„Všechno nasvědčuje tomu, Trentone, že přímo v lineálu, v roce 218 před naším letopočtem, nastaly potíže.“
Dalo se čekat, že mě Arsain nezavolá kvůli nějaké prkotině. Bylo to pěkně hluboko v minulosti a o lineálu vždycky říkal, že se v něm nemáme šťourat. Nic jsem neřekl, jen jsem významně pozvedl obočí.
„Zjistili jsme, že vzniká Kolzingerův bod. Právě tam proudí neobyčejné množství materiálu,“ a ukázal kamsi pomyslně do prostoru.
Zajímavé. Většinou proudí materiál opačným směrem. Naposledy jsme tu měli případ vychytralého překupníka, který jen tak sklouzl po římse a snažil se vynést z 19. století rukopis Gogolových Mrtvých duší, když je těsně před autorovou smrtí zachránil před ohněm. Šikula, takové skoky se jen tak každému nepovedou. Tehdy jsme výtečníka nasměrovali rovnou do muzea dávného písemnictví. Nemá nás rád, protože jsme mu prý překazili milionový kšeft. Nepřekazili jsme mu ve skutečnosti nic, protože jiný rukopis této knihy byl nedávno objeven v depozitáři muzea v Samaře. Nikdo neví, jak se tam opis dostal. Ten chytrák přišel o časovou licenci a dostal mastnou pokutu. Rukopis vrátil zpět do ohně, přesně tak, jak kázala historie, sám Gogol. Ano, máme tady jednu důležitou zásadu – minulost smějí opustit pouze digitální obrázky. A současně ji musí opouštět nezvaní návštěvníci, to tedy jako my.
Ovšem poprvé jsem slyšel, že by někdo něco do minulosti vozil. Proboha proč?
„Zaznamenali jsme pivo, kořalku, přikrývky, ale i vydělané kůže, řemeny, a také chléb, maso, krupici. Maragonem prošlo i několik desítek koňských postrojů.“
To mě zaujalo. Jako kdyby se někdo do této doby stěhoval a chtěl tam založit primitivní osadu. Chyběl jen stavební materiál. Podobnou akci jsme tu už před časem měli, skupina nespokojenců chtěla opustit moderní dobu; zamýšleli usídlit se na neobydlených pláních Jižní Ameriky asi 200 let před naším letopočtem.
„Zaznamenali jsme i kovové nástroje – sekerky, nože. Dokonce několik set maček. A léky, Trentone. Prošla tam skoro celá lékárna. Obvazy, náplasti, dlahy. Masti proti spáleninám. Penicilin. A taky – seno. Tuny sena,“ vynesl Arsain nejvyšší trumf. Dřevěná vesnice se zhroutila; ani největší blbec nebude tahat z budoucnosti seno tam, kde ho v sousedních nížinách rostou celé nekonečné louky v přirozené podobě.
„Nemusím připomínat, že jsou porušena všechna myslitelná pravidla při průniku meandry,“ dodal zcela zbytečně Arsain. „Musíme to zarazit, Trentone.“
Tak proto jsem tu já.
„To je trochu málo informací,“ namítl jsem. „Chybí mi souřadnice.“
„Hned je dostanete. Ty jsou na tom totiž nejzajímavější. Poslední dodávka směrovala do 6. října 218 př.n.l. A místo? Průsmyk svatého Bernarda.“
Tak teď se logika věcí v mé hlavě úplně zhroutila. Vše se mi zdálo jako totální nesmysl.
„Proč by to, proboha, kdo dělal?“ skoro jsem vykřikl, ale včas jsem se zarazil. Nu, prokázal bych tím jen svou nevzdělanost.
Ale nikdy mě nebavilo učit se všechny ty letopočty.
„V Maragonu jsme prozatím vystavěli blokádu, ale tím se nic neřeší. Všechen ten materiál musí zpět, právě tak jako ti výtečníci, kteří si tam patrně zřídili výnosný obchod. Původně jsme je chtěli nechat a zastavit je ve chvíli, až budou pašovat zpět zlato, ale to množství materiálu bylo tak ohromné, že jsme museli jednat dřív.“
Asi jsem se tvářil dost nechápavě, ale vše mi v hlavě urovnalo několik slov, která Arsain pronesl se sevřenými rty:
„Punské války. Hannibal v té době a na tom místě překonával Alpy.“
* * *
Byl to mistrovský kousek skvělého vojevůdce, zavilého nepřítele Říma. Hannibal Barkas zamýšlel jednou provždy porazit toho zpupného nepřítele a pokořit jej před tváří celého světa. To mohl udělat jen tak, že přenese válku na území Itálie.
Římané vůbec nepředpokládali, že by Hannibal mohl napadnout území Apeninského poloostrova. Věděli však, že Hannibal i s celým vojskem přebývá v Hispánii, a přesto tuto sílu brali na lehkou váhu. Pokud tedy něco čekali, tak vleklou válku na pláních Galie a četné námořní bitvy. Hannibal měl jiný plán. Římané se dověděli pozdě, že se šedesátitisícová armáda dala v červnu roku 218 na pochod.
Na Řím se valila do této chvíle nejmohutnější vojenská síla v dějinách, a bezstarostní patriciové zatím naprázdno tlachali v senátě a pečovali o svá těla v lázních a celách prostitutek.
Hannibal mezitím překonal všechny nástrahy, které mu do cesty postavila řeka Iber, i poměrně mírné svahy přímořských Pyrenejí, proklouzl Narbonskem a překonal i řeku Rhodanus, když za pochodu smetl několik galských kmenů, které měly tu drzost se mu postavit. Koncem léta jeho vojsko tábořilo na břehu velkého jezera, které dnes nese název Ženevské. Před ním se zvedala nepřekonatelná masa srázů, pokrytá desítkami ledovců.
Mučením se snažil přinutit několik pasáků ovcí, aby mu řekli, kudy se dostat přes hory, ale i když tito dobří muži vypustili duši, nic mu neprozradili. Nebylo to ani tak díky jejich statečnosti jako proto, že je nikdy nenapadlo pátrat, jak by se horami dalo projít.
Měsíc času ztratil Hannibal v době, kdy jeho zvědové s nasazením života bloudili po svazích hor, až posléze našli průsmyk, kterým by armáda mohla hory překonat. Nakonec se našli v řadách Galů i zrádci, kteří měli dost římské nadvlády, a nedomysleli, že jednoho krutého pána nahrazují jiným, ještě krutějším. Magilos, vyslanec zaalpských Galů, byl tím, kdo ukázal Hannibalovi stezku. Zbývaly asi jen tři týdny, po kteroužto dobu bude ještě průchodná, potom přijde dlouhá a krutá zima.
Tehdy ještě lidé neuměli vypočítat nadmořskou výšku, jinak by se všichni zděsili hodnoty 2500 metrů nad mořem.
Punští rádci, zejména Sosylos, nesouhlasili s Hannibalem a doporučili nu, aby přechod odložil na jaro. Ale Hannibal jim odpověděl:
„Tady začíná jaro někdy v červenci, a do té doby bude Řím o našich plánech vědět a postaví mi do cesty celou armádu. Kdoví, jestli to tihle potměšilí Galové nehrají na obě strany.“
A tak v polovině září vyrazilo punské vojsko vzhůru do srázu. Mířilo tam, kde dnes stojí klášter svatého Bernarda.
A jak se zdá, slavný Hannibal nedomyslel vše. Něco se zaseklo. Někdo z budoucnosti toho chytře využil. Veškerý materiál, který sem je z budoucnosti dopravován, je tedy určen pro zásobování vojska, a to skutečně ve velkém.
Platí, že Hannibal prostě musí Alpy přejít, to je historická nutnost. Ale přechod jej musí oslabit, aby nevyvrátil Římskou říši takříkajíc Z chodu. Nesmí být ale příliš slabý, protože druhá punská válka musí trvat celých 18 let.
Nejlepší je nechat událostem volný průchod. Jenže někdo už chod věcí narušil.
Dokážu tomu já, osamocený bojovník, učinit přítrž?
* * *
První, na co jsem v té sněhové vánici narazil, byl slon.
Přesněji řečeno byla to mrtvola slona. Ležela vzpříčená mezi dvěma skalisky a pod ní byla už jen prázdnota. Dna propasti jsem nedohlédl, halila mi je clona ze sněhových vloček, kterými si ve zběsilém tempu pohrával vítr.
Bylo 6. října roku 218 př.n.l. Sice stále ještě podzim, ale v horách se mění počasí každou chvíli.
Nechtěl jsem dopadnout jako ten sloň, ale na tomto místě jsem zůstat nemohl. Věděl jsem, že bouře bude zuřit ještě 40 hodin. Proto bylo rozhodnuto vysadit mne právě tady, tedy tam, kde budu obklopen 50 OOO vojáky. Běžně totiž náš výsadek vystupuje z Maragonu zásadně tam, kde nehrozí, že by jej někdo mohl pozorovat. Teď jsme ale spěchali a navíc by bylo krajně nebezpečné, kdybych se pokoušel do průsmyku proniknout standardními prostředky. Těmi prostředky by v tomto případě byly především mé nohy. Nemohl jsem také riskovat, že se s Hannibalovými vojáky setkám dřív, než to bude skutečně nutné. To by se můj osud i osud celé akce mohl hned v zárodku zhroutit.
Věděl jsem, že vše důležité se odehrává někde tady, ale nevěděl jsem přesně, kde mají záškodníci svou základnu. Pojem „průsmyk svatého Bernarda“ je hodně široký.
Tentokrát na mne nedolehla ta prázdnota několika století, která zmizela kdesi v budoucnosti. Neuvědomoval jsem si, že se dosud nenarodil Napoleon, že Vilém Dobyvatel ještě nedobyl Anglii a Karel Veliký se ještě nestal vládcem Francké říše. Dokonce ani jméno Caesar ještě nebylo v Římské říši slavné, dosud nepovstal z prachu epos Aeneis a Kristus nesmočil své nohy v posvátné řece Jordán. Dosud také nikdo nevykřikl: „Hannibal ante portas!“ Neuvědomil jsem si ani, že na tomto místě a v tomto okamžiku se tvoří dějiny, a netušil jsem, že já sám mohu budoucnost ovlivnit tak, že by to mohlo otřást celým světem.
Udělal jsem několik kroků od propasti. Pochopil jsem, proč jsou mačky výborným obchodním artiklem. Dovedu si představit punské vojáky, kteří nikdy neviděli sníh a nikdy neviděli železo, jak si musí takové pomůcky cenit. Dovedu si představit, že kožešiny překupníkům doslova trhají z rukou. Právě tak se hodí potraviny a další zásoby. A nějaké to seno pro koně i pro slony také není k zahození.
A platí se zlatem.
Je zřejmé, že zásobování armády ustane v okamžiku, kdy už nebude mít nikdo čím platit. Ale to už bude Hannibal na druhé straně Alp. Podle historiků má tady v horách zahynout přinejmenším 30 OOO mužů. Ani slonům, kromě jednoho, není souzeno spatřit Pádskou nížinu.
