Můj syn měl v očích zlomený výraz. Prázdný. Ledový. Nebyla v něm špetka radosti ani potěšení. Neuronil jedinou slzu. Obvykle po mém návratu z výjezdu míval radostí pusu od ucha k uchu, jen co mě po třech měsících znovu uviděl. Teď ovšem jeho tvář zůstávala chladná jako led. Kdykoli zachytil můj pohled, spěšně uhnul očima. Ramena mu zmohutněla, paže zesílily a na horním rtu mu vyrašilo pár osamocených chloupků, já však viděl jen jeho oči.
„Thede,“ řekl jsem a popadl ho do náruče.
Nechal se obejmout a přitom držel ruce bezvládně svěšené u boků. Nemohl jsem do plic dostat dost vzduchu. Hruď se mi sevřela silou všech těch divokých objetí, kterými mě v uplynulých patnácti letech prosil, ať už ho nepouštím, a kterých už se nikdy nedočkám.
„Víš, jak to na něj dopadá, když jsi pryč,“ připomenula mi jeho matka po telefonu předchozí večer, aby mě na to připravila. „Je v pubertě. Nenávidět rodiče není v tomhle období nic zvláštního.“
V tu chvíli jsem ji neposlouchal. Ruce a stehna mě stále bolely po měsících, které jsem strávil rozkročený nad pilou na led; sluch se mi s každým výjezdem zhoršoval; jedno uklouznutí mě stálo pět dnů práce, pět dnů výplaty a pět dnů nemocničních účtů; vrátil jsem se na potem páchnoucí palandu na pokoji v nelegální ubytovně, o který jsem se dělil se sedmi dalšími dělníky z těžařské lodi – a na ničem z toho nezáleželo, protože jsem se měl ráno vidět se svým synem.
„Ahoj,“ zamumlal bez výrazu. „Táto.“
Ustoupil jsem a odvrátil se, dokud mi z obličeje nezmizela červeň. Přišlo jaro a město sklopilo clonu. Byl to příjemný pocit, i navzdory studenému větru.
„Užijte si to, kluci,“ popřála nám Lajla a nenápadně mi vtiskla do dlaně peníze. S narůstající panikou jsem se díval, jak odchází. Vrať mi mého syna, chtěl jsem vykřiknout, toho, co mě má rád. Kam se poděl? Co jsi s ním provedla? Kdo je tenhle nevrlý tvor? Pod našima nohama, pod všudypřítomnou ocelovou mříží podepírající dva miliony obyvatel Qaanaaqu šplouchala o zdymadla našeho plovoucího města černá grónská voda.
Dýchej, Dome, přikázal jsem si a po chvíli jsem to zvládl.
Věděl jsi, že to přijde. Věděl jsi, že jednoho dne přestane být dítětem.
„Jak to jde ve škole?“ zeptal jsem se.
Thed pokrčil rameny. „Fajn.“
„Pořád máš nejradši matiku?“
„Matiku jsem nikdy nejradši neměl.“
Byl jsem si dost jistý, že měl, ale nechtěl jsem se s ním dohadovat.
„A co máš nejradši?“
Znovu pokrčil rameny. Sešli jsme se u lachtaní kolonie, jenže mně bylo okamžitě jasné, že Theda už lachtani nezajímají. Kráčel se mnou strnule davem a tvář měl ztuhlou ve zlostné masce.
Nemohl jsem mu vyčítat, že to má v životě lehké. Co na tom, že nežil v pěstounských ubikacích v Brooklynu nebo celý den nedřel v solárním skleníku? Pořád musel žít ve městě, kde ho nenáviděli kvůli tmavé pleti a otci, co se živí jako nádeník těžbou ledu.
„Máma mi řekla, že ses dostal do Institutu,“ nadhodil jsem a přitom jsem si nebyl ani jistý, co to znamená. Tipoval bych školu managementu. Pro Theda to byla velká věc. Ale on jenom kývl.
U stánku s hranolky se ušklíbl nad mou kostrbatou švédštinou. Dívka za pultem přešla do bezchybné angličtiny, ale já se nehodlal nechat obrat o těch pár frází, co jsem znal. „Hranolky a kávu pro mě a mého syna,“ řekl jsem, nebo jsem si aspoň myslel, že jsem to řekl, protože dívka se zatvářila zmateně. Thed potom něco zamumlal a ona přikývla a odešla.
V tu chvíli mi došlo, proč to tak bolí, ten výraz v jeho tváři. Nešlo o to, že už nebyl dítě. S jeho dospíváním jsem se dokázal srovnat. Bolelo mě to, jak se na mě díval: jako se na mě dívali ostatní, všichni ti Švédové a rodáci z plovoucího města, pro které budu věčně jen omezený uprchlík z New Yorku, i když jsem odtamtud vypadl pět let před Pádem.
