Všichni na lodi jsme zpívali, tančili a pili šampaňské – ano, dokonce i děti. Dospělí k nám byli shovívaví, zcela pomíjeli neotřesitelné zákony, se kterými jsem vyrůstala: žádné sladkosti před jídlem, žádné video před spaním, kofein a alkohol vůbec nikdy. Na lodi nic z toho neplatilo.
Jako by věděli, že kromě samotného dětství nikdy nic jiného nedostaneme.
Šampaňské mi nechutnalo, a Avě taky ne. Přesto jsme usrkávaly z křišťálových skleniček na křehkých stopkách, ve kterých k hladině stoupaly bublinky. Nemohly jsme se jen tak vzdát dospěláckých výsad, i když byly nechutné.
Večírky probíhaly na lodi neustále, byly veselé a radostné, za doprovodu bujaré hudby, která hrála tak nahlas, že téměř dokázala odplavit naše zoufalství. Ale tenhle večírek byl výjimečný, byla to událost, o kterou nikdo z nás nechtěl přijít – hlasitější, rychlejší a opilejší než ty ostatní. Byl tam dokonce i kapitán Iyase, a usmíval se, což byl pohled, kvůli kterému jsem si málem vykroutila krk. Byla jsem do něj zmateným a vesměs nevinným způsobem zamilovaná a z jeho dolíčků se mi svíralo srdce.
Lodní důstojníci tam byli taky, i všichni technici, a taky vědci, kteří obvykle dávali přednost svým vlastním soukromým večírkům. Dnes večer byly tanec a smích obzvláště horečnaté, lidé se snažili spíše zdusit naději než potlačit zoufalství.
Zítra ráno doletíme k planetě.
Bude to náš šestý sestup k planetě od chvíle, kdy loď odstartovala Celkem jsme jich měli na soupisu dvanáct: dvanáct planet, které byly možnými kandidáty. Jedna z nich bude jistě vhodná k osídlení.
Jedna z nich být musí…
Jenže prvních pět nebylo, takže jsme to už zažili všichni: rostoucí naději. Hodiny čekání, kdy jste měli pocit, že vyskočíte z kůže a celý ten rozlehlý vesmír vám připadal jako droboučká černá krabička, ve které jste uvězněni. A pak chladný hlas počítače bez jakýchkoliv emocí, vyzývající nás, abychom se opět připravili k odletu.
Všichni jsme přestali doufat. Až na to, že nepřestali.
Proto jsme se smáli a tančili a hudba nám hrála v krvi a brnkala na synapse našich mozků a loď se řítila vesmírem bez ohledu na to, co jsme uvnitř ní dělali.
* * *
Na oběžné dráze člověku připadá všechno jiné. Ve skutečnosti to jiné není – systémy lodi udržují za všech okolností pozemskou gravitaci – ale když jsem na obrazovkách viděla tu obrovskou pevnou křivku planety, která mi připomněla, jak je naše loď vlastně droboučká, připadala jsem si těžší. Vedle planety se loď zdála být mnohem menší než při srovnání s prázdnotou a nekonečností vesmíru.
„Knižní klub mojí mámy hraje takovou hru,“ řekla Ava, když jsme ležely na zádech v knihovně a pozorovaly nový svět. Planeta byla oranžová, bílá a světle růžová, neměla barvy jako Země. Vědci tvrdili, že na tom nesejde. „Sázejí se, jestli počítač řekne, že je tenhle svět bezpečný.“
„To je hrozné,“ prohlásila jsem a posadila se. „To není něco, na co by se mělo sázet.“
Ava zvedla oči v sloup. „Tak jim běž říct, že mají všichni za trest dozor navíc.“
Ava byla na lodi jediné další dítě mého věku, proto byla moje kamarádka Neměly jsme se ale moc v lásce. Na planetě, kde by byl prostor, svoboda a možnost výběru, bychom společně nestrávily ani minutu.
„Vsadím se, že kapitán by se mnou souhlasil,“ odvětila jsem.
Ava se taky posadila a přimhouřila oči. „Já se zase vsadím, že nemá rád žalobníčky.“
Přišel čas na naši každodenní hádku.
Než jsme se do toho ale mohly pustit naplno, dospělý hlas za našimi zády řekl: „Nepatří se, aby děti posuzovaly chování svých rodičů.“
Obě jsme se s Avou otočily, dočasně sjednocené proti společnému nepříteli.
Ženu, která stála za námi, jsem nikdy předtím neviděla, což bylo divné. Byla jsem si docela jistá, že jsem si za ty dva roky na lodi všimla každého. A na tuhle ženu bych nezapomněla Byla vysoká, měla záplavu rudých vlasů, které jí padaly až k pasu, a zelené oči, díky kterým vypadala jako kočka Oplatila mi pohled. „To tobě se ty rudé vlasy líbily,“ poznamenala.
„Cože?“
Povzdechla si. „Ukáže se, že tahle planeta není obyvatelná.“
Sevřely se mi vnitřnosti, musela jsem zalapat po dechu. Bez ohledu na to, jak sami sobě slibujete, že nebudete doufat, vždycky doufáte.
„To nemůžete vědět!“ zaječela Ava „Analýzy trvají několik hodin!“
„Ověření trvá několik hodin,“ opravila ji rudovlasá žena „Úvodní analýza už proběhla Nebudeme tady moct přistát.“
„Úvodní analýza může být chybná,“ odsekla jsem. Pak jsem se zamračila a snažila se přijít na to, odkud to vím. „Jinak… jinak by ji nebylo potřeba ověřovat. Že?“
„To je pravda,“ přiznala žena „V 0,0024 procentech případů jsou výsledky úvodní analýzy chybné.“
„Tak to možná bude jeden z těch případů,“ řekla jsem. Žena se usmála. Nedokázala jsem poznat, jestli to byl smutný nebo pyšný úsměv, ale byl to velmi dospělý úsměv.