Ale teď už je jisté, že Hannibal bude po přechodu průsmyku silnější, než předepisují dějiny.
A pak jsem je spatřil. Mlčící zástup skloněných mužů. I přes nepřízeň počasí, opírajíce se o hole i jeden o druhého, pomalu, krok za krokem, stoupají vzhůru.
Nevěnují mi nejmenší pozornost, mají dost starostí sami se sebou. Možná že už vědí, že dosáhli vrcholu, možná tuší, že je od tohoto místa čeká jen sestup, a možná, že už také vědí, že tady mohou doplnit zásoby – pokud na to mají.
Jsem oblečen jako jeden z nich, tedy velmi nenápadně. Netřeba mít uniformu, to bylo zřejmé, každý má na sobě to, co sehnal, ukradl, uloupil, nebo v nejlepším případě koupil.
A já vidím, jak ke mně mlhou proniká světlo. Hoří zde lampa, ale na tyto muže má stejný vliv jako maják. Určuje jim směr pochodu. Určuje jim i místo, kde se mají zastavit.
Vidím i reklamní štít, a musím se ušklíbnout nad tou drzostí. Hotel U svatého Bernarda. Je to tu latinsky, nade dveřmi. Málokdo z Punů umí latinsky, málokdo z nich umí číst. Ale určitě nikdo z nich neví, co nebo kdo to bude svatý Bernard.
Jejich drzost nezná mezí. Cítí se určitě velmi silní, když se takto vlastně prozrazují.
Je to ale opravdu hotel? Nevím, v každém případě je to ale dům, kamenný dům. Kde se tady vzal? Možná jej postavili horalé dávno předtím, než se tudy Hannibal vydal na procházku. Možná ho narušitelé klidu meandrů postavili sami, aby pro své nekalé rejdy měli zázemí.
V každém případě si podloudníci počínali chytře. Kdyby své produkty nabízeli dole v údolí, možná by je také prodali, ale tady si mohou určit desetinásobné, ba stonásobné ceny. A historie? Ta je přece nezajímá. Tady jde o zlato, a toho má Hannibal jistě dostatek. Nenechá své vojáky, své koně, své slony jen tak pomřít.
U vchodu do kamenné budovy stojí stráž. Planoucí oheň kreslí na zarostlých tvářích oranžové stíny. Nejsou to Punové, ale barbaři v Hannibalových službách.
Zkřížili oštěpy a nechtěli mě pustit dovnitř.
Zazvonil jsem dvěma zlatými mincemi. Byli neúplatní. Chopili se mě a srazili mne na kolena.
Tiše jsem pronesl tajné heslo, které znají jen agenti MTPI. Nepomohlo to. Byli to skuteční divoši, páchlo z nich špatné pivo. Naštěstí mě nezabili.
Zacloumali se mnou, rozrazili dveře a vhodili mě dovnitř.
Vkleče na kolenou jsem se snažil rozkoukat v tom přítmí, osvětleném několika pochodněmi a malým ohněm v primitivním krbu.
„To je dost, Trentone, že ses tady ukázal,“ uslyšel jsem najednou slova pronesená jazykem, jenž v této době ještě neexistuje. „Po pravdě řečeno, jen jsem doufal, že pošlou právě tebe. Dali jste si ale na čas.“
Nu ovšem, kdo jiný by to mohl být, uvědomil jsem si. Dost jsem se podivil, že mě to nenapadlo dřív.
„Buď zdráv, Pastore,“ řekl jsem.
* * *
Před několika lety byl Pastor jedním z nejlepších mužů MTPI. Dostával náročné úkoly a všechny je brilantně řešil. Měl jsem tu čest být s ním na několika akcích, a velice jsem se podivoval nestandardním metodám, které používal. Uměl snad všechny jazyky a také v každé zemi a v každém čase znal kdekoho. Vždy dokázal splynout s davem tam, kde bych se já pohyboval jako slon v porcelánu. Nemusel se tedy vydávat za bohatého cizince či chudého poutníka ze vzdálené země, on byl všude doma a všude ho vítali s otevřenou náručí. Ovšem kromě toho, že k plné spokojenosti řešil úkoly, jimiž byl pověřen, řešil také otázku svého bankovního konta.
Pokušení bylo nesmírné. Pohyboval se v trůnních sálech, kde nejméně vzácným kovem bývalo zlato. Byl svědkem triumfálních pochodů, kde byly předváděny poklady uloupené vládcům těch největších a nejbohatších říší. Dostával se do hrobek, kde nejbohatší lidé tehdejšího světa byli vybavováni pro šťastný posmrtný život.
A dobře věděl, že všechny tyto poklady se ve víru času ztratí. Nikdo nebude postrádat tu trochu, kterou si tu a tam uzobne pro sebe.
Samozřejmě se musel přepočítat. Ale možná mu to ani nevadilo. Hrdě přijal trest ztráty licence a doživotní zákaz cestování.
Jak bylo vidět, kořist, která se nikdy nenašla, mu pomohla i teď k dalšímu velkému dobrodružství. Očekával bych od něj, že vybírá poklady z hrobek egyptských faraónů, že plení Persepolis tu noc, kdy ji vypálil Alexandr, že vynáší zlato z potopených fénických galér. Ale věděl jsem, že Pastor je tak trochu dobrodruh.
Nejmenoval se tak, ale nikdo ho nikdy neoslovil pravým jménem. Uvědomil jsem si, že vlastně ani nevím, jak se doopravdy jmenuje, ale to už bude starost těch byrokratů, kterým to ohlásím, až se odsud dostanu.
Teď jsem seděl u ohně s několika barbary, kteří vlastně ani barbary nebyli. Pastor si vzal s sebou čtyři pomocníky, a ti se měli co ohánět, aby uspokojili poptávku. Oni věděli, že vydělávají, Pastor se bavil.
„Proč teď a proč zrovna tady, Pastore?“ ptal jsem se. „Víš, co je všechno v sázce?“
„Právě proto, že to vím, Trentone,“ odpověděl. „Studoval jsi někdy dějiny této doby?“
Trochu mě to urazilo, starověk je mým řemeslem po celou dobu mé práce v MTPI. Ostatně Pastor to musel dobře vědět.
Pastor tady nic nemaskoval. Vozil sem zboží tak bezostyšně, že si toho prostě nešlo nevšimnout. Jako kdyby dělal vše pro to, aby se o tom MTPI dověděla. Nemělo to logiku.
„Šedesát tisíc vojáků měl Hannibal, když se vydal do průsmyku.“
„To vím,“ odsekl jsem. „To je všeobecně známý fakt.“
„Víš, kolik vojáků prošlo na druhou stranu?“
„Třicet tisíc, to číslo je v každé učebnici.“
„Možná, že to číslo je správné, ale já vím něco jiného.“ Odmlčel se.
„Samozřejmě, teď jsi Hannibalovi pomohl. Víš, jak dlouho to budeme dávat dohromady?“
„Kdybych Hannibalovi nepomohl se svým trénem, tak by se na druhou stranu nedostala snad ani tisícovka mužů,“ řekl tak rozhodně, že jsem se až polekal té skutečnosti.
Čekal jsem, co řekne dál.
„Tenhle průsmyk je samozřejmě znám odjakživa, Hannibal není trouba, aby si neprověřil cestu, kterou vede svou armádu. Ironií osudu je, že je to současně i obchodní stezka, již používají Římané. Nikoho však doposud nenapadlo, že by tudy mohlo projít vojsko.“
„Hannibal dokázal, že může.“
„Nevím, možná ano, ale ne letos a ne v tuto roční dobu.“
Nepochopil jsem, co tím míní. Natáhl ruku s loučí a zapálil si cigaretu; věc, kterou nikdo ve starověku neznal. Plameny na okamžik ozářily jeho tvář. Byl zarostlý jako ti dva barbaři před vchodem. Musel tady být už přinejmenším několik týdnů.
„Letos přišla do průsmyku zima už koncem září. Leží tady víc než půldruhého metru sněhu. Afričané nikdy sníh neviděli. I když slyšeli o tom, že je v horách zima, nikdy nepoznali mráz. Nejsou do tohoto počasí oblečeni, a po pravdě řečeno, i moderní vojsko by tu mělo velké problémy. Touhle sibérií projdou jen polárníci nebo horalé. Punové nejsou ani jedno, ani druhé.“
„Přesto jich přešlo třicet tisíc!“ namítl jsem.
„Ne, nepřešel by skoro nikdo, kdybych se tu neukázal já. I takhle zemře každý druhý. Sloni padají jako zralé hrušky. Denně sjede ze svahů několik desítek lavin. Jsou tady medvědi, kteří mají hody. A sup, to je tady nejběžnější pták.“
„Nechci se s tebou přít, Pastore, ale nebylo by lepší, kdybys nechal věci tak, jak jsou?“
„Copak nechápeš, Trentone, že já vracím dějiny tam, kam patří?“
„To posoudí jiní. Teď se se mnou vrátíš a poneseš důsledky svých činů.“
„Ne, Trentone. Nevrátím se. Aspoň zatím ještě ne. Ještě tady mám práci.“
„Punové si poradí i bez tebe.“
„Teď už možná ano. Ale bojím se, aby vůbec vyhráli aspoň jednu bitvu.“
„Proč?“
„Pojď,“ vstal a vedl mne do sousední místnosti. „Máme tady nemocného.“
Asi třicetiletý muž ležel na kamenném lůžku pokrytém několika kůžemi. Zjevně měl horečku, byl v bezvědomí a blouznil. Kolem postávali dva muži a jejich oděv, byť už dost ošuntělý, naznačoval vysoké postavení.
Postavili se mi do cesty a nasadili výhrůžné obličeje.
„Pánové Sosylos a Hannon,“ představil mi je Pastor svou roztomilou řečtinou. „Stratégové punského vojska. Toto je pan Trenton, kouzelník,“ dodal, obraceje se k nim. Nevím, nakolik mu věřili, ale nakonec mi váhavě ustoupili z cesty.
První pohled mi naznačil, že nemocnému není pomoci.
„Jeden mrtvý přece nemůže změnit chod dějin,“ namítl jsem.
„Může,“ odpověděl Pastor.
„Co mu je?“
„Nevím, nejsem lékař. Vím jen, že má horečky, velké bolesti a blouzní. Ale toto je jediný nemocný, který nesmí zemřít, Trentone,“ řekl takovým hlasem, že jsem se ho až lekl.
„Kdo to vlastně je?“ zeptal jsem se, i když jsem odpověď už tušil.
„Není to nikdo jiný než sám Hannibal.“
Na okamžik jsem zavřel oči. Tam někde, v daleké budoucnosti, jsem žil ve světě, v němž se o bitvě u Kann vyučuje na všech vojenských akademiích. Bitva se ale odehraje až za několik měsíců. Hannibal tam slavně porazí neporazitelnou římskou armádu. Ale v témže světě druhou punskou válku vyhráli Římané.
