Zazvonil zvonek.
Lucie vklouzla do rukávů lehkého azurového blejzru. Zeptala se zrcadla, zda má šanci využít moci osobní přitažlivosti. Přitakalo. Otevřela.
Na chodbě stála drobná dívka – určitě pod dvacet – v bílých sandálech bez podpatku, v bílé dlouhé sukni poseté modrými kvítky, v růžovém topu s tmavomodrými tenkými ramínky. Pozdravila a už drmolila cosi o zdravé výživě a o ztrátě váhy bez namáhavého cvičení.
Ona se opravdu pokusí prodat něco MNĚ?
Potlačila chuť sevřít do dlaní neopálený, nečistě působící obličej, donutit tmavohnědé oči, aby k ní alespoň jednou vzhlédly upřeně, a potom zřetelně pronést: „Zapůsobit prvním dojmem můžeš jen jednou, děvče.“
Výhled na nejistý úsměv jí zakryl list papíru.
„Vyplnit dotazník. Mohla byste?… Je to jen několik otázek. A kdybyste byla tak laskavá, aby mi šéf uvěřil, potřebuji na vás…“
Pohled přeskakuje z dlaždic chodby na rohožku, ale to pro ni nezvyklé, cizí slovo nikde napsáno není tam ani tam.
„Kontakt!“ vydechne s úlevou a šťastně se usměje. Mezi rty zazáří čárový kód drátků a zámků fixních rovnátek.
Text a pod ním tabulka. Jako černý ribstol na bílé stěně, kterou nezdobí jediné pestré graffiti. O kouzlu působení barev tam, kde tohle vzniklo, nemají ani potuchy. Kolik?… Deset otázek. Odpovědi na ně někomu prozradí všechno o mém hodnotovém systému, pomohou určit osobnostní typ. K tomu moje číslo mobilu nebo e-mailová adresa pro pozdější rozesílání už individuálně přizpůsobených nabídek.
Vtom přišel nápad. „Počkejte,“ přerušila tok slov. „Já jsem Lucie Křížová, spolumajitelka firmy Prodejní dovednosti.“ Ze zvyku odříkala v duchu: Jedna, dvě, a nahlas dodala: „Jmenujeme se tak, protože je opravdu ovládáme.“
Úsměv. Pokus sladit dech s tím nervózním stvořením před sebou, zaujmout podobné držení těla (stačí dát ramena jen o trochu níž, aby člověk pocítil tíhu života); potom: „Na tohle zapomeneme.“ List papíru putuje zpět k podomnímu prodejci. „Naši firmu najímají nejrůznější zákazníci. Děláme pro ně… vlastně tuhle vaši práci. Každá lidská činnost je svým způsobem věda a zároveň umění. Víte co? Já vás vědu o prodeji naučím, a zkusím ve vás probudit i tu umělkyni. Gratis. Protože jste mě přivedla na jistou myšlenku. Když vás vidím, je mi jasné, že s prodejem začínáte a nikdo vám neřekl, jak se k němu postavit. My jsme investovali tolik do vzdělávání se v oboru jak prodávat, že bychom teď taková školení mohli vést sami. Co říkáte tomuhle: Naučíme, co opravdu ovládáme.“ Jedna, dvě. „Prodejní dovednosti. Líbí?“
„Ano.“ Odpověď přišla po chvíli.
„Takže, souhlasíte s tím zaškolením?“
„Ano.“
„Promiňte, asi jsem přeslechla vaše jméno.“
„Erika Stará.“ Nepříjemně zadrnčí „er“; pronesené doprovází nepevný úsměv, napřažená drobná dlaň.
Sotva Lucie zavřela dveře, použila „červený telefon“. To byla její přezdívka pro mobilní komunikaci s jediným člověkem na této Tržní planetě, s Evou Koutnou. Vlastnily spolu Prodejní dovednosti.
(Poznaly se na školení prodejců nějakého – tehdy Lucie přesvědčila sama sebe, že víceméně neškodného – prostředku zdravé výživy. Měly stejný věk a podobnou postavu. Byly vdané a bezdětné. [Eva pod sprchou plaveckého bazénu: „Jsou malý, ale říkám ti: Jednou budou kojit.“] A co je spojilo? Vášeň pro plavání a idea vnést racionalitu do něčeho natolik iracionálního, jako je prodej. Čelily odmítání a zklamání, a prodávaly. Nejprve kosmetiku, potom servery. Těm nerozuměly, a to děsilo, ale měly úspěch. Poučení? Důležité není, co prodáváš, ale na jaké dveře klepeš. S touhle zkušeností se pouštěly do prodeje čehokoliv, co bylo k mání, a dařilo se jim, s čestnou výjimkou knihy Tisíc klasických receptů vážící přinejmenším tolik co středně výkonný server. Z podomních, později pouličních prodejců se vypracovaly. Momentálně měla firma pět zaměstnanců. Těžce a draze objevené schopnosti, nabytý um a objem znalostí, svoje dovednosti pronajímaly jiným – majitelům kamenných obchodů, kterým pomáhaly ztenčit zásoby vybraných sortimentů zboží. Nezapomínaly na kořeny a vyhledávaly školení, v jejichž názvech se vyskytovala klíčová slova a sousloví: psychologie prodeje, marketing management, komunikace se zákazníkem. Bývaly časy, kdy se jich zúčastňovaly každý měsíc, jenže pak Eva otěhotněla…)
Eva: „Čauky.“
„Ahoj.“ Lucie vychrlila podrobnosti nápadu.
„Dneska ani zítra se mnou nepočítej: Anetce se prořezává zoubeček…“ Eva mluvila a mluvila a v Luciině mysli se občas ozval ještě jeden hlas – to velmistři psychologie prodeje, a někdy i Lucie, připojovali komentář ke slyšenému:
Zvládněte své pocity.
Smějte se, vyhnete se stresu.
Při budování vztahu s partnerem je nejdůležitější zrcadlit jeho osobní jazyk.
Doprdele, důslednost: když zoubeček, tak teplotečka – žádná te-plot-ka.
Zastíraný hněv a skryté opovržení se projeví v křečovitosti vašeho přívětivého postoje.
„Evo, probereme to spolu pořádně, až na to budeš mít čas a náladu. Čau, čau.“ Rozloučení srdečné za každou cenu. K výběru slov i tónu hlasu ji nabádali Gretz a Drozdeck, Cialdini, Kawasaki, Kelman, Kotelnikov, protože: „Vaším konečným cílem jsou přece dlouhodobé vztahy.“
Zalovila prsty v náprsní kapse; do důlku ušních lastur zapadly perlové kuličky sluchátek Koss; stiskla tlačítko přehrávání a – zázrak – octla se ve šperkovnici koncertního sálu vykládané červenohnědým dřevem lesknoucím se politurou. Zazněly lehké a vzdušné tóny z první skladby Griegova Peer Gynta. Přetančila k ledničce. Z hlávkového salátu odloupla dva listy, křehké, kožovité a na omak drsné, a představa hořkosladké chuti jí zaplnila ústa slinami. V nejmenším pokoji (u Křížů se mu ale neříká dětský) stojí u levé stěny na nízké skříni nevelké akvárium. Zamířila k němu, odsunula sklo pod neonovou trubicí, položila listy na hladinu, vrátila průhlednou tabulku na původní místo. Tenhle skleněný zámek nesměl mít bránu otevřenou. Už se stalo, že několik šnečků, oschlých, ale naštěstí dosud živých, našla na koberci.
Na „zádech“ mají víčko, když je zle, stočí se do ulity, víčko za sebou zaprásknou jako hermetická dvířka a čekají, až se to špatné přežene.
Proč se divíš, že unikají? Shora k nim přicházejí salátové listy. Musí si myslet, že tady u mne (pro ně tam nahoře, možná tam jinde) je salátový ráj.
Usedla na koberec. Sed mezi patami. Podle rodičů zlozvyk, ale na internetu se dočetla, že jde o cvik harmonizující dráhu slinivky a sleziny.
Ve vodní scenerii převažovaly odstíny hnědé – světlý písek, tmavé kameny tvořící miniaturní pohoří. Zdobilo ji dvaatřicet plžů s medově žlutou ulitou a krémově oranžovými tělíčky. Podobali se živým kouskům jantaru. Žádná zelená, nepočítáme-li salát a porost řas, neboť zelená je barvou potravy ve vodním kraji, jejž obývá měchýřovka, latinsky dříve Ampullaria australis, nyní Pomacea difussa. Lucii, a nejen jí, se víc líbí první název – už jako malá slýchávala otce mluvit o ampulárkách. Plži se narodili postupně z několika tělově zbarvených hroznů vajíček v létě minulého roku. Na padesát jich už rozdala a prodala, ale ani sto těchhle dvou až třícentimetrových tvorů by neproměnilo bujně zarostlé akvárium ve vodní poušť bez jediné rostliny. Kdo tedy? Na pravé straně akvária se tyčí světle hnědá porcelánová imitace dutého kořene – úkryt pro někoho, kdo si rád dopřává soukromí.