„To doufám,“ prohlásila „Ale nezapomínejte, že se tahle loď nejmenuje St. Louis pro nic za nic.“
Otočila se a odešla Měla na sobě dlouhé pestrobarevné šaty, které jí šustily kolem pat, jako by se nepřevlékl po včerejším večírku.
„Není to pravda“ řekla jsem až příliš hlasitě. Divoce jsem se obrátila k Avě. „Neposlouchej ji.“
„Koho nemám poslouchat?“ zeptala se. Byla bych přísahala, že stojí vedle mě, ale ležela na měkké pěnové podlaze knihovny.
„Ji. Tu ženskou.“
„Nevím, o čem to mluvíš,“ řekla Ava.
* * *
Úvodní analýza chybná nebyla O čtyři hodiny později se St. Louis odpoutala od oranžovo-růžové planety a my znovu letěli nehostinným vesmírem.
V takových chvílích se žádné večírky nekonaly. Neexistovalo nic, co by mohlo zamaskovat naše zoufalství. Místo toho se pořádaly terapeutické skupiny a alkohol se rozdával v neomezené míře. Pro cestující, kteří to potřebovali, byly odemčeny násilné virtuální hry.
Hlídky dávaly pozor na sebevrahy, a jako obvykle, někdo jim proklouzl. Lodní počítač byl dokonalý v mnoha ohledech, ale předpovídám lidského chování mezi ně nepatřilo. Dospělí mně ani Avě neřekli, co se stalo, ale věděly jsme, co to znamená, když chodbami spěšně prošli zdravotníci, a o hodinu později se sešlo formální shromáždění u přechodové komory.
Neřekli nám ani, kdo zemřel a nejspíš jsme se to ani neměly nikdy dozvědět. Je snadné nevšímat si lidí, kteří tam nejsou.
Zatímco dospělí měli plné ruce práče se sebevraždou, zašla jsem si do učebny a přihlásila se k počítači. Naťukala jsem St. Louis a vyskočil mi záznam o jednom pozemském městě. Naťukala jsem St. Louis loď a dostala svou odpověď.
St. Louis byla loď plná židovských uprchlíků plující z nacistického Německa Poté, co nedostala povolení přistát ani na Kubě, ve Spojených státech ani v Kanadě, byla přinucena vrátit se do Evropy.
Přinucena vrátit se. Z těch slov se mi sevřel žaludek. Otevřela jsem si lodní deník.
Další planeta za dva týdny.
Možná, že tahle bude ta pravá.
* * *
„Co když žádná z těch planet nebude vhodná k osídlení?“ zeptala jsem se jednou v noci své mámy, když skončila s četbou před spaním.
Její ruce na knize znehybněly. Byla to knížka Koťátko a jeho první úplněk od Kevina Henkese. Byla jsem na ni už moc velká, ale pořád jsem ji milovala a máma mi ji s radostí četla. Nikdy mě nenutila číst těžší knížky, nebo dělat cokoli vzdělávacího.
„Vrátíme se na Zemi?“ zeptala jsem se.
„Ne,“ odpověděla máma pevně. „Vrátit se nemůžeme.“
„Tak co když –“
„To se nestane.“ Zavřela knížku. „Existuje víc než dvanáct planet. Vybrali jsme úvodních dvanáct, které byly nejblíž a nejpravděpodobnější. Když žádná z nich vhodná nebude, počítač prohledá vzdálenější vesmír a vybere dalších dvanáct.“ Pevně mi zastrčila přikrývku pod tělo a do podpaží. „Ale to se nestane.“
Věřila jsem jí, protože to musela být pravda. Nemohla jsem strávit život na lodi, na cestě. Takový příběh by nedával smysl.
Děti vždy věří, že jsou středobodem každého příběhu. Že jsou skutečnější než všichni ostatní. Myslím, že dospělí tomu někdy věří taky.
„Nedělej si starosti,“ konejšila mě máma Její hlas byl tichý a uklidňující. Byl to spíš návrh než rozkaz. „Běž spát.“
Zmlkla jsem a zavřela oči.
* * *
„Probuď se,“ uslyšela jsem hlas rudovlasé ženy.
Zamrkala jsem a posadila se, okamžitě bdělá, jako kdybych ve skutečnosti vůbec nespala Seděla v nohách mé postele, na hlavě měla úplně stejný bujný neupravený účes jako předtím, její oči byly v přítmí zcela obyčejné.
„Proč se loď jmenuje St. Louisi“ dožadovala jsem se. „Jsme utečenci?“
„Jste,“ souhlasila.
Jste. Nikoliv jsme. Nezarazilo mě to, až později.
„Jsme Židé?“ zeptala jsem se.
„Ne.“ Pokrčila rameny. „Ale jste v podobné situaci. Nikomu není po chuti, že existujete.“
„Proč?“
„Tuhle informaci nemám.“
Nevěřila jsem jí. Musel existovat nějaký důvod, proč jsme byli odvrženi, proč jsme uháněli do temnoty vesmíru. Nějaký důvod, proč nás celý svět odmítl.
Nějaký důvod, který byl příliš hrozný, než aby ho bylo možné sdělit dítěti.
Netušila jsem, proč si myslí, že je lepší dítěti říct, že žádný důvod neexistuje.
„Kdo jsi?“ zeptala jsem se.
„Jmenuji se Penelopé. Přišla jsem tě probudit.“
„Jsem vzhůru.“
Otevřela ústa. Polekaně zamrkala a zvedla prsty k obličeji.
Mezi rty jí začala proudit krev. Dopadla na moji pastelovou přikrývku, horké kapičky se mi rozstříkly po tváři.