Co nás čeká nyní? K žádné bitvě u Kann nedojde. Kartágo, největší nepřítel Říma, prohraje druhou punskou válku ještě dřív, než vůbec začne. Tato armáda, která nyní bojuje jen s nepřízní počasí, není bez velitele ničím. Rozpadne se a většina vojáků zahyne zde v Alpách. Ukáže se, že Kartágo je tak slabé, že uzavře mír s Římem už za dva nebo tři roky. Římané nepojmou smrtelnou zášť vůči Kartágu a Marcus Porcius Cato nebude mít důvod končit každou svou řeč v senátu výrokem: „Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno.“
Římané sice ovládnou celé severní pobřeží Afriky, ale Kartágo nebude zbořeno a prokleté místo nebude zoráno pluhem. Kam se tedy budou ubírat dějiny? Kdo nakonec vyvrátí Římskou říši? Budou to barbarské kmeny ze severu, arabské kmeny z východu, nebo sami Punové, kteří jako národ přežijí, a zvítězí v třetí punské válce?
Netroufám si vůbec domyslet.
Pořád však ve mně hlodá nějaký ten červík pochybností – proč zvolili Punové právě průsmyk Velký svatý Bernard? Je ze všech možných přechodů přes Alpy nejvzdálenější od ústí Rhony a také nejvyšší… Snad měl Hannibal zprávy, že u bližších průsmyků může očekávat římské legie, snad opravdu chtěl, aby překvapení bylo veliké. Pocházel z Afriky, kde nikdy nesněží, nepodcenil tedy Alpy?
Není čas to řešit. Mám jedinou jistotu. Hannibal musí přežít.
Ostatně i Pastor v tomto okamžiku cítí odpovědnost. Myslím, že si mnohé z toho, co tady řekl, trochu přikrášlil, ale ani on nestojí o to, aby se změnily dějiny.
Teď nebudu uvažovat o tom, zda je nějaká změna vůbec možná, není totiž vůbec jisté, že Hannibal zemře, ale už to, že se teď nacházíme na tomto místě, vrhá na celou naši společnost stín. Zapeklité jsou zákruty meandrů času a nikdo skutečně neví, zda je chod dějin možné změnit. Je docela dobře možné, že Hannibalova výprava byla předem odsouzena ke zkáze a že jen Pastorův zásah mu umožnil Alpy přejít, a pak to tedy znamená, že už jsme dávno žili ve světě, jehož dějiny byly upraveny.
„A co ode mne očekáváš?“ zeptal jsem se a odpustil jsem si všechny jízlivé poznámky na Pastorovu adresu. Otázku jeho nerozvážné mise budeme řešit později, v jiné době a na jiném místě.
„Potřebuje lékaře,“ řekl. „Je to na tobě.“
Já a lékař? Pravda, kdysi jsem se o medicínu hodně zajímal, ale z medicíny jsem zběhl, na právech jsem se cítil lépe. Ale hodnotit právní stránku věci nám v této chvíli nepomůže.
„Proč jsi nezavolal nějakého skutečného doktora?“
„Nemám kontakt s budoucností,“ řekl. „Všechny komunikační porty jsou zavřeny, to díky iniciativě tvého šéfa. Nemohl jsem se s vámi ani spojit, proto jsem na sebe upozorňoval jinak. Přišel jsi snad ještě včas. Kdybych tam vyslal jednoho ze svých mužů, bude zatčen a spíš než lékař nás tady navštíví trestní výprava. Nikdo mi neuvěří. Ty jsi teď a tady oficiálním zástupcem MTPI.“
„Takže já mám teď letět zpátky přes dvě a půl tisíciletí a shánět doktora? Pochop, Pastore, že tohle nezvládnu.“
„Zvládneš, zvládne to každý. Je to infekce, obyčejná infekce. Stačí antibiotika. Mám jich spoustu s sebou. Ale nevím, která a jak nasadit, potřebuje to aspoň zčásti odborníka.“
„Ty jsi léčil Hannibalovy vojáky antibiotiky?“ Neodpověděl.
„Víš, že tím jsi možná napáchal mnohem víc škody než prodejem téhle veteše?“ obořil jsem se na něj. „Bakteriální kmeny se stanou imunními vůči antibiotikům o dva tisíce let dřív než ve skutečnosti. Za ty roky se vyvinou nové, zcela neznámé druhy. A až přijde sir Alexander Flemming se svým objevem penicilinu, mohou být už celé bakteriální kmeny rezistentní.“
Ne, nechtěl jsem raději nic víc domýšlet. „Tvým i naším štěstím bude, když všichni ti, které jsi léčil, zemřou. A to ve slepém rameni. Musím doufat, že jsi nevytvořil nic jiného.“
„Doufejme, že zemřou, ale až na jednoho, Trentone. Ten zemřít nesmí. Ty morality si nech na pozdější dobu, teď se podívej, jak to s ním vlastně vypadá.“
Ležící Hannibal mi připadal pod přikrývkami jako střízlík. Když jsem však odhalil jeho tělo, spatřil jsem mohutně klenutý hrudní koš a trénované svaly. Dýchal nepravidelně, hruď se těžce zvedala a tělem občas proběhl nezvladatelný třas. Měl jsem pocit, že Hannibal už je v agonii. Navíc ukrutně páchl, patrně se myl naposledy při přechodu přes Rhodanus.
Moderní diagnostický přístroj, který je součástí mé výbavy, jsme nemohli před čtyřmi válečníky utajit, ale nic jiného se nedalo dělat. Trvalo dlouhých deset minut, než jsem měl jakýs takýs výsledek.
Diagnóza zapůsobila jako meč vrážený do srdce.
„Zánět slepého střeva. Ten ve starověku neumí nikdo vyléčit. Všechno nasvědčuje tomu, že červovitý přívěsek už je perforovaný. Nastává zánět pobřišnice. Smrt lze očekávat do dvaceti čtyř hodin.“
„Můžeš ho operovat?“ vyhrkl Pastor.
„Tuším, že ses zbláznil. Tady?“
„A kde jinde?“
„To zatím nevím. Jisté je, že to nesvedu. I kdyby tady byl chirurg, jsou to polní podmínky. Výsledek nemůže být zaručen.“ Nevím, jestli si konečně Pastor uvědomil, co vlastně napáchal.
Ale jak už jsem řekl, z historického hlediska nebylo vše úplně jednoznačné. Třeba je Hannibalovi souzeno tady v průsmyku, který jednou dostane jméno svatého Bernarda, zemřít. Ale náš svět a naše dějiny jeho smrt nepotřebují…
„Tak co navrhuješ?“
„Riskuji všechno, Pastore, nejen licenci jako ty. Ale musím ho vzít s sebou.“
„Kam?“
„To ještě nevím. MTPI má ale oči všude. Snad to nějak vysvětlím. Musím ho odvézt do doby, kde ho bezpečně uzdraví. A musím tam mít někoho, kdo se nebude moc vyptávat.“ Pastor lehce přikývl.
Patrně jsme oba mysleli na tutéž osobu.
* * *
Hannibalova ochranka měla trochu námitky, ale Pastor jim rukama nohama vysvětlil, že jen já jej dovedu uzdravit, neboť jsem velký kouzelník, a proto musím být s jejich vojevůdcem sám. Ten argument na ně platil.
Nejvíc práce nám dalo přesvědčit Sosyla. V těch jemných nuancích starořečtiny a punštiny, které ze sebe střídavě chrlil jsem rozpoznal jména bohů včetně Dia a Molocha, a zjevně nás chtěl přesvědčit, že mnohem účinnější než nějaký mastičkář bude řádná, nejlépe lidská oběť bohům. Dokonce povytáhl meč, takže jsem měl skoro chuť položit na obětní oltář jeho.
Pak se stratégové pohádali navzájem, a než se stačili rozkoukat, byl jsem i s Hannibalem pryč.
Jistě, tady by byl užitečnější Aragolos, člen MTPI pocházející ze starověké Alexandrie, ten byl obvykle ochoten účastnit se každé špatnosti, a už ho vidím, jak by se s tím Sosylem krásně pohádal, ale náčelník zvolil mne.
Musím přiznat, že ne vždy se pohybuji napříč Maragonem zcela legálně a v souladu s vlastním posláním. Ostatně ani to dost dobře nejde, protože nikdo nemůže předem předvídat, jak se mise bude vyvíjet. Mohu ale odpřisáhnout, že vždy jsem jednal v souladu s úkoly, které mi byly uloženy, a základní předpisy jsem si v takovém případě vysvětlil příliš volně jen z toho důvodu, že jiné řešení mi připadalo příliš těžkopádné. Ani v této chvíli jsem neměl žádný pocit provinění, i když Arsain to možná uvidí jinak. Ale teď nemá žádnou moc ani sílu zasáhnout proti tomu, co dělám.
Ovšem když letíme dva, mohutně to zacloumá s energetickým potenciálem dosud neprobádaného času. Jenže tady to jinak nešlo, Hannibal není balík, který bychom odeslali jako běžné zavazadlo. Mohl by se zatoulat.
Sto padesát kilo najednou, to je pořádná porce.
Není důležitý jen čas, je důležité i místo. Kdybych se nepohnul v prostoru, vynořil bych se v jednadvacátém století nedaleko kláštera svatého Bernarda. Kdybych tam měl volat o pomoc, probudí se celá švýcarská záchranná služba. Sice by neměli pojmout podezření, že se jedná o člověka z jiného času, ale výslechu bych se nevyhnul.
Znám z té doby snad jen jediné místo, které je v tomto ohledu bezpečné. Mám v Praze tajný byt. Stojí mě velké peníze, právě tak jako pronájem automobilu, ale jsem tam nenápadný, a fakt, že neumím zas až tak nejlépe česky, není na závadu.
A co víc, najdu tam Veroniku.
* * *
S napůl mrtvým tělem na zadním sedadle jsem uháněl noční Prahou a kašlal na dopravní předpisy. Současně jsem sháněl Veroniku, nakonec ten mobil zvedla. Vytáhl jsem ji z vany.
„Na nic se neptej,“ křičel jsem do mobilu a moc mi vadilo, že ji přitom nemohu vidět. „Potřebuju tě na operačním sále.“
„Co se ti stalo?“ nechápala.
„Vezu těžký případ, slepák.“
„To tam u nás udělá staniční služba, na to snad nepotřebuješ mě.“
„Bojím se, že to nemůže udělat nikdo jiný než ty, hod něco na sebe a mazej do špitálu.“
Tajné heslo ji probudilo k akci, později se mi přiznala, že něco takového vlastně slyšela poprvé.
Ale když jsem byl na Trojském mostě, zazvonil náhle mobil, který jsem před chvílí hodil na vedlejší sedadlo.
Bylo to divné, prakticky nikoho v téhle době neznám.
Nu, on to taky nebyl hovor z této doby.
