Z prvních šesti pohledů od Natálie mám jenom tři. Zbylý tři stopila máma, když jsem byla ve škole, nebo od července na šichtě jako prodavačka ve Farmářským centru. Ani bych nevěděla, že přišly, ale máma si na tom dala záležet; pokaždý počkala, až dorazím domů, pak přede mnou lístek rozcupovala na tak malý kousky, jaký těma věčně nateklejma prstama dokázala natrhat, a celou hromádku spálila v popelníku. Sice měla vztek na Nátku, ale já teď byla jediná, na kom si ho mohla vybíjet.
Když zapadla na kutě, vždycky se mi povedlo vyštrachat v koši pár ohořelejch útržků, ale Natčino písmo bylo tak velký a kulatý, že se dalo vyluštit sotva pár písmen a sem tam krátký slovo jako třeba „já“, „je“ nebo „se“. Dneska lituju, že jsem si ty kousky nenechala a nezkusila je složit dohromady jako specialista v jednom policejním seriálu, ale tenkrát mi přišlo rozumnější mámu radši moc neprovokovat. Tak jsem na ty kousíčky jenom civěla, dokud jsem z písmen a z obrázku na přední straně nevykoukala, co se dalo, a pak jsem je vždycky hodila zpátky do koše a šla si umejt ruce.
To se ví, že ty zbylý tři, co přišly, když pro změnu zůstala dlouho v práci máma, jsem si schovala. Strčila jsem je do knížky Malé ženy, co jsem od někoho dostala, ale nikdy nečetla První pohled přišel brzy po tom, co Natka utekla Poslala ho z Ohia, byla na něm Rokenrolová síň slávy a Naty jenom psala, jak je všecko skvělý a jak je hrozně zamilovaná a že jí Keith pořídil – nenapsala koupil, takže ho ukradl – stříbrnej prstýnek s malejma onyxama ve tvaru želvy. Dolů nakreslila komiksovou želvičku a na rozloučenou napsala Miluju tě, Mandulko, napořád. Tvoje Nat.
Druhej pohled byl z rodinnýho kempu Velká zátočina v Michiganu. Natka si stěžovala, že musí podruhý poslat stejnou pohlednici, takže hádám, že se tam nějakej čas zašívali. Taky jsem pochopila, že cestou někde přišli ke štěněti, protože Naty hrdě hlásila, že už „Tuláka“ skoro odnaučila skákat na lidi, i když Keith se jenom chechtá a ještě ho hecuje. Teď už jsme opravdová rodina! psala a mně se na moment stáhlo hrdlo, ale přece jsem jí nemohla mít za zlý, že je šťastná. To dělaj lidi jako máma Nakonec dolů zase připsala Miluju tě, Mandulko, napořád. Tvoje Nat a z písmene a ve slově Mandulko udělala srdíčko a já se hned cejtila trochu líp.
Třetí pohled byl z Wisconsinu, z národního parku Sleeping Bear Dunes. Ještě než jsem si ho přečetla věděla jsem, že se něco stalo, protože Natčino písmo bylo sice roztahaný a zkosený jako obvykle, ale písmena teď byly užší a roztřesený. Zalezla jsem si do koupelny a pustila sprchu, to kdyby se vrátila máma a já ji zabraná do čtení přeslechla.
Keith vzal roha, psala Nat rovnou místo pozdravu. Nic hnusnějšího ani nemohl udělat, Mandy. Včera večer jsem na mejdanu omdlela, a když jsem se probrala, ležela jsem v lese pod padlým stromem u vyhaslýho ohniště a Keith byl pryč. Vzal si všecko, auto, Tuláka i můj bágl. Byla mi zima jako nikdy v životě. Nevím, co budu dělat. Jsem hrozně nešťastná a je mi zle.
Slova nešťastná a zle podtrhla vlnovkou. Dolů napsala Miluju tě, Mandulko, a chybíš mi.
Vyšla jsem z koupelny, schovala pohled k ostatním a pak jsem se do koupelny vrátila a zvracela. Nebylo mi jasný proč. Ale když jsem si představila, jak ji tam Keith nechal a jak se probudila samotná pod mrtvým, zpráchnivělým stromem plným breberek, v těle se mi všecko zkroutilo a bylo mi, jako by celej svět byl samý ponížení a šedivej jako stopa Natčiny tužky. Jedna část mě toužila Keitha najít, praštit ho do tváře a řvát na něj z plnejch plic, zatímco ta druhá věděla, že i když ho praštím sebevíc a budu řvát jako tur, tak se to tím neodestane a vyšinutej vesmír už se nikdy nevrátí do stavu, kdy se k mojí úžasný velký ségře všichni chovali hezky, protože si to zasloužila Ty dvě části mě táhly každá na jinou stranu a můj oběd to poslalo ven.
