Praha 2062
„Konvoj u vás bude za deset minut,“ ozvalo se z vysílačky.
„Výborně!“ skoro vykřikla Justice a natáhla závěr samopalu AK-205. Její tělo se zachvělo vzrušením. Akce se blížila. Milovala to. Přesně pro tohle žila.
„Všichni na svá místa!“ nařídila přes otevřený kanál. V miniaturním sluchátku se jí postupně ohlásilo všech dvacet členů skupiny. Všech dvacet oddaných bojovníků.
Justice vyšla z vestibulu bývalé stanice metra Háje a přeběhla na můstek přes silnici. Postavila se vedle dvou mužů s raketomety a připravila si zbraň. Byla polovina dubna a slunce už zase nemilosrdně pražilo. Teplota atakovala pětatřicet stupňů ve stínu. Nejbližší věž na ochlazování atmosféry byla necelé dva kilometry daleko, pracovala na plný výkon, ale vůbec to nestačilo.
„Stalinova pomsta!!! Stalinova pomsta!“ křičeli její spolubojovníci, kteří zaujali postavení po stranách silnice.
„Stalinova pomsta!“ vykřikla Justice a podívala se vlevo, kde byla přes celý dvanáctipatrový dům nasprejovaná rudá hvězda. „Tohle je naše území. Tady nemají žádný zasraný korporace co dělat. Všechno patří všem!!!“
V odpověď jí přišlo hlasité skandování jejího jména.
Justice si otřela pot z čela a zadala spojení na TomBoye. „Co jejich obrana? Už jsi ji vyřadil?“
„Zatím ne, zamotal jsem se v nějakých sračkách.“
„Tak s tím pohni, nebo budeme na sračky my.
Jestli budou ty rychlopalný děla aktivní, tak jsme v prdeli.“
„Pracuju na tom,“ odvětil TomBoy a spustil další program.
Seděl v nejvyšším patře domu s rudou hvězdou, byl připojený k Síti a pokoušel se najít kódy k obrannému systému konvoje. Zatím se mu to vůbec nedařilo. Už se dostal přes tři firewally a získal informace o pohybu nákladních aut, ale do ovládání zbraní se nemohl dostat. Problém nebyl v tom, že by mu někdo bránil. Všechna data měl otevřená před sebou, mohl je libovolně procházet. Jenže všude byl neskutečný nepořádek.
Zadal heslo „obrana“ a objevilo se před ním několik složek. Rychle je roztřídil a otevřel tu, která vypadala nejslibněji. Všechno okolo něj ztmavlo, aby se vzápětí začaly ve světle objevovat obrazy. Uslyšel zvuky. Funění, pokřik, píšťalku… Bílá koule vystřelila přímo na něj a on ji nakopl.
„Obrana!“ vykřikl muž stojící vlevo. „Musíme se zformovat.“
TomBoy běžel po trávě dozadu k brance. Neovládal své pohyby, jednalo se o vzpomínky převedené do virtuální koláže. O vzpomínky muže, kterému se dostal do hlavy, aby získal informace o konvoji. O vzpomínky starého muže jménem Korolov, který trpěl Alzheimerovou nemocí. Nechal si implantovat paměťový disk přímo do mozku a veškeré vzpomínky si na něj převáděl, aby je nezničila nemoc.
„Blíží se,“ ozvala se Justice. „Co ta obrana?“
TomBoy spěšně zavřel vzpomínkovou virtuální koláž a začal psát speciální vyhledávací algoritmus. Napojil se na kamerový systém Hájů a v okně sledoval nákladní auta projíždějící okolo rozstřílených budov a obřího kráteru po teroristickém útoku z třicátých let. Musel si pospíšit. Program konečně něco našel.
„Ještě chvíli.“
„Nemáme chvíli,“ odsekla Justice. „Děláš to pro všechny naše soudruhy, na to nezapomínej!“
„Neboj se,“ odsekl TomBoy, když otevřel jeden z archivů. Tentokrát se nejednalo o vzpomínky, ale o sadu znaků a číslic. Zdrojový kód umělé inteligence řídící obranu konvoje.
„A mám tě, dědo, nechávat všechno ve svý hlavě byla chyba,“ prohlásil vítězoslavně a všude okolo se mu zobrazilo ovládání rychlopalných děl. Skenery prvního vozu už zaznamenaly raketomety na můstku. Umělá inteligence na ně zaměřila přední děla. Ještě pár vteřin a spustí palbu, která rozmetá celý můstek. A s ním i Justice a ostatní soudruhy.
TomBoyovy ruce stiskly několik virtuálních tlačítek a děla se deaktivovala.
„Teď je to na vás,“ pravil TomBoy. „Ten nejcennější náklad je ve třetím voze, tak bacha na něj.“
„Jdeme na to!“ vykřikla Justice, pustila na komunikačním kanále internacionálu a spustila palbu. Její AK-205 vychrlilo protipancéřové kulky, které hladce prošly do kabiny prvního vozu – černé dodávky s několika ozbrojenci. Rychlopalná děla umístěná nahoře na kapotě mlčela. Řidič dostal čtyři zásahy do hrudi a dva do krku. V gejzírech krve sebou praštil o přední desku.
Raketomety se zaměřily na nákladní vůz jedoucí jako druhý. Právě zrychlil, aby se dostal z místa přepadení. Vteřinu poté, co odmrštil dodávku stranou, ho rakety zasáhly do horní části a do předního kola. Vůz se naklonil na stranu. Věž s rychlopalnými děly skončila na zemi.
„Tým jedná,“ zavelela Justice, „teď!“
Krycí plachta vlevo od silnice se zvedla a ze zákopu vyskočilo pět mužů a tři ženy: Kromě dalších zbraní měli i dva granátomety, které se ihned opřely do nakloněného vozu. Exploze ho převrátila na bok.
„Na ten třetí opatrně! Miřte jen na kola!“ rozkázala Justice.
Raketomety znovu vypálily. Střely opsaly oblouk a vybuchly před třetím vozem. Ten se pokusil zabrzdit, ale vletěl přímo do nově vzniklých kráterů. Od bývalého autobusového nádraží se rozeběhl k nepojízdnému nákladnímu autu druhý tým.
„Výborně,“ chválila si dobře odvedenou práci Justice a poplácala po rameni jednoho z mužů obsluhujícího raketomet. Ten jediný měl na hlavě taktickou přilbu s kamerou.
„Nahráváme, Pavle?“ zeptala se ho Justice.
„Jasně.“
Justice se postavila před kameru, rafinovaně na ni namířila výstřih a pozvedla samopal. „Tady Justice, vrchní velitelka Stalinovy pomsty. Právě můžete živě vidět, jak jsme nakopali prdel další zkurveně bohatý korporaci. Všechno, co získáme, rozdělíme mezi naše soudruhy. Tady na Hájích vládneme my a nikdo si na nás nepřijde!“
Justice zakončila svůj proslov, když ukázala do kamery zaťatou pěst se vztyčeným ukazováčkem. Pak se zeptala kameramana: „No nejsme hustý?“
„Jsme. Jasně, že jsme. Stalinova pomsta je prostě nejvíc!“ vykřikl Pavel. Pak se zarazil a už klidnějším hlasem se zeptal: „Jen pořád nevím, kdo to ten Stalin byl.“
„Někdy ti to řeknu, teď to ale ještě musíme dokončit,“ řekla Justice a rozeběhla se ke schodům.
Z nákladních aut se dostalo ven několik vojáků a spustilo palbu. Jejich koordinovaný útok zaskočil rozjásané útočníky. První dva muži běžící z levé strany klesli na zem pod zásahy do hrudi. Na pravé straně několik dobře mířených střel pro změnu proměnilo na kaši hlavu další ženy.
„Granáty!“ přikázala Justice. „Kryjte se!“
Sama se přikrčila a spustila palbu ze své AK-205, nejmodernější verze samopalu Kalašnikov. Protipancéřové kulky i teď nadělaly slušnou paseku mezi obránci. Mezitím přilétlo ke zneškodněným autům několik granátů. Exploze otřásly sídlištěm. Kusy končetin se rozlétly na všechny strany. Pak všichni útočníci vstali a za nepřetržité palby se rozběhli dorazit nepřítele.
Justice si chvíli myslela, že musí rozstřílet i nákladní vozy, ale jejich pancíř naštěstí vydržel. Během chvíle byli všichni obránci mrtví a členové Stalinovy pomsty křepčili okolo dobytých vozů. Jeden výbuch granátu udělal díru do stěny nákladního auta. Útočníci se jí teď cpali dovnitř, aby si prohlédli náklad.
Justice k nim došla a prodírala se mezi soudruhy. „Jak to vypadá? Kolik toho máme?“
„Žádný zbraně tu nejsou,“ informoval ji Saša, který vyšel z vozu. „Ale našli jsme něco divnýho.“
„Jak divnýho,“ chtěla vědět Justice. Odstrčila ho a sama vlezla dírou do nákladního vozu. Rychle přelétla očima vnitřek a zarazila se. „Tak tohle je fakt divný.“
„A máme to otevřít?“
Chvíli stál před školou a bavil se s kamarády, pak najednou obědval se svou ženou v obývacím pokoji. Na její tváři tančilo slunce. Byla stejně krásná, jako když ji spatřil poprvé. Tvořila nedílnou součást jeho života, bez ní si nic nedokázal představit… jen si nedokázal vzpomenout na její jméno.
Přímo před obličejem se mu objevil nápis „vstup do paměti“. Jasně zářil a pulzoval. Zvedl ruku, ale pak na chvíli zaváhal. Vůbec si neuvědomoval, kde je a co má dělat. Všude okolo viděl okna s neúplnými obrazy, slyšel útržky slov. Svých vlastních i cizích. Pouze pulzující nápis mu dával smysl. Stiskl ho.
Svět okolo něj zamrzl. Všechno se zastavilo, obrazy pohltila tma, zvuky odezněly. Ocitl se ve velké, světle zelené hale bez oken a dveří. Ze stropu vyjelo několik panelů, na kterých se rozběhly znaky kódu.
„Systém naběhne za deset vteřin,“ ozval se jemný ženský hlas. „Vytvářím přístup k paměti.“
Rozhlížel se a hledal ženu, která mluvila, ale nikde ji neviděl. Okna s běžícími informacemi se zasunula zpět do stropu. Světle zelená hala zmizela a místo ní se ocitl na zahradě před domem, který velmi dobře znal. Potom ho to udeřilo. Obrovská vina informací ho zasáhla a prostoupila celou jeho osobností.
A najednou všechno věděl.
Korolov se zhluboka nadechl a snažil se zůstat při vědomí. Znovu měl přístup ke své paměti, umístěné na disku ve vlastní hlavě. Věděl, jak se jmenuje jeho žena, kolik je mu let, jakou práci dělá, jaký je rok a den.
