Vítejte na palubě Nádherné nomádky, všech jejích čtyřech stech padesáti tisících tunách s jaderným pohonem. Jedná se doslova o samostatný stát uznávaný ostatními, s vlastními ozbrojenými silami, zákony a měnou. Přese všechnu modemu zůstává život na moři i nadále staromódní. Jsou tu k dispozici tradiční bufety s rychlým občerstvením, stylové restaurace, pestrobarevné fontány, pouliční baviči a dokonce i holičství s roztomile nesourodou čtveřicí holičů. Slouží tu vyškolené armády kuchařů, popelářů, sběračů zvířecích výkalů a údržbářů. Každý večer je pořádán ohňostroj na hlavní ústřední palubě nad kasinem Šťastný milionář, pokud tedy počasí dovolí. Je docela snadné pochopit proč ti, kdo si to dovolit můžou, dokážou pobývat na výletních lodích až do – a pak i dlouho po – smrti.
Jak tak procházel po palubách v saku s fialovým proužkem stejnokroje posádky, delegát Frank Onions nikdy nevěnoval příliš pozornosti zprávám v časopisech, které si nechávali milovníci slunečních paprsků svítit na předloktích. I tak věděl, že umírání už nemá takový význam jako dřív. Ukázalo se, že smrt je odpovědí na mnoho problémů spojených se stářím. Když se vám slábnoucí srdce zastavilo, když jste si nechali vykuchat nefunkční orgány, uložit paměť a orgány renovovat, mohli jste se klidně se svými titanovými endoprotézami šourat po světě dalších pár desítek let. A potom jste se mohli na stejnou proceduru objednat znovu. A tak pořád dokola Ozývaly se, pravda, kritické námitky, zda lidé žijící posmrtným životem jsou opravdu pořád titíž lidé jako zaživa Ale u někoho jako Frank, kdo působil v oboru silně závislém na více než stoletých zákaznících, by bylo nepatřičné si stěžovat.
Když vedl dopolední výlet k ruinám krétského Knósu, zatímco Nádherná nomádka kotvila u zbytků města Hérakleion, připadalo mu, že mrtvých je víc než obvykle. Nejméně čtrnáct z dvaačtyřiceti hlav, které napočítal ve výletním autobuse, vypadalo mrtvě. Vynásobte to dvěma a máte počet ošetřovatelek. Nejjednodušeji se mrtví od živých poznali podle paruk a příčesků. Ne že by živí starouškové podobné propriety také nepoužívali, ale mrtví byli všichni holohlaví – vlasy a pokožku se zatím vědcům stále nedařilo nahradit – a měli v oblibě skutečně chemlonově vypadající modely. Řady sedadel, ke kterým byl Frank obrácen čelem, plnila směsice účesů ve stylu Elvise, vybělených pankáčských čír a vyčesaných drdolů. Mrtví také rádi nosili velké sluneční brýle. Vyhýbali se světlu jako upíři, kterým se často podobali, a nejraději nosili o číslo větší oblečení v neobvyklých kombinacích ručně tkaných látek. I muži na sebe patlali příliš mnoho líčidel, aby zakryli svou sýrovitou pokožku. Zatímco autobus stoupal směrem k cíli dnešního výletu a Frank se chopil mikrofonu, aby vyprávěl naučený příběh o Théseovi a Minotaurovi, obklopovala ho směsice pachů zkaženého masa, pleťového krému a čehosi na způsob formaldehydu.
Zářijové slunce nebylo příliš nepříjemné, když Frank, s mávátkem Nádherná nomádka v ruce zdviženým nad hlavu, vedl svou šourající se skupinu po eskalátorech a pojízdných chodnících. Tady je freska kněze a krále v jedné osobě, tohle je trůnní sál a tady vidíte první splachovací toaletu na světě. Druhá skupinka, která se tu pohybovala, dorazila z Veselého minstrela, další obří výletní lodi kotvící ve staré americké námořní základně v zálivu Souda Zatímco se ty dva pomalu se šinoucí proudy proplétaly a přelévaly, jak se všichni uboze snažili dorazit k obchodu se suvenýry jako první, Frank začínal mít docela oprávněné obavy, že si někteří z turistů popletou svou skupinu. Potom, když je ještě chvíli pozoroval – tak křehké, tak zbytečné ve své dychtivosti utratit peníze, které získali ještě za života jako účetní v Idahu, právníci ve Stockholmu nebo agenti půjčovny průmyslových strojů ve Wolverhamptonu – přemítal o tom, jestli na tom vůbec záleží.
Sehnal do houfu ty, kteří mu připadali povědomí, a bez dalších příhod je odvedl zpátky do autobusu, ve kterém zamířili k cíli, který byl v programu dnešního výletu označen jako Typická krétská rybářská vesnice. Vypadalo to tam celkem věrohodně, když jste ignorovali betonové valy postavené na ochranu před stoupající mořskou hladinou, a místní vesničané plnili svou roli jako někdo, kdo musí každý den opakovat stále totéž.
Po prohlídce se Frank posadil pod olivovník v podniku, který by se dal označit za přístavní tavernu, vytáhl ze zadní kapsy tablet a tvářil se, že si čte. Číšník mu donesl plněné olivy, ucházející černou kávu bez kofeinu a talíř teplých chlebových placek. Občas si vlastně neměl na co stěžovat.
„Můžeme si přisednout?“
Frank potlačil zamračení a uložil si tablet do kapsy. Potom, když zvedl zrak, přešel jeho předepsaný úsměv do přirozené podoby.
„Samozřejmě. Bude mi potěšením.“
Na sobě měla vzdušné plážové šaty vyrobené z látky, která se mihotala a měnila barvy, jak na ni dopadalo světlo pronikající korunou stromu. Stejně jako její odhalená bronzová ramena A jako její zlaté vlasy.
„Frank Onions.“
„Ano…“ Z očí – medově zlatých – jí vyzařovala neodbytná zvědavost. „… my víme.“ Odsunula jednu židli. Potom druhou. A na někoho kývla.
