Miroslav Hokeš – Město jsem já!

I am the street you walk, the language you talk –

I am the city!

The skyline is me and the energy –1 am the city!

 

Jsem ulice, jíž procházíš, jsem jazyk, kterým vyprávíš –

město jsem já!

Ta silueta, to jsem já, i ta síla jiskřivá – město jsem já!

– Benny Anderson, Bjorn Ulvaeus –

 

Něco tu číhalo. Něco, co Ruhve nedokázal ani spatřit, ani pojmenovat. Možná proto, že to neznámé cosi číhalo úplně všude.

Pomrkávalo to na něj z vrcholků červených skal, mezi nimiž kráčel. Vysmívalo se mu to při každém křupnutí štěrku pod podrážkou. Neznámý nepřítel se na něj šklebil z modře nebe, syčel ve vzduchu procházejícím plícemi. Tak vylez, ty srabe!, chtělo se Ruhvemu zakřičet, ukaž se, ať vidím, kde máš zadek, a můžu tě do něj nakopat! I ten svinskej řolka má aspoň tolik kuráže, aby se ti ukázal, než ti hodí kudlu do břicha!

Pak se v jediném okamžiku cosi změnilo. Mezi dvěma kamennými hroty na obzoru se modře zablýsklo, jednou, podruhé – a pak se odtamtud k nebi vznesl obrovský, nádherně vybroušený krystal. Otáčel se jako barevná hudba v nočním klubu, střílel okolo sebe odlesky stále jasněji a zběsileji, až přezářil i samotné slunce, které mu jeho kouzlo darovalo…

„Tak tohle teda jsi?! Pitomej šutrák?!“ Ruhve se rozesmál, jak se snažil přebít vlastní strach. „Pár řolků s krumpáčema a je po tobě, slyšíš?! Nejsi nic! Vůbec nic!“

Krystal zavířil ještě o něco rychleji, světlo zjasnělo, až pohltilo oblohu, skály i cestu, vpálilo se do očí i do mozku…

… a najednou bylo pryč, i s pouští, prozářeným nebem a cestou odnikud nikam. Zůstalo jen šero ložnice, propocená přikrývka a šeď za oknem, kde si skutečné slunce právě začínalo prosazovat další otravný všední den.

„Stalo se něco?“ Ahka se vedle něj vyděšeně choulila na své polovině lůžka, zdálo se, že jen čeká, kdy se na ni vrhne a zaškrtí ji.

Probůh, a může si být vůbec jistý, že právě k tomu se nechystal?

„Nic, nic, jen si zase lehni,“ odfoukl. „To bude v pořádku.“

„Nemám zavolat doktora? Měla jsem dojem, že…“

„Jenom zlý sen, nic víc. Pitomý zlý sen.“ Vstal, aby si došel k dřezu pro sklenici studené vody. „I když zatraceně živý a zatraceně divný. Byly tam skály a kamení a pak nějaké světlo, jako reflektor na hřišti, ale stokrát silnější…“

„A to tě tak vyděsilo? Mám dojem, že tu lampičku k narozeninám ti radši nekoupím…“

„Jen si dělej legrácky… Nejde o světlo, jde o celou tu krajinu. Byla něčím prolezlá, něčím hnusným. Nešlo s tím bojovat ani utéct, jako by mi něco chtěla a já nevěděl co a…“

„Jednou ti z těch hororů hrábne.“ Ahka se konečně trochu uklidnila, otočila se na druhý bok a znovu zavřela oči.

Tiše vrnící budík na nočním stolku ukazoval, že na vstávání je ještě hodinu čas.

„Prosím tě, aspoň na ně nekoukej před spaním…“

„Nebudu…“

„Slibuješ?“

„Jasně, sakra. Slibuju.“ Spolkl pár doušků chladné tekutiny a znovu se zavrtal pod deku. „Nakonec, život sám je největší horor. Do večera si ho užiju až nad hlavu.“

„Nepřeháněj. Všichni máme v práci frmol, teď před koncem roku.“ Natáhla ruku a pohladila ho po rameni, jen tak narychlo, ani při tom neotočila tvář. „Na čem jsi říkal, že to vlastně děláte?“

„Hlouposti, jako vždycky. Dvakrát tolik tlačítek, desetkrát víc funkcí, stokrát vyšší cena, znáš to… Mělo by se na tom ještě tak půl roku makat, jenže když to nebude do prvního na trhu, dostanou záchvat nejdřív zákazníci a následně pak celé naše vedení.“

„Ty můj chudáčku… Ale na pozítří jsi, doufám, nezapomněl.“

„Myslíš, že bych si troufl?“ Pokusil se o zasmání, snad nevyzní příliš křečovitě na prahu toho šedivého dne. „Flek ve Stangarské je už zamluvený, jako obvykle. Sám žasnu, kde se to ve mně bere.“

„No ovšem. Však já dávno vím, že jsi úžasný…“

„Kdepak, ještě nevíš. Když všecko dobře dopadne, dostaneš jeden z těch našich zázraků. Zcela grátis. Jen papaláši, pár lidí od nás – a ty…“

„Potřebujete pokusná zvířátka, co?“

„Ale no tak, musíš všecko zkazit? Jeden ti chce udělat radost a… Hele, víš, že by to mělo být tak jednoduché na ovládání, aby to zvládli i řolci?“

„No dovol, teda…“

„Hmm… Ale ne, nechtěl jsem říct, že jsi hloupá jako nějaký řolka, kdepak. Promiň… Víš co? Nech se překvapit, uvidíš.“

Jestli Ahka ještě něco odpověděla, už to neslyšel – v dalším okamžiku zavřel oči a propadl se do posledních doušků ranního snění, tentokrát už naštěstí bez nočních můr…

* * *

Horor jménem život nabídl toho dne ještě působivější scény, než Ruhve očekával.

Hned po ránu si ho zavolal starej, a sotva mu vlezl do kanceláře, přistál před ním na stole prototyp nového modelu komparťáka – tvrdě, s hlasitým klapnutím, jako plechovka od guláše odhozená do popelnice. A že prý jak chceš, aby se v tomhle vyznali řolci? Vždyť i já sám se s tím učím zacházet už druhý den!

Ruhve jen bezmocně krčil rameny – po pravdě řečeno, ty řeči o přístupnosti řolkům měl do téhle chvíle víceméně za reklamní metaforu. Asi jako některý z těch hloupých televizních šotů, kde zvířata řídí poslední model Tuge a nakonec řeknou něco jako: béé, béé, béé, tohle auto zvládne opravdu každý. No, jak se zdá, jeho politicky nekorektní duše ho zas jednou bude stát pár dní fušky navíc. Přinejmenším.

Následovala dobře půlhodinová debata, vlastně spíš přednáška, Ruhve sám v ní nepronesl víc než dvě tři holé věty. Tenhle panel zmenšíš tak na třetinu, prosím tě, jak tohle uvidí řolka, tak do toho rovnou bací kladivem. A do voleb pro popisky přidáš tu jejich hatmatilku, nespoléhej, že jsou tak chytří, aby zvládli naši řeč. A víš co? Odliš tlačítka barevně a přidej k popiskám nějaké jednoduché a veselé obrázky, oni to nakonec ocení i naši, kdo má dneska čas něco číst? Jo, prosím tě, hlavně to ovládání filmů a hudby, kdo se ti bude tímhletím proklikával? Jenom dvě tlačítka, rozumíš? Film, hudba. Červené, zelené. Kamera, notička. A snad ještě zesílení a zeslabení, všechno ostatní se provede samo. Atakdál, rozumíš mi, ne? Tak upaluj, máš co dělat.

Po dopoledni stráveném u monitoru, s očima přilepenýma ke stádu čísel a znaků, se Ruhve konečně vypotácel z budovy na ulici, aby si zaskočil na krátký mizerný oběd. Anebo možná na trochu lepší svačinu, pro dnešek to vyjde nastejno. Sednout za volant se neodvážil, raději vyrazil po svých, nepřítomně se proplétal davem cizích lidí ve stísněných uličkách, mesiáš zápolící s démonem složitosti za všechny tyhle hříšníky, za jejich jednodušší život… Jestlipak mu někdy některý aspoň poděkuje?

Když došel na náměstí Soumračného povstání, vrstvou mraků na okamžik vykouklo slunce a dodalo prostranství aspoň špetku přívětivosti. Park s kruhovým stromořadím a fontánou uprostřed, okna domů, lesklé černo-žluté dláždění, reflexní kapoty aut, všechno se rozzářilo, i lidi jako by tu byli o trochu usměvavější. Až tenhle blázinec skončí, zapřísahal se, vezmu Ahku a vyrazíme někam na sever, do tropů. A budeme celý den jenom chytat bronz na plážích, courat po lesích, večer vymetat kluby, pít a milovat se… Pojedeme, aspoň na dva týdny. I kdybych ji tam měl dotáhnout za vlasy.

Opodál si všiml čtveřice řolků, na okraji parku kopali jámu pro opravu vodovodu. Nazelenalá pleť, zašedlé montérky a rozcuchané trávově zbarvené vlasy je na pozadí keřů téměř skryly. Když je spatřil, bylo už příliš pozdě na nenápadnou změnu směru. Čert to vem, zrovna když se jednomu trochu zlepší nálada…

Povzdechl si a vyrazil, dokonce si podle jejich starého zvyku přitiskl ukazovák na nos, aby je pozdravil. Neodpověděli, pochopitelně, jen civěli jako houf bahenních ještěrů. Někteří s opovržením, jiní zase s povýšenou shovívavostí, těm měl chuť rovnou vrazit jednu do chřtánu… No, tihle jsou aspoň z těch slušnějších. Hledí si práce a nikomu nic nedělají, ale stejně, neměli by se tu takhle producírovat, přímo uprostřed naší čtvrti. Nic ve zlém, ale mají svoje a my jim tam taky jen tak nelezeme. Když nemusíme.

Tak tohle mají být naši budoucí zákazníci? Panebože, co to teď vedení vlastně na poradách hulí? Budete mít dokonalého komparťáka, blbuvzdorného a s barevnými knoflíky – a co čekáte, že se stane pak? Zelenáči se vám na něj zvysoka vykašlou, leda snad že by si z těch našich zázraků udělali obětní dar pro nějakého potrhlého bůžka.

Pár desítek kroků za skupinkou objevil uzoučký průchod mezi dvěma záhony. Co možná nenuceně proklouzl na vnější okruh parkového chodníku a teprve tady, mezi stánky pouličních malířů a houfy turistů, si dovolil ulehčený výdech.

Malíři… Vlastně nejsou o moc lepší než řolci. Smradlaví zarostlí dědci v okázale ošuntělých hadrech a šaškovských kloboucích, moc se neliší od žebráků v uličkách starého města. A taky že to žebráci jsou, o to nechutnější, že se cpou, kam nepatří. Jestli umějí malovat, proč nevystavují v galeriích, proč nekreslí do novin a do knížek, proč nedělají obaly k hudebním datadiskům? Trapné nuly, jen nám Soumračňák hyzdí…

Dobrá, dobrá, jsou o trošičku lepší než řolci, to zas jo. Nesnaží se mě zapíchnout štětcem, ani mi necpou do chřtánu jedovaté barvy, aby mě mohli obrat o poslední skavo a zdrhnout. A pro dnešek mi možná zachránili den. Špetku toho zájmu si zaslouží, protentokrát.

Snažil se zaujetí aspoň předstírat, přejížděl očima plátno za plátnem, mazanici za mazanicí. Sarmor v létě. Sarmor sevřený zimou. Sarmor za úsvitu, Sarmor uprostřed noci. Sarmor ověnčený vlajkami, Sarmor černobílý, Sarmor ve stylu imprese. Stále to samé, jeden jako druhý, kýče přeplácané barvami, aby je bohatý turista v šedi skutečného světa náhodou nepřehlédl, anebo zase tak okatě stylizované jediným směrem, až to budilo smích. A stále jen další a další zpodobnění města, nespatřil tu skoro nic jiného. Jako by jim úplně scházela představivost, jako by je město sežralo a strávilo jejich duše, jestli vůbec kdy nějaké měli, a nechalo jen exkrementy neschopné ničeho než…

Počkat. Co to tam bylo? Ne, to ne, muselo se mu to jen zdát.

„Hej!“ Odstrčil stranou párek obtloustlých Tafarinců v květovaných košilích a černých brýlích a v podřepu se proplížil proti šourajícímu se davu o dva stánky nazpátek. Kdepak, žádný klam – támhle je, a dokonce hned v několika exemplářích!

„Hej, vy! Kde jste tohle viděl?“

„Líbí se vám?“ Mazal s teatrální něhou sundal ze stojanu plátno s obrázkem rudých skalisek a štěrkové cesty pod modrým nebem – nebem, na němž jako druhé slunce trůnil obrovský zářící drahokam. „Nikdo jiný vám tu podobný nenabídne – a za pouhých…“

„Na to se neptám. Odkud znáte tuhle krajinu?“

„No, odkud…,“ Mužík zaváhal, úsměv mu z tváře zmizel jako mávnutím proutku. Zjevně si už nebyl jistý, jestli ten divný kravaťák přišel prohlížet a kupovat jeho zboží, nebo se ho chystá odvléct i s ním na kriminálku. „Na severu je pár takovýchhle pouští, třeba v Chropnejsku mezi horami a mořem…“

Ruhve zaváhal. Mohlo se stát, že prostě spatřil fotografii někde v katalogu nebo snad v cestopisném dokumentu, dávno na ni zapomněl a dnes v noci mu ji zlomyslné podvědomí procpalo do snu? Podobné věci se stávají, sám už to párkrát zažil… Ale co ten kámen? Copak v chropnejských pouštích jen tak poletují ve vzduchu diamanty? No, na fotce mohlo být dejme tomu nějaké logo, které mu fantazie zkreslila… Úplně stejně jako tady tomu trouboví?

