Ostré mokré chapadlo probodává Jeffreymu hruď a on zůstává chvíli stát s vytřeštěnýma očima a zvětšující se rudou skvrnou na bílé košili, až se nakonec složí na podlahu jako vystřižený z lepenky. Ne! Křičím – nebo si alespoň myslím, že křičím – ale to ječí Melanie, moje dcera. Stojí na odpočívadle schodiště, rukama se drží za hlavu a v hrůze hledí na Hierra. Utíkej, Melanie! Utíkej! Slizký Hlen se znakem obdélníků vnořených do sebe vyřezaným do lesklého čela zarazí její vřískot jediným švihem dalšího ze svých přívěsků ostrých jako břitva. Její hlava se skutálí se schodů.
Nohy mám uvázlé pod troskami zříceného stropu. Kdybych se vyprostila, kdybych se dokázala postavit dříve, než… Jenže nestvůra už stoupá po schodech k dětskému pokoji v patře.
„Barbi,“ ozve se Tia. „Přestaň.“
Chytí mě za zápěstí a já přijdu k sobě v momentě, kdy se rozmachuji k dalšímu seku mačetou do modré liány. Shlédnu dolů na popínavou rostlinu. Je tlustá jako moje stehno, ale už jsem ji přesekala – před několika minutami. Odložím mačetu do kalné vody bažiny a ona se pohupuje na hladině u mých kolenou. Když si roztřesenou rukou otírám pot z obličeje, uvědomím si, že ztěžka oddechuji, možná až příliš ztěžka na to, že mi s prací pomáhají exorukávy. Nejspíš to dělá to očekávání. Dnes odpoledne má přistát další loď mimozemšťanů.
„Jsem v pohodě.“
„No jasně,“ utrousí Tia.
Nebe je příšerně bílé. Tia a já stojíme na okraji rozlehlé vodní plochy, kterou naše dřina za poslední tři dny očistila od mimozemské vegetace. Kolem nás bok po boku vysekávají porost kolegové z EncelaCorp a ty zatracené zrůdy – Hlenové – a připravují tak základy pro naši budoucí kolonii. Teploty jsou stěží snesitelné. Během dne se pohybují mezi palčivými čtyřiceti a šedesáti stupni Celsia. Mou jedinou útěchou je, že Hlenové snášejí vedro prý ještě hůř.
„Přiletí dneska další hnízdo?“ ptám se.
„Copak, máme tady snad málo Hlenů?“ opáčí Tia.
Upravím si ultrafialové brýle. Bez ochrany zraku bych pod modrobílým sluncem musela přivírat oči tak, že bych neviděla ani vlastní ruku podrženou před obličejem.
Tia má pravdu. Už takhle je tady těch monster dvakrát víc než lidí. Jsou sedm stop vysocí, oplácaní oranžovým svinstvem, které smrdí jako zkažené mléko. To je jejich představa o oblečení. Vlhký povlak je stíní před sluncem a údajně jim umožňuje snadněji dýchat póry v kůži. Kůže průsvitná jako zvon medúzy je viditelná jen na obličeji, který vyhlíží překvapivě lidsky až na oči, ty proklaté červenofialové oči, rovná ústa bez rtů a individuální piktogram, jejž mají všichni vyřezaný do širokého čela. Kolem středu těla jim volně visí sedm přívěsků, vytvářejících iluzi slizké havajské sukně, a jejich tři nohy bez kostí se ohýbají dozadu stejně snadno jako dopředu.
„Takže přiletí další?“ ptám se.
Tia se znovu pouští do sekání do tlusté modré liány. „Viděla jsem harmonogram. Jde jim o to, aby projekt postupoval rychle. Hlenové se prý zavázali splatit reparace.“
Při slově „reparace“ protočím oči.
„Oni se vytáhnou,“ ujišťuje mě Tia.
„A ty si myslíš, že je to bezpečné?“ ptám se. „Myslíš, že by nás bez rozmýšlení nepřepadli…“
„Válka skončila, Barbi. Teď jsme nejlepší kámoši,“ upozorní mě ona. „Čím dřív to vezmeš na vědomí, tím dřív budeš v noci klidně spát. Jestli máš přečkat tenhle projekt, budeš se je muset naučit ignorovat. Ať nám pomůžou vybudovat tu zatracenou kolonii, aby mohli odtáhnout někam pryč a nechat nás být.“
Jí se to snadno řekne. Tia – stejně jako mnoho dalších lidí pracujících na tomto projektu – přišla o rodinu během Titanského masakru. Jenže ona to neviděla na vlastní oči.
Vybíjím si vztek na propleteném shluku lián u svých nohou, až jej rozsekám na kousky. Tehdy z dálky zaslechnu melodické tóny. Ani ne půl kiláků od nás. Syknu na Tiu, abych ji umlčela, a ostatní kolem nás – včetně Hlenů – také ztichnou. Hejno fléten. Na hladině kalné vody tančí tencí, neonově žlutí úhoři a vydávají tóny hudební stupnice, které napodobují harmonickou truchlivou baladu. Podle terraformačních týmů, které tento svět prozkoumávaly, jsou flétny, jinak nejvyšší forma života na tomto měsíci, něco jako cvrčci, sovy nebo vlci, jenom hloupá zvířata, která vydávají zajímavé zvuky. Ale když poslouchám melodii jejich složité písně, mám své pochybnosti. Nebylo by to poprvé, kdy průzkumníci EncelaCorp kvůli čtvrtletním prémiím zazdili jeden nebo dva rozumné druhy.
