Padal jsem atmosférou Uranu.
Nebyl jsem žádný zatracený sebevrah, kterého už omrzel život a namířil si to ve skafandru s jetpackem rovnou tam dolů. Byla to má práce. A já byl v rakvi.
Nebyl jsem mrtvola. Tedy zatím ještě ne. Rakví jsem nazýval modul kulového tvaru s dokonale hladkým povrchem, v němž jsem se nacházel, schopný odolat obrovské teplotě i tlaku. Jo, zní to černohumorně, přiznám to i bez mučení, ale černý humor je to jediné, co mi ještě zbylo, jediné, co brání tomu, abych dočista nezešílel.
„Tady centrální dispečink,“ ozvalo se mi v hlavě. „Germán Michajlov, velitel denní směny. Module 325, jak jste na tom?“
Vždycky to byl jen hlas. Nikdy jsem žádného Germána Michajlova na vlastní oči neviděl. Ani jsem netušil, zda je to pravý člověk, neohuman, kyborg anebo personifikovaný počítačový program. Člověk na mém místě byl ale vděčný za každý kontakt s něčím, co se alespoň trochu tvářilo lidsky, a jak se říká – darovanému koni na zuby nehleď.
„Tady Nathaniel Reed, veliteli,“ ohlásil jsem se. „Modul 325. Na příjmu.“
„Zdravím, Reede. Dnes je to pro vás den 321. Zbývá vám ještě 44 dní do konce Programu Lazarus. Gratuluji. Dobrá práce.“
Hergot. Ten Michajlov, ať už to bylo cokoliv, dokázal člověka ale potěšit!
„Počasí v Uranově troposféře je stabilní,“ pokračoval. „Ve vašem kursu nejsou žádné bouře, turbulence ani trysková proudění. Do oblasti pláště sé dostanete za dvě minuty.“
„Rozumím, veliteli.“
„Připravte se na ztrátu signálu. Tři… Dva… Jedna.“
Ozvalo se jen šumění poruch. A potom v rakvi nastalo hrobové ticho.
Byl jsem v tom sám. Stejně jako v předchozích 320 dnech.
Na vnitřní povrch rakve se promítaly obrazy zvenčí. Všude kolem mě vířila čpavková a vodní mračna, jako nějaké obrovské příšery z dávných bájí, které se mě chystají pohltit. Jak se blížila hranice pláště, plyn neustále houstl. Rakev brzy klesne do království metanu a vody a čím hlouběji bude, tím více okolní teplota i tlak naroste.
Když jsem takhle sestupoval poprvé, měl jsem strach. Tak dobrá, nebudu si hrát na hrdinu: ve skutečnosti jsem byl vyděšený jako malé dítě, brečel jsem a křičel o pomoc. A tisíckrát jsem se proklel, že jsem do tohohle riskantního podniku vůbec šel. Jenže za těch 320 dní jsem se přesvědčil, že tahle rakev něco vydrží. Navíc jsem dost otupěl. V jednu chvíli jsem se dokonce přistihl, že mi je ukradené, jestli rakev praskne a tlak desetitisíců atmosfér mě slisuje do velikosti kávového zrnka.
„Hranice pláště,“ ozval se mi v hlavě další hlas, tentokrát mechanický, patřící palubnímu počítači rakve, který prozatím celý sestup řídil. „Hloubka osm tisíc kilometrů.“
Rakev se mírně zachvěla, jak vstoupila do čpavko-metanovodního oceánu, ale to nebylo nic nového. Znal jsem to.
Zhluboka jsem se nadechl. Stále více jsem akceleroval.
Minuty ubíhaly.
„Těžební čtverec M23 vzdálený tisíc kilometrů,“ ozval se znovu palubní počítač. „Příprava na aktivaci záporného brzdicího systému. Záporný brzdicí systém za tři, dva, jedna.“
Rakví to prudce trhlo vzhůru a takřka neřízený sestup se během několika vteřin zcela zastavil. Její systémy dokázaly vzniklé přetížení bezezbytku kompenzovat.
„Záporný brzdicí systém odpojen,“ ozval se počítač. „Dosáhli jsme těžebního čtverce M23, miničtverec C12. Hloubka devět a půl tisíce kilometrů.“
„Deaktivovat autopilota,“ přikázal jsem.
Konečně jsem to měl ve svých rukách. Anebo lépe řečeno v hlavě.
Přede mnou totiž nebyla žádná palubní deska. Žádné joysticky, tlačítka, dotykové obrazovky, žádné použitelné rozraní. Byl jsem tam jen já. A má hlava, narvaná až k prasknutí nejrůznějšími mikročipy. Protože tenhle modul jsem ovládal svou myslí.
Nastala ta nejzajímavější část dne: honba za diamantem. Bohužel neprobíhala někde v džungli na Zemi, ale právě zde, v hlubinách Uranova pláště, v tom nejnepřátelštějším prostředí, jaké si lze jen představit. Bylo tak bizarní, že tu díky extrémnímu tlaku a teplotě vznikaly z metanu krystalické diamanty, některé malé, jiné mající tisíce karátů. Takové se nedají na Zemi najít ani náhodou. A tady existovaly celé jejich deště, pršící pláštěm k Uranovu jádru. Těžit je byl obrovský byznys. A já se dobrovolně stal jeho součástí.
Znovu jsem se zadíval na údaje o teplotě. Atakovala téměř tři tisíce stupňů Celsia, na ukazatel tlaku jsem se raději nekoukl. Vlastně to mělo jednu výhodu. Když se něco stane, budu mrtvý dřív, než si to vůbec uvědomím. Paráda. Já si vždycky říkal, že mám zůstat pozitivní.
Uvnitř rakve bylo ticho. Zatracené ticho.
Kde ses zapomněla?
„Nathanieli?“ ozvalo se mi vzápětí v hlavě. „Jsi tam?“ Usmál jsem se. Jako na zavolanou…
„Už bylo na čase, Mirando. Zdržela ses.“
„Promiň, ale jsem v tom nevinně. Na céčku měli problémy s cívkou uvnitř magnetického děla, takže chvíli trvalo, než ho technici opravili a mohli mě vystřelit do atmosféry.“
„Stejně to zvládli zatraceně rychle. Jsem rád – už jsem se bál, že tu budu poletovat sám.“
Vlastně jsem byl sám. I teď.
Koutkem oka jsem vyhledal její polohu na senzorické mapě. Modul 126, její rakev, se nacházel několik kilometrů odsud. Detekoval jsem ještě další. Ale nikdo jiný si nechtěl povídat. Nikdy. Jen ona prolomila ticho, které tady dole, v hlubinách Uranova pláště, panovalo.
Poprvé mě kontaktovala před 38 dny – děsilo mě, že to vím tak přesně. Bavili jsme se spolu. Jen tak, o životě. Bylo to vlastně vtipné, uvažovat o téhle existenci jako o životě…
„Viděla jsi někdy velitele Michajlova?“ zeptal jsem se jí – ani nevím proč.
„Ne – vždycky jsem slyšela jen jeho hlas.“
„Stejně jako já.“
„Zaslechla jsem ale, že je to kyborg stupně tři.“
„Nesnáším kyborgy. Na stupeň jedna se dá ještě zvyknout, ale stupeň tři. Brr. Jakej pošuk se nechá zaživa dobrovolně vykuchat? Podle mě je to úchylka. Mělo to být dávno postavené mimo zákon.“
„A co neohumani? Ti ti taky vadí?“
„Ani nevíš jak. Štvou mě možná ještě víc než kyborgové.“
„Co kdybych ti řekla, že jsem neohumanka?“
„Nejsi.“
Nikdy v životě jsem ji neviděl. Nevěděl jsem, jestli je to blondýna, bruneta, anebo zrzka, jestli je štíhlá nebo má kulantně řečeno pár kilo navíc. Vždycky to byl jen hlas. Stejně jako v případě Michajlova. Přesto jsem věděl, že je to pravý člověk a chce jím i nadále zůstat. Jinak by nebyla zavřená v rakvi stejně jako já.
Určitou představu jsem si však o ní udělal. Vždycky to tak je, ať si kdokoliv tvrdí cokoliv. Je to prostě v povaze člověka. Navíc pokud jsem měl něčeho dost, pak to byl čas na přemýšlení a představování si. Vlastně jsem jej mohl rozdávat plnými hrstmi a ještě by mi ho zbylo dost na to, aby si někdo méně zatvrzelý na mém místě hodil mašli.
Zkrátka, myslel jsem si, že je Miranda kočka. Proč by nemohla být? Navíc k té představě ladil i její hlas. Byl zatraceně sexy. Fakticky. Bylo z něj poznat, že je opravdu lidský, hřál u srdce. Když jsem byl teenager, chodil jsem s holkou, která měla umělé hlasivky. Nebyla nijak nemocná, prostě si je nechala implantovat, aby šla s módou, byla cool a in a měla podle svých slov „sexy hlas.“ Výsledek byl tragický. Chrčela jako poškozený reprák rádia, co mi v dětství ukazovali v muzeu historie.
