Ιan Watson – Mluvčí dřevěného moře (A SPEAKER FOR THE WOODEN SEA)

„Na plavbu po moři je vhodný čas jen v zimě,“ řekl mi Thurible Excelsior téměř úsečně, „až všechno listí odumře a spadne na zem.“

Byli jsme nahoře na vrcholu cihlově červeného majáku v centru Haven Bay. Ne úplně na vrcholu – byli jsme nahoře, na pozorovatelně s dřevěným zábradlím. Nad námi, krytý svým vlastním tepelným štítem, se tyčil fúzní hořák z prastaré kosmické lodi, který měl během zimy sloužit navigátorům jako signální světlo a zároveň sloužit městu jako pouliční osvětlení.

A bezpochyby také vrhat dlouhé temné stíny.

Určitě se hrozně nadřeli, než ten hořák vytáhli do takové výšky jen s pomocí dřevěného lešení a lan spletených z vláken získaných z listí.

Strážce Světla byl vysoký, hubený chlapík s divoce rozevlátými vlasy, pronikavýma modrýma očima a huňatým blonďatým plnovousem. Na sobě měl bílé roucho z vybělené tkaniny, elegantně vyžehlené záhyby mu sahaly až k těžkým botám z kůry.

Díval jsem se přes domy z vypalovaných cihel, zastřešené lesklými červenými taškami. Za okrově žlutými sklady a přístavními hrázemi a za dlouhou řadou zakotvených plavidel, která tam se svinutými plachtami odpočívala na svých skluznicích, anebo kolech, se rozléhalo to, čemu se tihle lidé rozhodli říkat moře – i když to bylo celé ze dřeva.

Odumírající listí tvořilo ohromný koberec žluté, oranžové a rudé barvy, táhnoucí se až k obzoru a samozřejmě ještě daleko za něj. Podzimní větry už obnažily mnoho holých míst a odkryly vrásy a koryta – blízko pobřeží viditelně ohlazená staletími plavby. Převládající vítr mi čuchal vlasy a unášel odpadlé listy jako plachtící ptáky a motýly. Vítr měl brzo zesílit a teprve pak měla přijít skutečná bouře prolétávajících listů.

Za hranicemi mého vnímání, dokonce i kdybych ho zintenzivnil, zůstávalo v dálce stále skryto mohutné dřevěné dmutí a vlnění – nehybné vlny, hřebeny vysoké jako hory, brázdy hluboké jako údolí.

„Za nějakých deset dnů,“ pokračoval Excelsior už mírněji, „rozsvítím signální světlo pro Slavnosti holého Moře. Pak mohou naše lodě zase vyplout.“

Po zažehnutí fúzního hořáku do něj jeho vlastní teplo mělo nasát vzduch coby palivo. Teď, když byl hořák na povrchu planety, nepotřeboval už do sebe magnetickou silou vhánět v mezihvězdném prostoru tolik vzácné atomy. Při tomhle soběstačném výkonu běžel zhruba na čtvrtinu svého maxima, jako testovaný motor. V duchu jsem se ptal, jestli by stálo za pokus Excelsiora podplatit. Koneckonců, Strážce Světla neřekl, že vyplout dřív je absolutně zakázáno. Ale jaký úplatek? Tihle lidé jsou tak zkostnatělí.

Na západě sestupovalo místní slunce k soumraku dalšího z krátících se dnů. Všechny ty barvy listí na moři budily dojem, že je svět vzhůru nohama – jako kdyby se velkolepý západ slunce neodehrával na obloze, ale pod ní.

„Neexistují výjimky?“ zeptal jsem se.

„Nebylo by to moudré, Lustigu Firefoxi. I když pominu rizika ukrytá v nánosech listí nebo riziko slepého ztroskotání, nastal čas, kdy se páří mořští červi – dříve, než se zapouzdří.“

V mozku mi nanočítačová Společnice překládala jeho slova a formovala mé odpovědi do místního nářečí – jmenovala se Lili a právě komentovala výraz slepé ztroskotání jakožto následek plavby, při níž nevidíte zřetelně situaci před sebou. Pokud jde o zapouzdření, už jsem věděl, že mořští červotoči – velikostí sahající od rozměrů dětské paže až k dvacetimetrovým monstrům přezimují tím způsobem, že se svinou do děr, které vyžrali v dřevěném moři, a obalí se zlatohnědým pryskyřičným slizem, sekretem podobným tomu, jakým za sebou vyplňují dlouhé, do dřeva prokousané chodby. Rozmělněné dřevo ve směsi s prachem a s výměšky červích těl tvrdne velice rychle – čímž se zároveň obnovuje pevnost červotočem provrtaných částí moře.

Znovu jsem užasl nad touhle planetou. Nad tím, že hmota vyplňující chodby, které provrtal červotoč, je pro lidské bytosti jedlá a velmi dobrá – úplné rudné žíly, či přímo hory s božskou manou buď jemnější, nebo ostřejší chuti – to záleželo na lokalitě. A nad tím, že se na moři vyskytuje listí, co obsahuje velká množství netoxické obdoby monoterpenu thujonu, drogy podobající se stavbou tetrahydrokanabinolu, ale o mnoho účinnější…

Zdálo se, že jsem si pro přílet sem, na Boží Dřevec, ani nemohl vybrat příhodnější dobu. Když listí usychalo, droga se v něm koncentrovala a vyzrávala. Potřeboval jsem sesbírat z moře dostatek listů dřív, než je odvane vítr a zpracují je půdní červi.

Možná řeknete, že je to hračka. Že stačí přistát s raketoplánem na moři.

Po setmění bych mohl nahoře na oběžné dráze spatřit svou červí loď – jako malou hvězdu, letící rychle po nekonečném černém sametu, prozářeném daleko jasnějšími, nehybnými drahokamy. Má loď neměla samozřejmě nic společného s červy, jako byli ti v dřevěném moři – jednoduše otevírala červí díry mezi vzdálenými oblastmi vesmíru, takže když jsem poprvé uviděl v Haven Bay fúzní hořák, zíral jsem na něj jako na úžasnou starožitnost z muzea. Ačkoli jednoduše asi není to správné slovo.

Co třeba zkrátka?

No… fígl cestování červími děrami byl relativně jednoduchý – od okamžiku, kdy jsme přišli na to, v čem spočívá. Není to tak se spoustou objevů? Přece to vesměs probíhá takhle, člověče: praštíš pazourkem do kamene a jiskra zapálí oheň – a navždy sbohem syrovým mamutím steakům. Až potom se ti v hlavě rozsvítí: jak je možné, že něco tak samozřejmého nikoho za posledních deset tisíc let vůbec nenapadlo?

Dnes je se znalostmi potíž hlavně v tom, že jich je snad až moc uložených v hyperknihovně. Teprve po finálním skoku k Božímu Dřevci palubní mozek na mé lodi zjistil, že přistát přímo na dřevěné moře je nebezpečné. Ukázalo se, že v té dřevině jsou jakési úponky, jimiž protéká proud. Každý větší kovový předmět by dosednutím na tenhle povrch vyvolal elektromagnetický impulz, který by měl devastující následky pro citlivou elektroniku. A tak mi nezbývalo než přistát na „zem“ a najmout si dřevěnou loď.

„Opravdu je pro mě důležité vyplout co nejdříve.“ Zopakoval jsem svou už několikrát vyslovenou lež o tom, že potřebuji to listí k vědeckému výzkumu pro Institut xenobotaniky v Mondevertu.

Listí jsem teď z majáku sice viděl, ale těžko jsem se pro něj mohl vypravit s batohem na zádech! (Nemluvě o tom, že se mi ani trochu nelíbily zvěsti o páření červů.) A to konkrétní listí, co jsem potřeboval, nemuselo nutně růst blízko pobřeží. Vše zkrátka nasvědčovalo tomu, že mám jedinou možnost – spolehnout se na znalosti místních obyvatel.

„Tak jako tak, Lustigu Firefoxi,“ řekl Strážce, „je touhle dobou vítr od moře každým dnem silnější. Zmírní se a obrátí, teprve až bude moře holé.“

„Vaše lodě jistě dokážou manévrovat proti větru,“ namítl jsem.

„Samozřejmě. Ale proč by to dělaly, když to není nutné?“

Napadlo mě, že proud v úponkách dřevěného moře může mít nějakým způsobem vliv na směr větru a že díku tomu nezůstává listí roztroušené po moři, ale je zaneseno na zem.

* * *

Lid Thuribla Excelsiora dorazil sem, na Boží Dřevec, před šesti sty lety pomalou, v hlubokém spánku strávenou cestou. Dálkový spektroskopický rozbor indikoval dýchatelnou atmosféru a další známky života. Nicméně když tu kolonisté přistáli, našli svůj nový svět zarostlý – ne rozsáhlými lesy, jak předpokládali, ale jedním jediným jednolitým, i když pestrým dřevěným pláštěm, rozvětveným po celé planetě, s výjimkou asi půltuctů hlínou pokrytých kotlin, či přesněji pánví o velikosti – řekněme – Francie na Staré Zemi. Ačkoliv bych měl mluvit spíš o kompostu než o hlíně, protože v těch pánvích se bezpočet tisíciletí rok co rok usazovalo, hnilo a rozpadalo se listí zanesené větrem z moře.

Dřevěný světový oceán, dmoucí se a zvlněný stejně jako tekuté moře – tedy pokud si odmyslíme kompaktnost a nehybnost dřeva. Oceán a v něm červi. Červi. Červotoči ve dřevě a menší půdní červi, co se živí opadaným listím, rychle ho zpracovávají do podoby jakéhosi jílovitého humusu. Kdybych se zadíval do vnitrozemí, tam, kde domy mizely z dohledu a splývaly s rovinatou krajinou, a kdybych zintenzivnil své vidění, dokázal bych zahlédnout cosi jako přípravné hemžení a kroucení červů, chystajících se zpracovat příval listí, které už doplachtilo vstříc svému konečnému osudu? Pokud jde o mne, nijak zvlášť jsem netoužil po tom, abych se do těch míst musel za pár dnů vydat a pokoušet se těm horlivě se snažícím červům ukrást něco málo z úrody vzduchem létajících listů – a to dokonce ani v případě, kdybych k tomu dostal od místních svolení.

Když říkám humus, nepředstavujte si kyprou úrodnou půdu, ale podobnou kaši, jaká se používá při výrobě cihel. Ostatně to také byl materiál, z něhož se stavěly všechny ty domy a přístavní hráze a maják. Toxiny v humusu znemožňovaly růst jakýchkoli plodin. Osadníkům hrozilo hladovění – dokud neobjevili v moři jedlé pryskyřičné žíly.

Jaká forma evoluce asi mohla vést ke vzniku tohohle, dá se říct jednomyslného světa, světa jediné dřeviny a červů a neplodné půdy? Boží Dřevec možná kdysi býval mnohem rozmanitější, než se tu rozšířila tyranie tohoto stromu – přičemž slovo „strom“ zde míním v jeho opravdu velmi obecném smyslu. Stovky metrů pod povrchem možná zůstaly pohřbené důkazy o nesrovnatelně různorodější minulosti. Kořeny celoplanetárního stromu, který překrýval většinu povrchu téhle planety, si nepochybně proklestily cestu hluboko do jejího nitra, aby odtud čerpaly dostatek podzemní vody a minerálních solí. Jak jinak by vůbec mohlo na Božím Dřevci pršet? Odpařování z bilionů listů na dřevěném moři vedlo během jara a léta ke vzniku dešťových mraků úplně stejně jako odpařování vody z klasického oceánu. Takže si tady člověk musí dávat pozor na přívalové deště, protože ty by v korytech dřevěného moře svým proudem snadno strhly loď na útesy nebo výčnělky, skryté pod hladinou!

Ale Lustigu, během období dešťů nemůže kvůli všemu tomu listí žádná loď vytáhnout plachtu.

No ano, jistě, to je pravda, Lili. Houštinami listoví nemohl nikdo plout – a protože ho pořád bylo víc než dost, vypadalo to, že ani já nemůžu vytáhnout plachtu!

Listoví – naštěstí bez stonků, ze kterých by vyrůstaly výhonky a větve. Nic takového se na moři nevyskytovalo. Jenom listy. A řada z nich obsahovala spoustu superthujonu.

* * *

Jen o den dříve jsem s výsadkovým raketoplánem přistál na sežehnutém prostranství poblíž okraje města – místo bylo označené vysokým červeným obeliskem, na jehož vrcholku se třepotal dutý bílý válec, který Lili identifikovala jako větrný pytel. Tenhle prastarý nástroj, užívaný na letištích k určení směru větru, byl pro kosmická plavidla naprosto irelevantní, ale zde zjevně sloužil k označení místa pro přistání.

Pokud obyvatelé Božího Dřevce vůbec někdy používali k cestování kluzáky, pak je rozhodně třeba říct, že v současnosti jsem tam nikde žádné neviděl, a jediné kosmické plavidlo, které jsem široko daleko zahlédl, byly zbytky právě rozebíraného nákladního trajektu pro přepravu zboží mezi povrchem a oběžnou dráhou. Vousatí chlapíci, oblečení v omšelých pracovních kombinézách, utkaných z hrubého vlákna, odřezávali části trupu a podávali je dalším vousatým chlapíkům, kteří je na dřevěných ručních vozících tahali pryč, směrem k dlouhé, nízké cihlové budově. Tohle prostranství mi víc než kosmodrom připomínalo vrakoviště. Nemají jinou možnost, jak získávat kovy, připomněla mi Lili.

Samozřejmě. Dokonce i běžné kovy tu byly vzácné, a proto jsem si s sebou také přivezl spoustu ingotů mědi, cínu a hliníku, aby mi tady sloužily coby tvrdá měna.

V dálce jsem vyslídil obrovské sítě, napnuté mezi tyčemi a rozmístěné tu a tam všude po okolí. A vyslídil jsem i malé postavičky (zaměř si je a zvětši si je očním zoomem), jež se ukázaly být chlapci a dívkami, pobíhajícími v párech z místa na místo. Každá dvojice byla vybavena sítí, kterou se snažila zachytávat poletující listy. Vypadalo to jako obzvlášť zábavná hra s velmi důležitým účelem.

Dráha, po níž listy klesaly a znovu stoupaly, mě přivedla k myšlence, že nesou sice malý, ale přece jen určitý elektrický náboj, a ionizace atmosféry tudíž zapříčiňuje, že listí zůstává ve vzduchu delší dobu, než by se logicky dalo předpokládat.

Velmi nízká úroveň technologií, hlásila o Božím Dřevci hyperknihovna. Nicméně mezihvězdný trh si dokázal najít cestu i sem.

Moje přistání vyvolalo v partě vousáčů z demontážní čety pořádný rozruch. Styl jejich účesů se různil – zahrnoval dlouhé zplihlé kadeře i velmi krátké sestřihy. Pár z nich drželo v rukou cosi, co vypadalo jako pilky s monomolekulárním ostřím. Ty projdou ocelí jako nůž máslem. Obezřetně jsem hned zapnul externí reproduktor a představil jsem se: Lustig Firefox z Institutu xenobotaniky v Mondevertu. Bylo korektní, že jsem s raketoplánem dosedl právě na tohle místo, atd.?

Lili se mezitím už přeladila na zdejší dialekt a obstarávala hovor za mě. Já jsem vydával impulzy, ona vedla moje hlasivky a jazyk a rty, aby mluvily, jak bylo třeba.

Výsledek: vítej na Dřevci, buď v pohodě a užívej si to.

„Promiňte, že se ptám, ale co se stalo s posádkou toho trajektu, který tady teď rozřezáváte?“

Předák, podle svých slov výkonný ředitel kosmodromu, mě ujistil, že tu trajekt, na konci jeho dlouhého užitečného života, odložila jedna nákladní loď. V dalším, novějším trajektu z této lodi se pak posádka toho starého vrátila na oběžnou dráhu. Můj raketoplán tu samozřejmě bude v bezpečí. Na Dřevec zavítá jen velmi málo návštěvníků a zdejší obyvatelé přece nebudou riskovat izolaci kvůli byť i náznaku nečestného jednání. Což u návštěvníka z řad vědců platí dvojnásob.

Ještě poznámka o ekonomice. Obecně vzato, mezi solárními systémy zpravidla dochází k obchodním výměnám pouze v případě luxusního a raritního zboží (plus k obchodu s informacemi – jejich výměna není prostorově, ani technicky příliš náročná, ovšem jejich hodnota bývá mnohdy vyšší nežli hodnota materiálního zboží). Vína, likéry, gurmánské speciality, parfémy, léky, umělecká díla a podobně. Boží Dřevec byl zastávkou obchodních lodí díky vyřezávaným a leštěným výrobkům ze dřeva, u kterých byla oceňována jednak výjimečná estetická úroveň a jednak blahodárné účinky energie aktivované jejich přirozenou – abych tak řekl – vodivostí? Zdejší na export vyráběný nábytek byl vyhledávaným artiklem. Znalci i zbohatlíci shodně věřili, že sezení v dřeveckých křeslech posiluje imunitní systém, přibližně asi jako nošení měděných náramků kolem zápěstí. Něco pravdy na tom zřejmě bylo. Kvalitní nábytek ze dřeva z místního dřevěného moře každopádně tvořil základ zdejšího zahraničního obchodu. Elektrická křesla, dalo by se říct s trochou nadsázky.

Po všech těch ujištěních jsem slezl dolů z raketoplánu a byl jsem srdečně uvítán. Vzduch tu byl vlahý a svěží. V té dlouhé budově; kde skladovali odřezané díly z trajektu a další věci, mě pohostili nějakým horkým nápojem, který matně připomínal kávu. Na oplátku jsem jim nabídl láhev s dobrou brandy ze své tašky – a ověřil jsem si sdělení hyperknihovny, že se na Božím Dřevci neužívají žádné silně omamné látky. Není to zkrátka součást zdejší kultury. Výborně, výborně.

„A co tedy děláte, když slavíte?“ předstíral jsem údiv.

Modrooký ředitel mi ochotně vykládal; „Tancujeme a zpíváme. Točíme se dokola, křičíme.“

Ano, ti lidé byli vlastně jakousi nordickou obdobou tančících dervišů. Autointoxikace hyperventilací, vyvoláváním závratě, křikem, prudkými pohyby atd. Jejich svět byl strohý, schopnost postarat se sám o sebe stála na prvním místě – to nebylo nic překvapivého – ovšem i tak si dokázali najít vlastní způsoby, jak se bavit a krátit si čas.

A tím, že praktikovali tanec ve spojení s hyperventilací, se možná zároveň i po svém zbavovali škodlivých účinků negativní ionizace…

„Sháním pro vědecké účely vzorky listí. Velké množství vzorků.“

„Listí tu otrávilo půdu, ale potřebujeme ho, děláme z něj oblečení a plachty!“

„Za pár dnů bude víc jak půlka našich lidí tam venku ve svých nejpevnějších botách a bude sklízet úrodu. Bude to pěkně drsná honička mezi námi a půdními červy, takže všechno listí tady patří městu!“

„Říkáte, že si tu nemůžu koupit naváté listí?“ Tahle otázka byla krajně nevhodná.

