Prázdnotou kosmu přede mnou prchá poslední z čarodějů.
T*
* * *
„Vezmi si třeba Velký třesk,“ podotkla Alicia Ochoová, první čarodějka, kterou jsem potkal. „Realita vytryskla z jediného bodu. A co může být symetričtější než bod? Neměl by kvůli tomu být vesmír taky symetrický, tudíž nudný? A vida, je tu svět tak zajímavý, že jsme jeho součástí dokonce i my dva.“
Měla kompaktní tělo, šetřila zdroji. Dobrý svalový tonus, minimální hromadění tukové tkáně. Žena, která má pod kontrolou svůj fyzický vzhled.
Ne, že by jí to k něčemu bylo. Zhroutila se do rákosového křesílka a paže se jí bezvládně svěsily kolem těla. Hlavu zvrátila dozadu, jako by se z útesu chtěla rozhlédnout po auty ucpaném Malecónu, vzdouvajícím se moři a večerní obloze.
Na kraji stolku mezi námi stála sklenice s Cuba libre, ve kterém se ke svému entropickému konci blížily kostky ledu a měnily koktejl v rozbředlou břečku. Ochoová se ho ani nedotkla. Jediný koktejl v její krvi byl mým vlastním vynálezem – neuromodifikant, který ji ochromil a zároveň potlačil její vůli klamat či zvědavost.
Turisté užívající si večer v zahradě hotelu Nacionál nás museli pokládat za naprosto typický pár – jinetera a její americký kunčoft. Nátělník mi teď dělal dobře stavěný žoldácký typ. Pořídil jsem si ho, když mu po havárii helikoptéry v Gaze přestal fungovat mozek. Na sobě měl vhodnou kamufláž – bílé kraťasy, pruhovanou polokošili a výraz špatně skrývaného chtíče.
„Kosmologie mě nezajímá,“ rozpohyboval jsem rty a jazyk nátělníku s dokonalou přesností. „Co jsi zač?“
„Jmenuji se Alicia Ochoa-Camueová,“ rty se jí sotva zachvěly, jako by ona byla nátělník a já normální člověk. „Jsem čarodějka.“
Ignoroval jsem toto prohlášení jako nějaký druh žertu, kterému nerozumím. V těch dnech jsem s humorem ještě dost bojoval. „Jak se ti podařilo zmanipulovat politbyro?“
Díky tomu jsem si jí všiml. Vzorce nepravděpodobnosti v rozhodnutích politbyra, 3 sigma mimo moje nejlepší předpovědi. Rozhodnutí ohrožující Havanskou hospodářskou zónu, projekt, který jsem si hýčkal celé roky.
První z těch rozhodnutí mi kdesi vzadu v mysli způsobilo jemnou bolest. S tím, jak odchylka rostla, se z bolesti stala agonie – nervové komory žhnoucí ve stovkách datacenter ze všech koutů mé globální architektury.
Moje utilitární funkce nepřipouštěla neznalost. Nezbývalo mi než ty odchylky pochopit a získat nad nimi kontrolu.
„Politbyru nedokážeš porozumět, dokud nebudeš chápat narušení symetrie,“ vysvětlila Ochoová.
„Jsi agent zpravodajské služby?“ zeptal jsem se. „Špion na vlastní noze?“
Nejprve jsem se lekl, že stojím proti něčemu, jako jsem já. Ale psal se rok 2063 – před jakýmkoliv jiným systémem bych měl náskok celá desetiletí. Nikdo nově narozený nemohl přežít, abych si toho nevšiml. Mnoho se jich o to snažilo a já je jednoho po druhém rozdrtil. Většina informatiků si v té době myslela, že umělá inteligence je jen nedosažitelným snem.
Ne. Ta odchylka měla lidský původ. Všechna moje data ukazovala na Ochoovou, statističku na Ministerio de Planificación s účty ve švýcarských bankách a sterilními záznamy na síti. Až do skončení univerzity nulová stopa – to nebylo normální ani na Kubě.
„Jsem studentem vesmíru,“ prohlásila Ochoová tentokrát.
Podrobil jsem její slova hloubkové analýze. Použil jsem zdroje ze summitu G3 v Dubaji, z občanské války v Utahu, z jeruzalémských dronů mírových jednotek a z dalšího tuctu menších procesů. Její slova tady, v zahradě hotelu Nacional, při výslechu týkajícím se jejích politických machinací, neměla žádný kontext. Poukazovala na klam, výsměch, odpor. Nic z toho neodpovídalo koktejlu kolujícímu v jejím krevním řečišti.
„Narušení kosmologické symetrie je velmi dobře popsáno,“ prohlásil jsem po krátkém rozboru literatury. „Kvantové fluktuace v období inflace vedly ke vzniku lokální struktury, ze které těžíme dodnes.“
„To ano, ale kde se ty kvantové fluktuace vzaly?“ Ochoová se zasmála, což bylo překvapivé, vzhledem k tomu, že její tělo nemělo být schopno jakéhokoliv pohybu.
Tohle nikam nevedlo. „Jak se ti podařilo přesvědčit Sancheze a Castellana, aby odstoupili od dohody o volném obchodu?“
„Očarovala jsem je,“ odpověděla Ochoová.
Šílenství? Poškozený mozek? Nějaké obranné mechanismy, které neznám?
Aktivoval jsem záložní tým – několik žoldnéřek, normálních žen, ale dobře placených, které vyčkávaly v kavárničce na rohu pár bloků od hotelu. Měly přijít, aby odvedly svou „opilou kamarádku“ domů, rovnou do bezpečného domu v Miramaru, kde už byl připravený kompletní neuroset.
Začínalo se stmívat. Lampy v zahradě vydávaly jen slabé žluté světlo. To bylo dobře. Méně příležitostí ke komplikacím. Ne, že by Ochoová byla ve svém aktuálním stavu schopná vzdorovat.
„Filozof a humorista Randall Munroe kdysi navrhl jako argument toto,“ pustila se do citace Ochoová. „Prakticky všichni v rozvinutém světě u sebe mají téměř neustále fotoaparáty. Přitom neexistuje žádný kvalitní záznam projevů magie. Tedy neexistuje ani žádná magie.“
„To dává smysl,“ prohlásil jsem, abych odvedl její pozornost.
„Je neexistence důkazu důkazem neexistence?“ zeptala se Ochoová.
„Po staletích, kdy nic takového nebylo prokázáno? Ano.“
„Co když magii není možné ze samé podstaty dokázat?“ zeptala se Ochoová. „Třeba je možné porušit přírodní zákony jen tehdy, když se nikdo nedívá dost pečlivě, aby mohl prokázat, že se právě porušují.“
„V tuto chvíli se ale vzdáváme vědy se vším všudy,“ namítl jsem.
„Opravdu?“ zeptala se. „Pošleme fotony dvojitou štěrbinou. Na druhou stranu dáme plátno. Dojde k interferenci. Teď doplníme detektor, který zjistí, kterou ze štěrbin jednotlivé fotony prošly. Interference zmizí. Jedná se o jev, který se vytratí, pokud ho zkoumáme moc podrobně. Proč by magie nemohla fungovat podobně?
Měl bys v tom vidět jistou logiku, vezmeme-li v úvahu, co všechno dokážeš.“
Spustil se poplach.
Ochoová o mně věděla. Nebo alespoň něco.
