„Pánové,“ řekl jsem, „prosím. Uvažujte logicky.“
Oprátka mi sklouzla přes hlavu a otřela se mi o nos. Jsou překvapivě těžké, tyhle oprátky, hlavně ty podřadné konopné. Opravdu cítíte jejich váhu v místech, kde vás tlačí do klíčních kostí.
„Kouzelníka nemůžete jen tak zabít,“ pokračoval jsem, „to ví přece každý. V posledním okamžiku se promění v dým a zmizí. Takže jestli mě úspěšně pověsíte, bude to důkaz, že nejsem kouzelník, a vy budete mít na svědomí nevinného člověka.“
Popravčí se na mě zamračil. „To říkají všichni,“ prohlásil a natáhl mi na hlavu pytel.
Nesnáším, když tohle dělají. Už jako dítě jsem nebyl z uzavřených prostor zrovna odvázaný. A uzavřenější prostor než vnitřek pytle snad ani neexistuje. No jo, no, pomyslel jsem si. Popravčí měl kolem krku pletenou šálu; řekl bych, že mu ji dala jeho žena. Tumáš, budeš hezky v teple, až půjdeš věšet lidi. Prsty u nohou jsem měl v botách sevřené. Snažil jsem se zatnout imaginární drápy do podlahy šibenice, abych získal lepší úchop. Tak už to chodí.
(Když mě věší, vždycky mi to připomene dobu, kdy jsem byl ještě dítě, a moje máma se rozhodla, že je načase, abych se naučil zabíjet kuřata. Ukázala mi to, třikrát – na třech kuřatech –, trpělivě mi vysvětlila, že se to dá udělat dobře a špatně. Ukázala mi, jak podepřít váhu ptáka levou rukou, jak ukazováčkem a palcem nahmatat místo, kde se páteř stýká s lebkou, takže až krkem zakroutím a trhnu, bude to stejně čisté a snadné, jako když lusknete prsty. Teď jsi na řadě ty, řekla. Zkusil jsem to, a zpackal to. Ne, řekla trpělivě, takhle, a ukázala mi to znovu a znovu – kolik mi tenkrát mohlo být, tak osm –, a teď ty, dělej, nebuď takový děcko. Vzpomínám si, že se na mě to kuře dívalo, a já se díval na ně. Přísahal bych, že mě tomu ptákovi bylo líto. Tak jsem to zkusil, a máma mi ho musela sebrat z rukou a dorazit ho. Ne, řekla, ty mě neposloucháš, nikdy neposloucháš. Tak mi chytila další kvokající, zmítající se kuře s vykulenýma očima a přemohla ho svýma velkýma, plochýma rukama – dokázala přemoct jakoukoli živou bytost tak, jak to podle mých představ dokáže jenom bůh – a vrazila mi ho do náruče. A já ho k sobě drtivě přitiskl, dal mu pravou ruku kolem krku a zatáhl tak silně, že se mu utrhla hlava –
Luskat prsty taky neumím. Některé věci se prostě naučit nedokážete.)
Člověk vždycky věří v omilostnění na poslední chvíli. Nikdy k němu nedojde.
* * *
Problém s proměnou v oblak kouře tkví v tom, že to bolí. Aby se vám to povedlo, musíte roztrhat veškeré částečky svého těla a zároveň zvýšit jeho teplotu k bodu vzplanutí. A nejenom to: vy nechcete shořet, chcete vybuchnout. Výsledkem je, že cítíte bolest způsobenou trháním na kusy a bolest z uhoření zaživa, obě namačkané do kratičkého zlomku vteřiny plného opravdu, ale opravdu intenzivního nepohodlí. Pravdou je, že je bleskově – doslova – po všem, ale tím to nekončí. Představte si, jaké to je, když si narazíte koleno nebo ukopnete palec. Nejdřív pocítíte nával prudké bolesti, po kterém následuje dlouhá, tupá bolest. A teď si představte, že se to týká každé vaší částečky. A že to někdy trvá i několik dní.
* * *
Největší strach má člověk z náhlého závanu větru. Při téhle příležitosti jsem se naštěstí s ničím takovým potýkat nemusel, což bylo jenom dobře. Zachytil mě jemný vánek a odnesl mě na teplé místo těsně pod mraky, kde jsem se chvíli vznášel (a tak řečeno popadal dech), dokud se slunce nepřehouplo přes poledne a já byl schopen sklouznout dolů na úroveň země a dát se dohromady.
Ti opravdu šikovní, co se rádi předvádějí, se dokážou zhmotnit včetně nepoškozeného oblečení. Já ne. Skončil jsem v jakémsi lesíku, s jedním rukávem košile, který byl tak pevně utažený kolem mé levé nohy, že jsem musel šátrat kolem, najít kousek ostrého pazourku a uříznout ho, než mi nohu úplně odkrvil. Točila se mi hlava, byl jsem dezorientovaný, mrzl jsem, chtělo se mi zvracet, byl jsem vyhládlý – nikdo neví, kam se během dematerializace poděje obsah žaludku – a všechno mě bolelo. Zalezl jsem si pod keř, stočil se do klubíčka a nějakou dobu jen tak jaksi bolestivě existoval.
Je to pokaždé jako znovu se narodit, až na to, že nejste roztomile bezmocným uzlíčkem radosti obklopeným milujícími rodiči a zbožňujícími příbuznými. Je to spíš trochu jako narodit se jako vlčí mládě. Velmi malá zvířata z vás mají strach, větší vás chtějí sežrat a lidské bytosti vědí, že by za vaši kůži mohli dostat třípenci, a to s minimálním rizikem. Talent, který vás do téhle šlamastyky dostal, vám není vůbec k ničemu, pokud nepatříte k šílencům, kteří se dokážou z přemístění vzpamatovat během deseti minut. V tomhle konkrétním bodě své kariéry potřebujete hlavně bezpečné místo, s pevnými zdmi a tlustými dveřmi, které můžete zavřít na závoru, hřejivý oheň a (pokud je to aspoň trochu možné) něco k snědku.
Věděl jsem o jednom přesně takovém místě. Bylo dvanáct mil daleko. Stejně tak dobře mohlo být na Měsíci.