Rakev náhle zaznamenala diamantový déšť, vzdálený sto dvacet kilometrů od mé současné pozice. A byl obzvlášť vydatný, nacházely se v něm i kameny o několika stovkách karátů, jen málo jich bylo defektních. To bylo dobré. Cestou k němu budu muset překonat menší turbulentní protiproud, ale za to riziko to stojí.
Aktivoval jsem záporný manévrovací systém na levé vnější stěně rakve a ten mě spolehlivě vymrštil na opačnou stranu.
„Kam se ženeš?“ zeptala se mě Miranda. „Snad ne k tomu diamantovému dešti. Je tam protiproud. A navíc už je pekelně nízko. Než k němu dorazíš, bude už atakovat Bariéru.“
„Risk je součástí hry,“ poznamenal jsem.
„Je zajímavé slyšet to od někoho, jako jsi ty,“ neodpustila si kousavou poznámku.
Nakopl jsem rakev, co to jen šlo. Protože Miranda měla pravdu: ten diamantový déšť už byl pěkně hluboko v plášti. Přimhouřil jsem oči a zaměřil nejvyšší koncentraci krystalů. Rakev se deštěm prožene velkou rychlostí. V tom okamžiku budu muset aktivovat přitažlivé pole, díky němuž se diamanty přilepí na její vnější hexametalový plášť.
Rakev se mírně otřásla, jak jsem vstoupil do protiproudu. Ani mě nezpomalil, záporný manévrovací systém ho bez problémů kompenzoval.
„Nathanieli,“ ozval se mi znovu v hlavě Mirandin hlas. „Vzdej to. Jsi už fakt hodně nízko.“
Podíval jsem se na stavová hlášení. Tlak venku dosahoval více než tři sta tisíc atmosfér, teplota atakovala čtyři tisíce stupňů Celsia.
Vzpomněl jsem si na vstupní školení, na němž nás poprvé seznámili s Bariérou. Nevím, kdo ji tak nazval, ale byla to fakticky hranice, vedoucí Uranovým pláštěm, pod níž už není bezpečné pohybovat se s rakví. Riziko, že imploduje, se tam zvyšuje takřka tisíckrát.
I díky tomu o tom, co je pod Bariérou, kolovaly hotové legendy. Někdo tvrdil, že se tam v hloubce téměř dvanáct tisíc kilometrů nachází rozlehlý oceán kapalného diamantu, na němž se tvoří kry z tohoto drahého kamene – planeta má prý kvůli němu dokonce vychýlenou rotační osu. Netušil jsem, zda je to pravda, či ne, ale věděl jsem jedno: neměl jsem zájem ho zkoumat zblízka.
K diamantovému dešti mi zbývalo pouhých pětatřicet kilometrů.
Osvětlení uvnitř rakve se náhle změnilo z běžného bílého na krvavě rudé.
„Narůstá tlak!“ hlásil palubní počítač. „Hrozí porušení integrity vnějšího pláště! Mikrotrhlina v segmentu D3! Zatavuji rychletuhnoucí nanopryskyřicí!“
Nevzrušilo mě to. Něco podobného se mi stalo už několikrát. Tahle skořápka dokázala v pohodě zvládnout i pět mikrotrhlin. O plášť se pak postarají technici v dokovací sekci stanice Asylům, centrály Programu Lazarus.
V dalším okamžiku jsem prolétl deštěm a navedl jsem modul na stoupání. Podařilo se mi chytit pár pěkných kousků, ale ty největší a nejčistší mi unikly a dál klesaly k Uranovu jádru.
Zaťal jsem zuby. Takhle to nenechám! Aktivoval jsem záporný tažný systém, který se používal jen k jedinému účelu – k výstupu z hlubin Uranova pláště na jeho oběžnou dráhu. Dodá mi dostatečné zrychlení k tomu, abych déšť dohnal.
Řítil jsem se dolů jako dávný japonský kamikadze.
„Nathanieli!“ křičela mi v hlavě Miranda. „Neblázni! Nestojí to za to, spáchat sebevraždu! Zvlášť, když už ti ke konci programu zbývá jen pár desítek dní!“
Věděl jsem, že mi potají závidí. Ona tu na rozdíl ode mě byla jen pár týdnů. Vše, co jsem prožil, měla teprve před sebou. Nebylo co jí závidět. Ba právě naopak.
„Hrozí nebezpečí imploze!“ skučel mi v hlavě palubní počítač, jako by se mu snad nechtělo zemřít. „Nastavte modul na výstup! Nastavte modul na výstup!“
„Ani mě nehne,“ zavrčel jsem.
Kdysi těžily diamanty na Uranu robotické moduly. Ale ať to bylo čímkoliv, UI měla zhruba poloviční výtěžek než živý operátor. Možná to bylo i kvůli tomuhle přizdisráčství.
Hlavní část deště už byla přímo pode mnou. Stejně jako Bariéra. Zbývalo mi k ní pouhých dvacet kilometrů.
Ksakru!
Nevím, proč jsem to dělal. Asi kvůli pocitu, že ještě žiju. Potřeboval jsem ho po těch dlouhých 321 dnech znovu zakusit.
Deset kilometrů.
„Ihned obraťte polaritu záporného tažného systému!“ ječel mi v hlavě palubní počítač.
„Nathanieli!“ přidala se k němu unisono Miranda.
Byl jsem tam. Vlétl jsem přímo doprostřed hlavní části diamantového deště a pochytal jsem, co šlo. Potom jsem obrátil polaritu záporného tažného systému, jak si palubní počítač tak vroucně přál. Chvíli se potýkal s gravitací Uranu a nakonec mě prudce vystřelil vzhůru. Tentokrát jsem i přes vnitřní stabilizátory nějaké to přetížení pocítil.
„Ty zatracený blázne!“ křičela mi v hlavě Miranda.
A já se přihlouple usmíval.
Žiju!
Záporné tažné systémy našich rakví nás hnaly atmosférou Uranu vzhůru. Měli jsme po šichtě. Konečně.
„Dnes večer chci zhlédnout několik dílů Moci lásky,“ svěřila mi Miranda. „Už se nemůžu dočkat, až se Lorenzo vysloví. A co ty? Co plánuješ?“
„Nevím,“ řekl jsem popravdě. „Asi si zahraju nějakou hru.“
„Říkala jsem ti už, jak je propojení s neurorozhraním návykové a nebezpečné, že ano?“
„Jistě. Jednou za čas to ale přežiju.“
Co jsem měl taky dělat jiného?
Ve skutečnosti jsem si chtěl jít zaběhat. Chtěl jsem se projet na rotopedu. Chtěl jsem si zahrát basket. Ale nemohl jsem. Protože jsem byl od hlavy dolů ochrnutý.
Stejně jako ona.
***
Člověk si neuvědomí, co má, dokud o to nepřijde.
Nikdy jsem nechodil běhat ani jen tak na procházku. Nikdy jsem nejezdil na kole. Jen jsem si celý život vozil zadek v autě, maglevů anebo vznášedlu. Byl jsem vlastně líný jako prase. Ale co na tom? Takhle žila většina lidí, využívala pokroků medicíny a technologií konce jednadvacátého století. Svět byl jiný než před sto lety. Člověk nemusel sportovat a dodržovat zdravou životosprávu, aby měl skvělou figuru a vypadal jako nějaký týpek z fitness magazínu. Stačilo si dvakrát denně slupnout tabletu tukového odbourávače a jednou za měsíc zajít do posilovny, kde si člověk na půl hodiny lehl do svalového stimulátoru a pak vypadal jako hrdina akčního filmu z dvacátého století. Takže jsem měl vždycky pořádný bicáky a pekáče buchet na břiše. Byl bych blázen, kdybych se pro to honil.
Takhle jsem uvažoval před lety.
Dokud nedošlo k havárii magnetického výtahu uvnitř budovy, v níž jsem pracoval jako projektant, a já neskončil slisovaný na dně šachty. Měl jsem vlastně štěstí. Já jediný to přežil.
Ovšem za hrozivou cenu. Měl jsem zlomené prakticky všechny kosti v těle. To nebyl problém. Zase mi je dali dohromady. Větší průšvih byl, že jsem měl na několika místech přeraženou páteř a míchu těžce poškozenou v oblasti krku. Samozřejmě existovaly možnosti, jak ji spravit a nechat nervy zregenerovat. Ale já neměl tu správnou zdravotní pojistku. Takže jedinou možností pro mě byl celotělový exoskelet, díky němuž bych si zachoval hybnost. Zkráceně, stal bych se kyborgem, stejně jako desetina populace Země. To má pojistka kryla.
A já do toho šel. Co jiného mi taky zbývalo, pokud jsem nechtěl jen tak bezvládně ležet na lůžku? Jenže to bylo strašné. Nechápal jsem, že si exoskelet někdo nechá přidělat dobrovolně. Měl jsem dokonce problém se i napít, při pokusech to udělat jsem si dvakrát skleničkou přerazil nos. To však nebylo to nejdůležitější.
