Jako kdyby nás ta planeta chtěla zabít, pomyslel si Vincent Brody a ještě pevněji sevřel pažbu laserové pušky.
Další nápor vichru udeřil do skafandru a stabilizátory měly co dělat, aby ho udržely na nohou. Bouře zesílila. Husté červenozelené mraky se točily v divokých vírech a proměnily oblohu v abstraktní představu pekla. Vítr zvedal kameny do vzduchu a hnal je na Brodyho a jeho kolegu Schofielda. Několik větších kusů narazilo do čelního průzoru. Kdyby se dostaly skrz, byli by během několika minut mrtví. Zdejší atmosféra byla pro lidi jedovatá.
„Do hajzlu, musíme vypadnout!“ vykřikl Brody. „Ta bouře nabrala na intenzitě!“
„Jen klid, pořád je na stupni čtyři. Na to jsou tyhle obleky stavěný,“ uklidňoval ho Schofield, který i navzdory větru pokračoval dál.
Brody sledoval, jak kolegova silueta mizí v bouři. Slunce zapadalo a jeho slabá záře stěží pronikala hustými mraky. Ještě chvíli a nastane noc, která bude trvat tři pozemské dny. Teplota klesne na minus padesát stupňů a viditelnost bude nulová. Tenhle svět nebyl pro lidi. Možná představoval zdroj bohatství, ale rozhodně nikoho nevítal s otevřenou náručí.
„Zachytil jsem stopu energie,“ ozval se ve vysílačce Schofieldův vzrušený hlas. „Tohle musí být ono! Je to v těch kopcích přede mnou.“
„Výborně. Úkol jsme splnili, předáme souřadnice a pošleme tam robota.“
„Nejbližší je deset kilometrů daleko. Je to na nás!“
Brody zaklel a přepnul zobrazení na infračervený mód. Chvíli mu trvalo, než Schofielda spatřil. Objevil se jako malá zelená skvrna spěchající k pahorkům na druhé straně planiny. Brody neměl Schofielda rád. Nenáviděl to jeho nadšení, ten jeho zápal pro splnění každého úkolu. Litoval, že do dvojice nedostal někoho jiného. Copak ten chlap nemá strach? Copak se na téhle Bohem zapomenuté planetě nebojí? Brody měl strach a dokázal si to přiznat. Bál se bouře, která by mohla poškodit oblek. Bál se zemětřesení. Bál se tady všeho. Chtěl jen vydělat peníze, které společnost nabízela, a vrátit se co nejrychleji domů. Rozhodně neměl v plánu tady umřít.
Brody zkontroloval stav skafandru, a když zjistil, že nenajde žádnou záminku pro návrat na základnu, vydal se za Schofieldem. Rychlými kroky postupoval za kolegou. Zapadající slunce měl přímo před sebou. Nepatrnou tečku chrlící mdlé paprsky světla.
Když se dostal doprostřed planiny, ozvalo se varovné pípání. Brody sebou trhl a zmateně se rozhlížel. Na displeji se objevila zpráva o pohybu neznámých těles. Brodymu přeběhl mráz po zádech. Okamžitě myslel na nejhorší. Poklekl a pevně uchopil zbraň. Srdce mu tlouklo jako o závod. Před očima se mu dělaly mžitky.
„To budou jen kameny vyzdvižené větrem,“ uklidňoval se, „to budou jen kameny vyzdvižené větrem, to budou jen…“
A pak je spatřil. Šest bytostí běžících z pravé strany přímo k němu. Podivné tvary míhající se v temnotě. Černé obrysy bez detailů. Brody se na ně snažil zaměřit, ale dělalo mu to potíže. Jako kdyby se přelévaly. Na každém z nich rozeznával nejméně šest končetin a protáhlou hlavu.
Doběhli až k němu a zastavili se. Brody se nedokázal ani pohnout. Pušku držel před sebou, ale nemohl stisknout spoušť. Jako kdyby ho ty bytosti zhypnotizovaly. Pořád na ně musel hledět. Snažil se rozeznat detaily na jejich tělech, ale nedařilo se mu to. Dokonce ani oči nespatřil. Cítil však jejich pohled. Cítil ho přímo ve své duši.
Všech šest tvorů náhle ustoupilo a utvořilo půlkruh. Pod černým tělem se objevilo červené světlo. Pulzovalo z nitra do končetin.
Skupina se jako na povel dala do pohybu. Vyrazila přímo k němu. Bytosti se zvedly na zadní čtyři nohy a přední napřáhly na Brodyho. Pod černým povrchem žhnulo červené světlo. Ani ne během vteřiny byly u něj. Brody ztuhl. Chtěl vypálit, ale nemohl. Tak moc byl ohromen.
Tvorové ho několikrát oběhli a znovu se vzdálili. Opět vytvořili půlkruh a s předními končetinami ve vzduchu znovu zamířili k němu. Cítil je uvnitř své hlavy. Ten podivný lepkavý pocit, který ho užíral. Jako kdyby se stávali jeho součástí. Jako kdyby se do něj vpíjeli.
Bytosti ho znovu jen oběhly. Tentokrát se nevzdálily, aby utvořily další půlkruh, místo toho zamířily směrem, kterým přišel. Směrem k základně. Brody se za nimi otočil a sledoval je, dokud nezmizely ve tmě. Teprve pak se začal třást. Několik dlouhých minut mu trvalo, než se vzpamatoval.
„Schofielde!“ vykřikl pak do komunikátoru. „Narazil jsem na formu života. Nejsme tady sami! Slyšíš mě?“ Schofield ho však neslyšel. Brody zaklel a chvíli zvažoval možnosti. Pořád ho ovládal strach. Kdyby se vydal zpět na základnu, mohl by znovu narazit na ty tvory a to rozhodně nechtěl. Musel jít za kolegou. Rychle vyrazil. Běžel, aby se dostal k Schofieldovi co nejdříve. Neustále se ohlížel, ale tvory neviděl.
Jak to, že je průzkumné sondy nenašly? Přece jim nemohli uniknout.
Ani ne během dvou minut přeběhl planinu a stanul před pahorky. Malé skalnaté vyvýšeniny ohlodané větrem tvořily rozsáhlé skalní město. Brody vstoupil mezi ně a pátral po Schofieldovi. Nikde ho však neviděl, Bouře zahladila stopy a senzory mlčely.
Nalevo se mihl stín. Tentokrát se Brody nenechal ovládnout strachem a vypálil. Paprsek laseru prořízl šero a vypařil kus rozpadající se skály. Další kameny dopadly jen těsně vedle něj. Vítr narážel na rozviklané vrcholky a shazoval jejich špičky na zem. Brody rychle vyrazil, aby jim unikl. Běžel do nitra skalního labyrintu. Kameny padaly všude okolo.
Dostal se na malé prostranství, odkud nevedla žádná další cesta. Vichr znovu udeřil do vrcholků skal a shodil další kameny. Brody před sebou spatřil vchod do jeskyně a okamžitě k němu zamířil. Několik menších kamenů mu zabubnoval na přilbu, ale žádný velký ho nezasáhl.
Přepnul na infračervené zobrazení a postupoval svažujícím se tunelem. Na displeji přilby se mu objevily informace o silném zdroji energie. Musel být blízko. Pevně sevřel pušku a zatočil chodbou doleva. Oslnila ho jasná záře a chvíli mu trvalo, než změnil zobrazení.
Ocitl se na začátku velké podzemní jeskyně. Uprostřed stálo několik vysokých kamenných stromů s dlouhými větvemi, které se zdvihaly ke stropu a klikatily se podél stěn. Vycházelo z nich modré světlo a pulzovalo. Senzory naměřily vysoký nárůst energie. Jeden strom mohl bez problémů zásobovat celý hvězdný křižník.
Brody přešel k nejbližšímu a na okamžik se mu zatočila hlava. Prostor okolo něj se rozvlnil a pak zase vyrovnal. Chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval. Dotkl se jedné z větví a rychle ucukl. Větev na jeho pohyb reagovala a stáhla se. Úroveň energie se ještě zvýšila.
Brody zkusil vysílačku. „Schofielde, našel jsem to. Mám ten zdroj energie. Jaká je tvá poloha?“
Žádnou odpověď nedostal. Přepnul tedy frekvenci a pokusil se ohlásit základně. Ani tady však nikdo neodpověděl. Vysílání bylo blokované.
Brody se rozhlédl a na druhé straně spatřil tunel do další části. A před ním stopy. Vydal se tímto tunelem a dostal se do ještě větší jeskyně. Modrá záře ho téměř oslepila. Chvíli trvalo, než filtr na přilbě vyrovnal hladinu jasu. Jakmile viděl normálně, spatřil po pravé straně stín, který se mihl za jedním ze stromů. Siluetu člověka.
„Schofielde!“
Další pohyb, tentokrát u kmenu jiného stromu. Byl příliš rychlý, aby ho mohl Brody identifikovat. Připravil si zbraň a pomalu postupoval do středu jeskyně. Na pravé straně někdo chodil. Brody si byl jistý. Mohli to být ti tvorové z planiny? Při vzpomínce na ně mu přeběhl mráz po zádech. Pořád cítil strach, který ho svazoval, když k němu ti tvorové běželi. Tentokrát se ale bude bránit. Tentokrát to bude jiné.
Černá postava se vynořila u stěny a rozeběhla se k dalšímu stromu. Brody instinktivně vypálil. Laserový paprsek minul cíl a zasáhl jednu z větví. V jasném záblesku se odlomila a dopadla na zem, kde začala pulzovat s větší intenzitou. Nárůst energie byl značný. Brody ustoupil, i když věděl, že případné explozi by neunikl. K výbuchu ale naštěstí nedošlo, záře vycházející z větve se zmírnila.