Sakra Nebyla tam sama I když to Frank měl samozřejmě čekat, protože kromě členů posádky byli jedinými mladými lidmi na palubách lodí jako Nádherná nomádka ošetřovatelky. Mrtvý muž, který se k nim přišoural, byl případ k politování. Jeho příčesek se pyšnil grandiózní vlnou nad čelem, měl ho ale nasazený nakřivo. K tomu stejně vyšinuté sluneční brýle a jazyk vyčnívající ze směšně zakulacených rtů, jak se naplno soustředil, aby se bezpečně posadil, připomínal kus zkažených jater.
„Promiňte, jmenuji se Dottie Hastingsová. Tohle je Warren.“
Když se přízračná Dottie předklonila, aby svému klientovi narovnala paruku a sluneční brýle, mrtvý muž zahuhňal něco, co si Frank vyložil jako pozdrav.
Otočila se a znovu pohlédla na Franka „Opravdu se nám líbil váš dnešní doprovod i výklad. Co vám můžeme objednat? Karafu retsiny? Nebo ouzo?“
I když by Frank hrozně rád přistoupil na jakýkoli Dottiin návrh, zavrtěl hlavou. „Já tyhle věci vůbec nepiju… Ne že by mi to nějak vadilo…“ dodal na objasnění. „Jen nad sebou nechci ztratit úplnou kontrolu.“
„Chápu.“ Frank cítil – opravdu cítil –, jak po něm putuje Dottiin zrak. „To vidím. Posilujete?“
„Trošku. Členové posádky nemají ve svém volném čase moc na vybranou.“
Trpce se usmála. „A co si tedy dáte? Co třeba ještě jednu kávu? Asi bez kofeinu, že?“
Všiml si, že Dottie si dala malé ouzo, zatímco její Warren se omezil na pomerančový džus, jehož větší část mu dívka posléze musela otřít ze seschlého krku. V jejích pohybech byla zvláštní, až nebývalá něžnost, která mu připadala celkem dojemná. I když byla hezká, Frankovi dělalo problémy se na to dívat.
„Uvědomujete si,“ řekla, když muchlala použité ubrousky do papírové koule, „že většina příběhů, které jste nám vyprávěl o Knósu, jsou pouhé mýty?“
Frank vyprskl do své kávy. Dottie se na něj ale uličnicky usmála, ústa lehce zkřivená. Potom významný úsměv přešel do smíchu, který ho rozesmál taky. Pokud jde o to, co tak důkladně zkoumali – sloupy, fresky i býčí rohy – to vytvořil Arthur Evans před několika málo stovkami let v pomýleném pokusu o rekonstrukci pravděpodobné podoby Knósu. Evans se ale ve většině mýlil. Dokonce se spletl i ve skutečném jméně. Frank se nikdy nezatěžoval tím, aby kazil vyznění svých mytických příběhů o Minotaurovi čímkoli jen trochu podobným pravdě, ale jak tam tak Warren slintal a on s Dottie klábosili, vrátily se mu mlhavé vzpomínky na nadšení, které ho kdysi přivedlo ke studiu antických dějin.
Dottie nebyla jen neskutečně krásná. Byla také neuvěřitelně chytrá. Dokonce věděla i o Wunderliehovi a jeho teorii o tom, že celý Knósos byl ve skutečnosti obřím mauzoleem, která patřila k jeho nejoblíbenějším. Když nadešel čas, aby se vrátili k autobusu a vyrazili si prohlédnout slavnou socha ženy s odhalenými ňadry a s hady v rukou – která je podle posledních poznatků také novodobým padělkem – pohyboval se Frank na hraně čehosi, co by se dalo nazvat láskou. Nebo přinejmenším nevšedním zájmem. Na té dívce bylo něco zvláštního. Hlavně na těch jejích medových očích. Skrývala se v nich hravá temnota a klidná nevinnost, na které kdovíproč nedokázal dosáhnout. Připadalo mu, jako by se díval na dvě mince probleskující ze dna klidné, hluboké řeky. Dottie nebyla jen chytrá a krásná. Byla jedinečná.
Vstal, omámený, jako kdyby to byl on, kdo vypil to ouzo. „Pamětihodnosti se na sebe samy dívat nemůžou.“
„Ne. Samozřejmě.“ Zatímco vstávala, předvedla úchvatné melodrama bronzové pleti a měňavých šatů. Potom se předklonila, aby pomohla Warrenovi, a Frank, i když za to sebou opovrhoval, si nemohl pomoct, aby se zalíbením nesledoval, jak se hroty jejích ňader otřely o látku a napnuly ji. „Opravdu se těším na dnešní odpoledne. Tedy…“ Warren se po krátkém zápolení ocitl také na nohou, stál jen díky tomu, že se o dívku opíral. Ústa měl otevřená. Příčesek se mu zase svezl a odkrytá kůže připomínala šedý, zpola vypuštěný balonek. „Oba se těšíme.“ Dottie se znovu usmála svým rozkošným pokřiveným úsměvem. „Já a můj manžel Warren.“
* * *
Ošetřovatelky byly vždycky trochu zvláštní, i když představovaly většinu objektů Frankova zájmu na palubě lodi. Dottie byla ale jiná. Dottie nebyla jako ostatní. Dottie byla živá, na rozdíl od těch, které prostě za to, co dělaly, dostávaly zaplaceno. Ale vdaná? Pravda, občas se dalo narazit na manželský pár, který překročil bariéru takzvané bolestné ztráty společně. Pak ještě existovaly zlatokopky – silikonové blondýny (proč byly vždycky blonďaté?) s ne právě tajuplným úsměvem na rtech, které před sebou tlačily nějakou tu vykopávku na pozlaceném kolečkovém křesle. V současnosti se ale typický naftový miliardář jednoduše smířil s nevyhnutelným, zemřel a nechal se oživit. Potom se choval skoro stejně jako dřív. A to bylo všechno.