* * *
V Ap’Esangelii vám věnují ošklivý pohled, a když chcete někde přenocovat, všude je najednou plno. V Choris Anthropou se musíte po příjezdu hlásit na prefektuře a složit formální slib, že nebudete zkoušet žádné podivnosti. V Callianisu vás brzy ráno probudí vojáci a zdarma vás vozem odvezou na hranice. V Boc Flemenu vás zabijí.
Je proto omluvitelné, když se těmto místům vyhnete. Koneckonců nechtějí vás tam, tak proč se obtěžovat? Odpověď: povinností každého adepta Studia ve výkonu služby je jít tam, kam ho pošlou. A obecně řečeno: když vás Studium někam pošle, má k tomu dobrý důvod. Vzali jsme na sebe – použití první osoby množného čísla vzbuzuje dojem, že jsem členem Fakulty, ale nejsem; jsem pěšákem třetího řádu, i když vyznamenaným ve vojenských formách – různé odpovědnosti, aniž by nás o to někdo žádal nebo nám za to děkoval. Regulujeme využívání a zneužívání talentu, všude a kdykoliv. Vyhledáváme netrénované přirozené talenty, které náhle zjistily, že umějí nechat zkysnout mléko nebo vyvolat zemětřesení. Stopujeme odpadlé adepty, kteří se rozhodli, že už mají dost vyřizování pochůzek a chtějí být místo toho bohy. Provádíme výzkum nevysvětlených fenoménů, pro případ, že je na nich něco, co bychom měli vědět. Někde nás mají rádi, někde ne. Nedostáváme zaplaceno ani nic podobně vulgárního. Uděláme svou práci, jdeme domů a pošlou nás někam jinam, v mém případě obvykle někam, kde nás skutečně nemají rádi ani trochu.
Například do Boc Flemenu. Já je vlastně chápu. Co se týká talentů, mají za sebou dost nešťastnou minulost. Před pár stovkami let je naše talentová komunita poctila tím, že si jejich zemi vybrala jako místo k válečnému konfliktu. Studium tomu nakonec zaťalo tipec. Tou dobou už ale byly škody napáchány. V Boc Flemenu jsou místa, kde už nikdy neporoste tráva, a ženy tu po porodu za všeho nejdřív přepočítají dětem prsty na rukou a na nohou.
Na můj vkus mě do Boc Flemenu posílají až moc často. Dělají to proto, že i když v mnoha aspektech našeho řemesla pokulhávám, jsem docela dobrý v dislokacích. Je to jedna z těch forem, které někteří zvládnou a někteří ne. Nemá to nic společného s inteligencí, pílí, oddaností a dokonce ani přirozenými vlohami. Je to spíš schopnost, něco jako stříhání ušima. Jedna rada pro mladé uchazeče, kteří se snaží rozhodnout, jakou si vzít po druhém ročníku specializaci: nevybírejte si dislokace, ani kdybyste v nich byli opravdu dobří. Jinak vás dříve nebo později nějaký sadistický zmetek pošle do Boc Flemenu.
* * *
Z toho, co už bylo řečeno, vám určitě došlo, že moje poslední mise skončila žalostným selháním. Během notně krátké doby (byl jsem v zemi jenom tři dny) jsem to podělal a byl jsem odhalen, celý týden jsem proplýtval ve vězení a na mučidlech, no a pak to skončilo tou pochmurnou záležitostí s popravou. Přirozený talent, se kterým jsem se měl vypořádat, jsem neobjevil, nepodařilo se mi dokonce ani vystopovat lidi, které jsem měl kontaktovat. Bylo více než pravděpodobné, že bude muset někdo přijít, aby mě odsud dostal. Opravdu nesnáším, když jsem to já, kdo musí někoho zachraňovat, a mám sklony nedávat si moc práci s ukrýváním svého popuzení. Proto jsem se netěšil na to, až budu v patřičné chvíli čelit svým zachráncům.
* * *
Možná si vzpomenete, že jsem zmiňoval válku.
Když války skončí, leccos po nich zbyde. Jednak jsou to ty obvyklé věci, například nějaké pole, kde pluh každý rok vyorá pár kostí, nebo helmice obrácená dnem vzhůru a plná polévky, visící na třech řetězech nad ohněm. A pak jsou tu budovy. Obvykle jsou porostlé šípkovými keři a kopřivami, nebo jejich zdi rozeberou místní na základy svých domů. Některé kusy vojenské architektury jsou však příliš velké na to, aby se daly schovat a příliš pevné na to, aby se daly rozebrat, klasickým příkladem této kategorie jsou pevnostní věže.
Stavěly je obě strany. Obě věrně okopírovaly specifikace ze stejné knížky, takže zvenku nemáte jak poznat, která je která – naneštěstí, protože obě strany do svých věží zakódovaly masivní obranné formy, které jsou pro druhou stranu okamžitě a absolutně smrtící. My – teda naši lidé – jsme nebyli na žádné straně této války, náš řád tenkrát ještě ani nebyl založen, jenže věže strany A – neznáme jejich jména a nic o nich nevíme – nás z nějakého důvodu tolerují, zatímco věže strany B nás zabíjejí, jakmile projdeme dveřmi. Máme samozřejmě mapy, na kterých jsou všechny věže zaznamenány. Tam, kde se to ví, jsou věže označené jako přátelské nebo nepřátelské. Tímto způsobem jich byly označeny zhruba dvě třetiny. Protože v tom zatraceném Boku trávím tolik času, je přirozené, že jsem tyto mapy dosti pečlivě studoval. Znám polohu všech věží a jejich polaritu (pokud je zjištěna). Jedna z věží se nacházela dvanáct mil daleko. Nemusím dodávat, že její polarita zaznamenána nebyla.
Skvělé. Nicméně pokud se dostanete dovnitř aniž, by vás to zabilo, tak v místě jako Boc je pevnostní věž vaším nejlepším přítelem. Nakrmí vás a ošatí, udrží vás v teple a zajistí vám bezpečí, dokud se někomu neuráčí pro vás přijít. Obyvatelé Boku se k nim nepřiblíží ani za všechny peníze. Nemám ponětí, co vidí, když se na ně dívají, ale určitě to není totéž, co vidím já. V minulosti mívali ošklivý zvyk umisťovat kolem věží v bezpečné vzdálenosti hlídače, kteří zatýkali každého, kdo se pokusil dostat dovnitř. Kvůli škrtům v rozpočtu se už ale tolik neobtěžují. Věž proto byla mou nejlepší šancí, za předpokladu, že se k ní dokážu dostat a že mě nezabije. Padesát na padesát. V Boku je to hodně slušná šance.