Brody přešel až do středu jeskyně, kde se tyčil strom s mohutným kmenem. Jeho silné větve se zvedaly ke stropu a pronikaly do země. Brody ho obešel a spatřil Schofielda. Kolega ležel na zemi a nehýbal se. Pravou část těla měl sežehnutou, odtržená ruka v obleku ležela o metr dál.
Brody k němu přispěchal a nechal počítač ve svém skafandru spárovat s tím Schofieldovým. Že je mrtvý, věděl ještě předtím, než počítač načetl tělesné funkce. Bylo jen otázkou, jestli ho zabila rána na boku nebo jedovatý vzduch. Výsledek byl stejný. A rozhodně si to Schofield neudělal sám. Brody uchopil pušku a hledal postavu. Někde tu byla a číhala na další oběť.
Vedle Schofielda ležel box s částí větve, kterou odřízl ze stromu. Byl to cenný vzorek pro vědce na základně. Ten jim určitě musí donést. Jedině tak bude mít Schofieldova smrt smysl. Brody ho zvedl a zamířil k východu. Neustále se rozhlížel okolo. Snažil se držet pušku pevně, ale nedokázal ovládat třas. Smrt byla blízko. Měl strach o svůj život. Nechtěl zemřít.
Tvor se objevil za stromem vlevo. Brody se otočil a spustil palbu. Energetické výboje zasáhly strom a stěnu. Laserové paprsky se klikatily všude možně, protože Brody nedokázal pevně zamířit. Na kmenu stromu se objevily jasné záblesky a jeho větve začaly pulzovat intenzivnější modrou září.
Brody vykřikl a rozeběhl se k tunelu. Senzory mu hlásily pohyb z levé i pravé strany. Čtyři objekty, pět, šest…
Jedna bytost se objevila před ním. Brody vypálil a postava spadla na zem. Nevěnoval jí pozornost. Vběhl do tunelu a pokračoval dál. Tvorové se hnali za ním. Doháněli ho. Brody proběhl horní jeskyní a zamířil k cestě na povrch. U zatáčky se na chvíli otočil a několikrát vystřelil na pronásledovatele. To, co spatřil, mu vyrazilo dech. Byli mu povědomí. Věděl, kdo jsou a nemohl tomu uvěřit. Vykřikl a běžel dál.
Vítr se utišil. To bylo jediné pozitivní zjištění, které Brody zaznamenal. Slunce zapadlo a planetu pohltila noc. Brody vyrazil skalním městem k planině. Proplétal se mezi vrcholky a neustále se ohlížel. Dvě postavy se vynořily za ním. Z nitra těl jim vzplálo modré světlo, které se rozšiřovalo do končetin. Brody jednu zasáhl a druhá se na okamžik stáhla. Pak ho dál pronásledovala.
Brody se propletl skalním labyrintem a dostal se na planinu. Vyrazil směrem k základně, ale po několika metrech se zastavil. Před ním začal vířit písek a těžká červenozelená mračna zahalila obzor. Bouře se hnala přímo k němu.
Otočil se ke skalám a spatřil další tři postavy. Pomalu se k němu blížily a napřahovaly končetiny, pulzující modrým světlem. Brody zatajil dech.
„To snad není možné, to nemůže být…“
Tvor udeřil končetinou do balvanu a ten se rozprskl.
Brody vykřikl a utíkal. Pryč od tvorů. Pryč od smrti.
Pryč od základny.
Ozvalo se varovné pípání a řídící místnost zalilo červené světlo. Kryty se začaly zasouvat, aby chránily okna. Bouře zesílila na stupeň šest a k základně se hnalo tornádo. Zvedalo do vzduchu kameny a vrhalo je na všechno okolo. Ozvalo se bubnování, jak narážely na stěny.
Aaron Larkin, velitel základny, přistoupil k oknu, aby ještě několik vteřin mohl pozorovat krajinu vlastníma očima. V dosahu reflektorů však nespatřil nic zajímavého. Jen vyprahlou poušť a písek točící se ve vírech. Zatažená obloha nepropustila světlo ani z jednoho ze tří měsíců, venku převzala vládu temnota. Když ochranný kryt sjel až dolů, nijak ho proto ani nemrzelo, že přišel o výhled.
„Jak dlouho ta bouře potrvá?“ zeptal se a otočil k ostatním.
„Podle záběrů z oběžné dráhy nejmíň třicet hodin,“ odpověděla Lucy Hollisová a aktivovala holoprojektor.
Uprostřed místnosti se vykreslil trojrozměrný model krajiny s nepatrným bodem označujícím základnu. Bouře dorazila až k nim. Hollisová oddálila pohled, aby viděli téměř celou polokouli planety. Tornáda se pohybovala všude.
„Co Schofield a Brody? Ozvali se?“
„Pořád se s nimi nemůžu spojit, ale je možné, že komunikaci ruší bouře.“
„Do háje,“ ulevil si Larkin a přešel k hologramu. „Kde byli?“
„Na jihu, v sektoru 328,“ informovala ho Hollisová a nechala zobrazit danou část, která se nacházela dvacet kilometrů od základny. „Už jsem k nim před hodinou poslala robota.“
Larkin sledoval zobrazení a zvažoval možnosti. „Co naposledy ohlásili?“
„Našli zdroj energie v kopcích na jihu,“ oznámila Hollisová. „Vydali se to tam prozkoumat a pak jsme s nimi ztratili kontakt.“
„Snad se jim podařilo se schovat. Máme nějaké bližší informace o té oblasti?“
„Jen záběry z oběžné dráhy,“ odpověděl Thomas Allen, který seděl u počítačové konzole v pravé části řídící místnosti a byl velitelem vědeckého týmu. „Jsou tam skály, ve kterých se mohli před bouří skrýt. Před týdnem jsme tam zaznamenali nárůst energie, ale další měření to nepotvrdilo.“
„Možná tam přece jenom něco objevili,“ odtušil Larkin. „Snad si to nevezmou do hrobu. Musíme doufat, že se skryli. Naše obleky jsou stavěné maximálně na bouři stupně pět, a teď máme šestku. Za jak dlouho k nim dorazí robot?“
Na hologramu se objevila červená tečka znázorňující automatickou sondu. Pomalu se blížila k poslední nahlášené pozici ztraceného týmu.
„Během deseti minut.“
Do řídícího centra vešel Paul Randall, majitel společnosti Randall Corporation zabývající se těžbou nerostných surovin v hlubokém vesmíru. Přešel až k hologramu a pravou rukou si promnul šedivou bradku. Larkin ho informoval o situaci.
„Máme data z jejich obleků?“ zeptal se Randall. „Tohle by mohlo být to, na co čekáme.“
„Ztratili jsme s nimi kontakt ještě předtím, než stačili něco odvysílat,“ odpověděla Hollisová.
Ozval se varovný signál a na hologramu se objevila zpráva oznamující detekci neznámých objektů. Před robotem se zobrazila žlutá tečka.
„Robot někoho objevil.“ hlásila Hollisová. „Pohybující se objekt.“
„To musí být jeden z nich,“ reagoval Larkin. „Zapněte video!“
Trojrozměrná mapa se smrskla na polovinu a na volném místě se vykreslila velká obrazovka. Počítač načetl příchozí data a během několika vteřin se objevil záběr z přední kamery robota. Reflektory bojovaly s tmou a snažily se proniknout oblaky písku. V pozadí byly vidět první skály. Kamenné věže stoupající do království temnoty.
„Co hlásí senzory?“ chtěl vědět Randall.
„Ten objekt je přímo před robotem. Dvacet metrů a blíží se!“
„A co energie? Je tam zvýšená energie?“
Hollisová se na chvíli zarazila a pak dala vyvolat údaje ze skenerů. Hodnoty se zobrazily v pravém horním rohu obrazovky. Čísla byla vysoká.
„Máme to!“ jásal Randall. „Tohle je naše oblast. Tady uděláme první vrty. Dostaňte ty muže na základnu a začněte připravovat tým!“
Randall se chystal odejít, ale nakonec si to rozmyslel. V záběru se mihl stín.
„Tam,“ vykřikl Larkin a ukázal na místo, kde se objevila postava. „Někdo tam je, vedle té skály. Zkuste se s nimi spojit!“
Hollisová otevřela volací frekvenci a pokusila se kontaktovat Schofielda a Brodyho. Robot se mezitím blížil ke skále. Na zlomek vteřiny spatřili postavu v levém rohu záběru.
„To nemůže být nikdo z našich,“ prohlásil Allen. „Naše obleky jsou oranžové a tohle je černé. Musí to být něco vyzdviženého větrem.“
„Ten pohyb ale neodpovídá směru větru,“ oponovala Hollisová. „Pohybuje se to nahodile. Musí to být…“
Velký černý stín se vynořil zpoza skály a vrhl se přímo do objektivu kamery.
Obrazovka zčernala a pak se objevilo zrnění. Zmizely i údaje o hodnotách energie.
„Ztratili jsme spojení. Robot nereaguje,“ hlásila Hollisová.
„Co se s ním stalo?“ chtěl vědět Larkin. „Pusťte poslední vteřiny záznamu!“
„To nebude třeba,“ řekl Randall. „Zasáhl ho balvan. Ta oblast je tektonicky nestabilní. Další důvod, proč se domnívat, že jsme narazili na správné místo. Připravte tým. Až se přežene bouře, vyrazíme!“
Randall se otočil a zamířil do své pracovny. Ostatní ho mlčky sledovali. Nikdo se nedovážil nahlas říct, že Brody a Schofield nemají šanci přežít. Zásoby kyslíku v jejich skafandrech rychle ubývaly.
Třetí měsíc se vynořil na obzoru a jeho záře zalila planinu. Byl mnohem větší než zbývající dva. Bouře se přesunula na sever a obloha se vyčistila. Všechny tři měsíce odrážely světlo hvězdy a poskytovaly dostatečný jas pro čtyři tvory běžící pouští.
