Válka plodí prazvláštní záliby. Kapitán Frank January začal v červenci 1945 vršit mohyly z oblázků na temeni hory Lasso na ostrově Tinian v severním Tichomoří – jeden oblázek za každý vzlet B dvacet devítky, jednu mohylu za každou misi. Největší mohyla se skládala ze čtyř set kamenů. Byla to bezduchá zábava, jenže to byl poker taky. Chlapi z pětisté deváté už odehráli milion her ve stínu palmy, kde seděli kolem převrácené přepravky, potili se v trenýrkách a nátělnících, nadávali, dokud neprosázeli celou výplatu i příděl cigaret, a rozdávali pořád dokola, až karty změkly a ošoupaly se natolik, že by se daly používat místo toaletního papíru. Kapitánovi Januarymu to už lezlo krkem, a když zdolával kopec poněkolikáté, začali se za ním trousit první kolegové ze skupiny. S příchodem pilota Jima Fitche se z toho stala další oficiální kratochvíle jako třeba házení světlic do objektu nebo nahánění osamocených Japončíků. Kapitán January si nechával svůj názor na tenhle vývoj situace pro sebe. Ostatní se shlukli kolem kapitána Fitche, který dal kolovat otřískanou čutoru. „Hej, January,“ houkl na něj. „Pojď si taky dát.“
January se k nim přiloudal a chopil se čutory. Fitch se při pohledu na oblázek v jeho ruce zasmál. „Chodíš si sem procvičovat bombardování, co, Profesore?“
„No jo,“ utrousil January nevrle. Pro Fitche byl Profesor každý, kdo četl cokoli kromě komiksové přílohy. Žíznivě do sebe obrátil hlt rumu. Tady nahoře, mimo dohled skupinového psychiatra, se jím mohl nalévat dle libosti. Podal čutoru poručíku Matthewsovi, jejich navigátorovi.
„Proto je taky nejlepší,“ zažertoval Matthews. „Pořád trénuje.“
Fitch se rozesmál. „Je nejlepší, protože jsem ho k tomu dokopal, že jo, Profesore?“
January se zamračil. Fitch byl tělnatý mladík s hrubými rysy a prasečíma očkama – podle Januaryho obyčejný ranař. Ostatním vojákům bylo stejně jako Fitchovi kolem pětadvaceti a líbil se jim kapitánův drsný pánovitý styl. Januarymu bylo třicet sedm a ani trochu ho to nebralo. Odloudal se zpátky k rozestavěné mohyle. Z hory Lasso byl vidět celý ostrov od přístavu na konci Wall Street až k polnímu letišti na severu v Harlemu. January už viděl stovky B dvacet devítek, jak s hukotem vzlétají ze čtveřice rovnoběžných rozjezdových drah vyznačených v poli a nabírají kurz na Japonsko. Poslední kvarteto téhle konkrétní mise prosvištělo napříč ostrovem a January přihodil další čtyři oblázky. Mířil na štěrbiny v hromádce a jeden z oblázků se zaklínil přesně tam, kde měl.
„Tamhle jsou!“ vykřikl Matthews. „Na pojezdovce.“
January vyhledal očima první letoun pětisté deváté. Dnes, prvního srpna, se tu nabízel zajímavější pohled než obvyklá přehlídka těžkých bombardérů. Říkalo se, že generál Le May chce pětistou devátou stáhnout z mise. Jejich velitel plukovník Tibbets si šel k Mayovi stěžovat osobně a generál mu slíbil, že jim nechá misi, ale pod jednou podmínkou – jeden z generálových lidí podnikne zkušební let s pětistou devátou, aby se ujistil, že jsou schopní bojovat v Japonsku. Generálův člověk už dorazil a teď seděl tam dole v bitevním letounu s Tibbetsem a celou první posádkou. January se přisunul ke zbytku skupinky, aby s nimi sledoval průběh vzletu.
„Proč ale nemá ten bombardér jméno?“ uvažoval nahlas Haddock.
„Lewis ho nechce pojmenovat, protože to není jeho letadlo a on to dobře ví,“ odpověděl Fitch. Ostatní se rozesmáli. Lewis a jeho parta byli jako Tibbetsovi oblíbenci přirozeně nepopulární.
„Co myslíte, že udělá s tím generálovým chlapem?“ nadhodil Matthews.
Ostatním přišla k smíchu už samotná ta představa. „Vsadím se o co chceš, že při odletu típne motor,“ prohlásil Fitch a ukázal na vyřazené B dvacet devítky označující konce jednotlivých ranveji, vraky letounů, kterým při startu selhaly motory. „Bude chtít ukázat, že by to nenabořil, kdyby se to stalo jemu.“
„Jasně, že ne!“ přidal se Matthews.
„Říkáš ty,“ dodal polohlasem January.
„Wright ty motory pustil ven moc brzo,“ pronesl Haddock ve vší vážnosti. „Nezvládaj vzletovou zátěž.“
„Toho starýho bejka to nerozhodí,“ trval na svém Matthews. Pak se všichni pustili do rozebírání Tibbetsových leteckých schopností, dokonce i Fitch. Tibbets pro ně byl jednička. January naopak Tibbetse nesnášel dokonce ještě víc než Fitche. Začalo to hned poté, co ho převeleli k pětisté deváté. Řekli mu, že se stal součástí nejdůležitější válečné skupiny, a pak ho poslali na dovolenou. Dva letci, co se právě vrátili z Anglie, ho ve Vicksburgu častovali whiskou a jelikož January strávil několik měsíců ve vojenské službě u Londýna, hned se zakecali a pěkně se zlískali. Zajímalo je, co má teď January za lubem, ale on to vždycky nějak zamluvil a stočil hovor k Blitzu. Jeden čas například chodil se zdravotní sestrou, Angličankou, které vybombardovali byt a zabili rodinu i sousedy… Když oni to ale opravdu chtěli vědět. Tak jim řekl, že dělá něco extra, oni vytáhli odznaky a řekli mu, že jsou z vojenské rozvědky a že jestli ještě jednou takhle poruší utajení, převelí ho na Aljašku. Byla to sviňárna. January se vrátil do Wendoveru, kde to řekl Tibbetsovi do očí. Tibbets zrudl a začal mu taky vyhrožovat, čímž se Januarymu zhnusil. Celé to mělo ten výsledek, že válka pro Januaryho prakticky skončila, protože Tibbets bral pořadí favoritů smrtelně vážně. January si nebyl jistý, jestli mu to opravdu vadí, ale během ročního výcviku bombardoval líp než kdy předtím, jako by chtěl staroušovi ukázat, že udělal chybu, když ho odepsal. Vždycky, když se střetli pohledem, bylo jasné, o co tady jde. Jenže Tibbets necouvl, ať bylo Januaryho bombardování sebepřesnější. Už jen to pomyšlení přimělo Januaryho zacílit oblázek na mravence a upustit ho.
„Necháš toho už?“ zaprotestoval Fitch. „Ty snad musíš i srát ze stropu, abys mohl trénovat míření na hajzl.“ Ostatní se rozesmáli.
„Spím přece na palandě nad tebou, ne?“ opáčil January a ukázal k letišti. „Už jdou na to.“
Tibbetsův letoun zaroloval k ranveji B. Fitch dal znovu kolovat čutoru. Shora do nich pražilo tropické slunce a oceán kolem ostrova bíle žhnul. January zvedl upocenou ruku ke kšiltu čepice.
Pak se rozeřvaly všechny čtyři vrtule, úhledná létající pevnost vmžiku nabrala rychlost a prořídla se rozjezdovkou. Ve třech čtvrtinách dráhy šla pravá vnější vrtule do praporu.
„Jasan!“ zařval Fitch. „Já vám to říkal!“
Letoun se vznesl do vzduchu a stočil se doprava, aby se vzápětí vrátil do původního kurzu za nadšeného povykování čtveřice mladíků postávajících kolem Januaryho. January znovu napřáhl ruku. „Už zadupnul i trojku.“
Pravá vnitřní vrtule šla do praporu. Teď už letoun pohánělo jen levé křídlo a obě pravé vrtule se točily naprázdno. „Pane jo!“ vykřikl Haddock. „Ten starej bejk ale válí, co?“
Zavýskli při pohledu na sílu letounu a Tibbetsovu chladnokrevnou opovážlivost.
„Panebože, Le Mayův člověk na tenhle let hned tak nezapomene,“ zavyl Fitch. „Hele, čumte, co dělá! Klopí to po křídle!“
Vzlet na dvou motorech zřejmě Tibbetsovi nestačil; sklopil letoun prudce doprava, až vyřazené křídlo ukazovalo k zemi, a nabral zpáteční kurz k Tinianu.
Pak šla najednou do praporu i levá vnitřní vrtule.
Válka drásá představivost. Frank January držel tři roky představivost pod zámkem a odmítal ji pustit ke slovu. Nebezpečí, která mu hrozila, následky bomb i osud ostatních účastníků války, na to vše odmítal myslet. Jenže válka nahlodala jeho sebekontrolu. Byt té anglické sestry. Mise nad Porúřím. Ten bombardér hned pod ním, roztrhaný na kusy protiletadlovou palbou. A pak přišel rok v Utahu a ocelový stisk, kterým kdysi svíral svou představivost, zničehonic povolil.
Takže když uviděl, jak jde vrtule na dvojce do praporu, srdce mu poskočilo, až narazilo do hrudní kosti, a než tomu stihl zabránit, byl tam s Ferebeem, bombometčíkem první posádky. Určitě se dívá pilotům přes rameno…
„Jenom jeden motor?“ žasl Fitch.
„Tenhle to zabalil natvrdo,“ usadil ho January. Chtě nechtě už viděl paniku v kokpitu a zoufalou snahu nahodit oba motory na pravém křídle. Letoun rychle klesal a Tibbets to vyrovnal, aby ho mohl navést zpátky k ostrovu. Pravé vrtule se roztočily a splynuly do pableskujících šmouh. January zatajil dech. Potřebují větší zdvih; Tibbets se snaží vzít to přes ostrov. Třeba chce zkusit tu krátkou ranvej na jižní půlce ostrova.
Jenže Tinian byl příliš vysoký a letoun příliš těžký. Zahučel přímo do pralesa nad pláží, kde Dvaačtyřicátá ulice končila u jejich Východní řeky, a vybuchl v ohnivém květu. Když k nim dolehl zvuk exploze, bylo jim jasné, že nikdo z letadla nepřežil.
K bílé obloze se vznesl sloup černého dýmu. V zaraženém tichu na hoře Lasso byl slyšet jen bzukot a cvrkot hmyzu. Z Januaryho plic se zajíkavě vydral vzduch. Byl tam s Ferebeem až do konce, slyšel zoufalý křik, viděl závěrečný příval zeleně a při nárazu omdlel bolestí, jako když vám vrtají zub, ale po celém těle.
„Bože můj,“ opakoval Fitch. „Bože můj.“ Matthews seděl na zemi. January zvedl čutoru a hodil ji Fitchovi.
„J-jdeme,“ zakoktal se. Naposledy zadrhával v šestnácti. Seběhl po svahu a ostatní za ním. Když doběhli na Broadway, přiřítil se k nim džíp, který zabrzdil smykem. Byl to plukovník Scholes, staroušův zástupce. „Co se stalo?“
Fitch mu to pověděl.
„To ty podělaný wrightovky,“ komentoval to Scholes, zatímco ostatní se hrnuli do auta. Jeden z motorů tentokrát selhal v nejhorší možné chvíli; úplně stačilo, aby nějaký svářeč tam doma odtáhl plamen od kovu o vteřinu dřív než obvykle, nebo něco podobně nepatrného, podobně triviálního.
Nechali džíp na křižovatce Broadwaye a Dvaačtyřicáté a pokračovali pěšky na východ po úzké pěšině k pobřeží, kde hořel poměrně velký shluk stromů. Hasičské vozy už byly u nich.