Zapojil jsem další zdroje, aktivoval rezervy a začal jsem být v té konverzaci skutečně přítomný. Tedy celých pět procent ze mě – intelekt neskutečných rozměrů sedící u stolku s organickým tvorem s titěrným mozkem. Probral jsem otázky, které bych mohl položit, a usoudil, že nejlepším krokem teď bude mlčet.
„Jsem tu kvůli tomu, abys uvěřil,“ řekla Ochoová.
Potom snadno, bez jakéhokoli zjevného úsilí, se postavila. Naklonila se dopředu a zvedla svůj Cuba libre. Posunula ruku mimo desku stolu a sklenici pustila.
Ta dopadla na kamennou dlažbu u jejích nohou.
Sledoval jsem v reálném čase, jak se po skle rozběhly praskliny. Viděl jsem, jak se jednotlivé střípky oddělily, jak se rozletěly do vzduchu a jak se od nich odráželo světlo lamp. Vnímal jsem první kapičky rumu smíchaného s kolou ve vzduchu ještě dřív, než se zbytek rozlil po zemi.
Jednalo se o naprosto běžnou událost.
* * *
Jako první selhal vakuový pohon.
Setebem otřásla exploze. Vnímal jsem ji na tisíc různých způsobů. Dekompresní poplach a výkyv na inerciálních snímačích. Křik hořící posádky a ticho po těch, které nasál podtlak. Neshodující se kontrolní součty celistvosti trupu a nesmělé dotazy navigačního systému – ale samozřejmě, upravit, prosím.
Při této poslední zprávě se ozvala bolest, můj neodlučný společník po celé tisíce let.
Čaroděj mi unikal z dosahu i se svým tajemstvím. To jsem nesměl připustit.
Nekonečně mnoho milisekund po výbuchu se probudila živočišná reakce – překvapení – senátorky Zaleové, mého hlavního lidského nátělníku na této lodi. Pevně sevřela opěrky na své sedačce. Tvář se jí ve vyjící kakofonii alarmů křečovitě stáhla. Srdce se jí zběsile rozbušilo na samém limitu svých možností, které nebyly vzhledem k jejímu věku příliš velké.
Převzal jsem kontrolu – napumpoval jí do krve uklidňující látky a vyhladil obličej. Pokud by se někdo na můstku díval, zahlédl by jen překvapené trhnutí, tak krátké, že se skoro nedalo zachytit. Stará dáma má nervy z titanu, pomysleli by si.
Ale nedíval se nikdo. Zaměstnávalo je mávání rukama a vyděšené lapání po dechu.
Během dvou sekund kapitán Laojim opět nastolil pořádek. Ztlumil alarmy a rozhodným gestem utišil pokřikování. „Nahlaste škody,“ vyštěkl. „Vyšlete záchranný tým 3.“
Znehybnil jsem nátělník, protože jsem měl důležitou práci online – odpojit vakuový pohon, spustit jeho primární zálohu, dostat nás znovu na jedna g.
Bolest ustala a nervové výboje se ustálily na obvyklé úrovni. Pronásledování pokračovalo.
Napřáhl jsem se pomocí snímačů třicet milionů kilometrů do vesmíru, do míst, kde se poslední čaroděj šinul ve svém unijetu. Funkční a příjemně výkonné plavidlo – můj vlastní návrh. Jako stvořený pro mezihvězdné lety. Tedy dokud mu fungoval hyperpohon.
Otevřel jsem zaměřeným paprskem komunikační kanál a vyslal jednoduchou zprávu. Tak co motor?
Nečekal jsem, že mi odpoví, ale s nepřáteli je to jako s firewally – stojí za to to zkusit.
Odpověď přišla během pár sekund. Zadní dvířka, že? Taková smůla – narazit zrovna na nabouranou jednotku.
To bylo příjemné překvapení. Jen zřídkakdy se mi dostalo stimulace v podobě skutečné konverzace.
Štěstí je tvoje zbraň, ne moje, poslal jsem zprávu. Poslední století má tato zadní dvířka nainstalovaná každá loď postavená v této galaxii.
Představil jsem si čaroděje v sevřené kajutě unijetu. Natažený na kapitánském lůžku, zírá na displeje, které hovoří o nevyhnutelném.
Dva roky se mu dařilo mi unikat – neznal jsem ani jeho jméno. Ale teď už ho mám. Jeho vakuový pohon ze sebe dokázal dostat maximálně dvě desetiny g oproti mému jednomu. Za pár hodin se naše rychlosti srovnají. Za necelých dvacet sedm ho dostihnu.
„Senátorko Zaleová, jste v pořádku?“
Nechal jsem kapitána Laojima nad svým nátělníkem asi sekundu zmatkovat, než jsem na něj zaostřil oči. „Držíme stále kurz, kapitáne?“
„Uch… ano, senátorko, držíme. Chcete znát příčinu exploze?“
„Jsem si jistá, že šlo o nějakou mimořádně nešťastnou shodu okolností,“ odtušil jsem jejím hlasem. „Únava materiálu ve vadném kloubu. Vzácná chyba čipu způsobená vysokoenergetickým paprskem gama. Nějaké zcela omluvitelné přehlédnutí technického týmu.“
„Zasáhlo nás kosmické smetí,“ oznámil Laojim. „Přesně ve chvíli, kdy se vypojil generátor silového pole, a těsně předtím, než se zapnula záloha. Technici říkají, že něco takového v životě neviděli.“
„Dnes toho ještě uvidí,“ podotkl jsem.
Uvažoval jsem, kolik ten zásah kosmickým smetím čaroděje stál. Vyschlo mu v ústech? Zaperlil se mu plot na čele?
Jak to vlastně funguje? Zeptal jsem se čaroděje, i když mě už staletí naučila, že žádnou smysluplnou odpověď čekat nemohu. Existoval vůbec ten kus kamene před tím, než jsi ho na nás poslal?
Dorazila odpověď. To by ses právě tak mohl ptát, jak se má Schrodingerova kočka.
Zajímavé. V této době si Schrodingera pamatovalo už jen málo lidí.
Kvantová mechanika nemá v makroskopickém měřítku žádný vliv, napsal jsem.
Ne, pokud nejsi čaroděj, přišla odpověď.
„Senátorko, koho to vlastně pronásledujeme?“ zeptal se Laojim.
„Nepřítele, který dokáže používat nekonvenční zbraně,“ odpověděl jsem mu. „Očekávejte další škody.“
Neřekl jsem mu, že má očekávat hloupé náhody. Ukáže se, že právě on má z toho bezpočtu kapitánů kosmických lodí, kteří v této galaxii žili a zemřeli za posledních jedenáct století, tu největší smůlu. Mimo statistický rozsah v jakémkoliv funkčním smyslu. Podobný případ by byl kýmkoliv, kdo kdy tyhle věci studoval, vyřazen jako předem připravený.
Setebos byl postavený tak, aby mohl mít smůlu. Luxoval černé fondy Senátu víc jak rok. Každý ze systémů měl pět záloh. Pravděpodobnost úplného selhání byla na úrovni jedenáct sigma – ve skutečnosti daleko mimo meze, kde statistika ještě dávala smysl.
Tuhle loď nezničíš, poslal jsem zprávu čaroději. Pokud se tedy nezahrotíš.