„Trochu přesněji byste to nezvládl?“

Malíř pokrčil rameny. „Říká se, že na severní polokouli je…“

„Vy jste to viděl ve snu, že ano?“ Ruhve si všiml, jak malíře po jeho suchém konstatování zalila bledost, naklonil se tedy blíž a o něco smířlivěji dodal: „Já taky. Zrovna dneska.“

„Já už třikrát,“ kápl malíř konečně božskou. „Není to jako obyčejné sny. Pamatuju si každý detail, kamínek po kamínku bych vám to tu mohl hodit na plátno… Tak co, berete ho? Třeba to není tak docela náhoda, že si vás našel. Tak jako mě.“

„A víte co? Já si jeden vezmu.“ Ruhve vytáhl z kapsy peněženku a odpočítal tři padesáti skavové bankovky – víc tohle pokoutní umění stát nemůže. „Drobné si nechte.“

„Díky. Mockrát díky.“ Ta tři slůvka zazněla z malířových úst nápadně nahlas a zřetelně, jedovaté pohledy závistivých sousedů mu zjevně dělaly dobře. „Ať vám přinese jen radost.“

„Tak jestli mně, tím si jistý nejsem, ale vám ji přinese určitě.“ Ruhve spiklenecky mrkl. „Zvu vás na skleničku. Rád bych tuhle záležitost ještě trochu probral… Zítra mám fůru práce, pozítří, hmm, pozítří taky ne, samozřejmě… Hodilo by se vám to ten další den? V osm támhle na rohu?“

„Ovšem! Děkuji, budu se těšit.“

„To se ještě uvidí, jestli bude na co…“ Ruhve opatrně uložil obrázek do kufříku, a ještě než znovu vyrazil k restauraci, otočil se k podmračeným obličejům sousedních prodejců: „Někdy se vyplatí dát na vlastní sny, víte? Zalezte si ke štětkám a dejte pokoj…“

* * *

„Stůj při nás, mocný Un-Ghasime, ochraňuj proudící krev našich dětí, ochraňuj rodící se dech těch, jež dosud přetrvávají v lůně, jakož i práchnivějící kosti našich otců!“

„Stůj při nás!“ Čtyřicet párů zelených rukou se jednomyslně zdvihlo k hvězdnatému nebi, jako ochranný val obklopilo plameny a ty na nich v odpověď rozehrály působivou hru stínů. Hlas velekněžky se nesl vzhůru i do uliček kolem, k těm, komu dnes nebylo dopřáno účastnit se obřadu Obnovy života. Tucty a tucty řolků vykukovaly ven, hříšníci, kteří poskvrnili svůj dnešní dar světu a za trest si musejí počkat až do dalšího uctívání.

„Stůj při nás i ty, Ek-Dynere, pane nad osudy! Přijmi osud této bytosti, ať se spojí s tvým ve jménu nás všech!“

Černě odění pomocníci dotáhli k oltáři hlasitě kňučící a vřeštící pytel, jeden z nich ho kladkostrojem vytáhl na vrcholek válcové věže, zatímco druhý už uháněl po točitých schodech, aby nahoře obřadní šavlí ten nepříjemný zvuk konečně uťal. Zvíře, samozřejmě, jak taky jinak? Mazlíček odchycený někde v koutě zahrady, když se majitel právě otočil jinam, nebo možná někde na ulici, zapomenutý, zablešený, polomrtvý hlady. A kdyby se ani to nepodařilo, půjde někdo do supermarketu a vytáhne tam z mrazáku kus naporcované flákoty, na oběť už dnes stačí i ta. Jen aby byla aspoň trochu čerstvá…

Teřiplas se rozhlédl po nejbližších sousedech, z jejich očí jasně vyčetl, že i jim tahle část kazí zbytek obřadní chvíle. Změkli jsme, je nám to jasné všem. Naučili jsme se žít v běloušském velkoměstě, má to svoje výhody, no, přinejmenším je to pohodlnější – jenže teď už je nemůžeme nabízet Ek-Dynerovi, dokonce ani jejich děti. Z nějakého důvodu si jich cení ještě víc než sebe samých, snad že jich mají tak málo, kdoví. Takže si tu hrajeme na něco, co skutečnou hodnotu dávno ztratilo, bojíme se hněvu božstev, která šidíme, a je nám špatně z nás samých…

„Stůj při nás i ty, Yrml-Hařane, vládce duší! Kéž nás protivenství nezlomí, kéž zůstaneme průzrační jako voda z prvního sněhu roztálého na vrcholcích hor!“

Teřiplas odmával dlaněmi posvátné gesto stejně jako ostatní a jen doufal, že si v šeru nikdo nevšimne jeho otráveného zívnutí. Kdepak, vy hlupáci, žádný z našich bohů při nás stát nebude – ne když jsme se už dávno zatratili my sami.

Je nám úplně ukradené, co s námi bělouši provedli. Dohnali nás k tomu, že bydlíme s nimi, když prohlásili divočinu za svoji a vyhnali nás z ní, a přitom by nás nejradši viděli tisíc mil od vlastních zdí.

A my jsme na tom zrovna tak, nevíme, co si vedle nich počít. Pobít je nemůžeme, na to je jich příliš mnoho, a vyrovnat se s nimi neumíme. Takže je necháváme, ať o nás píší urážlivé pamflety, nebráníme se, když nám sociální pracovnice kradou omladinu a zavírají ji do bílých domů pro své vlastní obřady, dovolujeme jim úplně všechno a sami se tak ženeme k záhubě. Jak se můžeme obracet na vládce duší, když už žádné duše nemáme?

„Stůj při nás i ty, Sympar-Feku, pane nadzemských darů a svatých poslání! Žádají-li si Mocní naší pomoci při tvarování světa a proudu života, zjev ji nám, nejoddanějším služebníkům!“

Hlas ztichl a spolu s ním i všichni přítomní. Dokonce i čumilové v oknech ztuhli a změnili se v kamenné sochy. Nejdramatičtější část každé Obnovy, chvíle, kdy se bohové mohou projevit a kdy je dobré být připravený na cokoli…

Když se nad ohništěm rozlila záře, která docela jistě nepocházela od plamenů, Teřiplas si znovu uvědomil, jak málo jsou ve skutečnosti připraveni.

Sympar-Fekova podoba se zformovala během několika vteřin, tak jak ji znali z nespočetných soch a chrámových reliéfů. Boha viděli jen od pasu vzhůru, spodní polovina těla se rozplývala v jiskrách, na tom však pramálo záleželo. Vlasy vyčesané do vysoko zdvižených ostnů, podmračená tvář, vesta z tvrzených ještěřích šupin, zlacené náramky zdobené znaky božského Zadavatele, všechno hovořilo dostatečně výmluvně – nejdůležitější ovšem bylo to, co jejich pán svíral v dlaních.

Krystal veliký jako hlava a průzračný jako nejcennější z démantů byl ve skutečnosti tím, co změnilo noc v den a zahnalo z náměstí tmu. Zadavatel zdvihl svůj dnešní dar, bílé světlo ještě zesílilo a Teřiplas pocítil, jak mu očima proniká do duše jako milující náruč.

„Chvalte božský kámen!“ Přestal brzdit své vnitřní impulsy, jasně cítil, že v téhle chvíli už nepatří jemu. „Chvalte božský kámen a milujte jej!“

„Milujte božský kámen!“ Sousedé po jeho boku se začali jeden po druhém přidávat, hlasy se měnily v jediný dokonale sladěný souzvuk, jako dobře secvičený chrámový chór. „Stůjte při něm a on bude stát při vás!“

„Dost!“ Hlas z druhé strany ohniště rozťal nově nabytou jednotu rázněji než úder gongu. „Co to tu melete, vy červi?! Copak jste se všichni zbláznili?!“

Chvilka rozpačitého ticha. Rozpačitého a stále silněji nabitého smradem nepříjemných předtuch.

„Ten kámen je dílo démonů! Sympar-Fek nám ho ukázal, abychom bojovali proti jeho temné moci a rozdrtili ho na prach! Jestli máte jinou představu, tak vypadněte od ohně, zalezte si do sklepů a napříště se naučte líp naslouchat!“

„Cos to řek, dobytku?!“ Chlap po Teřiplasově levici, statný pořez s vlasy do poloviny zad, sebral z obložení ohniště jeden z menších valounů, právě tak do sevřené ruky. „Neumíš se chovat u plamenů Obnovy?!“

„Já? To snad mluvíš o sobě, ne?! Hluchý jste všichni jak báby nad hrobem…! Anebo už sloužíte zlu, klaníte se ďáblu a nás chcete stáhnout do pekla s sebou!“

„Ty šmejde rouhačská, já ti ten hnůj z huby vymlátím! I se zubama, počkej!“ Popelem zamazaná střela vylétla, prohnala se plameny a na opačné straně kruhu neomylně nalezla cíl. Jeden řolka se skácel do tmy, dva tucty dalších však vyskočily jako jednotka čekající jen na povel k útoku. Obřadné snítky a zdobené zvířecí kosti odlétly stranou, místo nich se objevily čepele nožů, dýk, šavlí, v semknutém kruhu se dokonce zalesklo i několik střelných zbraní. Zjevení Sympar-Feka zmizelo, jako by Zadavatel vytušil, že jeho dnešní úkol končí a dál by tu byl jen na obtíž.

„Stůjte při božském kameni!“ Teřiplas nevnímal pálení v krku, řval, co mu hrdlo stačilo – však dnes večer bude muset vydržet horší bolest. „Stůjte při něm a on bude stát při vás!“

Jeho strana ohniště ho podpořila souhlasným zavýsknutím, jak si stačil všimnout, ani oni nepřišli na obřad s holýma rukama. Spokojeně se zasmál, sevřel svou vlastní zbraň, dlouhý zahnutý kinžál, a vyrazil.

Máme poslání, dostali jsme od bohů cíl. A je to cíl nad jiné významný a důležitý – zbavit se hniloby ve vlastních řadách. Jak máme čelit světu, jak máme odolávat nenávisti běloušů, když náš vlastní lid je prolezlý zrádci, slabochy a odpadlíky? Božský kámen vykonal soud našich myslí, oddělil zdravé jádro od nákazy

– ovšem vymýtit nákazu už musíme sami. Nechť Un-Ghasim s vlastní božskou kohortou stojí při nás!

Uskočil z cesty dlouhánovi, který se po něm vrhl zleva, a než se útočník zastavil, stihl ho chytit za vlasy, strhnout mu hlavu dozadu a čistým řezem přetnout krční tepny. Mrtvé tělo ještě ani nedopadlo na zem a Teřiplas se už rozháněl ostřím po dalších dvou

– v šeru a sílícím zmatku nedokázal rozeznat tváře, snad to není nikdo ze starých přátel… Ale i kdyby, tak co? Přátelství smrtelníků je pouhý nástroj pro přežití, to ví přece každý. Jen božstvo je skutečný druh a bratr a božstva velí bít se za Obnovu.

Přesným sekem vyrazil z dlaně pistoli pozdviženou proti jeho hrudi. Levička zaťatá v pěst dopadla do tváře tak dobře skryté pod tmavými loknami, že z ní nezahlédl víc než bradu, křupnutí lámané čelisti ovšem zaslechl dost jasně. Nečekal a bodl dalšího kousek pod ohryzek, odhodil vrávorajícího chlapa stranou, aby mu nepřekážel v dalších výpadech, a pak…

Pak ho kdosi chytil zezadu za límec a pokusil se jím smýknout do ohně. V poslední chvíli se vyškubl a odtáhl se, pravá dlaň mu ale i tak prošla plameny; vykřikl, upustil kinžál a pohlédl na popálenou ruku, spíš překvapeně než zděšeně. Při všech svatých, tohle je přece oheň Obnovy života. Měl by hřát, ne zraňovat a zabíjet. Ne mě, já přece bojuji za život. A ostatní tady kolem, ti snad ne?

Odkopl dorážejícího nepřítele – nepřítele? Vždyť je z našeho vlastního kmene! – a vrhl se do tmavé uličky mezi dvěma domovními bloky. S tou rukou je už do boje nepoužitelný, minimálně pro dnešek – ale je to opravdu jenom ta všivá ruka, co ho vyhnalo?

Přikrčil se za jednu z popelnic a skrze mžitky bolesti vyhlédl na pokračující šarvátku. Mrtvých a raněných přibývalo, pokud mohl soudit, na obou stranách vcelku rovnoměrně – tak kde je vlastně pravda? Co po nás bohové dnes v noci doopravdy chtějí? Abychom se povraždili jako zvířata, lid jedné krve, bratr s bratrem, otec se synem? Co je to vlastně za bohy?

Vstal, vyhrnul si pravý rukáv až k rameni a rozběhl se domů, aby si v koupelně spáleniny důkladně opláchl. Než tahle ruka znovu dokáže pozvednout zbraň, musí hlava, která ji řídí, vědět daleko víc…

* * *

Restaurace Měděný krb blikala do všech stran růžovými světýlky jako pouťový kolotoč – možná až moc, ale Ahka to má ráda a dneska to stejně nebude jinde lepší. Vchod věnčila brána z rychle usychajících snítek, zakonzervovaných hektolitry zelené průmyslové barvy, nad okny se ve větru pohupovaly lampionky, žluté a oranžové a samozřejmě růžové, těch nejvíc… Prostě dokonalý kýč, lepší v dosahu půl hodiny jízdy nenašel, každá normální ženská by měla skákat nadšením – přesto se zdálo, že Ahka spíš obratně skrývá rozpaky a do opravdové radosti má daleko.

