V pomerančovém džusu plavalo víc dužiny, než měl rád, a navíc byl teplý. Byla to jedna z nevýhod, kterou s sebou nesou snídaně u pracovního stolu.
Popravdě řečeno, když dřív snídával doma, připravovala mu bývalá manželka džus také s velkým množstvím dužiny. Jenže byl alespoň studený a dobrý.
Krabičku od džusu odložil a na vzniklém prostoru si rozložil noviny.
O žádných nových bouřkách se v nich nepsalo a hlavní zpráva se věnovala jakémusi problému na Středním Východě. Mitsopoulas ji přeskočil; to se ho netýká, to není jeho starost. Mnohem víc ho zajímal krátký článek na konci stránky. Psalo se v něm, že se vědcům podařilo udržet při životě tkáňový vzorek z „nebeské velryby“, kterou minulý týden vyvrhla bouřka na kukuřičné pole v Kansasu. Zpráva se optimisticky vyjadřovala o klonování, dokonce i o možnosti vypěstovat celého živočicha.
Odfrkl si. Co by si asi tak počali s šedesátimetrovou velrybou, která je lehčí než vzduch? Snad by se dala využít jako zdroj metanu pro výrobu paliva, ale mít někde v okolí takový kolos by bylo dost nepohodlné, ne? Dobře, že to ubohé stvoření našli mrtvé; to si alespoň myslel on. Nedokázal si představit, jak může vypadat přirozené prostředí podobné velryby.
Veřeje létacích dveří se pootevřely a mezi nimi se protlačila Orlandova záda. Když se otočil, ukázalo se, že nese papundeklový tác s polystyrénovými kelímky. „Máte ji rád černou, viďte, poručíku?“
„Ano, černou,“ vzhlédl Mitsopoulas. Vzal si nabízený kelímek, sundal plastové víčko a čekal, až káva trochu zchladne, aby mohl usrknout. Pohledem se vrátil zpět k novinám.
Jakýsi fundamentalistický kněz žádal, aby se každé poledne držela celostátní minuta ticha věnovaná modlitbě. „Je to zkouška, kterou na nás Pán sesílá,“ tvrdil. „V okamžicích, kdy před našima očima přetváří výtvory svého stvoření, nám ukazuje svou moc. Musíme se před ním sklonit a dokázat mu, že naše víra v jeho svět je stále pevná. Jinak nás všechny zničí.“
Tohle nechávalo Mitsopoulase chladným. Pokud chtěl Bůh opravdu posílat lidem nějaké vzkazy, měl k dispozici jednodušší způsoby než mezirealitní bouře. A pokud měly být bouře míněny jako test víry, byly instrukce po čertech nejasné. Co má taková létající velryba společného s hříchem nebo se spasením? Jak by mohli náckové v Bronxu nebo podivínští ubožáci na Coney Island změnit jeho víru? Půdu pod nohama ztrácejí blázniví a naivní důvěřivci. Ti se uchylují ke změně víry. Nikoli obyčejní lidé z reálného světa. Složil noviny a napil se kávy.
Orlando roznesl ostatní kelímky a vrátil se k němu.
„Tak co, Orlando, co tam máme na dnešek?“ zeptal se Mitsopoulas.
„Nic konkrétního, poručíku,“ pokrčil Orlando rameny. „Noviny jste viděl.“
„Po uzávěrce se už nic neobjevilo?“
„Nic, k čemu by nás zavolali.“
„Ne? To je zvláštní,“ opřel se Mitsopoulas do židle. „Zdálo se mi, že jsem včera v noci slyšel bouřku. Napůl mě vzbudila.“
„To ano,“ kývl Orlando. „Byla to pořádná bouřka. Asi v pět ráno. Objevily se telefonáty o nějakých divných strojích, které kroužily nad Třiačtyřicátou. A taky volala jedna žena, že se její kočka proměnila ve vysavač nebo něco podobného, ale noční směna nic nenašla. Bouře se tentokrát zřejmě přehnala nad městem, aniž z ní cokoli vypadlo. V začátcích to tak přece bývalo. Intenzita možná trochu zvolňuje,“
„Toho se těžko dočkáme,“ zamumlal Mitsopoulas a naklonil se kupředu.
