„Hodně štěstí, Gordone,“ zavěsila se mu Alison na krk.
„Díky, miláčku,“ přikývl a políbil ji. Ačkoli měl hlavu plnou nadcházejícího jednání, cítil, jak mu tělem projela horká vlna. „Budu ho potřebovat.“
Nakrátko ostříhaná plavovláska s hravými plamínky v očích se k němu přitiskla ještě pevněji.
„Dopadnete dobře,“ zašeptala. „Ty to zvládneš jako vždycky.“
„Snad… Každopádně až tahle věc skončí, budu mít mnohem víc času. Poslední dobou jsem tě trestuhodně zanedbával. A Tima taky.“
„Doufám, že nám to vynahradíš.“
„Vynahradím, slibuji. Ať se to vyvine jakkoli.“
„Běž už,“ odtáhla se.
„Dobře,“ zabručel a vykročil ke dveřím. I po těch letech si při pohledu na svoji ženu připadal jako zamilovaný puberťák, teď ho však nic nesmělo rozptylovat.
O pár okamžiků později se rozvaloval v kabině rychle letící transportní buňky a zádumčivě sledoval, jak jej po obou stranách míjejí štíhlé, zlatě se lesknoucí stavby gigantických rozměrů. Honosné věže Norkon-Astu, města bohatých, v němž on patřil k těm nejbohatším. Alespoň prozatím…
Nejsem si jistý, že děláme dobře, pomyslel si. Do projektu Lerako jsme vrazili veškerý kapitál. Prodáváme ho příliš brzy.
„To je pouze otázkou ceny,“ odtušil suše znějící Hlas v jeho hlavě. „Agvarská korporace otevřela nové trhy a nutně potřebuje výkonnější typ lodi.
Přesně takový, jaký nabízíme. Většina hvězdných soustav, kam se zavázala exportovat, není v efektivním dosahu její obchodní flotily a totéž platí pro Unii Herta. Podobně příznivá konstelace se již nemusí opakovat.“
Předáním technické dokumentace riskujeme vše, namítl znepokojeně Gordon. Pokud nepřistoupí na navrženou částku, jsou prostředky vynaložené na vývoj v pekle. Prostě ten pohon okopírují. Buďto oni nebo někdo jiný. To už bychom nerozdýchali.
„Jisté riziko připouštím. Uvidíme, zda Crozer nezískal nějaké nové informace. Konečné rozhodnutí bude přirozeně na tobě.“
Přirozeně…
Vzdor ochrannému poli se mu zhoupl žaludek. Vznášedlo, řítící se k cíli jako střela, řízlo tak ostrou zatáčku, že by z jeho těla bez gravitačních kompenzátorů moc nezbylo. Ale Gordon měl rychlost rád.
Brzy se na horizontu vynořila monumentální homole obchodního paláce, dějiště nadcházející taktické bitvy. V minulosti získal díky několika šťastným tahům pověst téměř zázračného manažera, ale tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Nikdy na toto prastaré přísloví nezapomínal. Jenomže byl z podstaty dobrodruh. Miloval vysokou hru…
Na místě jej přivítala smečka poradců, právníků a finančních analytiků. Do začátku jednání zbývala necelá hodina, během níž mohou stále dorazit nová data. Na výsledek nervózně čekalo i zdejší transakční a investiční centrum, největší burza v Galaxii. Padesát minut do obchodní singularity…
Jako pracovní zázemí získal jeho tým velkou místnost, vytvářející optickou iluzi divoké přírodní scenerie. Skupinu mahagonových stolů na vrcholu skalního hřebene obklopovalo panorama majestátních horských štítů. Působilo to snobsky, jak se na obchodní palác sluší. Zatímco na jedné straně zapadalo slunce obklopené krvavými cákanci, na opačné probleskovaly v temnotě první hvězdy. Několik mužů a žen se soustředěně probíralo záplavou holografických číslic volně zavěšených v prostoru jako neklidná mračna světlušek. Proti noční půli sálu se ostře rýsovaly proudící informační řeky.
„Jaký je poslední vývoj, Crozere?“ obrátil se na hlavního poradce.
„V RK sféře panuje klid. Téměř bez výkyvů. Ale přišla zpráva, že si Herta přizvala za konzultanta Tyrrella z Omegy. A Tyrrell je žralok. Nelíbí se mi to.“
Ani mně, přitakal v duchu Gordon.
„Uvidíme, s čím na nás vyrukují,“ zašustil uvážlivě Hlas, který nikdo jiný v sále nemohl slyšet.
* * *
„Kolik ještě?“ zeptal se tiše Křižák.
„Tisíc sedm set,“ zamumlala soustředěně Gillian. „Za šest minut protneme horizont.“
„Kurva, doufám, že to tentokrát vyjde…“
Na můstku průzkumné lodi Harpyje vládlo napjaté ticho. Pokud neopustí hyperprostor na přesně vypočtených souřadnicích, nebo pokud se hledaná kořist nepohybuje po předpokládané trase, jde celá akce do háje. Díky extrémně náročné navigaci má lovec k dispozici jen jediný pokus, přičemž úspěšnost není vysoká.
„Bacha, mám echo na 8-1-1, vzdálenost dvacet sedm tisíc,“ ozval se Ron. „Nejspíš nějakej šutr. Farao, ověř to.“
„Jasně,“ přikývl hubený mladík s narezlými vlasy, i když rozkaz považoval za mrhání časem. Takto vzdálený objekt nepředstavoval žádnou hrozbu. Ale veliteli se neodmlouvá.
Zúžil výseč GR lokátoru a odečetl data. Byl to ectolit, hyperprostorová obdoba běžných meteoritů, o velikosti menší než tisíc metrů. Jeden z bezpočtu bludných balvanů, co propadly z mateřského Vesmíru do sousední dimenze a nyní křižovaly velkou rychlostí poblíž horizontu, jako by toužily po návratu zpět. Podle očekávání nemířil k nim.
„Nepředstavuje riziko.“
„Dvě minuty…“
„Panebože, dej, ať tam je,“ šeptal Křižák a nervózně si hladil bradu porostlou třídenním strništěm. „Dej, ať tam je…“
Farao u GR si olízl suché rty. Výkonné generátory Harpyje akumulovaly energii, aby na zlomek vteřiny vytvořily magnetický monopol nezbytný k perforaci časoprostorové blány a přechodu mezi světy. Byly to vážně nervy.
„Třicet vteřin… dvacet… pět… Držte si klobouky!“
Zatímco posádku zatlačilo přetížení 5G hluboko do křesel, potemnělé monitory lokátorů explodovaly barevnou záplavou. Hvězdy, souhvězdí, galaxie. Zářivý chaos velkolepě kontrastující s pustými hlubinami hyperprostoru. Řítili se středem Mléčné dráhy.
„Je tu někde ten blbej vrak?“ zachrčel Harry, když tlak polevil.
„Na skenu nic nemám!“
„Sakra! Hledejte!“
„Farao, vidíš ho?“
„Vidím!“ vyhrkl mladík. „Je tady! Vzdálenost dvacet milionů kiláků. Skoro přesně!“
„Jóóó!“
Sedm hrdel vydalo ohlušující, vítězoslavný řev.
„Je to určitě on?“
„Velikost odpovídá. Za sto dvacet hodin jsme u něj.“
„Já to věděla!“ povykovala Mici, krátkovlasá holka s vytetovanou maorskou spirálou na tváři. „Já to věděla! A vy jste mi nevěřili! Ani tys mi nevěřil, Farao!“
Mladík se usmál koutkem úst a přikývl. Přezdívku Farao si vysloužil zhruba před rokem, kdy v jednom přístavním baru zkoušel podvádět při stejnojmenné hře. Triky měl zvládnuté dobře a prachy se jen hrnuly, pak ale dostal od chlapů takovou nakládačku, že skončil ve špitále. Přesto byl s přezdívkou spokojený a doufal, že už mu zůstane. Dávala najevo, že je tak trochu drsňák. Předtím se ho držely mnohem horší, začátečnické, což na lodích hrálo významnou společenskou roli.
„Ježíš Kristus vyslyšel moje modlitby,“ rozhlížel se vyzývavě Křižák, jako by čekal, zda se někdo odváží odporovat. „Vzdejme mu dík.“
„Však bylo na čase,“ zavrčel Harry, rozložitý chlap s opuchlou tváří boxera. „Doteď si s námi leda vytíral.“
„Nerouhej se!“
„Magore!“
„Ztracená duše!“
Farao poslouchal, jak se ti dva vzájemně provokují, a přitom pohledem znovu zabloudil k monitoru. Byla tam. Opravdu byla. Sto třicet pět let nezvěstná dopravní loď Sarah Lee Answeld. Zatím jako malá tečka dopočítaná na základě nepřímých měření, ale nepochybně ona. Mici měla pravdu. Nevěřil tomu.
Však také šlo o malý zázrak. Jediná kusá informace o pohybu vraku pocházela od jakési sondy a byla více než čtyři desetiletí stará. Trefit s dokonalou přesností jeho vektor vyžadovalo nejen zkušenosti a špičkové gravitační mapy, ale i obrovskou porci štěstí. A to jim tentokrát přálo.
Co bylo příčinou tragédie, nikdo netušil, ale zřejmě technické problémy, jako u většiny ztroskotání. Selhaly hlavní motory a kapitán využil poslední zbytky energie, aby opustil hyperprostor, kde se šance na záchranu rovnaly nule. Ovšem ani takovéto vynoření naslepo spásu obvykle nepřineslo. Zato významně ulehčovalo práci hledačům vraků.
„Hej, Roně!“ houkl chlápek, jemuž se pro krysí tvář přezdívalo Fretka. „Našli jsme ji. Teď už můžeš vybalit, co víš o nákladu. Za chvíli ho budeme tahat ven!“
Šest párů očí spočinulo na veliteli, zhruba třicetiletém muži s krátkým knírkem a elegantní bradkou, který jim pohledy oplácel s lehce samolibým úsměvem.
„No, pokud je tam to, co tam být má, a já pevně věřím, že ano, pak jsme všichni ve vatě.“
„Tak co převáželi?“
„Napřed to méně zajímavé. Nádrže s obohaceným heligeriem za nejmíň milion a půl.“
„Už to je slušný,“ broukl Harry.
„Pak nějaký umělecký cetky, co měly být vystavený v Ragehatu. Cena se dost špatně odhaduje, ale závratná asi není.“
„A to hlavní?“
„To hlavní? Korporátní dluhopisy koncernu MacPearson. Skoro za sto mega. Pořád splatný.“
Po vteřině konsternovaného ticha se můstkem prohnala vlna hurónského řevu.
„To snad není možný!“
„Sto melounů! Sto melounů! Slyšeli jste to?“
„A padesát procent je našich!“
Farao si přejel dlaní přes obličej. Cítil, jak mu srdce v hrudi splašeně buší. Jestli to byla pravda, pak jsou opravdu všichni za vodou. Zdráhal se takovému štěstí uvěřit, ale už se našly i vraky s cennějšími náklady. Tak proč ne? Proč ne?