Vypila jsem sklenici vody, abych se zbavila pachuti, a pak jsem rovnou zavolala do Farmářskýho centra a dala na minutu výpověď. Asi jsem si namlouvala že kdyby se Natka vrátila domů, máma by ji třeba nepustila dovnitř – ale jasně že by ji pustila chtěla by ji mít doma aby si na ní mohla vybít vztek. Doopravdy jsem skončila proto, abych mohla hlídat, že už mámě žádnej další pohled nepadne do rukou.
U večeře jsem dělala jakoby nic a šla jsem brzy spát. Lehla jsem si na bok a potmě se stočila do klubíčka. Snažila jsem se nemyslet na to, jak se Natka probouzí, opuštěná a nic nechápající, a místo toho mi začalo vrtat hlavou, jak vlastně sehnala pohled a známku, když jí Keith všecko vzal. Určitě je v pohodě, říkala jsem si, když zvládla sehnat pohled a známku.
Asi za tejden jsem se mámě konečně přiznala, že už nechodím do práce. Měla fůru řečí, že jsem líná a rozmazlená a budižkničemu, ale vlastně jí přišlo vhod, že mě bude mít pořád po ruce. Věděla jsem to. Hodila na mě všecko vaření, praní a žehlení a taky práci na dvorku a na zahradě. A navíc myslím, že když Natka utekla, máma dostala strach, že bych taky mohla jednou odejít, ale dobře věděla, že bez peněz to udělat nemůžu.
Bez peněz jsem nemohla dělat skoro nic, jenom čekat na poštu. Jednou jsem zašla do knihovny na počítač a dala jsem si vyhledat fotky Sleeping Bear Dunes. Napadlo mě, že když se budu dívat pořádně, tak možná Nátku zahlídnu, ale byla jsem jako na trní, že se máma vrátí domů dřív, a radši jsem se tam moc nezdržela. Ale než jsem odešla, spoustu fotek jsem si vytiskla – stály jenom deseťák za stránku. Vybírala jsem samý takový, co nejvíc připomínaly obrázek z Natčinýho pohledu. Doma v pokoji jsem si je nalepila zezadu na dveře a zírala jsem na ně tak dlouho, že jsem je pak viděla i potmě.
Odjakživa jsem měla tu schopnost, že jsem si rychle zvykala na změny. Sotva uběhlo pár tejdnů, měla jsem dojem, že celej život jenom vyhlížím pohledy, a za dalších pár tejdnů to zase bylo, jako by mi nikdy žádnej pohled nepřišel – i když ty první dva, co máma spálila, dorazily jen pár dní po sobě a jenom pár dní po tom prvním, s Rokenrolovou síní slávy. Vařila jsem mámě večeře a chystala jsem jí svačiny – nechat to na ní, nejedla by celej den, a už takhle byla hubená jako lunt – a třikrát denně jsem kontrolovala poštu, ale kdyby fakticky něco přišlo, poznala bych to hned podle vyvádění sousedovic huskyů. Prohlížela jsem místní inzerci, ale všechny ty nabídky na SUPER VÝDĚLKY Z DOMOVA vypadaly až moc lákavě, než aby byly pravdivý. Dvakrát volal Mark, byl opilej a litoval, že mě odkopnul, než se dal k mariňákům, a jednou volala z intro Natčina kamarádka Katie a ptala se, jestli od ní nemáme nějaký zprávy. Máma řekla, že ne, a praštila sluchátkem dřív, než jsem mohla zvednout paralelku.
Když javory shodily listí, nejdřív jsem je shrabala, ale pak mi bylo líto dát je do pytlů, aby nepřišly o všechny ty barvy, a nechala jsem vítr, ať je zase rozfouká po trávníku. Čekala jsem, že máma kvůli tomu bude řvát, ale ona si sedla na verandu a dívala se na ten nastlanej barevnej koberec, a když jsem si za ní přišla zapálit, řekla mi: „Je tady pěkně, viď? Je tu úplně stejně pěkně jako na těch pitomejch pohledech.“ Ztuhla jsem, protože jsme jedna před druhou o Natčinejch pohlednicích nikdy nemluvily. Ještě v červenci bych s ní v duchu nesouhlasila, myslela bych si pro sebe to samý, co by jí Natka řekla hezky hlasitě, že ty borový lesy a břeh jezera a vůbec každý jiný místo na světě je tisíckrát hezčí už proto, že je někde jinde. I ta pitomá Rokenrolová síň slávy. Ale od tý doby už jsem tolikrát zírala na obrázky Sleeping Bear Dunes a přemejšlela, jaký to je, když je člověku zima a je sám, že mi to naše listí bylo najednou mnohem milejší.