Šest končetin se míhalo v pravidelném rytmu. Protáhlá hlava se zvedala a klesala. Bytosti oběhly pět vysokých pahorků uprostřed pouště a zastavily se před nejvyšším z nich. Jejich černá barva pohlcovala světlo, takže na nich nebylo možné rozeznat detaily.
Brody se skryl za balvany a pozoroval je. Tahle skupina ho nepronásledovala, před nimi mohl být v bezpečí. Ohlédl se za sebe a s úlevou zjistil, že žádní další tvorové tam nejsou a nejdou mu po stopě. Ztratil se jim. Bouře ho dostihla dřív než útočníci. Probudil se o osm hodin později zavalen pískem. Vyčerpaný, zraněný… ale živý.
Na displeji se mu objevila varovná zpráva o stavu kyslíku. Zbývalo mu deset procent. Znovu zkusil spojení, ale v reproduktoru to jen chrastilo. Bouře mu zničila vysílač. Byl bez komunikace a nevěděl, jak se dostat na základnu. Ztracený na neznámém území.
Přesto se ale cítil příjemně. Cítil klid, bezpečí a lásku. Emoce se najednou vynořily a pohltily ho. Nerozuměl tomu. Náhle ho přepadly a zmocnily se ho. Už něco podobného jednou zažil v jeskyni pod skalním městem. Podíval se na bytosti stojící před pahorky.
Postavily se na dvě zadní nohy a přední namířily ke dvěma měsícům zářícím nad nimi. V nitru černého těla se zablesklo modré světlo. Začalo pulzovat a klikatými čárami se přelévalo do končetin. S každým pulsem sílilo, až téměř přebilo černou. Tvorové nehybně stáli a jejich modré světlo se rozšiřovalo do noci.
A pak Brodyho zasáhl další příval emocí. Otočil se.
Ve světle největšího měsíce se zhmotnilo dalších šest bytostí. Vypadalo to, že vyběhly přímo z něj, ale vynořily se ze skal. Běžely planinou a směřovaly k pahorkům uprostřed. Jakmile se dostaly do dosahu modrého světla, uprostřed jejich hrudí se zažehlo červené světlo. S každým uběhnutým metrem nabývalo na intenzitě. S každým krokem se šířilo po tělech. Z nitra pulzovalo do končetin. Když se dostaly k pahorkům, zářily stejně intenzivně jako ty čekající.
Červeně svítící bytosti zpomalily a zvedly se na zadní. Přední končetiny se napřáhly. Blížily se k modře svítícím. Červené a modré světlo se spojilo. Vypadalo jako dvě kapaliny slévající se dohromady. Prostor okolo se zakřivoval.
Brody vykřikl. Celé tělo se mu chvělo. Musel pryč. Obrátil se a roztřeseným krokem prchal do pouště. Pryč od bytostí, pryč od pocitů. Všechny byly příjemné, ale až moc intenzivní.
Hodnota energie se zvýšila. Snímače skafandru zachytily prudký nárůst. Záře se stupňovala. Bytosti se spojily. Ve celém svém životě neviděl úžasnější podívanou. Dostal se z jejich dosahu a mohl se uklidnit. Mohl volně dýchat. Sledoval úžasné spojení dvou skupin bytostí. V červené a modré záři těla měnila tvar a propojovala se. Jas se ještě zvýšil a Brodyho zasáhla další vlna příjemných pocitů. Během chvíle však ucítil i něco jiného: zlost, hněv, nenávist…
Otočil se a spatřil černou postavu. Její povrch se vlnil. Postupně se vynořily detaily nosu, úst, očí…
„Schofielde?“
V nitru bytosti vzplálo modré světlo a rozšířilo se do paže.
Tvor zaútočil. Brody vykřikl bolestí. Celé tělo měl v plamenech. Energetický výboj prošel oblekem a vypálil mu díru do hrudi.
Brody umíral a cítil, jak negativní emoce ustupují.
Modrá záře zmizela.
Černé tělo se vyhladilo.
Desetičlenná skupina opustila základnu. Obloha byla stále jasná, bouře se podle záběrů z oběžné dráhy přesunula na druhou polokouli a neměla se během následujících šedesáti hodin vrátit. Zatím panovala noc, jeden z měsíců zmizel za obzorem, ale další dva jasně zářily vysoko na obloze.
Postupovali pustou, mírně zvlněnou krajinou, prošli hlubokým údolím a dostali se na poušť. Mířili k místu, odkud se naposledy ozvali Brody a Schofield. Výpravu vedli Randall a Larkin. Kromě běžného vybavení s sebou měli i dva těžební roboty, tři metry vysoké a pět metrů dlouhé stroje s plazmovými vrtáky.
Allen šel poslední. Byl to jeho první výstup ze základny, a proto se cítil značně nesvůj. Neustále kontroloval stav kyslíku a tlaku. Bál se, aby nedošlo k poškození skafandru. Ochranný oblek se pro něj stal nejcennější věcí v celém vesmíru. Svěřil mu svůj život. Putovali krajinou, kde se nenacházelo vůbec nic. Na ničem tam nezáleželo. Životy deseti lidí se proto staly ještě cennějšími, než jakými doopravdy byly.
Jako vědec se zúčastnil několika desítek výzkumných výprav, dokázal najít život na polovině zkoumaných planet, ale tento svět pro něj zůstával záhadou. Přesto cítil, že v sobě skrývá tajemství. Přístroje nic neodhalily, ale on cítil, že tu něco jo. Věřil, že jejich cesta nebude zbytečná. Věřil, že mají poslání.
Dostali se do poloviny cesty, když se ozvala Hollisová: „Zachytili jsme slabou stopu energie.“
„Kde?“ chtěl vědět Randall. „Je to v místě, kde se ozval Brody?“
„Ne, energetické výkyvy jsou asi pět set metrů severozápadně od nás. Jsou ale opravdu velmi slabé.“
Allen se podíval daným směrem, zadal přiblížení a spatřil skupinu pěti pahorků. Nic zajímavého na nich ale neviděl. Jejich tvar se nijak nelišil od ostatních.
„Je to nedaleko od nás, nezdržíme se dlouho,“ řekl Larkin. „Navrhuji to prozkoumat.“
„A co náš hlavní cíl? Máme nějaké Údaje?“ zeptal se Randall. „Jsme ještě daleko, ale snímače zachytily mírný nárůst.“
„Půjdeme tam,“ rozhodl Randall. „Nebudeme se zdržovat.“
„Něco tam je,“ ozval se Allen. Samotného ho překvapilo, že promluvil. Hlavou se mu honily myšlenky a začal mít intenzivní pocit, že musí pahorky prozkoumat. Své přání vyřkl nahlas.
„Stopa energie kolísá,“ prohlásila Hollisová, když se podívala na displej skeneru. „Teď to zmizelo úplně.“
„Přesto to musíme jít prozkoumat,“ trval na svém Allen a udělal tři kroky. „Něco tam je.“
„V tom skalním městě taky,“ odtušil Randall. „To je náš cíl.“
Skupina vyrazila. Allen dlouho zůstal stát, trvalo mu několik desítek vteřin, než se vydal za skupinou. Než se pohledem odtrhl od pahorků.
Přecházeli rozlehlou planinu a mířili ke skalám. Než se dostali až k nim, jeden z měsíců překryl dlouhý stín. Všichni sebou trhli, ale na obloze nic nespatřili. Pouze nekonečné hvězdné nebe v bobtnající temnotě.
Randall vydal vojákům rozkaz, aby se rozestoupili. Muži vstoupili mezi skály jako první a se zbraněmi připravenými k palbě kontrolovali okolí.
„Na co ty zbraně?“ ukázal na jednoho z vojáků Larkin. „Na planetě přece nic není.“
„Standardní postup,“ odvětil Randall.
Larkin chtěl ještě něco poznamenat, ale Hollisová ho předběhla: „Dva silné zdroje energie. Nárůst je značný. Jsou od sebe vzdáleny devadesát metrů.“
„To je ono,“ jásal Randall, „rozdělíme se a začneme provádět vrty.“
„A co Schofield a Brody?“ nadhodil Allen. „Jsme tu hlavně kvůli nim.“
„Už dávno nemají kyslík. Pokud je nezabila bouře, udusili se. Vrty jsou přednější, ale pokud chcete provést pátrání, jděte je s Larkinem hledat.“
„S tím nesouhlasím, měli bychom všichni…“
„Jdeme se po nich podívat,“ přerušil ho Larkin a významně se na Allena podíval. „Zjistíme, co je zabilo, a těla odvezeme na základnu.“
Randall zamířil s Hollisovou a třemi vojáky vpravo, ostatní se vydali údolím vlevo. Každá skupina měla jednoho těžebního robota, který se proplétal mezi skalními masivy. Pahorky se zvedaly ze země všude. Vysoké kamenné sloupy ohlodané zubem času a nemilosrdnými bouřemi. Některé se rozpadly v prach, jiné stále odolávaly a obracely se k měsícům zářícím nahoře.
Na vteřinu se zatmělo. Světlo z obou přirozených satelitů planety zmizelo a s ním i svět okolo lidí. Allen se přikrčil a zmateně se rozhlížel. Než se nadál, skalní masivy ho znovu obklopily a světlo tančilo na přilbě muže před ním.
„Tam,“ vykřikl Kostov a ukázal k obloze. Přes jeden z měsíců visel malý zelenočervený mrak. Silný vítr ho hnal pryč.