Jakmile mě propojili s exoskeletem, má žena nade mnou ohrnula nos, sebrala naše děti a odstěhovala se s nimi ke své matce. Nechtěla žít s kyborgem, zvlášť ne s takovým, kterému se ani nepostaví. S tímhle žádný exoskelet nic nesvedl.
Byla to kráva.
Tak proč jsem si ji vlastně bral? Ani nevím, nejspíš proto, že to nebyla žádná zatracená neohumanka, navíc vypadala sakra dobře. Vlastně jsem byl do ní udělaný už na střední, kde působila v týmu roztleskávaček. Byl to ovšem největší omyl mého života. Ale kdo je neomylný, že?
Zpočátku jsem to ale tak hrdinně nebral. Škemral jsem o kontakt s ní, několikrát jsem ji i navštívil – vždycky se mi přitom vysmála a nadávala mi do mrzáků. O měsíc později jsem zjistil, že se tahá s nějakým zazobaným chlápkem, navíc neohumanem. Jednou jsem se s ním setkal: jediné, co si pamatuji je to, že mu ukrutně páchlo z huby. Málem mě to zabilo. Teda ne ten smrad, ale to, že si moje stará našla náhradu tak rychle. Pak jsem si ale uvědomil, že tohle, tahle troska, nejsem já. Že takový nechci být. Že chci být zase normální člověk, ne nějaký zatracený kyborg. Ne kvůli mé ženě. Nedělal jsem si iluze, že by se ke mně kdy vrátila – ani jsem o to už nestál. Nebyl jsem idiot. Naopak, chtěl jsem jí po tom, co se uzdravím, ukázat prostředníček a pak si nabalit nějakou mladou holku. Ne žádnou neohumanku anebo nějaké podobné nedomrlé individuum, ale normální zdravou ženu, pravého člověka, jako jsem byl i já.
Měl jsem jedinou možnost, jak si nechat opravit páteř a míchu bez odpovídajícího pojištění anebo milionů v bance. Přihlásit se do Programu Lazarus.
Byl vedený pod záštitou Organizace pro zdravý lidský život, neziskovky, kterou štědře dotovala Panamerická konfederace a Sibiřské hegemonium. Stejně jako mnoho dalších se řídil heslem: něco za něco.
Chceš být zdravý? Tak si to odpracuj!
Na den, kdy jsem přiletěl na Asylům, stanici na oběžné dráze Uranu, si pamatuju, jako by to bylo dnes. Ve várce – takhle tomu ti neohumanští parchanti, kteří nás přijímali, říkali – se nacházelo celkem deset lidí, z toho dva měli ochrnuté dolní končetiny, další byli kvadruplegici stejně jako já a jeden chlápek přišel po nehodě ve vznášedle o ruce a nohy a chtěl nové bioimplantáty, ne ty robotické, co je tak zbožňovali kyborgové a neohumani.
Prošli jsme lékařským vyšetřením, skenováním, psychologickými testy a tak.
Všechny jsem absolvoval na výbornou.
Byl to jeden z největších úspěchů v mém životě.
A pak nastal den jedna. Den, kdy mě měli zavřít do rakve.
Nikdy jsem neměl klaustrofobii, ale když jsem se poprvé ocitl ve svém modulu, vyděsilo mě to. A o to víc, když mě připojili k jeho systémům a utěsnili poklop.
Byl jsem sám. Sám!
Potom celý modul ponořili do hexametalové lázně a když ho vytáhli, byl jeho povrch tak dokonale hladký a superpevný, že přežil teplotu i tlak, panující v Uranově plášti. Mělo to jednu malinkatou nevýhodu: zůstal jsem uvnitř uvězněný.
Samozřejmě mě mohli každý den po šichtě z rakve vyříznout. Jenže by to trvalo pekelně dlouho a navíc bylo neekonomické někoho vytáhnout ven a druhý den ho zase do modulu zalít. Právě proto dělali tuhle práci lidé jako já. Pokud by na sobě zrovna neměli exoskelet, leželi by bezvládně na lůžku stejně jako teď já v rakvi.
Program Lazarus trval 365 dní, jeden pozemský rok. Těžební modul byl navržený tak, aby mě celou tu dobu držel při životě. Pumpoval do mě léky a sedativa, recykloval mi vzduch, zaváděl mi nitrožilně výživu, staral se o všechny mé potřeby. A já se stal jeho operátorem.
Zbývalo mi pouhých 44 dní do konce Programu Lazarus.
Až se to stane, spraví mi páteř a zregenerují míchu. Zase budu normální, zdravý člověk.
A ukážu své bývalce prostředníček…
***
„Čus, kámo,“ řekl mi Daryl, technik, který měl na starosti můj modul. „Tys tomu ale dal, chlape. Dvě mikrotrhliny v plášti. Ještě jedna a musel bych tě částečně ponořit do hexametalový lázně.“
Viděl jsem ho: jeho podoba byla promítnutá na vnitřní stěnu rakve, kde jsou obvykle záběry zvenčí a údaje o systémech.
Bylo to pokérované hovado poseté implantáty.
Neohuman.
Na tváři jich měl spoustu, mnohé z nich jen tak, pro okrasu, jednu ruku měl robotickou a její prsty mu sloužily jako šroubováky. Byl to magor. Stejně jako většina neohumanů. Ale alespoň si jako mnozí z nich nemyslel, že je něco víc, a nepohrdal tradicionalisty, jako jsem byl já.
Byli jsme vlastně vymírajícím druhem. Lidí, kteří se nechávají takřka od narození mrzačit, byly miliardy, tvořili více než šedesát procent populace a jejich počet a vliv rok od roku narůstal. Současný prezident Panamerické konfederace, Miguel Ruiz, byl první neohuman, který byl do úřadu zvolen, a více než dvě třetiny kvora tvořili jemu podobní a kyborgové.
„Byl jsem skoro u Bariéry,“ připustil jsem neochotně.
„Sakra, tos mi neměl říkat, kámo. Teď to musím dát do hlášení. Víš, jak jsou ty moduly drahý? Jen na ten hexametalovej plášť vyděláváš prvních čtrnáct dní. Takže je celkem logický, že hlavouni nemaj rádi, když se, někdo ochomejtá poblíž Bariéry a zbytečně riskuje.“
Jeho syntetické hlasivky vydaly zvláštní pazvuk, který měl zřejmě napodobovat smích. U neohumanů se to prostě těžko poznalo. Ale pán si určitě myslel, jak dokonalý a krásný hlas díky nim má.
„Viděls tam dole něco?“ zeptal se mě náhle.
„Co bych tam měl jako vidět?“
Kromě Uranova pláště a diamantových dešťů, samozřejmě.
„Víš, co se říká, ne? O tom, co je pod Bariérou.“
„Myslíš ten oceán kapalného diamantu?“
„Houby. Myslím tu havarovanou mimozemskou loď.“
Myslel jsem si, že jsem se přeslechl. Anebo že ty jeho syntetické hlasivky prostě na okamžik špatně odhadly, na co myslel, a řekly místo toho nějakou blbost. To se neohumanům občas stávalo.
„Mimozemskou loď?“ ujišťoval jsem se, že to řekl správně.
„Slyšíš dobře, kámo.“ Ztišil hlas. „Ta Bariéra je jen takovej výmysl, víš? S modulem se dá dostat mnohem hlouběji, možná až k jádru Uranu. Jenže je zakázaný pokračovat pod Bariéru. Protože někde tam dole je ta havarovaná mimozemská loď.“
To si nemohl vymyslet něco lepšího? Mimozemšťani byli mýtem. Program SETI fungoval už více než sto padesát let. Ani ťuk. Kdyby nějací mimozemšťani žili, určitě by se s námi už dávno spojili.
„Fakt?“ řekl jsem.
V mém hlase bylo znát, že mu nevěřím, protože se zaškaredil.
„Nekecám, kámo. Čestný pionýrský. Před pár lety tady do modulu zalili jednoho chlápka, co ochrnul stejně jako ty. Gordon se jmenoval. Byl chytrej jak rádio. Většinou mlel samý nesmysly, ale jednou z něj vylezlo, že kdysi pracoval ve vesmírným výzkumu a podílel se na programu Diamond Planet. Víš, co to je, že jo?“
Samozřejmě.
Ten program, financovaný Panamerickou konfederací a Sibiřským hegemoniem, otevřel cestu pro to, co tu dnes děláme. Jednalo se o autonomní a později pilotované moduly, které byly vyslány do hlubin ledových obrů Sluneční soustavy, Uranu a Neptunu. Byla to přelomová technologie, zejména díky záporným pohonným systémům, které tehdy byly poprvé ostře testované.
