Serija ví, co se děje, když pomyslí na něco špatného – lidé umírají. Jakmile se její mysl zatoulá k zakázaným myšlenkám jako „nenávidím národ“, její matka zemře. Když se Serija na národ rozezlí, její bratr a otec skončí v náruči smrti.
Proto je teď Serija neustále šťastná jako blecha a usměvavá jako sluníčko. Udržuje svou mysl klidnou a plnou lásky, i když cítí prach páchnoucí po připálených pomerančích, který se jí vysmívá. Je přesvědčená, že je to více než náležité a že je to něco, co by každé dvanáctileté děvče mělo v této době šeptaného řevu a otupující bolesti dělat.
„Serijo?“ zeptá se její dědeček. „Serijo? Posloucháš mě vůbec?“
Serija sedí se svým dědečkem na betonových schůdcích před jejich domem. Dědeček pracoval celý den na svých rýžových polích a nyní, vyčerpaný, odpočívá, zatímco bláto na jeho oděvu pomalu zasychá a vytváří rozpraskané mapy vymyšlených zemí.
Před nimi se táhnou jejich rodinná pole, nově zaplavená výhonky geneticky upravené rýže vykukujícími nad vlnky na zrcadlící se hladině. Za poli se zvedají kopce a hory svírající údolí. Serija někdy předstírá, že jsou ony vysoké vrcholky živé – že ječící větry jsou ve skutečnosti šeptanými sliby, že jejich údolí ukrývají před vnějším světem. Ví, že hory to dělají jednoduše proto, aby byla šťastná a v bezpečí.
„Poslouchám, dědečku,“ řekne.
„Nevypadalo to tak.“
Serija se opět usměje, i když ví, že to dědečka trápí. Dělat však cokoli jiného než usmívat se není bezpečné. Aby ho uklidnila, nakloní se k němu a obejme ho.
O pár minut později tam spolu stále sedí, když kolem jejich domu projdou žena a dítě ubírající se k vesnickému tržišti. Matka drží malé dítě za ruku a v jejich stopách se táhne prach zvedající se z polní cesty.
Serijinou myslí probleskne zápach připálených pomerančů vydávaný prachem. Než si v tom dokáže zabránit, vzpomene si, jak držela za ruku svoji mámu, když kráčely domů z posledního politického mítinku v hlavním městě. Serija se na mítinku dmula pýchou, její tvář zdobily skutečné úsměvy, zatímco matka stála před tisícovkami lidí a oznamovala, že ji neumlčí ani smrt syna a manžela.
„Ať národ pocítí váš hněv,“ křičela máma do jásajícího davu. „Ať národ ví, že jsou všechny vaše myšlenky plné nenávisti za to, co udělali našemu lidu!“
Jenže po mítinku, když šly domů ulicí, nedaleko jejich bytu, máma zalapala po dechu a upadla. Kolemjdoucí se rozkřičeli a utekli, protože se báli, že budou zabiti za projev sympatie nebo za pomoc.
Máma se zachvěla, zalkla se a pevně sevřela Serijinu ruku, zatímco se kolem nich vznášel zápach připálených pomerančů. Pokusila se něco říct, ale slova odmítla projít jejími rty. A pak třes ustal a máma ležela na ulici mrtvá.
Nyní, když se Serija dívá na matku s dítětem kráčející vedle ní, vzpomene si, jak páčila ruku z matčiny napůl sevřené dlaně. Matka s dítětem navíc při chůzi víří prach, což Seriju nutí myslet na drobné částice, které zabily mámu.
Ty částice vlastně Seriju obklopují i právě teď. Vzduch, který dýchá, je plný jejich technologie. Její krev proudí přes jejich systémy, zatímco monitorují každou její myšlenku. Kdyby nebyla opatrná, mohla by si pomyslet něco špatného a částice by zabily dědečka jenom za to, že sedí vedle ní.
Serija v záchvatu paniky vyskočí a zoufale touží utéct někam do bezpečí. Kde je to ale bezpečné, když jsou částice všudypřítomné? Zacouvá a upadne na suchou zem, až se zvedne oblak prachu. Ucítí připálené pomeranče ještě silněji a vykřikne, oprašuje si prach s částicemi z oblečení, ale jen ho tím víc rozviřuje.
„Serijo,“ vykřikne dědeček a přitáhne si ji do náruče. „Podívej se na mě, Serijo. Je to v pořádku. Všechno je v pořádku.“
Serija civí do dědečkova obličeje, na okamžik je zmatená, protože ho nepoznává. Pak vzpomínky odplynou, a ona ho pozná a rozpláče se.
Matka a dítě kráčející po polní cestě jdou dál, zdvořile předstírají, že nebyly svědky Serijina záchvatu.
* * *
Toho večera Serija nedokáže sníst večeři, kterou dědeček uvařil – pořád si představuje, jak se částice míchají do každého sousta rýže. Dědeček chápavě přikývne a rychle jí připraví misku polévky. „Var částice ničí,“ řekne. „Když jsem ještě pracoval na nano designech, používal jsem vysoké teploty k ničení jejich systémů.“
Serija si není jistá, zda je to pravda, ale miluje svého dědečka ještě víc za to, že si dává práci s vymýšlením tak krásných lží. Usrkne z polévky, pak odejde do svého pokoje a vklouzne do postele.
