Tonatiuh prolétá jiskrné koma Dotyku nebes a obloukem se blíží na přistání. Pardina holografická náhrada mi ovíjí skafandr a líbá mě na hledí. „Prosím, dej, ať sestra Dusty přežije,“ modlí se náhrada úpěnlivě a popírá tak činy skutečné Pardy, která právě teď vede naši loď na kolizní kurs s kometou.
Jenže já zrovna nemám čas na Pardu ani na její náhradu. Doplnila jsem si do skafandru vzduch, otevírám tedy vnější dveře přechodové komory, až všude přede mnou víří bílá tma, kvůli únavě vidím v ledu a prachu duchy. Nekonečné zástupy kometárních duchů. Ledová strašidla mě prosí, ať se smířím s osudem. Celý příspěvek