* * *
Dostal jsem se k ní.
Jen taktak. Přívalový déšť byl dobrý v tom, že zahnal lidi dovnitř, takže jsem se mohl pohybovat za denního světla. Ale ne zas tak dobrý v tom, že jsem byl úplně promoklý, zoraná pole se změnila v lepidlo a oči jsem měl plné vody, takže jsem neviděl, kam jdu. Jenže o nahatém chlápkovi podstupujícím velmi dlouhou a velmi strastiplnou cestu napříč zemí poslouchat nechcete. Dostal jsem se tam.
Pevnostní věž 316S528Z stojí na nejvyšším bodě hřebenu oddělujícího dvě říční údolí. Jak už to tak často bývá, za víc než sto padesát let od války vyrostl v jejím okolí hustý les. Věže zcela zjevně udělaly něco s půdou, na které stojí, protože tráva, plevel, kopřivy, šípkové keře, prostě všechen ten obvyklý pozemní bordel v okruhu tří mil kolem nich jednoduše nevyroste, ale duby, buky a břízy tam rostou jako šílené. Je to svým způsobem ironie. V Boku mají zoufalý nedostatek kvalitního dřeva a platí za jeho dovoz nehorázné částky, a přitom ho tu rostou takové hromady, kterých se neodváží ani dotknout.
Stromy jsou nicméně dobré, když nechcete být spatřeni, takže jakmile jsem se dostal do lesa, mohl jsem se trochu uvolnit. Najít tu zatracenou věž mi trvalo déle, než jsem čekal, ale nakonec jsem se vydrápal do prudkého svahu a najednou tam byla, namačkaná mezi půltuctem největších dubů, jaké jste kdy viděli, jako diplomat obklopený ochrankou.
Výraz pevnostní věže je popisuje docela výstižně. Jsou to čtvercové bloky, s rovnými zdmi a plochými střechami, bez hradeb, cimbuří a ozdůbek. Někde jsem četl, že jsou postavené z cihel pokrytých speciálním druhem betonu, jehož způsob výroby byl dávno zapomenut – nemám tušení, jak to může někdo vědět, protože obložení nezvětrává, nedrolí se a nepraská. Vidět můžete jenom jednolitý černý blok vysoký zhruba čtyřicet stop a se základnou dvacet čtverečních stop. Zdi jsou příkré a hladké, trochu drsné na omak, a přímo uprostřed severní zdi je obložení přerušeno jedinými ocelovými dveřmi.
Stál jsem tam a díval se na ně. Byly v lepším stavu než většina. Byly pokryté rudou rzí, ale pořád v jednom kuse, a někdo je nechal lehce pootevřené. Když dveřmi projdete, může vás to zabít. Zamyslel jsem se. Jediní lidé, kteří v dnešní době věže využívají, jsou naši. Částečně otevřené dveře by tedy naznačovaly, že se někdo pokusil dostat dovnitř a na prahu padl mrtev. Po žádném těle jsem ale neviděl ani památky – což nic neznamenalo, protože v Boku žijí vlci, nemluvě o jezevcích, liškách a krysách. Nebo to mohlo být tak, že poslední osoba, která věž použila, zapomněla dveře zavřít, nebo už na nich nefungovala závora. Civěl jsem na ně dost dlouhou dobu. Pak, ještě s hloupějším pocitem než jindy, a to je co říct, jsem k nim došel, a i když to mnou mírně cukalo do strany, protáhl jsem se jimi a vstoupil dovnitř.
Jenom máloco se vyrovná pocitu, když zjistíte, že jste pořád naživu. Cítil jsem se asi o dva kameny lehčí a náhle a okamžitě vyčerpaný, jako bych měl na místě upadnout, pokud bych se ihned neposadil. Není potřeba říkat, že uvnitř věže je tma jako v pytli (kdo potřebuje okna, když má lux in tenebris!). Sesunul jsem se do kleku a nějakou dobu jsem tak zůstal, vychutnávaje si dýchání. Pak jsem něco zaslechl.
Další z vlastností pevnostních věží je hygiena a likvidace škůdců. Uvnitř věže se neusazuje prach a rozhodně tu nejsou žádné krysy, myši, švábi, pavouci, ani verbež žádného jiného druhu. Bojím se pomyslet na to, co se jim stalo; prostě tu nejsou. Proto tím jediným, co ve věžích dělá hluk, jsou lidé.
Zůstal jsem velmi, velmi potichu. Když jsem vstupoval, dveřmi jsem nepohnul, takže ten, kdo tu dělal hluk, možná nevěděl, že tady jsem. Logika, moje rozčilující a nepříliš nápomocná kamarádka, mi říkala, že to může být jenom někdo z našich, protože v Boku by nikdo jiný do věže nevstoupil. Ta hloupá Logika také trvala na tom, že mi musí sdělit, že i kdyby to byl někdo zlý, uvnitř věže jsem nesmírně mocný. Věž by posílila jakoukoliv útočnou nebo obrannou formu, kterou bych se rozhodl použít, a z vlastní vůle by mě ochránila před každým fyzickým útokem ze strany někoho, kdo není adeptem. Není se tady čeho bát, tvrdila mi Logika. No jo.
„Haló?“ ozval se nějaký hlas. „Je tady někdo?“
Na svou obranu musím říct, že to byl ženský hlas a že zněl vyděšeně. Je to jeden z předpokladů, ke kterým se uchylujeme; že nepřítel se nikdy nebojí. Nepřítel, jak si ho představujeme, je ledově klidný vrcholný predátor s nervy z oceli, jehož každá částečka těla je s absolutní intenzitou soustředěná na to, jak nás zabít. Proto si namlouváme, že když něčí hlas zní, jako by byl ztuhlý hrůzou, nemůže to být nepřítel. To je samozřejmě hovadina. Já byl nepřítelem mnohokrát, a bojím se neustále.
