Tlot-tlot, had they heard it?
The horse-hooves ringing clear;
Tlot-tlot, in the distance,
Were they deaf, they did not hear?
Klap-klap! Zaslechli to?
Kopyta jasně zazněla;
klap-klap! Kdesi v dálce
– copak ohluchli docela?
Alfred Noyes: The Highwayman
Prošel jsem kolem ladné volavky, v niž se mi na chvíli proměnila žena, zkoušející si u pouličního stánku plynové masky. Navlékla si jednu roztomile zaoblenou v barvě avokáda a pozorně se prohlížela v oválném zrcátku pověšeném na telegrafním sloupu. Líbilo se mi, jak se pohybuje, líbily se mi její brýle náruživé čtenářky i její krátký účes. Váhal jsem, jestli na mě není až příliš hezká. Celý příspěvek
„Papriko, ty ale krásně tančíš,“ volal Satoši uchváceně každé ráno, a jeho pochvala Papriku vždy potěšila, i když ji slyšela už po kdovíkolikáté. A tancovat uměla, opravdu uměla. Ne jako někteří staří, kteří strávili milénia cvičením svých nesmrtelných těl v záplavě půvabných pohybů. Ale i tak tancovat uměla. Balet. Twist. Bhangru. Celý příspěvek
Když bylo Danielu Čáhelkovi osm let, už na Ježíška samozřejmě dávno nevěřil – na základní škole Cihelní v Karviné by žádné dítě, které by ještě v osmi věřilo na Ježíška, nepřežilo dlouho – ale když z vedlejšího pokoje konečně zazvonil zvonec, byla v něm přece jen malá dušička. Celý příspěvek
Jakmile lidé zjistí, co dělám, a pokud se spolu dáme do řeči, vždycky vím, co nakonec přijde. Nemůžou si pomoct. Dřív nebo později se prostě musí zeptat, co nejhoršího jsem viděl.
„To nechtějte vědět,“ říkám jim. „Vážně. Nechtějte to vědět.“ Celý příspěvek
Sanitka přijela mezi třetí a čtvrtou ráno. V márnici bylo tou dobou ticho, chladno a mírně vlhko. Hank si tenhle noční čas vychutnával a s ním i ten nepatrný náznak spokojenosti, jenž mu přinášel, jako třeba hrnek cenného kafe, které mu už dávno vystydlo a čeká, až si tu a tam usrkne. Byl rád, že je sám a nemusí o ničem přemýšlet. U dveří měl nachystaný prut a kufřík s rybářským náčiním, kdyby snad po směně dostal chuť zajít si na ryby, třebaže to se stávalo jen vzácně. Pro ty méně vzácné případy tu byla kniha Zde jsou draci: Mapování lidského genomu. Celý příspěvek
Dorothy žila uprostřed rozlehlých kansaských prérií na farmě strýčka Henryho a jeho ženy, tetičky Em. Potkala mě, jak mi vyprávěla, když jsme pracovali v jejich sousedství, ve stínu raketové plošiny pro První expedici na Mars.
Nevzpomínala jsem si na ni.
Musela být tehdy ještě malá, a bože můj, tam za Plotem postávala vždycky hromada dětí, které nás pozorovaly při práci. A všechny ty malé holčičky si nepřály nic jiného než setkat se se mnou – s paní astronautkou. Celý příspěvek
Fotovoltaické panely se rozpadly.
Neslyšel jsem to, ale vnímal prostřednictvím zpětnovazebního systému stimulů. Můj prostředník se rukama i nohama stále držel příček vyčnívajícího nosníku, k němuž byly panely kdysi připevněny. Nyní byly rozbité na kusy, jež odplouvaly pryč – další nebezpečné trosky v orbitální zóně už tak přeplněné rizikovým rychle letícím smetím. V tu chvíli jsem se tím však příliš nezabýval. Stavové ukazatele poloviny týmu se krátily k černému poli a od druhé poloviny jsem nezachycoval vůbec žádnou telemetrii, přestože byla vzdálena doslova na doslech. Celý příspěvek
„Bude to ta největší symfonie, jakou kdy kdo složil,“ řekl Jurriaan. „Naše nejlepší práce. Něco, díky čemu na nás budou vzpomínat ještě celá tisíciletí. Křehká melodie složená z ledu a prachu, z dálky a chladu. Bude to naše mistrovské dílo.“
Chiara nepřítomně naslouchala a zavřela oči. Jurriaan se nikdy nedotkl ledu, neviděl prach, nebyl schopen si představit vzdálenosti v reálném světě a nepocítil chlad. Vše, co kdy měl, byla jeho hudba. A byl v ní jeden z nejlepších; přinejmenším mezi organickými bytostmi. Celý příspěvek
Zaskřípění pantů, jak se dveře pootevřely. Závan života z chodby, hovorů za odhlučněnými dveřmi kanceláří, hučení klimatizace, kdosi přecházející chodbou sem a tam a mumlající cosi nezřetelného do mobilu – a pak kovové klepnutí západky v zámku, jak dveře zase zapadly zpět do ticha. Celý příspěvek
Důlní oblast jsem spatřil z dálky, jakmile reflektory vozu ozářily sjezd do údolí. V šeru bezsněžné zimní krajiny vypadal vyhloubený prostor jako vlastní svět, tajná podzemní planeta.
