Jevgenij Lukin a Ljubov Lukina – Misionáři (MuccnoHepbi)

Peklo je dlážděno dobrými úmysly.

Samuel Johnson

 

KARAVELA „PANNA MARIA“

ČTYŘICÁTÝ SEDMÝ DEN PLAVBY

Začínám psát tyto řádky ve strachu a zmatku, neboť loď, s níž jsme se dnes setkali, byla vskutku vyslankyní ďábla.

Strašlivá bouře oddělila naši karavelu od zbytku eskadry, odnesla ji daleko na jih a až potom se uklidnila. Pluli jsme po nezvykle klidném do nekonečna se rozprostírajícím moři, aniž bychom kdekoli viděli jediný ostrůvek nebo plachtu, když vtom se náhle ozvalo volání hlídky ve strážním koši, že nás pronásleduje nějaká loď.

Se zármutkem si vybavuji, že z úst kapitána, člověka jinak ctihodného a zbožného, unikla rouhavá nadávka – domníval se totiž, že je námořník opilý.

Přistoupil jsem k bočnici a rozpačitě jsem přejížděl pohledem prázdnou vodní planinu. Vzápětí mi však spadly šupiny z očí a ze rtů mi bezděky sklouzlo jméno Boží. Ve vzdálenosti výstřelu z děla od nás klouzala plachetnice – nebo spíše její přízrak.

Zprvu jsem si všiml pouze jejích základních obrysů a na okamžik se mi zdálo, že je průzračná, že skrze ni matně prosvítají pohyblivé mořské vlny. Zrak mě však šálil, neboť to se ve skutečnosti pohybovaly skvrnité plachty: nazelenalé, šedé či světle modré. Tolik se lišily od bělostných plachet karavel, které jako nebeská oblaka krášlí modré lůno vod!

Nevídané plavidlo se co do rozměrů vyrovnalo naší lodi, avšak jeho boky byly nízké a svými obrysy připomínalo zašpičatělé lodice bezbožných ostrovanů.

Znepokojený kapitán nařídil dělostřelcům, aby nabili bombardy na pravoboku, zatímco já vyslal k Bohu úpěnlivou prosbu o záchranu, neboť tyto neznámé vody, toto rozlehlé hájemství ďáblovo, nám jistě nemohlo vyslat v ústrety nic dobrého!

A má modlitba byla vyslyšena – zakrátko jsem pochopil, že se přízračné plachty nepohybovaly nadarmo. Pohané neměli odvahu se k nám přiblížit a chystali se k obratu.

Ale jak mám vylíčit, co se stalo poté?! Vždyť se mi vysměje každý, kdo byť jen jedinkrát vstoupil na vratkou palubu lodi!

Viděl jsem to na vlastní oči: loď, námořní loď náhle plula nazpět, aniž by se předtím otočila! Vypadalo to, jako by si snad její zašpičatělá záď vyměnila místo s přídí. Námořníci nezřídka hřeší vyprávěním báchorek, avšak sluha Boží nemá zapotřebí lhát. Nyní se od nás ten koráb, dvouhlavý, jak se sluší na vyslance ďábla, rychle vzdaloval a splýval s oceánem, z něhož se zrodil.

Teprve tehdy jsem si uvědomil, že to není jedno, ale hned dvě plavidla, spojená nějakým nepochopitelným a nepřirozeným způsobem. A jejich stěžně nemířily vzhůru do výšin, nýbrž se nakláněly jeden k druhému tak, že se jejich konce křížily nad společnou palubou. S pomocí dalekohledu se mi podařilo v odsud neviditelné pavučině lanoví zahlédnout drobné postavičky nahých námořníků s tmavou pletí. Divoši? Běsové? Ano, ale na jejich skvrnité palubě se hrozivě blyštěl kov, a mně dokonce připadalo, že vidím podivné mnohohlavňové kanóny, otočené směrem k nám.

Navzdory protestům vylekaných důstojníků a tlumenému reptání mužstva nařídil kapitán vystřelit za vzdalujícím se korábem z děla. Koule však proletěla stěží polovinu vzdálenosti mezi plavidly a začala poskakovat po vodní hladině.

Nikdo nesmí beztrestně pokoušet osud, a tak mořské dálavy odpověděly tlumeným zaburácením, podobným řevu probuzeného netvora Zpoza již téměř neviditelné přízračné lodi se zvedl tenký jazyk černého kouře a pozvolna se natáhl k obloze. Táhlé svištivé vytí, které jsme uslyšeli hned vzápětí, v nás probudilo bázeň. Marně jsme však hleděli k nebi ve snaze nalézt zdroj tohoto zvuku.

Bože, pomoz nám! Drž nad námi svou ochrannou ruku! Neboť to z Tvé vůle a Tvým jménem jsme vnikli do těchto pustých vod. Již čtyři velké a osm malých ostrovů uzřelo světlo pravé víry. Dopřej nám tedy, abychom dovedli do konce naše poslání, plné strádání a hrdinských činů!

Takto jsem se modlil, zatímco jsem stál na palubě a naslouchal táhlému vytí, utichajícímu kdesi v dáli. Při pouhém pomyšlení, jací další zplozenci pekel se nám ještě postaví do cesty, se mě zmocňuje tíseň. Neboť nikoli nadarmo stojí na mapě, rozložené v kapitánově kajutě, napsáno: „Zde jsou draci…“

 

LEHKÁ LETADLOVÁ LOĎ

„TACHI TIANGA“

ŠEDESÁTÝ PRVNÍ ROK VÝSADKU,

DEN DVOUSTÝ PÁTÝ

 

Průzkumnému stroji už ke katamaránu zbývalo jen nějakých pět set metrů, když se to stalo. V jednom okamžiku ještě kymácivě letěl v malé výšce a zanechával za sebou roztřepený pruh kouře, a hned vzápětí se – jako nějaký přelud, modrý na modrém pozadí – objevil záblesk, na všechny strany se rozprskly vířící černé úlomky a neviditelná síla zvolna roztrhla raketoplán na dvě poloviny.

Vybuchla lihová nádrž – nic jiného tam ani vybuchnout nemohlo.

Opožděný zvuk tupě udeřil do ušních bubínků. Něco zahučelo nad hlavami a s tlumeným praskotem narazilo do zádi. Sechei se neovládl a odvrátil zrak. ‚Tak to je konec, Chromče…’ pomyslel si bezmocně, ale vtom se snědé tetované tváře válečníků zkřivily zlostnou radostí. Zuřivý výkřik ze čtyřicítky hrdel!

Ukázalo se, že to ještě není konec. Z rozpadávajícího se stroje totiž vypadla černá lidská postavička. Je skrčená, neletí bezvládně – takže žije! I když… Žije! Postavička roztáhla ruce a nad ní se s odsud neslyšným plesknutím rozevřelo trojúhelníkové „křídlo“. U Zdroje, kdo to asi je? Angi, nebo Chromec?

„Rychleji!“ nařídil Sechei přes zaťaté zuby.

Iti se ani neotočila, jen pronikavě vykřikla slova rozkazu. Stratég po ní vrhl podrážděný pohled. „Zapni turbínu,“ ucedil málem, ale naštěstí se včas ovládl. Jistě, Iti ví nejlépe, co má dělat. Koneckonců, to ona je velitelka katamaránu.

„Tachi tianga“ („Ocelová palma“) teď plula poloviční rychlostí, skvrnité plachty šikmo rozhozené, a jednu za druhou polykala mírné vlny, pokryté cáry kluzkého duhového povlaku. Pod špičatou přídí malého – návětrného – trupu syčela šedivá pěna.

Část ocasní plochy, odmrštěná výbuchem, ještě stále metala kozelce ve vzduchu. Hlavně ať žádný úlomek nezasáhne pilota! Už takhle to neměl jednoduché – „křídlo“ bylo zjevně poškozené, naklánělo se doprava, dýmalo a nakonec se vznítilo. V tentýž okamžik pilot rozevřel ruce a jako kámen se z desetimetrové výšky zřítil do vody. Chromec! Tohle mohl být jedině Chromec.

Nějakých deset metrů od katamaránu, na návětrné straně, krájela povlovné vlny vysoká křivá ploutev. To je zlé… Bílý žralok. Lidožrout. Ve vodách, přiléhajících ke Spáleným ostrovům, se to jimi jen hemžilo. Dokonce to vypadalo, že jedině oni jsou schopní tady žít – všechny ostatní ryby by hned plavaly břichem vzhůru. A támhle je další ploutev, a ne moc daleko od Chromce.

Iti vydala další rozkaz. Ani tentokrát se neotočila. Když přikazovala, neotáčela se. Nikdy. „Iti-Tarai má mezi lopatkami třetí oko, takže vidí zády…“ říkalo se o ní.

Vysoké děvče se světlou pletí – odstřelovačka – rozvážnou kolébavou chůzí ladně přešlo na palubu malého trupu a již cestou si připravovalo zbraň ke střelbě. Položila si rouru raketometu na rameno a zběžně se ohlédla, aby se ujistila, že za ní nikdo nestojí.

Chromec se jako vždy choval naprosto klidně. Levou rukou se přidržoval úlomku přistávacího plováku, zatímco v pravé měl dýku. Do vody dopadlo lano se spoustou uzlů a potom námořníci jediným škubnutím vytáhli pilota z vody potažené povlakem. Chromec na poslední chvíli skrčil nohy, a hned vzápětí se zpod malého trupu vynořila zubatá tlama bílého žraloka. Vysoká dívka se světlou pletí nevystřelila – jen vyprovodila obludu pohybem hlavně.

Vypadala na opravdu zkušenou střelkyni. Kousíček pod klíční kostí se jí táhla jizva a tetování na její hrudi zakrývala šňůrka se šesti lidskými špičáky. Zjevně si nic nedělala z dávného a kategorického Starcova zákazu: žádné náhrdelníky a žádné zuby na provázcích.

„Tachi tianga“ pohnula čtyřmi obrovskými ploutvemi, mírně změnila polohu a její skvrnité plachty znovu nabraly vítr. Válečné plavidlo, aniž by se otočilo, vyrazilo na zpáteční cestu – za slunečním kotoučem, který již překročil zenit a nyní začínal klesat k obzoru.

Chromec shrbeně seděl na palubě, pokryté rohožemi, a nad jeho spáleným ramenem již čarovala Iti – pokrývala mu je vrstvou nažloutlé masti. Její rty se přitom pohybovaly, jako by snad skutečně kouzlila.

„Hlášení,“ řekl Sechei.

Bratři si navzájem nebyli ani trochu podobní. Sechei byl vyšší, s užšími rameny a natolik světlou pletí, že mezi mladými válečníky už řadu let kolovala fáma, že se časem změní v jednoho ze Starců. Fáma to samozřejmě byla hloupá, jak už fámy bývají – Starci se nenechávají tetovat, to přece musí být každému jasné… Chromec byl naopak hodně snědý, podsaditý, s jedním ramenem o něco níž než to druhé, to ale, stejně jako kulhavost, neměl vrozené – ke svým zmrzačením přišel ještě při útoku na Tara-Amingu. Bratři se podobali snad jedině výrazem obličeje. Oba se tvářili lhostejně. A unaveně.

„Blížili jsme se k cíli ze směru Tří atolů,“ promluvil Chromec monotónně, aniž by zvedl hlavu. „Okamžitě jsme se ocitli pod palbou. Po druhém zásahu mi Angi sdělil, že je zraněný, pak už se neozýval. Letěli jsme nad zálivem proti slunci. Třetí flotila Večerních…“

Sechei naslouchal bratrovu zastřenému, nevýraznému hlasu a již si uvědomoval, že průzkum nepřinesl vůbec nic – jak se ostatně předpokládalo.

Třetí flotila Večerních nadále kotví u Shnilých útesů. Sedmačtyřicet bojových plavidel. Z toho jedenáct nejnovější generace. Raketoplány na katapultech, všechny zabalené. Počet doprovodných katamaránů… Nejvyšší hustota palby…

Zítra ráno Sechei průzkum zopakuje. A bude ho opakovat den co den, i kdyby měl kvůli tomu pokaždé přijít o pilota a hydroplán. Tak jako dnes.

Všechny spáleniny byly namazané a Chromec se ztěžka zvedl z paluby.

„Stíhače za námi nevyslali,“ dodal. „Nejspíš si mysleli, že už stejně neuletíme ani sto metrů… Upřímně, já si to myslel taky.“

Chromec se usmál. Usmívající se Chromec je skutečně vzácná podívaná.

„Dej mu soupravu, Tarai,“ řekl stratég unaveně.

Bratři neměli žádné vrstevníky. Nebo skoro žádné. Jejich generace shořela před devíti lety právě v těchto vodách. Tehdy to byla obrovská flotila, ale dnes z ní zbývá pouhých deset katamaránů… Ne, devět. Po předvčerejším incidentu v průlivu už jen devět.

Iti si jednou rukou odvázala od pasu malé kožené pouzdro se soupravou a podala ho Chromci. Ten poodešel kousek stranou a začal, aniž by věnoval pozornost závistivým pohledům mladíků z obsluhy protileteckého raketometu, soustředěně zasouvat jehly do zdířek v malé čtvercové destičce.

Moře měnilo rytmus. Stále zřetelněji o sobě dávaly vědět krátké zlostné nárazy zprava To do obšívky velkého – závětrného – trupu bušily vlny, odrážené jižním pobřežím Tara-Amingu. Katamarán se stáčel víc a víc po větru. Ze zádě, která se teď proměnila v příď, na stratéga zavanul hutný lihový puch. No jistě… To proto si Iti netroufla zapnout turbínu. Jeden z padajících úlomků raketoplánu musel poškodit přívod lihu.

„Zkontroluj to,“ požádal bratra Chromec a podal mu soupravu.

Sechei si vzal destičku a prohlédl si vzor. Vypadalo to, že všechno sedí. I když…

„Zase podhodnocuješ riziko?“

„Lepší, než kdybych ho nadhodnocoval,“ opáčil Chromec nevzrušeně.

Sechei přemístil čtyři jehly a vrátil sadu.

„Dej pozor, ať si nezatetuješ tu spáleninu…“

Chromec se ušklíbl a odkulhal. Vlny narážely do závětrného boku s čím dál větší razancí. Sechei by teď mohl bez dívání říct, že se v proláklinách mezi vodními hřbety již rýsuje černá silueta Tara-Amingu, zatímco přímo po směru plavby stoupá k polední obloze bledá, okem stěží postřehnutelná zář, odrážená početnými lagunami Aatu-2 – Dětského ostrova Jitřních. Vzadu, za pravým ramenem se pak rozvaloval hustý nehybný mrak… Za horizontem tam číhal skalnatý Tiuru, předsunutá bašta Večerních, naježená se pevnostmi a raketovými bateriemi. Právě odtud se dnes jen zázrakem vrátil Chromec.

Paluba kolem stratéga se vyprázdnila Sechei stál se skloněnou hlavou a jeho tetovaná tvář byla zakaboněná. „O čem přemýšlí stratég, to vědí jen Starci,“ říká se. „A o čem přemýšlí Stařec, to neví nikdo…“

„Tak tyhle, tyhle jsme spálili…!“ uslyšel Sechei náhle dětský hlas, trnoucí možná hrůzou a možná nadšením – to se nedalo poznat.

Mladičký spojař se opíral o stojan svého heliografu a jako očarovaný zíral na nejjižnější ze Spálených ostrovů, vynořující se zprava.

Tara-Amingu naháněl hrůzu.

Na jeho hřbetu stoupal kouř ze strniště kmenů, které zbylo z kdysi spáleného palmového háje. Vypadalo to, že se tam právě střílí. A nebylo divu – pro Spálené žádné příměří neplatí. Ze strany průlivu se valil těžký černý kouř. Moře u trosek starého mola hořelo. Jedna loď tady musela poslat ke dnu druhou, a to docela nedávno. Buďto Večerní potopila Jitřní, anebo možná Jitřní Večerní…

„Hej,“ zavolal spojař tichounce na vysoké děvče se světlou pletí. „Koukni… Kdo to tam válčí?“

„Předchůdci,“ opáčila tajuplně ztlumeným hlasem. „Naši i jejich…“

„Já se ptal vážně!“ urazil se mladíček.

„Nevěříš mi? Během vylodění jsme tu spálili celou flotilu Večerních! A našich tady taky padla spousta… No a právě oni tam spolu pořád bojují…“

„A budou se bít ještě dlouho?“

„Až do samého Příchodu. Než zazní Pravé jméno Nepřítele…“

Sechei se ušklíbl a přestal poslouchat. Legendy, legendy… Kdopak je asi vymýšlí? Skoro to vypadá, že vznikají samy od sebe. Kromě jedné, samozřejmě. Kromě Proroctví Starců o Velkém nepříteli. Zrovna jeho tvůrci jsou dobře známí. Až příliš… „Nadejde den, kdy zazní Pravé jméno Nepřítele, a již nebudou ani Jitřní, ani Večerní…“ Copak Starcům doteď nedošlo, že žádný Velký nepřítel v tomto světě není?! Naším Velkým nepřítelem jsme my sami…

K zlostným rytmickým nárazům do závětrného boku se přidala častá a rázná plesknutí, což znamenalo, že se už ukázal i Ana-Tarau – pruh černého popela na obzoru. Stratég rozuměl sebemenšímu zachvění paluby pod bosýma nohama Ba co víc: téměř fyzicky vnímal blízkost války, po které skutečně nebudou ani Jitřní, ani Večerní. Počet střetnutí v neutrálních vodách den ode dne vzrůstal, a každé z nich hrozilo, že přeroste v tento poslední konflikt.

Například včera se v průlivu mezi Spálenými ostrovy utkaly raketová loď Jitřních – velká, se třemi trupy – a kánoe pobřežní stráže Večerních. Raketová loď, poničená k nepoznání, najela na útesy naproti západnímu výběžku Tara-Amingu, načež ji dorazila salva raket z ostrova. Ta byla odpálena ze soutěsky, kde (podle údajů rozvědky) Večerní rozhodně nemohli být, zatímco Jitřní (podle údajů štábu) ten den žádný výsadek nepodnikali. Kdo tedy poslal raketovou loď ke dnu, zůstávalo záhadou. Ale i takové věci se stávaly.

Co se kánoe pobřežní stráže týče, skončila se zlomeným stěžněm a zaseknutou turbínou a nakonec se jí zmocnil proud z průlivu. Bezvládné plavidlo nějakým zázrakem minulo minový zátaras a náhle se ocitlo docela blizoučko Dětského ostrova Jitřních.

Zbýval jen jediný prostředek, a na kánoi se k němu uchýlili – vyhodili do povětří zádovou turbínu. Lihový plamen obklopil loď bledým, bleskově se rozšiřujícím kruhem… a vzápětí zhasl. Pravý trup se udržel nad hladinou.

Ale když už se zdálo, že nevyhnutelně musí vplout do pro všechny zapovězených vod, zpoza hřbetu Tara-Amingu se velkou rychlostí vyřítil raketoplán Večerních. Podle všeho ho musel řídit pilot nejvyšší třídy. Zdálky, aniž by se zdráhal střílet směrem k Dětskému ostrovu, jedinou raketou spálil zbytky kánoe i s těly na její palubě, načež prudce zatočil a stoupavým letem se vzdálil k Ledovému tesáku.

Ano ano, souostroví visí na posledním vlákně provazu, a včera se toto vlákno málem přetrhlo…

Sechei zvedl hlavu a jeho pohled spočinul na Iti. S radostným úsměvem stála pod překřížením těžkých stěžňů – drobná, podsaditá, ozdobená tetováními od kotníků až po obrovskou pružnou kštici s drobnými kudrlinkami. Její nos vypadal jako prolomený, stejně jako u všech jižních Cheuriů. Do naříznutého spodního rtu měla zasazený žraločí zub.

Na okamžik se zdálo, že se stratég usměje.

Iti. Iti, přezdívaná Tarai. To ona sama si nařízla spodní ret a vložila si do něj žraločí zub, čímž porušila hned čtyři tabu svého rodného a tehdy ještě divokého ostrova.

Říká se, že misionáři na ten žraločí zub dodnes nedokážou vzpomínat bez rozechvění. Cheuriové, kterým bylo předtím tak nějak jedno, kam mizí a čemu se věnují jejich děti, náhle vykuchali Ptáka války a oblehli misii, v jejímž čele nestál jen tak někdo, ale samotný Sechei, pro přílišnou iniciativu dočasně odvolaný z postu velitele loďstva Zázrakem se mu povedlo přepravit Iti na Aatu-2, načež podplatil náčelníka a odpřisáhl před celým kmenem, že drzá holka, která se ozdobila tak, jak se smějí zdobit jedině válečníci, čímž porušila čtyři tabu, za to byla včera čtyřikrát zabita.

Cheuriové se otřásli. A jen čaroděj, obrovský a černý, si troufl přiblížit se k Secheiovi a nesměle ho požádal, aby jako důkaz ukázal uříznutou hlavu nebo alespoň Itinu levou ruku. Sechei se podíval na čaroděje jako na blázna a jízlivě se zeptal, co asi může zbýt z člověka který byl včera čtyřikrát zabit. Čaroděj se zarazil a zamyslel se. Není vyloučeno, že si nad tím láme hlavu dodnes…

Byly to vážně báječné časy!

Sytou modř kolem lodě vystřídaly světle nazelenalé odstíny. Černé štětinaté masy Ana-Tarau a Tara-Amingu ustoupily za obzor a nyní zprava proplouval Aatu-2, Dětský ostrov Jitřních.