Povyk se zvolna utišil.
„Kolik lidí bylo na palubě?“ zeptala se Gillian z pilotního křesla.
„Dvě stě dvacet devět. Přes polovinu pasažéři.“
„Mohl někdo přežít?“
„Loď neměla ve výbavě kryoboxy, bude to márnice. Družice, který vděčíme za lokalizaci vraku, sice zachytila volání o pomoc, ale šlo jen o automatický signál. V tu chvíli už Sarah Lee Answeld bloudila Galaxií skoro sto let.“
Farao si prohlížel blaženě rozšklebené tváře lidí okolo sebe. Ron, Gillian, Mici, Harry, Fretka, Křižák a on. Parta, na kterou se usmálo štěstí…
* * *
„Cením si vašeho vstřícného gesta,“ pronesl Gordon Barclay suše, „avšak vzhledem k širším souvislostem, zejména náročnosti vývoje a výroby některých klíčových komponent, pro nás není podobné řešení finančně atraktivní. Musím nadále trvat na modelu definovaném v dodatku tři.“
Rozměrnou, platinově se lesknoucí stolní desku ve tvaru elipsy obklopovalo dvanáct pohodlně usazených osob s klidnými, soustředěnými výrazy pokerových hráčů. Pouze čtyři účastníci včetně Gordona byli v sále fyzicky přítomni, zbylé reprezentovaly jejich dálkové projekce. Osm průsvitných přízraků v osmi průsvitných křeslech.
Trojstranné jednání se podle předpokladů vyhrotilo již v počáteční fázi, aniž by kdokoli projevil připravenost k významnějším ústupkům. Gordon neměl básnické sklony, ale každou ze strohých, precizně pronášených vět jako by provázelo zvonivé třesknutí sražených kordů. Ve vzduchu se vznášel elektrizující opar protékajících miliard.
„Chápu,“ přikývl Leopold Hayge, výkonný ředitel Agvarské korporace, „nicméně počítám, že dojde-li ke sbližování stanovisek v otázce reciprocity rizik, naši nabídku opětovně zvážíte.“
„To je velmi nepravděpodobný vývoj,“ odtušil Gordon rezervovaně a pohlédl svému protějšku do očí. Něco tady nehrálo. Proč protistrana vytváří těžiště zrovna v této sekundární oblasti? Neviděl v tom logiku.
„Možná mají nůž na krku z časových důvodů,“ mírnil jeho znepokojení vždy optimisticky uvažující Hlas. Připomínal pohvizdování suchého pouštního větru, provázené sotva znatelným mravenčením v lebce. „To by mohla být v konečném důsledku naše výhoda. Nesmíme dát najevo netrpělivost…“
Čas je spíš naší slabinou než jejich, pomyslel si Gordon. V tom jádro není. Ačkoli se Hlas ve svých předpovědích obvykle nemýlil, tentokrát cítil za clonou neprůhledných manévrů cosi znepokojivějšího.
„Prostudovali jsme předložené technické specifikace modifikovaného raketového pohonu MK97,“ pronesl chraplavě předseda dozorčí rady Unie Herta, „a nechali je posoudit rovněž externím auditorům ze společnosti Gwart-Omega, kterou zde zastupuje pan Tyrrell. Zdá se, že použitý princip hvězdicového rozhraní významně porušuje jejich patentová práva.“
Gordon cítil, jak mu po páteři přeběhla studená vlna. Protivník právě odkryl karty.
„Jakékoli porušení patentových práv jednoznačně vylučuji,“ odpověděl a dal si záležet, aby to vyznělo nevzrušeně. „V tomto směru necítím žádné právní riziko.“
„Nicméně je třeba to vyjasnit. Navrhuji ustanovit zvláštní expertní komisi za účasti zástupců Úřadu pro dálkové lety.“ Gordon na okamžik zaváhal, čímž poprvé projevil slabost. Podobný odklad si nemohl dovolit, nemluvě o tom, že úředníci ÚpDL byli zkorumpovaná pakáž. Tenhle podraz překonal veškerá jeho očekávání.
„Vyžádej si přestávku,“ zaševelil Hlas znepokojeně. „Máme na ni nárok.“
* * *
„Vypadá to dobře, bando,“ konstatoval spokojeně Harry. „Nebudeme se muset do tý konzervy prořezat.“
„Super! Podařilo se ti navázat spojení s řídící jednotkou vraku?“
„Jen v nouzovém režimu. Systém působí zmateně, ale přestupní komoru nám otevře.“
„To je to hlavní. Co plány lodi?“
„Nepřístupné.“
„Ty mám já,“ ozval se Ron. „Mici, proveď ještě jeden oblet a jdi na to.“
V kabině drobné výsadkové Vážky by se napětí dalo krájet. Všech šest minimalisticky pojatých křesel bylo obsazeno, chyběla jen první pilotka Gillian, která zůstala na palubě mateřské lodi Harpyje. Kořist s pohádkovým nákladem jim defilovala přímo před očima.
„Vezmu to od přídě,“ oznámila krátkovlasá dívka a zvýšila tah motorů.
Akcelerující modul začal opisovat utaženou spirálu kolem mohutného, výběžky posetého trupu Sarah Lee Answcld, nacházejícího se v takové blízkosti, že na monitorech zcela zastínil hvězdné pozadí. Byl to ponuře působící objekt. Neforemné nákladní plavidlo dávno zastaralé konstrukce putující sto třicet pět let Galaxií jako Bludný Holanďan, přičemž dalších pár tisíciletí mělo pravděpodobně ještě před sebou. Jedno z bezpočtu, co se navždy ztratila v nekonečných pustinách kosmu.
„Klesám,“ ohlásila Mici.
Farao bez dechu sledoval, jak se před jeho zraky zvolna otáčí temná kovová masa, dějiště dávno zapomenuté tragédie, ale více než pohnutý osud posádky a cestujících ho zajímala hromada cenných papírů ukrytá kdesi uvnitř. Snad tam vážně budou.
„Podle řídící jednotky je vzduch dýchatelný,“ odečetl Harry. „Nemusíme tahat kyslík.“
„Přistávám…“
Modul s trhnutím dosedl na bachratý trup obchodní lodi.
„Spojení navázáno.“
Kovové údery a mechanické rachocení prozradily, že došlo k vysunutí spojovacího segmentu a otevření poklopů. V kabině zavládla horečná aktivita.
„Tak jdeme na to!“
Farao odepjal dvojici pásů zkřížených na hrudi a s mírným odrazem doplachtil k boxu s výstrojí, odkud vylovil taktickou helmu a příruční detektor.
„Posílám dovnitř průzkumné roboty,“ oznámila Mici. „Kočka jedna, kočka dvě aktivní. Mám jít s vámi, kluci?“
„Ty zůstaň tady,“ rozhodl Ron.
„Rozkaz!“
„A vy ostatní pohyb!“
Pětice výsadkářů začala v rychlém sledu opouštět modul. Velitel neměl zbytečné průtahy rád. Farao proplul úzkým průlezem spojujícím obě plavidla, přičemž přes spuštěné hledí přilby pozoroval podrážky Flarryho bot míhající se mu těsně před obličejem. Odměnou za nedostatečné rozestupy byl tradičně kopanec do zubů.
Tunel ústil do přechodové komory úctyhodných rozměrů, umístěné v prostoru mezi vnějším a vnitřním pláštěm vraku, která za normálních okolností zřejmě sloužila k manipulaci s objemnějším nákladem. Jako nováček se Farao při prvním rozhlédnutí v útrobách ukořistěného plavidla neubránil stísněnému pocitu. Stěny obřího ocelového válce, jehož středem klouzali jako hejno tmavých ryb, pokrývala třpytivě bílá jinovatka, mrazivý vzduch ostře štípal v nose.
Z komory pokračovali dlouhou, mírně zakřivenou chodbou kruhového průřezu, po jejímž obvodu se neochotně rozsvěcelo slabé nouzové osvětlení, reagující na přítomnost nezvaných hostí. Velké rudé číslice na stěnách nebyly pod vrstvou námrazy téměř čitelné.
„Tohle je sedmé podlaží,“ oznámil Ron, „poklad čeká na čtvrtém.“
O pár okamžiků později narazili na první mrtvolu. Volně se otáčela uprostřed chodby, což měli zřejmě na svědomí průzkumní roboti, kteří se tudy prohnali jako první. Velitel paží zastavil její rotaci a uvolnil ostatním cestu. Přestože z obličeje mnoho nezbylo, na lebce zůstaly uchyceny chomáče vlasů a dokonce i vousů, prozrazujících, že šlo o muže.
„Odpočívej v pokoji,“ pronesl Křižák.
„Ten už si za ty akcie nic nekoupí,“ konstatoval Fretka.
„Jsou to dluhopisy, ne akcie,“ utrousil Harry. „Ale tím se nezatěžuj. Pro organismus na tvojí evoluční úrovni v tom není rozdíl.“
Pokračovali v cestě příšeřím ledového hrobu. Vydechovaný vzduch se jim před ústy srážel v bílých obláčcích páry. Ačkoli měl Farao s pohybem ve stavu beztíže dostatek zkušeností, nebylo snadné udržet krok s mazáky, zručně využívajícími výstupky a madla k dlouhým plavným odrazům. Čas od času si vypomohli rovněž zášlehem drobných manévrovacích trysek, tvořících součást postroje.
Některé vstupy byly otevřené, jiné jim otevřela bdělá čidla. Na opačné straně jednoho z nich s úlevou zaznamenali skokový nárůst teploty nejméně o deset stupňů. Prostředí bylo v těchto místech tak suché, že další dvě mrtvoly měly podobu dokonale zakonzervovaných mumií. Muž a žena.
„Tady začíná obytné jádro,“ vysvětlil Ron.
O chvíli později se ocitli na křižovatce, kde na ně čekala kočka dvě. Velký robot na čtyřech hubených nohách k nim otočil hlavu posetou detektory a objektivy, jako by chtěl přivítat své pomalejší pány. Na rozdíl od lidí se nevznášel, ale díky magnetům pevně stál.
„Rozdělíme se,“ sdělil velitel úsečně. „Harry, ty si vezmi kočku a běž obhlídnout můstek. Fretka a Farao půjdou k nádržím.
To heligerium tu nechat nehodlám. Já s Křižákem vybereme trezor.“
Dvojice se poslušně vydaly za přidělenými úkoly. Nádrže, pomyslel si Farao, to znamená směrem k zádi. Samozřejmě nejvzdálenější cíl. Ale zase je nebude obtížné nalézt.
Fretku zřejmě vidina dlouhé cesty také netěšila, neboť za prvním rohem se zastavil a proti všem pravidlům začal testovat terminál výtahu. Naštěstí marně. Na těžce poškozené lodi se podobné zařízení mohlo snadno proměnit ve smrtelnou past.