Chvilku spí, ale probudí se dlouho před půlnocí. Z přední části domu slyší šeptající hlasy. Zapomněla, že je dnes večer, kdy každý týden přicházejí na návštěvu dědečkovi kamarádi, aby popili a popovídali si.
„Jak na tom je?“ zašeptá jeden hlas. Serija pozná hlas strýčka Karina, dědečkova mladšího bratra žijícího na drahém konci vesnice.
„Ne moc dobře,“ odpoví dědeček. „Neustále v ní něco vyvolává vzpomínky.“
„Retrospektivy,“ zamumlá hlas, který nepoznává.
„Ne, retrospektivy ne,“ odsekne dědeček zlostně. „Jak by to sakra mohly být retrospektivy, když na nás národ neustále používá tohle svinstvo. Částice máme nejspíš zrovna teď i ve whisky.“
Někdo se zakucká, jako by mu zaskočilo, zatímco strýček Karin naléhá na dědečka, aby mlčel. „Uslyší nás,“ varuje ho.
„Na tom, jestli nás slyší, nesejde,“ prohlásí dědeček. „Jejich částice jsou všude. Jsou právě teď v nás, hlásí naše myšlenky a emoce dřív, než si je sami uvědomíme.“ Jako by však poslechl strýčka Karina, se vzápětí odmlčí.
„Je to ještě dítě,“ zašeptá strýček Kalin. „K čertu s národem, že jí tohle dělá. K čertu s nimi všemi.“
Ostatní muži strýčka Karina umlčí a Seriji se při zaslechnutí takové špatnosti roztřesou ruce. Neslyšela jsem to, pomyslí si. Neslyšela. Miluji národ. Miluji národ.
Opakuje si tu myšlenku tak dlouho, až nakonec vyčerpáním zapomene zůstat vzhůru.
* * *
Dědeček Seriju mnohokrát nabádal, aby se vyhýbala přílišnému vzpomínání, protože částice mohou zkoumat vzpomínky člověka jen když zrovna vzpomíná.
Jenže ve spánku je těžké nevzpomínat, jaké to kdysi bývalo.
Serija proto opět sní o městě, jako většinu nocí. Opět se schovává v prázdném rodinném bytě poté, co všichni zemřeli; týdny plynou pomalu a osaměle, až jí dojde jídlo. Červeně natřené přední dveře se jí vysmívají, protože se je bojí otevřít. Zarámované fotografie mámy, táty a bratra se na ni neustále dívají, jako by se ptaly, jaký život by vedli, kdyby je nebyly Serijiny zlé myšlenky zabily.
Když hlad konečně vyžene Seriju z bytu, toulá se po okolí a omámeně žadoní o pomoc. Lidé se v hrůze odvracejí od její vyhublé tváře, nebo se dívají skrze ní jako by byla pouze duchem nebo obrazem na sítnici. Několik z nich ji potichu prokleje, protože si chtějí být jistí, že se národ dozví o jejich nenávisti k této holčičce.
Aby přežila, jí Serija zbytky jídel, které nachází v odpadcích. Aby zabila čas, sleduje obrazovky skrze výlohy restaurací – a diví se, jak může zbytek světa dopustit, aby tady bylo působeno tolik bolesti – nebo civí na poskakující míče v hračkářství a vzpomíná, jak jí matka jednou slíbila, že jí jeden koupí.
Jednoho dne dorazí její dědeček. Stojí v otevřených dveřích prázdného bytu a u nosu drží parfémovaný kapesník, aby přehlušil zápach rozkládajících se odpadků a exkrementů. Otočí se k bytu zády a rozkopne dveře naproti, pak rozkopává ostatní dveře na patře a řve na její sousedy, že jsou špinavci. Že jsou prostě špatní.
„Jak jste mohli odmítnout pomoc hladovějícímu dítěti?“ křičí. „Národ se vám směje, protože jste tak vystrašení, že nedokážete ani nakrmit hladové dítě!“
Sousedé dědečka znají a vědí o jeho proslulosti. Vědí, že býval nejslavnějším inženýrským designérem v zemi, než se toho vzdal, aby mohl bojovat s národem. Že by s ním bojoval pořád, kdyby částice národa válku neukončily.
Sousedé se bojí, že je národ potrestá za přebývání v přítomnosti Serijina dědečka, proto ho prosí, aby odešel. Místo toho je tluče a proklíná, až nakonec vyčerpá svůj hněv, popadne Seriju a odnese ji z města do své domovské vesnice.
Když Serija procitne ze snu je stále ještě noc. Usměje se při vzpomínce, jak ji dědeček zachránil a potrestal ošklivé sousedy.
Pak, když si ale uvědomí, že takové myšlenky jsou špatné, pronese šeptem, jak miluje národ a zakryje si obličej polštářem, takže temnota pokoje zmizí, měkce rozdrcená ještě menší temnotou.
* * *
Ráno se koná satelitní škola, proto si Serija zabalí oběd a vykročí po polní cestě. Dědeček se nabídne, že ji doprovodí, ale ona poděkuje s tím, že to zvládne.
A taky to zvládá, dokud nespatří hlídku.
Kráčí s několika spolužáky, když tu se hlídka vynoří z opačného směru. Jsou tři, vojáci národa, všichni uzavření v bitevním vybavení od holínek až po helmy a masky. Učitel v satelitní škole jednou říkal, že helmy, masky a zapečetěné obleky chrání vojáky před zraněním, ale Serija slyšela od ostatních vesničanů jinou verzi. Vojáci národa se prý zapečeťují, protože nechtějí dýchat částice.