Sechei byl v těchto vodách už mockrát, ale přesto se pokaždé nedokázal ubránit pocitu ohromení: pouhé dvě míle odsud dohořívaly houštiny a v liduprázdných zátočinách kdosi trpělivě číhal na protivníka, připraven kdykoli vychrlit na vodní hladinu rudý čadivý ohnivý jazyk, a vtom se na kraji tohoto pekla objevuje ostrůvek – poklidný zelený ostrůvek, netknutý a zapovězený…

Nad blízkým řetězem atolů se vznášel deltaplán. Nezvykle bílý. Bezbranně bílý. Nějaký klučina z ostrova právě podnikal svůj první dlouhý (až k samotným atolům!) let.

Bojové raketoplány bývají poseté šedozelenými skvrnami a mají světle modrý spodek. Splývají s oblohou, s mořem, se zelení, se vším. Vznést se do vzduchu v bílém létajícím stroji se rovná sebevraždě. Kdekoli, jen tady ne. Ode dne založení Dětských ostrovů nad nimi nezaburácel ani jediný výstřel a ani jednou do jejich vod nevpluly válečné lodě – ať už přátelské, nebo nepřátelské.

Bylo celkem zábavné pozorovat mladíky, obsluhující protiletecký raketomet – všichni se najednou tvářili hrdě a nepřístupně, všichni shovívavě pokukovali po deltaplánu, po zelenajícím se řetězu atolů i po vzdáleném pruhu pláže, kde k sobě některý z výrostků určitě svolal nepotetovanou drobotinu, a nyní ukazoval k obzoru a důležitě nařizoval:

„Hej ty, urči mi, co je zač!“

A capart, naklánějící se k přízraku lodi, stěží viditelnému za atoly, legračním hláskem raportuje: „Generace Rejnoka! Lehká letadlová loď! Pluje z neutrálních vod! Vybavení: čtyři devítihlavňová odpalovací zařízení! Tři raketoplány! Dvě pomocné záďové turbíny…!“

„Dvě?!“ A starší klučina se rovněž očima vpíjí do obzoru. „No vážně, dvě… Tak to musí být ‚Tadii tianga‘.“ Starší klučina už najednou vůbec nevypadá důležitě a divže ne se slzami v očích dodává: „Vždyť já si je z tý jejich skupiny pamatuju všechny! Měli za vychovatelku Iti-Tarai…! Byli až někde u Spálených, už válčí… A já tady ještě musím s váma… Pomalu až do samotnýho Příchodu…!“

Ach, to by byla krása, kdyby kolem Aatu proplouvali se zuhelnatělými stěžni, kdyby jim ze záďových turbín šlehaly plameny a kdyby všech šestatřicet hlavní chrlilo dým a plameny na dotírající stroje Večerních…! Jenže i takové věci se někdy zkrátka stávají – proplouvali těmi nejnebezpečnějšími místy neutrálních vod, ale přesto si ani jedinkrát nevystřelili. Pravda, Angi shořel v hydroplánu, ale to byl Angi, kdežto samotná loď neutrpěla ani škrábanec. Vždyť i tu turbínu prorazila jejich vlastní střepina! Jediná nová, smutně souměrná kudrlinka tetování – to je vše, co si posádka za tuto výpravu vyslouží.

Jeden z mladíků si – zřejmě pro pozvednutí bojového ducha – pobrukoval „Ruční raketomet“:

 

„… zásobník vsuň,

uslyšíš cvak,

natáhni závěr,

stiskni spoušť –

zab Večerního…!“

 

„A Večerní zas určitě zpívají: ‚Zab Jitřního,’“ utrousil někdo z abordážního komanda, zjevně aby si trochu rýpl.

Píseň rázem ztichla. Výrostek upřel pohled na vtipálka ale vzápětí se polekaně zadíval na Iti-Tarai.

„Mám signál ze základny!“ oznámil zvučným hlasem spojař.

„Přijmi ho,“ zabručel Sechei, naposledy se podíval na deltaplán a přešel na palubu malého trupu. Obloha na severu se mu nějak nezamlouvala. Vypadalo to, že se blíží bouře…

Spojař napjatě sledoval záblesky vzdáleného heliografu a pečlivě vázal uzly. Sechei se zamhouřenýma očima stál vedle něj.

Základna vysílala v běžném kódu. Něco se tam muselo přihodit… U Zdroje! To by tak ještě scházelo…

„Dej to sem,“ řekl zamračený Sechei a vzal si od spojaře šňůru. Tak… Uzly lakonicky oznamovaly, že během stratégovy nepřítomnosti jeho Pravá ruka zbavil velení Levou ruku. A nyní o tom podával hlášení – stroze, aniž by zabíhal do podrobností nebo uváděl důvody.

Sechei šňůru pomalu zmuchlal a sevřel ji v pěsti.

„Odvysílej! Nařizuji: až do mého návratu…“

Už ale neměl možnost domluvit.

„Cíl!“

Výkřik, bujarý a rozvášněný, se ozval shora, z místa, kde se křížily oba stěžně.

Sechei prudce zvedl hlavu. Válečníci v mžiku stanuli na svých místech. Z paluby byly strženy rohože, a tak se teď všem ukazovala ve své bojové nahotě – celá posetá skvrnami koncentrovaného solného roztoku. Loď se výhrůžně naježila mnohohlavňovými raketomety, připravenými k palbě.

„Čtvrtinu vpravo po směru!“ křičel dál pozorovatel. „Letí přímo na nás…!“

Když se Sechei dostal na palebnou plošinu, už tam stál Chromec. Na jeho boku – kousíček pod žebry a hned vedle spáleniny – se teď skvělo nové, ještě krvácející tetování. Bylo to vyznamenání za dnešní průzkumný let.

„Kde?“ zeptal se Sechei rychle. Chromec mlčky zvedl ruku.

Osamocený hydroplán. Dohání je ze strany Tiuru. Divné… Proč je jenom jeden?

„Dvojka – připravit ke startu!“ Ta Iti-Tarai má ale pronikavý hlas! Z jejích rozkazů až zaléhá v uších!

Za Secheiovými zády se ozvalo příšerné zavytí zdušených hlasů. Pravý výložník opsal široký půlkruh a vynesl stroj přes palubu. Plováky hydroplánu se dotkly vody a držák se rozevřel. Ozvalo se hlučné šplouchnutí a vlny se kolem stroje jako zázrakem zklidnily a olejnatě se zaleskly…

„Trojka – připravit ke startu!“

Nyní opsal půlkruh levý výložník. Zezadu se ozval táhlý rachot. To právě startovala „dvojka“. Hydroplán se odlepil od vodní hladiny a začal příkře stoupat, přičemž za sebou táhl tlustý chvost černého kouře. Potom se dýmový pruh přetrhl – střelný prach v urychlovacím motoru dohořel, a samotný motor odpadl od stroje a zřítil se dolů do vody. Rachot vystřídal rovnoměrný hvizd. Mastná skvrna na hladině, které se již začal zmocňovat proud, se vznítila a roztančily se nad ní čadivé rudé plameny.

„Trojka“ odstartovala hned vzápětí a oba letouny zamířily vstříc cíli.

„No, tak se mrkneme, jak se z toho bude snažit vykroutit,“ poznamenal Chromec, který teď znatelně ožil.

„Nelíbí se mi, že je sám,“ řekl Sechei. „Že by odvetný průzkum?“

Chromec se pozorněji zadíval na nepřátelský hydroplán a pak neurčitě pokrčil snědým ramenem, lesknoucím se mastí.

Cíl se choval zvláštně. Dovolil stíhačům zaujmout pozici, výhodnou pro útok, a pokračoval v letu, aniž by změnil rychlost nebo výšku. Stroje Jitřních teď visely nad ním, ale nestřílely.

Sechei si nebyl jistý, jestli má unavené oči, anebo za cizím hydroplánem skutečně vidí jakési stěží postřehnutelné mihotání… Aha, tak takhle to je! Za strojem povlával dlouhý bílý prapor. Takže vyjednavač. Secheiova tvář začala okamžitě působit ospale. Slovo „vyjednávač“ se přestalo používat před devíti lety. A upřímně řečeno, postaral se o to především samotný Sechei. A nyní Večerní, jako by snad zapomněli, jaký je teď rok, zase připevňují k hydroplánu bílé plátno… Zdá se, že hra začíná být zajímavá. Dobrá, začněme tedy obracet mušličky – podíváme se, pod kterou se schovává kulička, ubalená z mořských řas…

„U žraločí tlamy!“ vydechl Chromec ohromeně. „Vždyť to je ‚rutiangi‘!“

Sechei se mohl přeslechnout. Chromec se mohl přeřeknout. Koneckonců, vždyť ho mohl jednoduše jen šálit zrak… Ale kdepak, ne! Chromec se nikdy neplete! Stíhače teď ke katamaránu eskortovaly právě „rutiangi“ – přísně tajného „ocelového racka“ Večerních.

Před devíti lety bylo zvykem vybírat za vyjednavače dobrovolníky z řad těch nejstatečnějších a nejméně nadaných pilotů. A vysílat je v pomalých, zastaralých hydroplánech… Ale odevzdat do rukou nepřítele stroj nejnovější generace! A ještě k tomu v předvečer války…!

„Podej znovu hlášení,“ požádal Sechei. „Od začátku do konce. A co nejpodrobněji.“

Uvědomoval si, že tím Chromce k smrti uráží – hlášení průzkumníků takového formátu nevyžadují žádná doplnění ani úpravy. Chromec věnoval bratrovi kratičký pohled, ale hned se odvrátil a znovu upřel zrak na přilétající trojici raketoplánů.

„Blížili jsme se k cíli ze směru Tří atolů,“ začal mluvit ještě monotónněji než předtím. Sechei dychtivě naslouchal každému slovu.

Tak… Tak… Okamžitě se ocitli pod palbou… To není ono! Druhý zásah, Angi… Třetí flotila Večerních… Shnilé útesy… Počet plavidel… U Zdroje, tohle pořád není ono…!

Kdepak, je to beznadějné. Chromec je nejlepší průzkumník flotily. Kdyby měla obrana protivníka nějakou trhlinu, určitě by si toho všiml…

Ale přece jen muselo Chromci uniknout něco opravdu důležitého. Natolik důležitého, že se za ním Večerní rozhodli vyslat „ocelového racka“.

Ostatně, je tady ještě jedna verze, ale ta je příliš pěkná, než aby se dala brát vážně. Zde je: není to žádný vyjednavač – prostě se jen Starcově osobní výzvědné službě konečně povedlo unést přísně utajenou stíhačku Večerním přímo před nosem. Pro odvrácení pozornosti k ní připevnili cár bílé látky…

Když mu doprovodné hydroplány naznačily směr přistání, začal „rutiangi“ pomalu klesat. Byl to krásný stroj. Krásný a zvláštní. Mezi nosnými plochami, tenkými jako čepele nožů, dravě vyčníval hrbatý zobák pilotní kabiny. Dva krátké trupy s vysokými kýly spojovala shora další nosná plocha. Plováky žádné… Jak ale bude přistávat?

Vtom se oba trupy „rutiangi“ podélně rozštíply, jejich spodní poloviny se zvolna odlouply a proměnily se v plováky. To vážně není zlé…

Sechei se otočil a pohledem našel Iti.

„Poslyš, Tarai… Spoj se se základnou. Ať vystartuje krycí letka. Stíhače zatím nech ve vzduchu… Mám takový pocit, že zatímco tady budeme zjišťovat co a jak, pokusí se na nás udeřit z Tiuru…“

„Hydroplán na palubu nebrat?“

„Ovšemže ne!“

Vůbec se nemusela ptát. Vždyť přece dobře ví, že trik s „výbušným vyjednavačem“ poprvé použil právě Sechei. Před devíti roky podstrčil Večerním vyslance v hydroplánu, napěchovaném bojovými hlavicemi leteckých raket. A v okamžiku, kdy byl stroj zvednut na palubu vlajkové lodě, sebevražedný vyjednavač odpálil smrtící nálož…

Teprve osmnáctiletý Sechei tamachi tím uvrhl První flotilu Večerních ve zmatek a zakrátko ji zcela zničil, načež provedl výsadek početného oddílu, který se opevnil na jižním pobřeží Tara-Amingu.

Poté byl však spěšně zproštěn velení, zázrakem unikl nuceným pracím na třtinových plantážích a nakonec stanul v čele misie na okraji souostroví.

Vahadlový člun, spuštěný na moře, vztyčil šikmou plachtu a zamířil k nepřátelskému stroji, který se pohupoval nějakých padesát metrů od katamaránu. Bylo vidět, jak se pod vodou vlní dlouhý prapor vyslance, připomínající obrovskou bílou řasu.

Raketoplán samozřejmě mohl být podminovaný… Ale obětovat utajenou stíhačku jen kvůli vyhození tuctové lehké letadlové lodi do povětří? To je absurdní… A určitě se nejedná o „lov na stratéga“ – vždyť jak by Večerní mohli vědět, kde se Sechei tamachi právě nachází!

„Není možné, že to na nás celé nastražili, Chromče?“ zeptal se Sechei tiše. „Proč se tě rozhodli nepronásledovat? Co když jim šlo právě o to, abys doletěl?“

„Já neletěl,“ zavrčel Chromec. „Já padal. A oni to viděli.“

Pozorovatel, který se uhnízdil v místě překřížení stěžňů „Tachi tianga“, v pravidelných intervalech zvesela oznamoval, že nepřítel není nikde v dohledu. Člun s plovákem již mířil zpátky – i s vyjednavačem na palubě. Po ukořistěném hydroplánu se plazila dvojice Itiných chlapců. Jeden z nich právě vylezl na křídlo a dal dohodnuté znamení. Znamenalo, že se během první prohlídky nepodařilo najít nic, co by vypadalo jako výbušný mechanismus.

Jedno Sechei věděl s jistotou – že tohle je válka Dojde k ní brzy, velmi brzy. Možná za několik dní, možná hned zítra… Dnes ještě sotva – zabrání tomu bouře, blížící se od severu. Ale prozkoumat a okopírovat „rutiangi“ jim Večerní každopádně nedopřejí.

Člun se přiblížil. Všichni ztichli. Těžké vzdechy vln teď byly hlasitější, nad hlavami hlučně pleskaly skvrnité plachty. Vyjednavač se chytil jednoho z lan, visících z boků lodi, a vmžiku se ocitl na palubě katamaránu. Byl to válečník z generace Žraloka. Neskutečně krásný. Takové nádherné, složitě rozvětvené tetování se vidí málokdy. Vyrovnat se mu mohlo snad jen Chromcovo tetování, ovšem jeho vzory narušovaly četné šrámy a spáleniny. Bylo nad slunce jasnější, že stratég má před sebou jednoho z nejlepších pilotů protivníka.

Válečníci – ti, co stáli nejblíž – si rovněž kradmo prohlíželi tetování příchozího a bezpochyby četli všechny jeho spirály a smyčky.

Vyslanec se jmenoval Arrai a během svého života si už stačil pořádně zaválčit. Zničení První flotily… Čtyři sestřely… Jedna letadlová loď… U Zdroje! Tak to on spálil „Murénu“! Pokud si Sechei dobře vzpomínal, byl to zásah hodný mistra – čtyři rakety přímo do záďové turbíny… Nějaký čas testoval novou techniku… A pak zpátky na frontu – dalších šest sestřelů… Přišel o stíhačku a sám málem zahynul nad Tara-Amingu, když se svým poškozeným strojem narazil do nepřátelského…

Sechei nenápadně pohlédl na bratra. Chromec s čistě dětským nadšením studoval někdejší hrdinské skutky vyjednavače. Vždyť právě do něj, do Chromce, před čtyřmi roky nad tehdy již spáleným Tara-Amingu narazil nepřátelský stíhač. To je tedy příjemné setkání!

„Byl jsem vyslán k Secheiovi tamachi,“ oznámil vyjednavač bezbarvým hlasem; pohled upíral kamsi nad hlavy Jitřních.

„Poslouchám tě,“ řekl Sechei.

Vyslanec Arrai se zamračil, odmlčel se, aby se soustředil, a pak pečlivě, slabiku po slabice pronesl jakési podivné, nepředstavitelně neskladné slovo. Byl to nesmyslný a téměř nevyslovitelný soubor zvuků.

Chromec nehnul brvou. Zajímalo ho jen a jen tetování. Výrostci Z obsluhy raketometu vycenili zuby – slovo jim připadalo legrační. Iti se překvapeně ohlédla po stratégovi a náhle se celá napnula, když uviděla, jak se změnil výraz jeho tváře.

„Kdo tě poslal?“

„Iongi.“

Iongi… Stratég skupiny flotil nepřítele se základnou na Ledovém tesáku. Mladý, teprve nedávno jmenovaný… A nic moc jiného se o něm zatím říct nedá.

„Víš, co to slovo znamená?“

„Ne. Dostal jsem rozkaz, abych se ho naučil nazpaměť a řekl ho tobě.“

„Aniž bys cokoli dodával?“

„Ano.“

‚Musím se neprodleně spojit se Starcem,‘ pomyslel si Sechei. ‚Neprodleně…‘

Neboť vyslanec Večerních jménem Arrai před chviličkou, před pouhými několika údery srdce pronesl Pravé jméno Nepřítele, známé výhradně Starcům a stratégům.

„A vaši Starci vědí, proč tě sem Iongi poslal?“

„Ano.“

„Jeden i druhý?“

„Ano.“

„Lže jako vyslanec…!“ vybavil si kdosi nadšeně starobylé přísloví, ale hned vzápětí se vzpamatoval a kousl se do jazyka.

Na nebi zpívaly motory hydroplánů. To ze základny právě dorazila krycí skupina Tiuru mlčel. Nikde nebylo vidět ani jediný stroj Večerních. Oblačná clona na severu se dmula stále víc a víc – bouře se blížila.

Sechei si zavolal spojaře. „Stačíme poslat zprávu na Ruongu?“

Klučina si přimhouřenýma očima změřil oblaka, deroucí se vzhůru: „Stačíme…“

Ale nestačili. Někde na severozápadě, zhruba sedmdesát mil odsud, nastavil Starcův osobní spojař pracovní plochu svého přístroje do potřebného úhlu a odražený paprsek zapadajícího slunce se vyřítil podél Bariérového útesu, aby po nárazu do zrcadla, připevněného k bezejmennému skalisku, odlétl ke Spojovacímu atolu č. 8.

„Ruongu vysílá přes atoly!“ Pozorovatelův zvučný hlas je přiměl vrhnout se ke kraji paluby.

Na pozadí rostoucích oblačných hřbetů byly záblesky dobře viditelné. Spojař si strhl z opasku tenkou šňůru z kokosového vlákna a jeho prsty začaly překotně vázat uzly, jejichž významu nerozuměl – Ruongu vysílal ve Starcově osobním kódu.

Jediný člověk na palubě „Tachi tianga“, který tento kód znal, stál jako opařený. Mechanicky si od spojaře vzal šňůru a ohmatal uzly, aby se ujistil, že záblesky rozluštil správně.

„Zdroj (začátek spojení). Stařec Secheiovi. Vyjednavači Večerních neubližuj. Ihned po bouři vypluj ke mně na Ruongu. Temnota (konec spojení).“

Stařec odpověděl ještě dřív, než Sechei stačil položit otázku.

„Šňůru,“ utrousil a bez dívání natáhl ruku.

„Zdroj. Sechei Starci,“ vázal soustředěně jeden uzel za druhým. „Zpráva obdržena Vyjednavači neublížím. Hned po bouři dorazím na Ruongu. Temnota“

„Iti!“ zavolal stratég a vrátil šňůru spojařovi. „Vyzvedni stroj na palubu. Vracíme se na základnu. Vyslanci ať nikdo nezkřiví ani vlásek, je to jasné?“

Vyhledal očima vyslance Arraie a našel ho vedle Chromce pod dohledem vlídně se usmívající dívčiny se světlou pletí. Vyslanec Arrai se už netvářil tak nepřístupně, jak se na vyjednavače sluší, a se zjevným zájmem si prohlížel tetování Chromce, s nímž se, jak se ukázalo, nejednou střetával ve vzdušných bojích o Tara-Amingu…

Copak má asi za lubem, tenhle Iongi tamachi? Pravé jméno Nepřítele se nesmí vyzrazovat. Za takové věci se zbavuje velení a posílá na třtinové plantáže… A jak se mohl Stařec dozvědět o vyjednavači…? A ještě navíc ten jeho podivný dotaz před čtyřmi dny… Sechei se znovu úkosem podíval na vyslance Večerních. Vážně bezchybné tetování! I když… Na levé tváři je symetrie vzoru maličko narušená. To znamená, že vyslanec Arrai musel něco provést – už dávno, ještě jako klučina na Dětském ostrově. A to něco doopravdy vážného… Ale proč tedy chybí čára viny? Zvláštní… Ocitl se pod zvláštním dohledem vychovatelů, ale přitom se ničím neprovinil. Kde, u koho dalšího jenom viděl na levé tváři podobný vzor? Sechei se zamyslel.

Odvrátil se a nějaký čas se díval na tmavnoucí obzor, odkud se vstříc větru valil hustý dav krátkých a zepředu jakoby useknutých vln.

Pravé jméno Nepřítele… Copak je to vážně pravda…?

„Evropané.“ Vyřkl to obludně znějící slovo s velkými obtížemi; dokonce měl pocit, že hovoří jen v duchu. „Evropané…“

 

KARAVELA „PANNA MARIA“

ČTYŘICÁTÝ DEVÁTÝ DEN PLAVBY

 

Veliké, vskutku veliké je Boží milosrdenství – již druhého dne totiž před námi v mořských dálavách andělsky zazářily plachty tří ostatních karavel a z mých rtů splynula vděčná modlitba Ať už přízračnou loď, se kterou jsme se setkali, vyslal kdokoli, neopovážil se postavit do cesty královské eskadře.