Orlando ho slyšel a namítl: „Přece to nemůže pokračovat donekonečna.“
„Že ne?“ vzhlédl k němu Mitsopoulas a zašklebil se. „Jak víš, že ne? Nic z toho, co se děje teď, se přece nikdy dřív nestalo.“
„To přece není jisté, poručíku,“ odpověděl Orlando zamyšleně. „Co my víme? Co když právě tohle přivedlo k šílenství dinosaury? Co když je vyhubily mezirealitní bouřky. Co když jsou pohádky o vílách a skřetech pravdivé a přinesly je právě bouřky?“
„Ale jdi!“ mávl Mitsopoulas rukou. „To jsou kecy. Bouřky začaly před dvěma lety a ne kdysi, dávno v dobách temného věku, nebo když ještě žili dinosauři. Jsou součástí naší bláznivé doby. Tak je to.“
Orlando pokrčil rameny. „Když myslíte.“
„To si tedy myslím! Stačí se rozhlédnout kolem.“ Usrkl kávy. „Co jsi to říkal o té kočce?“
„Nějaká ženská z Turtle Bay Towers tvrdí, že se její kočka proměnila ve vysavač nebo v nějaký přístroj, který jako vysavač vypadá.“
Mitsopoulas zafrkal: „Prověřil to někdo?“
„Osobně ne,“ zavrtěl hlavou Orlando. „Hovor bral jakýsi seržant Derring. Doporučil té dámě, aby zavolala znovu, kdyby se ten přístroj choval podezřele, nebo aby ho přinesla na stanici. A ona se už pak neozvala.“
„Derringa znám,“ řekl Mitsopoulas zamyšleně. „Je líný jako veš, jak sám zjistíš, až s ním budeš sloužit.“
„No tak, poručíku!“ protestoval Orlando. „Je to nejspíš nějaká potřeštěná bába a ta kočka jí utekla. Jak by se mohla kočka proměnit ve vysavač?“
„Jak to mám, ke všem čertům, vědět? Řekni mi, jak se mohly tři bloky v Bronxu proměnit v koncentrační tábor! A jak se stalo, že na Coney Island našli lidi v kamenné hradní komnatě bez oken a bez dveří, takže pak trvalo šest hodin, než je odtamtud dostali sbíječkami ven! A kde se tam vůbec vzal ten hrad? Takže dost možná nepůjde jen o bláznivou bábu, které se ztratila kočka,“ zavrtěl Mitsopoulas hlavou. „Chceš tady celý den jen tak vysedávat? Venku je hezky a mám chuť na malou projížďku po městě. Máme přece vysílačky, Orlando! Jestli se stane něco důležitého, dozvíme se to.“
Orlando neochotně přikývl. „Chcete vzít celou jednotku?“ zeptal se.
„Ale no tak! Vzpomeň si, co říkají předpisy. Rozhodně vyrazíme jako jednotka. Pro všechny případy. Nebo snad mají hoši na práci něco lepšího?“
Orlando zaváhal a zvažoval, jestli má odpovědět nebo ne. Mitsopoulas se usmál a dodal: „Zřejmě jste si na pracovní dobu naplánovali trochu hazardu, že?“
„No, ano,“ připustil Orlando.
„Tak co je to? Poker s nízkými sázkami?“
„Ano, přesně tak. Nízké sázky a rozdávající rozhoduje o další hře,“ přikývl Orlando.
„Tak ušetříte. Připravte výbavu do vozu a vyrazíme.“
Vyjeli.
O patnáct minut později zastavila dodávka s označením JKNK na semaforech mezi Třiačtyřicátou a Třetí. Mitsopoulas se naklonil dopředu a pozorně si prohlížel okolní ulice. „Měl jsem dojem, že něco cítím,“ poznamenal. „Něco jako následný otřes. Co vy, chlapi, všimli jste si toho taky?“
Simons, který seděl za volantem, zavrtěl hlavou a zezadu se ozval Orlando: „Možná to bylo jenom bušení srdce, poručíku.“ Ostatní se polohlasně zasmáli.
„Opravdu vtipné,“ zabručel Mitsopoulas. Byl si jistý, že cítil něco zvláštního. Jako by gravitace na malou chvilku změnila směr; jako by každodenní realita okolo nich zamžikala. Že si toho nevšimli ostatní, neznamenalo vůbec nic, protože Mitsopoulas získal pozici velitele jednotky mimo jiné i proto, že měl pro zvláštní úkazy tohoto druhu mimořádně vyvinutý cit.
„Centrum bouřky bylo včera v noci tady, že?“ zeptal se.
„Ano, tak mi to alespoň řekli,“ přikývl Simons.
„Bouřková kavalerie, ahoj!“ ozval se veselý pokřik a někdo na ně mával z chodníku.
„Ach bože!“ povzdechl si Mitsopoulas a zabořil se hlouběji do sedadla.
„Taky by nám mohli říkat jinak,“ zahučel Simons.
„To ano,“ souhlasil poručík. „Zvlášť po tom, co se stalo v Bronxu. Ale asi nemůžeme čekat, že na nás budou děti pokřikovat: ‘Nazdar, Jednotko kontroly nespojitosti kontinua.’“
„To ne, ale třeba můj malý brácha nám říká strážci reality. To se mi líbí mnohem víc než bouřková kavalerie.“
Mitsopoulas neodpověděl. Upřeně zíral na budovy na severní straně Třiačtyřicáté. Padla zelená a Simons se rozjel.
„Zatoč sem,“ nařídil Mitsopoulas a ukázal prstem, kam má jet.