Když píseň skončí a flétny se schovají pod hladinu, ohlédnu se po Tie a ta… kvůli brýlím, které má nasazené, to sice nevím jistě, ale přísahala bych, že má v očích slzy. Jistě, i já při naslouchání flétnám trochu popotahuju a pár lidí si dokonce utírá hřbetem ruky nos, ale teď mluvíme o Tie.
„Představení skončilo!“ houkne někdo. „Zpátky do práce.“
Zabručím a přejedu očima nástroje plovoucí okolo nás. Hledám něco ostřejšího a lehčího než mačeta, abych se pustila do tenčích a propletených šlahounů.
Ostře mě zasáhne závan čpavku od jednoho z Hlenů stojícího deset stop od nás. To je jejich způsob, jak nás oslovovat. Nestvůra drží v jednom z červených chapadel listovou pilu.
„Hledáš tohle?“ zeptá se a napřáhne ke mně slizký přívěsek. „Jmenuji se Kanji-4.“
Mračím se na Hlena, dokud se konečně nedovtípí a neodloží nástroj přede mne. Když se odvrací, zeptám se: „Ty jsi součástí nové party?“
„Ano, moje hnízdo přiletělo dnes ráno. Se stovkou nás.“
„Cože?“ Jak jsem to mohla propást? Dávala jsem si pozor, abych pozorovala přistání každé lodě Hlenů a prohlížela si každého z těch tvorů, jak se vynořovali z křišťálových plavidel.
V tu chvíli si všimnu dalšího Hlena stojícího kousek za Kanjim-4. Celou dobu k nám byl obrácen zády a metodicky vysekával liány.
Kanji-4 poznamená: „To je můj druh z hnízda, Netl-3.“
Když Hlen zvedne hlavu, okamžitě si všimnu piktogramu na jeho širokém čele. Obdélníky vnořené do sebe.
On.
Jsem ochromená šokem. Představuji si, jak zvedám pilu a vrhám še na toho netvora. Ale nedokážu se ani pohnout.
„Barbi! Proboha!“ vyhrkne Tia. „Co to děláš?“
Dívám se na svou červení potřísněnou ruku. Uřízla jsem si listovou pilou prst.
Pak už si uvědomuji až to, že mě Tia a dva další dělníci odnášejí na lodní ošetřovnu.
* * *
Ležím na pojízdném lehátku na pohotovosti a náš stavbyvedoucí Frank Ferguson rázuje sem a tam vedle mne a dává mi co proto.
„Kterou část bezpečnostních předpisů nechápeš?“ rozčiluje se. „Nemůžeš přece ztrácet soustředění pokaždé, když uvidíš Hle… Medusana. Chodíš jako tělo bez duše celou dobu, co jsi tady. Doneslo se mi, že ostatní mají obavy, že by sis mohla ublížit.“
To vypadalo na Tiu. Věděla jsem, že má pro Fergusona slabost, ale nikdy mě nenapadlo, že by mě takhle zradila.
Usoudím, že už jsem ho nechala soptit dost dlouho. „Ruka je jako nová.“ Zvedám ji i se znovu připevněným ukazováčkem. „Zdravotník říká, že se zítra můžu vrátit do práce.“
Ferguson se posadí vedle mého lůžka. „Barbi, nemám ti domluvit sezení u některého cvokaře?“ Jeho tón zjihne. „Měl bych pochopení. Akorát se na to nějakou dobu čeká.“
„Franku, já nepotřebuju cvokaře,“ říkám. „Ale jestli chceš, abych za nějakým zašla…“ Pokrčím rameny.
Vzdychne. „Podívej, mně se přítomnost Medusanů nelíbí o nic víc než tobě. Ale jestli jsou jejich vojáci ochotni přispět k odškodnění rodin svých obětí, podle podmínek smlouvy s tím nic nenaděláme. Chtějí pomoci vybudovat novou kolonii pro lidi, které vyhnali? Necháme je pomoci.“
„Nepotřebovali bychom jejich pomoc, kdybychom nasadili roboty. Vlastně bychom tady nemuseli být ani ty, já, Tia, nikdo z nás.“
„Zpochybňovat rozkazy není moje práce – a tvoje už vůbec ne. Vyšší místa si myslí, že práce bok po boku s Hleny pomůže oběma stranám… vykoupit se z toho, co udělaly.“
Odfrkávám. „Vykoupení? Opravdu jsi právě řekl, že cílem je, aby se cítili líp?“ Posadím se na lůžku. Jsem v pokušení se po něm ohnat, ale s dosud nezahojeným prstem by to nebyl nejchytřejší nápad.
„Řekl jsem ‚obě strany’. Sakra, vždyť někteří naši vojáci teď dělají na jejich kolonizovaných světech totéž,“ připomíná mi. „Ať se ti to líbí, nebo ne, jsme teď spojenci. Jestli máme obstát proti Přívalu, budeme potřebovat pomoc Medusanů. Nakonec jsme všichni z pevné látky. Na to nezapomínej.“
„Fajn.“ Nemá smysl se s ním hádat, pokud opravdu vynesl kartu „pevné látky“. Co je mi po tom, jestli jsou naši noví nepřátelé hologramy? To ještě z Hlenů nedělá svaté.
Namíří na mne prst, jako by mi četl myšlenky. „Medusané nechápali, co dělají.“
To všechno už jsem dávno slyšela. Hlenové se střetli s Přívalem, inteligentními obrazy. Hologramy se chovaly nepřátelsky, brutálně – a operovaly s reálnými zbraněmi, schopnými zahubit nepřítele. Zjevně umělý život zamořuje toto rameno Galaxie, a když Hlenové narazili na lidstvo, mysleli si, že jsme stejný případ. Celé to bylo jedno obrovské tragické nedorozumění.