Té noci Frank Onions uléhal ve své spací kóji s pichlavým pocitem rozrušení. Kam se vlastně ubíral jeho život – tady dole na palubě pro personál, hrozně hluboko pod čarou ponoru Nádherné nomádky, kde jediný prostor, který jste mohli považovat za vlastní, byl tak malý, že se v něm sotva dalo pohnout? Možná to nahoře mezi parky a nákupními galeriemi nikomu nepřišlo, ale tady dole člověk nebyl skoro nikdy na pochybách, že se nachází na moři. Těžký pach mazutu a oceli soupeřil s pronikavým odérem zkaženého jídla, zatuchlých ponožek a zvratků. Bylo opravdu směšné, spíš ironicky míněno, jak veškerý pokrok moderních technologií vyústil v konstrukci připomínající plástev, ve které jste se mohli uzavřít jako kukla čekající na to, až se vylíhne. Není proto divu, že zabíjel většinu volného času v posilovně pro zaměstnance, aby se co nejvíc unavil nebo aspoň zaměstnal, než bude muset na chvíli zalézt do své kukaně. Není divu, že ho žádná z lodních atrakcí ani trochu nezajímala Není divu, že nemohl spát.
Nedokázal myslet na nic než na Dottie. Dottie stojící. Dottie sedící. Dottie usmívající se svým pokřiveným úsměvem. Pohupování jejích ňader pod pružnou látkou. Frank přemýšlel, i když se zoufale snažil podobné myšlenky zaplašit, co asi právě teď Dottie dělá s tím svým zombie manželem. Pohlavní styk mezi nimi nebyl příliš pravděpodobný, ale otírání brady od zbytků jídla a navádění ochablých končetin při nastupování a vystupování z eskalátorů bylo pouhou špičkou ledovce úkolů, které musely ošetřovatelky vykonávat. Pokud byl člověk mrtvý, krev, nervové buňky i měkké tkáně, i ty nově naklonované, měly tendenci podléhat rozkladu, proto je bylo potřeba neustále obnovovat a vyměňovat. Ošetřovatelky se kvůli svému platu nemusely zříct jen několika let svého života Nejdříve je napěchovali spoustou léků na potlačování imunitní reakce a pak od nich vyžadovali pravidelné poskytování tělesných tekutin a tkání svým chlebodárcům. Některé na sobě dokonce pěstovaly náhradní orgány.
Frank sebou trhl. Otočil se. Představoval si živě pulzující trubice, napůl tkáň, napůl pryž, vystupující z nejroztodivnějších otvorů. Potom pocítil nápory moře na mocný kýl Nádherné nomádky brázdící vody Středozemního moře. A viděl Dottie vystupující z vody jako nějaká novodobá mořská bohyně.
* * *
Jak Nádherná nomádka kličkovala Egejským mořem od středověké citadely na Rhodu k posvátnému ostrovu Patmos, vídal Frank Onions Dottie Hastingsovou, i když tam ve skutečnosti nebyla Mihnutí jejích vlasů mezi cetkami v postranních uličkách Skýru. Záblesk jejích zacloněných stehen za zlatavými dunami Evie. Připadal si jako kočka rozpálená sluncem, jako zfetovaný anděl. Měl dojem, jako by se vrátil do těch dávných časů, které nikdy neexistovaly.
Když se Frank prohrabal záznamy Nádherné nomádky, nebylo těžké najít Warrena Hastingse. První velké jmění mu přinesly ty malé kroužky, na kterých visívaly sprchové závěsy. Druhé získal díky tomu, že vlastnil autorská práva na část řetězce DNA jakési průmyslové biochemické látky. Warren Hastings byl opravdu pohádkově bohatý. Takovým boháčem se člověk nestane, pokud je manažerem virtuální popové skupiny nebo objeví lék na melancholii. Musí podnikat s něčím tak obyčejným, že to nikoho vůbec nezajímá. Podle toho, kolik ho musí stát to nejprvotřídnější ultra deluxe prezidentské apartmá, mohli by si s Dottie klidně brázdit oceány na palubě vlastního křižníku, žít na soukromém ostrově nebo poletovat v orbitální stanici. Možná je bavila přítomnost těch méně rovných. Nebo možná rádi sledovali, jak živoří ostatní. Čím víc o tom Frank přemýšlel, tím víc otazníků se mu hromadilo v hlavě. A největším z nich byla Dottie samotná. Byl pro něj docela šok, přes všechna jeho další setkání s tou dvojicí, při kterých pozoroval, jak něžně se dívka ke svému muži chová, když zjistil, že se za něj provdala před deseti lety – tedy ještě před jeho smrtí – na malém, soukromém obřadu na Novém Bali. Stála tam, oblečená v panensky bílých šatech, pod květinovým obloukem, po jejím boku Warren, který vypadal podstatně lépe než teď. Záznamy byly zmatené a protiřečily si v datu, ke kterému se rozhodl zemřít, musel ale začít tělesně chřadnout dříve, než se k tomu kroku odhodlal, zatímco sama Dottie jako by se právě vylíhla ve své kráse, s úsměvem a stále stejná, v diskrétnějších, výběrových zákoutích společnosti a v období, které již nebylo možno nazývat Warrenovým životem.
Frankovi to stále připadalo jako záhada, najednou byl ale vděčný za jeden bod pracovní smlouvy, podle kterého musel trávit určený počet hodin v přítomnosti platících pasažérů. Během koktejlové hodiny se motal kolem baru Waikiki a předstíral zájem o nejrůznější volnočasové aktivity cestujících, kterým by se jinak vyhýbal jako čert kříži, dokud si nesestavil obraz tom, jakou společenskou rutinu Flastingsovi dodržují. Potom si podle nich sestavil značně podobný program.