Nad pustými vodami zazněl výstřel z děla, oznamující, že je flotila znovu pohromadě. Na radostné výkřiky našich námořníků však vlajková loď odpověděla chmurným tichem. Později mi důstojník, kterého jsem se zeptal, neochotně pověděl, že během plavby nejednou viděli jakousi odporně páchnoucí tekutinu, rozlévající se ve vlnách. Všichni to považovali za zlé znamení a nazývali ji „slinou ďáblovou“. Důstojník nijak neskrýval, že nejvíc ze všeho na světě by se chtěl vrátit zpátky. Toho muže zjevně opustila odvaha.

Navečer nám náš Pán seslal liduprázdný ostrov s hlubokou zátokou. Mohli jsme tedy dát odpočinout znaveným údům a opravit stěžeň jedné z karavel, zlomený bouří.

Želbohu, admirál našemu vyprávění o ďábelské lodi nenaslouchal příliš pozorně a slovy plnými pýchy odpřisáhl, že ho teď ani tisíc ďáblů nedokáže přimět k ústupu. Přikázal, aby mu donesli drahou, umně vyřezávanou truhlici, vyňal z ní jakýsi předmět, který jsem zprvu měl za podlouhlý kamínek, ohlazený příbojem, a vybídl nás, abychom si ho prohlédli.

Kamínek obemykaly dva hladké kruhy ze světlého kovu. A třebaže tento kov nebyl zlatem, jeho třpyt laskal oči a probouzel v srdcích naději. Již čtyři velké a devět malých ostrovů uzřelo světlo pravé víry, ale na žádném z nich tamní obyvatelé nevěděli nic o zlatě, ba ani o žádném jiném kovu. Kotvy jejich člunů byly z kamenů, zbraně měli z tvrdého dřeva, žraločích zubů či zašpičatělých kostí a místo peněz používali mrzké mušle.

A bylo to o to podivnější, že právě v těchto místech by se dle starobylých map měly nacházet Zlaté ostrovy, kde lidé, třebaže ušlechtilé kovy umějí dovedně opracovávat, neznají jejich pravou hodnotu, a tak zlato leží pohozené za prahy jejich chýší.

Pro jistotu jsem v duchu požádal Boha o oporu, a teprve poté jsem uchopil podivný předmět. Byla to podlouhlá kamenná, nebo možná hliněná nádoba, a to natolik malá, že jsem do ní nedokázal zasunout ani malíček. Kovové kruhy byly do nádobky zasazeny s velkou pečlivostí, ale skutečnost, že nebyly žádným způsobem zdobené, svědčila o mdlém rozumu, vlastní všem divochům.

Bylo zřejmé, že se tato nádobka nepoužívala k pití. Na jejích vnitřních stěnách jsem nalezl stopy popela, černého a tvrdého jako kámen. Ohromen myšlenkou, že možná držím v rukou součást náčiní, určeného pro nějaký ďábelský obřad, jsem spěšně předal podivný předmět šlechticovi, který vedle mě lačně čekal, až se dostane na řadu. Tento muž s námi odplul na karavele „Milost Boží“, aby unikl odplatě za hříšný a vražedný duel.

Následně nám admirál sdělil, že obyvatelé ostrova, na jehož písčitém břehu byla nádobka nalezena, při pohledu na ni dávali najevo úctu a strach. Pravda, neznali žádnou z řečí, jimž je Bůh vlídně nakloněn, avšak podrobeni právu útrpnému všichni ukazovali na jih. Právě tam se kdesi za obzorem podle admirálova názoru nacházely vytoužené Zlaté ostrovy, jejichž guvernérem ho jmenoval král.

V naší přítomnosti nařídil připevnit nádobku na stříbrný řetízek, a ten si navlékl na krk, aby všichni viděli jeho jistotu, že cíl je blízko, a dodali si odvahy.

Vědom si admirálovy prchlivé povahy, netroufl jsem si ho napomenout, že se nesluší, aby válečník, který si vysloužil hrozivé přízvisko Ruka Boží, nosil na své hrudi předmět, jenž dost možná býval kadidelnicí ďáblovou, a že v jiné době by byl za takovýto čin církví exemplárně ztrestán. Ale na moři je vládcem on. A já? Co jsem já? Jen pokorný služebník Páně, nic víc…

 

ITU, ZÁKLADNA JITŘNÍCH

ŠEDESÁTÝ PRVNÍ ROK VÝSADKU,

DEN DVOUSTÝ PÁTÝ

 

Ostrov svými obrysy připomínal zmrzačeného kraba Šeredného kamenného kraba, který zpod hrbatého krunýře Vysokého mysu vystrkuje útočící klepeto Skalnaté zátoky. Tam, mezi duhovými olejnatými skvrnami, kotvila Druhá flotila Jitřních, strnulá v očekávání bouře. Katamarány a kánoe se odrážely ve vodě, nehybné jako kalné zrcadlo. Ve vzduchu se vznášel odporný zápach přiboudliny a leklých ryb. Kolem mříží odpadních kanálů se převalovaly šedivé čepice smrduté pěny.

Vyjednavačův stroj už stačili přesunout na Vysoký mys. Z důvodu utajení ho přepravovali zabalený. A ze stejného důvodu nedostala posádka „Tadii tianga“ propustku na břeh, což bylo o to mrzutější, že zpráva o ukořistění „ocelového racka“ stejně stačila během půlhodiny obletět celou základnu.

Dělníci v loděnicích, moc dobře si vědomi toho, co to znamená, ani nečekali na rozkaz a začali pracovat rychleji. Trestanci na třtinových polích zase naopak mávali svými noži pomaleji, vyměňovali si významné pohledy a doufali, že co chvíli uslyší povel, aby se všichni seřadili a opustili plantáže. Snad dokonce i palmovým krabům v dosud nevykácených hájích muselo být jasné, že ostrov bude už velmi brzy hořet.

Čekalo se, až to propukne. Všichni měli za to, že jakmile Sechei tamachi dorazí na Vysoký mys, hned jako první věc „zaváže jedničku“, čili vyhlásí výjimečný stav a soustředí veškerou moc ve svých rukou. V chýši se stěnami z dvojitých rohoží začnou vzápětí vybuchovat oslnivé elektrické výboje a ostrovem se od zrcadla k zrcadlu rozlétne série záblesků – rozkaz za rozkazem.

Čas ale plynul, a Vysoký mys stále mlčel. Za celý večer ani jediný pokyn. A potom se přivalila bouře.

První prudký závan větru dopadl na pobřeží se silou raketové salvy. Polámal palmy a poničil budovy, stojící na kůlech, načež se roztříštil o hrbatý krunýř kamenného kraba, s vytím se přehoupl přes hřeben a vpadl do údolí. Přetrhl lano visuté dráhy, v zátoce našlehal podél břehů pětimetrové kupy šedivé pěny, v podobě černé smršti zavířil nad dolem a zeslábl teprve v průsmyku, kde svým rozpadávajícím se šedivým listovím šelestil Mrtvý háj. Mrtvým se začal nazývat po havárii v tankovišti lihu.

Na jihovýchodním svahu vládl relativní klid. Vlhký vítr, vnikající dovnitř napůl otevřenou stěnou, se svobodně proháněl chýší.

„Posaď se,“ řekl Sechei. „Proč tě zbavil velení? Co byl ten důvod?“

Předkové Taini tamuori kdysi žili na dnes spáleném Ana-Tarau, ovládali uzlové písmo, tesali z kamenů naprosto zbytečné ozdobné pilíře s lidskými tvářemi a všechny ostatní kmeny považovali za divochy.

Taini, statná, urostlá a snědá, přešla chýši a posadila se na rohož vedle stratéga

„Důvodem byl jeden z provinilců,“ vysvětlila neochotně. „Dnes ráno veřejně prohlásil, že se nechystá vrátit na svobodu.“

„Nerozumím.“ Sechei se zamračil.

„Já mu také tak docela nerozumím,“ přiznala a pak po krátké odmlce pokračovala: „Řekl, že raději bude živý pracovat na třtinových plantážích, než aby zaživa uhořel v neutrálních vodách. A také řekl, že to není zbabělost, ale statečnost, protože ví, do čeho jde. Když jsem o tom dostala zprávu, nařídila jsem, ať ho přivedou sem, na Vysoký myš.“

„Proč?“

„Zabili by ho,“ odpověděla Taini prostě. „Vždyť víš, jak to na plantážích Chodí. Pokud provinilci byť jenom pojmou podezření, že někdo z nich schválně pracuje špatně v naději, že si tím prodlouží trest, ten někdo skoro okamžitě zmizí a jeho tělo se pak najde na mříži odpadního kanálu… A tenhle člověk nahlas řekl, že odmítá bojovat…“

„Vím, jaké je to na plantážích,“ ucedil Sechei skrze zatnuté zuby. „Na tohle jsem se neptal. Ptal jsem se, proč ses ho rozhodla zachránit.“

Taini tamuori neodpověděla hned. V tichu bylo slyšet, jak vítr čechrá koruny palem na hřebeni Vysokého mysu.

„Nic takového se ještě nikdy nestalo, tama’i.“ Stejně jako všichni rodáci a rodačky z Ana-Tarau měla i Taini pozoruhodně měkkou výslovnost – jednotlivé souhlásky nahrazovala přídechem. Teď to ale vypadalo, že jednoduše nemá dost sil, aby to slovo pronesla zřetelně a nahlas. „Tama’i, práce na plantážích byla vždy považována za ostudnou jak pro válečníky, tak i pro řemeslníky. A pokud se našel člověk, pro kterého to není trest… Musela jsem si s ním promluvit.“

„A promluvila sis?“

„Ne,“ opáčila lítostivě. „Cheangi ho zadržel a poslal zpátky. A teď už ten člověk nejspíš není mezi živými…“

„A to je celé?“ zeptal se Sechei a rozmrzele svraštil čelo. Ten důvod byl vážně k smíchu – odvolat stratégovu Levou ruku jen kvůli jakémusi provinilci, který si odpykával svůj trest na třtinových plantážích.

Taini k němu zvolna otočila snědou tvář, povýšenou jako masky, které její předkové vytesávali do kamenných pilířů. „Jak si vlastně představuješ tuto válku, tama’i?“

Sechei neodpověděl.

„Spálíme celé souostroví,“ řekla nesmírně tiše, spíš pro sebe. „Zničíme ho… Příměří trvá už moc dlouho. Stačili jsme nahromadit příliš mnoho techniky a napalmu… Jednoduše nemáme kam ustoupit.“

„Večerní také ne,“ připomněl Sechei nespokojeně.

„Ano,“ souhlasila mimoděk. „Večerní také ne…“

Těžko tomu uvěřit, ale když tahle holčina, velící svazu lehkých letadlových lodí, před dvěma roky dostala od Secheie rozkaz, aby přerušila spojení Večerních s jejich Třetí flotilou, neváhala a zaútočila na koordinační uzel protivníka na Ledovém tesáku. Rozkaz byl splněn více než dokonale – Večerní neztratili spojení s jednou, ale hned se čtyřmi flotilami naráz. Jaká to příležitost pro obnovení války! Ale dokonce i Sechei byl po obdržení zprávy o úspěchu operace bezradný. Ve skutečnosti zamýšlel jen poškodit síť zrcadlových stanic na atolech, nic víc.

O útoku na Ledový tesák vůbec nebyla řeč – tato pevnost Večerních byla tehdy ostatně považována za nedobytnou… Vzpomínal si, že Stařec byl tenkrát vzteky bez sebe – Taini přitom porušila jedno ze základních tabu a Sechei musel vynaložit nemálo času a úsilí, aby svou budoucí Levou ruku uchránil… A co se jí přihodilo teď…?

Taini mlčela, bradu opřenou o dokonalé tetování na hrudi. Pak zvedla hlavu a stratég v jejích velkých tmavých očích uviděl nebojácnost odsouzence k smrti.

„Proč válčíme, tama’i?“

„Ženo!“ Sechei poprvé zvýšil hlas.

Její krásná snědá tvář se znenadání zkřivila. Zuby i oční bělma se sveřepě, divošsky zaleskly.

„Nejsem žena!“ zavrčela „Jsem stratégova Levá ruka, zbavená velení! Ptám se tě, tama’i, proč válčíme?“

Sechei neodpovídal. Díval se na její levou tvář. No jistě! Tady je – ta záhadná asymetričnost tetování, navlas stejná, jakou má vyslanec Arrai! Přesně tentýž vzor. To děvče se dostalo pod zvláštní dohled vychovatelů, aniž by se čímkoli provinilo.

„Válčili jsme vždy,“ pronesl konečně zvolna

„Ne!“ opáčila rázně, „Tak, jako bojujeme my, ještě nikdo nikdy neválčil. Divocí Cheuriové také bojují, ale u nich se to alespoň dá pochopit – různé kmeny, odlišná víra… A kvůli čemu bojujeme my?“

„No, kvůli čemu tedy?“ zeptal se Sechei. Již se rozhodl, že si trpělivě vyslechne všechno, co mu hodlá sdělit.

Taini si od opasku odepnula šňůru a podala ji stratégovi.

„Přečti si to!“ Znělo to skoro jako rozkaz. „Tyhle uzly jsou třicet let staré. Když byly zavázány, dokonce ani ty jsi ještě nebyl na světě. Okopírovala jsem je v archivu na Ruongu.“

Sechei pokrčil rameny a ohmatal uzly. Byl to útržek nějaké staré legendy. Už zase legenda…

„Kdysi dávno, když Starci byli mladí, žili na atolu Ta dva muži: Ani a Tatui. I spadl z palmy kokosový ořech. I pohádali se ti dva, komu patří. I pustili se do boje. I začal Tatui získávat převahu…“

„Moc zajímavé,“ poznamenal Sechei suše. „A to mám tyhle nesmysly číst až do konce?“

„Ano!“

Sechei si povzdechl.

„I odebral se Ani za Starci (to si jako v boji udělali přestávku?), i poprosil je: dejte mi třpytivý kámen tiangu, neb Tatui má nade mnou navrch. I ukázali mu Starci vlídnou tvář.

I dali mu to, oč je prosil. I začal Ani získávat převahu.“

Následoval popis toho, jak Ani a Tatui střídavě prosí Starce o hořlavou vodu, o křídla z tapy a o plamen, požírající zemi. A Starci stále ukazovali vlídnou tvář.

„Druhá šňůra se ztratila,“ řekla Taini, která pozorně sledovala stratégův výraz. „Mělo by to pokračovat tak, že se Starci nakonec rozdělili a začali válčit spolu navzájem. Jedni na Aniho straně, druzí na straně Tatuiho.“

„No a co?“ zeptal se stratég.

„A nic,“ odpověděla posupně. „Jenom to, že tahle malá pohádka je jediná – jediná, rozumíš? – zmínka o tom, jak to celé začalo. Šedesát let války kvůli kokosovému ořechu…! Poslyš, vždyť Jitřní a Večerní, to nejsou dva národy! Spíš je to tentýž národ, rozseknutý na dvě poloviny! Jak se jedni od druhých vlastně lišíme? Mluvíme stejnou řečí, zpíváme stejné písně, věříme ve stejné Proroctví! Kdyby se z našich lodí svěsily prapory, nikdo by v životě nepoznal, jestli patří Jitřním, anebo Večerním…!“

Sechei se mimoděk ušklíbl. Prapory z lodí poprvé sňala samotná Taini. Ba co víc – nechala na svých letadlových lodích vztyčit světle modré prapory protivníka, a právě to jí tenkrát umožnilo prorazit až k Ledovému tesáku. Od těch dob vysílá každá loď heliografem kódovanou zprávu: „Čí jsi?“

„Můžeš mě hodit žralokům, tama’i,“ pokračovala vyzývavě, „ale vážně bude lepší, když si otázku ‚Proč válčíme?‘ položí dřív stratég než prostý válečník. Vždyť už teď je pozdě, tama’i. Už se našel člověk, který se raději rozhodl zemřít, než aby střílel na Večerní.“

Celou tu dobu si Sechei zádumčivě prohlížel tetování na její levé tváři.

„Nějak tomu zcela nerozumím,“ řekl, když se dočkal odmlky. „Jenom se chceš naposled vypovídat, nebo máš nějaké konkrétní návrhy?“

„Mám,“ řekla úsečně. „Sjednotit souostroví,“

Sechei několikrát zamrkal, což u něho rozhodně nebylo zvykem.

„A mluvila jsi o tom s Cheangim?“

„Ne,“ řekla přerývaně. „Nebo tedy ano, mluvila, ale… Ne tak otevřeně jako s tebou.“

„Pak už tedy chápu, proč se tě rozhodl zbavit velení.“ Stratégův upřený pohled nevěstil vůbec nic dobrého. „Sjednotit souostroví… Všehovšudy! No a co by ho podle tvého názoru dokázalo sjednotit?“

Taini mlčela a zamračeně naslouchala praskotu palmových větví.

„Myslím, že jsem se tě na něco ptal.“

„Třetí strana,“ ozvala se konečně. „Zásah třetí strany, která by ohrožovala jak Jitřní, tak i Večerní.“

V Secheiově tváři se objevil nepokrytě znuděný výraz – první známka toho, že rozhovor začíná být skutečně vážný.

„Až zazní Pravé jméno Nepřítele,“ zacitoval pomalu, „a již nebudou ani Jitřní, ani Večerní…

Věříš v Proroctví, ženo?“ zeptal se po chvilkové pauze.

„Na tom nezáleží,“ řekla „Důležité je, že mnozí v ně věří.“

„Takže bychom měli předstírat, že k Příchodu došlo…“ promluvil a pozorně naslouchal každému vlastnímu slovu. „Rozuměl jsem ti správně? Právě tohle navrhuješ?“

„Ano.“

„Jakým způsobem?“

Taini na něho vteřinu hleděla a neodvažovala se doufat. Pouhou vteřinu.

„Pronést Slovo,“ řekla spěšně. „Poslat k Večerním vyjednavače s Pravým jménem Nepřítele.“

„Tak. Dejme tomu… Dál.“

„Proroctví celkem podrobně líčí vzhled Nepřítelových lodí,“ pokračovala, když ovládla chvění vlastního hlasu. „Postavit něco takového by nemělo dát moc práce.“

„Večerní na ten podvod přijdou,“ poznamenal a unaveně přimhouřil oči.

„Nebudou na to mít čas,“ namítla Taini. „Lodě se jen mihnou na obzoru a zase zmizí.“

Secheiovi připadalo, že zatímco jí naslouchá, jde na něj spaní. Dejme tomu, že o vyslanci Večerních a „ocelovém rackovi“ se dozvědět mohla, ovšem smysl slova, proneseného vyjednavačem, znal na základně jen jediný člověk – samotný Sechei… A už vůbec nemůže vědět o podivném dotazu, který Stařec vznesl před čtyřmi dny, ani o jeho dnešní odpovědi… Čili si to všechno domýšlela, má to z vlastní hlavy… A navíc to tetování… Tetování! Kdepak, Taini, poslat tě teď na třtinové plantáže by byla neodpustitelná hloupost.

„Panika, přeskupení sil…“ připustil zamyšleně. „A to všechno před zraky Večerních, mám pravdu?“

„Ano,“ řekla „Ale to nestačí. Potřebujeme spojence.“

„Spojence? Koho?“

„Ty, kteří neválčí,“ řekla po kratičkém zaváhání. „Slyšela jsem, že jsi s nimi nějakým způsobem Spojený…“

Sechei se na ni díval a přemítal. Ti, kteří neválčí… Jednoduše řečeno – misionáři. Ostatně, měli ještě jiné jméno – proměněnci. Vždyť jak jinak nazývat člověka bez tetování…? Na svých lehkých a v podstatě bezbranných plavidlech vyráželi na širé moře, aby hledali neobjevené země. Po nalezení nového obydleného ostrova vždy poletovali jednoho, někdy i více svých lidí v souladu se zdejšími tradicemi a nějakým způsobem ho – nebo je – podstrčili do řad místního kmene. A když pak o několik roků později ke břehům ostrova připlouvaly lodě Jitřních (případně Večerních, pokud s domorodci pracovali nepřátelští misionáři), čekalo je to nejvřelejší přijetí.

Jakým způsobem si přitom rozdělovali území, to věděli jen Starci. Každopádně, nikdo ještě nikdy neslyšel o ozbrojených potyčkách mezi dvěma skupinami proměněnců. Z toho pramenilo jejich další přízvisko – přátelé Večerních. Anebo přátelé Jitřních, jestliže urážka pocházela z úst Večerního… Ano, Taini má pravdu. Byli by to skvělí spojenci.

„Ti, kteří neválčí“ zopakoval Sechei zvolna, jako by zkoušel, jak ta slova zní. „Řekni – přemýšlíš o tom už dlouho? Jak tě to vůbec napadlo?“

Taini zřejmě nakonec odhalila, nač stratég celou dobu upírá pohled, neboť se konečky prstů dotkla tetování na své levé tváři.

„Dlouho,“ přiznala se. „Už od doby, kdy jsem byla jako malá holka na Dětském ostrově… Nejspíš budě lepší, když ti to celé povím sama… Zrovna probíhala zkouška přežití. V noci mě beze zbraně vysadili na nějakém útesu. Úkol to byl běžný – vydržet deset dní… A ráno jsem zjistila, že kromě mě je na útesu ještě kluk s úplně stejným úkolem. Prostě ho tam vysadili o den dřív. Byl z jiného Dětského ostrova, chápeš? Samozřejmě jsme si řekli, že nám vychovatelé nejspíš chtějí náš úkol zkomplikovat.