„Kdyby tak aspoň na jednom z těch lístků byla zpáteční adresa,“ pokračovala máma mezi dvěma šlukama, „mohly bysme tý holce odepsat. Připomenout jí, že to tady mívala ráda“ Taky jsem si přála, aby na Natčinejch pohledech byly zpáteční adresy, a tak jsem honem nevěděla, jak si to přebrat.
Po tomhle jako by máma nějak vyměkla nebo zjihla nebo co, a najednou se chovala víc jako máma, kterou jsem si matně pamatovala z doby předtím, než Natka utekla, předtím, než se s mámou denně porafaly kvůli každý prkotině, a ještě předtím, než nás opustil táta. Ale to už byly vzpomínky mrňavýho caparta, takže jsem si tím nebyla až tak moc jistá. Rozhodně ne dost, abych mámě ukázala další pohled od Nátky, kterej nakonec přece jen dorazil.
Natka se dostala po stejný trase zpátky až do Ohia – na pohlednici byl jasně červenej krytej most a nápis „Pozdrav z Troy“. Ale jestli zvažovala, že by se vrátila domů, tak se o tom nezmínila. Ahoj Mandy, napsala jenom. Potkala jsem tu nejbezvadnější holku. Je úplně jako Laura z. Domku v prérii. Má dlouhý copy a nosí bundu z jelenice, co si sama ušila. Její kluk ji taky odkopl, a tak teď chvíli povandrujeme spolu. Je na cestách jako doma vyzná se. Asi vyrazíme na západ. Miluju tě, Mandulko, a chybíš mi. Tvoje Nat. PS: Jmenuje se Beth.
Už zase psala rozmáchle a kulatě, a tak jsem se zaradovala, i když zase mířila někam pryč. A ta holka v jelenicový bundě, tak tu prostě mohla potkat jenom Nat, mezi tisícema normálních lidí v trikách a bavlněnejch halenkách. Třeba se dostanou až do Kalifornie a bude se jim tam líbit tak moc, že mě pozvou na návštěvu. A třeba cestou seženou i dalšího psa.
Máma si k sobě taky někoho našla chlápka co s ní dělal ve Wende, a nebyl z ochranky, ale od údržbářů, co měli na starosti topení, ventilaci, elektriku a tak. Docela se mi líbil, nebo jsem aspoň byla ráda že není z ochranky, protože chlápky z ochranky, co s nima máma randila jsem nikdy nemusela Když ho k nám prvně přivedla podal mi roku a řekl: „Ty musíš bejt Amanda“ a nestiskl moc silně, jako bysme spolu zápasili, ani si mě nezkusil přitáhnout, aby si sáhnul. Takže byl v pohodě. „Já jsem Greg.“ Bylo na něm poznat, že to sportovní sako moc často nenosí – dokonce mi v něm připomněl tátu na jedný starý fotce, co mám schovanou ze svatby mojí tety, kde si táta srandovně drží lokty od těla. Takže mě nepřekvapilo, když ten večer máma nepřišla na noc domů.
Nikdy u nás Grega nenechávala přespat, ale jednou do tejdne s náma večeřel. To vždycky vařila máma, což jsem si užívala, a asi i díky tomu jsem měla Grega čím dál raději. Stejně jako když mi poprvý potřásl rukou, i dál se mnou jednal jako s dospělou, což jinak nikdo nedělal. A máma už nebyla tak napjatá a dalo se s ní líp vycházet. A i ona mě začala brát trošičku víc jako dospělou.
Třeba jednou, když jsme dojedli lasagne, což byla mámina nejlepší specialita, a čokoládový koláčky s tvarohovou čepičkou, máma otevřela víno, co přinesl Greg, a nalila do skleničky jemu, sobě a pak i mně. Já se mezitím zvedla, že umeju talíře, ale ona mi pokynula flaškou zpátky na místo: „Jen si sedni, nádobí neuteče.“
Tak jsem si zase sedla a usrkla vína, Ne že bych předtím nikdy neměla alkohol – už když mi rostly zuby, mazali mi dásně bourbonem, a od mých deseti mi Nat dávala cucnout ze svýho piva – ale sedět tam a upíjet víno ze sváteční skleničky bylo něco docela jinýho. Hned mi taky stouplo do hlavy, i když mi teda přišlo takový kyselý.
Přihnal se vítr a břinkl zvenčí do okenice krmítkem pro ptáky. „Brzo příde zima,“ utrousil Greg a koukl přitom na mámu tak, že bylo jasný, že pokračuje v nějaký započatý debatě.