„Měl bych vás okamžitě odvolat z akce, Trentone,“ slyšel jsem Arsaina, jako kdyby seděl vedle mne. „Co to proboha vyvádíte?“
„Teď nemám čas na vysvětlování,“ zavrčel jsem. „Vím, předpisy se teď staly cárem papíru, ale když to porovnáme s tím, co hrozí…“
„Co vlastně hrozí?“ optal se ironicky. „Někdo vám vybere konto v bance?“
„Náčelníku,“ řekl jsem rozvážně. „Vyhlašuji pro svou akci od tohoto okamžiku důležitost nejvyšší priority. Big Ben.“
Nic takového jsem ještě nikdy neudělal a ani jsem si nemyslel, že někdy udělám. Každý ze strážců měl právo vyhlásit Big Ben, pokud usoudil, že neúspěch akce by mohl vážným způsobem nabourat dějinnou kontinuitu. V takových okamžicích obvykle není možnost prověřovat, zda žádá o nejvyšší prioritu oprávněně či nikoli, záleží proto jen na rozhodnutí strážce. Pravda, pokud by jen laškoval, tak si to později krutě zodpoví. Od tohoto okamžiku jsou mu všichni povinni s nejvyšším nasazením pomáhat, dokud sám nejvyšší prioritu nezruší, nebo, a tuto možnost jsem nehodlal brát v úvahu, pokud nezahyne.
Slyšel jsem jen jakési polknutí, to Arsain lapal po vzduchu. Mám pocit, že ani během jeho praxe se mu ještě něco takového nestalo.
„Víte, co děláte?“ vykřikl.
„Moc dobře.“
„Trentone, já si vás pak podám, ale teď…“
„Teď mi musíte být maximálně nápomocen. Potřebuji, abyste mi poslal Aragola. Sežeňte ho. Ať je kdekoli a kdykoli.“
Zrušil jsem spojení, protože můj vůz právě projel branou nemocnice.
* * *
Nepřekvapilo mě, že mě Veronika už čekala se dvěma saniťáky a pojízdnými nosítky. Je to holka šikovná, nevím, jak to dokázala tak rychle, a už vůbec nechápu, že mi tak slepě věřila. Ale asi byl můj hlas v telefonu pěkně naléhavý.
Nevím, jaká byla její pozice v tomto ústavu, ale patrně nebylo nápadné, když náhle přijela v noci a řekla, že potřebuje rychle ošetřit svého známého. Známosti, to byla asi tak běžná věc, že se nad ní nikdo nepozastavil.
Zřízenci naučenými pohyby vytáhli Hannibala z auta a položili na nosítka. Jeden z nich tak trochu ohrnul nos.
„To je nějaký poplach kvůli houmlesákovi,“ prohodil.
Veronika zkušenými hmaty prosahala nemocnému břicho. „Je to jasné, měl jsi pravdu. Okamžitě na sál.“
„Co ti dva?“ mrkl jsem okem na ty podezřelé chlapy.
„Pochop, tak úplně ilegální činnost ode mne žádat nemůžeš. Něco musíme risknout. Navíc nikdy nemohou přijít na to, kdo to vlastně je.“
„Tak kdo to vlastně je?“ zeptal jsem se tak trochu natruc.
„Budeme ho tady registrovat pod tvým jménem,“ řekla rozhodně. „Dej mi kartu zdravotní pojišťovny a pravou ruku,“ zastavila se u malého stolečku při vjezdu na oddělení.
„Proč?“ divil jsem se, ale podal jsem jí potřebné.
„Aby to měl kdo zaplatit. U nás máme takové zvláštní zvyky,“ dodala. „Pascal Trenton, Američan, zaměstnaný v Praze, 37 let, Všeobecná zdravotní pojišťovna,“ odtušila. Otisk palce pravé ruky na čtecím zařízení vše zpečetil. Můj otisk.
Saniťáci ujížděli dál.
„Budeme si pamatovat, že pan Trenton byl přijat do nemocnice v bezvědomí, s teplotami kolem čtyřiceti stupňů, s akutním zánětem pobřišnice, ale spíš si budou všichni špitat o tom, jak byl neuvěřitelně špinavý, patrně opilý, a navíc čpěl takovým zvláštním zápachem, od kterého se kolemjdoucím zvedal žaludek. Nechceš mi říct víc?“
„Musíš vědět všechno?“
„Když už jsem v tom namočená, tak jo.“
„V tom případě dovol, abych ti toho pána představil. Hannibal Barkas, toho času vrchní vojevůdce armády městského státu Kartágo, na postupu k Římu.“
Skoro se zastavila a tiše polkla.
„Neměls mi to říkat,“ řekla kontraproduktivně. „Budou se mi třást ruce. To jsem radši neměla vědět. Chápu, ten muž asi nesmí zemřít.“
„Nejen to. Tento muž se nesmí dozvědět, kde je, jak se sem dostal a proč se sem dostal. Měl by se probudit zase oné říjnové noci v průsmyku svatého Bernarda, odkud jsem ho za dost dramatických okolností odvezl.“
„Hm, to asi nebude jednoduché.“
„Tuším, radši jsem povolal Aragola.“
„Proč toho?“
„Perfektně ovládá všechny jazyky starověkého Středomoří.“
„Dál nepůjdeš,“ zastavila mě na prahu operačního sálu. Tým několika zakuklených sester už připravoval nástroje.
„Já jsem přece ten Trenton, který…“
„Trentonem je teď někdo jiný. Myslím, že bys přece jen mohl počkat tamhle na té lavici. A vůbec bys udělal lépe, kdybys odjel domů se vyspat.“
„Na to nemohu ani pomyslet, toho chlapa nesmím spustit z oka.“
„Tak si tady trč, když myslíš,“ odtušila a dveře za ní zaklaply. Osud světa teď závisel na jejích šikovných rukou.
„Pan Trenton?“ ozvalo se náhle za mnou.
Kdo… Nikdo mě přece tady nezná.
Policie. Mladík v hodnosti strážmistra salutoval.
„Promiňte, ale právě jsme zadrželi podezřelého muže. Působil na ulici pohoršení. Nemá žádné doklady, ale odvolal se na vás a řekl, kde vás najdeme.“
„Ale… Kdo taje?“
„Nevíme, své jméno nám odmítl sdělit. Mohl byste nám pomoci s jeho identifikaci?“
Chtěl jsem namítnout, že tady musím čekat, jak dopadne výsledek operace, pak jsem si ale uvědomil, že jen těžko bych vysvětloval, že sedím v čekárně a současně ležím na operačním stole.
Odvezli mě na služebnu v Holešovicích a ukázali mi v cele předběžného zadržení ten nový případ.
Nu, to se dalo čekat. Aragolos to zvoral, protože přicestoval oblečen v chitónu.
* * *
„Musí u nás zůstat týden,“ rozhodně řekla Veronika. „Dlouho, dlouho, to je moc dlouho,“ chodil jsem nervózně po místnosti.
Aragolos odložil sklenici.
„Jak můžete pít takové patoky,“ řekl s odporem. Místní vína mu zjevně nezachutnala, přesto odmítal pít cokoli jiného, včetně městské vody. V tomto směru se mu nedivím.
„Nejradši bych si ho tady nechala, dokud se jizvy úplně nezahojí. Navíc má zavedenou drenáž, břicho plné hnisu se neuzdraví za týden.“
„Proč jsi ho radši neodvezl někam do jižní Galie?“ šklebil se Aragolos. „Tam v okolí Massilie…“
Bezohledně jsem přerušil jeho nářky.
„Copak si neuvědomuješ, kolik nebezpečí tady hrozí?“
„Uvědomuji,“ odvětila Veronika. Proti kvalitě místního vína nic nenamítala, protože ho nepila. „Nějaký ten skandál přežijeme. Pravda, primář je trochu nervózní, protože nechce, abychom ho udržovali v umělém spánku. Těžko mu to zdůvodňuji. Nechápe, co je na tom pacientovi tak důležité, ale protože pojišťovna řádně platí, tak je zatím klidný. Ale Hannibal je pro nás důležitý živý a zdravý, jinak budeš v bitvě u Kann velet ty.“
„Jak to vidíš s tím umělým spánkem?“
„Zítra ho probudíme. Primář se bude moc divit, že ten pán se tady nedomluví. Ale je to cizinec. Přesto by měl mluvit anglicky, tohle je slabé místo.“
„To máš z toho, že děláš podfuky s kartičkami.“
„Tak proč jsi mu expres nesehnal nějaké jiné doklady?“ odsekla.
Jistě, v tu chvíli to prostě nebylo možné, a kdybychom čekali, než se úřady rozhýbou, mohl být Hannibal taky docela dobře na prkně. Takhle se mu třetí den po operaci rána slušně hojila, infúze do něj proudily podle plánu a antibiotika zabírala. Pravda, nějaké ty rezistentní kmeny se tady vytvoří, ale nehrozí takové nebezpečí jako při masovém užití, které plánoval Pastor.
„Aragole, bude to na tobě,“ obrátil jsem se k tomu znalci dobrých vín. „Pomažeš do špitálu, prohlásíš se za jediného příbuzného a pokusíš se našeho nemocného uklidnit.“
„Možná, že tě bude zajímat tohle,“ mávala na mne Veronika nějakým papírem. Snad to byl chorobopis, ale neměl jsem chuť to číst. „S tou apendicitidou to bylo nějak divné. Vše totiž nasvědčuje, že červovitý přívěsek byl proděravěn, aniž v něm předtím byl jakýkoli zánět.“
Tak trochu jsem zbystřil pozornost.
„A co to znamená?“
„O podobném případu jsem ještě neslyšela.“
„Jak se něco takového může stát?“
„Nevím. Kdybych někomu chtěla něco takového způsobit, musela bych mu do tlustého střeva koloskopicky zavést sondu a pak tam hluboko uvnitř použít bodný nástroj. Jde to také laparoskopicky, ale pochybuji, že by si někdo nechal jen tak něco podobného líbit.“
„Chceš tím říct, že…“
„Někdo se pokusil Hannibala zabít.“
Myšlenky mi přeskakovaly jedna přes druhou, hromadily se v nepřehledné kupě a jen pomalu se začínalo vyjasňovat.
„Aragole, něco jsme prošvihli. Už dávno měl být v nemocnici bodyguard. A ten by měl být připravený na všechno.“
Řek odložil sklenici a mlčky kývl hlavou. Pokud se nejednalo o špatné víno, měl ve zvyku se ničemu nedivit.
Já nevěděl, kdo a proč se pokusil zabít Hannibala, ale jedno bylo jisté. Ať už to byl kdokoli, nemohl pocházet ze třetího století před naším letopočtem.
* * *
Dalo by se říct, že jsme se vlastně dopustili strašlivé nepozornosti. K Hannibalovi měl již více než osmačtyřicet hodin volný přístup prakticky kdokoli. Jistě, bylo to omezeno nemocničními předpisy, ale všichni dobře víme, jak snadno se dají obejít.
Ovšem pokud si někdo dal takovou práci, že Hannibala nezapíchl přímo, ale dal přednost infekci, pak to znamená, že ani tady by nemělo dojít k přímému útoku.