O jídlo hozené lachtanům se prali racci. „Jak se daří mámě?“
„Dobře. Už je oficiální manažerka. Napřesrok se přestěhujem do Třetího ramene.“
Jeho matce a mně to nevyšlo. Narodila se tady. Její rodiče byli černí Kanaďani pracující pro jednu z velkých švédských stavebních firem, které vybudovaly Qaanaaq v době, kdy grónské tání umožnilo přístup do vnitrozemí a s tím i těžbu zdrojů, a po celé délce pobřeží začala vyrůstat plovoucí města. Ponechali ji na státní škole s tím, že jí jako budoucí manažerce prospěje, když bude rozumět přistěhovalcům a dělníkům, které bude jednou řídit, a měli pravdu. Dokonce se do jednoho z nich, kluka ze Severní Ameriky právě vyklopeného na břeh, co chodil na technické předměty, zamilovala, ale hodně brzy zmoudřela, když poznala, jak těžké je vychovávat dítě z platu dělníka na lodi těžící led. Nikdy jsem jí to nezazlíval. Lajla udělala dobře, když odešla a soustředila se na svou práci. Udělala dobře, že Thedovi zajistila život, který jsem mu nemohl dát.
„Proč se nenaučíš švédsky?“ zeptal se Thed hranolků, aniž by na mě dokázal pohlédnout.
„Snažím se,“ odpověděl jsem. „Potřebuju lekce, ale ty stojí peníze a já stejně nemám“
„Nemám čas. Já vím. Hanův táta ale říká, že si lidi umějí udělat čas na věci, co jsou pro ně důležitý.“ Tentokrát můj pohled zachytil a neodvrátil se. Oči se mu leskly prudkým vztekem.
„Han je tvůj kamarád?“
Thed přikývl a rychle sklopil oči.
Hanův otec bude nejspíš Číňan a ne jeden z dělníků, kteří pomáhali vybudovat tohle město – ti se všichni vrátili domů pro odměny za dotovanou práci. Bude inženýrem nebo manažerem jedné z těžebních firem, který bydlí v hezkém domě a pracuje v kanceláři. Jako takový si může dovolit rozhodovat, jak stráví čas.
„Něco pro tebe mám,“ řekl jsem čistě ze zoufalství.
Nepřinesl jsem ho pro něj. Vždycky jsem ho nosil s sebou, protože mě uklidňovalo mít ho u sebe a protože jsem se nemohl spolehnout na to, že by ho muži, se kterými jsem byl na pokoji, neukradli.
Se srdcem v krku jsem mu předal triko s nápisem NEW YORK F CKING CITY, které bylo největší – a jedinou – cenností, kterou jsem vlastnil. Bylo tenké jako papír, měkké jako malí králíček. Než mi ho máma dovolila nosit do školy, přinutila mě seškrabat z něj písmeno U. Thed ho jako dítě miloval. Udělali jsme z toho velký obřad, když si ho jednou za rok, na své narozeniny, oblékl, a pak jsme podle toho, jak se na něm zmenšilo, porovnávali, o kolik vyrostl. Někdy jsem do látky zabořil nos, a když jsem se dost zhluboka nadechl, stále jsem dokázal zachytit stopu samoobslužné prádelny v suterénu budovy, kde matka bydlela. Nebo pach evokující skřípění brzd v metru. To málo, co z New Yorku zbývalo, bylo v tom triku. Vzdát se ho něco znamenalo, něco obrovského a nezvratitelného.
Můj syn mi proklouzával mezi prsty. A záleželo mi na něm víc než na ztraceném městě, kam patřilo všechno to ostatní, čím jsem byl – vyhladovělý kluk na mizině, děcko z ulice, kriminálník.
„Tati,“ zašeptal Thed, když si ho ode mě bral. A vtom jsem konečně znovu uviděl jeho oči. Oči kluka, který má rád svého otce. Kterému je jedno, že je jeho otec natvrdlý, umíněný přivandrovalecký dělňas. Který věří, že jeho otec dokáže cokoli. „Tati, ty to triko miluješ.“
Ale tebe miluju víc. Víc než cokoli na světě. Nahlas jsem to neřekl. Místo toho jsem odpověděl: „Určitě už ti sedne jako ulité.“ A pak jsem dodal: „Lachtanů už bylo dost. Co zápasy na traverzách?“
Thed pokrčil rameny. Napadlo mě, jestli zápasy nevyšly z módy, co jsem byl pryč. Jako tolik věcí po každém mém odjezdu. Práce na těžařských lodích byla jediná, kterou jsem dokázal sehnat. Zachycovali jsme kry odtržené z ledovců a štípali je na kusy, z nichž se prodávala pitná voda do nových pásů pouště lemujících Zemi. Byla to tvrdá a nebezpečná práce, která mě udržovala ve věčném stavu naprosté otupělosti.