Vojáci nechtějí, aby jejich vlastní národ věděl, co si myslí.
Ne, pomyslí si Serija a okamžitě tu myšlenku zažene. Tra la la. Miluji národ. Miluji vojáky národa.
„To je celá posádka,“ zašeptá chlapec stojící vedle Serije. Stejně jako většina vesnických dětí má přes ústa a nos omotanou šálu. Vesničané věří, že šály zadrží většinu částic. Serija se ale s jejich nošením neobtěžuje – dědeček jí řekl, že mikroskopické stroje zadrží jenom pokročilé technologické bariéry.
Nemůžou to být přece všichni vojáci v údolí, pomyslí si. „Jsou to jenom tři vojáci,“ šeptne.
„Ano, celá posádka.“
Serija střelí pohledem přes údolí na dělostřeleckou základnu vybudovanou na velkém kopci. Základna kontroluje tohle údolí a okolní hory.
„Bývaly tam stovky vojáků,“ řekne kluk. „A ještě víc dronů a dálkově ovládaných strojů. Ale teď, když mají částice, tak jim k dohledu nad námi stačí tři vojáci.“
Když se vojáci přiblíží, začnou se v jejich obličejových maskách připomínajících černá zrcadla odrážet pokřivené obrazy dětí. Serija se spolužáky se shluknou k sobě a snaží se překonat strach.
„Miluji národ,“ zaskřehotá Serija sotva slyšitelným hlasem. Zopakuje to hlasitěji. „Miluji národ!“
Ostatní děti opakují Serijina slova, až nakonec skandují svou lásku s každým krokem. Jeden z vojáků namíří na děti skener, o kterém Serija slyšela, že porovnává slova a činy lidí s jejich myšlenkami zaznamenanými částicemi. Miluji národ, pomyslí si a modlí se, aby částice vyslaly tuto myšlenku vojákům.
Jeden z vojáků pokývne dětem maskou bez tváře a ukáže jim zvednutý palec. Serija pospíchá se spolužáky po cestě do školy, nikdo z nich se neohlíží, aby se podíval, kam vojáci jdou.
* * *
Satelitní škola je umístěná ve staré shromažďovací hale. Škvárobetonové zdi budovy jsou drsné a nerovné díky desetiletím betonových záplat a odlupujícím se vrstvám nátěrů. Zazděná hvězdicovitá trhlina v jedné zdi ukazuje, kam budovu během prvních let války zasáhla střela.
Jedinými pokusy o modernizaci jsou přijímač a projektor připevněné k popraskané sklolaminátové střeše haly.
Jakmile se Serija dostane dovnitř, začne zhluboka dýchat a snaží se zapomenout na setkání s vojáky. Její spolužáci si hrají na schovávanou a chtějí po ní, aby se přidala, ale Serija jenom zavrtí hlavou a posadí se – s úsměvem – do své lavice. Ví, že to, že tady není učitel, ještě neznamená, že nejsou sledováni.
Přesně úderem sekundy, kdy má škola začít, projektor zabzučí a ve třídě se objeví učitel. Ostatní děti se rychle rozeběhnou ke svým lavicím.
„Velmi dobře, Serijo,“ pochválí ji hologram. „Je vždy milé vidět zdvořilé a pozorné studenty, jako jsi ty.“
Serija na okamžik zavzpomíná na svého lidského učitele z dob, kdy žila ve městě.
Ten jim jednou dal fascinující lekci ohledně sběru a analýzy dat – jak je pro národ těžké sledovat všechny myšlenky lidí v každé chvíli každého dne, ale že časem jeho algoritmy přesto vypozorují jisté trendy. Že při dostatečně dlouhém sledování mohou algoritmy snadno rozhodnout, kteří lidé si zaslouží bližší pozornost.
Serija ví, že vesnický holografický učitel je jenom odlišným projevem stejných algoritmů. Přemýšlí, jestli ji učitel chválí proto, že Serija vyžaduje pozornost, nebo proto, že už nepotřebuje důkladné sledování.
Učitel se na Seriju zamračí, a ta se okamžitě začne usmívat ještě víc a vzpomene si, jak moc miluje národ. Přeje si, aby byl učitel fyzicky přítomen, aby mohla obejmout jeho algoritmy poháněné tělo.
Učitel na Seriju souhlasně kývne a zahájí lekci.
* * *
Při večeři vtrhnou do dědečkova domu strýček Karin se svým synem Alanim. „Chtějí ho!“ zařve strýček Karin.
„O čem to mluvíš?“ zeptá se dědeček.
„Dnes ráno přišli do našeho domu vojáci. Řekli nám, že Alani má mozkový nádor.“
Alani, kterému je teprve šest let, stojí tiše vedle svého otce. Nad fialovou šálou omotanou kolem dolní poloviny obličeje jsou vidět jen jeho oči. Serija však nic víc než jeho oči vidět nepotřebuje, aby poznala, jak moc je dítě vyděšené. Alani možná nechápe všechno, co jeho otec říká, ale ví toho dost na to, aby dostal strach.
Dědeček na Seriju kývne, aby se o Alaniho postarala, proto ho odvede do své ložnice, kde hoch mlčky civí do podlahy. Když se mu pokusí odmotat šálu z úst a nosu, Alani vykřikne a odstrčí ji.