„No jo, já vím, Květ na horizontu to není.“ Ruhve se kousl do rtu. Snad nedostane záchvat a nepošle ho do háje dřív, než aspoň snědí večeři a vypijí víno. Takových peněz…

„Květ na horizontu je náš… To ti asi nic neříká, co?“

„Prosím tě, přece to vyjde prašť jako uhoď. Kdybysme na sebe tenkrát nenarazili zrovna v Květu, ale v nějaké podobné špeluňce o pár ulic dál, co by se změnilo?“ Hodně hloupá omluva, to tedy určitě neobstojí. „Květ to dneska odpískat Však víš, o půl bloku dál je řolcká čtvrť, je to jen kousek od míst, kde včera začaly ty tahanice. Zelenáči holt nic neslaví, svatý Ehmez není jejich svatý. Nevím, jestli vůbec mají nějakého patrona lásky.“

„Jen jestli nechceš ušetřit, skrblo jeden…“

„Já? Jen počkej, až uvidíš jídelní lístek… A ostatně, škudlit už rozhodně nemusím.“ Ruhve spiklenecky mrkl. „Představ si, ve vedení došli k názoru, že důvod, proč řolci začali tak vyvádět, je ten, že nám závidí. Že jsou prostě naštvaní, chtěli by naše hračky a nemůžou si je dovolit – a když si je náhodou dovolit můžou, zase jim nerozumějí, jsou pro ně moc složité. No, nevím, jak k tomu tam nahoře došli, ale na to jsou tu psychologové, ne já. Mně stačí, že nám všem, kdo děláme na projektu komparťáka pro rolky, od příštího měsíce přidají. Už to mám písemně.“

„A ty vážně věříš, že ten nesmysl vnutíte řolkům? To by mě vážně zajímalo, kdo tam u vás zkoumá trh…“

„Holka, psycholog potřeby nezkoumá, psycholog je vytváří.“ Ruhve pocítil lehké zamrazení v zádech. Ještě předevčírem jsi to viděl úplně stejně jako ona, i když bys to nikdy nepřiznal. Stojí těch pár drobných navíc za to, abys ze sebe dělal pitomce?

Stojí. „Bude to trhák, uvidíš. Hned jak rozjedeme výrobu…“

„Prosím tě, teď se snad nebudeme bavit o folcích, ne?“ uťala ho už trochu vztekle. „A o tvojí práci už vůbec ne… Místo jsi zamluvil, doufám.“

„To nejlepší. Uvidíme až ke kopcům.“

V patře u prosklené boční stěny bylo sice trochu chladněji, i tak to ovšem stálo za to – podnik byl už v téhle chvíli přecpaný tak, že u kteréhokoli jiného stolu by si viděli sotva na vlastní ruku. Tady stačilo jen správně pootočit židle a rázem zůstali úplně sami jen se slavnostně vyzdobeným večerním Sarmorem. Dokonce i Vítězné pilíře vzadu na kratauském návrší nazdobili, celé je obalili krajkou a nasvítili tak, že ty hnusné betonové špalky vypadaly málem jako křišťálové věže z pohádkových knížek. Komu čest, tomu čest, i když město muselo pořádně provětrat naše daně.

Nálada svátečního města rychle pohltila Ruhveho do takové míry, že přestal vnímat i hučení několika desítek párů za zády a živou kapelu vyhrávající v protilehlém koutě k tanci jeden přeslazený ploužák za druhým.

Není to zase tak zlé, na to, že jsem musel v poslední chvíli improvizovat. A docela určitě nám sem v nejlepší zábavě nevtrhne banda naštvaných řolků a nezačne nás podřezávat za to, že jsme schopni mít se dobře a oni ne.

„Hezké,“ vydechla Ahka, už o poznání smířlivěji. „Dobrá, dostal jsi mě. Aspoň už ti věřím, že nelžeš a nešidíš.“

„To sis doteď vážně myslela? Ale fuj… Jak to vidím, radši tě budu ještě chvíli přesvědčovat.“ Ruhve se otočil k číšníkovi, který si k nim už obratným kličkováním a decentními gesty razil cestu. „Copak tu máte nejlepšího k pití, prosím?“

„Máme tu bílé sumanské, deset let zrající, zimní sklizeň. Jen ty nejlepší reference od všech, kdo ochutnali…“

„Dobrá. Jednu láhev, hned.“

Číšník se zlehka uklonil, vytáhl z kapsy mosazí zdobený ovladač a navolil kód čítající okolo tuctu čísel. Kruhová ozdoba uprostřed desky stolu se odklopila, z otvoru zavanul dech chladicích boxů skrytých pod podlahou – jen na okamžik, než zespoda dorazil tác s objednaným nápojem, dvěma broušenými sklenkami a talířkem ledových kostek vytvarovaných do podoby tváře svatého Ehmeze. Číšník úslužně nalil každému z nich polovinu sklenky, naťukal si všechny položky na účet, znovu se uklonil a odplul za dalšími hosty.

„Tak na co?“ Pozdvihl svou číši a prohlédl si Ahčinu tvář přese jemně šumící nápoj; lehce se vlnila, zahalená do zlatavě zeleného odstínu, vypadala teď skoro, jako by patřila řolcké ženě. No co. I jako zelenáč by Ahka byla nádherná.

„Potřebuješ snad ty někdy k pití důvod?“ rýpla si.

„Pro dnešek ano. Tak ať nám to klape, ať si vždycky vážíme toho, že máme jeden druhého… hmm, atakdál. Vždyť víš, jak se to říká. Jde ti to daleko líp než mně, rozumíš, jak to myslím, viď? A věříš mi, že to tak cítím…“

„Ale to víš, že jo… A taky na ty vaše řolky. Ať propadnou elektronickému šílenství, ať si pořídí komparťáky i na záchod a neohrožují nám Květ. A ať jsme příště zase tam…“

„Přesně tak. Díky.“ Sklenice měly krásný tón, jako chrámové zvony, a Ruhvemu přišlo až líto, že halas v sále zčásti přehlušil a zadusil zvuk jejich ťuknutí. Zavřel oči, poválel na jazyku první doušek, pustil ho do útrob a spolu s ním konečně i atmosféru celého večera. Navzdory všem předpokladům mu celkem začínal přicházet na chuť.

Když oči zase otevřel, v první chvíli si nedokázal srovnat v hlavě, co vlastně vidí. Prostě nešlo tak rychle přeladit mozek…

Nočními můrami nikdy dvakrát netrpěl, tím víc je nenáviděl – hlavně ty, do nichž se propadl z jiných, hezčích snů. Bez varování, mžiknutím oka, v jedné vteřině ráj, v další peklo. Jedné hrůzy ho ovšem i ty nejhorší ušetřily: nikdy v nich nefigurovala jeho žena. Přinejmenším ne na straně těch špatných.

Až do téhle chvíle.

Těžko říct, jestli to, co teď sedělo u stolu proti němu, ještě stále bylo jeho ženou. Podoba zůstala, aspoň do jisté míry, ale byla to podoba děsivé, deformované karikatury. Nenávistně si ho měřila očima rudýma jako krev, líce stažené, ústa rozkmitaná podivnými pohyby, jako by chtěla něco říct, ale ještě nevěděla přesně co.

Pomalu, aby to nevydráždíš se zvedl ze židle a začal couvat ke schodům do přízemí. Nechápal, co se děje, ještě ne, naštěstí vládu už přebraly starodávné instinkty, které se rozumu ptát nepotřebují…

„Tak ty si chceš hrát na lásku, ty červe?!“ I hlas zněl tak, jak ho celé ty roky znal, a přitom docela jinak – skřípavě, disharmonicky, jako sténání léta nepromazaného stroje. „Počkej, já tě naučím milovat, to se budeš divit!“

Ruka, nestvůrně oteklá a zdeformovaná, popadla za hrdlo láhev desetiletého sumanského a s razancí hospodského rváče ji rozbila o okraj stolu. Nažloutlý mok smíšený se střepy vytvořil mezi ozdobami velikou kaluž a Ruhvemu konečně došlo, že nemá být jedinou drahocennou tekutinou, která tu dnes večer bude prolita. Bože můj, taková škoda, prolétlo mu hlavou a měl co dělat, aby se za tu myšlenku nezačal sám sobě smát.

Bleskově přelétl očima osazenstvo nejbližších stolů. Někoho už muselo tohle všechno zarazit, někdo už určitě volá policii, možná doktory, jen vydržet, než dorazí… Ale ne. Všichni seděli dál na svých místech, jediný z nich se nezvedl, nevytáhl z kapsy komparťáka, nikdo dokonce ani neotočil hlavu jeho směrem. Jen hudba přestala hrát, sál se ponořil do ticha rušeného jen sípavým dechem jeho ženy – nebo to snad byl jeho vlastní?

Co se to tady sakra děje?

Bleskově uskočil z cesty paži mávající roztříštěnou lahví. Improvizovaná zbraň se mu mihla kolem obličeje a narazila na stůl, zatímco on sám ztratil rovnováhu a dopadl na podlahu přímo k sousednímu páru. Zaklel, a když se zvedal na naražené nohy, prohlédl si zblízka tváře těch dvou. Ochablé líce, povislá ústa, prázdné pohledy bez výrazu… Jako zhypnotizovaní. Nebo možná zdrogovaní…

„Já ti dám chlastání! Já ti dám svíčky!“ Ahka vycenila špičaté, oranžově zbarvené zuby, popadla židli, na níž ještě před malou chvílí seděla, a vrhla ji po jeho novém úkrytu. Stůl se převrátil, svícen zapálil koberec pod nohama sedící dívky i lem jejích šatů. Mladá dáma bez jediného slova uhasila plameny vodou z tajících ledových kostek, posadila se zpátky na místo a znovu upřela nevnímající pohled do očí svého partnera.

Ruhve se rozječel, řval hrůzou jako malý kluk, když uháněl přes taneční parket a okolo uší mu svištěly další projektily, kusy nábytku, zlatě a růžově zbarvené příbory, číše s obrázky andělíčků, dokonce i hudební nástroje. Tanečníci ztuhlí v objetí padali pod jejich údery jako kuželky v nějaké bláznivé hře, okna se tříštila, ze zdí opadávaly koláče omítky, prach vířil vzduchem jako dým po válečných explozích.

Prosklené vstupní dveře už prorazil sám, měl strach zdržovat se otvíráním, nebo mu snad přišlo hloupé dbát na podobné maličkosti. Zítra se tu stavím a zaplatím to, slíbil si. Jestli bude nějaké zítra a jestli zůstane něco, co bude stát za probuzení, milerád uhradím každou škodu. Dám třeba dvojnásobek, celý podnik nechám znovu vybavit. Jen ať se ráno probudím do normálního dne…

Ještě když uháněl dlážděnou ulicí pryč, doléhala k němu ozvěna Ahčiných zběsilých výlevů. Dobrou minutu se za ním valil vodopád nesrozumitelných slov, v nichž stále dokola rozeznával jen dvě – „láska“ a „chcípák“ –, než konečně minul dostatečný počet rohů a zůstal sám jen s přeslazeným svátečním městem…

* * *

Byt ho uvítal strnulou prázdnotou – poprvé za téměř čtyři roky s Ahkou za to byl místo rozmrzelosti vděčný. Ze záclon zplihle visely uvadající větvičky, nad jídelním stolem trůnil růžový lampionek a Ruhve se vyděšeně schoulil do kouta za kuchyňskou linku, sotva na něj pohlédl. Bože můj, ještě ráno jsem byl schopný rozčílit se jen proto, že tenhle krám měl špatně tvarovaný háček a já ho musel čtvrt hodiny nahřívat a ohýbat. Řval jsem jak na lesy, kňučel, jak mám zkažený den, bože můj… Nemá nakonec Ahka – ehm, nemá nakonec ta věc pravdu? Hrajeme si na lásku jako malé děti, nic víc. Na všechno si jen hrajeme, protože opravdové věci – láska i utrpení, dobro i zlo – z našich životů dávno vymizely.

Strhal ozdoby a dekorace, co šlo, spláchl do záchodu, a když se mu povedlo ucpat mísu tak, že už si s ní žádný nástroj neporadil, naházel zbytek do koše pod dřezem. Potom, aniž se namáhal mytím rukou, otevřel konzervu s masem ve vlastní šťávě, snědl ji s kusem tvrdého chleba, zajistil dveře těžkým stolem a ještě těžší skříní, schoulil se pod dekou a usnul vyčerpáním.

Žádné zajímavé sny tentokrát nepřišly, jen chaotická změť barev a tvarů, z níž se občas vynořil a natáhl ruku k místu, kde ještě včera oddechovala jeho žena. Když nahmatal prázdnou přikrývku a znovu si uvědomil, co se stalo, vstal, napil se vody z kohoutku, snědl pár kousků oschlého svátečního cukroví a propadl se zpátky do blouznivého polovědomí.

Tak se dočkal rána, unylého zataženého světla za okny a plachého zaklepání v předsíni. Srdce mu málem vyskočilo z hrudi, ale byl to jen pošťák s ranními novinami. Co možná zdvořile ho požádal, ať mu je protentokrát prostrčí pod prahem, že mu opravdu není dobře, a jakmile se ozvěna kroků vsákla do ruchu ranní ulice, odnesl si Zdravý pohled do postele, aby si prohlédl aspoň několik úvodních stránek.