V prvním zápase vystupovali jenom dva bojovníci, oba mrštní, hbití a štíhlí. Jejich styly byly směsí čínských bojových umění. Tolik se lišili od mohutných brutálních boxerů z New Yorku, kteří byli v kurzu, když jsem sem dorazil jako patnáctiletý nelegální uprchlík a musel jsem zaplatit dvěma opilcům, aby dosvědčili můj věk. Ještě předtím, než povolila dokonale zabezpečená protipovodňová hráz NYC v hodnotě bilionu dolarů, osmdesát procent města se ocitlo pod vodou a plovoucí města zakázala přístup všem novým imigrantům z Východního pobřeží. Nyní Severoameričané na Osmém rameni představovali jen jednu z mnoha přemnožených nekvalifikovaných pracovních sil, které mohly městské korporace vykořisťovat.
Bojovníci přeskakovali z jedné traverzy na druhou, při soubojích sázeli hlavně na kopy, a když se oba střetli na jednom nosníku, pustili se do krátkého zápasu. Pozoroval jsem Theda. Hubeného, křehkého Theda s jeho velkýma očima a nosními dírkami, které jako by vnímaly všechnu ošklivost světa a veškerý jeho smrad. Nebavil se. Když mu bylo dvanáct, snažně mě prosil, abych ho sem vzal. Musel jsem kvůli němu předstírat, že se mi to líbí. Teď předstíral on kvůli mně. Oba jsme hráli roli, o kterou jsme si mysleli, že ten druhý stojí, a to pomyšlení by mě mělo znepokojovat. Jenže stejné to bylo i s mým tátou a já si myslel, že tohle znamená být mužem. Položil jsem Thedovi ruku na rameno a on ji nesetřásl. Dívali jsme se, jak si bojovníci vysoko nad námi zasazují rány.
* * *
Thedovy oči zářily úžasem, když je upíral vzhůru na žebrovaný oblouk větrného štítu, ke kterému jsme stoupali. Náš svět se pohroužil do celodenního soumraku. Slunce zanedlouho zapadne na dlouhé týdny.
„To se mi snad zdá,“ vydechl a přistoupil ke mně blíž. Hlas se mu chvěl radostí.
Jízda výtahem nad město stála nehoráznou sumu. Nikdy předtím jsme si ji nemohli dovolit. Lístky nám koupila jeho matka a i pro ni to byla pořádná pálka. Napadlo mě, proč ho sem nevzala sama.
„Ve škole ho šikanují,“ svěřila se mi po telefonu. Na pozadí jejího hlasu jsem slyšel poklidné ticho spořádané domácnosti. Za mnou zněl halas čtveřice mužů, mezi kterými to vřelo kvůli partičce karet. „Taky mám pocit, že se zamiloval.“
Na jedno ani na druhé jsem se ho pochopitelně nemohl vyptávat. To první byla moje vina; to druhé bylo něco, co žádný kluk nechce probírat se svým tátou.
Jazykem jsem ze zubů vyšťoural ždibec masové náhražky. Oceňoval jsem, nakolik se blíží originálu. Jen díky Thedovi a penězům jeho matky jsem si mohl dovolit nakupovat nóbl zboží. Jinak jsem přežíval na nejnižší jakosti, na mastných žvancích, co se mi po dvou žvýknutích rozpustily v ústech, na náhražkách načerno podomácku připravovaných v kovových korytech vyhřívaných pecemi svařenými ze šrotu. V některých plovoucích městech prý měli krávy, ale to byla jen jedna ze lží, které si lidi namlouvali, aby se jim život zdál o něco míň hrozný. Krávy vymřely a pravé hovězí bylo slastí, kterou už nikdo nikdy znovu nezažije.
Větrný štít byl technologickým zázrakem a byl neskutečně krásný. Pohyboval se v závislosti na protivětru; za nebezpečných bouří město vztyčovalo pomocné štíty, aby bylo chráněno po celém obvodu. Malé tabulky plastoskla nebyly žádná vzácnost – na vzkvétajícím černém trhu se spadlé části prodávaly jako talismany pro štěstí – ale při pohledu na ně pospojované dohromady se člověku tváří v tvář té ohromující genialitě podlamovala kolena. Složité vzory zoubkovaných reliéfů účinně odkláněly poryvy větru bez ohledu na to, z jakého úhlu udeřily. Kolem nás se po kovovém mřížoví prohnali boti, aby nahradili vypadlé nebo prasklé tabulky.
Kdysi mi někde ve městě pod námi šestiletý Thed svíral ruku a ptal se, jak štít funguje. Tehdy mi kladl spousty otázek – o zdymadlech, která město udržovala nad vodou, a o tom, jak se mohou zvednout v souvislosti se zvýšením hladiny oceánu; o velkých lodích s podivnými slovy a symboly na bocích, o tom, kam plují a co přivezly. „Co je v támhleté lodi?“ zeptal se u každé a já si vymyslel nějakou potrhlou historku. „Tohle je žirafí loď. Tamta dováží kulomety, které vystřelují jahody. Tamta odváží zlobivé děti.“ Ve skutečnosti jsem poznával jenom lodě těžící led podle množství jeřábů zakončených klepety, které lemovaly jejich boky.