Simons překvapeně poslechl. Se zpožděním strhl volant do strany, aby stihl včas zabočit. „Myslel jsem, že jedeme na Šestačtyřicátou,“ řekl, když bezpečně vmanévroval s dodávkou do úzké ulice.
Mitsopoulas se díval na budovu, která stála těsně vedle povědomé východní zdi kostela svaté Agnes. „Taky jsem si to myslel, ale nejedeme. Zastav tady.“
Simons opatrně otočil auto a zaparkoval před budovou, na kterou Mitsopoulas předtím ukázal. „Co se děje?“ zeptal se.
„Podívej se na ten nápis.“
Simons vzhlédl a četl: „New York City; Víbor pro vnitřní bezpečnost. V-í-b-o-r? Takhle napsané jsem to ještě neviděl.“
„A já jsem zase nikdy neslyšel o nějaké vnitřní bezpečnosti New Yorku,“ opáčil Mitsopoulas.
„Nemyslíte si, že je to název nějaké bezpečnostní agentury, že ne?“ zeptal se Orlando ze zadního sedadla.
„To nevím. Ale rozhodně vím, že na bezpečnostní agenturu, o které jsem nikdy neslyšel, je to pořádně velký barák. A krom toho, když jsem tudy projížděl posledně, tak tady nic takového nestálo.“
„Ten nápis ale nevypadá nově,“ poznamenal Simons pochybovačně.
„To vidím,“ odpověděl Mitsopoulas ponuře.
„Opravdu si jste jistý, že tady nebyl?“
„Nehádej se se mnou! Jistěže jsem si jistý. Vedle kostela se ta škatule nevyjímá nejlíp.“
„Asi měli špatného architekta…“
„Takhle to nemyslím. Chci říct, že když jsem tady byl naposled, vypadalo to tu jinak. Neznám sice každý blok ve městě, ale kostel svaté Agnes znám dobře. A vím, že vedle něj by nic stát nemělo.“
Simonsovi na chvíli došla slova a pak se ozval: „Chcete říct, že ten barák je realitní smetí? V hlášení se mluvilo o Šestačtyřicáté. Nebo snad ne?“
„Ano, přesně tak,“ kývl Mitsopoulas.
„Ale to je o tři bloky dál, poručíku, a ještě ke všemu na druhé straně od Třetí Avenue. Kdyby měla bouřka tak velký rozsah, určitě bychom dostali i nějaká další hlášení.“
„Rád bych věřil, že máš pravdu,“ řekl Mitsopoulas tiše. „Bouřka možná měla dvě různá centra. Ať je to, jak chce, zkontrolujeme to tady.“
„Tak jo, poručíku,“ pokrčil Simons rameny. „Ale možná vás jenom šálí paměť.“
„To tedy ne, paměť mě rozhodně nešálí.“ Mitsopoulas otevřel dveře a vystoupil z auta. Simons na druhé straně udělal totéž a ostatní muži z jednotky se přikrčení protáhli mezi sedadly.
V souladu s předpisy se čtyři muži včetně Mitsopoulase postavili na vzdálenost paže čelem k budově. Mabuchi stál krok za nimi a pozorně sledoval obě strany jejich chodníku i chodník protější. Orlando zůstal v dodávce. Seděl na sedadle s jednou nohou mezi dveřmi a v ruce držel mikrofon, aby mohl kdykoli zavolat o pomoc, nebo vyskočit a krýt ostatním záda, anebo rychle zabouchnout dveře a ujet. Všichni kromě Orlanda měli připravené zbraně s hlavněmi otočenými k obloze.
Když stál Mitsopoulas uprostřed svých mužů přede dveřmi Víboru pro vnitřní bezpečnost, cítil, jak se v něm vzdouvá vlna adrenalinu. Dlaň sevřená okolo pažby zbraně zvlhla potem, v ústech mu vyschlo. Byla to obvyklá prvotní reakce, když před sebou měl něco zcela neznámého, z čeho se mohlo vyklubat prakticky cokoli. Věděl, že až zjistí, co je uvnitř, uklidní se. Bylo jedno, co to bude, jak moc to bude divné nebo nebezpečné. Tímhle způsobem nereagoval na nebezpečí jako takové, ale na to, že nevěděl, co se bude dít.
Uvědomoval si, že jeho muži vůbec nemusí cítit totéž a že jsou mnohem klidnější. Simons, vpravo od něj, se tvářil, jako by se nechumelilo a jako by stál na střelnici na domovské základně.
Nevnímali situaci v plné šíři. Z lidí v realitním smetí se mohou vyklubat úplní blázni. Uvnitř možná narazí na bytosti, které nebudou ani trochu lidské. Realitní smetí sice nepochází z jejich světa, ale je velmi hmotné a často krajně nebezpečné. Při obsazování koncentračního tábora v Bronxu zahynuli dva muži ze zásahové jednotky.
Udělal krok směrem ke třem nízkým schodům vedoucím ke vstupním dveřím, pak se zastavil a připravil si zbraň do palebné pozice.
Dveře se pomalu otevíraly.