Allen si přepnul zobrazení a spatřil hustá mračna plynoucí od jihu. „Nejspíš se blíží další bouře. Neměl tu být podle satelitních snímků klid?“
„Měl,“ potvrdil Larkin. „Musíme doufat, že nebude silná, protože na základnu se už nestačíme vrátit. Pohněte sebou! Až budeme na místě určení, připravte robota a hned ho nechte kopat. My zatím uděláme s Allenem menší průzkum. Nepůjdeme ale daleko.“
Prošli dalším kaňonem a dostali se do rozlehlého údolí mezi vysokými skálami. Půda byla popraskaná a ležely na ní balvany uskupené do mohyl. Táhly se ve čtyřech řadách po celém prostranství. Vítr zvedal prach do vzduchu, ale pořád byl ještě slabý.
„Je to přímo uprostřed,“ ukázal Kostov. „Zaznamenávám silný zdroj energie.“
Allen se rozhlédl po údolí a zaměřil se na několik malých jeskyní ve skále vlevo. Na okamžik se mu zdálo, že tam vidí postavu. Najednou měl stejný pocit jako na planině, když se díval na pět pahorků. Udělal dva kroky k jeskyni.
„Začněte vrtat,“ nařídil Larkin.
Kostov navedl robota do středu prostranství a nechal vysunout vzpěry. Plazmové hořáky se zakously do země. Zelený oheň tavil půdu a pronikal se do hloubky. Během první minuty byl dva metry hluboko a pokračoval. Zem okolo vrtu žhnula.
Byla mnohem větší, než vypadala zvenku. To napadlo Allena jako první, když vstoupil do jeskyně. Přepnul na noční mód a prostor mu zazářil v jasně zeleném světle. Několik kamenů vpravo, snížený strop, chodba mířící dolů. Chystal se vyrazit, když se před ním mihla postava. Velká černá masa. Allen sebou trhl. Udělal krok dozadu a pevně uchopil pušku. Zaregistroval pohyb vpravo. Něco velkého. Něco strašně…
„Jdu s tebou,“ oznámil mu Larkin a dotkl se Allenova pravého ramene. „Musíme se držet při sobě. Pokud se Schofield a Brody stačili schovat, budou někde v jeskyních.“
Allen se nezmohl na odpověď, jen sledoval Larkina, jak sestupuje do nitra jeskyně. Během několika vteřin se vzpamatoval a následoval ho. Zapnul reflektory a viděl Larkinovu siluetu před sebou.
Chodba se rozšiřovala a klesala. Její konec se ztrácel v temnotě. Postupovali dolů přes dvě minuty a konec stále nespatřili. Zatočili doleva a prostor se ještě rozšířil. Chodbou se neslo mírné světlo. Pomalu vyplňovalo prostor a odkrývalo detaily. Hladký strop, kameny vystupující ze stěn, podlouhlé stopy v dalším tunelu…
„Blížíme se ke zdroji energie,“ konstatoval Larkin. „Netušil jsem, že je to tady tak rozsáhlé. Nemuseli jsme kopat.“
Dostali se na křižovatku, kde měli na vybranou ze tří cest. Dvě menší chodby mířily doprava, větší se stáčela doleva pod planinu. Larkin si prohlížel jednotlivé tunely, zatímco Allen poklekl ke stopám. Nejdřív si myslel, že by mohly patřit Brodymu nebo Schofieldovi, rychle ale poznal, že nemůžou být lidské. Táhly se přes křižovatku a končily ve zdi.
Nebo ne? Allen vstal a zamířil reflektor na stěnu. Kámen se na několika místech drolil. Zvedl světlo ještě výš a našel velký černý otvor. Další tunel. Namířil světlo přímo do něj, ale tmou neproniklo. Uvnitř zaznamenal pohyb. Temnota se hýbala. Točila se, roztahovala… byla živá!
Tři bytosti se rozvlnily a dopadly na zem. Dlouhá pružná těla plná končetin. Žádné detaily.
Největší z nich se vztyčil na zadní nohy a čtyři přední namířil na Allena. Červené světlo mu problesklo v nitru a rozšířilo se do končetin a dlouhé protáhlé hlavy. Povrch bytosti se měnil.
Tvor udělal krok.
Allen přestal dýchat. Díval se na bytost a snažil se ovládnout svůj strach. Zemřu? To se stane? Zabije mě to?
Bytost udělala další krok, takže nyní stála přímo před Allenem. Jen několik centimetrů od jeho obleku. Obrovská černá masa. Červená záře tryskající z nitra těla sílila. S každým pulzem se povrch tvora měnil. Objevovaly se detaily, které byly Allenovy známé. Velmi známé.
Allen držel v ruce laserovou pušku. Stačilo jen pozvednout hlaveň a vystřelit. Veškerý strach by pominul. Byl by v bezpečí, ale jeden z nejzajímavějších tvorů, jakého kdy spatřil, by zahynul. Fascinovalo ho to.
Pak se něco změnilo. Něco si uvědomil. Čím déle byl v blízkosti bytosti, tím příjemnější to bylo. Strach se rozplynul. Cítil jen klid.
Tvor se od něj vzdálil a jen ho pozoroval. Červená záře pohasla. Allen ustoupil o krok a rychle vytáhl skener. Otočil se k Larkinovi, ale spatřil jen záda další bytosti, která se ke kolegovi blížila. Larkin si přestal prohlížet mněl, obrátil se a vykřikl. Bytost stála přímo před ním.
„Je to živé!“ křikl Allen. „Ta energie je živá. Nic mi to neudělalo. Nemusíš se…“
Laserový paprsek zasáhl bytost doprostřed hrudi. Celým tunelem projela vlna zakřivující prostor. Jakmile Allena zasáhla, ucítil bolest a strach.
Vykřikl.
Larkin odstoupil od zmítajícího se tvora a pokračoval v palbě. Třetí energetický výboj prošel tělem a vyryl dlouhou brázdu v zemi. Bytost se v explozi roztrhla a jednotlivé části se rozletěly po okolí. Prostor se znovu zakřivil a najednou byl klid. Bolest i strach zmizely. Zůstala jen prázdnota.
Opuštění.
Zbývající dva tvorové se rozeběhli k Larkinovi a další se objevili v tunelu, kterým přišli. Připomínali živé stíny. Mísící se temnotu. Shluk končetin směřující k nim.
„Musíme vypadnout!“ vykřikl Larkin a dál zběsile pálil. Všude bylo plno bolesti.
Allen se rozběhl za Larkinem do největší chodby. Zatočili za roh a ocitli se v obří jeskyni plné jasně červené záře. Dvanáct vysokých kamenných stromů žhnulo červeným světlem.
„Narazili jsme na mimozemskou formu života,“ křičel do vysílačky Larkin. „Planeta není bezpečná, musíme se vrátit. Opakuji: narazili jsme…“
Allen následoval kolegu mezi stromy. Larkin se za jedním kmenem zastavil a spustil palbu na přibíhající tvory. Prostor se několikrát rozvlnil rezonující bolestí. Kmeny se rozzářily ještě víc. Larkin vykřikl a od stromu odpadl. Energie prýštící z kmene mu popálila celou jednu stranu obleku. V jeho očích se zrcadlil strach.
Bytosti se blížily. Z tunelu jich vylézalo čím dál víc. Allen ustupoval. Udělal tři kroky a do přilby ho zasáhl kámen. Další dva ho jen těsně minuly. Podíval se nahoru.
Zelené plameny plazmového hořáku se draly dovnitř. Strop praskal. Velký balvan se uvolnil a dopadl na kamenný strom. V oslnivé záři se odlomila jedna z větví. Když spadla na zem, čas se zastavil. Nikdo se nehýbal. Zůstávala jen bolest. Živá a všudypřítomná.
Pak se kmen stromu začal roztahovat.
„… narazili jsme na stopy mimozemské formy života. Planeta není bezpečná, musíme se vrátit. Opakuji: narazili…“
Randall vypnul spojení. Zkontroloval, zda vysílání neslyšeli i ostatní, ale nestalo se tak. Kanál už předtím zablokoval. Spojení s týmem beta měl jen on. Otočil se k ostatním a podíval se na skály tyčící se všude v dohledu. Na chvíli se ho zmocnil strach. Vojáci však stáli na svých místech a i on sám měl svou zbraň připravenou k palbě.
„Můžeme začít,“ ozvala se ve vysílačce Hollisová, která stála u těžebního robota. „Zdroj energie je přímo pod námi.“
„Pusťte se do toho!“
Hollisová zadala stroji pokyn a plazmové hořáky se zasekly do země. Zelené plameny prošly hladce první vrstvou a propalovaly se stále hlouběji. Když pronikly do hloubky deseti metrů, země se otřásla. Z vrcholků skal začaly padat kameny.
Země začala praskat a pak jim podrazila nohy.
Všude se zdvihl prach. Kameny létaly.
Robot měl vrtáky pořád zapnuté. Proud plazmy vypařoval padající balvany a jen těsně minul Randalla. Obleky byly opatřené hydraulickým mechanismem, který měl zmírnit následky pádu, ale i tak Randall ztratil na několik vteřin vědomí. Probral se až v okamžiku, kdy ho znovu minul proud plazmy. Vrták samovolně rotoval.
Randall hledal laserovou pušku. Vyhnul se plazmě a konečně zbraň nahmatal. Než stačil zamířit, proud plazmy přejel po jednom z vojáků. Celá horní polovina těla se vypařila. Zůstaly jen nohy a část břicha se seškvařenými vnitřnostmi.
Randall zamířil a vypálil. Trvalo ale dlouhých několik vteřin, než laserové paprsky prošly pláštěm robota a vyřadily vrták. Nastalo ticho. Rozvířený prach padal na zem a viditelnost se zlepšovala.
Z šera začala vystupovat modrá záře. Prosvítala temnotou a Randall měl pocit, že prosvítá až na dno jeho duše. Stál před ní úplně odhalený. Úplně nahý. Pokusil se rukou chránit, ale nebylo to nic platné.
Vědělo to všechno. Každý jeho úmysl.