Vyrobili jsme si nože z velkých lastur, o všechno jsme se dělili rovným dílem a byli jsme strašně hrdí na to, že jsme se ani jednou nepohádali, že jsme si navzájem pomohli přežít… A potom pro toho kluka připlula kánoe… Už ti to asi musí být jasné, tama’i. Byla to kánoe Večerních. Nejnovější dohoda obsahovala chybu: vyplývalo z ní, že ty útesy patří zároveň jim i nám. Ten uzel pak zavázali nanovo. Ale celých devět dní byl mým nejlepším přítelem nepřítel…“

„Jak se ten kluk jmenoval?“ zeptal se Sechei.

„Copak na tom teď sejde?!“ zvolala. „Jmenoval se Arrai…“

Sechei přikývl. Upřímně řečeno, něco takového očekával.

„A jsi si jistá, že se ten plán zdaří?“

„Ne,“ řekla „Nebudu ti lhát. Nejsem… Ale Příchod je zkrátka jediná šance, jak oddálit válku. A pokud jsi skutečně ve spojení s misionáři…“

U Zdroje! Že ty fámy ale mají tuhý kořínek…! Sechei rozmrzele potřásl hlavou. Tak ona si myslí, že pokud stál v čele misie, určitě měl něco společného s proměněnci. Jenomže skutečnost byla úplně jiná. Stratég v nemilosti měl pod svým velením čtyři muže, stejné trestance, jako byl on sám, jejichž úkolem bylo učit místní děti uzlovému písmu a vyprávět jim o letadlových lodích, raketoplánech a dalších věcech, z nichž se mladým divochům rozzařovaly oči. Samozřejmě se nedalo vyloučit, že některý z proměněnců skrytě působil i v samotném kmeni – Sechei si vzpomínal, že se tehdy Stařec nějakým zázračným způsobem dozvídal o veškerých jeho skutcích…

Ovšem Taini určitě neví, že se Sechei svého času skutečně málem stal jedním z nich. Stejně jako dnes, i tehdy misionáři na Dětských ostrovech vyhledávali děcka se světlou pletí a vybírali z nich ta nejlepší. Tahle jejich záliba byla naprosto nepochopitelná – ke komu se tyto „světloušky“ později chystali nasadit, zůstávalo záhadou. K jižním Cheuriům tedy určitě ne…! Zkrátka, během rozdělování do skupin padl tehdy čtyřletý Sechei do oka jak misionářům, tak i vojákům, kteří se rovněž vždycky pídili po důvtipných capartech s vůdcovskými ambicemi. Soudní pře dle očekávání dopadla ve prospěch proměněnců, ale zatímco probíhala, stačili vojáci Secheiovi – v rozporu s veškerými pravidly – potetovat tvář. Skandál to byl vskutku grandiózní, zasáhnout musel samotný Stařec a pár lidí skončilo na plantážích, ale to, co se stalo, nešlo napravit – na čele klučiny se skvělo tetování třídy „útes“, a tak už se za proměněnce v žádném případě nehodil…

„To je jen legenda,“ řekl Sechei zasmušile. „Vůbec nikdo s nimi není ve spojení. Proměněnci poslouchají přímo Starce.“

„A co když… samotný Stařec…?“

A už podruhé během dneška si Sechei pomyslel, že se snad musel přeslechnout.

„Přišla jsi o rozum?“ zeptal se konečně.

„Tama’i!“ pronesla úpěnlivě. „Ale vždyť Proroctví vymysleli právě Starci! Kvůli čemu, tama’i? My zabíjíme Večerní, Večerní zabíjejí nás, a přitom jak nám, tak i jim je od dětství vtloukáno do hlav, že se jednoho dne všechno změní, že nebudou ani Jitřní, ani Večerní… Žádný Velký nepřítel není, tama’i…!“

„Těžko říct…“ utrousil zádumčivě. „Starci říkají, že ve světě, ze kterého přišli, Nepřítel byl.“

„Ano, ale v tom našem není! A i kdyby byl, musí se nacházet příliš daleko, protože jinak by už na něj dávno narazili misionáři! A Stařec si to uvědomuje stejně dobře jako my dva… Promluv si s ním, tama’i, řekni mu to…! Jsi jediný, koho vyslechne… Vysvětli mu, že tohle jsou poslední dny našeho souostroví a že pokud Slovo nezazní teď hned.“

„Už zaznělo,“ řekl stratég a upřeně hleděl, jak se mění výraz Taininy tváře. „A pronesl ho vyslanec Večerních, Arrai… Ano, ano, nejspíš to bude tentýž klučina. Je to teď jeden z; jejich nejlepších pilotů… A aby ti bylo úplně jasné, nakolik je to celé vážné… Před čtyřmi dny mi Stařec poslal dotaz, zda jsem Večerním do týlu neposílal průzkumnou loď, připomínající plavidla Nepřítele, jak jsou popsána v Proroctví.“

Její dlouhé silné prsty pomalu sklouzávaly z tváře a znovu odhalovaly drobnou vadu v tetování.

„Předběhli nás, tama’i,“ řekla s chápavým úsměškem. Bylo patrné, jak se do toho prohlášení nutí, s jakou neochotou se z ní ta slova derou.

„Ano,“ řekl Sechei. „Mám takový dojem, že Večerní jednají přesně podle tvého plánu.“

„Co se chystáš udělat?“

„Počkám, až skončí bouře,“ zavrčel. „A potom musím za Starcem na Ruongu… Zkus přes noc zavázat všechny možné varianty s Pravým jménem Nepřítele. Všechny. I ty nejšílenější. Ráno mi podáš hlášení… A ještě jedná věc… Nechceš si s ním promluvit?“

„S kým?“

„No s vyslancem přece, s kým jiným?“

Zmateně se zvedla. „Nevím… Střeží ho?“

„Ne,“ řekl Sechei a pozorně se na ni díval. „Stařec přikázal, abychom mu neubližovali. Nechal jsem u něho jenom Chromce. Nebo přesněji, on sám u něho dobrovolně zůstal.“ Její tvář teď znovu vypadala jako ty na kamenných pilířích Ana-Tarau.

„Nemám právo se k němu přibližovat,“ připomněla „Byla jsem zbavena velení. Vlastně ani nevím, co teď jsem…“

„Jsi stále moje Levá ruka,“ řekl. „Spoj se s Cheangim a vzkaz mu, že jeho nařízení ruším. A ještě mu vzkaž, že ho u sebe očekávám. Běž.“

Taini tamuori opustila chýši. Sechei nějakou dobu shrbeně seděl a naslouchal, jak bouře bičuje blesky severozápadní svahy ostrova. Se stejnou silou teď dopadá i na skalnaté výběžky Tara-Amingu, kde drtí o kameny trosky raketové lodi, a o kus dál zase zvedá řvoucí masy vod nad Bariérovým útesem. A někde tam, daleko v noci, bez ustání pracují tavicí pece železného ostrova Ana-Tiangu, které svým burácením přehlušují bouři, ještě dál se s kotvami pevně přichycenými ke dnu u Shnilých útesů v poryvech větru otřásají lodě Večerních a na Ledovém tesáku propočítává možné varianty devatenáctiletý nepřátelský stratég Iongi, jenž možná skutečně usiluje o mír, ale možná jen osnuje další grandiózní provokaci… A na okrajích souostroví unáší vítr lehká plavidla misionářů, které bouře zastihla na širém moři. Právě proměněnci to mají nejtěžší. Proslýchá se, že i kdyby se začali potápět kousek od divošské vesnice, mají přísně zakázáno vylodit se předčasně… Což, počkáme. Objeví-li se přátelé Večerních znenadání v Secheiově hlavním štábu, aby zvěstovali Příchod Velkého nepřítele, bude to znamenat, že Taini má ve všem pravdu…

Sechei si konečky prstů sevřel pravé oční víčko, škubl… Řasa se vytrhla snadno, bez odporu. To znamená, že pravdu má…

„Chtěl jsi mě vidět?“

Sechei prudce zvedl hlavu. Stál před ním válečník, připomínající spíš výrostka Měl světlou pleť, jízlivé oči a unavenou tvář. Copak vážně musel vstoupit přesně ve chvíli, kdy stratég jako nějaký divoch věštil budoucnost z oční řasy?!

„Posaď se,“ zabručel Sechei. „Zrušil jsem tvé nařízení, jasné?“

Cheangi se posadil. Vlastně se podobal samotnému Secheiovi, jen byl o něco menšího vzrůstu. Vyzáblý, přesto dobře stavěný, s rychlými pohyby. I tak v něm však bylo něco nesprávného, něco, co vzbuzovalo myšlenky na nějakou tělesnou vadu. Tetování. Klasické tetování stratéga – nerovnoměrné, pokroucené, asymetrické. Je to tak: dnes velíš flotile, zítra si odpykáváš trest na třtinových plantážích, pozítří tě vysílají do zoufalého boje, abys zabránil nepřátelskému průlomu, no a potom, když se svými odsouzenci na smrt zázrakem zvrátíš průběh bitvy, se klidně může stát, že se znovu ocitneš na postu velitele.

„Ano,“ řekl Cheangi. „Oznámila mi to.“

„Proč jsi musel zasahovat do té záležitosti s trestancem?“

Cheangi pokrčil škaredě potetovanými rameny.

„O toho trestance nejde, tamachi. Jde o to, že ona sama je nespolehlivá. Už tě seznámila se svými představami o sjednocení souostroví?“

„Ano, Seznámila,“ řekl Sechei. „A chci vědět, co si o tom myslíš.“

„Fantazie,“ odpověděl stručně Cheangi. „Jsou to fantazie, a to nebezpečné.“

Sechei byl s jeho odpovědí zjevně nespokojený.

„Neměl bys takto přistupovat k fantaziím,“ poznamenal. „V posledních letech se až příliš často měnily ve skutečnost.“

„Však jsem ještě dodal, že tyhle jsou nebezpečné,“ připomněl Cheangi. „Když začala mluvit o tom, že by to chtělo podstrčit Večerním vyslance s Pravým jménem Nepřítele, jednoduše jsem nechápal, co tím myslí. Měl jsem za to, že hodlá nepřítele zmást, donutit ho, aby přeskupil síly, a pak udeřit. Rovnou jsem jí řekl, že na to Večerní neskočí. Ale když se ukázalo, že se vlastně vůbec nechystá udeřit, že chce všehovšudy sjednotit souostroví… Mimochodem, jak se ti povedlo ukořistit ‚rutiangi‘? Upřímně řečeno, ani jsem tomu zprvu nemohl uvěřit…“

Cheangi nepokrytě měnil téma. Zjevně považoval předchozí rozhovor za skončený. Zdalipak to vážně neví, anebo ví, a svůj zájem jenom předstírá?

„Je to hydroplán vyjednavače,“ řekl Sechei.

„Co?“ Cheangi byl otřesen. „A… pilot?“

„Pilot zcela odpovídá svému stroji.“

„A mohu vědět, co ti…“

„Pravé jméno Nepřítele,“ opáčil Sechei, aniž by ho to nechal doříct otázku.

Cheangi několik okamžiků seděl nehybně. Pak se otočil ke stratégovi:

„Nač tedy čekáš?“

Sechei neodpověděl.

„Je třeba začít válku, tamachi! Vždyť vidíš, že se pokoušejí získat čas. V jejich obraně musí být díra“

„A víš, kde je?“

„Odkryje se hned po našem prvním úderu!“

Sechei si vší silou přejel dlaní po svém věčně unaveném obličeji, jako by se z něho snažil setřít tetování.

„Co navrhuješ?“

„Co bych navrhoval? Plán je dávno vypracovaný. Zaprvé urychlit evakuaci ‘optiky‘. Zároveň vyhlásit amnestii na třtinových plantážích. Provinilce s tetováním třídy ‚útes‘ a vyšší dát k dispozici námořnictvu, ostatními doplnit stavy posádek protileteckých raketometů na pobřeží. Flotila po skončení bouře okamžitě opustí základnu. V zátokách nesmí zůstat ani kocábka Hned ráno musí vzlétnout hydroplány a zaútočit na Tiuru a Ledový tesák. A až bude jejich Třetí flotila lapena na Shnilých útesech, uvidíme, jakou díru nechali a kde.“

„A dál?“ zeptal se Sechei.

Cheangi neodpověděl.

„Dobrá,“ řekl Sechei. „Dál tedy budu pokračovat já. Dejme tomu, že je Třetí flotila Večerních zničena Dejme tomu. Ale jejich hydroplány nám stačí vzlétnout vstříc. Je to nevyhnutelné. Pravda, už se nebudou mít kam vrátit, ale proč by se taky měly vracet? Paliva mají víc než dost, aby se dostaly až na Im. Dejme tomu, že jejich odvetný úder z větší části dopadne do prázdna V zátokách, jak říkáš, nezůstane ani kocábka Flotila bude rozptýlená na širém moři a přivítá je v půli cesty. Ale minimálně třetina hydroplánů prorazí k ostrovu. Jak se jim ubránit? Třtinové plantáže zejí prázdnotou a posádky raketometů mají díky tobě plné stavy. Jenže Večerní nejsou pitomci, takže nebudou útočit ze strany Vysokého mysu. Pravděpodobně udeří od severozápadu, spálí tankoviště lihu, spálí loděnice a pak přízemním letem zpoza hory dorazí sem. Všechnu munici už mezitím spotřebují, ale věř mi, že to nehraje žádnou roli – samotné raketoplány nevybuchují o nic hůř… A mimochodem, až k nám poletí od severozápadu, nevyhnutelně narazí na tvůj konvoj s ‘optikou‘. Všimnou si ho a pošlou ho ke dnu. Takže s evakuací nemusíš pospíchat… A to je jen začátek.“

„Já vím,“ odvětil Cheangi suše.

„A to je jen začátek,“ zopakoval Sechei neúprosně. „Pak sem připluje jejich První flotila a úder dopadne úplně všude. Od Ana-Tiangu až po Ruongu. A naše Čtvrtá flotila si mezitím vezme na mušku jejich ústřední ostrovy… Bez ohledu na to, co vymyslíš a co podnikneš, výsledek bude pořád stejný. Taini má pravdu – spálíme celé souostroví.“

„Tohle bylo jasné i bez ní,“ poznamenal ještě tišeji Cheangi. „Tak co navrhuješ?“

„Už jsem to řekl.“

„Slyšel jsem, co jsi řekl. Na to se neptám. Co jsi mi zamlčel? Vždyť jsi tohle všechno věděl stejně dobře jako já. Tak co máš? Co jsi vymyslel?“

Cheangi seděl s neveselým úšklebkem na rtech.

„Á, no dobrá!“ prohlásil najednou lehkomyslně. „Když už mám skončit na plantážích, tak ať je k tomu pádný důvod…! Tamachi, až celá tahle mela začne, co myslíš, že se stane s našimi Dětskými ostrovy?“

„Podle mě byla tvoje otázka zodpovězena už včera,“ opáčil Sechei suše. „Večerní raději spálili svou kánoi, ale nepřipustili, aby se přiblížila k Aatu.“

„A co kdyby se ji nepovedlo spálit? Co kdyby ten hydroplán minul? Nebo kdyby raketa letěla výš, než měla, a zasáhla samotný ostrov? Víš, jak často selhává technika? Jakmile válka propukne, naše Dětské ostrovy se promění v peklo. I ony budou spáleny, tamachi. Náhodou. Chybnými zásahy. Dětské ostrovy Večerních možná přežijí – nacházejí se dostatečně daleko od neutrálních vod. Ale naše budoucnost se změní v popel…“

„Co navrhuješ?“ zopakoval Sechei.

„Evakuovat Dětské ostrovy. Za Bariérový útes.“

„Vždyť víš, že tam nejsou žádná neobydlená území. Stále tam ještě pracují misionáři.“

„Tak ať si mladí území vybojují sami. Copak je neučíme zacházet se zbraněmi?“

„Zešílel jsi?!“ zavrčel Sechei rozhořčeně. „Děti mají válčit? A s divochy? Copak jsi zapomněl, že se s divochy musí zacházet jedině vlídně? Divoši jsou naše záloha“

„Tabu…“ řekl Cheangi jízlivě. „Další tabu… Ale vždyť ty sám ses před devíti lety nebál porušit tabu, když jsi vylodil oddíly na Spálených ostrovech. Nebál ses vyhodit do vzduchu Černého Mingiho i s jeho vlajkovou lodí… Co je to s tebou, stratégu? Tamachi! Člověče…! Vždyť jsi byl pro nás pro všechny legenda! I tehdy, když tě zbavili velení. I tehdy, když jsi stál v čele misie. Co je s tebou? Zestárl jsi? Už tě dokáže zastavit nějaké tabu?“

„Cítím, že jsi mi ještě neřekl všechno,“ přerušil ho stratég. „Vůbec nevím, jak teď se mnou naložíš, ale někdo ti to musí povědět jako první… Ano, naše přítomnost je odsouzená k záhubě, spálíme se navzájem, to máš pravdu. Zvítězit může jedině naše budoucnost. A proto musí válka začít okamžitě po evakuaci Dětských ostrovů. A náš první úder musí zasáhnout nikoli základny Večerních – ty se stejně zkáze nevyhnou – ale jejich Dětské ostrovy… Ano, ano, tamachi, nepřeskočilo mi a moc dobře si uvědomuju, co říkám. Zničíme jejich budoucnost a tu naši si uchováme. Je to zatím jediná šance…“

Sechei seděl celý zkoprnělý.

„Zba… zbavuji tě velení,“ řekl chraplavě.

Cheangi mlčel, hlavu sklopenou.

„Věděl jsem, že to tak dopadne,“ promluvil konečně. „Zbavuji tě velení!“ Secheiovi se vrátil hlas. „Staneš v čele lodního svazu Stín a zítra podnikneš průzkum u Ledového tesáku.“

Cheangi k němu překvapeně zvedl zrak.

„Takže tak…? Dokonce mě ani nepošleš na plantáže?“

„Jaký by asi mělo smysl tě tam posílat,“ zabručel Sechei, „když každou chvíli začne válka…? Ale flotile velet nebudeš!“

„Pak mi tedy dovol ještě umocnit svou vinu,“ řekl Cheangi.

„Kdysi jsi se Starcem příliš nevycházel. Ale dneska jste jako dvě spřízněné duše. Ó ano, Starci jsou moudří! Vymysleli si spoustu všemožných tabu, svázali nám ruce…“

„Možná, že to je přesně to, co je třeba,“ poznamenal Sechei chmurně. „Svázat nám ruce…“

„A tak si říkám,“ pokračoval Cheangi, který ho snad ani neslyšel, „čím my se vlastně lišíme od Cheuriů? Od divochů…! Vždyť ničím, až na tu techniku. Oni mají tabu, my máme tabu. Oni mají obřího kraba Itiuru, my zase Velkého nepřítele. Oni mají své čaroděje, my zase svoje Starce…“

„Člověče!“ Sechei zvýšil hlas.

„A že jsou to hodně zvláštní čarodějové,“ mluvil Cheangi dál a oči mu planuly rozrušením. „Pověz, tamachi, neříkal sis někdy, že to u nás chodí dost podivně? Stačí, abychom získali převahu, a hned začíná platit nějaké tabu, nebo zasahuje samotný Stařec, nebo se Večerní jakýmsi zázračným způsobem dozvídají o našich plánech! Osobní výzvědná služba Starců? No tak mi ukaž alespoň jednoho člověka, který by pro ni pracoval…! Proč tě zbavil velení, když jsi vysadil oddíly na Tara-Amingu? Co když prostě proto, že se bál? Bál se, že získáme převahu…! Co jsou vlastně zač, tihle Starci? Co jsou zač, tamachi…?“

„Člověče!“ Sechei se zvedl a vyhlédl ven z chýše. „Poděkuj Zdroji,“ řekl a znovu se otočil k Cheangimu, „že jsme spolu hovořili o samotě. Kdyby naši rozpravu slyšela byť jen jediná živá duše, nezbylo by mi, než tě nechat hodit do Žraločího zálivu. Bez nože. Svázaného… Zítra vypluješ se Stínem na průzkum. Běž.“

Cheangi odhalil zuby v širokém úsměvu a vstal.

„Mám poděkovat Zdroji…“ řekl. „Zdroji veškerého bytí… Mí předkové v žádný Zdroj nevěřili. Věřili v Praotce Žraloka Toho, kterému se mě chystáš hodit…“ Užuž vykročil k východu, ale náhle se zastavil a otočil k Secheiovi zkřivenou tvář. „Já se bojím něčeho jiného, tamachi. Ne Žraločího zálivu, ne plantáží. Něčeho jiného. Víš, mně se celou dobu zdá, že v neutrálních vodách je obrovské zrcadlo…! A že my a Večerní se v sobě navzájem odrážíme, chápeš…? Že právě teď tam na druhé straně někdo přišel za Iongim tamachi úplně stejně jako já za tebou… Jenomže tam nebyl vyhnán, nebyl zbaven velení, ne, ne! Byl vyslechnut a dostalo se mu souhlasu…“

Hlas mu selhal a ten, který byl až donedávna stratégovou Pravou rukou, rychle vyšel z chýše. Jeho tetování bylo natolik nerovnoměrné, až se zdálo, že kulhá…

Stejně by z Cheangiho plánu nic nebylo! Dětské ostrovy se nedají evakuovat během jediné noci. Ale i kdyby se to podařilo, tak jako tak by daleko nedopluli. Ráno by rozvědka Večerních ohlásila, že Aatu-2 je prázdný, a na loď, která opustila vody Dětského ostrova, se už útočit smí… Kdepak, dokonce ani na stratégovi teď vůbec nic nezávisí. Klidně může dělat hlouposti, klidně může vydávat ty nejnesmyslnější rozkazy – souostroví bude bez ohledu na vše spáleno. Dříve či později. O něco dříve, pokud by na Secheiovo místo nastoupil Cheangi, o něco později, pokud by ho nahradila Taini…

Sechei vyšel z chýše do vlhkého větru, vanoucího ze všech stran. Bouři docházel dech. Dole v údolí se z noční černoty draly jazýčky lihových plamenů, třepetajících se nad keramickými alembiky. Sechei se chytil lana, spustil se po strmé stezce, obešel palmový hájek, ponechaný z důvodu maskování, a zastavil se. Vpředu to čvachtalo a hučelo. Odpadní kanál byl jen nějaké tři kroky od něj. Samospádem jím proudila přiboudlina, podobná chladnoucí lávě. Šířila kolem sebe čpavý lihový odér a zvolna mířila dolů do zátoky.