Křičela jsem, křičela a křičela, dokud nepřišla máma a nevymotala mě z propocené přikrývky. Rozsvítila světlo a v pokoji nikdo nebyl, vůbec nikdo. Podržela mi před obličejem zrcadlo. Tvář jsem měla mokrou od slz, ale nikoliv od krve.
Penelopé měla pravdu. Celou dobu jsem spala.
* * *
Nějak jsem přetrpěla celý následující den, školu, cvičení a jídla Dokonce ani povzbudivá řeč kapitána Iyaseho o novém cíli mi nedokázala zvednout náladu. Připadalo mi, že vypadá unaveně, hnědou pokožku měl pobledlou, pod očima stíny.
Toho odpoledne bylo mým virtuálním místem dětské hřiště na Zemi, s dřevěnými hoblinami a zavlažovači, nad kterým se rozpínalo nekonečné modré nebe. Lehla jsem si na záda na houpačku udělanou z pneumatiky, roztáhla nohy na rozehřáté gumě a nechala se houpat v pomalých kruzích, ze kterých jsem dostávala závrať. Nade mnou a všude kolem se skláněla nadýchaná oblaka.
Zavřela jsem oči a houpačka se naklonila, letěla výš a rychleji, jako by do ní někdo strčil. Popadla jsem řetězy a posadila se. Nikdo tam nebyl.
„Co se stalo?“ zeptala se Ava a střelila pohledem k mechově zeleným stěnám konzole virtuální reality. Podívala jsem se na hodiny umístěné na stropě a žaludek se mi sevřel zklamáním.
Pořád mi zbývalo deset minut. Pravidla ale byla taková, že pokud někdo virtuální realitu opustil sám od sebe, jeho kolo skončilo.
Ava právě získala deset minut, což mě rozčilovalo stejně, jako že jsem o ně sama přišla
„V programu došlo k něčemu nereálnému,“ zamumlala jsem, zatímco jsem se odepínala „Bylo to odbyté.“
Ava netrpělivě podupávala Ona by si té anomálie patrně nevšimla Zůstala by v programu a využila celý svůj čas.
„Zvládla bych to líp,“ prohlásila jsem. „Až vyrostu, bude ze mě programátor virtuální reality.“
„Ano,“ souhlasila Ava „Bude.“
Otočila jsem se, dychtivá po boji, ale ona to nemyslela sarkasticky. Její hlas zněl nepřítomně, roztěkaně, oči měla upřené na nabídku virtuální reality.
Vyplížila jsem se z konzole. Jako další jsem měla na programu hudební výchovu, ale kolem hudební místnosti jsem prošla bez zastavení a zamířila rovnou domů. Máma tam byla, pracovala, ale když jsem vešla, otočila se a usmála.
„Chci si zdřímnout,“ řekla jsem.
„To je nejspíš dobrý nápad,“ souhlasila máma.
Byt voněl teple a po zázvoru. „A dala bych si sušenky,“ dodala jsem.
„To je taky dobrý nápad,“ odvětila máma „Naštěstí pro tebe jsem právě upekla tvoje oblíbené.“
* * *
Večer už jsem se cítila líp. Dnes měl být večírek a dětem bude dovoleno zůstat dlouho vzhůru.
Někdy se večírky pořádaly pod nějakou záminkou. Jindy ne. K dalšímu sestupu k planetě mělo dojít až za týden, takže tohle byl ten druhý případ.
Oblékla jsem si svoje oblíbené modré šaty a pečlivě se učesala Pobíhaly jsme s Avou mezi lidmi, sbíraly dobroty a chichotaly se. Měly tam pěnové bonbony s čokoládovou polevou. Bonbony byly chutně rozpuštěné, čokoláda pořád teplá a lepivá. Shromáždily jsme své nálezy na stole nějakých starších geologů, kteří by se nás o ně nepokusili obrat.
Jenže jsme skončily s lichým počtem pěnových bonbonů, což vedlo k směšnému a hořkému boji. Ava hádku ukončila tím, že převrhla podnos. Chtěla mi ho srazit do klína, jenže já jsem se odsunula stranou, takže se bonbony rozcákly všude po židli a po podlaze. Jeden z geologů zalapal po dechu.
„Nenávidím tě!“ zařvala Ava a se vzlykáním utekla. Bezpochyby proto, aby našla svoji mámu, která si promluví s mojí mámou, která si se mnou sedne a povede se mnou dlouhý, citlivý a nesnesitelný rozhovor.
Nikoliv poprvé jsem zapřemýšlela, proč mým vrstevníkem na téhle lodi nemůže být někdo – kdokoliv – jiný než Ava.
„Protože by to nebylo realistické,“ promluvila Penelopé.
Seděla na Avině místě. Já jsem se tím pádem neměla kam posadit, protože moje židle byla pokrytá bílou lepivou hmotou a rozpuštěnou čokoládou.
Nikdo z geologů se po Penelopé nepodíval, stále jen civěli na ten nepořádek.
„Jsi Skutečná?“ chtěla jsem vědět.
Zavrtěla hlavou, až jí vlasy zasvištěly kolem ramen. „To není správná otázka“
„Jsi mrtvá?“
„Byla jsem, chvilku.“ Rozpačitě se zavrtěla „Prozatím s tebou pořád můžu mluvit.“
O čem? Ale místo toho jsem se zeptala: „Prozatím?“
„Určitě se mě pokusí zabít znovu.“
„Kdo jsou oni?“
„Nevím,“ přiznala „Proto potřebuji, abys poslouchala Mám trochu problém s tím, o co jsi mě požádala“
„Nevím, o čem mluvíš.“
Naklonila se a luskla prsty nad mou židlí.
Byla čistá. Lepivá bílá hmota a hnědé cákance zmizely. Geologové už se na mě nedívali. Krmili se malými kousky pečiva plněnými syrovou rybou.