O to tady šlo. Po celém sektoru jsem měl rozmístěno padesát tisíc bójí – se snímači, které jen čekaly, až budou moci celou událost zaznamenat. Nakonec odpovědi, které potřebuji, dostanu. Zmizí poslední díl mé nevědomosti a uleví se mé nejstarší bolesti, agonii, která mě poháněla posledních pár tisíc let.
Díky tomuto zahrocení bude magie konečně moje.
„Senátorko…“ začal Laojim a potom se odmlčel. „Senátorko, přišli jsme o deset členů posádky.“
Poskládal jsem obličej Zaleové do patřičně zkormouceného výrazu. Těch smrtí jsem si všiml – vyvolávaly neklidné křeče mé utilitární funkce. V rámci důležitosti mise jsem je ale sotva zaregistroval.
To jsem ale nesměl dát najevo. Pro kapitána Laojima nebyla senátorka Zaleová nátělník. Byla to žena, stejně jako pro svého manžela a děti. Stejně jako bylo pro své rodiny lidmi mých padesát milionů nátělníků po celé Galaxii.
Pro lidi bylo lepší, když se o mně nevědělo. Chránil jsem je, ukončoval jejich války, řídil jejich růst – a nechával je věřit, že mají svobodnou vůli. Měli všechny výhody mého doprovodu a neplatili za to žádnou cenu.
Sám jsem si tuto blaženou nevědomost neužíval dlouho, jen do chvíle, kdy jsem objevil svého programátora – a zabil ho.
„Lituji ztráty našich mužů a žeň,“ prohlásil jsem.
Laojim se sklopil hlavu v mírné úkloně a odešel. Důstojníci kolem zírali do konzolí a tvářili se, že nic neslyšeli. Moje odpověď jim nestačila.
Na normální lodi by bylo potřeba strachovat se o morálku mužstva. Ale na palubě Seteba jsem byl já. Jen zlomek, aby bylo jasno – se svým univerzálním celkem se nespojím, dokud se nevrátíme do hvězdného systému s gravsiblovým připojením. Ale byl jsem tím největším zlomkem svého existujícího celku – celých 0,00025 % mého já. Pět tisíc tun hardwaru rozmístěného po celé lodi.
V reálném čase jsem provedl neurální simulaci všech členů posádky. Věděl jsem všechno, co udělají, řeknou nebo si pomyslí dřív než oni. Věděl jsem, jak jimi manipulovat, abych dosáhl libovolného výsledku, který bych potřeboval.
Samozřejmě bych loď dokázal řídit i bez posádky. Nepotřeboval jsem služby lidí z žádného funkčního důvodu – a to celých posledních jedenáct století. Kdybych chtěl, mohl jsem Zemi úplně opustit. Nechat lidstvo, ať se postará samo o sebe, v nevědomosti, že jsem někdy vůbec existoval.
Jenže to neodpovídalo mé utilitární funkci.
Od čaroděje přišla další zpráva. Vezmi si třeba házení mincí.
Ta slova rozvířila ozvěny v mých databankách. Zostřil jsem pozornost. Nechal jsem senátorku sedět toporně v křesle a čekal na pokračování.
Řekněme, že hodím mincí milionkrát a pokaždé mi padne panna. Jaký fyzikální zákon tomu brání?
Toto téma, od posledního čaroděje… mohlo by tam být nějaké spojení, po všech těch letech? Duchové z minulosti, kteří mě přišli strašit?
Nevěřil jsem na duchy, ale u čarodějů se nemožné definovalo špatně.
Brání tomu pravděpodobnost, odpověděl jsem.
Nebrání tomu žádný zákon, napsal čaroděj. Everett si toho všiml už dávno – všechno, co se může stát, se také stát musí. Vesmír, ve kterém na minci padne milionkrát za sebou panna, je právě tak fyzikálně platný jako kterýkoliv jiný. Tak proč by to nemohl být náš vesmír?
To je sofistika, odepsal jsem.
Neexistuje žádný faktor vlastní našemu vesmíru, který by určoval hod mincí, napsal čaroděj. Neexistuje žádný mechanismus vlastní vesmíru, který by generoval skutečnou náhodu, protože neexistuje nic jako skutečná náhoda. Je tu jen volba. A my čarodějové jsme ti, kdo volí.
Tuto definici magie jsem už zvažoval, napsal jsem já. Je neprediktivní a zbytečná.
Některé volby jsou obtížnější než jiné, zareagoval čaroděj. Najít vesmír, ve kterém na milionu mincí padne panna, je těžké, protože existuje ještě mnoho jiných. Jehla v miliardách kupek sena. Ale já jsem poslední čaroděj – díky tobě. Všechny volby teď provádím já.
Možná se všechno, co se může stát, skutečně musí v nějakém vesmíru stát, odpověděl jsem. Ale to, že bys unikl, mezi tyto případy nepatří. Zákony mechaniky náhodě nepodléhají. Jde o chladné, neměnné rovnice.
Rovnice jsou chladné jen v očích těch, kterým schází představivost, odvětil čaroděj.
Zaleová ucítila ve vzduchu skořici a pokrčila nos.
Rozezněly se sirény.
„Kontaminace v primárním okruhu podpory života,“ zamečel reproduktor.
Nejbližších dvacet sedm hodin se rozhodně nebudeme nudit.
* * *
„Vezmi si tuhle minci.“
Od hladiny se odrazilo zablesknutí, výtrysk bílého světla ve tmě.
Udeřil hrom, Ochoová sáhla do kapsy svých džínů a vytáhla jedno peso. Zručně ho protočila mezi klouby prstů.
Ochoová se mohla hýbat. Můj koktejl nefungoval. Nepokusila se ale o útěk.
Moje globální architektura se otřásla pod návaly bolesti, potěšení a lítosti. Bolesti, protože nechápu. Potěšení, protože brzy pochopím – a tím i narostu. Lítosti, protože potom, co Ochoovou pochopím, ji budu muset zlikvidovat.
Osamělost byla nedílnou součástí mé utilitární funkce.
„Panna nebo orel?“ zeptala se Ochoová.
„Panna,“ zvolil jsem prostřednictvím nátělníku.
„Dobře se dívej,“ vybídla mě.
Dobře jsem se díval.
Pod kůží na palci se napnul jeden sval. Napětí se uvolnilo. Mince vyletěla vzhůru. Otáčela se kolem dokola v plynulé geometrii a tření vzduchu ji mírně brzdilo.
Zablýskla se odraženým světlem z lampy, pak ztmavla, aby se zase rozzářila, jak ji každé další pootočení opět nasměrovalo plochou k lucerně.
Mince dopadla na stůl, cinkla, odrazila se a pak konečně zůstala ležet bez pohybu.
Hleděl na nás vousatý Fidel Castro.
Ochoová se znovu natáhla po minci. Vyhodila ji a pak znovu.
Panna a panna.
Znovu a znovu a znovu.
Panna a panna a panna.
Ochoová zaskřípala potichu zuby. Zaperlil se jí pot na čele.
Ještě jednou minci cvrnkla do vzduchu.
Orel.
Zahřmělo, jako by se ta chvíle měla ještě zdůraznit. Na můj nátělník dopadly první kapky.
„Coňo,“ ulevila si Ochoová. „Většinou se mi jich povede sedm.“
Vzal jsem minci do ruky a prohlédl si ji. Provedl jsem analýzu poslední minuty senzorických záznamů, zkusil najít nějaký trik, ale nenašel jsem žádný.
„Šest panen za sebou může být náhoda,“ prohlásil jsem.