Na cestě k ostrovu Chios známému díky byzantskému klášteru a jemným mozaikám se začaly zvedat podzimní vlny a Franku Onionsovi se konečně podařilo začlenit se do davu, který podle všeho obklopoval Hastingsovy. Jak tak vzdoroval dešti bavících se a prskajících seniorů, zatímco Warren, soví brýle posazené na rozpadajícím se nose ve stylu Michaela Jacksona, nespouštěl oddaný pohled z Dottie, Frank se znovu pozastavoval nad její krásou a pak dumal o tom, proč se u všech rohatých dobrovolně stala tím, čím je teď. Frank z vlastní zkušenosti věděl, že většina ošetřovatelek byla téměř stejně mrtvá jako zombie, o které se staraly. Jako by po dobu trvání smlouvy pozastavily svůj život. S výjimkou peněz nenáviděly všechno ostatní, co s tím souviselo. Když s nimi trávil intimní chvilky, v té největší extázi mu připadalo, jako by jejich těla patřila někomu jinému.
Dottie ale podle všeho na svůj osud nežehrá, pochopil Frank znovu, když ji sledoval, jak svému muži utírá z brady sliny se svou obvyklou něhou a jak na ni Warren se stejnou něhou vděčně bučí. Hlavou mu dokonce prolétla myšlenka, že ti dva tvoří dokonalý pár. Stále tomu ale nedokázal uvěřit. Na Dottie bylo ještě cosi, když stočila zrak panoramatickým oknem ven na modré Středozemní moře a ukázala mu svůj hrdý a milý profil. Jako by v tom bylo zoufalství. Kdyby své medové oči tak neupírala k obzoru, mohlo by mu klidně připadat, že pláče.
* * *
Nakonec se mu s ní poštěstilo promluvit po celodenním výletu na ostrůvek Délos. Hastingsovi se rozhodli přihlásit právě do jeho skupiny, i když se pak drželi stranou, zatímco Frank pronášel omletou litanii o Ionech a jejich falických monumentech, jako by se mu Dottie snažila vyhýbat. Pak došlo k nějakému povyku kolem ní s Warrenem právě ve chvíli, kdy k nim dorazil člun, který je měl odvézt zpět na Nádhernou nomádku. Frank doufal, že jde o milostnou hádku, ukázalo se ale, že došlo k poruše, která vyžadovala okamžitý zásah bezprostředně po jejich návratu na loď.
Dottie na sobě měla stále stejnou bílou blůzku, kterou nosila celý den, když se později onoho večera objevila sama u baru Waikiki, jen na levém ňadru teď měla cosi, co vypadalo jako skvrna od jídla, což ale bylo v podstatě nemožné. Ani vlasy nevypadaly, jako by byly vytepané ze zlata, a od levého koutku úst jí směrem dolů vedla drobná vráska Vypadala unaveně a utrápeně. Nikdo jiný – všichni ti mrtví realitní makléři a softwaroví konzultanti – si jí ale ani nevšiml, když se posadila. Dokonce se ani nenamáhali otázkami po Warrenově stavu. Mrtví vnímali selhání orgánů obdobně jako první motoristé v dávných dobách píchnutou pneumatiku – tak trochu otrava, ale nic, kvůli čemu by bylo potřeba se vzrušovat, pokud jste tedy s sebou měli rezervu. Brebentění o výši anuity pokračovalo bez přerušení a Dottie tam jen seděla a splétala a rozplétala prsty a vrásky kolem očí se jí prohlubovaly neustávajícím napětím. Dokonce i když vstala a prodírala se hradbou tenkých končetin k horní palubě, byl Frank jediný, kdo si toho všiml.
Vyšel za ní ven. Byla tmavá, svěží noc a jemu připadalo, že hvězdy kolem Dottie krouží jako světlušky. Když se opřel o zábradlí vedle ní, otřel se mu o tvář pramínek jejích vlasů vlající ve větru.
„Je Warren v pořádku?“
„Starám se o něj. Samozřejmě, že je v pořádku.“
„A co vy?“
„Já? Mně nic není. Nebyla jsem to já, kdo…“
„Tak jsem to nemyslel, Dottie. Myslel jsem…“
„Vím, co jste myslel.“ Pokrčila rameny a povzdechla si. „Když nás ostatní pozorují spolu, vidí, jak je mi Warren oddaný…“
„Ale diví se vám?“
„Pravděpodobně.“ Znovu pokrčila rameny. „Byla jsem jen obyčejné děvče toužící po lepším životě. Dařilo se mi ve sportu – dobře plavu – a snila jsem o tom, že se dostanu na olympiádu a vyhraju medaili. Když jsem ale vyrostla, olympionici už nepoužívali vlastní končetiny ani jim v žilách nekolovalo nic, co by jen trochu připomínalo lidskou krev. Takže mi nakonec došlo, že nejlepší způsob, jak získat stálé zaměstnání, najdu na lodích jako tahle. Předváděla jsem skoky do vody. Pak jsem sloužila jako plavčík. Učila jsem mrtvé i živé plavat – tedy, jak sebou plácat tak, abyste se neutopili. Vy víte, jaké to je, Franku. Není to zase tak špatný život, pokud si dokážete zvyknout na stísněné prostory na spaní a všechno to pití podávané s papírovými paraplíčky.“
„Na kterých lodích jste sloužila?“
Sklopila zrak k rychle ubíhající vodě. „Skoro celou tu dobu jsem sloužila na Zdatné May.“
„Nebyla to ta, na které po požáru reaktoru zahynula polovina posádky?“
„To byla její sesterská loď. A pak se jednoho dne objevil Warren. Tehdy vypadal mnohem líp. Pořád se říká, že se technologie neustále zdokonalují, smrt k němu ale byla docela krutá.“
„Chcete říct, že se vám tehdy opravdu líbil?“
„Ne tak úplně, to ne. Byla jsem spíš…“ Zarazila se. Na zápěstí jí začal pípat nějaký malý přístroj. „Musím jít za ním. Byl jste někdy v apartmá, jaké máme my, Franku? Chcete tam jít se mnou?“
* * *
„Páni! To je paráda…“
Zlato. Sklo. Samet. Všechno buď lesklé a tvrdé, nebo neskutečně měkké. Frank už něco podobného viděl, ale raději mlčel. Celkový dojem narušovala jen obrovská bílá skříň vrnící vedle postele pokryté spoustou polštářků.