Nacházeli se v prostorné jeskyni plné obřích kamenných stromů. Jejich mohutné větve se zvedaly nahoru a pulzovaly modrou září. Skenery zaznamenaly prudký nárůst energie. Každý ze stromů mohl zásobovat celé město, hodnoty překonávaly všechny Randallovy představy. To bylo přesně to, na co celý život čekal. S tímhle konečně mohl prorazit.
Randall vstal a nechal počítač, aby zkontroloval stav jeho skafandru. K poškození ani úniku kyslíku nedošlo. Hollisovou spatřil nalevo, jak se k němu pomalu blíží. Její kroky byly pomalé, ale nezdálo se, že by utrpěla zranění nebo došlo k poškození obleku. Zbývající dva vojáci se snažili vyprostit z hromady balvanů, která je zasypala.
Randall přešel ke stromu a nechal pracovat skener. Počítač rychle zpracoval přijatá data a vytvořil první model vnitřku. Holoprojektor umístěný na rameni Randallova skafandru se rozsvítil a v prostoru vykreslil strukturu stromu. Strom tvořilo několik desítek nezávislých částí, které produkovaly energii. Na modelu bylo vidět, jak se zásoby energie pomalu zvětšují.
„Nikdy jsem nic podobného neviděla,“ prohlásila Hollisová. „Ty stromy produkují energii samy od sebe. Jako kdyby ji vytvářely z ničeho. To není možné.“
„Všechno je možné, Lucy. To je základní pravidlo, které jsem se během cest naučil. Nemůžete myslet jen v mantinelech našeho čtyřrozměrného světa. Náš vesmír je součástí něčeho daleko většího. Něčeho, co nás přesahuje. Jsou rozměry, které nejsme schopni pojmout. Tam někde v těch světech nad námi je možné všechno,“ řekl Randall a přiblížil se k jednomu ze stromů. Modrá záře mu osvětlovala tvář. „A tohle je průnik. Tyhle stromy jsou místa prolnutí. Jsou zároveň v tomto vesmíru a v tom, co nás přesahuje. Jsou přesně to, co jsem hledal.“ Hollisová si prohlížela holografický model a zkoumala další data. „V jejich struktuře dochází k narušení časoprostoru. Ta energie sem přitéká z jiné dimenze. O tom mluvíte?“
„Ta energie je přímo od Boha,“ opravil ji Randall. „Je přímo od našeho Pána, od našeho Otce, který ji dává nám. Svým dětem. Každý z těch stromů otevírá nové možnosti pro celé lidstvo. S takto neomezeným zdrojem se můžeme vydat na naši poslední cestu. Můžeme se s ní vydat za Bohem. Můžeme se k němu vrátit.“
Randall vytáhl ruční plazmový řezák a namířil ho na větev. „Eos musí zůstat tady!“ ozval se silný hlas. Zdál se jim povědomý, ale nedokázali ho identifikovat. Nepřicházel z reproduktorů v přilbě, ale zvenku.
Randall sklonil řezák. Ze zadní části jeskyně se k nim blížila postava. Utápěla se ve tmě. Zatím to byl jen stín, který se zvětšoval. Černá silueta člověka. Kráčela přímo k nim a ani modré světlo stromů nedokázalo odhalit detaily. Byl to stín. Velmi známý stín.
„Eos musí zůstat tady!“
Hollisová udělala krok směrem k přibližující se postavě. „Schofielde?“
„Eos musí zůstat tady!“
„Co se stalo? Jsi v pořádku?“
Postava obešla obrovský strom uprostřed a ocitla se přímo před nimi. Stále černá. Jak se však přibližovala, na jejím povrchu vyrůstaly detaily. Kalhoty, vrchní část oděvu, ruce, obličej… všechno patřilo Schofieldovi.
Randall na něj namířil pušku a dal pokyn vojákům, aby udělali totéž.
„Zůstaň stát! Ty nejsi Schofield. A nebudeš nám poroučet, co máme dělat. Jsme tu kvůli těm stromům. Je mi jedno, co ty jsi zač.“
„Já jsem Eos,“ promluvil Schofield. „Eos musí zůstat tady!“ Hollisová ustoupila stranou, aby se Schofieldovi vyhnula. Postava ji minula a dál směřovala k Randallovi. Černý povrch se neustále měnil. Některé obrysy mizely, jiné se objevovaly. Hollisová měla najednou pocit, že jich tu je mnohem víc. Záře stromů se zvýšila. Oslňovala ji.
A pak ji zaujalo něco v zadní části jeskyně. Zamířila tam senzory a zadala přiblížení.
„Stůj, nebo budeme střílet!“ vykřikl Randall a namířil na černou postavu pušku.
Schofield se zastavil. Černá tvář vypadala věrohodně. Jako kdyby před nimi stál jejich kolega. Jejich přítel.
„Eos je pokoj. Eos je cesta.“
„Přesně to si myslím,“ odvětil Randall. „Proto tu také jsme.“
„Co jste udělali Schofieldovi?“ Hollisová na postavu namířila zbraň a udělala dva kroky směrem k ní.
„Eos je cesta dobra i zla,“ odpověděl tvor a otočil se k ní. „Každý máme volbu.“
„Zabili jste ho!“ vykřikla Hollisová. „Zabili jste ho!!!“ Ukázala do zadní části jeskyně. Vedle jednoho ze stromů leželo tělo v obleku. Pravá část byla sežehnutá, ruka ležela o několik metrů dál.
„Eos je…“
Hollisová spustila palbu. Laserové paprsky zasáhly tvora doprostřed hrudi. Veškeré detaily z povrchu těla v jeden okamžik zmizely. Další zásahy si prodraly cestu dovnitř a bytost se v explozi roztrhla. Prostor se zakřivil. Na krátký moment probleskla do našeho světa temnota. Bolest se rozlila do okolí.
„Zaujměte obranné postavení,“ nařídil Randall vojákům. „Střílejte na všechno, co se bude přibližovat.“
Vojáci se přemístili k Hollisové a namířili zbraně do jeskyně. Randall zažehl plazmový řezák a zajel s ním do jedné z větších větví stromu. Proud plazmy se prodíral skrz a během několika vteřin se prořezal na druhou stranu. Větev zapulzovala energií a odpadla. Randall na ni namířil skener a nechal načíst hodnoty. Odříznutá část stále produkovala vlastní energii. Sama o sobě mohla zásobovat celou základnu nebo loď, kterou měli na oběžné dráze. Randall přesunul hořák k další větvi.
Několik hlasů se naráz ozvalo všude okolo nich.
„Vybrali jste si cestu!“
Ze zadní části jeskyně se vynořilo deset černých postav. Všechny vypadaly jako Schofield. V jejich nitru se zažehlo modré světlo, které se pak přesunulo do rukou. Paže pulzovaly energií. Bytosti běžely k nim.
„Vybrali jste si cestu!“
Vojáci spustili palbu. První dva tvorové klesli pod náporem laserových paprsků, ale další se hnali dál. Blížili se.
„Vybrali jste si cestu!“
„Musíme pryč!“ vykřikla Hollisová a chytila Randalla za rameno. Plazmový hořák se odchýlil stranou a jen těsněji minul. „Musíme vypadnout!“
Randall ji odstrčil a znovu začal řezat. Větev byla už téměř oddělená od kmene. Tři bytosti se mezitím dostaly k jednomu z vojáků. Paže žhnoucí modrým světlem se mihla vzduchem a odťala muži obě nohy. Ochranný oblek ji vůbec nezpomalil. Voják vykřikl a padl na zem. Neustále přitom držel spoušť, takže energetické výboje dál šlehaly ze zbraně. Zasáhly tvora do trupu a spodní končetiny. V jasném záblesku se noha oddělila. Pak se na muže sesypaly zbývající dvě postavy připomínající Schofielda. Energií pulzující paže oddělily nejprve hlavu a potom rozsekaly trup.
„Musíme vypadnout!“ zopakovala Hollisová a ukázala k tunelu svažujícímu se dolů.
Randall zvedl ze země odřezané větve a uložil je do boxu. Teprve teď si uvědomil, v jakém ohrožení se ocitli. Ze zadní části jeskyně přibíhaly další postavy připomínající Schofielda. Zbývající voják nepřetržitě pálil a ustupoval. Randalla zachvátila panika. Několikrát vystřelil z pušky a rozeběhl se do tunelu. Hollisová ho následovala.
„Vybrali jste si cestu!“ křik bytostí sílil. „Vybrali jste si cestu!“
Kmen stromu se roztáhl a rozzářil. Allen si instinktivně zakryl obličej rukou, aby si chránil oči. Ochranný filtr na přilbě se však rychle zapnul a záři kompenzoval. Kmen se dál zvětšoval. Hodnoty energie stoupaly. V záři se objevila černá koule, která se začala rychle bortit. Její struktura se měnila, až se zformovala do podoby postavy.
„Zastavte vrták!“ křičel Larkin a dál střílel směrem ke vchodu, ze kterého se draly další a další postavy.
Allen ho nevnímal. Krčil se za velkým balvanem a sledoval postavu, která vyrostla ze stromu. Její černý povrch se vlnil. Připomínal hladinu na rozbouřeném jezeře. Bytost sebou křečovitě házela. Tvar jejího těla se stále upravoval. Měnil. Objevily se nohy a ruce. Pohyby se zmírňovaly. Strom za ní pohasl, úroveň energie klesla na minimum.
Polovina stropu se odlomila a spadla na přední část jeskyně. Kameny pohřbily přibíhající bytosti a zavalily vchod. Teprve pak zelené plameny plazmového vrtáku pohasly a spodní část robota se začala zasouvat zpět nahoru.
„Larkine! Allene! Jste tam?“ ozval se ve vysílačce Kostov.