Stratég zadržel dech a Vydal se k můstku s dvojitým provazovým zábradlím. Pod nohama mu zašustila křehká zaschlá krusta Ve slabém, poskakujícím světle mřížkované lihové lucerny se mu najednou zazdálo, že v odporné plazící se mase zahlédl lidský zátylek a kus sklopené hlavy. Ale na to, aby se podíval pozorněji, už nebyl čas – docházel mu dech.

Když se dostal na druhou stranu, Sechei se nejprve zastavil v hangáru, kde technici ve světle skleněných trubic rozebírali „rutiangi“. Ihned mu bylo sděleno, že ukořistěný stroj je opravdu úžasný – vynikal mimořádnou manévrovací schopností, rychlostí i akčním rádiem, který pokrýval prakticky celé souostroví. Zatím se v něm prý podařilo odhalit šest zbrusu nových technologií – tak zásadních, že by to chtělo naše konstruktéry, ty primitivy, okamžitě svinským krokem hnát na třtinové plantáže…

„Kde je Chromec?“ zeptal se stratég.

Oznámili mu, že Chromec je v krytu, kde debatuje s vyslancem. Sechei prošel krátkou chodbou, vytesanou do skály, poodhrnul vstupní rohož a nakoukl dovnitř. Ó ano, vskutku spolu debatovali…

„Stejně jsi tenkrát provedl hloupost!“ říkal právě rozvášněně vyslanec Arrai. „Vždyť jsi viděl, že se ti snažím dostat do zad! Měl jsi…“

Vyslanci došla slova. Mluvit však začaly jeho ruce. Pravá znázorňovala Chromcův raketoplán, levá zase jeho vlastní. A kolem znovu burácelo nebe nad Tara-Amingu, rozervané na cáry raketovými salvami.

Chromec vyslanci nadšeně naslouchal. Jeho tvář, zohyzděná spáleninami, jen zářila.

„Jenomže mně přece právě o tohle šlo!“ zakřičel a dal vyslanci ruce od sebe. „Vždyť já vzlétl jen proto, abych vás odlákal od konvoje. Abych dělal, že chci prorazit k letadlové lodi, chápeš? A vy jste mi na to skočili! A zatímco jste se piplali se mnou, konvoj se stačil doplazit do zátoky, kde už byl chráněný! Takže ona je otázka, kdo vlastně s koho…! Ale narazil jsi do mě samozřejmě parádně, o tom žádná…“

„A tak se Proroctví naplnilo,“ pomyslel si Sechei s úsměškem. „Zaznělo Pravé jméno Nepřítele, a již nejsou ani Jitřní, ani Večerní…“

Stratég vstoupil a debata rázem ztichla. Oba piloti se zvedli. Vyslanec se znovu zatvářil povýšeně a odtažitě.

„A co si o tom myslíš ty sám?“ zeptal se Sechei. „Proč poslali právě tebe? A v takovém stroji…“

„Jsem vyslanec,“ odpověděl Arrai odměřeně.

Tím bylo řečeno vše. I kdyby ho pálili ohněm, i kdyby ho pomalu propichovali bambusem, odpověď bude stále stejná: „Jsem vyslanec.“ A ještě nikdy se nestalo, aby alespoň některý z nich promluvil a odhalil, jaký byl skutečný účel jeho cesty. Ostatně, skutečný účel se jim stejně nikdy nesděloval. Ne že by snad panovaly nějaké pochyby o jejich statečnosti, to ne, ale jenom pro jistotu, pro všechny případy…

„Já vím,“ řekl Sechei jemně, „a už se tě na to nebudu ptát…“

Otočil se a uviděl, že ve vstupu stojí Taini, přidržuje odhrnutou rohož a dívá se na vyjednavače.

„Hledala jsem tě,“ řekla, když se konečně donutila otočit k stratégovi.

Vyšli ven a zastavili se u stěny hangáru.

„Spojila jsem se s plantážemi, ale toho člověka se nikde nepodařilo najít. Nejspíš už ho museli zabít…“

„A dívali se na mřížích?“

„Ještě je brzy…“ ozvala se po krátké odmlce. „K mřížím ho to vyplaví nejdřív zítra kolem poledne…“

Sechei se ohlédl po vstupu do krytu.

„Skutečně si s ním nechceš promluvit?“

„Nevím,“ řekla. „Ne.“

„Proč?“

„Nevím…“ Taini se smutně podívala na bambusové nosníky hangáru, jejichž stíny se rýsovaly za rohoží. „Teď jsem ho uviděla… Je to on, ale… Je to už úplně jiný člověk, tama’i. Dávno na všechno zapomněl. My dva si teď jednoduše nebudeme rozumět…“

 

KARAVELA „PANNA MARIA“

PADESÁTÝ DEN PLAVBY

 

Právě jsem se osamoceně procházel po písčitém břehu ostrova, posetém nevídanými lasturami, přitom jsem se modlil a oddával zbožnému rozjímání, když vtom můj pohled zarazil následující výjev: dva vojáci si povšimli domorodce, který se připlížil k táboru, a jeden z nich po něm se smíchem vystřelil z muškety. Domorodec padl k zemi a voják k němu s dýkou v ruce přikročil, aby nešťastníka podřezal jako tupé zvíře.

Pospíšil jsem si k nim a slovy, přiměřenými okolnostem, jsem vojáka napomenul, že zabitím člověka jen pro zábavu zatíží svou nesmrtelnou duši těžkým hříchem. Voják však namítl, že domorodec nebyl pokřtěn, nemá nic společného s pravou vírou a nezná Boha, čili jeho zabití není o nic hříšnější než zabití zvířete.

„Dobytek ďáblův,“ tak to ten muž prostého původu řekl, a mně nezbylo než se podivit výstižnosti jeho slov. Vskutku, vždyť nešťastníkovu tvář hyzdila vyobrazení rejnoka a žraloka, kteří, jak známo, nejsou ve své podstatě ničím jiným než ztělesněními odvěkého nepřítele lidského rodu.

Cožpak jsem však já, zběhlý v rétorice a bohosloví, mohl v tomto sporu podlehnout? Nebylo by lepší, otázal jsem se, nechat Boží bytost zemřít nikoli jako zvíře, ale jako člověka, který uzřel světlo pravé víry? A voják po chvilkové úvaze schoval svou dýku.

Mé srdce jásá při vzpomínce na to, jaký dav se shromáždil na břehu, aby se zúčastnil křtu, jakou radostí a zbožností zářily hrubé, větrem ošlehané tváře těchto lidí, jak povzbuzovali – prostými slovy, ale upřímně – domorodce, který byl připraven přijmout světlo Boží.

Admirál byl nespokojen, že se vyplutí odkládá, ale dokonce i on musel ustoupit zanícenému davu, osvícenému milostí Boží. Poté, co byl pokřtěn, odvedli vojáci domorodce slavnostně na hranici, neboť nyní, když přestal být tupým zvířetem, musel být bezpodmínečně odsouzen za očividné spolčení s ďáblem.

Pane, slituj se nad jeho duší! Zemřel jako člověk, navíc očištěn plameny, které sežehly veškeré jeho úmyslné i neúmyslné hříchy.

A v noci se mi zjevil kdosi v bílém rouchu a pravil: „Jdi na jih. Žijí tam bezbožní pohané, neznajíce víry ani hříchu, a zlato leží pohozené za prahy jejich chýší…“

 

RUONGU, SÍDLO STARCE

ŠEDESÁTÝ PRVNÍ ROK VÝSADKU,

DEN DVOUSTÝ ŠESTÝ

 

Lana povrzávala. Proutěná kabina visuté dráhy šustila šedivým a křehkým, sluncem vysušeným maskovacím potahem a zarputile šplhala stále výš a výš podél zeleného svahu Ruongu.

Pravda, zeleň místy pokrýval bělavý nános a do chvějící se kabiny čas od času pronikaly zatuchlé zápachy z chemičky.

Sechei se pootočil a zamračeně sledoval, jak se zátoka, zahalená kalným oparem, vzdaluje a s každým zdolaným metrem vypadá krásněji. Tu a tam se neuspořádaně míhaly oslnivé záblesky spojovacích zrcadel.

Celý Ruongu se třásl jako v horečce. V přístavu se dokonce děly věci, vzpírající se zdravému rozumu. Zatímco čekal, až prostřednictvím heliografu přijde potvrzení, že je očekáván, měl Sechei dost času, aby sledoval, jak ve spěchu probíhá vykládka konvoje, teprve nedávno plně naloženého a připraveného k evakuaci.

Běžné předválečné zmatky.

Mezitím listí, jež se mu plazilo pod nohama, zezelenalo, jak se na listí sluší a patří. Také odporné zápachy zůstaly dole. Stratég věděl, že k terase zbývá už jen nějakých dvacet metrů… Brzy se kabina zhoupla a zastavila se a Sechei z ní neobratně vystoupil.

Byl očekáván. Zamračený mladíček s lehkým raketometem v podpaží před ním o krok ustoupil. Do očí se mu vůbec nedíval, ale krátkou hlaveň držel tak, že příchozímu mířila na břicho. Soudě dle tetování to byl Starcův nový pilot a tělesný strážce… Zvláštní, pomyslel si Sechei. Co se asi stalo s Angim? Pokud si správně vzpomínal, Stařec měl svého dřívějšího pilota doopravdy rád.

Mladíček pustil stratéga před sebe a společně pak vykročili podél žlutozelené sítě s drobnými oky, natažené na bambusových tyčích. Odpalovací zařízení, které se pod ní ukrývalo, obracelo k nebesům plástve, napěchované protileteckými raketami.

Daleko dole, za prudkým srázem, olemovaným palmami, zářila perleťová zátoka Ruongu. Na okraji srázu se dva spojaři, tváře celé zpocené, pachtili s Velkým zrcadlem. Se stejným zrcadlem, které včera vyslalo přes atoly neslýchaný rozkaz – uvěřit vyjednavači.

V zásadě se tu nic nezměnilo. Starcova chýše dál stála kousek od horského jezírka. Téměř se nelišila od chýše samotného Secheie – lehká rozložitelná kostra a rohože, z vnější strany poseté cáry maskovací zeleně. U břehu se pod přirozenou stříškou z listoví pohupoval na plovácích dvoumístný raketoplán, kdykoli připravený ke startu. Opodál zel ve skalní stěně otvor – vstup do jeskynního krytu.

Zastavili se před stěnou chýše, otevřenou dokořán.

„Běž si odpočinout, chlapče,“ ozval se slabý nakřáplý hlas. „Nech nás o samotě…“

Před otevřenou stěnou seděl na podivné konstrukci z bambusu, které se říkalo židle, vrstevník samotného světa Seděl tam bůh. Děsivé na něm bylo úplně všechno – prastará tvář písčité barvy, nepotetovaná jako u proměněnce, i to, že vždy chodil od krku až po paty zahalený do bělostné tapy. Ovšem úplně největší hrůzu naháněly jeho oči. Nelidské, vodnatě modré, strašně, nepředstavitelně hluboké.

„Udělej si pohodlí, tamachi. Čeká nás dlouhý rozhovor…“

Stejná slova a stejná intonace jako před devíti lety, kdy ho Stařec zbavil velení a na celý rok ho vyhnal k jižním Cheuriům.

Sechei se posadil na rohož a oba se podívali za odcházejícím pilotem. Mladíček dokonce i zezadu působil chmurně a raketomet se mu na dlouhém popruhu houpal tak, jako by byl kdykoli připraven vychrlit krátkou dávku. Jenom tak, sám od sebe.

„Viděls…?“ postěžoval si Stařec zničehonic mrzutě. „Viděls, jaký je uražený…! Místo toho, aby shořel hned v prvním boji, musí trčet tady a starat se o starou trosku. Žádné létání, žádné střílení…“

Stařec měl na osobní piloty smůlu. Každý nově jmenovaný zelenáč se s pozoruhodnou rychlostí zbavoval uctivého rozechvění, začínal mít vrtochy, odmlouval… I když, na druhou stranu, ono se není čemu divit – správný válečník by neměl dělat poskoka Dokonce ani poskoka samotnému bohu…

„Kde je Angi?“ zeptal se Sechei.

Starci rázem poklesly koutky úst a jeho vrásčitá tvář ztuhla do podoby smuteční masky.

„Netuším,“ odpověděl nabručeně. „Někde v neutrálních vodách, řekl bych… Uprosil mě, abych ho pustil do války, hlupáček… Vždyť je mu už dvacet let, a ještě pořád není mrtvý! Což je takové trapné, však víš – lidi začínají divně pokukovat…“ Zmlkl s náznakem jedovatého úsměvu na vyschlých stařeckých rtech. Sechei čekal, ale Stařec vypadal, že na něj snad zapomněl – skelnýma očima zíral kamsi za stratégovo rameno. „Starče,“ zavolal Sechei tlumeně. „Povolal jsi mě…“

„Ano,“ řekl Stařec. „Povolal…“

Jeho oči ožily. Kromě osobních pilotů byl Sechei možná jediný člověk, který dokázal dlouho a klidně hledět Starci do očí. O Starcích je možné šířit fámy, je možné šeptem vyprávět strašlivé legendy o jejich původu, dokonce je možné pochybovat o jejich moudrosti. Ale to vše jedině za jejich zády, potají, nikdy tváří v tvář…

„Sechei,“ řekl Stařec. „Tak nějak se to semlelo, že spolu pomalu dvě desítky let pádlujeme v jednom člunu. Byl jsi ještě netetovaný capart na Dětském ostrově, a já už o tobě věděl. A ty ses o mně dozvěděl dokonce ještě dřív… Celý život jsi ode mě dostával rady a řídil ses jimi… Nebo neřídil. Častěji neřídil… Pověz, nepřemýšlel jsi někdy o tom, co jsou ti Starci vlastně zač? Jakým právem rozhodují o tvém osudu?“

Copak si ho sem na Ruongu vážně pozval jen proto, aby mu položil tuto otázku? Sechei pocítil podrážděnost. Někdy mu připadalo, že je Stařec nesmrtelný – chtělo to mít opravdu obrovskou, nekonečnou zásobu času, aby se s ním dalo s takovou lehkostí plýtvat na jalové řeči, které vůbec nikam nevedou.

„Čeká na mě flotila, Starče,“ připomněl. „Přenechal jsem velení Taini tamuori, ale ta je nespolehlivá…“

Nestačil to doříct, protože Stařec začal znenadání lapat po dechu.

„Ta… Taini?“ vysoukal ze sebe s příšerně vypoulenýma očima „Jaká Taini? Ta, co vyměnila prapory? To sis nemohl najít někoho lepšího než tuhle murénu?“

„Ne,“ řekl Sechei. „Nemohl. Co se to děje, Starče? Večerní porušili hlavní tabu. Včera…“

Starce z těch slov neznámo proč přepadl záchvat vzteku. Vrásčitá tvář se mu celá rozklepala

„Kdy už to konečně pochopíš?!“ rozkřikl se zlostně. „Žádní Jitřní ani Večerní už nejsou! Nejsou! Do vod souostroví vpluly karavely! Čtyři karavely!“

Sechei se na něj znepokojeně díval. Již se začínal obávat, jestli Stařec náhodou nepřišel o rozum.

„Karavely?“ zeptal se nedůvěřivě. „To jsou ty lodě, o kterých mluví Proroctví?“

„Ano!“ vykřikl Stařec. „Mluví! Proroctví! Nebo mi snad chceš říct, že k tobě včera nepřiletěl vyjednavač s Pravým jménem Nepřítele?!“

„Přiletěl. Dokonce na ‘rutiangi‘,“ odpověděl Sechei rozpačitě.

Stařec ztěžka chraplavě oddechoval.

„Zapletli jste se do těch svých lží, ztratili jste se v nich…!“ pronesl s odporem. „Už ničemu nevěříte, ani tomuhle.“ Následovala vyčerpávající odmlka – Stařec nabíral dech. „Ona to nebyla žádná náhoda, že jsem ti před několika dny poslal dotaz, jestli to není tvoje práce…“ promluvil, když se konečně vydýchal. „Jedna z letadlových lodí Večerních byla bouří zahnána na sever a tam narazila na karavelu. Kapitán udělal hloupost – místo toho, aby se držel Nepříteli v patách, poslal jen zprávu na Ledový tesák a sám odplul na určenou základnu. Večerní spustili poplach, vyslali Čtvrtou flotilu…“

„Celou Čtvrtou flotilu?“ zeptal se Sechei rychle.

„Jistěže…“ zavrčel Stařec. „Večerní pročesali okolní vody, ale po karavele už nebylo vidu ani slechu. Povedlo se ji najít až navečer – ze vzduchu. Celou eskadru o čtyřech karavelách… Vůbec si nedokážeš představit, jak moc nevhod se tahle bouře strhla. Nestačili jsme nic podniknout. Karavely připluly k Aatu-6 Večerních a jako první věc vystřelily na ostrov salvu z děl. Pro zastrašení. Dnes zřejmě vyšlou na břeh výsadek…“

Sechei i se Starce už dlouho chystal přerušit, ale poslední slova ho jednoduše ohromila

„Výsadek na Dětský ostrov?“ Pohled stratégových přimhouřených očí budil hrůzu.

„Ano,“ řekl Stařec. „Výsadek na Dětský ostrov…“ Najednou zase zíral kamsi do prázdna a jeho mluva se změnila v téměř nesrozumitelné mumlání: „Je konec, tamachi, konec… Je po všem… Zítra bude Velký kruh… Z Atolu-27 už bylo sejmuto tabu… Takže to musíte nějak zvládnout sami… Bez nás…“

„Starče!“ Znělo to skoro jako okřiknutí. „Okamžitě letím zpátky na základnu! Musím být s flotilou! Proč jsi mě rovnou neposlal na Atol-27? Proč jsi mě povolal sem?“

„Seď!“ Stařec nadskočil, jako by dostal žihadlo. „Vy jste mi teď ale neposedové…! Člověk si pomalu ani nemá s kým prohodit pár slov! Stačí otevřít pusu, a hned všichni někam prchají…! Jeden chce bojovat, další chce k flotile… Však ona se nepotopí, ta tvoje flotila!“ Zmlkl a upřel na stratéga hněvivý pohled. Pak se zničehonic zeptal, jaký je teď rok.

„Šedesátý první,“ zabručel Sechei. „Od Výsadku.“

„Šedesátý první od Výsadku…“ zopakoval Stařec pomalu. „Čili jsem na tento den čekal jednašedesát let…“

Začalo být patrné, jak silně se mu chvějí ruce. Secheiovi dokonce připadalo, že Stařec jednoduše neví, kam s nimi. Pravice mu náhle sklouzla z kolena a z nějakého důvodu klesla na víko nevelké kovové bedýnky. Byla natřená šedozelenou barvou, která se v rozích začínala loupat. Sechei tuto věc poprvé viděl už v dětství. Byl to jeden ze všeobecně známých atributů Starce – stejně jako podivný bambusový podstavec, nazývaný židle, anebo bílá tápá, která tak maximálně ztěžovala pohyb a zakrývala nahotu. Pravda těžko říct, za jakým účelem…

„Ne,“ řekl najednou Stařec. „Tak ne…“

Strčil ruku pod stůl a vytáhl odtud dva předměty: skleněnou odměrnou baňku a leštěný kulatý kalíšek z kokosového ořechu. Střelil po stratégovi vyzývavým a výsměšným pohledem zpod skvrnitého obočí a pak pomalu, jako by předváděl, jak se to má dělat podle všech pravidel, vytáhl skleněnou zátku, nalil si do kalíšku průzračnou tekutinu, znovu baňku zazátkoval a postavil ji na rohož.

„Dáš si?“

Sechei maličko ucouvl a podíval se na podávaný kalíšek. Během svého dlouhého, bezmála třicet let trvajícího života musel znovu a znovu vyvracet hloupé fámy o tom, že Stařec pije palivo. A teď to vůbec poprvé viděl na vlastní oči.

„Dobře děláš,“ řekl Stařec a napil se.

Sechei se díval.

Stařec nějaký čas seděl s velkým pórovitým nosem zabořeným do bílé tapy na rameni. Pak chrčivě vzdychl a napřímil se.

„Přišli jsme z jiného světa, tamachi,“ oznámil slavnostně.

„Ano,“ řekl Sechei, který stále nedokázal odtrhnout zrak od kokosového kalíšku. „Já vím.“

Stařec se zarazil a nechápavě se na stratéga zadíval.

„Jak?“

„Sám jsi mi to říkal. A ne jednou.“

„A ty jsi o mých slovech ani jedinkrát nezapochyboval?“

‚U Zdroje!‘ pomyslel si Sechei s nečekanou zlostí. ‚A kdy jsem asi tak měl pochybovat? Když jsem připravoval výsadek na Tara-Amingu? Když se mě Cheuriové chystali zaživa upálit i s celou misii?’