Můj syn stál šedesát pater nad rodným městem a najednou se držel vzpřímeněji. Z ramen mu spadla jakási trpká tíha. Viděl jsem, že bude silný. A pohledný. Pokud to ustojí. Pokud ho tohle příšerné město nějakým nenapravitelným způsobem uvnitř nezlomí. Pokud ho nějací zdivočelí bílí hoši nebudou mlátit kvůli tmavé pleti. Pokud ho firmy nebudou přehlížet kvůli nedostatku rodinných známostí ze strany jeho koktavého přistěhovaleckého otce. V duchu jsem se ptal, kdo ho šikanuje a proč, a představoval jsem si, jak si je po dvou podávám a srážím jim palice k sobě tak tvrdě, až prasknou jako bubliny plné krve. Jasně, že jsem to nemohl udělat. Taky jsem si představoval, jak ho objímám, prostě ho bez důvodu popadnu do náruče a už ho třeba nikdy nepustím, ale nemohl jsem udělat ani to. Říkal by si, proč to dělám.
„Včera večer jsem volal, ale nebyl jsi doma,“ nadhodil jsem. „Vyrazil sis někam?“
„Šli jsme na cityoke,“ odpověděl.
Přikývl jsem, jako bych věděl, co to znamená. Později se na to budu muset zeptat chlapů na ubikaci. Nedokázal jsem udržovat tempo s tímhle městem a jeho v jednom kuse se měnícími trendy a slangem a novými hloučky přistěhovalců, které se objevovaly s každým mrknutím. Dvacet let po tom, co jsem sem dorazil, jsem stále zůstával cizincem. Nebyl jsem čerstvá várka z lodi. Neustále jsem se na loď vracel a zase z ní vystupoval. Ráno jsem už pátý den v řadě zašel do pracovní agentury a ke své úlevě jsem tam nenatrefil na žádné nabídky práce na lodích. Jenom na dvanáctiměsíční kontrakty, a tak moc jsem hladem zase nestrádal. Přijmout práci na rok znamenalo přiznat si, že je člověk starý, zoufalý, bez zázemí a ochotný přijmout plat, který se prakticky blížil nule, výměnou za výsadu spát na závěsném lůžku a dostávat denně tři misky pomyjí z koryta. Jenže kapitáni si vybírali posádky na kratší kontrakty a já se obával, že absence nabídek znamená, že vyplouvá méně lodí, takže musím čelit tvrdší konkurenci. Den co den doráželo několik stovek nových dělníků z potopených měst v Indii a střední Evropě nebo z některého ze stovek národů zmítaných válkou o vodu. Muži a ženy, kteří jsou silnější a odhodlanější než já.
Vyžadovalo to úsilí, abych se v duchu vrátil zpět do přítomnosti nad město. V klenuté kabině s námi stálo dvacet dalších lidí. Šťastných, bohatých lidí. Zajímalo by mě, jestli vědí, že nejsem jeden z nich. Zajímalo by mě; jestli Thed je.
S úsměvem shlíželi na město. Mysleli si, kdovíjak není stabilní. Viděl jsem, jak se z ledovce odtrhávají kry pětkrát větší než Qaanaaq. Kdyby to jednu z nich zaneslo přímo k nám, větrný štít by nám nijak nepomohl. Otázka nebyla jestli, ale kdy k tomu dojde. Znal jsem pravdu, která jim unikala: Jak snadné je jednou provždy něco – všechno – ztratit.
Nepálský předák, maoista, na jedné z mých prvních plaveb na těžařské lodi tvrdil, že Severoameričané na tom byli co do přizpůsobení se postarktickému světu nejhůř, protože po staletí žili v bublině víry, že svět je podstatně lepší, než tomu bylo ve skutečnosti. Pod záštitou úmyslné zaslepenosti a složitých, vzájemně propojených institucí privilegovanosti jsme svou jedinečnost mylně považovali za univerzálnost.
Nenáviděl jsem ho za to. Trvalo mi patnáct let, než jsem pochopil, že měl pravdu.
„Co říkáš na ty dvě?“ zeptal jsem se a kývl k dvojici dívek v jeho věku.
Chvilku neodpovídal a pak řekl: „Vím, že nemůžeš za to, že jsi vyrostl v zaostalé machistické kultuře, ale nemůžeš si tyhle řeči nechat pro sebe?“
Můj otec by mi jednu vyťal, kdybych s ním takhle mluvil, jenže já se bál, že zpřetrhám ten zlomek náklonnosti, kterou mi Thed projevoval a o jejíž znovuzískání jsem tak urputně bojoval.
Thedův postoj ztratil něco ze své strnulosti. Udělal nepatrný krok blíž, což byla jediná omluva, v niž jsem mohl doufat.
