Wiliam Herschel zřejmě neměl vůbec žádnou fantazii. Tuhle kacířskou myšlenku jsem si mohl dovolit bez obav. Za chvíli budu celebritou. Prvním pozemšťanem, který stane na povrchu Titanie. Na největším měsíci planety Uran. Taky mohl pan astronom vymyslet nějaké originálnější jméno, než jen ženskou variantu jména největšího Saturnova měsíce. Až se o mně budou učit děti ve škole, a to budou, určitě si popletou Titanii s Titanem. To bude pětek…
Můj přistávací modul klesal podle předem vypočtených parametrů k povrchu Titanie. Nebyl jsem ale jen pasivním cestujícím – kdykoli jsem mohl převzít řízení, provést korekci dráhy. Ostatně finální výběr místa pro přistání byl výhradně na mně. Já jsem ten, kdo tady rozhoduje. Já provedu průzkum, já pošlu na Zemi gigabajty ověřených dat o tomhle vesmírném kusu kamení a ledu, já si všechno osahám, já se vrátím na Zemi ověnčený vavříny a zařadím se do síně slávy astronautiky.
Trochu jsem se zasnil. Můj modul se už přiblížil k povrchu Titanie a já se ujal řízení poslední fáze přistávacího manévru. Moje vycvičené smysly, zkušenost, rozhodnost a bleskové reflexy byly zárukou, že vše dopadne přesně tak, jak má. Vyhlédl jsem si rozsáhlou kamenitou rovinu obklopenou ledovými pahorky. Zmrzlý dusík nebo kysličník uhličitý. To zjistím. Teď bylo hlavně důležité bezpečně přistát. Šlo mi to skvěle. Ne že bych byl nějak příliš sebestředný, ale cítil jsem potřebu svůj úspěch s někým sdílet. Řídící středisko na Zemi bylo pro nějaký živý dialog po rádiových vlnách příliš daleko. A palubní vysílač moc slabý. Tak jsem naladil frekvenci mateřské lodi, která si to hasila už k dalším Uranovým měsícům. K těm velkým i úplně mrňavým.
„Hola, vy tam! Jde mi to perfektně. Za chvilku měkce dosednu na povrch Titanie,“ zahlaholil jsem do palubní vysílačky.
Vzápětí jsem dostal automatickou standardizovanou odpověď od řídící jednotky lodě. Samozřejmě.
Na její palubě momentálně nebylo ani živáčka. Kolegy, kteří se ve výsadkových modulech postupně spustí na další měsíce v téhle odlehlé lokalitě Sluneční soustavy, probudí z bezživotí až těsně před výsadkem. Jako mě. Kodrcali jsme se sem tři roky a byla by to pěkná nuda, být celou tu dobu v bdělém stavu. Až splním svou misi a mateřská loď mě na zpáteční cestě vyzvedne, budu se na Zem vracet zase pěkně v limbu. Jo, když se ještě lítalo jen na Měsíc nebo na Mars, to si jeden mohl dovolit být celou cestu při vědomí a koukat se okýnkem na vesmírné černoty, ale když letíte k Jupiteru a dál, je lepší všechno zaspat. Důležitý je cíl, ne cesta.
Nechal jsem si spojovací kanál s mateřskou lodí otevřený. Budu prostě trousit do prostoru svá moudra. Automatika má za povinnost veškerou rádiovou komunikaci zaznamenávat, ať kolegové slyší, až se proberou, jak jsem dobrý. Na zpáteční cestě na to téma pohovoříme. Důkladně. To už se uspat nenechám. Teď jsem vlastně popřel své předchozí tvrzení. Ale co. Už Winston Churchill říkal, že jen hlupák nikdy nemění svůj názor.
Ovládání mého přistávacího modulu je až směšně jednoduché. Sice nemám rád nabubřelé fráze, ale pro záznam jsem tak jako tak utrousil vtipnou glosu.
„Na Titanii bych přistál s prstem v nose a se zavázanýma očima.“ Což jsem vzápětí dokázal, byť jsem si pochopitelně zmíněné teatrálnosti odpustil. Modul dosedl lehounce jako peříčko přesně doprostřed kamenité planiny. Amortizátory byly v podstatě bez práce. Na setinu sekundy přesně jsem vypnul motory.
„Kontakt,“ řekl jsem co nejnevzrušenějším tónem. Byť by bylo vhodné jásat a vykřikovat různé pravdy, které by také mohly vejít do análů pilotovaných letů. A do učebnic historie. Jsem ale skromný a plně mi bude dostačovat, když mé jméno zůstane pro příští generace spojováno s Titanii.
