Jako každý měsíc měl nového koně. Klisna, skoro patnáct let. Kdyby mohl, vybral by si Lonegan samozřejmě mulu. Nějakého samce vykleštěného až v pozdějším věku, aby v sobě měl trochu ohně, ale když na to přišlo, byla by to buď kobyla, nebo by se musel do čtyřkoláku zapřáhnout sám a nahýbat se dopředu, až by se špičkami prstů dotýkal země.
Před dvaceti lety by to zkusil, jen aby rozesmál nějakou dívku.
Teď bral, co bylo k dispozici, a dělal, co se dalo.
A beztak, ze způsobu, jak se kobyla stále pokoušela zeširoka pohupovat a zakláněla hlavu do stínu města, jistě nešlo o její první cestu napříč Arizonskými Teritorii. Možná dokonce věděla, jak se dostat k vodě, kdyby na to přišlo. Někam, kde nebyli Apačové.
Lonegan lehce přejel postraňky její slabiny, zatáhla, vyrazila dopředu, vůz zaskřípal a všechny bedny za ním se posunuly, džbány a láhve v nich se o sebe otřely. Sláma, do které byly zabaleny, měla sloužit koni jako krmení, pokud červená, spečená země před nimi bude tak pustá, jak se odtud zdá.
Když si vybírali cestu, Lonegan kobyle vysvětloval, že takhle si to nikdy nepředstavoval. Že tentokrát je to pro něj naposled. Potom však pomalu umlkl. Kdesi před nimi se objevil černý sloup. Kondorové.
Lonegan pokývl, usmál se.
To, co tam leželo mrtvé, páchlo natolik intenzivně, aby je to přitáhlo ze vzdálenosti mnoha mil.
„Tak co myslíš, holka?“ oslovil klisnu. Neodpověděla. Lonegan si znovu pro sebe přikývl, zkontroloval brokovnici pod sedadlem a přitáhl koni hlavu směrem k vířícím mrchožroutům. „Profesionální zájem,“ řekl jí a zasmál se, protože to byl vtip.
Město, které toho rána opustil, nebylo na žádné mapě.
To před ním, pokud věděl, patrně také ne. Ale bude tam. Vždycky byla na svém místě.
Když se kobyla pokusila uhnout před pachem smrti, Lonegan slezl, pohovořil jí do ucha a zavázal jí kapesníkem oči. Poslední úsek ji vedl za uzdu, potom se pracně škrábali proti větru.
Kondorové tvořili mastný černý plášť, pohybovali se jako stařec, který kráčí bos po horké půdě.
Místo co by je pozoroval, sledoval Lonegan skalní hřebeny v okolí.
„No,“ prohlásil konečně a sklonil se do vymleté mělké jámy.
Kondorové zvedli křídla jakoby výhrůžně, ale Lonegan je dobře znal. Házel po nich kameny, jelikož někteří nehodlali odletět. Jen ustupovali, vyzývavě otevírajíce špinavé zobáky.
Lonegan k nim napřáhl ruce a vysvětlil jim, že to nebude trvat dlouho.
Nepletl se: mrtvý chlapík byl právě ten, kterého tu očekával. Hubený zástupce šerifa ve vestě s třemi kapsami. Vestu měl ještě na sobě a dokázal se odplazit snad dvacet kroků od místa, kde mu padl kůň. Byl to valach, dlouhonohý, kaštanový, s bílým diamantem na čele a třemi bílými ponožkami. Lonegan si jasně vzpomínal, jak toho koně obdivoval. Jenomže teď byl uštvaný k smrti, umřel s bílou pěnou na bocích, z nozder se mu vyřinula krev, oči se protočily, jak ho šerifův muž poháněl ostruhami, hlouběji do horka, aby varoval další město.
Lonegan těkal pohledem od koně k zástupci. Ti mrchožrouti šli po koni, jak jinak.
Loneganovi se z toho dělalo zle.
Přešel k muži, jenž ležel tváří v hlíně a už začínal zahnívat, a překulil ho.
„Nebyls tak rychlý, jak sis myslel, co, zástupče?“ řekl, načež ho střelil do úst. Dvakrát.
To byla slušnost.
* * *
O devět dní později už slámu z beden všechnu zkrmil, džbány a láhve svázal provazem, aby se nerozbily. Pohlédl do dálky a pokývl: ze země se tam zvedalo město. Dokonalé městečko.
Pomalu zastavil koně, otočil hlavu, aby se ujistil, že se za nimi netáhne prach. To by je prozradilo.
Potom na město chvíli upíral zrak.
Nakonec kobyla zafrkala, vtáhla horký vzduch do sebe a vypustila ho zase ven.
„Já vím,“ řekl Lonegan. „Já vím.“
Podle cáru papíru, na který si dělal značky, byl teprve pátek.
„Ještě jedna noc,“ sdělil klisně a zahnul s ní k jakémusi houští, do prstence zčernalých kamenů v udusané zemi.
Musel se tam dostat do soboty.
Ne že by ho jedna noc navíc zabila, o to nic. Jeho nebo kobylu.
Zaparkoval vůz po straně prstence, přivrácené k městu, aby neviděli jeho světlo a nenašli ho, dokud nebude připraven.
Než klisnu vypřáhl, svázal jí nohy. Před čtyřmi nocemi by se ani nepokusila utéct. Jenže teď cítila ve vzduchu další koně. Možná seno. Vodu.
A krom toho tu byl ten plátek masa, který jí před třemi dny uřízl z kýty. Byl to mělký řez a zaplnil ho směsí obkladů ze svých beden, znovu překryl kůží, ale i tak si byl dost jistý, že ji to více než trochu urazilo.
Lonegan se na ni usmál a yavrt21 hlavou, že ne, že si nemusí dělat starosti. Mohl si na slušné jídlo počkat další den. I na vodu, která nechutná po soli a rzi.
Nebo – ne: tentokrát si dá dort. Celý pro sebe. Velký, bílý, s nějakou polevou. A tolik vody, kolik dokáže vypít.
Lonegan si pro sebe pokývl, pohodlně se uložil na pokrývku a zahleděl se na jiskry, jež kroužily kolem jeho otřískané konvice na kávu.
Když byla voda dost horká, nabídl ji kobyle.
Rozšířila nozdry a pozorně se na něj podívala.
Než se uložil ke spánku, vyprázdnil Lonegan zrnka ze svého šálku do její otevřené rány a přitiskl je tam, načež jí vysvětlil, že jde o starou metodu medicinmanů. Že všechny tyhle triky zná.
Usínal s myšlenkami na dort.
Kobyla spala vestoje.
* * *
V poledne následujícího dne se nacházel na jediné ulici městečka. Ne před saloonem, ale před obchodem. Protože muži, momentálně navalení břichem na bar, ujdou kvůli představení jakoukoli vzdálenost. Ovšem lidem, kteří do města přijeli jen pro mouku nebo sůl, musíte trochu vstoupit do cesty. Upozornit je na sebe.
Lonegan si vyleštil boty, oholil si čelisti a stáhl si vousy na bradě do špičky, až byly jako z vosku.