„… jen musím zkontrolovat…“
Vypadalo to, jako by Dottie zkoumala obsah nějaké chladicí místnosti, když otevřela jedno křídlo dveří v kombinaci chromu a emailu a nahlédla dovnitř. Z chladnice vyvanul lehce zapáchající vzduch – jako od zkaženého chlazeného masa Uvnitř dokonce bylo i klasické mdlé namodralé světlo, které odhalovalo cosi, co připomínalo tácky s hovězím a pestrobarevné kartony s džusy, největším objektem uvnitř byl ale Warren samotný. Ležel tam natažený a nahý tak, že si Frank mohl prohlédnout jeho bílá chodidla, vychrtlé nohy bez chloupků pokryté modrými skvrnami, zjizvené a propadlé břicho, scvrklý penis i šourek. Nevypadal ani tak mrtvý, jako spíš vysušený. Mnohem hrozivěji ale působilo volné místo na polici vedle něj, které bylo zjevně upraveno tak, aby tu šlo uložit další tělo.
„Nic mu není,“ zašeptala Dottie s tou svou obvyklou podivnou něhou v hlase. Dotkla se jedné nebo dvou věcí, které vypadaly jako kapačka a infuze. Něco tam blikalo a pípalo. Potom se ozval mlaskavý zvuk, jehož původ sice Frank nedokázal odhalit, který ho ale přiměl odvrátit zrak. Slyšel, jak zapadly dveře. „Ráno bude zase jako rybička.“
„Vy tam s ním snad neležíte, ne?“
„Jsem jeho žena.“
„Ale… Páni, Dottie. Vy jste půvabná.“ Teď nebo nikdy; přešel k ní. „Nesmíte promrhat svůj život takovým způsobem… Ne, když můžete…“ Na chvilku to vypadalo, že tahle naplno pronesená výzva opravdu zabere. Neodtáhla se od něj a pohled v jejích medových očích měl do odporu hodně daleko. Potom, když natáhl ruku, aby se dotkl její tváře, tlumeně vyjekla a poodběhla od něj po huňatém koberci, rukou si mnula místo, kterého se jeho prsty ani nestihly dotknout. Jako by ji píchla včela. „Omlouvám se, Dottie. Nechtěl jsem…“
„Ne, ne. Vy za to nemůžete, Franku. Je to má vina Mám vás ráda Chci vás. Mám vás víc než ráda Ale… Slyšel jste něco o fixaci?“
„Všichni jsme…“
„Myslím to doslova Fixace probíhá v mozku kuřete, které po vylíhnutí poprvé spatří svoji matku. Je to instinkt – zabudovaný do organismu – a víme o něm mnoho století. Do určité míry se projevuje i u pokročilejších druhů. Díky ní může káčátko chodit za tím prvním, co po narození uvidí, i když to jsou třeba shodou okolností něčí galoše.“
Frank přikývl. Měl za to, že chápe, co tím myslí, neměl ale nejmenší tušení, kam tím směřuje.
„My lidé máme stejný instinkt, není ovšem tak silný a tak jednoduchý. Pokud se tedy nestane něco, co ho zesílí.“
„Co tím myslíte? Že se lidé můžou fixovat na jiné lidi? To přece nemůže být legální.“
„Copak se dneska někdo ohlíží na to, co je legální? Na téhle planetě i mimo ni se vždy najde místo, kde si můžete dělat, co chcete, a když mě Warren potkal, věděl už, že umírá. A byl okouzlující. A navíc pohádkově bohatý. Řekl mi, že mi může dopřát život, na jaký bych jinak nikdy nedosáhla, ať bych se snažila sebevíc a jak dlouho bych chtěla A měl pravdu. Tohle všechno…“ gestem ruky obsáhla apartmá „… nic není, Franku. Je to všední. Tahle loď je vězením se stylovými restauracemi a virtuálním golfovým hřištěm. S Warrenem jsem si uvědomila, že se mi nabízí šance k úniku z takových míst. Dohoda, kterou jsme uzavřeli, mi tehdy nepřipadala nijak problematická…“
„Chcete tím říct, že jste souhlasila se svou fixací na něj?“ Přikývla Vypadalo to, že má v očích opravdu slzy. „Vyrobil takový malý přístroj. Dalo by se říct, že to bylo něco jako svatební dar. Vypadal jako stříbrný brouk. Vlastně byl docela hezký. Položil mi ho na krk a on mi vlezl…“ sáhla si za ucho „… sem.