„Co se stalo?“ zaslechne Serija dědečkovu tichou otázku.
„Viděl jsi dnes ráno ty vojáky? Zastavili se u mého domu. Podrželi Alanimu u hlavy skener a oznámili, že má nádor. Věděli ale předem, že tam je. Já to vím!“
„Tra la la!“ zazpívá Serija, popadne Alaniho za ruce a roztočí jej v pošetilém tanci, aby neslyšela rozhovor z vedlejší místnosti. Pořád však všechno slyší.
„Jistě, že to věděli,“ souhlasí dědeček. „Ty zatracené částice mu ten nádor nejspíš způsobily.“
„Pojďme si hrát na schovávanou,“ navrhne Serija a přestane zpívat a tančit, protože jí to stejně nebrání ve špatných myšlenkách. Alani vytřeští oči a nadšeně přikývne.
Serija se rozhlédne po svém malinkatém pokoji – není se tam kde schovat, jedině pod přikrývky na posteli. Popadne je a podrží nadzvednuté, než se do nich s Alanim zanoří.
„Před kým se schováváme?“ zeptá se Alani.
„Před všemi,“ zašeptá Serija. Slova jejího dědečka a strýčka Karina teď znějí tlumeně. Stále však až příliš jasně rozumí, o čem si povídají. Miluji národ, pomyslí si a doufá, že její snaha myslet správně a neposlouchat špatnosti ochrání Alaniho, dědečka i strýčka Karina.
I když jsou pod přikrývkami, Serija slyší, že strýček Karin pláče. Když konečně přestane, dědeček se zeptá, co mu vojáci nabídli.
„Vezmou nás na hlavní základnu a vyléčí ho. Zadarmo. Pak nás živé a zdravé přivedou zpátky.“
„To nabízejí vždycky,“ řekne dědeček. „Srdce a mysli. Chtějí si získat naše srdce a mysli.“
„Já vím. Ale co mám dělat? Nechat Alaniho zemřít? Jako jeho matku?“
„Tvoje žena byla statečná –“
„Moje žena poslechla tvoji zatracenou radu a teď je mrtvá.“
Alani si stáhne z hlavy přikrývku a zaposlouchá se. Serija ví, že jeho máma zemřela před několika lety na nějakou podivnou rakovinu, která se jí rozšířila do celého těla.
Muži si uvědomí, že je Serija s Alanim poslouchají, a tak ztiší hlasy a vyjdou před dům.
Když se o hodinu později vrátí dovnitř, Serija čte Alanimu z obrázkové knížky, z Převelice šťastné housenky, jedné z mnoha knih, které národ vesnici před pár měsíci daroval.
Strýček Karin zvedne svého syna ze Serijina objetí. „Děkuji ti, Serijo,“ řekne. „Jsi mimořádná dívka. Nedovol jim, aby tě přesvědčili o opaku.“
Ráno přistane uprostřed vesnice transportní vozidlo a o pár minut později odletí se strýčkem Karinem a Alanim. Zatímco se Serija dívá, jak letí přes hory, mumlá modlitbu, aby národ Alaniho zachránil.
„Miluji národ,“ řekne dědečkovi, který místo souhlasu nakopne polní cestu a tiše odkráčí zpátky do domu.
* * *
Následující dva měsíce utečou rychle. Rýže před domem roste jako plevel, až dědeček vrtí nad tou úspěšností hlavou. Serija ví, že semena geneticky upravené rýže nabízená národem přijal s nevolí, jenže částice zabíjejí všechnu ostatní rýži, kterou vesničané zasadí. Národ tvrdí, že je to důsledek bio-programovací nehody, ale Serijin dědeček jejich vysvětlení neustále zpochybňuje.
Pak, uprostřed školního dne – zrovna když učitel mluví o tom, že národ dokáže uzdravit i ta nejhorší zranění a nemoci – přiletí do vesnice se bzukotem transportní vozidlo. Všechny děti utíkají k oknům, aby se podívaly.
„Jak skvělé načasování,“ oznámí učitel jakoby překvapeně. „Všichni máte po zbytek dne volno, abyste mohli přivítat Alaniho zpátky.“
Miluji národ, pomyslí si Serija, zatímco běží k sportovnímu hřišti uprostřed vesnice, kde přistál transport. Dveře vozidla zůstávají zavřené, což Seriji připomene pouliční loutková divadla ve městě, jejichž opony se před drobnými jevišti nezvedly, dokud publikum nebylo dostatečně početné. A skutečně, jakmile se dav shromáždí, transport spustí rampu a Alani se strýčkem Karinem vyjdou ven. Alani je nadšený, že je všechny vidí a mává jim, zatímco utíká ke své babičce a tetám. Piští a tleská a působí naprosto zdravě.
Serija však nedokáže přestat civět na holý obličej svého bratrance. Nenosí už šálu, aby zabránil částicím dostat se k ústům a nosu.
Strýček Karin vypadá, že ho taková pozornost uvádí do rozpaků. Kývne přátelům a pevně obejme syna.
Serija se dívá na lidi kolem sebe a není si jistá, co si myslet. Tleskají, jsou šťastní, že se Alani v pořádku vrátil. Protože ví, že to nemůže být špatná myšlenka, tleská Serija taky.
V její mysli to tleskání zní jako skandování stovek rukou: ná-rod… ná-rod… ná-rod.