Cesta tam dolů vyžadovala kulový modul s dokonale hladkým superpevným povrchem, čehož se dalo dosáhnout díky hexametalovému plášti, problém však tkvěl v motorech. Nebylo možné je na modul jen tak přidělat, protože by byly při sestupu zničeny tlakem a teplotou, ani nemohly být uvnitř něj, tak, aby ven vedlo jen jejich vyústění, protože by rakev díky sebemenší nerovnosti pláště implodovala. Takže nějakého chytráka napadlo použít exotickou formu energie, takzvanou zápornou energii, která byla generována uvnitř modulu. Když byla přenesena na jeho plášť, přirozeně odpuzovala okolní hmotu, což rakvi dodalo potřebný hybný impuls; díky němu mohla nejen stoupat a klesat atmosférou a pláštěm Uranu, ale dokonce v něm i bez problémů manévrovat. Záleželo jen na tom, jaká část vnějšího povrchu rakve se zápornou energií obalí.
„Ten chlápek, Gordon, velel misi, která měla za úkol zmapovat plášť Uranu,“ pokračoval Daryl a zjevně mu dělalo dobře, že ve mně našel takového nadšeného posluchače. „Sestoupili tehdy zatraceně hluboko, měřili, skenovali, sondovali… A pak najednou zachytili signál. Rádiovej signál. Byla to jen čísla. Nic víc. Trojky, šestky, devítky, a tak podobně. Uchvátilo je to. Tahle čísla prej maj něco společnýho se stavbou vesmíru, jsou jeho zdrojákem nebo tak, nevím. Přikázali teda pilotovi, aby letěl k objektu, z něhož je vysílanej. A ten tam našel tu mimozemskou kocábku. Když se pak vrátil na orbitu a úspěšně se spojil s mateřskou lodí, začali přemýšlet, jak by ji vyzvedli, anebo se alespoň dostali dovnitř a prozkoumali ji. Jenže k tomu nikdy nedošlo. Ten pilot totiž tu noc zešílel, ozbrojil se a než se ho podařilo zastavit, povraždil půlku posádky.“ Daryl si poklepal na jeden z implantátů na čele. „Dostali se mu totiž sem brácho. Stačilo mu jen tu loď vidět a dočista zmagořil. Právě proto vznikla Bariéra. Aby už nikdo nesestoupil tak hluboko do Uranová pláště a nezachytil tu loď na senzorech. Ale ona tam pořád někde je. A číhá. Na svý příští oběti.“
Nevěřil jsem na babské povídačky – a rozhodně nezačnu. „Paráda. Díky za skvělej příběh, Daryle.“
„To ale není všechno,“ pokračoval popuzeně. „Gordon se jednoho dne ztratil, nevrátil se ze směny. Odepsali ho. Mysleli si, že je mrtvej, že jeho modul prostě implodoval. A pak se najednou, o pět dní později, objevil u stanice. Zachytili jsme ho a vtáhli do dokovací sekce. Já sám jsem byl v týmu, kterej z něho Gordona vyřezával. Byl pořád uvnitř. Ale nebyl na něj moc hezkej pohled, fakt ne. Oči měl zkrvavený a ukousl si jazyk. Převezli ho do nemocnice, kde za pár hodin umřel. Mezitím jsme se z černý skříňky dozvěděli, co se mu ve skutečnosti stalo. Nevím, proč to udělal, nejspíš mu hráblo, ale když byl dole, nahodil zápornej tažnej systém a prostě si to pošupajdil pod Bariéru. Asi chtěl tu mimozemskou loď vidět. Nejspíš se mu to i podařilo. A zaplatil za to životem.“
„Krásný.“
Jestli budu mít noční můry, zaškrtím ho. Tedy kdybych mohl, tak bych ho zaškrtil. Rakev náhle působila klaustrofobněji než obvykle.
Daryl dokončil opravu. „A je to, kámo,“ řekl. „A příště dej bacha – nepouštěj se k Bariéře. Ani přes ni. Nevíš, co tam na tebe může číhat.“
Tu noc jsem se moc nevyspal.
Díky, Daryle!
***
„Zdravím, Reede. Dnes je to pro vás den 322. Zbývá vám ještě 43 dní do konce Programu Lazarus. Gratuluji. Dobrá práce.“
Oznámení velitele Germána Michajlova, toho zatraceného kyborga třetího stupně, mě tentokrát moc nepotěšilo. Po probdělé noci jsem byl úplně hotový, při smyslech mě držely jen stimulanty, které do mě rakev pumpovala ostošest.
Jak přežiju těch zbývajících 43 dní?
To byla otázka za milion.
Rakev zaznamenala další diamantový déšť, stejně jako předešlý den pršel v těsné blízkosti Bariéry.
Ani v krizi. Daryl si vymýšlel, ale stejně tam dolů nepáchnu. Raději jsem navedl rakev k menší přeháňce, nacházející se sto kilometrů nade mnou, dost daleko od Bariéry na to, aby mě to uklidnilo.
Nebylo to žádné terno. Nachytal jsem jen pár malých diamantíků. Ale já z toho nikdy nic neuvidím, tak co. Hlavně aby mi spravili míchu a já si mohl jít zaběhat. Poprvé v životě.
Nasměroval jsem rakev k další přeháňce. Diamanty nebyly moc kvalitní, nehodily se pro šperkařské využití jako ty, co jsem nachytal včera, ale jako brusivo byly více než jen dobré.
Miranda, došlo mi vzápětí. Co je s ní? Od chvíle, co jsem sestoupil do oblasti pláště, uplynulo dvacet minut. Vždycky se ohlásila. A teď zatvrzele mlčela.
Podíval jsem se na sken. V mé blízkosti bylo několik desítek modulů, ale žádný nepatřil jí. Byla ve stejné skupině i směně, těžila ve stejném čtverci. A já pochyboval, že by ji jen tak ze dne na den přeložili. Už v okamžiku nástupu jsme dostali svůj rajón a bylo nám řečeno, že tam budeme působit po celou dobu trvání Programu Lazarus. Musela tu být – ale prostě nebyla.
Zbytek šichty jsem odkroutil jako tělo bez duše.
A ona se po celou dobu neozvala. Ani jsem na senzorech nezachytil její modul.
Jako by se propadl do země…
***
„Miranda zmizela,“ nahlásil jsem Darylovi ihned poté, co mou rakev vtáhli do dokovací sekce Asyla.
„Kdože?“
Nikdy jsem mu o ní vlastně neřekl. Proč taky? To, že si při práci tam dole povídáme, bylo naše malé špinavé tajemství. Jenže teď bylo na čase vyjít s pravdou ven. S Mirandou se něco stalo. Tohle nebylo normální.
Když jsem mu o ní vyprávěl, tvářil se všelijak. A to i přesto, že měl půlku obličeje zmrtvělou od těch zatracených implantátů.
„Dnes nebyly hlášeny žádné ztráty, že ano?“ ujišťoval jsem se.
Za těch 322 dní, co jsem uvězněný uvnitř rakve, se už několikrát stalo, že došlo ke zničení nějakého modulu. Buď za to mohl neobratný operátor, nebo mu selhaly implantáty, pomocí nichž pilotoval, anebo prostě nevydržel hexametalový plášť. Netajili to před námi. Vždycky, po šichtě, nám to prostě na rovinu řekli a pak nám minutu klinkal v rakvi umíráček. Dokázali člověka povzbudit, jen co je pravda. Teď jsem žádnou podobnou hlášku nedostal – přesto jsem se musel ujistit.
„Ne,“ potvrdil Daryl. „Pokud vím, tak nedošlo ke zničení žádnýho modulu.“
„Tak co se potom s Mirandou stalo? Ztratila se? A stalo se to už někdy?“
„Gordon,“ zahučel. „Gordon se ztratil.“
No jasně. Vzpomněl jsem si na historku, kterou mě včera krmil. Jak se ten maník vydal až dolů pod Bariéru a našel tam tu mimozemskou loď, co v plášti Uranu ztroskotala.
„Tak po Mirandě vyhlaste pátrání!“ navrhl jsem.
Ušklíbl se. „Je tu jeden zásadní problém, kámo.“
„Jaký?“
Povzdechl si. „Není možný navázat spojení mezi jednotlivejma modulama, víš.“
„Cože?“
Že by jeho syntetické hlasivky přestaly fungovat? Anebo mě jen lakuje?
„Systémy modulu na to nejsou konstruovaný,“ vysvětloval Daryl. „Proč taky? Nikdo nechce, aby ses za prachy Panamerický konfederace a Sibiřskýho hegemonia vykecával a nemakal, víš. Můžeš se spojit jen s Asylem, teda pokud nejseš moc hluboko.“
„Děláš si srandu, že jo.“
„Ne.“
Dobře dobře, to chce klid.
„Ale já s ní byl v kontaktů!“
„Seš si tím fakt jistej, kámo?“
„Na beton.“
„Dobře. Jaký číslo měl její modul?“
„126.“
„Sto dvacet šestka. Mrknem na to.“
Upřel pohled stranou a rozostřil ho. Kdysi se tomu říkalo čumět do blba. Ale neohumani to dělali, když se díky implantovanému rozhraní napojovali na centrální počítač.
