Sedím v potemnělé místnosti. Je podvečer, ale ještě nikdo nerozsvítil. Můj potenciální zaměstnavatel sedí naproti mně a pročítá si osvědčení přiložená k mému životopisu.
„Slečno Egermayerová, vidím, že máte bohaté zkušenosti s problémovou mládeží,“ řekl s očima upřenýma do papíru.
Dva roky praxe při škole v nápravném zařízení pro děti a další tři v pasťácích určených pro mladistvé. Ale to už si ostatně přečetl, tak jsem jen přikývla.
„Také zde uvádíte, že máte černý pás v karate a zbrojní průkaz na devítku. Popravdě řečeno, hledám spíš vychovatelku a učitelku než profesionálního zabijáka.“
Naklonila jsem se nad stůl:
„Kolik let praxe s problémovou mládeží máte vy?“
Usmál se:
„Odhadla jste mě správně, slečno Egermayerová. Jsem v tomhle oboru nováček, proto kolem sebe potřebuji zkušené lidi. Jste dostatečně zkušená?“
Pokrčila jsem rameny a snažila se zjistit, jaká je správná odpověď. Můj potenciální zaměstnavatel byl muž kolem pětatřiceti s černými vlasy a pichlavýma očima. Rysy v obličeji byly přísné a absence vrásek napovídala, že se neusmívá zrovna moc často; oblek a hedvábná kravata zase, že má dost peněz na to rozjet projekt pro přeškolování nepřizpůsobivých dospělých.
„Mám zkušenosti s dětmi z problémových rodin, s takovými, co propadly drogám nebo alkoholu, i takovými, co mají za sebou přepadení, krádeže, nebo v horším případě vraždu.
S dospělými jsem zatím nepracovala, ale věřím, že pokud je to pouze převýchovný program na bázi běžného školního vyučování, jak jste ve svém inzerátu naznačil, moje kvalifikace by mohla být dostačující.“
Mluvila jsem dost šroubovaně, ale zjevně ho to přesvědčilo, protože přikývl a moji složku zavřel.
„Líbíte se mi, slečno Egermayerová,“ řekl, „máte vzdělání, praxi a kuráž, která je k téhle práci nezbytná. Každopádně je tu ještě jedna záležitost, o které bych se rád zmínil, než přejdeme k vašim povinnostem a výši platu.“
Propletl si prsty a díval se na ně, jako by to byla ta nejdůležitější věc na světě. Teprve po chvíli zvedl hlavu a s úsměvem se zeptal:
„Věříte na bestie?“
„Co je to za otázku?“ Nebyla jsem si jistá, na co se mě ptá. „Věříte na démony, draky, víly nebo upíry?“ poupravil formulaci.
Napadlo mě, že je to nějaká hra nebo psychologický test, ale tak rychle jsem nedokázala vymyslet jinou odpověď než tu, která se mi spontánně drala na jazyk:
„Ale jděte…“
„Doufal jsem, že to řeknete,“ jeho úsměv se ještě prohloubil, „takhle vás budu moct přesvědčit.“
Bleskově prsty rozpletl, opřel se o stůl a doslova ho přeletěl. Ani jsem nevykřikla. Jenom jsem se pokusila odstrčit od desky, abych mohla utéct, ale místo toho jsem se skácela dozadu. Poslední, co jsem zahlédla, než jsem hlavou udeřila o zem a ztratila vědomí, byl pár rudě žhnoucích očí a široký úsměv plný zubů.
Probrala jsem se na pohovce přikrytá sakem. Hodiny ukazovaly půl jedenácté, což znamenalo, že jsem byla v limbu něco přes hodinu.
„Jak se cítíte, slečno Egermayerová?“ ozval se můj potenciální zaměstnavatel a já jsem málem leknutím vyletěla z kůže. Ruka mi automaticky vystřelila ke krku – byl ovázaný gázou.
„Nedoporučoval bych vám příliš rychlé pohyby. Ztratila jste dost krve, takže by bylo lepší, kdybyste teď odpočívala.“
Postavil přede mě kávu; nepřítomně jsem na ni civěla.
„Vy jste upír,“ vypadlo ze mě nakonec.
„Ano, to jsem,“ přitakal bez sebemenšího zaváhání nebo pocitu hanby.
„Pil jste mi krev!“
„Nesmíte mi to mít za zlé, slečno Egermayerová. Jste mladá žena a vaše krev mi voní asi jako vám ostružiny, takže jste pro mě velkým pokušením. Navíc jsem vás potřeboval přesvědčit, že bytosti jako my existují, abychom dále mohli konzultovat naši spolupráci.“
„Ale… teď se ze mě stane taky upír!“ vyjekla jsem poděšeně a cítila, jak se mi houpe půda pod nohama. Co se to sakra děje?!
„Uklidněte se. Udělat z někoho upíra je dost namáhavá a vysilující záležitost. Tohle bylo jen takové nevinné… kousnutí.“
„Vy jste mi pil krev!“ zopakovala jsem pro jistotu a cítila, jak věci v mé hlavě začínají zapadat do sebe. Pohovor pozdě večer, setmělá místnost, osamocená žena…
„Co se mnou teď budete dělat?“
„Co by? Vysvětlím vám pravidla naší spolupráce, podepíšeme pár papírů a pak vás odvezu domů.“
„Ale to…! Počkat, vy to myslíte vážně s tou školou? Co tam chcete s těmi lidmi provádět?!“
Posadil se vedle mě a čekal, až se trochu zklidním.
„Ano, myslím to s tou školou naprosto vážně. A s lidmi tam nic provádět nechci. Jak už jsem psal v inzerátu, vašimi studenty budou bestie.“
* * *
Do školního areálu, kde jsem byla prakticky vězněm, jsem dorazila týden před začátkem září. Se svými kolegy jsem se viděla už několikrát o prázdninách, když jsme společně konzultovali osnovy, ale své studenty uvidím až první den vyučování. Jejich složky jsem měla možnost přečíst až na místě, jelikož vynášet jakékoli informace o studentech ven mimo areál, stejně jako odcházet do města bez povolení, bylo přísně zakázáno. Podepsala jsem na toto téma hned dva papíry, které mě v případě porušení této úmluvy zbavovaly majetku a života, a to ihned a bez odvolání.
„Tak co, jak se ti líbí pokoj?“ zeptal se mě Tomáš, který bude mít na starosti dílny a techniku.
„Jo, pěkný, mám tam velkou postel, stůl a koupelnu. Ale trochu mi vadí, že ty pokoje budou muset sloužit i jako kabinety.“ Tomáš se usmál – byl mladý a talentovaný informatik s postavou olympijských vítězů v hodu kladivem:
„Spíš tak okecáme, že se nám nějaká konzultace s vílama protáhla…“
Povzdechla jsem si:
„Všiml sis někdy, že všechny krásné a dobré nadpřirozené bytosti jsou rodu ženského? Mě tohle fakt nezajímá. Navíc Leermann nám spaní s bestiemi nedoporučuje.“
„Jenže v tom případě už zbýváš jenom ty a paní Mrázová.“
„Co tím chceš říct?“
„No, paní Mrázové je asi sto padesát a tebe bych se bál vzít do postele.“
„Blbče. Chceš jednu vrazit?“
„To je to, o čem mluvím!“ bránil se Tomáš a snadno moji ruku odklonil stranou. „A co Leermann? Já myslel, že to je ten typ, po kterém vy ženské vlhnete.“
„Leermann je chodící mrtvola! A navíc je to náš zaměstnavatel. Se zaměstnavateli ze zásady nespím.“
„Ale ohledně mrtvol už tak zásadová nejsi, co?“
„Blbče. Chceš jednu vrazit?“
* * *
Zhluboka jsem se nadechla a vstoupila do třídy. Čekala jsem leccos. Místo lecčeho tam na mě zíralo něco přes třicet lidí různého věku a vzezření. Seděli v lavicích, někteří pozorně, jiní dávali svým posedem najevo, že to mají na háku. A pak tam byl ten pes.
Vlk, abych byla přesnější. Obrovský, špinavý, smradlavý vlk, který seděl v lavici a upíral na mě vychytralé oči. Neměl jmenovku, ale ani jsem ji nepotřebovala. Heiko. Vlk, kterého sem Leermann dotáhl, protože dělal problémy a bylo potřeba ho od základu převychovat nebo utratit. Na mně bylo, abych zkusila to první.
„Heiko, buď tak hodný a vezmi na sebe svoji lidskou podobu.“ Špinavé zvíře se ani nepohnulo. Bylo mi jasné, že s tím musím něco udělat nebo ztratím autoritu dřív, než ji vůbec získám. Odložila jsem si promítačku na stůl a zamířila k vlkovi.
„Lidskou podobu, prosím!“ Stála jsem těsně u něj a snažila se nemyslet na to, že roztrhal nejméně dvacet lidí a jako druh nás nenávidí.
Naštěstí tentokrát Heiko poslechl a proměnil se v muže. Špinavého, smradlavého, nahého muže. O hlavu mě převyšoval a na rukou se mu rýsovaly svaly; jakmile však člověk sklouzl očima na břicho, zjistil, že Heiko je podvyživený a podle jizev už se několikrát vážně zranil. Níž jsem se nepodívala.
„Děkuji. Sednout, prosím!“
„A když ne, tak co? Naplácáš mi ukazovátkem, účo?“
Bylo mi jasné, že s některými to bude těžké, ale doufala jsem, že dospělí lidé – bestie – budou přece jen trochu chápat závažnost situace. Buď se naučí vypadat a chovat jako lidé, nebo to bude znamenat jejich konec, ať už se o něj postará Leermann, alkohol a drogy nebo nadšenci stále slídící po bytostech, které by neměly existovat.