Kabina začala klesat. V půli cesty dolů si Thed rozepnul bundu a usmíval se přitom v teple vyhřívané kabiny, zatímco do ní zvenčí, kde panovala teplota pod nulou, narážely vichry. Na triku měl napsáno Poslední telátko a byl na něm vyobrazený vytáhlý zasmušilý hrdina toho nehorázně skličujícího filmu, který všechny děti milovaly.
„Kde máš triko?“ zeptal jsem se. Triko NEW YORK F CKING CITY si oblékl na každé z našich pěti setkání od toho, co jsem mu ho dal.
Jeho výraz potemněl tak rychle, až jsem se polekal. V očích se mu zaleskly slzy. „Tati, já,“ spustil, ale v jeho hlase jsem zachytil záchvěv, který znamenal, že má co dělat, aby se nedal do pláče. Viděl jsem, jak se stydí.
Znovu jsem nemohl dýchat. Stejně jako při mém návratu před dvěma týdny, kdy ho nepotěšilo, že mě vidí. Až na to, že mít ho před očima tak nešťastného bolelo víc než strach z toho, že mě nenávidí.
„Někdo ti ho sebral?“ zeptal jsem se a naklonil jsem se, aby mě nikdo další neslyšel. „Někdo ve škole? Někdo, kdo tě šikanuje?“
Překvapeně zvedl hlavu. Pak jí zavrtěl. Nakonec přikývl.
„Řekneš mi, kdo to byl?“
Znovu zavrtěl hlavou. „Jenom nějací kluci, tati,“ odpověděl. „Prosím. Nechci o tom mluvit.“
„Kluci. Kolik jich bylo?“
Nic na to neřekl. Chápal jsem, co si myslí o práskačích. Věděl jsem, že by mi viníky neprozradil.
„Na tom nesejde,“ ujistil jsem ho. „Jasné? Je to jenom triko. Nezáleží mi na něm. Záleží mi na tobě. Záleží mi na tom, abys byl v bezpečí. Jsi v pořádku?“
Thed přikývl. Pak se usmál. A já věděl, že na rozdíl ode mě říká pravdu. Ve skrytu duše mě ztráta trika trápila. Stejně jako ztráta kloučka, který v něm byl kdysi navlečený.
* * *
Když jsem nebyl s Thedem, procházel jsem se. Dva týdny jsem každý den vyrážel ven. Chodil jsem sem a tam po Osmém rameni a někdy jsem se vypravil na další ramena. Míjel jsem velké i malé chudinské čtvrti, schoulené zbídačené aglomerace čerstvých přistěhovalců a lidí, kteří ani po několika generacích v Qaanaaqu nedokázali vybřednout z jeho rybinou páchnoucího ledově kluzkého dna.
Někdy byl cílem mých výprav sex. Už jsem byl na suchu hrozně dlouho. S mou prací bylo těžké udržovat vztahy a nikdy jsem neměl zájem za sex platit. Když mi bylo něco přes dvacet, obvykle se mi dařilo najít nějakou ženu na krátkou aférku bez závazků, ale tahle část mého života už byla podle všeho za mnou.
Přemýšlel jsem, proč jsem se víc nesnažil, aby to s Lajlou klapalo. Myslím, že nějaká malá, ale hlasitá část mé duše byla ráda, když mě opustila. Otcovství je dřina, a manželství stejně tak. Platit nájem za mizerný malý byt až kdesi v Sedmém rameni, kde to v jednom kuse smrdí po přepáleném kuchyňském oleji a dětském krému proti opruzeninám. Byl jsem sobecky spokojený, že jsem sám. A až teď, když jsem poznával toho neznámého mladíka, který kdysi býval mým synem, mi došlo, jaké má pro sobce vesmír v rukávu neodolatelně výstižné tresty.
Čas strávený s Thedem byl současně úžasný a hrozný. Dokázali jsme se dlouze bavit o filmech a muzice. Thed dokonce projevoval jakýs takýs zájem o mé vzpomínky na New York, ale kdykoli jsem se s ním pokusil zavést řeč na život, školu, holky nebo jeho budoucnost, vrátil se znovu k odsekávání a jednoslabičným odpovědím. Dělilo nás cosi obrovského a tíživého, jako měsíc, který zakrýval mé slunce. Znal jsem Theda od hlavy po paty, až do morku kostí, ale on pořád netušil, kdo jsem doopravdy. Co k němu cítím. Neměl jsem možnost mu to ukázat. Nebylo, jak mu otevřít oči a přimět ho vidět, jak moc ho mám rád, a že jsem opravdu dobrý chlap, se kterým život zametl.
Ukázalo se, že cityoke je něco na způsob karaoke. Člověk jen místo zpívání písniček navštěvoval města. Na čtyři stěny místnosti se promítal XHD záznam, teplota byla uměle nastavená a návštěvník poslouchal krátké příběhy, které ovládal hlasovými pokyny – systém dokonce uvolňoval skutečné vůně a pachy kožených potahů pekingského taxíku, vonných tyčinek z Ho Či Minova města nebo kavárny v Portlandu. Chodil jsem tam často v naději, že zahlédnu Theda. Že ho budu moct pozorovat s jeho kamarády a zjistím, co je zač, když nejsem poblíž. Jenže cityoke bylo drahé a já bych si nikdy nemohl dovolit zajít dovnitř. Jednou, když jsem postával poblíž vchodu do newyorské budky, obsluha vyšla ven a já zachytil štiplavý závan odporně nádherného smradu nádraží Port Authority Bus Terminál.
