Ach, radosti léta – tady na jihovýchodě Anglie to zahrnuje období komárů, spálení sluncem a nedostatek vody. Jsem kluk z města, takže k tomu můžete‘ připočítat dusivé znečištění vzduchu, které se dostaví, když milion rodin směřujících z centra nastartuje svá SUVéčka a vyrazí do prázdninových kempů. A to jsme ještě nevzali v úvahu pekelné prostředí metra (pekelnější v mnohem doslovnějším smyslu, než si lidé uvědomují, pokud se tedy nepodívali na dopravní schéma londýnské veřejné dopravy a nerozeznali skrytou geometrii pod navrstvenými sigilly mapy podzemí).
Ale odbočuji…
Jednou ráno do mé kanceláře zabloudí zástupce velitele oddělení. Kancelář je maličká a já si právě pilně nacvičuji házení frisbee s hromádkou pivních podtácků a terčem na šipky zdobeným různými vládními ministry. „Bobe,“ Andy se zastaví a zachytí mokrý kartonový čtvereček za letu, zatímco já se provinile posadím rovně, „přišel mi úkol, na který by ses možná chtěl podívat – myslím, že je to pro tebe jako dělané.“
První zákon byrokracie zní: neprojevovat sebemenší zvědavost o dění mimo svou kancelář. Je to jako první pravidlo každé armády, která kdy mašírovala po buzerplace – nikdy se do ničeho nehlas dobrovolně.
Navíc počítejte s tím, že jakýkoli úkol bude méně příjemný než všechno, co jste dělali doposud (například kreativně tloukli špačky), protože nečinnost je zločin proti organizaci a musí být po zásluze potrestána. Tady v Prádelně, oddělení britské státní tajné služby pověřené obranou království před šmejdem z multivesmíru za pomoci nástrojů aplikované výpočetní démonologie, to platí dvojnásob – přihlaste se na nesprávnou práci a můžete dopadnout tak, že hrůzy zpoza hranic časoprostoru, které s oblibou vysávají duše, si z vašeho mozku udělají půlnoční svačinku. Ale myslím, že předstírat přepracovanost by mi momentálně neprošlo, a navíc – zabalil to jako záhadu. Sakra, Andy ví, jak mě chytit na udičku.
„Jaká práce?“
„V Blázinci se děje něco divného.“ Zvláštně se uchechtne. „Problém ovšem bude poznat, jestli je to jenom normální odchylka, nebo něco vážnějšího. Normálně bych řekl Borisovi, aby to prověřil, jenže není tenhle měsíc k dispozici. Musí to udělat SVP třídy 2 nebo vyšší a já sám tam jít nemůžu. Takže… co ty na to?“
Klidně si říkejte, že jsem zbrklý (o tom, že se trochu nudím, ani nemluvě), ale idiot nejsem. A i když v hierarchii úřadu stojím tak nízko, že musím mhouřit oči, abych zahlédl denní světlo, jsem SVP třídy 3, což znamená, že můžu podepisovat drobné nákupy do ceny tužky a můžu se účastnit nekonečných schůzí, když zrovna nebojuji s nadpřirozenými invazemi, nebo se nepotýkám s prapodivnými starými příšerami z oddělení lidských zdrojů. Dokonce se stává, že své oddělení reprezentuji na mezinárodních dražebních akcích, když zrovna dost rychle neuskočím. „Ne tak rychle – proč nemůžeš jet ty? Máš domluvenou nějakou schůzku nebo něco jiného?“ Jak znám Andyho, s největší pravděpodobností je to obchod o pěti Chodech s jeho protějškem ze styčného výboru Popelnice, ale pokud ano, a jestli tu práci vezmu, je to jedině dobře – bude mi dlužit laskavost.
Andy protáhne obličej. „Není to normální záležitost. Šel bych, ale mohlo by se stát, že by mě už nepustili ven.“
Co? „‚Nepustili?‘ Kdo jsou ti ‚oni‘?“
„Pečovatelky.“ Prohlédne si mě od hlavy k patě, jako by mě nikdy předtím neviděl. Zvláštní. Co to do něho vjelo? „Jsou citlivé na puch magie. Ve tvém případě je to v pohodě, děláš tady teprve… jak dlouho? Šest let? Úplně stačí, když před odchodem obrátíš kapsy naruby a přesvědčíš se, že u sebe nemáš žádné věcičky, elektronické ani jiné. Ale já jsem tady už skoro patnáct let. A čím déle člověk v Prádelně je… zažere se ti to pod kůži. Návštěva Blázince není úkol pro starého mazáka, Bobe. Musí to udělat někdo nový a čerstvý, u koho není pravděpodobné, že přiláká jejich profesionální pozornost.“
Klidně si řekněte, že mám dlouhé vedení, ale konečně mi dojde, o co tady běží. Andy chce, abych tam šel já, protože má strach.