Druhého dne je Alani zpátky ve třídě. Vypráví přátelům o svých úžasných zážitcích – o létajících strojích a jídle sladším než jakýkoliv zákusek a o tom, jak šel spát s bolestí hlavy a když se probudil, žádnou bolest necítil.
Serija si všimne, že několik dětí napodobuje Alaniho a nenosí už přes ústa a nosy šály. I když ví, že šály ve skutečnosti nikdy částice nezastavovaly, bojuje s nutkáním přetáhnout všem přes nosy trička a nařídit jim, aby dýchali skrz tkaniny.
„Vítej zpátky, Alani,“ řekne učitel, když se před nimi objeví. „Co myslíš, Serijo, neměli bychom nějak oslavit Alaniho návrat?“
Učitel ta slova vyslovuje jako by kladl jednoduchou otázku, ale Seriji naskáče husí kůže, když ucítí připálené pomeranče. Ví, že jde o důležitou otázku.
Neví proč, ale ta důležitost se vznáší před ní stejně jako nemrkající pohled hologramu.
Miluji národ, pomyslí si. Miluji Alaniho. „Možná bychom měli uspořádat oslavu?“ zeptá se.
Učitel přikývne. „Velmi dobře, Serijo. Opravdu velmi dobře. Ušla jsi dlouhou cestu.“
Alani za Serijinými zády zatleská nadšením.
Serija se však sotva usměje.
* * *
Toho večera Serija zabalí Převelice šťastnou housenku jako dárek pro Alaniho. Je to jeho oblíbená knížka a ona mu ji dá ráno ve škole během oslavy.
Sedí na malém stole v kuchyni, její prsty si pohrávají s dárkem – představuje si Alaniho štěstí, až ho uvidí – když tu se vchodové dveře s prásknutím rozletí a dovnitř vtrhne dědeček. Dříve toho večera odešel do domu strýčka Karina s lahví whisky jako dárkem na uvítanou. Očekávala, že bude pryč dlouho do noci.
Ucítí z něj alkohol a dívá se, jak třikrát kopne do zadní zdi jejich domečku. Vzpomene si, jak jí matka vyprávěla, že býval nejobávanějším válečníkem v zemi. Až doteď doopravdy nevěřila, že by dědeček mohl někomu ublížit.
Zaslechne, jak venku někdo utíká po schodech. Dovnitř vpadne strýček Karin, pravé oko má oteklé a krvavé.
„Bratře,“ řekne strýček Karin prosebně.
„Ne!“ zařve dědeček. „Vpustil jsi jejich vojáky do domu. Do svého domu!“
Serija se zachvěje, cítí, jak hlavu zaplavují špatné myšlenky. Popadne zabalenou knížku, uteče do svého pokoje a zavrtá se do přikrývek. Miluji národ, modlí se, ve snaze přehlušit dědečkova slova.
„Co jsem měl podle tebe dělat?“ zeptá se strýček Karin. „Zachránili mého syna. Byla to od nich jenom zdvořilost, že se zastavili.“
„Bojovali jsme s nimi. Všichni. Tvoje vlastní žena odmítla nechat se od nich uzdravit.“
„Ano, bojovali jsme s nimi. Ale nad těmi zatracenými částicemi vyhrát nemůžeme.“
„Možná ne v boji. Ale nemůžeme se vzdát“
„Nedovolím, aby moje rodina zemřela tak jako tvoje.“
Ticho trvá mnohem déle, než dokáže Serija snést, až se strýček Karin nakonec omluví.
„To jsem neměl říkat.“
„Na tom nesejde,“ odpoví dědeček. „Národ věděl, co řekneš, ještě než jsi to řekl. Věděl, že se omluvíš, ještě než jsi to udělal. Nemůžeme s tím bojovat. Ale já se pořád odmítám vzdát.“
Serija neslyší, co strýček Karin říká, ale jeho holínky zabubnují do podlahy, když přejde na místo, kde stojí dědeček. Představuje si, jak se oba muži objímají. Představuje si, že šeptem vyslovují svou lásku ke všem, včetně národa.
S jistotou však ví jenom to, že strýček Karin chvíli mlčí, než vyjde ven a zavře za sebou dveře.
Dědeček zůstane v kuchyni a mumlá si, že se nevzdá. Nikdy se nevzdá.
Roztříští se láhev a jeho holínky znovu a znovu kopou do zdi.
* * *
Když se Serija ráno probudí, zjistí, že ve spánku natrhla obal dárku. Vyleze z postele a vyjde ven otevřenými předními dveřmi. Dědeček sedí na schůdcích a civí na svoje rýžové pole.
Všechny rostlinky jsou mrtvé. Oceán hnědých stonků vypadajících jako prsty bez dlaně se vlní ve větru čechrajícím pole.
Mrtvá jsou jenom dědečkova pole. Políčka sousedů a přátel – včetně políček strýčka Karina – jsou zelená, plná života a téměř zralá ke sklizni.
Serija se posadí vedle dědečka, který ji obejme. „Musíš mi to odpustit, Serijo,“ řekne. „Byl jsem tvrdohlavý, rozčílený člověk.“
Serija si vzpomene na pýchu, kterou cítila, když ji dědeček zachránil ve městě. Jak zahanbil její sousedy za to, že se báli pomoct jí poté, co její rodina zemřela.
Když se teď ale dívá na dědečkova mrtvá rýžová pole, ví, že se k nim strýček Karin a ostatní vesničané budou chovat stejně jako tamti lidé ve městě.