Vyčkal, až se kolem shromáždí nějakých dvacet lidí, než sáhl pod čtyřkolák na tajnou rukojeť.
Zatáhl za ni, s úklonou poodstoupil, a postranice se otevřela jako schodiště. Všechny láhve a sklenice a plstěné váčky s léčivy byly přivázány na svých místech.
Jeden člověk z hloučku dvakrát zatleskal.
Lonegan se neohlédl, jen začal hovořit o tom, jak ten modrý olej v průhledné sklenici – tu ukradl v holičství v Missouri – jak se má dvakrát denně vetřít do kůže a nechat zaschnout na slunci, načež vám znovu vyrostou vlasy, pokud by vám snad chyběly. Husté, černé, indiánské vlasy. Jen si musíte dávat pozor a nedávat si toho příliš, zvlášť v jistých partiích.
Teď se kdosi v hloučku zachechtal.
Lonegan se v duchu pousmál a pokračoval.
Další látka, které říkal liščí moč, ačkoli všechny ujistil, že o nic takového nejde, byla určena speciálně ženám. Ovšem před smíšeným obecenstvem nemohl zacházet do podrobností. Jde přece o křesťanskou osadu, že?
Rozhlédl se, když mu nikdo neodpovídal.
„Amen,“ ozval se konečně muž vpředu.
Lonegan přikývl.
„Myslel jsem si to,“ pravil. „Některá města, kterými jsem projel… hm. Hornická, víte?“
Pět či šest lidí přikývlo se sevřenými rty.
Liščí moč bude do večeře vyprodaná, věděl Lonegan. Nekoupí ji však žádná z žen.
Lonegan se nyní postavil čelem k davu, jeho rozevřený vůz stál před obchodem, jako by tvořil jeho prodloužení. Probíral své další láhve, zbytek džbánků, krémy a pudry a vzácné listy. Dvakrát muž z hloučku zvedl ruku, zarazil jeho představení a chtěl hned nakoupit, ale Lonegan nastavil ruku dlaní dopředu. Ještě ne, ještě ne.
Ale pak, až v polovině odpoledne, se konečně ukázal bělovlasý kněz, Knihu si držel před sebou oběma rukama jako štít.
Lonegan vydržel a zdánlivě ho nevzal na vědomí. Jen tak tak. Koneckonců měli stejné povolání. A kazatel představoval klíč k tomuhle všemu.
Takže Lonegan pokračoval v nabízení zboží, prodával, ukazoval, pot se mu řinul po šíji a smáčel mu košili. Sundal si klobouk, otřel si čelo rukávem, změřil si hlouček pohledem a pokrčil rameny.
„Omluvte mě laskavě na okamžik,“ řekl, napůl ustoupil k zadnímu konci vozu, lokl si z vysoké, průzračné láhve s jantarovou tekutinou.
Polkl, znovu zvedl láhev a napil se zhluboka, pokývl si a zpátky na ni zašrouboval víčko.
„Co je to?“ zeptala se jedna žena.
Lonegan vzhlédl, jako by ho při něčem přistihla. „Nic, madam. To je můj vlastní výrobek.“
„My –“ začal jiný muž a vystoupil dopředu.
Lonegan zavrtěl hlavou, uťal ho: „Tady nejde o takový výrobek. Každý člověk, který pije v tomhle vedru whisky, si koleduje o průšvih, nemám pravdu?“
Muž ustoupil, aniž by z něj spustil oči.
„Tak co to teda je?“ zeptal se jakýsi chlapec.
Lonegan na něj vlídně pohlédl.
„Jenom taková věc, kterou mě jeden starý – hm, muž ze Staré země naučil na smrtelné posteli. Je to trochu jako… víš, jak proužek sušeného masa je jako celý stejk, zkroucený do pár soust?“
Chlapec přikývl.
Lonegan zvedl láhev, aby na ni zasvítilo slunce, a řekl: „Tohle je něco podobného. Jde o tu dobrou část vody. Tu chladnou.“
Muž v davu zamumlal kletbu. Davem kolem Lonegana se přelil odmítavý šum. Počkal, až dozní, potom pokrčil rameny a vrátil láhev do vozu. „Stejně není na prodej,“ prohlásil a stoupl si zpátky ke džbánům a sklenicím.
„Proč ne?“ zajímal se muž v tlusté kožené vestě.
Podle jeho chování Lonegan usoudil, že tady představuje nějakou formu zákona
„Osobní zásoba,“ vysvětlil. „A vůbec, nemám jí dost. Trvá nějakých čtrnáct měsíců, než se správně vydestiluje pár láhví.“
„Mám to brát tak, že se zdráháte předvést vzorky k ochutnání?“ pokračoval muž.
Lonegan přikývl a snažil se působit omluvně.
Muž potřásl hlavou, poškrábal se ve špinavém vousu, vykročil k voru a odstrčil Lonegana z cesty.
Vzápětí vyhrabal láhev z dek, kam ji Lonegan nacpal.
Před zraky všech odšrouboval víčko, otřel si rty a dlouze se napil.
Byla to voda se zeleným jalovcovým listem na dně. Vnitřek víčka byl pokapaný medem. K tomu pár kapek laudána, kvůli mírnému rauši, a peprmintová příchuť, aby skryla opium.
Muž láhev odtrhl od rtů, polkl, co měl v ústech a usmál se.
Lonegan se neochotně uvolil vzít si dva dolary za to, co v láhvi zbylo. A už se hlásili všichni.
„Já ale ne –“ začal a vylezl nahoru doprostřed vozu, aby ho slyšeli všichni. „Nemám –“ Všichni se však hrnuli k voru.
„No tak dobrá,“ prohlásil kvůli lidem vpředu, sestoupil dolů a s námahou přetáhl půl bedny láhví přes postranici.
Vtom promluvil kazatel a dav ztichl jako v kostele.
„Nemohu vám dovolit, abyste tohle dělal těm dobrým lidem,“ pravil kněz.
„Já myslím –“ zakoktal Lonegan, jak to měl nacvičené, „myslím, že si mě pletete s těmi p-pány, kteří –“
„Já si nic nepletu, pane,“ pokračoval kněz a stále oběma rukama svíral svou Bibli.
Lonegan na něj upřel pohled, načež udělal jeden uctivý krok k němu. „Co by vás přesvědčilo, Bratře?“ zeptal se. „Vezměte si moji kobylu. Vidíte tu ránu na její kýtě? Věřil byste, že jí to způsobila bambitka? Náhodný výstřel?“
„To vy?“
„Když jsem ji čistil.“
Kněz vyčkával.
Lonegan pokračoval: „Můžete do té díry sáhnout, to vám povídám.“
„A vaše medicína ji zahojila?“ předpokládal kněz zvýšeným hlasem.
Lonegan uchopil kouřově zbarvenou sklenici, vyndal ji z poličky. „Tyhle obklady, ano, pane. Muž jménem Běžící Medvěd mi ukázal, jak přetáhnout plodovou blánu přes psí srdce a rozdrtit –“
Kněz prudce vypustil vzduch nosem.
„Patřil k Siouxům Oglalům,“ dodal Lonegan a počkal, až se to vsákne.
Kazatel na něj jen zíral.