Trochu to bolelo, ale zase ne tak moc. A já se musela na Warrena soustředěně dívat, zatímco brouček pronikal dovnitř, aby našel správnou část mého mozku.“ Pokrčila rameny. „Tak jednoduché to bylo.“
„Můj bože! Dottie…“ Znovu, tentokrát impulzivněji, popošel směrem k ní. Ona znovu couvla
„Ne. Já nemůžu!“ naříkala „Copak to nevidíte? Takhle vypadá fixace.“ Skvrna na levém ňadru stoupala a klesala „Hrozně ráda bych tomu unikla a byla s vámi, Franku. Jsem ale v pasti. Tehdy mi to připadalo jako docela nízká cena, kterou musím zaplatit. A je pravda, že jsem se podívala na neskutečná místa, okusila ty nejúchvatnější zážitky. Život na takovéto výletní lodi, prohlížení zřícenin dávných světů, protože se nedokážeme dívat na tu spoušť, kterou jsme napáchali v tom svém… Nemá to smysl. Franku, jsou místa, kde se žije jinak, vysoko v horách, nahoře na nebi nebo v hlubinách oceánů. Tedy, těch pár lidí, kteří si to můžou dovolit. A to Warren mohl. Oba jsme mohli. Je to jako nějaké prokletí z pohádky. Já jsem jako ten král, který chtěl, aby byl celý svět ze zlata, a potom zjistil, že při tom zabíjí všechno, co je pro něj důležité. Chtěla bych být s vámi, Franku, ale Warren bude pořád stejný jako teď a já se nemohu zamilovat do nikoho jiného, dokonce ani nesnesu, aby se mě někdo dotkl. Přeju si, aby z toho existovala úniková cesta. Hrozně bych si přála vzít zpět to, co jsem udělala, jsem mu ale zavázaná na věky.“ Natáhla k Frankovi ruku. I když plakala, byla neskutečně krásná. Potom jako by jí ztuhlo celé tělo. Vypadalo to, jako by mezi ně někdo postavil skleněnou stěnu. „Občas si přeju, abychom umřeli.“
„Tohle nesmíte říkat, Dottie. Co my dva máme – co bychom my dva mohli mít. My jen“
„Ne. Nemyslela jsem to tak, že si přeju, abyste umřel vy, Franku. Ani já. Myslím tím to celé uspořádání…“ zvedla své medové oči a pomalu zamrkala „… a Warrena“
* * *
Začínal odliv a Nádherná nomádka si razila cestu čím dál většími podzimními vlnami. Frank právě vykládal o řecké představě stěhování duší a o tom, jak byli mrtví rozdělováni do jedné ze tří říší – Elysium pro požehnané, Tartaros pro prokleté a louka s květy asfodelu – krajina stínů bez radosti a žalu – pro ostatní. Cestou do těchto říší jste nejdříve museli překonat řeku Styx a zaplatit převozníku Charónovi malou zlatou mincí – obolem – kterou truchlící pozůstalí vkládali mrtvým na jazyk. Pokud chcete naplnit své tužby, zakončil – pohledem přejížděl kašírované masky rozpadajících se kdysi lidských obličejů před sebou v přednáškovém sále Starbucks – musíte být připraveni zaplatit.
Jed? Na tom nápadu něco bylo a na palubě byla řada jedovatých látek, ke kterým by Frank dokázal získat přístup, ale ani on, ani Dottie nebyli odborníky na biochemii a neměli proto žádnou jistotu, že by Warrena nebylo možno znovu postavit na nohy. Tak tedy nějaká hodně nešťastná náhoda – například během bouře? Něco tak jednoduchého jako zablokování relé u některých z těch velkých dveří v lodních přepážkách, až se bude motat kolem…? Přesné načasování by ale bylo obtížné a existovala stále malá a znepokojivá pravděpodobnost, že by se z toho mohl Warren nějak vykřesat a zatočit s nimi.
Možnosti, které Frank s Dottie probírali během několika následujících schůzek na palubě kropené vodní tříští, jim připadaly nekonečné, takže se v nich nedokázali vyznat. I když některá z nich vypadala bezchybně, zůstávaly další problémy. Nabízela se jim příležitost ke společnému opuštění lodi, až Nádherná nomádka spustí kotvu u pobřeží Svaté země kvůli volitelnému výletu v radiačních skafandrech, Dottie by ale musela hrát roli truchlící vdovy, a kdyby Frank dal výpověď a pak by se pohyboval v její společnosti, působilo by to podezřele. I kdyby utíkali z jednoho právního systému do druhého, stále by jim mohlo hrozit obvinění nebo vydírání. Ale další, co začínal Frank obdivovat na Dottie kromě lásky, byla bystrost její mysli.
„Co kdybys jako by zemřel ty, Franku?“ křičela mu do ucha, když se křečovitě drželi lodního zábradlí. „Mohl bys… nevím… mohl bys předstírat, že ses zabil sám – zinscenovat svou sebevraždu. Potom…“ odvrátila své moudré, medové oči od mihotavého světlá „… bychom se místo tebe mohli zbavit Warrena.“
Bylo to stejně dokonalé a krásné jako ona a Frank toužil sevřít ji v náručí a políbit ji a dělat s ní všechny ty věci, které si vzájemně slibovali tady, na kluzké palubě. Vydávat se několik měsíců za Warrena, schovávat se pod jeho příčeskem a za jeho slunečními brýlemi a všemi těmi líčidly by nemělo být příliš těžké. Nějakou dobu si počkat a pak se začít proměňovat k lepšímu. Technologie se přece neustále zdokonalovaly. Mohli by jednoduše prohlásit, že zemřel znovu a byl obnoven ještě důkladněji. Stačilo by k tomu trochu trpělivosti – což byla určitě zanedbatelná cena, pokud se člověk zamyslel, co ho čekalo potom – samozřejmě osvobozená Dottie a oba navěky bohatí.
Nejpopulárnější možností bylo utopení. Už si s ní pohrávali několikrát, teď ale dávala dokonalý smysl. Přehodit Warrena přes palubu, všechny ty kovové protézy, kterými je na mnoha místech vyztužený, ho stáhnou ke dnu jako kámen. A pokud by to provedli blízko zádě – svrhnout ho do divoce vířící fosforeskující vody šlehané osmnácti natáčecími lodními šrouby Nádherné nomádky – udělá to z něj fašírku pro žraloky; nezbude žádné tělo, které by stálo za to hledat. Ovšem, spustí se poplach a některá z kamer na bocích možná zachytí jeho pád, ale i ty nejpokročilejší technologie budou krátké na to, aby rozpoznaly, co se stalo za bouřlivého větru osmého stupně. Obzvlášť pokud si počkají na tmu a Warren bude mít u sebe rádiovou identifikační kartu, kterou musí nosit všichni členové posádky, a na sobě fialově proužkované sako.