Sáhla do náprsní kapsy, hudba utichla.
Z temna porcelánové sluje šlehlo cosi tenkého, dlouhého a černého.
Třikrát stiskla tlačítko na přehrávači. Zazní první tóny V jeskyni krále hor, ty bručivé, pak se ozvou housle. Orchestr zrychluje tempo; hudba zesiluje, víří stále rychleji a rychleji, oslavuje příchod někoho podivného, hrozného: plž veliký jako pěst. Ulita osm centimetrů v průměru, potažená ostře zelenou řasou s ostrůvky v barvě Luciina blejzru. Převážně šedá tvárná noha. Biče dlouhých a tenounkých, neposedných a citlivých tykadel.
Hudba zešílela: explodovala v třesku činelů. Šnek zapumpoval celým tělem, pustil se dna, vystřelil k hladině jako ponorka, která vypustila zátěž. Obrácen ulitou ke dnu klouzal po hladině, jako by to byla skleněná deska. V okamžiku, kdy noha dosáhla jednoho z listů, vytlačil bublinu vzduchu a klesl se světlounce zeleným vějířem na dno.
(Vodní plži nejsou pomalí.)
Kouzlo: šedá noha přestala být nohou; proměnila se v popelavý vak z neoprenu ukrývající – človíčka. Měkké výčnělky přidržují list jako ruce, hlava se k němu sklání.
Dobrou chuť, pane Šedý.
Nevnímala čas.
Přítomnost jejího manžela Oldřicha prozradila až produkce kanadské kapely Rush podpořená reproduktorovou soustavou, kterou mu Lucie koupila k narozeninám.
Noční zprávy sledovali společně. Po jejich skončení se Oldřichovi svěřila se svým plánem na inovaci služeb nabízených firmou Prodejní dovednosti.
Později, se zuby vyčištěnými normálním i mezizubním kartáčkem, přistoupila k prozářenému skleněnému hranolu. Sledovala tělo pana Šedého rozpláclé na skle. Trčela z něho nejméně deset centimetrů dlouhá průsvitná trubice. Tenhle zatažitelný chobot – odborně se mu říká sifon – dosahoval až nad hladinu. Panu Šedému slouží k témuž účelu jako potápěči šnorchl.
Trubice pulzovala, a Lucie zapomněla dýchat.
Vypnula světlo nad akváriem a pomyslela si: Skeptický jako vždycky, když jde o můj nápad.
To a Rush, jejichž hudba málem zbořila celý panelák (ze kterého vypadneme, jen jak přijdu k trochu větším penězům), přinesly další vnuknutí.
V den, kdy konečně zapršelo, Oldřich vynechal chatu.
(Byly prázdniny a on – mistr odborného výcviku – trávil valnou část dne na chatě po rodičích nad jedovnickým rybníkem Olšovcem).
Souhlasil s odpolední návštěvou blízké restaurace, kam občas zašli na pivo. V čase, kdy se Lucie vypravovala, zazvonil zvonek. Po chvíli znovu. A ještě jednou.
Lucie: „Budeš muset otevřít, dělám si nehty.“
Mručení; chřestění řetízku; zvuk otevíraných dveří. Lucie se na ratanovém taburetu před toaletním stolkem naklonila směrem, odkud přicházel ševelivý, tlumený rozhovor. Hlasy zesílily; dveře klaply.
První překážka je překonána: náš dům-hrad.
S pohledem upřeným na displej budíku vydržela čekat pět minut.
Vstoupila do pokoje. S návštěvnicí se vzájemně představily, jako by šlo o jejich první setkání.
Oldřich seděl naproti Erice (tmavé šaty s kulatým výstřihem a malými nabíranými rukávy) u konferenčního stolku. Dýchali v tomtéž rytmu. Oldřich založil ruce. Erika zdvihla levou paži a uchopila předloktí pravé.
Lucie to všechno vnímala a v duchu komentovala: Zaprvé slaďte dech. Všimněte si, v čem je tělesný projev druhé osoby jiný. Chvíli počkejte a pak se přizpůsobte.
Erika: „Není drahý. Vyzkoušíme ho spolu. Podívejte… Hm, co na něj říkáte?… Podtrhne vaši jedinečnost a malé kouzlo navíc: voděodolný, ideální pro plavce a potápěče. Sluchátka a reproduktory v jednom. Podívejte, tady…“
Tmavě nalakovaný nehet upozorňuje na určité místo na vypouklé azurové lastuře z umělé hmoty.
„…přepnete a už žádné ticho pod hladinou. Potěšíte sebe i druhé.“
Osobnostní typ převážně diktátor, senzorický styl vizuální. Psychologické profilování na jedničku. K tomu zdůraznění emočního uspokojení, potěšení z výrobku. Marketingová strategie zaměřená na srdce. Vadim Kotelnikov by z tebe měl radost, Eriko.
Oldřich uchopil podávaná sluchátka a Lucie zatajila dech: uslyšela a poznala tichý řetízek melodie, který z nich vyklouzl. Tohle nebyla skupina Rush, ani žádný jiný uřvaný hard rock. Kdepak – kolovrátková, hopsavá hudba, pořád dokola trochu nahoru a trochu dolů.
Amy MacDonaldová.
Oldřich si nasadil sluchátka a Erika: „Možná byste si přál raději slyšet jinou hudbu.“
To si piš, kočičko!
Oldřich: „Ne, ne, dobrý, tohle já náhodou můžu,“ a Lucii (obrazně řečeno) spadla čelist. A potom ti dva hovořili jeden přes druhého, rychle a hlasitě o rozdílech v barvě hlasu českých a anglosaských zpěvaček. Přitom neustále měnili polohu těla, tempo řeči, ovlivňovali jeden druhého. Eričino „er“ drnčelo a drnčelo. Stiskla přepínač. Amyina písnička rozezněla celý byt.
Prodala.
Lucie použila „červený telefon“, aby se pochlubila s výsledky pokusu á la Shawův Pygmalion. Poté, co dokončila hovor s Evou Koutnou, pomyslila si nejprve: Ani na školení Nové obzory v psychologii prodeje nemá čas, a potom: Kruci, neobešla bych se bez ní?
Za dnešek tři klienty přijala, za pěti dalšími dorazila za volantem červeného Fiatu Panda (rok výroby dva tisíce čtyři). Domů se vrátila před půlnocí. Usedla na koberec před akváriem. Pan Šedý zamával tykadly, rozjel se jí vstříc přes kamenitou pláň. Přitiskl velké břicho na sklo. Stoupal po něm. Jeho ústa se otevírala; vysouval a zasouval radulu – jazyk plný ostnů –, seškrabával řasu. Oam, oam… Oam, oam…
Uvažovala o nové podobě Prodejních dovedností, o inovaci nabízených služeb. Kdo je otestuje jako první?
Počkat, někdo si nedávno stěžoval, kolik je stojí zapracování.
Klikla na „Napiš email“ na Seznamu. Dřív, než stačila zadat e-mailovou adresu firmy XdorBase do pole „Komu:“, guru marketingu a moderních technologií, Guy Kawasaki, si vypůjčil její vnitřní hlas a odměřeně pronesl: „Mysli digitálně, jednej-analogově.“
Poslechla a rozpršené dopoledne ji zastihlo v interiéru Fiatu Panda. Mířila do Židenic k jistému osobnímu a neohlášenému setkání.
Po dešti byl vzduch vlhký a teplý a Lucii voněl bylinkami. Možná proto, že v XdorBase souhlasili, aby – na zkoušku, jak neopomněli zdůraznit – vyškolila jejich čtyři nové zaměstnance.
Na betonové zídce u parkoviště ji upoutal obrázek důvěrně známého auta na plakátu, jehož výrazný text hlásal: „Přijďte a pomozte nám překonat zaznamenaný rekord v české Guinessově knize rekordů v městnání lidí do Fiatu Panda.“
Proč nelezou do desetimetrového lincolnu, proč si vybírají vždycky jen malé vozy? Koupím si něco pořádného, hned jak přijdu k trochu větším penězům.
