NuTay každý den pozoroval hvězdolet ze své chatrče, kde prodával sačine a sladký čai poutníkům na jejich cestě ke hvězdám. S jeho potomkem Satlyt vypalovali nekonečnou zásobu keramických šálků vyráběných z hlíny pocházející z rozlehlé přístavní pláně. NuTay byl stejně jako všichni prodavači z chatrčí obklopujících polní cestu dunyšarem, tím beze světa – odsouzeným k doživotnímu výhledu na jednolitý hnědý obzor, i když nyní již mírně zvlněný, aby jeho zrakům nabídl alespoň pár písečných dun. Jeho prokletím byl rovněž věčný výhled na vzdálený hvězdolet, jenž vyplouval na rozkolísané vlny času a existence samotné – alespoň tak mu to říkali poutníci – rok co rok.
Hvězdolet. Obloha Oblouky dun. Planina u přístavu. Znal jen tohle, nic víc.
* * *
Hvězdolet občas vypadal jako mohutný chrám tyčící se k nebi. Všichni ti věční poutníci, kteří byli jeho zákazníky, se řadili, aby mohli vstoupit do jeho posvátných chodeb, které je vedly tkanivem stvořeným samotnými bohy.
NuTay a Satlyt uvnitř hvězdoletu nikdy nebyli.
* * *
Když dal NuTay poutníkům čai zadarmo, občas mu na svých náramcích ukázali vize jiných světů, rozhazovali je do vzduchu jako hrsti digitálních plev, které se zformovaly do zářících koulí, fantomových kuliček napodobujících provzdušněné kapky rosy, jež se po celé věky shlukovaly na ohnivých vláknech Galaxie. Poutníci pak mávli navyklými gesty ve vzduchu a koule se zavlnily, přiblížily obraz a proměňovaly se – zvětšovaly se tak dlouho, dokud na jejich oblinách nezačaly pableskoval světy, dokud se města na nich netřpytila v bezpočtu sluncí a měsíců. NuTay všechno mlčky sledoval, neschopen odtrhnout zrak.
Jednou se ho Satlyt, který mával malým podomácku vyrobeným nožem, zeptal, jestli by nechtěl nějakého osamělého poutníka zahnat do odlehlého kouta a vzít mu náramek nebo datové žetony. Tehdy NuTay uhodil Satlyt tak silně, že mu na tváři zůstal růžový otisk dlaně.
NuTay věděl, že Satlyt by nikdy nikomu neublížil, že chtěl jen svému mabovi nabídnout příležitost prohlédnout si obrázky jiných světů bez podplácení poutníků.
Když NuTay chvilku po té facce sáhl Satlyt na tvář, byla jeho pokožka horká potlačovaným vztekem a snad i studem.
* * *
Občas hvězdolet připomínal monolitické střepy z černého skla třpytící se na slunci, pečlivě poskládané tak, aby působily krásně a děsivě zároveň.
Některé hvězdolety tu a tam měnily tvar. Střepy, které je tvořily, se pomalu přesouvaly do odlišné kombinace tvarů, s hlasitým sténáním, které znělo jako vichřice ženoucí se mezi dunami a rozlévající se na planině. Když se hvězdolet rozložil a znovu složil, střepy z černého skla už nepřipomínal.
Někdy, když se hvězdolet při změně tvaru přeskládával, působil najednou i přes svou velikost křehkým dojmem, jako origami z černého papíru, které na planinu položila boží ruka.
NuTay kdysi viděl skutečný papírový hvězdolet, který zanechal jeden z poutníků na jeho nahrubo otesané lavici. Poutník mu prozradil i jeho označení: origami. Ale ten papír byl světle fialový, ne černý.
* * *
Světem, o který se NuTay zajímal nejvíc, byla samozřejmě Země. Ta, ze které původně vzešli všichni džinové všech národů v Galaxii, kteří si prostřednictví své krve šeptem předávali vzpomínky na prvního člověka tak, aby stále vypadali víceméně stejně bez ohledu na to, na kterém světě se narodili.
„NuTay, Země je tak přeplněná, že si to ani nedokážeš představit,“ svěřil se mu jeden z poutníků a obsáhl rukama hnědý obzor, který NuTay tak důvěrně znal. „Jen si to představ,“ pokračoval poutník. „Národy tam plodily své potomky ještě před vznikem lodí. Dříve, než se kterýkoli z nich vydal k jakékoli jiné hvězdě než Slunce. Tahle planeta, tvá planeta, je stanice, ne?“
NuTay potom poutníkovi připomněl, že tohle ve skutečnosti není jeho planeta, protože nejde o místo určené pro národy, ale o přístav, ve kterém národy pouze odpočívají na svých cestách vesmírem. Dunyšarové neměli žádnou planetu, žádnou kulturu, kterou by následovali, žádný národ.