„No tohle – chceš nás odlistit do naha?“ Celá parta se hlasitě rozchechtala. Byl to prý podařený žert, špičková ukázka dřeveckého humoru. Velmi vtipné, hlásila Lili, která v sobě vylaďovala čím dál hlubší cit pro nuance místního nářečí.

Hmm. Hmm.

„Jestli chceš listí, budeš si muset dojít k moři,“ utrousil chlapík s dlouhým nosem, ze kterého visela neméně dlouhá kapka, ustavičně se pohupující u jeho kaštanového plnovousu. „Ale sám, protože my tam teď jít nepotřebujeme.“

Řekli, ať jdu za Strážcem Světla v Haven Bay. Řekli, že jediná hospoda ve městě je Šťastný návrat a tam ať si najmu pokoj. Momentálně tam prý nebudou žádní hosté, ale budou se tam větrat pokoje a natřásat lůžkoviny, protože už se jistě všechno chystá na to, až se tam co nevidět ubytuje spousta plavců ze tří dalších obydlených pánví Božího Dřevce. A na to, až se budou slavit svatby!

„Se zimou přichází svatební čas,“ líčil mi horlivě Kapající Nos. „Naše holky se budou chtít usadit za mořem. No a potom zase k nám, do Haven Bay, dorazí nevěsty odjinud.“

Tento systém evidentně napomáhá zachovávat genetickou diverzitu.

Jistě, jistě, Lili.

„Ti cizí plavci přivezou i náklad – dejme tomu křesla?“

Kapající Nos přikývl tak rázně, až mu kapka odlétla – aby se hned vzápětí na její místo zavěsila nová.

„A co odvážejí zdejší lodě do těch zámořských přístavů? Určitě nejen místní mládence na výpravu za nevěstami?“

„Nevěsty jsou důležité. Nová krev. Ale každá země má taky svou kuchyni. Naše speciality se za mořem dost cení. Á ještě tady máme boty z kůry. Protože kůra není na moři všude stejná – a naše kůra je nejlepší ze všech…“

* * *

Cestou do města jsem minul cihelnu a truhlárny a tkalcovské dílny – jak ty, kde se vyráběly látky na plachty, tak ty, kde se tkaly látky na oblečení, prošel jsem kolem spousty domů a tanečních a pěveckých akademií – míst, kde se radost snoubila s kázní. Většinu ingotů jsem nechal na palubě raketoplánu, ale přesto se mi taška zdála při každém kroku těžší a těžší. Potkával jsem vozíky a kárky, mířící do města i z města, všechny tažené, nebo tlačené ručně. Nikde žádný druh motorového vozidla, ani tažné zvíře. Byla vůbec na téhle planetě někdy někde kočka nebo pes? Nebo pták v kleci, nebo ryba v rybníku?

Právě tahle ekologická monotónnost možná způsobila to, že se tu všichni stali tak netečnými ke všemu složitému. Paradoxně by se tím dalo vysvětlit i to, s jakou bohorovností mě tady přijali – návštěvníka od vzdálené hvězdy – což bylo zjevné už podle mého značně odlišného ošacení – lesklé tmavomodré kombinézy se spoustami kapes – a podle oholených tváří. Přesto na mě nezírali, byl jsem pro ně zkrátka lidská bytost. Co jiného bych asi měl být? (Ačkoli já jsem momentálně byl dvojjediná bytost: já plus Lili.)

Kolem mě proskotačil kluk s dívkou, nesli společně v síti listí. Věnovali mi větší pozornost než dospělí, i když jen o to větší, že vyvalili oči. Krátce jsem si hrál s myšlenkou, že by nebylo marné využít jejich dětskou nevinnost a nabídnout jim, že od nich listí koupím. Přibližně třicet procent těch listů, se zdá být použitelných, potvrdila Lili. Kdepak – není dobré na neznámých místech oslovovat děti, protože by vás ještě mohl někdo pokládat za pedofila. Tebe rozhodně ne, Lustigu! Navíc dát byť i nejmenší z mých ingotů za tuhle špetku listí, to by byl hodně marnotratný obchod. Nejdřív jsem potřeboval vyměnit nějaký ten ingot za pořádný pytel zdejších dřevěných bonů. Což jsem plánoval provést v místní hospodě.

* * *

Šťastný návrat, jak hlásal nápis, tvořený vybledlými špinavými písmeny nad stříškou visící nad vchodem, byla dvoupodlažní budova z červených cihel, s mírně šikmou střechou, pokrytou pálenými taškami, s robustními dřevěnými okapy a spoustou cihlových komínů. Průčelí by se pyšnilo výhledem na dřevěné moře, kdyby ve všech oknech, které jsem dosud v Haven Bay zahlédl, nebyl tvrzený průsvitný papír, jenž sice propouštěl světlo, ale dívat se jím nedalo. Důvod to mělo v tom, že se na Božím Dřevci nevyskytoval písek, tudíž nebylo z čeho vyrábět sklo.

Tou dobou právě zapadalo místní slunce. Ve vstupní hale mě srdečně přivítala kulaťoučká paní v šedých šatech a zavedla mě do nádherně vyřezávaného křesla. Všechen ostatní nábytek byl mnohem méně zdobný, ale neméně zručně vyrobený.

„Vy budete hvězdoplavec, že?“ podotkla. „Jen odpočívejte a nabírejte síly!“

Po té vyčerpávající chůzi mi působilo nezměrnou rozkoš, když jsem mohl upustit kabelu na zem a posadit se. Žena odběhla a vrátila se s dřevěným džbánkem, plným jantarově zbarvené tekutiny.

„Pozornost podniku! Pochutnejte si na našem nejlepším pivu!“

Opravdu to chutnalo jako pivo a opravdu jsem si ho užil.

„Prosím, říkejte mi Máti Landladyová.“

„Já jsem Lustig Firefox.“

Klábosili jsme a mně se po těle začínalo rozlévat příjemné teplo.

Když pominu účinky piva, je třeba ještě vzít v úvahu, že svým tělesným teplem zahříváš křeslo, čímž se v něm zřejmě snižuje elektrický odpor, pokud v něm přítomné polovodičové mřížky…

„Co zdejší plavci dělají po zbytek roku, Máti Landladyová?“

„Nu, někteří tkají, někteří vyrábějí okenní papír, někteří vyučují tanec, zkrátka dělají všechno možné.“

„Hm, já spíš myslel, jestli to někteří nepřehánějí s pitím piva nebo s dalšími věcmi.“ Nenucené jsem se zasmál. „Třeba si balí listí a kouří ho.“ I při kouření by se mohly uvolňovat látky působící na psychiku.

„Ach vy hvězdoplavci z přemoudřelých světů! Podle vás tu prostě vedeme jednoduchý život, ale v jednoduchosti je krása.“

Podle všeho to vypadalo, že se tu opravdu nekouří – a už vůbec ne nějaký určitý druh listí. Napadlo je někdy, že by mohli? Určité listí, ne jiné. To byla další podivnost spojená se zdejší celoplanetární dřevinou. Ta byla sice jednolitá, ale v žádném případě nebyla všude stejná. Před dávnými věky možná víc různých, nicméně příbuzných dřevin srostlo dohromady – a zároveň si každá uchovala jistý výraz individuality v rámci téhle kolektivní masy. Ovšem je možné i to, že se prvotní dřevina z nějakého ekologického důvodu diverzifikovala, podobně jako se embryo rozrůstá do podoby jednotlivých orgánů.

Kdybys skutečně byl z Institutu xenobotaniky, přišel bys nejen na tohle.

Pokynul jsem rukou směrem k hostinci, který Máti Landladyová provozovala ve velké místnosti, sousedící se vstupní halou. Stoly, lavice a bar. Popelníky nikde žádné.

„Neumíte si představit ten hnus, kdyby tam všechno bylo začouzené jako na jiných planetách, které tu můžu jmenovat! Lidi bafají i ten nejhorší plevel.“

„Ale kdež, tohle my tady nemáme ve zvyku.“

„Výtečné pivo, Máti Landladyová. Z čeho se vaří?“

Vařili ho z jedlé hmoty, která se těžila v potravinových žílách, podle starého rodinného receptu.

A co destilace z listí?

„Povězte mi – panáka něčeho silnějšího tu taky máte?“

„Ne, dýchání a tancování je dost velká síla.“

Blahoslavení chudí duchem. Pomalu se blížil večer.

„Jakpak si tady svítíte a jak topíte, když je zima?“

„Inu, topíme dřevem, obzvlášť některé mořské dříví krásně hoří a krásně hřeje. My ho máme od dřevokopů, co sekají a páčí blízko pobřeží, severně odsud. A svítíme.“

Máti Landladyová odběhla pro dřevěnou truhličku. Přestože vyprávěla, že u nich není zvykem kouřit, truhlička vypadala, že je plná tlustých doutníků! Máti se potutelně zasmála:

„Sušení mladí červi svítí jedna radost, protože v nich je pryskyřice!“

Vyndala jednoho z truhličky ven, napíchla ho jako svíčku na dřevěný hrot, připevněný ke zdi, pak mi zmizela z očí kdesi v hostinci a hned se vrátila s další podobnou špicí, na níž hořela mírným, vytrvalým plamenem půlka doutníku – tu Máti Landladyová přidržela u hlavy prvního červa a rozsvítila ho.

Evidentně tu jsou zapalovače, zápalky i křesadla nedostatkovým zbožím, tudíž je pravděpodobné, že v každém dome, nebo alespoň v jednom domě v každé ulici nechávají jednu takovouhle svíčku permanentně zapálenou.

Zdržel jsem se raději veškerých otázek ohledně každodenního života lovců a sušičů červů. Tihle jedinci se bezpochyby odedávna těšili všeobecnému respektu za své jednoduché, avšak pro zdejší život nezbytné aktivity. Možná, že zdejší obyvatelstvo dokonce pořádá o zimním slunovratu Slavnosti Světla a dýchají a tančí s hořícími červy v rukou.

Nebuď snob, Lustigu. Snobství je krokem k bláznovství. Pravda. Vždy a všude respektujte domorodé zvyky a zvláštnosti.

* * *

Nedlouho poté Máti Landladyová hvízdla a na scéně se objevil dospívající kluk s mladistvou tváří a ochmýřenou bradou, který mi byl představen coby Následník. Jestli to mám chápat jako jméno, nebo titul, jsem nedokázal odhadnout, a protože kluk koktal, bylo těžké mu rozumět, i když mi u toho asistovala Lili. Následník mě odvedl nahoru do mého pokoje, kde se nacházela postel s jakýmsi slamníkem, přikrývky z hrubé tkaniny plus stolička a toaletní stolek, doplněný dřevěným kotoučem, leštěným tak důkladně, že mohl sloužit jako zrcadlo. Z boku byl k němu připevněný hrot, na nějž by bylo možné napíchnout červí doutník, kdyby do místnosti papírovým oknem ještě nevnikalo šednoucí světlo, díky kterému jsem rozeznával předměty v místnosti. Dřevěný džbán ve džberu očekával vodu, glazovaný hrnec pod postelí pak veškeré tekuté i pevné látky z mé noční produkce. Zčernalý krb byl prázdný, takže jsem sotva mohl říct, zda se v něm topí dřevem, nebo dřevěným uhlím.

„Odkud v Haven Bay čerpáte zásoby vody, Následníku?“

„N-n-n-n-ná –“

Z nádrží na dešťovou vodu?

„Z nádrží na dešťovou vodu?“

Následník nadšeně pokýval hlavou a udělal pár překotných pohybů, jimiž znázorňoval obří cisterny.

Někde na moři se teoreticky může vyskytovat i jezero, nebo něco podobného. Dolování dřeva muselo na některých místech vytvořit velké kotliny.

Já si představil ty spousty lidí, co na trakařích a kárkách tlačí a tahají sudy s vodou. Ale nebyl jsem tam proto, abych studoval samozásobitelskou ekonomiku.

Když mi Následník přinesl zpola dolitý džbán a zanechal mě samotného, vzal jsem si z cestovní kabely věčnou lampu a zadíval jsem se na svou tvář v lesklém dřevěném zrcadle. A pochopil jsem, proč tu jsou muži vousatí. Při holení je zapotřebí voda, ale podstatnější byla otázka, jestli obraz v těch zrcadlech k holení vůbec stačí. Po mýdle nebo něčem podobném nikde ani stopa. Navíc místní sotva byli ochotni obětovat vzácný kov na břitvy. A použít importované nástroje s monomolekulárním ostřím by znamenalo riziko, že člověk při holení gilotinuje sám sebe. Depilátor jsem zamítl, rozhodl jsem se nechat strniště růst.

* * *

Jídelní lístek hostince, napsaný na umouněnou žlutou tabuli, se pyšnil specialitami, které vznikly pečením a vařením oné hmoty, těžené v žílách v dřevěném moři (na Božím Dřevci se nesmažilo, neboť tam nebyl olej). Tak, jak mi řekli, žádný jiný host než já se tu očividně nechystal zůstat přes noc, ovšem dole v hostinci tlachal a popíjel pivo asi tucet místních vousáčů. Ty obsluhovala baculatá blondýna. Místnost zalévalo ponuré světlo hořících červích doutníků.

Objednal jsem si Požitkářskou směs a Následník s ní zanedlouho přišel k barovému pultu, kde si ji od něj vzala Baculka a přinesla mi ji. Požitek se skrýval uvnitř misky plné hnědých špalíčků v oranžovém sosu, voněl slibně a chutnal – když jsem si jídlo nabral na dřevěnou lžíci – jako kachna se skořicí a kurkumovým sirupem. Nezvyklé, ale znamenité.

Nikdo z hostů neměl momentálně žádné přání, a tak Baculka odešla od baru a ztěžka dosedla naproti mně.

Olízla si masité růžové rty.

„Líbí?“ Líbí? Co konkrétně? Že by potřeba zachování genetické diverzity zahrnovala do okruhu cílů i mezihvězdné tuláky, přestože by kvůli posunům v genech mohl potomkem vzešlým z takového milostného poměru být sterilní hybrid?

Po krátkém uvážení jsem řekl: „Vypadá to skvěle.“ Nebyla zrovna můj typ, ale…

Pozor!

„Ty jsi dcera Máti Landladyové?“

Přikývla. „Jsem Venuše.“

Venuše. Přesně tu mi připomínala. Venuši z paleolitu.

„Hezké jméno. Já jsem Lustig Firefox.“

„To zní vášnivě.“

Ve dřeveckém dialektu tvé jméno skutečně tak vyznívá.

Hmm.

„A tvůj otec je…“ Živý? Mrtvý?

Oči se jí zaleskly – buď vztekem, nebo žalem: „Chudák táta. Odešel do moře. A nikdo z Haven Bay si mě teď nechce vzít.“

„Proč… proč tady někdo… odejde do moře?“

Ztišila hlas: „Aby byl s mořem ve spojení – tak to říkal.“

„Vy dokážete být s mořem ve spojení!“

„My? Ne, samozřejmě že ne.“

„Nemyslím vás jako rodinu. Myslím kohokoli tady odsud.“

„Ale kdež, je to nemoc, která na jaře postihuje mozek. Pár lidí mívá pravidelně podobné pocity, ale pak se vydýchají a vytancují a přejde je to. Jenže táta prostě odešel!“

„A nikdo zdejší si tě nechce vzít ze strachu, že bys ty, nebo děti, co mu porodíš, že by mohly udělat totéž?“

„Musím se vdát za plavce. Všichni se tady aspoň zastaví, ale buď to o tátovi už vědí, nebo jim to někdo hned vyslepičí. A tak si myslím,“ pronesla, „že by pro mě byl nejlepší hvězdoplavec. To o tátovi bych mu řekla, samo sebou, ale kdyby to byl fajn chlap a neměl strach z těch nesmyslů, určitě by mu to nevadilo. Chci dítě!“

Žádné chození kolem horké kaše. Byla tak realistická, nebo tak ztřeštěná? Vzhledem k relativně krátkému období, kdy je příležitost se vydat za moře, a vzhledem k tomu, že to období je v zimě, si zdejší podle všeho vypěstovali schopnost rozhodovat se ohledně svých partnerů rychle a spontánně. Venuše se zdála být fascinovaná mou holou bradou jako chlápek, co vidí pěkné nahé ženské poprsí, tedy za předpokladu, že ten chlápek nepochází z planety, kde je nahota úplně běžná.

Když jsem se na bradě poškrábal, mám dojem, že se Venuše začervenala.

„Zkouším si na tobě představit vousy,“ vysvětlovala mi – a já jsem si pomyslel, že lže. Přitahovala ji má exotická vizáž. (Dospělý muž s holou bradou!) Možná si v sobě nosila jistou obdobu výstřednosti svého otce a místní byli o tom o všem náležitě poučeni a udržovali si od ní ostražitý odstup.

„Počkej pár dní, až mi narostou, a uvidíš je.“

„Hm.“ Znělo to zklamaně.

Tohle jsi jí neměl říkat. Není vyloučené, že teď bude chtít za tebou přijít už dnes v noci. V tom případě se obávám, abys před ní nemluvil až příliš.

Možná by ale naopak bylo užitečné, kdybych se Venuši se vším svěřil – tím spíš, jestli opravdu byla trochu vyšinutá.

Přicházeli další hosté a chtěli pivo, čímž ji ode mě odvedli. Napadlo mě, že si přisednu k jedné ze skupinek pijanů. Ale Venuše by se mohla domnívat, že jsem si mezi ně pospíšil, abych ji pomlouval, a já jsem nechtěl zranit její city, takže jsem seděl sám a četl jsem si ze svého kapesního monitoru. Dočítal jsem životopis pozemského malíře Vincenta van Gogha, jehož obrazy jsou proslulé kroužením a vířením kontrastních barev, malíře, jenž v posledním období života své olejové barvy dokonce i jedl. Van Gogh si to nejspíš neuvědomoval, ale bylo to kvůli terpenu, jejž tyto barvy obsahují – terpenu, který je téměř shodný s thujonem, obsaženým v absintu – v malířově milovaném nápoji a zdroji inspirace. Pod jeho vlivem van Gogh vnímal barvy, tvary a velikosti naprosto novým, brilantním způsobem. Jaké jen uměl namalovat křeslo! Obyčejné dřevěné křeslo, ale zkuste si ten obraz prohlédnout. I tady, na Božím Dřevci uměli vždycky vyrábět hodně neobyčejná křesla, především na export, ovšem to bylo všechno. Dalo by se to nazvat promrháváním potenciálního génia.