„Kurva,“ zamumlal zklamaně.
Vzdor neúspěšné snaze ušetřit si námahu pokračovali v postupu bez vážnějších překážek a zhruba za patnáct minut pronikli až na vzdálené šestnácté podlaží, kde nepřehledný labyrint stísněných spojovacích tubusů vystřídaly vznosné klenby strojoven. Podle velmi hrubého orientačního plánku od Rona, který si občas promítli na hledí, už měli nádrže s cenným roztokem téměř nadosah.
„Haló, tady Harry, slyšíte mě?“ zapraskalo ve sluchátkách.
„Slyším,“ potvrdil velitel. „Jak to jde?“
„Ještě jsem nenašel přístup na můstek, ale mám tu divnou mrtvolu. Už druhou.“
„V čem je divná?“
„Jako by jí někdo useknul ruku. I s ramenem. Visí to jen na cáru kůže. A ta první měla díru v boku. Na stěnách je krev. Koukněte na to.“
„Tak ukaž…,“ zabručel Ron s náznakem nelibosti v hlase.
Farao zaujatý rozhovorem se připojil také a hledí mu zprostředkovalo mírně rozkolísaný pohled Harryho kamery. Mumie tmavovlasého muže měla široce otevřená ústa, jako by jeho poslední zoufalý výkřik zamrzl v čase, levou paži i s ramenem cosi oddělilo či odtrhlo.
„Divný…“ utrousil Fretka.
„Jo, divný,“ potvrdil Ron bez zájmu. „Ale nic pro nás.“
„Co se tu mohlo stát?“
„Možná se zcvokli a servali. Nebo mu tu hnátu někdo upižlal až po smrti. Na Eleonoře jsme našli jasný stopy kanibalismu. Někdy bývá finále dost nechutný. A teď se sakra zase hněte, máme před sebou dřiny jak na plantáží!“
Farao s Fretkou si vyměnili krátké pohledy a znovu vyrazili hledat ty zpropadené nádrže. Na lodích, kde nespolupracovala centrální jednotka, šlo všechno ztuha. Přitom cena obohaceného heligeria činila podle Rona jen jedno či dvě procenta ceny dluhopisů. Ale možná si těmi dluhopisy není tak úplně jistý, napadlo mladíka a dost ho ta představa znepokojila.
„Já bych to střihnul tudy,“ navrhl Fretka na další z křižovatek. „Teď jsme skoro u lodní osy, to je k ničemu.“
„Asi jo,“ přikývl Farao. Z namáhavého postupu ho začínaly bolet svaly.
Pokračovali novým směrem dalších pět minut, když i je dostihly znepokojivé ozvěny vzdálené minulosti.
Na konci jedné z chodeb se před uzavřeným vstupem lepilo ke stěně do oblouku prohnuté lidské tělo, o kus dál pak visela podivná koule, z níž pramenily dlouhé svazky tmavých vláken. Farao chvíli nechápal, na co hledí, bližší průzkum však odhalil, že oba kusy patří k sobě. Odříznutá ženská hlava byla zamotaná do vlastních vlasů tak důkladně, že z ní zahlédl jen ucho se stříbrnou náušnicí. Kromě hlavy postrádalo zmrzačené tělo i pravou nohu oddělenou v koleni, která se uhnízdila ve stínech o pár metrů dál. Zeď potřísnily rezavé skvrny.
„Přestává se mi tu líbit,“ konstatoval nevesele Fretka.
„Ohlásím to veliteli,“ zachrčel Farao.
„Co myslíš, že ti řekne?“
„Asi nic,“ připustil mladík a zapnul vysílačku, „ale stejně to ohlásím… Haló! Tady Farao, tady Farao, slyšíte mě?“
„Slyším,“ ozval se řízně Ron. „Co máš?“
„Další násilnou smrt.“
„Tak dej vědět, až najdeš to heligerium!“
„Jasně…“
„Já taky našla jednoho zmasakrovanýho,“ skočila jim do řeči Mici, bezpečně usazená v kabině Vážky. „Navedla jsem kočku jedna do obytné sekce a prohlídla pár kabin. Tohohle chudáka něco rozsekalo v posteli pod peřinou. Možná se schovával. Chcete to vidět?“
„Tak a dost!“ křikl Ron podrážděně. „Začněte se chovat profesionálně, nebo vám sáhnu na prémie! Tohle myslím vážně! Na mrtvoly jsme přece zvyklí! Nevím, co se tu stalo, a chápu, že to nevypadá hezky, ale všichni už to mají sto let za sebou. Ti zmasakrovaní i ti, co je zmasakrovali. A mě ta jejich vendeta nebo válka v tuhle chvíli fakt nezajímá. Splňte svý úkoly a pak si můžeme hrát na detektivy. Jasný?“
„Jo, jasný,“ potvrdil horlivě Farao. „Jen jsem to chtěl ohlásit.“
„Tak pokračujte…“
Velitel se odpojil.
„Já ti to říkal,“ potřásl hlavou Fretka. „Ron je nervózní, když se akce začíná protahovat.“
„Pozoruju… Ale tohle je přece divný. Fakt divný.“
„Úkol nám to nekomplikuje, v tom má Ron pravdu.“
„Jo… jasně… Tak se zase pohnem.“
Zanechali mrtvolu osudu a pokračovali v úmorném prohledávání přízračné lodě duchů. Tahle hrobka mi začíná lézt krkem, pomyslel si Farao a mohutně se odrazil, aby dostihl unikajícího parťáka. Naštěstí ani Fretka už neměl tolik energie jako na začátku, i když se stále snažil udržovat tempo.
První nadějný nález se jim poštěstil v široké, mizerně osvětlené šachtě.
„Čum na to tlustý potrubí!“ šermoval Fretka zaujatě rukou. „Víš, co v tom je?“
„Ne.“
„Já taky ne, ale není to lodní palivo. To už se dvě století značí jinak!“
Farao si zamyšleně prohlížel žluté znaky. Pokud to nebylo palivo pro motory, muselo jít o součást nákladu. A jiný tekutý náklad než heligerium na lodi nejspíš nebyl.
„To vypadá fakt nadějně…“
„To vypadá. A jasný je i to, že musíme tímhle směrem. Jak jsem říkal, dál od středu.“
„Neodpočineme si trochu?“
„Jestli potřebuješ, pět minut nás nezabije.“
Farao přikývl, ale vytouženého odpočinku se nedočkal. „Haló, tady Mici! Tady Mici! Slyšíte mě? Mám důležitou informaci!“
„O co jde?“ zareagoval velitel podezřívavým tónem.
„Kočka jedna zaznamenala pohyb v obytné části. Opakuji, pohyb v obytné části!“
„Cože?“ vyvalil Farao oči a pohlédl na Fretku.
„Upřesni to!“ vyštěkl velitel. „Jaký pohyb?“
„Nelze upřesnit. Bylo to na hranici dosahu senzorů. Zhruba přes pět přepážek. Ale je to ověřený signál.“
„Co se to tu doprdele děje?“ zahřímal ze sluchátek Harryho hlas. „Musíme reagovat!“
„Zklidněte se, sakra! Nejspíš servisní robot. Co jinýho byste čekali na lodi bez kryoboxů?“
„To, že neměli kryoboxy zanesený v inventáři, nic neznamená. Třeba tu byly načerno!“
„Načerno, taková blbost! Mici, pošli kočku jedna, ať toho zbloudilýho robota najde. A vy ostatní pokračujte ve svých úkolech!“
„Nesouhlasím,“ odvětil Harry chladně. „Posílám kočku dvě do Vážky pro kvéry. Než se vrátí, zůstávám na místě.“
Rozhostilo se krátké ticho.
„Dobře, Schvaluji,“ potvrdil Ron. „Ty jsi k obytné části nejblíž. Zbylé dvě skupiny obnovují postup. Hned!“
Když došlo na otázky bezpečnosti, neodvážil se bývalému mariňákovi odporovat ani velitel.
Farao si zdvihl hledí a promnul tvář.
„Půjdeme dál?“
„Musíme,“ zabručel Fretka. „Ron by nás zabil.“
„Myslíš, že to byl servisní robot?“
„Asi jo…“
Chvíli postupovali šachtou s potrubím, kde jim na rukavicích ulpívala černá mastnota, pak se před nimi otevřel volný prostor. Šachta ústila do obrovského, z větší části prázdného skladiště, k jehož překonání použili manévrovací trysky. Následovaly dvě menší strojovny a po nich třetí, mnohem větší, v níž učinili šokující objev.
„Panebože, co to je?“ hlesl tiše Fretka.
Farao se nezmohl na odpověď, jen tupě zíral před sebe. V prvním okamžiku mu blesklo hlavou, že jde o nějakou zářící uměleckou dekoraci či reklamní poutač. Bylo to bizarní, měnilo to podobu a zjevně to sem nepatřilo. Vůbec nechápal, na co vlastně hledí.
Až po chvíli se trochu zorientoval. Před masivními ocelovými bloky zašlých generátorů visel na husté síti vláken duhově opaleskující talíř gigantických rozměrů, jehož proměnlivý povrch připomínal pulsující květ orchideje. Spirály, čtverce a trojúhelníky se neustále vynořovaly, přeskupovaly a opět mizely ve rtuťovitě nicotě, přitom házely pestrobarevné odlesky po celém sále. Nehybný zůstával jen středový kruh s velkým rudým trojzubcem na zářivě žlutém pozadí. Cosi jako Neptunův erb. Znamení antického boha moří na palubě dávno ztracené obchodní lodi Sarah Lee Answeld. Zjevení ze snu či halucinace.
Když se trochu probral, sklouzl zrakem k protilehlé stěně a spatřil mrtvoly. Celou skupinu mrtvol. Pět či šest postav bezvládně zavěšených v bělavé pavučině jako vypasené mouchy čekající na pavouka. Na pavouka, co nikdy nepřišel. Tohle nebylo dílo lidských rukou…
„Padáme odsud,“ zachrčel, ale Fretka místo odpovědi nahodil trysky a rozletěl se k tělům.
„Co děláš?“
„Chci si je prohlídnout…“
Omámeně parťáka následoval.
Zabrzdili v bezpečné vzdálenosti od nejníže zavěšené mrtvoly, zapnuli magnetické boty a posledních pár metrů došli po svých. Lepicí podrážky suše mlaskaly na kovové podlaze.
„Čum na to…“
Mrtvola muže v rudé kombinéze vůbec nepřipomínala mumii. Měla hladkou pleť a široce vytřeštěné oči, upřené kamsi k duhovému disku. V porostu lehce rozcuchaných vlasů mizely svazky tenkých bělostných vláken, zřejmě prorůstající hlavou skrz naskrz. O něco výše visela mladá žena, jejíž tvář si stále uchovala původní půvab.
„Oni furt žijou…“ vydechl Fretka.