* * *
Dalšího dne se schylovalo k bouři podobné té, která způsobila Odysseovo ztroskotání, a veřejné prostory Nádherné nomádky rychle osiřely, jak se všichni pasažéři uchýlili do svých kajut. I v holičství zavřeli dříve. Všechny bazény byly zakryty. Dekorativní jezírko v tematickém Parku rozkoše bylo vypuštěno. Vzduch naplňovaly skřípavé zvuky namáhaného kovu, podivné vzdálené údery a tlukot a všudypřítomný odér zvratků.
Jak Frank mířil po pohupujících se chodbách na předem domluvené místo setkání, podařilo se mu přesvědčit sám sebe o podrobnostech vlastní sebevraždy. Poslední přednášku na palubě Nádherné nomádky měl o Orfeově snaze zachránit svou mrtvou ženu Eurydiku z podsvětí a nedalo mu žádnou námahu, při pohledu na všechny ty zombie s bílými obličeji, odložit svůj obvyklý profesionální úsměv a tvářit se hodně sklíčeně. Stejně jako při několika posledních rozhovorech s kolegy. Došlo mu, že se s nimi vlastně takhle bavil celé roky. Všechno, i zuřivost téhle bouře, na něj působilo stejně nevyhnutelně. Dole ve své spací kóji zjistil, že napsat dopis na rozloučenou je mnohem jednodušší, než čekal. S překvapivou vervou dokázal popsat prázdnotu svého života – naprostá monotónnost přednášek i výletů, vystupování z lodi i nastupování zpět – dlouhé hodiny v posilovně, formální svádění spojené s překonáváním falešného zdráhání objektu jeho zájmu a nevyhnutelné sblížení a ještě nevyhnutelnější odcizení, které následovalo se stejně falešným vyjádřením lítosti. Pro co jsem vlastně sakra žil, říkal si s údivem v duchu, předtím, než jsem poznal Dottie? Když se na to člověk podíval bez emocí, pravděpodobnost jeho nevyhnutelné smrti dávala čím dál větší smysl.
Na křižovatku chodeb mezi bowlingovým centrem a nejmenším z pětice bufetů s rychlým občerstvením dorazil jen o dvě minuty dřív a s úlevou zjistil, že je celý prostor prázdný a že není pod dohledem. Dottie byla přesná, jak očekával, a dařilo se jí vypadat krásně i v zeleném pršiplášti s nepromokavým kloboukem, když se s mrtvým manželem zavěšeným přes rameno potácela po kymácející se podlaze. Warren měl na sobě své obvyklé velurové sako, pomačkané tesilky a tenisky na suché zipy, ale příčesek s brýlemi se chovaly dost neposedně.
„Ahoj, Franku,“ pozdravila ho Dottie, chytila se rukou jednoho z madel, zatímco druhou rukou udržovala Warrena za límec ve svislé poloze. „Vím, že je dneska v noci strašné počasí, přesvědčila jsem ale Warrena, že procházka by nás mohla osvěžit.“ Frank přikývl. V ústech měl sucho. „Můžeš mi s ním prosím pomoct?“ dodala a vrazila Warrena překvapenému Frankovi do náručí.
„Jde se, kámo,“ řekl Frank šeptem, když podpíral to vysušené stvoření na cestě na záď. „Co kdybychom sundali tohle…?“ Rychle svlékl Warrenovi černé sako, když ho sevřel mezi prsty, připadalo mu obnošené, teplé a lehce umaštěné, pořádně ho ale znervóznil až dotek a vzhled Warrenova těla pod sakem. Mrtvý muž cosi zamumlal a ohlédl se k Dottie s obvyklým oddaným pohledem štěněte, nesnažil se mu ale nijak stavět na odpor.
„Možná i tohle…“
Příčesek mu připadal ještě teplejší a mastnější.
„A tohle…“
Následovaly sluneční brýle, které stáhl ze zbytků uší a nosu. Frank měl co dělat, aby všechno na divoce se kymácející lodi zvládl. Páni, ten chlápek ale vypadal.
„Asi vám je trochu chladno, pane Hastingsi…“
Frank si svlékl sako.
„Zkuste si obléct tohle.“
Po několika dalších manévrech měl Warren na sobě Frankovo služební sako. Frank málem zapomněl na identifikační kartičku, dokud ho na ni Dottie šeptem neupozornila. Ani potom nevypadal Warren v novém oblečení o nic lépe než jako naprosto holohlavý a chudokrevný strašák do zelí, a Frank začal pochybovat o tom, že na tuhle výměnu někdo naletí, dokud neotevřel dveře průlezu s protizávažím a nesetkal se s živly běsnícími venku.
Palubu zalévala voda Dottie za ním zpomalila Vzduch prosycovala vodní tříšť. Byl opravdu zázrak, že mu dokázala natolik pomoct, když jste si připomněli, k jaké smlouvě ji tenhle vysušený stařík přinutil. Jejím jediným úkolem teď bylo podržet jeho silonovou bundu, příčesek a sluneční brýle. Šedé nebe protínaly rudé blesky. Jak tak klouzal a snažil se udržet rovnováhu, když naváděl Warrena Hastingse směrem k zádi Nádherné nomádky, připadal si Frank Onions jako Odysseus odplouvající od ostrova Kirké nebo Iáson s argonauty při hledání zlatého rouna. Brzy dorazí k přívětivému pobřeží, které mu Dottie slibuje.
Pár posledních zavrávorání a už svíral zadní zábradlí, druhou rukou stále držel Warrena; oba byli stejně promočení a tady venku bylo těžké odlišit moře od oblohy. Potom pocítil, jak se ocelová masa zádi Nádherné nomádky zvedá a vzpírá, až se nad hladinou objevily rotující lodní šrouby a dlouhou chvíli to vypadalo, že celá loď bude prostě stále stoupat, dokud ji nepohltí moře. Frank uklouzl a málem upadl, když vzal Warrena kolem ramen a snažil se ho přehodit přes zábradlí.