Mitsopoulas zahlédl upravenou černou uniformu, tmavé vlasy a bledý obličej. Pak ten, kdo dveře otevřel, ať už to byl muž nebo žena, uviděl muže stojící v řadě – šest policistů, bouřkových kavaleristů, stáhl se rychle dovnitř a zmizel z dohledu.
Dveře se nezavřely, ale úzkou škvírou nebylo vidět vůbec nic.
„Rozhlédněte se po nějakém šikovném krytu,“ zavelel Mitsopoulas, „ale prozatím zůstaňte na místě.“
Koutkem oka viděl, že Weinberg přikývl na souhlas a O’Donnell na druhé straně předal rozkaz Simonsovi.
„Orlando,“ křikl Mitsopoulas k autu, „podej mi megafon.“
Orlando podal megafon Weinbergovi a ten Mitsopoulasovi. Mitsopoulas ho vzal, zapnul a zdvihl.
Všiml si, že se na chodnících začíná sbírat dav. „Mabuchi,“ zavolal přes rameno, „zatlač ty zevlouny dozadu.“
Zdvihl megafon a začal mluvit: „Hej, vy tam, uvnitř budovy s nápisem Víbor pro vnitřní bezpečnost, tady je policie! Chceme s vámi mluvit! Pošlete ven někoho neozbrojeného.“
Sklonil megafon a čekal. Vedle něj stáli z obou stran jeho muži.
O chvilku později se malinko otevřelo okno ve druhém patře a ozval se hlas, také zesílený megafonem: „Co jste říkali, že jste zač?“
„K čertu,“ zamumlal Mitsopoulas a zdvihl znovu svůj megafon. „Jsem poručík Gregory Mitsopoulas z newyorské policie. A kdo jste vy?“
Teprve po dlouhé době ticha promluvil hlas znovu: „Máme vás na mušce. Odhoďte zbraně a promluvíme si.“
Přes okenní parapet ve druhém patře se vysunula hlaveň pušky, černá a výhrůžná.
„Do háje,“ zaklel Mitsopoulas. „Kryjte se!“
Muži se rozeběhli za zaparkovaná auta a za box na noviny Daily News.
Mitsopoulas přiskočil ke služební dodávce a přikrčil se za otevřené dveře vedle Orlandova kolena.
„Tady je policie,“ křičel do tlampače. „Zatím nebyl nikdo zraněn a chceme, aby to tak zůstalo. Chceme si jenom promluvit. Beze zbraní. Pošlete někoho ven!“
„Hej,“ odpověděl hlas z budovy. „Nevím, co jste doopravdy zač, ale pokud jste policie, kdo si asi tak myslíte, že jsme my?“
Mitsopoulas zamžikal a znovu si přečetl nápis.
Víbor pro vnitřní bezpečnost.
Ano, to by mohlo znamenat policii. Ale policii v New Yorku?
Všechny místní policejní složky přece zná.
Jenže minulou noc řádila nad městem mezirealitní bouřka a tahle budova zjevně pochází z nějakého jiného New Yorku. Copak si ti lidé uvnitř neuvědomují, co se stalo?
Možná že ne.
Tak to by jim to měl asi někdo vysvětlit. To bylo jasné jako facka.
A nebylo těžké spočítat si, komu ten úkol připadne.
„Mluví k vám poručík Mitsopoulas,“ zavolal. „Nechám tady zbraň a půjdu za vámi dovnitř. Promluvíme si.“
Hlas po chvíli váhání odpověděl: „Tak pojďte. Ruce držte tak, abychom na ně viděli.“
Když Mitsopoulas podával megafon a služební revolver Orlandovi, něco si pro sebe mumlal.
Nakonec řekl: „Hoši, buďte tady opatrní.“ Napřímil se, zdvihl ruce dlaněmi ven do výše ramen, přešel Třiačtyřicátou a vystoupal po třech schodech.
Těžké vchodové dveře byly stále pootevřené. Zatlačil do nich špičkou boty a naklonil se přes práh.
„Haló!“ zavolal. „Je tady někdo?“
Na konci omšelé vstupní haly se objevili dva muži s puškami v rukou. Měli na sobě černé overalové uniformy, které se nepodobaly ničemu, co kdy Mitsopoulas na policistech viděl. Připomínaly spíš atletický dres, i když cyklistům nebo rychlobruslařům by vojenské opasky asi byly na obtíž. Mitsopoulas lehce zahýbal konečky prstů: „Jsem čistý, vidíte? Nemám zbraň.“
Jeden z mužů ho rychle prohledal, druhý na něj stále mířil. Nikdo nepromluvil. Prohlédli mu náprsní tašku, pečlivě prozkoumali služební odznak a obojí si nechali, stejně jako pouta a pár dalších věcí, které měl u sebe.
Když se ujistili, že není ozbrojený, odvedli ho do prázdné malé místnosti, ve které stály tři dřevěné židle a od stropu visela lampa Zjevně výslechová místnost.
