zeptala se nechápavě.
„Protože už to jiné nebude. Nic nás tady, krom nudné současnosti, nečeká. Každý den přežíváme – pořád stejní a nemění. Uvěznění v dětském těle. Nikdy nedospějeme. Jen smrt, ta nás změní. Protože smrt je jediné dobrodružství, které zbylo,“ odpověděl zamračeně.
Dívka se k němu natáhla a políbila ho na rty. Usmál se.
Navlékl si rukavice a začal porcovat kořist, až mu kolem bot tekl olej a krev.
Zdálky a jakoby tlumeně slyšel, nebo měl pocit, že slyší, tikot hodinek.