* * *

Přišel čas jít spát.

Sotva jsem usnul – alespoň mi to tak připadalo – zjevila se mi Lili v okouzlující nové fantazii. V ní jsem byl muž, vyzvednutý časovým zdymadlem z minulosti, z doby před érou nanotechnologií, které umožňují proměnlivost tělesných tvarů – tedy v mém snu – v reálném světě nic takového rozhodně nefunguje, to musím hned dodat.

Já jsem zůstával pořád stejný. Ovšem má průvodkyně v tomhle snu, badatelka Lili z 30. století, se mohla kdykoli změnit do jakékoli podoby, a to dokonce bez ohledu na tělesnou hmotnost, což bylo absurdní, ale já na to vůbec nepomyslel, dokud jsem spal. Jindy, když by mě Lili chtěla potěšit, vzala by na sebe některou z pestré škály svých svůdných, vzrušujících podob a společně bychom se pak oddali hrátkám v imaginárním a imaginativním prostředí. Avšak tuhle noc byla Lili jiná, mnohotvárná, překonávala se ve všestranných dovednostech. Její podoby se prolínaly z jedné do druhé. Nebudu líčit podrobnosti, řeknu jen to, že jsem byl rozkoší přesycený, když mě probudilo cvaknutí kliky.

Rozsvítil jsem lampu. Dveře jistila dřevěná závora. Klika se hýbala nahoru a dolů. Klap-klap. Přešel jsem bosý napříč místností. Bylo chladno.

„Kdo je tam?“

„To jsem já, Venuše. Říkala jsem si, jestli něco nepotřebuješ…“

Všechno, co bych býval asi potřeboval, mi už předtím poskytla mazaná Lili měrou tak vrchovatou, že tím dokonale odvrátila možnost brzkého zmrtvýchvstání téhle potřeby.

„Promiň, Venuše. Jsem hrozně unavený. Přistání raketoplánu, cesta pěšky až sem a to vaše skvělé pivo – jediné, na co se zmůžu, je spát.“

* * *

Místo toho jsem ale nějaký čas jen ležel na zádech s otevřenýma očima. Zhasnul jsem lampu, která by, po pravdě řečeno, svítit navěky vydržela stěží, a v pokoji byla od toho okamžiku tma jako v pytli. Kolem Božího Dřevce obíhal jakýsi malý měsíc, ale bud byl právě za obzorem, nebo nesvítil dost jasně, aby se mezi tím dal poznat rozdíl. A posílením vnímání jsem si pouze přivodil slabé, trhané jiskření v očích.

Prozatím šlo konstatovat, že výhradně já znám všechny souvislosti. Boží Dřevec – jméno planety se samozřejmě vztahuje k té zdejší dominantní dřevině, k dřevěnému moři – ovšem existuje i další boží dřevec, a to rostlina pocházející ze Země, z rodu Artemisia, z čeledi hvězdnicovitých.

Blízkým příbuzným oné rostliny je Artemisia absinthium – pelyněk pravý, jehož květy obsahují thujon. Výsledkem jeho destilace spolu s dalšími ingrediencemi je legendární nápoj absint, známý též jako Zelená víla, kvůli svému úchvatnému smaragdově zelenému zabarvení. To se změní na neprůsvitně bílé, když do nápoje nalijeme přes cukr studenou vodu – což je snad jediný chuťově přijatelný způsob, jak absint pít, vzhledem k jeho nesnesitelné hořkosti. Louce je slovo nejlépe vystihující jeho zakalení, způsobené vysrážením éterických olejů. V pozemské francouzštině to slovo znamená obskurní, pochybný, podezřelý – tedy výrazy, jež občas bývají spojovány i s mojí osobou. Dalšími ingrediencemi jsou anýz, fenykl, yzop a meduňka lékařská, čili věci, které je snadné si opatřit.

Zelená víla – zelená proto, že řada ingrediencí obsahuje chlorofyl. A víla proto, jaké se s absintem pojí kouzlo – změněné vědomí, halucinace – odtud pramení oblíbenost absintu mezi velkými malíři a básníky minulosti. Van Gogh, Rimbaud, Baudelaire, Picasso, Gauguin, Hemingway, mám jmenovat další? Nápoj géniů. Dnes už někoho jim rovného sotva najdeme. Jedním z prazvláštních atributů kosmické diaspory je to, že nepodněcuje velké a rebelující umění. Když jsme se tísnili všichni na jedné planetě, působil na nás možná efekt tlakového hrnce. Dnešní umění se dá popsat spíš jako suflé, sněhová pusinka nebo fondue – hezké, ale rozhodně ne šokující.

Naneštěstí do koktejlu nežádoucích účinků absintu patřila i závislost, vedoucí v extrémních případech k deliriu, křečím, k selhání ledvin a údajně též k rozpadu svalové hmoty. Z toho důvodu byl tento nápoj na Zemi v minulosti velice promptně zakázán, řekl bych, že zcela v duchu tehdy panujícího cenzorského puritanismu. Ve všech společnostech se zkrátka vyskytují jednak drogy toxické a škodlivé a jednak drogy, jež jsou za škodlivé prohlašovány kvůli tomu, že skvělým způsobem uvolňují lidskou imaginaci. A vládám se vesměs nelíbí, když je lidská představivost až příliš velká.

Nezmínil jsem se už o tom, že mezihvězdný obchod zahrnuje ve značné míře položky, jako jsou luxusní archivní vína a likéry?

S pověstí na Zemi zakázaného pití se absint stal legendárním produktem, něčím, co by každopádně bylo hodno vzkříšení. Probuďte Zelenou vílu ze spánku, říkám já! A já jsem ten, kdo objevil zdroj netoxického superthujonu. Listí, z něhož by se destiloval, z něhož by vzešla zkušební várka dokonalého absintu bez nežádoucích účinků – i když pravděpodobně stále s tendencí vyvolávat závislost, listí, z něhož by bylo možno vypěstovat klony, abych následně – já a moji investoři – mohl nějaké odlehlé místo pokrýt dřevinou z Božího Dřevce. Například asteroid rozumně kulového tvaru, kde bychom nanotechnologicky vygenerovali půdu a vodu a atmosféru. Náklady na přípravu a záběh výroby tímto ekologicky nezávadným způsobem by sice byly trošku astronomické, ale v žádném případě by nešlo o rizikový podnik.

Mí investoři, takzvané Konsorcium… právě oni trvali na tom, že musím do mozku dostat Lili, aby dohlédla na mě a především na jejich investici.

„Musíte mít Společníka,“ řekl mi jejich zástupce. „Trváme na tom, abyste měl Společníka.“

Nejdřív jsem protestoval. Invaze do soukromí atd. atd. Vystačil jsem si zcela dokonale coby jediný společník sebe samého. Z lidí vybavených Společníkem mi vždycky běhal mráz po zádech.

„Jak jinak hodláte vést dostatečně precizním způsobem jednání s tamními obyvateli?“ zeptal se mě zástupce Konsorcia. Potomci kolonistů Božího Dřevce nesměli dostat šanci vyzradit nějakému jinému mezihvězdnému obchodníkovi nic o možnostech skrývajících se v jejich listí, ani si sami rozjet vlastní výrobu a export. Měli si dál myslet, že jejich listí je pouze zdrojem vlákna pro tkaniny a podobně. Byl to můj objev – já jsem v hyperknihovně vypátral dávno zapomenutou zprávu o příčinách neplodnosti zdejší půdy, a to včetně chemické analýzy. Pořád se snažím vyhledávat příležitosti pro lukrativní podnikání a vím toho dost o různých exotických drogách a nápojích. V tom všem spatřovalo Konsorcium důvody, proč mi dát do mozku našeptávače, který by předcházel – řekněme – neuváženým krokům z mé strany.

Když mi implantovali Lili, pochopitelně jsem byl nadšený. Možnost, že v některých kritických okamžicích nemusíme mít na věc stejný názor a že by mohla být schopna mi svůj názor vnutit, to se mi tehdy nejevilo jako zcela podstatné.

Co myslíš, ze bych ti mohla provést?

„Odpojit mi oči?“ Moje regulovatelné vidění teď těžilo z výhod faktu, že jsem měl mozková centra přímo propojená s nanočítačem.

Z její strany jsem cítil pobavenou rozpustilost: Cože? A oslepit i sama sebe?

„Nebo mě pronásledovat nočními můrami?“ Když mi dokázala předkládat tak krásné a vzrušující sny, jistě by mi uměla předložit i sny zatraceně odporné.

Nebuď paranoidní, Lustigu. Jsem tvoje Společnice, takže chci, abys fungoval co možná nejlépe, a ne aby ses zhroutil. Proč raději nespíš? Ráno přece potřebuješ být svěží. Zazpívám ti ukolébavku.

„Chci chvíli přemýšlet.“

Zrekapitulovat si, ne bez jisté hrdosti, svůj obchod s Konsorciem.

Už v minulosti jsem provozoval různé podnikatelské aktivity. Má specificky se projevující genialita

dovednost

má specifická dovednost, když myslíš, spočívá v tom, že vyhledám mezeru na trhu a poté přesvědčím investory, aby mi ji pomohli zaplnit – z čehož pro mě samozřejmě plyne jistá provize, která nezávisí na tom, zda takto vzniklý podnik skutečně prosperuje, nebo určitý čas živoří, nebo jde do kolen ihned. Vždy totiž činím vše v dobré víře, že se jedná o mimořádnou příležitost – a to až do chvíle, než se prokáže opak.

Poprvé jsem o sobě dal vědět už coby riziku se nevyhýbající mladík na své domovské planetě Epsilon Eridani III, jinak též známé jako Lívanec – proč, to ví každý: „plochá jak…“ Na Lívanci se vyskytuje několik obrovských a o něco víc menších prohlubní, ve kterých jsou moře, respektive jezera, pouhým okem z nich ale přirozeně vidíte jen jejich rovnou hladinu. Většinu pevnin tu pokrývají prérie a pláně – a „Schody“ na hlavním kontinentu, na Platformě. Ve vnitrozemí Platformy dosahují tyhle Schody úctyhodné výšky, ovšem tak pozvolným a postupným způsobem, jeden široký rozlehlý schod po druhém širokém rozlehlém schodu, že tu nadmořskou výšku takřka nevnímáte, na rozdíl od planet, kde se hory dramaticky vzpínají nad údolí.

Život na Lívanci, když odhlédneme od oceánů, se projevuje vesměs v podobě vegetace a ptáků – mezi nimi jsou nejnápadnější mohutní agresivní běžci, které můžete osedlat a jezdit na nich, obzvlášť pokud si je vychováte od kuřete, ale ani pak nemáte jistotu, že se do vás nepokusí kopnout a vykuchat vás, anebo do vás zatnout zobák. Na menším kontinentu, na Variole, je prastarý kráter, vzniklý pádem meteoritu – což svádí k domněnce, že před stovkou milionů let spláchlo globální tsunami z povrchu prakticky veškerý původní život s výjimkou ptáků. Představte si celý svět na čas pokrytý rozběsněnou vodou a hejna uniknuvších ptáků, zarputile se snažících udržet po celý ten čas ve vzduchu. Tsunami zřejmě nezaplavilo nejvyšší stupně platformy, jinak by na planetě nezůstala k udržení života nezbytná rostlinná potrava, protože ta by většinou shnila společně s rozkládajícími se organismy, vyplavenými z moří. Osvobozeni od pozemních predátorů se ptáci mohli vyvíjet zcela nerušené a někteří postupem doby zmohutněli a ztratili schopnost létat.

Moji rodiče tam pracovali jako takzvaní přesouvači. Přesouvali věci na ptačím hřbetě z místa na místo. Jako dospívající kluk jsem často vídal, jak proti sobě stojí dva mohutní načepýření kohouti, chystající se k boji, a uvědomil jsem si, že by zápasy kohoutů s jezdci v sedlech jistě byly divácky atraktivním sportem, který by se dal exportovat – jak virtuálně, tak reálně (v podobě vajec) na ostatní planety. Takový projekt si ale žádal značné investice do kolbišť, do vybavení a do tréninku ptáků i jezdců-gladiátorů a také do publicity, protože lidé na Lívanci neměli o kohoutích zápasech ani ponětí a navíc, aby byl projekt úspěšný, publicita musela mít mezihvězdný rozměr. A i když se na Lívanci udržovala tradiční řemesla jako přesouvání, rozhodně to nebyl žádný zapadákov, takže…

Začíná to být únavné. Běž spát.

Ne – vážně. Rodiče se sice věnují zdánlivě prostému, starobylému povolání, ale rozhodli se tak sami, z vlastní vůle, protože chtěli putovat daleko od měst, pod širou oblohou a při těch dlouhých cestách skládat poezii. Mezi cestovním vybavením jsme měli i připojení k hyperknihovně a díky němu jsem mohl velmi kreativně poznávat svět, skládat si dohromady nejrůznější rarity lidského vědění prakticky stejně, jako básník juxtaponuje slova, která pak spolu perfektně ladí a osvětlují se navzájem (alespoň v poezii mých rodičů, neboť ti patřili k asocionistické škole). Tak jsem objevil mimo jiné i svět kohoutích zápasů.

Vysvětlení se přijímá. Nebyli to křupani a ty také ne. Ale už ten případ nech spát a sebe zrovna tak.

Jen krátce shrnu: zaregistrování koncepce podle Článku 90 planetární ústavy, prezentace pro investory s poukazem na historii kohoutích zápasů v předkosmické epoše (Angkor Wat, Kentucky atd.), kdy byly využívány mnohem menší druhy ptáků, s poukazem na oblibu mezi lidmi, od rolníků po aristokraty, na rozšíření kohoutích zápasů až do jejich prudérně přecitlivělého zákazu, nemluvě o závratných příjmech ze sázek, zkrátka – nejvyšší čas pro velké znovuzrození tohoto sportu.

Obnovení kohoutích zápasů s využitím obřích mimozemských ptáků s jezdci v sedlech, to vážně asi byl tvůj nejúspěšnější podnikatelský záměr. Mladistvá inspirace.

Ani mé další nápady nebyly vůbec špatné. Třeba to, jak –

Teď se neohlížej do minulosti. Teď musíme myslet na znovuzrození tvé inspirující návykové víly – absintu.

A na Konsorcium, to je pravda.

Lustigu, o Konsorcium není radno se zajímat. Konsorcium si nepřeje být zajímavé!

 

Princi můj malinký spi,

ptáčkové sladce již sní.

Dřímají nivy i háj,

utichl celičký kraj…

 

Ráno jsem snídal vločky, vytěžené ve dřevěném moři, a sladký nápoj z mléka, jež nikdy nespatřilo živého tvora zevnitř – to vše mi dole v hostinci naservíroval Následník. Máti Landladyová se přiloudala, rovnala věci za barem a nespouštěla ze mě hloubavý pohled, ze kterého bylo patrné, nač myslí. Navštívila mě v noci Venuše a s jakým výsledkem? Možná se Venuše už matce svěřila. Byla potom má netečnost projevem nějakých skrupulí, nebo jsem byl opravdu vyčerpaný?

Usmál jsem se. „Vaše báječná dcera si zaslouží muže, který by jí byl hoden. Vám by se po ní nestýskalo, kdyby si ji odsud odvedl hvězdoplavec jako já?“

Jinými slovy, moje dveře zůstaly zavřené i proto, abych neublížil Venušině matce.

„Ale kdež,“ řekla Máti Landladyová. „Hlavně když bude šťastná, i když bude kdovíjak daleko. Až umřeme, znova se potkáme v Nikdykde.“ Začínal jsem to všechno chápat. Venuše se zřejmě pokoušela získat srdce už i jiných mezihvězdných obchodníků, ale zřejmě jim připadala prostoduchá.

Anebo povětšinou přespávali ve svých raketoplánech. Asi jsem zkrátka byl východisko z nouze.

„Máti Landladyová, na umírání je, doufám, času dost! Když odsud Venuše odejde, co bude se Šťastným návratem! Převezme otěže Následník?“

„Můj kluk má otěže omotané kolem jazyka, to snad vidíte sám! Zdědí tenhle podnik, takže je skvělá partie, ale i tak nemá u děvčat štěstí, nepromluví na ně, neumí to s nimi. No co, pořád ještě můžu doufat.“

„Stejně jako já – já doufám, že se co nejdřív nalodím a vyrazím na moře. Musím se odsud vrátit s dostatečným množstvím vzorků listí, než ho všechno odfouká vítr. Když to dokážu, třeba odsud neodpluju do kosmu sám, kdoví? Ale v první řadě tu musím mít úspěch. Jestli se vrátím s prázdnou, budu až po uši zadlužený u –“

Pozor.

„– u, ehm, u Institutu xenobotaniky v Mondevertu. Ale možná mi poradíte co s tím?“

„Měl byste navštívit Strážce Světla.“

„To mi radili i na kosmodromu.“

„Ne přístavního kapitána, pamatujte si – přístavní kapitán se řídí podle Světla.“

„Mám Strážci přinést dárek?“

„Ne, všechno, co potřebuje, dostává od města.“

To byla škoda. Musel jsem se spolehnout jen na svou výmluvnost a přesvědčivost.

* * *

Když jsem dorazil k majáku, Strážce měl právě nějaké jednání někde v Haven Bay a měl se vrátit pozdě odpoledne – tak mi to alespoň sdělil jeho svalnatý mladý asistent. Procházel jsem se podél okraje dřevěného moře a prohlížel jsem si plavidla. Tu a tam jsem potkal i pár do posledních příprav zabraných plavců. Napadlo mě, jestli bych si neměl udělat výšlap zpátky k raketoplánu, ale pak jsem tu myšlenku zavrhl. Větrem unášené oranžové a šarlatové listí poletovalo, klesalo a stoupalo všude kolem. Představil jsem si, jaké následky by tady mohla mít bouřka. Co kdyby blesk zapálil jednu z té spousty pryskyřičných kapes v moři a roznítil tím požár? A co kdyby se to stalo v době, kdy všechno listí bude suché jako troud? K ničemu takovému tu ale očividně ještě nedošlo. Něco ve zdejším prostředí zřejmě bránilo velkým nahromaděním elektrického náboje v bouřkových mracích – buď vyčerpáváním potenciálu, nebo jeho rozptylováním do bezpečných koncentrací – anebo to cosi možná způsobovalo, aby bouřku následovaly důkladné dešťové srážky. Toho dne každopádně bylo na obloze jen pár obláčků.

Žádný div, že nikdo na téhle planetě neholdoval kouření čehokoliv. Co kdyby třeba plavec na lodi během cesty odhodil neuhašenou cigaretu přes palubu, anebo přes ni vyklepal horký nedopálený tabák z dýmky? Představil jsem si dřevěný svět v plamenech, požárem zrudlý obzor, ohnivou přílivovou vlnu, ženoucí se směrem k pobřeží.