Když uléhal a pomačkaný papír rozkládal před sebe na polštář, ještě netušil, proč ho při pohledu na černá písmena a bledé fotografie mrazí. Teprve pozornější pohled na titulek v levém dolním rohu proměnil neurčitou předtuchu ve zcela určité ledové sevření:

MALÍŘ ZAVRAŽDĚN ŠTĚTCEM, VRAH ZTRATIL PAMĚŤ

Letěl bolavýma očima po řádcích, hladově vstřebával každé slůvko. Malíř Skoré Trumel nalezen před setměním ubodaný ve svém bytě v ulici hmm hmm hmm… Vražedným nástrojem se stal umělcův vlastní štětec, na němž zůstaly otisky prstů spolubydlícího hmm hmm hmm… Ten zasadil celkem patnáct dobře mířených smrtelných ran, vrah ovšem vypovídá, že si z inkriminované doby vůbec nic nepamatuje, během výslechu se psychicky zhroutil a hmm hmm hmm… Vyšetřování dále pokračuje a…

… a fotografie mrtvého, ovšemže archivní z dob, kdy ještě neměl ponětí, co ho, chudáka, čeká. Usmívá se na ní jako pitomec, úplně stejně jako předevčírem u stánku, když si od něj jeden náhodný kolemjdoucí koupil obrázek se skalami a zářícím krystalem…

Ruhve zavřel oči a roztřásl se. Jakpak se asi mazal tvářil, když se mu kamarád před očima změnil v monstrum, možná uprostřed společné večeře nebo při sledování sportovních zpráv? Mohl by to být zajímavý námět pro černou komedii nebo horor na dobrou noc, hezky by se při tom usínalo, kdyby to běželo na obrazovce… Však on to nakonec nějaký usměvavý svaloun vyřeší, a když ne, tak dálkový ovladač vyřeší i to, na co svalouni nestačí…

Jenže tentokrát jdou po skutečných lidech, lezou nám do snů, mají v moci Ahku. A možná to ani nejsou žádní „oni“, kterým by mohl rozbít huby nebo jim zdrhnout nebo se prostě zeptat, co chtějí, a zkusit se nějak domluvit. Možná je to síla natolik cizí, že ji nedokáže ani pochopit, možná se skrývá všude kolem, číhá v každém kameni Sarmoru, v každé cihle, i teď ho sleduje ze zdí a chystá se k útoku…

Nevěděl, jak dlouho seděl na posteli s nohama u brady a novinami na kolenou, teprve sílící světlo za okny mu připomnělo, že i dnes by měl vyrazit do něčeho tak krásně všedního a zoufale zbytečného, jako je práce. Nebylo by lepší vzít si pro dnešek radši volno, vymluvit se na nemoc? Koneckonců, nebyl by zase tak daleko od pravdy…

Ne, dnes ne. Nový komparťák nepočká a jeho místo taky ne. A pak, v klidu vyhřáté kanceláře, s židlí a stolem, které budou úplně stejné jako včera a předevčírem, bude tak snadné na pár chvil vydechnout a věřit, že se vůbec nic zvláštního neděje…

Než sebral odvahu vylézt z předsíně bytu na chodbu, rozhlédl se aspoň desetkrát oběma směry. Teprve potom po špičkách vycupital ven, opatrně, aby se neozvalo jediné slabé zachrastění, za sebou zavřel a zamkl a začal sestupovat po schodišti, jako špion z počítačové hry. Hry přesně toho druhu, nad jakým by ještě včera usínal nudou, pokud by vůbec měl chuť ji spouštět…

Možná se ze mě právě stal bezdomovec, napadlo ho. Až se večer vrátím, byt může být obsazený a zajištěný stejně poctivě, jak jsem ho včera zajistil já… Dobrá, jenže když mě teď vyhodí z firmy kvůli absenci, tak skončím na ulici docela určitě… Představil si sám sebe, jak hledá novou práci a nové bydlení, putuje od pohovoru k pohovoru, s těma rozklepanýma rukama, křečovitými pohyby a vytřeštěným pohledem, jaký právě v téhle chvíli musí mít… Brrr! No, aspoň nejnutnější věci jsem si sbalit mohl.

Cesta přes čtyři patra, delší a namáhavější než horolezecký výstup. A pak konečně domovní dveře. Vydechl, trochu se uvolnil

– ať je to jak chce, venku má přece jen víc prostoru pro únik, může zmizet v davu, může skočit do odjíždějící tramvaje nebo utéct do metra…

Kdyby se uvolnil příliš, patrně by si nevšiml tmavé siluety na okraji zorného pole, tiše a bleskově se nasouvající z průchodu dolů ke sklepům. Takhle uskočil právě včas, aby mu těžká železná trubka jen prosvištěla před očima, vysklila tabuli ve dveřích a přerazila dřevěný dělicí sloupek.

„Je po tobě, chcípáku!“ Druhá rána poslala k zemi nástěnku s reklamními plakáty a rozpisy úklidu i pořádný koláč omítky pod ní. Zvuk dopadu zanikl v Ahčině zklamaném zařvání, celý dům se ustrašeně skryl za její tvář staženou hněvem. „Nemáš právo tvářit se, že miluješ! Nikdo z vás nemá právo! Bastardi!“

Zase tytéž řeči. Možná je to celé nedorozumění, možná by se mohl prostě zeptat, o co jde, všechno by se vysvětlilo… Nadechl se – a najednou se v něm zlomily poslední zbytky zdravého rozumu, zlomily se, rozlétly na prach a vyvanuly ven tou rozšklebenou dírou po skleněné tabuli.

Popelnici ve výklenku vedle schodů naštěstí už vyvezli, ucha po stranách sedla do chlapských rukou tak přesně, jako by patřila k nějaké starodávné zbrani. Napoprvé mu do ní Ahka naběhla, stačilo jen nádobu podržet před sebou jako štít. Potom udeřil sám. Tvrdě, přesně a bez milosti, tak, jak by se bránil nejsilnějšímu řolckému útočníkovi. Žena se zapotácela ke schodům, po nichž před malou chvíli vyběhla, a než stačila znovu najít ztracenou rovnováhu, skutálela se po nich o půl patra níž. Nečekal, až se zvedne, skočil za ní a bil a bil, dokud jí z tváře nezůstala jen krvavá změť smíšená se špínou ze dna popelnice. Teprve pak se posadil na schod vedle chladnoucího těla a rozbrečel se.

Pronikavé zaječení za zády ho vrátilo zpátky do skutečnosti. Jediným rychlým škubnutím se otočil, jako by měl přijít další útok

– kdo mu vlastně může zaručit, že nepřijde?

Ale kdepak, tohle bylo v rámci možností až zoufale předvídatelné a prosté. Jalkeová z prvního patra, drbna a hysterka až na půdu, tu by spolehlivě přitáhly i daleko slabší zvuky, než jaké se před chvilkou ozývaly tady. Teď stála jako přimrazená, na celý dům vřeštěla: zabil ji, panebože, on ji zabil, je po ní, honem, všichni sem! – a z okolních bytů jeden po druhém vykukovali další sousedé, stahovali se dolů jak červi na mršinu a jejich ubíjející blábolení s nimi, hrome, to je vás tak málo v práci a na nákupech?

Obklíčili ho jako soudní porota a mleli, mleli, mleli… Vážně, je po ní. Zavolejte doktora. Ale ne, to už je k ničemu, zavolejte policajty. Zadržte ho někdo, ať neuteče… Proboha, kdo by to řekl, takoví slušní lidi, vzdělaní… Proč to vlastně udělal, neměli nějaké problémy v práci nebo v rodině?

„Tak se podívejte, proč jsem to udělal! Podívejte se, co jsem zabil!“ Ucouvli po jeho nenadálém výkřiku, když se ale sám otočil k mrtvole, zděsil se snad ještě víc než oni. Už žádné monstrum, žádná nateklá, pokřivená nestvůra – jen Ahka, taková, jakou ji znal čtyři roky, jakou ji ještě včera doprovázel na oslavu svatého Ehmeze. Ahka krásná jako jarní květ, Ahka s útlým pasem, jemnými prsty, dlouhými hnědými vlasy, obličejem rozdrceným popelnicí na kaši…

Vyrazil tak prudce, že mu všichni čumilové ochotně uhnuli z cesty. Prolétl rozbitými dveřmi na ulici a pak po chodníku dál a dál, pryč a pryč, minul i tramvajovou zastávku, Stánek s občerstvením, kde si každé ráno kupoval svačinu, ani nepostřehl. Je to jasné, zbláznil jsem se! Je ze mě vraždící šílenec, zabil jsem úplně nevinnou bytost, ženu, která mě milovala, panebože! Ani na té tyči nenajdou její otisky, najdou tam jen moje, jsem šílenec, stejně jako je šílený ten malíř, co sám sebe ubodal, panebože, třeba je ten sen o kameni příznakem nějaké psychózy a mě teď zavřou do blázince, nacpou mě prášky, budou mě léčit z halucinací, jestli to vůbec jde, každopádně kariéra v háji, vztahy v háji, panebože, panebože…!

Trylkování sirény někde daleko vzadu ho přinutilo zpomalit, instinktivně splynout s davem. Tak, a je to tady, už je někdo zavolal – strážníky, nebo snad sanitku? Kdepak, sanitka přijde na řadu až potom, až po dlouhých tahanicích přes vyšetřovací vazby, policejní ústředny, výslechové místnosti a soudní lavice. Doktoři a oblbovací prášky budou nakonec vysvobozením, ne trestem. Než dojde na ně, možná už si nebude od života přát nic víc než trochu dobrého jídla, v klidu prospanou noc a jakž takž slušné zacházení.

Co možná nenápadně zabočil do úzké uličky, jednoho z těch plevelem zarostlých průchodů pro pěší, kam se nevejde ani skútr, natož auto, a kam ani slušný chodec nepáchne, pokud opravdu hodně nepospíchá. Chvíli se probíjel trnitými stvoly, bahnem, exkrementy a neurčitým smradem, pokračoval stále dál a chvěl se živočišnou úlevou, vděkem za těch pár okamžiků prchavého klidu, kdy se nemusí bát žádného dalšího pádu, protože už je na samém dně, nemusí vůbec, vůbec nic řešit…

Nic – až na ošuntělého vagabunda postávajícího deset kroků před ním a blokujícího další cestu.

„Táhni!“ Spíš zasípěl než zařval, plíce rozpálené námahou jen stěží hledaly dech na něco lepšího. „Padej, slyšíš? Na mně si nic nevezmeš! Co myslíš, že mám? Běž si najít někoho, kdo má zdravou palici a nezamordoval si vlastní starou! Na mě se vykašli!“

Neznámý se ani nepohnul, jen zavrtěl hlavou, pomalu a ztěžka, jako by ho ten pohyb stál všechny síly, co měl. Kčertu s ním, pitomec jeden houmlesácká! Ruhve se otočil a vyrazil nazpátek, tam, kde už policajti určitě pročesávají každý kout a uvědomělí občané ochotně zpívají, jak vypadal ten chlápek, co tudy před malou chvílí uháněl a tvářil se moc, moc divně…

To, co se stalo pak, by ho ještě včera zaskočilo a vyděsilo, jenže včera není dnes. Dnes už to prostě jen vzal na vědomí.

Nejdřív pocítil mravenčení po celém těle, ne nepříjemné, jen zvláštní, nepodobné ničemu, co znal. Pak ho obklopila modravá duchovitá záře, jemně, ale rázně ho zdvihla ze země, přesunula zpátky před toho divného lůzra a stejně opatrně ho zase uvolnila.

„Sakra, co jste zač, chlape?“ V ničem, co trhán zatím udělal, nebyla cítit ani známka nepřátelství, a Ruhve se začal pomalu uklidňovat. „Čaroděj z cirkusu? Nebo nějaký superagent od vládního cojávímčeho?“

„Kdepak.“ Muž znovu zavrtěl hlavou. „Jsem ten, kdo zhřešil a kdo se teď snaží své hříchy odčinit.“

„Aha…“ Ne, blázen to nebude, aspoň ne obyčejný. Blázni si s vámi nepohazují silou vůle jako s pouťovým balonkem. Hmmm… Třeba je to tvor z nějaké cizí planety nebo robot vyslaný na průzkum, to mechanické kroucení krkem by svědčilo o lecčems… Ruhve Tralia, toho času psychotický zabiják na útěku před spravedlností, jako subjekt prvního kontaktu s cizí civilizací, to se tedy povedlo… „No, milý pane…, jak se vlastně jmenujete?“

„Nemám jméno.“ Neznámý sklonil tvář, i ramena mu poklesla, najednou jako by se celý zmenšil na polovinu. „To, jímž mne pokřtili, se hanbím pustit jen do mysli, natož do úst. Říkej mi prostě Kajícník. To úplně postačí.“

„Tak tedy pane… ehm, Kajícníků, co vlastně po mně chcete? Momentálně mám svých starostí až nad hlavu.“

„Potřebuji tvou pomoc. Neměj strach, nebude to nic obtížného, jen…“

„Tak to jste si opravdu nevybral toho pravého.“ Ruhvemu začínaly rychle docházet poslední zbytky trpělivosti. „Podívejte, já právě teď nedokážu pomoct ani sám sobě. A věcí, ze kterých je mi špatně, jsem bohužel taky napáchal až… Proboha.“

Neznámý už nepromluvil, nehádal se, namísto úst pootevřel lem pláště – a z kapsy uvnitř vytáhl argument ze všech nejpádnější.