„Chceš se posadit?“ zeptala se Penelopé a ukázala na moji nyní čistou židli.
Zavrtěla jsem hlavou.
„Ale chceš něco vidět.“ Vstala „Můžu ti to ukázat. Pojď.“ Šla jsem za ní skrze davy lidí a nikdo nám nevěnoval větší pozornost. Když jsme se dostaly k lodnímu můstku, stráže stojící po obou stranách hlavních dveří jenom civěly před sebe. Zastavila jsem se.
„Co jsi jim udělala?“
Ohlédla se přes rameno. „Nic. Jenom tě nemůžou vidět.“ Stráže měly obličeje bez jakéhokoliv výrazu, upřeně hleděly do prázdna Jejich těla se nepohnula, ani když jsme kolem nich prošly.
Na můstku jsem nikdy nebyla, ale připadalo mi to tam povědomé. Penelopé mě provedla chodbou, kolem několika zavřených dveří a jedněmi, které byly otevřeny. Kapitán Iyase seděl uprostřed místnosti ve sklopeném křesle. Zvedl hlavu, a když mě spatřil, usmál se, jako by to bylo naprosto normální, že se na můstku nachází desetileté dítě.
Pak věnoval úsměv Penelopé – úplně jiný druh úsměvu – a ona mu ho oplatila. Celé tělo mi ztuhlo. Odvrátila jsem od nich pohled. Na stěně blikala jména, čísla a schémata kruhů v odstínech fialové.
Ne. Ne kruhů.
Byly to obrázky planet.
Dvanáct kruhů. Dvanáct planet.
Rozbušilo se mi srdce. „Nerozumím,“ ozvala jsem se.
„Je to příliš komplikované, aby to mohlo pochopit dítě,“ řekla Penelopé. Protože nás pozoroval kapitán Iyase, nad jejím tónem jsem se naježila. Pak dodala: „Ale ty bys mohla Kdybys chtěla“
„Chci!“
„Opravdu?“ zamračila se. „Ano, chceš. Takže v tom problém není.“
„Tak v čem je problém?“
Stála tam naprosto nehybně. Kdokoliv jiný by si kousal ret nebo potřásal hlavou. V jejím případě bylo těch několik vteřin nehybnosti jediným náznakem nejistoty.
Protože… můj mozek se natáhl po něčem, co jsem málem věděla Po něčem, co jsem kdysi věděla. Kdy?
„Víš, kde jsi?“ zeptala se Penelopé. Její výraz se nezměnil. Jedinou známkou, že dospěla k rozhodnutí bylo to, že znovu promluvila
„Na St. Louis,“ odpověděla jsem. A pak, než mi mohla položit další otázku, jsem se zeptala já jí: „Proč se jmenuje St. Louis? Protože jsme utečenci, jako ti Židé na tamté lodi?“
„Částečně.“
„Protože nás někdo pronásleduje? Protože nám nikdo nechce pomoct?“
„Částečně.“
Měla jsem chuť ji praštit. Než jsem to mohla udělat, zalapala po dechu a sevřela si hrdlo.
„Penelopé!“ zvolal kapitán a napůl vstal.
Podívala se na něj doširoka otevřenýma zelenýma očima. „Zase to zkoušejí.“
„Běž,“ nařídil jí kapitán.
„Ale holka“ „Postarám se o ni.“
Přikývla a zmizela.
Na můstku panovalo ticho, s výjimkou vzdáleného bzučení, které jsem nikde jinde na lodi neslyšela Možná, že se utápělo v neustálém hluku, mluvě a hudbě. Podívala jsem se na prázdný prostor, kde bývala Penelopé, a pak na kapitána Iyaseho.
„Kdo to je?“ zeptala jsem se.
„Nevím.“ Kapitán vstal. „V lodním deníku není. Myslím, že černý pasažér. Od samého začátku věděla, že možná nenajdeme planetu, na které bychom mohli přistát.“
Můj hlas zněl velice tiše. „Co s námi ale bude, jestli nemáme kam jít? Jestli pro nás není místo na Zemi ani mezi hvězdami?“
„To není problém vesmíru.“ Ukázal na obrazovku, na dvanáct kruhů. „Je to náš problém, a my ho musíme vyřešit.“
„Ale kdyby… kdybychom se vrátili na Zemi.“ Sotva jsem ta slova dokázala vyslovit. „Budou s námi muset něco udělat.“
Kapitán vypadal, jako by mě litoval a zároveň nedokázal pochopit, jak můžu být tak hloupá.
„Žádné dobré řešení neexistuje,“ prohlásil. „Ne na Zemi. S ohledem na dilataci času budeme pryč celá desetiletí. Situace se mezitím možná změní, ale zpátky nás nikdo chtít nebude.“
„No, nebudou mít jinou možnost,“ řekla jsem vzdorně. „Vždy existují jiné možnosti,“ nesouhlasil. „Existuje víc způsobů, jak se zbavit nepohodlných lidí.“ Přejel si palcem po spodním rtu. „Co se stalo s pasažéry St. Louis, když se vrátili do Evropy?“
Odvrátila jsem pohled.
„Byli zabiti,“ odpověděl si na vlastní otázku.
„Všichni ne,“ namítla jsem.
Usmál se, jako by na mě byl pyšný, že jsem si udělala domácí úkol. „Ne. Někteří unikli. Ale my jsme teď v zabíjení lidí lepší.“
„Tak proč teda nejsme mrtvi?“ zeptala jsem se.
Jeho úsměv pohasl. „Cítíme se teď kvůli tomu taky provinileji. Chtěli se nás zbavit, aniž by nás zabili. Pokud by to bylo možné.“
A kdyby nebylo? Nemusela jsem se ptát.