„Hm, víš, že na tom vlastně nesejde,“ namítl poutník, ale NuTay věděl, že tomu tak není, a pocítil Onu důvěrně známou lehkou bolest rozlévající se v hrudi. Byl ale přesvědčen, že by poutník netušil, jaké to je, a tak mlčel a dále naslouchal jeho slovům. „Jestli je tahle planeta přístav, pak je Země prvním městem ve vesmíru – Babal, kafín-walla Nelíbila by se ti. Řekl bych, že by tam pro tebe nebylo mezi tolika lidmi dost vzduchu, pokud bys se tam vypravil z téhle planety s tak ohromným množstvím volného prostoru.“
Tehdy NuTay poutníkovi řekl, že zaslechl, že jsou na Zemi tisíce různých světů, protože planeta má skloněnou osu a atmosféru, díky níž je její povrch vykreslen v tisících různých odstínů, jak se Země otáčí kolem prvního Slunce.
„Méně než tisíc, a není to jediný svět obsahující jiné světy,“ vysvětloval mu poutník, který se pod maskou rozesmál. „Ale podívej,“ poutník zvedl ruku a rozhodil vizi do vzduchu, aby vytvořil obraz hnědého obzoru a zvlněných dun. „Vidíš? Stejné jako tady.“ NuTay se zahleděl na duny a užasl, že něco takového může existovat i na Zemi. „Kazak-istan,“ vysvětlil mu poutník a název toho místa zněl NuTay v mysli jako studené kapky deště, které se rozprostíraly do vlnek přetékajících přes jeho lebku. Díky tomu měl z okolních zvlněných dun, které míval na očích po celé dlouhé dny, lepší pocit. O trochu lepší.
Tak to tu chodilo. Poutníci rozhazovali útržky z celé Galaxie a NuTay si v paměti uchovával ty pozemské. Byl na nich hnědý obzor, modrý obzor, zelený obzor, červený obzor, šedý obzor.
* * *
Když hvězdolet odlétal, celá planina přístavu ožila výstrahami, sirény houkaly nad kilometry holé hlíny a jejich zvuk se odrážel od vlnitých střech prodejních chatrčí a stanů. NuTay a Satlyt přestali pracovat a dívali se, i když měli zákazníky, protože i ti se otáčeli, aby se také podívali.
Když jste sledovali odlet hvězdoletu, spatřili jste otvor provlečený realitou. A takový pohled se neomrzel nikomu. Jeho světlomety se třpytily, začal se měnit, jak skládal své díly, dokud se neozvala hromová rána, jež se přehnala přes planinu, a dokud nevznikly zářící kupovité mraky, které se po krajině rozvalily směrem od plavidla.
Záblesk světla jako tlesknutí neviditelné ruky a mraky se po necelé minutě rozplynuly a zbyla po nich dokonalá černá koule na místě, kde předtím hvězdolet stál. Pokud byste se podívali na tu kouli, která byla viditelná jen částečně, když vystupovala ze země jako dokonalá gigantická bublina nicoty, rozbolely by vás z toho oči, protože v tom zakřivení nebylo viditelné vůbec nic. Na omamný okamžik se zvedl prudký zraňující vítr, který vrhal prach na prodejní chatrče a vytvářel vír hedvábných závojů nad planinou a kolem koule. Plechové střechy chatrčí drnčely, koně ve stájích dupali a vzduch rozčísl třaskavý zvuk. Samotný vzduch se rozvibroval, jako by byl křehký, rozezvučel se v melodii té polokoule nulové dimenze zanořené do obzoru, onoho zbytnělého opaku východu slunce.
V dalším okamžiku se koule rozplynula za hromové rány uvolněné atmosféry a na místě, kde stál hvězdolet, zbyla jen prázdná plocha.
O pár dní později ke stejnému úkazu došlo v opačném pořadí a hvězdolet byl zpět, když se po cestě na jinůu planetu vrátil s novými pasažéry. Jakmile se vrátil, pára z jeho megastruktur vytvořila chomáče mraků, které visely nad planinou celou řadu dní, dokud se spolu se svými stíny nerozplynuly ve zvlněné krajině.