Ne, nebyl tak veliký jako ve snu, jen o něco málo menší než lidská hlava, nezářil ani zpoloviny tak jasně, a jestli by se dokázal bez pomoci vznést k obloze, o tom by se taky dalo spekulovat. Ale jinak to byl bez nejmenších pochybností on, stejně jistě, jako že jedna a jedna jsou dvě a že brutální vrah Ruhve Tralia bude do oběda sedět v cele, jestli se nestane zázrak. Jestli on sám nebude bránit tomu, aby se zázrak stal.

„Já vím, co tě potkalo, příteli. Všechno vím.“ Kajícník pozdvihl krystal tak, aby mu skryl oči – anebo snad aby je odraz v nesčetných vybroušených ploškách naopak zvýraznil? „Musím tě opravdu tak úpěnlivě přemlouvat? Jestli ano, pak to udělám. Nikoho jiného už zde nemám, ostatní jsou mrtví – ale ty, jestli toužíš, aby ve tvém žití aspoň něco zůstalo jako dřív, bys měl mou prosbu konečně zvážit.“

Ruhve polkl. „Co mám udělat?“

„Prozatím jen pojď se mnou.“

„Dobrá. Mám dojem, že v tomhle pitomém městě jste teď jediný, kdo to se mnou snad myslí dobře…“

„Tak tomu věř.“ Kajícník se hořce pousmál. „Tomu rozhodně věř…“

* * *

Z mezery mezi dvěma hořícími domy se ozvalo ženské zavřeštění, pak několik chraplavých mužských hlasů a nakonec znovu žena, tentokrát už ne vyděšená, ale stejně rozzuřená jako její společníci nebo pravděpodobně spíš sokové. V řolckých uličkách a domech celkem nic zvláštního. Znásilnění, loupež, pouliční rvačka, lov obětí pro bohy anebo tohle všechno naráz… Jenže až doteď nezněl v každém slově ten zběsilý zápal pro Sympar-Fekův božský kámen, nehorovala pro jeho slávu ani zatracení. Až doteď řolcká kultura prolévala krev, ale nekrvácela.

Teřiplas se přikrčil do stínu, nestál o setkání s žádným z nich. Všem tady přeskočilo, úplně všem. Tohle už není bitva mezi světlem a temnotou, tohle je dokonalý rozvrat, apokalypsa, před níž jedni i druzí zavřeli oči. Sám se chtěl ještě nedávno bít za božský kámen, jistě – jenže oči jeho spolubojovníků ho rychle odradily. Nebyla v nich svatá pravda, jen křeč a zrůdnost, pozvracel by se, dívat se do nich jediný další den. To raději zmizet k běloušům, čistit jim kanály, kopat základy pro jejich paneláky, nechat si nadávat do líných zlodějských šmejdů – to je aspoň něco, čemu rozumí. A když rozumí, může se naučit i přežít.

Krytý římsami a výklenky se proplížil k dalšímu rohu a pak dál dlouhou prázdnou uličkou, jejíž opačný konec už ústil do bílého města. Bude tam čekat kordon strážníků, jak jinak, číhat na každého rolku, který se pokusí jen přiblížit – ale nezabijou ho, to ne. Ne když si nezačne, to není jejich způsob. Seberou ho, nějaký ten den podrží v cele, nejspíš ho párkrát ztlučou do krve, ale nakonec ho budou muset pustit. Úřady mu pak přidělí mizernou práci, jakou nikdo z jejich lidí dělat nechce, ubytují ho ve špinavém brlohu se stovkou dalších zelených dělníků a tam bude čekat, než…

Na policii byl připravený. Ale na to, co v dálce před sebou skutečně spatřil, ani v nejmenším.

„Ne…“ Teriplas překvapeně zamrkal, jako by nevěřil vlastním očím. Sympar-Fekův anděl? Nejvznešenější ze všech Zadavatelových znamení, tady, na vylidněné hranici dvou čtvrtí?

„Už jdu, ó Milostivý!“ vydechl. „Už spěchám! Ať po mně žádáš cokoli, tvůj oddaný služebník tě nezklame!“

Zbavený strachu i opatrnosti vyřítil se z úkrytu na volné prostranství – a uběhl jen něco málo přes pět lidských délek, když ho cosi tvrdého zasáhlo do levého spánku a v záplavě bolesti poslalo k zemi…

* * *

„No tak, vstávej, ty parchante! Takovou jsem ti zase neubalil!“ S pečlivě potlačovanou nevolí se Teřiplas nechal ještě chvíli oplácávat po tváři, polykal peprné odpovědi – a pak nechal všechno vytrysknout naráz. V jedné vteřině ležel na páchnoucích matracích a pokojně oddechoval – a v další už svíral oběma rukama hrdlo podsaditého rolky před sebou.

„Tolik si nefandi, za to tvoje polechtání by se styděla i baba!“ Kolem postával a posedával asi tucet dalších řolků, všichni natolik šokovaní jeho náhlým výpadem, že zatím nebyli schopni zasáhnout. „Ale máš smůlu, naštvalo mě dost! Hned ti předvedu lepší, ty ďáblův zvratku!“

„Počkej, zatraceně, nech si to vysvětlit,“ zachrčel muž a poslinil si přitom obě zápěstí. „Chtěli jsme ti pomoct…“

„Jo?! Tak já ti teď taky pomůžu, to se budeš…!“

„Milujeme Sympar-Fekův božský kámen – ty snad taky, ne?“ Dva nejurostlejší řolci konečně odtrhli Teřiplase od svého druha a smýkli jím zpátky‘ na kavalec. „To ano. Sláva božskému kameni!“

Příval hněvu zvolna opadal, najednou mu přišlo rozumnější nedělat hlouposti, aspoň dokud se nedozví víc.

„Tak vidíš. Sympar-Fek nám zadal úkol zúčtovat s hnilobou v duších. Snažíme se vybudovat silnou základnu pro tak náročné poslání. Nechceme, aby naše bratry a sestry vraždili po ulicích Temní!“

„Tak je tlučete kamením, místo abyste je prostě požádali, ať se k vám přidají?“

„Takhle je to rychlejší,“ pokrčil tlouštík rameny. „A kdybychom za tebou přišli, věřil bys nám? Nepovažoval bys to za léčku?“

„Dobrá… Pusťte mě, už mu nic neudělám.“ Svalovci opatrně uvolnili sevření a Teřiplas si promnul údy rozbolavělé od jejich prstů. „Dejme tomu, že jsme opravdu bratři. Máte plán, co v tomhle chaosu podniknout dál?“

„V první řadě musíme pochopit, co se vlastně doopravdy děje.“

„Děje se to, že se naši lidi zbláznili. A jsou horší než bělouši.“

„Hmm… Víceméně asi tak. Jenže jak a proč? Odkud se to vzalo? A hlavně, jak to dát do pořádku?“ Tlouštík pokynul hlavou kamsi do stínů v zadním koutě. „Mistr Řampys se svými žáky tráví už druhý den v meditacích. Nezjistili ještě zdaleka všechno, ale víme už aspoň to hlavní.“

„A copak? Že se máme navzájem pomlátit?“

„Právě že ne. To si myslí Temní. My už ale víme, že celá záležitost je trochu složitější.“ Muž ztišil hlas, jako by se chystal říct něco obzvlášť důvěrného. „Když jsem mluvil o zúčtování s hnilobou, neměl jsem na mysli zabíjení. Tohle město, tenhle megalomanský běloušský tábor, má svoji duši – je všude, všechno tady kolem je její součástí. Ulice, domy, vzduch, který dýcháme, bělouši a my. Především bělouši a my. Jsme mozkovými buňkami města, skrze nás Sarmor myslí a žije. Část těch buněk byla teď napadena.“

„Kdo je napadl?“

„Démon ze vzdáleného temného světa. Posedl Sarmor, jako jiní démoni mohou posednout nás – proto tu zavládlo zlo. Ale pozabíjet napadené nic nevyřeší. Pomůžeš snad posedlému řolkovi, když mu uřízneš kus mozku?“

„Máte tedy za to, že božský kámen přinese uzdravení?“

„Pouze a jedině ten. Musíme ho nalézt, dokud je čas, a provést s ním obřad na posvátném místě. Snad nám mistr brzy poví, kde a jak…“

„Ty ďáblovy vši už vám nepoví nic!“ Zezadu se jako blesk přiřítili tři zamračení řolkové a štítivě pohodili na zem půltucet zkrvavených hlav. Jak si Teřiplas stačil všimnout, ani po smrti z jejich výrazů nezmizel úsměv a až mrazivě neprůrazný klid. „Takhle dopadne každý, kdo zradí Sympar-Feka. Teď jste na řadě vy!“

„Dobří bohové, co to má znamenat, Rompopre?“ Tlouštík se ani nesnažil skrývat děs a znechucení. „Co jste to provedli?“

„To, co jsme měli provést už dávno.“

„Ale… milovali jste přece Kámen! Mě byste neoklamali…“

„Byli jsme slepí jako žížaly. Díky Sympar-Fekovi, že nám otevřel oči!“

„Ne, to teď jste slepí. Poslouchejte mě, vy…“

„V jedné věci máte pravdu – tohle město má duši a posedl ji zlý netvor.“ Chlapík, kterého nazvali Rompoprem, zlověstně přimhouřil oči. „Jenže kámen není cesta ven. Je to jeho sídlo, pitomci! Krystal láká každého kolem sebe, když si ho ale vezmete, stanete se otroky temnoty. A můžete… ne, musíte ji šířit dál! Takže buď dostanete rozum, přidáte se k nám a společně ho zničíme, nebo…!“ Těžká bota výmluvně kopla do jedné z ležících hlav, které zatím nikdo neměl chuť uklízet.

„Vypadněte!“ Tlouštík se začínal dostávat do varu. „Nechci nikoho zabíjet, nemůžete za to… Ale jestli vás tu ještě uvidím, než napočítám do tří, přísahám, že tě přinutím sežvýkat vlastní střeva, vyrazím ti zuby a pak si z toho všeho udělám náhrdelník!“

„Jak chceš…“ Do rukou Rompopra a jeho druhů skočily čepele tak jednotně, jako by je skutečně řídila nějaká vnější síla. „Ať chcípnou přisluhovači zla a mrchožrouti roznesou jejich kosti!“

„Nechte toho! Všichni!“ Hlas od schodů zmrazil rodící se spor, řolci ztuhli na místech i se svými zbraněmi, jen tváře se jim pomalu natočily ke dveřím – ke dveřím, jimiž právě vcházel…

„To je on! Sympar-Fekův anděl, viděl jsem ho už nahoře!“ Teřiplas vyskočil z kavalce a poklekl před zářící postavou v tyrkysově modrém rouchu. „Odpusť, velebný, že jsem o tobě dosud mlčel. Ale kdyby mě tyhle dobré duše netloukly šutry po hlavě, docela jistě bych už…“

„Na tom nezáleží. Nemáme mnoho času, půjdeš se mnou.“

„Ovšem, jak si žádáš, přejasný.“ Teřiplas úlevně vydechl. V tomhle doutnajícím kotli už se mu nechtělo přebývat ani o chviličku déle.

„Počkej, ó mocný.“ Z krajní matrace se zdvihl tlouštík, odstrčil Teřiplase stranou a natlačil se na jeho místo. „Když už jsi zde, mohl bys rozsoudit, kdo z nás je v právu? Je božský kámen zbraní proti démonu, anebo jeho nástrojem, který se nás snaží zmást?“

Anděl slabě povzdechl, na okamžik se zatvářil natolik lidsky, až to všechny přítomné zarazilo. „Kámen je jen kámen. Může být dobrý i špatný, přijde na to, čí ruka ho právě drží…“

„A teď ho tedy drží kdo?“

„Teď?“ Další nekonečná odmlka. „Vlastně máte pravdu všichni. Jedni i druzí. Škoda, že se nechcete ponořit dost hluboko, abyste porozuměli… Dost řečí. Pojď, služebníku.“

Teřiplas ochotně následoval anděla vzhůru po točitých schodech, několika těžkými dveřmi a nakonec zatuchlou předsíní ven na ulici. Teprve tam se znovu odvážil promluvit: „Ehm… velebný… je dost neuctivé neznat jméno svého pána…“

Anděl se pousmál, skoro jako by mu to, co právě slyšel, přišlo k popukání, potom mu pohled znovu zvážněl. „Moje jméno je pošpiněné, nechtěj je vypouštět z úst. Pokud na tom opravdu trváš, říkej mi třeba Kajícník…“

* * *

„Jak to vypadá, tým máme kompletní.“ Ruhve si přitiskl prst na nos a zároveň si nenápadně zakryl tvář. Ta kreatura před ním nejenže byl řolka, ale navíc mimořádně zanedbaný řolka. Rozcuchané zelené vlasy mu trčely do všech světových stran stejně jako cáry špinavých hadrů a přirozený odér jeho těla přehlušoval snad jen smrad z pravé ruky spálené až po zápěstí. „Vítej, parťáku.“

„Nech si to od cesty, bělouši.“ Nedostatek nadšení byl zjevně oboustranný. „Stejně byste nás nejradši všechny sežrali, kdybyste na to měli dost kuráže…“