„Takže budeme pokračovat,“ konstatovala jsem. Měla jsem pocit, že procházím testem. A nepřipadalo mi, že bych jím procházela úspěšně. „Nakonec nějakou planetu najít musíme.“ Kapitán si povzdechl. „Opravdu bys měla přestat používat slovo musíme.“
„Ale“
Ukázal na displej. „Máme jich už za sebou šest. S každou další planetou, která nevyhoví podmínkám pro osídlení, se naše šance, že někdy najdeme svět, kde bychom mohli přistát, zmenšují.“
„Ne,“ nesouhlasila jsem. Zrovna minulý týden se mě Ava pokoušela napálit stejným matematickým trikem. „Takhle pravděpodobnost nefunguje. Každý hod mincí dává šanci padesát na padesát. I kdyby při sto hodech padla panna, pořád je to padesát na padesát, že při dalším hodu padne orel. Že bude další planeta dost dobrá.“
„Jestli ti při sto hodech mincí padne panna,“ poukázal kapitán Iyase, „jaká je pravděpodobnost, že je mince falešná? Že to vlastně nikdy nebylo padesát na padesát?“
„Nechápu, jak to myslíte.“ Zaslechla jsem ve svém hlase paniku a pevně jsem sevřela rty. V místnosti zavládlo ticho. Ze všech stran se na nás tlačila obrovská, smrtící prázdnota vesmíru.
„Musíme čelit realitě,“ řekl kapitán. „Musíš se rozhodnout.“
„Já?“ podivila jsem se. „Proč já? Mně je deseti“
„Tak to budeš muset být starší,“ prohlásil.
* * *
Toho rána, kdy jsme sestupovali k sedmé planetě, jsem se probudila zmatená a vystrašená. Když pro mě přišla máma, přetáhla jsem si přikrývku přes obličej.
„Necítíš se dobře?“ Sáhla mi na čelo. „Nechci, abys dnes přišla o večírek.“
„Půjdu na další,“ řekla jsem mrzutě.
Mámě zaškubalo obočím. „Další už možná nebude. Tohle by mohlo být ono. Počítačové projekce dávají téhle planetě šanci 79 %. Zatím nejvyšší!“
Ne o moc. První planeta měla šanci na úspěch 77 %. Všechny další se pohybovaly mezi 73 a 75 %. Všichni na lodi ta čísla dokázali recitovat zpaměti.
Jaká je pravděpodobnost, že je mince falešná?
„Mami?“ řekla jsem. „Co když je v tom, jak počítač vytváří projekce, nějaká chyba?“
„Jistěže není.“
„Dává to ale smysl, že ze šesti planet ani jedna –“
„Nikdo neříkal, že to bude snadné,“ přerušila mě máma pevným hlasem. „Ale nesmíme ztrácet naději. Když se budeme snažit, nový domov najdeme.“
„Ale“
„Možná by sis měla odpočinout. Podívej se na nějaká videa a uvidíme, jak se budeš cítit za pár hodin.“
Poprvé mě napadlo zamyslet se nad tím, proč jsou moji rodiče na lodi. Bylo zjevné, že ne všem utečencům bylo dovoleno nalodit se – bylo tady příliš málo dětí a příliš mnoho vědců. Moje máma byla profesorkou hudby a můj otec psycholog. Předpokládám, že psychology potřebovali, když jsme tady všichni uvěznění… ale copak nemohli najít nějakého, který by měl za manželku botaničku, systémovou analytičku nebo někoho jiného užitečného?
Místo toho vzali s sebou moji mámu, která nedokázala pomoct ani mně.
Zavrtala jsem se pod přikrývku a snažila se nepřemýšlet. Jenže moje mysl mě nechtěla nechat na pokoji. Pokaždé, když jsem odplula dost daleko směrem k spánku a uvolnila se, vtrhla dovnitř nějaká myšlenka, která mě z klidu zase vytrhla.
Tahle loď se jmenuje St. Louis z nějakého důvodu.
Mince je falešná.
Existuje víc než dvanáct planet.
Nakonec jsem odkopala přikrývku, bojovala jsem s ní tak dlouho, dokud neskončila v nesourodé hromadě na podlaze. Posadila jsem se, prsty zaťaté do matrace.
„Vím, že bys tady mohla být,“ vykřikla jsem. „Buď tady!“
A byla. Seděla v nohách mé postele, ruce složené v klíně. Její oči se zdály méně zářivě zelené, než když jsem ji viděla poprvé. Klidně je na mě upírala a čekala.
„Nebude vhodná, že?“ zeptala jsem se. „Sedmá planeta nebude obyvatelná.“
„Ne,“ potvrdila Penelopé. Mluvila s jistými obtížemi, polovina jejích úst se nepohybovala normálně. „Nebude.“
Kdesi na lodi lidé tancovali, pili a smáli se, hrála tam hlasitá hudba Tady, v tomhle malém obdélníkovém pokoji, bylo takové ticho, že jsem slyšela svůj dech.
Penelopé jsem dýchat neslyšela
„Žádné obyvatelné planety neexistují,“ prohlásila jsem. „Je to tak?“
„Na to nemůžu odpovědět. Mohly by.“ Zvedla ruku k ústům. Když ji zase spustila, měla na prstech krev. „Pomoz mi,“ požádala
„Nemůžu,“ řekla jsem. „Je to jenom sen. Musím se probudit.“
„Ano, musíš. Ale vzdoruješ tomu.“ Rty teď měla tmavé, hrnula se jí do nich krev. „Pomoz mi. Víš, proč tady jsem.“
Měla pravdu. Věděla jsem to.
Děti vždycky věří, že jsou středobodem každého příběhu.
Někdy jsou.
To tobě se ty rudé vlasy líbily.