Lonegan se rozhlédl po tvářích v hloučku a už začínal stranit knězi. Víc ze zvyku než z nějakého důvodu. Ale stejně.
Přikývl, ustoupil se zdviženýma rukama. Zůstal potichu dost dlouho, aby usoudili, že uvažuje: „Tihle-tihle prodavači ‘hadího oleje‘, za jakého jste mě považoval, Bratře. Lidé. Opovrženíhodné plemeno. Co byste řekl, čím se vyznačují?“
Když kněz neodpovídal, ujal se slova muž v davu: „Prodávají různé věci.“
„Já také prodávám různé věci,“ přisvědčil Lonegan.
„Medicíny,“ upřesnila žena
„Léčiva,“ opravil ji a přikývl, aby viděla, že ji nechce urazit.
Hleděla mu do očí.
„Co ještě?“ oslovil Lonegan všechny.
Tentokrát odpověděl kněz. „Zítra budete pryč.“
„– dřív než někomu stačí narůst vlasy,“ doplnil starý muž a smekl klobouk, aby předvedl holou hlavu.
Lonegan se široce usmál. Vzal do dlaně malou lahvičku modrého oleje ze své výstavky a s rozmachem ji muži hodil.
Chytil ji a upřel na Lonegana zrak.
„Já neodjíždím,“ prohlásil Lonegan.
„No, tak teda –“ začal muž.
„Rozhodně ne,“ pokračoval Lonegan, trochu uraženým tónem. „A víte co? Abych to dokázal, tak dnes, pouze dnes, budu brát i šeky nebo stvrzenky. Jen napište své jméno a kolik mi dlužíte na nějaký kus papíru – tady, nějaký tu mám, i ten vám věnuju. Nebudu nic vybírat, když nebudete spokojeni.“
Na všech obličejích v hloučku se ukázaly široké úsměvy.
„Jak rychle tohle bude účinkovat?“ zajímal se plešatý a zvedl svou modrou lahvičku.
„Popravdě, viděl jsem účinky až po šesti dnech.“
Starý muž zvedl obočí. Měl je jako bílé křoví.
Lidé se už zase hrnuli blíž.
Lonegan vystoupil na vůz, zamával rukama, aby zpomalili, jen pomalu! Že chce nejprve dát dar.
Byla to pevně tkaná taška o velikosti lidské hlavy. Podal ji knězi a řekl: „Bratře.“
Kněz si ji vzal, pohlédl z Lonegana na provázek, který vak uzavíral.
„Když tak cestuju,“ řekl Lonegan, „odevzdávám svůj desátek, kde můžu. A tím, co můžu.“
Kněz tašku otevřel.
„Svátost?“ vyhrkl.
„Prozatím jen oplatky,“ upřesnil Lonegan. „Budete je pochopitelně muset posvětit.“
Dav začal tleskat, nejdřív pomalu, postupně se přidávali všichni.
Kněz zavázal vak a napřáhl k Loneganovi ruku.
Kvečeru už mu nezbývala ani kapka liščí moči.
* * *
Když pro něj příštího rána přišly dvě ženy, aby ho pozvaly do kostela, Lonegan zvedl prst a slíbil, že tam bude co nevidět. Že se jen předtím chce pomodlit.
Ženy sklonily hlavy v čepcích na znamení, že chápou, pak jedna z nich dodala, že jeho klisna zřejmě v noci utekla
„To ona někdy dělá,“ prohlásil Lonegan s úsměvem, zavřel dveře a přidržel je.
Tohle mu tak scházelo: zatracený prorocký kůň.
Místo modlení či návštěvy bohoslužby Lonegan pevně zabalil náhradní oblečení do deky, zastrčil ji pod postel a ustlal tak, aby nikoho ani nenapadlo pod ni nahlédnout. Než na tuhle metodu přišel, zničil si dva dobré obleky, čistě proto, že se mu nepovedlo napnout přikrývku přes matraci.
Ale teď tu jeho deka bude ještě v pondělí, v úterý, prostě kdykoli si pro ni přijde.
Posléze přistavil jednu židli z pokoje k oknu a čekal, až se celá kongregace ve svátečním loudavě vyhrne do ulice.
Zdejší sbor dnes tvořilo celé městečko. Protože se lidé cítili provinile kvůli penězům, které včera utratili, a protože věděli, že dnes bude svaté přijímání.
V baptistickém kostele k tomu docházelo tak vzácně, že to byla vskutku událost.
S trochou štěstí si nikdo nevšimne Loneganovy nepřítomnosti, natož aby se po něm šel podívat.
S trochou štěstí se budou všichni cítit tak provinile, že si vezmou oplatku navíc a nechají ji rozpustit v ústech na patře.
Po takové době, kdy měli pouze hrubé kousky chleba, jim oplatka bude připadat jako cukroví. Tak bílá, že musí být čistá.
Lonegan se usmál, opřel si boty o parapet a přihýbal si z láhve kořalky, až mu slzely oči. Kdyby pil, jen aby se cítil dobře, usrkával by bourbon. Na tohle ovšem potřeboval být opilý a také tak páchnout.
Na podlaze z prken se všude kolem něj jako popadané listí válely stvrzenky ze včerejších nákupů.
Nebude je potřebovat sbírat.
Bylo to legrační.
Přesně v době, kterou odhadl jako čas oběda pro většinu města – ani neznal jeho jméno, uchechtl se pro sebe –, vytáhl starý kolt, položil si hlaveň přes levé zápěstí, popořadě namířil na šest tabulek svého okna a vystřelil je do ulice.
Za deset minut a dvě nabíjení už byl ve vězení.
„Moc se tady neusazuj,“ doporučil mu vousáč, kterého už Lonegan odhadl jako strážce zákona Měl ještě z kostela tuhý límec a na prsou cínovou hvězdu.
Lonegan se s úsměvem složil na lehátko a zavrtěl hlavou, že ne, nebude se usazovat.
„Kde mám oběd?“ vyslovil nesrozumitelně a musel přitom přemáhat smích. V mysli před sebou už zase měl ten dort.
Šerif neodpověděl, jen vyšel ven. Lonegan si za ním spokojeně pokývl.
Uvnitř v podšívce pravé boty měl veškeré nástroje, potřebné k odemčení jednoduchého zámku cely.
Do opasku, jako zálohu, si zašil pár náprstků střelného prachu, zabaleného v tenkém voskovém plátně – pro případ, že by byl zámek pokažený. V zubech měl vsazené sirky, které by toho statného chlapíka ani nenapadlo hledat. Lonegan je umístil do jedné ze škvír ve stěně. Teď měl nejlepší pokoj ve městě.
* * *
Odpoledne ho probudila žena, která na něj upírala pohled. Buď byla nakřivo ona, nebo on, nebo lůžko.
Protřel si dlaní jedno oko, pak druhé, sedí si.
„Ma’am,“ zamumlal a natočil hlavu, aby mohl polknout.
Byla štíhlá, ale vysoká, ve tváři vrásky, nejspíš od počasí. Žena, jakou lze těžko odhadnout.
„Přišla jsem zaplatit,“ řekla.