„Je mi líto, kámo,“ řekl nakonec.
„Co je ti líto?“
„Modul 126 momentálně nemáme.“
Přišlo mi, jako kdyby mi řekl, že jsem ve skutečnosti čivava a tohle všechno se mi zdá v bezpečí mého pelíšku. „Cože?!“
„Je to tak. Naposledy měl to číslo modul, jehož operátor, nějakej Shinozuka, ukončil Program Lazarus před půlrokem. Od tý doby ho žádnej nedostal.“
„To musí být nějaký omyl! Zkus to podle jména. Miranda Silvertonová.“
Zase chvíli čuměl do blba. „V seznamu mám pár Mirand, ale žádná není Silvertonová.“ Povzdechl si. „Ale ty sis s ní povídal, že jo?“ Řekl to hrozně zvláštním tónem.
„Jasně,“ potvrdil jsem. I když bych si vzápětí, kdyby mi tedy ruce sloužily, nejraději nafackoval.
Teď mě určitě vyříznou z rakve, 42 dní před koncem Programu Lazarus, proklepne si mě cvokař a pak mě pošlou na Zemi tak, jak jsem. A já budu muset do konce života chodit v exoskeletu, anebo jen ležet a koukat se do zdi.
Krásné vyhlídky.
Jenže Daryl nic z toho neudělal.
„Včera jsem ti neřekl všechno. O Gordonovi, myslím.“ Překvapilo mě, že se zase vytasil s tou historkou. Ale byl jsem za to vděčný. „Jo?“
„Když ho tenkrát odnesli do nemocnice, byl ještě natolik při smyslech, aby se spojil s počítačem a nechal v jeho paměti pár slov. Bylo to utajený, nikdo se neměl nic dozvědět, ale já tenkrát šukal jednu neohumanku, co tam pracovala jako sestra, a ona se mi s tím drbem ráda pochlubila.“
Při představě soulože dvou neohumanů mi bylo blivno. Raději jsem si nechtěl představovat, jak něco takového s těmi různými implantáty a „vylepšeními“ vypadá.
„Gordon napsal tohle. Mluvil jsem s ní tam dole několik dní. Pak mě začal její hlas lákat pod Bariéru. Byla jako siréna. Poslechl jsem ji. Ale ona byla jen jednou z nich.“ Daryl se podíval přímo do obrazovky, oči se mu blyštěly. „Kámo, je možný, že s tebou nekomunikovala žádná Miranda – jak jsem ti říkal, nikdy neexistovala a není možný spojit se s jinejma modulama –, ale oni. Ti mimozemšťani, co tam dole ztroskotali. Takže si dávej bacha a drž se od Bariéry co nejdál, abys neskončil stejně jako Gordon. A pokud se ti ještě někdy ozve, tak ji ignoruj. Jasný? A drž se. Zbývá ti posledních 42 dní. To zvládneš, kámo. Já ti věřím. Zase budeš chodit.“
Potom dokončil prohlídku rakve a magnetické držáky ji přemístily na hřbitov – dobře, ve skutečnosti se tomu říkalo dokovací sekce C14, ale já tomu prostě říkal hřbitov kde jsem spočinul společně s ostatními moduly a jejich piloty, dokud neuplyne deset hodin klidu a mně nenastane nová, dvanáctihodinová směna.
Miranda.
Věděl jsem toho o ní dost. Říkala mi, že pracovala jako programátorka a že byla workoholička. Nikdy neměla čas najít si přítele, založit rodinu. Její práce byla celým jejím životem, plně se jí odevzdala. Dokud se s ní nezřítilo vznášedlo a ona neskončila ochrnutá v nemocnici.
To jí otevřelo oči, uvědomila si, že neexistuje jen práce, ale i něco víc. To proto se nechala zalít do rakve. Aby zase mohla chodit, užívat si plnohodnotný lidský život bez nějakých udělátek.
Stejně jako já.
Častokrát jsem přemýšlel, co udělám, až mě Daryl konečně vyřeže z rakve, převezou mě nejbližším transportem na Zemi a v nemocnici Svatého Ignáce, špičkovém neurologickém pracovišti, mi dají dohromady páteř a míchu. Dobře, chtěl jsem si zaběhat, to je jasné, přál jsem si ukázat prostředníček své bývalce. Ale od doby, co mě před několika týdny kontaktovala Miranda, se mé myšlenky rozběhly trochu jiným směrem. Byla to fajn ženská, oba jsme si prošli podobnou zkušeností. Co se takhle dát dohromady, až skončí Program Lazarus i jí?
Měl jsem s ní spoustu romantických záměrů. Například jsem ji chtěl šukat od rána do večera…
Jenže teď… Teď se všechno změnilo.
Protože ona nejspíš nikdy neexistovala.
Bylo těžké v to uvěřit, ale musela to být pravda.
Ležel jsem v tichém modulu, v exoskeletárním lůžku stejně jako předchozích 322 dní, a přemýšlel jsem nad událostmi posledních hodin. Měl jsem chuť vytrhat si všechny ty jehly, kterými do mě rakev pumpovala výživu a léky, z těla, a postavit se na nohy, mlátit do stěny modulu. Kdybych tak jen mohl…
Nebyl jsem jen vězněm rakve. Byl jsem i vězněm vlastního těla. Kdo tímhle neprojde, nikdy nepocítí to zoufalství, tu bezmoc.
Soustředil jsem mysl a začal jsem procházet zarchivovaná data ze senzorů. Vždycky jsem na nich Mirandin modul zachytil. Mohlo to rozhodnout o tom, zda jsem se zbláznil já, anebo ostatní.
Čím déle jsem to dělal, tím více mi bylo nevolno. Protože její modul, 126, prostě na senzorech nebyl. Nikdy.
„Do hajzlu,“ zašeptal jsem.
Můj hlas se odrazil od stěn rakve a vrátil se ke mně ve strašidelné ozvěně.
Byl jsem tu zavřený bez přímého kontaktu s kýmkoliv jiným už 322 dní. Co ta doba udělala s mou psychikou? Možná jsem tam, v osamění Uranova pláště, po někom tak toužil, že jsem si ho prostě vymyslel, můj mozek stvořil Mirandu, abych se z toho nezbláznil.
Možnost, že jsem celou dobu mluvil jen s výplodem své mysli, mě děsila. Mnohem víc než ta ujetá Darylova teorie havarované mimozemské lodi. Byl to nesmysl. Věděl jsem to. Tomu magorovi nejspíš zkratoval některý z implantátů, který měl narvaný v té své hnusné makovici, a pak díky tomu blábolil nesmysly. Sakra, možná jsem na tom stejně. I já jsem si totiž tyhle věci dobrovolně nacpal do hlavy, abych mohl pilotovat rakev – samozřejmě s tím, že až tohle skončí, prostě je zase pěkně vyndají. Co když se nějaká z nich porouchala a začala ovlivňovat mou psychiku?
Ale na to by snad přišel doktor… Mé bioúdaje byly celou dobu přenášeny přímo do nemocnice v Asylu. Nebo to alespoň ti neohumanští parchanti na vstupním školení tvrdili. Ale člověk nikdy neví. Všude existuje šlendrián a já si nedělal iluze, že je to tady jiné.
Téměř jsem se s tím vysvětlením spokojil. Vlastně mě to uklidilo. Jasně, může za to ta zatracená technika. Já dobře věděl, proč nechci být neohuman.
Potom jsem si všiml, že na vnitřní stěně modulu problikává nově načtená položka. Jednalo se o hlášení automatického zpravodajského serveru Asyla. Nezajímalo mě, co se děje na Zemi, fakt ne. Jestli kvorum Panamerické konfederace řeší nějaká byrokratická nařízení, jestli si to zase Sibiřské hegemonium rozdává s Jihoafrickou unií kvůli surovinovým zdrojům v Antarktidě, ani srdceryvný příběh posledního indiána z kmene Yanomamů, co se snaží v Amazonském deštném hájku uprostřed Svobodné republiky Amazonas zabít jednoho z padesáti tří dosud přežívajících jaguárů. Ale aktivoval jsem ho. Potřeboval jsem odvést myšlenky někam jinam.
V tom okamžiku se to stalo.
Světla, která v rakvi svítila dvacet čtyři hodiny denně, sedm dní v týdnu, náhle zhasla a ona se ponořila do tmy. Neslyšel jsem ani tiché předení jejích systémů, které se mi stalo světem.
Všechno selhalo.
Rozbušilo se mi srdce a pocítil jsem prudký záchvat paniky.
Modul se proměnil ve skutečnou rakev.
Jak dlouho bude trvat, než mi dojde vzduch? Zjistí, co se stalo a prořežou se ke mně dřív, než zemřu na udušení?
Ksakru! Pusťte mě ven!