Nakonec jsem se začal procházet jen tak bez důvodu. Protože brzo už tuhle možnost mít nebudu. Udělal jsem to. Přihlásil jsem se na dvanáctiměsíční kontrakt. Byl jsem bez peněz a nemohl jsem si dovolit pronajmout si místo v ubytovně na další měsíc. Thedova matka by mi vypomohla, ale co kdyby mu o tom řekla? Myslel by si, že jeho otec je ještě větší vyžírka a povaleč, než za jakého mě považoval. To jsem nemohl riskovat.
Tři dny předtím, než měla být moje loď naložena a vyplout, jsem se vrátil k cityoke. V průchodech a mezi budkami číhali nějací muži. Nejspíš potápníci, kteří vyhlíželi vhodnou oběť; kolemjdoucí, které by mohli přepadnout, a opilce, které by mohli šoupnout do moře. Bylo pozdě večer. Moc pozdě na to, aby sem Thed přišel pařit. Dnes jsem mu volal, ale Lajla řekla, že tentokrát zůstane doma a bude se učit na předmět, který mu dělal potíže. Doufal jsem, že se vyplíží z domu, sejde se s kamarády a zamíří k cityoke.
Vtom jsem to uviděl. To triko; NEW YORK F CKING CITY, naprosto jedinečné a nezaměnitelné. Na sobě ho měl neznámý svalnatý mladík, který seděl na schodišti k maríně člunů. Jeho tvář jsem pořádně nezahlédl, když jsem spěšně prošel kolem s hlavou od něj odvrácenou.
Čekal jsem o dvě budovy dál. Srdce mi v hrudi ožilo a bilo jako o závod. Zhluboka jsem vdechoval studený vzduch a snažil jsem se nedat samou radostí do křiku. Teď se mi naskytla příležitost. Způsob, jak Thedovi ukázat své pravé já.
Vystrčil jsem hlavu ven a riskl pohled mladíkovým směrem. Stále tam seděl a čekal na bůhvíco. Podle profilu jsem poznal, že je Asiat. V Qaanaaqu skoro jistě Číňan – většina ostatních asijských národů měla svá vlastní plovoucí města – ačkoli mohl být potomkem imigrantů z nějaké jiné země zapojené do asijské diaspory. Viděl jsem jeho úsměv, chtivý a chladný.
Nejdřív jsem měl v plánu postavit se mu zpříma, zeptat se ho, jak je možné, že nosí moje triko, požadovat spravedlnost, zbít ho a vzít si triko zpátky. Ale to by byla hloupost. Pokud jsem se ho nechystal zabít – což jsem se nechystal – dokázal jsem si snadno představit, že si to s Thedem bude chtít vyřídit, až zjistí, že jsem na něj zaútočil kvůli triku. Budu ho muset přepadnout, obrat ho a pak ho svléknout a hodit do vody. Prohrabal jsem popelnici, ale nic jsem nenašel. Ve třetí jsem ovšem objevil krátkou železnou tyč posprejovanou graffiti v hindštině. Když jsem se vrátil, mladík tam pořád seděl. Na něco čekal. Zato já už déle čekat nemohl. Natáhl jsem si kapuci a utáhl jsem šňůrky, abych zakryl tvář.
Uběhlo další tři čtvrtě hodiny. Mladík si přitáhl kolena k hrudi, schoulil se a snažil se udržet tělesné teplo. Zuby mu cvakaly. Proč měl na sobě tak málo oblečení? Já jsem ale jeho hloupost vítal. Kdyby si vzal svetr nebo bundu, nikdy bych si toho trika nevšiml. Nikdy by se mi nenaskytla tahle příležitost.
Nakonec se zvedl. Smutně se rozhlédl. Oprášil si zadek kalhot, obrátil se k odchodu a vkročil do rány mé kovové tyče, která ho zasáhla do hrudi a odhodila ho o krok vzad.
Hanba se dostavila až později. V tu chvíli jsem cítil jen radost. Uspokojení z toho, jak tyč zasáhla jeho tělo. Zlomila kost. Dvacet let jsem strávil tím, že mi všichni srali na hlavu – tohle město, tenhle systém, studený vítr a všudypřítomný led, ostatní dělníci, kteří byli chytřejší, silnější nebo mluvili správným jazykem. Poprvé od doby, co byl Thed ještě novorozeně, mi připadalo, že mám něco pod kontrolou. Až když má oběť konečně ztratila vědomí, svalila se na záda a já ve světle modré metanové pouliční lampy viděl, jak je jeho tvář pod vší tou krví mladá, jsem se dokázat zarazit.