Lonegan sehnul hlavu, aby skryl úsměv. Musel přitom oběma rukama sevřít kraj lehátka, aby se nesvalil na podlahu.
„Můj otec,“ pokračovala pevnějším hlasem, „on – já netuším proč. Vtírá si tu modrou látku do kůže na hlavě. Smrdí jako od holiče.“
Lonegan k ní vzhlédl. Nebyl si jist, jestli jí má věnovat úsměv nebo ne.
Ona se ale usmívala
„Nevidíte efekt,“ prohlásil, „tak nemusíte platit. Ma’am.“
Chvíli na něj upírala zrak, nakonec řekla: „Umíte to vůbec hláskovat?“
„Co?“
„Efekt.“
Teď na ni zase zíral on.
„Máte nějaké jméno?“ zeptala se.
„Lonegan,“ odpověděl. „A dál?“
„Jenom Lonegan.“
„Tak jak to s vámi je?“
„Alone – jako ‚sám‘, again – jako ‚znova’,“ rozdělil pro ni své jméno do dvou slov.
„Rozumím,“ řekla „Myslíte doopravdy?“
I teď pochopila, stiskla zuby, ale pak zavrtěla hlavou a usmála se.
„Nemám ponětí, o co se to tu snažíte – jaký podvod tady chystáte, pane Znovusám.“
„Kůň mi utekl,“ připomněl jí Lonegan a přiblížil tvář ke mříži. „Myslíte, že v tomhle můžu rychle utéct?“ Pro ilustraci zvedl pravou botu. Podpatek měla úplně sešlapaný. Nahoře naleštěná, dole bosá.
„Chtěl jste, aby vás sem strčili,“ prohlásila. „Když jste u Molly vystřílel nejlepší pokoj.“
„Kdo vlastně jste, jestli se smím zeptat?“
„Jsem dcera muže, kterého jste včera odpoledne ošidil. Jsem tu, jen abych tu transakci dokončila“
„Pověděl jsem vám –“
„A já zase povídám vám. Nehodlám se stát dlužnicí chlapíka jako vy. Už nikdy.“
Lonegan naklonil hlavu k ní, přivřel oči. „Už nikdy?“
„Kolik mě to bude stát?“
„Řekněte mé jméno.“
„Kolik?“
Lonegan malinko vyšpulil dolní ret. Připadalo mu, že se začíná trochu zamilovával. Každopádně si přál, aby nebyl na téhle straně mříže.
„Líbila se vám ranní bohoslužba?“ zeptal se.
„Já už s otcem do kostela nechodím,“ odpověděla žena „Kdo myslíte, že nás podvedl tehdy poprvé?“
Lonegan se ušklíbl. To se mu líbilo.
„Prostě,“ pokračovala, „otec s sebou každou neděli přinese domů takový kus kostela, že nám to vystačí na celý týden. A jak.“
„Jak se jmenujete?“ Lonegan ji pozorně sledoval.
„To by vám mohlo dát nade mnou jistou moc, ne?“
„Takže si myslíte, že nejsem podvodník?“ Lonegan pokrčil rameny a čekal, jak vycouvá z toho kouta, do něhož se sama zaklínila.
Zvedla bradu. „Můžete mi říkat Mary.“
„Mně se víc líbí Jezábel. Dívka, která nechodí do kostela“
„Znáte vůbec Bibli?“ zeptala se.
„Já jsem jenom rád, že jste dnes ráno nešla na bohoslužbu.“
„Tak kolik, pane Lonegane?“
Poděkoval jí pokývnutím. „Pro vás, Jezábel. Pro vás –“
„Nestojím o žádnou slevu.“
„Dva dolary.“
„Slyšela jsem, že tohle prodávají po dvou centech.“
„Zvláštní cena pro zvláštní dámu.“
Ještě chvíli se mu dívala do očí, pak hodila peněženku s mincemi na jediný stůl v místnosti a pustila se do počítání peněz.
Dva dolary, to byl týdenní výdělek, odhadoval Lonegan. „Co to provádíte?“
„Nejspíš rozdávám peníze pitomcům,“ zamumlala Lonegan se sykavě zasmál. Držel se mříží, visel na nich plnou vahou, obličej mezi nimi.
Vstala s penězi v ruce.
„Já peču,“ řekla Vlastně to vyplivla.
Lonegan pocítil, jak se v něm všechno zklidňuje. „Cukroví?“
„Proč?“ Přistoupila blíž. „Přijel jste sem na svatbu?“
„… Mary Loneganová,“ zazpíval, jako by si to zkoušel.
Podávala mu peníze, dlaň otočenou dolů, takže by jí stačilo rozevřít prsty.
Lonegan to změnil v pohlazení a v posledním okamžiku řekl: „Nebo byste mohla třeba – zůstat a povídat si se mnou. Třeba v té sousední cele.“
„A když ne, bude mě to stát dva dolary?“ Vrátila ruku k peněžence a upírala na něj zrak, až se musel odvrátit. Zahleděl se na těžké dubové dveře, které se otevíraly na ulici.
Právě jimi vcházel šerif a šátral po skobě na stěně, aby na ni zavěsil pouzdro se zbraní.
„Annie,“ pozdravil ženu.
Její horní ret se zvedl ve výrazu, který Lonegan odhadl jako hněv, znechucení. Nepatřilo zástupci zákona, ale jejímu vlastnímu jménu, vyslovenému nahlas.
„Annie,“ opakoval Lonegan.
„Vy ho znáte?“ šerif šlehl očima po vězni.
„Známe se už dávno, šerife,“ odpověděl Lonegan.
Annie se uchechtla, odfrkla si nosem, protáhla se kolem šerifa a vyšla na slunce.
Lonegan ji vyprovázel pohledem ze dveří, dokud se úplně nezavřely, pak sklopil zrak k podlaze.
Nakonec přikývl, jednou rukou si sundal opasek, vyhrábl z něj tenký voskový papír se střelným prachem. „Ze zřejmých důvodů to nezapekla do koláče.“ Podal papír zástupci zákona.
„Annie?“ přeptal se nevěřícně šerif.
„Pokud ji znáte pod tím jménem.“ Lonegan upustil voskovaný váček na kamennou podlahu.
Muž zákona přistoupil, zvedl ho a přičichl k černému prachu. Pak se rovněž ohlédl ke dveřím.
* * *
Za soumraku seděla Annie Jorgenssonová v cele vedle té Loneganóvy.
„Doufal jsem, že přinesete nějaké pečivo, které děláte,“ řekl jí a ukázal bradou na zástěru, kterou měla ještě na sobě, a na poprašek mouky na jejích předloktích.
„A já možná doufala, že už bude po vás,“ odsekla a oprášila si ruce.
„Chci říct, že jste mohla něco přinést.“
„Tak proč jste o mně lhal?“
„Řekl jsem to, abych vám zachránil život. Mohla byste projevit kapku vděku.“
„Tím míníte, že rozhovor s vámi mě zachrání?“ řekla „Radši být mrtvá, děkuji pěkně.“
Lonegan se na lehátku pohodlně uložil, zavřel oči.
Celý jeho oběd sestával ze sucharu, který šerif nejspíš uchovával v sedlové brašně celé týdny – alespoň podle chuti. Ovšem Lonegan se přiměl sníst ho celý, do posledního kousku.