Scholes stál se zasmušilým výrazem vedle Januaryho. „To byla celá první posádka.“
„Já vím,“ odpověděl January. Pořád ještě byl v šoku, jak ho to v duchu rozmáčklo, sežehlo, rozmetalo. Jako malý kluk si jednou přivázal prostěradla k rukám a pasu, skočil ze střechy a přistál na břiše; tohle byl podobný pocit. Netušil, co z té havárie vzejde, ale něco mu říkalo, že ho čeká pěkně bolestivý otřes.
Scholes potřásl hlavou. Uplynula půlhodina a oheň už byl skoro uhašen. Januaryho kolegové opodál klábosili s chlapy z námořního stavebního praporu. „Chtěl to letadlo pojmenovat po mámě,“ sdělil Scholes hlíně u svých nohou. „Dneska ráno mi to říkal. Chtěl ho pojmenovat Enola Gay.“
* * *
Prales v noci dýchal a jeho žhavý vlhký dech prochvíval objektem pětisté deváté. January stál ve dveřích kasárenské budovy z vlnitého plechu, to pro případ, že by se zvedl opravdový vánek. Poker se dneska nekonal. Hlasy byly tlumené a obličeje vážné. Několik vojáků pomohlo sbalit výstroj mrtvé posádky do krabic. Teď už většina zalehla. January se rozloučil s představou osvěžujícího vánku a vlezl si nahoru na palandu, aby odtamtud zíral na strop.
Pozoroval vlnitý oblouk střechy, který se klenul nad ním. Do myšlenek se mu zařezával zpěv cvrčků. Pod ním probíhal překotný rozhovor s názvuky provinilosti, v němž byl nejvíc slyšet Fitch.
„Nejlepší bombometčík z těch, co zůstali, je January,“ říkal. „A já nejsem o nic horší, než bejval Lewis.“
„To je Sweeney taky,“ namítl Matthews. „A Scholes na něj drží.“
Tipovali, kdo převezme velení nad útokem. January se zamračil. Tibbets a ostatní nebyli ještě ani dvanáct hodin po smrti a oni už se dohadují, kdo zaujme jejich místo.
January hmátl po tričku, sklouzl z postele a nasoukal se do něj.
„Hej, Profesore,“ houkl na něj Fitch. „Kam jdeš?“
„Ven.“
Už byla sice skoro půlnoc, ale i tak bylo vedro k zalknutí. Cvrčci utichali, když procházel kolem nich, a pak se opět dávali do zpěvu. Zapálil si cigaretu. Příslušníci vojenské policie, kteří hlídali jejich oplocený objekt, vypadali ve tmě jako páry pohyblivých smutečních pásek. Pětistá devátá, vězni své vlastní armády. Letci z ostatních skupin si zvykli házet jim přes plot kameny. January zprudka vydechl kouř, jako kdyby s ním mohl vydechnout i své znechucení. Jsou to jenom děti, opakoval si. Jejich myšlení se utvářelo ve válce, válkou a pro válku. Vědí, že mrtvé nemůžeš oplakávat moc dlouho; když s sebou budeš vláčet takovou zátěž, můžou ti selhat motory. January s tím neměl problém. Byl to přístup, který Tibbets pomáhal formovat, a nic jiného si tím pádem ani nezasloužil. Tibbets by chtěl, aby si zapamatovali misi a ne jeho, žil jen tím, aby ten vynález mohl svrhnout na Japončíky, nic jiného ho nezajímalo, chlapi, manželka, rodina, prostě nic.
Bezcitnost kolegů proto nebyla tím, co Januarymu leželo v žaludku. A bylo přirozené, že chtějí být při útoku, na který se už rok připravují. Nebo aspoň přirozené u kluků, jejichž myšlení utvářeli fanatici jako Tibbets, aby poslouchali rozkazy a nepředstavovali si následky. Jenže January už nebyl malé dítě a nehodlal dovolit lidem jako Tibbets, aby se mu vrtali v mozku. A ten vynález… ten vynález nebyl přirozený. Odhadoval to na nějakou chemickou bombu nebo tak něco. V rozporu se Ženevskou úmluvou. Zamáčkl cigaretu o podrážku tenisky a nedopalek odhodil za plot. Ovanul ho dech tropické noci. V hlavě mu bušilo.
Už celé měsíce měl jistotu, že se nezúčastní žádného dalšího náletu. Nechuť, kterou si s Tibbetsem dávali najevo pohledem (January byl na pohledy hodně citlivý), byla nefalšovaná a silná. Tibbetsovi neuniklo, že Januaryho milimetrová přesnost při přeletech nad jezerem Salton Sea pro něj představovala způsob, jak vyjádřit své pohrdání, jak říct Mě se nezbavíš, i když mě nenávidíš a já nenávidím tebe. S takovými výsledky musel nechat Januaryho v jedné ze čtyř záložních posádek, ale Januarymu došlo, že je někde na konci pořadníku a tedy mimo nebezpečí, když kolem toho vynálezu dělají takové cavyky.
Teď už si tím nebyl tak jistý. Tibbets byl mrtvý. Zapálil si další cigaretu a zjistil, že se mu klepe ruka. Camelka chutnala hořce. Hodil ji přes plot se světélkem mizejícím v dáli a okamžitě toho zalitoval. Takové plýtvání. Vrátil se na ubikaci.
Vytáhl ze skříňky brožovanou knížku, aby si s ní zalezl na palandu. „Hej, Profesore, co to čteš?“ šklebil se na něj Fitch.
January mu ukázal modrý přebal. Zimní pohádky od kohosi jménem Isak Dinesen. Fitch přeletěl pohledem kapesní válečné vydání. „To bude nějakej ráje, co?“
„No jasně,“ pronesl ztěžka January. „Tenhle chlap píše o sexu na každý stránce.“ Vylezl na palandu a začetl se. Povídky byly zvláštní, pořád ztrácel nit. Hlasy zespoda mu lezly na nervy. Stálo ho to veškeré soustředění.
Jako malý kluk na farmě v Arkansasu četl všechno, co mu přišlo pod ruku. Každou sobotu odpoledne se předbíhali s tátou v zablácené uličce mířící k poštovní schránce (otec taky rád četl), aby mohli chňapnout Saturday Evening Post, někam se s ním zašít a přečíst ho do posledního slovíčka. Znamenalo to sice, že pak celý týden neměl nic nového ke čtení, ale nedokázal se přemoci. Nejradši měl dobrodružné historky o Horatiu Homblowerovi, ale spokojil se s čímkoliv. Čtení mu otvíralo cestu ven z farmy, ven do světa. Vyrostl z něj muž schopný zabořit se do knížky naprosto kdykoliv.
Ne však dnes večer.
Kaplan ráno odsloužil vzpomínkový obřad a plukovník Scholes druhý den nakoukl do jejich ubikace hned po snídani. „Instruktáž v jedenáct,“ oznámil. Vypadal ztrhaně. „Přijďte o něco dřív.“ Zaletěl krhavýma očima k Fitchovi a ohnul prst. „Fitch, January, Matthews – jdete se mnou.“
January si nazul boty. Zbytek mužstva seděl na palandách a mlčky je pozoroval. January vyšel ven za Fitchem a Matthewsem.
„Většinu noci jsem proseděl u vysílačky s generálem Le Mayem,“ začal Scholes a podíval se jim každému do očí. „Rozhodli jsme se, že budete první posádka, která podnikne útok.“
Fitch přikyvoval, jako by to čekal.
„Myslíte, že to zvládnete?“ ujišťoval se Scholes.
„Samozřejmě,“ odpověděl Fitch. January při pohledu na něj pochopil, proč ho vybrali jako náhradu za Tibbetse – Fitch měl se starým bejkem něco společného, stejnou bezohlednost. Mladej bejk.
„Ano, pane,“ přidal se Matthews.
To už se Scholes díval na něj. „Jasně,“ pronesl January, kterému se o tom nechtělo přemýšlet. „Jasně.“ Srdce mu tlouklo přímo do hrudní kosti. Jenže Fitch a Matthews se tvářili vážně jako sovy, takže jeho grimasa nebude působit nijak nápadně. Koneckonců to byla velká novina; to by zaskočilo každého. Přesto se však vybičoval k přikývnutí.
„Dobrá,“ uzavřel to Scholes. „McDonald s vámi poletí jako druhý pilot.“ Fitch se zamračil. „Musím říct těm britským důstojníkům, že Le May je nechce poslat do útoku s vámi. Uvidíme se na instruktáži.“
„Rozkaz.“
Jakmile Scholes zašel za roh, Fitch švihl zaťatou pěstí k obloze. „Jasan!“ vykřikl Matthews a potřásl si s ním rukou. „Dokázali jsme to!“ Pak sevřel Januaryho ruku a zmáčkl mu ji s přihlouplým šklebem od ucha k uchu. „Dokázali jsme to!“
„Někdo to rozhodně dokázal,“ poznamenal January.
„Ale Franku,“ plísnil ho Matthews. „Netvař se tak kysele. Nemusíš bejt pořád takovej studenej čumák.“
„Starej profesor Kameňák,“ odtušil Fitch a s přezíravým úsměvem se ohlédl na Januaryho. „Tak pojďte, ať už jsme na instruktáži.“
Instruktážní budova, jedna z delších plechových hal, byla kompletně obstoupená vojenskými policisty s karabinami. „Ježkovy voči,“ pronesl ohromeně Matthews. Uvnitř už bylo zakouřeno. Na stěnách visely obvyklé mapy Japonska. Dvojice tabulí na konci místnosti byla zakrytá látkou. Kapitán Shepard od námořnictva, který s vědci spolupracoval na tajemném vynálezu, byl vzadu se svým pobočníkem poručíkem Stonem a navíjel cívku filmu do promítačky. Skupinový psychiatr doktor Nelson už seděl vpředu u stěny. Tibbets ho na ně nedávno poštval – další bezva nápad, jako s těmi fízly v baru. Januarymu přišly psychiatrovy otázky hloupé. Vždyť si ani nevšiml, že Easterly je magor, což bylo jasné každému, kdo s ním kdy letěl nebo s ním aspoň odehrál jednu partii pokeru. January vklouzl na lavici k ostatním.
Potom přišli oba Britové, kteří úspěšně přemáhali vztek, a posadili se na lavici za Januaryho. Za nimi následovala Sweeneyho a Easterlyho posádka, pak další vojáci a místnost se brzy zaplnila. Fitch a ostatní vytáhli cigarety a zapálili si; January zůstal u camelek jako jediný od té doby, co pojmenovali letoun podle cigaret Lucky Strike.
Scholes dorazil s několika chlapy, které January nepoznával, a namířil si to dopředu. Klábosení utichlo a dým z cigaret začal stoupat rovnou čarou vzhůru.
Scholes dal posunkem znamení a dvojice rozvědčíků stáhla látku z tabulí, na kterých visely snímky z leteckého průzkumu.
„Vojáci,“ oznámil Scholes, „toto jsou cílová města.“
Někdo si odkašlal.
„Pořadí důležitosti zní Hirošima, Kokura a Nagasaki. Počasí budou zjišťovat tři letouny – Čistá postupka v Hirošimě, Divnej náklad v Kokuře a Fullhouse v Nagasaki. Velkej umělec a Číslo 91 budou doprovázet misi a pořizovat fotky. A Šťastná trefa ponese bombu.“
Poposedávání a kašlání. Všichni se obrátili na Januaryho a zbytek posádky, který se bez výjimky snažil sedět rovně. Sweeney se natáhl, aby Fitchovi potřásl rukou. Tu a tam se někdo uchechtl. Fitch se zakřenil.
„Teď mě poslouchejte,“ pokračoval Scholes. „Zbraň, kterou nasadíme, byla úspěšně otestována ve Státech před pár týdny. A teď jsme dostali rozkaz svrhnout ji na nepřítele.“ Odmlčel se, aby svým slovům dodal na důrazu. „Kapitán Shepard vám k tomu řekne víc.“
Shepard pomalu předstoupil před tabuli, aby si vychutnal nástup na scénu. Čelo měl lesklé potem a January si uvědomil, že je nadšený nebo nervózní. Napadlo ho, co by z toho asi vyvodil psychiatr.