Máma přikejvla „No co, už je z ní přece velká ženská – tak nějak to tady na mě aspoň ječela.“
„Určitě si našla útulný místečko na zašíti.“
„Určitě.“ Máma ale přikejvla trochu moc prudce a lokla si hodně zhluboka
„Vážně, Joanne, přestaň se tím trápit. Však ona si poradí. Tady Amanda má už teď rozumu na rozdávání, a to jí je o dva roky míň.“ Greg se mi podíval do očí a ve mně na moment hrklo, že máma vyletí, ale asi věděla, že s Gregem nemá důvod k žárlení.
„Na Amandu byl vždycky spoleh,“ drcla do mě loktem. „Jasně, že bych vás, holky, neměla srovnávat, ale sama víš, Mandy, že je to tak. Ty ses už narodila rozumná. Zato Natka, ta byla jak z divokejch vajec.“
Vadilo mi, že máma řekla „byla“, ale nekomentovala jsem to.
„A máš pravdu, Gregu. Naty si poradí. Obě maj za ušima, v tom se díkybohu vyvedly po mně. Ve školy samý jedničky a obě se o sebe dokážou postarat. Na tom jsem si dala záležet.“
„Když od nás táta utekl, naučila mě, jak štípat třísky na podpal,“ přidala jsem k lepšímu, protože jsem cejtila, že bych taky měla něco říct. „Našla mi takovou mrňavou sekyrku a nechala mě s ní nadělat dříví na zátop. A pak mě s Natkou chválily, jako bych nás zachránila před umrznutím. Až po letech mi došlo, že muselo bejt o dost horší tam postávat a sledovat mě, místo aby se do toho pustily samy.“
Máma se zasmála do hrsti a dolila víno do všech skleniček. „Ale zvládly jsme to spolu, ne? Myslím, že čekal, že se bez něho sesypem, ale my se nedaly.“
„Muselo to bejt těžký,“ podotkl Greg.
„No jo, tenkrát lidi mysleli, že hůř už ženská dopadnout nemůže. Bylo to všude ve zprávách – rozvodový statistiky, matky samoživitelky. Báby ze sousedství po mně vrhaly tak soucitný pohledy, jako by snad chlapi neutíkali, co je svět světem.“ Máma postavila láhev na stůl trochu ztěžka „Bez urážky.“
„Bez urážky,“ přikejvl vážně Greg, jako kdyby oba vypadli z telenovely. „Natálie bude v pohodě, Joanne.“
„Já vím, že jo,“ souhlasila máma A pak dodala, jako by ji to zrovna napadlo: „Vsadím se, že ji máme na jaře doma Tou dobou už jí ze samýho toulání bude zle.“
Vybavily se mi Natčiný podtržený slova jsem hrozně nešťastná a je mi zle, ale zase jsem si to nechala pro sebe. Nechtěla jsem mámě nic říkat, ale bylo mi jasný, že Natka na jaře doma nebude.
Než přišla další pohlednice, napadl sníh, ale to tady kolem Buffala ještě nic neznamená. Přidala se k nám jedná holka, Tammy, stálo zezadu. Prej strávila fůru času u nás v Západním New Yorku – dokonce byla i v Mumfordu! Snažila se dostat domů na Floridu, ale rozmyslela si to a rozhodla se, že s náma vyrazí na západ. Cestou jsme potkali opuštěný děcko, asi dvouletý ho černouška Byl jenom v kalhotkách. Chtěla jsem mu pomoct, ale nechtěl se mou mluvit a hned utekl. Nevěřila bych, že batole dokáže tak rychle utíkat. Beth tvrdí, že děti se tady venku ztrácej víc, než lidi myslej, a že s tím nic nenaděláme. Ale stejně vypadala zpruze ně. Ke konci byly slova namačkaný, jak se Naty snažila napsat toho co nejvíc, a Miluju tě, Mandulko, napořád. Tvoje Nat jí přesáhlo do rámečku s adresou. Když jsem pohled obrátila, uviděla jsem parník na Mississippi. Ani slovo o tom, jestli tam, kde je, taky sněží, ale na parníky stejně sněžit nemůže, nebo jo?
Pro jistotu jsem jí k Vánocům koupila pár červenejch pletenejch rukavic se světle zelenejma želvama a obří čokoládu. Přidala jsem k tomu tři javorový listy ze zahrady před domem – červenej, oranžověj a žlutej, na kterým ještě zbylo trochu zelený, když spadl – zabalila jsem to a schovala pod postel. Co kdyby náhodou.
Ale to se ví, že nadílku jsem si nakonec ráno rozbalovala sama s mámou. Greg byl u svojí sestry a švagra a jejich dětí, ale slíbil, že na večeři pak přijde k nám. Taky nám pomohl postavit vánoční strom, kterej byl dokonce větší než on, jenže tím pádem pod ním hromádka dárků jenom pro nás dvě vypadala o to žalostnějc.