Sebral jsem mu triko. Sebral jsem mu kalhoty. Odkutálel jsem ho do vody. O blok dál jsem pro něj z telefonní budky na mince zavolal zdravotníky. Stále dýchal. Byl mladý a zdravý. Vylíže se z toho. Kalhoty zlikviduju ve spalovací peci. Triko vrátím svému synovi. Z peněženky jsem vybral peníze a hodil ji do moře. Později jsem se stejným způsobem zbavil i peněz. Nebyl jsem zloděj. Byl jsem dobrý otec. Ty věty jsem si opakoval stále dokola po celou cestu domů.
* * *
Thed se se mnou následující den nemohl setkat. Lajla nevěděla, kde je, a tak jsem celý den strávil tím, že jsem si představoval své blížící se zatčení, příjezd švédské nebo čínské policie, záznam mého činu na telepáskách, to, jak můj důvtip ztroskotal na technice, o jejíž existenci jsem neměl ponětí, protože jsem neměl přístup k novinám. Pochmurně jsem si sbalil svou jedinou tašku, zbytek věcí jsem dal do úložního boxu a odešel jsem s ním do úschovny. Co pět vteřin jsem se otáčel přes rameno, ale viděl jsem stále jen tentýž štěrk a rozbředlý špinavý sníh. Pokaždé, když jsem se mrkl na hodinky, mě zamrazilo z toho, jak málo času mi zbývá.
Strach z trestu ovšem vyvažoval pocit štěstí. Triko jsem zabalil do tří vrstev balicího papim a vložil ho do voděodolného poštovního pytle a zkusil jsem si představit Thedův výraz. To triko všechno změní. Jeho otec přestane být barbarským trotlem z necivilizované země. Tohle město už nebude bezútěšným místem, kde ho ostatní kluci bijí a beztrestně mu kradou to, na čem mu nejvíc záleží. Všechna má dosavadní selhání budou o něco méně vážná.
Dvanáct měsíců. Snažil jsem se z kontraktu vyvléknout, když jsem teď měl triko a čekala mě nová éra dobrých vztahů se synem. Jenomže zrušení by mě stálo registraci u pracovní agentury, což by mi prakticky znemožnilo najít si jiné zaměstnání. Rok bez Theda. Všechno mu povím, až se uvidíme. Bude zklamaný, ale tím trikem to trochu napravím.
Zavolal jsem mu a on to konečně zvedl.
„Chci se s tebou vidět,“ sdělil jsem mu, když jsme měli zdvořilostní fráze za sebou.
„Co v neděli?“ Opravdu zněl jeho hlas veseleji, nebo za to mohla jen má hloupá zaslepená naděje? Mohlo jít o nějaký klam na pozadí hlasité syntkavárny, kde jsem seděl?
„Ne, Thede,“ odpověděl jsem a opatrně jsem volil slova. „To nepůjde. Stihneš to dneska?“
Na druhé straně bylo podezíravé ticho. „Proč to v neděli nejde?“
„Něco mi do toho přišlo,“ vysvětlil jsem. „Prosím. Co ten dnešek?“
„Fajn.“
Lachtaní kolonie. Pach ptačího trusu a křik racků; brečící děti, které rodiče vlekli pryč, když vyhlídka zavírala. Blížila se dlouhá noc. Dva lachtaní samci na sebe štěkli a srazili se hrudníky. Thed přišel o půl hodiny později a já dorazil o půl hodiny dřív. Když jsem ho viděl přicházet, zatočila se mi hlava z toho, jak je vysoký a jak elegantně se pohybuje. Aspoň něco dobrého jsem v tomhle světě udělal. Zplodil jsem jeho. To mi zůstane bez ohledu na to, co ke mně cítí.
V jeho tváři se něco změnilo. Bylo v ní cosi tvrdšího, staršího, silnějšího.
„Ahoj,“ řekl jsem a vší silou jsem ho objal a on se tomu po chvíli podal. Váhavě mi objetí oplatil, jak by mě objal muž, a pak mě pevně sevřel jako malý chlapec.
„Co se děje?“ zeptal jsem se. „Kde jsi byl včera večer?“ Thed pokrčil rameny. „Něco jsem řešil. S kámošema,“
Začal jsem se ho na to vyptávat. Zase to jeho rozmrzelé mlčení; zase ty úsečné a zlostné odpovědi. Opět uhýbal očima, neustále byl ve střehu před případným útokem. Zase mě nenáviděl, za to, že jsem sem přišel, za to, že jsem ho k tomu přinutil.
„Odjíždím,“ vysvětlil jsem. „Kvůli práci.“
„To mi došlo,“ zabručel.
„Nejradši bych nikam nejel.“
„Brzy se zas uvidíme.“
Přikývl jsem. Nemohl jsem mu říct, že je kontrakt na dvanáct měsíců. Teď ne.