Věděl téměř všechno. Pouze o posledních několika hodinách neměl ponětí.
Spal?
Vyvolal si příslušné záznamy a ihned před ním naskočilo okno oznamující narušení bezpečnosti. Ani jeden firewall ho neochránil. Na chvíli zpanikařil a rychle spustil diagnostiku, která měla odhalit, ke kterým datům se útočník dostal. Ještě než program dokončil pátrání, objevilo se okno komunikačního panelu. A Korolov už věděl, o co přišel.
Chvíli váhal, ale nakonec spojení povolil. V okně spatřil tvář silnějšího muže s plnovousem a černými vlasy sčesanými dozadu. Jeho hnědé pronikavé oči nevěstily nic dobrého. Hiam Massoud, vůdce syrské nezávislé fronty.
„Kde je mé zboží, Andreji? Už přes osm hodin se konvoj neozval,“ spustil Massoud lámanou angličtinou.
„Právě zjišťuju, co se stalo,“ snažil se Korolov zachovat klid. Nechal si vyvolat virtuální panel a na něm zadal několik pokynů. Nákladní vozy se nehlásily, a tak se pokusil dostat k posledním záznamům. Překvapilo ho, že byl mimo tak dlouho.
„Chci sdílet všechny informace, které máš k dispozici. Za zboží jsem velmi štědře zaplatil,“ zdůraznil Massoud.
Korolov polkl a rychle přikývl. „Posílám ti všechna data, která mám. Patrně došlo k útoku.“
Massoud se odvrátil a něco studoval. Korolov věděl, že si otevřel okno se záznamy, které mu poslal. Sám je teď také sledoval. Výbuchy raket, velká rudá hvězda na obytném domu. Na chvíli si myslel, že sleduje video ze svého mládí před devadesáti pěti lety.
„Zajistím nápravu,“ prohlásil Korolov, jakmile video skončilo a útočníci vnikli do nákladního prostoru. „To zboží získám zpět. Do těch boxů se nikdo nemůže dostat, jsou speciálně chráněny.“
Massoud mlčel. Jeho oči však mluvily za něj. Korolov si ho nechtěl rozházet, byl si dobře vědom, čeho je ten chlap schopen. Masové hroby viděl na vlastní oči.
„Vrátím vám třetinu vašich peněz,“ pokračoval Korolov, když ho Massoud dál provrtával krvelačným pohledem. „Vím, jak rychle jste zboží potřeboval. Zajistím ho a pošlu.“
„Chci zpátky polovinu,“ pravil Massoud, „a pro zboží pošlu vlastní plně ozbrojený transport. Měl jsem to udělat hned, z Německa to měli převézt moji lidé. Doufám, že náklad nebude poškozen.“
Korolov ho chtěl ujistit, že určitě nebude, ale Massoud se už odpojil. Korolov máchnutím ruky zavřel prázdné okno a snažil se přemýšlet, jak celou situaci co nejrychleji napravit. Musel teď jednat rychle.
Už přišel o hodně a nemohl si dovolit ztratit i tuhle zakázku. Nechal si zobrazit trojrozměrnou mapu místa útoku a začal ji studovat.
Když zjistil, že k přepadení došlo v Praze, zaklel. Nemohlo to být horší. Nenáviděl to město. Stát kontroloval pouze střed, ostatní městské části se odtrhly a zřídily si vlastní samosprávu, kde často vládly gangy. A tam někde měl své zboží. Potřeboval někoho spolehlivého. Chvíli hledal v seznamu a pak zadal spojení.
Už si myslel, že druhá strana videohovor nepřijme, když se v okně objevil zhruba čtyřicetiletý muž, který už na první pohled vypadal ošuntěle. Potřeboval oholit a zřejmě by neměl tolik pít, ale v očích měl onu pověstnou jiskru zabijáka, která Korolova přesvědčila, že tohle je ten pravý.
„Marek Sagapov, lovec lidí,“ ohlásil se muž, „co pro vás můžu udělat?“
„Měl bych pro vás úkol,“ prohlásil Korolov. „Potřebuju v Praze najít a zajistit náklad, který jsem…“
„To nedělám,“ odvětil Sagapov spěšně a už chtěl ukončit spojení.
Pak však Korolov pronesl ta magická slova „dvacet tisíc eurodolarů,“ a muž se zarazil a usadil zpět do křesla.
„Poslouchám,“ řekl a najednou z něj vyzařoval zvláštní klid. Korolov mu vylíčil, o co se jedná, a nakonec uzavřeli kontrakt. Pak zavolal ještě dalším třem lovcům a dohodl s nimi totéž. Potřeboval se pojistit.
Když nabyl dojmu, že udělal maximum, vypnul počítač a konečně odešel z virtuální reality. Probral se ve své posteli v Rotterdamu.
Za oknem svítilo slunce a jeho paprsky ho jemně šimraly na tváři, téměř rozehnaly starosti, které měl. Zavolal na sestru, nechal se naložit na vozík a vyjel ven. Potřeboval si v klidu odpočinout a utřídit myšlenky.
„Nebude se ti to líbit,“ oznámil Sagapovovi Ibrahim, expert na pátrání ve virtuální realitě, se kterým lovec lidí dlouhodobě spolupracoval. „Je to oblast Prahy, kterou nejvíc nesnášíš.“ Sagapov se na okamžik zamyslel a pak smutně svěsil hlavu. „Do háje! Proč zrovna tam?“
Seděli v Ibrahimově virtuální kanceláři, rozlehlé místnosti s rozmanitými sloupy, palmami a orientální výzdobou. Za Ibrahimem se nacházelo velké okno, které poskytovalo pohled na obří mešitu někde v Saudské Arábii.
„Přesně tak, Sagi,“ potvrdil Ibrahim. „Ten děda přišel o náklad na Hájích a podle všeho ho získal jeden z místních gangů. Říkají si Stalinova pomsta a vede je tahle šílená ženská.“
Ibrahim nechal vedle sebe zobrazit velké okno s fotografií ženy s rudými vlasy, tričkem s obrázkem nějakého hipíka v ušance a samopalem AK-205 v rukách.
„Říká si Justice, ale její civilní jméno je Hana Poláková.“
„Myslím, že jsem se s ní už setkal,“ prohlásil Sagapov. „Byla ve skupině, která tak před třemi lety vykradla jednu logistickou společnost. Je na ni vypsaná celkem slušná odměna.“
„Přesně pět tisíc eurodolarů,“ dodal Ibrahim, a kdyby se nacházeli v reálném světě, jistě by bylo vidět, jak se mu rozzářily oči. „Pokud najdeš náklad, sejmeš tuhle magorku a pár dalších… dostaneme slušný prachy.“
„Jenže musím tu misi úspěšně dokončit, a to nebude na Hájích žádná sranda. Budu rád, když to přežiju. Tam už ani žádná městská část oficiálně neexistuje, jen samý gangy. Je to snad nejhorší místo v Praze. I na Strahov bych jel radši.“
„Ale takhle hezký peníze si nesmíme nechat ujít. Musím živit tři ženy, Sagi. A ty máš všude dluhy.“
Sagapov se na něj podíval a odevzdaně přikývl. „Co víme o zadavateli a o tom nákladu?“
Před Ibrahimem se objevil virtuální ovládací panel a on na něm zadal několik příkazů. V okně zmizela Justice a objevila se fotka starého pána a vedle něj text s informacemi. V dalším okně se spustilo video se záznamem útoku, jak ho zachytila jedna z fungujících dopravních kamer.
„Andrej Korolov je obchodník se zbraněmi, kterými zásobuje armády všude po světě,“ popisoval Ibrahim. „Narodil se ještě v bývalém Sovětském svazu, jeho otec byl ve špionážní organizaci KGB. Korolov se dostal do Evropy začátkem století a postupně rozjel svůj vlastní byznys. Nyní sídlí v Rotterdamu a je mu devadesát pět let. Mozek má na sračky, funguje jen díky miniaturnímu počítači, který má implantovaný v hlavě. Bez něj je to dementní Stařík.“
„Dá se mu věřit?“
Ibrahim pokrčil rameny. „Je to obchodník, jde mu o kšeft. Zaplatí.“
„A co ten náklad?“
„O tom moc informací neposlal,“ pravil Ibrahim a nechal zobrazit všechny údaje, které dostali k dispozici. „Jedná se o Čtyři boxy s prototypy nových zbraní. Nic konkrétního. Mají v sobě vysílač, ale jeho signál se před dvěma hodinami ztratil. Poslední známá pozice je tady.“
Na stropě se vykreslila velká mapa Hájů a na ní zazářil červený bod v ulici Jažlovická. Jednalo se o okrajovou oblast ovládanou gangy, kde téměř nefungovala infrastruktura a stahovali se tam sběrači, narkomani a zločinci.
Sagapov několik dlouhých vteřin studoval mapu a pak pokrčil rameny. „Budeme muset doufat, že je to pořád tam nebo někde poblíž. Zůstaneme ve spojení, zkus zatím zjistit, jak se tomu gangu podařilo vykrást konvoj. Podle videozáznamu byl vyřazen obranný systém.“
„Jdu na to.“
Sagapov se rozloučil a odpojil. Ibrahim si otevřel okna s několika speciálními programy a začal pátrat. Od Korolova měl základní informace, které mohl použít. Během několika sekund zjistil, která umělá inteligence měla na starosti bezpečnost konvoje. Pak hledal možná místa narušení.
Bylo horko, ale Sagapovovi to nevadilo, protože seděl ve svém pancéřovaném a hlavně klimatizovaném BMW XK-45, které právě zatočilo doleva od Vltavy a dojelo do Modřan. Sagapov se odpojil od Sítě a sundal si brýle pro virtuální realitu. Několikrát zamrkal a rozhlédl se po okolních domech, které míjel. Když se přiblížil k Sofijskému náměstí, vypnul automatické řízení a sám se chopil volantu.
Před křižovatkou byl zátaras, před kterým se kupila auta. Po zaplacení mýtného zamířil do Libuše. Měl v plánu projet přes Kunratice, vyhnout se nebezpečnému Opatovu a dostat se do Hájů. S městskou částí Libuš měl dobré zkušenosti, často pro ně lovil lidi a vždy mu zaplatili. Kunratice z větší části ovládaly bohaté korporace, které tam měly sklady a pobočky, takže se s nimi dalo spolupracovat. Oproti tomu Háje představovaly anarchii.
Sagapov si během cesty důkladně prostudoval mapu a připravil si výzbroj. Kromě své tradiční plně automatické beretty si tentokrát vybral i útočnou pušku TAR-53 se zásobníkem na šedesát ran a granátometem umístěným pod hlavní. Lovit na Hájích bylo něco zcela jiného než likvidovat zločince v opuštěných tunelech metra nebo v městských částech, kde platily alespoň nějaké zákony nebo zasahovaly bezpečnostní agentury. Háje byly území nikoho.