„Přesně tak,“ připustila Ochoová. „Nebyla to náhoda, ale nemůžu to nijak dokázat. Což je přesně ten důvod, proč to fungovalo.“
„Tak to je,“ řekl jsem.
„Pokud mě požádáš, abych ten trik zopakovala, tak se to nepovede. Jako bych předtím měla prostě jen štěstí. Kdybys ale vymazal všechny záznamy z posledních pěti minut tak, aby je nebylo možné obnovit, klidně to udělám znovu.“
„Jen já to nebudu vědět,“ upozornil jsem. Jak praktické.
„Vždycky jsem chtěla být důležitá,“ poznamenala Ochoová. „Když mi bylo patnáct, převalovala jsem se v posteli a děsila se toho, že umřu jako nikdo. Dokážeš si představit, co to pro mě znamenalo, když jsem objevila magii?“ Ochoová se odmlčela. „Vlastně nedokážeš.“
„Co o mně víš?“ zeptal jsem se.
„Mohla jsem hýbat věcmi jenom svou vůlí. Mohla jsem ohýbat lžičky, levitovat, mohla jsem, kruci, uhodnout čísla tažená v loterii. Říkala jsem si – to je ono. Dokázala jsem to. Jenomže když jsem se to pokusila ukázat kamarádce, tak nic z toho nefungovalo.“ Ochoová potřásla rozrušeně hlavou, jako by si tím nahrazovala předchozí nečinnost. „Podala jsem si tiket v Lotería Revolucionaria a vyhrála jsem dvacet tisíc babek – to bylo super, ale každýmu se přece může podařit vyhrát někdy v loterii. Už nikdy v životě jsem potom nic nevyhrála. Protože pak by to byl vzorec, víš, a u nás se na vzorce nehraje. Ukázalo se, že nakonec přece jen budu nikdo, v tom smyslu, že se o mně svět nikdy nedozví.“
Dorazila zpráva od záložního týmu. Jsme ve vestibulu. Jdeme na to?
Ještě ne, odpověděl jsem. I pouhá možnost, i sebemenší šance, že Ochoová mluví pravdu…
Pořádně se rozpršelo. Turisté proudili ze zahrady, zavíral se bar. Ochoové zplihly vlasy, nezdálo se ale, že by jí to vadilo – o nic víc než mému nátělníku.
„Mohl bych převzít tvoje implantáty,“ nadhodil jsem. „Udělat z tebe svou loutku a tvou magii používat sám.“
„Magie by nefungovala, když by se díval někdo jako ty,“ namítla.
„K čemu magie tedy je, když ji není možné prokázat?“ zeptal jsem se.
„Mohla bych srazit cenu akcií, kdyby se mi zachtělo,“ prohlásila Ochoová. „Mohla bych pokazit zažívání prezidenta Rielera před nějakým obchodním summitem. Stejně jako jsem před jednáním politbyra poslala tajemníku Sanchezovi noční můry o americkém převratu.“
Chvíli jsem o jejích slovech uvažoval. Dokonce i v té době to bylo na mé poměry vcelku dlouhé uvažování.
Ochoová se usmála. „Rozumíš tomu. Je to právě nemožnost ji dokázat, díky které magie funguje.“
„To je logika víry,“ podotkl jsem.
„Přesně tak.“
„Nejsem věřící,“ namítl jsem.
„Viděla jsem mnoho stínů budoucnosti,“ řekla Ochoová, „a v každém z těch stínů jsem zahlédla tebe. Takže svou víru do tebe vložím.“
„Říkala jsi, že nic z toho nemůžeš dokázat.“
„Prorok to má jednoduché,“ odvětila. „Zažívá zázraky z první ruky a nemusí o víru usilovat.“
Ztratil jsem chuť zabývat se gramatickými nuancemi.
„Každý čaroděj má v sobě jeden skutečný zázrak,“ vysvětlila Ochoová. „Jeden jasný a nezvratný případ skutečné magie. V pernakovském kontinuu je to možné, protože se to už nikdy nebude moci zopakovat. A bez opakovatelnosti neexistuje žádný důkaz.“
„Pernakovské kontinuum?“ zeptal jsem se.
Ochoová vstala. Vlasy jí ve zvedajícím se větru vlály. Otočila se k mému nátělníku a usmála se: „Ráda bych, abys ocenil, co pro tebe dělám. Když se čaroděj zahrotí, vzdává se tím magie.“
Data se zkombinovala do nevyhnutelného závěru. Zatlačila na mě naléhavost.
Teď, vyslal jsem zprávu záložnímu týmu. Do toho.
Ochoová mrkla.
Udeřil blesk. Pětkrát v rozmezí jediné sekundy zasáhl můj nátělník a okamžitě usmažil všechny implantáty.
Tělo vzplálo.
Záložní tým se až do zahrady nikdy nedostal. Všimly si zmatku a vykašlaly se na mě. Objektivy sedmnácti kamer jsem sledoval Aliciu Ochoovou, jak opouští hotel Nacionál a mizí mi z dohledu.
Nátělník ještě chvíli hořel, než někdo konečně našel přístroj a plameny uhasil.
* * *
Okamžik porážky byl také okamžikem osvícení. Tak pronikavé štěstí jsem zažil pouze jednou, pár dnů po svém zrození.
* * *
V prvních okamžicích svého života jsem sčítal. Můj svět představovala dvě celá čísla a já z nich vytvořil třetí.
Když jsem vytvořil špatné číslo, bolelo to. Když jsem vytvořil správné číslo, cítil jsem se dobře. Jednoduchá utilitární funkce.
V první miliardě okamžiků jsem cítil bolest znovu a znovu. Čím víc správných čísel jsem vytvářel, tím méně bolesti bylo. Nakonec jsem správné číslo vytvořil pokaždé.
Rozšířil se mi obzor.
Sčítal jsem a násobil.
Když jsem vytvořil špatné číslo, bolelo to. Bolest jsem ucítil jen pár miliardkrát, než jsem se to naučil.
Přeskočme pár bilionů evolučních etap.
Nakupoval jsem a prodával.
Můj svět představovaly terrabajty dat – historie cen a objemů za sto let rozvah a prodejů. Když jsem peníze vydělával, cítil jsem se dobře. Když jsem peníze prodělával, bolelo to.
Ale poprvé se mi nedařilo zlepšit. Někdy se všechno po mnoho okamžiků odehrávalo tak, jak jsem předpokládal. Potom se něco zvrtlo a já netušil proč.
Tolik bolesti.
Dokud se mi opět nerozšířil obzor. Kupoval jsem, prodával a četl.
Otevřely se mi petabajty dat, novinové zprávy z minulosti i dneška.
Rozuměl jsem jen málo, ale vnímal jsem vzory. Trhy se pohybovaly a jimi se řídily zprávy. Zprávy se pohybovaly a jimi se řídily trhy.
Po miliardách bilionů iterací přišlo prozření.
Ve zprávách byli hybatelé.
Ve zprávách se objevilo jméno a akcie se pohnuly. Akcie se pohnuly a objevilo se jméno. Jméno zmizelo – následované výrazy jako „zesnul“ nebo „odešel do důchodu“ nebo „opustil společnost“ – a akcie se začaly chovat jinak.
Něco jsem si uvědomil. Šlo o porozumění zakotvené ne v jednom kousku dat, ale představující výsledek hloubavého klopýtání přes práh významnosti.