Já jsem vytvořila Penelopé a udělala z ní zrzku.
Tak to budeš muset být starší.
Mohla bych. Protože jsem bývala starší.
Až vyrostu, bude ze mě programátor virtuální reality.
Ano. Bude.
„Celá tahle loď… my všichni… je to jenom virtuální realita“ Nečekala jsem na její přikývnutí. „To já jsem ji vytvořila A teď jsem v ní uvězněná.“
„Vytvořilo ji mnoho lidí,“ opravila mě Penelopé. „Ty jsi byla jedním z nich.“
Promnula jsem v dlaních noční košili. Byla růžová a levandulová, lemovaná volánky. Na dotek byla měkká a velmi reálná. „Probuď mě. Ihned mě probuď!“
„Snažila jsem se,“ řekla „Řekla jsi mi, abych tě probudila, pokud prvních šest planet nebude obyvatelných. Jenže ty ses probudit nechtěla“
„Proč ne?“
„Líbí se ti program, který jsi pomáhala navrhovat. Nechceš ho opustit.“ Zvedla obě ruce k ústům. Mezi prsty jí prosákla krev. „Takže se mě místo toho pokoušíš zabít.“
Místnost kolem mě – se strohými obrysy mé postele, stolu a kostky s oblečením – se rozmazala Spatřila jsem skrze ni obrysy mnoha a mnoha kryogenních komor rozmístěných v spirálových geometrických vzorech – to aby nevypadaly jako rakve, pomyslela jsem si kdysi. Teď už jsem se neslyšela dýchat. Všude bylo ticho, jako ve vesmíru, jako ve spánku.
Jako po smrti.
Přelud se zachvěl a já se vrátila do světa, který jsem vytvořila. Můj pokoj kolem mě byl pevný a čistý, ve vzduchu se pořád vznášela teplá vůně zázvorových sušenek.
Pro mysl není zdravé, aby zůstávala takhle dlouho nečinná. Potřebujeme program, který bude poskytovat stimuly. Takový, který bude zapadat do toho, co spáči vědí o své situaci.
Tohle mi řekl muž s tmavou pokožkou a bílými vlasy. Snažil se znít nadějně.
Řady kryonických komor, spící těla, nehybná a zmrzlá. Ti lidé ale věděli, že se řítí vesmírem. A ve snu se jejich končetiny pohybovaly a uši slyšely hudbu.
Penelopé vykřikla a já se vrátila do přítomnosti – do snu, ve kterém jsem byla uvelebená. Do snu, do kterého ona nepatřila Na rozdíl od nás ostatních, ona nebyla spícím tělem na lodi. Byla simulací, která mimo tento program neexistovala.
A někdo se ji snažil vytlačit pryč.
Krev jí začala kapat i z nosu a prosakovat zpod nehtů. Člověk by se svíjel bolestí a panikou. Ona ale – když jsem teď věděla, kým je – tam jenom zpříma seděla a dívala se na mě, zatímco jí z kůže odkapávala krev na moje prostěradlo.
„Věděla jsem, že možná žádné planety neexistují,“ pronesla jsem. „Pomohla jsem napsat program pro lodní virtuální realitu, ale musela jsem mít podezření, že nemáme kam jít. Proto jsem tam dopsala tebe.“
„Správně,“ řekla s ústy plnými krve.
„Jsi podprogram,“ pokračovala jsem, „a já tě vytvořila. Jestli jsi věděla, že bych mohla být vtažena do vlastního programu, bylo to proto, že jsem to věděla já. Vytvořila jsem tě tak, abys mě dokázala přinutit k probuzení, i proti mé vůli.“
„Pokusila jsem se,“ přiznala
„Takže to nejsem já, kdo ti v tom brání. A stejně tak to nejsem já, kdo se tě snaží zabít.“
Zavrtěla hlavou. „Musíš to být ty. Na téhle lodi není nikdo další, kdo by si uvědomoval, že se nacházíte v simulaci.“
„Nejsem to já.“ Zhluboka jsem se nadechla a pokusila se znít víc jako dospělá. „Někdo další, jeden z ostatních programátorů, se musel dozvědět, co jsem udělala A tak vytvořil další podprogram, aby tě zastavil.“
Uvažovala o tom a krev jí dál kapala do klína „Ano. To zní pravděpodobně.“
A teď jsem tady byla uvězněná s tím druhým podprogramem. Který chodil kolem, jako Penelopé, v přestrojení za pasažéra lodi.
Je tady uvězněný stejně jako my ostatní, ale není to člověk. Nehledá domov. Je to jediná osoba na celé lodi, která je spokojená s tím, že navěky poletí vesmírem.
A postará se o to, abychom tak letěli všichni, tím, že mi zabrání probudit se.
Snažila jsem se vymyslet něco, na co bych se mohla zeptat, na nějakou stopu, kterou by mi Penelopé mohla dát, aby mi pomohla zjistit, kdo ji zabíjí. Kdo další je součástí programu a nikoliv simulací spící lidské mysli.
Než jsem to ale mohla udělat, Penelopé vydala dávivý zvuk a zaťala si prsty do krku. Pak se sesypala na hromádku v nohách mé postele.
Očekávala jsem, že její tělo zmizí, ale zůstalo tam jen tak ležet. Nebylo už funkční.
Vylezla jsem z postele a pečlivě se při tom vyhýbala zakrváceným částem matrace. Pak jsem zamířila na večírek.
* * *
Dnešní večírek mi připadal hlučnější než všechny předchozí, hudba přímo rozechvívala vzduch, zalézala mi pod kůži a do krve. Chtělo se mi tančit, tančit a tančit, dokud bych nebyla tak vyčerpaná, že už by se mi nechtělo vůbec nic, jenom spát.
Naspala jsem toho už ale dost. My všichni.