Ani ne kvůli síle, spíš z trucu. Protože věděl, co přijde.
„Víte docela určitě, že jste dnes ráno nebyla v kostele?“ zeptal se Annie Jorgenssonové.
Neodpověděla Ostatně na tom stejně nezáleželo, jestli byla či nebyla, jestli mu zalhala, jako s tím jménem. Beztak mezi nimi byla pořád mříž. A stejně nevěděl, co s ní bude potom dělat. Zavede ji za ruku do saloonu, nalije jí drink?
Ne, bylo by lepší, kdyby lhala, opravdu. Jestli je tajná baptistka To by ji pak nemusel přidržet kolenem a střelit do tváře.
Deset minut potom, co někdo uhasil světlo, jehož zdroj Lonegan neviděl, začali koně v nájemné stáji řičet.
Lonegan si pokývl a čekal na Anniinu reakci.
Zůstala jen tak sedět.
„Jste naživu?“ zavolal.
Šlehla po něm očima, ale to bylo vše.
Ano.
Brzy na to koně vykopli bránu nebo stěnu stáje a hnali se městem. Jeden vyrazil po chodníku z prken, aspoň podle zvuku, pak, jako by se polekal klapotu vlastních kopyt, uhnul, a rovnou do okna.
Potom už to Lonegan nerozeznával. Ozvala se Střelba snad kvůli tomu koni. Nebo také ne.
Celou dobu pozoroval Annii.
„Mary,“ oslovil ji hravě.
„Pro vás Jezábel,“ sykla Usmál se.
„Co se tam děje?“ zeptala se konečně.
„Já jsem tady zavřený,“ odpověděl jí. „Chcete snad tvrdit, že k tomuhle nedochází každou noc?“
Vstala, opřela se o mříže své cely.
Kdysi, jednou, to Lonegan dělal se spoluvězněm. Skrz mříže sousední cely, jako tady.
Ovšem tamodtud odešel. Ne změněný jako zbytek města, ale každopádně po čtyřdenní hladovce. Vydržel by pět, kdyby snědl vycpávku z matrace.
Bylo ovšem zajímavé pozorovat reakce toho muže – jak mu s každým výkřikem ztuhla záda A čůrek slin mu stékal ze rtů na zem.
„Musím se vymočit,“ oznámil.
Annie se neotočila.
Lonegan namířil pod okno a právě se oklepával, když se ukázal obličej, téměř na stejné úrovni s jeho. Byl to jeden z davu.
Oči měl zdivočelé, bloudící, líce už scvrklé, takže se zuby zdály větší. Kolem úst krev.
Zatáhl za mříže v okně jako zvíře, jímž byl.
„Už jsi mrtvý,“ řekl mu Lonegan, zvedl prst v napodobení pistole a střelil ho mezi oči. Muž zavrčel a odšoural se.
„To byl Sid Masterson,“ ozvala se za ním Annie. „Tedy jestli vás to zajímá.“
„Měl jsem dojem, že v tomhle stadiu už nemělo představování smysl,“ pravil Lonegan a obrátil k ní zrak.
„To na mě má udělat dojem?“ Annie náhle stála u mřížové stěny mezi nimi.
„Jste naživu,“ odpověděl.
„Co jsou zač?“ Zvedla bradu a obsáhla tím pohybem celé město.
Pokrčil rameny, podrbal se na straně nosu prstem. „Někteří lidé se prostě chytí, když umírají, řekl bych. Trvá jim to déle.“
„Jak dlouho?“
„Asi den. Nevydrží moc dlouho na slunci. Netuším proč.“
„Ale všechny dostat nemůžete.“
„Sami dostanou ty, které já ne.“
„Už jste to dělal i dřív.“
„Jednou nebo dvakrát, počítám. Moje volské spřežení zapadne do příkopu stejně jako Ostatním.“
Annie na něj dlouho upírala zrak. Nakonec řekla: „Dali bychom vám cokoli, víte?“
„Dobré křesťanské město,“ zarecitoval Lonegan.
„Totiž, nemusel jste to dělat.“
„Říkali si o to,“ prohlásil Lonegan, jako by to byla pravda „Dokonce mi platili, pokud si správně vzpomínám.“
„Bylo to v té mákovině.“
Lonegan zvedl obočí.
„Poznám tu chuť,“ vysvětlila „Co měla zamaskovat?“
Lonegan místo odpovědi stiskl rty a ukázal ven na město: tohle.
„A můj otec?“ zeptala se Annie.
Lonegan dál hleděl na přední dveře.
Její otec. To rozhodně představovalo komplikaci. Tohle byl důvod, proč noc obvykle trávil o samotě.
Jenomže ona byla pekařka.
V kuchyni pravděpodobně měla všechny možné polevy a cukr.
Otevřel ústa, aby se zeptal, kde bydlí, ale rozmyslel si to. Stejně její dům najde. Po dnešní noci bude mít celý týden na prohledávání města.
Každý dům, každou budovu.
Koncem týdne se dokonce vrátí i koně, s větrem v zádech. Budou vylekaní jako ta jeho klisna – budou mít strach, že je mrtvý jako ostatní, jen ještě neleží ale on bude mít ve vaku oves, a i když byli dost chytří, aby utekli, jsou to koneckonců jen koně.
Nebo, jak doufal, tentokrát mezi nimi bude mula. Někdo s osobností.
Ostatně lépe chutnají.
* * *
Probral se někdy před úsvitem. Rozpoznal to podle druhu světla, jež pronikalo mřížemi jeho okna Nezpívali tu ovšem žádní ptáci. A cítil zápach. Teď už byl na ten smrad zvyklý.
Na míle východně od města, jak dobře věděl, stál strom obsypaný kondory.
Brzy se zvednou jako olejovitě černá hmota, přinesou do města vedro a snesou se dolů na těla, která budou tou dobou ležet v ulicích.
Jako u toho zástupce šerifa, kterého Lonegan našel, byli mrchožrouti dost chytří, aby se do mrtvol pustili. Dokonce ani jim tenhle druh mrtvých nechutnal.
S trochou štěstí se některý z koní uštval a krvácel z plic, zhroutil se jako hromada masa.
S trochou štěstí to bude ta zatracená mrzutá kobyla.
Začnou na její kýtě, samozřejmě, dokončí, co Lonegan začal.
Pokývl, ostře se nadechl nosem a uvědomil si, co ho vzbudilo: ty dubové dveře. Hýbaly se a skřípěly.
Ve vedlejší cele už Annie stála u mříže a zadržovala dech.
„Nemůžou se dostat dovnitř,“ ujistil ji.
Neodvrátila zrak ode dveří.
„Co se vám to zdálo?“ zeptala se bezvýrazným, tichým hlasem.
Lonegan na ni pohlédl přimhouřenýma očima.
Sen?
Podíval se na vlastní ruce, jako by s tím měly mít něco společného, pak se dotkl své tváře. Byla vlhká.
Záporně potřásl hlavou, zvedl se – a dubové dveře se rozlétly.
Mezi veřejemi stál šerif.
Už zažil lepší časy.