Přijížděla ke kruhovému objezdu u židenického nádraží. Z několikaslovného nápisu na bleděmodré fasádě jedné z budov přečetla jen slovo AKVÁRIA.
Co kdybych, jednou, potěšila sebe, Vadime Kotelnikove?
Vstoupila. Cítila vodu, slyšela ji. Neuvěřitelné: tady byl vzduch ještě vlhčí a ještě teplejší než venku. Akvária zářila jako smaragdové, živé šperky.
Konečně, v jedné z dlouhých nádrží vzadu, spatřila ampulárky. Tyhle se pyšnily hnědou ulitou s temnějšími pruhy a nohou lososové barvy.
„Přejete si, paní?“ Prodavač v modré polokošili, kolem pětadvaceti, vlastnil tu zvláštní výraznou barvu vlasů – hnědou, trochu do zrzava –, která působí kdožvíproč nepřirozeně.
„Dívám se, jaká je to krása. Tolik zeleně. Mně, ať dám dovnitř jakoukoliv rostlinu, nevydrží ani týden.“
„Musíte hnojit.“
„Ne, o to nejde. Sežerou ji šneci.“
„Chtělo by to něco pevnějšího. Podívejte, co říkáte tady na ten anubis?“
„Krásný, ale mám obavu, že pro pan-… že to pro ně bude jen přesnídávka.“
„Prosím vás, sáhněte si… Co?… Stonky jako dráty. Zkuste to a uvidíte, že je nepřekousnete.“
Vzhlédla od temně zeleného hladkého lupenu. Měl oči jen pro rostlinu s krásnými kopinatými listy.
„Vezmu si ho, snad mi vyzdobí akvárium aspoň na chvilku.“
„Taky by nebylo od věci vyzkoušet nějaké náhradní, doplňkové krmení.“
„Dávám jim salát. Hlávku spořádají za týden.“
„Zkusila jste nitěnky?“
„Červy? Ne, nikdy jsem neslyšela, že by býložravý.
„Není býložravý. Budete se divit.“
Vnutil jí ještě něžnou kryptokorynu Neviilovu a rozloučil se slovy: „A nelekněte se, když vám začnou opadávat listy nebo uhnívat kořínky.“
„Neleknu.“ Odhodlání vyjádřila rozhodným kývnutím hlavy, pozdviženou pěstí.
Důvěrně známý vodní svět zkrásněl, když se uprostřed akvária rozestřely listy anubisu barvy smrkového jehličí nad smaragdovým trsem drobných lístků kryptokoryny. Přišel čas divení. Začalo to takhle: na vodní hladinu ukápl nechutný zplihlý chuchvalec masové barvy. Jak klesal ke dnu, víc a víc se podobal růžově zbarvené obrvené kouli. Uvolňovala se z ní několikacentimetrová mrskající se vlákna – nitěnky.
Z jeskyně se vyřítil král akvarijních hor. Ulita (domeček, boudička, říkávaly jsme jako dětí) sebou dvakrát cukla; její tmavá koule se odpoutala ode dna; noha dopadla na sklo, přesně do místa, kde se svíjela esovitými pohyby nitěnka. Ham, ham… Ham, ham.
„Apple snails,“ říkají ampulárkám Anglosasové. Svého času zadala tahle klíčová slova Googlu. Při průzkumu internetu v jejím „těžebním sítu“ uvízly stránky Belgičana Stijna A. I. Ghesquiereho, asi největšího odborníka na sladkovodní plže, který tvrdí, že ampulárky rozeznají jen světlo a tmu.
Tahle parta na tebe neušila boudičku, ale pořádnou boudu, Stijne.
Masožravý, ostrozraký lovec odvlekl celý chuchvalec do jícnu jeskyně.
Čas večeře nadešel.
V pondělí, osmnáctého července, ji vlak a potom autobus dopravily na intenzivní školení Nové obzory v psychologii prodeje.
(Panda zůstal s Oldřichem: na školeních nevytáhla paty z hotelu, jen se biflovala.)
Vzhledem k dlouhodobé předpovědi se v kufru opatřeném kolečky muselo najít místo pro lehký nepromokavý letní kabát, béžový, ozdobený černými kontrastními paspulkami na límci, knoflíkové léze, kapsách, pásku a kapuci.
Výuka probíhala v nejvyšším patře brněnského tříhvězdičkového hotelu Thálie, v místnosti, kde klimatizace dávala zapomenout na vražedné horko panující venku.
Lektor z firmy Blatný a Blatný – oblečený do nemožného černého obleku s kravatou barvy zelené výstražné vesty a vestou připomínající prošlapaný perský koberec, malý, tlustý a plešatý – se představil jako odborník na prodej dvojicím. Ale začal něčím úplně jiným: „Přizpůsobování se.“
Stará vesta… jako prošlapaný perský koberec.
Jenže on nemluvil o sladění dechového tempa a tempa řeči a senzorických slov.
„Musíte proniknout do mysli klienta. Stát se jím. Jen tehdy můžete identifikovat jeho primární motivace. Soustřeďte se na něj. Obrazně řečeno: Čtěte ho. Vnímejte, přijímejte celou osobnost. Obohaťte se natolik jeho zorným úhlem, až se stane vaším vlastním,“ tohle jim řekl, tohle je i učil.
A Lucie měla pocit, že i naučil.
O polední přestávce společně sjížděli výtahem do jídelny v přízemí. Zkusila převzít zorný úhel té vysoké plavovlásky vlevo. Něco v Lucii se stáhlo do tvrdé, neprostupné kuličky a vnitřní hlas vyjekl hrůzou: „Ona to zkouší na MNĚ!?“
Po obědě přišlo na řadu psychologické profilování ne jednotlivých osob, ale vztahů, které ve dvojici panují, a jejich následné využívání v prodeji. Na závěr dne jim lektor zadal práci v rozsahu pět až sedm stran, řádkování jeden a půl. Notebook vypnula ve čtvrt na jednu ráno.
V úterý sledovali videozáznamy chování dvojic na nádraží, na lavičce v parku, v restauraci, při jízdě autobusem. Podstatná část noci patřila úmorné dřině nad klávesnicí.
Ve středu dopoledne konečně vyrašil zelený strom praxe. Postupně se vystřídali za pultem Stánku s luxusními parfémy ve Vaňkovce. Cíl? Prodat kvalitní a drahé zboží s použitím naučených metod.
A pak se to stalo. Upřela jen o něco soustředěnější pohled na vysokého zákazníka v černém tričku s krátkými rukávy a upravenými tmavými vlasy (čtyřicet?), a vtom ji zavalila vlna vjemů. Lahvičky naplněné pestrobarevnými vonnými tekutinami ožily, jako by před nimi někdo pohyboval velkým zvětšovacím sklem. Lupa se zastavila a švenkla k vysoké, tmavé dívce v krátkých krajkovaných šatech sedící na nedaleké lavičce; zaměřila se na stín pod okrajem krátké sukně. Lucie viděla děj: svoji (?) ruku shrnující látku k rovnému břichu a odhalující vypouklý trojúhelník tmavých, krajkových kalhotek…
Uchopila do prstů zlacený uzávěr lahvičky – objekt, který lupu zaujal jako předposlední – a zadýchaně pronesla: „Ozdoba sama o sobě, viďte? Ale přivoňte a představte si, jak vás potěší, až takhle bude vonět vaše… nová přítelkyně.“
Vzhlédl.
Lucie si byla jistá, že její zorničky jsou stejně rozšířené jako jeho.
Koupil.
Dívka vstala, a on ji následoval krokem náměsíčníka.
Lucii trvalo, než ze sebe setřásla tenhle cizí zorný úhel.
Vyděsilo ji to.
Součástí území zvaného Nejvyšší patro hotelu Thálie je i útěšlivá zahrádka se dvěma stromy a kameny obrostlými mechem, ohraničená skleněnými stěnami a vysokým stropem, jímž je čisté letní nebe – atrium odhadem šest krát osm metrů ve vnitrobloku hotelu. Ze tří stran k němu vede chodba, jejíž druhý konec ústí na terasu. Čtvrtou stěnou vidíte jen benátský štuk na zdi vzdálené na šířku chodby. Kromě dveří označených červenou tabulkou na té zdi nic zajímavého není.