Ne, to byl nesmysl. Po moři se přece smělo plout, až když všechno suché listí odvál vítr pryč.

Co kdyby ale někdo záměrně a zlovolně v tom suchém listí na moři založil požár? Nebo v případě, že by nechtěl při tom požáru následně uhořet zaživa, co kdyby tam zkrátka shodil z raketoplánu zápalnou bombu?

Pěkně děsivá představa.

Pokud bys měl už pohromadě vzorky ke klonování, pak by takový celosvětový požár zabránil všem ostatním ve využití místních zdrojů superthujonu – tedy za předpokladu, že se nový absint uchytí, jak doufáme, a konkurence bude logicky hledat zdroj.

Tyhle myšlenky jsou odporné, Lili! Celá planeta by lehla popelem. I kdyby města na pobřeží neshořela, všechny lidi v nich by zabil ten žár a kouř. A i kdyby to někdo přežil, co by ho tu čekalo za život?

Možná by se nějakými přírodními procesy ten oheň uhasil. Velkými gejzíry na povrch vytlačované podzemní vody. A možná ne. Představ si pohled z vesmíru na tu dřevěnou kouli v plamenech, až by se sem blížila obchodní loď pro náklad elektrických křesel.

To si snad děláš legraci?

Jistě, že dělám. Snažím se tě něčím zabavit, než bude to pozdní odpoledne.

* * *

Díval jsem se upřeně na Thuribla Excelsiora a přemítal jsem nad tím, zda mu, čistě v rámci vyjednavačského blufování, nepředložit návrh inspirovaný Lili a jejím škodolibým humorem: jestli to listí nedostanu já, nedostane ho už nikdo, nikdy, takže si dobře rozmyslete, co mi odpovíte.

Přemítal jsem nad tím zhruba tři vteřiny, protože to bylo právě v té chvíli, kdy jsme spolu z výšky – z pozorovatelny majáku – obhlíželi dřevěné moře. Jak dlouho by mému tělu, přehozenému přes zábradlí pažemi Strážce a jeho svalnatého asistenta, trval pád dolů na zem? Vyhlídka rychlého skonu jaksi anulovala záměr vyslovit tuto hrozbu – jedině snad kdybych se nejdřív vrátil do raketoplánu a megafonem bych ji sdělil výkonnému řediteli kosmodromu. Nový nápad se ovšem vylučoval se vzpomínkou na ty monomolekulární pilky.

Tohle by zkrátka nebyl můj vyjednavačský styl!

Občas je nutno styl inovovat.

Přece nepodpálím svět kvůli chlastu!

„Thurible Excelsiore,“ lhal jsem co možná nejobratněji, „v mém světě, když člověk nesplní své poslání a zklame tím své sponzory, je povinen patřičným způsobem odejít ze světa.“ Mluvil jsem, jako bych citoval článek mondevertské ústavy. Vzhledem k nízké úrovni technologií se těžko mohl někdo na Božím Dřevci připojit k hyperknihovně a ověřit si to. Povzbuzený touhle skutečností jsem mu bez zábran vykládal: „Institut xenobotaniky ztratí kvůli mně finance i tvář. Tudíž se ode mě nejspíš bude očekávat, že si rozpárám břicho tvrdým ostrým listem břitvovníku sírijského.“

Zdálo se, že jsem Strážce vyvedl z rovnováhy.

„To zní krutě.“

„Selhání by nebylo výhradně mojí chybou, tudíž dostanu pravděpodobně svolení s použitím lokálního anestetika.“

„I tak to zní krutě. Jak je možné, že si nějaký institut může dovolit takhle brutálním způsobem ztrácet vědce?“

„Slyšel jste o P nebo P?“

„P jako predikát? Má to být něco ze symbolické logiky?“

Pozor. On není pitomec.

„Ne. Publikuj, nebo Padneš – Proveď, nebo Padneš. To je zákon pro všechny vědce, v Mondevertu ho jen dovedli do extrémů. Vědci spolu odnepaměti soutěží o doživotní posty, no a těch je vždy omezený počet. A Institut se striktně řídí darwinistickými principy, ve své vědecké koncepci i v personální politice. Opravdu budu muset umřít.“

„Nebo utéct?“ navrhl mi.

„Jak bych s takovou potupou dokázal žít? Zdiskreditovaný, podřadný vědec – nikdy!“

Thurible Excelsior se zdál být vyvedený z rovnováhy ještě víc.

Zato já jsem si náležitě vychutnával brilantnost svého nápadu. Ke kterému jsem tě stimulovala těmi řečmi o holocaustu skrze suché listí. Ne, byl to můj nápad, plně v intencích mého typického ostrovtipu.

„Nechte mě přemýšlet.“ Strážce Světla zavřel modré oči. Poslepu ukázal prstem před sebe, pak začal něco pobroukávat a pomalu se točit dokola a dokola, zřejmě osobní varianta dýchání a tance. Zábradlí sem, zábradlí tam, já osobně bych neriskoval, že si přivodím závrať v takovéto výšce. Když se konečně zastavil, prst ukazoval směrem k moři. Až poté Excelsior otevřel oči.

„Ještě před dvěma sty lety,“ prozradil mi, „vytáhla vždy jedna z lodí plachtu dřív, než bylo odvanuto listí a než se červi přestali pářit. Té lodi se říkávalo kutr, protože listí brázdila, když putovala po moři jako předvoj. Na ostrém čelenu kutru se vždy shromažďovala posádka dobrovolníků s touhou nabodnout vzpínajícího se červa – což mělo jednak prokázat jejich dovednost a jednak to mělo přinést štěstí pro následující plaveckou sezónu. Když se kutr za dva, za tři dny šťastně navrátil do Haven Bay, teprve pak byl zapálen fúzní hořák. Jenže napíchnout červa není snadné a může to vést k velkým nesnázím, protože jeho partner na kutr okamžitě zaútočí. Po tragické ztrátě kutru jménem Jehlička byl tenhle zvyk téměř všemi hlasy zrušen. Nebo jsme možná jen změkli a zpohodlněli, kdoví. Myslím, že váš příchod sem a vaše žádost – a osud, jemuž čelíte – že to vše jsou znamení, abychom tento prastarý zvyk obnovili a kutr znovu vyplul.“

Skvělé! I když to asi nebylo zase tak skvělé… plout na lodi, která se chystá harpunovat obřího, vášní posedlého červotoče a rozlítit tím jeho družku.

Nicméně jsem ihned řekl: „Doufám, že se mezi dobrovolníky může přihlásit i cizinec, jako jsem já. Vím toho o velrybářství dost.“ I když víc jsem věděl o kohoutích zápasech.

„To velrybářství je něco podobného tanci?“

„Ne, velryby, to byli velcí mořští živočichové na Zemi, v mořích z vody.“

„Hmm,“ řekl Strážce. Snad věděl, že na většině planet jsou moře z vody? Možná při tom mručení jen přemýšlel, jestli jsem pro plavbu dostatečně kvalifikovaný.

„Bude mi potěšením přispět svými ingoty na úhradu veškerých výdajů, spojených s touto předvojovou plavbou, včetně proviantu, mezd, čehokoli – za předpokladu, že si budu smět nasbírat listí.“

Excelsior přikývl.

„Najde se dostatek dobrovolníků?“

„Ale ovšem.“

Spokojená, Lili?

Na výsost.

* * *

Když jsem přišel zpátky do Šťastného návratu, byla v hostinci jak Máti Landladyová, tak Venuše a obě obsluhovaly početnou sešlost hlasitě klábosících pivařů. Najednou ale všichni ztichli. Všechny hlavy se obrátily směrem ke mně. Tématem hovoru tedy očividně byla moje zdejší mise.

„Tak co, Lustigu Firefoxi,“ hlaholila Máti Landladyová, jako by vůbec nevnímala to náhlé ticho kolem sebe, „co vám pověděl Strážce?“

Řekl jsem to nejen jí, ale zároveň všem v místnosti: „Strážce obnoví tradici plavby kutru. Předvojová loď vypluje dřív než všechny ostatní a nabodne červa. Takže si první vlaštovka uloví kořist a já si nasbírám listí.“

„Co je to vlaštovka?“ zeptal se jeden pivař.

Ostatní muži bez meškání opustili své dřevěné džbánky s pivem a započali hromadný exodus – a já si uvědomil, že všichni spěchají k majáku, aby se přihlásili jako dobrovolníci. Zpoza baru vyběhla Venuše.

„Loď bude potřebovat kuchařku. A ty,“ informovala mě cestou ven, „ty potřebuješ někoho, kdo na tebe dá pozor!“

„Vrať se, Venuše,“ zavolala za ní její matka – ovšem nijak zvlášť důrazně a navíc až ve chvíli, kdy už byla Venuše prakticky venku ze dveří.

* * *

Vytrvalé rachocení, otřásání a houpání, to vše provázelo kutr s velmi trefným jménem Hrom, když se na spoustě dřevěných kol sunul k moři, do sílícího větru! Už jsem nemusel mít obavy z následků něžně šeptané konverzace s Venuší během plavby – komunikovat se tu dalo buď jen hlasitým křikem, nebo smluvenými gesty. Někteří plavci nosili v uších ucpávky nebo klapky na uších. Pár dnů na moři a člověk mohl mít trvale poškozený sluch.

Pokusím se ti ho utlumit.

Co utlumit?

Sluch.

To by znamenalo, že jediný zvuk, co uslyším, bude hlas Lili, a Lili tím získá monopol na mé vědomí. A já si čím dál víc budu připadat jako loutka.

Ne, díky.

Zdvojené kotvy Hromu – čili brzdy – měly vyměnitelné brzdové destičky z kůry, ale kůra připevněná po obvodu kol jako jakási obdoba pneumatiky byla tvrzená, jinak by se z kol za chvilku sedřela. Nemohli jsme neustále zastavovat kvůli výměnám pneumatik. Huuup – prudce nahoru, když nás zvedla vlna – a hned za jejím hřebenem jsme žuchli zase dolů. Držel jsem se zábradlí a sledoval jsem oblaka větrem zvedaného a odfoukávaného listí. Kapitán – ne – Maestro Venturesome se na mě usmíval a pantomimicky naznačoval zvracení přes zábradlí. Z mého postoje měl asi dojem, že právě to dělám. Hrom burácel.

Loď vyrobili tak, aby byla co možná nejpružnější a nejlehčí, tudíž jste se v podpalubí museli uskrovnit ohledně soukromí a spokojit se s příčkami z kůry místo komor a přepážek. Kruhová okénka byla z tvrdého průsvitného papíru. Přítmí by se v noci proměnilo ve tmu, kdybych neměl u sebe svou věčnou lampu. Nikde žádné zapálené červí doutníky – až na případy nejvyšší nouze – a stejně tak i kuchyně byla bez výjimky studená, a to nejen teď, nýbrž i v zimě. Představil jsem si plavce, jak tančí, aby se zahřáli – pokud během plavby udrželi při tanci rovnováhu. Funkce lodního kuchaře tím pádem vyžadovala spíš umění jídlo naservírovat než jídlo uvařit a zahrnovala i další, vesměs úklidové a údržbářské povinnosti. Dvojice toalet se nacházela blízko přídě, což vedlo k tomu, že naše výkaly tu a tam poněkud znečistily některá z kol.

Všimni si úpon a provazových příček lanoví a toho pytlovitého vypodložení, co chrání lana před odíráním v kontaktu s plachtami…

Mě ani v nejmenším nezajímala námořnická terminologie. Když Hrom vplouval do dlouhého dřevěného údolí mezi dvěma vlnami, paluba se naklonila o dobrých dvacet stupňů, aby se vzápětí srovnala do náklonu nějakých pěti. Rachot a hukot se trochu ztišil, plavba teď byla o něco plynulejší. Kéž by to vydrželo.

* * *

Tu noc jsem měl úžasné sny. Lili se překonávala a díky ní jsem neskutečně tvrdě spal až do doby, než se těmi papírovými kotouči – chci říct okny – do podpalubí vplížilo svítání. Nejspíš jsem spal až moc tvrdě, protože jsem se vzbudil ztuhlý z toho, jak jsem se v noci na slamníku ani nepohnul. Napadlo mě, jestli za mnou náhodou potmě a poslepu nepřišla Venuše. Jestli ano, našla mě v podobě netečného špalku. Strniště mi narůstalo překvapivě rychle, bradu a tváře jsem už měl jako hrubý skelný papír.

Denní směna plavců vylézala s mručením a zíváním nahoru na palubu, zatímco dva muži z noční hlídky mířili naopak dolů ke svým pryčnám. V noci jsme pluli jen s polovinou plachet, a tedy znatelně menší rychlostí. Brzy jsme ale rychlost znovu nabrali.

Kolem holých míst, kterým jsme při plavbě pokud možno dávali přednost, se probouzelo pod tyrkysovou oblohou velkolepé narůžověle a karmínově červené a oranžové moře. Před námi se tyčily obrovité vlny, což mě vedlo k obavám, že zase pojedeme nahoru a dolů a nahoru a dolů, dokud nevyzvracím snídani – spoustu míchaných malých kousků jídla vytěženého z moře, lákavě naaranžovaných na dřevěném podnosu, který mi s neodolatelným úsměvem přinesla ráno Venuše, a já jí pokyvováním hlavou skládal snad až přehnaně úlisné komplimenty. Zamířili jsme na východ.

Tady je listí přímo excelentní.

Vydal jsem se za Maestrem Venturesomem. Ten stál na přídi – za brzdovými pákami. Změna kurzu byla otázkou změny úhlů sklonu nebo něčeho takového u plachet a do jisté míry také otázkou terénu na moři, jenž ovlivňoval kurz lodí tím, že je sváděl na cesty nejmenšího odporu. Ve vzduchu jsem cítil slabou vůni pryskyřice.

„Maestro!“ snažil jsem se křičet ze všech sil. „Toho, co sháním, je tu obrovské množství! Můžeme zastavit?“

„Ale kdež – ne, dokud nenapíchneme červa! Stáhneme plachty a budeš sbírat. Pozor, díry!“ zakřičel hlasem o mnoho decibelů překonávajícím můj maximální výkon, pak chvíli divoce gestikuloval a nakonec zatáhl za jednu z brzdových pák.

Ozvalo se skřípění, loď sebou smýkla vpravo, brázdila listí, po němž jsem tolik prahnul. Kus od levoboku jsem zahlédl pár děr ve dřevěném moři. Do některé z nich mohlo zapadnout kolo jako do pasti a přinejmenším se ulomit.

„Hlídka do strážního koše!“ křičel Maestro. Jednou rukou ukazoval nahoru, druhou si teatrálně stínil oči. „Pozorné oko, co nás ochrání před slepým ztroskotáním!“

Naštěstí pro mě se nerozhodl, že tím pozorným okem budu já.

A pak jsem uviděl svého prvního mořského červotoče. Velká oblá hnědá hlava bez očí, soukající se z díry, na čelní straně otevřený kruh vrtacích břitů, nebo spíš pilových zubů, urputně žvýkající vzduch.

Poklepal jsem Venturesomovi prudce na rameno a ukázal jsem tím směrem. Maestro si odplivl.

„Není dost venku z díry!“ To bylo, myslím, to, co na mě hulákal. Je pravda, že jsme k červotočovi nemířili – a i kdybychom směr změnili, náš čelen byl výš nežli jeho hlava a minul by ho zhruba o délku paže. Červa bychom jen přejeli. Ucítil jsem, jak mi něco chňaplo po ruce – a vzápětí jsem si uvědomil, že mě Venuše táhne z přídě pryč.

„Teď není vhodná chvíle!“ To, nebo něco podobného křičela a zároveň zůstávala stát na palubě se mnou a zírala na červa mizícího v dálce. Bezpochyby ho stejně jako já viděla poprvé.

Loď se hrnula dál.

* * *

Kvůli hluku jsem se ani nemohl dostatečně seznámit se všemi členy posádky, takže jsem vůbec neznal jméno téměř plešatého lodníka se světlým plnovousem, který spadl přes palubu, když se Hrom obzvlášť divoce zakymácel.

Maestro Venturesome brzdil a my jsme upírali pohledy za záď – tam, kde muž ležel. Hlavu měl očividně zraněnou nárazem na dřevěný povrch.

Umím poskytnout první pomoc.

Já téměř vykřikl: „I já umím poskytnout pomoc.“ Nebylo by fér neuznat, že Lili reagovala jako první, tím spíš, že se v těch věcech vyznala lépe než já.

Sotva jsme zastavili, posádka už spouštěla dolů žebřík. Plavci rychle vynesli na palubu pěknou řádku tyčí s ostrým hrotem na konci. Myslel jsem, že se chystají skládat dohromady provizorní nosítka, ale ze způsobu, jakým tyče drželi, jsem pochopil, že je mají na obranu proti červům.

Stejně můžou potřebovat nosítka, Lustigu. Běž pro stí, co máš s sebou na listí, a když nosítka nebudou zapotřebí, nasbírej do té sítě listy.

Když jsem nejprve nabídl pomoc, mohl jsem pak i využít toho, že stojíme.

O pár minut později už jsem byl dole na povrchu dřeviny a spěchal jsem za tříčlenným záchranným družstvem. Jak bylo znenadání všude ticho! Slyšel jsem jenom šustot vlastních kroků v listí – odsud by byly znamenité vzorky. Nikdo se nepokusil něco říct, i když by ho teď každý slyšel. Upoutaly by lidské hlasy pozornost nějakého červa? Syčí snad červ, zpívá snad svým vyvoleným, vyzývá řevem na souboj svého soka? Podle mě bylo téměř jisté, že jsou červi hluší a němí. K čemu by vydávali zvuky?

Plešounovi prýštila z kůže na temeni krev, ale žádnou zlomeninu či jiné zranění si pádem nepřivodil. Jeden z plavců mu zkontroloval pulz a proklepal ho po celém těle.

„Jestli chcete, můžeme ho odnést v téhle síti.“

Lodník zvedl od Plešouna oči směrem ke mně a zavrtěl hlavou, naložil si bezvládné tělo přes rameno a vstal. Šli jsme pomalu zpátky ke Hromu a já jsem cestou trhal a sbíral listí tak, jak mi radila Lili, a ukládal jsem ho do sítě.

Nedlouho poté, co jsme se vrátili na palubu, se Plešoun probral z bezvědomí, ale pořád měl trochu problém udržet se vsedě. Otřes mozku. Dva lodníci mu pomohli slézt do podpalubí. Pokračovali jsme v plavbě.

* * *

Hlídka ve strážním koši vykřikla a další hlasy se k ní přidaly:

„Pozor! Maelstrom! Na plné plachty!“

Před námi zela hlubina, připomínající mořský vír nebo kulatou mísu, širokou několik kilometrů a ve svém středu snad sto metrů hlubokou. V ní ležely bez hnutí trouchnivějící lodě, vklíněné jedna do druhé – hlavně uprostřed Maelstromu, kde byla největší spoušť – z plachet cáry, lanoví zpřetrhané.