Dnes, tváří v tvář společnému nepříteli, se od nás očekávalo, že odpustíme, zapomeneme a zameteme masakry pod koberec.
„Potřebujeme najít způsob, jak obrátit list, chápeš?“ řekne.
„Obrátit list,“ zopakuji. „Rozumím.“
Zamračí se na mne. „Budu ti to radši věřit. Soustřeď, se, Jacksonová.“
„Budu. Slibuju.“
„To rád slyším.“ Poškrábe se za levým uchem, z něhož trčí dlouhé bílé chlupy. „Tvoje parta bude spolupracovat s novými medusanskými přírůstky.“
Srdce mi poskočí. Jsem nadšená, ale nesmím to na sobě nechat znát. „Nestačí, že musím s Hleny pracovat? To je mám ještě zaučovat?“
Ferguson rázně obejde lůžko a nakloní se ke mně tak blízko, že má obličej sotva na palec od mého. „Hele, já ti řeknu, co bude dál. Ty je zdvořile přivítáš. Nemusíš se s těmi tvory kamarádit. Chovej se před nimi jako sfinga, usmívej se, směj se, mrač se, to je mi u zadku. Ale ty a tvoje parta si nasadíte exorukávy a budete pilně makat bok po boku s Medusany na přípravě základů. Kapišto?“
Přikývnu.
Skepticky si mě změří pohledem. „To rád slyším. Teď si odpočiň. Zítra tě potřebuju v práci. Máme za úkol vybudování kolonie.“
* * *
Příštího dne stojím vedle Tii v žáru modrobílého slunce, ona ze mne páčí, o čem jsme mluvili s Fergusonem, a já o tom odmítám diskutovat. Pořád mě štve, co mu o mně vyzvonila. Snažím se s ní nemluvit, ale po několika minutách nakonec podlehnu nutkání se zeptat: „Proč jsi musela Fergusonovi říkat, že o mne máš starost?“ Na to ona dlouze vzdychne a odloží brašnu s nástroji. „Protože o tebe mám starost. Nechci, aby kvůli tvé nesoustředěnosti někdo přišel k úhoně. Obzvlášť když jsem první na ráně.“
„A opravdu jsi navrhovala, že bych měla zajít za cvokařem?“ Mlčení.
„Díky za hlas důvěry.“
„Barbi…“ ozve se po dlouhé odmlce. „Ten Hlen. To je on, že?“ Uvažuji, že bych zalhala, ale lhát Tie není tak snadné. „Ano, to je on.“ Přesně jak jsem plánovala, přesně jak jsem se tolik roků odvažovala doufat. Přišla jsem sem z jediného důvodu: zabít nestvůru, která mi povraždila rodinu.
„Domyslela jsem si to podle tvé reakce. Hele, o tomhle jsem Fergusonovi neřekla ani slovo. Ale přiznávám, že jsem hledala způsob, jak ti zabránit v něčem, čeho bys litovala.“
„Něco, čeho bych litovala?“ Odfrknu. „Vůbec mě neznáš, jestli si myslíš, že bych litovala zabití toho netvora.“
„Znám tě líp, než si myslíš.“
Obě se znovu pouštíme do práce, ale po několika hodinách opět čelím kruté pravdě, že se na Tiu nedokážu dlouho zlobit. Zanedlouho si jí stěžuji na vedro, na nepohodlné gumáky, které mám na nohou, a ona mi vypráví o všemožných bojích, které se za války odehrály. Je zrovna uprostřed historky o dvou lidech, kteří strhli k zemi Hlena a podrželi mu hlavu pod vodou, aniž by si uvědomili, že ty zrůdy dýchají kožními póry, když tu zahlédneme tři postavy, z toho jednu v uniformě EncelaCorp, jak čvachtají po kolena hlubokou vodou k nám.
„Propána,“ vyhrkne Tia. Je to sám Ferguson se dvěma Hleny, se kterými jsme mluvily včera.
Musím zápasit s touhou vrhnout se na toho tvora, když se ocitne dost blízko na to, abych rozeznala do sebe vnořené obdélníky vyřezané na jeho slizkém čele. Dýchám zhluboka a připomínám si, že by mě od té nestvůry odtáhli dřív, než bych jí mohla skutečně ublížit.
„Barbelo Jacksonová,“ osloví mě Ferguson.
„Ano, pane,“ odpovím.
„Tohle jsou Kanji-4 a Netl-3.“
Příšery vypustí čpavkový zápach. „Hledáme rovnováhu.“ Hledám slova, jakákoli slova, ale nic nenacházím. Ten tvor mi zničil život, zmasakroval mi rodinu a teď mě ani nepoznává.
„Všichni máme přidělené povinnosti,“ ozve se Tia, když se mlčení příliš protahuje. „Navrhuji, abychom víc pracovali a míň mluvili.“
Ferguson si mě prohlíží a já bych se ráda dívala na něj, ale nedokážu odtrhnout oči od nestvůry. „Nebudu předstírat, že se mi tohle rozdělení líbí,“ prohlásím.
„To po tobě nikdo nechce,“ opáčí on. „Tia má pravdu, všichni jsme tady proto, abychom odvedli svou práci.“ Otočí se a brodí se s Kanjim-4 k sousední partě na place asi sto yardů od nás.
Po rozpačitém tichu Netl-3 nahazuje jednu z motorových seker plovoucích na hladině bažiny. Pouští se do sekání modrých lián a všichni se dáváme do práce. Hledím na jeho nechráněná holá záda zalitá oranžovým slizem, do kterého se jeho druh obléká.