„Zopakuji to už jenom jednou. Sednout, prosím!“
Naklonil se ke mně a zhluboka natáhl moji vůni.
„Seš mladá, nejspíš celkem chudá, když se voníš tak laciným šuntem.“
Snažila jsem se nevypadat překvapeně.
„Zdá se, že jsi nedávno přechodila nějakou nemoc a brzo budeš mít menzes. Mimochodem hádám, že jsi už dlouho neměla s nikým sex.“
A co má být?
„Heiko, pokud se mnou budeš chtít konzultovat osobní záležitosti, stav se za mnou po vyučování v kabinetu.“ A teď si už sedni na tu svoji špinavou prdel!
Vlk se zašklebil a rozvalil se v lavici. Mrkla jsem, kdo sedí vedle něj, a zjistila, že je to Erik, mladý muž s bílými vlasy, jednorožec. Zasedací pořádek určoval náš nejpovolanější kolega, druid; rozsadil démony a další noční bestie, aby tak eliminoval možnost nepravostí, které se od nich očekávaly. Jenže Erik se tvářil neutrálně jako Švýcarsko a nic nenaznačovalo, že by chtěl svého souseda nějak mírnit.
„Než začneme, ráda – bych se vám představila a řekla něco o kurzech, ve kterých se budeme potkávat. Jmenuji se Helena Egermayerová a budu vás mít na hodiny týkající se provozu v běžném životě, krizových situací a pohybových aktivit.“
Chlapec v první lavici zvedl ruku: Malvín, podvrženec.
„A paníčelko, kdy bude přestávka?“
„Až řeknu. Ale přibližně za hodinu.“
Ozval se povzdech.
„Teď bych byla ráda, kdybyste mi každý řekl něco o sobě. Kdo jste, proč jste sem přišli a co očekáváte, že vám kurzy přinesou.“
Připadalo mi, jako bych vedla výslech. Většina z nich prostě nevěděla a odpovídala něco jako: „Protože mi to pan Leermann nabídl,“ nebo „protože mi to přišlo jako dobrý nápad.“
„Protože musím,“ ozvalo se párkrát, včetně chvíle, kdy došlo na vlka.
„Protože chci přežít mezi lidmi. Všichni, které jsem znal z mého druhu, byli pobiti, uloveni, vystaveni v klecích…“
„Protože chci líp porozumět lidem,“ byla nejlepší odpověď, jaké jsem se dočkala. Řekla to Lída, dívka s velkými brýlemi a překrásnýma očima, zlatá laň.
„A co bys chtěla dělat potom, až úspěšně projdeš všemi kurzy?“ povzbuzovala jsem ji.
„Chtěla bych pracovat s dětmi. Myslím si, že lidé nejsou zlí, akorát nám nerozumějí a bojí se nás. Myslím si, že bych to mohla změnit, kdybych učila už malé děti, že se není čeho bát.“ Zapamatovala jsem si její jméno.
Večer jsme se sešli na jídlo u stolu pro pedagogy – Tomáš měl ten den pohov, stejně jako druid. Ale paní Mrázová je učila odpoledne, a tak mě zajímaly její první dojmy.
„Jsou roztomilí,“ shrnula to stará paní, která měla za úkol dát jim aspoň vzdělání na úrovni základní školy, aby nebylo podezřelé, že neznají některé elementární věci.
„Ale je tam pár výtržníků. Hlavně takový ten tmavý, zarostlý.“
„Heiko,“ odtušila jsem.
„Přesně tak. Já mu říkám nahatá prdelka.“
„Cože? On se vám tam taky producíroval s nahým zadkem?“ Stará paní s úsměvem přikývla:
„Ale jaký má panečku zadek! To už jsem pár let neviděla. A to ani nemluvím o tom vepředu.“
Musela jsem se zasmát. Tahle přísná babička s drdůlkem zjevně zvládla situaci lépe než já.
„A co jste s ním dělala?“
„Coby? Pozvala jsem ho navečer k sobě a začala jsem mu říkat nahatá prdelka. To docela stačilo, aby zkrotl.“
„Čau vespolek!“ přisedl si k nám druid a první, co udělal, bylo, že mi zkontroloval výstřih.
„Ahoj, Pavle. Jak to dneska šlo?“
„Pohoda, učím až zítra, takže do té doby mám klídek. A jaké jsou vaše dojmy, dámy?“
„Bude to dost těžké. Koukala jsem se na úkoly, které odevzdali na téma moje jídlo v lidském světě. Někteří z nich tam nakreslili lidi.“
„To se srovná. Dokud tam nekreslí tebe, je to v cajku,“ chlácholil mě druid.
Jenže jeden z nich mě tam nakreslil.
* * *
O čtrnáct dní později, když už jsem si trochu na to všechno zvykla, jsem se rozhodla podívat se do hodin svých kolegů. Nejvíc mě překvapily hodiny Tomášových „moderních technologií“. Ukázalo se, že některé bestie se pohybují v lidské blízkosti nebo přímo společnosti už celkem dlouho, a jsou tedy schopné aspoň některé elementární spotřebiče ovládat bez větších potíží.
„Bezva práce, chlape. Jestli chceš, projdu s tebou po vyučování ostatní věci a sestavím nějaký plán pro pokročilejší.“
Heiko se na mě ohlédl přes rameno, jako by chtěl říct:
„Vidíš, ty krávo, já nejsem ten, kdo tu má nějaký problém.“
Nahlas ale řekl jen:
„Než teda ostatní skončí, mohl bych si zapařit nějakou onlinovku?“
„Jasně. Umíš si to pustit?“
Vlk jen přikývl a posadil se k počítači.
Podobně pokročilým uživatelem byl i Erik a poněkud překvapivě i všichni tři obři. Bazilišek a bezhlaví rytíři zase rychle pochytávali věci, ale takové víly, laň nebo kelpie byli totálně marní.
„Bude to složité. Ale všichni se snaží. Věřím, že to dokážeme. Akorát budu muset ještě připravit plán pro pokročilé uživatele. Zdá se, že Leermann neměl příliš dobrou představu o tom, co kdo umí a neumí, když sestavoval ty svoje medailonky.“
Nemohla jsem než souhlasit.
* * *
Byl konec října, když jsem poprvé zašla na druidovu hodinu.
„Výborně! Dneska tady máme slečnu Egermayerovou, takže můžeme vyzkoušet, jestli vaše proměna obstojí před normálním člověkem.“
Chtěla jsem se jenom podívat, ale druid trval na tom, že by mohlo být užitečné, kdybych všechny obešla a zkontrolovala jejich proměnu očima někoho, kdo není zvyklý vídat bestie – třeba najdu něco, co by mohlo vyčnívat. Jinak on prý má za to, že látka dokonalého lidského vzhledu je probraná a může se přejít k využití magie v každodenním životě.
Nevěděla jsem moc, co si o tom myslet, ale rozhodla jsem se, že mu vyhovím. Třeba to zvedne můj kredit mezi bestiemi. Zatím jsem na tom z učitelů byla nejhůř a kromě Lídy, s kterou jsem se spřátelila, se hranice mezi mnou a mými studenty příliš neztenčovaly.
Posadila jsem se na hromadu dřeva, kterou měl druid vyskládanou u baráku, v němž bivakoval, a pustila jsem se do jablka. Nejdřív se měli všichni přeměnit do své normální podoby a pak co nejrychleji do lidské a nedotahovat už žádné detaily. Byla jsem zvědavá – poprvé je uvidím takové, jací jsou ve skutečnosti.
„Co nejrychleji je trochu zavádějící kritérium, protože rychlost je odvozena mimo jiné i od jejich skutečné velikosti. Čím větší bestie, tím delší čas ke své přeměně potřebuje. U obrů jsou to řádově i celé vteřiny,“ upřesnil druid a vydal pokyn k přeměňování.
Slunce, které ten den svítilo neobyčejně silně, zastínily siluety obrů. Rusalka vyskládala své oblečení do komínku a skočila do vody, kde se proměnila v ženu pokrytou drobnými lesklými šupinami s nekonečnými zelenými vlasy. Kelpie na sebe vzali podobu překrásných vraníků, podvrženci narostly velké uši a oči se potáhly lesklou blankou. Víly, už tak krásné a prsaté, se změnily v esenci půvabu a trpaslík se zmenšil na svoji původní velikost. Ohnivý pes se podobal spíš rozježené hořící kouli a oba bezhlaví si prostě jen sundali hlavy a zprůsvitněli. Skřítci se změnili v křížence mezi dětmi a hromadou větévek, démoni ve změť temnoty a očí, bazilišek ve zvíře podobné plazu i ptáku zároveň. A pak tam byl samozřejmě velký černý vlk. A jednorožec.
„Tak a až řeknu tři, tak se všichni co nejrychleji vrátíte zpátky, jasňačka?“
„Počkej!“
Všichni se po mně zaraženě ohlédli, ale nemohli to pochopit. Tak nějak jsem věděla, že mí studenti nejsou lidé, ale teprve když jsem je tu takhle viděla, chápala jsem, co všechno to znamená. Byli překrásní. Dokonalí v tom, co byli. Nemohla jsem si pomoct. Seskočila jsem na zem, nechala svačinu svačinou a procházela mezi nimi a obdivovala se tomu, o čem se dětem jenom sní.
„Jste tak nádherní,“ pohladila jsem kelpieho po hřívě.