Rozstřílené panelové domy se před ním zvedly jako zuby mýtického netvorů. Podél silnice doutnaly ohně, válely se vraky aut a někdy i mrtvoly. V jasném odpoledním světle viděl všechnu tu zkázu do nejmenšího detailu a měl pocit, že vjel do pekla.
Ozvalo se varovné pípání a na obrazovce se vypsaly typy identifikovaných zbraní. Skupina dvaceti ozbrojených mužů stála v prvním patře zničeného domu. Skenery zaznamenaly samopaly, pistole a granáty. Rychlopalná děla na střeše auta se natočila a zaměřila cíle. Muži se nehýbali. Sagapov je sledoval se zatajeným dechem. Kdyby se rozhodli zaútočit, děla by je smetla. Podle nasprejovaných nápisů patřili k Black wild cat, gangu se základnou v bývalé stanici metra Opatov. Podle posledních zpráv odstranili několik konkurenčních gangů a ovládali polovinu Hájů. Byli už silnější než gang Stalinova pomsta.
Nezaútočili. Správně vyhodnotili situaci a nechali auto projet. Sagapov ale věděl, že teď ho budou neustále sledovat a využijí každou příležitost, aby ho sejmuli. Ještě zrychlil a v dohledu se objevila bývalá stanice metra Háje – zničený komplex obydlený převážně sběrači. Sagapov spatřil přes sto lidí deroucích se ke zničeným nákladním vozům. Dobře věděl, že nejméně polovina z nich má pod roztrhaným oblečením samopaly, což vzápětí potvrdily skenery.
Několik mužů se k jeho autu otočilo. Před budovou s velkou rudou hvězdou na fasádě se objevila žena s raketometem na rameni. Automatické dělo na střeše BMW se na ni zaměřilo. Sagapov věděl, že tady nemůže zastavit a už vůbec ne vylézt.
Z reproduktoru se ozval Ibrahimův hlas: „Už vím, jak vyřadili obranný systém konvoje. Naboural se do ní hacker a byl dost dobrej. Bude to lovec snů.“
„Můžeš ho vystopovat?“ zeptal se Sagapov, zrychlil a pokusil se objet nákladní vozy.
Od bývalé stanice metra sem přicházeli další a další sběrači – lidé bez domova živící se jen tím, co najdou. Sagapov dva málem přejel. Nechtěl zpomalit a oni uskočili na poslední chvíli.
„Pověsím se na něj, ale to teď není nejdůležitější,“ řekl Ibrahim. „Zjistil jsem něco o tom nákladu a je to“
Ozvalo se varovné pípání a na obrazovce se objevila počítačově generovaná žena představující bezpečnostní umělou inteligenci Avast Star.
„Právě jsem zabránila útoku na taktické systémy vozu,“ oznámila mu. Jemný ženský hlas zněl jako vždy neutrálně, bez emocí. „Zatím neznámý útočník se dostal přes dva firewally.“
„Odpoj nás od Sítě!“ rozhodl rychle Sagapov.
„Co se děje, Sagi?“ chtěl vědět Ibrahim. „Mám pro tebe něco důležitého, tohle…“
„Odpojení nedoporučuji,“ přerušila Ibrahima Avast Star. „Jakmile nebudeme mít přístup k Síti, naše možnosti…“
„Odpoj nás! Nechci přijít o ovládání děl.“
„Sagi, ten náklad je…“
„Jsme odpojeni od Sítě,“ informovala Avast Star a na obrazovce zmizely všechny Znaky, „Přišli jsme o spojení.“
„To nevadí, děla jsou přednější.“
Auto zabočilo a zamířilo k Jažlovické ulici. Tři dlouhé obytné domy zůstaly zcela nepoškozeny, ale z dalších zbyly jen ruiny. Sagapov s napětím sledoval obrazovku, kde se objevovaly nové a nové údaje. Před auto vyskočil muž v červeném plášti a spustil palbu z AK-205. Kulky zabubnovaly na neprůstřelném skle.
Automatické dělo na střeše se otočilo a vypálilo. Došlo k explozi a mladíkovo tělo se proměnilo v rudou páru klesající k zemi.
Sagapov se blížil k pozici, kterou zaznamenal lokátor. Silnice byla zasypaná sutí, ale terénní kola vozu si s tím poradila. Ještě sto metrů mohl jet, pak terén zatarasily spadlé části domů. Sagapov sledoval skenery a hledal vhodné místo, kde by mohl zastavit.
Z rozpadlé budovy přímo před BMW vyběhla žena v taktickém bojovém obleku. Přeskočila malou zídku, obrátila se a vypálila za sebe dlouhou dávku z malého samopalu. Pak se rozběhla doprava. Dostala se však jen několik metrů daleko.
V dlouhé tmavé chodbě vedoucí do nitra zničeného domu se objevil záblesk značící výstřel. Žena upadla. Kulka ji zasáhla doprostřed zad.
Pokusila se vstát. Podívala se přímo na Sagapova a hledí přilby jí sjelo dolů. Poznal ji. Trvalo mu několik vteřin, než ji zařadil a pak rychle zaměřil děla do chodby a… ženu zasáhly další tři výstřely. Projektily prošly poničeným bojovým oblekem a záda se zbarvila krví.
Sagapov zahájil palbu z děl, ale těsně předtím, než chodbu ozářily první exploze, temná silueta muže zmizela. Panely se rozlomily a zbylá dvě patra domu se zřítila. Zvedl se prach a všechno téměř okamžitě zakryl.
Sagapov se ocitl uvnitř obrovského oblaku, kde byla nulová viditelnost.
Ne však pro infračervený mód v senzorech taktické přilby. Využil situace, kdy byl krytý před útočníky, vylezl z vozu a běžel doprava, kde předtím zahlédl další vchod do domu. Vpadl dovnitř, poklekl a zamířil útočnou puškou TAR-53 dopředu.
V infračerveném módu měl prostor světle zelený nádech. Zničené dveře, kusy panelů, nákupní vozík, skříň a za ní dvě postavy. Sagapov na ně namířil a položil prst na spoušť. Už se je chystal pokropit, když si uvědomil, že těla mají stejnou barvu jako okolí. Už byla dávno vychladlá.
Na displeji taktické přilby si přehrál útok na ženu. Zastavil obraz, když si sundala hledí a přiblížil si její tvář. Nemýlil se, byla to Dominika Hartová, lovkyně lidí. Několikrát se s ní setkal a jednou vedli společnou akci. Co dělala tady? Pokusil se spojit s Ibrahimem, ale pak mu došlo, že spojení nefunguje.
Sagapov postupoval chodbou. Senzory a skenery taktického obleku zatím mlčely. Poklekl u nehybných těl. Jednalo se o muže a ženu, kteří zemřeli po jednom přesném zásahu do hlavy. Sagapov vstal a rozhodoval se, kam se vydá, když zaslechl střelbu. Dlouhé dávky ze samopalů, krátká pauza a potom exploze.
Vyběhl druhou stranou budovy právě ve chvíli, kdy výbuch zničil čtvrté patro panelového domu vlevo. Kusy zdiva a lidských těl dopadly na prostranství mezi domy. Přímo před Sagapova.
„Stalinova pomsta!!!“ ozvalo se zprava a pět mužů začalo pálit ze samopalů AK-205 na přízemí domu, kde došlo k explozi.
Sagapov se přikrčil a zaměřil skenery na budovu. Podle lokátoru měly právě tam být ukradené boxy. Zaznamenal jednu tepelnou stopu pohybující se v přízemí.
Muži přestali střílet a za nepřetržitého křiku vyrazili k budově. Sotva ušli několik kroků, ozvaly se dva výstřely a dva členové gangu padli jako podťatí. Zbývající zalehli a znovu spustili palbu. Kulky ohlodávaly zeď, ale jen několik proniklo skrz.
Sagapov sledoval tepelnou stopu. Neznámý útočník se přemisťoval doleva k vyskleným oknům u okraje domu. Sagapov vyběhl z úkrytu a skryl se za několika panely. Členové gangu si ho nevšimli, protože znovu pálili na přízemí. Navzájem se kryli a postupovali vpřed. Neznámý útočník se skrýval hned za vstupními dveřmi.
Střelci ze Stalinovy pomsty se dostali až k domu. Jeden z nich odjistil granát a chystal se ho vhodit dovnitř. Napřáhl ruku a v ten moment ho kulka zasáhla do hrudi. Granát spadl na zem a následná exploze rozmetala zbývající muže.
Sagapov se vyklonil, zamířil na tepelnou stopu a spustil palbu. Útočná puška TAR-53 s kadencí 1200 střel za minutu důkladně pročesala vchodové dveře. Projektily zasáhly panely, vnitřek chodby, ale i muže v ní. Padl na zem.
Sagapov zkontroloval pomocí skeneru okolí a vydal se k domu. Muž ležel na zemi uprostřed chodby a hlasitě oddychoval. Jedna kulka ho zasáhla do břicha, druhá do nohy. Na zemi pod ním se zvětšovala kaluž krve. Sagapov na něj mířil a byl připraven vystřelit, kdyby se pokusil zvednout útočnou pušku AK-205, ležící vedle něj. Muž měl na sobě zelenou maskovací kombinézu a na ní na prsou vyšité jméno „Ramirez“. Sagapova však nejvíc zaujaly mužovy oči. Chladné a hluboké. Jako kdyby se v nich zrcadlila samotná smrt. Ještě nikdy nic takového neviděl. Otřáslo to s ním.
Muž se usmál a pak se francouzsky zeptal: „Qui étes-vous?“ Počítač v přilbě ihned poskytl překlad: „Kdo jste?“
„To je špatná otázka,“ odtušil Sagapov. „Ta správná je: kdo jsi ty? Ke komu patříš?“
Muž mlčel a zaměřil se na dýchání, které mu dělalo čím dál větší potíže. Sagapov nechal projet podobu muže databází hledaných zločinců, kterou měl uloženou v počítači přilby. Přístup na Síť kvůli bezpečnosti stále neměl. Tvář muže s knírem a dlouhými kotletami mu byla povědomá. Určitě ho už někde viděl. Ale mezi hledanými osobami to nebylo, počítač nenašel shodu.
Sagapov udělal krok dopředu. „Kdo jsi?“
Muž něco vykřikl, tentokrát španělsky, a hmátl po zbrani. Sagapov stiskl spoušť a krátká dávka přejela po zelené kombinéze. Z deseti ran na těle se vyřinula krev.
Počítač přeložil poslední slova mrtvého. „Ať žije revoluce!“
Sagapov Ramireze prohledal, ale nic u něj nenašel. Obešel jeho tělo a vydal se do nitra domu, kde lokátor naposledy ohlásil polohu ukradených boxů. Postupoval chodbou a pečlivě kontroloval každé zákoutí.