„Na,“ prohlásil jsem nakonec, když jsem vylovil z vnitřku bundy balíček. „Něco jsem ti přinesl.“
„Dík.“ Popadl balíček oběma rukama a chystal se ho roztrhnout.
„Počkej,“ zarazil jsem ho. Rychle jsem přemýšlel. „Otevři ho, až odjedu.“
Otevři ho, až si naplno uvědomíš, že odjíždím, a až na mě budeš mít vztek, že jsem tě opustil. Až si budeš myslet, že mi záleží jenom na práci.
„Budeme mít trochu času,“ řekl. „Až se vrátíš. Předtím, než odjedu. Vyrážím za osm měsíců. To studium je na čtyři roky.“
„Jasně,“ odvětil jsem a ve skrytu duše jsem se zachvěl. „Máma říká, že mi každý rok zaplatí cestu domů na prázdniny, ale ví, že si to nemůžem dovolit.“
„O čem to mluvíš?“ zeptal jsem se. „,Cestu domů.’ Myslel jsem, že půjdeš na Institut.“
„To půjdu,“ odpověděl s povzdechem. „Víš vůbec, co to znamená? Design se studuje v Šanghaji.“
„Aha,“ já na to. „Design. Jaký design?“
Můj syn protočil panenky. „Uniká ti podstata věci, tati.“
To tedy jo. Jako vždycky.
Ozval se výkřik, z hospody na protější straně ramene. Výkřik jakéhosi muže, plný bolesti a zlosti. Thed sebou škubl. Zaťal ruce v pěst.
„Co je?“ zeptal jsem se. Napadlo mě, že se konečně něčemu dostávám na stopu.
„Nic.“
„Mně to můžeš říct. Co se stalo?“
Thed se zamračil a pak udeřil pěstí do kovového zábradlí s takovou silou, že vyjekl. Zvedl ruku a ukázal mi krev. „Poslyš, Thede“
„Han,“ řekl. „Můj… můj kamarád. Před dvěma dny ho někdo přepadl. Potápník.“
„Tohle město je příšerné,“ zašeptal jsem.
Zatvářil se zmateně. „Jak to myslíš?“
„Chci říct… znáš to. Tohle město. Všichni jsou tak plní vzteku a krutosti…“
„Město za nic nemůže. O čem to vůbec mluvíš? Udělal to nějakej zmetek. Han na mě čekal – máma mě nechtěla pustit ven – a přepadli ho. Sebrali mu všechno oblečení a pak ho svalili do vody. Tomu říkám prvotřídní sviňárna. Mohl umřít. A taky skoro jo.“
Mlčky jsem přikývl a v hlavě se mi rozezněla poplašná siréna. „Tobě na tom klukovi hodně záleží, viď?“
Můj syn se na mě podíval. Jeho pohled byl vyrovnaný, neochvějný, vzpurný a dospělý. Potom přikývl.
Šikanují ho, svěřila se mi jeho matka. Je zamilovaný.
Odvrátil jsem se od něj, než stihl v mých očích zachytit narůstající pochopení.
To triko mu nikdo neukradl. Daroval ho. Chlapci, kterého miloval. Viděl jsem je, jak se drží za ruce, viděl jsem, jak se tahají za oblečení při stejných neobratných chvílích pubertální zaláskovanosti, které jsem zažil s jeho matkou. Při chvílích, které byly mými jedinými šťastnými vzpomínkami z doby, kdy jsem byl v jeho věku. A viděl jsem jeho strach, z toho, jak by mohl zareagovat jeho zaostalý otec – uprchlík z padlého národa naplněného nenávistí – kdyby zjistil, koho má před sebou. Dělalo se mi nanic z toho, jak byly jeho dohady o mně nespravedlivé, ale jak si mohl myslet něco jiného? Co jsem kdy udělal, abych mu dal najevo, co k němu cítím? A copak jsem nedokázal, že má pravdu? Nezachoval jsem se přesně jako netvor, za kterého mě považoval? Nikdy se mi nepodařilo dokázat mu co jsem, ani co prožívám.
Ztloukl a přizabil jsem kluka, kterého miloval. Nebylo nic, co bych mohl říct. Chytřejší muž by ho požádal, jestli by si ten dárek nemohl vzít zpátky. Odnesl by ho a někde ho zamkl. Snad by ho i spálil. Jenže já to nedokázal. Celý život jsem strávil tím, že jsem mu chtěl dát něco, co by bylo hodné mých citů k němu, a tady byl konečně dokonalý dárek.
„Mám tě rád, Thede,“ řekl jsem a objal jsem ho.
„Tatííí…“ ozval se po chvíli.
Jenže já ho nepustil. Protože kdybych to udělal, odešel by. Vydal by se domů přecpanými a ledovými ulicemi svého rodného města za darem poznání, co je jeho otec ve skutečnosti zač.
Poprvé vydáno v magazínů Asimov’s SF editorky Sheily Williamsově v září roku 2015
Přeložila Ivana Svobodová