Ta věta byla naprosto absurdní, a přece pravdivá. Mužův hrudník se pomalu, ale pravidelně pohyboval, v jednu chvíli mu dokonce zaškubalo v koutku úst. Po více než stu letech!
„Ani nezestárli…“
Farao chvíli zíral na lapeného chlapa, pak obrátil pozornost k ženě. Zdálo se, že i jí vyrůstají ze spánků nitkovité kořeny, propojující vnitřek lebky s pavučinou. Jaká síla dokázala regenerovat lidský organismus tak dlouho a tak efektivně? Hrálo si to s jejich geny? A patřili vůbec k původní posádce? Byl tak vyděšený, že nedokázal soustředit myšlenky. Nejradši by vzal nohy na ramena.
„Všichni čumí do toho terče,“ konstatoval Fretka sevřeným hlasem.
Farao se otočil a pohlédl na kruhový štít, po jehož obvodu se líně zjevovaly nejrůznější geometrické obrazce. Co to mohlo být? Zdálo se, jako by odpověď ukrýval dominantní rudý symbol uprostřed. Jedno krátké rameno rozvětvené do tří linií, z nichž každou zakončoval ostrý hrot či šipka. Stejným hrotem byla opatřena i dolů mířící „rukojeť“, což představovalo jediný rozdíl oproti klasickému trojzubci. Chtěl vypadnout. Chtěl odsud pryč…
„Haló, lidi! Slyšíte mě?“
Leknutím doslova nadskočil. To byl Ron…
„Ať jste kde jste, mrkněte na tohle!“
Mechanicky přepnul optiku hledí a spatřil velitelovy rukavice, svírající velkou obdélníkovou kartu hustě potištěnou číslicemi a uměleckými ornamenty. U pravého kraje se blyštivě třpytil stříbrný obraz cválajícího koně.
„Máme to, lidi! Máme to! Jen tenhle kus plastu má cenu padesáti tisíc! Jsme ve vatě!“
V zorném poli kamery se zjevil Křižák svírající celý balík podobných karet, přičemž několik poztrácených kusů volně poletovalo za ním.
„Ježíš Kristus vyslyšel moje modlitby!“ cenil blaženě chrup. „Vyslyšel je! Vyslyšel!“
Křižákovo blábolení zaniklo v nadšeném řevu, kterým na zprávu zareagovali Harry a Mici. Zaslechnout se dala i zdrženlivá Gillian ve vzdálené mateřské lodi. Usmálo se na štěstí! Byli z nich pracháči! Pracháči! Parta hledačů, co to dokázala! Dokonce i Farao cítil, jak se mu z té představy zatočila hlava…
Když prvotní nadšení opadlo, ozval se suchým hlasem Fretka.
„Taky tu něco máme, Rone, ale heligerium to není.“
„O co jde?“
„Další těla. Tentokrát živý…“
„Cože?“
„Podívej se sám.“
Ve sluchátkách se rozhostilo hrobové ticho, vteřiny pomalu odkapávaly. Délka mlčení prozrazovala, jaký šok zbylí členové týmu právě utrpěli.
„Ten chlap dejchá,“ hlesla Mici.
„Jo dejchá… A čumí tady na to.“
Fretka se otočil, aby kamera na jeho čele zabrala záhadný trojzubec obklopený duhovým kaleidoskopem proměnlivých vzorů.
„Bože můj,“ zašeptal Harry. „Co je to za šaškárnu?“
„Tohle není od Boha,“ zavrčel Křižák.
„Tady něco smrdí,“ pronesl tiše Ron. „Myslím, že se na to heligerium vykašleme…“
„Smíme se stáhnout?“
„Potvrzuji, stáhněte se.“
„Nemůžeme těm lidem nějak pomoct?“ zeptala se stísněně Gillian.
„Vždyť jsou s tím srostlí, nevidíš? Raší jim to z hlavy jak plíseň!“
„Třeba by to šlo odřezat…“
„Harry! Harry!“ vyhrkla Mici varovně. „Kočka jedna má zase pohyb! Patnáct metrů od tebe! O podlaží výš, úhel 2-4!“
„Do prdele!“
„Tady se taky něco hejbá,“ ohlásil vzápětí Ron. „Chytám signál… vlastně dva signály! Co to sakra je?“
Farao střelil pohledem po Fretkovi, který bleskurychle odepjal od pasu detektor a začal s ním šermovat do všech stran.
„Kurva!“ zasténal. „Kurva! Pohyb ve spojovací šachtě. Dvě přepážky tímhle směrem… U nás je to taky!“
* * *
„Kolik času zbývá?“
„Čtrnáct minut. Jestli přetáhneme, bude celé jednání odročeno.“
Gordon Barclay si podmračeně měřil kroužek svých nejbližších poradců. Odročení by představovalo naprostou katastrofu. Musí nalézt řešení během přestávky vymezené jednacím řádem, nebo se vrátit do hlavního sálu a veřejně přiznat porážku. Možná mu protivníci ponechají alespoň drobky po vítězné hostině.
„Neponechají ti nic,“ odmítl Hlas jeho poslední myšlenku. „Jestli přijmeme navrhované podmínky, musíme vyhlásit platební neschopnost. Už takhle jsme zkreslili klíčové finanční indexy. Pro Unii Herta i pro Omegu je výhodnější náš krach.“ Mohu nabídnout Agvarské korporaci fázi, když odstřihnou He rtu…
„Nepůjdou do války s Hertou. Nemají to zapotřebí. Tohle není východisko.“
Skupina lidí okolo trpělivě čekala na pokyny.
„Dobře,“ pronesl Gordon nahlas. „Jassiko, mají smlouvy mezi korporací a planetárním svazem nějakou slabinu?“
„Nic kritického,“ odvětila žena s prázdným výrazem v modrých očích. Její vědomí vyzbrojené arzenálem výkonných mozkových implantátů bloudilo po vzdálených datových dálnicích a hledalo jemné souvislosti v džungli složitě provázaných dokumentů. „Pouze termíny dodávek se zdají být na hranici rizika.“
„Tadeši, co se stane, pokud postoupíme spor Úřadu pro dálkové lety?“ –
„Katastrofa,“ potřásl oslovený hlavou. „Tuhle bitvu si připravili s předstihem. Zahltí komisi technologickým balastem.“
„Náš výrobek nijak neporušuje patentová práva Omegy. Taková lež přece neobstojí.“
„Můžou to protahovat roky. To už tu nebudeme.“
„Zatraceně…“
„Možná bych něco měl,“ ozval se tiše hubený muž s nezdravě bledou pletí.
„Mluv, Crozere.“
„Můžeme zaútočit přímo na Omegu.“
„Jak?“
„Před lety měli kolosální průšvih. Nedodržovali normy při výrobě jádrových kompozitů. Věřili, že se na tu levotu nemůže přijít.“
„Z toho se vyplatili.“
„Klíčovou podmínkou urovnání bylo, že stáhnou všechny produkty s nenormalizovanými jádry a zjednají nápravu. Utopili v tom celý kapitál, od té doby žijí na dluh. Jenže pár prodaných kousků zřejmě zatloukli.“
„Proč?“
„Bylo to příliš choulostivé. Armádní torpéda pro pohotovostní síly MLO. Vzhledem k deklarované exspiraci bojových hlavic je část munice stále ve výzbroji. Vojáci vůbec netuší, že skladují poloviční zmetky. Tato informace pochází z důvěryhodného zdroje ve správní radě Omegy, není však ověřená.“
„Jedna nepřiznaná série torpéd nepřinutí Omegu kapitulovat.“
„Museli bychom rozšířit fámu, že jde jen o špičku ledovce. Vyvolat paniku na trhu.“
„Zveřejnění nepravdivé zprávy takového rozsahu je těžký zločin.“
„Budeme argumentovat jednáním v dobré víře. Ta torpéda jsou důkazem, že nepřiznané šarže výrobků s nižší životností existují. Může to projít.“
„Nechte mě přemýšlet…“
V místnosti se rozhostilo ticho.
„Tuhle skulinu jsme hledali,“ zašustil mu v lebce suchý Hlas. Skončím před tribunálem…
„Nebude nutné nic zveřejňovat. Stačí jim pohrozit a couvnou. Panika by je položila.“
To je neúnosné riziko.
„Hra nervů, tu máš přece rád. A tohle je skvělá karta. Omega couvne už jen proto, že ji ústup nic nestojí. Stačí stáhnout křivé obvinění, že porušujeme jejich patentová práva. Já ti radím to zkusit. Jinak jsi na mizině. Na rozhodnutí máš jedenáct minut a dvacet tři vteřin…“
Gordon si přejel dlaní přes obličej. V minulosti už mu vyšly krkolomnější kousky, ale nikdy nebyla sázka tak vysoká. Může přijít o firmu i o rodinu, skončit v kriminále. Cítil, že by měl ustoupit, i když se většina jeho jmění rozplyne v okamžiku jako dým. Lehce nabyl, lehce pozbyl… Před očima mu vytanul obraz plavovlasé Alison a malého batolícího se Tima. Tolik je oba miloval…
Nasucho polkl a přikývl.
„Tak dobře, jdeme do toho…“
* * *
Farao se Odkopával od stěn, chytal madel a za občasné pomoci trysek překonával spoře osvětlená prostranství lemovaná archaicky působící technikou. Nemyslel přitom na nic. Jeho svět se zúžil na urputnou snahu udržet tempo s Fretkou, který proplouval labyrintem chodeb pár metrů před ním a ještě kolem sebe zvládal šermovat detektorem. Bolavé svaly se hlásily o slovo stále naléhavěji.
„Pohyb za první přepážkou,“ oznámil Fretka udýchaně. „Tímhle směrem. Postupuje to paralelně s námi…“
Zatím stihli ustoupit ze sedmnáctého podlaží na třinácté, ale k přechodové komoře to měli pořád daleko. Co znamenaly všechny ty signály okolo? Co vyrušili svojí přítomností ze staletého spánku? Tady určitě nešlo o žádné zmateně pobíhající servisní roboty. Jako by se mrtvá posádka Sarah Lee Answeld začínala probouzet k životu…
„Pomoc! Pomoc!“ rozeřval se ve sluchátkách Křižák. „Slyšíte mě? Potřebuju podporu! Jdou po nás! Jdou po nás!“
Na společné frekvenci se začalo překřikovat několik hlasů, ale Farao se neodvažoval přepnout obraz, protože by ztratil rychlost.
„Vydržte!“ povzbuzoval Harry. „Posílám vám kočku jedna. Kočka dvě přináší z modulu výzbroj! Už je skoro u mě!“
„Ronovi to useklo ruku!“
„Ošetři ho! Ošetři ho, ty idiote!“ vřískala Mici z kokpitu Vážky. „Nastříkej mu ránu, nebo vykrvácí!“
„Ta bestie se vrací!“
Ačkoli k smrti vyděšený Farao dělal, co mohl, zaostával stále víc a na křižovatkách občas ztrácel fyzicky zdatnějšího parťáka z očí. Nakonec přežil první útok jen díky tomu. Nepřítel se totiž zjevil před nimi.
