Pevně stisknuté zuby, sevřené pěsti, pokora.
Vzduch tady dole je chladnější než výheň nahoře, konejší kůži, čechrá plnovous na tváři. Rozpraskané kamenné zdi jako by spaly. Allanto je hluboko pod Guerrotem, městem, které v těchto dnech žije jen pro zápasy. Míjí ifrítská světla, poblikávající před každým prázdným kotcem. Tíží ho hrudní pás z kůže pouštního molocha i rozhodnutí, vryté do vrásek na čele.
Jásot a písek arény, krotitelská magie a poslední klec.
V prostoru před ním se pohne něco velkého a zaprská lyktřina. Allanta začne svědit kůže na hřbetech rukou, svědí ho malé místo nad horním rtem i chodidla sevřená v měkkých botách.
Poklona, tradice a smrt. Horko, které ustupuje dešti.
Někde před ním zašustí peří. Allanto natáhne paži, otevře dlaň a drak ji jazykem horkým a drsným jako sama Velká poušť pomalu olízne.
* * *
„Vedeš je na smrt, amicco.“
Poutník seděl obkročmo na vznášivé pouštní mantě a pichlavýma očima, opatřenýma mžurkou proti písku, si měřil Allanta. Zdálo se, že jej ani trochu nezajímá dění jen pár kroků za Allantem – karavana draků, ifríti opalizující proti slunci, těžkopádní pískolemové nesoucí náklad.
Muž si odfrkl a pokračoval: „A dračí smrt vypálí v tkanině světa díru tak velkou a ohavnou, že se už nikdy nezacelí.“
Postranními závoji manty proběhlo zachvění, jako by se zvíře otřáslo při zmínce o smrti. Poutník položil ruku mezi dva čichové hrboly. Manta rozšířila ústí vznášivých vaků a vyfoukla horký vzduch. Allanto hlasitým povelem zastavil karavanu a počkal, až se všichni draci seřadí jeden za druhým. Pak se otočil na muže.
„Mýlíš se, poustevníku. Dračí smrt v souboji je velkolepá a hrdinská, povznášející a tragická zároveň.“ Mávl rukou, jako by odháněl pískušky a pomyslel si: Co ty víš o dracích?
Jako by mu četl myšlenky, poutník řekl:
„O dracích toho víš víc než kdokoli jiný. Já o nich nevím téměř vůbec nic. Když ale medituji, sedím na písku a na chvíli se stávám jeho součástí, někdy, čas od času, cítím dračí smrt. Ta bolest je bezbřehá.“
Allanto neklidně zamrkal mžurkou. Před třiceti lety jsem odvedl stejně velkou skupinu draků. Tehdy jen jako pomocník otce. Teď jdu sám. S draky, které jsem vycvičil, pěšky, bez písečných saní. Přesně tak, jak velí tradice.
„I z bolesti mohou vzejít dobré věci. Smrt draka během zápasu přivolává deštivé období. Souboj je tradice, rituální střet mezi člověkem a přírodou. Tihle draci,“ ukázal Allanto rukou za sebe, „by se bývali nikdy nenarodili, nebyli vychováni v blahobytu a cvičeni ve hrách, které jim přinášejí radost. Jen tu s tebou ztrácím čas,“ dal se Allanto opět do pohybu.
Poutník se usmál a zahleděl se na nebe.
„Déšť přijde, až si o něj poušť sama řekne.“ Stočil pohled na karavanu. „Koukni na ně. Jsou nádherní.“ Allanto sledoval jeho ruku, hnědou a vyschlou tak, že vypadala jako mumifikovaná.
Draků bylo deset. Měli svázané tlamy a jejich oči, jinak žlutě zářící, byly teď zakalené zklidňující drogou. Na lyktrických hřebíncích na chodidlech jemně bzučely magické pečeti. Závan větru přinesl vůni hřebíčku. Allanto se otočil zpět.