* * *
Satlyt, který byl mladším dunyšarem, pracoval některé dny ve stáncích, ale prováděl i namáhavější provozní práce kolem přístavu, jako bylo čištění toalet nebo pomoc posádkám hvězdoletů při základní údržbě. Každý východ slunce NuTay sledoval, jak Satlyt odjíždí ze stánku na terénní motorce, vlasy černé jako vesmír se mu vlnily ve větru. Vrčící motorka kreslila po planině prašnou čáru táhnoucí se k řetězu světel v dálce. V těch místech se vyhříval ve slunečním světle hvězdolet – v docích, kde poutníci doplňovali palivo, zpracovávali suroviny a žili své životy mezi světy. Terénní motocykly plašily stáda koní, která poté pobíhala po planině kolem přístavu. Ten pohled přinášel slábnoucím kostem NuTay klid.
Také NuTay dříve pracoval v docích, když byl mladší a pohyblivější. Měl rád ty davy lidí, rajské sbory odrážející se v ozvěnách pod klenutými stropy, vrzání bot na podlaze, na kterých zůstávaly stopy, jež bylo nutno vytřít, řvavé a pestrobarevné holografické neonové reklamy barů, klubů, restaurací a obchodů provozovaných roboty, nebo odborný personál poutníků, jenž se vyměňoval s každým příletem a odletem hvězdoletu, a který nemusel trvale žít na téhle planetě tak jako dunyšarové. Teď už se pro něj doky proměnily v pouhou vzpomínku. NuTay zůstával v chatrči, neschopen zvládnout příliš mnoho těžké práce.
Ti, kteří své životy strávili na planetě příletů a odletů, postupem času každým dnem a každou nocí hubli a křehli. Džinové dunyšarů vtiskli své tělesné schránky do formy pozemšťanů, avšak na světě se slabší gravitací než na Zemi.
* * *
NuTay vařil svůj čai z listů pěstovaných v tiskovém stanu za pomoci bazarového skriptu pro zrychlené mikroklima – tohle vybavení se zde nastřádalo vyřazením z hvězdoletů během několika staletí. NuTay je získal v přístavních obchodech s haraburdím výměnou za žár těl a okamžiky plné doteků, protože dunyšarové nebyli nikdy osamoceni a společnost při směnách zboží byla obvykle (většinou) prospěšná pro navazování přátelství.
NuTay v tiskovém stanu meditoval, ve vegetačním období v něm bylo mlhavo a vlhko. Když jeho tělo laskaly vlhké zelené lístky a ve vzduchu se vznášely exoticky sladké vůně cizokrajné flóry, mohl se zavřenýma očima předstírat, že je na Zemi, odkud pocházel čai, národy i všechno ostatní. Po každém dokončení cyklu, kdy mikroklima lístky upražilo na hromady hnědé řezanky připravené k zalití, vyfoukl stan páru jako jedna z jeho konvic, a onen hvizd symbolizoval tichý smutek za smrt všech rostlin ve stanu. Až do dalšího cyklu.
Na tkanině stanu byl zvenčí velkými písmeny vyveden nápis Darjeeling v angličtině a nagarštině. Název místa, jak mu objasnil jeden poutník.
Když byl Satlyt mladší, zeptal se NuTay, jestli by dunyšarové dokázali vyrobit obří tiskový stan velký jako samotný přístav a vypěstovat pod ním obrovský les rostlin a stromů jako na Zemi nebo na jiných planetách. NuTay věděl, že takové myšlenky by dunyšara neměly vůbec napadat, a nikam by nevedly. Ale odpověděl jen, že neví.
Hvězdný svit byl pro přípravu snazší, dělal se z původních hub pěstovaných na výkalech.
* * *
Někdy, když se stmívalo a druhé slunce vrhající poslední paprsky na kopce dun zmodralo, nebo když hvězdolet vypustil mlhu, která ovíjela jeho kovové věže, vypadal hvězdolet jako nějaké rozlehlé a vzdálené město. Stejné, jaká byla vidět ve vizích jiných světů – blikající svítící věže, které dávaly temnotě tvar, obrysy prožívaných životů.
Hvězdolet samozřejmě byl městem. Převážel lidi po Galaxii do dalších měst, která se nepohybovala v čase a existenci.
Tady na planetě odletů a příletů ovšem žádná jiná města nebyla Pokud byste se vypravili za obzor, jako to jednou zkusil NuTay, nalezli byste jen další planiny přístavů poseté prázdnotou, světly, prodejními chatrčemi a obrovské kruhové planiny s dalšími hvězdolety v jejich středech, Nebo vysoké kupovité hřbety, které byly ve skutečnosti haldami navážky nahromaděnými po staletí mezihvězdných zastávek, a demontované hvězdolety na hřbitovech, po nichž se hemžili mrchožrouti. Někteří dunyšarové se v těch mrtvých hvězdoletech odvážili usadit, ale bylo o nich známo, že jsou nestabilní a nebezpečné a že způsobují takové mutace džinů, že se v nich rodili příbuzní, kteří se lidem příliš nepodobali. Jestli to byla pravda, NuTay takové lidi nikdy neviděl, protože se nejspíš uzavřeli sami do sebe nebo vymřeli.