* * *
Večer na tomto mokrém měsíci přichází rychle, jako když někdo přes oslnivé slunce zatáhne závěs. Je Noc vzpomínek, a třebaže je to striktně proti korporační politice spokojenosti, sto třiapadesát lidí z našeho tábora, včetně našeho šéfa Franka Fergusona, se shromáždí kolem planoucí hranice.
Sedím a poslouchám, jak dělníci jeden po druhém přicházejí se svým vzpomínáním. Jako jedenáctá přijde na řadu Tia, a podle toho, jak ji znám, napůl čekám, že všem řekne, aby si trhli nohou. Ale ona se místo toho dává do vyprávění: „Přišla jsem o rodiče a dvě sestry na Severním Titanu. Asi by se dalo říct, že jsme byli typická rodina planetárních tuláků. Máma a táta začínali na Měsíci, kde jsem se narodila já, potom jsme se přestěhovali na Mars a nakonec na Titan. Máma si dělávala legraci, že já a moje sestry připomínáme světy, na kterých jsme se narodily. Já jsem byla melancholická jako pozemský Měsíc, Letty pevná jako Mars a Irena, nu, Irena byla pořád v pohybu, typická Titaňanka.“ Na chvilku se odmlčí. „Nemohu si pomoci, abych si nemyslela, že kdybych tam byla… možná bych mohla něco změnit.“ Ostatní u ohně přikyvují se sdíleným pocitem viny. „Strávila jsem příliš mnoho času snahou najít v jejich ztrátě smysl. Potom jsem se přestala litovat a nastoupila jsem k EncelaCorp. Myslela jsem, že budu přispívat válečnému úsilí. Kdybych bývala věděla, že mě pošlou stavět kolonie – a navíc spolu s Hleny – v žádném případě bych se jim neupsala. Ale jsem tady, už se stalo a je tady kolonie, kterou je třeba postavit.“ Zvedne do nočního vzduchu čutoru a prohlásí: „Na mámu a tátu a Letty a Irenu.“ Také pozvedám láhev a připíjejí i všichni ostatní.
Skoro jako na povel začnou flétny v pozadí s produkcí, zatímco vyprávění pokračují. Každé hejno fléten hraje své specifické písně, až na to, že melodie, kterou zpívají dnes, se zdá nevhodně veselá.
Nemluví každý. Jenom ti, kteří se rozhodli promluvit o ztracených rodičích a mrtvých dětech. Sestry vyprávějí o ztrátě bratrů a vdovy popisují, jak ovdověly. Vyprávějí příběhy o rozvodech, o nových sňatcích, o nacházení náboženské víry a o ztrátě naděje, o stěhování do jiných kolonií, o opouštění pracovních míst a změně kariéry. Všichni popisují, jak se jim nějak podařilo najít cestu kupředu, když vstoupili do EncelaCorp, ať už v rámci odvodu nebo náboru. Tolik různých příběhů se stejným koncem. Ale u všech přetrvává zármutek.
Když přijde řada na mne, uvažuji o tom, že bych řekla něco o Melaniině suchém smyslu pro humor – tak podobném Jeffreyho – nebo jak jsem jí před spaním čítala básně. Nebo o Glenových prvních krůčcích. Ale slova… Ne, slova by je jenom přivedla k životu a já bych nesnesla ztratit je znovu. Zdržím se řeči a místo toho zvednu fotografii, na které jsme já a Jeffrey v našich uniformách Titanské bezpečnosti a Melanie s culíky objímá moje stehno. Glen se tehdy ještě nenarodil.
Ostatní přikývnou a svědectví pokračují ode mne doleva.
Vstanu a opustím skupinu. Když se vydám ke svému stanu, dohoní mě Tia.
„Hej,“ osloví mě.
Kráčíme spolu k táboru.
„Měla jsem pocit, že chceš něco říct,“ poznamená.
Neodpovím a jdu dál.
„Hele, co se děje?“ naléhá.
Po několika minutách konečně řeknu: „Jsou Glenovy narozeniny. V den útoku jsme pro něj pořádali oslavu. Dneska by mu bylo osm. A… já si neumím představit, jak by vypadal. Víš, co tím myslím?“
„S mými sestrami je to stejné. Zamrzly v čase ve věku, ve kterém jsem je naposled viděla.“
Ohlédnu se přes Tiino rameno na plochu přerostlé vegetace, když tu ho spatřím, jak se krčí mimo dohled ostatních.
Netl-3.
Pozoruje shromáždění, splétá a rozplétá chapadla a poslouchá promluvy dělníků. Je to vpád do soukromí. Chystám se zavolat a upozornit na něj ostatní, když tu mi svitne, že nechci nic víc, než aby si ty příběhy vyslechl. Nechci nic víc, než aby pochopil, doopravdy pochopil, jaké utrpení on a jeho rasa způsobili.
Vracíme se s Tiou mlčky ke svým stanům.
* * *
Déle než týden neřekne Hlen během denní práce ani slovo. Dře vedle nás s jedinou krátkou desetiminutovou přestávkou v poledne, kdy se ponoří do mělké zelené vody a zůstane pod hladinou. Jak dýchá? Naskakuje mi husí kůže, když pomyslím na Hlena u svých nohou, jak tam dělá kdovíco.
Jednoho dne my tři vysekáváme liány, když mě nestvůra osloví: „Vy dvě jste… [neznámé slovo]?“
Pokrčím rameny a ukážu na výstupek překladače na jeho spánku.