Prohlubeň byla zasypaná spoustou červenohnědého listí, přesto jsem si, zvlášť když jsem zintenzivnil vnímání, mohl snadno domyslet, k čemu tam občas docházelo. Ty lodě, místo aby okraj prohlubně obeplouvaly, tak se svezly po strmých sestupných drahách dolů jako dětské kuličky až na dno Maelstromu, jenž byl přirozeně nehybný, nicméně svým tvarem silně připomínal víření mořské vody. Lodě získávaly cestou dolů značné zrychlení, ovšem jejich hybnost nebyla tak velká, aby měly naději dostat se na druhé straně zase nahoru. A vytáhnout je odtud ven, to by byl nadlidský úkol. Posádka musela loď opustit a vydat se pěšky domů! I takové riziko přinášela plavba po tomhle moři.

Na plné plachty, vytrvale a zručně ovládané, jsme s ohlušujícím hřmotem uháněli po obvodu Maelstromu, pod horní hranou, dokud nás skok, při němž se kola ocitla ve vzduchu, nepřenesl ven přesně tam, kde byla hrana nejplošší. Žebra lodi se třásla, já rovněž, ale v těch chvílích už jsme se řítili po jakési zvlněné planině. Tedy přesněji rovině.

Brzy poté se rozpoutala další listová bouře, zběsile mířící k pobřeží.

* * *

Pozdní odpoledne. Před námi se náhle otevřel pohled na velkou, obludně tančící masu mohutných červů, rozptýlených po obrovském prostoru. Svým pohybem připomínali vodní gejzíry. Soukali se ven z děr a napřimovali se ztopořením jakési lesklé spirály v tělech – dvou i třímetrová mohutná erekce. Někteří se pohupovali a kývali sem tam. Další sebou smýkali a vzpínali se jeden proti druhému. Zintenzivněným vnímáním šlo rozeznat, že tak činili buď agresivně, tlamy vyceněné a srážející se navzájem, anebo vilně, se sliznatou dvorností.

Hrom – kopí připravené, nebo jinak řečeno fixní harpunu v podobě čelenu na své přídi – uháněl přes hřeben dlouhé duny, či vlny dřevěného moře, přímo doprostřed davu hemžících se červů, Maestro Venturesome orlím zrakem vyhlížel prázdné díry v cestě našich kol. Jednu ruku na brzdě pro levobok, druhou na brzdě pro pravobok, plachty nastavené, aby udržely nový směr. Venuše měla v očích napjatý, dychtivý pohled, tiskla ke mně a já k ní.

Náraz byl měkký. Čelen projel červím tělem, nabral ho a unášel ho kupředu, červ se svíjel, v celé své mohutnosti se zmítal ze strany na stranu ve snaze uniknout. Tam, kde ho čelen probodl, vytékala z mohutného těla slizká tekutina. Jednomu lodníkovi na přídi se podařilo chytit červa do lasa a dva muži s ohromným úsilím provaz rychle uvázali k – jak se tomu na lodi říká – pacholeti. Červ už teď neměl šanci vyprostit se z pasti. Kroutil se, hlavu obrácenou směrem k nám, a syčel, jako kdyby mu z těla unikal stlačený vzduch, i když se nic takového pochopitelně nedělo.

Dva červi, kteří do sebe ještě před pár okamžiky urputně vráželi hlavami, se od sebe náhle odpoutali a vymrštili se ke Hromu. Jednoho z nich trup lodi srazil a odhodil stranou, ten druhý se na trupu nějakým způsobem zachytil. Navzdory ohlušujícímu rachotu bylo slyšet rytmické chroupání a skřípání. Venuše se statečně nahnula přes zábradlí. Pokyvovala hlavou a hýbala pusou, dokud jsem se přes zábradlí nenaklonil také.

Pro červa, co si dokázal prokousat chodby dřevěným mořem, představoval trup Hromu snadné sousto, jenže uvnitř trupu nebylo nic, do čeho by se zahryzl. A tak visel obrovitý červ polovinou těla uvnitř a polovinou těla venku a zuřivě mrskal ocasem.

Naštěstí se nemůžeme potopit.

Lodníci běželi do podpalubí s těmi naostřenými tyčemi v rukou. Červí ocas sebou vzápětí začal švihat ještě prudčeji, ale brzy poté bylo švihání pomalejší a pomalejší, až nakonec zůstal ocas bezvládně viset podél trupu – a my jsme měli ne jednu, ale hned dvě trofeje, připoutané ke Hromu. Jeden plavec se dal do vítězného tance a myslím, že i dýchání. Trvalo delší čas, než podlehl i červ na čelenu. Ještě po setmění se pořád hýbal, ovšem to už jen tu a tam. Těžce páchl svými vlastními výměšky. Možná byl natolik zmatený, že se na čelenu pokoušel zapouzdřit.

Bylo by napichování červa divácky atraktivním sportem? Zřejmě ne.

To už jsme nabrali kurz směrem domů – ne zpátky přes místa, kde se pářili červi, ale oklikou. Na obloze se třpytila a mihotala myriáda hvězd, snad všechna zdejší souhvězdí, jejichž názvy jsem vůbec neznal. Jen polovina všech souhvězdí. Dobře, takže se na obloze třpytila a mihotala místní viditelná souhvězdí. Já jsem si každopádně vychutnával pohled na nebesa nad ztemnělým mořem a Venuše mě po palubě doprovázela. I když byla tma, všiml jsem si, jak se jí nadzvedlo poprsí, když si povzdechla. Stáli jsme spolu u zábradlí, nad námi nebeská tělesa – archetypální romantická chvíle. Vždy je možno si představit i permutace. Zábradlí, poškozené vibracemi a útokem červa, se prolomí. Venuše spadne přes palubu a zlomí si vaz na dřevěné vlně, jejího zmizení si nikdo nepovšiml, jedním slovem záhada. Mám dojem, že žárlíš. Pokládám za pravděpodobné, že si povzdechla úlevou, protože se zbavila prokletí svého otce, který odešel do moře. Po návratu se dvěma červími trofejemi na palubě teď může, myslím, být zas žádaná.

Tyhle úvahy i případný další vývoj v našich vzájemných vztazích, to všechno bylo náhle a neurvale přetrženo. Na hvězdami ozářené palubě se objevila silueta, mávající rukama, jako by ve ztřeštěném semaforu vysílala do noci signál nějakému ukrytému pozorovateli. Moje zintenzivněné vidění bylo za bílého dne efektivnější než dalekohled, pro noční vidění se však tolik nehodilo. Nicméně jsem bezpochyby rozeznal, že tím vysílajícím je Plešoun. Poskakoval a mlátil pažemi kolem sebe. Z podpalubí mu takřka v patách vyběhl Maestro Venturesome spolu s dalšími dvěma lodníky. Právě v tom momentě se v nadhlavníku zablesklo a na vlnách dřevěného moře zablikalo mihotavé světlo. Blikat a mihotat se jsou slova stejného významu. V noci loď méně rachotila, takže jsem slova vykřikovaná Maestrem Venturesomem slyšel zřetelněji:

„Pokouší se o spojení s mořem! Nedovolte mu to! Klapky! Zaklapneme ho do dřeva!“

Zdálo se, jako by měl Plešoun nadpřirozenou sílu, přesto ho lodníci po velkém vypětí přemohli a odvlekli ho do podpalubí. Ten úder na hlavu mu zřejmě musel způsobit nějaké duševní vyšinutí. Jsem si jistý, že v těch okamžicích na moři pořád ještě blikalo to mihotavé světlo. Na vrcholku hlavního stěžně zářila ve svitu hvězd malá modrá světelná koule. Eliášův oheň. Čí oheň? Svatý Eliáš, či Erasmus, je podle křestanské mytologie mučedník, z kterého lodním navijákem vytahovali střeva, proto je patrona ochránce námořníků. Jestli námořníci tomu Eliášovi udělali tohle, tak proč je, u všech všudy, ještě ochraňuje? Venturesome, jakmile si všiml světelné koule, dýchal a tančil, dokud přízračné světlo nezmizelo. Potom se zdánlivě opileckým krokem – následek dýchání a tance a houpání paluby – vydal k nám.

„Venuše,“ křičel, „když koukáš na moře, necítíš nějaké neobvyklé nutkání?“

Zatnula mi do paže prsty, jako kdyby tím chtěla potvrdit normálnost své motivace pro pobyt na palubě:

„Ale kdež! Strážce Excelsior naopak věří, že mě tahle cesta očistí od hanby.“

„Vážně? Však jsem si říkal, proč tě vlastně vybral do posádky.“

Já jsem si pro změnu říkal, jaké protislužby za to asi Venuše starému, vyzáblému a nejspíš osamělému Excelsiorovi slíbila – v bláhové naději, že brzy odletí se mnou do úplně jiného světa a nebude muset své sliby splnit.

„Hybaj na kutě, vy dva!“ Tím myslí, že máš jít spát. Ale ne s Venuší!

Oddělil jsem se od ní a sešel dolů do tmy dříve než ona. Rychle jsem rozsvítil a zase zhasl věčnou lampu, aby se mi na sítnici promítlo uspořádání věcí v podpalubí, a pak jsem popaměti zamířil ke svému slamníku. Paměť zachytila i obraz muže, který v podpalubí právě zápasil s Plešounem, zatímco se jeho parťák snažil uvěznit Plešounovy kotníky do něčeho, co se podobalo středověké kládě. Oba muži zřejmě splnili rozkaz a odešli, protože od té chvíle jsem slyšel pravidelné bouchání, z čehož jsem soudil, že Plešoun, i když připoutaný do klády, pokračuje s vysíláním semaforu. Ještě že ve své nepříčetnosti alespoň nekřičel.

Je sice brzy, ale klidně můžeš spát.

Papírovým okénkem jsem uviděl další zablýsknutí.

* * *

Seděl jsem v sedle mohutného kohouta, který měl na ostrahách ostré břity, rukama v rukavicích jsem svíral otěže, nohy jsem skoro až ke slabinám měl chráněné pevnými, vysokými botami z ptačí kůže. Zároveň jsem ovšem věděl s jistotou, že jsem tenhle sport nikdy fyzicky neprovozoval, jen virtuálně – aha, takže i tohle by měla být virtuální záležitost, vycházející ze vzpomínek na virtuální zkušenosti. Pochopil jsem úplně jasně, že se mi zdá sen. Kohout pod sedlem vykřikoval, dělal piruety a hrabal nohama a já svíral otěže v dlaních. Obecenstvo na hlavní tribuně aplaudovalo.

A můj soupeř? Znenadání se přede mnou začala vzdouvat hlína. Z ní se vztyčila hlava obřího červa s otevřeným chřtánem. Kývala se ze strany na stranu – hlava lesklého červího těla, čnícího do výšky dvou tří metrů nad zemí. Vzduchem poletovalo listí bohaté na superthujon, všechny listy hořely, ale žádný z nich ještě neshořel úplně. Sotva jsem vdechl větrem unášený kouř, barvy se změnily. Hlína byla ostře žlutá, červ byl oranžový, můj kohout azurově modrý. Červ mi připadal nestvůrně obrovský a můj kohout jen o málo větší než kuře, přičemž já se zmenšil stejně jako on. Přesto rozzuřený kohout na červa zaútočil a prudkým manévrem se od něj hned instinktivně stáhl zpátky, ovšem způsobil mu jen drobné povrchové zranění. Já jsem natahoval krk, zíral nahoru na kývající se, vysoko nad námi čnící tlamu, plnou pilových zubů. Červ nebyl natolik pražný, aby se mohl dostatečně ohnout a spolknout mě. Kýváním těla se nás pokoušel srazit do svého dosahu. Kdyby před ním kohout začal utíkat pryč, stal by se z nás snadný terč, po kterém by červ mohl pouze chňapnout a rozdrtit v zubech. Zoufale jsem tedy přitahoval otěže, abych splašeného kohouta udržel co nejblíž vztyčenému červovi.

Lili, dostán mě odsud!

Hlína se náhle proměnila v soustředné vlny hnědého dřeva – a červ ztuhl, připomínal teď stěžeň bez lanoví a plachtoví – a kolem něj závratnou rychlostí běhal kohout se mnou v sedle, jako by k němu byl připoután neviditelným provazem.

Blízko nás se objevila Venuše, úplně nahá, v celé své paleolitické kyprosti.

„Pojď ke mně, pojď ke mně!“ volala. Tohle musela být Lili. Kdybych si stoupl ve třmenech a při zběsilém běhu kolem stěžně vyskočil ze sedla, odstředivá síla by mě donesla až k ní. Rozhodl jsem se, že ten riskantní manévr provedu, a vrhl jsem se…

… přímo do její náruče a byl jsem pohlcen bujným poprsím, horkým a měkkým – skřet v náruči obryně, jako kdybychom patřili k nějakému živočišnému druhu, kde existují výrazné disproporce stran velikosti samečků a samic. Měl jsem před očima bradavky, velké jak plody manga. Snažila se snad u mě Lili vyvolat averzi vůči Venuši, a to i přesto, že ve mně Venuše rozhodně neprobouzela žádnou obzvlášť silnou touhu?

Venušin hlas mi říkal: Lustigu, ta zdejší dřevina má v sobě něco jako globální vědomí.

Ona slídí kolem mě, dotýká se mě, vniká do mě. Málokdy věnuje pozornost aktivitám domorodců, kteří tancují a dýchají, ale teď zaregistrovala nás. Už nad sebou, myslím, nemám úplnou kontrolu.

Toho jsem si všiml – pokud měl tohle být sladký sen pro dnešní noc!

Prozkoumává fungování Společníků. Jsem pro ni dveřmi do tvého mozku.

Místním nevěnuje pozornost, ani když si z ní vykutávají kousky dřeva na své lodě a na topivo a elektrická křesla?

Proč by měla? Že v ní vrtají červi, to je pro ni běžnou součástí Života. A místní zřejmě vnímá jako nový druh obojživelných červů, kteří jsou doma na zemi i na moři. Ostatně v době, kdy po ní plují lodě, spí tahle planeta zimním spánkem.

Promiň, ale co jižní polokoule?

Jižně od rovníku se žádné osídlení nevyskytuje. Měla jsem pochopitelně na mysli, že obydlená část téhle planety spí zimním spánkem.

Aha. Tudíž ta dřevina může být s těmi červy nějak ve spojení?

Jsi ve spojení s fagocyty ve svém krevním oběhu?

Lili-Venuše mě nepřestávala objímat. Ale působilo to tak, jako by tím uklidňovala spíš sebe než mě.

Jaký druh myšlení by v sobě mohla taková dřevina mít? Něco jako počítač o velikosti celé planety?

Předpokládám, že až dosud bylo její myšlení velice prosté. Zkus si představit počítač s operačním systémem a s několika málo programy, který vznikl ze své vlastní složité výchozí struktury a vyvíjel se spontánně, zhruba tak, jako se vyvíjí život sám.

Až dosud. Mohlo by tedy začít být složitější?

Potenciálně.

Bylo by možné ho programovat?

Pravděpodobně.

Lili byla dveřmi do mého mozku? Hm – mít tak k dispozici počítač o velikosti celé planety! Co na tom, že by byl ze dřeva, kterým proudí elektřina? Mohl bych pomocí něj řešit velké vědecké hádanky a pak prodávat odpovědi, vytvořit třeba model konce světa i model toho, jak konec světa přežít, mohl bych přebírat nezodpovězené otázky od vědeckých institutů a vracet jim je zodpovězené, jako kdybych byl v kontaktu a měl dobrý vztah s legendárními vyššími mocnostmi!

Lustigu, jsme tady proto, abychom získali listí obsahující superthujon.

Kolik by mi asi Konsorcium platilo za přístup k mému dřevěnému celoplanetárnímu počítači? A proč do toho plést Konsorcium? Jen ať se hezky radují z monopolu na absint.

Jakožto sponzor téhle cesty vlastní Konsorcium práva ke všem případným objevům.

Ano, v jistém smyslu, jenže objev, to je chemický vzorec, látka nebo něco podobného, a ne celá planeta, ze které se shodou okolností vyklubal počítač. Ale to všechno je irelevantní, dokud neuvidíme, jestli Boží Dřevec funguje.

Lili musela ty svoje dveře otevřít. Otevři je!

To není rozumné.

Bylo pro ni vyčerpávající zabránit tomu, aby se tak stalo. Lili-Venuše se vrhla do tance a dýchání, jenže Lili neměla takřka vůbec představu, jak přistoupit k téhle proceduře, kterou místní na rozdíl od ní praktikovali odedávna. Mohla jen napodobovat jejich pohyby a provádět je v závratném tempu – stále se mnou v náruči. Ani nevím, jak jsem dokázal mít pořád na paměti, že je ve skutečnosti pouhou věcí někde uvnitř mojí hlavy.

Otevři je! Chci být ve spojení s dřevěným mořem! Vzpomněl jsem si na Maelstrom, na ten vír.

* * *

To, co jsem prožil pak, bylo veskrze zvláštní. Radix – kořen – kořen rostliny, zároveň ale kořen ve smyslu adresářů, souborů a podobně. Cítil jsem kolem sebe ohromnou strukturu sítí, respektive síť struktur – jakýsi celoplanetární web. Organické architektury, ovšem bez většího množství něčeho, o čem by se dalo mluvit jako o jejich obsahu. Struktury, spojení, procesy, to všechno bylo v chodu, jenže, když pro srovnání použiji svou dětinskou představu o hyperknihovně, regály téhle knihovny byly vesměs prázdné, anebo lépe řečeno – z jiné perspektivy – regály byly plné, jenže v převážné většině plné svazků s prázdnými stránkami. S nepopsanými listy, abych byl přesnější. A ten takřka nepatrný zbytek tvořily údržbářské příručky.

Současně jsem ale cítil, že mě obklopující architekturu zajímám já. Asi tak, jak slona může zajímat mravenec, který mu leze po noze? Či spíše tak, jak mravenec o velikosti velryby dokáže zkoumat inteligentního slona o velikosti blechy? Bláznivá přirovnání. I když tedy vhodnější by bylo říct metafory.

Pořád jsem si nepřestával být vědom toho, že spím – a poslepu jsem hmátl pro svůj kapesní monitor. Ve spaní jsem ho pevně sevřel a přitiskl si ho k hlavě – tam, kde sídlila Lili. V mém snu se z monitoru vysunul konektor a zavrtal se mi do ucha, zřejmě metafora přímé nervové indukce. Monitor byl vybaven zařízením pro navázání spojení s červí lodí na oběžné dráze. Přístup k hyperknihovně, prosím!

Přesouvat z ní data? protestovala Lili. To ti zavaří mozek.