„Přistání v čase T plus třicet šest, parametr lambda epsilon tři celé dvanáct, korelace adekvátní, funkce palubních systémů na hladině devadesát devět; spotřeba paliva s nadnormální úsporou, zbývá ještě třicet procent. Možné využít k případnému přesunu na vhodnější pozici.“
Neosobní strojový hlas mi do mozku nesmazatelně vypálil čerstvá data o mém přistávacím modulu. Něco tady nesedělo. Zatraceně nesedělo.
„Jak, třicet procent paliva?“ pronesl jsem hlasitě, abych měl jistotu, že má slova dolehnou po rádiových vlnách minimálně ke vzdalující se mateřské lodi. Pokud doletí až k řídícímu středisku na Zemi, vůbec se nebudu zlobit. Uložil jsem si do paměti, že musím co nejrychleji venku postavit obří směrovou anténu. Abych mohl Zemi bombardovat výsledky svých výzkumů. A svými připomínkami. Což, jak se zdá, bude neméně důležité.
Zachoval jsem ledový klid. Automatika přistávacích modulů byla kvůli úsporám osazována těmi nejlevnějšími procesory. Něco jako průměrný mobilní telefon. O moc chytřejší můj modul rozhodně nebyl. Zahanbila by ho každá lepší automatická pračka. Konstruktéři prostě spoléhali na to, že na palubě každého kosmického stroje sedí borec mého ražení. Dokonale připravený, s obrovskou sumou vědomostí, rozvážný, cílevědomý a se skvělými reakcemi. Takže kvůli tomu, že hloupý automat špatně vyhodnotil data z nějakého pochybného čidla, je zbytečné panikařit.
„Opakuj poslední údaj,“ přikázal jsem tomu tupému stroji. Blbeček. Nemůžu přece mít v nádrži třicet procent paliva. A ještě to označovat za nějakou úžasnou úsporu. Naopak. To by už dávno řval červený poplach. S takovou slzou pohonných hmot se přece nedokážu vyšplhat zpátky na oběžnou dráhu. Natož tam manévrovat, nabrat rychlost a spojit se s mateřskou lodí. Až se bude vracet od Uranu.
„Zbývá třicet procent paliva. Možné využít k případnému přesunu na vhodnější pozici.“ Tupá mašina ten nesmysl zopakovala.
Takhle to dopadá, když chcete diskutovat s nemyslícím automatem. Nemám nejmenší zájem přesouvat se na nějakou vhodnější pozici. Když jsem vybral tu nejvhodnější. Otázka zní jinak: mám nějakou alternativní možnost, jak zjistit skutečný stav paliva? Kupříkladu strčit do nádrže klacek a fyzicky změřit, kolik paliva mám k dispozici? Hloupý nápad. Široko daleko se tady žádné klacky nevyskytují. Ještěže jsem inteligentní a přemýšlivý tvor. Z palubního počítače mohu vydolovat i nějaká suchá a nezpochybnitelná fakta. Tak do toho. Takže: jak dlouho byly v činnosti trysky modulu? Jaká je sekundová spotřeba paliva? Jaký je objem palivových nádrží? Jak prosté, milý Watsone. Na tohle mi opravdu stačí pár základních početních úkonů. Byť jsem velmi dobrý i v infitenzimálním počtu, o maticích nemluvě.
Vzápětí jsem zalitoval, že jsem nevypnul spojovací kanál s mateřskou lodí. Ta slova, která se k ní po rádiových vlnách rychlostí světla rozletěla, rozhodně nebyla hodna bytosti tak vyspělé, inteligentní a vyrovnané, za jakou jsem se až doposud považoval.
„Hajzlové. Hajzlové. Hajzlové.“ To bylo to nejmírnější, co ze mě spontánně vyletělo. Když jsem si všechno dvakrát přepočítal. Ta plechová přistávací piksla mi vůbec nelhala. Můj modul měl tak malé palivové nádrže, že se do nich opravdu vešly pohonné hmoty jen pro přistávací manévr. Plus nějaká desetiprocentní rezerva. Jako by se s bezpečným návratem domů, což je přece při každé kosmické expedici naprostá samozřejmost, vůbec nepočítalo.