Vypadal trochu rozpačitě, ale nechal si to líbit. Ve skutečnosti to byl vraník lákající lidi, zejména ženy, do hlubin jezera, kde si vzal jejich duši a spořádal jejich tělo. V lidském světě to byl kostnatý dlouhý kluk, který si neuměl ani zapnout mikrovlnku.
Minula jsem démony, z kterých šel strach, a zastavila se až před jednorožcem. Jeho oči zářily jako hvězdy a hříva se stříbřitě třpytila. Věděla jsem, že jako člověk jeho roh nemůžu spatřit, ale chtěla jsem se té zářící bestie aspoň dotknout. Jednorožec však couvl a změnil se v člověka.
„To nevíš, že na mě smějí sahat jenom děti a panny?“
„Ehm…,“ snažila jsem se nedat na sobě znát rozpaky a zkoumala ho okem odborníka.
„Ty vlasy by ještě šly, ale problém je, že máš bílé chlupy… všude. To neokecáš.“
„Ženským se to líbí,“ oponoval Erik a založil si ruce na prsou.
„A co jim říkáš, když se tě ptají, jak jsi k tomu přišel?“
„Že jsem zakletý jednorožec.“
Ach můj bože. Nejhorší jsou ti, co jsou dost chytří a zároveň příliš arogantní.
Nechala jsem Erika druidovi, který dělal druhé kolečko po mně a dával závěrečné hodnocení.
Vílám nebylo co vytknout, snad jen, že v mojí přítomnosti si mohly ten výstřih trochu ufouknout, abych se necítila tak blbě. Obři zvládli přeměnu taky na výbornou, takže jsem se zastavila až u mladšího kelpieho:
„Poslyš, Marku, proč si nevyčaruješ trochu víc svalů? Když jsi sám sebou, vypadáš úžasně…“
Marek se rozpačitě podrbal:
„Já neumím čarovat, paní učitelko, já se umím jenom přeměnit.“
Každopádně dobře, ačkoli terčem dámských vzdechů se nejspíš takhle nikdy nestane. Což se nedá říct o Heikovi. Jako člověk měl skoro dva metry, šlachovitou postavu, zarostlý hrudník, na břiše pekáč, několik jizev, ostrou čelist, strniště a husté černé vlasy trčící do všech stran.
„Na člověka vypadáš skoro až příliš dobře,“ pokusila jsem se o kompliment.
„Škoda, že o tobě se to říct nedá,“ oplatil mi.
Co na to odpovědět?
„Každopádně myslím, že ta přeměna je dobrá.“
„Každopádně myslím, že trochu užít bych si s tebou mohl. Rajcuje tě, když tě u toho někdo mlátí, účo? Nebo kouše? Mohl bych tě během toho třeba sežrat, co si o tom myslíš?“
„Že jsi prase.“
„Ne, já jsem vlk…“
Tlama se mu protáhla a rozšířila, aby se do ní vešly všechny zuby. Uhnula jsem a udeřila ho přes čumák vší silou, ale muž akorát dopadl na všechny čtyři a změnil se ve vlka celý. Na nic jsem nečekala, otočila se a dala se na útěk. Slyšela jsem za zády křik a cítila za sebou svého pronásledovatele. Nespěchal. Štval mě k lesu. Až vběhnu mezi stromy, co pak? Musím se otočit a vrátit se k ostatním, jenom to mě může zachránit.
Prudce jsem zabrzdila a doufala, že Heikovi jeho hmotnost nedovolí provést tak náhlý manévr. Šeredně jsem se přepočítala. Heiko se zastavil téměř na místě, a když jsem se kolem něho pokusila prosmýknout, sevřely se mi vlčí čelisti kolem ruky a bestie mě odhodila do trávy. Ležela jsem na zemi, levačku mi zalévala krev a já myslela na devítku, kterou jsem měla u sebe v pokoji v šuplíku. Musím vstát.
Vstala jsem a první, co jsem uviděla, byly zářivé žluté oči. Nenechá mě doběhnout zpátky. Nezabije mě hned, ale nenechá mě doběhnout k ostatním. Každopádně to musím zkusit. Otočila jsem se a rozběhla se k domku, který se zdál jako malá tmavá šmouha.
Slzy mi rozostřily vidění, nechtělo se mi umřít. A zároveň, jak jsem cítila jeho dech na svých zádech, věděla jsem, že nedoběhnu.
Náhle loukou proletěl bílý kůň. Mezi ušima se mu rozzářil bílý roh a jeho záře mě oslepila. Zakopla jsem a upadla. Bolest přehlušila ostatní vjemy a já na chvíli ztratila vědomí.
„Jste v pořádku?“
Otevřela jsem oči a spatřila Erikovu ustaranou tvář.
„Moje ruka…“
„Silně krvácíte,“ přikývl jednorožec a vypadal, že se každou chvíli pozvrací. „Musíme počkat, až sem dojdou ostatní. Z krve dostávám amok.“
Nezmohla jsem se ani na přikývnutí. Jenom jsem zavřela oči, abych aspoň trochu zmírnila bolest.
„Jednorožce už jsem dlouho neviděl, ale jsem rád, že aspoň jeden žije.“
Cizí hlas mě navrátil zpátky k vědomí. Příchozí byl muž okolo třiceti, středně vysoký s blonďatými vlasy, které mu padaly do očí – jantarových, zlatých očí. Na nose měl brýle a na sobě džíny a košili.
„Hádám, že jsi té ženě zachránil život. Jak je vám?“ sklonil se ke mně a já jen zachytila Erikův zmatený pohled.
„Kdo jste?“
„Jsem Jan. Jeden můj známý dostal pozvánku do téhle školy. Bohužel než stačil dorazit, byl vystopován a zabit. Přišel jsem tedy místo něj.“
„Já jsem…,“ začala jsem ztrácet vědomí, „jsem… učitelka…“
Muž se zasmál a já zaslechla hlasy ostatních, kteří se blížili. Jsem v bezpečí.
* * *
Probudila jsem se na ošetřovně.
„Co dělá ruka?“ zeptal se druid.
„Bolí,“ opatrně jsem s ní pohnula. Byla zavázaná a zavěšená na pásce, ale bolest už nebyla tak ochromující.
„Seslal jsem na to nějaký čáry máry, tak snad se ti to bude hojit rychleji. Tady jsem namíchal lektvar. Zelený pij jednou denně, je na pročištění organismu a napomáhá rychlejšímu hojení. Tohle hnědé je dobré na tvorbu krvinek. Dej si lžičku po každém jídle. A upozorňuju, je to hnusný.“
„Díky,“ vstřebávala jsem informace tak rychle, jak jen jsem dokázala.
„Co Heiko? Je…?“
„Blázníš? Jednorožci vládnou jenom bílou magií, nemohli by nikoho zabít, ani kdyby chtěli. Erik použil jen silný proud světelné energie, která vlka na chvíli ochromila. Zato Leermann si ho potom podal.“
„Vysál mu krev.“
„Ne, myslím, že tu má nějaké děvče, které pumpuje místo nás nebo bestií. Ale zmlátil ho, že by ho ani vlastní máma nepoznala, kdyby žila.“
„Nebudu říkat, že si to nezasloužil,“ uvažovala jsem nahlas, „ale myslím, že by bylo výchovnější, kdybych trest mohla určit já.“
„Nebuď blázen. Leermann je starý upír, má obrovskou sílu a je téměř nesmrtelný, Heiko se mu nemůže ani v nejmenším rovnat; od tebe by se ale bít rozhodně nenechal.“
„Netrestala bych ho bitím,“ ale v duchu jsem přemýšlela, jak by se mu asi líbilo, kdybych ho znásilnila a při tom ho pomalu rozkrájela na kusy. Dost možná by se mu to ale líbilo…
Najedla jsem se, a když jsem se vrátila do pokoje, čekala tam na mě kytka od Lídy a dopis s vyjádřením soustrasti, čokoláda od Erika, hromádka žaludů od skřítka, říční perla od rusalky a obrovský kámen od obrů. Myslím, že do osnov budu muset zařadit ještě dárky.
Rozhodla jsem se, že dárcům poděkuji zítra na hodině a dnešní podvečer využiju k tomu, abych se podívala za Heikem. Druid se nejdřív neochotně kroutil, že neví, kde je, ale pak mě za ním zavedl.
„Cela je konstruovaná tak, aby se nemohl proměnit ve vlka,“ informoval mě, když jsem si prohlížela muže přikovaného ke zdi, zmláceného do krve.
„Jak dlouho už tu je?“
„Dva dny. Od té doby, co tě napadl.“
„To je hrozně kruté.“
„Leermann trval na tom, že mu nesmím ošetřit rány ani dát najíst dřív než za týden.“
Dívala jsem se skrz mříže a bylo mi jasné, že nás Heiko poslouchá a že ho to bolí, ale že by radši umřel, než žadonil o slitování.
„Dej mi klíče,“ povzdechla jsem si.
„Cože?“
„Dej mi ty klíče a nech nás být. Přinesu ti je pak na barák.“
„Říkal jsem ti, že mi Leermann zakázal ho ošetřit a krmit a –“
„Mně nic nezakázal, tak už běž.“
Věděla jsem, že si zadělávám na pořádný průšvih a Heiko mě bude o to víc nenávidět, ale po trestu musí přijít odpuštění, jinak viník nemá šanci na nový začátek. A já jsem se nedokázala dívat na jeho rozedrané zakrvácené triko a fialové podlitiny, aniž bych necítila smutek.