Perská vesta zamíří do atria po každém obědě. Dnes ji Lucie následovala, svěřila se jí se svými pocity: „To obohacení se zorným úhlem, ano?… Je možné, že jsem se, na chvilku, na jednu dvě minuty, opravdu stala tou druhou osobou?“
Rozpačitý úsměv: „Ta NOVÁ PŘÍTELKYNĚ, to bylo vážně dobré… Samozřejmě jsem vás sledoval a hodnotil. Skrytá kamera. Z každé akce v terénu pořizujeme záznam pro pozdější analýzu. K vašemu dotazu. Zákazníka k nám přitáhne racionální myšlení, ale city nakupují. Udělá mi to radost? Budu na to pyšný? Co řeknou známí.“
„To je z Kotelnikova.“
„Prosím?“
„Citujete Vadima Kotelnikova. Jeho Emoční marketing.“
„Opravdu? Hm, oni to opisují jeden od druhého. Nakonec, jsou to všeobecně známé věci. Jenže city využijeme jen tehdy, když je dokážeme přečíst. V každém se skrývá takový čtenář emocí – jejich přijímač. A naopak, každý je vysílá. Cvičení, které jsem vás naučil, pomáhají ve vás toho čtenáře probudit.“
Probudit. „Není to nebezpečné?“
Tvář zvážní. „Všeho moc škodí. Dilling-Hansen a Noergaard píší o případech ztráty identity způsobené zaměřováním se pouze na city druhých.“
„Nebála bych se ztráty identity, spíš jakéhosi jejího zmnožení. Víte, jako třeba u schizofrenie.“
„Obohacení se zorným úhlem. Takhle že jsem to řekl?… O tom ten váš Kotelnikov asi nepíše, viďte?… To bychom se dostali k něčemu ještě…“ Kradmý pohled na kameny potažené žlutozeleným hustým mechem a k tomu divadelní šepot: „…silnějšímu, než je telepatie nebo empatie. Pa-ra-nor-mál-no.“ Návrat k pobavenému úsměvu a obvyklému tónu hlasu: „Nemusíte se obávat, agentko Scullyová, nejsem natolik dobrý, aby vám z toho mála, co jsem vás naučil, hrozilo sebemenší nebezpečí.“ Zakroutil hlavou. „Trošku jsem to dramatizoval. Nešlo o nic víc než o čtení emocí. Pokud se ho obáváte, úplně postačí, když se soustředíte na produkt, o němž víte, že vyvolává kladné emoce u skupiny lidí představující určitý segment trhu…“
„To je z Guye Kawasakiho.“ Přečetla si něco málo z lektorových citů (body za NOVOU PŘÍTELKYNI jsou nejspíš v tahu), a přesto dodala: „Umění inovace, přikázání druhé.“
Mávl rukou v gestu, které ji zařazovalo do čeledi hnidopišek. „Řeknu vám pravdu: V mém kurzu hraje tohle cvičení úlohu takového… zahřívacího kola. Hodně upoutává a já tak nenásilně získávám vaši pozornost, abych vám ukázal ještě mnohem vzácnější cestu. To je ze svátého Pavla, První list Korintským.“
Odpoledne, poté co prodali poslední flakónek, se procházeli městem, pozorovali vybrané dvojice, profilovali je a porovnávali vzájemně výsledky… A Lucii rozbolela hlava. K tomu horko, bílé slunce.
Blíží se moje dny.
V úzkém a malém hotelovém pokoji – televize, jedno lůžko, tmavá skříň – zamířila nejdříve ke dveřím sociálního zařízení s obrovskou a hlubokou vanou. Takhle hlubokou vanu ještě nikdy neviděla. Napustila ji vodou, k jejíž teplotě poznamenaly dlaně: „Vlažná,“ centimetry pod okraj. Opatrně vstoupila, usedla. Ponořila týl do chladu. Zašeptala: „To bude dobré, Lucinko,“ protože tu nebyl nikdo, kdo by jí tohle řekl. A pak zavřela oči a nechala myšlenky, ať se toulají, kam se jim zachce. Zachtělo se jim uvažovat o dvojici na lavičce v lužáneckém parku, o té, kterou profilovali jako předposlední. On, šedivějící, určitě ,,sátník“; ona nehezká, hodně mladá dívka s velkými slunečními brýlemi, pravděpodobně ,,-náctka“.
V Luciině poznámkovém bloku stálo: „Spolupracovníci. Vztah nadřízený – podřízená.“ Všichni, všichni ostatní napsali: „Milenci.“
Moje hlava, snad se mi rozskočí.
Jak to, že jsem to nepoznala?
První vzpomínka:
U Stopku je narváno. „Něco… o trošku intimnějšího, prosím,“ špitne k číšníkovi a ukáže mu snubní prsten zářící novotou. A on je zavede do patra – od stropu tam visí igelitové pleny – odkudsi donese dvě židle a stůl, prostře ubrus, zapálí svíčku, nalévá víno… a zedníci a malíři ohleduplně, co možná nejtišeji, pokračují v práci.
Druhá vzpomínka:
Projíždějící nákladní vlak se ji snaží odfouknout ledovým vichrem a sněhovou bouří, a ona se neotočí, počítá vagony, protože když jich bude víc než jedenatřicet, vydrží nám to…
Následují další vzpomínky. Jejich ubíhající pás opakovaně přerušuje vnitřní zrak krátkým filmem, v němž vystupují: šedivějící pán a brýlatá dívka a Oldřich a Erika „plující na téže emoční vlně“.
Hladina se chvěje, občas trochu vody vyšplíchne na podlahu.
Šplouchnutí. To jak bosá noha lehce zčeří hladinu.
Mužský hlas: „Řeknu jí, že chcípl.“ Šustění igelitu; lupnutí víčka umělohmotné dózy. „Tys ho tam nedala.“
Hihňání (ženský hlas, mazlivý, zabarvený alkoholem): „Takže ho ne-u-to-pí-me.“
„Vodního tvora nemůžeš utopit, šišo… A vůbec, nechtěli jsme ho přece topit, ale pustit na svobodu. Obludu hnusnou.“
„Pan Šedý… Kde vzala to jméno?“
„Z filmu, hororu. Šedý je typ mimozemšťana.“
O kus dál parta mladých – šest kluků a dvě holky – vyřvává písničku Daniela Landy. Příliš se jim nedaří.
Co by z nich vyšlo, kdyby měli zazpívat od Rush třeba Toma Sawyera?
„Chtěla bych se vykoupat, nahá, a pak pomilovat.“
„Až ty děcka odsud“
„Ne-ééé.“
„Tohle je brzo přestane bavit, odejdou, a my to tu budeme mít pro sebe.“
Ve světle nedaleké sodíkové lampy se zaleskne nahé lýtko. Štíhlá noha se natáhne k hladině rybníka; prsty s temně nalakovanými nehty (ten lak je ve skutečnosti černý) vklouznou pod hladinu. Ozve se jemné šplouchání.
Sborový zpěv utichne. Zacinkají láhve. Hovor a šoupání nohama ve vysoké trávě se vzdalují.
Jeho zorničky sebou cukají sem a tam: hledají v osnově rozpuštěných tmavých vlasů veliké hnědé oči, hledají porozumění.
Políbí se. A ještě jednou, teď už vášnivě. Stáhne jí rozepnutou košili, co se nemusí žehlit, z ramen (ona nemá podprsenku); dotkne se rty teplé kůže na krku; do mističky z dlaně schová jeden drobný pevný prs, a pak si hraje – palcem a ukazovákem – s bradavkou.
„O-ldo.“
„Svlékni se.“
Svléknou se oba. Na tomhle „jejich“ místečku je vstup do vody pozvolný.
„To jsou věci,“ pronese zamyšleně alt, „ze začátku jsem Lucii záviděla, teď na ni zase“
„Žárlit rozhodně nemusíš. Nedělali jsme to spolu, já nevím, no snad už tři roky. Té to nechybí. Nikdy na to nebyla. Je frigidní. Nemáš hlad? Nic jsi nejedla.“
„Jídlo je to poslední, co bych teď chtěla dostat do těla.“ Kuckavý smích.
Díky Oldřichovu přehrávači bude Amy MacDonaldová zpívat o lásce nad i pod hladinou.
Čtvrtek, deset hodin dopoledne – přestávka. Výtahy se syčením unášejí všechny účastníky kurzu do vestibulu hotelu Thálie, kde na ně čeká občerstvení zahrnuté v ceně. Vlastně ne všechny: Lucie sedí v tmavých trikotýnových šatech podtrhujících postavu za stolem v učebně, oči zavřené – její tělo si vybírá daň za probdělé noci.
Hrk! Hrk!