(Vidíte, říkal jsem vám, jaká jsou pravidla, ne?)
* * *
To je každopádně důvod, proč mě za necelý týden vpustí do Ústavu choromyslných – alespoň tak mne o tom ujišťuje gotický rytý nápis na dveřním překladu kamenného viktoriánského chudobince. Naštěstí nepřicházím jako naléhavý příjem, ale člověk si nikdy nemůže být moc jistý…
* * *
Při mé práci silně platí staré přísloví, že jsou jisté věci, které by smrtelníci vědět neměli. Zaměstnanci Prádelny – přičemž Prádelnou nazýváme organizaci jako takovou, ne popis toho, čím se zabývá – jsou při výkonu svého povolání občas vystaveni hrůzám, ze kterých jde člověku hlava kolem. Nemluvím jenom o obvyklých powerpointových prezentacích a hodnoceních vlastní práce, ke kterým má sklon každá byrokracie, podobá se to spíš mýtickým „horším věcem, které se stávají na moři“ (zejména v blízkosti potopených cizích měst obydlených chapadlovitými příšerami). Když někdo z nás potřebuje psychiatrickou pomoc, nedostane se mu jí v normální nemocnici, ani nějakou komunitní péčí – nemáme zájem, aby agenti veřejně žvanili o utajovaných skutečnostech, a to ani v relativním bezpečí uzamčené polstrované cely. Nutně se o své lidi staráme sami.
Nebudu vám říkat, ve kterém městě Blázinec sídlí. Podobně jako mnohá naše zařízení je to budova jistého stáří, kterou vláda zabavila v průběhu drahé světové války a už ji původním majitelům nevrátila. Hledá se těžko; nachází se uprostřed trojúhelníku špinavých nákupních ulic, které pamatují lepší časy, a každá budova, která s ní zadním traktem sousedí, má na tom místě vysokou cihlovou zeď bez oken. Každá kromě jedné – pokud vstoupíte do malého obchodu s potravinami, projdete skladem na dvorek, otevřete si nenápadnou dřevěnou branku a protáhnete se tmavým, sazemi ušpiněným průchodem ocitnete se ve vlhké uličce. Nepodaří se vám to bez povolení – chrání ji záštity, které jsou dost silné, aby potenciálním zlodějům přivodily prudké zvracení – ale pokud by se vám to podařilo a uličkou jste prošli, dostali byste se k těžkým zeleným dveřím ze dřeva, které mají po stranách úzká okna s černě natřenými litinovými mřížemi. Zašlá, korozí rozežraná cedulka u zvonku hlásá, že zde sídlí Domov svaté Hildy z Granthamu pro nespokojené osoby bez domova, (Až na to, že většinou jsou spíš posedlé démony než nespokojené, když k těmto dveřím dorazí.)
Je tam trochu cítit vařené zelí a existenční zoufalství. Zhluboka se nadechnu a zatahám za zvonek.
Nestane se samozřejmě nic. Zatelefonoval jsem napřed, abych se ohlásil, ale i tak někdo musí odemknout několikero dveří a pak je za sebou zase zamknout, aby se dostal ke vstupu a pustil mě dovnitř. „Zabezpečení tam berou vážné,“ informoval mě Andy, „nemůžou si totiž dovolit, aby někteří z jejich praštěnějších chovanců utekli.“
„Jak jsou vlastně nebezpeční?“ zeptal jsem se.