„Přejdu rovnou k věci,“ začal Shepard. „Puma, kterou svrhnete, je historická novinka. Domníváme se, že srovná se zemí všechno v okruhu šesti kilometrů.“
V místnosti zavládlo naprosté ticho. January si všiml, že vidí docela hodně ze svého nosu, obočí a tváří; měl pocit, že se stahuje do svého těla jako liška do nory. Nespouštěl oči ze Sheparda a tvrdošíjně ten pocit ignoroval. Shepard znovu přetáhl látku přes tabuli a někdo jiný zhasl světlo.
„Tohle je záznam jediného testu, který jsme uskutečnili.“ Film se začal odvíjet, zasekl se a začal znovu. Místnost proťal vodnatý kužel světlého cigaretového dýmu a na plátně naskočila mrtvá šedivá krajina – spousta oblohy, hladký pouštní terén a v dálce pahorky. Promítačka dělala cvak-cvak-cvak-cvak, cvak-cvak-cvak-cvak. „Puma je upevněná nahoře na věži,“ komentoval Shepard a January se zaměřil na jehlici trčící nad pouštní krajinou, která se rýsovala proti kopcům. Odhadoval, že může být asi tak dvanáct až patnáct kilometrů od kamery; v určování vzdálenosti se hodně zdokonalil. Stále ho však rozptyloval vlastní obličej.
Cvak-cvak-cvak-cvak, cvak – a obraz na vteřinu zbělel světlem, které zalilo dokonce i zbytek místnosti. Když se opět ustálil, pouštní terén vyplňoval bílý květ ohně. Ohnivá koule se smrštila a najednou vyskočila až do stratosféry, panebože, úplně jako stopovka z kulometu, která za sebou táhne bělavý sloup kouře. Sloup vytryskl k nebi a nahoře se kolem něj utvořila koule dýmu, která se stále zvětšovala. January odhadl velikost oblaku, ale byl si jistý, že se přepočítal. Pak vše strnulo. Obraz se zamihotal a pak znovu zbělel, jako kdyby se kamera roztavila nebo se ta část světa roztrhla vedví. Pleskání z promítačky jim však oznamovalo konec filmu.
January vnímal, jak mu otevřenými ústy proudí vzduch dovnitř a zase ven. V zakouřené místnosti se rozsvítilo a on na okamžik zpanikařil, jak se snažil poskládat obličej do přijatelného výrazu, psychiatr je bude všechny sledovat – a pak se rozhlédl a pochopil, že si nemusí dělat starosti, že není sám. Ve tvářích by se krve nedořezal, oči mrkaly nebo byly vytřeštěné úlekem, ústa byla pootevřená nebo sevřená do bílé čárky. Na několik vteřin si všichni museli přiznat, co tady dělají. Januaryho samotného vylekalo, když si uvědomil, že má cukání říct: „Přehraj to znovu, jo?“ Fitch si rozpačitě shrnoval kudrnaté černé vlasy z ranařského čela. January si všiml, že jeden z Anglánů sedících za ním už přehodnotil, jak moc ho mrzí zmeškaný let. Teď se tvářil, jako kdyby mu bylo špatně od žaludku. Někdo protáhl no nazdar, jiný hvízdl. January se obrátil zpátky k psychiatrovi, který je všechny nevzrušeně pozoroval.
„Má to grády, to jo,“ ozval se Shepard. „A nikdo neví, co se stane, až to shodíme ze vzduchu. Ale ten hřibovitý oblak, který jste viděli, bude sahat minimálně do výšky deseti tisíc metrů, spíš dvaceti. A ten záblesk na začátku byl teplejší než slunce.“ Teplejší než slunce. Další olíznuté rty, polknutí nasucho a nadzvedávané kšiltovky. Jeden z rozvědčíků jim rozdal zabarvené ochranné brýle podobné svářečským. January si taky jedny vzal a začal si hrát s indikátorem propustnosti.
„Jste teď nejžhavější senzace v armádě,“ pronesl Scholes. „Takže zákaz mluvení, a to i mezi sebou.“ Zhluboka se nadechl. „Uděláme to tak, jak by si přál plukovník Tibbets. Vybral každého z vás, protože jste byli ti nejlepší, a teď je na čase ukázat, že měl pravdu. Tak – tak ať je na nás starouš pyšný.“
Instruktáž byla u konce. Vojáci se trousili do prudkého světla. Do vedra a oslnivé záře. Kapitán Shepard přistoupil k Fitchovi. „Stone a já poletíme s vámi, abychom dohlédli na bombu.“ Fitch přikývl. „Víte, kolik náletů s ní podnikneme?“
„Kolik bude třeba, než dají pokoj.“ Shepard se na ně upřeně zadíval. „Jenže on bude stačit jeden.“
* * *
Válka plodí prazvláštní sny. January se té noci zmítal na lůžku v dusné, vlhké, rostlinné tmě, v tom děsivém polospánku, ve kterém si uvědomujete, že se vám něco zdá, ale nemůžete s tím nic dělat, a zdálo se mu, že chodí…
… chodí ulicemi, když tu náhle slunce sklouzne dolů, dotkne se země a všude je rázem tma, kouř a ticho, hluchý hukot. Ohnivé stěny. Bolí ho hlava a uprostřed zorného pole má modrobílou šmouhu, jako by mu Bůh cvakl fotoaparátem těsně před obličejem. Á – zřejmě spadlo slunce. Má popálenou ruku. Při mrkání ho bolí oči. Lidé se potácejí kolem něj s otevřenými ústy, ohavně popálení –
Je farářem, vnímá kolárek na krku a ranění se dožaduji jeho pomoci. Ukazuje si na uši, snaží se jich dotknout, ale nejde to. Nade vším visí příkrov černého dýmu, z města už zůstala jen síť ulic. Á, to bude konec světa. V parku najde stinný kout a vyklizené prostranství. Lidé se krčí pod keři jako vylekaná zvířata. Dav červenočerných postav se hrne do kouřící vody v místech, kde park ohraničuje řeka. Nějaká postava mu kyne z bambusového houští. Když se do něj vnoří, najde v něm hlouček pěti nebo šesti vojáků bez tváře. Oči mají roztavené a místo úst díry. Hluchota ho ušetří jejich slov. Vidoucí voják naznačuje posunkem pití. Mají žízeň. Přikývne a zamíří k řece, aby se poohlédl po nějaké nádobě. Řeka odnáší těla.
Hodiny plynou a on pořád nemůže najít vědro. Vytahuje lidi Z trosek. Uslyší ptačí krákání a uvědomí si, že jeho hluchotu má na svědomí hukot hořícího města, jako by mu v uších hučela krev, ale přitom není hluchý, jen si myslel, že ohluchl, protože není slyšet lidský křik. Lidé trpí mlčky. Klopýtá temnou nocí zpátky k řece a hlava mu třeští bolestí. Muži na poli tahají ze země brambory, které už jsou opečené a dají se hned jíst. O jednu se s nimi podělí. U řeky jsou všichni mrtví –
– a to už se vyhrabal z noční můry zbrocený žluklým potem, v ústech cítil chuť hlíny a žaludek měl stažený hrůzou. Propocené prostěradlo se k němu lepilo, když se posadil. Měl pocit, že má srdce vmáčklé mezi plíce zoufale lapající po dechu. Dusil se hnilobným květinovým puchem džungle a výjevy ze sna se mu míhaly před očima tak živě, že v šeru ubikace neviděl nic jiného. Hmátl po cigaretách, seskočil z palandy a vyběhl ven. Rozechvěle si zapálil a začal přecházet sem a tam. Chvíli se bál, že ho uvidí ten blbec psychiatr, ale pak nad tím mávl rukou. Nelson už spí. Všichni už spí. Zavrtěl hlavou, sklopil zrak k pravičce a málem upustil cigaretu – ale byla to jen jizva od sporáku, stará jizva, s níž prožil většinu života od chvíle, kdy strhl pánev ze sporáku a popálil si ruku olejem. Pořád si pamatoval, jak se matčina ústa stáhla do vyděšeného kroužku, když přibíhala, aby zjistila, co se stalo. Je to jen stará jizva po popálenině, řekl si, není proč vyvádět. Shrnul si rukáv.
Po zbytek noci se to snažil rozchodit, cigaretu po cigaretě. Klenba nebes se projasňovala, až se ukázal celý objekt i s okolní džunglí. Denní světlo ho přinutilo vrátit se na ubikaci a lehnout si, jako by se nic nestalo.
* * *
Dva dny nato jim Scholes nařídil vzít jednoho z Le Mayových lidí na zkušební let k ostrovu Rota. Byl to nějaký nový podplukovník, který Fitchovi zakázal hrát si s motory při startu. Odletěli s ním bezchybný let. January shodil maketu vynálezu přesně na záměrný bod, stejně jako tolikrát na jezeře Salton Sea, a Fitch naklopil letoun do divokého zákrutu, kterým začínala jejich obrátka o sto padesát stupňů a úprk do bezpečí. Podplukovník jim po návratu na Tinian poblahopřál a všem jim potřásl rukama. January se usmíval s ostatními, dlaně měl suché a tep vyrovnaný. Jako kdyby jeho tělo bylo slupka, se kterou může manipulovat zvenčí jako zaměřovačem. Jídlo mu chutnalo, pusa mu jela jako ještě nikdy a když si na něj psychiatr políčil, aby mu zodpověděl pár otázek, choval se vstřícně a budil dojem otevřenosti.
„Zdar, doktore.“
„Jaký z toho všeho máte pocit, Franku?“
„Stejný jako vždycky. Dobrý.“
„Máte chuť k jídlu?“
„Větší než kdy předtím.“
„Spíte dobře?“
„Tak, jak jen to v téhle vlhkosti jde. Bohužel jsem si zvykl na Utah.“ Doktor Nelson se zasmál. January přitom od toho snu skoro nezamhouřil oka. Bál se usnout. Copak to ten člověk nevidí?
„A co říkáte tomu, že patříte k posádce vybrané pro první úder?“
„No, asi to byla správná volba. Jsme n-nejlepší posádka z těch, co zbyly.“
„Je vám líto nehody, která postihla Tibbetsovu posádku?“
„Ano, pane.“ To mi věř.
Po vtípcích a pevných potřeseních rukou, jimiž pohovor skončil, vyšel do žáru tropického poledne a zapálil si cigaretu. Poddal se zášti, kterou pociťoval k psychiatrovi i jeho slepé profesi, když tomu chlapovi mával na rozloučenou. Trouba bez mozku. Proč to nepoznal? Ať se stane cokoliv, bude to jeho vina… Vydechl kouř a uvědomil si, jak bolestně snadno jde někoho ošálit, když chcete. Veškeré jednání je jen maska, s níž lze bezchybně manipulovat odjinud. A Januaryho po celou dobu strávenou v onom odjinud provázelo cvak-cvak-cvak-cvak zhlédnutého filmu a bezhlasý hukot snu, jak se potýkal s obrazy, které nedokázal zaplašit. Žár tropického slunce – vzdáleného sto padesát milionů kilometrů, je to tak? – mu bolestivě tepal na zátylku.
Díval se, jak psychiatr zastavuje jejich zadního střelce Kochenského, a pohrával si s myšlenkou, že k němu přistoupí a řekne: „Já končím. Nechci to udělat.“ V duchu viděl výraz, který by se objevil v psychiatrových očích, ve Filchových očích, v Tibbetsových očích, a hned tu myšlenku zase zavrhl. Na to jimi až příliš pohrdal. Ani za nic by jim nedal záminku k tomu, aby jím opovrhovali a označili ho za zbabělce. Zatvrzele vypudil z hlavy celý ten myšlenkový řetězec. Bude jednodušší nedělat vlny.