Všichni budou mít příliš velký strach z národa, než aby riskovali dát jim nějaké jídlo. Budou izolováni, dokud nevyhladoví k smrti nebo neodejdou z vesnice někam jinam. Jenže kam jinam by mohli jít?
„Miluji národ,“ zašeptá. „Opravdu.“
Dědeček ji znovu obejme. „Já vím. Teď ale potřebuji, abys pro mě něco udělala. Národ už možná poslouchá, ale cítil bych se líp, kdybych si s ním mohl promluvit osobně.“ Serija přikývne. Miluje národ, ale stejně tak miluje svého dědečka a udělala by cokoliv, aby mu pomohla.
* * *
Serija si naplní batoh těmi pár kusy oblečení, které vlastní, a pak odejde s dědečkem do školy. V ruce drží zabalenou Převelice šťastnou housenku.
Doufá, že se před odchodem uvidí s Alanim, ale kdyby ne, položí knížku na jeho lavici ve škole.
Tedy za předpokladu, že národ bude souhlasit s dědečkovým plánem.
Miluji národ, pomyslí si.
Je ještě příliš brzy na to, aby byly ve škole děti, proto je budova ztichlá. Projektor však bzučí jako vždycky. „Učiteli?“ řekne Serija. „Jsi tady?“
Učitel se objeví před nimi. „Jsi tu velmi brzy, Serijo. Pročpak?“
„Potřebujeme pomoc,“ odpoví Serija. „Naše rýže je mrtvá. A lidi se nám teď budou bát pomáhat.“
„Nemůžu nic dělat,“ odvětí hologram a pomalu vrtí hlavou v napodobenině smutku. „Národ nemůže změnit pravdu o tom, co tvoje rodina udělala.“
Serija to chápe. Očekávala takovou odpověď. Koneckonců, dovolila v minulých měsících, aby její mysl zastínilo mnoho špatných myšlenek. Nemůže udělat nic jiného, než přijmout za to trest.
Vzpomene si však také na lekce, které dostala kdysi dávno o algoritmech. O tom, že učitel nejspíš nepracuje s ničím jiným než informacemi, kterými je krmen. Jenže Serijin dědeček býval inženýrem a rovněž o algoritmech ví.
Bude vědět, jak se dostat přes učitele a najít někoho, kdo by jim mohl pomoct.
„Přeji si přijmout odpovědnost za své činy,“ oznámí dědeček. „Nepřeji si, aby byla Serija trestána za to, co jsem udělal.“
Učitel na okamžik ztuhne, jako by hologram nevěděl, jak odpovědět. Když se pak s bliknutím opět probudí k životu, působí o něco živěji, jako by teď naslouchal skutečný člověk.
„To je statečné přiznání,“ prohlásí učitel. „Ale stejně nemůžu nic dělat.“
„Víš, kdo jsem?“ zeptá se Serijin dědeček.
„Ano. Před lety bychom byli zabíjeli, abychom tě slyšeli říct tato slova. Teď už ale nejsi důležitý.“
„To opravdu nejsem. Ale ještě než jsem s vámi bojoval, býval jsem inženýrský designér. A něco jsem vytvořil. Něco, co budete chtít.“
Učitel opět zabliká, jako kdyby naslouchalo ještě víc skutečných lidí, kteří ovládají jeho reakce. „Pokračuj.“
„Než vaše částice všechno ovládly, objevil jsem způsob, jak je porazit. Odevzdám vám svoje designy, spolu s prototypy mých zbraní, pokud Seriji zajistíte nový domov.“ Učitel civí před sebe, zatímco to lidé za jeho fasádou zvažují. „A samozřejmě,“ dodá dědeček, aby nabídku osladil, „vyznám se také veřejně před celým světem ze svých hříchů a přijmu trest.“
Učitel celou věčnost civí před sebe nemrkajícíma očima, pak přikývne. „Jistěže budeš potrestán. Ale pokud nám vydáš zbraně a veřejně se přiznáš, postaráme se o Seriju.“
„Miluji národ,“ špitne Serija.
Pro jednou se ovšem zdá, že jejím slovům nikdo nenaslouchá.
* * *
Serija s dědečkem odejdou ze školy a jdou po polní cestě přes vesnici a nahoru do hor. Dohlíží na ně ozbrojený dron a tříčlenná vojenská posádka je následuje v bezpečné vzdálenosti. Vesničané vycházejí z domů, aby se podívali. Strýček Karin k nim doběhne a ptá se, co se děje, ale Serijin dědeček ho jenom pevně obejme, než vykročí dál.
Dostat se k malé jeskyni ukryté v horách jim zabere několik hodin. Dron visí nad vchodem, zatímco vojáci se drží uctivě opodál.
„Musíme jít dovnitř společné,“ řekne dědeček. „Mají strach, že je to nějaká léčka.“
„Bojím se,“ přizná Serija.
„Já vím. Ale národ řekl, že musíš jít dovnitř se mnou. Vědí, že dokud budeš se mnou, nepoužiju žádnou zbraň.“
Serija přikývne a náhle si uvědomí, že částice možná nevědí o všem, co člověk udělá. Jde za svým dědečkem do jeskyně.
* * *
Jeskyně je hluboká. Kloužou do vnitřku hory jako rýže plná částic, kterou Serija zhltla k večeři. Přemýšlí, jestli ji hora sní. Jestli je to cena za to, že jim poskytla dočasný pocit bezpečí.