Máma mi nadělila černý kožený rukavice s červeným lemem a kašmírovou podšívkou. Byly mi těsný, ale připadalo mi, že povolí. Dostala jsem od ní i boty; podle krabice bylo poznat, že jsou z výprodeje, ale vůbec na to nevypadaly. A ještě kabelku s ptáčkem z barevnejch kůží.
„Jsou báječný,“ pochválila jsem rukavice a hned jsem si je zase natáhla, abych si vyzkoušela tu hebkost kašmíru. „Děkuju.“
„Já taky děkuju,“ vyrazila máma trochu překotně a objala mě. „Já vím, že jsem byla děsná, než Natka utekla“
„To Natka taky. Nic z toho, co ti řekla, určitě nemyslela vážne.“
Máma zavrtěla hlavou. „A k tobě jsem se taky chovala hrozně. Ale ty seš pevná jako skála Mandy. Vůbec nevím, co bych si bez tebe počala“ Na vteřinu mě zmáčkla pevnějc a pak mě pustila „Třeba jednou taky odejdeš, ale u tebe mám aspoň jistotu, že mi nepřestaneš psát.“
Zaváhala jsem, jestli jí nemám říct o těch pohledech, co jsem před ní schovala, ale nebyla jsem si jistá, že je to bezpečný, a pak už byla ta chvíle pryč. Stejně si nemyslím, že by se tím nakonec něco změnilo.
Z další pohlednice mi došlo, že jsem si kvůli sněhu dělala zbytečný starosti. Natka potvrdila, že má za ušima, přesně jak říkala máma. Byla v Texasu, dole na pobřeží, u Golfskýho proudu. Na obrázku byla mořská želva. Usmála jsem se při tý představě, jakou radost musela Naty mít, když ji objevila. Její písmo už bylo zase kulatý, i když drobnější, jakmile jí jednou došlo, že takhle toho může napsat víc.
Konečně jsme natrefily na fakt milýho kluka, psala, a k mojí smůle to zrovna musí bejt teplouš jako hrom. Ale je to miláček. Jmenuje se Alejandro a říká, že byl na cestě s asi třiceti děckama a že jednou se ostatní zčistajasna sebrali a zmizeli mu. Tak se teď asi na čas přidá k nám. Úplně jsem Nátku viděla, jak si z něj utahuje a vzdychá, jaká je to škoda, a určitě ho zkouší hladit po vlasech – ne že by to myslela zle, ale Natka už je prostě tak rozjívená. Doufala jsem, že toho chudáka neumoří, i když pomyšlení, že je Natka v dobrým rozmaru, mě nesmírně blažilo, takže Alejandro měl smůlu. Beth říká, že na cestách mizí fůra lidí a že hlavně musíme držet při sobě a nemluvit s poldama či radši je vůbec nenechat, aby nás zmerčili. To ale vždycky nejde a pak jim člověk hlavně nesmí říct svoje jméno. Nikdy policajtům neříkej svoje jméno, Mandulko! rozloučila se Naty tentokrát.
„Ne asi,“ zabručela jsem a uložila pohled k ostatním.
Toho roku přišlo jaro brzy, a tak už v půli března vytáhl Greg svoji motorku. Spousta lidí vytáhla motorky na silnici dřív než obvykle a spousta ostatních řidičů s nima tak brzy nepočítala. V Gregově případě byl navíc rozdíl v tom, že řidič z místa nehody ujel. Po viníkovi v nabouraným autě se dlouho pátralo, ale nikdy ho nenašli. Mojí jedinou útěchou bylo, že máma i Greg umřeli na místě, prakticky okamžitě.
Obrnila jsem se, stejně jako když odešel táta a potom Natka, a namlouvala jsem si, že když odteď budu už pořád sama jenom s Natčinejma pohlednicema, třeba to ani nebude takovej rozdíl proti tomu, když jsem s nima doteď byla skoro pořád sama. Ale bylo to jiný. Najednou jsem neměla nic na práci, neměla jsem nikoho, pro koho bych musela něco dělat, a tak jsem si pořád dokola jenom četla pohledy, dvakrát i třikrát denně, až se začaly v rozích kroutit a třepit, a to nebylo dobrý. A navíc tou částí mozku, která nebyla otupělá, jsem chápala, že peníze z máminý pojistky mi nevydrží napořád, ani kdybych už nikdy nedostala hlad.