„To je zatím asi to jediné, na čem se shodneme, poutníku.“ Poutníkovy oči jako by se chtěly propálit do Allantovy tváře. Nakonec sklopil zrak a mávl rukou: „Musím putovat dál. Poušť mě volá.“
Manta plavným pohybem přeletěla o kus dál. Allanto gesty a posunky navedl ifríty a rozmístil je po stranách formace. Jeho prsty se roztančily ve vzduchu, ifríti jeden po druhém prskavě zareagovali. Vzduch kolem jejich protáhlých končetin se tetelil horkem. Draci, zklidnění jejich lyktrickým polem, se dali do pohybu. Za nimi pískolemové obtěžkáni bednami s nákladem klouzavou chůzí vyrazili.
Allanto ušel asi dvacet kroků a otočil se. Poutník se vznášel na jednom místě. Nedalo se poznat, kam se dívá – na nebe bez jediného mráčku, slunce jako zlatou modlu, na karavanu draků. Náhle se rychle pohnul, až se manta zatřásla, přiložil dlaně k ústům a zvolal:
„Nádherní! A ty je vedeš na porážku!“
* * *
Pembra
Pembra je velký a mohutný drak, s mrštnými předními prackami a vějířem oranžového a modrého peří za hlavou.
Když se drakovo tělo velké jako několik velbloudů objeví na písku arény, spezziatores, diváci, řvou a jásají jako pobláznění horkou nemocí, jako by hry měly zítra skončit, jako by tohle nebyl teprve začátek dlouhých dnů oslav.
Hluk je ještě větší, když na písek vběhne torrado v masce zlatého démona s lesklými kly. Je oblečen tak, jak všichni čekají. Pestré barvy, péřový závěs na zádech, barevná sklíčka vyrobená z písku Velké pouště.
V první tercii před prvním útokem lanzzetami v přehnaném gestu odhodí torrado pás z molocha, nepotřebný a zbytečně těžký. Diváci řvou nadšením. Ve vzduchu zahvízdnou ifrítské létavice, každá po chvilce pukne v barevném zášlehu.
Jezdci na chapparros, pouštních lvech s trnitými hřívami a žebry roztaženými do kožnatých vějířů, draka provokují dlouhými kopími a oštěpy. Torrado se ve vhodných chvílích rozbíhá a zabodává bohatě zdobené lanzzety do drakova krku. Pembra prackami bije do všech stran. Z krku a hřbetu mu brzy trčí tucet bodáků.
Ve druhé tercii torrado nastoupí s dlouhými stuhami. Vábí draka, víří. Přes masku pokřikuje, láká, vyzývá. Každé drakovo přiblížení znamená bodnutí dlouhým šídlem. Drak řve a umdlévá a zase řve. Nakonec je oslepen. Chapparros mu chňapají po slabinách a torrado se prochází těsně před tlamou, která by ho jindy byla schopna přepůlit. Spezziatores řičí nadšením.
Třetí tercie je ukončena stětím pomocí dlouhého meče, terminnalu. Torrado se naposledy mohutně rozpřáhne.
Modrozelená dračí krev se vsakuje do písku. Torrado plive na bezhlavé tělo a směje se démonickým smíchem, který zaniká v bouření diváků. Dračí prsty jsou rozházeny do všech koutů arény, jazyk Pembry si torrado připevní k opasku.
Déšť bude brzy moci přijít.
* * *
„Malý drak se musí třikrát denně bít, aby zkrotl. Je to pravda?“ zeptal se dětský hlas z uličky. Allantovi bránil ve výhledu stolek s čajovou soupravou, přesedl si z jednoho konce koberce na druhý.
„Tak je to pravda?“ zopakoval otázku malý kluk, asi šestiletý, s rozčepýřenou kšticí a dvěma filtrvaky na útlých bocích. Allanto se musel usmát klukově přidrzlému postoji a tónu. Odhadl ho na perros, písečné psy, jednu z chudších kast. Oblečení bez ozdob, bez mžurky, žádné horkotisky na obličeji. Zato s pořádnou porcí odvahy. Stál před čajovnou, kam si Allanto přišel odpočinout, a nedočkavě přešlapoval z jedné bosé nohy na druhou.