Vystrašeně svírá dědečkovu ruku. Když vstoupí do rozlehlé kaverny několikanásobně větší než jejich dům, světlo dědečkovy baterky strašidelně poskakuje po stěnách.
V jeskyni stojí řady pracovních stolů se starými monitory a obrazovkami, ze kterých poblikává přízračná záře. Točícími se holografickými designy propadávají kapky vody stékající ze stalaktitů.
Jsou tu také hračky a na jedné stěně jsou ručně malované hory a lidé, kteří si hrají pod usmívajícím se sluncem.
„Malovala to tvoje máma, když byla mladá,“ řekne Serijin dědeček. „Když začala válka, nebylo to ve vesnici bezpečné, a tak jsme se ukryli tady. Zatímco jsem pracoval na zbraních, které by pomohly v boji, tvoje máma si hrála.“
Serija kopne do malé panenky ležící na zemi. Za jejím otiskem v prachu leží jeden z hopsajících míčů, na které se Serija chodívala ve městě dívat do hračkářství, ale nemohla si je dovolit. Hodí míč proti zdi a zachytí ho, když se odrazí zpátky.
„Proč národ ne…“ vystrašeně ztuhne, nedokáže větu dokončit.
„Proč tohle místo nenašli? Protože jakmile jsem odsud odešel, už nikdy jsem na ně nepomýšlel.“
Dědeček se k ní nakloní a zakření se. „Jsme příliš hluboko v hoře, než aby národ mohl tuhle jeskyni zaznamenat.“
„Ale částice…“ Serija začichá. Poprvé po velmi dlouhé době necítí zápach připálených pomerančů.
„Částice tu jsou,“ přizná dědeček, „ale jsou neaktivní, protože přes takovou masu kamene nemůžou vysílat ani přijímat.“
Serija se zachvěje, když si uvědomí, že se její sny o horách, které ji ochrání, naplnily. Na okamžik jí z obličeje sklouzne úsměv. Když se nic špatného nestane, pomyslí si nadávku.
„Nenávidím národ,“ zašeptá.
„Já taky,“ přisvědčí dědeček. „Nenávidím národ,“ zařve.
Serija se k němu připojí a vyřvává svou nenávist k národu. Její hněv se nese ozvěnou od stěn jeskyně. Nenávist se k ní odráží zpátky jako míček, který drží v ruce. Oba s dědečkem křičí a řvou, až se nakonec zhroutí jeden druhému do náruče na zaprášenou podlahu, kde lapají po dechu a chichotají se.
„Můžeme bojovat,“ promluví Serija. „Máma vždy říkala, že nikdy nesmíme přestat bojovat.“
„Nebylo by to k ničemu.“ Dědeček dojde k jednomu z pracovních stolů. Zvedne malou kouli, jednu z desítek, které tam leží. „Vytvořil jsem naše vlastní částice, aby vyhledávaly a ničily částice národa. V každé z těchto koulí jsou miliony mých nanostrojů – jejich dost, aby vyčistily od částic národa menší město. Naši bojovníci je měli roznést po zemi a vypustit.“
Serija položí míček na stůl a opatrně se dotkne jedné z koulí. Zkouší si představit život bez částic. Bylo by to, jako by se tahle jeskyně zvětšovala a zvětšovala, až by pokryla celý svět. Serija by mohla vykřičet svůj hněv a nenávist k národu, aniž by kdokoliv zemřel.
„Musíme je vypustit,“ naléhá a převaluje kouli mezi dlaněmi. Tohle je svoboda, uvědomí si. Svoboda čekající na zrození.
„Nemůžeme. Když jsem svoje částice testoval, opravdu zničily částice národa. Jenže národ zabudoval do svého nanosystému bezpečnostní pojistku. Když se někdo pokusí jejich částice zničit, částice zaútočí na nervový systém hostitele a zabijí ho.“
„Zabijí?“
Dědeček přikývne. „Kdyby byla některá z těchto koulí otevřena, všichni v okolí nakažení částicemi národa by zemřeli. Tahle jedna koule by zabila každého v našem údolí. Takovou smrt bych nemohl dopustit, proto jsem je nikdy nepoužil.“
Serija praští do stolu, až se míček její matky začne kutálet k ní. „To není čestné!“
„Ne, není. Jenže jednání národa nikdy nebude čestné.“
„Musíme světu říct, co udělali. Proto zabili mámu – snažila se to lidem říct.“
„Svět to nezajímá. Lidé zvenku vidí jenom to, že po letech války tu panuje mír. No a když pár z nás částice tu a tam zabijí… je těžké dokázat, že to udělal národ.“
Serija to chápe. Když bydlela ve městě, dívala se na zprávy z celého světa, ale v málokterých někdy ukazovali cokoliv o místě, kde žila. Komukoliv mimo jejich zemi to jednoduše připadalo jako mír. Nudný, nezajímavý mír, do kterého se není potřeba vměšovat.
Dědeček vytáhne z kapsy skener, který mu dali vojáci národa. „Jsi připravená, Serijo?“ zeptá se. Serija zná plán. Skener aktivuje částice v jeskyni a zvýší jejich schopnost vysílat skrz skálu. Pokud částice nezaznamenají nic špatného v myšlenkách Serije nebo jejího dědečka, vojáci vejdou dovnitř, aby posbírali vybavení.