„Nemusíš odpovídat,“ řekl Stařec. „Pochopil jsem… Ale přesto mě budeš muset vyslechnout až do konce. Upřímně, právě proto jsem tě sem povolal…“

Nad okrajem srázu zmateně poletovaly poloprůsvitné rozplývající se cáry černého dýmu. ‘Zbrojní továrna,‘ pomyslel si Sechei automaticky a vtom si náhle vzpomněl, že provoz zbrojní továrny na Ruongu byl přerušen před čtyřmi dny, aby její vybavení mohlo být demontováno a následně evakuováno. U Zdroje! Takže v továrně se už zase pracuje! No ano, a pak taky ten konvoj, jehož vykládku nedávno sledoval v přístavu… Že by to tedy nakonec byla vážně pravda? Karavely, Velký nepřítel…

„Úplně jiný svět,“ říkal mezitím Stařec. „Představ si město velké jako celý Ruongu… Mnohapatrové kamenné domy s okny ze skla… Široké rovné silnice, které tady ani není k čemu přirovnat… A místo oceánu země. Všude kolem. Až po obzor a ještě dál…“

Sechei se už jednou snažil představit si to, čemu Stařec říkal město, a tehdy mu to připadalo jako zbytečné mrhání silami – stavět ty obrovské budovy velké jako pevnosti jen proto, aby v nich žili lidé…

„Představ si…“ říkal Stařec. „Ale ne, u Zdroje! To prostě nedokážeš! No, ale i tak to zkus… Zkus si představit partu mladých lidí, kteří mají strašně moc volného času… Kteří se můžou – jenom tak! – sejít, povídat si, debatovat… O čemkoli. Třeba o historii. A potom jeden z nich… jeden z nás… na procházce za městem náhodou objevil jakýsi unikátní jev – něco na způsob skuliny, spojující naše světy… Ale nejspíš bych měl začít něčím jiným…“

Sechei opatrně zašilhal po spojařích. Velké zrcadlo vrhalo další sérii záblesků směrem k Ana-Tiangu. „Všem flotilám!“ dokázal rozluštit podle kolébání pracovní plochy. Tam na okraji srázu se právě ve stručné a srozumitelné podobě vysílalo to, co si teď bude muset s obrovským množstvím naprosto zbytečných podrobností vyslechnout on.

„… nejspíš bych měl začít tímhle,“ říkal Stařec. „Přibližně dva tisíce let před mým narozením vznikla ve světě, z něhož jsme přišli, víra v boha, který dovolil lidem, aby ho zabili, protože je chtěl svým příkladem naučit pokoře a milosrdenství… Ale víš co je zvláštní, tamachi? Že žádná, dokonce ani ta nejkrvelačnější víra neprolila tolik krve jako tahle milosrdná a krotká! Ve jménu zabitého boha se upalovalo na hranicích, v jeho jménu se ničily celé civilizace! Národy ztrácely svou historii a degenerovaly! Sbíraly drobty ze stolu Evropanů… (Ano, ano, tamachi! Pravé jméno Nepřítele!) Nosili obnošené věci po Evropanech, zdobili se lesklými odpadky, které Evropané vyhodili, protože je nepotřebovali…! Dokážeš si představit, že bys chodil s náhrdelníkem z prázdných nábojnic na krku a prázdnou plechovkou na hlavě…?“ ,Snad mi nechce převyprávět celé Proroctví?‘ zhrozil se Sechei v duchu. ‘Ještěže jsem včas zbavil Cheangiho velení! Taini, ta alespoň…‘

„… a každá parta má vždycky svého vůdce,“ mluvil a mluvil Stařec. „Ten náš byl historik. Studoval výboje Evropanů. Studoval je, a zároveň je nenáviděl. Takový zvláštní případ to byl… Dočista šílel z toho, že jim nikdo nikde nedokázal klást důstojný odpor… A přesvědčil nás. Dokázal nám, že by bylo trestuhodné nevyužít skulinu a nechat si ujít takovou příležitost – dost možná jedinou příležitost v celých dějinách lidstva… Ach, vždyť já úplně zapomněl na to hlavní…! Jde o to, že když jsme se sem poprvé dostali a uviděli atoly, palmové háje a ostrovany, neznající kovy, mysleli jsme si, že jsme se nějakým způsobem ocitli v naší vlastní minulosti, na souostrovích Oceánie v dobách před připlutím Evropanů… Zkrátka, přesvědčil nás. Dokázal být hodně přesvědčivý. Četl nám starobylé dokumenty, popisující, co všechno conquistadoři páchali na dobytých územích… A my se chtěli bít. Všichni bez výjimky. Do poslední kapky krve… Byli jsme mladí, Sechei. Ano, ano, představ si, že i Starci kdysi bývali mladí… No a co se mě týče… Mě ani přesvědčovat nemusel. Víš, tamachi, můj praděd byl misionář… Evropský misionář. Člověk, který učil porobené ostrovany pokoře, který je učil víře v zabitého boha, obírající je o poslední střípky vlastní minulosti… Jmenoval se Smith… A tak jsem sem šel s myšlenkou na vykoupení. Šel jsem sem bojovat se svým vlastním pradědem…“

S Proroctvím o Velkém nepříteli už Stařec zjevně skončil. Nyní se pustil do líčení Příběhu Výsadku. Vlastními slovy… Stratégovu pozornost náhle odpoutal stěží slyšitelný šelestivý zvuk. Vedle odpalovacího zařízení seděl v trávě Starcův osobní pilot a tělesný strážce a s odporem zíral kamsi do dáli. Zřejmě už vážně nevěděl, jak se zabavit, a tak vrhal bumerang. Vždy, když ho hodil, nějaký čas přebýval ve stavu pochmurné zádumčivosti, načež neochotně zvedal ruku a bez dívání chytal vracející se zbraň…

„Nechtěl bys už třeba přestat koukat na toho hrdlořeza?“ zeptal se Stařec mimořádně podrážděně. „Tím spíš, že se ti chystám sdělit něco skutečně nového…!“ Rozzlobeně se odmlčel, a když se trochu uklidnil, pokračoval ve vyprávění: „Zatajili jsme naši skulinu před úřady a začali se připravovat na Výsadek. Geologie, hutnictví, medicína… Nářadí, přístroje, vakcíny proti evropským chorobám… Dokonce cukrová třtina Dopředu jsme totiž věděli, že ropu tady nenajdeme, a tak jsme vsadili na líh, na etanol… A všechno to bylo úplně k ničemu, Sechei. Ukázalo se, že nás ostrované nepotřebují.“

Sechei se na Starce překvapeně podíval.

„Ano, nepotřebují,“ pokračoval Stařec zadrhávajícím se hlasem. „Vlídně nás přivítali a se zájmem sledovali, jak létáme na deltaplánech, jak zapalujeme líh a používáme kovové nástroje… Ale nechtěli od nás nic přebírat – proč taky? Vždyť se jim docela dobře žilo i předtím… A naše varování ohledně toho, jaké nebezpečí pro ně představují Evropané, se jim povedlo zpoetizovat a proměnit v Proroctví o Velkém nepříteli. O jedno proroctví víc nebo míň, copak to hraje roli…? A tak jsme se odhodlali ke strašlivému kroku, Sechei. Rozdělili jsme se na dvě skupiny a nabídli svou pomoc dvěma znesvářeným kmenům… A dostalo se nám důstojné odpovědi. ‚Naše kyje,‘ řekli nám ,jsou z těžkého dřeva, hroty kopí zase ze špičatého kamene. Naše paže jsou silné a srdce odvážná…‘ Dnes už ani ty nejstarší uzly v archivu neprozradí, kdo se jako první rozhodl požádat Starce o pomoc… Nepožádal o ni nikdo, Sechei. Vůbec nikdo. Prostě jsme jen udeřili na oba kmeny najednou. Deltaplány a mizerné zápalné bomby. Ale stačilo to. Když zjistili, že je nepřítel natolik podlý, že se rozhodl uchýlit k čarodějství cizinců se světlou pletí, rozhodli se, že odpoví stejným způsobem… A právě takto se zrodil svět, tamachi. Svět, ve kterém žiješ…“

Stařec se přiměl zvednout hlavu a podívat se Secheiovi do očí. Těžko říct, jakou reakci očekával, ale stratég se teď na něho díval s úctou a zvědavostí.

„Provokace,“ řekl pomalu a Starci připadalo, že si to slovo doopravdy vychutnává.

„Ano,“ řekl Stařec. „Provokace. Tvoje řemeslo… Ale v těch dobách jste pro to ještě ve svém jazyce ani neměli výraz…“ Sechei v duchu stále hodnotil úroveň onoho dávného činu Starců a zdálo se, že ho hodnotí doopravdy vysoko.

„To jsem nevěděl,“ utrousil lítostivě. „Zato všechno ostatní… Odpusť, Starče, ale už jsi mi to vyprávěl…“

„Kdy?“

„Naposledy před rokem. Už ses mě ptal, jestli si sám sebe dokážu představit s prázdnou plechovkou na hlavě a náhrdelníkem z prázdných nábojnic na krku. Ne, nedokážu. Kov je moc drahý. A navíc bych ze sebe udělal snadný terč pro odstřelovače.“

„Ach, tak takhle to je!“ řekl Stařec. „Takže už všechno dávno víš a já tě nemám čím překvapit?“

Sechei neodpověděl. Už nevěřil, že se někdy dostanou k jádru věci. Místo toho, aby mluvili o Velkém nepříteli, rozmlouvali teď neznámo o čem.

„Dobrá,“ zamumlal Stařec zlověstně. „No dobrá… Nepřemýšlel jsi někdy, jakým způsobem se Večerní dozvídají o vašich vojensko-průmyslových tajemstvích?“

„Přemýšlel.“ Sechei rázem zostražitěl. „A nejen já.“

„A k čemu jste tedy dospěli?“

„K ničemu, řekl bych,“ pronesl Sechei a probodl Starce pohledem. „Zřejmě musejí mít, stejně jako my, osobní výzvědnou službu Starců…“

Prastaré vyprahlé rty se zkřivily v neveselém úsměvu.

„Moje osobní výzvědná služba,“ řekl Stařec jízlivě. „Všudypřítomná a nepolapitelná. Nepolapitelná z jednoho prostého důvodu. Z důvodu své neexistence. Žádná osobní výzvědná služba není, Sechei. Není a nebyla…“ Vrásčitá, chvějící se ruka znovu spočinula na víku kovové bedýnky s odlupujícím se nátěrem. „Vysílačka,“ pronesl Stařec přerývaně. „Ne, tak daleko jste se ještě nedostali… I když nejspíš brzo dostanete, když už jste objevili elektřinu… Zapamatuj si, co ti teď řeknu, Sechei. Zapamatuj si to a zkus to pochopit… S pomocí tohoto přístroje si Starci neustále vyměňovali informace ze svých štábů a laboratoří…“

Ještě na Dětském ostrově, v přípravce pro budoucí členy velitelského sboru ohromoval Sechei vychovatele svou schopností bleskově postihnout každičkou myšlenku. Nyní ho však tato schopnost zřejmě zradila. Stratég svraštil potetované čelo a nechápavě hleděl na Starce. A vtom jako by mu něco s burácením explodovalo v uších. S hrůzu nahánějící zřetelností před sebou znovu spatřil hořící svahy Tara-Amingu, kdy Druhá flotila Večerních, kterou zde nikdo nečekal a která se objevila neznámo odkud, udeřila z boku a během několika minut zvýšila hustotu palby až do té míry, že se první vlna výsadku doslova před očima proměnila v popel, kdy obrovský plamen s rachotem nadzvedl palubu závětrného trupu „Murény“, kdy kvílející obloha ztmavla přilétajícími nepřátelskými stroji a kdy válečníci přinesli těžce popáleného Chromce – přinesli ho, ačkoli nikdo nevěřil, že by Chromec mohl přežít i tentokrát…

‚Zabije mě,‘ pomyslel si Stařec s jakýmsi žalostným vnitřním zachichotáním. ‚No tak ať… ‚

„Proč?“ uslyšel tichý, zdušený Secheiův hlas.

„Pro zachování rovnováhy.“ Stařec to chtěl pronést přesvědčivě, ale moc se mu to nepovedlo. „Vzpomněl sis na Tara-Amingu…? Ano, tamachi, ano! Předal jsem tvá hlášení Starcům Večerních, a oni pak proti tobě vyslali Druhou flotilu… Ale ani to nepomohlo! Tam u Tara-Amingu jsi byl geniální, chlapče. Kdybych tě tehdy nezbavil velení, byl by s Večerními konec. Jednoduše bys je rozdrtil… Jenže to jsme nemohli dopustit. Kdyby jedna ze stran konfliktu dosáhla vítězství, veškerá naše práce by přišla vniveč…“

Stratég stále seděl nehybně a jeho tvář vypadala stejně, jako když se na začátku rozhovoru dozvěděl o bombardování Dětského ostrova

„A navíc,“ dodal Stařec spěšně, jako by se snažil přesvědčit sám sebe, „byste museli za vítězství zaplatit příliš vysokou cenu… Zničili byste se navzájem ještě před příchodem Evropanů… Musíš to chápat, Sechei! Vždyť jsem tě sledoval, vždyť jsem viděl, že ses během posledních dvou let ze všech sil snažil oddálit válku. Takže sis uvědomoval“

„Pokračuj,“ řekl Sechei posupně.

„Uvažuj logicky, chlapče!“ promluvil Stařec se smutkem v hlase: „Vždyť pokud jsi nám odpustil samotný fakt Výsadku, musíš nám odpustit i všechno ostatní… Veškeré naše další činy byly vynucené. Nebyli to Starci, kdo řídil válku, Sechei… To válka řídila je! Jistě, to my jsme ten strašlivý proces vyprovokovali, to my jsme ho uměle probudili k životu. V našem světě se mu říkalo závody ve zbrojení… Ale zastavit jsme ho už nemohli… Byli jste až příliš schopnými žáky. Zpočátku jsme se vás ještě snažili směrovat, napovídali jsme vám objevy a vynálezy, ale potom… Potom jsme jednoduše přestali chápat, na čem ve svých laboratořích pracujete… Co krok, to překvapení… Například papír. Zatímco jsme si lámali hlavy s tím, jak ho uchránit před vlhkostí, vyvinul se z uzlového písma Ana-Tarau znakový systém natolik složitý, že jsme se nakonec museli přeučovat my, ne vy…

Ovšem hlavním překvapením se samozřejmě stal napalm. Ano, chystali jsme se vás s ním seznámit, ale… později… Jenže vy jste ho objevili sami. A tak v zájmu zachování rovnováhy… abychom neztratili kontrolu nad událostmi… jsme byli nuceni zahájit výměnu informací… Nejprve technických. Jenom technických. Informací, kterým jsme občas nerozuměli ani my sami…“

Stařec se zarazil a ztěžka oddechoval. Proslov trval na jeho opotřebované plíce příliš dlouho. A táhl z něho líh – asi jako z turbíny, roztříštěné výbuchem.

„Ale to není to nejhroznější, Sechei,“ řekl. „Tohle ještě není to nejhroznější…“

Stratég se maličko naklonil dopředu a se soustředěností dravce čekal na pokračování.

„Tak tedy…“ promluvil Stařec, přičemž namáhavě zdolával každé další slovo. „To nejhorší… Přišli jsme na to až časem… Zaprvé jazyk. Nebyl to žádný polynéský dialekt, jak jsme se zpočátku domnívali. Jenom zněl trochu podobně, ale nic víc… A pak ty zmatky s mapami… Obrysy ostrovů tvrdohlavě odmítaly odpovídat našim mapám… A takových nesrovnalostí rok od roku přibývalo, až jsme nakonec pochopili… Pochopili jsme, že svět, do kterého jsme přišli, nemá nic společného s naší minulostí! Vůbec nic společného… Zhrozili jsme se, tamachi! Chtěli jsme se vrátit, ale nemohli jsme – skulina mezi světy buďto zmizela, anebo se přesunula neznámo kam…“

Stařec se znovu přiměl zvednout zrak k Secheiovi. Soudě podle nechápavě staženého obočí stratég poslední Starcovo přiznání nejenže nepovažoval za hrozné, ale dokonce mu ani nepřipadalo nijak zvlášť podstatné.

„Vidím, že nerozumíš,“ řekl Stařec hořce. „Sechei! Chlapče! Vždyť ono to znamená, že jsme celý ten vražedný stroj spustili úplně zbytečně! Spálili jsme ostrovy, rozvrátili celé národy, poštvali je proti sobě… I lidské svědomí má svou mez odolnosti. Jeden z nás spáchal sebevraždu. Další začal být nebezpečný, a tak jsme byli nuceni se ho zbavit. Ostatní… propadli pití,“ uzavřel to pochmurně a zašátral po baňce.

„Nedělej to, Starče,“ požádal ho Sechei, zatímco s odporem hleděl, jak štiplavá kapalina stéká do leštěného kalíšku.

„Ty tomu tak rozumíš!“ zavrčel náhle Stařec. „Strč si do pusy tu svoji žvýkačku a žvýkej! To je snad jediná omamná látka, kterou do sebe dokážete dostat…“

Napil se a zakašlal.

„Idioti…“ vysoukal ze sebe chraplavě a protřel si slzící oči. „Celé souostroví se topí v lihu, a nikde ani jediný alkoholik… I když na druhou stranu, ono je to tak asi správně… Je to, jako bychom v mém světě začali pít benzín…“ Stařec nabral dech a pokračoval: „Zkrátka, našli jsme v sobě sílu, abychom to celé dovedli až do konce… Zbývala nám jen jedna jediná naděje – pokud je tento svět tak moc podobný našemu, pak se i tady může objevit civilizace, připomínající evropskou… Nejjednodušší by samozřejmě bylo podniknout plavbu kolem světa, ale – tomu neuvěříš, tamachi! – pokaždé se ukázalo, že nám veškeré prostředky už zase spolkla válka…“

Od srázu to táhlo slabým zápachem spáleniny a do Ruongu bušily žhavé paprsky poledního slunce, ale Stařec se zimomřivě halil do své tapy, jako by s ním lomcovala zimnice.

„Je to zvláštní…“ Jeho nakřáplý hlas byl sotva slyšitelný. „Vždyť bych se měl radovat. Karavely… Aťsi v cizím světě, ale přece jen jsme je zastavili. A já se toho dne dožil… Jenže se radovat nedokážu. Kdykoli se ohlédnu nazpět, jímá mě hrůza, tamachi, hrůza… Jak je možné, že to takhle dopadlo? Jak je možné, že my, kteří jsme tolik nenáviděli misionáře, jsme se takovými misionáři sami nenápadně stali! Misionáři raketometů…“

Zatímco hovořil, Starcova tvář postupně víc a víc stárla, až nakonec zestárla natolik, že přestala být lidská. Jako kdyby se na stratéga dívala nešťastná obluda, která se vynořila z mořských hlubin, jejíž zarostlé tváře s vráskami, připomínajícími žaberní štěrbiny, se třásly nepředstavitelným zármutkem.

„Odpustíte nám?“ zeptala se s bolestí v hlase.

Sechei se zachvěl a obluda zmizela. Znovu před sebou měl Starcovu tvář, zrůzněnou hořem.

„Co bychom vám měli odpouštět?“

„To, že se lék ukázal být horší než samotná choroba“ Stařec to pronesl nezřetelně – byl příliš unavený. „Copak sám nevidíš, jak ohyzdně teď váš svět vypadá? Laboratoře, raketoplány… A náhrdelníky z nepřátelských špičáků na krku! A recidivy kanibalismu, které přede mnou pečlivě tajíte…! Obrovské ztráty… A ještě vyšší porodnost…! Vaše ženy! Jsou to teď buďto válečnice, anebo stroje na plození potomstva, případně obojí… Ostrovy… Palmové háje… Staly se z nich odpadní kanály…! Oddaloval jsi válku, bál ses, že spálíš celé souostroví… A napadlo tě, co se tu vlastně ještě dá spálit…? Vždyť žádný conquistador by vám nedokázal způsobit tolik zla, kolik jsme ho způsobili my…“ Světle modré oči, vodnaté a slzící, slepě civěly kamsi za stratéga „Co jsme to udělali, chlapče…? Co jsme to udělali?!“

A Sechei si s lítostí pomyslel, že Stařec už je skutečně hodně starý.

„Neměli jste jiné východisko,“ připomněl jemně.

Stařec se prudce napřímil a zvedl hlavu.

„Ale měli,“ řekl přerývaně. „Nechodit sem. Nezasahovat. Nechat všechno, jak bylo.“

Několik vteřin si navzájem hleděli do očí. A vtom se Sechei usmál. Chápavě, skoro s něžností. Takto se lidé obyčejně usmívají na děti.

„Jak se jmenuje tvůj nový pilot?“

Stařec se zatvářil překvapeně, ale pak se zamračil a už zase vypadal tak jako obvykle – věčně nespokojený a nabručený.

„Angi,“ utrousil. „Úplně stejně jako ten minulý. Angi je tady u vás to nejrozšířenější jméno…“

Ohlédli se. Starcův osobní pilot a tělesný strážce stále seděl v nezměněné poloze a pochybovačně si prohlížel bumerang.

„Angi!“ zavolal na něj Sechei. „Pojď sem k nám…“

Mladík si strčil hračku pod řemen hned vedle zásobníku a neochotně se zvedl ze země. Přiblížil se k chýši a úkosem pohlédl na stratéga

„Angi,“ řekl Sechei. „Chtěl bys, aby na ostrovech bylo všechno tak jako dřív – před Výsadkem Starců?“

Mladík se zatvářil zaraženě. „A jaké to bylo před Výsadkem?“

„No, zhruba stejné, jaké je to teď u jižních Cheuriů…“

Mladík se ohromeně podíval nejprve na stratéga, pak na Starce a nakonec se nejistě zasmál.