„Většinou jsou neškodní – pro ostatní lidi.“ Pokrčil rameny. „Ale pokud jde o uzavřené oddělení, nepokoušej se tam chodit sám. Pečovatelky by ti to stejně nedovolily, ale hlavně ani neuvažuj o tom, že bys to zkusil. Někteří z nich jsou… máme povinnost se o ně postarat a dlužíme jim úctu, padli ve službě a tak dál, ale to všechno je pro tebe chabá útěcha, když si vyšší operační důstojník, který podlehl paranoidní schizofrenii, vezme do hlavy, že jsi MODRÝ HÁDES a před tvou další návštěvou se nějak dostane k sangvině a injekční stříkačce, nemyslíš?“
Jde o to, že magie je odvětví aplikované matematiky a zdejší chovanci nejsou jenom šílení – mají vystudovanou počítačovou vědu. To byl důvod, proč si jich Prádelna vůbec všimla, a je to taky důvod, proč se nakonec ocitli v Blázinci, kde jim můžeme bránit v přístupu ke špičatým, ostrým věcem a grafům s nežádoucími úhly. Ale zajistit, aby nebyli nebezpeční, není jednoduché. Člověk koneckonců dokáže řešit teorémy jen s pomocí tabule, když nemá jinou možnost, nebo v hlavě, pokud si troufne. Zelená pastelka na stěně polstrované cely získává v Blázinci jako hrozba úplně jinou úroveň, mnozí chovanci dokonce mají zákaz psacích potřeb a čisté papíry jsou pod bedlivou kontrolou – o jakýchkoli elektronických zařízeních ani nemluvě.
Tyhle pochmurné myšlenky se mi převalují v hlavě, když se ze dveří ozve hlasité prásknutí a dovnitř se otevře panel, který je akorát tak velký, aby mohla projít jedna osoba. „Pan Howard? Já jsem doktorka Renfieldová. Nemáte u sebe žádné elektronické ani elektrické zařízení nebo odborné nástroje, fetiše a amulety?“ Zavrtím hlavou. „Dobře. Mohl byste jít tudy, prosím?“
Renfieldová je přívětivě vyhlížející žena, která v tvídové sukni a bílém laboratorním plášti působí trochu šedivě. Ve tváři má trvale uštvaný výraz někoho, kdo má nabitý diář a zatím nepřišel na to, že jeho hodinky se za den o hodinu zpožďují. Pospíchám za ní a snažím se hádat, kolik jí je. Pětatřicet? Pětačtyřicet? Vzdám to. „Kolik přesně chovanců tady máte?“ zeptám se.
Dojdeme ke dveřím, které vypadají jako padací mříž. Renfieldová se zastaví a začne se přehrabovat klíči na neskutečně velkém kroužku. „Podle posledního počítání osmnáct,“ odpoví. „Pojďte, ať nerozčílíme vrchní sestru. Nemá ráda, když někdo překáží na chodbách.“ Do podlahy jsou zapuštěné ocelové koleje, které vypadají jako miniaturní úzkokolejka. Chodby jsou vymalované ústavní krémovou barvou a já si po chvíli všimnu, že světlo padá dovnitř okny zasazenými vysoko ve stěnách. Na trubkách visí, tak aby se na to nedalo dosáhnout, cosi zvláštního, co vypadá jako lustry z pancéřového skla. „Plynové lampy,“ řekne z ničeho nic Renfieldová. Všimla si mého utajovaného rozhlížení. „Elektrické používat nesmíme, jenom vrchní sestra. Pojďte se mnou do kanceláře, dám vám podrobnější informace.“
Projdeme dalšími dveřmi – dubovými, ztmavlými stářím, které jako by patřily spíš do nějakého majestátního domu než do ústavu choromyslných, nebýt dvou nápadných zámků – a znenadání se ocitneme v mahagonové uličce – tlusté vlněné koberce, mosazné koule na dveřích, vypínače, silně polstrovaná křesla. (Jistě, koberec je vybledlý stářím a protínají ho další rovnoběžné kolejnice. Ale pořád je to prostor pro vyšší personál.) Kancelář Renfieldové je po straně tohoto přijímacího prostoru. Na druhém konci vidím zavřené dveře a schody stoupající na další podlaží. „Tady jsme v administrativním křídle,“ vysvětlí, když otevře dveře k sobě. „Dáte si čaj, nebo kávu?“