O to je to ovšem zákeřnější. Atentátníka s revolverem, nožem či paprskometem v ruce dovedeme zastavit, ale vražedným bakteriím postavíme jen těžko do cesty zeď. A jak můžeme vědět, že v infuzi, která teď proudí do Hannibalových žil, nejsou právě zárodky spavé nemoci, moru nebo žluté zimnice? Organismus je tak oslaben, že další nápor by prostě nemusel vydržet.
Raději bych ho viděl někde jinde.
Ale kde?
V žádné době neexistuje dokonalá skrýš.
Ale ani tady to nemá potenciální vrah jednoduché. Mezi personál se nevetře, to se mu v tak krátké době nepodaří, a pokud by infikoval dodávky zdravotního materiálu, má přece oddělení několikanásobnou kontrolu, a nikdy pak nemůže mít jistotu, že právě tuto infuzi, právě tuto injekci dostane ten jediný konkrétní nemocný.
Musí způsobit zmatek. O oddělení se musí začít zajímat veřejnost.
Obávám se, že už to udělal. V tisku se totiž objevila zpráva, že na chirurgickém oddělení nemocnice na Bulovce se objevila cholera.
To stačilo.
Dvě desítky novinářů zaútočily během několika hodin na oddělení takovým způsobem, že je primář musel nechat hermeticky uzavřít. Ale kolik se tady mezitím objevilo lidí? Novináři, rodinní příslušníci, dokonce i policie. Mezi nimi mohl být prostě kdokoli.
Dalo to práci, ale Arágolos mohl být na oddělení přítomen nepřetržitě. Navíc se nám podařilo dostat, a to bez vědomí primáře, Hannibalovo lůžko do zvláštního režimu. Potřebovali jsme, aby se uzdravil rychle, ale přírodě člověk neporučí. Času ovšem ano.
* * *
A tak si mě zase zavolal Arsain. Jen jsem doufal, že mě od toho případu neodvolá, snad jsem si vedl dobře. Pravda, Pastora jsem zatím nechal běžet, snad ale Arsain pochopí, že Hannibal je přednější. Jistě i on si totiž dovede představit, co by se stalo s dějinami, kdyby nám Hannibal zmizel.
Už ho vidím, jak nade mnou stojí a huláká:
„Trentone, prošvihl jste úplně všechno. Jaké měl ten Hannibal míry? 165 centimetrů a 75 kilo? Pravda, jste o hlavu větší, ale nedá se nic dělat, zaujmete jeho místo!“
Jenže Hannibal ještě žije, a zdá se, že to je na dobré cestě.
Přijal mě normálně, tedy ani nevlídně, ani vřele, a jen se mi zdálo, že mu přibylo vrásek na čele. Chtěl jsem podat hlášení, ale mávl rukou a ukázal na tu nepohodlnou vrzavou židli.
„Všechno je trochu jinak, Trentone,“ povídá. „Něco se tam v roce 218 zvrtlo. Ne, počkejte, vy za to nemůžete.“
„Ale my přece Hannibala máme v…“
Zarazil mě rázným gestem a přísným pohledem.
„Zatímco jste byl v terénu, nechal jsem si udělat podrobný průzkum té doby. Víme všichni, že Hannibal vytáhl proti Římu z Nového Kartága na jaře. Když si zkusíte zakreslit trasu jeho pochodu na mapu, zjistíte, že k průsmyku svatého Bernarda by musel pochodovat přinejmenším 1500 kilometrů. Jenom k ústí Rhony je třeba šlapat víc než 900 kilometrů, a nezapomeňte, že v cestě mu stojí dvě velké řeky, Ebro a Rhona, a tenkrát jaksi nestál jediný most. Když si pomyslíte, že by to měl stačit za šest měsíců, a to se slony a víceméně pod dohledem nepřátel, jsme na samé hranici lidských možností.“
„Měli na to skoro půl roku,“ namítl jsem, „to je necelých deset kilometrů denně…“
„Ovšem, ale nezapomeňte, že Kartaginci nejsou Římané, kteří dokázali šlapat denně mnohem delší vzdálenosti. Jenže Hannibalova armáda byla obrovská a pro takový pochod naprosto nepraktická. 120 000 mužů pěchoty, 16 000 jezdců. K tomu připočtěte nutný trén, zásobovací vozy, hlídky a padesát osm slonů. Než se celý ten kolos ráno rozběhl, byl už večer. Proto musela být armáda rozdělena do několika velkých skupin, ale i tak to bylo těžkopádné a stěží zvladatelné těleso, které se valilo proti Římu. Ale hlavně – proč by si Hannibal vybral právě ten průsmyk, který je od Středozemního moře nejdál?“
Jako blesk se mi před očima vynořila sněhová metelice v průsmyku svatého Bernarda. Tam se mi také honila hlavou otázka – proč vede Hannibal své vojsko právě tudy? Pak došlo k dalším událostem a já zapomněl, že je třeba řešit také příčiny.
„Chtěl se vyhnout Římanům“
„Ale ti o něm přece dobře věděli. Sledovali jej zpovzdálí a za hradbou Alp si mnuli ruce, že jim ten samozvaný ptáček pěkně leze do pasti. Chystali se, že proti němu vyšlou výpravu na jaře roku 217, a už si vybírali bojiště kdesi v Provenci. A najednou udeřila zima a Hannibal se utábořil v Pádské nížině, a aby toho nebylo málo, přesvědčil tamní Galy, aby se přidali k jeho armádě.“
„Ovšem, to víme, ale já jsem přece zastihl Hannibala v průsmyku svatého Bernarda…“
„A to je právě ten anachronismus!“ téměř vyskočil Arsain ze židle. „Víte, co bude následovat?“
„Bitva u Trasimenského jezera,“ vytáhl jsem své znalosti historie.
„Právě že vůbec ne. Svatobernardský průsmyk je natolik neschůdný, že v něm přes veškerou Pastorovu pomoc Hannibalovo vojsko uvázne. Koncem října udeří mrazy, napadne víc než metr sněhu. Sloni zahynou do jednoho, a ti muži, kteří se nevrátí zpět do údolí Rhony, tam nahoře prostě zahynou. Hannibal i se svým vojskem přezimuje severně od Alp, nemá víc než 20 000 pěšáků a 2 000 jezdců, a začátkem léta jeho voje rozpráší vojsko konsula Flaminia.“
„Ale to by znamenalo…“
„Dějiny se už nevzpamatují, Trentone. Celá vaše akce je k ničemu. Je totiž úplně jedno, jestli se Hannibal v té nemocnici ze zánětu slepého střeva vyléčí nebo ne. On se do Kartága tak jako tak nevrátí.“
„Ale dějiny jsou přece v pořádku,“ znejistěl jsem. „Zatím pořád ještě v učebnicích Hannibal přešel Alpy a dostal se až k branám Říma.“
„Jistě, zatím se časové vlny chvějí a rezonují mezi oběma meandry. Ale jestliže budeme váhat dlouho, druhá punská válka skončí během dvou let a o Hannibalovi budou historici psát jako o nejméně schopném veliteli všech dob. Ale Řím se pak patrně nikdy nestane největší mocností své doby, protože nebude mít možnost se zocelit v těch nejtěžších bitvách ve Středomoří, a pak neodolá vpádu Germánů v prvním století před naším letopočtem a vlastně se ani nedočkáme císařské doby. Římská republika bude rozvrácena a dějiny se propadnou do chaosu.
Ne, to není z mé hlavy, na to tady máme, jak víš, tým prognostiků.
Teď jsme u samotného kořene problému. Vraťme se do roku 218. Průsmyk svatého Bernarda je ve výšce téměř 2500 metrů. A teď se podívejte tady na mapu,“ a rozsvítil za sebou jednoduché schéma. „Co říkáte tomuhle místu?“ a zapíchl prst kamsi nedaleko Ženevského jezera.
„Malý svatý Bernard,“ pokrčil jsem rameny.
„Ano, nadmořská výška necelých 2200 metrů. Je to jen o 300 metrů nižší, ale pro přechod armády to může být rozhodující. A pak, cesta přes tento průsmyk je o dobrých 400 kilometrů kratší.“
„A na druhé straně se z obou průsmyků sestupuje do stejného údolí.“
„Ovšem, cesta k Trasimenskému jezeru je shodná.“
„Ale to vše je jen pohádka. Hannibala jsem na vlastní oči viděl ve Velkém svatobemardském průsmyku.“
„Od samého počátku nás někdo vodí za nos, Trentone. Vy jste zjistil, že Pastor využil Hannibalova přechodu Alp, aby si tam založil zásobovací stanici a přesunul tak nějaké to zlato z minulosti do naší doby. To ještě není taková tragédie, zlato se prostě ztrácí, rozptyluje se, mizí. Jeho úloha spočívá v okamžité rychlé možnosti směny zboží. Navíc Pastor nezásobuje Hannibalovo armádu ničím ze současnosti, on jen využil paralelního meandru, a ty drobné změny dávno setřel čas. Jenže problém je v tom, že Pastor obchoduje v místech, kde se nikdy Hannibal neměl nacházet.
Někdo nebo něco svedlo Hannibala ze správné cesty.“
Už zase jsem cítil těžkosti. A ty hned přišly. Mám rád obtížné úkoly, ale musejí být realizovatelné. Jakoby zdálky jsem slyšel Arsaina, jak říká, abych doslova nahnal Hannibalovu armádu do průsmyku Malého svatého Bernarda.
Jak to mám udělat mi neřekl.
Věřil v mé schopnosti, nesměl jsem ho zklamat. Zabořil jsem se do studia toho kritického podzimu roku 218 před naším letopočtem. Přemýšlel jsem, jak se asi stalo, že Hannibal sešel ze správné cesty. Možná, že to nebylo ani tak složité. Punové neznali krajinu, museli získat místní vůdce. Někdo je musel přesvědčit, že právě Velký svatý Bernard je tím nejlepším místem pro přechod. Možná to nebylo ani složité, prochází se úrodnou krajinou, kolem Ženevského jezera, do údolí pod Valliskými Alpami, a tam, kde dnes leží město Martigny, rozbil Hannibal svůj tábor. Ještě netušil, jaká túra ho čeká.
Bylo léto, a z průsmyku, kam poslal své zvědy, mohly přicházet dobré zprávy.
Pochopil jsem, že klíčem k přechodu Alp je muž, který Punám prozradil tajemství hor.
Magilos.
* * *
Bylo horké pozdní léto v podhůří provensálských Alp. Neuvěřitelně jasná obloha zářila azurovou modří a piniové háje šuměly v lehkém vánku. To romantické ticho by narušovalo jen poklidné skřehotání cikád, kdyby se nad krajinou nevznášel těžký, potem a močí prosycený pach a už z dálky nebylo vidět hustá oblaka prachu, taková, jaká dokáže zvednout jen pochodující armáda.
Sama řeka jako kdyby splynula s terénem, který dávno ztratil zelenou barvu žárem letního slunce a teď ty nažloutlé zbytky rostlin zašlapávaly do země tisíce nohou. Řinčela zbroj, ozývaly se kletby a nadávky, kolem létaly sliny vypuštěné z vyprahlých úst.