V polospánku si vybaví chlapce s teleskopickou stěrkou tlačícího před sebou pestrobarevný vozík – uklízeče tohoto skleněného zámku: černá polokošile, oranžové bermudy, velké oči daleko od sebe, nápadné obočí, vlasy zastřižené jako princ z televizní pohádky. Pootevře oči. Na okamžik zahlédne na chodbě umělohmotný vozík. Zavře oči… „Zobne“ hlavou, probere se a uslyší chřestění, ucítí vodu. Nikdy její aroma nevnímala intenzivněji. Vůni nahé vody, napadne ji. Mokrá metlička deště šlehá do skleněných stěn učebny. Ale ta vůně… Vstane a vyrazí za ní po měkkém, suchém, červeném koberci, kolem stěn, jejichž povrch imituje mramor, šedých dveří, nápojových automatů, hasicích přístrojů, pořadačů.
Atrium. Stékající voda vytváří na skleněných stěnách souvislou mázdru.
Pohlédne letmo na levé zápěstí. Jindy by si pomyslela o svých hodinkách něco ve smyslu: Až přijdu k trochu větším penězům, ale teď ne. Rozeběhne se. Salonek, v němž se školí, mine, výtah nikoliv. Zvolí patro svého pokoje. Ze dveří označených zlatými ciframi 198 vyjde po necelých dvou minutách, na sobě letní kabátek zapnutý na všechny knoflíky.
Než vstoupí do skleněného kvádru, zakryje si vlasy kapucí. Zajímá ji stěna atria, která jako jediná poskytuje výhled na zeď s dveřmi označenými ikonou kýblu a smetáku a červenou cedulkou oslovující nepovolané bloudící hotelem.
Rozepíná si knoflíky a prsty se jí třesou.
Kdyby se právě teď někdo ocitl na jedné ze tří přístupových cest do atria, viděl by postavu zakrytou od temene hlavy až po kolena letním kabátem, rozkročenou a s rozpaženýma rukama…
Jenže chodby zejí prázdnotou.
Za čtvrt hodiny nato mlasknou otevírané dveře výtahu a chodbu zaplní hlasy nasycených, a mnohdy i prokouřených učedníků toužebně vzhlížejících k novým obzorům v psychologii prodeje. Lucie klimbá na svém místě v černých trikotýnových šatech podtrhujících postavu. Ale tep má ještě teď snad devadesát.
Školení skončilo v pátek dvaadvacátého července pozdě odpoledne závěrečnou zkouškou. Jedno ze cvičení zadaných v průběhu týdne nevypracovala a tím pádem ani neodevzdala, tudíž: Padesát jedna bodů? Tohle si na zeď pověsit nemohu.
Šestá hodina odpolední ji zastihla v rozžhaveném vlaku.
O půl sedmé sestoupila z nástupiště Blansko-město a přešla štěrkovou cestu táhnoucí se podél trati. Most nahrbený jako ty v Benátkách (jen o polovinu kratší) ji přivedl na cyklistickou stezku. Kolečka kufru šustila po vyasfaltovaném povrchu. Mraky zakryly slunce; zešeřilo se. Vlevo zely prázdnotou tenisově kurty; vpravo, jen kousek od cesty, se leskla hladina řeky (čtvrteční lijavec ji zvedl o celé metry); za sebou slyšela kroky: některý z cestujících zvolil tutéž cestu do středu města. Nic, čeho by se musela obávat. A přece se uprostřed jejího těla zrodil chladný, bílý strach. Proč? Předtucha?
Od řeky se ozvalo chraplavé, vzteklé houknutí následované slabomyslným skřípavým zachechtáním. Strach se rozléval do končetin, ucítila jeho chlad na hrudi.
Kroky se přiblížily… a neminuly ji. Někdo teď kráčel vedle ní.
Z trávy vyletěl s hlasitým zapráskáním křídel veliký pták. Úlekem zatajila dech. Vtom do jejího zorného úhlu vtrhlo cosi svítícího, barevného. Nevnímala ruku, která držela mobil před jejím obličejem, jen děj probíhající na zářícím displeji. Zastavila se, a nevěděla o tom. Od krátkého klipu plného barev odtrhla oči až při třetí repríze. Majitele mobilu poznala okamžitě. To obočí, oči, vlasy – princ ze skleněného zámku. Chtěl po ní peníze, jinak TOHLE vystaví na YouTube.
Vydírání, pomyslela si překvapeně. Pohrozila policií.
Z nedalekého bezového křoví se ozval vzteklý, chraplavý křik kačera: „Klid!… Klid!… Klid!… Klid!…“
Od mostu přes řeku ji dělí padesát šedesát metrů, od křoví jen šířka cesty.
Se změnou frekvence tepu se mění i rytmus ťukání podpatků.
Nevěděla, jak překonala silnici. Mělas štěstí, že zrovna nic nejelo. Ale odpoutala se od prince i od křiklouna se silným zobákem. Obklopily ji oranžové fasády paneláků. Strach opadl.
V kanceláři Prodejních dovedností na ni žádný papírový vzkaz nečekal. O příchodu e-mailů informoval droboučký šperk mezi mobily průběžně. Pohledem na displej se ujistila, že doručení zprávy nezmeškala. Zničehonic se cítila hrozně unavená. Zničehonic se cítila – parfém nedokázal přerazit pot. Zatoužila po bazénu koupaliště… Ne, takhle pozdě otevřeno nemají.
Od dveří bytu ji dělila cesta výtahem a dva kruhové objezdy. Když pohlédla na konturu jejich dvanáctipatrového paneláku na pozadí čistého, fialového nebe, zpola zakrytou vysokými břízami, poskočilo jí srdce v hrudi: tři okna v šestém patře vlevo zářila modravým světlem… Tep se zpomalil: spletla se, svítilo se v pátém.
Odemkla domovní dveře a rozsvítila. Studené světlo zářivek osvětlilo vestibul s velikým zrcadlem (v téhle chvíli na sebe zvědavá není). Bylo tu chladno a klapání podpatků se ostře rozléhalo.
Pohlédla na stěnu plnou tmavohnědých dvířek a pomyslela si, že připomíná úly… a ještě cosi. Otevřela poštovní schránku. Přetékala reklamami supermarketů. Našla mezi nimi pozvánku pro manželský pár na prezentační akci: „Záruka seriózního jednání, pro každého účastníka občerstvení zdarma.“ Tihle jsou ostudou prodejců. Prolamují hranice etiky.
Obsah schránky skončil v papírové krabici v rohu vestibulu. Ve výtahu navolila šesté patro.
První kroky v prázdném bytě míří ke koupelně – napustit chladnou vodu do vany.
Později, zabalená do ručníku, pozoruje interiér akvária. A nuly is a dokonce i kryptokoryna zatím prosperují. Grieg (tak nějak zprostředkovaně) spustí Arabský tanec. Šedé, oválné tělo zatáhne zmítající se (bránící se!) růžovofialovou hmotu do jeskyně dřív, než se některý z jantarových šnečků stačí přiblížit.
V Arabském tanci umlkají nástroje jeden po druhém, jen přehluboký buben duní v levém uchu. Údery se zpomalují:… bum!… Bum!… BUM!…
Úlevu jí přinese myšlenka: YouTube?… V takové situaci si lidé nejsou příliš podobní.
Ulehne na lůžko… Probudí ji Edvard Hagerup Grieg, který nepřestává něžně a posmutněle popisovat svoji ranní náladu v jednom určitém dni roku osmnáct set šedesát sedm, protože Lucie („tady, kruci, taky není“) ne a ne ten zatracený mobil najít.
„Volal mi někdo od vás. Říkal… pohřešuje, ale já vůbec nic nevím. Co se stalo?“
Stála před vysokým mladým policistou. Měl černé vlasy a bílý obličej posetý pihami. „Půjdeme nahoru, paní. Zavolám někoho, kdo vám k tomu případu řekne víc.“
Ten někdo byl starší muž, ostříhaný na ježka, s obrovským břichem. Představil se. Podala mu ruku, pronesením svého jména vytěsnila z paměti to jeho. Hrubá chyba, která ji rozladila. Vnitřní hlas jí káravě připomněl: „Pamatuj si jména: oslovíš-li zákazníka jménem – je z poloviny tvůj.“
Může jí nabídnout kávu nebo bublinky – odmítla. Tlusté ruce přerovnávaly ty dvě á čtverky na desce polepené oranžovou dýhou. Holé stěny, stůl, dvě židle, černý stolní počítač s monitorem nastaveným tak, aby neviděla na obrazovku, za okny jen čisté ranní nebe. Na nic jiného než na ty ruce se dívat nedalo.