Moje bejvalá vedoucí ve Farmářským centru pro mě vždycky měla slabost a teď se kvůli mně cejtila mizerně. Přimluvila se za mě u šéfů, že na mě bylo vždycky spolehnutí, teda až do chvíle, než jsem je vyšplouchla, a myslím, že to svedla na mámu, i když jsem to po ní nechtěla. Po městě se dobře vědělo, jakej rapl naše máma uměla bejt. Ale ať už řekla cokoli, tak to zafungovalo a já mohla nastoupit zpátky do práce, i když na nejnižší pozici, takže mi poroučely děcka o tři roky mladší než já. Nebylo to tak zlý. Zametala jsem rozsypaný ptačí krmení, skládala do regálů montérky a vysedávala na kase. A den co den jsem se těšila na tu chvíli, kdy zatočím na příjezdovku a otevřu poštovní schránku, místo abych doma celý odpoledne špicovala uši, jestli neuslyším sousedovic psy.
Další pohled přišel asi tejden po mým návratu do práce, i když mně připadal dlouhej jako celý ty roky, který by správně měly trvat, než se svět takhle promění. Natka se konečně dostala do Kalifornie, do vysněný země, kterou jsme znaly z televize a kam jsme se vždycky chtěly podívat. Vpředu byl nápis San Diego a na modrý vodě se tam houpala loď americkýho námořnictva.
Přihodilo se něco divnýho, stálo na rubu. Sotva jsme sem dorazili, zahlídla jsem u cesty ženskou, která vypadala úplně jako máma Úplně stejně, Mandy. Koukala přímo na mě, já na ní, ale ona se pak beze slova otočila jinam. To by máma neudělala. Že ne? Ta by toho určitě měla fůru, co mi chce říct. A navíc byla s nějakým chlápkem, kterýho jsem neznala. Takže to asi máma nebyla. Ale stejně doufám, že je doma všecko v pohodě. Po domově se mi nestejská, ale po tobě moc.
Natka nikdy nepsala datum, takže tady taky nebylo. Ale i když pohled dorazil teprve teď, poštovní razítko bylo ze dne po máminým pohřbu. Začínala jsem mít podezření, že na tý cestě, co se po ní Natka vydala funguje čas nějak úplně jinak.
Jenže tyhle úvahy byly šílený, a když jsem se teď mohla srovnávat s normálníma, běžnejma lidma měla jsem trochu nahnáno, že mi možná začíná hrabat. Stává se to, když po nějakým neštěstí zůstane člověk v prázdným domě sám. Někdo začne sbírat flašky od piva až se mu vršej do stropu, někdo si zaplní stodolu, kůlnu a barák kočkama až je to všude cejtit kočičinou, někdo začne ujíždět na Ježíšovi – ale v základu jde furt o to samý magoření. Takhle jsem skončit nechtěla. Budu si ty pohledy číst jenom obden, umiňovala jsem si. Nebo radši jednou za tejden. Tak mi vydržej dýl, a já taky vydržím dýl. Ve Farmářským centru jsem brala úplně každou šichtu, kterou mi mohli dát.
Tak se taky stalo, že jsem zrovna měla zavírací směnu, když tam pět minut před osmou přišel Keith. Táhnul pětadvacetikilovej pytel psích granulí, a když mu došlo, že na kase, u který stojí, sedím já, asi už bylo pozdě, aby se nenápadně zdekoval.
Nejdřív jsem dělala, že ho nevidím. Ani by nebylo divu, načerno obarvený vlasy mu odrostly, takže byl špinavě blond, a taky vypadal mnohem starší, než když s Natkou utekli. Ještě to nebyl ani rok. Do tý chvíle mě nenapadlo počítat, jak dlouho to vlastně je. Čas fungoval nějak divně i tady.
Projela jsem granule čtečkou, vzala si od něj peníze, a teprve když jsem mu podávala účtenku, promluvila jsem na něho. „To nebylo pěkný, cos Natce provedl,“ řekla jsem tak potichu a klidně, jak to šlo. Nechtěla jsem, aby si holky na vedlejších kasách myslely, že dělám scény jako máma.
Keith pustil účtenku, granule tam nechal a utekl a já se celou noc trápila, že Tulák má hlad. Takhle by to Naty nechtěla.
Keith se pro granule vrátil ráno, když jsem tam nebyla, takže jsem nemyslela, že ho ještě někdy uvidím. Ale ukázal se hned další tejden, když jsem měla tu samou zavírací směnu. Popadl ze stojanu u kasy jeden sladkej špalek s oříškama, takže bylo jasný, že jde jen o záminku. Nevím o nikom, kdo by tyhle věci fakticky jedl.