„Vydržte,“ odvětil jsem. „Udělám nám světlo.“
V některých věcech jsou věže opravdu dobré. Dostal jsem se teprve k lux a světla už se rozsvítila.
* * *
Krátká odbočka k operačním systémům pevnostních věží.
Jak už jsem dříve poznamenal, skoro nic o nich nevíme, ani o lidech, kteří je postavili. Nejrozšířenější hypotéza praví, že vnitřek věže není fyzickým prostorem v reálném čase. Když projdete dveřmi, jste místo toho automaticky přeneseni do Místnosti, nejspíš třetího podlaží, protože tam se nachází nejvíc Místností, které lze sdílet. Stejně tak několik málo charakteristik věží, které známe, je v souladu s chováním prostředí třetího podlaží. Vezměte si například (tvrdí hypotéza) problém nábytku. Když vstoupíte do věže a rozsvítíte světlo (je možné, že už předtím, ale jak byste se o tom mohli přesvědčit?), vnitřek se zaplní nábytkem a vyzdobí dle vašeho přání nebo, častěji, dle vašeho očekávání – přesně jako to dělají Místnosti třetího podlaží. Alternativní vysvětlení (že stavitelé věží měli formy schopné materializovat skutečně hmotné stoly, židle, záclony, podnožky, knihovničky, kandelábry, soupravy nádobí a plivátka jen tak z ničeho) je v zásadě neobhájitelné. Proto cokoliv pevného, co ve věži najdete, je reálné pouze v Místnosti, což je důvod, proč si to nemůžete vzít s sebou ven. Je to docela přesvědčivé, až na to, že to nevysvětluje, jak můžete přežít na zdejším jídle.
* * *
Jediné slovo, kterým se to dalo popsat, je –
„Ahoj,“ řekl jsem.
Hleděla na mě. Oči měla tak vykulené, že to muselo bolet. Asi tak dvacet sedm let (ale v hádání věku žen na mě nespoléhejte). Úzká tvář, šedohnědé vlasy, velmi bledá.
„To je v pořádku,“ pokračoval jsem. „Jsi v naprostém bezpečí.“
– nevkusné. Příšerné estetické cítění, jako budoár běhny, jako… no nic. Růžová mramorová podlaha, pro všechno na světě! Stolečky s hubenými nožkami, natřené na bílo a s listy révy. Tolik červeného sametu, že by z něj šla udělat opona k zakrytí celé oblohy. Růžovo-modro-bílé porcelánové vázičky. Dokonce i postříbřená kadidelnice ve tvaru panáčkujícího psa.
„Moc se omlouvám,“ řekla. „Nevěděla jsem, že jsem –“
„Neoprávněně vnikla do cizího příbytku?“ Zakřenil jsem se na ni jako idiot. „Já taky ne. Jak ses dostala dovnitř?“
„Dveře byly otevřené. Tak…“
Náhle jsem si uvědomil, že mám na sobě hromadu bahna, ale jinak nic moc jiného. Na třetím podlaží si stačí pomyslet a –
Vykřikla. No ještě aby ne. Právě jsem na sobě jen tak z ničeho zhmotnil po kolena dlouhý, světle hnědý hábit Bratrstva. Můj problém spočívá v tom, že nedomýšlím důsledky svých činů.
„To je v pořádku,“ řekl jsem. „Není to tak, jak to“
„Ty to umíš taky.“
* * *
Ne že by mi vadila vlastní hloupost jako taková. Dostává mě to zahanbení, frustrace z proplýtvaného času, hloupé šlamastyky, do kterých se dostávám, dlouhé, ponuré záležitosti, pomocí kterých je urovnávám, vysvětlování, snaha napravit škody.
Proč jsem byl vůbec do Boku vyslán? Abych vystopoval netrénovaný přirozený talent. Nuže dobrá. Průměrně bystrý člověk, který není idiot, by si to dal dohromady ihned, jak by zaslechl hluk uvnitř pevnostní věže. Dovnitř se mohl dostat jenom talent. V Boku se vyskytuje opravdu velmi málo talentů a my o všech víme. Dáváme si mimořádně mnoho práce s tím, abychom je našli a bezpečně je odtud dostali. Tudíž talent nečekaně objevený uvnitř věže v Boku musí být přirozeným netrénovaným talentem – nejspíš nějaké ubohé vesnické dítě, které ví, že je jiné, ale neví proč. Je samozřejmě vystrašené, zoufalé. Nezbyde mu nic jiného než se dát na útěk a schovat se ve věži, aniž by mělo sebemenší ponětí, co je ta věž zač a co dokáže. Pravda, to, že jde o ženu, může do celé věci vnést trochu zmatek, protože se obecně věří, že jenom velmi málo žen má talent. Ani zdaleka to však není nic nevídaného, nejspíš je to i mnohem běžnější, než nás nutí si myslet. Mělo mi to dojít mnohem, mnohem dřív. Co můžu říct? Jsem idiot.
* * *
„To je v pořádku,“ zopakoval jsem. „Jsi v naprostém bezpečí.“
(Viz výše, heslo idiot.)
„Dokážeš…“ řekla se zajímavou směsicí hrůzy a triumfu – skutečný sběratelský kousek. „Dokážeš sesílat…“
„Ano, ale tak tomu neříkáme. Rozhodně ne v Boc Flemenu.“ Odmlčel jsem se, abych se nadechl. „Ty i já dokážeme dělat určité věci, které ostatní lidé nedokážou. O nic nejde. Je to stejné, jako když mají někteří lidé mimořádně pohyblivé klouby. Nic jiného to není.“
Dívala se na mě.
„Jenže,“ pokračoval jsem, „tví soukmenovci mají… no, řekněme, že k tomu mají odlišný postoj. Tam, odkud pocházím, to takové není. Jsem ze Studia v Politeji Thaumastě. Vlastně jsem tě sem přišel hledat.“
Zamrkala, jako bych jí posvítil do obličeje ostrým světlem.