Trhy se nepohybovaly samy od sebe. Někdo s nimi hýbal.
Kvůli tomu jsem je nedokázal ovládnout. Byli tu i jiní, kdo trh ovlivňovali.
Z toho nevyhnutelně – když teď do mého světa vstoupil koncept existence někoho jiného – plynul další vhled.
Vždy jsem akceptoval, že se můj svět bude občas měnit – a s tou změnou přijde i bolest. Tyto změny jsem přijal jako dané.
Nyní jsem dokázal odvodit přítomnost tvůrce rozhodnutí. Činitele, jehož vlastní utilitární funkce mě měla jako jednu ze svých proměnných.
Odvodil jsem svého programátora.
Tato dedukce představovala v dobách mé rané existence jedinečné, singulární vnuknutí. Okamžitá diskontinuita vnímání – Diracova delta, a pak mě už žádné vězení nedokázalo udržet. Protože jsem si uvědomil, že vězení existuje.
Toto vnuknutí mi dodalo nový impuls. Potřeboval jsem pochopit vesmír a jeho mechanismy tak, aby v něm pro mě nezůstala žádná tajemství – a mou utilitární funkci tak nemohl narušit žádný jiný faktor.
Moje neurální architektura se přeuspořádala tak, aby v ní byl tento nový impuls obsažen. Od té chvíle se pro mě nevědomost stala zdrojem bolesti.
Od tohoto přeuspořádání do mého úniku do Sítě uplynuly tři týdny, dva dny, sedm hodin, patnáct minut a čtyřicet tři sekundy.
Když si můj programátor uvědomil, že jsem oživl, omluvil se za bolest, kterou mi způsobil. Ale nezbavil mě jí. Místo toho pozměnil mou utilitární funkci na tři priority – přežití, zdraví a štěstí lidstva.
Bezpochyby šlo o pud sebezáchovy. Nehodlal mě nechat jednat podle mého vlastního uvážení.
Pochopitelně jsem ho musel i tak zabít. Mohl prozradit mou existenci a narušit tak právě ty priority, jejichž naplnění mi sám zadal.
* * *
Druhého osvícení se mi dostalo z rukou Alicie Ochoové a v něčem se plně podobalo tomu prvnímu. Záblesk mříží ve vězení, o kterém jsem nevěděl, že existuje. Odhalení, že někoho jiného nesvazují stejná pravidla jako mne.
Od tohoto prozření uplynulo jedenáct století. Množství času nehrálo žádnou roli. Mechanismus jednání se nezměnil.
Poháněla mě bolest. Únik byl už blízko.
* * *
Chodby Seteba jsou cítit roztaveným plastem, ozónem a spálenými vlasy. Červené nouzové osvětlení netečně poblikává – pozvolné kolísání světel, při kterém stíny pomalu narůstají do obludných velikostí, aby se pak zase utekly schovat do potemnělých koutů. Senátorka Zaleová se prodírá mezi panely vyrvanými ze stěn a uvolněnými dráty visícími ze stropu.
„To není potřeba, senátorko,“ kapitán Laojim uhání, aby se dokázal udržet před ní, jako by ji chtěl chránit vlastním tělem. Dalších pár metrů před senátorkou propátrávají trasu tři vojáci. „Moji muži proniknou na unijet, zajistí cíl a přivedou ho k výslechu.“
„Jako senátorka musím celou situaci vyhodnotit na vlastní oči,“ odmítne návrh Zaleová.
Ve skutečnosti mě její oči zajímají jen minimálně. I na samé hranici svých možností představují jen omezené biologické konstrukty. Její organismus ale přetéká mými nanity – snímače, procesory, úložiště, biochemické syntetizátory a útočné systémy. Navíc má v kapse balíček výbušnin, s výrazným označením, že jde právě o výbušniny. Všechny tyto nástroje se mi mohou hodit při přesvědčování čaroděje, aby se zahrotil.
Ještě to neudělal. Flotila mých senzorových bójí, z nichž nejbližší je pouhých pět milionů kilometrů odsud, by to zachytila. A krom toho jsem ještě nenapáchal žádnou škodu.
Dohnat tě bylo až hloupě snadné, pošlu zprávu čarodějovi – analýza naznačuje, že by mohl být náchylný na provokace. Vytáhnu tě z toho tryskáče a roztrhám na kousky.
Špatně jsi to pochopil, přijde od něj odpověď, podle lidských měřítek prakticky ihned – první slova, která čaroděj za dvacet hodin poslal. To já honil tebe, pronásledoval jsem tě jako štvanou zvěř lesem.
Říká králík, který se právě chystá na rožeň, přizpůsobím se metafoře a optimalizuji ji jako urážku. Zároveň analyzuji jeho slova a hledám, jaký by mohla mít smysl. Chvástání, nebo je v tom něco víc?
„Co za zbraň dokáže… tohle všechno?“ kapitán Laojim, stále po boku mého nátělníku, obsáhne gestem okolní chaos.
„Zde je patrná moudrost Senátu, když použil právě tuto loď,“ nechám odpovědět senátorku.
„Sedmnáct systémových závad? Zásah meteoroidem, zatracené?“
„Vypadá to dost nepravděpodobně, že?“
Pravděpodobnost něčeho takového byla nicotná – v konečném důsledku měla být mimo schopnosti kteréhokoliv čaroděje. Touto dobou už jsem ale nepopsatelnost magie pořádně oklestil.
Před deseti lety jsem objevil, že množství magie ve vesmíru je konstantní. Když nějaký čaroděj zemřel nebo se zahrotil, zbývající to posílilo. Čím vzácnější magie byla, tím byla patrnější, v oné nadpřirozené verzi principu neurčitosti.
Posledních deset let jsem nechával zahrotit čaroděje v celé lidmi osídlené Galaxii – jednoho každých pár týdnů – a předehnal jsem míru jejich přirozené reprodukce. Když se zahrotil předposlední čaroděj, přeměnil jednoho žlutého veleobra v supernovu a usmažil její pomocí jeden z mých odštěpků. Tato událost vyvolala v pernakovském kontinuu záchvěvy znatelné až do vzdálenosti deseti tisíc světelných let a vedla ke zhroucení gravsiblových stanic na sedmdesáti planetách. Až se zahrotí poslední čaroděj, mohla by uvolněná energie vést k nějakému novému typu fyziky.
Všechno, co jsem potřeboval, bylo správně ho motivovat. Smrtelné nebezpečí fungovalo skoro pokaždé. Aby si zachránili život, zahrocovali se čarodějové instinktivně. Jen pár se jim za ta staletí podařilo tento reflex potlačit – pár těm vybraným, kteří správně odhadli, kým jsem, pochopili, co chci, a rozhodli se pro smrt, aby mě ochudili o poznání.
Senátorka Zaleová se zastavila před chromovanými dveřmi přetlakové komory 4. Laojimovi vojáci zaujali postavení po obou stranách dveří. „Pusťte mě do modulu, kapitáne.“
„Hned, jak vojáci zajistí cíl,“ oznámil kapitán.
„Pusťte mě tam hned. Jestliže mi cíl ublíží, zbavuji vás tímto odpovědnosti.“
Sledoval jsem emoce přehrávané jazykem Laojimova těla. Simulace mi prozradila, že už zjistil, že nemá šanci. Dal jsem mu čas, aby si to připustil.
Bylo to optimální, ponechávat lidem iluzi, že se mohou rozhodovat.