Skenery nikoho živého neobjevily, cestou však narazil na další čtyři mrtvoly. Všechny měly na sobě oblečení s rudou hvězdou a všichni ti muži zemřeli po přesných zásazích do hlavy. Poslední zahynul na schodech do sklepa.
Sagapov sešel dolů a zabočil doprava. V infračerveném módu spatřil čtyři podlouhlé boxy, umístěné vzadu u zdi. Vedle nich další tři mrtvoly. Pevně uchopil útočnou pušku, zamířil a přešel k otevřeným boxům. Ani však nemusel nahlédnout dovnitř a věděl, že má problém.
Velký problém. Stačil mu pohled na mrtvé tělo ležící uprostřed místnosti.
Rychle se otočil a zamířil zpět k autu. Potřeboval se připojit na Síť.
„Svět se změnil,“ pronesl muž v modrém obleku stojící v malé uličce. Za ním byly vidět domy charakteristické pro blízký východ. „Planeta se oteplila a ani díky věžím na ochlazování atmosféry se nedaří se změnami klimatu bojovat.“
Muž se ladně otočil a zamířil na malé náměstí kde se pohybovalo několik lidí ve speciálních oblecích s vestavěnou klimatizací. Slunce stálo vysoko na obloze a nemilosrdně pražilo. Muselo být víc než padesát stupňů ve stínu, ale Ibrahim horko necítil. Tohle je možná největší výhoda virtuální reality, pomyslel si. Můžete cestovat všude, ale nemusíte snášet počasí na vlastní kůži.
„Damašek je také jiný, než když jsi tu byl naposledy,“ pokračoval muž v modrém obleku. Ibrahim si uvědomil, že je to Korolov, avšak o dobrých čtyřicet let mladší. „Po dlouhé válce začala výstavba, ale období klidu trvalo jen chvíli. Teď se tu znovu bojuje.“
Korolov šel po náměstí a Ibrahim ho následoval. Vzadu se vypínaly k obloze mrakodrapy v postorientálním stylu čtyřicátých let. Před několika minutami se Ibrahimovi podařilo dostat k informacím o převážených zbraních a spustil se mu tento naučný virtuální program. Zatím mu ale moc nerozuměl. Nikde neviděl žádná schémata zbraní ani manuály k ovládání. Co bylo smyslem téhle simulace? Pro koho byla určena?
Z černého auta vystoupil silnější muž s černým plnovousem a vlasy sčesanými dozadu. Stejně jako Korolov na sobě neměl oblek s klimatizací, i on byl přidán do trojrozměrné simulace opravdového Damašku. Muž se postavil vedle Korolova a díval se přímo na Ibrahima. Jeho hnědé oči nevěstily nic dobrého.
„Tohle je tvůj velitel,“ představil ho Korolov. „Jmenuje se Hiam Massoud a vede Syrskou nezávislou frontu. Budeš ho poslouchat. Do posledního detailu splníš všechny jeho příkazy. Tvá první mise proběhne právě zde, v Damašku.“
Všechno se najednou zastavilo, město i s postavami se zmenšilo a smrsklo do malého okna. Vedle se objevilo menu s nabídkou dalších simulací: bojový trénink, přístup na Síť, trhaviny.
Ibrahim chvíli přemýšlel, ale nakonec si nevybral žádnou variantu. Nechal si zobrazit virtuální klávesnici a spustil jeden ze svých speciálních programů. Použil získaná data a začal na Síti hledat další informace. Trvalo mu pouhých pět minut, než prolomil obranu Korolovovy korporace. Ani jeden z pěti firewallů ho nezastavil. Věděl, že nebude mít dost času, protože se na něj okamžitě zaměřila bezpečnostní umělá inteligence, ale nakonec mu stačilo k proniknutí do utajené databáze jen deset vteřin.
Projekt s názvem „šakal“ se před ním otevřel v několika oknech. Viděl všechno. Určení, cíl, výcvik. Rychle si přečetl základní informace a zatajil dech.
Ibrahim se pokusil spojit se Sagapovem, ale opět se to nepodařilo. Přešel na informační servery a začal hledat všechny informace o Hájích z posledních několika hodin. Záznamy kamer, satelitní snímky, zprávy… cokoli. Nic konkrétního nenašel, ale zaujala ho zpráva, která během několika vteřin zaplavila celou Síť.
Připojil se na zpravodajskou síť Prague-web a během několika vteřin se okolo něj vykreslilo virtuální studio. Vzadu běžely záznamy z bezpečnostních kamer na Zahradním městě a před nimi stála mladá žena s dlouhými blond vlasy.
„Dnes pozdě odpoledne došlo k útoku na kavárnu v nezávislé městské části Zahradní město. Neznámý terorista tam umístil výbušninu, která zabila sedm lidí a dalších třicet zranila.“
Virtuální studio obklopilo Ibrahima ze všech stran a on se tak najednou ocitl přímo uprostřed dění. Reportéři nasnímali trojrozměrnými kamerami místo výbuchu do nejmenšího detailu, takže viděl zničený interiér, zohavená těla a všeobjímající chaos. V malém okně vpravo spatřil záznamy bezpečnostních kamer, které zachytily útočníka. Muž byl na první pohled profesionál, dokázal splynout s davem, přesně věděl, kam má bombu položit.
Pak se objevila zpráva, na kterou Ibrahim čekal ze všeho nejvíc.
„Nezávislá městská část Zahradní město vypsala odměnu třicet tisíc eurodolarů za dopadení pachatele,“ ohlásila reportérka. Na chvíli se zarazila a otočila hlavou mírně doleva. Pak se podívala zpět přímo do kamery a usmála se. „Právě jsme dostali aktuální zprávu. Terorista zveřejnil toto prohlášení.“
Vedle ženy se otevřelo okno a v něm se objevil muž s knírem a dlouhými kotletami. Mluvil francouzsky, ale počítač slova okamžitě překládal.
„Okamžitě propusťte Magdalenu Koppovou, nebo zemřou další lidé,“ pronesl naprosto chladně, jako kdyby zabíjet lidi pro něj byla rutina. Ibrahimovi se při jeho slovech sevřel žaludek. „Jestli nebude Magdalena Koppová do dnešní půlnoci volná, znovu zaútočím.“
Okno se zavřelo a reportérka začala vysvětlovat, že redakce shání další materiály a pokusí se vypátrat ženu, kterou terorista zmínil.
Sagapov zamířil zpět ke svému autu. Nikdo ho zatím nepronásledoval, ale přesto byl neustále ve střehu. Tohle byly Háje, ne nějaké klidné. Butovice. Tady si musel dávat pozor na každém kroku.
Jakmile spatřil mrtvé tělo, okamžitě věděl, že se všechno zkomplikovalo. Zastřelený muž měl na sobě zelenou maskovací kombinézu a na hrudi vyšité jméno Iljič. A vypadal naprosto stejně jako Ramirez. Sagapovovi v ten moment došlo všechno okolo nákladu.
Korolov doufal, že se do boxů nikdo nedostane, ale mýlil se. Nechtěl sdělit, co je uvnitř, protože si myslel, že zabezpečení vydrží. Jenže útočníci boxy otevřeli a probudili čtyři muže, kteří tam leželi připojení na tělní výživu a na počítač.
Každý box měl své označení. Na prvním bylo jméno Iljič, na druhém Ramirez, na třetím Sanchez a na posledním Carlos. Čtyři podle všeho velmi dobře trénovaní zabijáci, kteří se tady nikdy neměli probudit. Zároveň náklad, který měl doručit zpět Korolovovi. Sagapov věděl, že se všechno změnilo.
Prošel domem a dostal se na dohled svému BMW. Skenery zachytily zbraně v rozpadlém panelovém domě na druhé straně. Deset těžkých kulometů, dva granátomety, jeden raketomet a samopaly. Útočníci se přibližovali.
Sagapov vyrazil podél hromad suti, které mu alespoň trochu poskytovaly kryti. Sotva urazil pár kroků, ozvala se palba a smršť kulek zabubnovala o zeď domu za ním. Pak následovala silnější rána a Sagapov instinktivně uskočil. Granát vybuchl deset metrů od něj. Bojový oblek ho ochránil před všemi střepinami, které ho zasáhly.
Sagapov zamířil útočnou pušku na střelce, přiblížil si v zaměřovači cíle a stiskl spoušť. Dlouhá dávka je zaměstnala a dva se svalili na zem. Sagapov vyhodil prázdný zásobník a nabil nový. Odvetná palba ho zastihla nepřipraveného, jedna kulka ho trefila do přilby. Zaklel a odkutálel se stranou. Jeho obrněné auto bylo najednou hodně daleko. Dál než všechno na světě. Nutně potřeboval jeho obranný systém.
Zadal obnovit spojení a počítač v přímě se spojil s tím v BMW. Další granát vybuchl vzadu a udělal ve zdi velký kráter. Sagapovovi naskočilo ovládání rychlopalných děl a nechal zaměřit všechny cíle v dosahu. Několik členů gangu Stalinova pomsta bylo velmi blízko a chystali se použít raketomet.
Ozvalo se varování: cíl zaměřen.
Raketa prudce vzlétla vzhůru, obrátila se a zamířila dolů. Přímo na BMW. Obranný systém během okamžiku vyhodnotil situaci a zvolil nejlepší způsob. Všechna čtyři kola zabrala na plný výkon a auto začalo rychle couvat. Raketa minula a zasáhla jen zem. Exploze otřásla Háji, tlaková vlna odmrštila auto, které se v kotrmelcích kutálelo pryč.
Spojení se přerušilo. Sagapov se snažil zorientovat, ale ve výhledu mu bránil oblak prachu. Přepnul zobrazení a hledal svůj vůz. Senzory však zachytily jen další blížící se útočníky. Chtěl nepřítele obejít a dostat se na hlavní ulici. Další palba ho ale donutila skrčit se. Několik kulek ho zasáhlo do bojového obleku, který zatím vzdoroval, ale nemohl palbu vydržet věčně.
Spojení se obnovilo. BMW skončilo po divokých kotoulech zpět na kolech a teď jelo k Sagapovovi. Rychlopalná děla spustila palbu. Prostranství okolo se proměnilo v peklo. Výbuchy rozmetaly zbytky budov a přibližující se útočníky. Části těl létaly do všech stran.