„Poslouchej, ty lizzonino, pouštní ještěrko,“ naoko se zachmuřil Allanto a přiblížil se k hrazení, kterým byla čajovna oddělena od ulice. „Myslím, že nikoli draci, ale malí kluci se mají třikrát denně bít, aby zkrotli!“ Poslední slovo vybafl a dal se do hlubokého, nakažlivého smíchu. Kluk vytřeštil oči, pak se mu koutky úst, zahnědlé špínou, roztáhly do úsměvu. Allanto rychle mrkl mžurkou.
„Takhle se věci mají. Drak je divoký a dravý. Lyktřinou zastaví srdce člověka. Potřebuje tvrdost a sílu, aby byl krotký. Ale stejně tak mu musíš prokázat úctu a velkorysost. Poklonit se, když před něj předstoupíš. Ukázat mu, že máš dobré úmysly. Věnovat mu každý den svého života.“ Kluk hltal každé jeho slovo.
„Je to… třeba jako s čajem. Je snadné ho koupit, dát do šálku, zalít horkou vodou. Ale tím to nekončí. Když na něj zapomeneš, bude hořký a k ničemu. I čaji se musíš stále věnovat.“
„Ano. Věděl jsem, že jsi amansar, krotitel!“ vydechl kluk.
Allanto vstal, nazul si boty a sešel dva schůdky z čajovny na ulici. Postavil se přímo vedle kluka. Ulice byla úzká a takhle daleko od tržiště liduprázdná. Jeden konec se svažoval z kopce dolů, druhý ústil do tmavého průchodu, ozdobeného praporky s hlavami draků vyvedenými v různých barvách. Někde zabrumlala pískočka, v domě naproti bouchlo okno. Vzadu se objevil čajovník a zvedl utěrku, že dítě odežene, ale Allanto jej pohybem ruky zastavil. Posadil se vedle chlapce a natáhl ruku.
„Ano. Jsem Allanto, amansar a chovatel dragones.“
Kluk se krátce poklonil.
„Já jsem Radio.“
„Radio. To bylo jméno jednoho velkého torrada. Ještě nedávno zápasil i tady v Guerrotu.“
Klukovi se zablýsklo v očích a zadíval se někam nad sluncem rozpálené střechy.
„Jednou budu jako on. Až vyrostu, budu taky tak silný. Budu zabíjet draky jednou ranou pěsti,“ máchl kluk rukou do vzduchu.
Allanto ucítil chvilkový záchvěv lítosti a před očima mu proběhl rychlý sled obrazů – špinavý kluk z ulice, kterému se v budoucnu sen nikdy nesplní, a tak přísahá pomstu. A potom draci, kteří po stovkách umírají jako hmyz, hroutí se a splývají s pískem.
Zamrkal a promnul si víčka.
„Ano, jsem amansar,“ povzdechl si Allanto, jako by to slovo, těžké jako dračí býk, denně nosil do kopce na zádech. „Můj otec byl amansar, stejně jako jeho otec. Tím se živíme.“ Kluk vyskočil na nohy a začal vyjmenovávat:
„Z dálky totiž vypadáš jako kupec, ale ruce máš mozolnaté a bez prstenů. Nenosíš sandály pro okrasu, ale boty do písku a kamení. Kupci touží po společnosti, ale ty sedíš v čajovně daleko od hlavních ulic. Nikdy jsem tě tu neviděj. A ten pás na hrudi, který nejlépe ochrání srdce před dračím výbojem…“ Kluk se teatrálně udeřil dlaní do čela.
Allanto se usmál. „Máš pravdu. Draky krotím od doby, kdy mi bylo jako teď tobě. Ale nikdy jsem žádného nebil, víš?“
Raúlo přikývl.
„Kde jsou teď? Tví dragones!“
„Dole v podzemí. Odpočívají, než budou bojovat o svůj život.“
Raúlo se zahleděl na chodník a zasnil se. Pak si mimoděk usrkl vody z tenké bronzové trubičky na straně filtrvaku a vytřeštil oči. Allantovi došlo, že podle vypitého množství zhruba měří čas, který tráví venku.