Hypnotizovaly natolik, že do vědomí jí pronikla až slova: „… naposledy ve středu dvacátého tohoto měsíce, v odpoledních hodinách, v Jedovnicích, v přítomnosti vašeho muže… Eva Koutná měla být s vámi na školení od osmnáctého.“
„Nezúčastnila se ho, a ani to neměla v plánu.“ Na otázky, jež následují, odpoví Lucie, zaprvé: „Ne, nevěděla jsem o jejich… vztahu,“ a za druhé: „V těch Jedovnicích máme chatu, takovou malou…“
Policista zdvihne dlaně nad stůl, spustí je. „Pan Koutný podal oznámení včera večer. Zatím nevíme, kde jsou… ani oni, ani váš vůz… Vyhlásili jsme pátrání… průběžně informovat.“
Přikývla. Tohle kývnutí si pamatovala. Na co si vzpomínala ještě? Že ji na cestě domů zastavila myšlenka: „Ten starší policista byl extravertní typ s převahou myšlení.“
Vkročila do haly paneláku ozářené ranním sluncem. Pohlédla do velikého zrcadla. Uvědomila si, jak drží ramena – zkusila je zdvihnout.
Když za sebou zavírala dveře bytu, měla pocit, že se zavíčkovává.
Odeslala e-mail Erice Staré…
(Komu: amickaxxxmysacek@seznam.cz – já se picnu.)
… že ji přijímá do posádky Prodejních dovedností. Se zástupci XdorBase upřesnila termín školení. V období příprav ji požádal o schůzku Honza Koutný. O vztahu Evy a Oldřicha věděl už dlouho. Pořád doufal – a doufá –, že se Eva k němu a k Anetce vrátí.
Ne, Lucie nemá tušení, kde by mohli být. Žádnou další chatu, nic podobného, Oldřich nevlastní.
Rozloučili se. Lucie spěchala na koupaliště.
Když se svlékala, došla zpráva. Od: cromodore@seznam.cz; předmět: Video; jeden přiložený soubor: čistička_skla.flv.
V příštích dnech přijala od cromodore@seznam.cz další e-maily.
Neodpověděla ani najeden. V jednom z nich jí napsal, že si bere dovolenou a že ji nespustí z očí. Ale to byla lež.
Školení, které vedla, vypuklo ve středu následující týden. Od devíti do šesti odpoledne se „předváděla“ před čtyřmi mnohem mladšími ženami. Jako školitelka uspěla na sto procent: dámy z XdorBase se snažily a opravdu se něco naučily. Při loučení vnímala jejich nedočkavost už už vyzkoušet, co je naučila.
Smích na chodbě dozněl a do nastalého ticha pronesl Guy Luciiným vnitřním hlasem: „Cílem inovace není chladná technologie, ale šťastný člověk.“
Čekal ji víkend s teplotami kolem třiatřiceti a horoskopem (náhodou utkvěla očima na jeho náhledu při výběru pošty na Seznamu): „V celkovém shonu všedních dní nemáte příliš času k přemýšlení. Tohle víkend změní. A možná toho ve vašem životě změní víc…“
Sobotní ráno ji zastihlo v autobusu na cestě do Jedovnic. Griegova hudba ladila s oblohou, ze které se vytrácel azur – nahrazovala ho blankytná modř.
Když se přiblížila ke své chatce, chřípí zareagovalo prudkým stažením: dřevěné schody na malou verandičku Oldřich natřel jakýmsi svinstvem, které uvolňovalo trpkou chemickou vůni vždycky, když prkna rozehřálo slunce.
Odpoledne došla esemeska od XdorBase. Byli velmi spokojeni s výsledky školení. Do večera se jí ozvaly ještě dvě firmy. Už věděla, že o lenošení nemůže být ani řeči. Už proto ne, že jen první zpráva se dožadovala edukačních služeb Prodejních dovedností. Začala se připravovat na další školení. Hlad pocítila naráz a bez varování. Překvapila se nápadem: Co si někam zajít na něco teplého, na takové to normální jídlo.
Sama?
Už vidím, jak by se na mne dívaly ženy. A muži? Ten v daném čase a místě nejopilejší by si přisedl.
A potom prostě sestoupila z verandy – byla už noc – a pokračovala dál cestou osvětlenou zářivkami za křupání kamínků pod elegantními sandály s vyšším podpatkem barvy šperkovnice koncertního sálu. Noc hlučela hmyzem, vzdálenou hudbou, vzdálenými hlasy. Očekávala, že hospůdky kolem rybníka budou plné, a nemýlila se.
Stála přede dvěma řadami dřevěných stolů. Obsazeno. Promítla si svoje krajkové šaty k tomuhle stolu a k tamtomu… Plavky a trička vynechávala a výběr se proto značně zúžil. S dovolením si přisedla ke staršímu manželskému páru. On v plátěných kalhotách a bílé polokošili od Lacosteho s tmavomodrými tenkými proužky, ona v letních dlouhých šatech se složitým květinovým vzorem, v němž převládala temná fialová. Lucie si byla jistá, že jejich látka je velmi, velmi stará, ale byly pěkné. Přizpůsobila tělesný projev… a pocítila vděčnost k té ženě, vděčnost za záda pevně přitisknutá k laťkovému opěradlu židle, za ramena rovná a ruce uvolněně spuštěné do klína. Cítila se bezpečná, sebejistá.
Brzo jí dělaly společnost – kromě sociabilního přátelského, podřízeného typu a nepřátelské, podřízené byrokratky – také minerálka a orosená číše bílého sudového vína a posléze i Pepův měšec (kuřecí prsa plněná nivou a šunkou).
Talíře s jídlem donesla obsluha všem třem současně. Vzájemně si popřáli dobrou chuť, postěžovali si na vrtochy počasí: nedávné prudké deště a teď zase nekončící horka… A pak se už věnovali jen měkkému, šťavnatému masu, do křupáva opečeným osminkám brambor a bohaté, pestrobarevné obloze rozprostřené na velkých, tuhých listech hlávkového salátu.
Ani při jídle nedokázala vypnout: ponořila se do hlubin mysli, do oblasti, kde neplují jiné ryby než ty se svítícími lákavými lampionky pohupujícími se před tlamou ozbrojenou nejostřejšími zuby. Konkurence. Už se ozvala. Flaut s. r. o. To byl ten druhý podnik, který ji dnes kontaktoval.
Mají pravdu, kdysi dávno ONI školili MNE. Jenže o to jde:
O to „kdysi dávno.“ Připadá mi, že to bylo v časech, kdy kolem Olšovce rostly plavuně, v rybníku se cachtali… Doprčic, ti zmrdi, mně vyhrožovali!
Guy Kawasaki se ji pokusil uchlácholit: „Vždycky se najdou takoví, co řeknou, že tohle dělat nemáš, nesmíš, nemůžeš. Jsou to ztroskotanci! Ignoruj je.“
Pomohlo to jen na jeden nádech, při dalším jí dokonce i vzduch téhle horké noci připadal chladný. Vnímala barvu vzteku – bílou, oslnivě bílou.
Takže? S jakou marketingovou strategií vyrukuješ na ty ichtyosaury? S minimálními náklady? S diferenciací služeb? S fokusem?
Zaslechla syknutí, kterým se obvykle ve společnosti „nenápadně“ upozorňuje na něco nepřístojného, ale nevěnovala mu pozornost.
U vedlejšího stolu seděla skupina mladých: plno chlapců, dvě dívky. Někdo z nich něco pronesl – následoval výbuch smíchu. Až ten ji vytrhl ze zamyšlení. Vzhlédla… byrokratka s neskrývaným odporem zírala na její hruď. Sledovala ten pohled – nádherná béžová krajka byla na prsou potřísněna velikými, vlhkými skvrnami a „zdobilo“ ji několik útržků salátového listu. Sáhla si na bradu – ucítila mokro na prstech. Pohlédla na talíř z temně rudého porcelánu. Připomínal sedlou krev – a byl prázdný.
Omluvila se. Cestou na toaletu otírala látku kapesníkem. Při pohledu do zrcadla ji napadlo: Maminka by ze mne měla radost: vždycky říkala, že se v jídle jen šťourám.
Zaplatila a opustila prostředí, do něhož světlo zářivek přitahuje můry a žíznivé s hladovými.
Tma ukrývá, ale akusticky neizoluje. Zaslechla chraplavý dívčí hlas: „Kurva, viděli ste tu babu?… Žrala jako prase.“
Cestou na chatu si nepomyslela dramaticky: Tímhle to neskončí, jenže stalo se: od křoví před chatou se odlepil stín – cromodore@seznam.cz – a chtěl peníze za nezveřejnění. Nabídla mu to druhé, co v těchto specifických případech přichází v úvahu jako protihodnota už od samého úsvitu ženství.