A tak o pár nesouvislých dní později 9. srpna krátce po půlnoci zjistil, že se připravuje na úder. Fitch, Matthews a Haddock si kolem něj počínali stejně. Jak podivně působila každodenní rutina oblékání, když jste se chystali zničit město a ukončit sto tisíc životů. January se přistihl, jak zkoumá své ruce, své boty, trhliny v linoleu. Navlékl si záchrannou vestu a roztržitě zkontroloval, jestli má v kapsách rybářské háčky, soupravu na čištění vody, lékárničku a železnou zásobu. Pak padákový postroj a přes to všechno kombinézu. Zavazování tkaniček mu trvalo několik minut; nešlo to, když pozoroval prsty takhle zblízka.
„Dělej, Profesore!“ Ve Fitchově hlase bylo slyšet napětí. „Přišel náš velký den.“
Vyšel s ostatními do noci. Vanul svěží vítr. Kaplan za ně odříkal modlitbu. Džípy je odvezly po Broadwayi k ranveji A. Šťastná trefa stála v kruhu reflektorů a lidí, z nichž polovina měla fotoaparáty a zbytek reportérské zápisníky. Obklopili posádku; Januarymu to připomínalo hollywoodskou premiéru. Nakonec se mu podařilo uniknout k průlezu a schovat se v letadle.
Pak dorazili ostatní. Uplynulo půl hodiny, než se k nim připojil Fitch, rozesmátý jako filmová hvězda. Nahodili motory a January byl vděčný za jejich chvějivý hukot, ve kterém člověk neslyší vlastní myšlenky. Zarolovali pryč od toho hollywoodského výjevu a Januarymu se na okamžik ulevilo, než si vzpomněl, kam mají namířeno. Na ranveji A přešel hukot motorů do vysokého kvílení ohlašujícího dva tisíce tři sta otáček za minutu, a když vyhlédl průzorem, značení rozjezdové dráhy se míhalo ještě rychleji. Fitch je držel na ranveji, dokud nedojeli na konec ostrova, a pak to prudce zvedl. Byli na cestě.
* * *
Když nabrali výšku, January se protáhl kolem Fitche a McDonalda, spustil se na sedadlo bombometčíka a položil na ně padák. Pak se opřel. Řev čtyř motorů ho obklopoval ze všech stran jako vatová výplň. Silné vibrace ho uklidňovaly, líbilo se mu, jak rozechvívají příď letounu. Zmocnila se ho malátná, truchlivá odevzdanost.
Na vnitřní straně zavřených víček prokmitla černá bezoká tvář a January se s trhnutím posadil. Srdce mu bušilo. Je na palubě, odkud není úniku. Najednou mu došlo, jak snadno se z toho mohl vyvléknout. Mohl prostě říct, že se mu do toho nechce. Ta jednoduchost byla otřesná. Koho sakra zajímá, co si myslí nějaký psychiatr, Tibbets nebo kdokoli jiný, když jde o něco takového? Odsud už není úniku. Svým způsobem to byla útěcha. Teď si může přestat dělat starosti, může si přestat myslet, že měl na vybranou.
January podřimoval s koleny svírajícími bombardovací zaměřovač a v polospánku si představoval, jak by se z toho mohl vymotat. Mohl by vylézt k Fitchovi a McDonaldovi a oznámit jim, že ho tajně povýšili na majora a nařídili mu změnit trasu letu. Mají letět do Tokia a shodit pumu do zálivu. Oznámili japonskému válečnému kabinetu, aby sledoval ukázku nové zbraně a až uvidí, jak ta ohnivá koule přivede celý záliv k varu a vymrští se k nebi, dají se na útěk a podepíši kapitulaci tak rychle, jak jen to půjde, kamikadze nebo ne. Nejsou přece blázni. Není nutné zavraždit celé město. Byl to tak dobrý plán, že generálové doma už teď určitě mění cíl mise a urychleně telegrafují instrukce na Tinian, jen aby zjistili, že už je pozdě… takže Januaryho budou po návratu na Tinian oslavovat jako hrdinu za to, že uhodl, co generálové doopravdy chtějí, a riskoval vše, jen aby to uskutečnil. Bude to jako jeden z těch příběhů o Homblowerovi v sobotním vydání Evening Postu.
Znovu se s trhnutím probudil. Ospalou rozkoš představ vystřídalo zoufalé pohrdání. Fitche a ostatní by ani omylem nepřesvědčil, že dostal tajné rozkazy, které nahrazují ty stávající. A dost dobře tam nemohl nakráčet, vytáhnout pistoli a nařídit jim, aby svrhli bombu do Tokijského zálivu, protože to byl on, kdo ji bude muset svrhnout, a nemůže přece vpředu svrhávat bombu a zároveň komandovat ostatní. Planý sen.
Čas se vlekl s pomalostí vteřinové ručičky. Januaryho myšlenky však vířily stejně rychle jako vrtule letounu; těkaly zoufale sem a tam jako zvíře, které uvízlo jednou nohou v pasti. Posádka mlčela. Mraky pod nimi tvořily bílý zával na černém oceánu. Januarymu vibrovalo koleno přitisknuté ke stojanu zaměřovače. Byl to on, kdo musí svrhnout bombu. Ať se jeho myšlenky vrhly kterýmkoli směrem, vždycky narazily na tohle. Byl to on a ne Fitch nebo posádka, ne Le May, ne generálové a vědci tam doma ani Truman a jeho poradci. Truman – January ho najednou nenáviděl. Roosevelt by na to šel jinak. Kdyby jen Roosevelt nezemřel! Smutek, který Januaryho zaplavil, když se dozvěděl o Rooseveltově smrti, jím otřásl ještě silněji než předtím. Pracovat tak tvrdě a nedožít se konce války bylo nespravedlivé. Protože F. D. R. by s tím skoncoval jinak. Vyhlásil by zákaz bombardování civilního obyvatelstva, hned jak by to všechno začalo, a kdyby se toho dožil, kdyby, kdyby, kdyby. Ale nedožil. A ten usměvavej hajzl Harry Truman teď nařizoval jemu, Franku Januarymu, aby svrhl slunce na dvě stě tisíc žen a dětí. Táta ho kdysi vzal na Browns, když hráli před dvacetitisícovým publikem, obrovský dav… „Já pro tebe nehlasoval,“ zasyčel January zuřivě a trhl sebou, když si uvědomil, že to řekl nahlas. Naštěstí měl vypnutý mikrofon. Roosevelt by to ale udělal jinak, určitě.
Před očima mu vytanul zaměřovač, který proťal černou oblohu a zakryl některé ze stovek hvězd připomínajících malé křížky. Šťastná trefa se šinula k Iwodžimě a každou minutou se přibližovala k cíli o dalších šest kilometrů. January se předklonil a opřel si hlavu o studenou hlavovou opěrku zaměřovače v naději, že spolu s jeho čelem udrží i jeho myšlenky. Zabíralo to překvapivě účinně.
Když ve sluchátkách zapraskalo, zvedl hlavu. „Kapitáne January.“ Byl to Shepard. „Chystáme se odjistit pumu, chcete se dívat?“
„Jasná věc.“ Zavrtěl hlavou, udivený vlastní přetvářkou. Prošel mezi piloty a neohrabaně vkročil do prostorné kabiny za kokpitem. Matthews seděl u svého stolku, kde zaměřoval polohu letounu podle rádiových signálů z Iwodžimy a Okinawy, a Haddock stál vedle něj. Na protějším konci prostoru byl malý kruhový průlez a pod ním větší tunel vedl na záď letounu. January ho otevřel, posadil se a protáhl se otvorem nohama napřed.
Pumovnice nebyla vytápěná a studený vzduch byl osvěžující. Stanul před bombou. Stone seděl na podlaze, Shepard ležel na zádech pod bombou a měl v ní zabořenou ruku. Na gumové podložce vedle Stonea ležely nástroje, panely a několik válcových bloků. Shepard se odtáhl, posadil se a strčil si do úst odřený prst. Zkroušeně přitom vrtěl hlavou: „S tímhle se neodvážím pracovat v rukavicích.“
„Taky budu jen rád, když vám to nevyklouzne z rukou,“ zažertoval nervózně January. Oba muži se rozesmáli.
„Nebouchne to, dokud neprohodím ty zelené dráty s červenými,“ poznamenal Stone.
„Podej mi francouzák,“ houkl na něj Shepard. Stone mu podal klíč a Shepard se opět natáhl pod bombu. Po chvíli složitého povolování vytáhl válcovou zástrčku. „Závěrový klín,“ prohlásil a odložil ji na podložku.
Januarymu v tom chladu běhal mráz po zádech. Stone podal Shepardovi jeden z bloků a Shepard znovu sáhl pod pumu. „Červeným koncem ke klínu.“
„Já vím.“ Januarymu připomínali autoopraváře pod autem na umaštěné podlaze garáže. Sám se tím několik let živil, když se jeho rodina přestěhovala do Vicksburgu. I Hirošima ležela u řeky. Náklaďáku sjíždějícímu s pytli cementu po čtvrté ulici jednou selhaly brzdy a vletěl na křižovatku s nábřežní třídou, kde se navzdory řidičovým snahám srazil s projíždějícím autem. Frank si zrovna hrál na dvorku, uslyšel srážku a viděl, jak do vzduchu stoupá cementový prach. Byl jedním z prvních na scéně. Žena s dítětem na sedadle spolujezdce v modelu T zahynuli. Řidička vyvázla bez zranění. Byli z Chicaga. Skupinka přítomných zpacifikovala řidiče náklaďáku, který se snažil pomoci posádce fordky, přestože měl na hlavě velký šrám a byl celý pokrytý bílým prachem.
„Tak jo, teď utáhneme závěrový klín.“ Stone podal Shepardovi francouzský klíč. „Přesně šestnáct otoček,“ komentoval to Shepard. I v tom chladu se potil a začal tím, že si otřel čelo. „Doufejme, že do nás neuhodí blesk.“ Odložil klíč, klekl si a zvedl kruhový panel. Poklice na kolo, napadlo Januaryho. Stone propojil dráty, načež pomohl Shepardovi umístit další dva panely. Starej dobrej americkej fortel, proletělo Januarymu hlavou a na těle mu naskákala husí kůže, jako když kočka proběhne louží. Vědec Shepard tady sestavoval bombu jako automechanik vyměňující olej a svíčky. Januarym zalomcoval vztek na vědce, kteří tu bombu navrhli. Víc než rok na ní pracovali v Novém Mexiku; copak se za tu dobu nikdo z nich nepozastavil nad tím, co dělají?
Jenže nikdo z nich ji nemusel svrhnout. January se odvrátil, aby mu Shepard neviděl do tváře, a poodstoupil. Bomba vypadala jako velká popelnice s ploutvemi na jednom konci a anténkami na druhém. Jenom bomba, pomyslel si, krucinál, je to jenom další bomba.
Shepard vstal a zlehka ji poplácal. „A je odjištěná.“ Ani se nezamyslel nad tím, co ta věc napáchá. January se rychle protáhl kolem něj, aby nenávist neprolomila jeho slupku a neprozradila ho. Pistole, kterou měl připnutou k opasku, se zachytila v průlezu a on se v duchu viděl, jak střílí po Shepardovi – jak střílí po Fitchovi a McDonaldovi a tlačí knipl dopředu, takže Šťastná trefa se naklání a padá vývrtkou do moře jako svítící střela, jako letoun rozervaný protiletadlovou palbou, který nyní opisuje trajektorii všech lidských ambicí. Nikdo se už nikdy nedozví, co se s nimi stalo, a jejich popelnice skončí na dně Pacifiku, kam taky patří. Mohl by je klidně postřílet všechny, seskočit s padákem a třeba by ho ještě zachránil jeden z těch mamlasů letících za nimi…
Představa se rozplynula a January znechuceně zavřel oči. Něco v něm však přitakávalo, že je to další možnost. Dalo by se to provést. Vyřešil by se tím jeho problém. Prsty sjely k přezce pistolového pouzdra.
„Dáš si kafe?“ zeptal se Matthews.