Annie klesla zpátky na své lehátko, přitáhla si deku k ústům.
Lonegan se nepohnul, jen se díval. Nestávalo se mu často, že by viděl jednoho z těch šouračů, dokud se ještě šoural. Tenhle, domýšlel si, padl někde na otevřeném místě. Zatímco se měnil, krmil se na něm nejspíš někdo další. Jeho obličej byl na pravé straně ohlodaný na kost, jedna paže mu chyběla, na jejím místě zbyl jen cár rukávu.
Nebyl ovšem ve stavu, kdy by se čímkoli z toho zabýval.
Pravděpodobně v pondělí chodil touto dobou do práce. To jediné ještě věděl.
„Hej!“ zavolal na něj Lonegan pro jistotu.
Ta věc se musela otočit, aby zjistila zdroj zvuku. Když ho našla, Lonegan na něj mávl.
„Ne…“ hlesla Annie skrz deku.
„Nemůže sem projít,“ řekl Lonegan. „Nedokážou – klíče, nástroje, zbraně…“
Ta věc tam dlouho jen tak stála – Lonegan si pomyslel, že cítí, jak vychází slunce – a chrčivě nadechovala a vydechovala.
Annie byla svým tichým způsobem hysterická, opírala se nohama o zem znovu a znovu, jako by se od toho všeho pokoušela vycouvat.
Lonegan ji pozoroval, jako by pro něj byla něčím novým.
Možná jako by viděl svou první. Ale ne… Dokonce i tehdy – šlo o kozu – i tehdy už věděl, co se děje. Šlo o kozu, na níž zkoušel všechny svoje směsi, protože snědla cokoli. A protože na něj neuměla namířit pistoli.
Když uhynula, Lonegan si pokýval, pohlédl na sirup v dřevěném válci, který už zasychal v moučnou pastu, a chystal se vysypat ho do potoka spolu s ostatními nepovedenými směsmi, když koza najednou vykopla, zakoulela svým jediným okem, a zvuk, jenž se jí vydral z krku, Lonegana postrčil nahoru na vůz.
Nakonec, když se kůň, kterého tehdy měl, nechtěl uklidnit, musel Lonegan kozu zastřelit. Dívala se do hlavně jako dítě.
Přesně takový pohled měla ta věc ve dveřích. Jako by nechápala, co teď přijde.
Kalhoty měl bývalý šerif vpředu mokré, od první chvíle, kdy se poddal smrti.
Lonegan ho pozoroval.
Ve druhé ruce – a to Lonegan ještě nezažil – držel šerif jednu z láhví, kterým Annie říkala mákovina.
Ta věc ji držela, jako by věděla, o co jde. Když ji přiložila k ústům, Annie na chvíli Zapomněla, jak se dýchá.
Lonegan se obrátil k ní, potom zpátky k tomu tvorovi, a došlo mu to: ona věděla, jak ta voda chutná, a pořád si myslela, že tohle udělala s jejím městem právě ta voda.
V duchu se pousmál, vrátil se k té věci, k tomu šourači. Pomalu se vláčel po podlaze, jeden kotník ve špatném úhlu.
Annie ječela a strkala si deku do úst. Věc to postřehla a zamířila k její cele.
„Nechcete přece –“ začal Lonegan, ale už bylo pozdě.
… na sebe upoutat jejich pozornost, chystal se říct.
Jenže trhané pohyby upoutají cokoli, co má chuť jíst, a Annie se prakticky zmítala.
Lonegan přistoupil k mříži mezi nimi, natáhl se po její ruce, čistě aby jí dal najevo, že je naživu, ale ona doteku ucukla – oči měla zdivočelé a dýchala mělce.
„Měla jste jít do toho kostela,“ řekl, nejspíš nahlas, protože se ohlédla s otázkou ve tváři, jenže to už byl tvor u mříží. Neměl dost síly, aby se přes ně dostal, nedokázal však uvažovat, jako by uvažoval člověk.
Pomalu, jako na zkoušku, vklínil hlavu mezi dvě tyče – pusou napřed – a začal tlačit a tahat. Nejdřív to odneslo jedno oko; vyteklo mu na líci.
Potom přišla na řadu čelist, pak lebka, a přesto se pořád tlačil dál a dostal se napůl dovnitř, než už mu z hlavy skoro nic nezbylo.
Annie vůbec nic nehrozilo. Tedy ne od téhle věci.
Ovšem nebyla už tak docela při smyslech.
Lonegan dlouho seděl na kraji svého lůžka, hlavu v dlaních, věc zaklíněná v mříži pořád ještě nějak dýchala, i když jí sluneční světlo, které pronikalo dovnitř, začalo měnit pleť v hrubou, vyschlou kůži.
Už byl čas.
Lonegan si vyhrnul nohavici, vytáhl z boty dva paklíče a otevřel si celu skoro tak rychle, jako by měl klíč.
Nejdříve ze všeho si vzal ze stěny brokovnici a přiložil hlaveň k tvorově lebce. Jenomže Annie se začala hýbat. Lonegan se soustředil na ni, obrátil pušku a bušil pažbou do lebky, dokud hlava nevisela dopředu a kůže na zátylku se neroztrhla tak, že se podobala jakýmsi ústům, která se s trhavým zvukem zasmála.
Když věc upadla, viděl přímo na Annie. Celou ji pokrývaly skvrny černé krve. Klidně mohl tvora zastřelit, pomyslel si. „No,“ řekl.
Plakala, skrývala se uvnitř sebe sama „Z krve to nechytnete,“ vysvětlil jí, „nebojte,“ ale neposlouchala ho.
Vzal klíče z opasku bývalého šerifa, odemkl jí celu a doširoka otevřel dveře.
„Ale– ale –“ hlesla.
Logan znechuceně pokrčil rameny.
„Co?“ řekl konečně. „Zachránil jsem vám život, Mary, Jezábel. Annie Jorgenssonová.“
Zavrtěla hlavou, že ne; bylo to spíš škubnutí než gesto. Lonegan zatočil brokovnicí za kohoutek, spustil si ji podél nohy. Nejsnazší by teď bylo, kdyby namířil na ni a měl pokoj. Jenomže ona byla paní koláčů. Poprvé za celá léta si nebyl jistý, jestli by ještě někdy dokázal sníst dort nebo koláč, kdyby to teď udělal.
„Jak se tohle město jmenovalo?“ zeptal se jí.
Vzhlédla, svaly ve tváři se jí roztančily.
„Jméno?“
„Tohohle místa.“
Trvalo jí nějakou dobu, než pochopila, nač se ptá, pak kývla a odpověděla: „Gultree.“
Lonegan řekl: „Mám dojem, že už tady v Gultree moc dlouho nepobudu, slečno Jorgenssonová. Ovšem nechci být hrubý.“ Potřásla hlavou, že ne, není hrubý.
„Je mi líto vašeho otce,“ pokračoval. Sám sebe tím docela překvapil.