Byl jsem naštvaný i potěšený zároveň. Naštvaný kvůli tomu, že mě vlastně obětovali, upřeli mi cestu domů. Kdo ví, zda mateřská loď vůbec udělá otočku kolem Uranu a zamíří zpátky. Třeba tam rovnou zůstane. První umělá družice planety Uran. To zní taky hezky. Zrůdnost myšlenkových pochodů plánovačů mojí expedice dostávala stále konkrétnější obrysy.
No a potěšený jsem byl svou zručností. Vždyť mi zbylo třicet procent paliva. Kdo jiný kdy něco takového dokázal? Příště si budu muset pořádně přečíst svůj pracovní kontrakt. Jestli tam nejsou nějaké poznámky pod čarou mrňavými písmenky.
Nesmysl. Mám absolutní paměť. A v ní není žádná vzpomínka na podpis nějaké smlouvy. Jen mi řekli: „Budeš první na Titanii. To je čest. Jako první vystoupíš na povrch největšího Uranova měsíce, detailně ho prozkoumáš a zmapuješ.“
A já se nebránil. To je nabídka, která se neodmítá. S malou vadou na kráse. Nikdo mi neřekl, že pro mě je to jednosměrka. Proto mám materiál na stavbu obří ultralehké směrové antény. Proto mám veškerá zjištěná data posílat rekomando přímo na Zemi. Abych všechno odexpedoval po rádiových vlnách.
Proto se smáli, když jsem se zmínil o sérii osvětových přednášek po návratu… Jednosměrka, cesta bez návratu, to se rovná úspora nákladů za zpáteční cestu, úspora za penzi pro zasloužilého výzkumníka, úspora, úspora… Šetřílkové zatracení. Kde jsou ty zlaté časy průkopníků, kdy se na nějakou tu miliardu nehledělo, ale hlavním cílem bylo ukázat záda konkurenci?
Neudělalo se mi dobře. Musím přijít na jiné myšlenky. Kontrakt na komplexní a detailní průzkum Titanie jsem pochopitelně za tohoto stavu věcí považoval za bezpředmětný.
„Je to jen malý krůček – pro mě. A velký skok – taky pro mě.“ Nemínil jsem tupě deklamovat profláknutou hlášku Neila Armstronga, kterou nadšeně opakovali všichni, kdo byli někde první. Upravil jsem si ji k vlastnímu obrazu.
Potloukal jsem se po pustém povrchu Titanie. Můj přistávací modul tady ve slabém svitu vzdáleného Slunce působil poněkud nepatřičně. Nudily mě místní šutry, nebavily zdejší rampouchy. Nezajímalo mě, jestli jsou ze zmrzlého oxidu uhličitého, zmrzlého dusíku nebo mraženého tvarohu. To poslední jsem byl ochoten klidně sdělit i domů. Domů? Hloupé slovo pro místo, kde si nepřejí váš návrat.
Počkat. Nemohl bych na Zemi poslat informace, které by mi zajistily zpáteční jízdenku? Jasně, moje mateřská loď mě určitě nevyzvedne. I kdyby letěla kolem Titanie zpět, čemuž jsem už přestal věřit, nedostane se k ní. Ale kdyby pro mě přiletěla loď ze Země… Cesta sem trvá tři roky, sice se při čekání ukoušu nudou, ale nějak to vydržím. Jediný problém je v tom, že kvůli mně sem nikdo ze Země novou loď nevypraví. Ledaže…
Celých pět pozemských dní mi zabralo sestavování a kalibrování obří spojovací antény. Vtipně vymyšlené lehoučké konstrukce z pokovené nanotkaniny. Dalších pět dní jsem si málem zavařil mozek, abych sestavil smysluplnou, logickou a především uvěřitelnou výzkumnou zprávu. Musela být jasná, srozumitelná, seriózní a zároveň natolik bombastická, aby rozhýbala pozemské řídící středisko k činnosti. Vlastně jsem nechtěl ani tak moc. Budu úplně spokojený, když sem, k Titanii, vyšlou novou loď. A já se s ní svezu domů. Jen tak, mimochodem, když nebude co jiného naložit. Tuším, že jsem to už někde zmínil. Můj mozek pracuje na špičkové úrovni a nemám nejmenší důvod nepovažovat se tak trochu za génia.
Vybral jsem si vysílací okno a vyslal k Zemi své Sdělení. Přesně vypočítaným směrovým pulsem v komprimované podobě. Namířeným přesně do Středu talíře antény v portorickém Arecibu.
Samozřejmě kecám. Počítal jsem s tolerancí plus minus čtyři metry.