Zhluboka se nadechne a vyčistí si myšlenky. Musí je změnit, aby se zlost stala radostí a nenávist láskou. Usměje se. Pomyslí na to, jak miluje národ. Překroutí svoje myšlenky tak, že to, co si doopravdy myslí, není tím, co si myslí.
Když se dědeček naposledy rozhlédne po jeskyni, zvedne Serija z pracovního stolu mámin míč.
Přesně to to je, pomyslí si. Míč mojí mámy.
Kývne dědečkovi. Je připravená. Dědeček zapne skener a ona kolem sebe ucítí připálené pomeranče. Představí si miliony částic uvnitř sebe a v této jeskyni, jak se natahují a vysílají svá zjištění skrz horu.
Tohle je Serija, říkají částice. Miluje národ. V ruce drží míč své matky. Nechce nic jiného než mír, nekonečný mír, až dokud nezemře.
Když vejdou dovnitř vojáci, řeknou Seriji a dědečkovi, aby šli ven, kde na ně čeká transport. Zatímco vojáci začínají balit dědečkovo vybavení, Serija si uvědomí, že jejich poslední naděje na boj proti národu pominula.
Miluji národ, pomyslí si.
* * *
Serija s dědečkem stojí na pódiu v hlavním městě, přesně na tom samém místě, kde stála Serijina matka krátce předtím, než byla zabita. Serija však ví, že dědeček nebude za to, co se chystá říct, zabit.
Na náměstí se mačkají tisíce lidí, aby si poslechly slavného bojovníka za svobodu. Jsou to lidé z celého města, včetně několika hodnostářů z jiných zemí, kteří nosí nákladné dýchací masky, aby nevdechovali částice. Serija dokonce pozná několik sousedů. Všichni stojí tiše, trpělivě. Vědí, že tím, že jsou tady, národu ukazují, že nebudou dělat potíže. Všichni vědí, že tím, že si vyslechnou dědečkovo přiznání, dokážou svou lásku k národu.
Najednou se vedle Serije a jejího dědečka objeví učitel. I když se teď hologram nechová jako učitel, Serija tak o něm pořád přemýšlí. „Vysílání je připravené,“ řekne učitel. „Svět se dívá. Mluvte prosím, jak jsme to probírali.“
Dědeček Seriju obejme a vykročí do čela pódia. Serija si představuje všechny ty lidi po celém světě, kteří se dívají, jak se její dědeček přiznává k boji proti národu. Popisuje, jak zabíjel vojáky národa a ve svém hněvu neznal slitování. Vypráví, jak mu nezáleželo na bolesti, kterou národu způsoboval. Říká, že nebýt částic, nejspíš by ještě pořád bojoval.
„Částice jsou ale dobré,“ pokračuje dědeček. „Teď si to uvědomuji. Národ přinesl naší zemi mír. Skutečný mír.“
Dav přikyvuje a tleská a každé plácnutí zní v Serijině mysli jako ná-rod… ná-rod.
Svět se opravdu dívá, uvědomí si. Představí si strýčka Karina a Alaniho, jak se dívají u nich ve vesnici. Představí si miliony lidí, kteří její zemi zahlédnou jen letmo a cítí štěstí způsobené mírem, který jim národ dal.
Miluji národ, pomyslí si. Učitel se na ni souhlasně usměje a přikývne holografickou hlavou.
Serija strčí ruku do kapsy a zmáčkne hopsavý míček, se kterým si hrávala její matka.
Miluji skutečnost, že se na to svět dívá, pomyslí si a způsobí tím další učitelovo přikývnutí.
Miluji svou matku, pomyslí si a způsobí tím, že se na ni učitel podívá mírně zmateně.
Serija zmáčkne míček pevněji. Klepnutím na něm otevře ovládací panel.
Miluji skutečnost, že se na to svět dívá, pomyslí si znovu. Nebudou věřit tomu, že jste to nezpůsobili. Serija vytáhne z kapsy míček, který není míčkem. Představí si, že město před ní je ve skutečnosti dědečkovým údolím. Že budovy kolem náměstí jsou horami, které ji chránily.
Dědeček řekl, že každá koule obsahuje dost částic na vyčištění celého údolí. Protože domov svého dědečka už nikdy neuvidí, tohle bude muset být jejím údolím.
Přeje si, aby mohla vidět částice padající z koule, ale jsou příliš malé. Přeje si, aby mohla vidět lidi národa monitorující její myšlenky ve chvíli, kdy si uvědomí, že jim její myšlenky lhaly – že míček, který má u sebe, není míčkem, jak o tom přesvědčila samu sebe.
Učitelův algoritmický obličej ztuhne, jako kdyby lidé za ním řvali vztekem. Serijina hlava do něčeho narazí a v ústech ucítí chuť připálených pomerančů. Uvědomí si, že národ nařídil částicím, aby ji zabily. Už je však pozdě. Dědečkovy částice už zabíjejí částice národa, které ve své smrtelné křeči způsobí, že Serija a davy lidi kolem ní zalapají po dechu a zemřou.
Když její tělo zachvátí bolest a ona upadne na pódium, usměje se učiteli do tváře.
Miluji národ, pomyslí si. Miluji, miluji, miluji národ.
Poprvé vydáno v magazínů Asimov’s SF editorky Sheily Williamsově v září roku 2015
Přeložil Ludovít Plata