„Jsou to bestie, přirozeností většiny z nich je zabíjet a požírat těla nebo duše lidí, nesmíš jim mít za zlé, že jsou, jací jsou,“ řekl mi na začátku září druid. Rozhodla jsem se udělat všechno, abych to Heikovi neměla za zlé.
„Myslíš, že stojím o tvůj soucit? Táhni do prdele, účo!“ ozval se chraplavý hlas, jen co jsem vlezla do cely.
„Co ruka? Bolí? Vyrval jsem ti pěkný kus masa. Chutnáš trochu jako koza. Za všechen ten virvál kolem mi to ani nestálo.“ Mlčky jsem namočila hadřík a začala jsem mu otírat rány. Šlo to dost blbě, protože jsem mohla použít jen jednu ruku, ale postupně se mi podařilo setřít krev z jeho hrudníku, paží i krku, ale když došlo na tvář, začal se všemožně cukat a kroutit a dokonce se mě pokusil i kousnout. To už jsem nevydržela a podržela jsem ho za vlasy tak, aby mi viděl do tváře: „Přestaň!“
Přestal a nechal si omýt i obličej.
„Au, to pálí! Přestaň to na mě dávat. Já jsem vlk, do hajzlu, já se hojím sám. Au! Jsi hluchá?!“
Nečekala jsem, že bude taková cíťa, ale spíš dělal bordel, aby mohl dělat bordel.
„Když máš takovou péči, tak zajdi za tím cucákem a řekni mu, ať mě laskavě pustí. Cože? Voda? Nemohla jsi přinést aspoň pivo?“
Bylo mi ho líto, když jsem sledovala, jak hltavě pije se zavřenýma očima.
„Sundej mi ty krámy z rukou, krmit se nenechám.“
„Nemám klíče,“ odvětila jsem suše.
„Tak si to strč do prdele, já se krmit nenechám.“
„Heiko, já si nepřeju tvoji smrt.“
„Ale já tu tvoji ano.“
„Když nebudeš jíst, nebudeš mít dost síly, abys mě mohl zabít,“ jako s dítětem.
Jenže Heiko není žádné dítě, je to vlk:
„Přestaň už s těmi kecy. Copak jsi opravdu tak blbá? Zabiju tě, kdykoli se mi zlíbí. Protože já mám sílu a ty ne. Nejsem člověk a nechci být člověkem, tak už ho ze mě konečně přestaň dělat.“
„Heiko, když se nepřizpůsobíš, zabijou tě.“
„Lepší umřít jako vlk, než žít jako člověk,“ odplivl si a tím naše konverzace skončila. Bylo to zvláštní. Málem mě zabil, ale stejně jsem si nepřála, aby umřel. Bylo to jako v pasťáku. Člověk se dívá na raněné, bezbranné dítě, které kolem sebe kope, ale ubližuje jenom sobě, a dokud nepřestane kopat, nikdo se k němu nedostane, aby mu mohl pomoct.
„Jak je vám?“ muž se zlatýma očima se opíral o moje dveře a usmíval se.
„Dobře, děkuju, že jste mi pomohl. Řekli mi, že jste mě odnesl na ošetřovnu…“
Kývl, jako by to byla samozřejmost.
„Dovolte, abych se vám ještě jednou představil, slečno učitelko. Jsem Jan.“
„A kdo jste, Jane?“
Podle toho, jaký to byl krasavec, bych si klidně tipla druhého jednorožce. Ale podle toho, co říkal tam na louce, to bylo nepravděpodobné. Cítila jsem v jeho přítomnosti podivnou závrať, jakou měl člověk, když hovořil s obry. Mohl by to být obr, zdál se chytrý.
„Jsem Jan, to je všechno, co o mně potřebujete vědět, slečno učitelko.“
Nechtěla jsem z něj nic páčit, byla jsem unavená. Zeptám se Leermanna nebo třeba druida.
„Dobrá, uvidíme se na vyučování. Když mě omluvíte, jsem docela unavená.“
Přikývl, popřál mi hezký zbytek dne a odešel.
* * *
Druhý den jsem se už zmátořila natolik, abych mohla odvést hodinu krizových situací. Řešili jsme setkání s krví. Trochu jsem se bála, že někteří, zejména noční bestie, budou reagovat přehnaně, ale zdálo se, že mnozí už se naučili odolat, pokud to bylo nutné.
Nejhůř na tom byl Erik. Vyzvracel se do odpadkového koše, když jsem ho přinutila dotknout se krve, a pak musel být odveden z učebny.
„Před několika dny se mi stala nehoda,“ řekla jsem, když se Jan, který se nabídl, že jednorožce doprovodí na ošetřovnu, vrátil.
„Může se stát, že si najdete v lidském světě přátele. Možná se vám to teď zdá nepravděpodobné, ale věřím, že pokud budete chtít, stane se to rychleji, než si dokážete představit. A jednou může mít váš přítel – nebo přítelkyně – takovou nehodu, kdy bude potřeba, abyste zasáhli a pomohli. A abyste nepodlehli a nesežrali ho. I když se to v tu chvíli může zdát lákavé, bude vás to potom hodně mrzet.“
Všichni mi překvapivě souhlasně pokyvovali a manipulace s krví skončila bez další nehody. Příští týden s nimi mám naplánované základy první pomoci. Začínám se těšit.
Večer jsem se stavila u druida. Brblal, ale klíče mi dal. „Poslyš, Pavle, co je Jan zač?“
„Jak to myslíš?“
„Měl jsi s ním hodinu přeměňování, ne? Co je zač?“
„Jan se nepřeměňuje,“ osvětlil mi druid. „Jeho proměna je v podstatě dokonalá a dokonce umí využít i svůj magický potenciál tak, aby to lidé nezpozorovali. Je úžasný. Taky ovládá počítač líp než já a umí řídit auto, i když špatně. Nepotřebuje se nic zásadního učit.“
„Tak proč sem přišel?“
Druid pokrčil rameny:
„Říkal něco v tom smyslu, že našel u svého mrtvého kamaráda pozvánku do téhle školy a že byl zvědavý, tak se přišel podívat.“
„Takže je tu jako na exkurzi a za pár dní se vypaří?“
„Kdo ví.“
„Řekl jsem ti, že o tvoji společnost nestojím. Vydejcháváš mi tu akorát vzduch.“
Zkontrolovala jsem zranění a dvoje převázala.
„Říkal jsem ti, ať přineseš pivo, seš snad hluchá?“
Ale stejně vypil všechno. Akorát stejně jako včera odmítl jíst. „Snažíš se zbytečně. Jednou půjdeš sama večer po chodbě nebo v lese a já tě najdu, ošukám a sežeru.“
Pravděpodobně to jednou udělá. Ale ne dneska.
* * *
„Slečno Egermayerová!“
Zastavila jsem se v půli kroku a po zádech mi přejel mráz. Leermann se nás víceméně stranil, jen občas vykonal zdvořilostní návštěvu, aby se ujistil, že všechno klape. A pak potrestal Heika. A teď potrestá mě. Rozhodla jsem se k tomu postavit čelem.
„Pane Leermanne?“
„Doufám, že nejste příliš unavená, rád bych vás pozval na skleničku.“
„Jistě,“ obrátila jsem se zády k svému pokoji a následovala ho do kanceláře, což byl – stejně jako v našem případě – jeho pokoj.
„Posaďte se, prosím. Můžu vám nabídnout rulandské šedé? Mám výborný ročník.“
„Děkuju, to zní dobře.“ Rozhlédla jsem se, jestli nezahlédnu tu malou blondýnku, co se občas potulovala kolem a podle všeho sloužila Leermannovi jako ohřívadlo postele a večeře, ale nikde jsem ji neviděla.
„Zuzana odjela na prázdniny k rodičům. To víte, být partnerkou upíra není žádná legrace,“ řekl s mírným úsměvem, jako by mi četl myšlenky.
„Co vy, slečno Egermayerová, troufla byste si?“
Víno mi zaskočilo. Snad mě nepozval kvůli tomu, aby ze mě udělal svoji svačinu.
„Obávám se, že nejsem vhodná jako… žádná přítelkyně.“
„Obávám se, že se podceňujete,“ přejel očima po mojí postavě, až jsem se začervenala.
„Každopádně přejděme k věci. Zítra ráno pustím Heika ven. Vím, že jste za ním chodila. Nedívejte se tak na mě, jsem upír a při vší skromnosti aspoň průměrně chytrý upír. Asi si myslíte, jaký to byl skvělý krok, ale obávám se, že v tomhle případě jste se trochu přepočítala. Heiko nepatří k těm, kteří oplácejí laskavost laskavostí. Buďte ve střehu. Mluvila jste o tom, že máte pistoli. Noste ji při sobě.“
Přikývla jsem.
„A neříkejte mu, že já vím, že jste to byla vy. Je to pro vaše vlastní dobro.“
Znovu jsem přikývla a udivilo mě, že jsem z toho vyvázla tak lacino.
„Ještě něco, slečno Egermayerová. Příště se mě už nepokoušejte obejít. Mohlo by se vám to vymstít.“
Poděkovala jsem za víno a zvedla se k odchodu. Ve dveřích mě však napadlo ještě něco:
„Pane Leermanne, víte, co je Jan zač?“
„Ano, ale nepřeje si, aby to bylo zveřejněno. Být vámi nepátrám po tom a držím se od něj dál.“
* * *
Chtěla jsem si vzít Leermannovu radu k srdci, opravdu chtěla, ale je to těžké, když je někdo tak okouzlující jako Jan. Nebo Erik.
Zaklepal na dveře mého pokoje brzo ráno:
„Promiňte, že vyrušuji!, ale připadalo mi vhodné omluvit se za včerejší selhání. Mrzí mě to.“
Podával mi čokoládové bonbony.