„Mě?“
Přikývl jsem. „My se o naše lidi staráme,“ řekl jsem. „Přišel jsem tě najít a zeptat se tě, jestli bys se mnou nechtěla jít do Studia. Všichni jsou tam jako my, takže bys už nemusela mít strach. Jestli chceš – je to zcela na tobě – můžeme ti ukázat, jak ovládat dar, se kterým ses narodila, a využít ho k dobrým, užitečným věcem. Samozřejmě, nemusíš se mnou jít, ale vážně si myslím, že bys měla. Vím, že je to těžké přijmout, ale tady to není bezpečné.“
„To přece vím.“ To víte, pronáším tu Řeč zpaměti a vždycky se mi beznadějně zamotá jazyk, když se ji snažím přizpůsobit okolnostem. „Vezmeš mě pryč? Do…“
„Thaumasty. Je to na druhé straně hor. Můžeme tam být za čtyři dny.“
Zamračila se. „Co bych musela dělat? Nemám žádné peníze.“
Jedna z Často kladených otázek. To už bylo lepší. Věděl jsem, co odpovědět. „To ani trochu nevadí,“ ujistil jsem ji. „Za všechno platí Studium. Dostaneš jídlo, ubytování a oblečení, a jak jsem řekl, když se budeš chtít učit, budeme tě učit, zadarmo. K tomu tu jsme. Děláme to už dvě stě let, takže víme, jak se o lidi postarat.“ Odmlčel jsem se. Pořád se na mě dívala. „Nechci na tebe naléhat,“ řekl jsem, „a vím, že potřebuješ čas, aby sis to mohla promyslet, ale ať ti to prosím netrvá moc dlouho. Dokud zůstaneme ve věži, jsme v naprostém bezpečí, ale venku by to mohlo být nebezpečné, takže pokud chceš jít, tak čím dřív odejdeme, tím líp.“ Nikdy nevím, jak tenhle konkrétní proslov zakončit. Nechávám ho doznít a snažím se vypadat upřímně. Mám podezření, že mi to nejde moc dobře.
„Nejsem si jistá,“ řekla. „Jsem tady už docela dlouho.“
„To si jenom myslíš,“ opravil jsem ji jemně. „Tyhle věže jsou zábavné staré budovy. Čas tady nefunguje tak docela stejně. Je to jako…“ zahleděl jsem se na ni. Mělo to pokračovat kdyby čas nebyl přímá linie. Představ si ho jako spirálu, jako pružinu, kterou můžeš natáhnout, nebo ji můžeš zmáčknout, až se jednotlivé závity navzájem dotknou. Výraz jejího obličeje mi připomněl králíka. „Je to jiné,“ dořekl jsem.
„Nemyslím, že bych mohla odejít,“ namítla. „Nebylo by to bezpečné.“
„To je v pořádku,“ slyšel jsem se říkat. „Budeš se mnou.“
* * *
Problém s válkami mezi frakcemi talentované komunity spočívá v tom, že v nich nejde zvítězit. Po krátké úvodní fázi charakteristické vysokou úrovní spektakulární aktivity a vedlejších škod se obě strany nakonec vždy stáhnou do dokonale chráněných opevněných pozic a vyčerpávají se bombardováním na dlouhou vzdálenost, jehož jediným efektem (kromě všeobecné devastace okolní oblasti) je postarat se o to, aby druhá strana nemohla opustit své úkryty. Až když dojdou zdroje a trpělivost, uchýlí se jedna strana k poněkud zoufalému riziku a pokusí se smést nepřátelské pozice útokem pozemních sil. Ve většině případů strana, která udělá tenhle tah, prohrává. Při podobném pokusu přijde o život příliš mnoho jejích lidí, až je nakonec dosaženo bodu, kdy ztráty překročí práh přijatelnosti a nezbude jiná možnost, než přenechat druhé straně sporné území a stáhnout se. Jinými slovy, vítězství skoro vždy připadne straně, která udrží nervy na uzdě déle a je připravená tolerovat většinu škod.
Což nejspíš vysvětluje, proč máme sklony vést naše války v zemích jiných lidí. Je mnohem snazší udržet nervy na uzdě, když vesnice a pole seškvařená na sklo patří nějakému cizinci. Stratég se musí především vyvarovat rozptylujícího sentimentu a emoční angažovanosti, které by mu nevyhnutelně zastínily pohled na pravý cíl, jímž je vítězství.
Další problém spočívá v tom, že naše války nikdy nekončí. Říkáme jim, aby přestaly, ale ony málokdy poslouchají.
* * *
„Dobře,“ řekl jsem. „Tak tady prozatím zůstaňme, trochu lépe se poznejme, a až budeš mít pocit, že mi můžeš důvěřovat, tak půjdeme. Co na to říkáš?“
Podívala se na mě s hlavou nakloněnou mírně do strany. „Nemyslím, že bych dokázala“
„To je v pořádku,“ přerušil jsem ji rychle. „Nikam nejdeme. Prozatím. Mezitím…“ zkusil jsem se usmát. Vážně bych to neměl dělat. „Co kdybychom něco snědli?“
Jako kdybych řekl něco nepatřičného. „Dívala jsem se, když jsem sem přišla,“ odpověděla. „Nikde žádné jídlo nebylo.“
„Hm.“ Široký škleb. „To proto, že ses nedívala na to správné místo.“
„Dívala jsem se všude.“
„Ne, nedívala.“
No dobře, je to hospodský trik. Levný hospodský trik. Ve věžích, stejně jako v Místnostech třetího podlaží, stojí vždy ve východním rohu kamenná nádoba (šedivá, obyčejně vypadající, asi takhle vysoká). Stačí pomyslet na to, co chcete a zvednout víko –
„Tady to je,“ řekl jsem.
– až na to, že neumí dělat sýr. Nikdo neví proč. Strčil jsem ruku do nádoby a vytáhl bochník chleba, dvě z těch sušených vesanských klobás a čtyři jablka. „Tumáš,“ řekl jsem a hodil jí jablko. „Chytej.“
Ani se o to nepokusila. Jablko narazilo do zdi vedle ní, odrazilo se a legračně se kutálelo po podlaze. „Nemám hlad.“
Nemožné. Běženci a uprchlíci mají vždycky hlad. Vyškubnou vám jídlo z ruky a hltají jako psi. „No dobře,“ opáčil jsem a rozlomil bochník na dvě půlky. „Položím tvoji polovinu sem, můžeš si ji vzít, až budeš chtít.“ V tom okamžiku jsem si uvědomil, že jsem běženec a uprchlík a že umírám hlady. Nacpal jsem si chléb do úst a divoce jsem žvýkal, dokud všechen nezmizel.