NuTay slyšel, že pokud byste šli dost daleko, mohli jste spatřit planiny s hvězdolety tak obrovskými, že dosahovaly až k oblakům. Tyčily se k samotné obloze a dokázaly vás dopravit na planety na samém okraji Galaxie, odkud byla vidět prázdnota mezi touto galaxií a tou sousední – v níž slunce připomínala spirálu z drahokamů.
* * *
Kdysi se jeden poutník, který NuTay věnoval origami hvězdoletu, po pár měsících nebo letech do jeho stánku vrátil. NuTay to došlo, až když zase odešel, protože měl nasazené ochranné brýle a vzduchový filtr. Nechal mu tam ale další malé papírové origami – koně, tentokrát z bílého papíru.
Hodně dunyšarů používalo koně k energeticky nenáročné přepravě nebo jako společníky. Dorazili sem před mnoha staletími jako zmrazení tekutí džinové z líhně v jednom hvězdoletu. NuTay bylo pět, když si poprvé uvědomil, že koně, stejně jako lidé, nejsou ze světa, ve kterém teď žili. Kupodivu mu, když to poprvé zjistil, ono pochopení vehnalo slzy do očí.
* * *
Některé hvězdolety připomínaly spíše obrovské živé bytosti odpočívající mezi jednotlivými výpravami, které se v noci potily, řičely a od nichž stoupala pára.
Tak tomu ostatně v určitém smyslu bylo. Hluboko v jejich nitru se skrýval zbytkový život – pozůstatek bytostí žijících v pradávné minulosti na planetě příletů a odletů. Což byl ostatně důvod umístění této křižovatky v prostoru. Kdysi tu byly objeveny exotechnologie, dávno předtím, než se NuTay nebo kterýkoli jiný dunyšar narodili. Pozůstatky z dob, kdy tahle planeta byla světem, na kterém živé bytosti těžily z jiných světů. Dunyšarové neměli do těchto míst – mimozemských ruin, kde se shromáždili horníci, archeologové a další poutníci z celé Galaxie povolen přístup. NuTay, stejně jako většina dunyšarů, se nezajímal o zóny ani trosky neznámé civilizace pohřbené pod hlínou tohoto kdysi osídleného světa Zajímal se jen o živé civilizace osídlující Galaxii, která byla navždy mimo jeho dosah.
Na krátkých výletech, kdy měl Satlyt přivázaného na zádech ještě jako mimino s milou tvářičkou, NuTay obhlédl obvod jednoho z dolů v uctivé vzdálenosti jednoho kilometru. Reflektory prořezávaly noc svou bílou sluneční září, která klouzala po mohutné černé zdi místy pokryté blikajícími světly. Temnotou se rozléhalo hučení v zemi a hřmění ženoucí se po pláni od silných motorů, které byly používány k odkrývání hluboko pohřbených trosek a k těžbě surovin, jež v nich byly ukryty.
Jeho kůň, robustní Černá klisna, které dal její předchozí majitel správce stájí – jméno Pacho, byla i v takové vzdálenosti od zóny neobvykle neklidná. NuTay si představoval, jak skrze černé stěny prosakují duchové dávného světa a pronikají do končetin a plic jemu i bublajícímu, milému dětskému pasažérovi na jeho zádech.
NuTay prchal pryč, jak nejrychleji dovedl. Pacho pošla o několik týdnů později, asi byla starší, než mu správce stájí tvrdil. Ale NuTay to dával za vinu zóně. Několik dalších měsíců natíral Satlyt mastmi a děsil se rána, kdy nejde svého potomka mrtvého kvůli pomstychtivým duchům z dávno mrtvého světa, kteří se skrývali pod nánosy času této planety.
Za to, že Satlyt přežil, děkoval NuTay hvězdám, zejména Slunci, které neobklopovali žádní duchové.
* * *
Satlyt se NuTay jednou zeptal, kde se tu vzal a kdo byli jeho příbuzní. NuTay na tenhle den čekal a měl pro své dítě, kterému v té době bylo deset, připravené odpovědi. Seděli ve večerním světle před svou chatrčí a NuTay mával solární lucernou, dokud se nerozsvítila.