Poklepe na výstupek jedním ze svých chapadel. „Ona je tvoje [hledání]… milenka/družka?“
„Nemluv na mne,“ zavrčím. Myslí si snad, že je můj kamarád, aby mi kladl takové osobní otázky? Tia a já nejsme milenky, ale znamená pro mě ještě něco víc. Máme společné něco hlubšího, muka ztráty rodiny, utrpení titanského masakru. Před masakrem jsem ji znala jenom zběžně, ale od té doby jsme se hodně sblížili.
„Nechtěl jsem tím nikoho urazit. Moje družka byla zabita v bitvě na Europě.“
„To jsem ráda.“
Upřeně na něj hledím, dokud nezvedne svou motorovou sekeru a nevrátí se k vysekávání plazivých lián.
Když se otočím k Tie, nesouhlasně se zamračí.
„Copak? Chovala jsem se k němu snad sprostě?“ ptám se hlasem, ze kterého odkapává sarkasmus.
Přitočí se ke mně a tiše mi řekne: „Děláš mi starosti, Barbi. Když jsi mi při firemním zaškolení na Enceladu poprvé pověděla o svém šíleném plánu, nebrala jsem to vážně. V životě by mě nenapadlo, že opravdu najdeš Hlena, který ti zabil rodinu. Poslyš, musíš si promluvit s Fergusonem. Nechat se z téhle kolonie přeložit jinam, než uděláš něco, čeho budeš litovat.“
Nikdy se nezdráhala říkat, co si opravdu myslí, jenže to já také ne.
„Zůstanu tady.“
* * *
O měsíc později celou pracovní četu přeloží o míli dál k místu, kde se voda propadá do bezedné jámy široké asi padesát stop. Všichni jí neoficiálně říkají „Orlandova jáma“, protože ji při radarovém průzkumu objevil inženýr jménem Mike Orlando a starého Mika štvalo, že by se jeho jméno mělo spojovat s nějakou dírou v zemi. Stavební plán po nás požaduje vytvoření trativodního kanálu, který usnadní vyčištění země od všeho porostu a vybudování základů kolonie.
Stovky dělníků stojí ve skupinách po třech vzdálených od sebe asi padesát stop v přímé čáře přes zarostlé bažiny od Smaragdového jezera až po Orlandovu jámu. Týmy se skládají z lidí i Hlenů – součást velkolepého plánu EncelaCorp stmelit nás v jednu velkou šťastnou rodinu. Během hodin vyčerpávající dřiny zaujímá Netl-3 své místo v řadě vedle mne a Tii. Proud vody z vyčištěné plochy u jámy, kterou se snažíme rozšířit až k jezírku, už nabral na síle. Třetího dne projektu na mne Hlen promluví znovu:
„Víš o [hledání]…?“ Výstupek překladače na Hlenově krku zamrká. „Válečné horečce.“
„O čem?“ Okamžitě na sebe dostanu vztek, že jsem tomu tvorovi odpověděla.
„Když se náš lid ocitne na bojišti, upadneme do stavu válečné horečky. Jeden… enzym spustí naše obranné instinkty a uvrhne nás do stavu [hledání]…“ Odmlka. Zaplete několik chapadel. „Do stavu zuřivosti, krvežíznivosti. Když jsem byl ve válečné horečce…“ Zvedne hlavu a těma odpudivýma červenofialovýma očima se na mne podívá. „Udělal jsem strašné věci. Dopustil jsem se neprominutelných činů.“
„O tom nepochybuju.“
„Požádal jsem o účast na tomto projektu, abych napravil, co se dá,“ pokračuje. „Každý z nás, kdo jsme tady, jsme požádali o to přidělení, abychom [hledání]… si odpykali trest. Když horečka odezní, vzpomínka na to, co jsem udělal… mě stále pronásleduje. Každou noc převlékám kůži a doufám, že mě to zbaví pocitu viny. Ale stále si připadám poskvrněný.“
„To bys měl.“
„Doufal jsem, že prací tady mezi vaším druhem… bych mohl [zpracovávání]…“ Překladač opakovaně bliká. Hlen švihne jedním chapadlem do přístroje na krku. „Vykoupit se.“
V tu chvíli ve mně něco praskne a já se na něj vrhám se svou částicovou sekerou, ale jak sebou hnu kupředu, ujedou mi nohy v bahně. Než se stačím vzpamatovat, válím se ve špinavé vodě a opírá se do mne proud. Sunu se k jámě, vzdálené sotva sto stop. Zahlédnu několik dělníků, jak na mne ukazují, a zaslechnu výkřiky o pomoc.
Zastaví mne trhnutí a ostrá bolest v kotníku.
„Jacksonová!“ křičí nějaký Hlen. Je to Netl-3.
Hlen se ponořil do proudu a jedním chapadlem, nataženým na plnou délku šesti stop, mě chytil za levý kotník. Druhé chapadlo natahuje také na šest stop k okraji proudu, kde je zachytává nataženým chapadlem Kanji-4.
Vykašlávám bažinnou vodu – je nebezpečné spolknout toho svinstva příliš – a zpozoruji Tiu, jak stojí vedle Hlena na okraji proudu a stále dokola se ptá, jestli mi nic není. Vytahují mne ven a sklání se nade mnou tucet obličejů. Když si sáhnu na spánek, v hlavě mě píchá.
„Na lodní ošetřovnu!“ vykřikne kdosi.
„Ne! Jsem v pořádku,“ říkám. „Odveďte mě jenom zpátky do tábora.“
V žádném případě se nevrátím na ošetřovnu, jen aby mě Ferguson znovu seřval.