„Málem nás to zavalilo. Nepokračujte ve vrtání, celá oblast je nestabilní,“ nařídil Larkin. „Musíte pro nás najít jinou cestu. Je tu neznámá forma života, která na nás útočí. Dejte si pozor!“
Na několik dlouhých vteřin se rozhostilo ticho. „Neznámá forma života? Tahle planeta má být pustá. Sondy nic neobjevily.“
„A ty jsi ty záznamy ze sond viděl?“ odvětil Larkin naštvaně a dál sledoval přes zaměřovač pušky zavalený vchod. Mezi kameny nikoho neviděl. Otočil se a hledal kolegu.
Allen udělal dva kroky vpřed k bytosti. Necítil strach. Tvor sebou přestal házet a na jeho těle se začaly tvořit detaily. Obličej, vlasy, krk… Allen se díval do zrcadla. Alespoň tak mu to připomínalo. Bytost věrně kopírovala jeho tělo. Během několika vteřin vypadala přesně jako on.
„Zastřel to!“ vykřikl Larkin. „Zabij to!“
Larkin zamířil na tvora, ale nemohl střílet, protože mu clonil Allen. Začal se přesouvat doleva.
Allen udělal dva kroky k bytosti. Zvedl obě ruce před sebe a obrátil je dlaněmi k postavě. „Neublížím vám. Jsem tady, abych vás poznal. Nevěděli jsme, že tu někdo je.“
Černá postava napodobila Allenova gesta a také zvedla ruce a obrátila je dlaněmi vpřed. Její pohyby byly pomalé a klidné.
„Neublížím vám,“ promluvila bytost Allenovým hlasem.
Kameny v přední části jeskyně se začaly hýbat. Některé se v jasně červených záblescích rozletěly. Černí tvorové se snažili vylézt. Larkin je zaznamenal a na krátký okamžik na ně zamířil. Pak znovu přesunul zbraň k postavě u Allena.
„Věděli jste, že tu…,“ prohlásila bytost stojící před Allenem, když ji zasáhl výstřel z Larkinovy zbraně. Laserový paprsek vyškvařil díru v černé hrudi. Tvor zakolísal a padl na zem. Allen k němu poklekl.
„Zkusíme najít jinou cestu ven,“ řekl Larkin do vysílačky. „Zkuste s námi udržet spojení.“
„Rozumím, budeme na příjmu,“ potvrdil Kostov. „Situace na povrchu se ale zhoršila, bouře zesílila. Musíme najít úkryt.“
Larkin několikrát vypálil na tvory deroucí se ze závalu a běžel k Allenovi. Chytil ho za paži a táhl ho pryč. Několik kamenů se rozprsklo v červených záblescích a bytosti se rozeběhly k nim. Paže jim žhnuly rudým světlem. Vypadaly jako ohnivé meče. Zem se otřásla a spadly další kameny. Stěny se bortily.
Larkin s Allenem vběhli do tunelu a pokračovali dolů. Přepnuli na infračervený mód a chodba se zbarvila do zelena. Obklopovala je hrubá skála, ze které místy trčely výčnělky. Když se ohlédli, viděli nejméně deset bytostí, které je pronásledovaly. Jejich těla se ztrácela za jasným světlem z jejich paží.
Další dva otřesy je srazily na zem. Ze stropu odpadlo několik kamenů. Allen se odkutálel, aby ho nezasáhly. Larkin mezitím poklekl a začal střílet na přibíhající bytosti. Laserové paprsky vypadaly v infračerveném módu jako tlusté zářící čáry vyplňující celý tunel. Když zasáhly cíl, světlo explodovalo.
Allen vypnul infračervený mód. Zapnul reflektory a utíkal dolů. Po několika metrech se před ním vztyčila skála. Narazil do ní. Někde za ním se ozývala palba. Zem se opět zachvěla. Allen se přidržel výčnělků ve skále, aby neupadl. Podíval se zpět do tunelu, ale spatřil jen padající kameny. Něco se za nimi hýbalo, ale nedokázal určit, jestli to je Larkin nebo ty bytosti.
Allen se vydal podél stěny, až narazil na další tunel svažující se dolů. Chvíli zvažoval možnosti. Věděl, že nemá na výběr. Cesta nahoru byla zasypaná. Musel jít tudy a zkusit najít jiný východ. Kužely reflektorů jeho skafandru stěží osvětlily pár metrů před ním. Váhavě vyrazil.
Zdálo se mu, že za sebou slyší kroky. Trhl sebou a obrátil se. Laserovou pušku sňal z ramene. Prst položil na spoušť. Světlo bloudilo po stěnách, ale nikoho nenašlo. Přesto si byl jistý, že tu není sám. Cítil je všude okolo sebe. Život ve své základní podstatě.
Pokračoval dál. Šel nyní rychleji. Chodba se přestala svažovat a rozšiřovala se. Stěny zmizely. Reflektory pátraly v temnotě, ale na nic nedosáhly. Pořád za sebou někoho slyšel. Cítil. Ještě zrychlil a téměř narazil do sloupu, který se před ním objevil. Chtěl ho obejít, ale na poslední chvíli se zarazil.
Ty obrysy mu byly známé. Ten členitý povrch už viděl. Nahoře v jeskyni. Zamířil na něj skener a počkal, až se načtou první údaje. Žádná energie. Žádná aktivita.
Přesto pořád něco cítil. Byly tu s ním.
Vypnul skener a dotkl se povrchu. Kamenný strom začal zářit. V nitru se zažehlo červené světlo, které se během několika vteřin rozlilo do celého kmene a větví. A další stromy se také rozsvěcovaly. Malé záblesky v temnotě. Postupně jejich záře nabrala na intenzitě, až osvětlila celý prostor.
Allen stál na začátku rozlehlé jeskyně, která se táhla kilometry daleko a byla plná kamenných stromů. Jejich větve se zvedaly nahoru a pronikaly do stropu. Allen mohl jen odhadovat, kam až skrz půdu vedou. Do jeskyně ústilo několik desítek tunelů.
U některých se pohybovaly stíny. Věděl, že tady není sám.
Země se zachvěla a v tunelu se zvedl oblak prachu. Reflektory se jím snažily proniknout, ale vůbec se jim to nedařilo. Všude byla neforemná, světle hnědá masa převalující se ze strany na stranu a jen pomalu klesající k zemi. A mezi ní černé stíny!
Randall zamířil a několikrát vypálil. Laserové paprsky prošly podivnou mlhou a zasáhly cíl. V jasných záblescích sebou bytosti naposledy trhly a znehybněly. Prostor se zakřivil. Od umírajících tvorů se hnaly světle hnědé koule. Když narazily na dno Randallovy duše, pocítil bolest a strach. Znovu zažil smrt a na okamžik ho to ochromilo.
„Tudy!“ vykřikla Hollisová a ukázala na další tunel. Znovu se svažoval.
„Tam ne! Musíme nahoru,“ rozhodl Randall a vybral chodbu na druhé straně křižovatky, stoupající vzhůru k planině.
„Kryj nás!“ přikázal Randall Mathiasi Verbeekovi, poslednímu přeživšímu vojákovi, který uzavíral skupinu. Jeho zbraň téměř nepřetržitě chrlila energetické výboje na bytosti ženoucí se za nimi.
Randall zkontroloval, zda má box s odřezanými větvemi stále připevněný na skafandru a pak vyrazil. Získaný materiál měl pro něj cenu zlata. Nebo lépe řečeno: měl pro něj cenu víc než zlata. Takto silný zdroj energie představoval nesmírné bohatství. Randall si to uvědomoval, veškeré riziko za to stálo. Vyrazil chodbou nahoru a Hollisová ho následovala.
Ušli však jen několik metrů a temnota před nimi ožila. Černí tvorové s protáhlou hlavou a několika končetinami se vyřítili proti nim. Randall i Hollisová začali okamžitě střílet. První tři tvory smetla laserová výheň, ale další se hnali dál. Prostor se několikrát zakřivil negativními emocemi. Shora přibíhaly další a další bytosti. Jejich těla žhnula modrou září.
„Musíme zpátky!“ křičela Hollisová. „Musíme najít jinou cestu.“
Randall se pokusil zastavit valící se hordy černých bytostí, ale i přes automatickou palbu se stále přibližovaly. Za každé tři zabité se vynořilo z tunelu pět nových. Randall se obrátil a běžel za Hollisovou zpět na křižovatku. Verbeek stál u chodby, kterou přišli, a bránil ji. Zbývala jediná volná cesta – tunel dolů.
Hollisová neváhala ani vteřinu a ostatní ji následovali. Utíkali a za sebou slyšeli vlnící se bytosti. Jejich paže žhnuly modrým světlem. Citlivé snímače obleků zesilovaly každý zvuk. Někdy měli pocit, že jsou už přímo u nich. Randall se ohlédl, ale vzdálenost se nezkracovala.
Dostali se na další rozcestí. Jeden tunel stoupal vzhůru, druhý klesal. Hollisová ihned zamířila k chodbě směřující k povrchu. Sotva se vzdálila od křižovatky, vynořilo se proti ní šest bytostí. Modře zářící paže se ohnala po ní a jen těsněji minula. Zasáhla skálu, kde zanechala hlubokou rýhu. Hollisová stiskla spoušť a série laserových paprsků rozmetala bytost na kusy. V záblesku se prostor zakřivil a Hollisová vykřikla bolestí.
Další tvor se objevil vedle ní a zaútočil. Randall chytil Hollisovou a pokusil se ji strhnout stranou. Byl ale příliš pomalý. Paže pulzující energií zasáhla Hollisovou do boku. Hladce prošla oblekem a proškvařila se hluboko do těla. Hollisová vykřikla. Přišlo jí, že najednou má všechny vnitřnosti v plamenech.
Randall spustil palbu a táhl Hollisovou pryč. Verbeek ho podpořil a na chvíli se podařilo útočící bytosti zahnat.