Byla to vteřina či dvě. Bezhlavě vpadl do další z tisíců jednotvárně působících chodeb a spatřil podivně strnulého Fretku, volně se vznášejícího na jejím vzdáleném konci. Jako by se bál učinit sebemenší pohyb. Ačkoli nedokázal rozeznat podrobnosti, měl pocit, že v prostoru před výstrojí ověšenou siluetou cosi změnilo svoji polohu. V okamžiku, kdy Fretka zažehl trysky, aby unikl, vystříkla krev.
Útok ho přeťal v pase. Zatímco nohy divoce rotovaly na místě, horní polovina trupu poháněná tryskami se řítila chodbou, narážela do stěn a vypouštěla oblak tmavé barvy jako prchající sépie. Nakonec jen těsně minula konsternovaného Faraa, který měl dojem, že v široce otevřených očích postřehl poslední skomírající jiskřičky vědomí.
Hrůza ho zcela ochromila. Místo aby se obrátil na zběsilý úprk, zůstal na místě a s otevřenými ústy tupě zíral, jak se z krvavé mlhy vynořilo „cosi“. Tvor připomínal znetvořeného pavouka částečně staženého z kůže, pak si však Farao uvědomil, že ta věc je mnohem větší, než se zdá. Na viditelnou část navazovalo množství průsvitných končetin či čepelí, postřehnutelných vždy jen na okamžik a z určitého úhlu. Vůbec by nedokázal popsat, co vidí.
„Pomoc,“ zašeptal.
Teprve když pavouk zrychlil, probudil se v něm pud sebezáchovy. Mrskl sebou jako ryba, stiskl ovládání trysek a prolétl křižovatkou, přičemž v zatáčce tvrdě narazil ramenem do zdi. Po několika vteřinách se ohlédl a spatřil, jak útočník odsekává další kusy z Fretkova torza, které se zachytilo u jedné ze stěn.
Slepě prchal chodbami a průlezy, zcela ignoroval nebezpečí, že vlétne jako idiot do další pasti. Zastavil ho až zablokovaný vstup, který nešel otevřít ani za použití nouzového spínače. Mozek po prodělaném šoku odmítal pracovat. Zatímco hledal jinou cestu, mlžným závojem se prodralo poznání, že zcela ztratil orientaci. Navíc rudá ikona na zápěstí signalizovala, že při stávajícím plýtvání brzy spotřebuje veškeré palivo do trysek. Musel se za každou cenu sebrat.
„Ďáble!“ řval Křižák o několik podlaží dál. „Nemám z tebe strach!“
Roztřeseně namířil detektor proti přepážkám a ke své úlevě zjistil, že se v nejbližším okolí nenalézají žádné pohyblivé objekty. To se však mohlo rychle změnit.
„Tady Farao, tady Farao,“ zaskučel do mikrofonu. „Pomozte mi! Pomozte mi, prosím vás! Potřebuju podporu! Slyší mě někdo?“
„Kde seš?“ zareagoval okamžitě Harry.
„Nevím… nevím, kde jsem,“ skoro vzlykal. „Fretka je mrtvej, jsem sám. Viděl jsem tu věc… Pomozte mi odsud, prosím!“
„Mici, chytáš jeho maják?“
„Zcela jasně.“
„Naveď k němu kočku dvě, já jdu za Ronem. Kvér už mám.“
„Rozkaz!“
„Počkejte! Počkejte! Co mám dělat?“
„Drž hubu a nepanikař! Mici si tě přebírá!“
Jedinou emocí v hlase vysloužilého výsadkáře byl vztek.
„Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé! Přijď království tvé! Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi…“
Chraplavě vyřvávaná modlitba na pár chvil vymazala všechny ostatní hlasy, takže komunikace šla do háje. Vzdor své technické kvalifikaci trpěl Křižák lehkým mentálním handicapem a ve vypjatých situacích ztrácel disciplínu. Ne však odvahu. Jestli Farao dobře chápal, tak houževnatě vlekl raněného velitele k místu srazu.
„Pohni se trochu směrem 3-0,“ zaslechl dívku, zřejmě mluvila k němu. „Je tam vertikální uzel.“
Vrátil se kus zpět a poslušně vyhledal nejbližší odbočku. Detektor stále nesignalizoval žádnou hrozbu, zato narazil na další lidské ostatky. Nejméně dvě mumie rozsekané s větší důsledností, než zatím viděl. Vysušené nohy, hlavy, trupy… Mezi četnými anatomickými exponáty mu jeden padl do oka. Šlo o dlaněmi spojený pár paží, z nichž první byla uťata v lokti a druhá pod ramenem, ovšem podle barvy rukávů nepatřily témuž tělu. Ti lidé se drželi za ruce tak pevně, že je ani smrt nerozdělila.
Pokračoval opatrně vpřed. Zatímco Křižák zmlkl, nervózní Mici si vyměňovala strohé postřehy s Harrym. O informace žádala i Gillian, navádějící mateřskou loď blíže k vraku. Velitelův hlas nezazněl ani jednou.
Nakonec nalezl zmiňovaný uzel a pronikl na podlaží dvanáct, kde pár minut lapal po dechu. Byl tak vysílený, že prostě nemohl dál. Zbylé palivo do trysek si šetřil na nejhorší.
„To přece není možný,“ zasténala polohlasem Mici sledující drama očima robotů. „Jako by ta potvora prošla stěnou…“
Znovu přiměl bolavé tělo k pohybu a protáhl se úzkým servisním průlezem, na jehož konci jej očekávala neosvětlená chodba, kde by bez helmy tápal jako slepec. Jedovatě zelené, hrubě zrnící výjevy, zprostředkované speciální optikou, prozrazovaly, že vnitřek koridoru poničil oheň dosahující extrémních teplot. Při pohledu na zkrabatělé stěny poseté obludnými puchýři ho napadlo, zda jde o pozůstatky havárie, či marného pokusu o odpor. Nejspíš to druhé.
Po několika desítkách metrů se okolo opět začalo rozsvěcet nouzové osvětlení. Během dalšího postupu minul otevřený vstup do malého operačního sálu a baterii robustních recyklačních jednotek, za nimiž se ocitl v oblasti s mnohem chladnějším vzduchem. Zřejmě jedna z periferních sekcí.
A právě v těchto sychravých končinách od něj štěstěna definitivně odvrátila tvář. Ne jeden, ale hned tři pohybující se objekty zaznamenal detektor na opačné straně přepážek, a to i v prostoru přímo před ním. Dál nemělo smysl pokračovat. Past sklapla.
Zaujal taktickou pozici uprostřed dlouhé chodby a pohledem hypnotizoval displej, aby se přízraky začaly opět vzdalovat. Kritickou situaci ani neohlásil, nikdo by mu nepomohl. Okolí bylo ponořeno do hrobového ticha, čas zvolna plynul, odměřován pouze jeho zrychleným dechem.
Pavouk se vynořil zhruba deset metrů od něj, jako by skutečně prošel zdí, a po nějaký čas nehybně setrvával na místě. Farao na něj vyčerpaně zíral. Vzdor blížícímu se konci v něm bizarní anatomie stvůry vzbuzovala perverzní fascinaci. Jasně viditelné vnitřní orgány obklopovala průsvitná pokožka a množství skleněných končetin s hranami ostrými jako meče, jejichž pravou podobu šlo pouze vytušit z příležitostných odlesků. Démon z nejtemnějších hlubin kosmu si přišel pro jeho duši.
Tvor se slabě zatřpytil a dal se do pohybu, po pár krocích však opět strnul jako socha. Cosi zastavilo břit gilotiny těsně před dopadem. Farao nepatrně pootočil hlavu a spatřil na opačném konci chodby stojící kočku. Jeden z těch tří signálů byl zjevně robot.
Z úst se mu vydralo úlevné zasténání. Ačkoli nepodléhal přílišným iluzím ohledně dalšího vývoje, právě získal toho nejoddanějšího spojence. Bodyguarda až za hrob. Situace vyhodnocená jako přímé ohrožení lidského života znamenala pro umělou inteligenci imperativ nadřazený všem ostatním prioritám i sebezáchovným algoritmům. Nejvyšší ‚emoci‘ jejího primitivního vědomí. Co však Farao odhadnout nedokázal, byl vzájemný poměr sil.
Mírně nahrbený robot připravený k boji zvolna minul jeho stanoviště, přičemž demonstroval, že si přezdívku kočka opravdu zaslouží. Schopnost jemně regulovat sílu magnetických polštářů na tlapách dodávala jeho precizním krokům lehkost velké kočkovité šelmy.
Následovala srážka dvou bleskurychlých soupeřů. Pavouk vystřelil jako kudlanka nábožná a rozporcoval stroj na několik kusů, objektivy posetá hlava se však otáčela dostatečně dlouho, aby výkonné lasery stihly napáchat ve skleněných končetinách strašlivou spoušť. Když oslnivě rudé čáry a křivky pohasly, byl vzduch doslova přeplněn velkými vířícími střepy, které se kupodivu začínaly kalit a zviditelňovat, takže připomínaly poletující čepele obřích nožů.
Výsledek šlo označit za remízu. Zatímco kočka to měla definitivně za sebou, zmrzačený tvor posetý ranami se plazil pryč. Bylo zjevné, že škodám neunikly ani jeho vnitřní orgány. Po chvíli někam zmizel, jako by se rozplynul.
Farao zrůdu vyprovodil pohledem, poté stočil zrak na rotující části svého zachránce, zvolna odplouvající k protějšímu konci chodby. Nehybná zůstala pouze noha přichycená magnetem k podlaze. Co mohlo rozkrájet ocelový trup takto čistými řezy? A jak by asi souboj dopadl, kdyby na místě průzkumného stroje stál bojový robot se skutečnou výzbrojí a degresivním pancířem? Otázky, které zůstanou bez odpovědí…
„Farao! Farao! Jsi v pořádku?“ Úzkostný hlas patřil Mici. „Odpověz!“
„Jo, jo… jsem. Ale kočka je našrot.“
„Já vím. Pokračuj původním směrem, Harry ti jde naproti.“
„Dobře.“
Znovu vyrazil na cestu útrobami nekonečného labyrintu, zatímco s hrůzou zaznamenával pohyby v blízkém i vzdálenějším okolí. Stahovali se kolem něj jako smečka psů.
Nakonec pronikl až na podlaží deset, kde si dopřál pár okamžiků na vydýchání, a krátce nato zahlédl v jedné z chodeb rozložitou postavu s pulzní puškou v ruce. Téměř se srazili.
„Zaplaťpánbůh,“ zavrčel chlap s úlevou. „Aspoň tebe že jsem našel, mlíčňáku.“
Ta věta naplnila Faraa chmurnou předtuchou.
„Co ostatní?“ vydechl.