Já jsem novodžin dunyšar, Satlyt, řekl svému dítěti. To znamená, že nemám mabu, vůbec žádné rodiče.
Satlyt se zeptal proč, oči vytřeštěné hrůzou z té představy.
Poslouchej. Spoustu… džinů sem před mnoha lety přivezli zmrazených. Učil jsem tě, že dva lidští džinové společným šepotem stvoří nového člověka Někteří lidé své džiny sdílejí v malých vajíčkách ve svém břiše a jiní je sdílejí v kapalině, kterou mají uschovanou mezi nohama Dva lidé z nějakého světa, o kterém nic nevím, uložili své džiny do vajíček a kapaliny, aby je sem národy mohly přivézt zmrazené a tady z nich vytvořit nové lidi, kteří zde měli pracovat a poskytovat útěchu poutníkům cestujícím ke hvězdám. Ti noví lidé jsme my – dunyšarové. Existuje tady i hodně starodžinů dunyšarů, kteří mají rodiče a prarodiče a tak dále – první z jejich pra-příbuzných se před dávnými časy narodili náhradníkům. Chápeš to, ne?
Satlyt přikývl, ale možná tomu úplně nerozuměl.
Jsem novodžin; první osoba, kterou moji džinové stvořili na téhle planetě odletů a příletů. Narodil jsem se přímo tady. NuTay se odmlčel a ukázal na vzdálená světla dromů. V dětské líhni, kde nás, novodžiny, náhradníci poutníků živí a nechávají růst devět měsíců, když je v přístavech nedostatek lidí. Za to výměnou získávají značné výhody od národů z jiných světů, které tyto přístavy používají.
Kdo tě naučil mluvit? Kdo tě naučil všechno to, co víš? zeptal se Satlyt.
Dunyšarové, čota potomku! Oni svým vždycky pomáhají. Učili mě všichni lidé v těchhle chatrčích. Není na tom nic složitého. Tři sourozenci, kteří mě vychovávali a učili během mého dětství a mládí, kteří – ať je jim země lehká – už všichni zemřeli. Tahle planeta je pro lidi moc lehká na to, aby tu vydrželi žít tak dlouho jako na Zemi a na dalších obyvatelných planetách.
Spal jsi s těmi třemi sourozenci tak, aby mě džinové šepotem přivedli na svět?
Ne, ne! Ne, byli jako moji rodiče, to bych nemohl. Spal jsem s někým jiným, když jsem dospěl. Jeho jméno bylo Farweh. Farweh, jak říkám, tvůj druhý maba. Mám tě s ním, čota potomku.
Je taky mrtvý?
NuTay se sotva znatelně usmál. Nevím, Satlyt. Odletěl hvězdoletem.
Jak? Byl snad poutník?
Ne, vyrostl přímo tady, byl novodžin jako já. Měl dlouhé černé vlasy stejně jako ty a taky ty samé červené tváře. Byli jsme jako živí a zdraví džinové kousáním do kůže ohlašující krásu těla, které jsme vytvářeli.
Satlyt plácl NuTay přes ruku a vyplázl na něj jazyk.
Au! Proč biješ svého maba? Hm, jsi ošklivý, džinové se schovali, protože se stydí.
Satlyt se zahihňal.
Každopádně to bylo hodně roztržité dítě. S tvým druhým mahou jsme vyrůstali tady. Měli jsme spolu tebe.
Byl ještě tady? Když jsem se narodil?
NuTay našpulil rty. Dal si slib, že se jeho dítě dozví celou pravdu.
Na chvilku ano. Ale odešel. Nezlob se na něj. Farweh tě chtěl vzít s sebou. Dohodl se s poutníkem, který mu prodal skafandr. Slíbil mu dva další, jeden nouzový skafandr pro dítě. Farweh byl velmi chytrý, hodně mazaný.
Ale k čemu?
NuTay se zhluboka nadechl. Aby se udržel na hvězdoletu. Aby spatřil věčnost za oknem a vstoupil do jiného světa na druhé straně.
Druhý maba odletěl, a přitom se držel na hvězdoletu zvenčí?