„Já to neudělal,“ vyhrkl, když mi podával pětidolarovku. „To ten týpek, co nám prodával prášky. Já nic nevěděl.“
Vrtěl hlavou a vím, že ještě něco říkal, protože se mu hejhala pusa, ale už jsem ho neposlouchala. „Ale tys ji tam nechal. Neměls ji tam nechávat samotnou.“
Keith zavrtěl hlavou tak zuřivě, až mu mastný vlasy pleskly o tváře. „Nemoh jsem vůbec nic dělat, Mandy. Co jsem moh dělat? Je mi to strašně líto, jako každýmu, ale co jsem moh dělat? Nemoh jsem dělat vůbec nic.“ Opakoval tu větu v různejch obměnách pořád dokola, dokud jsem mu nevrazila ten sladkej špalek do ruky. Koukl na něj, jako by nic takovýho v životě neviděl, a pak odešel.
Když jsem v devět večer vyšla na parkoviště, měla jsem pod předním stěračem červenej obal od sladkýho špalku, nešikovně otrhanej do tvaru srdce. Vyndala jsem ho a hodila do koše. Došlo mi, že bych si ho měla vzít domů a schovat na památku, třeba si ho taky založit do knížky, a najednou jsem přesně věděla, jak se cejtila máma, když to odmítala udělat.
Ta pošahaná část mě pak byla napjatá. Jestli v Natčiný příští pohlednici najdu náznak, že o tom všem nějak ví, ale nic takovýho. Přišla ze San Franciska a byli na ní dva maníci v kovbojskejch kloboucích a slunečních brejlích svlečený do půli těla a byl tam tak přisprostlej nápis, že bejt u toho máma, tak radši dělám, že to nechápu. Pořídila jsem Alejandrovi taky takovej klobouk, když je to texaskej hoch. Pořídila, takže nekoupila, ale ukradla. Moje báječná Natka. Chtěl po Beth, ať ho nechá nosit tu svojí jelenicovou bundu, ale to víš, že nenechá. Miluju San Francisko, Mandy. Škoda že tu nemůžem zůstat. Blbý je jenom to, že nám tu před pár dnama zmizela Tammy. Kdo ví, možná řekla poldům svý jméno? Beth to dost rozhodilo a chce teď pokračovat rovnou na sever. Sice nevím, proč zrovna tam, ale vypravit se do Seattlu zní jako dobrej nápad.
Těžko říct, co mě trklo, protože jsem nečetla noviny, ani nekoukala na zprávy. Ale tohle bylo na první straně, tak jsem to možná koutkem oka zahlídla, nebo zaslechla v rádiu z okýnka v nějakým autě, anebo si o tom vykládaly babky ve frontě v mekáči, když jsem čekala na kafe. Když tyhle milý babci vyrazí do města, nejradši si vyprávějí o těch nejbrutálnějších, nejtragičtějších a nejhnusnějších zločinech. Tak už je to tu, strachovala jsem se, už jsem se dočista pomátla; ale stejně jsem zašla do knihovny pro dva tejdny starý pondělní noviny z Buffala, abych se přesvědčila.
Když Tammy Jordánovou vykopali na poli za vesnicí Honeoye Falls, ještě jsem ani nebyla na světě a celej život jsem o ní slýchala jenom jako o záhadný Vraždě u vodopádu, která občas přišla na přetřes, když nějakej televizní reportér neměl do čeho píchnout a rozhodl se ten případ vytáhnout, jestli se neobjeví nějaký nový stopy. Ale před čtrnácti dny ji konečně identifikovala nějaká stařenka, když si náhodou pustila starou nahrávku s epizodou Neobjasněnejch záhad, uviděla počítačovou rekonstrukci podoby oběti a poznala křivý zuby a oblíbený tričko svojí neteře, která kdysi dávno utekla z domova.
Víme, jak se jmenovala, hlásal titulek. V článku psali, že Tamminy tělesný ostatky exhumujou a pošlou příbuznejm, aby ji mohli pohřbít do rodinnýho hrobu, kam patří, pod správnej nápis. Naštvalo mě, že se jí ani nezeptali, jestli se tam chce vrátit, a až za chvíli mi docvaklo, jak absurdně to zní.
Nechtěla jsem bejt sama, a tak jsem až do zavíračky vysedávala v knihovně. Pak jsem šla domů a tam jsem civěla na ty mizerný a už zkroucený obrázky Sleeping Bear Dunes, co jsem pořád měla nalepený na dveřích. Někde v těch černejch borovejch lesích nechal Keith Naty samotnou. A ona pak našla cestu, jak se odtamtud dostat, aby mi mohla dál psát. Protože mě miluje a chybím jí.
Tentokrát jsem se ani nepotřebovala obrnit, abych mohla dál fungovat. Už nebylo proč. Nedala jsem ve Farmářským centru výpověď, nebrečela jsem ve sprše a nepřestala jíst. To všechno už jsem měla za sebou. Navenek se v mým životě změnilo jenom to, že jsem doma přestala rozsvěcet. Věděla jsem, kde co je, a nikdo jinej, kdo by potřeboval na něco posvítit, tady nebyl. A stejně už se začínaly prodlužovat dny.