Najednou vyhlížel… vystrašeně. Zvedlo jí to náladu.
Dohodli se na místě a času plnění závazku.
Když konečně odešel, zalovila v kabelce pro klíčenku. První klíč, který zkusila, do zámku nevklouzl. Tenhle je od sklípku s potápěčskou výbavou. Obrátila se čelem k nejbližší sodíkové lampě, přebírala se klíči na kroužku… Najednou zavrtěla hlavou a hlasitě se rozesmála: Cos mu to řekla?
Ráno – čas na snídani. Pouhý pohled na pletýnku pokrytou krystaly soli a na umělohmotnou vaničku s rybím salátem v majonéze nutil ke kašli, vháněl slzy do očí, obracel žaludek.
Jako bych byla v jiném stavu.
Jiném, hm… a ne snad? Nebo jsi slyšela o divnějším?
Pohroužila se do vzpomínek:
Bála se, že ztratí Oldřicha. Tu středeční noc, dvacátého července, její notebook v pokoji hotelu Thálie osiřel. V liduprázdném bytě před akváriem vepsala do vlasu koberce štíhlýma nohama tiskací M; soustředěně pozorovala popelavě zbarvené tělo, vysunutý dlouhý sifon… Svět se ponořil do prozářeného jantaru, v němž tančily drobounké jiskřící částečky připomínající miniaturní drahé kameny; převalila se přes ni vlna možná téhož druhu jako ta ve Vaňkovce. A spláchla malíře i zedníky (náklaďák, připomínající hlavu komety následovanou sněhovým ohonem, odfrčel do tmy zapomnění sám). Co k ní naopak přišlo? Nikdy nepociťované touhy, drobná potěšení, iracionální strachy, a také jistota, absolutní jistota, PRAVDA: Tuto noc Oldřich domů nepřijde. Zavolala taxislužbu…
Násilím přetrhla vzpomínkové pásmo, vrátila se do reality, kterou právě teď představovala ložnice chatky, která přes všechno větrání byla stále cítit vlhkou zatuchlinou.
Převlékla se do tmavých jednodílných plavek.
Když vstupovala do vody, ostražitě pohlédla na převážně hnědého ptáka s kovově modrou, bíle orámovanou stuhou na křídle, který se nedaleko kolébal na hladině. Hlasité plácnutí a šumění – kačer. Přistál, trhl hlavou v barvě zelené metalízy a Lucii vztekle nařídil, aby zůstala v klidu.
Poslechla, vnímala jen vlnky, které ji lechtaly na kotnících. Pomalu klesla na čtyři… Natáhla se, ponořila. Zuby pevně sevřela náustek šnorchlu (sifon!). Posunula se dopředu. Pod břichem ucítila jemné bahno. Vnímala vlhkost kolem sebe, v ústech, v sobě. Pocítila rozkoš. Ten zážitek byl tak neuvěřitelně silný: trnutí v celém těle, nekonečné stoupající dráždivě napětí.
Já NEJSEM frigidní.
Kachna ji mlčky a upřeně pozorovala tmavým okem nad naducanou tváří barvy popela.
Potlačila v zárodku iracionální strach ze zobáku, který dokáže rozdrtit každou ulitu.
Pohlédla na rozžhavené slunce, které stálo téměř v nadhlavníku.
Já MÁM hlad.
Začátek noci zastihne Lucii – dobře vybavenou potápěčku – v hlubinách rybníka Olšovce.
V jednu chvíli si pomyslí: Když jsem tu měla polknout poprvé, umírala jsem strachy, že se mi vcucnou uši do hlavy.
Palec. Jak přišel k téhle přezdívce? Když se ho někdo zeptal, odpověděl znechuceně: „Tím nejblbějším způsobem: chlapi ve fabrice tak říkají mýmu fotrovi.“
Podle něho bylo na práci uklízeče v hotelu Thálie nejlepší, když se mohl zašít za dveře s ikonou kýblu a smetáku a červenou cedulkou hlásající otřepané: „Nepovolaným vstup zakázán.“ S láskou se tu věnoval utěšeně se rozrůstající sbírce pornočasopisů, které nacházel v odpadkových koších.
Ve čtvrtek jednadvacátého července ho upoutala na kupodivu neslepené, a tudíž nepoškozené, prostřední dvoustraně fotografie modelky, která na sobě měla jen úzké, moderní brýle. Zdržel se o něco déle, a proto jeho výstup do všedního světa, v němž si ženy jako ta na obrázku Palce ani nevšimnou, byl podstatně opatrnější než obvykle. Ze dveří vysunul ještě mokrou ruku s mobilem a aktivoval videokameru – periskop, s jehož pomocí se snažil zjistit, zda se v nejbližším okolí nenachází šéf technického úseku Fuksa.
(Ten hajzl má na mne spadeno od prvního dne.)
Ruku opatrně stáhl. Nahrané zobrazil… Vytřeštil oči na displej. Vrazil na chodbu. S frekvencí tepu, jako by proběhl cílem závodu na sto metrů, zíral do prázdného atria.
Nastavil režim opakování aktuálního videoklipu:
Nahá žena! Přímo přede dveřmi Palcova kumbálu se tiskne tváří, celým tělem k vnitřní skleněné stěně atria, ruce i nohy roztažené. Pohybuje ústy, vyplazuje jazyk… Tenhle obraz je plný barev: azurová – rozmazaný poprašek očních stínů, jako by do stěny prudce narazil tropický motýl. Bělavá – ke sklu se tisknoucí části těla: kotouče dvou základen kuželů ňader; ovály břicha a stehen. Hnědá – zdánlivě drobné bradavky, linka pubického ochlupení. Modrá – velké, vzdálené, zasněné oči. Fialková – jazyk olizující tabuli. Červená – otisk rozmazané rtěnky na skle; rozpláclá ústa jako krvavá rána; menstruující vagína.
Desetkrát zhlédne videoklip, ale obličej zdeformovaný tlakem na sklo nedokáže přiřadit žádné z účastnic školení, které od pondělí na „svém“ patře potkává. Při jedenácté repríze si povšimne barev, které dosud přehlížel: béžové a černé.
Zatímco školení pokračuje, Použije palec, několikrát univerzální klíč (Fuksa o tom, že ho vlastní, nemá ponětí). V pokoji číslo sto devadesát osm visí na ramínku na šňůře nad vanou béžový kabát zdobený černými pásky na límci a rukávech a kapuci. A kape z něho voda.
Sjede do recepce. Vysoký holohlavý pan Dembský – s tmavými brýlemi, trudovitou tváří a velikým nosem – má zvyk pohybovat levou rukou před obličejem. Je nemožné nevšimnout si snubního prstýnku z dvoubarevného zlata. Ale Palec má o sexuální orientaci tohoto muže zcela jasnou představu. Zapřede s ním hovor o Premier League a je si jistý, že recepční z něj nespustí oči, dokud… „Promiň, musím. Hned se vrátím.“
Má nejspíš něco s prostatou: každých dvacet minut „musí“ a sociální zařízení je úplně na konci chodby. Palec nespěchá. Usadí se do černé koženkové židle za počítač, stiskne mezerník – temná obrazovka se probere –, přemístí myší kurzor do jistého pole formuláře, stiskne po řadě klávesy jedna, devět, osm… Počítač se pochlubí svými znalostmi: na obrazovce září barevná pole. Palec ji vyfotí mobilem. Na klávesnici počítače stiskne klávesu vlevo nahoře – Escape. Ví, co to slovo znamená česky, zachová se, jako by to byl rozkaz určený jemu.
Před obědem zavolá vedoucí Fuksa a oznámí mu, že ho propouští. Důvod? Atrium, to není jen obvodové prosklení, ale také elektricky ovládaná střecha. Palec ji nezavřel, když se letní přeháňka změnila v průtrž mračen. V přírodě přívalové deště smývají všechny stopy, v hotelu Thálie proniknou do patra a napáchají škodu na podlaze a na koberci, dokonce i na stěnách.
Najednou měl spoustu času. Rozhodl se věnovat ho jedné určité osobě, stát se jejím stínem. Tohle poslání ho přivedlo do Jedovnic.
Seznámil se tam s partou šesti kluků a dvou holek: Petr, Motýl, Tesák, Džus, Tragéd, Kamil, Anička, Nikola. S Aničkou chodí Petr, protože Anička je hezčí než Nikola.