„Musím jít,“ vyhrkl kluk a začal couvat.
„Počkej, lizzonino,“ vzpomněl si krotitel. Vrátil se ke stolku a z brašny vylovil něco lesklého.
„Mám jich pár pro sebe, na památku. Ať ti přinese štěstí.“
Kluk vypískl radostí a poděkoval dětským posunkem – poklepání otevřenou dlaní na bradu. Pak se rozběhl ulicí. Před podloubím se otočil, vítězoslavně zvedl paži a zamával.
V ruce pevně svíral dračí pero, světle modré a lesknoucí se na slunci.
* * *
Aigard
Aigardje štíhlý a pružný, nejrychlejší drak, jakého zatím mají spezziatores možnost spatřit. Šedé tělo, protažené jako u písečného úhoře, dlouhé drápy, žluté peří pod tlamou.
V první tercii se hladce prosmýkne mezi dvěma jezdci a čelním rohem protrhne bok jednomu z chapparro. Do vzduchu vylétnou oštěpy, padlý jezdec je v poslední chvíli zachráněn éterickým! štíty od prottetores. Drak do drnčících světélkujících kruhů chvilku buší, pak se dá na ústup. Hned zase kličkuje, útočí, stahuje se.
Ve druhé tercii Aigard prokoukne vábení stuhami, bleskurychle změní směr a ve víru písku strhne samotného torrada k zemi. Všichni chapparros vyrazí. Není čas na lanzzety a teatrální přechod do třetí tercie. Drak se postaví přímo nad torrada, gesto, které říká Tahle kořist je moje. Hrabe předními prackami ve snaze nabít hřebínky, ale plosky má pevně ovázané pečetěmi, v lamelách pod tlamou se nehromadí lyktřina ke smrtelnému výboji. Jezdci se s drakem srazí s třeskem a praskotem dlouhých kopí. Písek vyvržený do vzduchu zakryje scénu. Část diváků vstane. Vzduch se vyčistí, někdo začne křičet. Torrado vstane zakrvácený a rudý vzteky, drak se už nezvedne‘.
Aigard je dále bodán a vlečen po písku. Čas od času se skupina vytvořená kolem jeho mrtvého těla zastaví, torrado se skloní a vytryskne krev.
Drakovy oči jsou později hozeny orlosupům, jeho varlata zadupána do písku.
* * *
„Tys nám dodal samice, kupče!“
Torradův úsměv byla dlouhá řada černých špičatých zubů proti nažloutlé pokožce. Byl to shammidjinn, půldžin. Silný, urostlý, pyšný. Otřel si zpocené ruce do plátna a přiblížil se k Allantovi. Za ním ztuhla desítka ifrítů uprostřed pohybu, všichni vytvarováni do podob dračích částí – vznášející se hlavy nebo pařáty, prskající ve vzduchu nad cvičištěm.
„Nedovedu si jinak vysvětlit to, jak se někteří z nich bojí!“
Allanto zaťal ruce v pěst a pronesl:
„Dobře víš, že tihle draci jsou jen samci.“ Pro sebe dodal: Rodí se z písku. Z horkého zlatého písku, stejně jako samo slunce daleko na východě. Stejně jako každý nový den.
„Vsadil bych se, že ten poslední, kterého jsem zadupal do písku, byla samice. Stejně tak se totiž krčí tanečnice ze Čtvrti závojů, když k nim nahý přicházím. A stejně tak potom přede mnou leží – s roztaženýma nohama a vyplazeným jazykem!“
Samice vypadají jinak. Jsou bachraté a těžké, se zakrnělými končetinami, celé obalené nejjemnějším peřím. Rodí se těhotné, na okraji oáz. Tam, kde se horko pouště mísí s vlhkostí v určitém poměru.