„Jasně,“ odpověděl January a odtáhl ruku od zbraně, aby si od něj mohl vzít kelímek. Usrkl: horké. Díval se, jak Matthews s Bentonem vylaďují dálkovou navigaci. Jakmile přístroj začal pípat, Matthews vzal pravítko a zakreslil do plánků linky vedoucí od Okinawy a Iwodžimy. Pak poklepal prstem na průsečík. „Navigace už přestala bejt umění,“ svěřil se Januarymu. „To už můžou klidně přestat vyrábět i navigátorskou kupoli,“ dodal s palcem zdviženým k nevelké plexisklové bublině nad fí i mi.
„Starej dobrej americkej fortel,“ poznamenal January.
Matthews přikývl. Dvěma prsty změřil vzdálenost mezi jejich polohou a ostrovem Iwodžima. Benton odměřoval pravítkem.
„Sraz v pět třicet pět, jo?“ prohodil Matthews. Nad Iwodžimou se měli setkat se dvěma doprovodnými letouny.
„Já bych tipoval pět padesát,“ odporoval Benton.
„Co? Vzpamatuj se, vole, tohle není žádnej vlečňák.“
„Ale vítr –“
„Jasně, vítr. Chceš si taky vsadit, Franku?“
„Pět třicet šest,“ přihodil January bez váhání.
Rozesmáli se. „Vidíš, taky dá víc na mě,“ pronesl Matthews s nejapným úsměvem.
Januarymu se vybavil ten nápad s postřílením posádky a svržením letounu do moře a zhnuseně stiskl rty. Ani za nic by nedokázal postřílet tyhle chlapy, kteří byli přinejmenším jeho druhy, ne-li přáteli. Tvářili se jako přátelé. Nemysleli to špatně.
Shepard se Stonem vyšplhali do kajuty. Matthews jim nabídl kávu. „Takže vynález je připravenej nakopat jim prdel, jo?“ Shepard přikývl a napil se.
January zamířil kolem Haddockova ovládacího pultu dopředu. Další plán, který by nevyšel. Co teď? Všechny měřiče a odečty palubního technika hlásily běžné podmínky. Třeba by mohl něco sabotovat? Přeříznout nějaký drát?
Fitch se po něm ohlédl a zeptal se: „Kdy budeme u Iwodžimy?“.
„Podle Matthewse v pět čtyřicet.“
„Jen aby.“
Ranař. V době míru by se Fitch poflakoval u kulečníku a zadělával si na problémy s policií. Pro válku byl jako stvořený. Tibbets si své lidi vybral dobře – nebo aspoň většinu z nich. January prošel zpátky kolem Haddocka a zastavil se, aby si pečlivě prohlédl muže shromážděné v kabině navigátora. Vtipkovali a popíjeli kávu. Všichni byli tak trochu jako Fitch – mladí ranaři, schopní a bezohlední. Dobře se bavili, užívali si dobrodružství. Takhle vypadal Januaryho převládající dojem ze zbytku pětisté deváté; navzdory všemu tomu reptání a občasným návalům nezvladatelného strachu si to užívali. V duchu se přenesl do budoucnosti a zřetelně viděl, co z těch mladíků vyroste, jako kdyby stáli před ním v podnikatelských kvádrech, úspěšní a plešatící. Budou tvrdí, schopní a bezohlední, a jak bude světová válka s postupem let mizet stále dál a dál v čase, budou se za ní ohlížet se sílící nostalgií, protože budou mezi přeživšími a ne mezi mrtvými. Každý rok téhle války bude v jejich vzpomínkách dlouhý deset let, takže válka zůstane už navždy hlavní zkušeností jejich životů – obdobím, kdy dějiny spočívaly hmatatelně v jejich rukou, kdy je ovlivňovalo jejich každodenní počínání, kdy morální otázky byly prosté a druzí jim říkali, co mají dělat – a jak budou přeživší rok od roku stárnout, jejich těla budou chátrat a životy se budou zacyklovat v té či oné vyjeté koleji, budou nevědomky stále aktivněji usilovat o to, aby světu opět vnutili válku, protože kdesi v nitru budou přesvědčeni, že kdyby se jen mohli vrátit do světové války, budou jako zázrakem zase takoví jako v té minulé – mladí, volní a šťastní. A tou dobou už budou zastávat vlivné pozice, díky čemuž to budou moci prosadit v praxi.
Přijdou další války, uvědomil si January. Slyšel to v Matthewsově smíchu a viděl to v jejich uchvácených očích. „Tamhle je Iwodžima a je pět třicet jedna. Naval prachy! Vyhrál jsem!“ A v budoucích válkách bude víc takových bomb, jako je tenhle vynález, určitě celé stovky. Viděl další letouny, další mladé party podobné té jejich, jak míří na Moskvu nebo kdovíkam a v každém hlavním městě rozkvétají ohnivé koule, proč by taky ne? A za jakým účelem? Za jakým účelem? Aby staří pánové mohli doufat, že zázračně opět omládnou. Nic rozumnějšího v tom nebude.
Přelétali nad Iwodžimou. Za tři hodiny budou v Japonsku. Ve vysílačce praskaly hlasy z Velkýho umělce a Čísla 91. Sraz proběhl úspěšně a trojice letounů mířila na severozápad k Šikoku, prvnímu japonskému ostrovu na trase. January se vydal dozadu k záchodu. „Tak co, Franku, dobrý?“ optal se Matthews. „Jasně. Ale to kafe bylo příšerný.“
„Kdy nebylo.“ January si pošoupl kšiltovku a spěšně se vzdálil. Kochenski a ostatní střelci hráli poker. Po vykonané potřebě se vrátil dopředu. Matthews seděl na stoličce u plánků a nastavoval přístroje, které teď bude potřebovat při nepřetržitém sledování snosu. I Haddock s Bentonem měli plné ruce práce. January se protáhl mezi piloty do přídě letadla. „Ať ti to dobře střílí,“ houkl za ním Matthews.
V přídi vládl větší klid. January se uvelebil, nasadil si sluchátka a předklonil se, aby viděl vroubkovaným plexisklem ven.
Úsvit zbarvil celou nebeskou klenbu do růžova. Zářivý odstín pozvolna přecházel přes levandulovou do modra – co tep, to jiná barva. Oceán pod nimi byl třpytivá modrá okenní tabule mramorovaná obrazcem nadýchaných růžových mraků. Obloha nad ním tvořila obrovskou kupoli, která byla v nadhlavníku tmavší než na obzoru. January si vždycky myslel, že za rozbřesku je nejlépe vidět, jak je Země velká a jak vysoko nad ní přelétávají. Měl dojem, že letí po samém okraji atmosféry, a viděl, jak je tenká, že je to vlastně jen vzduchový obal, takže i kdybyste doletěli až na samý konec, země se pořád bude prostírat do nedohledna na všechny strany. Káva ho rozehřála, až se zpotil. Od plexiskla se odrážely sluneční paprsky. Na hodinkách stálo šest nula nula. Střed zaměřovače roztínal letoun i modrou polokouli vedví. Ve sluchátkách zapraskalo a January se zaposlouchal do hlášení vedoucích letounů směřujících k cílovým městům. Kokura, Nagasaki, Hirošima, nad všemi byla šedesátiprocentní oblačnost. Třeba budou muset odvolat misi kvůli počasí. „Podíváme se nejdřív na Hirošimu,“ oznámil Fitch. January se zahleděl na políčka zmenšených oblaků s novým zájmem. Padák se pod ním posunul. Když ho vracel na místo, představoval si, jak si ho zapíná, krade se k hlavnímu únikovému průlezu pod kabinou navigátora a otvírá průlez… stihl by zmizet z letounu dřív, než by si toho někdo všiml. Nechat to na nich. Ať už by přikročili k bombardování nebo ne, January by v tom nefiguroval. Mohl by se snést k zemi jako pampeliškové chmýří, vnímat, jak kolem něj sviští chladný vzduch, a pozorovat hedvábný baldachýn, jak se nad ním klene jako miniaturní nebe, jeho soukromý svět.
Bezoká černá tvář. January se oklepal; jako by se ta noční můra mohla kdykoli vrátit. Kdyby seskočil, nic by se tím nezměnilo, bomba by stejně dopadla – cítil by se snad lépe, až by splýval na hladině svého Vnitřního moře? Jasně, vykřiklo něco v něm; možná, připustil jiný hlas; zbytek měl před očima tu tvář…
Ve sluchátkách to luplo. Shepard pronesl: „Poručík Stone právě odjistil pumu a já vám všem mohu oznámit, co neseme. Máme na palubě první atomovou bombu na světě.“
Ne tak docela, pomyslel si January. Ve sluchátkách zapískala uznalá hvízdnutí. Tu první odpálili v Novém Mexiku. Štěpení atomu; January už ten výraz slyšel. Nesmírná energie obsažená v každém atomu, jak řekl Einstein. Stačí rozbít jen jeden a – výsledek viděl v tom filmu. Shepard mluvil o záření, které v Januarym probouzelo další vzpomínky. Energie uvolněná v podobě rentgenového záření. Smrt zrentgenováním! Bylo by to proti Ženevské úmluvě, kdyby na to pamatovali.
Fitch se vmísil do výkladu. „Až svrhneme pumu, poručík Benton zaznamená naši reakci na to, co uvidíme. Bude to historická nahrávka, tak si dávejte bacha na pusu.“ Bacha na pusu! January měl co dělat, aby se nerozesmál. Nerouhejte se a neproklínejte Boha, až uvidíte, jak první atomová bomba spálí rentgenovými paprsky celé město i s obyvateli!
Šest dvacet. January se přistihl, jak křečovitě svírá hlavovou opěrku zaměřovače. Měl pocit, že na něj jde horečka. Pokožka na hřbetech rukou se mu v záplavě ostrého denního světla zdála poloprůsvitná. Rýhy v ní připomínaly jemné vzory vln na mořské hladině. Jeho ruce se skládají z atomů. Atomy jsou nejmenší stavební částečky hmoty, tyhle napjaté rozklepané ručejích obsahují celé miliardy. Rozbijte jeden atom a máte ohnivou kouli. To znamená, že energie obsažená v jedné jediné ruce… otočil dlaň, aby si prohlédl čáry a žilkovanou tkáň pod průsvitnou kůží. Člověk je bomba, která může vyhodit do povětří celý svět. January cítil, jak v něm ta latentní síla procitá a pulzuje s každým prudkým tepem jeho srdce. Jaká jsou to stvoření a v jak modré nedozírnosti světa! – A oni se tady ženou svrhnout bombu a usmrtit sto tisíc těchto úchvatných stvoření.
Když liška nebo mýval uvízne jednou nohou v pasti, vzpouzí se, dokud se noha nerozedře, nevykloubí či dokonce nezlomí. Až potom zvíře kapituluje vlivem bolesti a vyčerpání. January nyní cítil tutéž touhu kapitulovat. Bolela ho hlava. Jeho únikové plány stály za hovno – byly idiotské a k ničemu. Měl by to vzdát. Snažil se přestat myslet, ale bylo to beznadějné. Jak by taky mohl? Bude myslet, dokud bude při vědomí. Mysl se ve svých pastech vzpouzí déle než i ta nejvytrvalejší liška.
Šťastná trefa zvedla příď a zahájila dlouhý výstup do bombardovací výšky. Na obzoru byl vidět zelený ostrov zacloněný mraky. Japonsko. Určitě se tady začíná dělat dusno, muselo se rozbít vytápění, napadlo ho. Na nic nemysli. Matthews každých pár minut hlásil Fitchovi drobné opravy kurzu. „Teď dvě stě sedmdesát pět. To je ono.“ January se ponořil do vzpomínek z dětství, aby to nemusel poslouchat. Jak jde za mulou s pluhem. Stěhování do Vicksburgu (řeky). Ve Vicksburgu, kde si kvůli koktání těžko hledal kamarády, hrával jeden čas takovou hru sám se sebou. Krátil si čas představou, že všechno, co dělá, je životně důležité a závisí na tom osud světa. Kdyby například přešel ulici před konkrétním autem, znamenalo by to, že auto nestihne projet další křižovatkou, kde do něj narazí kamion, řidič při srážce zemře a nevynalezne létající člun, který by zachránil prezidenta Wilsona před únosci – a tak musel počkat, až auto přejede, protože na něm záviselo vše, co se stane potom. Sakra, blesklo mu hlavou, sakra, mysli na něco jinýho. Ta poslední povídka o Homblowerovi, kterou četl – jak by se z toho dostal on? Vyděšený kroužek matčiných úst, když přiběhla a uviděla jeho ruku – Řeka Mississippi, blátivě hnědá pod vrstvou listí – Zprudka zavrtěl hlavou s tváří zkřivenou vztekem a zoufalstvím, když pochopil, že žádné zákoutí paměti mu neposkytne příležitost k úniku, neboť v jeho životě nebylo nic, co by se nevztahovalo k situaci, v níž se nyní nacházel, a ať se v duchu obracel kterýmkoli směrem, neustále narážel na okamžik, jemuž bude za hodinu čelit.