* * *
Díky naší práci bylo Smaragdové jezero téměř odvodněno usměrněným proudem a odhalila se plocha dna tvořená bahnem a mokrou půdou. Pět vznášedel vysypává tuny suchého písku do půl míle táhnoucího se mokřadu, který jsme zbavili všeho porostu. Pokud máme mít nějakou šanci vybudovat na potopoto pevné základy, vyžaduje to vyčištění bažiny a její zasypání pískem.
Netl-3 ke mně přistupuje, jakmile mě uvidí, splete čtyři chapadla a jako každý den se ptá, jak se mám, přestože mu nikdy neodpovím.
Snažím se to sehrát správně, protože Tia a několik dalších dělníků mě bedlivě sledují. Když neodpovím, Hlen se vzdálí. Tehdy na něj zavolám: „Netle.“
Zastaví se a otočí se ke mně.
„Děkuju,“ řeknu. „Děkuju za záchranu.“
Dalších několik týdnů předstírám, že moje sžíravá nenávist polevuje; tu a tam prohodím s Hlenem pár slov. Ale netvářím se příliš přátelsky; Tia nesmí tohle divadlo prohlédnout a přílišné kamarádství by nevypadalo důvěryhodně.
Písek se separuje z bahna, které nakládáme a převážíme na loď ke zpracování. S exorukávy na plný výkon to není příliš namáhavá práce a hrabat se v bahně a mokré hlíně je rozhodně lepší než potýkat se s tou zatracenou vegetací.
Házíme bahno lopatami do levitační korby a já se zeptám Neda: „To, co všichni děláte… Když se ponoříte do mělké vody…“
„Naše denní [zpracovávání]…“ Znovu nastane přestávka, zatímco překladač hledá slovo. „Modlitby.“
„Vy se modlíte?“ Ještě jsem neslyšela o žádném hlenském náboženství.
Zaváhá a červenofialovýma očima těká stranou s výrazem, který neznám. „Možná by lepší výraz byl [hledání]… meditace. Hledáme odpovědi uvnitř.“
„Odpovědi na co?“
„Na mnoho věcí. Jak jsme mohli udělat to, co jsme provedli vašemu druhu.“ Dívá se na mne, ale já odvracím pohled. „Za ty tisíce let, co moji lidé hledali v Galaxii jiný inteligentní život, jsme se setkali jenom s… [neznámé slovo].“ Poklepe na výstupek překladače a slovo přichází. „S pozůstatky nesčetných civilizací zničených Přívalem. Jakákoliv známka vyspělejšího biologického života přiláká holografické síly. Chybí jim [neznámé slovo]… Jsou jako prastaré nahrávky mrtvých, beroucí na sebe četné tvary a podoby. Ale jejich zbraňové systémy jsou dostatečně reálné.“
„V Galaxii tedy není žádný jiný život?“
Zírá na mne červenofialovýma očima. „Jakákoliv civilizace, která vytrubuje svou existenci prostřednictvím mezihvězdného vysílání, si říká o zničení Přívalem. Jestli existuje nějaký jiný inteligentní život, ukrývá se – moudře.“
„Pokoušeli jste se s hologramy vyjednávat…?“
„Nereagují na žádné pokusy o komunikaci. Přebírají formy těch, které vyhladily, ale nejsou živé. Jsou jako…“
„Jako duchové,“ nadhodím. „Duchové Galaxie.“
„Nemají schopnost [hledání]… soucítění.“
Zavrtím nad jeho troufalostí hlavou.
„Tato ironie… mi nezůstala skryta. V záchvatu válečné horečky jsem se od simulované projekce sám nijak nelišil. Dopustil jsem se ohavných, neprominutelných skutků. Jako všichni moji lidé. Proto děláme to, co tady děláme.“
Nevím, jak mám odpovědět. Uplyne několik dlouhých chvil a potom řeknu: „Vy jste si nás tedy spletli s hologramy? A to mám jako věřit, že nepoznáte rozdíl mezi elektronickým programem a masem, kostí, chrupavkou a krví?“
Ticho.
„Zmasakrovali jste tři sta tisíc nevinných lidí a teď si myslíte, že trocha manuální práce na tomhle šutru všechno spraví?“
Hlen se nakloní blíž a štiplavě začpí čpavkem. „Barbelo Jacksonová, neočekávám od tebe ani od tvého druhu odpuštění. Nepředstírám, že si je zasloužím. Lopotím se tady, abych sám našel rovnováhu.“
Usuzuji, že už jsem pro Tiu a ostatní sehrála té komedie dost, a tak končím rozhovor a odlétám s levitační korbou plnou bahna k lodi.
* * *
Příprava plochy na usazení pilot trvá další dva měsíce. Průzkumníci pomocí geotechnické vrtné soupravy zjistili potřebnou délku pilot. Na jejich vrchol budou přimontovány základové průvlaky, aby se zátěž plošiny kolonie rozprostřela na celý základ.
Naše pracovní četa má toho rána pohotovost, zatímco vznášedlo zaráží sto stop dlouhé sloupy do sedimentu. Do písčité půdy je zatloukán tucet takových mohutných pilířů, dokud nenarazí na břidlicové podloží. Nad zem trčí pouhých deset horních stop piloty. Měsíc nato leží na základových pilotách obří ocelová deska, počátek plošiny, která posléze ponese celou tuhle kolonii.
Když je první plošina hotová, můžeme na ni ve spolupráci s Hleny začít stavět jurty, dočasné přístřeší, jež nám umožní strhnout stany a zbavit se nutnosti vracet se tak často k našim lodím.