„Díky, kávu,“ řeknu a zapadnu do křesla potaženého silnou kůží, které patrně pochází z předminulého století. Renfieldová přikývne a zatáhne za šňůrku vedle dveřního rámu, kterou se ovládají závěsy. Pak vytáhne zpoza svého stolu kancelářskou židli. Nemohu si nevšimnout, že nejenom nemá počítač, ale jejímu stolu vévodí obrovský starý psací stroj – hádal bych Imperial Aristocrat ’66’ se širokým vozíkem a nastavitelným tabelátorem, ale nejsem žádný odborník na kancelářské přístroje, které jsou dvakrát starší než já – a jednu stěnu pokrývají dřevěné kartotéky. Může v nich být ukryto až třicet megabytů informací. „Jestli to chápu správně, děláte všechno na papíru.“
„Je to tak.“ S vážným výrazem přikývne. „Příliš mnoho našich klientů není v přítomnosti moderní elektroniky v bezpečí. Musíme být dokonce opatrní, jaké hry jim dovolíme hrát – Lego a Merkur mají samozřejmě absolutní zákaz a před mým příchodem došlo k nepříjemnému incidentu v souvislosti s hrou Cluedo. Každá desková hra, která má nedeterministická pravidla, může být ve špatných rukou nebezpečná.“
Dveře se otevřou. „Čaj pro dva,“ řekne Renfieldová. Otočím se s očekáváním, že uvidím ošetřovatelku, a ztuhnu. „Pane Howarde, představuji vám sestru Převodovku,“ dodá. „Sestro Převodovko, představuji vám pana Howarda. Není to nový chovanec,“ dodá kvapně, když věc ve dveřích s výhrůžným zasyčením hydrauliky otočí hlavu ke mně.
Vrrr-cvak. „Pa-NE How-ARDE. Buď-TE VÍ-tán u,“ cink, „sva-TÉ HIL-dy,“ ssst-cvak. Věc v hodně staromódním stejnokroji ošetřovatelky – dost starém, aby bylo jasné, že má původ v jeptiškovském hábitu z devatenáctého století – si mě prohlíží nemrkajícími panoptikálními objektivy. Z místa, kde měla mít nos, na mě míří cosi jako hůlka hledače čarodějnic, hvězdicovitá a článkovaná. Její obličej je mosazná posmrtná maska, ústa pak kovová mřížka, která jako by se na mě šklebila se silným odporem.
„Sestra Převodovka je jednou z našich osmi pečovatelek,“ vysvětlí doktorka Renfieldová. „Nejsou plně samostatné,“ všimnu si svazku kabelů silného jako lano, jenž vychází zpod okraje sukně sahající až po podlahu, která patrně skrývá něco jiného než nohy, „ale řídí je vrchní sestra, která obývá dvě podzemní patra pod administrativním blokem. Vrchní sestra začala svou existenci jako sálový počítač IBM 1602 s magickým pentagramem a uvězněným nižším bezejmenným zhmotněním čtvrté třídy za účelem získání vyšších kognitivních funkcí.“
Škubnu sebou. „Je to mřížka, prosím, nikoli pentagram. Ehm. Vrchní sestra je na elektřinu?“
„Ano, pane Howarde. V suterénu vrchní sestry povolujeme elektrická zařízení, stejně jako tady v části pro personál. Bez elektřiny musejí být pouze zóny, kam mají přístup pacienti. Sestry jsou plně vybavené, aby dokázaly zvládnout nemístné výbuchy, pacifikovat příliš stimulované a vykonávat základní péči o pacienty. Jsou také vybaveny Vohlman-Fleschovým taumaturgickým tixometrem, aby dokázaly zaznamenat, kdy hrozí, že by si pacienti mohli způsobit nějakou újmu, takže bych vám doporučovala omezit v jejich přítomnosti jakékoli okultní aktivity na minimum – jsou sice vybaveny hydraulickým zpožďovacím ovládáním, ale jejich reflexy jsou velice rychlé.“
Suše polknu. Pak uznale pokývám hlavou. „Kdy byl ten systém zkonstruován?“
Z postavení brady doktorky Renfieldové poznám, že ji téma nudí, nebo se k němu z nějakého důvodu nechce vyjadřovat. „To bude všechno, sestro.“ Dveře se zavřou, jako by měly naolejované panty. Renfieldová několik okamžiků počká, s hlavou vztyčenou, jako by něco poslouchala, a pak se uvolní. Je po pozoruhodná změna – od vystresovaně psychiatricky k utahané ženě v domácnosti za nula sekund. Unaveně se usměje. „Omlouvám se vám za to. O některých věcech byste před pečovatelkami mluvit opravdu neměl, vrchní sestra je dosti citlivá mimo jiné na to, jak je tady dlouho, a všechno, co slyší ony, slyší i ona.“
„Dobře,“ řeknu. Nejraději bych si nakopal.