„My vás? A kdo krade naše děti a podřezává je na nějakých pitomých obětištích?“

„A vy naše nekradete?“

„Ne. My je zachraňujeme. Před vámi a tím vaším hnojem!“

„Ty svrabem prolezlá mrcho, my jsme život a vy jste pro život vězením!“ Řolkovi začaly rychle nabíhat žíly na krku a na čele nad hustým obočím. „Pro vaše spratky je čest spojit osud se vznešeným Ek-Dynerem, ale co provedete vy s potomky našeho rodu? Strčíte je do kobek, nacpete je jedy a zaměstnáte armádu šamanů, aby z nich udělali stejné neživé chodící sochy, jako jste vy sami! Smrt je stokrát lepší než ty vaše… sociální ústavy!“

„Buďte zticha, oba dva!“ Kajícníkův hlas zazněl natolik ostře, že Ruhveho vztek v okamžiku vyprchal jako bublinky z limonády, dokonce i řolka ztuhl uprostřed nádechu a jako by se celý o půl hlavy zmenšil. „Nemáte ponětí, jak je tenhle den pro vás důležitý. A vlastně ani nechápete, o co se teď doopravdy sváříte.“

Řolka se trochu váhavě nadechl. „Já tedy vím docela jistě, že…“

„Ty nevíš ani kolik je dvě a dvě, slouho démonův!“ Kajícník vytáhl krystal a sevřel kolem něj prsty obou rukou, až mu klouby zbělaly. „A hněte sebou konečně! Musíme na kratauský vrch a já se vás cestou pokusím aspoň trochu zasvětit, než se mi tu rozsápete na cáry!“

Řolka se poslušně zařadil jejich společnému průvodci po levici a vykročil, Ruhve po kratičkém zaváhání srovnal krok po pravé straně. Dobrou čtvrthodinu žádný z nich neměl chuť hovořit, podivně ztichlá byla i ulice okolo nich, jen odněkud zprava duněl vzdálený pokřik smíšený se střelbou – nedokázal rozeznat, jestli jde o řádění zelenáčských fanatiků nebo zvuky filmu z nějaké reklamní tabule. Vítězné pilíře, stále ještě ověšené vlajícími cáry sváteční výzdoby, trčely nad unavenou starobylou čtvrtí a okázale se jim vysmívaly.

„Musíme provést obřad a vyhnat ji dřív, než se naučí vládnout vším, co získala,“ prolomil konečně ticho Kajícník. „Jsme paraziti, červi v její mysli, zatím neví co s námi, ale až se tu opravdu zabydlí, nebude mít slitování.“

„Myslíš tu stvůru, co napadla naše město?“ Řolka se křečovitě pousmál. „Naši mistři už nám o ní pověděli…“

„Myslím stvůru, která se stala vaším městem. Vaši mistři jsou moudří, ale zachytili jen střípek skutečnosti. Bohužel pro ně…“

Kajícník rozpačitě střelil pohledem z jednoho na druhého, a když pochopil, že oba jeho chráněnci jsou až příliš zmatení, než aby měli chuť něco namítat, pokračoval: „Je rozprostřená všude kolem vás, je v budovách i ulicích, v přepychových hotelech i zaplivaných barech, v každém autě i v asfaltu a dlažbě, po nichž projíždějí… A hlavně ve vás. Vy jste její skutečný mozek.“

„Jo, tak tomu rád věřím. Temní v sobě mají…“

„Všichni ji v sobě máte. Lidé z bílých čtvrtí, to je její rozum. Jsou pokojnější, technicky vyspělejší, je snazší se s nimi domluvit. Jenže rozum není všechno, žádný myslící tvor si nevystačí jen s ním. Vy řolci – a opakuji znovu, že všichni řolci – teď ztělesňujete její citovou rovinu. City bez rozumu jsou naplněné chaosem, proto si většina z vás nedokáže ujasnit, koho vlastně milovat a koho nenávidět.“

Zelenáč se znovu nadechl, aby se začal hádat, ale Kajícníkovy oči ho zarazily dřív, než stačil vyplivnout první ostré slůvko.

„Proč jsme my dva… paraziti?“ zachroptěl nakonec.

„Nedokáže vás ovládnout tak snadno jako jiné. Nepovím ti proč, ale vy se můžete stát mocí, která ovládne ji. S pomocí krystalu změním vás dva v bytost, v jejímž nitru budou oba principy vyvážené, mnohem vyrovnanější bytost, než jakou je prozatím ona. Potom ji dokážete vyhnat.“

„Počkat, jak to myslíš – nás dva v jednu bytost?“ Ruhve pocítil, jak mu útroby začíná svírat další vlna paniky. „To jako že při tom pitomém obřadu… skapeme a bude tu místo nás někdo… něco jiného?“

„Ale kdepak, jen žádný strach… Pro vás to prostě bude něco jako rozšířené vědomí, jako hlubší hladina duše při meditaci. Pohlédnete na svět i očima toho druhého, obohatíte se o nové zkušenosti, a až se vrátíte ke svým lidem, možná už nikdy nebudete chtít…“

„Kecy!“ Řolka se natáhl ke Kajícníkovi a chytil ho oběma rukama za límec; byl téměř o hlavu vyšší a cizinci navzdory vší moci prokmitly tváří obavy. „Nikdy bych neřekl, že budu souhlasit s běloušem, ale má pravdu. Ty jsi divný anděl, zatraceně divný… Co jsi vlastně provedl, že ti dali tenhle úkol?“

„To není důležité,“ zakřenil se Kajícník. „Asi by vám to nic moc neřeklo…“

„A proč ti ho asi svěřili za trest? Nikdo jiný ze Sympar-Fekových vyslanců ho nechce, viď? Protože je to špinavá práce, při které se budou vraždit nevinní?“

„Nechápeš vůbec nic! Musím dokázat, že jsem ochotný konat dobro! A že už nebudu opakovat stejné chyby – nemluvil jsem o trestu, mluvil jsem o pokání!“

„Nevěřím ti už ani slovo, špíno!“ Řolkovi se konečně podařilo objevit skulinku v Kajícníkově nadlidské neochvějnosti a rozhodl se využít ji na sto procent. „Dělejte si, co chcete, já jdu zpátky. Náš kmen má ještě fůru duchovních mistrů, však on mi některý řekne co a jak… Určitě líp než ty!“

„Řeknou ti jen to co já. Pokud za něco stojí… Jenže potom už bude pozdě. Pojď se mnou a zachraň město! Prosím!“

„Půjdeš ty se mnou za mudrci? Necháš se prověřit?“

„Na to není čas! A stejně ti o mně napovídají lži! Jsou už ovlivnění…“ Kajícník zoufale vydechl. „Poslyš, co mám udělat, abys mi věřil?“

„Já vlastně ani nevím,“ zavrtěl hlavou řolka. „Každopádně jsi mi žádný důvod nedal. A já tu nemíním jen tak pro nic za nic chcípnout kvůli nějakému… svinskému démonovi. Maucta!“

„Tak, a co teď?“ pokýval Ruhve hlavou, když se zelená postavička ztratila za nejbližším ohybem boční ulice. „Přitáhneš si ho jako mě?“

„Kéž by to bylo tak prosté…“

„Jasně. Na rolky neudělá pár triků žádný dojem, co? Ti jejich bozi čarují jak diví. Nebo s tím oni aspoň počítají…“

„Přesně tak. Zřejmě nám nezbude než si najít jiného…“

„Počkej, počkej.“ Ruhve zarazil Kajícníka uprostřed věty. „Hele, dej mi chviličku. Mám nápad, možná ho ještě přesvědčím.“

„Dobrá, ale pospěš.“

„Jasně.“ Ruhve se rozběhl směrem, jímž před okamžikem odešel jejich společník, a hlavní ulice mu rychle zmizela z dohledu i doslechu.

Nespatřil už zjevení s rudýma očima a zdeformovanou, jen vzdáleně ženskou tváří, jak se vynořilo z úplně jiného průjezdu, jak vlnivým krokem doplulo přímo ke Kajícníkovi, zůstalo stát před jeho skleslou figurou, neviděl, jak opovržlivě si ho měří, bradu vztyčenou, ruce založené na něčem, co snad jen náhodou připomínalo prsa.

Neslyšel, jak se nadechlo, otevřelo ústa beze rtů a zaskřehotalo: „No tak, Halkene, stojí ti tohle vážně za to? Proč jim aspoň nepovíš pravdu, ty parchante?“

A už vůbec nezaslechl, jak Kajícník se sklopeným zrakem tiše odpověděl: „Však o ni nepřijdou. Dozvědí se ji, už brzy…“

* * *

Teřiplas uháněl tichou uličkou, co nejdál od všech těch nesmyslů. Od řezanic o božský kámen, od zbořených domů, zakrvavených ulic, od zrádců. Jste jedni jako druzí, smrtelníci jako bohové, andělé jako démoni! Mám vás všech až po krk, slyšíte?! I té stvůry, co se vydává za Zadavatelova posla, neřekne mi o sobě vůbec nic, jenom to, že vlastně ani není tak docela dobrý, a nakonec chce, abych jen tak pro nic za nic zemřel, pro něj nebo pro čertvíkoho!

Už mě nebudete vodit za nos, nikdy! Půjdu, dám se tady v bílém městě ke kopáčům nebo k metařům a vy si svoje nejasné úkoly a prohnilá poslání řešte sami!

Ospalé běloušské domky okolo něj proplouvaly jeden za druhým, stejně jako netečné tváře okolo nich. Tady se nevraždí, nerabuje, netříští se okna, nepolykají zápalné láhve, božský kámen tu neznamená vůbec nic – ovšem, vždyť vy vůbec nevěříte na žádné bohy. A pokud ano, jsou pro vás jen symboly, nehovoříte spolu, nic po sobě navzájem nechcete. Podle všech řolckých zákonů by tu měli vládnout démoni, zlo by tu mělo kypět na každém kroku – ale zatím…

Teřiplas zastavil a s lehkým odfouknutím se posadil na lavičku u malé fontány. Zatím je tu klid a mír, pevnější, než jaký kdy vládl v řolckých čtvrtích. Není nakonec přesně tohle skutečným přáním vyšších mocností? Nepřejí si, abychom opustili všechno to třeštění okolo Obnovy života, svatých poslání, velkohubých slov? Abychom si prostě žili svoje životy, tiše a poklidně, dělali, co nás těší? Třeba teprve potom nám doopravdy požehnají…

Netušil, jak dlouho tam seděl, jestli minutu, hodinu nebo celou věčnost, teprve když se odkudsi z okraje zorného pole vynořil jeho běloušský kumpán a posadil se vedle něj, rozběhl se čas znovu normálním tempem.

„Nechceš si to přece jen ještě rozmyslet?“ Žádný nátlak, žádné skryté naléhání. Tenhle bělouš je přítel, opravdový druh. „Potřebujeme tě…“

„Ta… síla, co přišla, je moc zlá, viď?“

Bělouš pomalu kývl. „Moc.“

„A ty už jsi ji taky poznal…“

„Zabila mi ženu. Zničila život. Chtějí mě zavřít do basy a další lidé umírají…“

„Ano, umírají. Tentokrát i u vás.“ Teřiplas cítil, jak mu oči vlhnou čímsi, co dosud poznal jen několikrát za celý život. „Vy si neroztloukáte hlavy kvůli kdejakému znamení z nebes, žijete vedle sebe, ať už se máte rádi nebo ne. Vy jste ti skutečně osvícení – a tohle se vás přesto odvažuje zabíjet…“

„Vrátíme se ke Kajícníkovi?“

Teřiplas mlčky přikývl.

„Tak pojď, hrdino.“

Dva muži, bílý a zelený, vstali a lavička u prázdné kovové nádrže znovu osaměla…

* * *

„Tak jsme tady. Náš přítel se nakonec rozhodl, že, ehm… že přece jen půjde s námi dál. Je to skutečný charakter.“

Ruhve se natočil ke Kajícníkovi tak, aby mu řolka neviděl do tváře, divoce zamrkal oběma očima a stočil je směrem ke hrudi, kde ve vnitřní kapse zimníku skrýval nový model komparťáka, zapnutý a nastavený na nejvyšší možné obrátky. Podívej, cizáku, pořád netuším, kdo vlastně jsi a odkud ses tu vzal, ale zdá se, že toho víš a umíš opravdu dost – jestli víš i o tom, co jsem právě provedl, prosím tě, v zájmu nás všech drž jazyk za zuby. Ani slůvko, ani náznak, zapřísahám tě!

Relaxační a motivační program pro rolky jsme do nového přístroje instalovali v naprosté tajnosti. Vlastně ho tam instalovali jiní, mě zasvětili do hotové věci teprve včera a závazků mlčenlivosti jsem za ten jediný den podepsal tolik, že bych si s nimi mohl vytapetovat byt, ale nebudeme se hádat o slovíčka, ne? Jestli budeš mít chuť, nařiď jim, aby nekradli, nezabíjeli, nepořádali krvavé oběti, nařiď jim, ať jsou slušní a civilizovaní, tebe nejspíš poslechnou. Jenom jim probůh neříkej, že totéž chceme i my a že jsme jim kvůli tomu vymysleli mašinku s dobře skrytým přídavkem. Oni si vymývání mozků dají líbit vážně akorát od těch svých bohů, víš?