A potom náhle všechno ožilo. Světla i systémy. A na vnitřním povrchu rakve se objevila krvavě rudá písmena.
NATHANIELI. POKUD MĚ CHCEŠ NAJÍT, LEŤ ZÍTRA DO MINIČTVERCE C15. UDĚLEJ TO, PROSÍM. MIRANDA.
Zíral jsem na ten nápis, chvíli jsem zavíral a otevíral oči, ale byl tam stále.
„Je to jen halucinace, kterou mi způsobily ty zatracené implantáty,“ šeptal jsem. „Jen halucinace.“
Jenže nápis ne a ne zmizet. Doháněl mě k šílenství. Ze zoufalství jsem se napojil na palubní počítač a chtěl jsem ho restartovat, přestože jsem věděl, že to nepomůže, když je to jen v mé hlavě. Něco mi v tom však bránilo. To jsem si snad nevymyslel? Anebo ano? Co je realita? Co je skutečný život? Není to jen série elektrických impulsů v mozku?
Nápis náhle zmizel a nahradilo jej standardní rozhraní rakve.
Cítil jsem úlevu.
Už je to pryč. Už ta halucinace zmizela. Stačí jim jen vzdorovat dalších 42 dní, jak mi radil Daryl, a bude to v suchu. Ksakru, 42 dní!
Snažil jsem se usnout. Ale nemohl jsem.
* * *
„Zdravím, Reede. Dnes je to pro vás den 323. Zbývá vám ještě 42 dní do konce Programu Lazarus. Gratuluji. Dobrá práce.“
„Jdi do hajzlu.“
„Prosím?“
„Pardon, veliteli Michajlove. Spojení nějak zlobí.“
Zatracenej kyborg…
„Rozumím. Ve vašem kursu nezaznamenáváme žádné bouře ani turbulence. Připravte se na ztrátu signálu. Tři… Dva… Jedna…“
Hlas toho parchanta konečně vystřídaly poruchy. Poslouchat ho ještě o minutu déle, rozkopu exoskeletární lůžko. Kdybych tedy samozřejmě mohl… Blbý tělo. Blbá rakev. Blbej Program Lazarus. Blbej svět. Blbej vesmír.
Po další probdělé noci jsem se cítil víc než mizerně. Vlastně jsem byl králem frustrace. Rakev do mě samozřejmě cpala nějaké lehké léky na spaní, ale když nechcete usnout, tak s tím nic neudělá ani medicína. A kdyby to snad zkusila s těžším kalibrem, nemohl bych na směnu, protože bych byl totálně kaput. A to by se hlavounům z Programu Lazarus nelíbilo.
Ksakru.
Ještě před dvěma dny bylo všechno v pořádku, měl jsem odkroucených téměř jedenáct měsíců, a teď si nedokážu představit, jak vydržím těch zbylých 42 dní, jak mi nezapomněl připomenout ten hajzl Michajlov, aniž bych nezešílel.
Vlastně já už blázen nejspíš jsem…
Mrkl jsem na senzory, vyhledal jsem nejbližší deště a chytal jsem ty zatracené diamanty, co si jimi možná budou zdobit krky zazobané neohumanské paničky na Zemi. Ještě by do nich mohli vrýt nápis: od mrzáka pro vás.
Myslel jsem si, že díky práci přestanu myslet na včerejšek, ale pravda byla taková, že to nešlo. Hlavě prostě neporučíš.
Takže jsem se na nějakou těžbu brzy vykašlal, nechal jsem rakev volně plout pláštěm Uranu a nastavil jsem její senzory na nejvyšší výkon. Opět jsem v nejbližším okolí zaznamenal další moduly z mé směny. Ale ani jeden nebyl ten Mirandin.
Pak jsem si vzpomněl na nápis, který se mi včera objevil v rakvi.
NATHANIELI. POKUD MĚ CHCEŠ NAJÍT, LEŤ ZÍTRA DO MINIČTVERCE C15. UDĚLEJ TO, PROSÍM. MIRANDA.
Byl jsem jen padesát kilometrů od něj. Chvíli jsem uvažoval. A pak jsem si řekl, že za zkoušku nic nedám – navíc jsem potřeboval zjistit, zda jsem blázen či ne. Navedl jsem do něj rakev a chvíli jsem ji nechal jen tak se vznášet. Vteřiny ubíhaly. A nic se nedělo. Provedl jsem senzorický průzkum okolí. Ani ťuk.
No jasně, vždyť je to blbost…
Alespoň jsem měl jasný důkaz, že to včera byla halucinace. Nevím proč, ale uklidnilo mě to.
Už jsem chtěl rakev nasměrovat zpátky, když její vnější stěna přestala zobrazovat standardní senzorové rozhraní společně s upravenými záběry okolí. Pomalu se na ní objevovala písmena.
NATHANIELI
Ne. To není možné. Tohle se nemůže dít. Zase blbnu.
Snažil jsem se potlačit záchvat paniky.
„Je to jen halucinace,“ opakoval jsem si jako mantru. „Jen halucinace.“
TO NENÍ HALUCINACE.
Sakra!
Ať je to kdokoliv, tak mě slyší! Jak?
Ale vždyť je to vlastně logické. Jasně, že mě slyší, když si tyhle představy vytvářím já sám… Hergot. Proč bych si vlastně nemohl pokecat sám se sebou?
„Kdo jsi?“
VÍŠ TO. MIRANDA.
„Co se ti stalo? A kde jsi?“
POD BARIÉROU. POJĎ ZA MNOU. MUSÍŠ TO VIDĚT.
Čekám na tebe.
Zalapal jsem po dechu. A najednou se mi vybavila slova, která podle Daryla nahrál do počítače ten maník Gordon předtím, než zemřel.
Mluvil jsem s ní tam dole několik dní. Pak mě začal její hlas lákat pod Bariéru. Byla jako siréna. Poslechl jsem ji. Ale ona byla jen jednou z nich.
Co když vůbec nejsem blázen? Co když jsou mé implantáty nakonec přece jen v pořádku? Co když měl Daryl pravdu? Tam doleje havarovaná mimozemská loď a ti emzáci se mnou nějak komunikují. Ještě včera mi to přišlo absurdní, ale teď jsem si tím vůbec nebyl jistý.
Vyvolal jsem záznamy o programu Diamond Planet a snažil jsem se najít alespoň nějaký náznak, že je to, co říkal Daryl, pravda. Ale nikde jsem nenašel nic, co by tomu nasvědčovalo. Jasně. Daryl říkal, že to zatajili. I Neil Armstrong prý na Měsíci viděl UFO – a v oficiálních záznamech nic nebylo…
Já to fakt řeším!
Sakra. Pokud jsem se zbláznil, můžu zešílet ještě víc? Protože jsem měl pocit, že se to za chvíli skutečně stane, když nic neudělám. Nezjistím pravdu.
Bariéra.
Byl jsem ve výšce více než sedm set kilometrů nad ní. Lákala mě. Měl jsem chuť aktivovat záporný tažný systém, který by mě vrhl až tam dolů, do hlubin pláště, za zapovězenou hranici, kde se možná nachází oceán kapalného diamantu – a možná i oni? Anebo ona?
Jenže pud sebezáchovy je svině. Prostě vás to nenechá udělat. Můj život nestál za nic. A přesto jsem na něm dál lpěl.
Takže jsem jako tělo bez duše pokračoval ve směně. Po půl hodině jsem ale zjistil, že to nezvládnu – přestože se už žádné nápisy neobjevily.
Vzpomněl jsem si na Darylovo varování. Abych se držel dál od Bariéry a těch 42 dní už nějak doklepal. Jenže já to nedokážu, to jsem teď už věděl jistě.
Aktivoval jsem záporný manévrovací systém a nechal jsem ho, aby mě hnal pláštěm Uranu zpátky do miničtverce C15. Když jsem ho dosáhl, chvíli jsem tam nechal rakev jen tak vznášet.
Zbývalo mi 42 dní do konce Programu Lazarus. Jen 42 dní… Zatracených 42 dní…
Vykřikl jsem a aktivoval záporný tažný systém, ovšem ne tak, aby mě vystřelil pláštěm a atmosférou Uranu k Asylu, ale s opačnou polaritou, stejně jako před dvěma dny, kdy jsem se snažil dostihnout ten vydatný diamantový déšť.
Rakev klesala jako kámen, hozený do studny.
„Narůstá tlak!“ začal mi v hlavě ječet palubní počítač. „Hrozí porušení integrity vnějšího pláště!“
Tak je to dobře… Šíleně jsem se rozchechtal.
Hranice Bariéry byla už pouhých sto padesát kilometrů pode mnou. A já neustále akceleroval, hnal jsem se metanovo-vodním oceánem stále níž a níž, do hlubin Uranova pláště.
Vnitřek modulu zrudl. Připadal jsem si jako v pekle.