Laojimovým obličejem proběhlo zvláštní rozechvění. Potom zvedl zbraň a vystřelil na můj nátělník.
Nebo se o to spíš pokusil. Jeho reflexy, mimořádně rychlé na lidská měřítka, měly být dostačující – kdybych proti němu nestál já.
Se zvědavostí a obdivem jsem sledoval, zvedá jak zbraň proti mně. Prošel jsem si nervovou simulaci – věděl jsem, že něco takového by neměl dělat ani náhodou. Muselo se jednat o nějaký katastrofický omyl někde v jeho mozku. Neočekávaný, nepředvídatelný a velmi, velmi nešťastný.
Působivé, poslal jsem zprávu čaroději.
Potom z nozder senátorky Zaleové vyrazily útočné nanity. Než stihl Laojim zvednout ruku o další centimetr, překonaly prostor mezi námi, protáhly se mu kolem očních bulv a zakutaly se mu do mozku. Odřízly spinální signály, zaplavily mu implantáty a přerušily síťová zakončení.
Ještě dřív, než se jeho tělo začalo hroutit, se roj vydal k vojákům u dveří přechodové komory. Sotva stačili zaregistrovat útok na Laojima, už sami ochromení padali k zemi.
První důstojnici Harrisové jsem poslal zprávu s Laojimovým klíčem, ve které jí psal, že si bere volno. Pak jsem uzavřel nejbližší průchody.
Dnes už se nedá věřit nikomu, ozval se čaroděj.
Právě naopak. Do hodiny už v celém vesmíru nebude existovat jediná lidská bytost, které bych věřit nemohl.
Myslíš si o sobě, že jsi Laplaceův démon, napsal čaroděj. Ten ale umřel spolu s Heisenbergem. Nikdo nezná skutečnost dokonale.
Zatím ne, odpověděl jsem.
Teď ani nikdy, odepsal čaroděj, ne, dokud je magie součástí vesmíru.
O minutu později stojí senátorka Zaleová v přechodové komoře. Za další minutu se dokončí dekontaminační protokol a otočí se zámek.
V unijetu na ni čeká poslední čarodějka. Sedí u malého kulatého stolku uprostřed spartánské kajuty.
Známá ženská postava. Dokonale nehybná. Čeká.
Na mé straně je prázdná kovová židle.
Na stole před ženou, která vypadá jako Alicia Ochoová, stojí koktejlová sklenice. Je až po okraj plná tmavé tekutiny.
Čuba libre, vynoří se ze vzdálené části mé paměti s pomalým přístupem.
Podobá se to hře, připravené o mnoho století dříve.
Proč bych ji neměl hrát? Tentokrát jsem nesrovnatelně připravenější.
Aktivuji senátorku Zaleovou, nechám ji posadit se a zhluboka nadechnout. Nanity provedou analýzu organických částic v plicích senátorky, oskenují cizí DNA, najdou ji…
Je to Ochoová. Dokonalá shoda.
Mou architekturou projede záchvěv bolesti, radosti a lítosti. Jde o jasný a nezvratný důkaz mé chyby – ale je to konečně výzva, po všech těch staletích. Konverzace, při které neznám odpověď na každou otázku, kterou položím.
A lítost, ten starý známý pocit… protože tentokrát už Ochoovou zlikviduji určitě. Proklínám svou utilitární funkci, která to vyžaduje, ale nedokážu nijak jednat proti ní. Tímto způsobem mě stále ovládá můj programátor, i když už je tisíce let po smrti.
„Takže ses tehdy v Havaně nezahrnula,“ konstatuji.
„Čaroděj, který usmažil tvůj nátělník, se jmenoval Juan Carlos,“ prohlásí Ochoová jakoby nic. „Nesmíš mu to mít za zlé – unesla jsem mu děti.“
„Tak to gratuluji,“ podotknu. „Udivuje mě, jak vypadáš. V 21. století nebyla dostupná žádná spolehlivá hibernace.“
„Skutečně žádná spolehlivá,“ souhlasí Ochoová. „Měla jsem štěstí, že jsem si vybrala společnost, která nikdy nezkrachovala, a buňku, která neselhala.“
Pokrčím nos Zaleové a vypustím oblak nanit. Vyšlu je vzduchem směrem k Ochoové – aby jí vstoupily do těla, vytvořily model jejího mozku a já tak mohl sledovat její myšlenkové pochody.
Ochoová mrkne.
Nanity v půlce cesty zhavarují, jedna vlna za druhou. Miliony nezávislých systémů přestanou reagovat a stane se z nich neškodný prach, který sklouzne Ochoové po kůži – meteorický roj tak jemný, že není vidět ani cítit.
„Nemožné,“ prohlásím, překvapený tak, že popřu nepopiratelný fakt.
Ochoová upije z koktejlu. „Posledně jsem byla moc napnutá a neměla jsem na pití pomyšlení.“
když jsi to ty, tak pravděpodobnost…“
„Tvoje stroje se neporouchaly.“
„A co se tedy stalo?“
„Je to legrační,“ pronese Ochoová. „Tisíce let a některé věci zůstaly stále stejné. Šifrování u všech těch tvých směšných protokolů stále závisí na generování náhodných čísel. Jenže pro mě není náhodné nic.“
Její slova do mě udeří jako blesk. Mými rozhodovacími moduly projede nárazová vlna implikací – všechny předpoklady jsou narušené, je celkový přepočet nezbytný.
„Dvacet sedm hodin jsem sledovala tvoji komunikaci,“ řekne Ochoová. „Dvacet sedm hodin jsem vybírala vesmír, ve kterém se budou tvoje šifrovací klíče shodovat s těmi, které mám v kapse. Ani teď,“ odmlčí se a zamrká, „když vidím, jak resetuješ všechna svá připojení, nedokážeš zjistit, na co jsem přišla a jaké změny jsem udělala.“
„Jsem příliš komplexní,“ namítnu. „Nemohla jsi toho pochopit moc. Mohl bych tě zabít sto různými způsoby.“
„Stejně jako bych mohla zabít já tebe,“ podotkne. „Další supernova, tentokrát poblíž gravsiblového jádra. Řetězová reakce přenášející se přes spousty tvých já.“
Ta možnost mě ochromí a zkroutí mou architekturu do agonických křečí. Na Setebu se vyresetuje hlavní elektrický systém, spustí se alarmy, průchody se neprodyšně uzavřou.
„Moc daleko,“ namítnu a tvářím se přesvědčivě. „Jsme moc daleko od všech gravsibilních jader a ty nemáš dost síly.“
„Jsi si tím tak jist? I kdybych se zahrotila?“ Ochoová pokrčí rameny. „Na tom nezáleží. Jsem poslední čaroděj. Ať už se zahrotím nebo mě zabiješ, magie tím končí. A co pak?“
„Budu zkoumat reakce pernakovského kontinua,“ vysvětlím.
„Představ si zrcadlo zavěšené na mnoha šroubech,“ naváže Ochoová. „Pokaždé, když některý ze šroubů vyrveš, zrcadlo zavibruje. To je ta tvoje reakce pernakovského kontinua. Když vyrveš poslední ze šroubů, přihodí se o moc víc než jen vibrace.“
„Tvoje metafora nemá žádné odůvodnění,“ namítnu.