„Děkuju, to jsi nemusel.“
Tvářil se rozpačitě, bílé vlasy zakrývaly dobrou polovinu jeho obličeje. Vypadal jako chlapec, ale hádám, že byl o mnoho starší než já.
„Eriku, neměj mi to, prosím, za zlé. Jen chci, abyste byli schopni jednat, pokud půjde jednou o život osobě vám blízké. Když se zhroutíš a ona zemře, budeš si to do smrti vyčítat.“ Povzdechl si:
„Já to vím. Minulý týden to nebylo poprvé, co jsem nedokázal pomoct někomu, na kom mi záleželo. Budu se snažit, slibuju.“ Odešel a mně v hlavě zněla stále dokola ta slova „na kom mi záleželo“.
Po vyučování jsem šla k Lídě a pomohla jí vybrat šaty, v kterých večer s Tomášem vyrazí na rande. Původně jsem tipovala, že ho užene nějaká prsatá víla, ale Tomáš nakonec rezignoval na jejich vnady se slovy: „Ony snad těma kozama i přemýšlejí!“ a konečně si všiml Lídy, která na něj házela zamilované pohledy od první chvíle, kdy ho spatřila.
„Nevěděla jsem, že lidi mohou být také takoví.“
„Jací?“
„Jako ty a Tomáš. Nebo paní učitelka Mrázová. Ta je sice přísná, ale jinak moc hodná.“
„Lidi jsou dobří i zlí. Co vy? Existují hodné a zlé laně?“ Zasmála se:
„Ani ne. Občas se trochu hádáme a jsme marnivé, když přijde doba říje, ale ne, nejsme zlé. Staráme se o les, zatoulané děti a staré paní. Nemáme v srdci zlo. Stejně jako Erik.“
„Erik je…,“ najednou jsem nevěděla, jak to říct. Byl trochu nafoukaný a občas měl pocit, že ví všechno nejlíp, ale nikdy neprovedl nic zlého a jeho oči byly klidné a mírné, jako hladina jezera za letního dne.
„Erik je světlo. Proto je ti s ním tak dobře,“ odvětila laň a předvedla se mi v červených šatech. Byly na ni příliš vulgární.
„Víš, co je zač Jan?“ nepřestávala mi ta otázka ležet v hlavě, přestože mě Leermann varoval, ať to nechám být.
„Je to fešák, viď? Fešák, použila jsem to slovo správně?“
„Jo, fešák, to je výstižné.“
„Co cítíš, když jsi s ním?“
Že bych s tímhle chlapem chtěla promilovat celou noc a ještě celé ráno.
„Závrať,“ vybrala jsem nakonec slovo, o kterém jsem doufala, že vyjádří mé pocity a zároveň neuvede moji studentku do rozpaků.
„Závrať? To je zajímavé. Já bych řekla spíš úcta nebo strach. Co tenhle svetr?“
„Jo, ten je krásný, moc ti sluší.“
Lída si ode mě ještě nechala zaplést vlasy a pořád se ujišťovala, že se neznemožní, když si dá v restauraci jenom salát, a že ji má Tomáš rád, i když je ve skutečnosti zlatý sudokopytník.
„Myslím, že Jan je obr,“ vrátila se ještě jednou k tématu. „Možná jeden z těch opravdu velkých severských. Slyšela jsem o nich jenom vyprávět, ale prý jsou mnohem větší než ti naši a holýma rukama dokážou rvát kámen.“
Vyprovodila jsem Lídu před bránu, kde čekal Tomáš s autem, popřála jim hezké rande a zamířila zpátky do školy. Začalo se šeřit. I když mě za pasem tlačila devítka, nechtěla jsem, aby mě Heiko překvapil.
„Co tak smutně, slečno učitelko? Nevěříte na lásku mezi člověkem a bestií?“
„Jak to děláš, Jane, že se vždycky zjevíš z ničeho nic?“
„Možná to vy jste jen příliš zasněná. Měla byste dávat větší pozor, co se kolem vás děje.“
V duchu jsem mu dala zapravdu a vrátila se k jeho první otázce.
„Myslím, že Lída s Tomášem budou v pohodě. Lída tvrdí, že se zlaté laně dožívají přibližně stejného věku jako lidé, takže by to mělo klapat.“
„To vás trápí nejvíc? Jestli spolu zestárnou?“
„Zbytek už je asi jen otázka lásky a tolerance, nemyslíš?“
Usmál se:
„Takže pokud je mi víc jak šest set let, tak u vás nemám šanci?“
Šest set?! Copak se opravdu někdo může dožít takového věku?
„Obávám se, že to by neklapalo,“ bylo jediné, na co jsem se zmohla.
„A když vám řeknu, že váš druid už má taky svoje roky, ale protože si míchá speciální bylinky, udržuje se pořád v kondici a stavu téměř dokonalé nesmrtelnosti?“
Tak to je pro mě novinka. Ale snažila jsem se, aby to na mně nepoznal. A aby po mně nevyjížděl. Je to můj student a skoro neznámý člověk. Bestie. Je to bestie. To by nešlo.
„Tomášovi a Lídě přeju všechno nejlepší, ale já osobně radši zůstanu, co se vztahů týče, u obyčejných lidí.“
„Budu si to pamatovat,“ doprovodil mě až ke dveřím pokoje, popřál mi dobrou noc a odešel.
Jsem blázen. Právě se mi tu nabídl krásnej chlap, že se mnou stráví vášnivou noc, a já odmítla. Zula jsem si boty a padla na postel tak, jak jsem byla.
Do háje práce!
* * *
Přes zimu se vyučování slilo v jakousi rutinu, kdy si každý hleděl svých povinností a aby to stihl z kuchyňky s horkým čajem do pokoje dřív, než ho roztřese zima. Stará budova sice byla velkolepá, ale bylo obtížné ji celou vytopit, takže když napadl sníh, byla uvnitř na chodbách děsná kosa. V pokoji jsem sice měla celkem teplo, ale i tak jsem chodila nedůstojně v teplých ponožkách a zachumlaná do deky.
Do třídy jsme vždycky přinesli externí topení, takže to šlo, pominu-li kecy, které kolem toho Heiko vždycky měl – myslím, že on, ohnivý pes a duchové byli jediní, komu zima nevadila. Zato druid tvrdil, že by se mělo cvičit venku na čerstvém vzduchu a příroda a vůbec…
Takže bych řekla, že to byla nakonec všechno druidova vina. Šli jsme se s Tomášem podívat na jeho hodinu, protože v přítomnosti magie se obyčejný člověk vždycky cítí tak nějak výjimečně a navíc druid nás někdy – i přes ten nemilý incident s Heikem – používá jako figuranty. Začalo to celkem nevinně. Já jsem stepovala v bundě mezi bestiemi, druid je jednoho po druhém vyzýval, a oni s Tomášem sehrávali scénku, že jsou napadeni člověkem a nesmějí tedy ztratit nervy a musí se bránit jako lidé. Nebo to tak musí aspoň vypadat.
Tomáš dostal několikrát pěkně na prdel, ale protože je to kus chlapa, vždycky se zase zvedl ze země, zasmál se a jelo se dál. Až došlo na Lídu. Nabídla jsem mu, že se vyměníme, a vzdala jsem si z hromady dřeva klacek, abych vypadala hrozivěji.
„Nešetři mě,“ mrkla na mě.
Tak jsem ji nešetřila. Chvíli to byla sranda, ale dostala jsem se rychle do role, byla jsem hrubá, strčila jsem ji do sněhu, a když jsem se napřáhla k úderu, už to nevydržela, proměnila se v laň a horem pádem utíkala pryč.
„Promiň, Tome, já nerada…,“ všichni se na mě koukali, jestli jsem normální. Jestli náhodou já nejsem bestie.
Kromě Tomáše.
„V pohodě. Ona je taková křehulka. Zaskoč mě na chvilku, dojdu pro ni.“
Tak jsem Tomáše zaskočila. S Heikem jsem se ani neprala. Prostě jsem na něj chvíli řvala, a když ho to omrzelo, tak mě stáhl pod sebe, zaklekl mě, ale překvapivě si ani jednou nebouchl. Prostě jen demonstroval, že to má na háku, a nechal to být. Víla to těžce nezvládla, až když s ní druid pomalu prošel celým procesem, vzpomněla si, že musí vytáhnout kouzlo a ne prsa. A pak přišel na řadu Martin, jeden ze dvou kelpie.
„Hele, říkal jsi něco? Jo, ty, hubeňoure!“ hlášky z chodeb pasťáku mi naskakovaly skoro samy.
„Ne, nic.“
„Cože? Špatně tě slyším, kámo. Že mi jednu vrazíš? To jako fakt?!“
Později mi řekli, že ze mě v tu chvíli šel opravdu strach, ale já jsem to nevnímala. Prostě jsem to do nebohého Martina sázela horem dolem, strčila jsem do něj, a když jsem se rozmáchla, neuhnul. Upadl a v tu chvíli se to stalo. Ozval se trhavý zvuk, něco ostrého mě švihlo přes nohu a bleskovou rychlostí mě to táhlo pryč. Letěla jsem po sněhu, bunda i triko se mi vyhrnuly až po prsa, přes holá záda mě škrábly stvoly rákosů trčící ze závěje a pak jsem zmizela pod ledem. Ani jsem se nestačila pořádně nadechnout. První mnou projela bolest z chladu. Následně jsem si uvědomila, že jsem se ani nenadechla a dusím se. Začala jsem sebou házet ve snaze dostat se zpátky na hladinu, ale něco mě stále drželo za kotník a odmítalo mě pustit. Umřu tady!