Vyměnit raketomet za vyřezávaný kyj? Vyměnit hydroplán – burácení urychlovacích motorů, zemi, propadající se kamsi dolů, a zběsilý vír vzdušného boje – za kopí s kamenným hrotem?

Starcův osobní pilot a tělesný strážce se smál.

 

KARAVELA „PANNA MARIA“

PADESÁTÝ TŘETÍ DEN PLAVBY

 

Kdepak, nebyla to náhoda, že jsme se na ostrově nesetkali ani s jejich otci, ani s matkami. Jejich otcem i matkou byl totiž samotný ďábel!

Nad písčitým povlovným břehem se vznášel kouř a palmové stromy praskaly lámány dělovými koulemi, avšak ti nazí potetovaní malí běsové zmizeli, beze stopy se ztratili v rozlehlých hájích. A ustupovali spořádaně jako vojsko – viděl jsem, jak se rychle, ukrývaje se za stromy, stahuje jejich nepočetný oddíl, vedený těhotnou ďáblicí, jež ovšem byla příliš mladá, než aby stačila přivést na svět všechna tato dítka.

Admirál nařídil, ať se přihlásí dobrovolníci. Našlo se jich věru nemálo, neboť nepřítel byl malý a neozbrojený. Vojáci byli veselí a žertovali, že jdou na lov.

Bože, buď milostiv k jejich duším, neboť jen málokterý z nich se z tohoto lovu vrátil.

Lituje toho, že jsem vystoupil na břeh, přiblížil jsem se ke dvěma vojákům, střežícím čluny. Překvapilo mě, že tito muži nesledují břeh, jak se na hlídku sluší, ale oba upírají zrak do mořských dálav. Když jsem v jejich tvářích spatřil nepokoj, zahleděl jsem se i já stejným směrem.

Ó hrůzo! V ústí zátoky se téměř neviditelné na pozadí oblohy a vln rýsovaly tři přízračné lodě, podobné té, s níž jsme se setkali před pěti dny.

Vědom si toho, že to byla jen má modlitba, co je minule zastrašilo, obrátil jsem se i tentokrát k Bohu s prosbou o pomoc. A zázrak se stal znovu. Jako kdyby prst Boží udělal na hladině neviditelnou čáru, podél níž pekelné koráby manévrovaly, neschopny překonat tuto mez a přiblížit se ke kotvícím karavelám.

Leč ďábel, jak praví rčení, vždy útočí ze zálohy. A nyní se pouhých několik kroků ode mě lehce zvedl z písku potetovaný mladík, již téměř dospělý. Jeden ze strážných překvapeně zvolal a namířil na něj mušketu.

Mladík vycenil v úsměvu bílé zuby a rozběhl se, ovšem nikoli pryč od vojáka, nýbrž stranou. Pak se se stále stejným běsovským úsměvem na rtech zastavil a vrhl se k zemi okamžik předtím, než voják vystřelil. A tehdy strašlivým hlasem zakřičel druhý strážný, neboť hlaveň muškety teď mířila na jeho hruď.

Zarachotil výstřel a nešťastník v pomačkaném kyrysu padl mrtev se zakrvácenou tváří. A potetovaný mladík již byl zase na nohou. Mávnutím holé ruky srazil do písku zbylého vojáka – urostlého a zdatného válečníka – a pak se zpoza malého písečného hrbolu, za nímž by se bez nepřátelské pomoci neschovala snad ani kočka, vynořilo ještě několik mladíků a mladic o něco nižšího věku.

Padl jsem na zem, a zatímco jsem šeptem opakoval slova modlitby, viděl jsem, jak proběhli kolem mě tam, kde se vedle našich člunů pohupovala jejich bílá dvojitá lodice. Tři z nich nesli… Bože! Muž, jehož bezvládné tělo odnášeli k lodici, měl na sobě drahý sametový háv. Jeho tvář jsem neviděl, neboť hlava neseného byla zavinuta do rudého pláště, ale poznal jsem stříbrem vykládanou zbroj i zlatý admirálský řetěz.

Před mýma očima hodili admirála do lodice, roztáhli bílé blanité plachty a zamířili na širé moře.

Když jsem v sobě s Boží pomocí našel sílu zakřičet, děsivá zvěst se již rozšířila po břehu. Celý rozechvělý jsem se dozvídal podrobnosti o zločinu. Admirál se v doprovodu čtyř důstojníků rozhodl navštívit vylidněnou osadu, v níž, jak se proslýchalo, byly nalezeny dřevěné modly, umně zdobené zlatem. Když do osady krátce nato hnán hrabivostí pronikl jeden z námořníků, objevil v chýši, stojící nejblíže k moři, pouze čtveřici omráčených důstojníků.

Zasypávána krupobitím kulek z mušket si lodice nacházela svou běsovskou cestičku mezi útesy, kde ji naše lodě s větším ponorem nemohly pronásledovat.

Od karavely „Milost Boží“ se oddělily dva čluny s veslaři a pustily se do pronásledování v naději, že uprchlíkům odříznou únikovou cestu. Vodu před přídí mrštné lodice hned třikrát rozstřikovaly dělové koule, vystřelené zručným kanonýrem „Panny Marie“. Marně! Ty děti satanášovy snad nemohlo vůbec nic zastrašit!

Výkřiky na břehu ztichly. Se zatajeným dechem jsme hleděli za vzdalujícími se kocábkami. Všechny nás ochromilo pomyšlení na neviditelnou mez, za níž byly patrné hrozivé obrysy přízračných lodí.

Námořníci zaslepení zuřivostí pokračovali v pronásledování. Jeden z člunů se úsilím veslařů vzdálil tomu druhému a v těsném závěsu za lodicí se dostal přes osudnou čáru. A pak se to stalo. Od jedné z ďábelských lodí se s rachotem natáhla stopa ohně a dýmu a člun s odvážlivci zachvátily plameny pekelné. Zkoprnělí hrůzou jsme stáli na břehu. Zdálo se nám, že i přes hukot příboje slyšíme nářek zaživa hořících lidí. Na vlastní oči jsme se přesvědčili, co nás očekává za neviditelnou hranicí.

Pane náš, jsme hříšné bytosti, ale proč nás trestáš tak strašlivým způsobem?!

 

ATOL-27

PRVNÍ ROK PŘÍCHODU,

DEN DRUHÝ

 

Upřímně řečeno, člověk si tu měl chuť promnout oči – v malé zátoce, obroubené zelení, vedle sebe bok po boku kotvily kánoe pobřežní stráže Večerních a lehká letadlová loď Jitřních. O příslušnosti obou válečných plavidel se teď nezbývalo než dohadovat na základě drobných náznaků – lodě totiž měly svěšené prapory.

Na přední palebné plošině „Tachi tianga“ (od přední palebné plošiny lodi někdejšího protivníka ji dělily všehovšudy tři metry) stála Iti-Tarai, tu a tam se kousala do spodního rtu a pozorně poslouchala, co jí tlumeně říká nepřátelská velitelka, rovněž pocházející z řad jižních Cheuriů. A protože obě stály úplně stejně opřené o dvě hodně podobná odpalovací zařízení, mohlo to na první pohled vypadat, že Iti rozmlouvá s vlastním odrazem. Hovořily zřejmě o Aatu-6, napadeném karavelami.

Záďové plošiny obou plavidel od sebe dělila o něco větší vzdálenost, a tak řadovým válečníkům nezbývalo než mluvit nahlas, pokud si spolu chtěli prohodit pár slov.

Po obou palubách se procházelo několik mladých lidí, roztržitě se kochajících zátokou i oblohou. Jejich vzhled budil hrůzu – měli totiž světlou pleť bez jediného tetování. Každému z nich se za zády ledabyle pohupoval lehký raketomet. Bylo zvláštní vidět ty, kteří neválčí, ozbrojené. Zvláštní a urážlivé. Jinak totiž na lodích nezůstala ani jediná nabitá zbraň. Veškerá munice byla odevzdána do podpalubní prachárny, zajištěné důkladným uzlem.

„Připomíná to Dětský ostrov,“ utrousila s jistým pohrdáním mladá odstřelovačka, přičemž se snažila proměněncům vyhýbat pohledem. Šňůru s lidskými špičáky tentokrát na krku neměla – donutili ji, aby ji odložila.

Válečníci, již mírně po vlivem narkotické žvýkačky (ta byla obvykle zakázaná), pohledem přelétli zátoku, chvilinku přemítali, aby si dodali na vážnosti, a nakonec souhlasili: ano, připomíná. Čistá Živá voda bez povlaku. Žádný aktivovaný kal a žádná šedá smrdutá pěna podél břehu. Dokonce i ryby tady plavou normálně, ne břichem vzhůru… Tabu nad Atolfcm-27 bylo vyhlášeno před šestnácti roky – pro případ budoucích jednání. Celých šestnáct let se k němu, podobně jako k Dětským ostrovům, nesměla přiblížit jediná válečná loď.

Za zpěněnými a dunivě burácejícími hřbety vln se na obzoru černal titěrný pahrbek Tara-Amingu.

„Hlásí se Tesák,“ poznamenal někdo z Jitřních.

Všichni se otočili a přimhouřili oči.

„Hej, zrcadláři!“ zavolala mladičká odstřelovačka „Přeložíš to, nebo co…?“

V oslnivé záři ranního slunce byly záblesky jen špatně viditelné. Spojař Večerních se zamračil.

„Osobní kód Starců,“ zabručel. „Ten znát nemůžu, však víš…“

Válečníci, aniž by přestali pohybovat potetovanými bradami, se svorně podívali na břeh. Na Atolu-27 nebyla žádná přírodní vyvýšenina, a tak zrcadlové spojovací zařízení smontovali na narychlo vztyčené dřevěné věžičce – jinak by se musel vykácet palmový háj, zakrývající výhled, což by zabralo podstatně víc času. Na těsné pozorovací plošině, vznášející se nad korunami stromů, spěšně vázal uzly Starcův osobní spojař. Když zavázal „temnotu“, předal šňůru svému parťákovi a několikrát zhoupl zrcadlem, čímž směrem k Ledovému tesáku vyslal sérii záblesků, oznamujících, že zpráva byla přijata. Druhý spojař mezitím sjel po laně na zem a rozběhl se k velké kulaté chýši, která byla stejně jako věžička postavena za jedinou noc.

„Ti teda mají naspěch,“ komentoval to s povzdechem mechanik Večerních. „Těch se tak zeptat, ti by věděli…“

„No tak k nim doplav a zeptej se…“

Spojař na břehu zmizel v chýši. Zůstal tam nějaké tři minuty, načež se vyřítil ven a utíkal zpátky k věžičce. V běhu zvedl úlomek těžké lastury, namotal na něj šňůru, zamířil a hodil. Spojař na pozorovací plošině úlomek zachytil, strhl z něj šňůru a otočil se k zrcadlovému zařízení.

„Rozkaz k útoku…“ odhadl to kdosi na palubě „Tachi tianga“.

„No jo, je to fakt smůla,“ řekl mechanik lítostivě. „Taky nás mohli přiřadit k úderné skupině. Ale to ne, my musíme trčet tady…“

„U Shnilých útesů!“ V tomto případě byl název základny Třetí flotily Večerních použit jejich mladým spojařem jako nadávka „A co mám potom říkat já! Vždyť já na Aatu-6 vyrostl…! Kdybych se narodil o rok později, byl bych teď tam…!“

Válečníci se ušklíbli, nepřestávajíce žvýkat.

„Tak do boje se mu zachtělo!“ ozvalo se výsměšně z abordážního komanda Večerních. „Vždyť už odtud všechny vaše beztak dávno evakuovali…“

„To by mě zajímalo,“ promluvila zádumčivě vysoká mladá odstřelovačka se světlou pletí, „jestli jsou v úderné skupině i nějací Jitřní…“

Spodní čelisti se rázem zastavily. Proměněnci, procházející se po obou palubách, se roztržitě otočili k debatujícím.

„Jako bychom to snad bez vás nezvládli!“ urazil se spojař Večerních.

„Vy a něco zvládnout! Jestli vám to půjde jako tenkrát na Ledovým tesáku…“

„Jazyk!“ utrousila Iti-Tarai, aniž se otočila, a plkání na zádi okamžitě ztichlo. Spodní čelisti se opět daly do pohybu. Bylo slyšet jen líné šplouchání průzračné tabuizované vody a tlumený hlas mladíka z obsluhy protileteckého raketometu, který si s nevinným výrazem pobrukoval svou oblíbenou písničku:

 

„… zásobník vsuň,

uslyšíš cvak,

natáhni závěr,

stiskni spoušť –

zab Evropana…“

 

Všichni se bez domlouvání znovu zahleděli na chýši.

V té právě zasedal Velký kruh. Včerejší nepřátelé skutečně seděli na rohožích v širokém kruhu – tak, aby každý mohl najednou vidět do tváří všem přítomným. Tito muži a ženy si v minulosti vyměnili celou řadu úderů – raketových, pěchotních i jiných – a měli své protivníky dobře prostudované, dokonce se navzájem znali jmény. Osobně se však setkávali úplně poprvé. Stratégové, zbrojíři, chemici, hutní inženýři… A dva Starci. Všehovšudy dva Třetí ani nemohl dorazit, tak byl slabý.

Ostrov ovládali ti, kteří neválčí. Jedním slovem – misionáři. Také z jejich řad zde byli přítomni dva muži. První byl klasický proměněnec – nepotetovaný, se světlou pletí. Takhle nějak nejspíš v mládí vypadali Starci. Druhý byl obrovský, s téměř černou kůží, kterou od hlavy až po paty pokrývalo barbarské, nic neznamenající tetování. Tento muž byl osobností bezmála legendární – přinejmenším už o něm Sechei nejednou slyšel. Kdysi v dávných dobách se mu podařilo proniknout do kmene jižních Cheuriů, kde díky svému rozumu a neuvěřitelné fyzické síle zanedlouho dosáhl vůdčího postavení. Sjednotil ve své osobě světskou i duchovní moc, postupně si podrobil další čtyři kmeny a za nějakých deset let své poddané zcivilizoval natolik, že se mohli zapojit do války. Samozřejmě na straně Jitřních… Když obr mezi shromážděnými zahlédl Secheie, usmál se na něj jako na starého známého a stratég zažil menší otřes, neboť v černém kanibalovi poznal téhož čaroděje, který se kdysi dožadoval, aby mu ukázali uříznutou hlavu nebo alespoň levou ruku desetileté Iti-Tarai.

Velký kruh začal nečekaně. Hned po prvních Starcových slovech o Velkém nepříteli jeden z Jitřních vytasil nůž, který se mu neznámo jak podařilo propašovat do chýše, a s křikem o zradě se vrhl k východu. Ostatní se pokusili vyskočit na nohy, ale zastavilo je současné cvaknutí dvou desítek závěrů.

Nyní zel ve Velkém kruhu metr prázdnoty, podobný díře po vylomeném zubu. Již zazněla hrozivá slova o zproštění velení a vyhnání na třtinové plantáže, již si statní chlapíci z osobní stráže hodili raketomety za záda a ustoupili zpátky ke zdi, ale Stařec Večerních se pořád ne a ne uklidnit. Na první pohled působil zdravěji a bodřeji než Stařec Jitřních, ale s lebkou holou jako krabí krunýř a roztřeseným kožnatým lalokem místo krku ještě mnohem víc připomínal nějakou prastarou obludu. Jeho vysoký hlas zněl řezavě a nepříjemně.

„Aby ho Praotec Žralok sežral!“ říkal právě pronikavě. „Jak jsi je to sakra informoval, Andreji?! Nebo jsou snad všichni tvoji stratégové takhle nervní?“

„Nechápu to…“ huhlal Stařec Jitřních. „Mně vždycky připadal spolehlivý, odjakživa poslouchal, neodmlouval… Divné.“

„Fajn, nechme to plavat,“ utrousil Stařec Večerních. „Mě teď, upřímně řečeno, neznepokojují ani tak ti, co mávají noži a tropí povyk, ale spíš ti, co mlčí. Doteď nevěří, že to, co se děje, je pravda a tvrdohlavě hledají nějaký podraz… Ano, o tobě mluvím, Iongi tamachi! Tvého vyjednavače považovali za provokatéra! A není divu…! Měj na paměti, Iongi, že kdykoli jindy bych tě jednoduše poslal na plantáž… spolu s tamtím přecitlivělým… Žádám, aby si každý uvědomil, v jak vážné situaci se nacházíme! Zatím jsou Jitřní a Večerní jako kyslík plus vodík. Třaskavá směs! A kdyby mezi nimi přeskočila byť jen jediná malá jiskřička… Opakuji: čelíme strašnému nepříteli! Pouze společné válečné akce, pouze spojení a přeskupení sil nám mohou zaručit…“

Stařec Jitřních mu naslouchal se sklopenou hlavou. Neviděl Alana už bezmála šedesát roků, a nyní mu nahánělo hrůzu to, co s ním těch skoro šest dekád udělalo. Jeho vysoký nepříjemný hlas řezal uši.

„… a to právě tady, na těchto ostrovech!“ mluvil Stařec Večerních. „Jejich civilizace poprvé narazí na překážku, kterou nedokáže zdolat. Pamatujte: když zastavíte Nepřítele, ochráníte tím nejen sami sebe, ale dost možná i jiné kultury, k nimž se ještě tito civilizovaní barbaři nedostali…“

Stařec Jitřních se, aniž by zvedl hlavu, úkosem rozhlédl po potetovaných tvářích. Připadaly mu sveřepé a nemilosrdné. A každý ze sedících má za sebou flotilu, desítky lodí a stovky, ne-li tisíce vycvičených disciplinovaných zabijáků se zbraněmi, kterým se v tomto světě nic nevyrovná. Ano, tihle Nepřítele zastaví. Zcela nepochybně.

Alan konečně zmlkl. A jeden z přítomných okamžitě plácl dlaní do rohože. Žádal o slovo. Byl to Iongi, devatenáctiletý stratég Večerních.

„Stařec mě obvinil, že nevěřím tomu, co se děje,“ začal. „A já se nehodlám ospravedlňovat. Ale dřív, než se rozhodneme smíchat Jitřní s Večerními a všechno definitivně zamotat, rád bych věděl jednu věc – byla všechna vojska stažena z neutrálních vod?“

Sedící si vyměnili pohledy. Ano, všechna vojska byla stažena

„V tom případě mi tedy vysvětlete tohle,“ pokračoval Iongi. „Kdo teď bojuje na Tara-Amingu? Od samého rána se tam střílí, i když všechna vojska jsou, jak říkáte, pryč.“

„To budou Předchůdci…“ ozval se líný hlas Ospalého Angiho a všichni, tedy až na Iongiho a Starce, se ušklíbli.

„No tak tam vyloď průzkumníky a zjisti si to,“ zavrčel kdosi. „Jako bys snad nevěděl, co jsou to Spálené ostrovy! Zbloudilé oddíly, oddíly zmizelé beze stopy, zběhlé oddíly… Pojďme už konečně k věci!“–

„V tom případě bych měl dotaz na oba Starce,“ promluvil šéf chemických laboratoří Jitřních. „Pokud jsem tomu správně rozuměl, jejich lodě jsou ze dřeva Moje otázka je konkrétní: čím impregnují dřevo, ze kterého dělají lodní obšívky? A čím plachty?“

„V lepším případě,“ opáčil Stařec Večerních, který se jmenoval Alan, „bych ti mohl odpovědět, čím impregnovali dřevo Evropané v mém světě. Bohužel ti ale nemohu říct ani to. Já to prostě nevím. Ale nejspíš ničím.“

„Chceš tedy říct, že jejich lodě hon?“ zarazil se chemik. „Že stačí jediná zápalná raketa, a karavela…“ Nedokončil větu, potřásl hlavou a zmlkl.

Ospalý Angi plácl dlaní do rohože a s přimhouřenýma očima promluvil: „Tohle jsou samé podružnosti. Všechno se dozvíme, až se zmocníme první karavely… A co se týče potíží se sjednocením…“ Nadzvedl těžké víčko a podíval se na metr prázdnoty, zející ve Velkém kruhu jako díra po vylomeném zubu. „Předpokládám, že kdyby Nepřítel zaútočil na Dětský ostrov Jitřních, přistupovali by ke slovům Starců s větší důvěrou… Mluvil jsem se svými lidmi. Všichni doufají ve spolehlivý mír s Jitřními, aby měli možnost se vypořádat s Velkým nepřítelem… Mě teď ale spíš zajímá něco jiného. Překvapilo mě, co nám tady Stařec navrhoval. Jistě, mohli bychom spálit jejich flotilu, udělat z letadlových lodí neproniknutelnou bariéru a odteď až navěky jim k nám zatarasit cestu. To všechno bychom mohli… Ale zkuste si nejprve představit, jak velký prostor dokáže kontrolovat jedna letadlová loď, udržuje-li neustále ve vzduchu dva průzkumné stroje.“

Všichni si to představili.