Za necelou hodinu. Letěli devět tisíc sto metrů nad zemí, v bombardovací výšce. Fitch mu nahlásil údaje výškoměru, aby je zadal do zaměřovače. Matthews mu hlásil rychlost větru. Musel pořád mrkat, protože mu pot stékal do očí. Slunce za nimi vyšlo jako atomová bomba, vrhalo odlesky ode všech rohů a hran plexiskla a osvětlovalo jeho bublinu nelítostnou září. Útržky plánů mu vířily před očima, dýchal mělce a v krku měl sucho. Nadarmo pořád dokola proklínal vědce a Trumana. Proklínal Japonce za to, že zavinili celou tuhle šlamastyku, zatracení žlutí zabijáci, můžou si za to sami. Vzpomeňte si na Pearl. Američani umírali mezi bombami, když ještě ani nebyla vyhlášená válka; oni ji začali a teď se k nim vrací v mnohem horší podobě. A oni si ji zaslouží. Invaze Japonska by trvala roky a stála miliony životů – skoncujme to teď, skoncujme to, oni si to zaslouží, zaslouží si kouřící řeku plnou zuhelnatělých, mlčky umírajících lidí, ten zatracený národ tvrdohlavých maniaků!
„Tamhle je Honšú,“ pronesl Fitch a January se vrátil do světa letounu. Byli nad Vnitřním mořem. Brzy minou sekundární cíl, Kokuru, která by měla ležet kousek od nich jižním směrem. Sedm třicet. Nad ostrovem se kupila větší oblačnost než nad mořem a Januaryho srdce opět poskočilo při pomyšlení, že mise bude odvolaná kvůli počasí. Ale i tak by si to zasloužili. Je to mise jako každá jiná. Vždyť už shazoval pumy na Afriku, Sicílii, Itálii, celé Německo… Sklonil se k zaměřovači. Pod nitkovým křížem leželo moře, ale na horním okraji zorného pole byla vidět pevnina. Honšú. Při rychlosti tři sta sedmdesáti kilometrů v hodině jim k Hirošimě zbývá zhruba půlhodina. Možná ani to ne. Přemítal, jestli jeho srdce vydrží celou tu dobu tlouct tak prudce.
„Předávám ti navádění, Matthewsi,“ ozval se Fitch. „Řekni nám, co máme dělat.“
„Stočte to o dva stupně na jih.“ Víc z Matthewse nevypadlo. V jejich hlasech se konečně ozval nádech pochopení, dokonce i strachu.
„Připraven, January?“ ujišťoval se Fitch.
„Já jenom čekám,“ odpověděl January. Napřímil se, aby mu Fitch viděl do týla. Bombardovací zaměřovač měl mezi nohama. Páčkou na boku se spouštěla bombardovací sekvence; puma neopouštěla letoun hned po sepnutí, ale až po patnáctivteřinovém výstražném tónu, který vysílačkou varoval doprovodné letouny. Poopravil zaměřovač podle instrukcí.
„Opravte na směrový úhel dvě stě šedesát pět,“ oznámil Matthews. „Letíme přímo proti větru.“ Měla tím odpadnout potřeba korigovat stranový snos pumy. „January, stáhni to na tři sta sedmdesát dva kilometrů v hodině.“
„Tři sta sedmdesát dva.“
„Všichni kromě Januaryho a Matthewse nasadit ochranné brýle,“ nařídil Fitch.
January zvedl z podlahy zatmavené brýle. Kdyby si nechránili oči, mohly se jim roztavit. Nasadil si je a sklonil čelo k opěrce. Brýle mu překážely, tak je zase odložil. Když se znovu zadíval do zaměřovače, uviděl pod nitkovým křížem pevninu. Podíval se na hodinky. Osm hodin. Nejvyšší čas být vzhůru a číst si noviny, popíjet čaj.
„Deset minut k záměrce,“ ohlásil Matthews. Záměrným bodem byl trojcestný most Aioi uprostřed městské zástavby, která se rozkládala v říční deltě. Snadno rozeznatelný.
„Tam doleje spousta oblačnosti.“ Fitch ukázal hlavou. „Uvidíš na to vůbec?“
„To zjistím, až to budeme zkoušet,“ odpověděl January.
„Kdyby bylo třeba, můžeme to zkusit znovu a navigovat podle radaru,“ navrhl Matthews.
„Nesvrhávej bombu, když si nebudeš jistý, January,“ upřesnil Fitch.
„Rozkaz.“
V zaměřovači dokázal jakž takž rozeznat shluk střech a šedých silnic za protrhanou oblačností. Všude kolem byl zelený les. „Tak jo,“ zavolal Matthews, „jdeme na to! Pokračujte pod stejným úhlem, kapitáne! Držíme těch tři sta sedmdesát dva, January.“
„A stejný kurz,“ doplnil Fitch. „Je celá tvoje, January. Všichni si zkontrolujte ochranné brýle. A připravte se na obrat.“
Januaryho svět se smrskl na výhled za zaměřovačem. Tečkované pole mraků a lesa. Přes nevelké pohoří přeletěli přímo nad hirošimské povodí. Široká řeka měla blátivě hnědou barvu, půda matně světlezelenou a přibývající síť silnic mdle šedou. Skoro všechen prostor nyní zabíraly drobné pravidelné obrysy budov a do zaměřovače vplouvalo vlastní město, úzké ostrovy vybíhající do tmavomodré zátoky. Město se pod nitkovým křížem posouvalo ostrov po ostrovu, oblak po oblaku. January ani nedýchal a jeho prsty ztuha svíraly spínač, jako by byly z kamene. A to už se objevil most Aioi. Vklouzl přímo pod nitkový kříž, maličké T v trhlině mezi mraky. Januaryho prsty drtily spínač. Pomalu se nadechl a zatajil dech. Pod nitkovým křížem proplula oblaka a pak další ostrov. „Už tam skoro jsme,“ pronesl nevzrušeně do mluvítka. „Držte kurz.“ Už to nešlo vrátit a srdce mu hučelo jako motory letounu. Napočítal do deseti. Pod nitkovým křížem ubíhala oblaka, která se střídala se zelenými hvozdy a olověnými silnicemi. „Přepnul jsem spínač, ale neslyším tón!“ zachraptěl do mikrofonu. Pravičkou stále držel spínač v původní pozici. Fitch něco křičel – do toho zapraskal Matthewsův hlas – „Cvakám s tím s-sem a tam,“ zařval January, zatímco kryl zaměřovač vlastním tělem před očima pilotů. „Ale pořád – moment…“
Přecvakl páčku a uslyšel tichý hukot. „A je to! Už letí!“
„Ale kde přistane?“ zvolal Matthews.
„Vydržte!“ zahulákal January.
Šťastná trefa se zhoupla a poskočila o pět nebo deset metrů výš. January se přetočil, aby viděl dolů, a zahlédl pumu prolétávající těsně pod letounem. Pak se kymácivě snesla k zemi.
Letoun se divoce stočil doprava a přešel do tak prudkého klesání, že odstředivá síla přimáčkla Januaryho k plexisklu. Fitch to o několik set metrů níž srovnal a zamířil plnou rychlostí na sever.
„Vidíte něco?“ houkl.
Kochenski od zadního kulometu vydechl: „Nic.“ January se s námahou postavil. Sáhl po svářečských brýlích, ale na hlavě je neměl a nikde je neviděl. „Jak dlouho to bylo?“
„Třicet vteřin,“ odpověděl Matthews.
January zavřel oči.
Krev v očních víčkách zazářila nejdřív rudě a pak bíle.
Ve sluchátkách vypukla vřava. Hlasy opakovaly: „Panebože. Panebože.“ S letounem to házelo a celý bombardér kovově vřeštěl. January se odstrčil od plexiskla. „Další rázovka!“ zaječel Kochenski. Letoun se znovu neovladatelně rozhoupal, a je to tady, proletělo hlavou Januarymu, konec světa, tak tím by se měl vyřešit můj problém.
Otevřel oči a zjistil, že pořád ještě vidí. Motory burácely dál a vrtule se točily. „To byly rázovky po výbuchu,“ hlásil Fitch. „Už jsme v pohodě. Koukněte na to! Koukněte, co tam ta kurva vyvádí!“
January se díval. Z vrstvy oblačnosti pod nimi zbyly jen cáry a z jádra rudého ohně se tyčil sloup černého dýmu. Vršek sloupu už se nacházel ve stejné výšce jako oni. Januaryho brněly uši od šokovaných výkřiků. Zíral na ohnivou základnu oblaku a na desítky požárů, které ho přiživovaly. Když se mu znenadání naskytl pohled za oblak, zaryl nehty do dlaní. Trhlinou mezi mračny viděl vše zřetelně, deltu, šestici řek, z toho tři nalevo od kouřového sloupu – město Hirošima, nedotčené.
„Minuli jsme!“ vyjekl Kochenski. „Minuli jsme cíl!“
January se odvrátil, aby mu piloti neviděli do tváře, v níž zel úsměv jako otevřená rána. Dosedl do křesla a nechal se zaplavit úlevou.
Pak už to šlo zase ráz na ráz. „Do pytle!“ křičel na něj shora Fitch. McDonald se ho snažil zadržet. „Polez nahoru, January!“
„Rozkaz.“ Teď měl před sebou nový okruh problémů.
Vstal a obrátil se. Nohy se mu podlamovaly a v konečcích prstů pravé ruky mu bolestivě tepalo. Posádka natahovala krky, aby viděla skrz plexisklo. January se díval s nimi.
Už vznikal hřibovitý mrak. Šířil se, jako by se mohl rozpínat donekonečna, živený peklem a černou stopkou pod ním. Mohl být asi tak tři kilometry široký a kilometr vysoký a sahal vysoko nad jejich letovou hladinu. Letoun se vedle něj úplně ztrácel. „Myslíte, že budeme všichni neplodní?“ zeptal se Matthews.
„Cítím v puse záření,“ pronesl McDonald. „Vy ne? Chutná to jako olovo.“
Zdola k oblaku vystřelovaly zášlehy plamene, které zbarvovaly stopku do fialova. Pořád tam byl – zlovolný, živoucí, osmnáct kilometrů vysoký. Jedna bomba. January se ohromeně protlačil kolem pilotů do kabiny navigátora.
„Mám začít nahrávat reakce posádky, kapitáne?“ zeptal se Benton.
„Vykašli se na to,“ odsekl Fitch a vydal se dozadu za Januarym. Shepard tam však dorazil jako první. Vyřítil se z navigační kupole, vrhl se přes kabinu a praštil Januaryho do ramene. „Ty hajzle!“ vykřikl, když se January zapotácel. „Ruply ti nervy, srabe!“
January vystartoval po Shepardovi, šťastný, že se mu konečně naskytl cíl, ale Fitch mu zatarasil cestu, chytil ho za límec a přitáhl si ho k sobě, aby mu viděl do tváře –
„Je to pravda?“ obořil se na něj stejně rozhněvaně jako Shepard. „Podělals to schválně?“
„Ne,“ zasípěl January a vytrhl se z Fitchova sevření. Pak se rozmáchl a vlepil Fitchovi facku, která mu přistála přímo na tváři. Fitch zavrávoral, ale udržel se na nohou a určitě by Januaryho ztloukl, kdyby nepřiskočili Matthews, Benton a Stone, kteří ho zadrželi a křikem se dožadovali klidu. „Držte huby! Držte huby!“ povykoval na ně McDonald z kokpitu a chvíli to byl učiněný blázinec, ale Fitch se nechal zpacifikovat a brzy už byl slyšet jen McDonald, který je okřikoval, aby byli zticha. January se stáhl mezi pilotní křesla s pravičkou na pistolovém pouzdru.