„Musíme dolů, jiná volná cesta není,“ prohlásil Verbeek a střídavě střílel do obou tunelů, ze kterých se blížily bytosti. Modrá záře se rozlévala koridory mířícími vzhůru.
„Varování: došlo k narušení obleku,“ hlásil počítač a na displeji přilby svítily varovné nápisy. Hollisová je vypnula a spustila automatickou zdravotní jednotku. Jehly se jí vteřinu nato zabodly do paže a vstříkly do krve tišící léky. Bolest začala slábnout a ona mohla opět fungovat. Uchopila pušku a začala střílet. Chtěla se i postavit na vlastní nohy, ale ty ji neposlouchaly.
Chvíli jí trvalo, než dokázala promluvit. „Paule? Proč jdeme dolů?“
„Jiná cesta není. Všude jsou ty bytosti.“
„A nenapadlo tě, že… nás chtějí někam zahnat. Že nás chtějí mít… tady dole?“
Randalla to samozřejmě napadlo. Vždy měli jen jednu volnou cestu. Vždy mohli jít jen tunelem dolů. Jinou možnost neměli. Všude jinde je čekaly ty bytosti. Randall na to nechtěl myslet. Tajně doufal, že se jim podaří utéct, všechny ty tvory zabít a vrátit se na povrch. Pak rychle odletí z planety a vrátí se s vojáky. Všechny ty stromy produkující energii pak budou jeho. Veškerá moc bude jeho.
Verbeek hodil za sebe granát a tunel ozářila mohutná exploze. Země se zachvěla, část tunelu se zhroutila a zabránila dalším bytostem, aby je pronásledovaly.
Randall táhl Hollisovou dál. Tunel se stáčel doleva a vycházela z něj červená záře. Jak se blížili ke konci, světlo zesilovalo. Během několika vteřin stanuli na okraji velké jeskyně táhnoucí se kilometry daleko. Tisíce kamenných stromů žhnulo a osvětlovalo celý prostor.
Hollisové se z něj zatočila hlava. Záře se jí propalovala do mozku. Obrazy se jí rozpíjely. Ztrácela vědomí. Její oblek byl narušený a ona vdechovala jedovatou atmosféru planety.
Červené světlo, které ji obklopovalo, začalo pulzovat. Blikalo. Zdravotní jednotka jí vehnala do žil další látku a znovu se jí vracelo vědomí. Předměty a lidé okolo ní se zaostřovali. Viděla Randalla, který se zmateně rozhlížel. Jeho obličej za přilbou skafandru odrážel strach. Pořád ji však táhl dál. Přímo do světla.
Rozhlédla se a zatajil se jí dech. Ten prostor byl obrovský. Uchvacoval ji svou monumentálností a vyrážel dech pulzujícím životem. Cítila ho na každém kroku.
Z tunelů vystupovaly bytosti a přibližovaly se k nim. Některé žhnuly modrým světlem, další jasně rudým. Byly jich tisíce a neměli před nimi kam utéct…
Allen zaznamenal pohyb zhruba osm set metrů daleko. Vyrazil a snažil se mezi silnými kmeny dohlédnout na druhou stranu. Teď tam neviděl pohybující se stíny. Už věděl, že to jsou bytosti Eos, obyvatelé této planety. Modrá a červená záře se rozpíjela a spojovala. Přicházela od stěn a postupovala do středu jeskyně.
Allen zadal přiblížení a senzory mu přenesly celou scénu na displej v přilbě. Tisíce postupujících bytostí. Na krátký okamžik spatřil postavy ve skafandrech. Tvorové mířili k nim. Allen oddálil záběr a chystal se tam vydat, když zaslechl zvuky přicházející od vchodu do jeskyně. Citlivé snímače obleku mu je pouštěly do reproduktorů. Kroky. Pomalé, šouravé kroky. Allen ucítil strach a bolest. Hodně bolesti. Ani jeden z pocitů však nepatřil jemu. Pomalu se otočil.
Černá postava se belhala k němu. Zubožený obraz jeho samého. Detaily obličeje se na několika místech rozpily v anonymní masku jen vzdáleně připomínající člověka. Bytost napřáhla ruku a potom se skácela na zem. Allen ucítil nevolnost a únavu. Tvor ještě žil, ale už to dlouho trvat nebude. Umíral.
Allen k němu poklekl a podíval se mu do rozpadající se tváře. Zůstalo jen jedno černé oko, které ho pozorovalo. Poranění na hrudi bylo hluboké. Laserový paprsek prošel téměř skrz. Okolí rány bylo seškvařené a připomínalo sežehnutý kámen. Allen se dotkl hrudi a ruka se mu ponořila do černé hmoty. Rychle ucukl. Hrudník se rozvlnil a na okamžik ztvrdl.
Tvor zvedl ruku a napřáhl ji nahoru. Pak ji však nechal spadnout a přestal se hýbat. Pouze černý povrch se mírně vlnil. Allen mu položil ruku na ránu, aby mu ji vyléčil. Aspoň tak to najednou cítil. Dotýkal se těla bytosti a věřil, že ji zachraňuje. Nic se však nedělo. Bytost se nehýbala a povrch se vlnil ve stále slabších vlnách.
A pak to pochopil. Otočil se ke stromu a všechno mu bylo jasné. Tvor nešel za ním. Kamenný strom zesílili svou záři a červené světlo začalo pulzovat. Allen uchopil bytost a zvedl ji. Překvapilo ho, jak je lehká. Přešel s ní ke stromu a přitiskl ji ke kmeni. Červené světlo se začalo v pulzech přesouvat z větví do kmene, který začal zářit ještě víc. Allen musel odvrátit zrak, aby neoslepl.
Červené světlo se ze stromu vlilo do bytosti. Energie se v několika mohutných návalech přesunula. Tělo sebou několikrát škublo a prostor se zakřivil. Pohltilo je to.
Allen umřel. Nežil, ale přesto existoval. Myšlenky, úmysly a pocity dostaly hmotná těla. Svět tvořil smysl. Šel po dráze utvářené rozhodnutím. Hluboko pod ním se nacházel proud času a pláně prostoru. Stačilo se jich dotknout a mohl změnit cokoli. Viděl jasné světlo, které zasáhlo život dole. Změnilo ho a obnovilo.
Allen dopadl na zem a snažil se popadnout dech. Všechno se točilo. Znovu byl v jeskyni a okolo něj zářily stromy. Měl ale pocit, že se vrátil po milionu let. Překonal propast času, zestárl a znovu se narodil. Nerozuměl tomu. Trvalo mu dlouhé minuty, než se zklidnil. Pak se zaměřil na postavu mířící k němu. Pod černým povrchem plálo rudé světlo. Jednotlivé detaily odpovídaly. Tvor vypadal přesně jako on.
Došel až k němu a napřáhl ruku. „Vybral sis cestu.“
Byly jich tisíce a přicházeli další. Jejich neforemná černá těla vytvořila souvislou hradbu, která se pomalým tempem vlnila k nim. Neměli kam utéct, bytosti je obklopily ze všech stran a uzavřely je v dokonale přesném kruhu. Randall, Hollisová a Verbeek ustupovali, až se dostali k mohutnému stromu zářícímu modrým světlem.
Zdravotní jednotka napumpovala Hollisové do žil další povzbuzující látky, takže mohla na krátký čas znovu fungovat a dokonce i sama chodit. Počítač skafandru dokončil diagnostiku a označil místa, kde došlo k narušení. Hollisová je zacelila speciální pěnou, která po aplikaci ztvrdla. Znovu začala dýchat zdravý vzduch ze zásobníků a ne jedovatou atmosféru zdejšího prostředí. Alespoň tohle se zlepšilo. Všechno ostatní se jen zhoršilo.
Tvorové byli všude. Tvořili neproniknutelnou masu, která se okolo nich stahovala jako oprátka. Jejich těla se měnila. Chvíli zobrazovala podobu Randalla, pak se rozpila v neforemnou plochu, která se následně rozvlnila jako rozbouřené moře. Modrá a červená záře se v mohutných pulzech šířila dokola. Přecházela z jedné bytosti na druhou. A s každým vzedmutím přišla silná emocionální reakce.
Strach a bolest.
Hollisová je ucítila při každém návalu energie. Nechala se pocity unášet a začala splývat s bytostmi v jedno. Přestala ustupovat a jen sledovala vlnící se masu těl. Tvorové se k ní přibližovali a na jejich protáhlých hlavách se objevila její tvář. Dívala se do obřího zrcadla. Dívala se na velký obraz své vlastní duše.
„Hollisová!“ vykřikl Randall. „Pojď k nám! Musíme držet při sobě.“
Hollisová ho však nevnímala. Proud bytostí ji uchvátil. Upustila pušku na zem a rozpřáhla ruce. Tvorové okamžitě udělali stejné gesto. Přední končetiny zvedli nahoru. Energie se přesunula do nich a zářila ještě s větší intenzitou. Už byli téměř u ní. Zbývalo několik metrů.
„Do hajzlu. Za to můžeš ty!“ obrátil se Verbeek na Randalla a namířil na něj pušku. „Tahle planeta měla být pustá. Tvrdil jsi, že tu nejsou formy života. Všechno byla jen lež!“
„Sondy tu nepotvrdily…“
Verbeek vší silou vrazil do Randalla, takže spadl na zem. Úder byl tak silný, že ho nedokázaly ztlumit ani stabilizátory obleku. Verbeek se před něj postavil a zamířil mu zbraní přímo na hlavu.
„Kromě tebe nikdo ty záznamy ze sond neviděl. Nikdy jsi je nikomu neukázal. Dobře jsi to věděl! Všechno jsi to dobře věděl, ty zasranej parchante. Jde ti jen o prachy a o nic jinýho.“
Bytosti se přibližovaly. Teď už měly všechny ruce nad hlavou. Jiná část jejich těl téměř nezářila. Veškerá energie byla připravena k útoku.
