Když se Anna vrátila do svého bytu, čekal tam na ni neznámý muž a choval se jako doma. Seděl v křesle, vedle na stolku hrneček kávy, a s nohama nataženýma před sebou si v klidu četl.
Na obnovu chodila každých deset let. Po proceduře se vždycky cítila trochu nesvá, jako by v ní něco vyměnili, a chvíli trvalo, než si zvykla. Někdy pár dní bojovala s migrénou. Nikdy se jí ale nestalo cokoliv podobně divného; cizí chlap, i když poměrně pohledný, nepatřil mezi obvyklé vedlejší účinky.
„Ahoj, už jsi zpátky?“ vzhlédl od čtečky dřív, než se zmohla na slovo. „Vypadáš báječně. Promiň mi to ráno, asi jsem to trochu přehnal.“
Zastavila se opatrně ve dveřích pokoje. „Kdo jste?“
„Ale no tak,“ usmál se. „Nedělej, že mě nepoznáváš. To ty jsi omlazená, ne já.“
Zvedl se z křesla a zdálo se, že ji chce obejmout. Ucouvla. „Ty se ještě pořád zlobíš?“
„Chci vědět, kdo jste. A co děláte v mém bytě.“
To ho konečně zarazilo. „Luboš přece. Co se děje?“
„My se známe?“
„Počkej, ty to myslíš vážně? Bydlíme spolu už dva měsíce. Ráno jsme se pohádali, myslel jsem, že mi to ještě dáváš sežrat.“ Zavrtěla hlavou a sesula se na pohovku, najednou toho na ni bylo moc. Možná by měla křičet nebo volat policii, ale tenhle Luboš ji nijak neděsil. Choval se klidně, zdál se být podobně překvapený jako ona, a k tomu trochu – smutný? Nebýt toho, že sem vlezl bez pozvání, mohl jí vlastně být docela sympatický. Teď dokonce starostlivě odběhl do kuchyně a přinesl jí sklenici vody s citronem ze džbánku, který měla od rána nachystaný v lednici.
„Známe se z čtenářského kroužku. Vzpomínáš si? V březnu jsem tam přišel poprvé a hned začal všem vnucovat sérii s Marvinem Applebym.“
Usmál se, jako by to byla obzvlášť milá vzpomínka.
„Ne…“ Ani Marvin Appleby, ani čtenářský kroužek jí nic neříkal. Sympaťák nesympaťák, nejspíš narazila na šílence. Nejraději by ho vyhodila z bytu a šla spát, než ji z toho všeho rozbolí hlava. Ale pokud byl ten chlap šílený, možná bude rozumnější s ním zkusit vyjít po dobrém.
Luboš se zatím vrátil ke své čtečce a chvíli v ní listoval. „Podívej,“ strčil Anně pod nos trojici obálek. Marvin Appleby a jediná stopa. Marvin Appleby a druhá šance. Marvin Appleby a poslední volba.
„Detektivky? To není zrovna…“
„… žánr, který vyhledáváš? Já vím, tos říkala i tehdy. Ale když jsem ti přečetl ukázku –“
„Dost! Myslím, že si mě s někým pletete.“
„Myslím, že se ti někdo hrabal v hlavě. Bylas na obnově – jaké procedury máš nastavené?“
„Ty obvyklé,“ odpověděla překvapeně. „Detoxikace, regenerace, kosmetika…“
„Čištění paměti?“
„No dovolte!“ Lidé zhruba do sta let to většinou nepotřebovali, ale ve vyšším věku už zdravotní pojišťovny proplácely základní čištění paměti při každé obnově. Jinak by se člověk utopil v podružných, neuspořádaných vzpomínkách.
Podle toho, jak se teď Luboš pousmál, dobře věděl, kolik Anně ve skutečnosti je.
Mohl mít v něčem pravdu? Byla ochotná věřit, že by právě čištění paměti bylo příčinou, proč se po každé obnově cítila tak nesvá. Posledně uvažovala o změně procedur. Teď už si ale nevzpomínala, jestli o nějaké úpravy opravdu žádala.
Vytáhla svou čtečku a nechala si zobrazit výpis.
– Čištění paměti povrchové: ANO
– Čištění paměti hloubkové: NE
– Doplňkové volby [experimentální]: výmaz konkrétní vzpomínky: ANO (Marvin Appleby a jediná stopa; Marvin Appleby a druhá šance; Marvin Appleby a poslední volba)
Že by se místo ubírání naopak pustila do experimentů? O vymazání knihy nebo filmu už slyšela, nabízelo se nedávno v ohromné reklamní akci fanouškům. Užijte si svůj oblíbený příběh znovu poprvé – kolikrát chcete! Sama s tou myšlenkou párkrát koketovala. Ale pokud už by se nechala zlákat, dokázala ukázat na tucet jiných titulů, které si podobný restart zasloužily určitě víc než jakási pochybná detektivka. Zapomenout na Appleby ho nejspíš musela chtít z naprosto jiného důvodu.
„Vyčítal jsem ti, že mluvíš jen o knihách,“ ozval se Luboš smutně. Zřejmě Anně nahlížel přes rameno, což by ji jindy rozzlobilo, ale tentokrát to nechala plavat. „Taky je mám rád a čtení nás dalo dohromady, ale přece je kolem spousta dalších zajímavých věcí. Chci tě poznat i z jiných stránek. A asi jsem to řekl ostřeji, než jsem měl v úmyslu. Je možné, že bys to udělala natruc? Vymazala si právě mého oblíbence?“
Zamyslela se. Bylo jí to podobné? Asi ano. Rozhodně by ji to aspoň napadlo. Víc už teď asi zjistí jen těžko.
„Ale proč bych zapomněla i na… tebe?“
„Nevím přesně, jak výmaz funguje. Ale pokud jsem byl součástí tvých vzpomínek na ty knihy, třeba to nešlo dost dobře rozlišit. Předčítal jsem ti z nich. Během čtení jsme se bavili o příběhu i o sobě navzájem. Kde končí Appleby a začíná naše konverzace?“
Chtěla se bránit. Říct, že si všechno vymyslel. Že se sem vloudil s nějakým zlým úmyslem. Že do počítače propašoval tenhle záznam, aby ji přesvědčil. Ale bohužel jeho vysvětlení nedávalo až příliš smysl. Když se rozhlédla po bytě, našla očividné stopy, že tu nebydlí sama. A pokud si nechala zasahovat do paměti, nemůže se teď spoléhat na to, co ví a neví.
„Asi si to budeš chtít promyslet,“ řekl Luboš tiše. „Mám zatím odejít?“
Anna si přejela rukou po čele a odolala pokušení vylít si zbytek vody s citronem na hlavu. Místo toho ji jen dopila.
„Nechoď,“ zavrtěla hlavou. „Ze všeho nejdřív si půjdu lehnout. A pak… pak mi můžeš třeba něco přečíst.“