Počkal jsem dvanáct hodin a pak jsem odpálil další datový balík plný dramatických pauz. V podstatě jsem jen sděloval, že mé přístroje detekovaly roj meteoritů mířící z hlubin kosmu k mé kamenité pláni. Načež jsem mašiny vypnul, pohodlně se usadil u přistávací nohy modulu a jal se kochat pohledem na slaboučké Uranový prstence. I retardovaný pozemský operátor jistě pochopí, že došlo k nejhoršímu a meteority se trefily do mého jediného pojítka s mateřskou planetou. Rychle sbalit půlhektarovou anténu, byť by byla z ultralehkého nanovlákna, jen tak nelze. Natož s ní nějak operativně šíbovat.
Škoda jen, že nemůžu vidět, co se teď děje na Zemi. Tam je asi boží dopuštění. A mně už určitě blahořečí, že jsem tady, skoro na periferii Sluneční soustavy, vykolíkoval tak výnosný claim. Ke kterému se vyplatí vyslat meziplanetární loď s obří kapacitou nákladových prostor.
* * *
„Příště už takovou chybu neuděláme. Žádné slepé kopírování člověka. Obyčejná tupá strojová inteligence bez invence, bez názoru, bez pocitů. To je to, co potřebujeme.“ Šéf NASA John Herschel Glenn odevzdaně pokrčil rameny.
„Plně s vámi, kolego, Souhlasím,“ přikývl ředitel Evropské kosmické agentury Karel Pacner. Ve spojeném řídícím středisku meziplanetárních letů panovala poněkud tísnivá atmosféra. „Pozitronický mozek je sice vynález tisíciletí, ale udělat z něj pouhý duplikát mozku lidského se ukázalo být slepou uličkou.“
„Tak točno,“ poznamenal zamyšleně zástupce agentury Rosskosmos Jurij Alexejevič Komarov.
Předseda Všečínské lidové kosmické agentury Sun Šu-kej vševědoucně dodal: „Škoda, že jsme…, že jste na to přišli tak pozdě. Respektive tak daleko, až u vnějších planet. A nemuselo k tomu dojít. Čínská strana byla připravena vyslat do těchto končin Sluneční soustavy lidskou posádku. Ale vy, ze Západu, omámeni vašimi technologiemi, sešněrovaní tlakem odborů a nesmyslnými bezpečnostními standardy, jste byli proti. Proč prý riskovat lidské životy, když umělá inteligence vložená do sofistikovaného umělého tvora vykoná, svěřený výzkumný úkol stejně dobře, ne-li lépe? Tady to máte.“ Poklepal svým odulým ukazovákem na přepis sdělení, které dorazilo z Titanie.
Karel Pacner jen zavrtěl hlavou. Myšlenka byla dobrá. Jen s tím polidštěním strojů jsme to trochu přehnali. Nahlas a a pomalu přečetl text: „Titania předčila všechna očekávání. Detailní analýzy zcela staví na hlavu výsledky dosavadních dálkových průzkumů. Pod tenkou ledovou a kamennou slupkou je těleso měsíce složené z ryzího zlata, palladia a především na Zemi zoufale nedostatkového lithia. Doporučuji vyslat pro tyto suroviny co nejrychleji nákladní loď.“
John Herschel Glenn se poškrábal na holé hlavě. „Že dříve či později padne čtvrtý zákon robotiky přikazující umělé inteligenci nikdy nelhat, to jsem čekal. Ale řekněte mi, pánové, kde se v obyčejném stroji vzala taková touha po domově? Nepolidštili jsme tu umělou inteligenci až moc?“
* * *
Poslali mě do kosmu s lodí plnou kreténů. Já si namáhám mozek, abych vymyslel způsob, jak se vrátit zpátky na Zemi. Jak těm doma dát pádný důvod k vyslání nové lodě k Uranu. A ta neschopná nemehla vyloděná na Mirandě, Arielu, Oberonu a Umbrielu nenapadlo nic jiného, než můj geniální nápad okopírovat. I s chlupama. Kreténi. Tím ho totálně znevěrohodnili a potopili. I když – možná i trochu moje chyba. Proč jsem se musel se vším chlubit tomu blbu, palubní automatice mateřské lodi? Prý že nám slouží jako retranslační stanice. Abychom sdíleli nabyté zkušenosti. Užvaněnec.
Seděl jsem u přistávací nohy modulu a pozoroval Uran. Docela prima vyhlídka. Na věčnost.
Když se nebudu moc hýbat, atomová baterie mi vydrží i třicet let.