„Hrozí nebezpečí imploze! Mikrotrhliny v segmentu C35 a B2. Zatavuji je rychletuhnoucí nanopryskyřicí. Nastavte modul na výstup! Nastavte modul na výstup! Nastavte modul na výstup!“
„Ani mě nehne!“
„Ihned obraťte polaritu záporného tažného systému anebo aktivujte záporný brzdící systém! Mikrotrhliny v segmentu M26 a L15! Kritické narušení pláště! Kritické narušení pláště! Ihned obraťte polaritu záporného tažného systému anebo aktivujte záporný brzdicí systém!“
Rakev se nezadržitelně blížila k Bariéře. Ještě třicet kilometrů. Takhle hluboko jsem nikdy nebyl.
Zaťal jsem zuby v očekávání imploze. Budu mrtvý dřív, než mi to dojde… Vskutku radostné vyhlídky. Ale možná to bylo lepší než tohle šílenství.
Rakev vzápětí překonala Bariéru. A já žil.
Stále jsem klesal, už jsem byl hluboko pod ní. A rakev dál fungovala bez nejmenších problémů – až na to, že se palubní počítač, který předtím začínal být takřka hysterický, podezřele rychle odmlčel.
A já udělal to, k čemu mě celou dobu vyzýval. Obrátil jsem polaritu záporného tažného systému, takže jsem přestal klesat. Zaťal jsem zuby, když jsem na moment ucítil přetížení, které nedokázaly systémy úplně kompenzovat, a pak jsem aktivoval skener.
Byl pode mnou. Ten oceán tekutého diamantu, na němž plavaly několikakilometrové kry. Byly jich tisíce. A ještě něco. Senzory rakve zaznamenaly další modul. Trčel na jedné z těch ker a podle ID… Podle ID to byl modul 126!
Miranda.
Byla tady. Celou tu dobu. Takže je skutečná? Jak ale vysvětlit, že ti nahoře o ní nevěděli? Anebo si se mnou opět hraje můj mozek nebo ty zatracené implantáty?
Na senzorech bylo ale ještě něco: hlásily vícero kontaktů ve všech směrech. Nevěřícně jsem mžoural na zobrazení na vnitřním povrchu modulu. Co to, kruci… Palubní počítač mi vzápětí nabídl upravený obrázek toho, co se nacházelo pode mnou.
To nemůže být pravda…
Nebyla to žádná havarovaná mimozemská loď, jak tvrdil Daryl. Diamantové kry byly pokryty kusy trosek z modulů, další byly vcelku, ale neaktivní. Celkem jich tam mohlo být přes dva tisíce.
Byl to hřbitov. Skutečný hřbitov těžebních modulů.
Jak… Jak je to možné…
Samozřejmě, nějaké ztráty byly, ale za těch jedenáct měsíců jsem věděl jen o několika jednotlivých případech.
Nechápal jsem to.
„Nathanieli!“ ozval se mi náhle v hlavě známý hlas. Byla to Miranda. Popotahovala, jako by brečela. „Jsi tady! Opravdu jsi!“
„Mirando… Já… Rád tě slyším.“
Je to skutečně ona? Mluvím s opravdovou živou ženou, která je zalitá v modulu ztroskotaném dvacet kilometrů pode mnou, anebo jen sám se sebou?
„Co má tohle všechno znamenat?“ zeptal jsem se jí. „Proč tu jsou všechny ty moduly?“
„Tobě to nedochází?“
„Ne.“
„Tak dobře, řeknu ti to na rovinu. Program Lazarus je jeden velký podvod.“
„Cože?“
„Nikdy ti nespraví páteř, Nathanieli, ani nezregenerují míchu. Až odkroutíš svých 365 dní, nevyříznou tě z modulu, ale automaticky ho navedou sem dolů, na hřbitov. Buď ho zničí tlak při sestupu, nebo zemřeš tak, že ti dojde vzduch nebo zásoby.“
Tohle nemůže být pravda. Musí to být sen. Hodně úchylný, zvrácený sen. A já se z něho chci probudit. Chci se probudit!
„To je lež,“ řekl jsem. „A ty jsi jen zatracený přelud. Tohle všechno se děje jen v mé hlavě!“
„To ti řekli?“ Zasmála se. „Ale ano, to sedí. Určitě ti tvrdili, že můj modul nikdy neexistoval. A že mezi nimi nelze navzájem komunikovat.“
„Přesně tak.“
„V tom druhém případě mají pravdu. Ale já na ně vyzrála. Říkala jsem ti, že jsem dělala programátorku, že ano? Podařilo se mi hacknout můj modul a přeprogramovat jeho vysílač tak, že se dokázal spojit s tvým. A stejně tak jsem se předevčírem v noci dostala skrze zpravodajský kanál do centrálního počítače Asyla a do jejich tajných složek. A zjistila jsem pravdu. Tuhle pravdu. Že se z Uranu nikdo nevrací, že je Program Lazarus jedna velká lež.“
„Nemožné. V náborovém středisku na Zemi jsem se osobně setkal s Malcolmem Carterem. Byl členem první várky. Chodil.“
Uchechtla se. „Obalamutili nás. Všechny. První várce skutečně spravili páteř a zregenerovali míchu. Nejspíš i druhé. Ale pak ti, kteří spravují fond, zjistili, že jim nevynáší takové peníze, jaké by si představovali.
Chtěli zvýšit zisky.
A tak to udělali. Proč vlastně platit operátorům drahou operaci a následnou rekonvalescenci? Proč je jednoduše nenechat v modulu zemřít?“
„To je nesmysl. Někdo by už dávno zjistil, že se něco děje. Ptali by se po nás.“
„Kdo? Tvá žena?“
Vlastně jsem nikoho jiného neměl. Mí rodiče už byli dávno mrtví, a přátelé ode mě dali po té nehodě ruce pryč. Ani nevěděli, že se Programu Lazarus účastním. Byl jsem sám…
„Tohle máme společné, Nathanieli. Nemáme nikoho, komu bychom chyběli, kdo by se o nás zajímal. Vzpomínáš si, jak jsme na Asylu podstoupili ty testy, jak měli spoustu osobních otázek? Vyřadili všechny, kterým zůstala rodina nebo přátelé, a poslali sem dolů lidi, jako jsme my, kteří nebudou nikomu chybět.“
Panebože…
Měla pravdu. Bylo těžké si to přiznat, ale udělal jsem to. Uvědomoval jsem si však i něco dalšího. Děsivějšího. Společnost už několik let ovládají neohumani a kyborgové. Praví lidé jako my jsou vymírajícím druhem. Ani jsem se nedivil, že se snaží náš odchod ze scény uspíšit. Proč by nás vlastně léčili? K těm zatraceným šmejdům by mi to pasovalo. A možná to byl jen počátek, první část vyhlazovacího procesu, genocidy…
Smutně se zasmála. „O další směně jsem ti to chtěla říct. Možná bychom dokázali něco vymyslet, ale jakmile se můj modul ocitl v plášti Uranu, nespustil se záporný brzdicí systém a já díky gravitaci dál nezadržitelně klesala. Museli zjistit, že jsem se jim hrabala v centrálním počítači. Že jsem odhalila pravdu. A proto ještě na Asylu nahráli do palubního počítače modulu nové instrukce. Poslali mě sem dolů, abych tu zemřela.“
A vymazali všechny záznamy o tom, že kdy na Asylu byla… I ty ze senzorů mé rakve…
„Ale ty ses mě pokusila kontaktovat“
„Ano. Vysílač neměl takový dosah, abych si s tebou mohla promluvit jako obvykle, ale když jsi byl včera na směně, podařilo se mi alespoň poslat krátké instrukce do palubního počítače tvého modulu.“
Tak proto se v noci najednou restartoval. To proto jsem viděl ten nápis.
Miranda se smutně uchechtla. „Bariéra vznikla jen proto, abychom náhodou nezjistili, jaká je pravda. Že jsme od okamžiku, co nás do modulů zalili, odsouzeni ke smrti.“
Vzpomněl jsem si na Daryla. Na ty jeho historky o havarované mimozemské lodi, kterými mě krmil – a já jim v jednu chvíli málem uvěřil. Věděl o tom všem a snažil se se mnou schválně manipulovat, držet mě dál od Bariéry? Vždyť to je přece neohuman!
„Já tu zemřu, Nathanieli.“ Mirandin hlas místy přecházel v pláč. „Ale ne hned. Měla jsem smůlu, že můj modul přežil sestup. Pro mě je to teprve den 41. Budu v téhle rakvi trčet ještě přes tři sta dní, dokud mi nedojde vzduch, zásoby a energie. A až pak teprve umřu.“
Já jsem byť vlastně taky mrtvý… Jen mi to ještě nedošlo.
Když mě do modulu zalili, dal jsem mu přezdívku rakev. A on jí skutečně byl. Byla to ironie, ale nevědomky jsem odhadl jeho pravý účel…
Začal jsem panikařit. Téměř jsem se ani nemohl nadechnout.
Já… Nechci zemřít.