Neumřela jsem. Vytáhl mě Jan, který pro mě skočil do jezera. Byla mi strašná zima a vykašlávala jsem vodu. Druid mi stáhl bundu a okamžitě mě zabalil do svého vlněného šálu a poslal mě i s Janem do školy, abychom se usušili.
„Tobě není zi… zima?“ uvědomila jsem si po chvíli, že Jan jde docela klidně a uvolněně, nechoulí se, nespěchá, ani mě k sobě křečovitě netiskne. Prostě mě jenom nese a jde.
„Ne, není.“
„Nevím, co… co jsi zač…č… č, ale chci… či to taky…“
„Vydržte, slečno učitelko, už brzo budeme ve škole.“
Brzo mi připadalo jako celé věky, a když jsme konečně dorazili ke škole, bylo tam zima a prázdno. Zanesl mě až k pokoji, a když viděl, jak se mi třesou ruce, vylovil z mé kapsy klíč a odemkl.
„Prosím.“
„Dí… díky. Ty… ty jdeš… dá… á… ál?“
„Nemůžu vás tu takhle nechat. Svlékněte se a vlezte si na chvíli do sprchy, to vás uvolní. Pak za mnou přijďte do postele.“
Asi jsem měla říct něco jako „cože?!“ nebo „to nemyslíš vážně!“ nebo „vypadni!“, ale já jsem se prostě jenom otočila a odešla do koupelny, kde jsem se svlékla a vlezla si pod sprchu. Nikdy bych neřekla, že mráz může zalézt tak hluboko pod kůži, že po něm teplá voda sjíždí, mizí ve výlevce a nezanechá po sobě žádnou stopu. Asi po deseti minutách jsem to vzdala. Sotva jsem vodu vypnula, zima se do mě dala ještě citelněji.
Jan na mě nečekal v posteli, jak slíbil, ale stál nahý u okna a díval se ven.
„Promiň, hned to zavřu,“ přešel do tykání a tak to už zůstalo. „Máme asi tak půl hodiny, pak se budou ostatní vracet a asi by bylo lepší, kdyby mě tu nikdo neviděl. Tím chci říct, hlavně pro tvé dobro.“
„Souhlasím,“ odložila jsem ručník, ale okamžitě jsem toho zalitovala. Zuby se mi opět rozdrkotaly.
„Pojď sem, pod dekou ti bude tepleji.“
Nejenže mi bylo tepleji, ale za chvíli už jsem ležela na dece a přemýšlela, jestli neotevřeme okno, protože v místnosti bylo neuvěřitelné vedro. Bylo mi jasné, že i když jsme se milovali, asi jako kdybychom dva roky, plus minus šest set let, neměli sex, pořád by to nedokázalo vytopit pokoj takovým způsobem. Byl to Jan. Vyzařoval teplo, které mi pronikalo do těla a šířilo se od místa, kde jsme byli spojeni, až ke konečkům prstů.
Hladil mě po vlasech a líbal na krk, když jsem vedle něj ležela, celá zpocená:
„Musím jít, jinak přijde tvá autorita k úhoně. Ale jestli chceš, přijdu večer, až budou ostatní spát.“
„Přijď,“ řekla jsem a nechala ho, aby mě zabalil do deky, sebral si svršky a odešel.
***
Ve dne jsem učila, v noci souložila. Jan vypadal, jako kdyby jeho fyzická síla byla naprosto nevyčerpatelná, ale já jsem se během dne ploužila po chodbách a po obědě jsem se naučila aspoň na půl hoďky zdřímnout. I přes mou viditelnou únavu si zřejmě nikdo našeho poměru nevšiml. Nebo to nedával žádným způsobem najevo. Kromě Heika. Pamatuju si, jak jsem přišla na ranní hodinu po promilované noci a rozdávala pracovní materiály. Chytil mě naprosto nečekaně za ruku. Neudělal nic, jen natáhl vzduch do chřípí a podíval se na mě. A já jsem věděla, že ví. Ale překvapivě si to nechal pro sebe.
„Jane, hodně jsem o nás dvou přemýšlela.“
„Hmm,“ přitáhl si mě do náruče a mazlil se s mými vlasy.
„Myslím, že to, co děláme, není dobrý nápad.“
„Protože nejsi nesmrtelná?“
„Protože jsi nějaká děsivá nestvůra a já ani nevím jaká. Protože jsem učitelka a ty jsi můj student. A ano, i protože já jsem smrtelná a ty ne.“
„To je všechno pravda,“ souhlasil, ale nijak mu to nebránilo hladit mě po břiše.
„Říkala jsem si, že na to kašlu.“
Obrátil mě na záda a vyhoupl se nade mě. Upřeně se mi zahleděl do očí a já jsem měla pocit, jako by se ty jeho proměnily v tekuté zlato.
„To jsou slova ženy, jakou chci!“
„Ale musíme být opatrní.“
Přikývl a pak si mě vzal.
* * *
Pozdní jaro rozkvetlo a vzduch voněl. Přesunula jsem tolik vyučovacích hodin, kolik šlo, ven. Paní Mrázová odmítala opustit třídu, tak jsem jim to chtěla vynahradit. Nebo jsme možná uzavřeli takové příměří, že nebylo nutné nechávat se poutat konvencemi.
Jistě, víly o moc víc mouder nepobraly, ačkoli jsem je do nich cpala jak jen to šlo, a Erika nikdo nedokázal přimět, aby zvolil nějakou běžnou barvu aspoň ochlupení, když už ne vlasů, ale aspoň jsme si už nelezli na nervy a dokázali jsme se domluvit. Dokonce i Heiko přestal. Sice mám pocit, že je to spíš zásluhou toho, že se kolem mě motá Jan, než že bychom zakopali válečnou sekeru, ale prozatím to stačí. Musí to stačit.
***
Blížil se konec prvního školního roku.
„Co si myslíte o tom, že bychom naše studenty otestovali ve skutečném životě?“ navrhl nám dneska Leermann.
„Jako že bychom udělali školní výlet?“ ujišťoval se Tomáš. „Ano, něco na ten způsob. Objednám autobus a pojedeme s nimi do města.“
„Na celý den?“
„Slečno Egermayerová, nevím, jestli si to uvědomujete, ale udělali jste s nimi obrovský kus práce! Dovoluji si tvrdit, že nyní by mělo osmdesát procent našich studentů šanci na pohodlný život v utajení.“
„Myslím, že pořádný kus práce je stále ještě před námi,“ namítla jsem.
„To nepochybné,“ doplnila mě paní Mrázová.
Ale všichni tři chlapi – Tomáš, Leermann i druid – byli pro, a tak se objedná autobus a příští týden v pátek se pojede do města. Jsem na to zvědavá…
* * *
Nakonec to dopadlo trochu jinak, než jsem předpokládala. „Slečno Egermayerová?“ zaťukání se ozvalo zrovna ve chvíli, kdy jsem zvracela nad mísou.
„Bleee… joo…!“
Leermann měl naštěstí tolik slušnosti, aby počkal v pokoji, než dozvracím, vyčistím si zuby a vypotácím se z koupelny. „Jste si jistá, že to tady zvládnete?“
„Zůstává tu i Tomáš s Lídou, a kdyby něco, máme přece telefony…“
Zapotácela jsem se, podepřel mě:
„Postel nebo toaleta?“
Chvíli jsem se rozmýšlela, ale pak jsem se rozhodla, že to risknu:
„Postel.“
Dovedl mě do postele a pomohl mi uložit se.
„Přemýšlela jste někdy, jaké by to bylo, kdybyste byla nesmrtelná? Řekněme jako já?“
„Jako že bych žila na věky věků?“
„Jako že by vás netrápily nemoci, zažívací obtíže, dokonce ani perioda…“
Musela jsem se usmát, protože od chvíle, kdy jsem si uvědomila, že s Janem se mi sice dobře spí, ale taky se mi s ním dobře povídá, směje a připadám si s ním v bezpečí – jinými slovy, že v tom lítám až po uši – jsem o nesmrtelnosti přemýšlela víc, než je nejspíš zdrávo. Ale jedním jsem si byla jistá:
„Zní to hezky, ale cítím jistou úctu k životu, který mi byl dán jako člověku. Neměnila bych.“
Pokýval hlavou a jeho tvář opět zvážněla:
„Kdyby byly nějaké potíže s Heikem, okamžitě volejte.“ Heiko na rozdíl ode mě, Tomáše a Lídy neblil, ale zato se s prominutím podle baziliškových slov vysral z podoby a teď odpočíval na pokoji. Věřila jsem, že v takovém stavu s ním nebudou potíže.
Autobus odvezl všechny včetně Jana a my čtyři osaměli. Zvracela jsem ještě dvakrát, ale kolem poledne se mi žaludek konečně uklidnil, a tak jsem zašla ven za Lídou a Tomášem, kterým se po včerejší večeři udělalo lépe už dřív.
„Neměli byste ležet takhle na sluníčku, dostanete úpal.“ Tomáš něco zabručel, ale Lída ho vystrkala z deky a přesunula jejich ležení do stínu.
„Za další bolesti mi to nestojí.“
Pomyslela jsem si, že projevuje výjimečnou inteligenci i na člověka, a že si Tomáš vybral dobře, možná lépe, než sám tuší.
„Takže váš plán na dnešní odpoledne je válet se pod stromem.“
„Když je tak krásné…,“ přitakala Lída a opřela se o Toma, který se ani nenamáhal s odpovědí.