Byla ve mně malá dušička, že teď, když jsem na to přišla, už mi Natka nikdy nenapíše. Ale to jsou pravidla, jaký platí v pohádkách, a takhle uvažovat bylo ujetý. Taky že hned tejden nato mi přišel pohled z Klamath Falls. Bylo na něm jezero a za ním hora pokrytá sněhem.
Něco se chystá, Mandy. Natrefili jsme na celou bandu ženskejch… samý ženský a mladý holky a s nima pár děcek a starších kluků. Některý se s Beth znaj a vypadaj, že na ni čekaly. Beth mě a Alejandra se všema seznámila. Všichni hořej vzrušením, je to, jako bysme mířili na nějakej festival. Celý to má na povel jedna indická holka Ama a všecky nás mistruje, že bys koukala a žene nás na sever takovým fofrem, že jsem sotva měla čas, abych ti tohle poslala. Co nejdřív zjistím, co se to chystá, a zas ti napíšu, ale vsadím se, že to bude něco fantastickýho. Moc a moc mi chybíš, Mandulko.
Sice jsem chodila do práce, ale lidi se mě ptali, jestli dost spím. Bylo to na mně znát. Přestala jsem taky zvedat telefon. Obešla bych se i bez kafe, ale přitom jsem ho teď pila víc než dřív, protože ve Farmářským centru mi byla dobrá každá záminka, abych se dostala na vzduch. Začala jsem taky somrovat cigarety a chodit na kuřácký pauzy, ale to bylo složitý, protože lidi si u cigarety chtěli povídat a já byla plná něčeho, o čem by se mnou mohla mluvit jenom Nat. Hlavní bylo nějak přetlouct ty dny, než dostanu další pohlednici.
Už jsem měla namále, když konečně přišla. Byla ze Seattlu, černobílá a podivně starobylá, byla na ní nějaká úřední budova, v ulicích byli koně a chlapi měli na hlavách klobouky. Všecky světlý místa, jako nebe mezi barákama nebo šedivý chodníky, Natka popsala. Text byl vzhůru nohama a natěsnanej jako ještě nikdy. Vzadu vyplňovaly celej prostor od kraje ke kraji mrňavý písmenka – aspoň na Nátku byly mrňavý – a volnej zbyl jenom rámeček na adresu a čtvereček se známkou. Kus textu zakryla nálepka s čárovým kódem, ale sloupla jsem ji opatrně tak, aby inkoust pod ní zůstal čitelnej.
Chystáme se k výstupu na tuhle horu. Je nás tolik, že nás už brzy nebudou moct dál přehlížet, Mandy. Jenom všecky ty indický holky z Vancouveru a celý Britský Kolumbie by vydaly na armádu, a je tu spousta dalších z Kalifornie, z Ohia z Michiganu, prostě odevšad, úplně ze všech států. Dokud jsme byly každá sama lidi to mohli nebrat na vědomí, říkat si, že holka spolkla blbej prášek, potkala blbýho chlapa sedla do blbýho auta prostě že to byla blbá náhoda. Ale když jsme teď všecky pohromadě, je na první pohled jasný, že je to jinak, že jde o něco mnohem většího. Ani mně to hned nedošla Mandulko. Já si doteď taky myslela že co se stalo, byla moje chyba. Jsem ráda že ti to můžu říct, aby tebe už podobný myšlenky nenapadaly. Takže se, tady jsem musela pohlednici obrátit, chystáme k výstupu na tu horu.
A až z ní Sestoupíme, uděláme to tak, že nás nebude možný přehlídnout.
Do tý doby budeme v bezpečí.
Kéž by ses k nám mohla připojit, psala Naty přes nejširší část oblohy, aniž bys musela podstoupit stejnou cestu jako já. Miluju tě, Mandulko, a chybíš mi.
Akorát jsem pohled založila k ostatním do Malých žen, když se ozval domovní zvonek. Přijít tak o půlhodinku pozdějc, asi by mě našli, jak bulím, a měli by mě na lopatkách. Ale jak jsem venku zahlídla policajty, v hlavě mi znělo jen Nikdy policajtům neříkej svý jméno, Mandulko!, a nic jsem jim neřekla Jenom jsem kejvla na pozdrav, a dokonce jsem rozsvítila, aby si nemysleli, že jsem ujetá, ale to je něco jinýho. A když mi ukázali prstýnek s malejma onyxama ve tvaru želvy a zeptali se na Nátku, řekla jsem jenom ale kdepak, moje sestra je v pořádku. Zrovna jsem od ní dostala pohlednici.
Poprvé vydáno v časopise The Dark v červenci roku 2016
Přeložila Jitka Cardová