Mitsopoulas si povzdechl, přijal svou roli a posadil se na židli vyslýchaného. Jeden muž zůstal s ním, aby ho hlídal, druhý odešel.
Za okamžik vstoupil starší muž. Na sobě měl tutéž černou uniformu, jen na manžetách bylo zlaté lemování. Posadil se.
Mitsopoulas čekal, jestli k němu napřáhne ruku k pozdravu. Nestalo se.
„Tak,“ začal vyšetřovatel. „Co jste zač?“
„Jsem poručík Gregory Mitsopoulas z policie města New York. Předpokládám, že jste se to dočetl ve služebním průkazu, který jsem měl u sebe.“
Muž přikývl.
„A také předpokládám, že tomu z nějakého důvodu nevěříte,“ pokračoval Mitsopoulas.
Jeho protějšek se usmál malým upjatým úsměvem bez špetky veselí.
„Mohu se zeptat, kdo jste vy?“ oplatil mu Mitsopoulas úsměvem.
„Jsem Aaron Fitzwater, velitel Víboru pro vnitřní bezpečnost města New York,“ odpověděl muž.
Mitsopoulas přikývl. „Myslel jsem si, že to bude něco takového. Ve vašem New Yorku jste asi jediným typem policie, že? A když jste nás uviděli stát v řadě před budovou, nejspíš jste si mysleli, že došlo k nějaké vzpouře, co?“
Fitzwater se na něj chvíli tiše díval a pak po něm zopakoval: „Ve vašem New Yorku? Existuje jich snad víc?“
„Jistě. Tam, odkud pocházíte, asi nemáte realitní bouřky, že? Lépe řečeno: neměli jste je, dokud vás jedna neodnesla a nevyplivla tady u nás.“
„Pane Mitsopoulasi,“ potřásl Fitzwater hlavou, „to, co říkáte, nedává smysl.“
Mitsopoulas si povzdechl. „Fajn, realitní bouřky u vás tedy nejsou. Dejte mi pár minut, ano? Zkusím vám to vysvětlit. Bude vám to znít šíleně, ale nechte mě mluvit. Souhlasíte?“
Fitzwater kývl: „Povídejte.“
„Tak dobrá,“ nadechl se Mitsopoulas a spustil: „Před dvěma lety začalo tady u nás něco, čemu říkáme mezirealitní bouřky. Tím tady u nás nemyslím jenom New York, ale celý svět.
Trvá to různě dlouho – od půl vteřiny po několik hodin. Svět se v určité oblasti obrátí naruby. Prostě se zblázní. Věci se objevují a mizí. Mění tvar. Proměňuje se vzduch, světlo, barvy, prostě všechno. Někdy to ovlivní gravitaci, někdy i čas. Velikost bouře může být od… spodní hranici vlastně neznáme. Nejmenší zaznamenaná bouře měla velikost krabice od bot a trvala asi minutu a půl. Největší, o které zatím víme, se – zaplať pánbůh – odehrála nad centrální částí Atlantiku a odhaduje se, že měla pět mil na délku a čtyři míle na šířku. Nevíme, co ty bouře způsobuje. Neví to nikdo. Rozhodně nikdo, o kom bychom věděli. Samozřejmě je spousta teorií: že přichází soudný den; že realita praská ve švech; že to celé je jenom iluze a masová hysterie. Osobně se mi nejvíc líbí názor, že vědci v nějakém jiném vesmíru vyvádějí cosi s prostorem a časem nebo s něčím podobným a to, co zažíváme u nás, je jakási rázová vlna. Ovšem jistě nevíme nic.“ Otočil ruce dlaněmi vzhůru na znamení, že nemá, co dalšího by dodal. „A co u vás?“ zeptal se. „Slyšeli jste někdy o něčem takovém?“
„Ne,“ odpověděl Fitzwater klidně.
„Tak to je špatné,“ potřásl Mitsopoulas hlavou. „To si nejspíš myslíte, že jsem blázen. Což nejsem. Všechno, co jsem říkal, je pravda. K těm divným bouřím opravdu dochází. Svět jako by se během nich vymkl z kloubů. Nahoře se může proměnit v dole. Věci jsou najednou lehčí nebo těžší. Světlo a zvuk dělají podivné kotrmelce a lidé vídají na obloze záhadné věci. Je to zvláštní a děsivé.“
„Pokračujte,“ vybídl ho Fitzwater.
„Fajn,“ kývl Mitsopoulas přátelsky. „Jste ochoten mě poslouchat, to je dobré. Rozhodně je to jakýsi začátek společné konverzace. Díky. Takže zpátky k tématu: když jsou bouře mimořádně silné, změní se části reality trvale a nám tady zůstávají opravdu zvláštní věci – kousky cizích světů. Znamená to také, že zmizí části našeho světa. Netušíme, kam se podějí a zatím se nestalo, že by se vrátily. Jsou prostě pryč a my místo nich máme něco jiného, co často nedává smysl. Jako například létací velrybu. Byla mrtvá, všechny plynové měchýře měla popraskané a objevila se na poli v Kansasu. Vědce to naprosto vyvedlo z konceptu. Nevím jak vy, ale nikdo v mém světě nikdy neviděl létající velrybu nebo jiné zvíře, které by bylo lehčí než vzduch.“ Mitsopoulas potřásl hlavou. „Je to šílené.“
„Pokračujte,“ vybídl ho Fitzwater znovu.