Annie na něj jenom nechápavě zírala, snažila se vyslovit: „… proč?“
„Svět,“ vysvětlil jí, „je – je to drsné místo. Já ho nestvořil. Prostě to tak je.“
„Někdo vám to řekl,“ promluvila tiše a záporně přitom zavrtěla hlavou. „Vy… vy tomu nevěříte.“
„Dělal bych tohle, kdybych nevěřil?“
Zasmála se a opřela se. „Snažíte se sám sebe přesvědčit, pane Znovusám.“
A už se nepřestala smát.
Lonegan na ni upíral tvrdý pohled a nenáviděl Gultree. Všechno na něm. Byl rád, že ho zničil, vymazal z mapy.
„Tak tedy sbohem,“ zvedl prsty volné ruky ke klobouku, který nechal… kde?
Ohlédl se po něm a nakonec vzal jeden hnědý a propocený z věšáku u dveří. Padl mu. Jakžtakž.
O něco déle, než měl původně v úmyslu, postál ve dveřích a čekal na Annii, jestli půjde za ním, ale nešla Ani potom, co dveře její cely rezavě zasténaly.
Lonegan se musel otočit.
Annie klečela za tou věcí, ve kterou se proměnil šerif. Vytahovala jeho revolver z pouzdra, držela ho obráceně, hlaveň v ústech, tak hluboko, až se jí musel obracet žaludek.
Lonegan zavřel oči a znovu ji slyšel, jak to říká to, co před pár minutami: „Ale– ale –“
Ale ona se také napila té mákové vody. Myslela že už je mrtvá stejně jako ostatní. Stačilo jednou se střelit.
Lonegan sevřel rty, přiměl se podívat na to, co z ní zbylo, pak se obrátil a zavřel dveře.
* * *
Obvykle si při procházení města dával načas, plnil sedlové brašny a vaky šperky a zbraněmi a vším, co se dalo prodat.
Tentokrát to však bylo jiné.
Tentokrát prošel přímo po Hlavní třídě ke svému čtyřkoláku, složil postranní panel a začal se poohlížet po nějakém koni.
Když žádného neobjevil, vydal se tam, odkud přišel. Brzy uslyšel zaržát koně. Zpomalil, naplnil ukradený klobouk oblázky a pískem a začal s ním třást.
Za pár minut se v horké krajině ukázala kobyla
„Ty ne,“ odmítl ji.
Byla pokrytá solí, jak se před tím štvala Teď už se vracela do města, ke strouze s vodou.
Lonegan přimhouřil oči a zahleděl se za ni, jestli tam není jiný kůň, jenže tu byla jen ona Odhodil klobouk a obrátil se nazpátek.
O dvacet minut později doklusala do města s nosem u země jako pes. Lonegan jí navlékl na hlavu smyčku, vklouzla do ní a dál pila.
Všude kolem nich byli mrtví a skoro mrtví, váleli se na ulici nebo zůstali viset napůl vyklonění z oken.
Někde před ním, v přímé linii od posledního města k příštímu, jede, jak věděl, další muž. A pak další a další. Právě teď se pravděpodobně žene běžec z tohoto města, aby všechny varoval před prodavačem lektvarů.
Lonegan ho ovšem najde právě tak, jako našel toho minulého. Protože každý, kdo je dost dobrý na to, aby opustil svou rodinu a jel celou noc, aby varoval lidi dvacet mil odtud, každý takový člověk určitě byl v neděli ráno na bohoslužbě a účastnil se přijímání.
Což znamená, že už je v sedle mrtev, že mu v ústech otéká jazyk, že se hluboko v něm zvedá žízeň, jakou ještě nikdy nezažil.
Lonegan upevnil koni jařmo, pomazal mu ránu mastí. Kdyby se tentokrát něco pokazilo, mohl udělat to, co by podle něj mělo vždycky fungovat: rozdrtit jednu z oplatek, vetřít ji kobyle do nozder a nechat ji vdechnout.
Uhyne, ano, ale brzy se vrátí zpátky. Jestliže bude zapřažená, dostane z ní aspoň pár mil, počítal.
Jenomže jí to zkazí maso.
Lonegan se podíval dopředu, pokoušel se odhadnout, jak daleko to bude tentokrát. Kolik dní. A jestli existuje nějaká směs nebo odvar či sloučenina, která by mu umožnila úplně zapomenout na Gultree. A Annie. A na sebe.
Jenomže oni o to budou žádat, řekl si pro sebe.
Nebýt jeho, byl by to někdo jiný, a ta jiná osoba by možná nevěděla, jak si s tím vším poradit, a pak by třeba šlo o polovinu města proti druhé – té živé. A to by prostě trvalo příliš dlouho. Ne, takhle to bylo lepší.
Sehnul se, odplivl si a vylezl na kozlík svého čtyřkoláku. Kobyla zatáhla, sama od sebe se vyhnula tělům. Čas od času se některé z nich zaškubalo, zvedlo k ní ruce, a Lonegan ho srazil brokovnicí.
Následovalo ticho; v Gultree se nic neozývalo.
Lonegan potřásl hlavou a znechuceně si odfrkl nosem.
Na vzdáleném konci městečka našel to, s čím předem počítal: dům se zlatými písmeny za jedním oknem: Wm. Jorgensson. Tady Annie žila, tady pekla, tady kdysi pekla, dokud pro ni nepřišel šerif.
Lonegan uvázal koně ke sloupku, vešel do Anniina obývacího pokoje, brokovnici nechal ve voze.
Jistěže byli všichni mrtví.
„Dort,“ řekl nahlas, jako by chtěl, aby se to stalo skutečností.
Fungovalo to.
V kuchyni, dokonce ještě nerozkrájený, čekal bílý koláč. Vypadal jako potřený tukem. Tukem a cukrem.
Lonegan přejel prstem po jeho okraji, ochutnal, nadechl se vůně, kterou cítil poprvé za dlouhé dny.
Ano.
Vzal koláč i s podnosem, na němž ležel, vrátil se do obýváku.
Otec na něj čekal, plstěný tvrďák naražený na hlavu. Byl mrtvý a svíral Bibli stejným způsobem jako šerif svou láhev. Pohyboval ústy a jazykem, jako by se snažil něco vyslovit.
Lonegan čekal, čekal, a neměl potuchy, co by mu někdo z nich mohl říct, i kdyby se na to zmohl. Nakonec to musel říct místo staříka, odpovědět na jedinou otázku, na níž záleželo: Annie.
„Dostal jsem ji odtud včas,“ řekl. „Nemusíte si s ní dělat starosti, pane.“
Starý muž jen něco zaskřehotal hluboko v hrdle. Přes jeho levé oko pochodovala vosa.
Lonegan ustoupil o krok, naklonil hlavu k dalším dveřím, pak se vrátil ke starému.
Jestli – jestli kondorové vědí, že tyhle věci nemají jíst, nemělo by to platit i pro vosy?
Přivřel oči a došel ke starci, aby si ho prohlédl z boku. Byl mrtvý, byl šourač, ale – ale ne až tak docela mrtvý.
Ovšem nebyla to špatná směs. Lonegan ji namíchal stejně jako pokaždé. Ne, v tom vězelo něco jiného, něco…
Lonegan potřásl hlavou, a pak to provedl: shodil staříkovi klobouk.