To nám umožňuje pracovat déle do chladnějšího večera, což urychluje chod projektu. Kostru každé jurty tvoří válcová stěna z laťkových mříží, bez hřebíků i jiných spojovacích prvků. Pohromadě ji drží prostá gravitace, jež přitlačuje jednu laťku ke druhé a stabilizuje konstrukci. Jejich postavení vyžaduje pozornou koordinaci s Hleny. Sebemenší chyba může všechno rozhodit a přístřešek se zhroutí. Jurty se pak dají snadno rozebrat, až začne stavba věžáků.
Blíží se soumrak a my dokončujeme stavbu patnácté jurty, když tu mě Tia prozvoní. Před chvilkou odešla a teď volá mě a Netla-3, abychom za ní přišli na okraj plošiny, kde ocelová podlaha navazuje na okraj mokřin.
Zvykli jsme si chodit spolu každý večer na dlouhé procházky. Já, Tia, Netl-3 a občas i Kanji-4 obcházíme hranici mezi kolonií a bažinami a hodnotíme rozrůstání kolonie.
„Poslouchejte,“ vyzve nás Tia.
Vzduch naplňují známé trylky fléten, a když se podíváme pod plošinu, spatříme stovky těch tvorů, jak se svíjejí na nyní už suché zemi.
„Jsou v pasti,“ řekne Tia.
„Co budeme dělat?“ zeptám se.
Pokrčí rameny. „Nedá se dělat nic. Nemůžeme se jich dotknout. Jsou jedovaté.“
„Ten zvuk,“ ozve se Netl-3. „Slyšíte tu změnu?“
To, co začalo jako několik tichých tónů z hejna, se rozvíjí v melodický sbor, který sílí, až se změní v propracovanou symfonii. My tři tam stojíme v němém úžasu. Je to ta nejkrásnější věc, jakou jsem kdy slyšela. A potom hudba odezní a rozhostí se ticho.
Flétny se zavrtaly do písku, kde do rána zemřou.
* * *
Už je to víc než rok od chvíle, kdy jsme se zde poprvé dotkli země, a kolonie se táhne pět mil do délky. Dny jsou stále úmorně horké a zůstanou takové, dokud nebude vztyčena kopule, a do té doby zbývá ještě několik let. Tia a já jsme se upsaly jen na práci na základech, ale já přemýšlím, jestli má smysl odlétat a vracet se za rok, až bude kolonie hotová. Tohle má konec konců být náš nový domov a asi už to tak i pociťujeme.
Netl-3 a jeho lidé nás prý opustí, až budou základy hotové. Na stavbu kopule byla sestavena výlučně lidská parta.
To znamená, že čas se krátí. Já jsem si poslední rok pečlivě připravovala půdu pro své záměry, a jestli se mám někdy dočkat spravedlnosti, musí to být brzy.
Práce je teď lehčí, rutinnější. První fáze rozšiřování základů kolonie je kompletní. V budoucnu se kolonie bude určitě dál zvětšovat, jenže ekonomice Sluneční soustavy pustila žilou příprava na válku s Přívalem, takže prozatím jsou hranice kolonie dané. Kanji-4 byl přeložen na severní konec plošiny, ale Tia, Netl-3 a já spolu nadále každý večer po směně chodíme na dlouhé procházky. Netl-3 nám vypráví o svém domově, o vodním světě posetém desítkami tisíc ostrůvků a o členech svého hnízda. I Tia, jež není zrovna velký mluvka, se uvolnila natolik, že vypráví o svých rodičích a dvou sestrách, kteří zahynuli na Titanu. Já zprvu váhám, ale uvažuji o tom, že dám k dobru příběh o tom, jak jsem se s Jeffreym seznámila na hokeji – jenom tak, aby to vypadalo, že už nejsem vůči Netlovi-3 tak nabroušená. Každý večer však zjišťuji, že prozrazuji o svém životě víc a víc, aniž bych si to uvědomila. Nejspíš proto, že jsem si hodně jistá, že Netl-3 stále trpí obrovským pocitem viny, a mne do jisté míry uspokojuje připomínat mu nezměrnou hrůzu toho, co Hlenové provedli našim lidem. Vyprávím o svém vyrůstání na Titanu s přísným otcem, o Jeffreyho příšerných slovních hříčkách, o Melaniině posedlosti virtuální realitou a o jejím snu stát se programátorkou poezie. Dokonce jim vyprávím, jak jsem se rozhodla nastoupit u EncelaCorp coby exoinženýrka – jako můj otec a předním jeho otec – zatímco Jeffrey zůstal doma a staral se o Melanii a později i o Glena.
Glen. Teprve začal žvatlat a cucat si palec. Navzdory všemu, s čím jsem se jim na našich večerních procházkách za těch mnoho měsíců svěřila, se stále nedokážu přimět říci jediné slovo o Glenovi. Tia na něj řeč nikdy nepřivedla; nejspíš má za to, že o něm budu mluvit, až na to budu připravená – jestli vůbec někdy budu.
Můj plán se naplňuje, pomalu a opatrně. Jsem si jistá, že Tia v tuto chvíli nemá žádné podezření. Čekala jsem dost dlouho na to, abych mohla předstírat, že Netlovi-3 odpouštím. Každý, kdo by mě pozoroval, si bude myslet, že jsem k tomu dospěla kousek po kousku, hodinu po hodině, den po dni. Předstírala jsem, že semena přátelství s Hlenem zapustila kořeny přesně tak, jak snila EncelaCorp: Hlenové a lidé pracující společně na projektu a nacházející jistou úroveň tolerance, možná dokonce kamarádství, aby si ve svém boji s Přívalem dokázali krýt záda. Myslím, že to byl šikovný nápad. Ale příliš snadno zneužitelný.