„Jistě.“
„Pokračujte,“ opakoval znovu Fitzwater.
„Jistě. Zkrátka a dobře: New York zažívá mimořádné množství bouří. Možná to má něco společného s hustotou obyvatelstva nebo se spoustou elektroniky, kterou tady máme. Ať je to, jak chce, frekvence je tady četnější než jinde a město vytvořilo zvláštní jednotku, která mapuje a sbírá odštěpky cizích realit. Tu jednotku tvořím já a moji muži a její oficiální název zní Jednotka kontroly nespojitosti kontinua.“
Fitzwater pomalu přikývl: „Před několika minutami jsem vám lhal, poručíku. U nás také došlo k několika událostem podobného druhu. Není jich tolik jako ve vašem světě – tedy, mohu-li věřit tomu, co říkáte – ale pár ano. Neříkáme jim mezirealitní bouře, ale zóny iluzí. To, co se v nich objeví, není podle oficiální doktríny skutečné. A i my máme speciální tým, který se těmito jevy zabývá, takzvanou zónovou policii. Lidé jí říkají policie snů.“
Mitsopoulas se zašklebil. „My jsme dostali přezdívku bouřková kavalerie.“
„Takže si nemyslím, že jste blázen,“ usmál se Fitzwater znovu svým nepatrným úsměvem.
„To je úleva,“ zazubil se Mitsopoulas.
„Abych byl přesný: nemyslím si, že jste blázen v obvyklém slova smyslu. Myslím si totiž, že nejste skutečný.“
Mitsopoulas sebou trhl a jeho úsměv se rozplynul. „Cože?“
„Nejste skutečný v našem světě. Rozumějte, vás a vaše muže odnesla jedna z těch mimorealitních bouří, o kterých jste mluvil, a ocitli jste se u nás.“
„To tedy ne,“ zavrtěl Mitsopoulas hlavou. „To vás odnesla bouře. A vy jste teď v našem světě.“
Teď zmizel i Fitzwaterův neveselý úsměv. „To je nesmysl, poručíku. Rozhlédněte se okolo sebe. Tohle je můj svět a můj Víbor.“
„Ano, tohle je váš výbor,“ kývl Mitsopoulas, „ale je to tak proto, že přibližně v pět hodin ráno přinesla bouře do našeho světa celou tuhle budovu.“
Než dořekl, cítil, jak se mu do mysli vtírá nepříjemný stín pochybnosti.
Jestli se sem celá budova dostala okolo páté ráno, proč je tady v plném počtu denní služba? Proč si nikdo z nich nevšiml, že se něco stalo? Co měl znamenat ten zvláštní pocit, který jím proběhl, když stáli na semaforech na Třetí Avenue?
Fitzwater se neusmíval už vůbec a obličej mu ztvrdl do žulové masky, mnohem tvrdší než kachlíky na stěnách. „Je mi líto, ale mýlíte se. Vy a vaši muži jste zde cizinci. Vetřelci. Budete teď tak laskav a nařídíte jim, aby přišli dovnitř. Jistě se nějak domluvíme.“
„Nějak domluvíme?“ Mitsopoulase zamrazilo. „Jaký druh domluvy máte na mysli?“ Na nápisu na budově stojí „Víbor vnitřní bezpečnosti města New York“. Připomínalo to KGB – výbor státní bezpečnosti. Nebo rumunskou Securitate. Tohle nejsou obyčejní policajti jako on a jeho hoši, to je jisté. Tohle jsou tajní, nebezpeční chlápci, kteří vám zaklepou o půlnoci na dveře.
Zóny iluzí, snová policie… Co asi dělají s věcmi, které v jejich světě zůstanou a které jsou nade vši pochybnost velmi hmotné? Co dělají v jejich světě s reálnými lidmi? V Mitsopoulasově New Yorku je teď v Queens jedenáct lidí, kteří se považují za kouzelníky. Město se snaží, aby se naučili anglicky a má pro ně nabídku odborného výcviku. V městských nemocnicích v Bronxu se zotavují tři stovky vězňů z koncentračního tábora a v nových podmínkách se snaží uchytit nefalšovaný makléř z Wall Street. ZOO v Bronxu pečuje asi o desítku neznámých živočichů a sklad v Brooklynu je z poloviny zaplněný neznámými předměty.
Nikoho by ani nenapadlo mluvit o těchto věcech jako o iluzi. Snad je to všechno šílené a nepochopitelné, ale nikoli iluzorní. Není přece možné nazývat něco iluzí, když je všude kolem tolik hmotných důkazů.