„Máme problém, Sagi,“ ozval se v komunikátoru Ibrahim. „Ten náklad nejsou zbraně, ale zabijáci. A jsou na svobodě.“
„To už vím,“ odsekl Sagapov a sledoval BMW, které se k němu blížilo. Přes členitý terén to šlo velmi pomalu. „Co jsou zač?“
„Je to nějakej speciální projekt. Korolov použil DNA teroristy šakala, který byl v minulém století jedním z nejhledanějších zločinců a jsou mu připisovány desítky bombových útoků a vražd. Korolov z něj naklonoval čtyři super zabijáky a chtěl je pomocí virtuální terapie připravit na útok v Damašku. Ale ta terapie ještě neskončila, byla přerušená, když se ty boxy otevřely. Mají znalosti zbraní, umějí všechny světové jazyky, ale nevědí, co mají dělat, a teď volně pobíhají po Praze. Jsou nebezpeční. Kurevsky nebezpeční, Sagi.“
Sagapov zaznamenal pohyb vlevo. Dva muži se samopaly. Poklekl a v rychlosti na ně vypálil z granátometu zavěšeného pod hlavní své útočné pušky. Výbuch oba odhodil stranou.
„To už vím,“ prohlásil Sagapov, „jednoho jsem sejmul. Dalšího nejspíš zabili členové Stalinovy pomsty.“
Auto objelo vyvýšeninu a pokračovalo k Sagapovovi.
Na displeji se objevilo varování a z reproduktoru se ozval počítačový hlas bezpečnostní umělé inteligence Avast Star: „Právě jsem zabránila útoku na obranný systém vozu. Útok je velmi intenzivní, a proto doporučuji zakoupit verzi Avast Star 2.0. Platbu můžete…“
Umělá inteligence znenadání přestala mluvit a informační okno na displeji přilby zmizelo. BMW už bylo téměř u Sagapova. V troskách domu vzadu se objevili další útočníci, ale zatím byli příliš daleko. Pokud nasedne do auta, unikne jim.
„Někdo se pokouší nabourat do bezpečnostního systému auta,“ informoval Sagapov Ibrahima. „Avast Star nereaguje.“
„Vidím to. Je to stejnej lovec snů jako předtím. Zkusím ho zastavit… je ale dobrej. Hodně dobrej.“
Vůz zastavil vedle Sagapova. Rychlopalná děla mezitím vyslala další dávku na přibližující se nepřátele. Každý z nich měl na sobě minimálně jednu rudou hvězdu. Dva muži dostali přímý zásah, další byli zraněni výbuchy. Vpravo se za zničeným panelem vynořila žena s granátometem. Sagapov čekal, že ji děla odstřelí, ale zbraně mlčely.
Hlavně se nepohnuly.
Žena vypálila a Sagapov uskočil stranou. BMW dostalo přímý zásah do boku. Ohnivá vlna se rozlila na všechny strany. Auto se naklonilo, ale pak spadlo zpět na kola. Pancéřování bylo na straně útoku zničené.
Žena poslala před sebe dva muže se samopaly. Sagapov ji poznal, byla to Justice, vůdce gangu Stalinova pomsta.
„Jsem odříznutej!“ vykřikl Sagapov do komunikátoru. Z pouzdra na stehně vytrhl automatickou pistoli a vypálil dvě dávky na útočníky. Rychle se vrátil k autu a oběhl ho. Palba ze samopalů ho jen těsně minula, několik kulek zasáhlo vůz.
„Vyřadil ovládání,“ konstatoval Ibrahim. „Bude mi chvíli trvat, než získám zpět kontrolu.“
„Nemám ani vteřinu!“ křikl Sagapov a zkusil otevřít dveře auta. Marně. Všechno bylo zablokované, jeho auto teď ovládal někdo jiný.
Obrátil se právě v okamžiku, kdy dostal zásah do hrudi. Kulku zastavil bojový oblek, ale rána mu vyrazila dech. Sagapov vystřelil z automatické pistole a muž se skácel na zem. Pak však schytal další zásahy a zbraň mu vypadla z ruky. Sáhl si na hruď a ucítil něco teplého a lepkavého. Snažil se popadnout dech. Vpravo zaregistroval blížící se útočníky a čekal poslední ránu.
„Potřebujeme ho živýho!“ zavelela Justice. „Na kolena, ty sráči. Na kolena! Na kolena!“
Sagapov se k ní obrátil a schytal několik úderů do břicha. Nakonec skončil tam, kde si přála Justice.
„Je to nakonec celkem slušný,“ prohlásil Pavel, když společně s ostatními roztřídili věci získané z nákladních aut. Všechny teď ležely uprostřed velké haly, která dříve bývala kinosálem. Promítací plátno zůstalo, ale křesla odstranili, aby tu bylo víc prostoru. Multikino Galaxie vedle bývalé stanice metra Háje už dávno nefungovalo. Ještě před rokem to tady obývali sběrači, ale Justice je vyhnala zpět do tunelů metra a zřídila si tu základnu.
Pavel procházel mezi věcmi a ukazoval: „Dvacet počítačů, čtyřicet ručních zbraní, taktické bojové obleky, skenery, rychlopalná děla. Špičkový vybavení. Drahý značky.“
„Zasraný kapitalistický značky,“ procedila Justice. „Všechno to patřilo zasraný kapitalistický korporaci, která chtěla utlačovat nás, vobyčejný soudruhy. Ale my jsme s nima vyjebali. Ať žije Stalinova pomsta!!!“ vykřikla a vypálila ze samopalu AK-205 do stropu.
Halou zaburácel pokřik ostatních bojovníků. Více než třicet lidí hulákalo a vzdávalo čest gangu. Křičeli všichni až na jednoho. Spoutaný lovec lidí v rohu mlčel a pozoroval je. Bez taktického obleku nevypadal tak hrozivě, jak když po nich střílel venku, ale pro jistotu se k němu nikdo nepřibližoval.
„Tohle nemá co patřit jednomu člověku, tohle má patřit všem,“ pokračovala Justice.
„A co s ním?“ zeptal se starší muž s dlouhým plnovousem. Hlavní pistole Steyer DK-259S ukázal na lovce lidí, na Sagapova. „Zabil hodně našich soudruhů.“
Justice vytáhla doutník a zapálila si ho. Přešla ke spoutanému a důkladně si ho změřila pohledem. „Všude rozhlásíme, že ho máme a že chceme výkupný. Třeba z něj něco kápne. A když ne, tak ho v přímým přenosu popravíme. Jako varování dalším lovcům lidí.“
„Teď se všichni stáhli, protože jsme většinu z nich zlikvidovali,“ prohlásil hubený kluk s tabletem v ruce. „Ale zase přijdou.“
„A ty se zase nabouráš do jejich obranných systémů, TomBoyi,“ usmála se Justice a vyfoukla kouř z plic. „Pak už je to přejde.“
„Nejsem si jistej. Jsou to kapitalistický svině, Justice. Jde jim o prachy a na ty boxy byla vypsaná slušná odměna. Měli bysme ty bedny vrátit a říct jim, že už v nich ty vojáci nejsou.“
V hale se rozhostilo ticho. Všichni sklopili hlavy k zemi, nikdo nechtěl promluvit. Každý si dobře vzpomínal, co se stalo, když ty zatracený bedny otevřeli. Mysleli si, že tam bude něco cenného, ale místo toho rozpoutali peklo.
„K těm boxům se už nebudeme přibližovat, pořád tam číhá nebezpečí,“ rozhodla Justice. „Nám jde hlavně o boj a na to teď máme prostředky. Musíme toho využít.“
„A všechno patří všem!“ vykřikl Pavel. Ostatní se k němu připojili.
TomBoy poklekl k získanému vybavení a prohlížel si miniaturní počítače. „Tohle je nejmodernější technologie s dvakrát tak rychlou operační pamětí, než mám teď. Vezmu si to.“
„To ne!“ okřikla ho Justice. „Tyhle potřebuju já. Stejně jako ty rychlopalný děla a skenery.“
TomBoy se zvedl a ostře se na ni podíval. „To už jsi říkala minule a nic jsi mi nedala. Všechno přece patří všem, ne? Taky chci něco.“
„Dostaneš,“ odsekla Justice. „Teď si běž sednout!“
„Chci to hned. A prachy z minulýho kšeftu, kterej byste beze mě nikdy neudělali. Prodali jste toho hodně, chci z toho taky něco mít.“
Pavel si stoupl před TomBoye a ostře do něj vrazil. „Sedej, mladej! Justice je naše velitelka a ty to musíš respektovat!“
TomBoy chtěl protestovat, ale Pavlův přísný pohled ho odradil. Stáhl se a sedl si na zem. Justice sjela pohledem všechny přítomné. Několik členů Stalinovy pomsty se na ni nedívalo zrovna pokorně. Několik si určitě myslelo totéž, co TomBoy.
„Musíme zůstat jednotní!“ apelovala na ně, „už brzy dostaneme další věci a prachy. Za toho lovce lidí to bude balík. Vezměte ho do trojky a natočte video! Chci, aby jeho ksicht byl do hodiny na Síti.“
Dva muži přešli k Sagapovovi a donutili ho vstát. Nevzpouzel se, neměl na to sílu. Potom ho odvedli ze sálu.
„A teď musíme vymyslet plán, jak tohle všechno,“ ukázala Justice na věci, „použít a sejmout co nejvíc těch zasranejch kapitalistů.“
„Co kdybychom tentokrát zaútočili někde daleko?“ nadhodila žena s červenými vlasy spletenými do copu. Pod levým okem měla vytetovaný srp a kladivo. „Přímo v centru Prahy.“
„To je nemožný,“ prohlásil okamžitě Pavel. „Střed města je obehnanej zdí s rychlopalnýma dělama. Dovnitř tě pustěj jen beze zbraní a musíš projít drsnou kontrolou. Navrhuju najít nějaký cíl na Lhotce. Zlikvidovat sídlo nějaký korporace tam.“
V odpověď se mu dostalo souhlasného přikyvování. Justice zvedla obočí a znovu potáhla z doutníku. Přesně stejný plán měla na mysli. Ostatně nebylo se co divit, když se o něm s Pavlem bavili už včera v posteli. Chystala se začít s ostatními probírat podrobnosti, když se ozval ten hlas. Chladný hlas s trochu krkolomnou českou výslovností. Přeběhl jí mráz po zádech.
„Věděl bych o něčem lepším. Zajmeme skupinu ministrů, kteří jsou tady na konferenci Organizace zemí vyvážejících ropu, a uneseme je do Alžírska. Pak budeme vyžadovat tučné výkupné,“ navrhl muž, který se odlepil od stěny a pomalu šel k Justice.
Vůbec nevěděla, že tady s nimi je. Celou dobu je pozoroval a nikdo si ho nevšiml. Všichni si mysleli, že patří k nim. Dokonale splynul s ostatními jako chameleon. Chladné oči, dlouhé kotlety a knír. V ruce samopal AK-205, kterým předtím zabil mnoho soudruhů, když ho pustili z boxu. On a tři další klony.