Zdánlivě nelogicky rozmístěná halogenová světla ozařovala nestvůrné důlní stroje, pásové dopravníky a až do nebe se tyčící jeřáby. Pracující mechanika vydávala celou symfonii zvuků. Hučení, odfukování, bubnování a rytmické zvonivé tóny se rozléhaly údolím. Celý příspěvek
Viktorka
„Koukni, padá hvězda, rychle si něco prej!“
„Snílek, co? Hvězda? To zrovna. Spíš letadlo, co se mu zasekly motory.“
„Víš, že je realismus odporný zlozvyk? Co takhle láska, sny a touhy – neznáš?“
„Neznám. Ale smíš mě to naučit.“
„Jak poroučíš, krutovládkyně.“
„Jo, jsem taková, jakou sis mě vysnil.“ Celý příspěvek
Na začátku příběhu, který zcela zásadně změnil můj život, bylo povstání na jedné bezvýznamné planetě ve vnější zóně. Vzbouřenci odmítli spolupracovat s vedoucími pracovníky a přestali plnit zadané úkoly. Během několika dnů se začala situace vymykat kontrole, došlo na první ozbrojené konflikty a vše nasvědčovalo tomu, že se incident bude nadále zhoršovat. Celý příspěvek
Hlasování mělo začít už za půl hodiny a Irwin byl v relaxační zóně za řečništěm patřičně nervózní.
„Klid,“ usmál se na něj Stálý řečník Blom. „Strana je přesvědčena, že jsi připraven dokonale. A jestli si to myslí Strana,“ dodal lišácky, „tak jaképak pochyby?“ Poplácal ho po rameni a šel si pro další mátový ultradrink. Irwin zavřel oči a zkoušel se soustředit, ovšem nešlo to, tak se šel napít také. Celý příspěvek
Z lisabonského přístavu vyplouvali za zvuku pleskání vlajek, s mosaznými děly blyštícími se pod bělostným sluncem putujícím vysoko po obloze, kněžími vyvolávajícími zvučnou latinou papežské požehnání, vojáky ve zbroji, kteří se mačkali v příďových i záďových kastelech, a s námořníky lezoucími jako pavouci v lanoví, odkud mávali obyvatelům města neváhajícím opustit svou práci a vyjít do kopců, aby lodě vyprovodili ze sluncem tepaného kotviště, neboť toto byla Armáda, nejšťastlivější a neporazitelná Armáda, na cestě podrobit kacířské Angličany Boží vůli. Tak slovutný odjezd se už nikdy nezopakuje. Celý příspěvek
„Bylo by podle vás možné zabít boha?“
Z žádného pacienta nebyl doktor Gottlieb tak nesvůj jako z Gretel. Viděla do budoucnosti. A navíc, jak se obával, byla šílená jako ratlík.
Zarazil se uprostřed poznámky, kterou si právě zapisoval do jejích materiálů. Zavřel plnicí pero a odložil ho vedle pijáku na stůl. Poskytl tak svým roztěkaným myšlenkám několik vteřin, aby s Gretel srovnaly krok. „Co prosím?“ Celý příspěvek
Traforo vypadá při pohledu z vesmíru jako velká hromada bláta. Vypadá tak i po přistání, akorát že to bláto je tvořeno nějakou místní řasou. Roste úplně všude, včetně kosmodromu, takže samotné přistání je docela dobrodružnou záležitostí. Připomíná to finiš sprintera, kterému někdo na cílové pásce podrazí nohy. Celý příspěvek
Na dně skládacího kýblu temně zelené barvy, který vypadá jako nákupní taška, plavalo něco úžasného: rybička – vodní rytíř v brnění s pláty ze stříbromodrého kovu s drobnými ploutvemi jemně oranžové barvy. Rychle a neúnavně kroužila podél stěny. Živé stříbro, doslova, nade dnem pokrytým několika hnědými, hnijícími listy. Martínek přiblížil obličej těsně nad hladinu a pomyslel si: Tak pěkně voní jenom rybník. Celý příspěvek
Vlastně ani nevím, proč jsem tu práci vzal. Možná pohodlnost, možná její nezvyklost, možná nuda; možná všechno dohromady. Pohovor v agentuře byl podrobný, zkoumavý a veskrze divný; můžu říct, že se mi to vůbec nezdálo. Ale tak nějak jsem potřeboval vypadnout z velkého města, někam do ústraní. A tak jsem s tím nakonec souhlasil. Nakonec jsem se ocitl na nepohodlné sedačce rozkodrcaného autobusu směřujícího do alpské přírody. Nad hlavou se mi v síťce mlátil odřený kufr a v úložném prostoru někde pod nohama jsem měl pár balíků knih – veškerý svůj pozemský majetek. S každou další zastávkou v dalším malebném alpském městečku se z autobusu vytrácel ten či onen cestující, posléze jsem nabyl dojmu, že na konečnou dojedu z pasažérů jediný. Celý příspěvek
Celá záležitost by nejspíš od začátku nebyla chápána tak fatálně, nebýt jedné důležité okolnosti.
Že jakási prozatím neurčená síla dokázala oklamat všechna ochranná opatření Brány, poradit si se všemi zajišťovacími kouzly a projít skrz až na cílový svět, bylo nemilé – ale koneckonců podobné nehody se tu a tam stávaly.
Že všichni, kdo se právě přenášeli, skončili jako popel a jejich ostatky rozfoukal vichr po všech čertech, bylo smutné, ale nebylo jich mnoho a zase až tolik na nich nezáleželo. Celý příspěvek