Tia se zmiňuje, že ji Ferguson pozval na večer k sobě – přišel s nějakou záminkou týkající se „zásob“, které je podle všeho nutně třeba prodiskutovat mimo pracovní dobu. Ten chlap je průhledný, ale Tie připadá zábavný.
Postavím se před jurtu Netla-3 a zahvízdám.
Netl-3 otevře dveře a vystrčí hlavu ven. „Myslel jsem, že jsme se dohodli, že dnešní procházku vynecháme.“
„Já ale opravdu potřebuju na čerstvý vzduch.“
Chvilku nato vyjde a vydáváme se na naši obvyklou cestu k západu kolem čtvrti osvětlených jurt. Kuželové tyčové konstrukce střech jsou pokryté pestrou plstí, jež jim propůjčuje slavnostní vzhled, který ostře kontrastuje s prázdnými ulicemi. Jurty budou zanedlouho strženy. Stavba cihlových věžáků na jihu už je v plném proudu.
Netl-3 mě mlčky následuje. Neříká nic, ani když z obvyklé trasy na západ odbočíme na jih a za několik minut staneme na jižním výběžku plošiny. Dál už se prostírá jenom temná bažina. „A ještě něco. Padesát stop odsud je slyšet vodopád Orlandovy jámy. Každý, kdo by spadl v těchto místech z plošiny, by byl stržen proudem, jako před rokem já, a odnesen do otevřeného chřtánu, kde by zmizel beze stopy.“
Vzduch je hustý a vlhký; těžko se mi dýchá.
Podlezu řetězy, které ohraničují bezpečný prostor, a zastavím se na nechráněném okraji plošiny. Netl-3 nejenom proleze za mnou, ale postaví se na samotný kraj čelem k temnotě.
„Pamatuješ si první dny, kdy jsme na tomhle místě pracovali?“ zeptá se. „Nebylo tady nic, jenom [zpracovávání]… zarostlá divočina a bažina. A podívej se, co přinesla naše společná usilovná práce!“
„Ano, o to šlo.“
Jsem pár stop od něj. Nebude zapotřebí mnoho. Musím to udělat.
Přistoupím o krok. Netl-3 stojí bez hnutí, zády ke mně, naprosto zranitelný.
„Jacksonová,“ ozve se. „Něco ti musím povědět. Pravdu, kterou si zasloužíš vědět. Ta povídačka… jak si moji lidé spletli ty tvé s hologramy…“ Nastane dlouhá pomlka. „Odhadla jsi to správně. Není pravdivá. Vymysleli ji vaši vůdcové během jednání o míru… Měli pocit, že ta lež může napomoci tomu, aby nás vaši lidé přijali jako spojence.“
Srdce mi za hrudní kostí buší o překot.
„Proč… proč tedy? Proč jste…?“
„Byli jsme ve válce. Neexistuje žádné ospravedlnitelné ‚proč‘.“
Přiblížím se a začnu zvedat ruce, když tu přímo před námi prořízne vzduch vysoké hvízdnutí následované několika dalšími tóny. Flétny. Neslyšela jsem ty tvory celé měsíce. Stavba kolonie je zahnala daleko od této oblasti. Tóny se slaďují a hravá melodie sílí a sílí, až zní jako symfonie. Hrají píseň, kterou jsem už slyšela. A potom mi svitne. Je to píseň hraná flétnami, které byly kdysi v pasti pod plošinou.
„Ta melodie…“ vypravím ze sebe. „Jak je to možné? Myslela jsem, že každé hejno fléten hraje svou unikátní píseň.“
„Ano,“ přisvědčí Netl-3. „Jsou to stejné flétny.“
„Ale vždyť byly polapené…“
„Vrátil jsem se pro ně.“ Jeho překladač tiše pípne, což už jsem se naučila interpretovat jako uchechtnutí. „Později v noci jsem tam znovu zašel. Měl jsem na sobě úplný ochranný exooděv s osvětlením, posbíral jsem je do kontejneru a odnesl jsem je do bažin.“
Nevím, co mám říci. Proč by mě to mělo zajímat?
Po dlouhém mlčení pronese: „Vím, kdo jsi. Celou dobu jsem to věděl.“ Splétá a zaplétá chapadla a stále se dívá na druhou stranu. „Udělej, co musíš, abys našla rovnováhu.“
Ačkoliv mi trvá jenom několik vteřin, než odpovím, ty vteřiny se vlečou jako věčnost.
„Já… já nevím, o čem to mluvíš, Netle,“ vydechnu.
Netl-3 se otočí, zadívá se na mne svýma červenofialovýma očima a pronese: „[neznámé slovo].“ Následuje chvilka ticha. Nyní předstírá pro změnu on. „Rozhodl jsem se zůstat tady, dokud kolonie nebude hotová. Zbytek mého hnízda odlétá, ale já to chci vidět do konce.“
Vzduch je cítit čistěji, méně vlhce, a já opět dýchám snadněji. Několik minut tam prostě jen stojím. Přemýšlím o tom, co mi Netl-3 právě řekl; jestli tu zůstává, mohu počkat na jindy, na další příležitost, abych ho přiměla zaplatit.
Otevřu oči, otočím se a zamířím zpátky ke své jurtě; slyším, jak se Netl-3 šourá několik kroků za mnou. Mám podezření, že kdybych dokázala číst v jeho obličeji, uviděla bych v něm překvapení. Sama jsem překvapená. A když se podívám před sebe, uchvacuje mě nádhera kolonie, její jasná světla, nekonečné řady barevných jurt a v dálce velkolepé věžáky, jež se vypínají k nebi plnému hvězd.
Poprvé vydáno v antologii Paradox sestavené lanem Whatesem v srpnu roku 2014
Přeložil Jiří Engliš