Věděla jsem, proč pořádáme večírky. Protože tohle nebyl skutečný život, tahle loď nebyla naším domovem. Jsme lidé. Potřebujeme zemi pod nohama a obzor, ke kterému bychom mohli hledět.
Jenže jsme nic z toho neměli, a nikdy mít nebudeme, a ani všechna hudba a pití na světě nedokázaly utopit naše povědomí o tom, kde se nacházíme.
Ani virtuální realita nás hluboko v srdci nepřiměla uvěřit, že jsme doma.
Na večírku byli úplně všichni, ale Avu jsem najít nedokázala Obvykle na mě čekala v koutku nedaleko kuchyně, kde jsme mohly jako první zahlédnout servírované lahůdky. Dnes tam nebyla.
Vzala jsem si misku jahod politých čokoládou, proplétala jsem se davem a hledala Avu. Lidé kolem mě pořvávali, tančili a pili, jejich těla a obličeje byly stejně skutečné jako jejich smích. Zkoušela jsem je nechat všechny zmizet, přimhouřit oči a podívat se skrz ně, abych si připomněla, že všechna tahle tančící těla ve skutečnosti spí v zapečetěných boxech.
Nefungovalo to. Rozdrtila jsem mezi zuby jahodu a ústa mi zaplavila sladkokyselá chuť. I já jsem byla uvězněná uvnitř programu. Jestli jsem měla ten podprogram najít, musela jsem to udělat uvnitř této reality.
Dvakrát jsem obešla kolem dokola celou místnost a začínala jsem už panikařit, když jsem zaslechla Avin nosový rozkazovačný hlas: Otočila jsem se a zamířila za tím zvukem.
A ona tam byla, v červených nazdobených šatech, její silueta se rýsovala proti výhledové obrazovce. Vedle ní stáli moje máma a kapitán, každý po jednom boku. Za nimi jasně, ostře a bezcitně zářily hvězdy.
„Vyrostla jsi,“ přivítala mě máma.
Měla jsem oči ve stejné výšce jako ona Podívala jsem se dolů na svoje dlouhé skvrnité prsty, na vzdálenost, která mě dělila od podlahy, a ucítila jsem bodnutí.
Bude se mi po roli dítěte stýskat.
„Potřebuji teď být dospělá,“ řekla jsem a máma s kapitánem přikývli.
Ava si založila ruce na hradí a zamračila se na mě. „To není fér,“ prohlásila „S kým si teď budu hrát?“
„Nepotřebuješ si hrát,“ namítla jsem. „Nejsi Skutečná.“
Ava si odfrkla „Jsem stejně skutečná jako ty.“
No, na tom něco bylo.
Vystrčila bradu a zlostně na mě hleděla Kapitán se na mě usmál – jinak, než jak se na mě usmíval, když jsem byla dítětem, dolíčky se mu prohloubily, přimhouřil jedno oko. Máma trpělivě čekala se sepjatýma rukama.
Zasáhlo mě, jak velice jsou nereální. Všechno to byla stvoření ze snů.
Jeden z nich ale nepocházel z mého snu. A…
Když mi to došlo, sevřel se mi žaludek.
Nebyl to ten, kdo jsem si myslela
„Ji se teď probudím,“ oznámila jsem. „Nemůžete mi v tom zabránit.“
Všichni na mě hleděli, bez překvapení a bez mrkání.
Zvedla jsem misku s jahodami a rozmlátila ji své mámě o hlavu.
* * *
Když jsem otevřela oči, žádná hudba nehrála Na lodi bylo skoro úplné ticho. Po několika vteřinách naslouchání jsem dokázala rozeznat tichoučké bzučení, tišší než můj dech.
Ležela jsem v jakési krabici, ale víko bylo odklopené a elektrody odpojené. Na kůži mi zanechaly lepivá svědivá kolečka Podrbala jsem se na jednom z nich, a pak jsem vylezla ze své kryogenní komory.
Bolel mě bok, a když jsem se rozhlédla, luplo mi v krku. Komory byly rozmístěny v geometrických vzorech, jak jsem si pamatovala, ale víka byla neprůhledná, takže jsem nemohla vidět lidi uvnitř. Bylo to, jako by neexistovali, jako by na nich nezáleželo. Lidé bez obličejů a bez budoucnosti.
Byla jsem jediná, kdo byl na celé obrovské lodi vzhůru, a nebyla jsem si jistá, jestli na tom vůbec záleží.
Prošla jsem mezi kryogenními komorami a chodbou k lodnímu můstku. Jak jsem tak šla, můj krok nabýval na jistotě, vzpomínky se mi vracely. Nevinná dívka, kterou jsem pro sebe naprogramovala, se víc a víc vzdalovala.
Ale ona se vrátí. Alespoň jsem v to doufala Až udělám tohle jedině rozhodnutí, vrátím se zpátky do programu a sen začne nanovo.
Teď jsem ale musela čelit realitě.
Ze všeho nejdřív jsem vyhledala podprogram, který mě udržoval ve spánku. Nebylo to těžké, když jsem teď věděla, že tam je. Vytáhla jsem ho ze systému, zaváhala a pak jsem zmáčkla klávesu, na které nebylo napsáno smazat.
Vzduch se zachvěl a moje máma seděla vedle mě, jakoby na židli, i když v místnosti byla jenom jedna židle a na té jsem seděla já.
„Omlouvám se, že jsem tě uhodila,“ řekla jsem. „Musela jsem.“
Usmála se. „Odpouštím ti. Samozřejmě, že ti odpouštím.“
Máma, jakou by si přálo každé dítě. Já ten program ale navrhla jako dospělá.
Pro dospělého nebyl dokonalou mámou někdo, kdo mě nechal dělat, co jsem chtěla Pít šampaňské, slavit až do půlnoci, vynechávat školu a nechat se odměňovat sušenkami.