„Ron i Křižák to mají za sebou, přišel jsem pozdě. Ani kočka jedna jim nepomohla.“
Takže v celé lodi zůstali naživu jen oni dva.
„Tak pohni, padáme odsud.“
Přítomnost nevzrušeně působícího Harryho dodala Faraovi nových sil, daleko se však nedostali. Dva signály vyskočily za nimi, třetí v místě, kterým museli projít.
„Postav se za mě,“ přikázal mariňák stroze a aktivoval magnetické boty, aby získal stabilní platformu pro střelbu. „Trochu jim zahrajeme.“
Farao poslechl. Před pár minutami viděl souboj příšery se strojem, teď měl jeho život v rukou zatrpklý veterán s jizvami na duši a flintou v ruce. Nezdálo se, že by si dvakrát polepšil, ale výběr ochránců byl vcelku omezený.
Nečekali dlouho. Na pavouka ani na výsledek.
Tvor se zjevil na konci chodby a okamžitě nabral značnou rychlost. Zvuk výstřelu připomínal ostré prásknutí biče. Duel skončil ve vteřině…
„Svině,“ ulevil si Harry.
Vysoce energetické mikrostřely rozervaly středový propletenec orgánů na cáry a ještě stihly nadělat drobné dírky do stěn. Vzduch zamořilo mračno vlhkého sajrajtu. Tenhle exemplář už se neodplazil.
„Kurva,“ vydechl Farao uznale.
„Ten první hajzl mě skoro dostal,“ přiznal mariňák. „Rána prošla skrz a nic. Chce to přepnout na rozptyl.“
Farao omámeně přikývl a přitom sledoval, jak se začínají prokreslovat ostré končetiny s několika klouby. Smrt zbavovala mrtvolu neviditelnosti. Těch nohou bylo snad třicet, zcela vyplňovaly prostor kolem trupu. Jeho původní představa, že tvor vzdáleně připomíná pavouka, vzala definitivně zasvé. Nepodobal se ničemu, co kdy lidské oko spatřilo. Na Zemi ani na jiných planetách. Kdysi absolvoval pár semestrů galaktické biologie a chápal, že za tenhle pohled by tisíce vědců vraždily. On by se ho naopak velkoryse vzdal.
Zatímco Harry kontroloval zbraň, tmavý oblak nečistot se pomalu šířil do stran a Faraovi začaly ulpívat na hledí modravé korálky kapaliny s mastnými útržky tkáně. Raději se stáhl o pár metrů zpět.
„Tak jdeme,“ zabručel Harry. ‚
Farao naposledy střelil pohledem po impozantní hoře čepelí a kloubů, jejíž proměna se zastavila kdesi na půl cesty k viditelnému, a s těžkým povzdechem ho následoval. Boj o život ještě neskončil.
Bez větších problémů zdolali další dvě podlaží a výrazně zkrátili vzdálenost k přechodové komoře, když se jim do uší zařízly zděšené výkřiky.
„Do prdele! Do prdele! Jsou tady! Jsou tady!“
„Mici?“ zavolal Harry znepokojeně. „Mici! Co se děje? Mici!“
„Lezou přímo pod pláštěm! Jdou po mně! Musím se odpojit! Musím pryč… Hned!“
„Mici, počkej! Počkej!“
„Startuju!“
Harry se opakovaně pokoušel něco říct, ale panikařící dívka ho neposlouchala. Právě když se na společné frekvenci začala ozývat i Gillian, zazněl ve sluchátkách ohlušující, několik vteřin trvající vřískot, při němž Faraovi tuhla krev v žilách. A pak bylo ticho.
„Mici?“ zašeptal Harry rozechvěle. „Mici?“
Farao se kousl do rtu. Věděl, že ti dva byli přátelé.
„Mid!“
„Je mrtvá, Harry,“ pronesla dutým hlasem Gillian. „Mrtvá.“
„Seš si jistá?“
„Nechtěj vidět záběry z kokpitu.“
„Dobře…“
Chlap smutně potřásl hlavou. Působil jako ten, kdo podobnou odpověď už v životě párkrát slyšel.
„Co Vážka?“
„Vzdaluje se od vraku. A na palubě má bůhvíco.“
„Můžeš… můžeš nás vyzvednout?“
„Harpyje se nedokáže spojit s lodí takto starého typu. A taky se nechci moc přiblížit. Nevíme, co ty mrchy všechno umějí.“
„Takže jaký jsou rozkazy, první důstojníku?“
„Máte jedinou šanci. Podle plánů je na osmnáctém podlaží galerie se záchrannými moduly. Můžou tam být i raketové skafandry. Přesuňte se tam.“
„Rozumím.“
Zatímco Harry akceptoval plán bez zjevných emocí, Faraovi se zvedl žaludek. Osmnácté podlaží… On prchal ze sedmnáctého, kde před záhadným duhovým kotoučem visel hrozen živých mrtvol. A teď to má absolvovat celé znovu. V opačném směru…
„To snad ne,“ vrhl zoufalý pohled po parťákovi, soucitu se však nedočkal.
„Jestli chceš, můžeš tu zůstat.“
Zpáteční cestu už příliš nevnímal. Veškerou pozornost věnoval úspornému hospodaření s vlastními silami a zbylým palivem do trysek. Ačkoli většinu úseků zdolali rychle, zdržení přinesla šňůra bitev se skleněnými pavouky. Vždy, když měl Harry pocit, že se smyčka utahuje příliš natěsno, zaujal pozici v některém z širších koridorů, zapnul magnety a připravil se k boji. Obvykle nečekali dlouho. Jednou stihl rozstřílet dva během jediného střetu.
Farao s překvapením zjišťoval, že se cítí o něco lépe. Zatímco zastávky nabízely vítanou příležitost k odpočinku, suverenita, s jakou Harry vítězil v soubojích, mu pomohla obnovit psychickou rovnováhu. Dokonce se přistihl, že na ony bizarní příšery hledí s rostoucí zvídavostí nedostudovaného galaktického biologa. Největší záhadu představovalo, jak se zjevují. Jako by skutečně procházely přepážkami a stropy. Rovněž ho mátlo, že nelze rozeznat žádnou hlavovou část. Tvor neměl ústa, neměl oči… Vnitřní orgány působily gumovitě až uměle, ačkoli byly nepochybně organického původu, zbytek tvořil dokonale průsvitný materiál, tvrdší než ušlechtilé slitiny robotů. Kapalný obsah končetin ztrácel po smrti čirost, což umožňovalo odhadnout jejich tvar, vystupující břity zůstávaly až na vzácné odlesky neviditelné.
Nakonec sebral odvahu a do těla jedné z mršin zabořil hlavici multifunkčního detektoru, aby získal podrobnější informace o molekulárním složení a struktuře tkání. Harry uznal, že neuškodí zjistit o protivníkovi něco víc, a mlčky mu kryl záda. Data si stáhla Gillian, a zatímco sbírali síly k dalšímu postupu, prohnala je hlavním počítačem Harpyje. Předběžné výsledky měla do dvou minut, přinesly však víc otázek než odpovědí.
„To je teda síla,“ ohlásila. „Ta neviditelná slupka má zcela neznámé typy vazeb mezi atomy. Vnitřní prostředí je striktně anaerobní, převládají silanové vazby. Křemík, selen, telur… Víte, co to znamená?“
„Křemičitý život,“ přikývl Farao.
„Spíš nějak divně kombinovaný. V povrchových vrstvách je i dost uhlíku. Ale tohle ti vyrazí dech. Žádné buňky, žádné geny. Vypadá to jako gonomitery!“
„Děláš si srandu?“
„Nedělám. Tohle už vědci párkrát viděli. I když ne živý.“
Ohromený Farao cítil, jak se mu zatočila hlava. Gonomitery… Jediné místo nálezu těchto záhadných křemičitých matric představovaly ectolity. Bludné balvany volně prolétající bezbožnou pustinou hyperprostoru. Na několika z nich identifikovaly sondy vysoce komplexní struktury připomínající pozůstatky neznámé formy života, vzhledem k absurdnímu prostředí a zlomkovitosti objektů však převládalo přesvědčení, že nemůže jít o uhynulé tvory. Zatímco odborníci usilovně hledali vysvětlení v blíže nespecifikovaných anorganických procesech, fragmenty zůstávaly nejdráždivějším mystériem současné vědy.
„Ty chceš tvrdit, že ty svině nejsou z tohohle světa?“ zavrčel Harry, když po kratším vysvětlování pochopil, co má Gillian na mysli. „Vetší kravinu jsem neslyšel.“
„Nikdo neví, proč tahle loď opustila hyperprostor. Třeba neměli poruchu.“
„To je přece absurdní…“
„A napadá mě ještě něco. I když se ty mrchy dostaly do našeho vesmíru, možná zůstávají s hyperprostorem nějak provázaný.“
„Provázaný?“
„Tak mi vysvětli, jak se dokážou tak najednou zjevovat a mizet.“
„Chceš říct, že procházejí horizontem tam a zpátky? Jsi cvok? Víš, jak je to energeticky náročný?“
„Třeba to ani nejsou jednotliví tvorové… Třeba jsou to výběžky něčeho mnohem většího… něčeho, co se rozvaluje ve skutečnosti někde jinde… jako špičky chapadel…“
„Šílíš.“
„Asi jo, nechala jsem se unést,“ připustila Gillian neochotně, zatímco omámenému Faraovi bleskl před očima obraz plachetnice, stahované pod vodu obří krakaticí. Na okamžik měl klaustrofobní pocit, že jej na všech stranách obklopují neviditelná chapadla, drtící nebohou Sarah Lee Answeld. Útočník z jiné dimenze…
„Ale dám ruku do ohně, že tyhle parazity chytili na opačný straně,“ neodpustila si Gillian.
Ačkoli představa tvora setrvávajícího zčásti v hyperprostoru a zčásti v konvenčním časoprostorovém kontinuu byla nejspíš nesmysl, Faraovi definitivně svitlo, že tohle je ten nejúžasnější objev, jaký se kdy podařil. Komukoliv. Pokud odsud vyváznou živí, vědci jim utrhají ruce. Čeká je sláva, zbohatnou…
„Seru na to, co jsou zač,“ ulevil si Harry. „Pohni, Farao.“ Pokračovali k evakuační galerii. Pavouci jako by pochopili, že nemají šanci, a přestali je obtěžovat, ačkoli se jich kolem rojilo stále víc.
Na sedmnáctém podlaží se přiblížili k sálu s diskem, ale obešli ho a chvíli postupovali širokým dopravním koridorem, v jehož stěnách byly zapuštěny četné kolejnice. Jedna nákladní souprava uchycená v protilehlých kolejištích na podlaze i stropě blokovala cestu jako velká zátka. Protáhli se kolem ní jen s obtížemi. V nedalekém skladu nalezli místo zdevastované mohutnou explozí, která rozházela těžké kontejnery a poničila manipulační roboty. Zřejmě další stopa dávné bitvy. Farao zalitoval, že původní posádka neměla k dispozici pořádnou výzbroj, ale nebýt Harryho, neměli by ji ani oni.