Vidím, že jsem ti předal nějaké logické myšlení, čota potomku. Ano, je to tak nebezpečné, jak si myslíš. Někteří to zkusili – pokud je na druhé straně chytili, zřejmě je zavřeli do vězení, stejně jako to v dromech dělají s vrahy, násilníky a opilci. Ale do většího vězení, pro jiné světy. Tedy, pokud přežili. Je to jen teorie, víš? Možná. Ale ti, kteří to zkusí, svezou se na hvězdoletu na druhou stranu, spatří druhou stranu času? Už se nikdy nevrátí. Takže se nemůžeme zeptat, jestli to funguje nebo ne, víš? Proto jsem odmítl. Řekl jsem, že svého potomka nepovezu jako nějaké zavazadlo zavěšené na boku hvězdoletu. Odmítl jsem návrh Farweh. Nechtěl jsem jet sám ani s tebou a žádal jsem Farweh, ať také neodlétá. Popadl jsem ho za paži a omylem jsem mu způsobil lehkou bolest, čota potomku, ale i to málo nám oběma stačilo. Nechal jsem ho jít, navždy.
Farweh… maba Druhý maba odešel a už se nevrátil.
Ššš, čota potomku, NuTay setřel Satlyt slzy z tváří. Neznal jsi Farweh, i když je to tvůj druhý maba. Už jsem za něj prolil všechny slzy, jimiž jsem ho mohl uctít. Další už nemám.
Ale měl jsi Farweh rád, mabo. Vyrůstal jsi s nimi.
NuTay se usmál, téměř se nad tou dětskou nevinností rozesmál. Držel Satlyt, než se mu nakrčila tvář, a nechal ho pro Farweh ještě trochu poplakat. Pro NuTay byl Farweh jednou provždy ztracený, ať už mrtvý nebo živý kdesi za černým oknem existence.
* * *
O mnoho let později Satlyt prokázal, že je skutečným potomkem Farweh, zmizelého v dávných časech. S divokým vrčením vyrazil na motorce od dromů přes pláně, jeho světlomety prořezávaly prach, zatímco NuTay ve shluku překupníků srkal čai s dalšími chudými walláhy. Hvězdolet byl právě pryč, zamířil do nějakého jiného světa, takže toho večera obchody skomíraly.
Satlyt s burácením dorazil po polní cestě do centra shluku chatrčí a se skřípěním zastavil. Jeho džinové byli nažhavení, protože od úst mu v mrazivém vzduchu stoupala pára.
Tvůj potomek je nějaký rozpálený, zakřenil se na něj jeden ze starých překupníků bezzubými dásněmi. Měl bys za ním jít.
A tak NuTay vzal Satlyt domů do chatrče a zeptal se, co se stalo.
Poslouchej, NuTay. Mabo. Díval jsem se, jak si rok co rok u poutníků prohlížíš obrázky Země. Když jsem u toho, tváříš se, že nemáš zase takový zájem, ale já vidím, že se tam toužíš vypravit. Že chceš jít za Farweh.
Jít za Farweh? Co si myslíš, vždyť ani nevíme, jestli se vypravil na Zemi, ani jestli je naživu nebo hnije ve vězení na nějaké vzdálené planetě v Galaxii.
Ve skutečnosti nechceš jít ani tak za ním, ale spíše v jeho stopách. Vím, že až dorazí další hvězdolet, poletí k Zemi. Vím to jistě. Mám dobré tipy od námezdního personálu dromů.
Za co jsi to vyměnil?
V dromech změnilo majitele několik pomocných exotechnologií z černého trhu pocházejících od posádky posledního hvězdoletu. Vyměnil jsem pár těch, co se mi dostaly do rukou. A k tomu jsem přidal trochu žáru a pár dotyků, co na tom záleží?
Dotyků, vida!
Mabo, prosím. Používám ochranu. Myslíš, že poutníci spí s dunyšary bez ochrany? Nechtějí, aby si naši džinové šeptali s těmi jejich, chtějí jen naše exotická těla.
Co jsi udělal, čota potomku?
Nedělej si starosti, mabo. Neměnil bych dotyky, kdyby mi to nějak vadilo. Ale poslouchej. Byla to výhodná výměna, mám víc než jen informace. Skafandry, plně funkční. Je v nich vysoce stlačená zásoba kyslíku, která vydrží přinejmenším devět hodin. Hvězdolet prolétá černou bublinou rychle, podle velikosti to stihne nanejvýš během dvaceti hodin. Ten v našem přístavu bývá vždy středně velký a stihne to asi za deset hodin. Navíc mám kamuflážní pole, abychom splynuli s bokem hvězdoletu. To zvládneme. Stejně jako Farweh.
Jak to, že toho víš tolik? Odkud máš všechny ty technologie?
Tak různě, mabo. V průběhu let. V dromech žijí různí lidé, vysvětloval Satlyt vzrušeně. Hodně toho vědí. Já mluvím. Nabízím dotyky. Dozvídám se, co potřebuju. Dozvěděl jsem se, že existují další světy, jak už sám dávno víš. Tenhle? Víš, že to není svět. Planeta duchů. Čerpací stanice pohonných hmot. Přístav. Ty to víš, všichni to víme. Farweh měl správný nápad.