Miranda už nic neříkala. Slyšel jsem jen její usedavý pláč.
Nejvíc mě drtilo, že nemůžu pomoci ani jí, ani sobě. Je jedno, co teď udělám. Ať to bude cokoliv, pošlou mě na smrt. Buď hned o další směně, anebo později. A po mně přijdou další. Stovky a stovky pravých lidí, kteří hledají v Programu Lazarus naději – stejně jako já. Ty bezpáteřní neohumanské a kyborgské krysy bez špetky morálky je prostě nacpou do rakví a spustí je sem dolů, kde pro ně budou 365 dní v nevědomosti otročit. A pak je nechají zemřít pod Bariérou…
Strach pomalu nahrazoval vztek.
Nechtěl jsem to tak nechat. Chtěl jsem jim v tom zabránit. Ale jak? Mně už nebylo pomoci, ale jak můžu varovat ostatní pravé lidi na Zemi, ukázat jim, co se tu ve skutečnosti děje?
Dary loví jsem o tom říct nemohl. Určitě v tom nejeli všichni neohumani a kyborgové, jen nějaká špička, ale vsadil bych si, že on ano. A i kdyby ne, myslel by si, že jsem se dočista pomátl, nevěřil by mi to. Neměl jsem pro své tvrzení žádný důkaz. A věděl jsem, že si můžou s daty ze senzorů rakve snadno pohrát.
Pak mě něco napadlo.
„Jsi programátorka. Dokážeš mou rakev upravit tak, aby se v okamžiku, kdy se dostane do dokovací sekce Asyla, spojila s jeho centrálním počítačem a dostala do něj nějaký virus, nebo já nevím co, který by použil jeho komunikační systém a odeslal na Zemi varovnou hlášku?“
„Odhalili mě, Nathanieli. Určitě je něco podobného napadlo a zabezpečili se proti tomu. Je mi to líto.“
Takže jsem nemohl nic dělat.
Budu s tímhle zjištěním žít možná dalších 42 dní, pokud tedy dřív doopravdy nezešílím, potom nad mou rakví přeberou kontrolu a já si to pošupajdím sem dolů, kde mě nechají chcípnout…
Prokrista.
V tom okamžiku mi to došlo.
Měl jsem ještě jednu možnost. Děsila mě. Ale vždyť jsem stejně mrtvý, tak co na tom?
Odkašlal jsem si. Můj hlas zněl divně, když jsem znovu promluvil. „Je nějaká možnost obejít automatizovaný dokovací program?“
Na druhém konci linky bylo ticho. Mirandě bylo jasné, proč se na to ptám. To proto jsem byl tady dole. Nechtěla mi to předtím říct, přála si, abych na to přišel sám. Abych se stal mstitelem. Za všechny, co tady dole zemřeli. Za všechny pravé lidi. I za ni. „Ano. Dej mi chviličku.“
Poskytl jsem jí ji.
„Jak vůbec vypadáš, Mirando,“ zeptal jsem se jí, jen tak, zničehonic. „Jsi blondýna? Nebo bruneta?“
„Zrzka.“
„Mám rád zrzky. Škoda, že tě nikdy neuvidím na vlastní oči.“
„Můžeme komunikovat jenom přes audio.“
„Já vím.“
Chvíle ticha. „A je to. Vyřadila jsem ho.“
Zavřel jsem oči. „Co říct na rozloučenou?“
Znovu plakala. „Já se nechci loučit.“
„Já taky ne.“
Povzdechla si. „Sbohem, Nathanieli.“
„Sbohem, Mirando.“
Aktivoval jsem záporný tažný systém. Rakev začala prudce akcelerovat Uranovým pláštěm. Brzy minula hranici Bariéry a pokračovala stále výš a výš. Přede mnou byla menší atmosférická turbulence, ale to nebyl problém. Modul to zvládne. Hexametal byl extrémně pevný kov. Ten nejpevnější, který jsme kdy na Zemi vytvořili…
Vylétl jsem z atmosféry a mířil jsem k Asylu, obří eliptické stanici, nacházející se tři tisíce kilometrů nad Uranem.
V tomhle okamžiku už jsem neměl rakev pilotovat. Řízení měl převzít automatický dokovací program a měl ji navést do jednoho z příslušných sektorů.
Stále jsem akceleroval.
Samozřejmě nahoře zjistili, že je něco špatně.
„Tady velitel Michajlov,“ ozvalo se mi v hlavě. „Co to provádíte, module 325?“
„Mířím k vám na inspekci, Michajlove!“
„Okamžitě zpomalte!“ vykřikl ten zatracený kyborg třetího stupně. Asi mu to pěkně hnulo s jeho syntetickými střevy.
„Ani mě nehne!“
„Pane Reede! Zbývá vám pouhých 42 dní, než vám v nemocnici Svatého Ignáce zregenerují míchu a spraví páteř. Přece je nechcete jen tak zahodit!“
„Jsou to jen lži!“ vykřikl jsem.
„Právě se ke mně dostala data o vašem pohybu v plášti a… Prokrista! Vy jste byl pod Bariérou!“
„Ano. A viděl jsem tam ten váš krásný hřbitov těžebních modulů. Už vím, co tu vy parchanti provádíte. Genocidu pravých lidí!“
Ticho.
A jejda. Najednou nemá co říct. Uhodil jsem takříkajíc hřebíček na hlavičku.
Asylům už byl sotva tisíc kilometrů ode mě. Zvláštní, ani jsem neměl strach…
Vnitřní povrch rakve náhle zablikal a objevil se na něm Darylův obraz.
„Nathanieli, neblázni! Byl jsi pod Bariérou, v miničtvrtce, kde ztroskotala ta mimozemská loď. Nalákali tě tam a dostali se ti do hlavy, věř mi. Stejně jako Gordonovi. Využili tvejch předsudků a ukázali ti, cos chtěl vidět. Zmanipuloval! tě. Chtějí tuhle stanici zničit. Nelíbí se jim, že se pouštíme tak hluboko do Uranova pláště. No tak, poslouchej mě, kámo! Deaktivuj zápomej tažnej systém, my tě zachytíme a všechno bude zase dobrý.“
Mohla to být pravda?
Cítil jsem, jak se mě zmocňuje panika. Co když právě teď dělám obrovskou chybu?
Vzpomněl jsem si na Mirandu. Na její hlas. Ona přece nemohla být přelud! Navíc jsem viděl na vlastní oči ty moduly dole!
„Tyhle triky už na mě neplatí!“ vykřikl jsem. „Smůla!“
„Ale já ti říkám pravdu! Žádnej hřbitov neexistuje. To oni ti ho ukázali. Nedělej to, kámo!“
„Seš podělanej neohuman!“ zavrčel jsem.
Záporný tažný systém dál hnal rakev ke stanici. Byla konstruovaná tak, aby přežila ohromný tlak dole, v plášti Uranu. Její plášť byl z hexametalu. Projede stanicí jako nůž máslem. Zabije mě to. Určitě. Ale předtím do ní udělám pořádnou díru. Když budu mít štěstí, možná ji dokonce poničím natolik, že reaktor exploduje a ona klesne do atmosféry planety, kde zanikne.
„Ne!“ křičel Daryl. „Nathanieli, ne!“
V dalším okamžiku se rakev střetla s pláštěm stanice.
Na exoskeletámím lůžku to se mnou divoce házelo, kolem pršely jiskry. Ozvala se hlasitá rána. Unikající vzduch.
A pak se proti mně náhle vyřítila temnota…
***
Hans Schulz byl přikurtovaný k exoskeletárním lůžku uvnitř těžebního modulu a čekal, až ho ponoří do hexametalové lázně. Už teď měl klaustrofobii. Ale stále byl v euforii, že ho vybrali, že prošel všemi testy a dostal se do Programu Lazarus.
Zase budu chodit!
Na obrazovce se náhlé objevil jemu přidělený technik, neohuman. Předtím, když se potkali ještě mimo modul, se mu představil jako Daryl.
Zazubil se. „Tak jak to jde, kámo?“
„Je tu trochu těsno, ale zvládnu to.“
„To víš, že jo. Stejně jako všichni. Ani nevíš, jak rychle ti těch 365 dní uteče, věř mi. Tvůj modul dostal číslo 325. Pamatuj si ho, kámo. Je to šťastný číslo.“
„Dobře… Jen… Zajímala by mě jedna věc.“
„No tak povídej a neupejpej se.“
„Překvapilo mě, jak je Asylům těžce vyzbrojené. Máte dokonce nově nainstalována plazmová děla páté generace. Četl jsem, že dokážou proniknout i hexametalem.“
„Jo ták…,“ protáhl Daryl. „Před půlrokem jsme tu měli menší bezpečnostní problém, ale už je všechno v cajku. Věř mi.“ Zasmál se. „Ta děla jsme sem nainstalovali kvůli tomu, aby ses cejtil v tý svý skořápce bezpečnějc, kámo.“