Leda že by… Leda že by se člověk napřed pečlivě zbavil důkazů, aby pak mohl začít mluvit o iluzi.
„Pojďte se mnou, poručíku,“ vybídl ho Fitzwater, „vyzveme vaše muže, aby šli dovnitř.“
„Myslím, že děláte chybu, veliteli,“ odpověděl Mitsopoulas. „Tohle je můj svět a můj New York. Mohu to dokázat.“ Sám pro sebe se modlil: Ach Bože, kéž je to opravdu můj New York.
„Jak?“ zeptal se Fitzwater chladně. Mitsopoulas věděl, že ani s Fitzwaterem, ani s muži z Víboru pro vnitřní bezpečnost nejsou žádné žerty a že tohle je otázka života a smrti.
Musí utéct. Musí se odsud nějak dostat.
Ale i kdyby se mu to povedlo, co potom? Co když tohle opravdu není jeho domovský svět?
Netušil, co se děje s lidmi, kteří zmizí v bouřkách, ale jedním si byl jistý. Zpátky se nevracejí. Za ty dva roky, co bouřky trvají, se nevrátil nikdo.
Pokud se ocitl v jiné realitě, doma už ho nikdo nikdy neuvidí. Ani bývalá manželka, ani dcera, ani stenografka, kterou pozval na nedělní oběd. New York zůstal, takže pokud je v jiném světě, nebude se tak moc lišit od toho jeho. Ale o práci by přišel a kdo ví, o co ještě. Jestlipak tady hrají baseball a mají svůj tým Mets? A kdo je prezidentem, pokud taková funkce vůbec existuje? Co je tohle za svět?
Soudě podle lidí, které zatím viděl, moc přátelský asi nebude.
„Mám návrh,“ řekl nakonec. „Mohla by to vyřešit malá projížďka po městě s výhledem na jména ulic a budov. Budova, ve které mám kancelář, stojí na Policejním náměstí. Pokud to tak je, jsme v mém světě. Co vy na to?“
„Policejní náměstí?“
Mitsopoulas přikývl. „Ano, je to kousek od centra.“
„V tomto světě ne,“ zavrtěl Fitzwater hlavou.
„Chtěl jste říct ve vašem světě,“ namítl Mitsopoulas.
„Tohle je náš svět,“ vyštěkl Fitzwater.
„Dokažte to,“ odrazil ho Mitsopoulas.
„Myslíte si, že vám na to skočím?“ zavrtěl Fitzwater hlavou. „Jakmile se dostanete ven z budovy, prásknete do bot.“
„Proč bych měl utíkat?“ nedal se Mitsopoulas. „Vy mi přece nechcete ublížit, že ne?“
„Jistě že ne,“ odpověděl Fitzwater automaticky a dlouze se na Mitsopoulase zadíval.
Nakonec to byl Mitsopoulas, kdo prolomil mlčení. „Poslyšte, jděte k čertu s těmi kecy. Vy lidi z jiných realit zabíjíte, viďte? Abyste pak mohli předstírat, že je to celé jenom iluze a že se neděje nic závažného.“
Fitzwater namířil Mitsopoulasovi pistolí mezi oči. Ten zdvihl ruku.
„Počkejte chvilku.“ Doufal, že se mu nezlomí hlas. „Jenom chvilku, ano? Než začnete střílet, chviličku počkejte. Zamyslete se. Nechcete mě přece zabít. Ještě ne. Venku jsou moji muži. Jsou ozbrojení a umějí se o sebe postarat. Vůbec se s vámi nebudou bavit, pokud jim to nenařídím. A i když jste si stoprocentně jistý, že jsme ve vašem světě, nikomu přece neublíží, když si to prověříme. Zatelefonujte někam, ano? Použijte telefon nebo vysílačku a zavolejte někam, abychom viděli, co je tohle za svět. Pokud je váš…“ slyšel, jak se mu hlas zachvěl. Zhluboka se nadechl a pokračoval: „Pokud je to váš svět, zavolám své muže dovnitř. Vzdáme se, když nám zaručíte, že nás necháte žít. Můžete nás poslat do Austrálie nebo někam na druhý konec světa. Budeme držet jazyk za zuby. Není nutné nás zabíjet. Přísahám, že to opravdu není nutné. Ale napřed si zkontrolujte, kde jsme. Zatelefonujte.“
„Telefony nejdou,“ odsekl Fitzwater. „Jsou mimo provoz už od rána. Celá budova – kanceláře, kasárna, ubikace důstojníků – všechno je mimo provoz. Nejspíš došlo k poruše na hlavní lince.“
Tíha na Mitsopoulasově hrudi trochu polevila.
Telefony nefungují. A oni tady všichni bydlí, přímo v kasárnách. Nedojíždějí sem odnikud zvenčí.
„Telefony jsou mimo provoz. Copak to nechápete?“ zeptal se. „Asi tak od pěti hodin ráno, že?“
Fitzwater maličko sklonil hlaveň a ztuhla mu spodní čelist.