Průběžně nahlíželi do Ronova plánku, který v hrubých rysech odpovídal skutečnému členění vnitřních prostor a představoval klíčové vodítko, nakonec je však neuchránil osudové chyby. Během jedné z pravidelných zastávek vymyslel Harry zkratku procházející oblastí, kde se měl nacházet prázdný hangár pro příjem hostujících člunů. Prázdný však nebyl.
První varovné signály přitom zaznamenali už v přilehlých chodbách.
„Co to k čertu je?“ zabručel Harry při pohledu na bělavá vlákna, lepící se ke stěnám či vytvářejícím v prostoru řídké pavučiny. „Radši se toho nedotýkej.“
Farao rozhodně neměl v úmyslu se vláken dotýkat. Tím spíš, že mu připomněla uvězněná nestárnoucí těla. Nic však neřekl.
Urazili dalších pár desítek metrů, když se před nimi otevřel výhled tak monumentální a bizarní, že překonával vše, co jim útroby vraku doposud nabídly. Dokonce ani Harry se v první chvíli nezmohl na komentář. Prostě na to jen mlčky zírali.
Zatímco podlahu rozlehlého prostranství pokrývala vrstva hlenovitě hmoty, pod stropními deskami se v nepravidelných intervalech zažehávaly modrofialové výboje, vždy na pár vteřin projasňující okolí. To hlavní se však nacházelo ve střední části. Slepenec obrovských černých vaků, z nichž některé měly na výšku potíže vůbec se do haly vejít.
„Gillian, vidíš to?“ sykl Harry.
„Vidím…“
Farao chvíli pozoroval záhadné pytle, z nichž některé pulzovaly jako srdce, pak obrátil pozornost k lenivě vystřelujícím zábleskům. Zprvu to nepostřehl, brzy však pochopil, že jejich trasy v prostoru nejsou náhodné.
Většinu hangáru vyplňovaly trubice ze stejně průsvitného materiálu, jaký tvořil končetiny pavouků, přičemž pod stropem byla síť zřejmě nejhustší. Jen prchavá záře vnitřních výbojů je dokázala slabě zviditelnit.
„To je mozek…,“ vydechl Harry.
Farao nevěděl, zda průzračný labyrint nějak souvisí s myšlením. Nevěděl, zda černé vaky pumpují krev. Nevěděl vůbec nic. Uvědomoval si však, že je aktérem historické chvíle. Lidstvo poprvé stanulo tváří v tvář něčemu stejně dokonalému, jako je samo. Nebo možná ještě dokonalejšímu. Tohle byl tedy onen legendární obyvatel hyperprostoru?
Netrvalo dlouho a na scéně se začali vynořovat pavouci. Jeden, druhý, třetí… Brzy jich byl nejméně tucet. Opatrně se proplétali houštinou neviditelných tepen a postupně vytvářeli jakousi improvizovanou obrannou linii, přehrazující vetřelcům cestu. Nejevili však agresivní úmysly a Faraa napadlo, že tady má možná strach někdo jiný. Rychle mrkl na detektor a odhalil několik dalších za nejbližšími přepážkami.
„Tak srovnáme účty,“ zavrčel temně Harry a upravil režim zbraně. „Tohle bude chtít extra dávku…“
„Počkej!“ vyhrkl Farao. „Nestřílej!“
„Proč?“
„Copak to nevidíš? Oni tu věc chrání! Jestli začneš střílet, všichni se na nás vrhnou. Tolik jich nezastavíš!“
„Důvěřuj mi.“
„To je šílenství! Když se stáhneme, zůstanou v klidu. Poslední dobou už na nás vůbec neútočili, vědí, co dokážeš. Tak to neposer!“
Ačkoli byl Farao přesvědčen o správnosti svých argumentů, měl i další důvod, proč se snažil zabránit bezhlavé střelbě. Vidinu zisku. Tohle mělo tisíckrát větší hodnotu než dluhopisy. Jenomže s kupeckými počty by zřejmě neuspěl. Harry bral záležitost osobně.
„Zabilo to Rona i Mici. Zabilo to dvě stě lidí.“
„Tak nech na námořnictvu, ať to odstřelí. Zbytečně tu zhebnem a stejně zničíš jen malou část. Může tím být prorostlá půlka zádi. Vůbec nevíš, kam všude to zasahuje! Třeba to ani není centrum!“
„Jo… Asi máš pravdu,“ uznal konečně Harry a neochotně sklonil zbraň. „Zbytečnej risk.“
„Zkusíme to obejít.“
„Dobře.“
Vrátili se kus zpátky a začali hledat novou trasu. Moc se jim nedařilo. Teplé a suché prostředí vystřídaly nevlídné periferní končiny, kde šla opět pára od úst a nefungovalo nouzové osvětlení. Vše halila ebenově černá tma. Optika přileb nabízela jemně zrnící, monochromatické výjevy vlhkých stěn a otevřených vstupů, viditelnost poklesla na pět až deset metrů. Vzdálené konce chodeb tonuly v zelenavém šeru.
„Zase ten sajrajt…“
V prostoru přibývalo pavučin, mezi nimiž nebylo možné kličkovat, takže se lepily na nohy i na ruce. Chvílemi značně ztěžovaly pohyb. Detektory hlásily signály na všech stranách. Podráždění strážci vyprovázeli nezvané hosty.
První útok byl tak rychlý a nečekaný, že se Harry ani nestačil přichytit botami ke stěně. Přesto pavouka dostal. Střelba bez fixace, kdy nelze zabránit rotaci těla, je i pro vytrénovaného mariňáka obtížnou záležitostí. Dalšího skolil vzápětí.
„Kurva!“ sykl. „Chytil jsem nějakej střep…“
„Kam?“ zděsil se Farao.
„Pod klíční kost. To je dobrý… Pokračujem!“
Další minuty připomínaly zlý sen. K smrti vyděšený Farao pozoroval, jak se z nicoty vynořují trupy příšer, jejichž končetiny ‚zůstávaly v zeleném světle zcela neviditelné, a začínal pochybovat, zda se vůbec kdy dostanou k záchranným modulům. Vlákna vytvářela místy skutečné závoje.
„Zhebni, hajzle!“
Harry vypálil a odrazil se od stěny, současně rychlým pohledem zkontroloval displej zbraně. Vzápětí jím cosi smýklo do strany a vzduchem zavířila menší tmavá věc.
Když Farao pochopil, že je to odseknutá noha, zažehl trysky a naslepo vyrazil do tmy. Krátké zachroptění ve sluchátkách mu potvrdilo, že zůstal sám.
Orosené přepážky se mu míhaly před očima. Byl odhodlán pokračovat plnou rychlostí, dokud nevyčerpá poslední kapku paliva. Už neměl co ztratit.
Chodba končila otevřeným vstupem do menšího sálu, plného bělavých pavučin. Pokusil se lepkavou houštinou prorazit, ale marně. Už první závěsy ho výrazně zpomalily, a přestože si pomáhal rukama, k ničemu to nevedlo. Brzy zjistil, že se točí na místě a navíjí na sebe vlákna jako na vřeteno. Připadal si jako opravdová moucha.
Ještě chvíli se zoufale zmítal a nadále zhoršoval svoji pozici, když trysky naposledy zaprskaly a zhasly. Byl tak olepený vlákny, že se nedokázal ani hnout. Teprve tehdy to vzdal.
Lehce se pohupoval v pružné síti, přerývavě dýchal a nemyslel na nic. Věděl, že nebude čekat dlouho…
Možná uběhly vteřiny, možná minuty. Nedokázal to odhadnout, avšak cítil vděčnost za každý další nádech. Za každý okamžik.
V útrobách starého vraku panovalo velebné ticho jako v opuštěné katedrále. Vzdor chladu mu po čele stékala krůpěj potu, ve svalech pulsovala tupá bolest. S lehkým pobavením si uvědomil, jaký to vzalo konec. Další magor, co se nechal zlákat vidinou snadno nabytého bohatství. Další hledač, jehož nepohřbené ostatky budou navěky putovat kosmem. Vcelku stylová smrt… Ušklíbl se sám sobě.
A pak se jich dočkal.
Přicházeli…
Šedivé slepence vnitřností, neviditelné čepele přetínající svazky vláken. Byli zde. Obklopili ho. Popravčí četa z nejhlubších propastí pekel. Elitní zabijáci temnot. Vítězové.
Cítil, že ho pozorují. Cítil blízkost obnažených mečů. Cítil pach smrti. Čekal, kdy mu bleskurychlým sekem oddělí část těla, ale oni nespěchali. Neměli důvod.
A pak se to stalo.
Místo rány mu v hlavě zašustil podivný hlas. Přímo v lebce. Jako hvízdání pouštního větru prohánějícího se mrtvou krajinou písečných dun, z jejichž hřebenů strhává špinavě žluté cáry. Jako vzdechy dávno vyschlých řek a jezer. Jako tichý šepot mumií. „Jsem s tebou, jsem s tebou, jsem s tebou…“
Farao překvapeně zalapal po dechu. Měl pocit, že mu v hlavě pobíhají mravenci.
„Cítím tvůj strach, člověče.“
S jeho myslí se dělo něco podivného. Vůbec nechápal, co slyší.
„Nemusíš se mě bát. Ty ne…“
Kdo jsi?
„Jsem začátek i konec. Jsem ten, který byl, i ten, který bude. Jsem cestou. Jsem příčinou…“
Farao pochopil, že záhadný hlas odpovídá na jeho myšlenky! Bylo to jako halucinace, a přece tak reálné! Pokusil se soustředit. Ty… ty jsi zabil ostatní?
„Zabil jsem mnohé, ale tebe o život nepřipravím. Tebe ne. Tobě náleží má vděčnost.“
Vděčnost?
„Člověk se zbraní chtěl ukončit moji existenci. Tys mu v tom zabránil. Odměním se ti. Splatím svůj dluh. Doprovodím tě na tvé pouti.“
Kam mě doprovodíš?
„Kamkoli půjdeš. Už navždy zůstaneme spolu. Získáš vše, o čem jsi kdy snil. Získáš i to, o čem jsi doposud snít nestačil. Pomohu ti.“
Pomůžeš? S čím?
„Se vším. Důvěřuj mi.“
Já… já vůbec nic nechápu.
„Pochopíš. Nejprve se však musíme lépe poznat. Vyrozuměl jsem, že se jmenuješ Farao.“
Ano… Vlastně ne… Farao je jen přezdívka…
„A jaké je tvé pravé jméno?“
Gordon… Jmenuji se Gordon… Gordon Barclay…
„To je fantastické! Ta smlouva předčila veškerá naše očekávání! Ty máš tedy nervy, Gordone! Klobouk dolů!“
Arthur Bonhem, jeden z Gordonových společníků, měl ve tváři blažený úsměv.