„Nechceš se taky přidat, místa je tu dost?“
Zamyslela jsem se – jsem nemocná, tak bych si možná mohla trochu zalenošit.
„Ale jo. Dojdu si pro knížku; za chvilku jsem zpátky.“
Otevřela jsem okno do pokoje, abych trochu vyvětrala, a mezitím, co jsem se rozhodovala, jestli si vezmu beletrii, nebo mi svědomí nedá a sáhnu po nové publikaci v oboru vzdělávání dospělých, ozvalo se zaklepání. Vykoukla jsem ven – Lída i Tomáš stále leželi na dece, takže to nemohl být nikdo jiný než Heiko.
Vytáhla jsem ze šuplíku pistoli a strčila si ji vzadu za kalhoty –
„Dále!“
Dveře se otevřely a v nich skutečně stál vlk.
„Nazdar účo, jak se cítíš?“
„Bezva, díky za optání. Jak se cítíš ty?“
„Na sračky, ale rozhodně lepší než během noci. Poslyš, když je tvůj starej pryč, co si takhle trochu užít?“ udělal dva kroky do místnosti.
„Zapomeň. Co chceš?“
„Tebe, účo. Řekl jsem ti přece, že jednou, až budeš sama –“
„Heiko, jestli na mě něco zkusíš, tak tě pozvracím.“ Nečekala jsem to, ale zjevně to byla jedna z mála věcí, po kterých Heiko netoužil a to ani ve spojitosti s mojí osobou. Dokonce jsem měla pocit, že se trošku pousmál.
„Jdu si do lesa zalovit. Potřebuju nějakou čerstvou krev, z téhle lidské stravy už jsem nemocný.“
„Jenom zvířata,“ chtěla jsem mít jistotu.
„Pro mě jste všichni zvířata,“ pohodil hlavou a zmizel. Sledovala jsem ho pohledem, jak prochází nahý nepovšimnut kolem milenců a mizí v lese. Byl krásný den. Slunce hřálo, stromy svítily zelení a ptáci zpívali. Náhle se ozval výstřel.
Nadskočila jsem leknutím a slyšela, jak Tomáš křičí. Volal Lídu. V náručí svíral zlatou laň; její kožíšek pomalu matněl.
Popadla jsem telefon a okamžitě volala Leermanna. Nedostupný.
„Tomáši! Tomáši, ne!“ křičela jsem z okna, jakmile jsem si všimla, že Tomáš nechal mrtvou Lídu, kde byla, a rozběhl se do lesa. Sám. Neozbrojen.
Zkontrolovala jsem, že mám pistoli na svém místě, a ještě jsem se cestou pokoušela dovolat paní Mrázové, ale nebrala to ani ona. Přeběhla jsem louku a zkontrolovala, jestli je Lída opravdu mrtvá, ale rána v hrudi a množství krve bylo víc než výmluvné. Držela jsem ji v náručí, tak jako před chvílí Tomáš, a cítila, jak mi tělo bolestí a smutkem těžkne; zároveň jsem si uvědomovala, že jí už nepomůžu, ale svého kolegu ještě zachránit můžu.
„Tomáši! Tomáši, vrať se!“
Rozběhla jsem se mezi stromy a moje zesláblé tělo odporovalo, ale vůle ho hnala dál. Vytáhla jsem zbraň a snažila se postupovat tak opatrně a rychle zároveň, jak jsem jenom dokázala. Trvalo to asi hodinu nebo dvě, než jsem zabloudila. Slunce začalo zapadat a začala mi být zima; měla jsem na sobě jenom tričko a kalhoty. V tu chvíli se za mými zády ozvaly kroky. Odjistila jsem pistoli a skryla se za strom. Zpoza mlází vyšel Tomáš.
„Tomáši!“ ulevilo se mi. Sklonila jsem pistoli a vydala se k němu. Byl zmlácený a ze spánku mu tekla krev. Byla jsem od něj sotva sto metrů, když zvedl hlavu.
„Tomáši…,“ najednou jsem si nebyla jistá, koho vlastně vidím. Obličej, tělo, ruce, to všechno patřilo mému kamarádovi a kolegovi, ale ty oči – byly prázdné, zakalené bělmem a zdálo se, že ve tmě slabě září. Roztřásl mne strach.
„Tome, co se ti stalo? Jsi to ty?“ Asi bylo zbytečné ptát se, ale nedokázala jsem si pomoct. Tak nějak jsem pořád měla pocit, že je to Tomáš. Vždyť přece…
Otevřel pusu a odhalil ostré zuby, kterých jsem si nikdy předtím rozhodně nevšimla. Rozběhl se ke mně, hlavu skřípnutou v nepřirozeném úhlu, zuby vyceněné a připravené trhat. Zvedla jsem ruce s pistolí a dvakrát vystřelila. Dvakrát jsem se trefila. Sotva ho to zpomalilo.
Otočila jsem se na útěk. Běžela jsem skrz ostružiní, větve mě šlehaly do tváře, pařezy a kamení mě mlátily do lýtek, ale nezpomalila jsem. Strach byl větší než vyčerpání. Musela jsem běžet, dokud nepadnu. Což se stalo asi tak za dvacet minut.
Zakopla jsem o kořen, přeletěla několik metrů a dopadla mezi borůvčí. Celé tělo se třáslo vyčerpáním a já věděla, že už neudělám ani krok. Pokusila jsem se vzepřít na loktech, ale zůstalo u myšlenky. Zavřela jsem oči a čekala, až mě ta zubatá příšera, které bývala Tomášem, dožene. Jenže nic se nedělo. Ležela jsem nepohnutě dál, minuty plynuly a les mlčel. Setřásla jsem ho…?
Posadila jsem se a zjistila, že jsem celá poškrábaná a potlučená. Bylo mi zle, chtělo se mi spát, ale ve chvíli, kdy se do ticha opět ozvaly kroky, byla jsem okamžitě připravená ke střelbě. Mezi stromy se vynořil Heiko. Byl nahý a z velké části pokrytý krví. Teď. Teď konečně nadešla ta chvíle. Je tma, jsme sami a já jsem mu vydaná napospas. Ruce se mi začaly třást.
Jako by tušil hypnotickou sílu ticha, nepromluvil, dokud nebyl až u mě a neodklonil ústí zbraně z osy svého těla.
„Bláznivá účo,“ zašeptal a prohlížel si můj obličej.
„To… Tomáš…,“ vypravila jsem ze sebe.
„Stala se z něj škodná. Zabil jsem ho. A sežral.“
Tep mi vyletěl nahoru a zjistila jsem, že přestože dýchám neskutečně rychle, začínám se dusit.
„Přestaň! Na hysteráky teď nemáme čas,“ popadl mě pod ramenem a hodil si mě na záda. „Drž se pevně!“ a proměnil se v obrovského vlka. Bála jsem se, ale v tu chvíli byla jeho srst rozhodně víc uklidňující než chladná tma, která nás obklopila. Zabořila jsem ruce i obličej do chlupů a zavřela oči, abych neviděla les, který kolem nás začal ubíhat.
„Nemůžeme to přelézt. Je to zakleté. Musíme k bráně.“
„Heiko, co se děje? Ty to víš?“
Obrátil se na mě přes rameno a jeho tvář se zdála ještě temnější než obvykle.
„Seš jenom malá úča, která vlezla do hnízda mezi zrůdy, jak jsi čekala, že to skončí?“
„Uděláte mi to, co Tomášovi?“ Žaludek se mi stáhl hrůzou.
„Nevím, co ti udělají oni, ale já mám v plánu tě odsud dostat. Ale tuhle bariéru nepřelezu. Musíme k hlavní bráně. Při troše štěstí ještě nebudou zpátky.“
Vlk proběhl mezi stromy a zavětřil. Stáli jsme na příjezdové cestě. Heiko sklopil uši a naježil hřbet. Opatrně přešlapoval na místě. Pak se proměnil v člověka, popadl kámen a mrštil jím skrz otvor brány. Explodoval, když prolétal mezi vraty.
„Uzavřel jsem areál, když jsem zjistil, že tu máme vraha. Nebo vrahy.“
Leermann se zjevil na cestě a za ním se jeden po druhém zjevovali i ostatní bestie. Démoni, kelpie, baziliščí, skřítci, rytíři, víly, ohnivý pes, obři, rusalka, trpaslík, Erik. Jan.
„Našli jsme Lídu. Zastřelenou. A ožrané zbytky Tomáše. Slečno Egermayerová, máte k tomu co říct, nebo mi rovnou odevzdáte pistoli?“
Otevřela jsem pusu a zase jsem ji zavřela. Podívala jsem se na Heika, ale ten nespouštěl oči z Leermanna.
„Někdo zastřelil Lídu. Tomáš za ním vyběhl do lesa a já za ním, ale Tomáš se proměnil… v… monstrum…,“ hlas se mi zlomil. „A Heiko mě zachránil.“ Čím déle jsem se poslouchala, tím ubožeji mi to všechno znělo. Byla jsem v pasti. Všichni tam stáli a koukali se na mě. Počkat! Všichni ne.
„Kde je paní učitelka Mrázová?“
„Měla nehodu,“ řekl Erik a jako by chtěl něco dodat, ale rozmyslel si to.
„Vy jste ji zabili,“ uniklo mi. „Vy jste zabili i tu starou paní?! Vy jste opravdové bestie.“
Heiko mi sevřel ruku, abych nemohla vystřelit.