Palec si o Petrovi myslí: Má svaly a prachy a češe se jako Jaromír Jágr, aby se mu podobal ještě o trošku víc. Pro holky není důležité, že neumí vyprávět vtipy, že se jim dokonce ani nezasměje, poněvadž je nepochopí.
Ale pak se na zahrádce, kam se večer chodívali opít, objevila ta čistička oken.
Anička o ní něco málo prohodila, názorně předvedla, jak se dá také jíst.
Smysl pro humor Palce a Aničku sblížil. Stačilo, aby jeden z nich promluvil, a ten druhý ho vždycky vyhledal očima. A časy se měnily k lepšímu: Petr se začal zajímat o Nikolu prostě proto, že s ní ještě nespal.
Zbytek party vystačil s jednoduchým programem: opíjení a sborový zpěv dvou tří Landových písniček.
Dnes popíjeli v hospodě na náměstí. Po setmění se z ní vytratil, aby stihl schůzku.
Z batohu vytáhl veliký pestrý ručník s potiskem znázorňujícím pyramidu, velblouda, nebe, slunce. Rozprostřel ho, ulehl s rukama za hlavou.
Slíbila, že ukáže, co opravdu ovládají. Ale tady není žádné atrium, žádná stěna, ke které by se tiskla a kterou by lízala, jen já.
Popustil uzdu fantazie a ona se splašila stejně jako jeho srdce. Vzrušení zastudilo v žaludku a podstatně změnilo topologii oranžových bermud.
Zašustila tráva. Cukl sebou… Anička – kolena na pyramidě, dlaně na velbloudu. Z Palcový perspektivy na tom bylo nejlepší, že její žluté tričko s tenkými ramínky odhalovalo z nádhery ve výstřihu dobrých devět desetin.
Zdvihl se na loket. Od toho dne, kdy ho Fuksa vyhodil, poprvé neměl potřebu představovat si dívku, která upoutala jeho pozornost (panebože, já se snad vystříkám), nahou a přitisknutou ke skleněné tabuli.
Ta první pusa byla uspěchaná, neobratná, ale Palci opravdu chutnala po Vextách, takže sladce, jak se o tom všude zpívá a píše.
Aničce se nelíbilo, že kluci po polibcích a vůbec po všem, co úplně normálně souvisí s tím, že někdo je holka a někdo kluk, zvážní a… zesmutní. „Copak dělá naše Ham-ham?“
„Leží ve vaně, místo vody salát až po krk a… Ham!“ S vyceněnými zuby vyrazil proti jejímu krku.
Vypískla. Uhnula. Jediným plynulým pohybem ze sebe stáhla tričko i podprsenku. Vyskočila, za běhu rozepnula dlouhou květovanou sukni a odhodila ji. Neměla pod ní kalhotky. Šipka do vody – a vzdalovala se od břehu.
Palec ji napodobil. Téměř ve všem. Ale tak rychle jako ona plavat nedokázal. Temná bójka zpívající chraplavým hláskem: „Jak divoký zvíře chtěl bys být…“ se od něj vzdalovala.
Ucítil na kotníku slizký dotek vodní rostliny. Vybavilo se mu, co o těchhle dlouhých šlahounech zaslechl v místních hospodách. Teď už ho vlastní kraul ohlušoval. Jenže tohle tempo nemohl vydržet dlouho. Přestal vířit záběry vodu: odpočíval na zádech. Neslyšel žádný zpěv. Změnil styl: teď plaval na prsa. Rozhlížel se.
Kde je?
BLU-UM!
Několik metrů před ním vyrazila na hladinu obrovská vzduchová bublina.
Dělá si srandu.
Vlnka ho žduchla do ramene. Šlapal vodu. Studenou vodu. Chlad pronikl k srdci a provázelo ho poznání, že se právě teď muselo stát něco hrozného.
Vyrazil ke břehu, vykřikl, ale voda mu vnikla do úst. Plaval a poskakující světla na břehu ho vedla. Jenže pořád byl od nich strašně daleko.
Co myslíš, že budeš dělat? Křičet? Už ani nevíš přesně, kde se potopila.
Uběhlo tolik času. Než sem přijedou. V té tmě.
Možná někdo řekne: „Tos ji tam jen tak nechal?“
Každý to řekne.
A pak se začal bát: Co se přihodilo Aničce? Najednou – BLU-UM!?
Obrátil se. Vlnky do něj zase šťouchly. Přibližuje se snad něco ke mně? Představivost spustila film: viděl jako okem kamery (očima příšery!) svoje mrskající se, bílé paty. Slib: Už nikdy se nebudu dívat na takový kraviny, jako jsou Čelisti.
Zaslechl hudbu, to znamenalo, že břeh je blízko.
Vrátím se do hospody. Párkrát otočím fernety. Zítra si nebudou pamatovat, že jsem od nich odešel.
Teď z hudby vnímal jen nejhlubší tóny.
Chtěl myslet na něco příjemného, a tak si představil sám sebe, jak spěchá do některé z nedalekých vesnic na zábavu, kterou pořádají venku, třeba na fotbalovém hřišti. Nad ním se klene nebe, na kterém sem a tam pomrkává hvězda (to souhlasilo), z hudby kapely slyší jen basovku… dum!
Nejprve slabounce jako tepání krve v uchu (to souhlasilo), s každým krokem se zvuk zesiluje… Dum!
A zpomaluje… DUM!
Sestupuje z kopce do údolí, pod nohama křupe písek… Tohle nesouhlasilo. Nesouhlasilo to natolik krůtě, až pocítil bolest na prsou. Najednou si uvědomil, jak pomalé jsou jeho pohyby. Chloupky na zádech a zátylku, o jejichž existenci dosud neměl tušení, přesvědčovaly: Něco ti je blíž a blíž a blíž.
Pohlazení na kotníku způsobilo, že hrůzu, která svírala žaludek rukama ledovějšíma než voda Olšovce, vystřídala prskavka radosti: kontakt s mečovitým listem signalizoval bezprostřední blízkost břehu. Všechno kolem mělo černozelenou barvu strachu, který už nechtěl dál prožívat, proto pozdvihl oči k měsíčnímu světlu…
Vtom si uvědomil, že hudba, kterou vnímá, nepřichází ze břehu. Zase ucítil lehký dotyk na kotníku, vzápětí bolestivé sevření, škubnutí stahující do hlubin. Kotouč měsíce explodoval, roztříštil se – to jak Palec uviděl hladinu zespodu – a jeho stříbrný reflektor v jednom jediném okamžiku pohasl…
Kdyby měl na vybranou, určitě by nechtěl procitnout. Jeho bezvědomí však bylo jen dokonalou nápodobou smrti.
Nádech – výbuch kašle a bublin.
Oheň bolesti v plicích.
Explodující vyštěknutí a otázky: Kde se octl? Co tu svítí?
Kabina vozu. Zdroj světla – neznámý.
Trojice nahých pasažérů. K němu se na zadním sedadle tiskne…
UÁÁÁUÁÁÁ!
Vidí: příšernou grimasu; oči jako uvařená vejce zalitá kečupem; tunel úst plný mléčné pěny. A poznává Aničku.
Oheň v plicích se mění v led.
Palec ještě víří vodu kolem sebe.
V přední části kabiny se nachází tělo muže a tělo ženy. Jedna z paží pokrytá nezřetelným rozpitým barevným (zelená, namodralá, masově růžová) tetováním se k němu natáhne, mávne bezvládně povislým zápěstím, zakývá prsty s černým lakem na nehtech. Prameny tmavých dlouhých vlasů se nadzdvihnou, klesnou (připomíná to pohyb klobouku vznášející se medúzy), na okamžik odhalí hruď – místo ňader zejí hluboké rány.
Palec kopne do dveří… a ony se otevřou.
Cesta ven – jenže ji najednou nevidí, ani ji vidět nemůže, když má Aniččiny oči.
Poslední myšlenka-poznání: „To není tetování – na pažích chybí kůže.“
Bubliny vystupující z úst už neobsahují křik, ani slova, jsou stále menší, přestávají opouštět kráter otevřených úst…
Nejprve dorazí zvuk – hudba. Jiskřící částečky, které se vznášejí všude kolem jako drobounké šupinky briliantů, smaragdů, topasů a safírů, se prudce roztančí… Pro osobu, která to způsobila, je interiér kabiny potopeného vozu Fiat Panda jeskyní. Už se těší, až se do ní také vměstná, aby se – Ham, ham… Ham, ham – pošťourala ve své večeři.
S naplněním žaludku a s nekonečnou úlevou přichází ospalá únava a… vděčnost: Co bych mu seslala shůry (místo salátu a nitěnek), za to, že mě tolik obohatil?