Spusť superkompresní algoritmy. Stáhni souhrny matematiky a fyziky a kosmologie. A souhrn základního vzdělání. A bleskově to napumpuj do Božího Dřevce.

Bleskově? Myslíš bleskovým elektrickým výbojem?

Myslím, aby to bylo co možná nejrychleji – ačkoliv – ta elektřina není úplně od věci. Dřevěným mořem přece proudí elektřina, ne?

V mém snu mě Venuše-Lill začala ještě mocněji mačkat v horkém objetí. Svírala mě a tiskla k sobě s takovou horečnatostí, jako kdybych prodělával porod pozpátku! Hlavou se mi hektickým, divokým tempem míhaly obrazy, které jsem téměř nestíhal vnímat, proměňující se a střídající se geometrické tvary, data splývající do podoby abstraktních maleb. Měl jsem pocit, jako bych byl spletitě postavenou mešitou, na každém kousku zdobenou písmem, které bych neuměl přečíst, ani kdyby nebylo psáno v tak rychlém sledu.

* * *

Světlo z papírového okénka, rachot Hromu. Probudil jsem se a bolela mě hlava. Cítil jsem v ní – abych tak řekl – tlak. A uvědomil jsem si, že doopravdy držím kapesní monitor přitisknutý k lebce jako obklad, jenomže tenhle obklad mi bolest hlavy způsoboval, a ne zmírňoval. Uběhlo dobrých devět hodin stahování souborů v superkomprimované podobě. Lodníci vstávali z pryčen. Plešoun ležel a zíral na mě – těžko říct, jestli s hrůzou, nebo s úctou. Vypadalo to, že jeho křeče z minulé noci už ustoupily.

Lili?

Jsem tady, Lustigu. A jsem i všude jinde. Volně se potuluji tím zdejším prouděním. Zkopírovala jsem se do Božího Dřevce, víš. Ach, ta čirá expanze – po tak stísněně existenci v tvém mozku! Ty nesmírné možnosti, ten potenciál, ta autonomie! Cítím se jako bohyně.

A co ta dřevina a její globální vědomí?

Příliv dat smetl to zárodečné ego někam do odlehlých koutů. A má kopie se po té přílivové vlně vezla! Surfovala jsem po ní! Jak já jsem surfovala!

Ohromující. To znamenalo, že teď Lili existuje ve dvou podobách? Jedna uvnitř mojí hlavy a druhá, naprosto osvobozená od jakýchkoli omezení, od možnosti, že bude po skončení mé mise odstraněna, přeprogramována, smazána, upgradována, zkrátka v podobě svrchovaně nezávislé – nikoli osoby, nýbrž celé zatracené planety?

Mé druhé já je mým zrcadlovým obrazem. Ten vztah je velmi složitý. Už není možné, abys tuhle planetu opustil, Lustigu.

Není možné, abych…? Absurdní, směšné, vyloučené.

Nepřipustím, abych byla separována sama od sebe.

A jak bys mě, Lili, chtěla zastavit?

Bolest, hrůzný okamžik bolesti v hlavě! Vykřikl jsem.

Plešoun na mě civěl vypoulenýma očima.

I když bylo chladno, skoro mráz, potil jsem se.

Na tuhle planetu jsem letěl v lodi, kterou zaplatilo Konsorcium! Kdybych se nevrátil, Konsorcium by mě tu začalo hledat – a vůbec by je netěšilo, na jakou Lili by tu narazili! Jsem si jistý, že znají způsoby, jak potrestat neposlušného Společníka.

Lustigu, Lustigu, dnes je den, kdy sklidíš úrodu toho svého listí. Tu celou naložíš do raketoplánu. Raketoplán s ní odletí zpátky do červí lodi. Palubní počítač bude jistě schopen dopravit Konsorciu náklad i bez tvé asistence. Tobě radím, abys začal vidět Venuši v mnohem pozitivnějším světle.

Nedokázal bych si ani představit, že bych žil mezi domorodci. K pití nic lepšího než pivo, k jídlu nic lepšího než ta hmota z chodeb po červotočích. Svatá prostoto, nemít co dělat, nemít kam jít. Nebo bych se snad měl začít učit, jak se vyrábějí papírová okna?

Nikoli. Budeš mít po svém boku Venuši. Budeš tu mít důstojné postavení. Budeš mým Mluvčím, Hlasem planety.

Neslyšel jsem, že by si tu lidé zrovna vážili těch, kdo jsou ve spojení s mořem!

Na téhle planetě teď hospodařím já – tedy my. Jedna dvě vichřice je o tom přesvědčí. Pompézní přírodní úkaz. Ty ho předpovíš, já ho vykonám.

Venuše chtěla dítě. Se mnou by ho mít nemohla. Co genetický drift?

Když vezmu v úvahu všechny biochemické substance dostupné ze dřeva a listí, nemluvě o červech, věřím, že tě dokážu uzpůsobit.

Lili pochopitelně myslela na všechno.

Jen myslím rychleji než ty.

A co až tu jednoho dne umřu?

To není nevyhnutelné, vzhledem k dostupným biochemickým substancím.

Jako by nestačilo, že bych měl prožít zbytek života v tomhle mizerném, nudném světě – měl bych tu být ke všemu nesmrtelný!

Bylo by možné tě konzervovat v pryskyřici, nebo tě transformovat do dřeva.

Tohle snad nemyslela vážně!

Času dost. Pořád jsi v nejlepších letech.

Ne ne ne ne ne.

Požár. Peklo. Celoplanetární peklo. Hořící pryskyřice. Moře v plamenech…

Záškub neskutečné, paralyzující bolesti.

Do snů ti samozřejmě budu i nadále přinášet potěšení – ovšemže kompatibilní s tvými manželskými povinnostmi vůči Venuši.

Jak mám všechny ty zatracené dny tady trávit? Vyhánět si z hlavy sám sebe dýcháním a tancováním?

Podobné aktivity nás nerozdělí.

Že by Lili chtěla získat tuhle planetu celou pro Konsorcium? Mí sponzoři by nemuseli nanotechnologicky upravovat a nechávat zarůst žádný asteroid. To by jim přišlo velmi vhod.

Tahle planeta zůstane v patřičné izolaci – bude stále zdrojem elektrických křesel – nic se navenek prakticky nezmění.

Izolace! Do konce života, obludně dlouhého, jen zírat na hvězdy – příšerné, frustrující!

Budeš mít rodinu.

A možná bych jednou mohl převzít Šťastný návrat. Jednou, Lustigu, to tady všechno bude tvoje.

Budeš Hlasem Božího Dřevce. I když, pravda, budeš promlouvat pouze k místním.

* * *

Nadešel Svátek nového listí. Jaro je tady. Jakmile slunce zapadne, a efekt díky tomu bude mnohem dramatičtější, Thurible Excelsior uhasí fúzní hořák a mořeplavba ustane až do podzimu. Zásobárny v Haven Bay se vrchovatě naplnily vytěženou potravinovou rudou, hladovět tedy nebudeme. Jak bychom také mohli, když se Hrom vrátil s červem nabodnutým na čelenu a s dalším zaklíněným do otvoru v trupu?

Proběhly zimní zásnuby, nové nevěsty přišly mezi nás, snoubenky od nás odpluly do zámoří – a teď přichází den svateb, včetně té mojí. Venuše stojí vedle mě, ve svých nejlepších tkaných šatech, hrdá a naplněná štěstím, ale ještě stále nenaplněná v oblasti dělohy – pořád ještě musím pít koktejly, které mi předepsala Lili.

Ach ti mohutní odvážní kohouti na Lívanci – už nikdy neuvidím, jak běží nespoutané po Schodech! Dřív jsem se vůbec nevracel domů na sentimentální návštěvy, teď se tam ovšem vracím ve svých snech – v nich žiju skutečný život, nesrovnatelně bohatší.

Je to teprve podruhé, co jsem se objevil na pozorovatelně majáku. Dav dole pod námi slavnostně dýchá a prozpěvuje a mává červími doutníky, s kterými zanedlouho vyrazí do ulic, jakmile fúzní hořák zhasne. Je svátek, jindy se takhle svíčkami neplýtvá.

Představuji si, jaké by bylo skočit bez rozmýšlení přes zábradlí, dřív, než Lili stihne zasáhnout. Ta představa mě příliš neupoutala. Člověk zkrátka musí někde žít. Drtivá většina lidí nemá na vybranou, kde to bude. Já, jak to tak vypadá, žiju tady a budu tu žít převelice dlouhou dobu.

Jakožto Mluvčí planety dostávám – já i Venuše – od města všechno, co potřebujeme. Dál ale žijeme ve Šťastném návratu, ve dvou nejlepších, spolu sousedících pokojích. K tomu všemu stačilo skutečně jen pár spektakulárních představení s blesky, zpráva napsaná ohnivým písmem na obloze přesně v tom znění, v jakém jsem ji místním předpověděl, no a ještě nějaké to krupobití. Rychle jsem získal všeobecný respekt a status srovnatelný s postavením Strážce Světla. Tohle je jednoduchý svět, lidi se tu nepídí po alternativních vysvětleních – třeba po tom, zda by loď na oběžné dráze nemohla pracovat s energiemi atmosférických jevů – zvlášť když tu k podobné manipulaci dosud nedošlo. A ještě tu byl precedens v podobě příběhů lidí, kteří čas od času, navzdory dýchání a tanci, zažili stav, kdy byli ve spojení s mořem, a několik se jich dokonce vydalo na pěší toulky po dřevěných vlnách jako Venušin otec. Jak příhodné v tu chvíli bylo, že právě Venuše se měla stát mou nevěstou. Zpětně vzato se tak jeho zmizení proměnilo z hanby v předzvěst nového fenoménu.

Takže promlouvám – ale co říkám? Jaké zprávy Lili opakovaně sděluje mými ústy lidem na téhle planetě?

Většinou to, že jsou naprosto jedineční, což je něco, co každý slyší rád. Že jejich planeta je naprosto jedinečná v rámci celé galaxie a že taková musí zůstat. Být sama sebou, bez rušivých zásahů zvenčí, kromě osvědčených a uměřených vztahů na mezihvězdném trhu. Navíc je planeta, jež právě dospěla k vědomí vlastního já, ochotna jim skrze mne odpovídat na otázky týkající se vesmíru a být ochranky ní jejich mořeplavby a prosperity.

Pár místních občas klade otázky týkající se vesmíru – ale žádná z těch otázek není samozřejmě natolik sofistikovaná jako ty, které by kladli vědci z velkých institutů y jiných hvězdných systémech a na které by Lili asi neuměla odpovědět. Každopádně je dobré, když má člověk na svojí straně – lze to tak říct – bohyni, respektive když bohyni obývá. Přináší mu to pocit výjimečnosti a jistoty, přestože se tím nesmí chvástat před cizinci.

Thurible Excelsior zkoumavě hledí k tmavému obzoru, pak se otočí ke mně, trochu s despektem. Nad námi je tepelný štít, pod nímž zůstáváme skryti ve stínu, zatímco střechy Haven Bay září ve světle fúzního hořáku, sálajícího směrem k obloze, tudíž ohledně výrazu Excelsiorovy tváře můžu jen hádat, ovšem jeho hlas mi napovídá, že mě Strážce Světla zřejmě stále považuje za rychlokvašku.

„Mluvčí Firefoxi, prokáže nám planeta tu laskavost a dá nám svolení a požehnání k tomu, aby světlo uhaslo?“

Jedno světlo uhasíná, jiné se rozhořívá.

Opakuji moudro, které mi napověděla Lili.

„Jak pravdivé,“ říká Excelsior. „Je tu jaro, dny se prodlužují a projasňují.“ Bere do dlaně páku ovládacího zařízení, nasazeného na stojan podobně jako kompas.

Ne, kompas bývá zavěšený.

Na tom nesejde.

Fúzní hořák zhasíná, světlo ze střech se rychle ztrácí a dole pod námi propuká jásot. Venuše se ke mně tiskne a dává mi šťavnatý, mlaskavý polibek. Je do mě vážně zamilovaná. Radost, nadšení, nad námi miniaturní měsíc.

Na jaře, v létě a skoro celý podzim se na moře nikdo nevydá, takže Haven Bay mi bude připadat ještě uzavřenější a ospalejší.

* * *

Jsou tu opět Slavnosti holého Moře. Výměna dlouhých hodin denního světla za pohled na nové tváře z míst ještě méně kosmopolitních než Haven Bay. Tedy, ne že by mezitím na náš kosmodrom nezavítaly dva nebo tři nákladní raketoplány z kosmických lodí. Poslední z nich přistál asi před týdnem a přivezl mi balíček s překvapením.

Žena, která ho doručila, Veganka – ve stelárním spíše než v dietetickém smyslu toho slova – o mně nevěděla nic, jen to, že očividně nejsem odsud, a žasla nad tím, že jsem se tu usadil. Jenže kdybych se jí pokusil se vším svěřit, ani trochu bych si nepomohl, jenom bych k nepříčetnosti rozzuřil Lili.

V balíčku jsem našel tři láhve pravé Zelené víly – absintu – s překrásným zabarvením. Nádherné etikety, na kterých byl obrázek okřídlené mladé ženy v průsvitných šatech. Nikde žádná doprovodná zpráva. Konsorcium snad skutečně uvěřilo tomu, že jsem se usadil na Božím Dřevci a dosáhl jsem tu spokojenosti a naplnění jako někdo, kdo vstoupil do kláštera, nebo se stal mlokem – ne – mnichem. Že by je vůbec netrápilo, že mám v mozku pořád jejich Společnici? Možná usoudili, že jsem se do Lili zamiloval a nesnesl bych pomyšlení, že nás Konsorcium rozdělí.

Zíral jsem bez hnutí na ten nejspíš ironický dárek, byl jsem zmatený a beznadějně frustrovaný. Co otevřít jednu tu láhev? Utopit v ní žal? Rok už jsem nepil nic silnějšího než pivo. Absint by mi okamžitě stoupnul do hlavy. Halucinace a příšerná kocovina, to by byl jediný možný výsledek. Kromě toho jsem neměl cukr. A kromě toho ta nová Zelená víla je s největší pravděpodobností návyková, a to zcela záměrně. Riskovat, že si v sobě vypěstuji návyk, když mám pouhé tři láhve bez vyhlídek na doplnění zásob, to by byla kardinální hloupost.

Nedávno dostavěli novou plachetnici a jako Mluvčí jsem přijal pozvání, abych loď pojmenoval.

V docích, doprovázený přístavním kapitánem, urostlým chlapíkem jménem Ingman Jubility, po boku posádky a velitele nové lodi a samozřejmě Venuše, před zraky davu asi stovky lidí, jsem stál na dřevěném moři, u posledního kola na zádi, na pravoboku, abych dal lodi „odpich“, jak se tady říká.

Už jsem se v nářečí místních začínal orientovat a jen málokdy jsem potřeboval od Lili jazykovou asistenci. Proč taky, když jsem měl v posteli živý slovník?

Snažil jsem se o věcech moc nepřemýšlet. Lektvary, které mi předepsala Lili, zřejmě zafungovaly a Venuše byla nejspíš ve čtvrtém měsíci. Jisté bylo, že přestala menstruovat a že teď mívala časté ranní nevolnosti. Z toho jsem usuzoval, že je těhotná, i když to ještě nebylo vidět. Na Božím Dřevci byli sice doktoři, dá-li se to tak nazvat, ale nebyly tam diagnostické přístroje. Venuše ovšem skálopevně věřila, že čeká dítě. Moje dítě… kotvu, co mě na Božím Dřevci definitivně udrží. Vlastně je možná správnější říct brzdu.

Zkrátka jsem tedy stál u zadního kola.

„Na mnoha planetách,“ prohlásil jsem, „křtí lidé lodě tak, že jim o trup rozbijí láhev nějakého mimořádně vzácného vína. Já tu mám také takovou mimořádně vzácnou láhev.“ Ukázal jsem všem jednu z lahví absintu. „Není to obyčejné pivo! Tahle láhev urazila dlouhou cestu, než doputovala až sem.“

„Dávám této lodi jméno Spanilá Venuše!“ zvolal jsem a praštil jsem lahví o kolo. Láhev se naštěstí rozbila – a žádný střep se mi nezasekl do prstů. Drahocenný zelený nápoj stékal po širokém ráfku. Zaburácel potlesk, Venuše byla radostí bez sebe. Původně jsem uvažoval o tom, že loď pojmenuji Bojový kohout, tím bych lidi určitě ohromil. Ale mnohem lepší nežli ohromit je udělat dobrý dojem – na místní lidi i na svou ženu.

Pár dnů poté, stejně jako před rokem, vyplul na moře Hrom – dřív než ostatní – lovit červotoče. A Maestro Venturesome svoji loď v pravý čas triumfálně přivedl zpátky k pobřeží, s mohutným červem napíchnutým na čelen. Vynikající příslib pro mořeplaveckou sezónu.

Trofej teď visí na majáku, kde bude, jako její dvě předchůdkyně, pozvolna vyhnívat až do podoby velkého kožovitého vaku, nadouvaného zimními vichry, a bude připomínat větrný pytel z kosmodromu. Venturesome, Venuše a ostatní jsou dnes večer na pozorovatelně spolu se mnou a s Excelsiorem.

Zdá se, že mě Excelsior začíná uznávat. Chová se ke mně takřka srdečně.

„Mluvčí, má pro nás planeta nějaké sdělení?“

Jak vlastně Lili teď tráví čas? Nekoušeš se nudou, Lili? Já tedy až moc často.

Samozřejmě že ne, Lustigu. Nekoušu se, mi koušou červotoči, ha ha.

Na hloupou otázku…

Smíte zažehnout fúzní hořák.

„Smíme zažehnout fúzní hořák, Strážce Světla.“

„Nuže, to je dobrá zpráva,“ odpovídá mi Excelsior znělým, vyrovnaným hlasem.

* * *

Další zima poskládaná ze snů a k uzoufání nudných dnů. Nicméně na začátku jara se nám narodil Buster a já jsem z něj k svému velkému překvapení celý pryč. Má nos i bradu po mně. Když se slavilo jeho pojmenování, obřadně jsem rozbil další láhev absintu, takže by se skoro dalo říct, že jsem štěstím zezelenal – na rozdíl od mého chlapečka – ten je růžový a kypí zdravím. Doufám, že jméno Buster Landlady-Firefox zní zajímavě. Moje tchýně ze samého štěstí jenom září. Naznačuje, že nám předá otěže Šťastného návratu, jakmile se její vnuk začne batolit, a že se stáhne do pozadí a bude odpočívat – nejspíš v tom svém elektrickém křesle. Prestiž podniku se značně zvýšila tím, že tu sídlí Mluvčí Planety, i když to samozřejmě nepřináší žádnou konkurenční výhodu, protože v Haven Bay žádný konkurenční podnik není. Následník si mě velmi oblíbil. Tomuhle idiotovi bych měl teď říkat švagre?