„Jakmile Omega vycouvala, úplně se sesypali! Na všechno kývli! Musejí být v obrovské časové tísni. Korporace i Herta. Bůh ví, co všechno mají nasmlouvané! Ty jsi génius!“
Gordon jen odmítavě zavrtěl hlavou a usrkl vína. Upřímně, i jemu se ještě třásly nohy.
„Dovolte, abych se připojil ke gratulacím, pane,“ pronesl jeho hlavní poradce. „To bylo opravdu obdivuhodné.“
„Tu past na Omegu jsi přece vymyslel ty, Crozere.“
„Mým úkolem je vyhledávat všechna myslitelná řešení bez ohledu na stupeň rizika. Že dáte souhlas k takto agresivnímu protiútoku jsem však opravdu nepředpokládal. Popravdě, vyrazilo mi to dech.“
„Tys věděl, že uhnou, Gordone?“ chytil ho Bonhem za ruku a zadíval se mu upřeně do očí, jako by se z nich snažil vyčíst odpověď. Byl to pomenší chlapík s dvojitou bradou a řídnoucími vlasy. „Věděls to?“
„Ne, to jsem vážně nevěděl.“
„Sakra…,“ povolil sevření. „Na tebe prostě nikdo nemá.“
„Nesmysl,“ ohradil se Gordon. „Jen jsme měli pořádnou porci štěstí.“
„Proč ta falešná skromnost?“ namítl Hlas. „Je to zasloužené vítězství. Tvé rozhodnutí se ukázalo správné. Mohli jsme přijít o vše, co jsme budovali.“
To opravdu mohli, pomyslel si Gordon a znovu ucítil nepříjemné zašimrání v žaludku. Byla chyba, že se do podobné situace nechal vůbec vmanévrovat. Hrál příliš vysokou hru. Na druhou stranu, kolikrát už si tohle říkal? A kolikrát to porušil? Kdyby opakovaně neriskoval, nikdy by se nevyšplhal tak vysoko.
Jemné vibrace v dlani mu prozradily, že volá Alison. Určitě dychtila po podrobnostech.
„Omluvíte mě?“ obrátil se k hloučku rozjařených lidí a pak rychlým krokem přešel do sousední pracovny, kde potvrdil příjem. Zjevila se před ním holografická projekce jeho půvabné mladé ženy s nakrátko zastřiženými plavými vlasy. „Promiň, že jsem se tak dlouho neozval.“
„Vím jenom, že jste vyhráli.“
„Ano, vyhráli…“
„Úplně?“
„Na celé čáře. Přiznali nám dokonce podíl na zisku. Vyvinuli jsme tu nejlepší dopravní loď na světě a teď máme i prostředky na její výrobu. Konkurence nemá šanci. Ovládneme Galaxii.“
„To je skvělé, Gordy… Tolik se mi ulevilo.“
Hleděli si do očí. Strašně rád by ji sevřel v náručí a cítil, že i ona jeho. Tohle vypadalo na hodně bouřlivý sex. Po všem tom napětí posledních dní.
„V jednu chvíli to s námi bylo opravdu nahnuté,“ přiznal. „Skoro mě dostali.“
„Tebe nikdo nedostane,“ potřásla hlavou. „Vždycky jsi všechno vyhrál.“
„Ano, zatím ano,“ přikývl.
„Miluji tě.“
„Já tebe taky. Přiletím, jak nejdřív budu moct.“
„Přileť.“
Alison se naposledy usmála a zmizela.
Stál sám uprostřed honosně zařízené pracovny. Sám se sklenkou vína a se svými myšlenkami. Vždycky jsi všechna vyhrál… Ta slova mu rezonovala pamětí. Kolikrát už je dneska slyšel… Ano, skutečně vždy zvítězil… Přitom sám o sobě věděl, že není génius.
V posledních měsících se mu stále častěji vkrádala na mysl otázka, v čem vlastně tkví tajemství jeho závratného úspěchu. Jistěže, nebýt Hlasu, nedokázal by nic. Ale Hlas představoval pouze rádce. Rádce obdařeného pronikavou inteligencí a žraločími taktickými instinkty, nicméně stále jen rádce. Neučinil za něj jediné rozhodnutí. Navíc ani Hlas nebyl vždy neomylný, ani on nedokázal spolehlivě předvídat vývoj v politice či na trhu, kde do hry vstupoval bezpočet nahodilých faktorů. Kolikrát doslova balancovali na hraně pádu…
Vrhl zamyšlený pohled k zavřeným dveřím, za nimiž desítky lidí slavily skutečnost, že v právě dobojované bitvě stály na správné straně, pak se otočil a volným krokem vyšel na venkovní terasu. Otevřelo se před ním úchvatné panoráma luxusních obytných komplexů, kopulí a zlatě se třpytících věží Norkon-Astu, města bohatých. Byly doby, kdy ani nesnil, že by se sem mohl jen podívat…
V myšlenkách zalétl o několik roků zpátky. K okamžiku, kdy jeho ochablé tělo svíraly pavučiny v temných útrobách vraku Sarah Lee Answeld. K okamžiku, kdy to všechno začalo…
Hlas dodržel slib a zadržel čepele přízračných nestvůr, Gillian ho evakuovala i s pytlem dluhopisů, který odepjal z Harryho bezhlavého a beznohého těla. Byla to první rada poskytnutá jeho novým spojencem a on poslechl jako mechanická loutka. Téměř nevnímal, co dělá. Teprve cestou zpět se trochu vzpamatoval.
Od té doby sídlil Hlas v jeho hlavě, což byla záhada, kterou Gordon nikdy nedokázal rozluštit. Opakovaná vyšetření mozku neodhalila nic mimořádného a bližší podrobnosti lékařům raději nesvěřil, aby ho neprohlásili za nepříčetného. Možná se tvor opravdu zdržoval kdesi za horizontem a sledoval každý jeho pohyb, což vícedimenzionální podstata hyperprostoru v podstatě připouštěla. Lidské poznání stále klouzalo po povrchu fyzikálních zákonů. Stejně tak nezjistil, jak dopadly další expedice vyslané k vraku, neboť vše obdrželo nálepku „přísně tajné“. Dokonce ho napadlo, zda podobných případů neutajila odpovědná místa více.
Vzdor otevřeným otázkám stoupala jeho hvězda nezadržitelně výš a výš. Hlas dobře radil, dokonce pomohl při vývoji nového raketového motoru, respektive při výběru vědců, a jen málokterý projekt skončil neúspěchem. K tomu žena, dítě… Opravdu pozoruhodná spirála na Olymp moci a bohatství.
Jenomže tu bylo cosi obtížně definovatelného, čeho si zkraje nevšímal. Ta vítězství se nápadně podobala jedno druhému. Odvážný krok do neznáma, trocha napětí, vážná krize a v poslední chvíli nalezené řešení. Už před rokem, kdy vsadil vše na použití vysoce účinné, ale neprověřené palivové směsi, to pocítil. Tu nedůvěru, že jde opravdu jen o štěstí a o vlastní talent. Když přijímal všechny ty gratulace. Od lidí mnohem chytřejších než on… Ne, do hry muselo vstupovat ještě něco dalšího. Netušil co, ale začínal chápat, že jestli nenalezne odpověď, toho neklidu se nezbaví. Bude stále sílit a postupně ho připraví o veškerou radost z práce. O veškerou motivaci…
Najednou jako by viděl všechno jasně. Poprvé za celou dobu. Ano, takhle to je… Hlas tahá za nitky vysoce efektivním způsobem, který nikdy nepřiznal. O kterém mu nic bližšího neprozradil.
Musí se ho na to zeptat… Musí mu položit přímou otázku. A udělá to hned teď!
Několikrát se zhluboka nadechl a vydechl. Soustředil myšlenky. Cítil pevné odhodlání nenechat se odbýt. Neustoupit ze svého opevněného požadavku. Stát se rovnocenným partnerem ve společně hrané hře…
Chci se tě na něco zeptat, zformuloval v mysli otázku, o níž věděl, že bude zachycena. Chci, abys mi na něco odpověděl.
„Na co se chceš zeptat?“ Zvuk Hlasu připomínal ševelení suché trávy, plazící se hadí tělo, chřestění hmyzích nohou…
Jak to, že pořád vítězíme? Jak to, že nám pořád všechno tak dokonale vychází?
„Máš ve mně oporu a přijímáš správná rozhodnutí. Tak jako dnes.“
Nevěřím… Nevěřím, že je to všech no.
„Čemu jinému chceš připisovat úspěchy vlastního podnikání?“
Myslím, že tomu nějak napomáháš.
„Jistěže napomáhám. Neustále se opíráš o mé postřehy a analýzy. Dělám, co je v mých silách.“
„Ne… ne, to není všechno. Je za tím ještě něco. Něco jiného. Prozraď mi, co to je!“
„Párkrát nám zřejmě pomohla i náhoda, to se stává.“
Těch náhod bylo příliš. Chci znát pravdu. Rozumíš? Pravdu!
„Pravdu,“ zašustil Hlas s lehkým náznakem opovržení. „Pravdu… Proč pravdu?“
Proč? Ptáš se proč? Gordon cítil, jak mu zrychluje tep. Protože sedíš v mé hlavě! Protože věci jdou až moc hladce! Protože vždycky šly moc hladce! Celý ty roky… Proto! Chci vědět, jak to děláš! Chci vědět všechno, co se mě týká!
„Realita bývá krutá.“
Gordonovi přeběhla po páteři mrazivá vlna. Lhals mi?
„Odměnil jsem tě.“
V čem jsi mi lhal?
„Jsou věci, které jsou, a jsou věci, které nejsou.“
V čem jsi mi lhal!
„Není dobré znát vše.“
Zachránil jsem ti život! Jsi mým dlužníkem! Sám jsi to říkal! Tak splať ten dluh a řekni mi konečně pravdu! Slyšíš? Chci znát pravdu!
„Dobrá tedy,“ odtušil Hlas po krátkém zaváhání, „měj si ji…“
Gordon překvapeně zamrkal. Dělo se něco podivného. S velkolepým panoramatem města i s jeho vlastním tělem. Na vzdáleném horizontu vybuchovaly jako ohňostroj velké pestrobarevné skvrny. Modré, červené, žluté… Nohy i ruce měl roztaženy do stran, hlavu nepřirozeně strnulou. Škubl sebou, a to ho rozhoupalo. Nic nechápal. Přimhouřil oči a rozpoznal rudý trojzubec ve žlutém poli, obklopený duhovým kaleidoskopem zvolna se proměňujících vzorů. Neptunův štít…
„Ne,“ zašeptal tiše. „To ne…“
Vyskakující geometrické obrazce…
„Nééé!“ rozeřval se, co mu plíce stačily. „Néééééé…!“
Z vytřeštěných očí mu vyhrkly slzy, zatímco netečná ozvěna jeho zoufalého křiku se šířila zešeřelými chodbami, strojovnami a sály Sarah Lee Answeld.