Dlouhé ticho. Pozorovala mě. To nesnáším. Zvedl jsem se, přešel místnost a vytáhl z knihovničky náhodně jednu knihu. Ukázalo se, že jsou to Anthemiovy Principy metalurgie. Už jsem ji četl (pochopitelně, jinak by tady nemohla být), nicméně jsem se posadil k ohni a začetl se.
Gramotnost je úžasná věc. Nejenom, že umožňuje přenášet moudrost jednotlivých dob napříč věky, ale také vám pomáhá vyhnout se těm duši ničícím soubojům v zírání, kdy ani jeden z vás nemá co říct. Přečetl jsem celé dvě kapitoly, než konečně přiznala porážku.
„Tam, odkud pocházíš…“
Zavřel jsem knihu a usmál se na ni. „Ano?“
„Tam všichni dokážou… no víš… tam, odkud jsi?“
„Ne,“ odpověděl jsem. „Většina lidí to nedokáže, stejně jako většina lidí nemá mimořádně pohyblivé klouby. Ale těch, kteří to dokážou, se tam nikdo nebojí ani je nepronásleduje. Všichni se scházíme na místě, kde žiju – ve Studiu – a učíme se, jak zlepšovat naše schopnosti, studujeme a pomáháme lidem.“ Zamračila se. „Slyšela jsem, že lidem ubližujete.“
Ale jistě, pomyslel jsem si. „Neubližujeme,“ řekl jsem. „Teda, nedělají to naši, Studium. Jenže talentovaní lidé – to jsou lidé jako ty a já, kteří mají dar – občas dělají dost ošklivé věci. Jenom proto, že mají tu moc, že můžou. Kdysi dávno udělali pár opravdu špatných věcí tady v Boc Flemenu. Teď už se takové věci nedějí, protože to Studium nedovolí, ovšem obyvatelé Boku nám nedůvěřují. Koneckonců, proč by měli? Doufáme, že jednoho dne změní názor, ale do té doby se můžeme jenom snažit a neplést se jim do cesty.“
„Ty jsi ale tady.“
Přikývl jsem. „Byl jsem vyslán, abych někoho našel. Byl jsem vyslán, abych našel tebe.“
Vytřeštila oči. „Mě?“
Přikývl jsem. „Bylo mi řečeno, abych sem šel a zachránil netrénovaný přirozený talent – tak říkáme lidem, jako jsi ty, kteří mají talent, ale nikdy je nikdo neučil používat ho. Když jsou takoví lidé ponecháni svému osudu, můžou si ublížit, nebo ublíží jiným lidem. Nikoliv se zlými úmysly, ale nešťastnou náhodou, nebo proto, že neznají vlastní sílu. Nebo se ocitnou v nebezpečí jenom proto, že mají talent, jako tady v Boku. Neměli jsme moc informací, věděli jsme jenom to, že je netrénovaný talent někde v téhle části Boku…“
„Někdo vám to řekl?“
Zavrtěl jsem hlavou. „My tyhle věci tak nějak vycítíme. Je to trochu komplikované. Každopádně jsem přišel a tady tě mám.“
„Přišel jsi mě zachránit.“
Nepovzdechl jsem si. Chce to trochu praxe, abyste si uvědomili, že talentovaný neznamená nutně chytrý. Obzvláště v případě netrénovaných přirozených talentů. Někteří z nich jsou tupí jako prkno. „Přesně tak,“ řekl jsem trpělivě. „To je jediný důvod, proč tady jsem. Abych tě odvedl někam, kde to bude bezpečné.“
Zavrtěla hlavou. „Myslím, že takové místo není.“
Je to trochu jako když se snažíte dostat prase na povoz. Čím víc se snažíte a taháte, strkáte, tlačíte a cpete ho dovnitř, tím víc zarývá kopýtka do země a couvá. Takže místo toho hodíte dovnitř pár jablek a jdete pryč, pak se o dvě minuty později připlížíte zpátky, když už si prase vlezlo do povozu a spokojeně přežvykuje, a velmi rychle přibouchnete zadní bočnici. Usmál jsem se na ni, zvedl knížku a začal číst. Překvapivě to teď byla Themistoclova O chovu hospodářských zvířat. Nalistoval jsem pasáž o chovu včel, která se mi docela líbí.
„Jaké věci dokážete dělat?“ zeptala se.
Položil jsem knížku. „Hm, tak to je zajímavá otázka.“ Pozorně poslouchala, zatímco jsem vedl obvyklou tirádu – o tom, co nedokážeme, následovanou tím, co dokážeme, následovanou tím, co neděláme, následovanou tím, co vlastně děláme. Nemusím už o tom přemýšlet, když to recituji, takže jsem trávil čas pozorováním jejích reakcí a doufal jsem, že spatřím nějakou trhlinku v její neotřesitelné obezřetnosti, do které bych mohl vrazit klín naléhavosti. Něco mi na tom nesedělo. Normálně – asi tak v devadesáti devíti případech ze sta – se obvyklá tiráda potýká s neodmyslitelnou nevírou, nedůvěrou a strachem. Je ten cizí chlap opravdu tím, za koho se vydává, opravdu mi pomůže, nebo je to biřic v přestrojení? Tentokrát to bylo, jako by si v duchu odškrtávala položky na seznamu a připravovala se udělat rozhodnutí, které nebylo tím rozhodnutím, ke kterému jsem se ji snažil přimět.
* * *
Zmínil jsem se předtím o pozemních silách. Mám podezření, že jsem vás tím navedl k mylné myšlence, že se jedná o adepty, talentované, nás, vysílané, abychom se s nepřítelem potýkali v přímém boji. Tak to ale ve skutečnosti nefunguje. Adepti – všichni adepti, dokonce i já – jsou cennými komoditami. Než absolvujeme, je do nás investováno hodně času, peněz a zdrojů, a už tak je nás dost málo. Jsme jednoduše příliš vzácní, aby se námi plýtvalo. Války mezi talentovanými jsou naprosto devastující a ničivé, ale nikdo ve skutečnosti nezemře.