„A co vysílačky?“ pokračoval Mitsopoulas.
„Ty nepoužíváme,“ řekl krátce Fitzwater.
Mitsopoulas nevěděl, co dál, ale za chvíli ho napadla spásná myšlenka: „Vy ne, ale my ano! Poslyšte, nechte mě promluvit s mými muži. Dovolte, abych je požádal, ať zavolají posily. Když na jejich výzvu někdo zareaguje, znamená to, že jsme v našem světě. Chápete?“
Fitzwater znovu zdvihl zbraň. „A když nikdo nepřijede?“
„Tak se vzdáme. Tedy pokud nám zajistíte bezpečnost.“
Věta o bezpečnosti byl jakýsi automatický dodatek. Věděl, že Fitzwaterovo slovo nemá cenu ani zlámané grešle. Je-li toto skutečně Fitzwaterův svět, jsou jeho muži i on sám předem mrtví, leda by se stal nějaký zázrak.
Zatímco Fitzwater přemýšlel, Mitsopoulas se za takový zázrak modlil.
„Tak dobrá,“ kývl Fitzwater nakonec. „Pojďme.“
Vyvedl ho ven z místnosti. Prošli omšelou vstupní halou, kde se k nim připojili další dva muži. Kráčeli za nimi se zbraněmi připravenými k výstřelu a z vězně nespustili oči. Nikdo se už nepokoušel předstírat, že je Mitsopoulas čímkoli jiným než vězněm.
U vchodových dveří Fitzwater ustoupil k jedné straně a řekl: „Mluvit s nimi můžete. Ale jestli uděláte jediný krok ven, moji muži vás zastřelí.“
Mitsopoulas přikývl.
Přiložil dlaně k ústům a zavolal: „Hej, Orlando! Zavolej posily! Co nejvíc posil!“
Vykoukla Orlandova hlava a mávající ruka signalizovala, že Orlando slyšel a rozuměl. Mitsopoulasovi se dokonce zdálo, že zaznamenal praskání vysílačky ve služební dodávce.
Pak nezbývalo než čekat.
Stál mezi dveřmi se dvěma hlavněmi v zádech a čekal, co bude.
„Rozhlédněte se kolem,“ řekl asi po minutě. „Vypadá váš New York takhle? Má stát kostel svaté Agnes hned vedle vašich budov?“
„No jistě,“ zavrčel Fitzwater, aniž se obtěžoval rozhlédnout.
Pak už to trvalo jenom pár vteřin, než se na Třetí Avenue ozvala první siréna. Fitzwater zbystřil.
Následoval jek další sirény, tentokrát se blížila ze západu, pravděpodobně odněkud ze Čtyřicáté druhé. Fitzwater ztuhl.
Před budovou Víboru zastavil první sedan s blikajícím majákem a s důvěrně známou modrobílou karosérií, pak druhý a nakonec třetí. Fitzwaterovi spadla čelist a Mitsopoulas měl co dělat, aby potlačil chuť začít se smát.
Věděl, že to s těmihle lidmi nebude snadné. Nebyli ani bezbranní, ani nevinní jako vězni z koncentračního tábora nebo jako kouzelníci. Nebyli to ani zločinci jako nacističtí strážní, kteří teď měli na krku obvinění za násilné napadení, ublížení na zdraví, únosy a asi stovku dalších zločinů. Tihle chlápci byli nebezpeční, ale technicky vzato to nebyli kriminálníci.
Bože, co všechno ještě dokážou mezirealitní bouřky přinést, pomyslel si Mitsopoulas.
„Nebojte se,“ otočil se polohlasně k Fitzwaterovi, „u nás nikoho nezabíjíme. U nás nikdy nikdo nepředstíral, že bouřky nejsou skutečné. Ve srovnání s vámi jsme parta lidumilů. Nejsme ani trochu drsní. U nás budete v pohodě. Všichni.“
Fitzwater sledoval, jak se z jednoho auta za druhým hrnou newyorští policisté s připravenými zbraněmi, a z krku se mu vydral přidušený výkřik.
„Bude nejlépe,“ řekl Mitsopoulas hodně nahlas, „když odložíte zbraně a vyjdete ven s rukama nad hlavou.“
Nastala dlouhá, předlouhá chvíle ticha. Tři muži v černém nakonec poslechli a Gregory Mitsopoulas sešel po třech nízkých schodech na dobře známý chodník svého New Yorku.
Bylo skvělé vědět, že je doma.
Jistě, svůj domov vlastně nikdy neopustil. Po celou dobu to byl jeho svět.
„Můj svět,“ říkal si pro sebe a vychutnával zvuk těch slov. „Můj svět“ zopakoval. Pak se trochu zachvěl a dodal: „Pro tentokrát.“
Poprvé vydáno v magazínu Isaac Asimov’s Science Fiction Magazine v lednu roku 1992.
Přeložila Blanka Petáková