„Měl jsem město na mušce, když jsem přecvakával páčku. Jenže poprvý ani napodruhý se nic nestalo“
„To je lež!“ zařval Shepard. „Spínač byl naprosto v pořádku, sám jsem ho kontroloval. A bomba navíc explodovala kilometry za Hirošimou, přesvědč se sám! To je několik minut.“ Otřel si z brady sliny a ukázal na Januaryho. „Udělals to schválně.“
„To nemůžete vědět,“ protestoval January. To už ale viděl, že ostatní věří Shepardovi, a tak o krok couvl. „Hlavně mě dostaňte co nejdřív před vyšetřovací komisi. A do tý doby mě nechte na pokoji. Jestli na mě ještě jednou sáhnete,“ proklál pohledem Fitche a pak Sheparda, „tak vás zastřelím.“ Otočil se a seskočil na své místo. Připadal si obnažený a zranitelný jako mýval zahnaný na strom.
„Za tohle zastřelí tebe,“ křičel za ním Shepard. „Neuposlechnutí rozkazu – zrada –“ Matthews se Stonem se ho snažili umlčet.
January slyšel McDonalda, jak říká: „Dělejte, ať už odsud vypadneme. Cítím v puse olovo, vy ne?“
Obrátil pohled k plexisklu. Obrovský mrak stále hořel a kypěl. Jediný atom… S tím lesem tedy každopádně udělali krátký proces. Málem se rozesmál, ale přemohl se v obavě z hysterie. Štěrbinou v mracích se mu naskytl první nerušený výhled na Hirošimu. Město se táhlo přes ostrovy jako mapa, bez jediného šrámu. Tak to by bylo. Peklo na úpatí hřibovitého mraku dělilo od zátoky dvanáct až patnáct kilometrů a další dva nebo tři kilometry směrem do vnitrozemí. Část lesa zmizí, vezme za své, kompletně smetená z povrchu zemského. Japončíci si tam můžou zajet a přesvědčit se o rozsahu škod. A když jim řeknou, že to byla názorná ukázka, varování – a jestli budou jednat rychle – no, aspoň dostali šanci. Třeba to zabere.
Zvedl se mu žaludek, jak napětí konečně pominulo. Pak se mu vybavila Shepardova slova a pochopil, že je pořád v maléru, ať už jeho plán vyšel nebo ne. V maléru! Spíš v něčem ještě horším. V duchu spílal Japoncům a na okamžik dokonce zalitoval, že to na ně neshodil. Malátně se podvolil prázdnotě zoufalství.
Trvalo dost dlouho, než se zase posadil rovně. Znovu byl zvířetem lapeným v pasti. Začal se rozhlížet po únikové trase, vymýšlet plány. Jedna alternativa za druhou. Uvažoval o tom během dlouhého ponurého letu domů. Myšlenky mu vířily ještě rychleji než vrtule motorů. A když přistávali na Tinianu, už měl plán. Byla to sice malá naděje, říkal si, ale na nic lepšího se nezmohl.
* * *
Instruktážní hala byla opět obklopená příslušníky vojenské policie. January vyklopýtal z náklaďáku spolu s ostatními a vešel dovnitř. Byl si víc než kdy jindy vědom pohledů, které se k němu obracely a byly přísné, obviňující. Byl příliš unavený na to, aby mu to vadilo. Už víc než šestatřicet hodin nezamhouřil oka a moc toho nenaspal ani od minulé návštěvy instruktážní budovy, k níž došlo před týdnem. Místnost se tetelila, jak ji neustalovaly vibrace motorů, a burácelo v ní ticho. Měl co dělat, aby neztratil ze zřetele základní prvky svého plánu. Musel vytěsnit ze zorného pole nevraživé pohledy Fitche a Sheparda i Matthewsovu dotčenou nechápavost. Vděčně si zapálil cigaretu.
Ostatní popisovali průběh úderu v lomozu otázek a hádek. Pak je ztrhaný Scholes s nějakým rozvědčíkem provedli bombardovacím náletem. Januaryho plán vyžadoval, aby se držel své původní historky: „… a když se v kříži zaměřovače objevil záměrný bod, přecvakl jsem spínač, ale nezachytil jsem signál. Cvakal jsem páčkou nahoru a dolů, dokud jsem neuslyšel výstražný tón.
Od toho okamžiku ještě zbývalo dalších patnáct vteřin do vypuštění.“
„Všiml jste si něčeho, co mohlo způsobit, že výstražný tón se ozval později, než měl?“
„Přímo v tu chvíli jsem si ničeho nevšiml, ale“
„To není možné,“ přerušil ho ruměný Shepard. „Před odletem jsem spínač zkontroloval a byl naprosto v pořádku. Ke svržení navíc došlo o víc než minutu“
„Kapitáne Sheparde,“ zarazil ho Scholes. „Hned na vás dojde řada.“
„Ale on očividně lže“
„Kapitáne Sheparde! Nic očividného na tom není. Nemluvte, pokud nejste tázán.“
„Prostě jsem si na té bombě něčeho všiml, když padala,“ pospíšil si January, aby odvrátil pozornost od délky prodlevy, „Mohlo by to vysvětlovat, proč se zasekla. Musím to probrat s někým z vědců obeznámených s konstrukcí bomby.“
„O co šlo?“ zeptal se Scholes podezřívavě.
January zaváhal. „Proběhne přece vyšetřování, ne?“ Scholes se zamračil. „Vyšetřování právě probíhá, kapitáne January. Řekněte nám, co jste viděl.“
„No ale proběhne ještě nějaké řízení kromě tohohle?“
„Ano, kapitáne, zřejmě to půjde k vojenskému soudu.“
„Myslel jsem si to. Odmítám mluvit s kýmkoli kromě mého právního zástupce a nějakého vědce obeznámeného s bombou.“
„Já jsem vědec obeznámený s bombou,“ vybuchl Shepard. „Kdybys opravdu něco měl, mohls to říct mně, ty“
„Řekl jsem, že potřebuju vědce!“ vykřikl January a zvedl se, aby čelil brunátnému Shepardovi na protějším konci stolu. „Ne nějakého z-zatraceného mechanika.“ Shepard se rozkřičel, ostatní se k němu přidali a místností se rozlehla hádka. Jakmile si Scholes zjednal ticho, January se posadil a odmítl dál vypovídat.
„Zařídím, aby vám byl přidělen právní zástupce a postoupím případ vojenskému soudu,“ pronesl zjevně bezradný Scholes. „Do té doby jste zatčen na základě podezření z neuposlechnutí rozkazu při bojové misi.“ January přikývl a Scholes ho předal vojenské policii. „Ještě něco,“ ozval se January, přemáhaje únavu. „Řekněte generálu Le Mayovi, že když to Japončíkům podá jako výstrahu, mohlo by to mít stejný účinek jako“
„Já vám to říkal!“ zařval Shepard. „Já vám říkal, že to udělal schválně!“
Muži stojící kolem Sheparda ho znehybnili. Většinu z nich však přesvědčil a dokonce i Matthews na něj teď zíral s výrazem udiveného vzteku.
January unaveně zavrtěl hlavou. Začínalo se ho zmocňovat podezření, že jeho plán v konečném důsledku nebude moc dobrý, přestože zatím vycházel. „Jenom se z toho snažím vykřesat, co se dá.“ Přinutit nohy, aby ho pokud možno důstojně odnesly z haly, ho stálo veškeré zbytky sil.
* * *
Jeho celou byla prázdná poddůstojnická kancelář. Vojenští policisté mu nosili jídlo. První dva dny skoro celé prospal. Třetí den vyhlédl zamřížovaným oknem ven a uviděl, jak traktor odváží z objektu plachtou zakrytý přívěs, za nímž následují džípy plné vojenských policistů. Vypadalo to jako vojenský pohřeb. January přiskočil ke dveřím a bušil do nich, dokud se neobjevil jeden z mladších empíků.
„Co to tam dělají?“ dožadoval se January.
Policista s chladným pohledem a zkřivenými rty odpověděl: „Připravují další úder. Tentokrát už to udělají pořádně.“
„Ne!“ vykřikl January. „Ne!“ Vrhl sé na empíka, který ho odstrčil a zamkl dveře. „Ne!“ Bušil do dveří, dokud ho nerozbolely ruce, a chrlil nadávky. „To přece není zapotřebí, není to nutné.“ Slupka konečně pukla. Zhroutil se na postel a rozplakal se. Všechno, co udělal, teď ztratí smysl. Obětoval se zbytečně.
* * *
Den nebo dva nato vojenští policisté přivedli plukovníka, šedovlasého muže se strnulým držením těla, který Januarymu drtil ruku, když si s ním potřásal. Oči měl světle, ledově modré.
„Plukovník Dray,“ představil se. „Dostal jsem rozkaz obhajovat vás před vojenským soudem.“ January cítil, jak z toho člověka čiší nechuť. „Za tím účelem budu potřebovat veškerá fakta, která znáte, takže se do toho pustíme hned.“
„Nehodlám s nikým mluvit, dokud si nepromluvím s atomovým vědcem.“
„Jsem váš obhájce –“
„Je mi fuk, kdo jste. Nemůžete mě obhajovat, dokud mi sem nepřivedete jednoho z těch vědců. Čím výš postaveného, tím líp. A chci si s ním promluvit o samotě.“
„Musím u toho být přítomen.“
Takže to udělá. Jenže teď byl i Januaryho právník jeho nepřítelem.
„Pochopitelně. Jste můj právník. Ale nikdo jiný. Možná na tom závisí naše atomové utajení.“
„Viděl jste důkaz sabotáže?“
„Už ani slovo, dokud nepřijde ten vědec.“
Plukovník hněvivě přikývl a odešel.
Později téhož dne se vrátil s dalším mužem. „Tohle je doktor Forest.“
„Pomáhal jsem vyvíjet bombu,“ dodal Forest. Vlasy měl ostříhané na ježka, byl oblečený v maskáčích a působil ještě militantněji než plukovník.
January podezřívavě zatěkal pohledem od jednoho muže ke druhému. „Zaručujete se za jeho totožnost čestným slovem důstojníka?“ zeptal se Draye.
„Samozřejmě,“ opáčil uraženě plukovník.