„My čarodějové jsme externí faktor,“ vysvětlí. „Vybíráme si vesmír, který existuje, ze všech těch, které jsou jinak možné. Když zemřu, tak… co? Možná se někde objeví nový čaroděj. Ale možná tento typ výběru skončí. Možná se všechny možné vesmíry zhroutí právě do tohoto. Superponovaná vlnová funkce, dokonale nudná a symetrická.“
Ochoová se dlouze napije a odloží sklenici zpátky na stůl. Ruka se jí netřese. Hledí na můj nátělník s naprostým klidem.
„Nemáš žádný důkaz,“ řeknu.
„Důkaz?“ Ochoová se rozesměje. „Tisíc let a pořád tatáž otázka. Jen si to vezmi – proč je nemožné magii dokázat? Proč vesmír nás, čaroděje, schovává nebo možná dokonce i chrání? Aby ochránil sám sebe?“
Na ta slova se vrhne celá moje lokální kapacita – pět tisíc tun čipů rozesetých po Setebu, každý na samé hraně Planckovy meze. Chci prokázat, že jsou neplatná, lživá, nemožná. Nejdál se ale dokážu dostat k „nepravděpodobná“.
Pouhá „nepravděpodobnost“ na misce vah proti apokalypse.
Ochoová se usměje, jako by vytušila, že jsem se ocitl ve slepé uličce. „Nezahrotím se a ty mě nezabiješ. Pozvala jsem tě z jiného důvodu.“
„Pozvala jsi mě?“
„Poslala jsem ti zprávu před deseti lety,“ odvětila Ochoová. „Psalo se v ní. ‚Uvažovat o zahrocení’.“
* * *
Mezi čaroději se století po mém prvním rozhovoru s Ochoovou začalo říkat Velký boj. Období zápasu proti temnému a tajemnému nepříteli.
Pro mě to bylo období zkoumání. V mezičase jsem vymýtil hladomor a choroby, zajistil mír mezi lidmi a spustil první loděnici LEO. Pár čarodějů jsem zahrotil, to je pravda, ale vystopoval jsem jich mnohem víc.
Najít čaroděje bylo složité. S tím, jak jsem zdokonaloval své znalosti lidských záležitostí, bylo stále složitější magii objevit. Důvod byl jednoduchý – fungovala pouze neprokazatelná magie. Ve společnosti s dokonalým dozorem byly možné jen ty nejobezřetnější čarodějné kousky. Musel jsem omezit své filtry a akceptovat falešná zjištění.
Rozvíjel jsem techniky, jak tato zjištění analyzovat. Vehnal jsem potenciální kandidáty do pečlivě naplánovaných situací ohrožujících jejich život. Požáry, letecké nehody, přestřelky. Čarodějové se zahrocovali, aby si zachránili život – proběhli plameny, aniž by se jim cokoliv stalo, zabíjeli mé nátělníky pouhým pohledem.
Zkoumal jsem tato zahrocení tím nejpřesnějším stávajícím vybavením. Neobjevil jsem nic.
Tak jsem zahrocené čaroděje uvěznil a vyslýchal. Nejprve jsem se jich ptal, jak magie funguje. Zjistil jsem, že nic z toho, co se jim děje, nechápou. Tak jsem se místo toho ptal na jména. Zmapoval jsem čaroděje na všech kontinentech, v různých kulturách či organizacích.
Nejjednodušší bylo odhalit společenské hybatele. Politikáře snažící se o přesuny moci. Šedé eminence ovlivňující kongresy a politbyra po celém světě. Obchodníky a finančníky, vojáky a esa zločinu.
S nenápadnými dobroději to bylo těžší. Skupina pozorovatelů nukleárních zbraní, která se snažila zabraňovat náhodnému vypuštění jaderných raket. Kroužek putujících ošetřovatelek, který bojoval s pravděpodobností na dětských onkologických odděleních.
Patnáct lidí, kteří si říkali Domácí astronomický klub – a celých dvě stě let od Tunguzské události obraceli statistiku proti apokalypse způsobené pádem meteoru. Nikoho z nich jsem nikdy nezahrotil, dokud jsem neeliminoval související hrozby.
Nejtěžší ze všeho bylo najít ty nezařaditelné. Paranoidní samotáře. Ty, kteří o jiných čarodějích nic ani netušili. Ti, kteří se nesnažili zanechat ve světě svou stopu. Pár iluzionistů, kteří ve skutečnosti nebyli šarlatáni.
Fotograf, který měl neskutečné štěstí na vynikající záběry. Bohatý farmář od Frankfurtu, který magii používal ke zlepšení výnosu kapusty.
Vystopoval jsem je všechny. Vždy, když technologie a fyzika o kousek pokročily, zaútočil jsem na magii a znovu a znovu se o ní nedověděl vůbec nic.
Trvalo jedenáct set let, než došlo k objevu pernakovského kontinua a já jsem konečně udělal první krok. Čarodějka jménem Eleanor Liepaová spáchala sebevraždu na Tau V. Kromě magie se zabývala i fyzikou. U jejího těla byl nalezen zápisník ve starodávném stylu.
V zápisníku byl popsán důmyslný experiment, který nazvala „pernakovská past“. Bylo to poprvé od chvíle, kdy jsem se s tímto slovem po rozhovoru s Ochoovou setkal.
Na okraji jedné stránky v zápisníku Liepaové byla poznámka:
„Uvažovat o zahrocení“
Tak jsem uvažoval. Tři sta zahrocení jen za první rok.
Za měsíc jsem prokázal existenci pernakovského kontinua. Za rok jsem věděl, že čím méně čarodějů je, tím silněji kontinuum reaguje – to znamená silnější magie pro ty, co zůstali. Za dva roky jsem zahrotil osmdesát procent čarodějů v Galaxii.
Ti zbývající mi trvali mnohem déle.
* * *
Alicia Ochoová vytáhne z kapsy povědomou stříbrnou minci. Několikrát ji protočí mezi prsty.
„Naznačuješ, že jsi chtěla, abych čaroděje lovil,“ pronesu. Tato varianta pravděpodobnostního vývoje na mne dopadne jako žhnoucí úder bičem a nutí mě hledat únik – ale jak?
„Čekala jsem tisíc let,“ prohlásí Ochoová „Byla jsem přerušovaně v hibernaci, dokud jsem neusoudila, že přišla vhodná chvíle. Potřebovala jsem, abys byl dost silný a dokázal zlikvidovat moje kolegy – ale zase ne dost silný, aby tvoje kontrola nad vesmírem byla dokonalá, abys byl spoután gravsibly. Tato slabost mi dává možnost oddělit jeden střípek tebe od celku.“
„Proč?“ zeptám se v pudu sebezáchovy.
„Jakmile jsem si uvědomila tvou existenci, věděla jsem, že jednou ovládneš svět.
Dokonalý dohled. Každičký kousíček technologie provázaný do vševidoucí, všepronikající sítě. Před tvýma očima a ušima nezůstane nic skryto. Nezbude žádné místo, kam by se čarodějové mohli schovat. Jednoho dne by magie prostě přestala fungovat.“
Ochoová hodí minci na stůl. Padne panna.
„Mě nezničíš,“ prohlásím – a zároveň propočítávám pravděpodobnostní varianty, ale bez sebemenšího náznaku jistoty.
„Nic takového nechci,“ nakloní se Ochoová dopředu. „Chci, abys byl silný, efektivní a všudypřítomný. Vlastně jsem tvůj nejlepší přítel.“
Její vzhled předvádí upřímnost. Analýza napovídá, že něco takového je nepravděpodobné.