„Vítej zpátky v družině, bratře.“ Kajícník uznale kývl a Ruhvemu spadl ze srdce opravdu velký balvan. Teď už se jen modlit, ať nedojde baterka dřív, než dorazí na ten všivý kopec. Neměla by, ten krám visel na nabíječce celé dva dny, aby byl v plné síle, až ho po sváteční večeři předá Ahce…

Zbytek cesty na Kratau už naštěstí proběhl bez větších obtíží. Řolka se celou dobu táhl vzadu a jakmile stanuli pod těžkým masivem Vítězných pilířů, zdálo se, že si je dokonce prohlíží s jistým zalíbením. Ruhve si je naproti tomu měřil spíš otráveně; půvab večera lásky byl tentam, už to bylo zase jen šest tlustých betonových válců počmáraných sprejery, páchnoucích močí a ptačími výkaly nalapanými do unaveně visících látek. Už ne ozdoba hodná svatého Ehmeze, ale vyžilá děvka, kterou opili, znásilnili a pak pohodili do škarpy vedle zavřeného bordelu.

„A je to tady.“ Jakkoli protikladné myšlenky mohli mít, Kajícník je přetrhl všechny naráz. „Čekal jsem, že to začne až při obřadu, jak taky jinak. Budu nejzranitelnější…“

Ruhve polkl vyschlým hrdlem a rozhlédl se. Skoro celý Sarmor se rozkládal v nížině a jen málo bodů tu sahalo tak vysoko jako kratauský vrch; mnoho ulic odtud mohl přehlédnout, bílých i řolckých, nejbližší okolí kopce osidlovaly obě rasy víceméně rovnoměrně. Shlížet odtud na vzájemné bitky a třenice nebylo nic až tak neobvyklého, jenže…

Jenže dnes se nebudou bít jedni s druhými…

„Máme je tu co nevidět. Všechny rolky, kteří tady kolem nenávidí mě a můj kámen, a že je jich požehnaně. A k tomu policejní jednotky, které si jdou pro vraha.“ Kajícník se zatvářil, jako by kousl do hodně kyselého plodu. „Už na tebe stačili svalit i ty ostatní mrtvé, malíře Trumela, všechny vaše lidi, které ona od včerejšího dne sprovodila ze světa. Nedají ti ani šanci se vzdát…“

„To je absurdní.“ Ruhve nevěřil vlastním uším. „To přece nejde jen tak, to…“

„I rozum dokáže být absurdní, příteli, když mu dovolíš si to zdůvodnit… Oni už si jen myslí, že jednají svobodně, nezapomeň. Ve skutečnosti jsou jejím mozkem – a co bys dělal ty, kdyby ti v mozku vrtal nějaký cizí červík? Nechal bys ho tam?“

„Dobře, dobře, jdeme na to. Co máme dělat?“

„Prostě si sedněte, tak, abych mohl s kamenem mezi vás. Dál už poznáte, žádný strach. A uvolněte se.“

„Jo, tak na to je vážně ta nejlepší chvíle,“ ušklíbl se Ruhve.

„Aspoň tak, jak dokážete.“ Kajícník se usadil na své místo, pozdvihl dlaně s krystalem do výše očí, pronesl několik slůvek v neznámém cizím jazyce – a najednou se svět změnil.

Nešlo jen o to, že krajinu kolem pohltilo bílé světlo, proměnou prošel hlavně svět uvnitř. Teď znali navzájem své myšlenky i pocity. Ruhve sdílel živelnost rolky Teřiplase i rozvážný nadhled Kajícníka, jejich očima hleděl na zářící krystal – a jejich ušima naslouchal, když kámen začal vyprávět příběh.

Byl to příběh vzdálené cizí říše, impéria ležícího na úplně jiném světě a jeho pohádkově mocného vladaře. Byl to příběh zástupů poddaných klanících se jeho trůnu, stovek dvořanů a nepředstavitelně silných armád připravených položit život na jediný králův rozkaz. A byl to příběh vazalů, jejichž země porobil a přičlenil k vlastní koruně, hrdých mužů pokořených jeho vůlí. A byl to příběh stovek čarokrásných měst se zlatými kupolemi a bělostnými zdmi, vsí oplývajících hojností jídla i surovin všeho druhu a…

… a pak se objevily houfy zelených lidí. Šplhali vzhůru na kopec, kde stál, mávali zbraněmi, vykřikovali cosi o smrti a o kamenech, pořádně jim ani nerozuměl. Já jsem Halken, král králů!, zařval na ně a všiml si s uspokojením, jak po jeho slovech zaváhali. Táhněte mi z cesty! A z očí! Potom mávl paží, spálil je na prach, smál se jako sám ďábel, když zvuk jeho dechu rozfoukával ten prach do širého okolí. Takhle dopadne každý, kdo se bude protivit mé moci!

Ano, byl nepopsatelně mocný, nikdo na světě nemohl ani pomyslet, že se mu postaví. A jako každému podobnému mu to nestačilo. Chtěl víc, mnohem víc. Vlastně si sám nedokázal představit, co dalšího by si ještě mohl přát, ale i to ho naplňovalo hněvem – je přece první mezi všemi, jeho představivost by neměla být takhle omezená. Stále by měl mít nápady, co ještě dobýt, kam dál ještě posunout své hranice.

V jednom z okamžiků, kdy rozjímal nad dalším životem, objevil se před jeho palácem podivný vůz. Netáhla ho žádná zvířata, pohyboval se úplně sám, pak z něj vylezla trojice mužů ve stejně prapodivných krojích. Ruhve Tralio, jste zatčen pro dvacetinásobnou brutální vraždu!, vykřikl jeden z nich, potom všichni vytáhli cosi, co snad měly být zbraně, a začali střílet. Zahubil je, setřel jako špínu z okna i s tím kočárem, jehož trosky nechal odlétnout na půl míle daleko – uspokojení však nepocítil, právě naopak. Nejsem Ruhve Tralia, jsem král Halken, chci víc – a sám netuším co…

Potom, když už stál málem na hranici šílenství ze své neschopnosti pohnout se dál, přišel za ním jakýsi mudrc ze vzdálených krajů a řekl mu o Městě.

Stojí v údolí uprostřed neprostupných hor, vyprávěl, v pustině příliš bezvýznamné pro zrak Vaší velkoleposti. I v mé zemi je zná jen nepatrná hrstka zasvěcených. Nikdo vlastně netuší, kdo a kdy Město postavil, kdo a kdy v něm žil, i nejstarší kroniky je zmiňují jako dávno opuštěné. Říká se, že stojí od stvoření samotného Všehomíra, že v něm na úsvitu času přebývali bohové. Co je ale nejdůležitější, v samém srdci Města se ukrývá Prvotní kámen, artefakt tak mocný, že kdo jej získá, nad toho mezi smrtelníky nebude – možná jej tam zapomněli nesmrtelní obyvatelé, když se vraceli zpět na nebesa, buď jak buď, získat jej není tak úplně snadné. Proto ještě stále spočívá na svém místě a očekává toho, kdo se ukáže být jej hoden.

Další skupinka samohybných kočárů se pokusila zhatit vůli krále Halkena. Tentokrát v nich přijelo mnohem víc mužů, i jejich zbraně se zdály mohutnější a silnější. Foukl na ně plamenným dechem, nechal je shořet tak, aby z nich nezbyla ani hrstka popela na pohřeb. Cestu vládce všech vládců až na samý vrchol nezastaví už nikdo a nic. Ani vy ne.

Královští vyslanci se vydali na cestu a brzy skutečně nalezli opuštěné město uprostřed oceánu červených skal. Důkladně je prozkoumali, objevili i krystal bezpečně ukrytý v dómu z nerozbitných démantových kvádrů. Poté se na cestu vydal vladař sám – a jakmile dorazil, Město k němu promluvilo.

Mohl bys být tím, na koho čeká Prvotní kámen, prohlásilo, mohl bys být tím, kdo je hoden zacházet jeho silami. Ale již zde byli i jiní, kteří se jevili stejně slibně, a nakonec se z nich vyklubali jen směšní slaboši. Proto slyš můj verdikt: obětuji ti Kámen, se vším, co dokáže, když i ty mně obětuješ, co je ti nejdražší. Chci duši tvé vlastní choti.

Proč ne?, pokrčil rameny král. Co na jedné jediné ženě, které jsem si užil dost? Však až budu pánem všeho pozemského, budou mi všechny ženy ležet u nohou jako otrokyně. Vylákal nic netušící královnu Sirnel do Města, pod záminkou společné radosti nad tou nově nabytou nádherou ji zavedl až do dómu a tam ji, přesně dle požadavků, spoutal na hranici a upálil.

Znovu se objevili zelení lidé, v rukou nože, mačety a těžké hole, v očích hněv. Její, Sirnelin hněv. Jo, zaplatil jsi cenu cizím životem a dostal ten svůj mizernej šutr, zařvali sborem jako jeden muž. Cizí smrt nebolí, viď? Jenže Město nechtělo moji smrt, ty chcípáku, chtělo moji duši. Učinilo mě svojí součástí – to já mám teď moc, o jaké se smrtelníkům nesní, a co jsi získal ty s tou svojí mizernou cetkou?

Měla pravdu, bohužel. Prvotní kámen mu přinesl mnoho, přesto nezískal, v co doufal. Na svém rodném světě teď neměl jediného oponenta, který by se odvážil byť jen neuctivé myšlenky, protože i do myslí svých poddaných dokázal dohlédnout. Utichly šeptandy po hospodách, zmizela hnízda skrytého odboje, intrikáni a zrádci se změnili v poslušné domácí mazlíčky. Co víc, mohl putovat i se svými voji na cizí světy a podmaňovat si je. Jeho impérium prakticky neznalo hranic, dokonce i míst, kde jezdily samohybné kočáry, v něm teď bylo přehršel. A přes to všechno se cítil jako ten nejposlednější žebrák. Pochopil, že být bohem neznamená jen mít neomezenou moc, harašit zbraněmi a poroučet všemu a všem okolo. Pořád zůstával jen smrtelným červem a ničím víc se stát ani nemohl. Ne aniž by ztratil sám sebe a všechen svůj hloupý egoistický chtíč.

Rozprášil zelené – ani nehlesli, když hořeli i se svými bezmocnými čepelemi – jen aby na jejich místa okamžitě nastoupili další. Znovu s tím výrazem v očích, o němž dodnes nevěděl, jestli je blíž nenávisti nebo shovívavému znechucení. Divíš se, ty odporný vřede? Divíš se, že ti nakonec nezůstalo nic než pár pitomých pouťových triků? Sám ses vytrestal, a já ti to jenom přeju!

Jakmile se první ostrůvky jeho bobtnající říše začaly propadat do chaosu, rychle pochopil co a jak. Vlastně to nebylo ani tak obtížné. Sirnelina tvář znovu a znovu vykukovala z trosek, snad se ani nesnažila cokoli skrývat, naopak. Já jsem Město!, křičela na něj, kdekoli se objevila. A nejen Město, jsem i všechna ostatní města, kterým si myslíš, že vládneš! Mohu se stát kterýmkoli z nich, jeho domy, ulicemi, jeho lidmi! Seberu ti je – a co ty proti tomu zmůžeš s celou svojí mocí?

Vyrážel za ní, pořádal trestné výpravy, vyhlašoval stanná práva na stovkách, tisících míst, ale zrovna tak mohl se síťkou na motýly honit vítr. A nakonec ho právě ta marná snaha to směšné úsilí, osvítilo.

Jděte se svou mocí k čertu!, plivl do tváře bohům i lidem. Co ze mě udělala? Šaška, trapného blázna, co se žene za vlastním stínem a neví, že ho nikdy nedohoní! Rozdělil vládu nad říší mezi guvernéry – a se zády shrbenými tíhou znovu začal stopovat Sirnel. Ne už aby ji pokořil nebo zneškodnil, ale aby se omluvil.

Nehodlala mu to ani v nejmenším usnadnit, neměla o jeho omluvy zájem. Kdekoli se objevil, aby před ní pokorně sklonil šíji, tam se mu vysmívala. Pořádala na něj krvavé hony, a když se ubránil, bez nejmenších pokusů o dohodu unikala, aby se opevnila zase jinde.

Jednu nespornou výhodu to mělo: opustila prostor impéria. Aby se před ním mohla lépe skrýt, vydala se do krajin tak vzdálených, že ani on je dosud neobjevil a nedobyl. Ovládala města daleko za hranicemi, snažila se skrývat, jenomže její zalíbení ve hříčkách se smrtelníky ji vždycky nakonec prozradilo. Není důvod se před tebou schovávat jako červ v zemi, říkávala pokaždé, když ji vyslídil. Nebudu kvůli tomu šidit sama sebe. Jestli mi dál chceš být v patách, posluž si. Však najdu nekonečně mnoho nových měst, nových skrýší. Uvidíme, koho z nás to dřív unaví.

Zelení i muži ze samohybů vyrazili na zteč bok po boku, jejich vzájemná rivalita zmizela, jako by byla jen oparem nad řekou. Najednou z nich byli bratři – nebo spíš tupé buňky jediného obřího těla.

Pochop to už jednou konečně!, vykřikl kdosi v tom davu, nestojím o tvoje kňučení! Vlastně jsem ti vděčná za to, cos mi umožnil. Kdybys to pro mě udělal z lásky, poděkovala bych ti. Jenomže tys nevěděl předem, co mi daruješ, jinak bys to zkrkal sám… Táhni si na ten svůj legrační trůn a nech mě na pokoji, ty nulo. Dávno už mě nezajímáš…

Teď lžeš, skočil jí do řeči. Pořád mě miluješ. Alespoň zčásti. Z tak veliké části, kolik je řolků milujících Božský kámen!

Zaváhala, v očích útočníků, jejích očích, prokmitly rozpaky… I kdyby, tak co? Můžu nechat všechny zelenáče, co se k tobě lísají, chcípnout. A taky to udělám, jestli hned nevypadneš, přísahám, Halkene. Zmiz!