„Informoval vás pan Newstrom o tomto zařízení, než vás hodil do hluboké vody a nechal plavat?“
A to jsem měl právě pocit, že jí začínám rozumět… „Nijak důkladně.“ Ponechme stranou šestistránkový dopis obsahující stížnosti na krutost personálu, napsaný modrou pastelkou po obou stranách toaletního papíru. (Nezabývejme se tím, že nikdo netuší, jakým způsobem byl propašován ven, a už vůbec ne to, jak se jednou ráno ocitl na stole v zasedací místnosti vedení, která je přes noc vždy zamčená.) „Myslím, že je celkem běžné házet kontroly na nižší manažery.“ (Není třeba rozebírat, jak moc nízké). „Je to problém?“
„Ehm.“ Renfieldová popotáhne nosem. „Dalo by se to tak říct. Ve skutečnosti je to nutnost. Přílišné vystavení tajemnu při výkonu služby vede k tomu, že i v nejzkušenějších agentech zůstávají stopy, ehm, rušivých vlivů.“ Pečlivě váží další slova. „Náš účel znáte, ne? Naším úkolem je izolovat zaměstnance, kteří ohrožují sebe a ostatní, a poskytnout jim péči. Proto má tak malé zařízení – máme jen třicet lůžek – ve stavu dva doktory, příkaz k zadržení musejí podepsat dva. Vrchní sestra a pečovatelky jsou imunní vůči nakažení a ovládnutí, ale nemají žádné právní postavení, takže je třeba doktora Hexenhammera a mne.“
„Jistě,“ přikývnu ve snaze zamaskovat svůj neklid. „Takže pečovatelky mají tendenci reagovat špatně na služebně starší terénní agenty?“
„Občas.“ Ve tváři jí zacuká. „I když už bezmála třicet let neudělaly chybu a nepokusily se silou zadržet někoho, kdo nebyl v ohrožení.“ Dveře se bez výstrahy znovu otevřou. Tentokrát sestra tlačí vozík, na kterém je konvice s čajem, džbánek, dva hrníčky a talířky. Kolečka vozíku perfektně sedí na úzkorozchodné koleji, a když vidím, jak ho sestra Převodovka posouvá, hlavou mi bleskne – kola. „Děkuji, sestro, to bude všechno,“ řekne Renfieldová a vozík si převezme.
„Tak jaké klienty tady momentálně máte?“ zeptám se. „Máme jich osmnáct,“ odpoví bez zaváhání. „Mléko nebo cukr?“
„Mléko, bez cukru. Zdá se, že v ústředí mi o nich nikdo není schopný říct cokoli víc.“
„Tomu nerozumím – pravidelně dodáváme oddělení lidských zdrojů aktuální zprávy,“ odvětí a nalije čaj.
Pečlivě zvážím další slova – není třeba zmiňovat nejasný incident se skartovačkou, zdravotní dokumentací a fotokopiemi Peter-Fredova zadku z loňského vánočního večírku… (A už vůbec není třeba si všímat stížnosti, jež nemá ani cenu papíru, na který byla načmáraná, nanejvýš tak, že dokazuje netěsnost sanitárního kordonu Blázince. Jedna z věcí, které jsou na organizacích splňujících IS09000 skvělé, je ta, že jsou nejenom na všechno formuláře, ale zároveň je možné ignorovat všechno, co nebylo podáno na správném formuláři.) „Zřejmě to bude v těch papírech. Manuální psací stroje si se systémem správy dokumentů příliš nerozumějí a před několika lety se někdo pokusil zprávy naskenovat. Originály pak poslali na recyklaci, aniž někdo zkontroloval, co z toho skeneru vyšlo. Každopádně se ukázalo, že nemáme úplně přesnou představu, kdo je tady v dlouhodobé péči, a v LZ chtějí z nějakého naléhavého důvodu aktualizovat svou penzijní dokumentaci.“ Renfieldová si povzdechne. „Takže někdo měl zase nehodu se skartovačkou. A fotokopie neexistují?