„Přestaň se vzpírat, ty hajzle!“ křičel Frank do větru, i když Warren se nevzpíral ani trochu. Když se loď zhoupla v horní úvrati a začala klesat zpátky, zkusil to znovu a tentokrát se mu podařilo ho trochu nadzvednout. Teď, říkal si Frank v duchu, když tam tak na klesající zádi poskakovali a smýkali sebou jako při tanci, jsem mnohem blíž k mrtvole, než jsem se kdy chtěl dostat, ale i přes tu mokrou, šedou pokožku, propadlé tváře a rachitický hrudník si ve skomírajícím světle na Warrenu Hastingsovi všiml, že není tak úplně mrtvý. Možná cosi v jeho očích, když je nezakrývaly soví brýle, nebo v obličeji, když zmizel pudr a rtěnka. Jeho sokovi muselo dojít, co se děje, přesto ale nejevil sebemenší známku odporu ani strachu. Když se Frankovi nakonec podařilo zachytit jednou rukou Warrena za vlhké a propadlé podpaží a druhou ve stejně ochablém rozkroku a naposledy s ním rázně trhl a přehodil ho přes zábradlí, zdálo se mu, že jeho poslední pohled vyjadřuje cosi jako úlevu – možná i náznak soucitu…
„Povedlo se? Jsi v pořádku?“
Dottie se podařilo vyšplhat k němu po nakloněné palubě. Prokletí její fixace bylo zrušeno a ona ho vzápětí rychle objala. Vyměnili si krátký, vlhký polibek.
„Miluju tě, Franku,“ řekla mu, když se rozzářily pátrací světlomety a rozezvučely se lodní sirény, pevně ho sevřela, odtáhla pod záchranný člun mimo dosah bouře a vytáhla z kapsy pršipláště cosi stříbrného, co se svíjelo a mrskalo jako živý drahokam.
„Miluju tě.“
Zopakovala to a políbila ho silněji, když mu cosi cupitalo po týle.
„Miluju tě.“
Sevřela ho ještě pevněji, když mu z ucha vystřelila bolest.
„Miluju tě.“
Opakovala to stále dokola, snad tisíckrát.
* * *
Kde nebyl? Co neviděl? Shlédl na Zemi tak maličkou, že ji dokázal zakrýt palcem, vyplachtil na vrchol Mount Everestu. Pokud by za všechnu tu krásu musel něco zaplatit, nezdráhal by se ani minutu. Nejúchvatnější z toho všeho, co zastíní každý východ měsíce i západ slunce, je jeho nekonečná radost z toho, že může být ve společnosti Dottie. Peníze – ani všechny ty neskutečné věci, které se za ně dají koupit; skleněné terasy, podmořské zahrady, rekonstruované barmské paláce – jsou jen řekou, mincí, obolem. Být s ní a sdílet s ní své tkáně a krev je pocit, který dokáže zastínit i ty nejvrcholnější okamžiky sexuální extáze.
Dny ubíhají. Živí umírají a mrtví žijí, ale Frankova láska k Dottie je neměnná. Jednou nebo dvakrát, asi jako když člověk hledí v úžasu na stopy bosých nohou zanechané na staré podlaze, se ohlédl k cestě, která je svedla dohromady. Teď už ví, že se Warren Hastings oženil se svou krásnou šestou ženou jen několik měsíců před svou smrtí nebo možná spíš zmizením, za okolností, které by v jiných dobách a kulturách mohly být považovány za záhadné. Od té doby, stejně jako předtím, zůstává Dottie stejně úchvatně, nadčasově krásná. A vždy má u sebe společníka, kterého s oblibou označuje za svého manžela Někdy, za vhodných okolností, mu dokonce říká Warrene. Frank se ani nemusel Dottie ptát, proč si zvolila smrt před životem. Už to dokonale chápal. Konec konců, proč by někdo, kdo má peníze a možnost volby, měl čekat na stáří a nemohoucnost a pak se teprve nechat obnovit? Co všechno by byli potom ochotni obětovat, kdyby měli jistotu, že zůstanou navždycky krásní?
Dottie je pro Franka vším, jeho magnetem. Žije s ní a v ní a je ochoten jí s radostí obětovat kterýkoli orgán, jakoukoli další část těla nebo tělní tekutinu. O sobě ví, že už dávno není tím dobře udržovaným člověkem, kterého okouzlila. Před týdnem, na skelných pláních u Paříže, jí věnoval značnou část své kostní dřeně a třetí, nově vypěstovanou ledvinu. Po všem tom dárcovství ve spojení s léky na potlačování imunitní reakce, které musí neustále užívat, je vyzáblý, slabý a malátný. Vlasy mu dávno vypadaly, musí nosit sluneční brýle, aby si chránil kalný zrak, a chodí shrbený a bokem. Dochází mu, že se začíná podobat tomu stvoření, které přehodil přes záď výletní lodi, a že život, jakým žije, ho vede k rychlé záhubě.
V kruzích, ve kterých se nyní pohybují, bezpečně daleko od Nádherné nomádky a živých mrtvol fádních příslušníků střední vrstvy putujících od jedné zříceniny ke druhé, nepřipadá nikomu vztah Franka s Dottie jako něco neobvyklého. Jak mu kdysi v jeho minulém životě řekla, kdo dneska ví, co je legální a komu na tom záleží? Když uzraje doba a vyčerpaným troskám, jako je teď on, hrozí selhání životních funkcí, vydají se na pár týdnů mezi tu zmiňovanou střední vrstvu a užívají si vzrušení při hledání čerstvého a ochotného nástupce. Říkají tomu druhý přechod řeky Styx. Tahle fixace, to je symbióza nového druhu, a Frankovi připadá jako téměř dokonalý vztah. Jen ve chvílích, kdy ho v seschlých kostech přepadne bolest a slabost a on se rozhlíží po těch krásných blonďatých stvořeních kolem sebe, vlastně ani neví, kdo je teď skutečně mrtvý a kdo živý.
Poprvé vydáno v magazínu F&SF v červenci roku 2010
Přeložil Tadeáš Pelech