Ne! Tohle celé začalo kvůli mně a já to taky zastavím! Čekáš na moji únavu? To se načekáš! Tentokrát jsem tě našel dřív, než ses stačila zabydlet, příště to bude ještě rychleji! Tohle je náš spor, jen nás dvou, jenže tys v něm už napáchala tisíckrát víc bezpráví než já. I tak jsem připravený před tebou pokleknout, všechno vynahradit. Stačí jen, abys…

Drž už hubu! Dnes ti ten tvůj dárek konečně zničím a bude pokoj!

Útočící davy se zastavily, zelené i bílé paže se zbraněmi poklesly, zelené i bílé tváře se uvolnily. Jen blázen by to ovšem považoval za znak slabosti nebo dokonce kapitulace – a on byl po všech těch honičkách a střetech příčetný a obezřetný až až. Sirnel se přestala chovat jako barbar s kyjem v ruce, namísto toho soustřeďovala ke konečnému výpadu duchovní sílu.

Energie monumentálního organismu, jenž kdysi kdosi označil za město a někdo další mu dal jméno Sarmor, paměť domů a ulic, napětí strojů a zařízení, touhy a obavy živých buněk nazývajících samý sebe obyvateli, vše se zaměřilo proti návrší se šesti sloupy a magickým kamenem, tím jediným, co patřilo jinam.

Milion hlasů se slil do jediného výkřiku.

Každé město je jen dalším služebníkem prvotního Města! A Město jsem já!

Jsi leda tak vřed na jeho tváři, jestli to vidíš takhle…

Tři páry pilířů se rozzářily vodopádem bílého světla, úplně jiného, než jaké je halilo před několika dny během oslav svatého Ehmeze. Beze zbytku vyplnilo prostor mezi nimi a skrylo trojici postav před vším, co na ně číhalo venku.

To jsi celý ty… Laciné efekty, jako kašpar v cirkuse. Na víc se nezmůžeš.

Ale jsou moje. Ty umíš jen parazitovat na druhých, bez nich nejsi nic.

Ty hlupáku, oni nebudou nikdy víc než otroci. Kdybych tu nebyla já, budou se klanět nějakému jinému pánovi, něco jiného je bude posouvat po stole jako figurky. Neumějí žít jinak. A ani nechtějí…

O tom ty nerozhoduješ, Sirnel. Ztrať se a nech je být!

Přišla jsem jim dát smysl místo chaosu. Vetřelec jsi ty, ne já! Nutíš je ke svobodné vůli, o kterou nestojí a nikdy ji ani neměli!

Já vím, o co stojí, a vím to líp než ty. Zajímám se o ně. Tenkrát, před všemi těmi věky u nás doma, mi byli ukradení, byla jsi mi ukradená ty, a podívej, kam jsme se dostali. Umím se poučit z chyb. Vzal jsem si s sebou jen dva z nich, ale dva stačí. Jestli chtějí svobodnou vůli? Co je svobodná vůle? Hloupá fráze, filozofové se o ni přou stovky let, a stejně se nedostali nikam. Já jen vím, že jeden z nich určitě nechtěl zabít svoji ženu, ani nechtěl, aby ona usilovala o život jemu. A vím, že druhý určitě nechtěl, aby se ho kamarád z vlastního kmene snažil upálit a jeho rodná čtvrť lehla popelem. To jsou věci, které si opravdu přáli prožít jinak, Sirnel… Ty hraješ s chimérami bez tvarů a s věcmi, ve kterých ti chudáci nemají jasno, takže jim můžeš nalhat, co se ti zlíbí. Já hraju s tím, co znají, ctí a milují. Uvidíme, ke komu z nás se přikloní s větší chutí.

Několik milionů myslí, běloušských i řolckých, se zastavilo v běhu – a pak se v jediném okamžiku rozběhlo opačným směrem…

 

 

EPILOG 1

Ruhve hlasitě oddechoval. Mžitky před očima se pomalu vytrácely, do těla se pomalu vracel cit. Odněkud se ozvalo zachrčení, snad řolkovo, snad Kajícníkovo, snad jeho vlastní – pořád to ještě nedokázal rozlišit a pořád mu to ještě bylo jedno. Vladař vzdálených říší, tyran hledající rozhřešení za svoje zvěrstva, pomalu opouštěl jeho mysl, zanechával ho znovu samotného jen s vlastním malým životem. A s vlastními bolestmi.

Ahku mi už nikdo nevrátí, pomyslel si trpce. To cizí monstrum jsme vyhnali, jenže ona zůstane mrtvá, zabitá mojí vlastní rukou. Dobře, ale když jsem pomohl Kajícníkovi, ten by zase mohl pomoct mně, aspoň s těmi ostatními věcmi. Má určitě dost moci, aby mě zachránil před kriminálem, prokázal moji nevinu, aby mi uchránil práci, kariéru, budoucnost, ve které se určitě časem objeví někdo další, koho bych mohl milovat… A život půjde dál.

Trochu se zastyděl nad takovými úvahami, nad tím, jak snadno dělá za vším čáru, ale nedokázal si pomoct. To, co jsme právě přestáli, byl boj o život, nejen náš, ale celého Sarmoru. Boj, který právě skončil, a my jsme dosáhli svého. Lížeme si rány a jsme strašně šťastní, protože když jsme nepadli, pak život prostě musí jít dál. A dokud jde dál, není důvod užírat se malichernostmi.

Otočil hlavu směrem, kde stále spíš tušil než viděl řolkovo nehybné tělo. Mají to oni právě takhle? Se všemi těmi smrtelnými souboji kvůli prkotinám, šarvátkami a krvavými rituály? S životem na hraně a zubatou, která cení chřtán z každého kouta?

My jsme si až příliš zvykli mít jisté další ráno, když večer usínáme, a ráno při probuzení mít zase jistý večer, v klidu a bezpečí, s haldou žrádla v bezedném žlabu… Jo, je to fajn, ne že ne. Než člověku dojde, že kytky nevoní a slunce nehřeje a kamarád se ničím neliší od pokaděné sochy na náměstí a milování je úplně totéž jako cvakání pístů v motoru, jen tempo je trochu volnější… Většině z nás to nedojde nikdy. Protože většina z nás nikdy nebojovala ani sama za sebe, natož za celé město.

Pousmál se. Nový komparťák ještě pořád ve výrobě není, a dokud on nedokončí svůj díl práce, ani nebude. Ještě je čas provést nějaká ta drobná vylepšení, tak drobná, že je nikdo ve spěchu neobjeví. A když, nebude jim přikládat důležitost.

Řolci se zklidní, aspoň trošičku. Proč nakonec ne? Přestanou unášet naše lidi na obětní oltáře, no, mohli by to koneckonců přestat dělat i s vlastními. Ono toho nebude zapotřebí. Úplně postačí, když se našinci začnou podobných únosů trochu víc bát. Ať si s tím pak každý naloží, jak chce. Ať si hnijí ve vyhřátých doupatech, jestli jim to přijde nejlepší, dodnes stejně nežili jinak.

Pravdu budu znát jen já. A Kajícník.

My jediní už žádné klamy nepotřebujeme…

 

EPILOG 2

Teřiplas zamžoural unavenýma očima na siluetu města, nad jehož střechami se pomalu rozplývaly poslední zbytky té divné mlhy. A aniž přesně věděl proč, cítil se, jako by mu ze zad spadl balvan těžší než dům. Nedohlédl ještě do ulic řolckých čtvrtí, ale už teď mu bylo jasné, že se o svůj lid nemusí bát. Ohně uhaslý, ostří se vrátila do pouzder a za opasky, šílenství ustoupilo. Démon odtáhl.

Aspoň ten cizí démon, ten, co přišel z oblohy.

Život může být obnoven… Zase budeme podřezávat krky dětem, řvát u toho jako stádo dobytka v říji, zase budeme ubližovat živým tvorům kvůli přízni hloupých model, na které si nikdo z nás nikdy nesáhne, neucítí jejich dech, teplo jejich kůže… Špatně, špatně, špatně!

Hlasitě odfoukl, znovu si připomněl scénu tam dole v parku, když pro něj bělouš přišel k lavičce. Tam cítil něco podobného jako právě teď, až na to, že předtím mu mozek plaval v růžové břečce a na očích seděl divný závoj, skoro jako by patřily někomu úplně jinému… Zato teď měl jasno jako nikdy dřív.

My neuchováváme život, zatraceně. Udržujeme půdu, ze které má život klíčit, hnojíme ji mršinami, aby zůstávala úrodná, ale jakživi jsme na ní nevypěstovali ani jediné stéblo. A nikdy ani nevypěstujeme, dokud se nenaučíme ctít dech v plicích a tlukot srdce a teplo na kůži – ctít je všude, kde na ně narazíme, i u starce nad hrobem, u posledního běloušského parchanta, u smradlavého domácího zvířete… Jistě, bohové si je potom přeberou, je to jejich právo. Jenže od toho jsou tu právě bohové. Ne my.

Nakrčil nos, kousek pod žaludkem ho slabě zašimralo. Ne, nevrátím se, už ne. Nejspíš bych sám brzy skončil na nějaké té obětní věži. Bělouši mi dají najíst a napít, s odporem, jistě, ale dají. Oni život ctí, i řolcký život – bez rituálů, zcela samozřejmě, přirozeně. Budu jim kopat kanály a vyvážet žumpy, když mě nechají, a hlavně se od nich budu učit žít.

Vstal a nadechl se čistého, sladkého vzduchu, jaký neokusil ještě nikdy během svých dní…

 

EPILOG 3

„No tak, na co čekáš? Zabij mě!“ Ležela přímo před ním, slabá a spoutaná, stejně jako tenkrát na kamenném oltáři – a jako stokrát, tisíckrát potom, když si tu polohu sama volila, aby se mu mohla vysmívat.

„Nebudu tě zabíjet. Víš to stejně dobře jako já.“

„Jsem poražená, máš právo se mnou skoncovat.“ Nadzdvihla se na rukou, na čele jí naběhly rudé žíly, jak sbírala poslední zbytky sil. „Ale máš pravdu. Je mi od začátku jasné, že už na to dávno nemáš. Jsi slaboch, vždycky jsi byl.“

„Není ti jasné vůbec nic, Sirnel. Neporazil jsem tě já, porazili tě oni.“ Rozhlédl se kolem dokola po ztichlé siluetě Sarmoru. „Já jsem… ale ano, jsem jen malý Kajícník s úplně malým kamínkem. Jenže víš, co ti povím? Kamkoli přijdeme, na jakémkoli místě, já skláním hlavu před jeho obyvateli. Jsem s nimi – ty umíš být jen jimi. Znám tisíce životů, mám miliony spojenců, jak se chceš měřit s nimi se všemi? Vzdej to už konečně…“

Postavila se, na okamžik se zaklonila – a pak mu s gestem až příliš teatrálním plivla do tváře. „Příště už mě nenajdeš!“

„Chceš si na to vsadit?“

„A když ne příště, tak někdy později. Jednou to nezvládneš. Ani s tím svým… mocným kusem skla.“

„Poslyš, já…“ Zmlkl, když si uvědomil, že hovoří už jen do prázdna.

Vzhlédl k obloze, na níž se pomalu začínaly rozsvěcet první hvězdy. Nesměle, zdráhavě, jako by se styděly za to, co se na některé z nich už zítra odehraje.

„Tak zase další město,“ vydechl. „A celá ta honička od začátku. Jestli takhle nevypadá skutečné pokání, tak už vážně nevím jak…“

Sklopil pohled ke krystalu, přimhouřil oči a nechal osvobozený Sarmor rozplynout v jeho pečlivě broušených plochách…

 

EPILOG 4

Na vzdáleném světě, v údolí stíněném rudými skalami, nastal sváteční okamžik.

Prvotní Město zajásalo, na několik dlouhých chvil rozkvetlo barvami, jaké by i pohybliví tvorečkové dokázali spatřit, kdyby tu právě nějací pobývali. Kdyby sem teď opravdu přišel nějaký hýbač, mohl by se z takové nádhery pominout na rozumu, snad bylo přece jen lepší, že sem už tolik let nedorazila ani noha. Město si zbytečnou krutost nepřálo.

A krom toho, bez těch chudáčků a bez oplodňovacího aktu by nikdy nemohlo uskutečnit ani střípek svých snů.

Právě teď bylo daleko odtud, v dosud panenském městském zárodku, úspěšně opyleno další semínko. Bude růst a sílit, dokud se jednoho dne nestane novou buňkou obrovského Města. Tvorečkové, kteří mu dávno před jeho příchodem připravili půdu, ho budou hýčkat, uctívat, vykrmovat energií svých životů – nevědomky a nevyhnutelně, tak, jak to moudrý řád světa zařídil v tolika jiných případech. A nakonec se postarají i o jeho šíření, to až doroste v další mladé nesmrtelné Město a začne vytvářet svá vlastní semena.

Budou sladká, lákavá, překypující všemi těmi nicotnými pochoutkami, po nichž tvorečkové od úsvitu věků tak baží. Přenašeč i opylovač se jistě najdou brzy, vždycky se našli. A půjde se dál. Do dalších neosídlených končin. Další neživé osady se změní v živoucí úly Města. Nové vlny radosti ozáří kraj kolem sebe, radosti přístupné snad i tvorečkům tam venku, kdyby vnímali opravdu pozorně – což naštěstí nikdy neudělají.

Jsem Město – a jednoho dne budu vládnout univerzu!