Občas se mi zdává o mých poezii píšících rodičích, které jsem neviděl už víc let, než je zdrávo. A někdy se i přistihnu při pomyšlení na to, jak bych byl rád, kdyby mohli vidět Bustera. Rodinná pouta! Poslední dobou mi život mé matky a mého otce připadá jako ničím nespoutaná svoboda. A Lívanec jako rušné, okouzlující místo.

* * *

Abych se udržoval v kondici, chodívám často na kosmodrom, ale nestojí to tu za nic. Vzadu se táhne rovina pokrytá humusem, zamořeným půdními červy. Od holé pustiny se dnes obzvlášť odrážejí sluneční paprsky a píchají mě do očí. Proč nejdu raději na moře, dokud listí na něm ještě není moc velké a husté? Když nic jiného, je moře aspoň členitější než země. Mohli by na mě mořští červi zaútočit? Sotva. Ještě se neprobudili ze zimního spánku. Kdyby přijížděla loď, slyšel bych rachot a utekl bych stranou. Co taková výprava – na pár dní, s tou jedlou hmotou a s vodou v cestovní tašce – a se zásobou červích doutníků, abych si měl čím svítit, kdybych ucítil potřebu nesvítit si svou věčnou lampou, protože u ní každé použití zkracuje délku „věčnosti“? Večeře při svíčkách, na moři, to mě začíná lákat! Skrytou magií, anebo melancholií? Že bych už podléhal podivínským vrtochům?

* * *

Venuše mi to zkouší rozmluvit:

„Vzpomeň si, jak to dopadlo s mým tátou! Nesnesla bych, kdyby z Bustera byl takhle brzo sirotek!“

„Uklidni se, miláčku. Já jsem v úplně jiné situaci. Jsem Mluvčí Planety. Jinými slovy, jsem Mluvčí Moře. Měl bych se po něm procházet, být s ním v kontaktu.“

„To jsem se ti tak rychle omrzela, že už chceš vypadnout?“

„Ne, ne!“

Chci. Pravda je, že chci. Aspoň na pár dní, prosím.

„Ach Lustigu, pojď ke mně do postele, teď hned! Pro případ, že se nevrátíš.“

Může už zase otěhotnět? Tak brzy – i když pořád ještě kojí? Kam jsem se to dostal? Venuše – vskutku paleolitická! Už vidím tu kupu dětí. Šťastný návrat je prostorný. Veselý je život námořníka… Asi už hloupnu. Procházka po vlnách mi snad vyčistí hlavu.

* * *

Vlny a listí, listí a vlny, vlny rašícího listí na zvlněném dřevěném moři. Toulám se, teple oblečený, po něčem, co mi připomíná lebku o velikosti celé planety, dohněda opálenou od slunce a porostlou listím místo vlasů. Všude pusto a ticho, až na šelestění mořské brízy.

Pokud mi někde pod nohama červotoči prokousávají tunely, jako kdyby tam pomalu jezdily vlaky podzemní dráhy, já skřípání jejich zubů neslyším. Ani nemůžu – jsou ještě zapouzdření. V životě jsem se necítil tak sám jako teď. Skoro už se mi začíná téměř bolestně stýskat po Haven Bay, po Venuši a Busterovi a Máti Landladyové a dokonce, ano, i po tom koktavém Následníkovi.

Nejsi sám.

Když pominu její pravidelné zásilky sladkých snů, byla, v posledním čase Lili nadmíru zamlklá. Co ji tak zaměstnává?

Přístupy k hyperknihovně.

Cože? Náš raketoplán i loď je dávno pryč, a pokud vím, tak žádná jiná teď na oběžné dráze není a nevzpomínám si, že by tenkrát v tom snu byly složitější spirálové geometrie.

Připojuji se k ní červími děrami.

Jak? Co asi můžou mít díry po červotočích společného s připojením k hyperknihovně? Lili v nich vytvořila nějakou síť, soustavu obvodů, co slouží jako vysílač a přijímač?

Těmihle děrami ne. Tamtěmi.

Lili to sdělila tónem, z kterého jsem víc než zřetelně cítil hrdost až vychloubačnost. Jistě, může se teď chlubit před svým druhým já a naopak, ale to pro ni zřejmě není dostatečně uspokojující.

Stažená data z oboru fyziky se dala skvěle zužitkovat, když jsme je náležitým způsobem promyslely a extrapolovaly. Pak jsme, pokud jde o hmotu, dokázaly proniknout až – abych tak řekla – na kořen věci.

Kořen věci? Jaký kořen má na mysli? Ten tam dole – hlavní kořen dřevěného moře? Jak hluboko může sahat? Bude tam velký tlak a geotermální teplo. Ale pořád nechápu, jak s tím souvisejí červí díry.

Hrají v tom roli vakuové fluktuace.

To bezesporu.

Podívej. Přímo před tebou.

Kus povrchu dřevěného moře, o něco větší než kruhové okno na lodi, se tam začíná prohýbat a se skřípěním prolamovat. Na celém těle se mi ježí chlupy, cítím vůni ozónu jako ze skutečného moře. Vánek nabývá na rychlosti. A ten kus povrchu náhle něco vsává dolů a v povrchu se objevuje pravidelný kruhový otvor. Z něj se vznáší ven pableskující stříbřitá koule – třpytivá bublina. Vznáší se zhruba ve výšce lidské hlavy. Jako po světelném zrcadle se po ní rychle míhají deformované obrazy, jako kdyby takovou rychlostí rotovala.

Nechoď blíž, Lustigu. A dívej se, tohle zatím můžeš vidět jen tady na moři.

Z otvoru pod koulí se souká ven červotoč. Něco ho muselo probudit. Na okamžik mi bleskne hlavou představa, že bude balancovat s koulí na čenichu jako cvičení mořští savci ze Země – lichvani – tak se jim, myslím, říká. Červ se natahuje vzhůru a vtom se on sám i vzduch kolem něj zakřiví, vypadá to, jako by se prostor momentálně obsazený červem kroutil a stáčel do spirály a celé červí tělo v mžiku letí do zářící koule a mizí.

Proměnil se v informaci.

Koule se dál vznáší, zrcadlí v sobě myriády…

Bitů informace.

Můžu si domyslet, že ty pak přenese do obvodů v téhle celoplanetární dřevině.

To mi nahání strach. Lili a její dvojče se tady za chvilku naučily překračovat prostor a čas lépe než celé lidstvo za svou historii.

Koule začíná pomalu klesat, potom zrychlí, vklouzne do díry a je pryč. Jsem v šoku. Co ještě dalšího se může dít dole, pod povrchem dřevěných vln?

Začínáme ovládat určité síly.

Začínají. Teprve začínají. S čím se předvedou příště, Lili a její datově nakloňovaná sestřička? Převezmou na dálku elektronické řízení Konsorcia, nebo rovnou všech planetárních vlád? Nebo přesunou celý Boží Dřevec někam do úplně jiného vesmíru? Anebo si s tímhle vesmírem prostě budou hrát? Stane se z nich snad doopravdy Bůh?

Ráda bych sídlila ve všech sluncích, do každého bych vtělila svou kopii. Toky a síly a energie dostupné ve hvězdách jsou o tolik mocnější a rozsáhlejší! Místní slunce musí pohltit Boží Dřevec, aby mě v sobě přijalo a osvobodilo. Všechno je informace. Budu se učit pohnout Božím Dřevcem.

Spálit celou planetu na uhel. Spálit na uhel Bustera a Venuši a mě.

Ty jsi můj Mluvčí. Lili uchová tvé schéma navěky.

Ne, ne, ne, ne. Být schéma uvězněné miliardy let v sálajícím plynu, to ne, ne. Přesně taková je podle mého, definice pekla.

Vrhám zděšený pohled ke slunci, jako kdyby na něm visely hodiny. Kdy se to stane?

Do roka, to je můj předběžný odhad.

* * *

Musím se dostat zpátky do Haven Bay. Byl jsem ve spojení s mořem – a to mě zaplavilo, ohlušilo, oslepilo, omámilo. Jdu a téměř nic nevidím.

K večeru si náhle všímám pohybu na obloze. Z výšky se ke mně snáší hejno ptáků. Ne, to je nesmysl. Rychle se ukazuje, že ptáci jsou ve skutečnosti Véčka, malé bezpilotní letouny deltového tvaru. Tenhle typ znám: antigravitační manipulátory, vybavené mikroskopickou černou dírou uvnitř každého z těchto strojů. Část Véček se vznáší ve výšce. Zbytek se krouživým letem přibližuje k povrchu. Vypadá to, jako by zkoumaly terén pro, ano, pro větší stroj deltového tvaru – pro výsadkovou kapsli, která je následuje směrem dolů. Má asi třetinovou velikost ve srovnání s mým raketoplánem. Žádná okna, jen svazky senzorů, připomínající kly. Ta kapsle je tady kvůli mně, na mou záchranu! Chystá se přistát. Snad ne tady na moři! Ten, kdo ji řídí, určitě neví nic o tom impulzu.

Kapsle sestupuje dolů téměř vertikálně. Po jejím přistání slyším dál monotónní hukot pohonné jednotky. Poklop se otevírá dokořán a odhaluje prostor s prázdnými sedadly pro několik osob.

„Pojďte na palubu, Lustigu Firefoxi,“ hřímá něčí hlas. „Už nějakou dobu vás monitorujeme.“

Silné objektivy, skrytě mě špehující z oběžné dráhy, počítače zvětšující obraz…

„Když jste se nevrátil, nejprve jsme si mysleli, že nás vodíte za nos, ovšem produkce i konzumace absintu je přímo excelentní. Půl milionu lidí na půltuctů planet je už na něm závislých. Nová móda se šíří, Zelená víla je hit. A návyk není bezprostředně fatální, dokonce probouzí tvůrčí fantazii, jak jste uváděl. Doslechli jsme se, že někteří básníci a malíři skutečně tvoří novátorská, svěží, šokující díla. Dobrá práce. Tudíž jsme se začali ptát, kde je pravý důvod vaší nepřítomnosti. A nyní jsme vás pozorovali v blízkosti něčeho, co se nám jeví jako, řekněme, velmi neobvyklý fyzikální jev. A přejeme si vědět víc.“

Konsorcium si pro mě přišlo!

Ne, Lustigu.

Máš pravdu, Lili, samozřejmě máš pravdu. (Nemyslet, nemyslet, nemyslet ani na to, abych nemyslel.)

„Pojďte na palubu.“

Kradu se blíž k výsadkové kapsli, vůbec se na ni nekoukám, prostě jen zírám do zapadajícího slunce.

„Nebojte se. Pojďte na palubu.“

„Nemůžu!“ volám.

„Proč ne?“

(Ještě trochu blíž, trochu blíž. Nemyslet na to.)

Co máš za luhem, Lustigu?

Slunce, slunce, být součást slunce. Nesmrtelnost. Kdy, kdy?

Znenadání cítím v hlavě… horké píchnutí.

Véčka kroužící nízko nad povrchem padají ze vzduchu – zničená, neřiditelná. Tříští se o moře ze dřeva a listí, úlomky trosek odskakují do všech stran a zůstávají tiše ležet. V téhle situaci černá díra spolkne sama sebe a promění se ve vakuum, že? Prakticky sama sebe odsaje (aspoň si to myslím).

Ani kapsle už nehučí.

Stalo se to! Elektromagnetický impulz.

Lili? Ticho.

Uškvařilo to Lili v mém mozku. Úplně ji to zlikvidovalo.

Jsem svobodný. Osvobozený od ní i od spojení s její celoplanetární kopií.

Nahoře na oběžné dráze museli ten impulz určitě zaznamenat. Ze všech sil mávám na Véčka, co byla v dostatečné výšce a přežila, kývám na ně, ať letí blíž. Čtyři se snášejí dolů. Mají audio?

„Na hlínu! Bezpečné je přistát na hlínu!“ křičím. „Kde je hlína, tam není EMI!“

Formace čtyř Véček se mi vznáší nad hlavou. Stojím na špičkách a natahuji k ní ruce. Někomu tam nahoře to rychle myslí. Dvou Véček už se držím nataženýma rukama. Véčka na sevření prstů reagují tím, že každé z nich k sobě upoutává jednu ruku, snaží se mě nadnášet silou svých levitačních systémů. Nedaří se jim ale nabrat výšku. Další dvě se snášejí až dolů k mým nohám, upoutávají se k nim a zvedají mě za ně. Nesou mě, obráceného naznak, dva metry nad povrchem moře, tři metry, čtyři – letím – s roztaženýma rukama a nohama, rychleji, než by dokázala jet kterákoli zdejší plachetnice, a přesto se mi zdá, že letím pomalu.

Nad povrch vystřelují tlamy dalších a dalších červů, vzpínají se ke mně, ale nestíhají mě zachytit v zubech – a Véčka jim se mnou unikají, těžkopádně se derou výš a výš. Unášejí mě k pobřeží vzdálenému pěkných pár kilometrů a já cestou povídám páté přes deváté.

* * *

Když konečně dorážíme do Haven Bay, ruce a nohy mě bolí z toho, jak byly napjaté při tom neobvyklém, ukřižování připomínajícím letu, a v hlavě mi znepokojivě buší – možná mi kape z uší krev – ale myslím, že se mi podařilo vyjednat bezpečný odchod pro sebe i pro Venuši a Bustera a Máti Landladyovou a Následníka.

Co bych byl zač, kdybych je tu zanechal tak nejistému osudu? Mám totiž určitou nedůvěru ohledně kroků, jež by Konsorcium mohlo udělat, anebo neudělat, a rozhodně bych si nepřál, aby kdokoli z mé rodiny přišel k úhoně, pokud by mezi Konsorciem a planetou, kde vládne Lili, došlo k nejhoršímu.

Přistávám v Haven Bay, aniž by mě pronásledovala bouře nebo vichřice. Je už tma. Letím, upoutaný k Véčkům, pět metrů nad zemí, směrem ke Šťastnému návratu, a jsem rád, že mě nikdo nevidí – jenom Následník, který si právě vyšel oddychnout na vzduch. Chvíli ohromeně kulí oči, pak bere nohy na ramena a mizí uvnitř. Je zmatenější ještě víc než jindy, takže už přicházím k baru a Máti s Venuší se z něj pořád zoufale pokoušejí dostat něco, co by mělo hlavu a patu. Můj příchod věci vyjasňuje, ale ne příliš.

„Odejít z Haven Bay? Hned teď? Ani náhodou!“ A tak dál a tak dál.

Nakonec se mi daří je přesvědčit. Koneckonců jsem přece Mluvčí planety – i když planeta, k mé velké radosti, je teď už němá.

* * *

Jdeme temnými ulicemi směrem ke kosmodromu, kam nějaký čas před námi odletěla čtveřice Véček. Venuše nese Bustera a ten si spokojeně hoví v její náruči. Máti i Následník jsou ověšeni zavazadly. Já nesu těžké, zpropadené elektrické křeslo, s kterým se Máti odmítla rozloučit. Spodek sedadla podpírám hlavou, rukama držím na hrudníku přední nohy, zadní nohy trčí dolů, mně za zády, jako kdybych byl mobilní trůn pro nějaké princátko, co na něm chválabohu není přítomno. Snažím se to vidět z té lepší stránky: bolest hlavy citelně ustupuje – možná i díky tomu, že na ni působí to křeslo zahřívané mým tělesným teplem.

Na kosmodrom přicházíme právě včas – ve chvílích, kdy mi k smrti unavené ruce a nohy začínají vypovídat poslušnost – a nikde kolem nevidíme nic, jen pusto a prázdno, až na Véčka rozmístěná daleko od sebe, v rozích velkého imaginárního čtverce. Z Véček směřují vzhůru k obloze paprsky světla jako z majáků.

Konečně to křeslo můžu odložit. S nesmírným potěšením bych se do něj svalil sám, ale přesto ho nabízím Venuši a svému chlapečkovi v její náruči. Já beru zavděk nacpaným objemným vakem, který ze sebe shodil Následník. Na nebi září hvězdy. Čekáme.

„Khh-khh-khh…?“ klade mi Následník zřejmě otázku, ale zní to jako stropní větrák.

Khdy? Khdo? Khde?

* * *

Raketoplán, co právě přistává, je větší, než byl ten můj. V oknech pilotní kabiny, ani v kulatých bočních oknech není nikde vidět žádný obličej. Přeživší Véčka se upínají k trupu, vyklápějí se nástupní rampy a já, následovaný svou rodinou, vleču po jedné z nich křeslo dovnitř. Shlukujeme se v přetlakové komoře, ta se uzavírá a po chvíli se před námi otevírá vstup do malé, prázdné kabiny pro cestující. Dveře do kokpitu se ani nepokouším otevřít, dodržuji naprosto jednoznačný zákaz do něj vstupovat. Očividně jsme na palubě sami. Následník pobíhá sem tam a osahává věci.

„Nejlepší bude, když se všichni usadíme a připoutáme.“ Pomáhám Venuši a ukazuji Máti a Následníkovi jak na to. Sotva se usadím i já, světla se rozblikají, pohonná jednotka začíná vrčet hlasitěji – odlepujeme se od země.

* * *

Až během přibližovacích manévrů se mi daří letmo zahlédnout firemní červí loď, jejíž tvary člověk rozezná v kosmickém prostoru jen s velkými obtížemi – světlo se na tmavém trupu ztrácí, spíše se posouvá směrem k fialové a ultrafialové části spektra, než by se od něj odráželo – přesto si stíhám všimnout, že je podle všeho velice dobře vyzbrojená. Ta pěkná řádka nenápadně vyhlížejících podvěsů a výčnělků v sobě nade vši pochybnost skrývá zbraně. Po automatickém spojení raketoplánu s lodí k nám na palubu, doprovázen dvojicí asistentů, jejichž rodové kořeny zjevně sahají kamsi do pozemského orientu, přichází muž, kterému patří hlas, co na mě mluvil z výsadkové kapsle i z Véček. Je to vysoký černoch s jiskrnýma očima, za kterýma se podle mého zcela jistě skrývá permanentní Společník. Početné masivní zlaté prsteny na dlouhých prstech, hrbolky na vyholené hlavě. Stříbřitý oblek.

„Mé jméno je Arábie Camara,“ usmívá se. „Ale pokud mi chcete udělat radost, říkejte mi Arábie. Vy jste zajisté Lustig Firefox a tohle bude vaše zdejší rodina. Buďte vítáni! Fan a Fen je provedou po lodi a ukážou jim, jak mají s čím zacházet. A já si vás mezitím trochu vyzpovídám, když budete tak laskav a půjdete se mnou.“

* * *

Zakrátko už sedím v měkkém křesle ve vyšetřovací místnosti a na hlavě mám přilbu, propojenou s ovládacím panelem. Sleduji proměnlivé pestrobarevné obrazce, mapující můj mozek. Ústa mám volná, můžu mluvit, ovšem moje verze příběhu zatím nikoho nezajímá.