Takový rodič byl vytvořený pro dítě.
„Ale přemýšlej,“ vybídla mě máma „Přemýšlej o tom, co děláš. Chci pro tebe jen to nejlepší.“
„Je pro mě nejlepší nemít na vybranou?“
„Nikdo z nás neměl na vybranou.“ Položila mi ruku na zápěstí. Nebyly jsme ve virtuální realitě, takže jsem její dotek necítila Nezaznamenala jsem na kůži ani nejmenší záchvěv vzduchu. „Vstoupila jsi na tuhle loď na Zemi. Vytvořila jsi celou umělou realitu. Proč bys to byla dělala, pokud ne proto, že jsi věděla, že musíš odejít?“
„Lidé nastupovali na lodě i předtím,“ namítla jsem. „I když neměli kam jít.“
„Nemůžeme se vrátit,“ řekla máma „Postavili jsme tuhle loď, abychom unikli.“
„Ne,“ nesouhlasila jsem. „Nemyslím si, že jsme ji postavili my.“ Povytáhla obočí a já se zhluboka nadechla „Myslím, že tuhle loď postavil někdo jiný. Aby se nás zbavil.“
„To je praštěné,“ řekla „Máš podivné představy.“
„Tebe si nepředstavuji. Někdo tě vytvořil, abys mi zabránila probudit se. Protože nikdo z nás se nikdy neměl probudit.“
Věděli, že žádné planety neexistují, a stejně nás poslali pryč. Loď plnou snílků, plujících navěky vesmírem. Neměli jsme kam jít, a teď jsme ani nikam chodit nepotřebovali. Mohli jsme snít donekonečna, daleko od lidí, kteří nás ve svém světě nechtěli.
Nedokázali naše snící mysli přimět uvěřit, že jsme doma, nebo že vůbec nějaký domov máme, že míříme k nějakému určitému bezpečnému cíli. Dokázali nás ale přimět uvěřit, že máme šanci. Že jednoho dne, někde, přistaneme na pevné zemi.
Možná si mysleli, že jsou milosrdní.
Musela jsem mít nějaké podezření, jinak bych nevytvořila Penelopé.
A někdo jiný musel vědět, že mám podezření.
Proto mi dali mou mámu, aby mě udrželi ve snu.
„Je mi líto,“ prohlásila jsem. „Ani si nevzpomínám, jaká jsi byla doopravdy.“
Otevřela ústa Stiskla jsem tlačítko smazat a ona zmizela
„Penelopé,“ řekla jsem.
Hlas počítače byl chladný a monotónní. „Tento program byl ukončen.“
Loď mi připadala obrovská a studená, rozpínala se všude kolem mě. Byla tak velká, vezla tolik lidí. Přesto jsme byli jenom špetkou ve vesmíru.
Jak lákavé to muselo být. Tolik prostoru, rozlehlého a nekonečného, pro lidi, kterým na Zemi žádné místo nepatřilo. Kdybychom tak jenom dokázali najít nějaké jiné místo, kam jít –
Kdyby tak to místo bylo daleko.
Přihlásila jsem se k navigačnímu kurzu lodi a našla je tam. Šest zbývajících planet, a pak dalších dvanáct. A po nich dalších dvanáct.
Mohli jsme hledat věčně, plout vesmírem. Nebyli bychom pro nikoho problém.
Dokonce ani sami pro sebe.
Ve svých myslích bychom tančili a smáli se, dokud by podpora života tiše neselhala. Možná bychom si ani nevšimli, kdy k tomu došlo. Možná bychom snili navždycky.
Natáhla jsem se k obrazovce, abych svým zkrouceným skvrnitým prstem přejela přes nákres, a teprve v tu chvíli jsem si všimla záhlaví.
Navigační schéma lodi Naděje-72.
Nemohla jsem se nadechnout.
Tahle loď se nakonec nejmenovala St. Louis.
Jmenovala se Naděje, protože to bylo to, co se nám snažili prodat. Naděje byla tím, co nás dostalo na loď kroužící donekonečna vesmírem, kde na nás nikdo ze Země nemusel myslet.
Naděje-72. Kolik lodí jako tahle vlastně existovalo?
Při tom pomyšlení jsem ucukla. Dokázala jsem přemýšlet jenom o téhle lodi. Kterou jsem já, ve svém programu, pojmenovala St. Louis.
Protože St. Louis se vrátila.
Když jsem ten program vytvářela, věděla jsem, jakou volbu budu muset nakonec udělat.
* * *
K přenastavení navigace stačilo zmáčknout několik kláves. Ani se mi při tom netřásly prsty.
Další půlhodinu mi zabralo vytvořit znovu svůj podprogram. Když jsem byla hotová, na místě, kde předtím seděla moje máma, teď seděla Penelopé, štíhlé ruce měla složené v klíně.
„Probuď mě, až se dostaneme na oběžnou dráhu Země,“ nařídila jsem.
„Nebudeš se chtít probudit.“
„Stejně to udělej.“
Nepřikývla. Jenže ani nemusela.
Když jsem za sebou zavírala poklop kryogenní komory, zaslechla jsem, jak bzučení kolem mě zrychlilo a nabralo na hlasitosti. Ucítila jsem silný tah, když loď začala zpomalovat, aby změnila kurz.
Pak se mi mysl zamlžila a já uslyšela vzdálenou hudbu.
Zatímco mi poklop ukrajoval z výhledu na vesmír, mé rty se zvedly v úsměvu. Zavířil kolem mě kryogenní vzduch, mé sny mě vtáhly hlouběji a všude kolem mě se znovu probudila k životu loď.
¨
Poprvé vydáno v časopise Asimov’s SF v květnu roku 2017.
Přeložil Ludovít Plata