„Do hajzlu!“ vykřikla Justice a vytrhla z pouzdra pistoli. Muž byl ale rychlejší a udeřil ji pažbou do břicha. Zaúpěla bolestí, zlomila se v pase a zbraň jí vypadla.
Zabiják namířil samopalem na její hlavu a položil prst na spoušť. Ladně a uvolněně. Jako kdyby okolo něj nestálo dalších čtyřicet lidí, kteří se teď zvedli a zacílili na něj vlastní zbraně. Justice musela obdivovat troufalost toho muže.
„Myslím, že máme společné zájmy,“ prohlásil muž. Pod dlouhým černým pláštěm měl zelenou maskovanou kombinézu a na ní vyšité jméno Carlos.
„Zabil jsi mnoho našich soudruhů, sráči,“ prohlásil Pavel. „Vzdej se, nebo tě sejmu.“
„Pak já sejmu tuhle krásku,“ opáčil Carlos chladně. „Je mi to jedno. Chcete pořádnou akci a já vím, jak ji naplánovat a udělat. Budete slavní. Budou o vás mluvit po celým světě a ještě sejmeme americký imperialisty a sionistické agresory.“
„Proč bys to dělal? Kdo jsi?“ zeptala se Justice. Trochu odtáhla hlavu a měřila si zabijáka dlouhým pohledem.
Carlos se na ni podíval a řekl: „Jsem profesionální revolucionář.“
„To jsou kecy,“ sykl Pavel. „Zahoď ten samopal!“
„Nech toho!“ okřikla ho Justice a pak se obrátila zpět na Carlose. „O čem jsi to mluvil? Jaký ministři?“
„Mají tady zasedání a zabezpečení je minimální. Prostě tam napochodujeme, zajmeme je a požádáme o letadlo. Pak zmizíme do Alžírska.“ Carlos se otočil a promluvil k ostatním: „Chcete se jen plácat tady, nebo se celosvětově proslavit?“
V hale se rozhostilo ticho. Pavel zavrtěl hlavou a dál mířil na Carlose. Pak se ozvala žena s rudými vlasy a s tetováním pod okem. „Chceme bejt celosvětový! Chceme zničit kapitalisty!“
Chvíli se nic nedělo, ale pak se k ní přidali další soudruzi. Toužili po velké akci a po krvi lidí z korporací. Chtěli porazit svět, který je podle jejich názoru srazil na kolena a odsunul až sem. Na Háje. Většina členů gangu to tak vnímala, ale našli se i lidé, kteří mlčeli nebo vrtěli hlavami. Mezi nimi byl třeba TomBoy, který si nasadil virtuální brýle a připojil se na Síť. Rukama před sebou mačkal tlačítka, která byla vidět jen ve virtuální realitě.
„Tak rozhodnuto,“ prohlásila Justice, když viděla, že většina je pro akci. „Jdeme do toho s tebou. Chceme udělat něco pořádnýho.“
„Výborně,“ zhodnotil Carlos a sklonil zbraň. Většina k němu teď vzhlížela s obdivem.
„Je to blbost,“ řekl TomBoy a stáhl si z hlavy virtuální brýle. „Nikde jsem nenašel zprávu, že by se v Praze konalo setkání ministrů, a Organizace zemí vyvážející ropu zanikla v roce 2034.“
„Nesmysl,“ vyjel na něj Carlos. „Jsou tady, vím to. Viděl jsem to. Budeme slavní!“
„Jestli se ti to nelíbí, můžeš odejít,“ sdělila Justice Tomboyovi. „Nám jde o revoluci!!!“
„Přesně tak!“ přidal se Carlos a s ním i ostatní.
Bolelo ho celé tělo.
Když ho posadili na židli v bývalém kinosále číslo tři, dostal několik ran do břicha a do hlavy. Krev mu stékala po bradě, levé oko nateklo. Hlava se mu točila a pouta se mu zařezávala do rukou. Sagapov si pořád dokola opakoval, že nikdy neměl jezdit na Háje.
V sále s ním zůstali dva muži, kteří ho nasnímali miniaturní kamerou s rozlišením 8K a do objektivu prohlásili, že chtějí výkupné padesát tisíc eurodolarů. Sagapov se musel smát, protože si nedokázal představit, že by za něj někdo zaplatil. A měl pravdu. Minuty ubíhaly a nikdo se neozval. Video s ním se místo toho stalo hitem sociálních sítí a blogů.
„Už je to hodina,“ prohlásil mladší muž s velkým černým knírem a vyholenou půlkou hlavy. „Popravíme ho v přímým přenosu jako varování.“
Přistoupil k Sagapovovi a namířil na něj jeho vlastní automatickou pistoli berettu. „Připrav kameru, Marty. Odprásknu ho online,“ pravil muž a olízl si rty. Celý se třásl, aby mohl zmáčknout spoušť. Prahl po krvi.
Marty vstal, levou rukou si upravil dlouhé vlasy a podíval se na tablet. „Ještě chvíli počkej, Filipe. Třeba se někdo ozve. Jde nám o prachy.“
„Nechci čekat,“ vyjekl Filip. „Tenhle sráč zabil hodně našich soudruhů. Chcípne!“
Hlaveň pistole se Sagapovovi třásla před očima. Pokusil se zvednout, ale byl přivázaný i za nohy. Vykřikl a lomcoval židlí ze strany na stranu. Jeho kat ho sledoval vytřeštěnýma očima a chtěl střílet.
„Tak dělej,“ popohnal Filip Martyho, který nastavil kameru a namířil ji na vězně. Pak řekl, že nahrává. Sagapov čekal výstřel, který ho zabije.
„Tady je Stalinova pomsta,“ oznámil Filip do kamery. „Háje jsou naše a zatočíme s každým lovcem lidí, který sem přijde. Všichni chcípnou, protože jsou…,“ na chvíli se zamyslel a hledal vhodná slova, „… protože jsou prostě svině. Chcípni!“ vykřikl a zmáčkl spoušť. Ozvalo se cvaknutí a Filip začal sprostě nadávat.
Marty svěsil ruku s kamerou. „Doprdele! To video je online, teď vypadáme jako dementi.“
„Zkurvená pojistka!“ zařval Filip a odjistil zbraň. Pak ji znovu namířil na Sagapova.
„Dám vám ty prachy,“ ozvalo se z reproduktoru tabletu. Sagapov poznal Ibrahimův hlas. „Dám vám padesát tisíc eurodolarů.“
Marty se podíval na tablet a spustil miniaturní holoprojektor. Ibrahimova tvář se objevila v prostoru.
„Převed je na náš účet a toho lovce pustíme,“ nařídil mu Marty.
„To nebudu mít jistotu, že se dostane v pořádku pryč,“ odvětil Ibrahim. „Navrhuju schůzku na neutrálním místě. Vy mi dáte Sagapova a já vám prachy.“
„Nic takovýho,“ trval na svém Marty. „Pošli prachy, nebo ho zastřelíme!“
Filip znovu namířil pistoli na Sagapova. Ibrahim mlčel a zvažoval možnosti. Sagapov dobře věděl, že ty peníze nemá. Jen hrál o čas.
Marty se usmál a pak se otočil na Filipa. „Jen kecá, sejmi ho!“
Filip se olízl a zamířil. Marty pozvedl kameru a spustil nahrávání. Smrt v přímém přenosu. Čtyři po sobě rychle jdoucí výstřely zaburácely sálem. Kulky zasáhly hrudník a hlavu. Nábojnice zacinkaly na podlaze bývalého kinosálu. Film skončil. Zůstala jen krev.
Sagapov nedýchal a snažil se zorientovat. Rány z pistole mu rezonovaly v uších. Pořád byl naživu. Zdálo se mu to neskutečné, ale bylo to tak. Podíval se ke vchodu a spatřil hubeného kluka s automatickou pistolí v pravé ruce. Široce rozšířenýma očima pozoroval dílo zkázy. Marty a Filip leželi mrtví na podlaze.
Kluk popošel dopředu a vystrašeně se díval na mrtvá těla. Bylo jasné, že zabíjel poprvé. Otočil se na Sagapova a namířil na něj pistoli. Ruka se mu chvěla stejně jako předtím Filipovi, Sagapov mlčel a čekal.
„Tvoje auto je pořád pojízdný a stojí venku,“ oznámil mu kluk. „Když tě pustím, dokážeš nás odsud dostat?“
Sagapov vyplivl spršku krve a řekl: „Celá tahle budova je plná komunistickejch magorů se samopalama. A i kdybychom se dostali až do auta, je tu hacker, který mi vyřadil celý systém. Bez něj se to BMW nehne.“
Klukovi přeběhl přes tvář úsměv. „V budově teď nikdo není, všichni vyrazili pryč na velkou akci. A žádnej hacker ti bezpečnostní systém nevyřadil,“ pravil kluk uraženě. „Udělal to lovec snů. Já jsem to udělal.“
Sagapov se na něj překvapeně podíval. Několikrát pokýval hlavou a pak se zeptal na to nejdůležitější: „Proč chceš odsud vypadnout? Na co mě potřebuješ?“
„Tady patří všechno všem, ale ve skutečnosti je to tak, že ten největší balík shrábnou ti nahoře. Chci prachy za svoji práci. Za tebe nikdo nic nedá. Jediný slušný prachy shrábneme na odměnách za ty dva zabijáky. Za Carlose a za Sancheze. A já chci ty prachy.“
„A jak to chceš udělat?“
„Pustím tě a ty mi ty zabijáky chytíš. O odměnu se pak rozdělíme padesát na padesát.“
Sagapov se zamyslel a pak se otočil k tabletu ležícímu na zemi. „Jsi tady pořád s námi, Ibrahime?“
„Jsem tady, Sagi. TomBoy mluví rozumně. V Praze už proběhl třetí bombový útok a městské části nabízejí padesát tisíc eurodolarů za likvidaci toho teroristy.“
„A to ještě nevědí, že jsou dva,“ poznamenal TomBoy. „Dohromady sto tisíc eurodolarů. Zatím. Protože až skončí útok, který chce spustit Carlos s Justice, cena stoupne. Vím, kde to bude. Dostaneme je jako první.“
Sagapov přikývl a usmál se. „To zní rozumně.“
Obchodní centrum DBK na Budějovické prošlo v letech 2042 až 2046 rozsáhlou přestavbou, kterou provedly bohaté korporace z Číny, Japonska a Vietnamu. K původním patrům přibylo dvacet nových a centrum se stalo sídlem mnoha mezinárodních obchodních společností. A právě sem měli podle TomBoye namířeno Carlos a Stalinova pomsta vedená Justice.
Ibrahim se naboural do bezpečnostního systému centra a stáhl si plán budovy. Během dalších deseti vteřin se dostal i do bezpečnostní sítě a získal přístup ke kamerám. Záběry z kamer si rozmístil v jednotlivých oknech všude po kanceláři. Několik z nich dokonce zakrylo výhled na mešitu.