„Jinými slovy,“ pokračoval Ospalý Angi stejným tónem, obě oči znovu zavřené, „nepotřebujeme pro ochranu severních hranic souostroví víc než půl stovky letadlových lodí. A Jitřní a Večerní přitom mají společně k dispozici deset flotil.“

„Jedenáct,“ opravil ho kdosi z Jitřních. „Na Ana-Tiangu se formuje ještě jedna“

„Takže dokonce jedenáct,“ řekl. Angi. „To znamená zhruba tisíc plně vybavených plavidel, připravených na vleklou válku. Dále zde máme tankoviště přetékající lihem, sklady plné raket a napalmu, a k tomu loděnice, továrny a laboratoře, pracující na plný výkon. A to ani nemluvím o posilách, které nám co nevidět dorazí z Dětských ostrovů. Co si s tím vším máme počít?“

Stařec Jitřních se zvedl, chabým gestem ruky naznačil, ať pokračují bez něho, a nejistou chůzí vyrazil k východu. Špatně se mu dýchalo, téměř ztrácel vědomí. Věděl, kam Ospalý Angi míří, ale nechtěl to poslouchat. Když vycházel ven, jako slepec ramenem zavadil o sloup. Před očima mu s nelítostnou zřetelností vyvstával sled nadcházejících událostí: hořící louvry a el escorialy, raketomety proti mušketám, snědí potetovaní kolonizátoři proti bílým křesťanským divochům. Spirála násilí se nezadržitelně roztáčela opačným směrem a nebylo v jeho silách tomu zabránit.

Přímo před ním na třpytivé hladině laguny vyčkávaly skvrnité válečné lodě, ježící se odpalovacími zařízeními. Napravo stoupala k nebesům čerstvě postavená vížka s heliografem na horní plošině. Za sebou měl chýší, v níž zasedal Velký kruh.

Stařec se zapotácel a vykročil doprava k palmovému háji. Udělal nějaké tři desítky kroků a zastavil se. Na bílém písku před ním seděli a diskutovali dva nejlepší přátelé – Arrai a Chromée.

„Vždyť jsi přece viděl schéma!“ dokazoval právě zapáleně Arrai. „Všechny zbraně mají v horizontální rovině. Takže útočit se na ně musí…“

Prudce zvedl dlaň a pak ji nechal klesat kolmo k zemi. Chromée se na něj díval pochybovačně.

„Ze strany slunce by to přece jen bylo jistější,“ řekl.

‚Děti,‘ myslel si Stařec s hrůzou, zatímco je pozoroval. ,Spálí celou Zemi, a ani si toho nevšimnou…‘

Piloti konečně zahlédli Starce a zvedli se. Stařec ucouvl, nemotorně se otočil a pospíšil si zpátky do chýše. Když se k ní blížil, již zdálky uslyšel Alanův podrážděný hlas.

„… vůbec nevíte, co je to za nepřítele! Nevíte, jak jsou Evropané záludní! Když Cortés vstoupil na území Totonaků, slíbil jim, že je zbaví Montezumovy nadvlády. A poslechněte si, co udělal. Nechal zatknout pět výběrčích daní a přistavil k nim španělské stráže, ale v noci dva z nich osvobodil, slíbil jim, že osvobodí i ostatní, a tvrdil, že se o jejich zatčení dozvěděl teprve před chvílí!

A když mu ráno oznámili, že dva z výběrčích uprchli, potrestal stráže, dal zbylé tři zajatce vsadit do řetězů a poslal je na svou loď! Tam je ovšem znovu zbavil pout a zahrnul je dary…“

‚Snaží se je zastrašit.‘ pomyslel si Stařec Jitřních s křivým úsměvem a ztěžka klesl na svoje místo. ,Ale kdepak, Alane, na to je pozdě. Ty už teď nevyděsí vůbec nic…‘

„No a čeho tím dosáhl?“ zajímal se kdosi. „Ten člověk, o kterém vyprávíš…“

„Uchoval si dobré vztahy jak s Totonaky, tak i s Montezumou!“ Kožnatý lalok, vypoulené oči – Alan teď skutečně budil hrůzu. „A přitom už dopředu počítal s tím, že jak Montezumu, tak i Totonaky zničí… A takto jednal nejenom Cortés, ale i Pizarro, Balboa – všichni…!“

Zmlkl a chytil se za krk.

„Což, to bylo vcelku profesionální,“ poznamenal Ospalý Angi přece jen dost lhostejně. „Ale musím říct, že Černý Mingi svého času osnoval i složitější provokace. Dokud jeho samotného nevyhodil do povětří vyjednávač.“

Při těchto slovech Angi maličko nadzvedl těžká potetovaná víčka a vyslal pohled plný úcty směrem k naprosto klidnému Secheiovi tamachi, který doteď nepronesl ani jediné slovo. Po incidentu u Tara-Amingu, kdy znepřátelení stratégové společnými silami spálili skoro celou generaci Palmy, k sobě ti dva přistupovali s maximálním respektem.

„A co se příšer týče“ pokračoval Angi znuděným hlasem. „Když drobotina na Dětském ostrově poprvé slyší pohádku o obřím krabovi Itiuru, vždycky zazní otázka: ‚Co by bylo, kdyby se na něj vypálila těžká raketa?’ I já bych teď chtěl položit Starci dětskou otázku. Ty bojové příšery Evropanů, kterými jsi nás před chvílí strašil – koně, zuřiví psi… Když schytají dávku z raketometu, co se stane?“

„Totéž co s člověkem,“ opáčil Stařec nespokojeně.

„Tak stojí nám potom vůbec za pozornost? Tím spíš, že jsme se ještě vůbec nedohodli ohledně strategie…“

Odpovědí mu bylo tlumené plácnutí do rohože. To se do debaty rozhodl vložit hlavní hutní inženýr Jitřních. Dávná havárie ve slévárně ho připravila o tři prsty na pravici, a samotná ruka zůstávala zkroucená a přitisknutá k boku. Do rohože pleskl levačkou.

„Angi tamachi trvá na invazi,“ řekl, „a Arigiho tamachi lze chápat. Mně ale připadá hloupé využívat naši válečnou mašinérii jenom protože ji nejsme schopni zastavit. Proto bych rád věděl, co nám ten obrovský ostrov, na němž podle slov Starců sídlí Nepřítel, může přinést. Jsou tam například kovy?“

„Ano,“ řekl Stařec Večerních přerývaně. „Jakékoli. Pravda, nevyskytují se tam jako ryzí valouny, v podobě sopečných vyvřelin, ale spíš jako ruda… Ale zato jich tam je mnohem víc.“

„A co území vhodná pro třtinové plantáže?“

„Spousta, kolik jen budete chtít,“ zabručel Stařec. „I když je tam jednodušší těžit ropu než z třtiny destilovat líh…“

„V tom případě invaze samozřejmě začíná dávat smysl. Jsem ochoten souhlasit s Angim tamachi. Získávání kovů je stále obtížnější. Myslím, že nevyzradím žádné tajemství, když řeknu, že svahy Ana-Tiangu jsou prakticky vyčerpané.“

„Svahy Ana-Hiu zrovna tak,“ odpověděl upřímností na upřímnost kdosi z Večerních.

Nyní do rohože plácl bývalý čaroděj a nejvyšší náčelník jižních Cheuriů, Secheiův starý známý.

„Sbor misionářů má několik otázek.“

„Sbor misionářů Večerních, anebo sbor misionářů Jitřních?“ zavrčel Ospalý Angi.

Proměněnci si vyměnili pohledy a pak se podívali na Starce. Ti přikývli.

„Aby bylo jasno,“ řekl ten se světlou, nepotetovanou pletí, „misionáři se nedělí na Jitřní a Večerní. Ode dne založení sboru jsme pracovali zároveň pro obě válčící strany.“

Chýší se přehnala vlna ohromeného šepotu.

„Ach, až tak…“ zamumlal Ospalý Angi a na jeho masitých rtech se objevil náznak úsměvu. „I když, ono se to vlastně dalo tušit…“

„Jaký má výprava Evropanů cíl?“ zeptal se někdejší čaroděj. „Co chtějí?“

„Zlato, řekl bych,“ odpověděl neochotně Stařec – tentokrát pro změnu Jitřní, ten, který se jmenoval Andrej. „Ale žádné zlato tady nenajdou, protože tu prostě není. Perly, to už je jiná věc…“

„Čili výprava pro perly. A k čemu jim budou?“

„Mají tam u nich velkou hodnotu,“ řekl Stařec.

„To chápu. Ale co s nimi dělají?“

„Přišívají si je na šaty,“ řekl Stařec. „Dělají si z nich náhrdelníky. Zasazují je do zlata Nebo je prostě skladují.“

„Jako jižní Cheuriové?“

Stařec prudce zvedl hlavu, jako by ho ta slova popálila. Pak se ovládl a chraplavě řekl: „Ano. Jako jižní Cheuriové.“

„A kolik kovu by mohli vyměnit za jednu perlu?“

„To nevím,“ zabručel Stařec. „Hodně. Podle toho, o jaký kov by šlo.“

„V tom případě je otázka, jestli vůbec stojí za to s nimi válčit,“ poznamenal černý potetovaný proměněnec. „Mohli bychom je zruinovat obyčejným výměnným obchodem. I když na druhou stranu, jedno druhé nevylučuje…“

„Chceš s nimi vyjednávat?“ zeptal se někdo pochybovačně. „Nikoli nutně. Musím se přiznat, že jsem vždy považoval náš kontingent misionářů se světlou pletí za rozmar Starců a nejednou jsem se s nimi kvůli tomu přel. Teď už ale chápu, že jsem se mýlil. Evropané se nenechávají tetovat. Naši ‚světloušci‘ se tedy dokonale hodí k tomu, aby pronikli do jejich řad. Pravda, Starci je chtěli původně využít jako diplomaty pro případná vyjednávání s Evropany, ale… Mně to připadá nereálné. Zkrátka, je obzvlášť důležité, aby zajatců bylo co nejvíc. Musíme se co možná nejrychleji naučit jejich řeč…“

‚To nic, to nic…‘ myslel si Stařec. ‚To ještě není to nejhorší, co dneska uslyšíš… To se ví, že se naučí řeč, že dostanou mezi Evropany své lidi, že rozvrátí jejich ekonomiku… Všechno bude jako za Bariérovým útesem… Ale proč stále mlčí Sechei? Jakou ďábelskou kombinaci ten zabiják promýšlí?‘

Do chýše vstoupil osobní spojař Starce Večerních a podal mu šňůru s uzly přijaté zprávy.

„Z Aatu-6 přes Tesák,“ oznámil.

Stařec pokynul směrem k Ospalému Angimu a spojař předal šňůru stratégovi. Ten dlouho přejížděl prsty po uzlech. Oči měl stále zavřené – četl po hmatu.

„Jaké jsou ztráty?“ zeptal se kdosi, snad chemik. „Mezi dětmi, myslím.“

„Nízké,“ odpověděl Angi. „Zhruba stejné jako při zkoušce přežití. Vychovatelé odvedli své skupiny do hloubi ostrova, evakuační lodě už čekají ve Sluneční zátoce…“

„A matky?“

„Matky byly odvezeny ještě v noci…“

Vtom nahmatal něco takového, co ho přimělo udiveně povytáhnout obočí.

„Zase Achi!“ oznámil popudlivě. „Achi a ti jeho svěřenci. Tentokrát ukradli člun a zmocnili se zajatce. A zřejmě ne obyčejného. Holýma rukama, samozřejmé…“

Ve tvářích Večerních se objevily sarkastické výrazy. Jitřním jméno Achi vůbec nic neříkalo.

„U Zdroje!“ povzdechl si někdo trpitelsky. „A jsou aspoň v pořádku?“

„Jako vždy,“ zavrčel Angi a zamračil se. „Ovšem tohle už je horší. Pronásledovali je, a naši ty pronásledovatele spálili, jakmile opustili teritoriální vody Dětského ostrova“

Plácnutí do rohože bylo natolik hlasité, že sebou Stařec Jitřních škubl.

„Tohle dopadne tak,“ zavrčel šéf laboratoří Večerních, „že v našich rukou nezůstane ani jediná nepoškozená karavela! Tak na co čekáme, Angi? Říkal jsi přece, že plán útoku je hotový!“ Angi tamachi přelétl všechny přítomné pohledem. Starci se po sobě zoufale podívali. Co mohli ve dvou udělat proti Velkému kruhu? Vůbec nic – navzdory veškeré moci, kterou měli. Na kontinent se nezadržitelně valil stín oceánu.

‚Sechei!‘ zaprosil v duchu úpěnlivě Stařec Jitřních. ‚Proč pořád jenom mlčíš, Sechei?! Pomoz mi, chlapče, jednou jedinkrát mi pomoz, pověz jim… Vždyť jsi přece z nich ze všech nejcivilizovanější! Dva roky jsi oddaloval válku… To znamená, že jsi měl obavy o souostroví! Zkus teď mít obavy i o kontinent, Sechei! Proboha tě prosím…!‘ Sechei mlčel.

„Dobrá,“ řekl Angi, když neuslyšel žádné námitky. „Tak tedy útok.“

Bez dívání natáhl ruku a stáhl spojaři z opasku šňůru. Zavázal několik uzlů a šňůru zase vrátil. Oči přitom ani na chvilku neotevřel.

„Ihned to odvysílej přes Špičák. Běž.“

A vtom se konečně ozval Secheiův hlas: „Počkej.“

Spojař se zastavil.

„Vrať šňůru.“

Spojař rozpačitě zamrkal. V chýši vládlo překvapené ticho. Stařec Jitřních, bledý jako tápá, do které byl zahalený, upřeně zíral na stratéga

„O co jde, Sechei tamachi?“ Ospalý Angi měl oči výjimečně široce otevřené.

„Jedna karavela se musí vrátit do vlasti,“ řekl Sechei. „Nepoškozená.“

„Proč?“

„Celou dobu zapomínáme, že Starci přišli z jiného světa“ řekl Sechei. „Hodně podobného, ale přece jen jiného. To znamená, že se jejich Evropané mohou výrazně lišit od těch našich. Zkusme tedy počítat s nejhorším. Dejme tomu, že budou stejně houževnatí jako my a že nám, ať už s nimi uděláme cokoli, za žádnou cenu neprozradí, kde leží jejich domov. A dejme tomu, že se jim během útoku podaří zničit námořní mapy a lodní deník… A jaký má smysl organizovat výpravu, která bude pátrat naslepo…? Nejjednodušší tedy bude, když jedna z karavel překoná všechny překážky a zdárně se vrátí domů. A těsně za čárou obzoru ji bude sledovat naše letadlová loď, ze které bude čas od času startovat raketoplán, aby se karavela neztratila z dohledu. Doprovodí ji až k přístavu a vrátí se s přesnými údaji.“

Angi tamachi přimhouřil oči a začal se usmívat.

„A je už známo, která letadlová loď to bude?“ zeptal se.

„Je,“ řekl Sechei. „Bude to lehká letadlová loď ‚Tadii tianga‘, na níž jsem sem dorazil. Spolehlivá loď se spolehlivou posádkou. A myslím, že by stálo za to, aby se na ní plavila dvojice prvotřídních pilotů – Chromec a váš Arrai. Tím spíš, že se tihle dva, jak to vypadá, stačili stát přáteli.“

„Ti, kteří neválčí, by se také rádi zúčastnili,“ prohlásil bývalý náčelník jižních Cheuriů, když si vyměnil pohled se svým světlým kolegou.

„Nemám nic proti,“ řekl Sechei.

„A kdo té operaci bude velet?“ zeptal se Ospalý Angi vemlouvavě. „Vždyť už to máš všechno promyšlené, nebo snad ne?“

„Navrhoval bych svou bývalou Pravou ruku.“

„Proč bývalou?“

„Protože jsem ho předevčírem zbavil velení.“

„To je mi tedy doporučení!“ rozesmál se Angi, „A kvůli čemu, pokud to není tajné?“

„Toho kluka napadlo, že by se mohly bombardovat Dětské ostrovy,“ oznámil Sechei suše.

V chýši zavládlo ticho. Všichni – včetně Starců – se dívali na stratéga

„A takového člověka,“ promluvil zajíkavě chemik, „doporučuješ…“

„Ano,“ opáčil Sechei. „Přesně takového.“

Sedící se stále ještě nemohli vzpamatovat.

„U žraločí tlamy!“ zanadával kdosi polohlasně. „Takže bychom nakonec ještě měli děkovat Nepříteli, že se k nám uráčil zavítat včas…“

„Hm…“ zahučel Ospalý Angi neurčitě. „Tak jak že jsme se to nakonec dohodli ohledně útoku?“

Kdosi plácnutím do rohože požádal o slovo. Znovu to byl zmrzačený hutní inženýr.

„Nejspíš bych neměl zasahovat do vojenských záležitostí,“ začal rozpačitě, „ale chtěl bych se ujistit, jestli jsem vám správně. Vy se tedy chystáte nechat jednu z karavel uniknout? Čili dovolit, aby se dozvěděli o naší existenci? Ale co moment překvapení?“

Stratégové se zatvářili rozmrzele a podrážděně.

„Však se o nás také nedozvědí,“ vysvětlil Sechei jemně. „Jde o to, že jakmile se na obzoru objeví přístav, karavela bude zničena ze vzduchu.“

Stařec Jitřních vydal jakýsi podivný hrdelní zvuk, ale nikdo tomu nevěnoval pozornost, protože nad chýší zavyly a zahvízdaly motory raketoplánu. Někdo šel na přistání. Bylo slyšet, jak na hladkou hladinu zátoky s hlasitým šplouchnutím dopadly plováky.

Angi se ohlédl po spojaři, který mu stále čekal za zády.

„Běž se podívat…“

Spojař se vrátil rychle.

„Dovezli zajatce,“ oznámil. Oči měl vykulené a na rtech mu hrál nadšený úsměv,

„To je šílené!“ vybuchl jeden z proměněnců. „To ho sem dopravili raketoplánem?! U Zdroje! Vždyť by mohl zešílet strachy! Nebo jednoduše umřít!“

„Ať ho přivedou,“ nařídil chraplavě Stařec Jitřních.

A do chýše přivedli divocha. Byl živ a zdráv, a dokonce to vypadalo, že ani nepřišel o rozum, i když k tomu zřejmě neměl daleko. Jeho oči, zbělelé hrůzou, jen stěží viděly, co se kolem něho odehrává.

A jeho tvář… Všichni se mimoděk podívali na proměněnce se světlou pletí, ohromeni tou podobou, a pak se znovu otočili k zajatci.

Představoval skvělý terč, stejně jako všichni divoši s jejich nepochopitelnou zálibou v zářivých barvách. Nohy měl až po kolena uzavřené v těžké kůži a trup zase v lesklém pancíři, připomínajícím krunýř kraba Hloupého kraba, který si myslí, že ho neprobodne harpuna… Ano, zdá se, že Starci měli pravdu – na kontinentu musí být skutečně dostatek kovů, i když místní zjevně netuší, co si s nimi počít…

Nalevo od zajatce – a kousíček za ním – s oslnivým úsměvem na rtech stál Achi, vychovatel diverzní skupiny, organizátor i realizátor únosu. V rukou držel to, co považoval za nutné divochovi sebrat – jakousi ubohou napodobeninu ručního raketometu (snad dokonce jednorannou) a něco na způsob ploché kovové harpuny s nesmyslně složitou rukojetí.

Znenadání si Stařec Jitřních zabořil tvář do ramene a rozkuckal se. Trvalo to dost dlouho a přítomní si už o něj začínali dělat starosti, když vtom si uvědomili, že to není žádný záchvat kašle, ale jen nervní smích.

Šlo o to, že kromě masivního zlatého řetězu měl zajatec na krku ještě o něco tenčí stříbrný řetízek. A na tomto řetízku se přímo uprostřed hrudi, jako by to byl nějaký řád anebo vzácná drahocennost, houpala použitá keramická raketa malé ráže.

 

KARAVELA „PANNA MARIA“

POSLEDNÍ DEN PLAVBY

 

Zhřešil jsem proti tobě, Pane, neboť mé srdce opustila veškerá naděje a zůstalo jen zoufalství. Stalo se to, když se na nás z nebes snesli vyjící draci, když na paluby našich korábů vtrhly potetované děti satanášovy, když nás pronásledovala přízračná loď a neschopna nás dohonit za námi započala v záchvatu zášti chrlit útržky plamenů pekelných, takže se okolní moře ocitlo v jednom ohni!

Zhřešil jsem proti tobě, Pane! Já, člověk malověrný a pochybující, jsem již nevěřil, že se stane zázrak a že karavela nepoškozena propluje plamenným peklem i vodní pustinou!

Odpusť svému nehodnému služebníkovi, že hned nepochopil tajný smysl zkoušky, již jsi nám uchystal. Zaslepeni pýchou jsme vtrhli do panství ďáblova, zapomenuvše, že člověk je jen prachem země, ničím víc.

Pane, naše srdce jsou nyní plná pokory a vděčnosti! Třicet dní a pak ještě dva trvala zpáteční plavba karavely, ale peklo nám neustále kráčelo v patách. Každý den jsme v dálce slyšeli táhlý skučivý hvizd, z něhož nám tuhla srdce, každý den se nám zdálo, že v dálce vidíme přízračné lodě, a my si říkali: „Bože, nadešla naše poslední hodina.“

Slzy mi zastírají zrak a brání mi, abych viděl rodné břehy, jež se před námi vynořily z mlžného oparu. Dopřej jim klid, Pane! Nechť pokojně pracuje oráč, nechť se za něho modlí farář, nechť jsou rozhodnutí císařova moudrá a spravedlivá! A nechť si již nikdo netroufne vyplout se svou lodí na širé moře, aby hledal bohatství a slávu!

A zase ten vzdálený skučivý hvizd! Ba ani tady nás neopouští, jako by nám naposledy vyhrožoval. Leč marné jest běsnění pekla – neboť můj zrak již zří obrysy chrámu, vypínajícího se k nebesům, napravo se skví palác a tísní se domy… Ale co to? Zdá se, že se hvizd přibližuje, narůstá, sílí, padá na nás ze strany slunce…

Bože, stůj při nás!

 

Poprvé vydáno v časopise Iskatěl v listopadu roku 1989

Přeložil Konstantin Šindelář