Půldžin se přiblížil k Allantovi a řekl zlověstně: „Smetu je všechny!“
Allanto si odfrkl. „Poslouchej, torrado. Přišel jsem za tebou. Kvůli tomu, jakým způsobem s nimi bojujete. Porušujete zvyklosti. Všichni.“
Půldžin zavrčel. „Dostal jsi za ně zaplaceno, za všechny, ne? Tak to ještě chceš? Jsou snad v zabíjení rozdíly?“
„Naši předkové měli za to, že deště nepřijdou, pokud se neprolije dračí a lidská krev. Jedna přes druhou.“
„Chceš snad říct, že bych měl zemřít?“
„Dragones padnou. Ale zaslouží si úctu. Když drak strhne jezdce, patří mu. Když strhne torrada, může s ním provést, co chce. Taková je tradice. Žádní prottetores, žádné mrzačení, oslepování, ponižování. Dost na tom, že v aréně jsou dragones bez lyktřiny.“
Torrado si odplivl slinu nažloutlou jako jeho pleť. „Díky bohům za pečetě! Ať umírají draci, povídám. Dlouho, krvavě. A diváci ať se dobře baví!“
Náhle rychlým pohybem chytil bzučící pískušku a pěst si přiložil k uchu.
„Víš, co je pro mě nebeskou hudbou, kupče? Zvuk vlečení draka po písku. Víš, o čem mluvím, že ano? Slyšíš to, jak to šustí? Jak to sviští?“
Allanto zprudka vydechl a otočil se na patě. Uslyšel smích ostatních zápasníků někde ve stínech. Shammidjinův hlas se za ním nesl cvičební arénou jako nestvůrný démon.
„Šupiny a písek, to je všechno. Nic víc. Víc nejsou. Jen šupiny, peří a písek.“
* * *
Firenzzo
Oloiké
Buerranta
Mantazza
Nadirré
Menegara
Yacarré
* * *
„Yennte,“ zašeptá Allanto. Drakův jazyk je proti jeho ruce horký jako sama Velká poušť, a překvapivě jemný. Yennte je poslední. Dozorci byli posláni pryč, za pár chvil Allanto sám draka vpustí do arény.
Díra v tkanině světa a zvuk dračího těla, vlečeného po písku.
Allanto zamumlá tišící kouzlo. Nejspíš ho ani není třeba. Yennte zuřivě seká ocasem, ale krotitele pustí k prackám. Zašustí peří.
Lyktrický štír, který nožičkami zahrabe v písku. Náboj, který tak hřebínky jímá, pak proudí do ocasního bodce. Hřbet ruky zabolí, lyktřina štípne, když si člověk nedá pozor a posadí se příliš blízko. Ruka bude brnět ještě několik hodin.
Čtyři krátké sestavy pohybů a zaklínání a na kamenné podlaze se válí vyhaslé pečetě. Mříž se zvedá jako trestající ruka železného boha některého ze ztracených národů. Drak zavrčí a zkusmo zahrabe předními prackami. V přítmí zablýskne lyktřina, jemná, ale mocná síla, která zabije dospělého muže, zabije i torrada.
Stejně jako se štíry je to i s draky. Výboj ale zastavuje srdce, strhává k zemi horkozebry, rozhazuje smečku hyen do všech stran. Dračí výboj vždy zabíjí.
Čest, úcta a vůně hřebíčku.
Soubojového draka, který dosáhl dospělosti, nelze pustit na svobodu. Potřebuje bojovat. Ví, že umře na bojišti. Musí umřít na bojišti.
Déšť je prý složený z dračí a lidské krve.
Horko, které ustupuje dešti.
Dragones. Synové pouště.
Allanto zvedne ruce do výše a zařve. Jeho hlas se nese chodbou dál. Draka nemůže zachránit. Dá mu ale šanci, jak se bít tak nejlépe, jak umí.
Yennte vyráží stejným směrem, pryč a dál, na rozpálený písek arény. Vyběhne se zvláštním nadšením, vědom si svého konce, ale s houževnatostí a s opalizujícím blýskáním lyktřiny v lamelách pod tlamou, které je vidět jen tady, v přítmí.