Vedli mě v poutech. Na sobě jsem měl cáry, které zbyly z hrubého lněného šatu, a na zádech jsem cítil ohnivě palčivé pruhy. A to jsem mohl hovořit o štěstí. Všichni ostatní, které Kartaginci našli v té maličké vesničce, jejíž plameny dokreslovaly kolorit obzoru, skončili v ohni nebo s podříznutým hrdlem na hladině Rhodanu. Bláhoví muži se postavili armádě s oštěpy a sekyrkami v rukou. Vojáci se bavili po svém. Co mohli vyrabovat, to rozkradli, co mohli zničit, zničili, co mohli vypít, to vypili. Co mohli zabít, zabili, a co se dalo sníst, to snědli, tedy drůbež i několik krav. A co mohli znásilnit, to znásilnili. Prostě, chovali se jako každá armáda na dobytém území od počátků věků až dodnes.
Punové nakonec nechali naživu jen ty, na kterých mohli vydělat, a já jsem byl dobře stavěný a navíc jsem ovládal latinu a řečtinu. Takový vzdělaný otrok hodně vynese, a takový vzdělaný otrok byl tedy majitelem velitele armády.
Skutečností bylo, že jsem se nechal zajmout záměrně, protože jsem to považoval za nejsnazší cestu k velení kartaginské armády. Druhou skutečností bylo, že jsem mohl kdykoli zavolat o pomoc a zmizet. Navíc Punové nevěděli, jak dobře jsem ozbrojen, ale tato překvapení si nechám na pozdější dobu. Zatím se zdálo, že mám holé ruce.
„Jak se jmenuješ?“ huhňal bezzubý, asi čtyřicetiletý Pun lámanou latinou. O zuby přišel zjevně v hospodské rvačce, což mě mrzelo, protože bych mu jich s gustem ještě pár vyrazil. Byl to totiž on, kdo nechal na mých zádech vyřádit svůj karabáč.
„Trentinus.“
„Takhle se může jmenovat jen hovado,“ řehnil se ve své opilosti.
* * *
Vlekli mě opravdu jako hovado, na provaze, se spoutanýma rukama, nedali mi najíst ani napít. Byla nás asi stovka zajatců, a přemýšlel jsem, kde nás chtějí prodat. Na trh v Nimes už to bylo daleko, a do Afriky se s námi nepotáhnou. Ne, ne, otroky je třeba zpeněžit dřív, než pochcípají hlady nebo než mezi nimi vypukne infekce. Jen musejí chvíli počkat, až se zahojí rozbitá záda.
Zahnali nás do ohrady, kde na nás pražilo slunce, nebylo kam uhnout před krvežíznivým hmyzem a v noci se nebylo čím přikrýt, takže se nešťastníci choulili k sobě. Držel jsem se od ostatních raději dál, protože vím leccos o nekalých úmyslech starověkých blech a vší, jichž se dělný lid nikdy nedokázal zbavit.
Já jsem netrpěl žízní tolik jako ostatní, přece jen jsem jako agent MTPI měl solidní vybavení, mé tělo dokázalo udržovat vodu a doplňovat ji z toho minima vlhkosti, které suchý vzduch ještě obsahoval. Protože jsem měl dobrý trénink, neměl jsem ani hlad a mé tělo dokázalo docela dobře vyžít ze zásob vysoce energetického tuku, který se mi ukládal pod kůží namísto té rychlokvašky, kterou vymyslela příroda.
Druhý den večer jsem se dočkal.
Ten muž v rudém plášti byl potentát, který vládl nad životem a smrtí zajatců. Zlatý řetěz zavěšený na krku leccos naznačil o jeho majetkových poměrech. Později jsem se měl dovědět, že se jmenuje Narvagas a je jedním z příslušníků nejvyššího velení a podléhá přímo Hannibalovi.
Biče dokázaly rozdělit otroky na dvě skupiny; procházel mezi námi a cosi brebentil v punské řeči, jíž jsem přes veškerou snahu nerozuměl. Pochopil jsem, že si vybírá děvče, které by mu krátilo dlouhou chvíli.
„Hledáte cestu přes Alpy?“ vykřikl jsem řecky přes hlavy několika otroků, kteří klečeli přede mnou sehnutí v pokoře, ale spíš i proto, aby nedostali další ránu.
Nerozuměl mi, ale v doprovodu měl člověka, který kdysi o tento jazyk zavadil.
Chvíli jsme se dohadovali, pak mi omotali kolem těla lano a v podobě španělského ptáčka mě vlekli kamsi snad půl kilometru daleko, kde jsem zahlédl velké stany.
Tady sídlilo velitelství té velké armády.
Strčili mě do jednoho stanu a Narvagas se zatím dohadoval s mužem, kterému jsem neviděl do tváře. Slyšel jsem úsečné odpovědi a pak jsem ucítil ruce, které ze mne stahovaly provazy; dva ozbrojenci tu ale zůstali.
Nejvyšší důstojník se pak ke mně otočil a na tvář mu dopadlo světlo. Poznal jsem Sosyla. Už jsem věděl, že to je nejbližší Hannibalův rádce.
Uměl řecky mnohem lépe než já, ale to už jsem věděl. Nemohl jsem mu ale říct, že jsme se už viděli, či spíš že se uvidíme. Ačkoli – pokud se mi povede to, co zamýšlím, pak bychom se vlastně vidět už neměli… Při tom pomyšlení se mi trochu zahoupala hliněná podlaha pod nohama. Jednáš správně, Trentone, neměl bys ponechat událostem volný průběh?
„Tak ty znáš okolní kraj, Trentine?“
Vida, už si zjistil mé jméno.
„Ano, stratégů.“
„Jsi Řek?“
„Ne, pocházím z Hibemie,“ odvětil jsem téměř podle pravdy. Nemohl jsem připustit, že jsem příslušníkem jakéhokoli národa v moci Římanů či Kartaginců, neznalost řeči by mne prozradila. Takto se snadno vysvětlí můj nedobrý řecký přízvuk.
„Neznám ten kraj,“ znejistěl Sosylos.
„Je odsud deset tisíc stadií daleko, za mělkým mořem,“ odpověděl jsem s klidem.
Tady jsem mohl plácnout, co jsem chtěl, o zeměpisu Evropy nic nevěděli. Deset tisíc stadií, to může být dva tisíce kilometrů, tak daleko nikdo nepůjde, aby zkoumal pravdivost mých slov. „A co děláš tady?“ padla logická otázka.
„Upadl jsem do řeckého zajeti.“
„Tedy otrok?“
„Když tomu tak chcete. Uprchl jsem a chtěl bych se pomstít Řekům a vlastně i Římanům.“
Tohle by na něj mohlo platit.
„Kudy tedy vede cesta přes hory?“
Nezbylo mi, než vzít do ruky klacek a malovat do písku. „Tady jsme, nábřežích Rhodanu. Obraťte armádu na východ, půjdete širokým údolím asi dva tisíce stadií, kolem města Culero, širokým údolím řeky Iseru. Je tam velmi řídké osídlení a římské hlídky žádné. Tam najdete průsmyk. Na svazích naleznete jen pastevce a na vrcholu orly a na druhé straně je Galie. Jedinou komplikací jsou asi Allobrogové, je to galský kmen, ale s tím si jistě poradíte.“
„Totéž nám tvrdí Magilos,“ ušklíbl se Sosylos. „Ale hovoří o trochu jiné trase. Jeden z vás je podvodník.“
„Rád bych si s ním popovídal,“ říkám. „Ostatně, když mi nevěříte, pošlete se mnou oddíl vojska, a pokud tam žádný průsmyk nebude, vezměte pro jistotu i kata.“
„Nu, napřed se podíváme, co tomu řekne Magilos,“ a svou nesrozumitelnou punštinou vzkázal, aby ho přivedli. Tedy, aspoň jsem si domyslel, že vzkázal pro něj.
Pravda, čekání bylo docela příjemné, protože mi nechal přinést džbánek vína, ale je třeba podotknout, že tehdejší produkty z oblasti Cháteauneuf-du-Pape si mé srdce nezískaly.
Magilos nevypadal dobře, bylo zřejmé, že z něj museli pravdu vytloukat. Vlekli ho na provaze, klopýtal a šel téměř po čtyřech, záda měl jedinou čerstvou ránu, hlavu skloněnou k zemi, obličej mu kryly dlouhé zplihlé vlasy.
„Tak nám řekni ještě jednou, jak to je s přechodem přes Alpy,“ zvedli mu hlavu tak, aby viděl do tváře dobyvatele.
A já poznal Aragola.
* * *
Myšlenka, že by Aragola poslal Arsain na toto místo podobně jako mne, to bylo první, co mi projelo hlavou. Pak jsem si ale začal dávat dohromady dvě a dvě.
Zatímco jsem poslouchal jeho nesouvislý popis kraje, což patrně bylo dáno jeho fyzickým stavem, přemýšlel jsem, jak a proč se tady octl a proč vlastně hraje úlohu toho keltského přisluhovače Kartaginců.
Ano, dějiny tvrdí, že k průsmyku ukázal Kartagincům cestu právě Magilos, ale proč jeho úlohu hraje Aragolos?
A co je ještě důležitější, který Aragolos to vlastně je? Byl už tenhle Aragolos u toho, když jsme léčili Hannibala ze zánětu slepého střeva, nebo se ocitáme v jeho minulosti a on o tom ještě nic neví? Tak či tak, záhy jsem usoudil, že Aragolos je tím mužem, který svede Hannibala na nesprávnou cestu. Jistě, je tady Col de Montgenevre, vysoký 1850 metrů, nebo případně Col du Mont Cenis, vysoký 2081 metrů. Oba tyto průsmyky ale nyní střeží římská armáda v čele s Publiem Scipionem Afričanem, a srážka s Římany by byla předčasná. Ostatně Hannibal se této malé armádě už vyhnul. My tedy potřebujeme Col du Petit Saint Bernard. Je to důležité i proto, aby Hannibal sestoupil do Předalpské Galie právě údolím Aosty. To je prokázaný fakt, a tam se dostane jak cestou, kterou vnucuji Kartagincům já, tak i trasou, kterou napovídá falešný Magilos.
Komu ale Magilos slouží? Kdo ho platí tak dobře, že si může dovolit dvojí hru?
A hlavně, proč se nechal tak zmasakrovat, i když, pravda, to může taky být jen divadélko. Jistě, hraje si na náčelníka Galů, a tak předstírá jistou zatvrzelost.
Proč si myslíš, Trentone, že ti Hannibal uvěří? Čím ho chceš přesvědčit?
Myšlenky se mi pletou dohromady. Aragolos vulgo Magilos už Hannibala jednou přesvědčil. Cítím, že se ocitám na kritickém rozcestí dějin. Kolzingerův bod. A jsem v tom namočen až po uši. Aragolos je člověk ze starověku, zná místní poměry, mohl tady žít třeba desítku let, asimilovali ho. Když se Hannibal bude poptávat ostatních z toho kmene, všichni ho budou znát, i když ne každý musí znát horské stezky.