NuTay potřásl hlavou. Tak to by bylo. Situace se opakuje. Podle ohně rozdivočelých džinů v očích nad výraznými lícními kostmi potomka pochopil, že nelze odmítnout. Tak, jako ztratil Farweh v čase a existenci, může stejně přijít i o Satlyt. NuTay věděl, že nemá smysl chytat Satlyt za rameno a pokoušet se ho zastavit, tak jako předtím – teď na to byl navíc příliš slabý.
I kdyby byl NuTay dost silný, nikdy by to znovu neudělal.
Bylo to, jako by Farweh zmizel v té černé bublině a způsobil zvlnění času, které se směrem z přístavu šířilo v pomalé vlně, která právě dorazila Ozvěna v čase. Stejná žádost od jiného blízkého.
Co říkáš, mabo? zeptal se Satlyt, oči doširoka otevřené, jako když byl ještě malý.
Můžeme zemřít, čota potomku.
Pak zemřeme. Lepší než zůstat tady a sledovat, jak ti vyhasnou oči.
* * *
Filtrovaný vzduch, helma i skafandr byly horké, takový kontrast proti mrazivě studenému vzduchu na planetě. NuTay cítil, že ve skafandru potřebuje na velkou, ale co se dalo udělat. Uvnitř byla plena s biologickou savou dezinfekční výplní. Nebo to aspoň tvrdil ten poutník.
Na hvězdolet vyšplhali v noci pomocí servisního dronu ovládaného zelenookým poutníkem, který se Satlyt uzavřel obchod. Ale zjevně měli i další spojence. Když se díval do těch zelených očí pocházejících ze Země a poslouchal ten podivný přízvuk a vnímal ještě podivnější náklonnost k Satlyt, uvědomil si NuTay, že by mohlo jít o víc než o výměnný obchod živený pouhou chamtivostí. Tenhle poutník měl vůči nim pocit viny a chtěl jim pomoct. Proto bylo NuTay trochu nevolno, když se soukal do skafandru. Ale poutník cítil ještě něco jiného k Satlyt, na kterého jako by jeho náklonnost nepůsobila, čelisti měl pevně sevřené a obličej strnulý, jak hleděl vstříc budoucnosti, která se na ně řítila
* * *
„Jakmile se hvězdolet přesune do bubliny, nastane stav beztíže. Teoreticky, jestli jsou skafandry nepoškozené, měli byste být v pořádku, uvnitř membrány obklopující bublinu není nic než vakuum. Když se vám uvolní magnetické úvazy, bude vás to unášet k vnějším okrajům, a to je hodně špatné. Být uvnitř bubliny je ve skafandru bezpečné, ale když doplujete k jejímu okraji a dotknete se ho, nedá se předpovědět, co se stane. To nevíme. Můžete ještě před smrtí spatřit celý vesmír najednou, ale umřete nebo už nebudete z našeho pohledu naživu. Rozumíte? Nehrajte si s úvazy – držte se navzájem. Držte při sobě jako skuteční příbuzní. Zůstaňte v klidu a nechte se unášet s hvězdoletem v bublině tak, aby se úvazy nenapínaly. Mějte oči celou dobu zavřené. Otevřete je, až když zase uslyšíte zvuk hvězdoletu. Nedívejte se dovnitř bubliny, mohli byste zpanikařit a přetrhnout úvaz. To je všechno. Jakmile loď přejde ven, bude to náročné jiným způsobem, nevím, jestli zůstanete naživu. V pozemských přístavech vládne pořádný chaos, proto je velká naděje, že vás tam nikdo neobjeví, dokud nedorazí jeden z mých kontaktů s dronem pohybujícím se po plášti hvězdoletu a nevyzvedne vás. Na Zemi jsou i lidé, kteří fandí dunyšarům a poskytují jim nový život. Dají vám život. Proto neztrácejte naději. Najdou se i lidé, kteří tohle přežili. Dostal jsem je na druhou stranu. Ale když přežijete a hned vás chytnou bezpečnostní síly, požádejte o právníka pro uprchlíky. Rozumíte? Uprchlíci. Zapamatujte si to slovo. Tady vás drželi proti vaší vůli, a proto odtud prcháte. Hodně štěstí. Já budu uvnitř.“ Poutník se odmlčel, jak mu došel dech. „Kdyby to jen šlo, abyste tam byli se mnou. Ale zabezpečení uvnitř je hodně přísné. Nepředpokládají, že by moc lidí mělo takovou odvahu, aby se přichytili k boku hvězdoletu a spatřili čirý vesmír. A většina ji nemá. Oni o tom ale nic nevědí, co?“
Potom poutník už jen políbil Satlyt a pak i NuTay na přilbu, obě otřel svou rukavicí a pak se naskládal do dronu a odpoutal se od hvězdoletu. Bez osvětlení a mlčky pluli pryč do noci. NuTay doufal, že do ničeho nenarazí.