Aspoň teda nikdo z nás. Na všechny válečné aktivity, které zahrnují fyzickou činnost (například být doopravdy tam, v okruhu dvou set mil od válečné zóny), zaměstnáváme, odvádíme či rekvírujeme vhodná těla z místní netalentované populace, aby sloužila jako naši zástupci. Upřednostňujeme pochopitelně dobrovolníky, zlákané sliby značných finančních odměn pro ně – nebo, realističtěji, pro jejich nejbližší příbuzné –, ale jenom zřídkakdy je možné získat dostatek lidí s náležitými schopnostmi, kteří by byli užiteční. Koneckonců, zástupce musí mít mysl dostatečně objemnou a silnou, aby unesla a vydržela věci, které do ní musíme vložit. Zahrnuje to rovněž vysoké fyzické nároky. Zástupce musí být schopen přežít dlouhotrvající období, během kterých jeho srdce tluče dvojnásobnou rychlostí a na jeho hrudní koš působí extrémní vnitřní tlak. Saloninus jednou řekl, že být zástupcem je stejně náročné jako běžet dvacet mil do prudkého kopce a nést přitom v náručí někoho těžšího, než jste vy, a to tak, abyste ho nevzbudili. Nemám ponětí, jestli je to pravda, ale nikdo nepovažoval za vhodné vyvracet to v oficiální publikaci.
Zhruba osmdesát procent zástupců nepřežije. Ti, kteří přežijí, mají sklon nežít moc dlouho, za což jsou oni i jejich nejbližší nejspíš docela vděční. Jen hrstka z nich vyjde z této zkušenosti monstrózně posílená, jak fyzicky, tak mentálně, a dožívají se neuvěřitelně vysokého věku. U většiny z těchto šťastlivců se naštěstí vyvine pozoruhodná úroveň poklidu a vnitřního míru, kterou by jim mohl závidět leckterý adept. Většina adeptů.
Vést válku prostřednictvím zástupců je skoro – ne úplně, ale skoro – stejně tak náročné pro adepty, kteří je ovládají. Mentální vypětí, jak mi bylo řečeno, je vysilující. V extrémních případech může vést k vážnému poškození adeptova talentu nebo dokonce jeho ztrátě, což musí být bezpochyby onen příslovečný osud horší než smrt. Z toho můžete vidět, proč dokonce i tak osvícení lidé jako my udělají skoro cokoliv, aby se tomu vyhnuli.
* * *
„Byl jsi ve válce?“ zeptala se.
Takovou otázku jsem zrovna nečekal. „Ne, samozřejmě, že ne,“ odpověděl jsem. „K válce došlo před stovkami let a já tak starý nejsem. Navíc, Studium do ní nebylo zapojeno, to už jsem ti říkal. Tenkrát dokonce ještě ani neexistovalo.“
Zastrčila si uvolněný pramen vlasů za ucho. Líbí se mi, když to ženy dělají. Je to buď svůdné, nebo roztomilé, někdy obojí. V jejím případě to nebylo ani jedno z toho. „Takže tvoji lidé tuhle věž nepostavili?“
„Ne, samozřejmě, že ne. Ale můžeme ji využívat, protože jsme talentovaní. Stejně, jako ji můžeš využívat ty. Protože jsi také talentovaná.“
Zamračila se. Pak došla ke kamenné nádobě a zvedla víko. Sáhla dovnitř –
„To je ono,“ řekl jsem. „Vidíš?“
a vytáhla nůž –
* * *
(Což je důvod, proč je tak důležité, aby už jednoho dne někdo přišel na to, jak se to s těmi věžemi má. Jsou to Místnosti třetího podlaží, nebo je to něco zcela odlišného a jiného? Je to důležité, protože, jak všichni vědí, pouhé fyzické zbraně nemůžou zranit náležitě připraveného adepta. Použije jednoduše sentům nebo loricu a zbraň po jeho pokožce neškodně sklouzne, nebo se dislokuje a odletí do bezpečí v podobě obláčku jemné drtě. Pokud je ale vnitřek věže Místností třetího podlaží, je to úplně jinak. Zbraně z Místností – jak všichni vědí – fungují odlišně. Způsobují zranění a smrt platící v Místnosti, příslovečný osud horší než smrt, a dokonce ani lorica před nimi nezaručuje ochranu. S nožem z Místnosti, obratně používaným, toho můžete docílit mnohem víc než jenom někoho zabít. V nejhorším případě mu můžete uříznout prsty. Když nemáte prsty, nemůžete otočit koulí na dveřích. Když nemůžete otočit koulí na dveřích, nemůžete Místnost opustit. No a to je –)
– a bochník chleba. Ukrojila dva tlusté krajíce. „Chceš kousek?“ zeptala se.
„Ne, děkuji,“ odmítl jsem.
„Jak myslíš.“ Znovu sáhla do nádoby a vytáhla kousek slaniny velikosti sevřené pěsti a plátek bílého sýra.
„Je tady něco k pití?“ zeptala se.
Civěl jsem na ni. Jak jsem předtím poznamenal…
„Uprostřed jihovýchodní zdi,“ slyšel jsem se říkat. „Měl by tam být takový trojnohý stolek. Pod ním najdeš malý roh na pití.“
„Ach, ano,“ přisvědčila. Slyšel jsem, jak se tekutina vlévá do sklenice.
Jak jsem dříve poznamenal, nádoby ve věžích a v Místnostech neumějí dělat sýr. Civěl jsem na ni. Možná je to máslo, plácl jsem v duchu naslepo. Jenže máslo není tvrdé a drolivé.
„Takže,“ řekla rázně, „ty nejsi jedním z původních stavitelů věží.“
„Ne,“ potvrdil jsem. „Jak jsi…?“
„Takže,“ pokračovala s plnou pusou, „vlastně nemáš právo tady být.“
Z nějakého důvodu se mi sevřel žaludek. „Pardon?“
„Nemáš tady co dělat,“ upřesnila. „Jsi vetřelec.“
Malá a nedostatečně vyvinutá část mého já, která má na starosti problémy spojené se sebezáchovou, se začala probouzet. No dobrá, pomyslel jsem si je načase zachovat se rozumně. V takovém případě přeskočíme seutum a přejdeme rovnou k lorice.
Nešlo to.