Co a kdo jsem já? Vetřelec odkudsi z Massilie či Británie, otrok. A hlavně, což Hannibal nemůže tušit, pocházím z jiného věku. Mě tady nezná nikdo.
Za mne ale musí mluvit argumenty, můj průsmyk je po všech stránkách lepší než Aragolova skluzavka.
Nerozuměl jsem tomu, co Aragolos alias Magilos říká, tyhle keltské jazyky mi navěky zůstanou tajemstvím. Jeden z velitelů všechno tlumočil, ale do punštiny, a tam jsem na tom byl stejně.
Vida, Aragolos nechce přiznat, že zná řečtinu. Taky má slabé místo.
„Tady Magilos říká, že tvým průsmykem nelze projít. Je tam velký ledovec a i v létě padají laviny. A na druhé straně je úzká soutěska s neprůchodnou bystřinou, vojsko by tam utonulo a sloni by neprošli.“
Nu, vida, přiznal se, že tu cestu zná, ostatně ani nemohl jinak.
„Vede vás do pasti,“ odvětil jsem zdánlivě bez emocí, ale srdíčko mi teď trochu bušilo. „Stačí, když si rozpočítáte čas. Nestihnete projít ještě před zimním obdobím, a sněžit tady začíná v říjnu. Nezapomeňte, že se blíží konec srpna.“ A s chutí bych dodal, že jen blázen leze s takovou výpravou do těch nejvyšších hor, které jsou v Evropě k dispozici.
„Vaši muži pocházejí z Kartága, Hispánie, Mauretánie i Řecka. Nikdy neviděli sníh. Nevíte, co vás tam nahoře čeká.“
Kdybych teď říkal cokoli o nadmořské výšce, bylo by to házení hrachu na stěnu. Ona je totiž pravda, že výstup na Malý svatý Bernard je stejně dlouhý jako výstup na Velký, a o nadmořskou výšku se teď ve starověku nikdo nestará. Takhle mohu hrát jen na strunu větší vzdálenosti, a ta, zdá se, Kartagince nebolí.
Nevěřili mi.
„Je to zrádce,“ slyším náhle sám sebe, a netušil jsem, kde se to ve mně vzalo. „Pracuje pro Římany, znám ho.“
Pozoruji Aragola. Trochu sebou trhl. Velmi dobře rozumí tomu, co říkám, ale nesmí dát nic najevo. Musí svou hru dohrát až do konce.
Ale do pasti už padl.
* * *
Měl jsem od té chvíle v punském táboře víceméně volnost pohybu, ale věděl jsem, že jsem všem na očích a zmizet se mi jen tak nepodaří. Nebylo to ani potřeba. Svou hru jsem rozehrál, a když nic jiného, tak jsem zasel do mysli velitelů červíka pochybnosti.
Hovořil jsem s vojáky, poddůstojníky a někdy i důstojníky. To, že jsem byl předvolán k samému Hannibalovi, mi pootevřelo vrátka do mnohých stanů.
Přízeň mi projevily i některé konkubíny, ale o tom bych se nerad zmiňoval.
Dělal jsem, co jsem mohl, abych každému znechutil cestu k Ženevskému jezeru, a vychvaloval svůj průsmyk.
Velice rád bych si promluvil s Aragolem, ale pořád se mi vyhýbal, nebo jsem ho nikdy nezastihl samotného.
Nakonec však Aragolos musel uposlechnout výzvy pohotovostní jednotky MTPI. Věděl, že v opačném případě by byl z tohoto věku stažen i násilím, což by jeho záměrům moc neposloužilo.
Vzal jsem si na pomoc tři další agenty a uchystali jsme Aragolovi nepěkné překvapení. Nechť mi jsou omluvou vyšší cíle, ale dodnes se za ten podraz stydím.
„Nikdy to nepochopíte,“ říkal Aragolos. „Vám je svatá neporušená linie dějin tak, jak ji znáte, ale sami přiznáváte, že čas meandruje. To znamená, že se dějiny vracejí stejně jako řeka zpět do původního koryta.
Římané pošlapali všechna práva našeho národa, miliony mých spoluobčanů odvlekli do otroctví, zničili naše města jako nejhorší barbaři. Nemohl jsem přihlížet tomu zmaru, je třeba Řím zastavit v jeho expanzi za každou cenu.“
„Tomu nerozumím, ty se tady přece snažíš zničit vojenskou moc Kartága.“
„Ale jistě. Ale především se snažím zničit Hannibala. Je to dobrodruh, který dovedl Kartágo k naprosté zkáze. Ale Římané s ním měli až příliš mnoho práce, a tím se pro ně stalo Kartágo tím nejzavilejším nepřítelem. Jen proto jsme mohli denně slyšet v senátu: »Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno.«
Proto zavedu Hannibala do průsmyku Velkého svatého Bernarda, a navíc se postarám i o to, aby nepřežil. Mocná armáda se zahubí sama a římské vojsko na jaře uklidí to, co zbylo. Kartágo bude muset kapitulovat.
Jakmile Řím takto snadno zvítězí v druhé punské válce, přestane pro něj být Kartágo soupeřem. Nikdy nedojde k třetí punské válce, nikdy nebudou zbořeny hradby Kartága.
Jistě, Římané nakonec dobudou severní Afriku, Kartágo se stane římským městem. Ale Kartaginci jako národ přežijí.“
„Proč ti na osudu Kartága tak záleží? Jsi přece Řek.“
„Ano, jsem Řek podle místa původu mého otce, ale moje matka je Féničanka. Krom toho ve stejném roce 146 před naším letopočtem mají Římané zničit Kartágo a současně si podmaní i Řecko. To se nestane, Řím bude slabý. Jak vidíte, rozhoduje se tady o osudu dvou starověkých říší, ale ne o osudu světa. I Řím se dočká svého pádu v roce 476.“
„Víš, jaký osud čeká tebe, Aragole?“
„Ale ovšem, podepisoval jsem kodex MTPI. Ale půjdu do vyhnanství s lehkým srdcem, protože už Hannibalovy kroky nemůžete zvrátit, ani ty se svými chabými argumenty, Trentone. Je mi teď líto, co jsem ti způsobil, když jsem tě odvezl do slepého meandru. Netušil jsem, že jsi tak schopný, že to přežiješ. Měl jsem tě zabít, tím bych posloužil své zemi lépe…“
Tak tohle pro mne bylo dokonalé překvapení. Nikdy by mě nenapadlo, že mě do otroctví mohl prodat právě tento muž, kterému jsem tak věřil. Pravda, bez něj bych nikdy nepoznal stěnu z temnoty.
Uslyšeli jsme hlučné kroky. Aragolos se poděšeně ohlédl.
Teprve teď jsme vystoupili na světlo. A nešťastný Řek si uvědomil, že na sobě máme římské uniformy.
Boj to byl krátký, odrazili jsme tu desítku punských strážců velmi snadno silovými štíty a pak jsme nechali Aragola na místě samotného. Důkazy hovořily jasně – Magilos je ve službách Římanů.
Viděl jsem Aragola, jak ho přivedli do tábora v okovech. Nemohl jsem pro něj udělat vůbec nic, doufal jsem jen, že dokáže využít svou drogu proti bolesti, když už jsme mu při našem posledním setkání odňali schopnost bránit se.
Muselo to tak být, i když Aragolos to možná nepochopil.
Ale podobných pokusů zvrátit chod dějin bylo už mnoho a budou ještě další. Je třeba být připraven.
* * *
Jenže tím má mise neskončila. Musel jsem zůstat ve starověku ještě přinejmenším půl roku. Nosil jsem punský stejnokroj. Pohyboval jsem se v těsné blízkosti nejvyššího velitele. Poznal jsem blíže Sosyla, což byl dost nerudný chlapík, a nakonec i Hannibala, poněkud impulzivního mladého muže, který však šel cílevědomě za svým cílem. Naučil jsem se docela obstojně punskému jazyku.
Vedl jsem je cestou, kterou už jsem znal, a snažil se vojsku pomoci, jak jen to bylo možné. Nemohl jsem však zabránit té katastrofě, vždyť i tento průchod průsmykem stál Hannibala životy tisíce mužů denně. Své oběti si vybrali Allobrogové, s kterými bylo třeba svádět těžké půtky. Nikdy se Hannibalově armádě nepostavili čelem, ale vedli gerilový způsob boje.
Strhávali laviny, shazovali stovky balvanů, nejednou vojsko padlo do nastražené pasti.
Teprve když se armáda dostala nad pásmo lesů, útoky ustaly, zato se přihlásily příznaky zimy a na vojsko se valil sníh, vojáci padali do propastí, když se smekali na kluzkém povrchu, a o svou daň se přihlásily i laviny. Zvířata tonula v bystřinách, lámala si nohy a pak sloužila za potravu těm, co přežili. Ze stromů útočili rysové, vyrušili jsme nejednoho medvěda. Několikrát jsme dokázali zahnat i smečku vlků.
To nebyl pochod, to byl přesun od jednoho bodu k druhému v naději, že se podaří přežít. Utrpení vojáků se ničím nelišilo od toho, které museli prožít ve falešném meandru na Velkém svatém Bernardu. Jenže tady je nečekala žádná horská chata, žádný překupník, nikdo nedodával kožešiny ani nápoje, nikdo neprodával chleba.
Nakonec torzo Hannibalovy armády spatřilo Pádskou nížinu, Alpy zůstaly za námi.
Hannibal, během přechodu přes hory zasmušilý a uzavřený, neuvěřitelně pookřál. Nejdříve si počínal jako dobyvatel, potom jako schopný vyjednávač. Během zimy se mu podařilo získat na svou stranu všechny galské kmeny severně od Apenin, a ty, které váhaly, přesvědčil silou argumentů, jimiž byly meče a kopí.
Měl teď ještě silnější armádu, než když opouštěl Hispánii. Zahnal Římany na útěk v bitvě u řeky Ticinu a zbytky armády konzula Tiberia Sempronia Longa rozprášil na březích řeky Trebie.
Prošli jsme močály na březích řeky Arno; v místech, kde bude jednou stát Florencie, Hannibal málem utonul, ale římské vojsko se mu podařilo obejít. Pochodoval jsem s Kartaginci jako dobrý strážný anděl, teď už jsem tu byl vlastně zbytečný, ale vedla mě zvědavost, protože jsem se mohl nacházet tam, kde se rodila historie.
A tam někde na jihu se rozkládalo Trasimenské jezero. Tam si na nás počíhal konzul Gaius Flaminius, a Hannibal si tam poprvé vyzkoušel svou obkličovací taktiku, kterou měl později s daleko větším úspěchem použít u Kann.
A tam, nikdo neví, jak se to stalo, snad náhodou, snad dobře mířenou střelou z luku, Hannibal padl a byl na místě mrtev.