„Ano, to jsme, slečno Egermayerová, jak jste si mohla za poslední rok všimnout. A vy jste člověk.“
„Ale vždyť… Já bych vás přece nikdy neprozradila!“
„Budete si muset vybrat,“ pokračoval Leermann dál klidně, „buď vám zajistím místo po svém boku, kdy budete žít ve stínu, ale zato věčně a jako jedna z nás, nebo…“
„Tak dost!“
Nevím, jestli se mi ulevilo víc proto, že s ním jsem se cítila v bezpečí, nebo proto, že jsem věděla, že mě nezradil.
„Mám sto chutí urvat ti hlavu už jen za ty dva lidi a laňku. Ale jestli vztáhneš ruku na Helenu, tak z chutě přejdu k činům.“
„Jane, rozmysli si, co říkáš. Jsi sám.“
Jan stál v houfu bestií, vysoký a štíhlý, a oči mu planuly tím zvláštním světlem. Zvrátil hlavu dozadu a rozpřáhl ruce – zlatý opar se syčením spálil jeho oblečení na popel a jeho tělo se začalo měnit. V něco obrovského. Nestihne to. Jestli je Jan opravdu tak obrovský, jak se všichni domníváme, bude mu to trvat příliš dlouho. Nestihne to.
„Zůstaň!“ poručil mi Heiko, jako by mi přečetl myšlenky, a aniž by se na mě podíval, vrhl se kupředu.
„Heiko –!“
Muž se v letu přeměnil ve zvíře a skočil Leermannovi po krku. Upír ho jediným mávnutím ruky odmrštil stranou. Vlk dopadl na záda, bleskově se přetočil a zaútočil znovu.
„Proč já to dělám…,“ ozvalo se mi u ucha.
Na místě, kde ještě před úderem srdce stál Heiko, teď Erik rozšířenýma očima sledoval bojující dvojici. Vlk se upírovi zakousl do ruky a slyšela jsem, jak v mrtvém těle zapraštělo. To byl nejspíš ten okamžik, kdy Leermannovi došla trpělivost. Zvedl levačku nad hlavu a pak jediným úderem zvířeti zpřerážel páteř. Otevřela jsem hrůzou ústa, ale upír si dal ještě tu práci, že Heika roztrhl v půli, jako by to byla hadrová panenka. Bože, on roztrhl Heika!
A pak se podíval na mě. Odhodil mršinu, zdravou rukou vytvořil ve vzduchu obrazec, z něj se vyvalila temnota a zamířila ke mně. Cítila jsem, jak mi tělo tuhne strachem. Ustoupila jsem instinktivně dozadu a pokusila se zakrýt obličej, jenže v tu chvíli na něj dopadla měkká záře. Erik stál před černou hradbou a díval se na ni, jako by zkoumal nový živočišný druh; tříštila se o záři, která vycházela z jeho těla.
„Pojď!“ zašeptal, ale pro mě to bylo jako výkřik.
Popadla jsem jeho ruku a v tu chvíli se ozvalo zařvání. Zvedli jsme hlavy k nebi – Jan se vznesl do vzduchu a rozepjal obrovská blanitá křídla.
Erik už na nic nečekal. Na čele se mu rozzářila hvězda a světlo prolomilo temnou bariéru, jako by byla ze skla. A jakmile se muž proměnil v jednorožce, popadla jsem ho za hřívu a vytáhla se mu na hřbet. Proletěli jsme kolem Leermanna.
„Zastavte je!“ zařval nejspíš instinktivně, protože se za námi sám rozběhl obdivuhodnou rychlostí.
„Je to naše učitelka!“ bylo poslední, co jsem slyšela. Rusalka.
Pak se ozval zvuk podobný hřmění a svět za našimi zády pohltil oheň: plameny ozařovaly drakovo tělo – vypadalo, jako by bylo ze zlata.
„Drž se!“ Byla to spíš myšlenka než hlas, ale obrátila jsem se zpět po směru našeho útěku a přikrčila se, když jednorožec ještě zrychlil. Pak se vzepjal a přeletěl bariéru, která dělila školní pozemky od zbytku světa. Která nás dělila od svobody.
Řítili jsme se pak přes pole, silnice i kolem vesnic ještě asi dvacet minut, než se Erik konečně zastavil. Proměnil se v člověka.
„Bude ti vadit, když přespíme v lese? Nějak se necítím, že bych teď měl jít mezi lidi.“
Přikývla jsem a rozhlédla se po stromech kolem. Z lesa šel chlad a klid. Nic nenasvědčovalo tomu, že se nedaleko odehrává boj na život a na smrt. Hlavně na smrt.
„Co bude s Janem?“
„Co by s ním bylo? Je to drak.“
„Dokáže zabít Leermanna?“
„Mě o tom přesvědčil.“
„Proto jsi mě zachránil?“
Podíval se na mě úkosem, ale nevyvrátil to ani nepotvrdil. „Pojďme dál, nebudu spát v tomhle těle, když je taková zima.“
Prodrali jsme se podrostem, než jsme našli docela hezkou mýtinu. Erik se proměnil zase v koně a uložil se ke spánku. Přitiskla jsem se k němu, aby mi bylo tepleji, ale usnout jsem nedokázala.
* * *
Ráno jsme se vrátili ke škole. Bariéra, kterou Leermann vytvořil, byla zničená a k nebi stoupal proužek kouře. V troskách bylo postaveno provizorní ležení z několika prken a plachty –
„Dobré ráno, jste v pořádku?“ Druid se vynořil z pobořených zdí a zamával nám.
„Pavle…,“ kolem se válely kosti zvířat, lidí i jiných neidentifikovatelných bytostí.
„Jestli hledáš Jana, leží támhle,“ hodil druid hlavou směrem k ležení.
„Přežil to ještě někdo?“ zeptala jsem se a cítila, že teprve teď na mě rozsah celé tragédie dolehl plnou silou a chtělo se mi brečet. Ne, nechtělo, já jsem brečela.
Erik se zatvářil, trochu jako by si nebyl jistý, jestli to ode mě nechytne, ale pak přistoupil blíž, objal mě a poplácal po rameni:
„To bude dobrý.“
„Doufal jsem, že to odnese jen Heiko a Leermann a ostatní budou koukat, aby se z nich nestala hromada popela.“ Jan vyšel zpod plachty. Opíral se o klacek a ztěžka dopadal na levou nohu. Ani obvaz kolem trupu se mi nelíbil. A neměl brýle. Nejspíš je nikdy nepotřeboval.
„Jane…“
„Místo aby začali utíkat, pustili se do sebe navzájem. Netušil jsem, že máš tolik fanoušků.“
„Opravdu zemřeli úplně všichni?“
Jan se rozhlédl kolem:
„Víly vzaly roha, duchové už nejspíš nemůžou umřít znovu a nejmladší obr, pokud vím, teď sedí v lese a truchlí pro své druhy. Jestli ještě někdo utekl, nevím. Těla jsem spálil, těžko je teď identifikujeme.“
„Ty netruchlíš,“ všimla jsem si, že jeho tvář je zbitá a unavená, ale rozhodně ne smutná.
„Truchlil bych, kdybys zemřela, nebo kdyby z tebe Leermann udělal oživlou mrtvolu.“
Plakala jsem sama a druid mi pomohl u lesa postavit z kamínků mohylu, která měla připomínat Heika; jeho tělo se obrátilo v popel a prach, stejně jako těla ostatních.
Navečer jsem se uklidnila a poděkovala Janovi i Erikovi za záchranu života.
„Vážně je mi to líto, nechtěl jsem, aby jich umřelo tolik. Zdá se, že my draci už nebudíme tolik respektu a strachu jako kdysi…“
„Podle mě budíš strachu až moc,“ řekla jsem tu větu dřív, než jsem se nad ní stačila zamyslet.
„Teď konečně víš, kdo jsem. Spokojená?“ uhnul pohledem.
Dívala jsem se, jak pomáhá druidovi poskládat hranici a pak do ní lehce foukne a ona vzplane.
„Jsi Jan. Víc vědět nepotřebuju.“
Usmál se.
„Každopádně doufám, že budeš vždycky stát na mé straně,“ sedla jsem si k němu a opřela se o něj. Políbil mě na spánek.
„Tak dlouho, jak jen si budeš přát.“
„A co bude dál?“ zeptal se druid a vzal si od obra, který se k nám na večeři přidal, kus chleba, aby ho mohl opéct.
Sledovala jsem plameny a přemýšlela o tom všem, co jsme za ten rok dokázali, kolik bestií jsme mohli zachránit, kolika jsme mohli dát život beze strachu a třeba i s novými možnostmi a přáteli…
„Budeme pokračovat. Postavíme novou školu, shromáždíme další bestie a zkusíme to znovu.“
„Heleno, myslíš –“
„Tentokrát nemyslím. Tentokrát tomu budu velet. Pomozte mi, prosím!“
* * *
Poslední týden v srpnu se dostavili všichni. Druid s nimi probral formality a pomohl je ubytovat. Já jsem připravila slavnostní uvítání a představila sebe jako ředitelku, druida, Naďu a Martina jako učitele a Jana jako prostě Jana, ale všichni jeho funkci během prvního týdne pochopili. Doufám, že to bude stačit, abychom předešli problémům; máme tu mezi studenty i dva mladičké upíry a jednoho velmi mocného démona.
Erik se přijel podívat jen na zahájení školního roku a oznámil nám, že míří do Tokia a že ještě neví, jak dlouho tam pobude, ale určitě nám pošle pohled a případně kontakty na nějaké místní jókai. Přiznám se, že myšlenka Erasmu mě docela láká, proberu to zítra s ostatními.