„Takže,“ začal doktor Forest, „nešlo vám to nahodit, když jste potřeboval. Řekněte mi, co jste viděl.“
„Nic jsem neviděl,“ pronesl January zdušeně. Zhluboka se nadechl; bylo na čase se zkompromitovat. „Chci, abyste vědcům vyřídil vzkaz. Pracovali jste na tom kolik let a měli jste dost času, abyste se zamysleli nad tím, jak se ta bomba měla použít. Víte, že jsme mohli přimět Japončíky ke kapitulaci, kdybychom jim předvedli ukázku –“
„Tak počkat,“ přerušil ho Forest. „Vy mi tvrdíte, že jste nic neviděl? Že k žádné poruše nedošlo?“
„Přesně tak,“ potvrdil January a odkašlal si. „Nebylo to nutné, chápete?“
Forest se ohlédl na plukovníka Draye, který znechuceně pokrčil rameny. „Mně tvrdil, že viděl důkaz sabotáže.“
„Vraťte se a požádejte vědce, aby se za mě přimluvili.“ January musel zvýšit hlas, aby upoutal Forestovu pozornost. „Před vojenským soudem nemám šanci. Ale když se mě vědci zastanou, třeba mě nechají žít, rozumíte? Nechci, aby mě zastřelili za něco, co by udělal každý z vás vědců.“
Doktor Forest couvl. Do tváří už se mu začínala hrnout krev, když odsekl: „Proč si myslíte, že bychom to udělali? Nenapadlo vás, že jsme to uvážili? Nenapadlo vás, že to rozhodnutí učinili lidé, kteří k tomu mají lepší kvalifikaci než vy?“ Zamával rukou. „U všech všudy – co vás dovedlo k závěru, že jste kompetentní rozhodovat o něčem tak důležitém?“
Forestova reakce Januarym otřásla; podle jeho plánu to mělo probíhat jinak. Rozčileně na něj zašermoval prstem. „Protože jsem to byl já, kdo to měl provést, doktore Foreste. Stačí třeba jen o krok ustoupit a najednou můžete dělat, že to není vaše věc. Vám se to lehko řekne, ale já byl u toho.“
Forest byl s každým jeho slovem ruměnější a ruměnější. Vypadalo to, že mu každou chvíli praskne žíla na krku. January to zkusil znovu. „Zkoušel jste si někdy představit, co by jedna z těch vašich bomb udělala s městem plným lidí?“
„Už toho mám dost!“ vybuchl Forest a otočil se k Drayovi, „To, co jsem zde slyšel, nejsem povinen udržet v tajnosti. Můžete si být jistý, že to u vojenského soudu bude použito jako důkaz proti kapitánovi Januarymu.“ Obrátil se a zadíval se na něj s tak zuřivou nenávistí v očích, že to Januarymu došlo. Přiznat, že má pravdu, by pro tyhle lidi znamenalo přiznat, že se mýlili – že každý z nich je zodpovědný za svůj podíl na stavbě zbraně, kterou January odmítl použít. Jakmile to pochopil, bylo mu jasné, že je odepsaný.
Malou kanceláří otřáslo prásknutí doprovázející odchod doktora Foresta. January se posadil na lůžko a vytáhl krabičku cigaret. Pod chladným pohledem plukovníka Draye si jednu roztřeseně zapálil a potáhl. Pak vzhlédl k plukovníkovi a pokrčil rameny. „Byla to moje nejlepší šance,“ řekl na vysvětlenou. To už mělo jistý účinek – chladné pohrdání v plukovníkových očích poprvé a naposledy vystřídal drobný, tvrdý, právnický záblesk uznání.
* * *
Vojenský soud trval dva dny. Rozsudek zněl vinen neuposlechnutím rozkazu při bojové misi a napomáháním nepříteli. Trest zněl smrt zastřelením.
January ve zbývajících dnech povětšinou mluvil jen zřídka a stáhl se ještě hlouběji za masku, za níž se tak dlouho skrýval. Přišel za ním duchovní, ale byl to kaplan z pětisté deváté, ten, který před odletem požehnal misi Šťastné trefy. January ho rozzlobeně poslal do háje.
Později se u něj však zastavil mladý katolický kněz. Jmenoval se Patrick Getty. Byl to drobný zavalitý mužík, který nosil brýle a zřejmě měl z Januaryho trochu nahnáno. January ho nechal mluvit. Když se nazítří vrátil, January už byl hovornější a popozítří ještě víc. Stal se z toho zvyk.
January obvykle mluvil o svém dětství. Vyprávěl o tom, jak s mulou oral rozbahněnou údolní černozem. Jak utíkal uličkou k poštovní schránce. Jak čítával knížky ve světle měsíce, když už měl dávno spát, a jak mu za to matka uštědřila výprask střevíčkem na podpatku. Vyprávěl knězi o tom, jak si popálil ruku, i o autohavárii dole na čtvrté ulici. „Pořád si pamatuju obličej řidiče toho náklaďáku, chápete, otče?“
„Ano,“ odpovídal mladý kněz. „Ano.“
Pověděl mu i o tom, jak hrával hru, v níž každý jeho skutek ovlivňoval průběh světového dění. „Když jsem si na tu hru vzpomněl, přišla mi hloupá. Šlápnete na trhlinu v chodníku a způsobíte zemětřesení – znáte to, vždyť je to blbost. Děti už jsou takové.“ Kněz přikývl. „Teď si ale říkám, že kdybychom podle toho žili všichni, jako kdyby každý náš čin byl opravdu důležitý, tak…“ Neurčitě zamával rukou a vydechl cigaretový kouř. „Jste přece zodpovědný za to, co děláte.“
„Ano,“ přitakal kněz. „Ano, to jste.“
„A když dostanete rozkaz udělat něco špatného, jste za to pořád zodpovědný, ne? Rozkaz na tom nic nezmění.“
„Správně.“
„Hmm.“ January potáhl z cigarety. „Nebo se to aspoň říká. A vidíte, k čemu to vědě.“ Máchl rukou ke kanceláři. „Jsem jako ten chlápek v jedný povídce – myslel si, že všechno, co se píše v knížkách, je pravda, a když přečetl pár kovbojek, zkusil vyloupit vlak. Skončil ve vězení.“ Zasmál se. „Knížky jsou samá hovadina.“
„Ne všechny,“ namítl kněz. „A vy jste taky nezkoušel vyloupit vlak.“
Společně se té představě zasmáli. „Četl jste tu povídku?“
„Ne.“
„Byla to hrozně divná kniha – byly v ní dva příběhy a střídaly se po kapitolách, ale vůbec spolu nesouvisely! Nepochopil jsem to.“
„… Možná tím autor chtěl říct, že všechno souvisí se vším.“
„Možná. Ale je to divnej způsob, jak to vyjádřit.“
„Mně se to líbí.“
A tak si krátili čas hovorem.
* * *
Byl to tedy kněz, kdo přišel Januarymu oznámit, že jeho žádost o prezidentskou milost byla zamítnuta. Rozpačitě zamumlal; „Prezident zřejmě rozsudek schvaluje.“
„Ten hajzl,“ pronesl January tiše a dosedl na lůžko.
Čas plynul. Byl další horký, dusný den.
„Inu,“ ozval se Getty. „Mám pro vás i lepší zprávy. Vzhledem k vašemu postavení by nemělo vadit, když vám to řeknu, ačkoliv mi to zakázali. Ta druhá mise – víte, že proběhl druhý úder?“
„Ano.“
„Tak ten taky minul cíl.“
„Cože?“ zvolal January a vyskočil z postele. „To si děláte srandu!“
„Ne. Letěli ke Kokuře, ale po příletu zjistili, že nad městem jsou mraky. Totéž se opakovalo i nad Nagasaki a Hirošimou, tak se vrátili ke Kokuře a zkusili svrhnout bombu s pomocí radarového navádění, ale údajně došlo k – tentokrát regulérnímu selhání přístrojů a bomba dopadla na nějaký ostrov.“
January přešlapoval na místě s otevřenou pusou. „Takže jsme n-ne –“
„Nesvrhli jsme bombu na žádné japonské město. Přesně tak.“ Getty se usmál. „A tohle si poslechněte – slyšel jsem to od nadřízeného: poslali japonské vládě vzkaz, že obě exploze byly pro výstrahu a že jestli se nevzdají do prvního září, svrhneme bomby na Kjóto a Tokio a pak kamkoli, kam bude třeba. Říká se, že císař zajel do Hirošimy obhlédnout škody a když to viděl, nařídil vládě, aby kapitulovala. Takže…“
„Takže to zabralo,“ pronesl January a nadskočil. „Zabralo to, zabralo to!“
„Ano.“
„Přesně, jak jsem říkal!“ vykřikl a rozesmál se.
Getty začal taky přešlapovat a pohled na poskakujícího kněze už byl pro Januaryho příliš. Posadil se na postel a smál se, až mu po tvářích tekly slzy.
„No –“ Rázem vystřízlivěl. „No a Truman mě zastřelí tak jako tak, že jo?“
„Ano,“ potvrdil kněz posmutněle. „Asi ano.“
January se posupně zasmál. „Že je to ale hajzl. A je hrdej na to, že je hajzl, což je ještě horší.“ Zavrtěl hlavou. „Kdyby se toho dožil Roosevelt…“
„Dopadlo by to jinak,“ doplnil Getty. „Ano. Snad. Ale nedožil se toho.“ Posadil se vedle Januaryho. „Cigaretu?“ Natáhl k němu krabičku a January se zamračil, když spatřil bílý válečný obal.
„Aha. Pardon.“
„No jo. To nic.“ January si vytáhl jednu Lucky Strike a zapálil si. „To je strašně skvělá zpráva.“ Vydechl. „Beztak jsem nevěřil, že mě Truman omilostní, takže jste mi přinesl celkem dobrý zprávy. Cha. Tak oni minuli. Nemáte ponětí, o kolik se teď cítím líp.“
„Myslím, že mám.“
January dokouřil cigaretu.
„… Takže jsem přece jen dobrej Američan. Jsem dobrej Američan,“ opakoval, „ať si Truman říká co chce.“
„Ano,“ odpověděl Getty a rozkašlal se. „Jste lepší než Truman, to je nad slunce jasné.“
„Radši si dávejte bacha, co říkáte, otče.“ Zadíval se do očí za brýlemi a výraz, který v nich spatřil, ho zarazil. Od toho náletu se v každém pohledu adresovaném jemu zračilo jen opovržení. Během přelíčení je viděl tolikrát, že se odnaučil dívat, a teď se to musel naučit znovu. Kněz se na něj díval, jako kdyby byl… jako kdyby byl nějaký hrdina. Nebyla to tak docela pravda. Ale když to viděl…
January se nedožil následujících let, takže se nedozvěděl, co vzešlo z jeho činu. Přestal se zaobírat budoucností a představovat si různé možnosti, protože to nemělo smysl. S jeho plány byl konec. Beztak by si neuměl představit, jakým směrem se bude ubírat vývoj v poválečných letech. Snad by býval mohl předpovědět, že svět se rychle změní ve vojenský tábor na pokraji atomové války. Nikdy by však neuhodl, jaké množství lidí vstoupí do Spolku Franka Januaryho. Nikdy se nedozvěděl, jaký vliv měl spolek na Deweyho během korejské krize, nikdy se nedozvěděl o jeho úspěšné kampani za uzavření dohody o zákazu zkoušek jaderných zbraní a nikdy se nedozvěděl, že zčásti i zásluhou spolku a jeho podporovatelů uzavřely světové velmoci dohodu, která rok po roce snižovala počet atomových bomb, dokud nezbyla ani jedna.
Frank January se o tom nikdy nedozvěděl. Ale když tehdy na polním lůžku hleděl do očí mladému Patrickovi Gettymu, vytušil to v náznaku a na okamžik si byl vědom, jaký dopad bude mít na historii.
A to ho uklidnilo. Každý, kdo se s ním setkal v posledním týdnu jeho života, si odnášel tentýž dojem vyrovnaného, tichého muže, rozhněvaného na Trumana a ostatní, ale jaksi odtažitě, věcně. Patrick Getty, který od samého počátku hrál jednu z hlavních rolí ve Spolku Franka Januaryho, uvedl, že January byl sdílný ještě nějaký čas poté, co se dozvěděl o neúspěšném náletu na Kokuru. Pak začal s blížícím se datem postupně umlkat. Toho rána, kdy ho vzbudili za rozbřesku, aby ho odvedli do narychlo zbudované popravčí haly, mu vojenští policisté potřásli rukou. Kněz byl u něj, když kouřil poslední cigaretu, zatímco oni se chystali nasadit mu na hlavu kápi. January se na něj nevzrušeně zadíval. „Do jedný pušky se vždycky dává slepá patrona, že jo?“
„Ano.“
„Aby si každej voják v popravčí četě mohl namlouvat, že mě nezastřelil?“
„Ano. Přesně tak.“
Januaryho posledním výrazem byl sevřený, neveselý úsměv. Odhodil cigaretu, rozdrtil ji patou a dloubl kněze do ramene. „Ale já to vím.“ Pak se maska definitivně vrátila na místo, takže kápě už byla zbytečná, a January odpochodoval rázným krokem ke zdi. Dalo by se říct, že byl smířený.
Poprvé vydáno v antologii Universe 14 editora Terryho Carr a v červnu roku 1984
Přeložila Daniela Orlando