* * *
Byl právě letní slunovrat roku 217 před naším letopočtem a vše, co jsem vykonal za posledních deset měsíců, se jedním výstřelem z luku změnilo v prach. Jako kdyby sám Aragolos vystoupil z hrobu, do nějž jsem ho svým tak trochu zákeřným jednáním poslal, jako kdyby ten šíp vystřelil sám jeho duch a rozhodl za nás oba.
Není důležité, kudy Hannibal přitáhne do Itálie, důležité je, aby přežil, aby porazil Římany u Kann, aby táhl se svým vojskem na Řím, aby v jeho ulicích způsobil nevídaný poplach a výkřiky: „Hannibal ante portas!“, a aby se pak nechal vyčerpat dlouhou válkou a nakonec utrpěl porážku u Zamy, to vše tak, jak si to žádají dějiny.
Už nikdy se to nestane. Kartaginské vojsko je bez hlavy. Nikdy nedojde k bitvě u Kann, a pokud k ní dojde, Římané se svou přesilou snadno rozloženého nepřítele rozpráší.
Vítězem bude Aragolos, i když je dávno mrtev.
Nelze otevřít další meandr, nemohu si dovolit znovu předstoupit před velitele kartaginské armády a nabídnout mu jiný průsmyk. Vždy čeká nějaká zrada, nějaká drobnost, která mé záměry zhatí.
Ale kde se stala chyba? Kde se nachází ten správný časový proud, v němž Hannibal přežije a dovede svou velkou válku až k úplné porážce?
Stojím vedle katafalku, na nějž položili nehybné velitelovo tělo.
Punové obklopili toto místo v nábožné úctě. Už tuší, že tohle by mohlo znamenat konec jejich výpravy, nebo se v jejich myslích rodí jiné plány?
Co se asi odehrává v Sosylově hlavě, v hlavě muže, který tu stojí zdánlivě netečně. Už se vidí na Hannibalově místě, ale neví, že zdaleka nemá jeho schopnosti. Ne, Sosylos bitvu u Kann nevyhraje. Navíc není Pun, je to Řek, a toho armáda do svého čela nepostaví. Ale kdo převezme velení: Hannon, ten neschopný mluvka? Narvagas, který sice projevil dost intelektu na to, aby mě neprodal do otroctví, ale přece jen myslí víc na svou kapsu než na prospěch celku? Magon, který přenechává rozhodnutí svým podřízeným? Jediný schopný muž, Hannibalův bratr Hasdrubal, čeká v Hispánii, aby čelil eventuálnímu římskému útoku. Maharbal? Je šíleně odvážný, až ztřeštěný. Ne, ten past na římské vojsko nevymyslí. Kdo je tu dál? Mé oči kloužou z jednoho na druhého. Jsou stateční, až šíleně odvážní, prošli krutými zkouškami, ale chybí jim Hannibalův intelekt. Chybí jim jeho odvaha, jeho schopnost předvídat vývoj bitvy. Ne, Hannibal je jen jeden. Bez něj není Kartágo Kartágem a nebude ani Řím Římem.
Skoro bych byl ochoten se vsadit, že se Aragolos pojistil a dřív, než se stal věrným služebníkem Galů pod tajemným jménem Magilos, sloužil v římské armádě, a byl to právě on, kdo vyslal ten osudný šíp.
Tam, v budoucnosti, ještě nikdo neví, co se právě teď stalo. Je-li teorie meandrů správná, pak si tohoto slepého ramene nikdo ani nepovšimne, vždyť Kartágo druhou punskou válku tak jako tak prohraje. Jen se změní pár kapitol v učebnicích. Možná se na Hannibala i zapomene, protože Řím čekají mnohem slavnější vítězství.
Trentone, teď je to na tobě. Kdyby se ti nepodařilo odklonit Hannibala k Malému svatému Bernardu, kdybys při té misi zahynul, byli tu ještě další, kteří mohli nastoupit na tvé místo.
Ale teď jsi tu sám a rozhodnutí je na tobě.
Nikdo v budoucnosti, která už může být falešná, netuší, že právě došlo ke katastrofě.
* * *
Byla to stejná nemocnice, jako když jsem ji před deseti měsíci opouštěl. Není se co divit, vždyť to byl i stejný den, jen o pár hodin později.
Trochu mě překvapilo, že hlídky nejsou na místě. Budu si muset s někým promluvit, až to tady skončím. Jistě, Aragolos byl zneškodněn, ale to neznamená, že v některém z dalších meandrů nemůže číhat jeho dlouhá ruka, která opět podá pacientovi jed nebo další lahůdku z kulinářských oblastí černé magie.
Bez zaklepání jsem vrhl do VIP pokoje.
Postel byla prázdná, i když bylo zřejmé, že na ní ještě před několika minutami někdo ležel.
Snad ještě nikdy v životě mě nezachvátila taková panika. A přitom mohlo být vysvětlení zcela přirozené, vždyť si mohl odskočit jen na záchod nebo na balkon.
Nebyl tam.
Někdo z lékařů si ho mohl zavolat na kontrolní vyšetření. Byl jsem tak nervózní, že jsem vytočil Veroniku až na třetí pokus.
Slyšel jsem ji špatně, ale během minuty jsem pochopil, že mé obavy jsou opodstatněné.
„Hannibal utekl.“
Těmito dvěma slovy se dalo jednoduše sdělit to, co mi začala obšírně vysvětlovat.
Co si počne muž z třetího století před naším letopočtem ve světě o 2400 let mladším? Na každém rohu na něj číhá nebezpečí, vždyť nemá nejmenší tušení, jak se chovat při přecházení ulice.
Už jsem ho viděl, jak se někde na rohu ulice zapojil do rvačky, v níž došlo na nože, protože se mu začali posmívat…
Jistě, Hannibal musí být nápadný, protože má na sobě nemocniční prádlo, snad jej brzy najde policie, ale nikdo z nás si nepřeje, aby se tato záležitost dostala do spárů úředníků.
Stál jsem na balkonu a hleděl do zeleně Prahy, a blížil se večer a na magistrále přece jen trochu utichal provoz.
A do toho nastávajícího ticha jsem zaslechl stejný zvuk, který jsem tolikrát slyšel předtím, než jsme nastoupili ten děsivý pochod přes Alpy.
To bych nesměl znát Hannibala. Není to daleko. Spěchám do ZOO.
Byl už večer, když jsem ho našel stát u pavilonu slonů. Docela si s těmi tlustokožci rozuměl. Házel jim jablka a oni mu občas odpověděli hlasitým troubením.
* * *
Hranice hořela vysokým plamenem.
Čeká se jen na to, až pohasnou poslední plamínky, až skončí ta posvátná chvíle.
Pak vypukne boj o moc, který bude začátkem zkázy mocné armády.
Muselo to vypadat dostatečně teatrálně, jinak by se mohlo stát, že by nám někdo neuvěřil.
Spáleniště se pomalu halilo chladnou mlhou, která se chvíli mísila s posledními pramínky namodralého dýmu, aby se po necelé minutě změnila v mléčnou clonu. A jak se mlha začala pomalu rozptylovat, pomalu se objevovaly kontury nehybně stojící postavy.
Postavy v plné zbroji kartaginského vojevůdce.
A když plameny pohasly úplně a mlha se zcela rozptýlila, sestoupila postava na pevnou zemi, vztyčila ruce v posvátné úctě k obloze a zvolala punským jazykem:
„Hannibala vojáci buďte!“
* * *
Bylo 10, října roku 218 př.n.l. Sice stále ještě podzim, ale v horách se mění počasí každou chvíli. Vidím mlčící zástup skloněných mužů. 1 přes nepřízeň počasí, opírajíce se o hole i jeden o druhého, pomalu, krok za krokem, stoupají vzhůru.
Nevěnují mi nejmenší pozornost, mají nejvíc starostí sami se sebou. Možná už vědí, že dosáhli vrcholu, možná tuší, že je od tohoto místa čeká jen sestup, a možná, že už vědí, že tady mohou doplnit zásoby – pokud na to mají.
Tam, o kus dál, je kamenná horská chata. V ní stále obchoduje Pastor se svými kožešinami a potravinami a láká z ne šťastných vojáků zlato a další cennosti. Hannibal už tu není, a tam kdesi v mlze mizí punské vojsko, aby nikdy nesestoupilo do úrodného údolí Aosty.
Ani Pastor, ani Sosylos a další velitelé, ani jeden voják z této demoralizované armády netuší, že ho čeká nejen smrt působením přírodních sil, ale i zánik v pomalu zanášeném meandru času.
Nikdy už se sem nevrátí Hannibal, kterému tady podlý Aragolos usiloval o život. Věčně bude v tomto slepém rameni meandrujícího času klopýtat punská armáda vstříc záhubě, která nikdy nepřijde, ale nikdy také nespatří cíl své cesty. A až toto rameno času zaroste chronoskopickými vlákny, zmizí i tento meandr z chronologie dějin a ztratí se tak, jako kdyby nikdy neexistoval.
* * *
Zazvonil mobil.
Docela jsem odvykl tomu přežitku budoucnosti.
Veronika. Usmívala se na mne tak, jak to dovede jen ona. Čekal jsem všechno, snad jsem si dělal i jakési iluze, ale těch pár slov, co pronesla, mě vrátilo do reality.
„Nemyslíš, že je na čase odvolat pohotovost Big Ben?“
Malý slovníček
Kolzingerův bod – okamžik v čase, kde se přímý proud štěpí na dvě linie. Vzniká pružný meandr.
Lineál – linie času, která sleduje historii tak, jak byla zapsána kl. 1.2101.
Maragon – pomocný časový proud. Časový tunel, který přímo spojuje dva body při putování časem. Jím pronikají stroje času z jedné doby do jiné, současně jej lze zakřivit tak, že vyústění může být i na jiném místě v prostoru. Pojmenován po svém objeviteli.
Meandrová římsa – pomocný prostor, který umožní sklouznout po okraji lineálu mimo standardní meandrový styk. Lze tak dosáhnout časového rozptylu plus minus 1000 let. Cestování po meandrové římse je energeticky velmi náročné.
MTPI (Meander Time Patrol Institution), též Hlídka – organizace, která má za úkol střežit přímou linii a zabránit škodlivým vlivům pronikajícím z meandrů. Ideálním úkolem by bylo meandry zcela ochromit a izolovat, ale protože tok času není zcela lineární, občas pronikají k přímé linii vlivy jiných meandrů. Nutno podotknout, že mnohé meandry vznikly nedbalostí strážců nebo dokonce jejich přímým škodlivým vlivem. Uvažuje se o tom, zda by nebylo výhodnější činnost MTPI zcela ukončit a ponechat vývoj času jeho přirozenému chodu, ale zatím MTPI funguje nadále.
Slepé rameno – pozůstatek meandru, do nějž v konečné fázi nelze vniknout ani z budoucnosti, ani z minulosti. Nelze z něj ani uniknout. Jedinou možností, jak komunikovat se slepým ramenem, je výduť, nelze ji však použít pro dopravu osob ani materiálu. Slepé rameno zaniká v hrdle meandru; hrdlo se zužuje směrem k bodu, který je označen jako střed světa.