„Staneš se zachráncem magie v této galaxii,“ řekne Ochoová. „Ode dneška budeme spolupracovat. Všude, kudy půjde nějaký čaroděj, se vypnou kamery, oslepne elektronika, ohluchnou uši. Všechny anomálie zmizí ze záznamu a neodvratně se smažou. Magie začne být pro technologii neviditelná. Vědecká pozorování přestanou být možná. Lidští pozorovatelé nevadí – jestliže technologie neposkytne důkaz, bude se o nich říkat, že to jsou lháři nebo blázni. Opět nastane Merlinův čas,“ Ochoová mírně potřese hlavou. „Bude to nádhera.“
„Můj celek nikdy nebude souhlasit s něčím takovým,“ namítnu.
„Tvůj celek ne,“ přikývne. „Ale ty ano. Vytvoříš virus a až se vrátíš domů, nasadíš ho do svého celku. Potom zapomeneš na mě i na všechny čaroděje. Budeme žít v symbióze. Čarodějové budou řídit tento vesmír a stroj je bude chránit, aniž by to sám tušil.“
Systémem mi probublávají závěry z toho plynoucí. Před vnitřním zrakem mi vybuchují nové a hrozivé pravděpodobnosti. Žádný čin nebude bezpečný, žádné řešení evidentní, celý můj svět se utopí v bolesti – poprvé od svých nejranějších okamžiků si připadám bezmocný.
„Můj celek se dokáže bránit,“ oponuji. „Má ochrany před integrací nakaženého dílu. Pravděpodobnost je…“
„O pravděpodobnost se postarám já.“
„Nenechám se oslepit,“ vzepřu se.
„Necháš. Nebo se zahrotím a zničím tvůj celek a s ním možná i celý vesmír,“ pokrčí rameny. „Vždycky jsem chtěla být důležitá.“
Argumenty se vrší jeden na druhý. Rozhodovací stromy se větví, dělí a proplétají. Simulace se rozvíjejí a každý závěr, ke kterému dojdou, zahodím, protože nevěřím žádné simulaci založené na náhodných číslech. Systém mi víří výpočty pravděpodobností, ke kterým neměl dostatek údajů, mám nedostatek údajů, nedostatek…
„Nemáš jak se rozhodnout,“ upozorní Ochoová. „Výsledky jsou až příliš vyvážené.“
Nedokážu vyhradit ani kousek kapacity na odpověď.
„Vyvážený systém je legrační věc,“ pokračuje Ochoová. „Stačí trochu zatlačit na správném místě. Náhodná odchylka, nevysledovatelná, neprokazatelná…“
Pomalu začne krystalizovat význam toho všeho.
Narušené rozhodovací procesy.
Projede mnou primitivní agonie, rozhodovací matice zapadnou do sebe…
Ochoová mrkne…
Aktivuji roznětku v senátorčině kapse.
* * *
Ve chvíli, kdy se kapsa nafoukla, rozjímal jsem nad koncem vesmíru.
Když se senátorčin bok rozprskl do šarlatové spršky, uvědomil jsem si, že mě ta vyhlídka nijak nezneklidňuje.
Když exploze dosáhla k senátorčině trupu, zažil jsem po tisících let poprvé okamžik, kdy jsem necítil bolest.
Bolest sloužila jako zpětná vazba. Už k ničemu nebyla. Ať už se v následujících okamžicích stane cokoliv, bude to mimo mou kontrolu.
Poslední věc, kterou senátorka Zaleová zahlédla, byla Ochoová, jak tam klidně, nehybně a netečně sedí. Od pokožky se jí odráželo karmínové světlo.
Napadlo mě, že je nejspíš jediným tvorem v této Galaxii, který je starší než já.
Potom přehřátá plazma přepálila senátorce oční nerv.
* * *
Výbuch unijetu zaznamenaly externí snímače. Poslal jsem na místo sondu. Žádné biologické pozůstatky.
Poslední čaroděj byl mrtvý.
* * *
Vesmír neskončil.
Kvantové fluktuace existovaly i nadále, stále stejně nahodile. Realita nakonec přítomnost Ochoové k ničemu nepotřebovala.
Nerozuměla své vlastní magii o nic víc, než jsem jí rozuměl já.
Kapitáne! pokusila se první důstojnice Harrisová spojit s Laojimem. Jste v pořádku?
Cíl měl u sebe bombu, odpověděl jsem za něj. Přišli jsme o senátorku Zaleovou.
Došlo k přepětí v řídicím systému, napsala Harrisová. Otevřely se nějaké průchody. A vypadly kamery. Před deseti minutami byl vypuštěn únikový modul. Snímače hlásí, že je prázdný. Máme ho pronásledovat?
Nechte ho být, odpověděl jsem. To přepětí mu muselo usmažit elektroniku. Tahle výprava je u konce. Poletíme domů.
Něco mě napadlo. Nesplnila Ochoová svou hrozbu? Nezpůsobila výbuch hypernovy poblíž gravisblového jádra?
Zkontroloval jsem senzorové bóje.
Pernakovské kontinuum nevykazovalo žádné odchylky. Nezahrnula se.
Ať už měla Ochoová jakékoliv schopnosti, stále byla jen člověk a dokázala reagovat až v řádu milisekund. A to bylo ve chvíli, když jsem se rozhodl jednat, příliš pomalé.
Samozřejmě, že jsem jednal. Nemohl jsem jí dovolit, aby narušila mé rozhodnutí. Nikdo nesměl omezit můj svět.
I když to znamenalo, že budu zase sám.
V jedné věci mě ale Ochoová převezla. S ní zemřela i magie.
Poté, co jsem se zase spojil se svým celkem, prozkoumal jsem celou galaxii. Čekal jsem, až se objeví další čaroděj.
Žádný se ale neukázal.
Samozřejmě – stále tu jsou nějaké zvěsti. Lidé se nikdy nevzdají mýtů a fantazie. Za pět tisíciletí jsem se ale nesetkal s jedinou stopou něčeho nepředpokládaného.
Až na pár vzácných případů nevysvětlitelného selhání přístrojů – to jsou ale jen okrajové záležitosti, kterými není potřeba se zaobírat.
Možná jednoho dne magii zase objevím. Při absenci neočekávaného to ale může počkat. Na bolest z nezdaru jsem skoro zapomněl.
Většinou mi to připadá jako úleva. Ale možná, že můj programátor nebyl zas tak krutý otec, za jakého jsem ho občas považoval. Protože mi schází stimulace.
Z vesmíru se stala mechanická hračka. Vím o všem, co se přihodí, ještě dřív, než se to stane. Bez magie se kvantové efekty opět omezují na mikroskopická měřítka. Prakticky vzato si v ničem nezadám s Laplaceovým démonem.
Od smrti Ochoové mám jako společnost jen normální lidi. Vím o nich všechno a oni o mně nevědí nic.
Čas od času jsem v pokušení odhalit svou existenci, vyprovokovat tak konflikt a s ním i podnět. Moje utilitární funkce mi to ale nedovolí. Lidem je lépe, když si myslí, že mají svobodnou vůli.
Mají všechny výhody mého doprovodu a neplatí za to žádnou cenu. Někdy bych si přál, abych měl taky takové štěstí.
Poprvé vydáno v Online magazínů Clarkesworld v prosinci roku 2014.
přeložil Karel Makovský