Netrvalo dlouho a našel záběr, který potřeboval. Deset mužů z bezpečnostní služby stálo před vchodem a střílelo na padesátičlennou skupinu, která na ně útočila. Mrtvá těla se kupila na prostranství mezi obchody a DBK centrem. Ibrahim poznal Carlose, který se vyklonil z úkrytu za zdí a vypálil z granátometu. Obránci zmizeli v ohnivém kotouči exploze.
Ibrahim si otevřel okno komunikačního programu, kde viděl interiér Sagapovova vozu. „TomBoy měl pravdu. Carlos a Justice právě zaútočili na obchodní centrum DBK.“
„Carlos si myslí, že tam zasedá skupina nějakých ministrů,“ vysvětlil TomBoy. „Ale je to nesmysl, jsou tam jen firmy.“
„Ve většině případů propojené s jakuzou,“ dodal Sagapov, který seděl vedle TomBoye a řídil auto. Rychle se blížili k Budějovické.
„Carlos je dezorientovaný, má vzpomínky svého originálu; ze kterého byl naklonovaný,“ vysvětloval Ibrahim. „V roce 1975 pravý Carlos opravdu unesl ministry a odvezl je do Alžírska. Stalo se to ve Vídni. Pravděpodobně bude opakovat tenhle scénář. Podívám se, jak se můžete dostat dovnitř.“
Ibrahim uchopil model centra, roztáhl ho a vstoupil přímo do datové sítě. Obklopila ho modrá záře vycházející z několika obrovských svazků, kde proudily znaky kódu. Chvíli se jimi probíral, než našel několik nechráněných, na které se připojil. Na vteřinu všechno okolo něj zčernalo, jak se ho pokusila odstřihnout bezpečnostní umělá inteligence.
„Už tam skoro budeme,“ oznámil mu Sagapov. „Na místo se stahují bezpečnostní složky městské části. Musíme se tam dostat dřív. Naveď nás!“
„Přesně!“ vyjekl TomBoy. „Nikdo nás nesmí připravit o prachy. My ho musíme sejmout!“
Ibrahim se vrátil do své virtuální kanceláře, spustil jeden ze svých speciálních programů a zadal výchozí údaje. „Jen klid. Za chvíli budete mít cestu volnou.“
Okna okolo něj zablikala a na několik vteřin zmizela. „Pospěšte si! Nevím, jak dlouho budu připojenej.“
„Už jsme tady,“ pravil Sagapov a Ibrahim na záběru z kamery viděl, jak BMW zastavilo za DBK centrem. Stiskl několik virtuálních tlačítek a vchodové dveře se otevřely. Přepnul si zobrazení na kameru v Sagapovově přilbě. Lovec lidí právě zasáhl paralyzační pistolí strážce.
Komunikační program přijal novou žádost o spojení. Ibrahim polkl a videohovor přijal. V okně se zobrazil starý muž, který zjevně nebyl ve své kůži.
„Jak jste na tom? Má už ten… Sagapov… můj náklad?“ zeptal se Korolov.
Ibrahim se pokusil o úsměv. „Většinu ano a za chvíli bude mít zbytek.“
„Doufám, že ho získá. Do Prahy za necelou půlhodinu přijede konvoj vojáků patřících Hiamu Massoudovi. Je velmi důležité, aby mu Sagapov náklad předal.“
„Spolehněte se. Měl by to stihnout.“
„Výborně,“ pravil Korolov a setřel si pot z čela. „Je to životně důležité. Životně! A mám ještě jednu otázku, která mne také velmi tíží. Povězte mi… je ten náklad v pořádku?“
Ibrahim se usmál, otevřel ústa… a vypnul spojení.
Dva muži v černém se objevili nahoře na schodišti a spustili palbu z jednoručních samopalů. Carlos se skrčil. Kulky zanechaly dlouhou stopu ve zdi nad ním. Palba se přemístila jiným směrem a jeden muž dostal zásah do břicha.
„Kleine!“ vykřikl Carlos a otočil se k zasaženému.
Teď měl jeho komplic odjistit granát a hodit ho, ale nestalo se tak. Muž ležel v kaluži krve a nehýbal se. Útočníci mezitím dál stříleli na skupinu, kterou Carlos vedl. Zatím se dostali do vestibulu, ale potřebovali dál. Museli do prvního patra.
„Co budeme dělat?“ zeptala se žena krčící se za masivním sloupem. Měla na sobě černé tričko s velkým výstřihem a na něm rudou hvězdu. V rukou třímala zbraň podobnou kalašnikovu. Musela to být Gabriele Krocher-Tiedemannová, ale zdálo se mu, že vypadá jinak. Zmátlo ho to.
„Říkal jsi, že tu bude minimální odpor, ale místo toho se to tady jen hemží ochrankou.“
Carlos se vyklonil a několikrát vypálil z pistole na policisty. V chodbě vlevo, kde se kryl zbytek jeho komanda, se ozvala střelba. Nic nesouhlasilo. Neměla tu být téměř žádná ochrana. Nerozuměl tomu. A proč je venku takové vedro, vždyť je přece prosinec a jsou ve Vídni.
„Tak co bude!“ křičela na něj ta žena a spustila palbu na přibíhající ozbrojence. Dlouhá dávka jednoho zneškodnila, další se rychle skryli.
Několik kulek prošlo zdí a jedna trefila Carlose do ramene. Vykřikl. Svět okolo zčernal. Na okamžik byl zase malý kluk a jedl doma odpornou kaši. Vedle něj seděli jeho bratři Vladimír a Lenin. A také přísný otec. Bolest ho ochromila. Všechno se mu spíjelo dohromady. Na okamžik nevěděl, kdo je, ale pak uviděl cestu. Cestu dlážděnou vztekem na imperialisty a skropenou krví revolucionářů. Znovu byl ve Vídni a chystal se zajmout ministry zahraničí.
„Postupujeme!“ vykřikl Carlos, odjistil granát a hodil ho nahoru na schodiště. „Ať žije revoluce!“ vykřikl a vyrazil. Ostatní ho následovali.
Vyběhl po schodech nahoru a v malé hale střelil do hlavy dva muže ochromené výbuchem. Vedle něj se mihl stín a Carlos se otočil. Útočník celý v černém se na něj chystal zaútočit samurajským mečem. Rozmáchl se k úderu, ale pak se jeho hlava proměnila v krvavou kaši. Krocher-Tiedemannová pálila od schodiště.
„Ať žije revoluce!“ křičel Carlos a hnal ostatní spolubojovníky vpřed.
Muži a ženy běželi nahoru po schodišti do dalšího patra. Palba dalších členů ochranky smetla pět z nich, ale zbývající pokračovali a doslova policisty rozstříleli.
„Stalinova pomsta!!!“ nesl se budovou vítězný křik.
Carlos vyběhl za nimi, střílel do vzduchu a vrazil do konferenčního sálu vlevo. Alespoň si myslel, že tam musí být konferenční sál. Za dveřmi však byla jen kancelář, kde se starší žena krčila pod stolem. Nechápal to. Jak to, že je jinde?
Vrátil se na chodbu a snažil se zorientovat. Mezitím na komando zaútočilo šest dalších policistů. Všichni byli v černém a až teď si Carlos uvědomil, že jsou asijské národnosti. Začali střílet z jednoručních samopalů uzi a zabili dalších deset členů jeho komanda. Carlos dvakrát vypálil a skryl se v kanceláři.
„Stalinova pomsta!“ zaječela Krocher-Tiedemannová a spustila s ostatními odvetnou palbu. I přes značné ztráty se podařilo útočníky zlikvidovat. Chodba byla plná mrtvol.
Carlos se rozhlédl a pak vrazil do dalších dveří. Tentokrát se dostal na správné místo. V konferenčním sále sedělo dvacet mužů okolo kulatého stolu. Čtyři z nich byli podle oblečení Arabové, a to Carlosovi stačilo. Musel tady být správně.
„Ke zdi!“ vykřikl. „Ruce vzhůru, ať na ně vidíme!“
Do místnosti vtrhli i další členové komanda a mávali výhrůžně zbraněmi. Muži ustrašeně vstali a podle pokynů šli spořádaně ke zdi. Carlos si je prohlížel.
„Který z vás je venezuelský ministr?“ zeptal se. „Kámo, kde jsi?“
Nikdo však neodpověděl, všichni ho jen vystrašeně pozorovali.
„A co teď?“ přitočila se k němu ta žena v černém tričku. Na chvíli ji vůbec nepoznával. Ale přece to musela být Gabriele Krocher-Tiedemannová.
„Jak máme postupovat?“
Carlos se na chvíli zamyslel. „Teď je rozdělíme do tří skupin: na liberální, neutrální a na zločince. V té poslední skupině budou vykořisťovatelé ze Saúdské Arábie, Spojených arabských emirátů, Iránu a Kataru. Potom sdělíme světu naše požadavky.“
„Výborně,“ usmála se žena. „To se mi líbí. Budeme slavní. Kde je Pavel? Potřebujeme kameru.“
„Toho sejmuli dole,“ odvětil Saša. „Stejně jako skoro polovinu našich. Měli bychom vypadnout, nebo je po nás.“
„Nic takovýho,“ zpražil ho Carlos. „Nejsou na nás připravení, dostaneme všechno, o co si řekneme.“
„Dělej! Natáčej!“ přikázala žena Sašovi a vrazila mu do ruky svůj mobilní telefon.
Saša chtěl ještě dál protestovat, ale Carlosův chladný pohled ho ochromil. Nechtěl další problémy, a tak poslušně zapnul video.
Carlos se podíval přímo do miniaturního objektivu a spustil: „Rakouským úřadům: držíme delegáty konference OPEC jako rukojmí. Žádáme, aby bylo za dvě hodiny poprvé v rakouském rozhlase a televizi odvysíláno naše komuniké, a pak znovu každé dvě hodiny. Musí být připraven velký autobus s neprůhlednými okny, který nás zítra v 7 hodin ráno odveze na vídeňské letiště. Tam musí čekat plně natankované DC 9 s tříčlennou posádkou, ve kterém odletíme s rukojmími do cílové destinace. Jakékoliv zpoždění, provokace nebo neodsouhlasený postup ohrozí životy rukojmích.“
Sagapov postupoval vpřed a berettu měl připravenou k palbě. TomBoy se držel pět metrů za ním a ustrašeně se rozhlížel. Bylo to, jako kdyby procházeli přes jatka. Všude samí mrtví. Koberec při každém došlápnutí čvachtal, protože byl nasáklý krví.