NuTay bylo špatně, jak tam tak visel na hvězdoletu, i když byli na nakloněné rovině. Pod nimi se nad světly startovní plochy pomalu zvedala mlha, která stoupala od spodní strany hvězdoletu nějakých sto dvacet metrů pod nimi. Plášť lodi byl teplý a hučel v ospalém rytmu pomalého dýchání. Zapnuli kamuflážní pole, která je zakrylo oba, ačkoli si to nemohli nijak ověřit.
Satlyt vystrašeně mlčel. Čota potomku, zašeptal NuTay, aby vyzkoušel komunikátor na blízko. Mabo, zašeptal Satlyt s vyděšeným úsměvem.
* * *
Hvězdolet se probudil spolu se slunci. Z neklidného podřimování je vyrušilo světlo a hlubší hučení v plášti. Pod nimi se rozkládala hnědá planeta příletů a odletů, v dálce se zvedaly typické vršky dun. Bledě modrou oblohu posely řídké ledové mraky. Přístavní dromy, polní cesty jako světlé žíly, chatrče třpytící se za jasného dne v dálce. Jejich vlastní svět. Dom, jako říkali poutníci. Zvláštní slovo. Ty pitomé kopce dun, pomyslel si NuTay.
Požehnej nám Slunce a všechny hvězdy bez duchů, zašeptal NuTay. Zavři oči, čota potomku.
Mysli na Farweh, mabo, vybídl ho Satlyt, tvář za prohnutým hledím zpocenou. Spodní části hvězdoletu explodovaly světlem a NuTay si pomyslel, že je s nimi konec, že je to chvění srazí po šikmém boku dolů. NuTay pevně držel Satlyt za ruku v rukavici, bolestivé sevření, maso a kosti se přes nanovlny tiskly k masu a kostem.
Jsem starý, pomyslel si NuTay. Ať to Satlyt přežije, aby uviděl Zemi.
* * *
Světlo i zvuk zmizely.
* * *
Satlyt se křečovitě svíjel vedle NuTay, který i přes zavřené oči vnímal každý pohyb svého potomka Objali se, NuTay pevně držel Satlyt, dunivé vibrace, když se průzory jejich přileb dotkly. Loď poď nimi byla strašidelně nehybná, už je nehřála skrze tlustý skafandr. Satlyt vydával tlumené zvuky, které pomalu přecházely do slov. Jsme naživu.
V přilbě NuTay dýchal ztěžka, jediným zvukem byly sípavé nádechy a výdechy Satlyt ozývající se prostřednictvím mikrofonu.
NuTay otevřel oči a spatřil vesmír, který jeho pohled opětoval.
* * *
Nedívej se. Nedívej se. Nedívej se.
Vím, že jsi otevřel oči, mabo. Co jsi viděl?
Neotevřel. Nedívej se. Viděl jsem tmu. Čas jako živoucí bytost, jako… děloha, do které zvenčí proniká světlo, od počátku času a nakonec zatím prosvítalo skrze tmavou pokožku. Viděl jsem žíly ze světla a informací pulzujících kolem nás. Viděl jsem naše džiny vlnící se těmito žílami vesmíru, džiny lidstva Čas je živý, Satlyt. Nedovol, aby nás spatřil. Nech oči zavřené.
Nechám, mabo. To je dobrý příběh, zalapal Satlyt po dechu. Pamatuj si ho, pro právníka pro uprchlíky.
* * *
Čas je živý a jednou zrodí všechno, stejně jako jednou taky všechno ukončí.
Když se hvězdolet znovu ohřál a roztřásl se, průzory se jim rozzářily a zaplavily jim chvějící se víčka horkým červeným světlem, světlem krve a džinů. Jejich skafandry narazily do šikmého boku, pupeční šňůry úvazů ovinuté kolem sebe, oba příbuzní jako dvojčata propletená v průběhu času, která se tulila k plášti hvězdoletu, na kterém strašili exoduchové.
Pevně se vzájemně svírali pod Sluncem a věděli, že je to světlo domova, odkud přišli první džinové.
Poprvé vydáno v Online magazínů Lightspeed v březnu roku 2017.
Přeložil Tadeáš Pelech.