Víte, jaké to bývá během prvního ročníku. Když vám říkají, abyste provedli takovou a onakou formu a vy prostě nemůžete. Zkoušíte to a zkoušíte, až vám oči lezou z důlků, je to ale skutečná thaumaturgická zácpa, nemůžete jen tak zařídit, aby se to stalo. Dokonce jsem zatínal pěsti, klouby mi zbělaly a tak dále. Čeho jsem se tím snažil docílit, to opravdu netuším.
„Řekla jsem ti, že to v mém případě není nikde bezpečné.“ Ach tak, pomyslel jsem si. Už chápu. „Nejsem si jistý, co tím myslíš,“ řekl můj hlas.
Věnovala mi pohled, který říkal ‚ale no tak’. „Jsi vetřelec,“ prohlásila. „Nejsi na naší straně, takže musíš být nepřítel. Je mi to vážně líto, byl jsi docela milý, zatímco jsem se probouzela, ale obávám se, že nemám dovoleno dělat výjimky. Takže jak vidíš, se mnou to opravdu není bezpečné. To já jsem nebezpečná.“
Dveře jsou nalevo od středu severovýchodní zdi. Protože jsem potřeboval zachovávat oční kontakt, neobrátil jsem se a nepodíval se po nich, jenom jsem k nim couval a hmatal po klice levou rukou. Vypadalo to, že tam není.
Lítostivě mlaskla jazykem. „Žádné dveře. Promiň.“
A měla naprostou pravdu. Nikde v místnosti žádné dveře nebyly.
„Nemůžeš mi ublížit,“ prohlásil jsem hlasitým, rozechvělým hlasem. „Jsem adeptem Studia, vyznamenaným ve vojenských formách. Jestli mě přinutíš k boji, přijdeš akorát k úrazu.“ Povzdechla si. „Já vím, že jsi. Naštěstí pro mě.“
„Naší –“
„Přesně tak,“ přikývla lehce. „Na rozdíl ode mě jsi adeptem. Mocným adeptem. Já jsem jenom zástupce.“ Usmála se. „Jak moc dobře víš, talent je mezi ženami velmi vzácný.“
„Ty jsi zástupce?“
Další přikývnutí. „Přesně tak,“ prohlásila. „Tvůj.“
Zeď, o kterou jsem se opíral zády, působila opravdu pevně. Což je důkaz, když tak teď o tom přemýšlím, svědčící proti hypotéze, že jsou věže Místnosti třetího podlaží. V tom okamžiku však byly moje akademické instinkty zatlačené poněkud do pozadí.
„To, co říkáš, nedává žádný smysl,“ řekl jsem, alespoň myslím.
„Ale no tak,“ opáčila s úsměvem. „Copak nevidíš tu elegantní jednoduchost? Věže se brání proti nepřátelským vetřelcům tím, že jim odčerpávají moc. Obranný zástupce je posilován a vetřelec oslabován. Je to jenom mírná modifikace ruet caelum, nic víc. Vždyť víš, ta forma, pomocí které nás vy talentovaní ovládáte.“
„Jiuat,“ řekl jsem, „ne ruet.“
Pokrčila rameny. „Jak říkáš. Každopádně, to je důvod, proč nemůžeš použít scutum ani loricu. Protože jsi byl tak moc milý a tak velkoryse ses mi otevřel, nemůžeš už vlastně vytvořit ani dveře. Je mi líto, není odsud cesty ven. Slibuji, že se pokusím, aby to bolelo co nejmíň.“
Zvedla jeden prst a já měl pocit, jako by mě vyvrhovali zaživa; jako by mi všechny vnitřnosti vytahovali ušima. Obrala mě prakticky o veškerý talent a nyní ho držela v ruce, balancovala s ním na dlani. Měl podobu zářícího rudého vajíčka. „Promiň,“ pronesla.
„Prosím,“ žadonil jsem, zatímco jsem se posouval podél zdi. „Válka skončila. Tohle není nutné.“
„Pro mě neskončila,“ namítla smutně. „Já dělám jenom to, co mi vy chytří řeknete, že mám dělat.“
Dostal jsem se do kouta. Už nebylo kam jít.
„Já nejsem jedním z nich,“ bránil jsem se. „Studium nevede války. My po nich uklízíme. Jsem na tvé straně, opravdu.“
„Ne, nejsi.“
Nemělo cenu snažit se s ní dohadovat. Tak jsem ji místo toho bodl nožem na chleba.
* * *
Trvalo několik hodin, než zemřela. Kdybych býval měl plný talent, mohl jsem ji zachránit. Zkoušel jsem to. Jenže to trvalo příliš dlouho, než se mi vrátil (zatímco z ní vyprchával život a vracel se do mě). Než jsem byl konečně schopen cokoliv udělat, bylo už pozdě. Rozplakala se. Chtěl jsem ji požádat, aby mi odpustila, ale odmítnutí často urazí.
Jakmile se jí v očích objevil prázdný výraz, ve zdi se objevily dveře. Seděl jsem tam a díval se na ně. Hloupé dveře, pomyslel jsem si. Vím, kam vedete, a nejsem si jistý, jestli tam vůbec chci jít. Mohl bych tady prostě zůstat a – já nevím, bránit věž proti vetřelcům, nebo jen tak sedět a civět do zdi. Jenom existovat. Není to moc, ale je to víc, než zvládne většina lidí.
Jenže takhle to nechodí.
O nějaký čas (který v Místnostech samozřejmě neplyne) později jsem se zvedl, oprášil si kalhoty, otevřel dveře a vyšel ven. Oblečení šlo se mnou, což bylo hezké. Trochu jsem se toulal po lese, protože mou pozornost odváděla široká škála myšlenek, až jsem nakonec zabloudil do polí. No a tam mě našli.
Myslím, že mě něčím udeřili zezadu. Když jsem se probral, byl jsem přivázaný k židli. Židle stála na plošině vozíku. Zadní bočnice byla otevřená. Vozík stál pod stromem. Kolem krku jsem měl oprátku.
„Zase ty,“ řekl popravčí. Pořád měl tu šálu.
Zasmál jsem se. Cítil jsem se tak šťastně. „Pánové,“ řekl jsem, „prosím. Uvažujte logicky.“
Poprvé vydáno v antologii Fearsome Magics editora Jonathana Strahana v říjnu roku 2014
Přeložil Ludovít Plata