„Jsou ve druhém patře,“ informoval Sagapova Ibrahim. „Zavřeli se v jednom sále a rozmísťují tam bomby. Sleduju je na kameře. Blíží se k nim deset členů bezpečnostní služby.“
„A máš i nějaké dobré zprávy?“
„Ani ne,“ přiznal Ibrahim. „Jen se ještě ozval Korolov a chce do půl hodiny převzít náklad. Blíží se sem nějaký konvoj.“
„Takže to musíme rychle vyřídit, vyzvednout prachy a vypadnout, aby si nás nenašli,“ zhodnotil situaci Sagapov a připojil se k databázi vypsaných odměn. Informace se mu objevily na displeji přilby. Nezávislé městské části zvýšily odměnu za likvidaci Carlose na sto dvacet tisíc eurodolarů.
V patře nad nimi se ozvala střelba. Dlouhé dávky ze samopalů následované několika explozemi. Ibrahim poslal Sagapovovi záběry z bezpečnostních kamer. Komando bezpečnostní služby právě zaútočilo na teroristy a Carlos v sále odpálil několik náloží. Obraz nejdřív zakryl kouř a pak zmizel úplně.
Sagapov se rozběhl po schodišti nahoru. Tři muži běželi proti němu. Měli na sobě rudé hvězdy a mávali zbraněmi. Jakmile spatřili lovce lidí, pokusili se zaútočit. Sagapov byl ale rychlejší a vypálil první. Automatická pistole vyslala dlouhou dávku. Kulky zasáhly muže do prsou.
„Carlos prchá chodbou J3,“ hlásil Ibrahim a poslal mapu s vyznačenou cestou.
Sagapov vystoupal do prvního patra a přikrčil se u zdi. Na rozlehlé chodbě zněla střelba. Skupina teroristů se bránila v sále, další se snažili uprchnout a zbývající čtyři členové útočného komanda bezpečnostní služby pálili na všechny jako zběsilí.
Sagapov se rozhodl vyčkat. Teroristů byla ještě stále přesila, takže se dalo předpokládat, že si s ochrankou poradí. Otočil se k TomBoyovi, aby ho informoval, ale kluk se v ten moment mihl vedle něj a postavil se doprostřed chodby.
„Chcípněte!“ vykřikl TomBoy a začal pálit ze samopalu AK-205, který vzal na schodišti.
Tři muži v černých kombinézách patřící k ochrance centra se skáceli na zem. Poslední se překulil a zamířil na TomBoye. Sagapov vypálil a zneškodnil ho.
V rozstříleném vchodu do sálu se objevila Justice. Po levé ruce jí tekla krev. Spatřila nejdřív TomBoye a pak i Sagapova. Pozvedla Ak-205 ve stejnou chvíli, kdy na ni namířil i TomBoy. Jejich následné výkřiky zanikly ve zběsilé palbě.
Sagapov zalehl, aby se vyhnul kulkám, které prošly TomBoyovým tělem.
Když střelba ustala, na chodbě nezůstal nikdo živý. Justice dostala několik zásahů do hrudi a jeden do čela. Její revoluce skončila stejně jako všechny ostatní, pomyslel si Sagapov. Rychle se zorientoval a vyrazil chodbou J3, která vedla doleva.
„Carlos je zhruba padesát metrů před tebou a snaží se dostat k východu,“ informoval ho Ibrahim. „Následuje ho posledních deset členů Stalinovy pomsty.“
„Rozumím,“ potvrdil Sagapov a nechal si na displeji přilby zobrazit několik záběrů z kamer vnitřního bezpečnostního okruhu centra.
Sotva uběhl několik metrů, okna s kamerami zmizela. Stejně tak vypadlo i spojení s Ibrahimem. Ocitl se úplně sám bez jakékoli podpory. Na chvíli se mu strachem sevřely vnitřnosti. Pronásledoval nejhrozivějšího teroristu minulého století a ještě dost jeho následovníků. Smrt mohla přijít kdykoli.
„Nikdy jsem na ty Háje neměl jezdit,“ postěžoval si Sagapov, vyměnil zásobník v berettě a vyrazil dál.
Dostal se na konec chodby J3 a velké dvoukřídlé dveře se před ním automaticky rozevřely. Vběhl do velkého sálu, kde ještě před deseti lety byl supermarket. Teď tu však byla jen prázdná rozlehlá hala s několika palmami a recepcí vpravo. Pět ozbrojených mužů běželo k východu, další tři právě rozstříleli velká okna vlevo, aby se jimi dostali ven.
Sagapov na ně namířil pistolí, ale vtom dostal pažbou úder do zad. Padl na kolena a upustil pistoli. Schytal další rány, které bojový oblek ztlumil jen částečně. Útočili na něj zbývající dva členové Stalinovy pomsty. Jeden dal Sagapovovi pěstí a druhý se znovu rozmáchl útočnou puškou. Sagapov úder vykryl a několika přesnými ranami oba muže poslal k zemi.
Vzduchem se mihl granát a Sagapov uskočil stranou. Výbuch rozmetal zeď a Sagapova zasáhla suť, takže byl skoro celý bílý. Popadl jednu AK-205, ležící u nyní už mrtvých mužů, zamířil a stiskl spoušť. Ozvalo se jen cvaknutí. Sagapov zaklel, odhodil zbraň a hledal svou pistoli.
Poslední členové Stalinovy pomsty spustili palbu. Sagapov se jí pokusil vyhnout. Zbitý a špinavý tancoval sám mezi kulkami. Několik jich ho zasáhlo do obleku, ale naštěstí se nedostaly skrz. Sagapov konečně našel pistoli. Byl ale nyní zády ke střelcům. Vstal a chystal se otočit, když na něj začali křičet.
„Na kolena! Na kolena, na kolena, na kolena!“
Senzory v přilbě Sagapova informovaly, že deset metrů od něj stojí tři muži se samopaly. Zbývající byli u východu z centra. Carlos už musel být venku.
„Na kolena! Na kolena, na kolena!“
„Pořád jen na kolena,“ zavrčel Sagapov, „to mě už vůbec nebaví.“ Rychle se otočil a vyslal dlouhou dávku z beretty. Projektily přejely po tělech útočníků a k rudým hvězdám přibyly rudé díry po kulkách. Muži se skáceli, samopaly zazvonily o zem.
Zbývající členové gangu stojící vzadu jen nevěřícně a šokovaně pozorovali lovce lidí.
Sagapov několikrát vystřelil do stropu a vykřikl: „Táhněte na Háje! Všichni pryč!“
Muži se na sebe vystrašeně podívali a pak rychle vyrazili ven. Sagapov se oprášil, vyměnil zásobník a rozběhl se k východu. Na rozlehlém parkovišti panovalo nesnesitelné horko. Slunce pražilo do auta a skupiny lidí u místního linkového autobusu. U předních dveří stál Carlos a vedle sebe měl jedno rukojmí – muže japonské národnosti ve světle modrém obleku.
Sagapov si připravil zbraň a opatrně postupoval dál. Carlos vypadal dezorientovaně. Začal postupně podávat ruku lidem stojícím okolo. Jednalo se o vystrašené cestující a řidiče. S každým si potřásl pravicí. Sagapov si sundal přilbu a pokračoval v chůzi. Carlos ho zaregistroval, ale nevšímal si ho. Pořád byl částečně kryt rukojmími.
Sagapov došel až k nim a stoupl si vedle řidiče. Carlos se na něj podíval a vítězoslavně se usmál.
„To bude chtít fotku,“ prohlásil, přešel k Sagapovovi a napřáhl ruku.
„To bude,“ pravil Sagapov a střelil Carlose do hlavy. Krev a mozková hmota ohodily kapotu autobusu. Terorista padl k zemi a nehýbal se.
„Tohle není Vídeň, kde na tebe nebyli připravení,“ poznamenal Sagapov, „tohle je Praha.“
Nasadil si přilbu, rozhlédl se a pak si přehodil Šakalovo tělo přes rameno. Vydal se k svému autu, které parkovalo nedaleko. Mrtvé tělo hodil do kufru a sám si sedl dopředu. Konečně si mohl oddechnout a dopřát si chvíli klidu. Dal si cigáro do koutku, připálil si, a tuhle pochoutku si sám vychutnal.
Korolov sledoval poslední zprávy z Prahy a mračil se. Přes počítač implantovaný v hlavě byl připojený k Síti a stahoval veškerá videa týkající se útoku v DBK centru na Budějovické. Na záběrech jasně poznal svůj náklad. Jeho vojáci se dostali na svobodu a stalo se přesně to, čeho se obával nejvíc. Klony nepřijaly všechna potřebná data a byly dezorientované.
Když si přečetl zprávu, že lovec lidí vydal mrtvá těla tří jeho vojáků úřadům, téměř zkolaboval. Pouze včasný zásah sestry, která mu aplikovala léky, ho zachránil. Jeho velkolepé dílo bylo pryč. Bude trvat dlouho, než vypěstuje další klony. A kromě toho nedodal zakázku Massoudovi. Všechno bylo pryč.
Na tabletu, který měl vedle sebe, se objevila žádost o spojení. Chvíli zvažoval možnosti, ale na vybranou neměl. Odehnal sestru a hovor přijal.
„Nemohli jsme váš úkol dokončit,“ oznámil mu ten malý Arab, se kterým mluvil naposledy. Vzpomněl si, že se jmenuje Ibrahim.
„Naše dohoda tím padá,“ prohlásil Korolov a chystal se ukončit spojení.
„Ještě moment,“ řekl rychle Ibrahim a Korolov počkal. „Plně chápu, že už s námi nechcete spolupracovat, ale přesto mám pro vás nabídku.“
Korolov si toho skrčka mění a zvažoval, jestli mu ještě chce věnovat čas. Nakonec krátce přikývl. Za dlouhá léta v obchodování se naučil nic neuspěchat. „Mluvte!“
„Vím, kde je ten poslední klon. Myslím, že by aspoň tohle mohlo uspokojit vašeho zákazníka.“
Korolov mírně nadzvedl obočí. „Dám vám tři tisíce eurodolarů.“
Ibrahim se ošil. „Chceme pět.“
Korolov si dal chvíli načas. „Nabízím čtyři, už jste mi tak způsobili dost problémů. Odešlu je, až se ověří, že je ta informace správná.“
Ibrahim chvíli přemýšlel a pak přikývl. „Domluveno. Ten poslední klon je v hotelu Intercontinental. Pravý Iljič Ramirez Sanchez byl v tomhle hotelu v osmdesátých letech minulého století. Váš klon postupuje stejně. Intercontinental je soukromý a nepodléhá ani centrální části Prahy, ani jiné městské části. Stačí si jen počkat, až váš klon půjde ven provést další bombový útok. Posílám vám záznamy kamer.“
Korolov si nechal načíst údaje o hotelu a chvíli zkoumal videa. Netrvalo dlouho a svého vojáka objevil. Alespoň něco mu zůstalo. Ukončil spojení s Ibrahimem a informace předal Massoudovi.