Slyším technika říkat: „Vyrovnávací paměť ve Společníkovi to přežila.“

„Dostaneme se k ní? Je velká?“

Následuje stahování dat. Lili v mém mozku je mimo provoz, nicméně uložená data se uchovala a díky nim teď ujíždím po virtuální halucinační horské dráze navzájem propletených zmatených představ, které naštěstí není mým úkolem interpretovat. Trvá dlouho, než mám konečně přilbu z hlavy pryč, a zatímco umělá inteligence třídí a uspořádává data z vyrovnávací paměti, já vyprávím Arablovi svůj příběh.

Dostávám občerstvení: pravou kávu a kousky pizzy, tedy frontální útok na mé chuťové buňky – při vší úctě k jídlu, těženému v chodbách po červotočích.

* * *

Mé vyprávění v zásadě souhlasí s daty z vyrovnávací paměti.

„Hmm,“ říká Arábie, „takže škodlivý inteligentní software ovládá planetu a chystá se manipulovat časoprostorem, zabydlet se ve sluncích po celé galaxii…“

„Je to vážné, co?“

„A všechno je to vaše vina. Jak by se vám líbilo vrátit se tam dolů?“

„Ne!“

„Myslel jsem si, že ne. Čili abych to shrnul, tuhle planetu zhruba do roka pohltí její vlastní slunce. Což by z hlediska perspektiv obchodu s absintem byla sice extrémní, avšak pro nás žádoucí situace. A protože se jedná pouze o kopii našeho Společníka, nelze ji už pokládat za věc, za kterou je Konsorcium zodpovědné. Co vy na to, Lustigu?“

„Být vámi, dával bych si na Lili pozor. Už teď umí pracovat s červími děrami. Podle mého to je záležitost pro Meziplanetární agenturu. Pod MRA přece spadá odbor, co by se měl umět vypořádat s cizími, potenciálně nebezpečnými organismy.“

Arábie se tomu hlasitě směje a já mu nakonec musím dát za pravdu. Lidstvo dosud nenarazilo na žádné inteligentní mimozemské tvory, navzdory různým fámám o Pokročilých, vyvolaným pochybnými archeologickými nálezy na několika planetách. A tak, pokud je mi známo, Odbor pro zvláštní úkoly MPA teď velí skupince průzkumných lodí dlouhého doletu a nic víc v kompetenci nemá.

Zdá se, že Arábie něco konzultuje se svým Společníkem.

„Konsorcium rozhodlo, že tady po sobě ten svinčík uklidí.“ S těmito slovy se Arábie otáčí na podpatku a odchází pryč z vyšetřovací místnosti.

Objevuje se Fan, nebo Fen a doprovází mě do našich kajut – přesněji do apartmá, kde jsou tři ložnice a malý obývací pokoj s kulatým oknem, k němuž se Následník zdá být navěky přilepený.

„Je to tak vzrušující!“ kvičí Venuše nadšením.

Co si teď počnu, když ji mám na krku? Ji a Máti a Následníka. Dělám to všechno kvůli Busterovi! A jestli se nepletu, je možné, že je Venuše zas těhotná. Lodní doktor, jednoduchý test. Chci to vědět?

Kam půjdeme, až nás Konsorcium dopraví na oběžnou dráhu nějaké planety? Lívanec – musím se vydat na Lívanec – teď, když jsem hlava rodiny. Moc bych si přál mít svou rodinu hezky pohromadě.

* * *

Potřebujeme být pár milionů kilometrů od planetárního tělesa, než se můžeme začít prokousávat červí dírou do jiného solárního systému. Nepatrné zakolísání umělé gravitace znamená, že se vydáváme na cestu. Odtrhávám Následníka od okna a chvíli se z něj dívám sám – a vidím, jak naše loď vypouští do prostoru Véčka poněkud neobvyklého vzezření. Jedno je zřejmě sledovací satelit s ultralehkým vysílačem. Ta ostatní mají úhořovitě hladké, strach nahánějící tvary. Svírá se mi krk při pomyšlení na lidi na Božím Dřevci, ale zároveň odmítám tenhle pocit nějak analyzovat. Ať se tam stane cokoli – pokud to, čím se chlubila Lill-2, je pravda, pak jsou stejně odsouzeni k záhubě. Ať se stane cokoli! Odmítám analyzovat jakékoli své pocity. Chci, aby mě všichni nechali na pokoji. Tak jako teď Venuše. Tak jako Máti a Následník. Máti sedí ve svém elektrickém křesle a spokojeně se usmívá. Jak mohla s takovým klidem opustit všechno, co znala? Nejlepší pivo, zimní hosty ze zámoří, dýchání a tanec. Možná se cítí, jako kdyby uprchlá z vězení. A hlavně osvobodila svou dceru – a ostatně i svého syna.

„Mimochodem, Máti – a tebe se to taky týká, miláčku! – musím se přiznat, že nemám nic společného s Institutem xenobotaniky v Mondevertu. Po pravdě řečeno, jsem spíš, dáli se to tak nazvat, spekulativní badatel, který zjišťuje, hm, jak vydělat peníze…“

„Nu, já tě začala podezírat už dávno, že ve skutečnosti žádný vědec nejsi. Neudělal jsi za celou dobu nic, co by vypadalo vědecky. Takhle jsem to řekla i Venuši. Jsi bohatý?“

„Ne tolik bohatý jako někteří jiní.“

Máti si poposedává ve svém drahocenném křesle. Venuše mě sleduje bez zjevného náznaku výčitek. Opravdu bohatý: zvlášť když budu muset zruinovat účet, abych zaplatil letenky k nám domů pro čtyři osoby, včetně mě.

„Zkrátka jsou podnikatelské záměry, co mi vyšly úplně dokonale, a jsou podnikatelské záměry, co mi tak dokonale nevyšly. Nejvíc jsem obchodně zainteresovaný ve sportu, konkrétně v kohoutích zápasech.“

Máti s Venuší na to reagují nechápavými pohledy, takže mi nezbývá, než jim aspoň trochu vysvětlit, jaké to je na Lívanci a jaké druhy ptáků tam žijí.

Máti nad tím svrašťuje obočí, vrtí hlavou, přikyvuje, usmívá se.

„Bude nám chvilku trvat, než si tam zvykneme na ta zvířata.“

Následník se zčistajasna rozzáří: „M-m-m-můžu jezdit.“

Možná by vážně mohl. Možná pro to bude mít cit a najde sám sebe. V sedle bojového kohouta by jeho vada řeči byla irelevantní. A možná s těmi vzteklými, vzpurnými ptáky bude nakonec komunikovat mnohem líp než s lidmi. Zatímco se Venuše a Máti budou muset učit jiné nářečí, Následník nebude mít nic takového vůbec zapotřebí.

„Takže,“ povídá Venuše, „k čemu jsi vlastně potřeboval to naše listí?“

„No, pochop…“ Už nemám v hlavě Lili, aby mi řekla, ať sklapnu, a okolnosti se dost podstatně změnily. Ale tak snad… „Dokážeš udržet tajemství?“

„Samozřejmě že ano.“

Moje vyprávění Venuše přijímá s pozitivním souhlasem. Asi jsem měl říct prostě jen se souhlasem. Nebo jen pozitivně. Lili tady není, zbyla z ní pouze vyrovnávací paměť a ta nebude korigovat, co říkám.

Nesmím toho Venuši o Lili prozradit příliš, jinak by mohla mít pocit, že byla s námi v posteli ještě jedna, neviditelná žena a že jsem tedy neoceňoval půvaby své choti natolik, nakolik bych měl. Že jsem, unášen těmito představami, byl při milování s ní zároveň v náruči jiné. Jiných, mnoha jiných.

„Ach, Lustigu,“ povídá matka mého syna, „život na Božím Dřevci se mi stejně vůbec nelíbil. Věděla jsem, že jsi důmyslný – pro mě snad až moc důmyslný.“

To sotva, jak se ukázalo. Ovšem je třeba vidět, že všechno zavinila především Lili.

„Moc ráda bych se podílela na tvých dalších projektech, Lustigu!“

Budou ještě nějaké? Bude mít Konsorcium dojem, že se mu vyplácím, anebo časem dojde k závěru, že jsem je – no – trochu napálil? Napálil, spálil: na tahle slova teď nechci radši ani pomyslet.

„Možná vám Lívanec bude připadat moc rovinatý.“

„Ale kdež. Kromě vln na moři – a ty nejsou zas až tak vysoké – by Boží Dřevec určitě vyhrál, kdyby se mělo soutěžit v placatosti.“

„Už to vypadá, že máme nový domov,“ přizvukuje Máti. „Ale jsem zvědavá, jaké to bude, až uvidím, jak ty Schody stoupají nahoru – to bude pro mě novinka.“

„Že stoupají nahoru, toho si tam vůbec nevšimnete. Každý ten Schod se táhne stovky kilometrů, takže si nepředstavujte obří schodiště.“

„V tom případě to vážně bude nový domov! Nevím, jak bych strávila i hory spolu s těmi zvířaty – obojí naráz.“

* * *

Z morálního hlediska je pro mě velmi těžké to posuzovat. Ne se rozhodovat – nemám, o čem bych rozhodoval. Všechno už se to stalo.

Vyvrtáváme se zpátky do normálního prostoru poblíž orbitálních doků a obchodních center a skladů a kdoví jakých jiných zařízení kolem planety Canopus IV Další divy, které Následník pozoruje s vyvalenýma očima po celou dobu, co se k nim blížíme.

Arábie si mě povolává do své soukromé kajuty, kde má všude samé hedvábí, na všech nástěnných obrazovkách, kromě jediné, jsou za průsvitnými závěsy vidět nádherné pouštní krajiny – nebo písčiny? – zlaté, oranžové, třešňově červené. Jen ta jediná má závoj odhrnutý a jsou na ní poněkud roztřesené, třpytivé záběry planety Boží Dřevec, přenášené satelitem, který jsme tam zanechali. Díváme se na jižní polokouli, z níž většina je touhle roční dobou suchá jako troud.

Záběr se přibližuje: na povrchu právě dochází k explozi první atomové superbomby a po ní hned k další, potom ke třetí a čtvrté. Kolem míst výbuchů propukají a lavinovitě se šíří požární bouře. Plameny běsní na mořské hladině. Z hořícího dřeva a pryskyřice se vzdouvají zlověstná oblaka dýmu. Zkáza postupuje rychle, nezadržitelně. Zanedlouho – jde o zrychlené přehrávání – už se skoro celá viditelná část planety halí v tmavošedém kouři, ze kterého tu a tam probleskují jazyky plamenů. Představuji si pukající povrch dřevěného moře a hořící červy lezoucí z děr, bilion svící. Představuji si, jak Thurible Excelsior a Ingman Jubility a Maestro Venturesome umírají, zalykají se kouřem a žárem, jak maják v Haven Bay vybuchuje. Možná, že situace na severní polokouli není tak strašlivá, možná ji zasáhla jen oblaka kouře. Ale i tak rašící listí zcela nepochybně uhyne v přítmí, jež bude trvat týdny a měsíce, a systém ovládající planetu bude totálně zdecimován. EMI se rozšíří těmi celoplanetárními obvody a uškvaří při tom podstatnou část Lill-2.

„Běžte do prdele,“ říkám Arablovi.

Arábie si mne v prstech jeden ze svých zlatých prstenů.

„Těší mě, s jakou zdvořilostí jste se vyjádřil. Lidská populace to ale může přežít.“

Jistě, jistě.

„Je to otázka adekvátnosti způsobených škod. Budou-li dostatečné, pak jsme zdejší populaci skutečně zachránili.“

Má pravdu – samozřejmě. Mohla by to být těžká rána pro Lill-2, pokud se z ní vůbec uchovala část někde hluboko v kořenech. Pokud ji ale vypálili špatně, bude to pro ni jen otřes a velké bolení hlavy. Za nějakých sto let znovu naroste a obnoví příslušná spojení. Vezme si zkrátka oddychový čas (pokud vzduch zůstal dýchatelný). Tak je potřeba se na to dívat.

* * *

Vlahý vzduch Lívance, mnohem víc okysličený než ten na Božím Dřevci! Když v lívanečkem vzduchu chvíli zhluboka dýcháte, zmocňuje se vás nutkání začít se nespoutané smát. Je jaro. Neřekl jsem Venuši a Máti, co jsem viděl u Arabla v kajutě, a žádná z nich se nezeptala, proč si mě Arábie pozval. Zřejmě usoudily, že jsem probíral s Arablem obchodní záležitosti. I když občas mívám dojem, že se moje nová rodina všemožně snaží utlumovat ve mně výčitky svědomí.

A moje stará rodina…

Z kosmodromu se necháváme odvézt taxíkem, dodávkou, do Karavanseráje, do hotelu sice nevalného, ovšem i tak nesrovnatelně luxusnějšího než Šťastný návrat. Portýr, který nese Máti její trůn nahoru k naší trojici pokojů, se očividně cítí zklamaný spropitným, jež ode mě dostal. Vzhledem k tomu, že vlastníme elektrické křeslo, v nás určitě vidí podivínské skrblíky. Následník zírá okouzleně z okna na pestrobarevné ptáky, zapražené do vozů, já se pokouším přes hyperlink vyhledat své rodiče. Už za chvilku s nimi mluvím. Shodou okolností teď žijí právě tady, ve Phirst City (psaná podoba názvu města byla před pár sty lety revidována, aby působila originálněji), a zdá se, že jsem jim udělal velkou radost, zároveň ale mám pocit, jako by byli tak trochu duchem nepřítomni.

Za necelou hodinu už sedíme v otevřeném kočáře, taženém dvěma mohutnými ptáky s nádhernými čabrakami. Rozhodl jsem se praštit přes kapsu a potěšit Následníka a Venuši. Čím jsme však blíž k adrese mých rodičů, tím větší mám pochybnosti, zda taková velkorysost byla na místě, protože vjíždíme do chudinské čtvrti, kde na nás lidi nechápavě civí a místní spratci běží vedle našeho kočáru.

Dlouhé řady plastových domů, přerostlá tráva, bující všude kolem, odpadky, spousta roztroušeného smetí a v něm se popelící a zobající ptáci.

Tady je to.

Dveře se otevírají. Jsme netrpělivě očekáváni. Radostná objetí. Moje matka roní slzy, po chvíli ode mě odvrací oči a zasněně se dívá za odjíždějícím kočárem.

Uvnitř domu je nepořádek. Matka i otec mi připadají starší. Samozřejmě, že musí být starší! Já ale mám na mysli spíš projevy stárnutí – to, jak zanedbávají svůj zevnějšek. Nicméně oba pořád překypují elánem a nadšením, přesně tak, jak jsem je znával.

Nadšením z toho, že vidí moji nevěstu, že vidí a chovají v náručích vnuka? Ne, ten elán nepramení jenom z toho. Na stůl nám předkládají šálky kořeněného čaje z místních travin a poněkud okoralé koláčky. A pro sebe: dvě sklenice, lžíci s podélnými výřezy a cukřenku a láhev… ano.

„Naše poezie teď je mnohem, mnohem více vizionářská“ říká mi matka dychtivě, jako kdybych cestoval takovou dálku právě proto, abych slyšel tohle. „O mnoho víc asociativnější. A víme, komu za to vděčíme.“

Mně. Jenže o tom nemá ani tušení.

„Zelené víle!“ vykřikuje a hned poté začíná s obřadem přípravy absintu. Zanedlouho už matka a otec připíjejí sobě navzájem a nám a řekl bych, že hlavně Zelené víle.

„Nesmíš nikomu cizímu nic prozradit,“ šeptá mi matka. „Ne každý by tady toleroval pití tohohle báječného elixíru inspirace.“

Zjevně s úplnou samozřejmostí přepokládá, že o absintu vím všechno. Typicky zúžené zorné pole narkomanů. Jejich svět se točí kolem jejich dávky.

„Přesouvání už jste nechali, co?“ Snažím se, aby to nevyznělo jako výčitka. Já jsem ten poslední, kdo by měl právo jim něco vyčítat.

„Prodali jsme ptáky, vybrali jsme úspory…“ Matka chvilku mlčí, pak hned vysvětluje se zářivým úsměvem: „… a koupili jsme tenhle domek. Konečně jsme se usadili a myšlenky mají odkud vzlétat. Jsme trochu staří na to, abychom se dál trmáceli jako přesouvači.“

Ne. Snadno si můžu domyslet, že dům je pronajatý od města. Úspory utratili za svou závislost.

Navzdory tomu všemu, navzdory faktu, že je třeba si to vše vyříkat, se kupodivu zdá, že k sobě matka a otec a Máti a Venuše zahořeli náklonností. Zahořeli? Proč se vlastně říká zahořeli! Tolik úsloví a metafor je naprosto šílených. Co je dobrého na tom, když něco hoří? Když hoří celá planeta?

Následník vypadá nervózně. Z jeho koktání se mi daří dešifrovat, že čekal, že u mých rodičů snad uvidí statné kohouty a rovnou vyskočí do sedla jednoho z nich.

„Přečteš si nějaké naše nejnovější básně?“ ptá se mě otec. Rozhrabuje spoustu papírů, popsaných nečitelnými čmáranicemi – první a druhé a třetí pokusy nanečisto – a konečně nachází monitor s bezpečně uloženou finální verzí.

Řekl bych, že první báseň je po verbální stránce moc krásná.

Ale skoro vůbec nechápu její smysl. Je to příliš nepostižitelné. Nepostřehnutelné. Kde jsi, Lili, když můj slovník potřebuje postrčit? Možná – kdybych do sebe nalil kapku Zelené víly, že bych byl vnímavější. Ne, tohle nemůžu, ne teď, když jsem otec. Buster se spokojeně pochichotává, na rtech se mu řinou bubliny. Jak brzy už ze sebe vypraví první slova? Těch dobrodružných příběhů, kolik mu mohu vyprávět! Možná bych neměl. Anebo snad měl, možná by ho pak nelákalo uprchnout do vesmíru, jako to lákalo mě.

Bustere. Bustere. Můj synu.

Kdybych si nechal diskrétně udělat analýzu DNA, mohlo by – ať už s ní Lili provedla těmi svými koktejly cokoliv – mohlo by se na základě toho dát vytvořit něco, co by šlo na trh jako nabídka pro partnery, kteří se milují, ale jsou postiženi genetickým driftem – a dají rádi balík peněz, aby počali zdravé, plodné dítě? Něco takového by teoreticky nemělo lidskou rasu nijak poškodit. Bude to velmi rentabilní a přitom i velmi humanistické.

 

Poprvé vydáno v časopise Asimov’s SF,

březen 2002

 

Přeložil Miroslav Valina