Vyvalila se hříva nových vlasů. Byly bílé, hedvábné, a kapala z nich modrá. Stařec napřímil záda, jako by se pokoušel vstát od těch vlasů, které mu spadaly na šíji, úplně poprvé.
„Ne,“ zašeptal Lonegan, stále potřásaje hlavou, a pak mu ten starý muž podal Bibli.
To Lonegana polekalo, ucukl, až zakopl o židli.
Zachytil se rukou, znovu se narovnal až v kuchyňských dveřích. Ani nevysypal podnos.
„Vy jste používal ten olej,“ řekl starci a dotkl se vlastních vlasů.
Starý muž – William Jorgensson, on, nikoli to – nerozuměl, jen mu dál podával Bibli. Lonegan s úsměvem zavrtěl hlavou, ne. Díky, tohle ne.
Starý muž se ostře nadechl, pak vydechl krvavou mlhu. Smysl jeho počínání se už ztratil, nehledě na holičský olej.
Znovu vydal ten skřípavý zvuk v hrdle. Jako by se pokoušel mluvit. Když se mu nepodařilo nic ze sebe vypravit a Lonegan si nechtěl vzít Bibli, sáhl stařec do kapsy, vytáhl hrst rozlámaných oplatek, ukradených z misky v kostele.
Tak to Annie říkala: její otec jí nosil kostel domů, protože ona tam nechtěla chodit.
Lonegan odtáhl ruce s nataženými špičkami prstů a znovu ustoupil. Ne že by oplatky mohly působit skrz kůži bot. Ale i tak.
Bible s plesknutím dopadla na dřevěnou podlahu. „Ty starý zloději,“ řekl Lonegan.
Stařec tam jen tak stál.
„Co tu máš ještě?“ zajímal se Lonegan.
Starý muž přivřel své napůl mrtvé oči, zaostřil na ruku v kapse a vytáhl láhev, kterou mu Lonegan věnoval zadarmo. Byla prázdná.
Lonegan k tomu jen přikývl, čímž přiměl i starce k pokývnutí.
„S tím můžu něco udělat hned,“ řekl a obešel ho širokým obloukem, ven z hlavních dveří. Vedro bylo ochromující, úžasné.
Lonegan si nesl podnos s koláčem na rameni, odemkl panel na straně svého vozu. Klesl dolů, kobyla se lekla a udělala jeden dva kroky, než ji zadržely postraňky.
Lonegan na ni vrhl hněvivý pohled, ohlédl se k domu, a pak provedl to, co nemusel, a dobře to věděl: vzal dvě poslední láhve holičského oleje. Na slunci modře svítily jako kočičí oči. Vrátil se do pokoje a udeřil do stěny, aby dal starci vědět, že je zpátky.
Starý muž se pomalu obrátil, podrážky jeho bot zaškrábaly podlahu.
„Tady,“ řekl Lonegan a postavil obě láhve na stůl. Držel přitom koláč, aby ukázal, že jde o obchod.
Stařec na něj tupě civěl, nedocházelo mu to. Ukazováček se mu u stehna škubal, nehtové lůžko měl modré.
„Je mi líto,“ pravil Lonegan. „Opravdu líto.“
Když odjížděl, stařec se došoural ke dveřím a zůstal tam stát.
„Dejte tomu šest dní.“ Lonegan si ukázal na vlastní kštici, aby předvedl, co má na mysli, načež se nervózně zasmál a pleskl kobylu přes citlivý bok.
Do hajzlu s Gultree.
Vyrazil do vedra. Dokáže vydržet až do tmy, než se do toho koláče pustí. Protože to byla oslava, omámil kobylu, odřízl jí další kus masa z boku a ošetřil ji obkladem.
Zapomněl si vzít vodu, jenomže tady si zapomněl vzít šperky a zbraně. Však budou další.
Na místech bez žen jako Annie Jorgenssonová.
Lonegan si otřel z úst poslední zbytek tuku z kobylího masa, stáhl si vousy na bradě a do klína si vzal koláč. Začal z něj uždibovat, až si všiml, že jí jen to sladké na vršku, což mu teta vždycky zakazovala Muselo se to jíst současně s tím suchým vespod.
Odkrojil si nožem klín, strčil si ho do pusy, a ještě a ještě, až mu pod nožem vylezlo cosi tvrdého, co se skrývalo v hloubce dortu.
Byla to polovina oplatky.
Lonegan na ni mlčky zíral a zíral. Snažil se normálně dýchat, ale nešlo mu to.
Byla to ta – byla z téhle nedělní bohoslužby, nebo z té minulé?
Bylo to, co měl stařec v kapse, všechno, co ukradl, nebo jenom část?
Pohyb jeho čelistí se zastavil, zvedl se mu žaludek, pozvracel si prsa a ohlédl se zpátky k městu, k tomu starci u dveří, který se teď usmíval a zvedal svou Bibli, aby dal najevo, že to věděl, že byl odhodlán vpravit náboženství do života své dcery, ať o to stála nebo ne.
Lonegan zavrtěl hlavou: ne, ne, jako by říkal tomu starému muži, že – že kdyby okamžik počkala, než stiskla spoušť, že by jí opravdu řekl, že to nebylo v té mákovině. Ale současně naprosto jasně cítil oplatku v sobě, jak se mu zavrtává do srdce, do života.
Znovu se vyzvracel, ale už jen trochu, slabě.
„… ne,“ prohlásil a mokré čůrky mu visely z brady. Tohle se nemohlo… nemohlo se to stát tak rychle. Stalo se to opravdu? Mohlo se to stát?
Prsty, nyní neobratnými, prohmatal koláč, pátraje po další oplatce, aby se pokusil rozeznat, ze které neděle pochází, jenomže všechny ty úlomky byly moc malé, moc nadrcené.
Annie. Buď prokleta! Ze které neděle?
Ale – ale –
Ten olej, který páchne jako holičství. Kčertu, ano. Ten zpomaluje účinek oplatek.
Lonegan dusal ohněm, rozstřikoval kolem sebe jiskry, podnos s dortem roztříštil o kámen a hrnul se ke kobyle. Aby se co nejrychleji vrátil zpátky do Gultree, zpátky k tomu starci a k těm dvěma modrým láhvím.
Ale kobyla ho viděla přicházet, trhla hlavou od vozu, ke kterému byla připoutaná. Opratě vydržely. Špice kola nikoli.
Uskakovala, stále zpomalená tím, čím ji omámil, a Lonegan se také přiměl zpomalit.
Držel před sebou klobouk, jako by v něm tentokrát něco nesl, no vážně, pojď ke mně, holka.
Kobyla rozšířila nozdry do noci, čichala, zda neucítí oves, pak otočila hlavu stranou a jedním okem Lonegana sledovala, načež ustoupila, když se o krok přiblížil, varovně mávla hřívou a mrskla ocasem, jako by byla mladší než ve skutečnosti, a když udělal další krok s kloboukem v ruce, uhnula, a takhle tancovali po zbytek noci, opratě těsně na dosah, kdyby jen dokázal udělat další krok správným směrem. Nebo si jen myslel, že má něco na dosah.
Poprvé vydáno v časopise New Genre v létě roku 2009.
Přeložila Jana Rečková