„Teď tu chcípneme!“ zařval Verbeek. „Všichni tu chcípneme!!!“
Najednou se otočil a rozběhl se přímo na blížící se bytosti. Křičel a střílel před sebe. Laserové paprsky smetly první čtyři bytosti, které se rozpadly v prostorovém zakřivení. Verbeek skočil mezi ostatní a dál okolo sebe střílel. Tvorové se na něj sesypali ze všech stran. Tři zářící paže se mu vnořily do hrudi a břicha. Další mu odťala levou nohou. Následoval úder, který oddělil od těla pravou paži a zničil zbraň. Během několika vteřin z něj zbyly jen rozsekané kusy.
Randall vykřikl hrůzou a pustil zbraň na zem. „Vzdávám se. Já se vzdávám!“ Ruce zvedl nahoru a rychle se otáčel sem a tam. Hledal bytost, u které by našel útěchu. Všichni tvorové ale vypadali stejně. Jejich paže stále zářily velmi silně.
Randall otevřel box a hodil odříznutou větev k nim. Dopadla na zem těsně před jednu z bytostí a ihned zapulzovala energií. „Je to vaše. Nechtěl jsem to vzít. Vracím to zpět. Já jsem nevěděl, že je to živé. Slyšíte mě? Já jsem to nevěděl!!! Nechtěl jsem vám ublížit.“
Všichni tvorové se naráz zastavili a sborově prohlásili: „Vybrali jste si cestu.“ Pak znovu začali postupovat. Už byli téměř u Hollisové.
„Jakou cestu? Já si žádnou cestu nevybral!“ křičel Randall a sledoval blížící se černou masu. „Jakou cestu?“
„Cestu vztahu,“ ozval se hlas. „Cestu vztahu mezi tebou a těmi bytostmi.“
Randallovi chvíli trvalo, než hlas identifikoval. Nepřicházel zvenčí, ale z vysílačky. Důvěrně známý hlas, který na základně slyšel každý den. Allenův hlas.
Tvorové se zastavili a v jednom místě se začali rozestupovat. Vytvořili širokou uličku, kterou se blížil muž ve skafandru. Allen. Kráčel a energie všech bytostí stojících okolo se přesouvala z paží zpět do těl. Nikdo ho neohrožoval. Allen došel až k Randallovi a Hollisové. Jeho tvář byla klidná a uvolněná.
„Oni takhle komunikují a navazují vztahy,“ vysvětlil Allen. „Zrcadlí pocity druhých a podle toho se chovají. Oni by na nás sami nikdy nezaútočili, jen oplácejí to, co jsme začali my. Každý z nás si s nimi vytvořil vztah při prvním setkání.“
Allen poklekl u Hollisové a pomalu ji zvedl, pak se obrátil zpět na Randalla.
Randall bezmocně rozhodil rukama. „Co to ale znamená? Co bude teď?“
Bytosti blízko Randalla se daly znovu do pohybu. Jejich paže pulzovaly zářící energií. Blížily se k Randallovi a chystaly se k útoku.
„Navážeme nový vztah!“ vykřikl Randall. „Já vám nechtěl ublížit. Byl to omyl!“ S vyděšeným výrazem pohlédl na Allena.
„Jsou to mí přátelé,“ prohlásil Allen. „Jsou to…“
Tvorové zaútočili. Paže máchly vzduchem a hladce prošly skafandrem. Randall ani neměl čas vykřiknout. Jeden zásah mu rozpůlil hlavu, další mu rozporcovaly nohy, ruce a zbytek těla. Zbyly jen seškvařené kusy na zemi.
Allen odvrátil zrak. „Jsou to mí přátelé. Došlo k omylu. Dovolte nám navázat nový vztah. Oni jsou jako já.“
„Vybrala si cestu,“ promluvili všichni naráz a zamířili k Hollisové. Ta poklekla a začala se modlit. Allen zaslechl slova o odpuštění a milosrdenství. Bytosti se však nezastavily.
„Ona je jako já!“ vykřikl Allen. „Nezaslouží si umřít. Můžete to změnit!“
Tvorové však pokračovali. První se dostal na vzdálenost jednoho metru a napřáhl se k ráně. Allen v poslední chvíli skočil před Hollisovou a zakryl ji svým tělem. Zářící paže ho zasáhla do hrudi. Hluboko uvnitř sebe cítil žár, který spaloval poslední zbytky jeho života. Všechno se zastavilo a rychle ztrácelo barvu.
Bytosti se zastavily a energie v pažích pohasla. Vypadaly jako zářící sochy. Dokonale nehybné, ale přesto živé. Hluboce truchlící.
Hollisová poklekla k Allenovi a přitiskla ruce na ránu. Paže ho zasáhla přímo doprostřed hrudi a energetický výboj nadělal značné škody. Napojila se na zdravotní jednotku Allenova skafandru a dala pokyn k aplikaci podpůrných látek. Systém pak začal zjišťovat údaje o zdravotním stavu. Informace se na displeji objevila během několika vteřin a Hollisová na ni pak minutu civěla. Nechtěla ji přijmout.
Allen byl mrtvý.
Tvorové se znovu dali do pohybu. Šli přímo k ní. Nebránila se. Stále držela Allenovo tělo a čekala, až to všechno skončí. Už nemělo smysl žít, už nemělo smysl nic. Bytosti uchopily Allena, zvedly ho a nesly pryč. Hollisová čekala, až ji zabijí, ale žádný tvor to neudělal. Všichni ji obcházeli a šli do zadní části jeskyně k tunelu svažujícímu se dál do podzemí.
Teprve poslední bytost se před ní zastavila. Červené světlo jí zářilo v hrudi a pomalu se přesunulo do všech končetin. Energie pulzovala v celém těle. Hollisová se podívala do míst, kde předpokládala oči.
„Vybrala sis cestu,“ prohlásil poslední.
Obešel ji a následoval ostatní. Hollisová osaměla. Trvalo dlouhé minuty, než se zvedla a zamířila k povrchu.
Slunce bylo v polovině své cesty oblohou, ale vydávalo jen o něco málo větší světlo než tři měsíce v noci. Hvězda byla od planety velmi vzdálená, její slabá záře nemohla rozjasnit den ani zpoloviny jako na Zemi, a proto panovalo stále šero.
Jemu to však nevadilo. Už si zvykl na tento svět. Putoval planinou a společníka mu dělal jen jeho matný stín. Chvílemi ho poznával a chvílemi ne. Když se dostal do poloviny cesty, ucítil známý a přátelský pocit. Změnil směr a doběhl k pěti pahorkům osamoceně stojícím v pustině. Věděl přesně, co má hledat. Cítil to. Zastavil se u malých kamenných stromů, které se draly ze země. Zatím byly jen několik centimetrů vysoké, ale věděl, že rychle dorostou. Dotkl se jich, zapulzovaly energií modré barvy.
Zkontroloval, jestli jsou v pořádku, a pokračoval v cestě. Už mu mnoho nezbývalo. Došel mezi skály a pak na místo, které dříve důvěrně znal. Prošel známou stezkou a zastavil se u vysokého balvanu.
Základna už téměř zmizela. Robot nakládal poslední kusy do člunu stojícího opodál. Vedle stály dvě postavy ve skafandrech a bavily se. Cítil jejich přítomnost. Cítil všechny emoce, které vyzařovaly. Jedna si ho všimla a váhavým krokem k němu zamířila. Otevřel svou mysl a čekal na ni.
Hollisová došla až k němu a na její tváři se objevil nervózní úsměv. V očích se jí zračilo překvapení a zájem. Byla přátelsky naladěná a vysílala k němu jen pozitivní emoce. Chovala se k němu přátelsky, proto s ní navázal přátelský vztah.
„Allene?“
To slovo nezvykle silně zavibrovalo celým jeho tělem. Sledoval svůj obraz na krytu její přilby. Černý povrch těla se začal měnit a na hlavě se objevila známá tvář. Jeho tvář? Nebyl si jistý.
„Allene?“ zopakovala Hollisová. „Jsi to ty?“
Dostavila se další silná odezva a černá barva začala blednout. Proměnila se v bílou a poté i v ostatní. Během několika vteřin před ní stál jako Allen. Vypadal naprosto stejně. Uvnitř to tak ale necítil.
„Jsem Eos. Jsem jeho součástí.“
Hollisová se otočila a ukázala ke člunu. „Veškeré vybavení přesouváme na loď, na planetě po nás nic nezůstane. V tom člunu je místo i pro tebe. Můžeš letět s námi.“
Na okamžik se zarazil. Na krátkou chvíli o tom dokonce uvažoval. Překvapilo ho to. Pak však převážilo silné spojení, které cítil s ostatními. Spojení přesahující čas a prostor.
„Mé místo je teď tady. Přišel jsem se rozloučit.“
Hollisová přikývla. „A budeš tu šťastný?“
Otázka ho zmátla a dlouhé vteřiny mu trvalo, než našel odpověď. Přitom to bylo tak jasné.
„Víc než to.“
Hollisová se usmála. „Tak to je dobře. Podáme oficiální hlášení a všechny informujeme, že na planetě je inteligentní život, takže není vhodná pro těžbu nebo kolonizaci. Budete tu mít klid.“
„Vybírej si vždy jen ty dobré cesty,“ prohlásil na rozloučenou.
„Sbohem,“ řekla Hollisová a zamířila ke člunu.
Robot zajel do nákladového prostoru, a jakmile nastoupila i Hollisová, plavidlo se pomalu odlepilo od země a zamířilo vzhůru. Během několika vteřin se z něj stala jen nepatrná zářící tečka putující po obloze. A pak zmizela i ona.
Obrátil se a vydal se zpět. Jeho tělo se proměnilo a znovu bylo jen černé. Povrch se několikrát zavlnil a zmizely i poslední detaily připomínající Allena.