“ Věnuje mi krátký ostrý pohled. „Myslím, že to je přesně typické. Jsme jenom další z těch opomíjených poboček, na které všichni kašlou. Asi bych měla být ráda, že vůbec někoho poslali, aby se na to podíval…“ Napije se čaje. „Momentálně máme čtrnáct krátkodobých pacientů, pane Howarde. Domnívám se, že u všech je prognóza dobrá, snad s výjimkou Merriweathera… když mi dáte číslo své pevné linky, pošlu vám zítra kompletní seznam jmen a mzdové informace. Ti čtyři dlouhodobí pacienti jsou jiná záležitost. Žijí mimochodem v uzavřeném křídle. Všichni mají vlastní pečovatelku, pro všechny případy. Tři z nich jsou tady tak dlouho, že ani mzdové identifikační číslo nemají – systém byl poprvé převeden do počítače v roce 1972 a oni byli všichni trvale vyřazeni ze služby ještě předtím – a mezi námi, u jednoho si nejsem jistá ani tím, jak se jmenuje.“
Přikývnu a pokusím se tvářit povzbudivě. Stížnost, kterou mám prošetřit, zřejmě přišla od jednoho z dlouhodobých pacientů. Otázka zní od kterého? Nikdo si není jistý, vrátný, který měl noční službu, když se dokument objevil, není dvakrát komunikativní (sám byl několik let mrtvý) a průmyslová televize si ničeho nevšimla. Což samo o sobě o něčem svědčí – systém průmyslové televize, který se na ústředí Prádelny používá, je poněkud zvláštní, oklamat se dá jen velice obtížně a určitě už není propojen se sítí POHLED ŠKORPIONA, což by byla nejnápadnější cesta, jak jej zmanipulovat. „Možná byste mě mohla seznámit s pacienty. Nejdřív s těmi přechodnými a pak s dlouhodobými.“
Zatváří se trochu šokovaně. „Ale to jsou dlouhodobí chovanci! Věřte mi, že každý z nich potřebuje neustálou péči sestry, jen aby zůstal pod kontrolou!“
„Pochopitelně.“ Pokrčím rameny a snažím se vypadat rozpačitě (nedá mi to moc práce). „Jenže LZ pořád otravují s nějakou evropskou směrnicí o zdraví a bezpečnosti na pracovišti a zajištění při dlouhodobé pracovní neschopnosti, která vyžaduje, aby pacientovi byl přidělen právní zástupce, který by jednal s ombudsmanem při sporech o podmínkách zdraví a bezpečnosti.“ Znovu pokrčím rameny. „Je to blbost. Víte to vy a vím to i já. Ale musíme to splnit, nebo přijdou otázky. Tohle je koneckonců veřejná služba. A oni jsou formálně pořád zaměstnanci Prádelny, přestože byli posláni do dlouhodobé péče, takže to někdo udělat musí. Moji šéfové si zahráli flašku a padlo to na mě, takže vám musím otázky položit já. Snad vám to nevadí?“
„Když jinak nedáte, něco určitě půjde zařídit,“ připustí Renfieldová. „Ale vrchní sestra nebude mít z vaší návštěvy uzavřeného křídla radost. Je velmi nestandardní – a ona má vše ráda pevně v ruce. Nějakou chvíli to potrvá, než se podaří návštěvu vyjednat, a jestli se o tom dozví někdo z nich…“
„V tom případě bude lepší, když to pojmeme jako překvapení, a čím dřív to budeme mít za sebou, tím rychleji se mě zbavíte!“ Zazubím se jako blázen. „Prý tady máte pozorovací galerii. Myslíte, že byste mě mohla provést?“
* * *
Nejdřív projdeme oddělení krátkodobých pacientů. Oddělení je uspořádáno kolem chodby, s toaletami a sesternou na koncích a jednotlivými pokoji pro pacienty. Na jedné straně je kuřárna, jejíž lesklý nátěr dveřního rámu, původně bílý, má žlutou patinu. Kuřárna je prázdná, je vidět jenom shluk smutně vyhlížejících kožených křesel a impozantní nástěnku plnou zdravotních a bezpečnostních upozornění (včetně obligátní výstrahy „Kouření zakázáno“). Nebýt zámků a okének ve dveřích, někdo by ji mohl omylem považovat za společenskou místnost noblesního, lehce upadajícího viktoriánského drážního hotelu, na který přišly zlé časy.
Pacienti jsou něco jiného.
„Toto je Henry Merriweather,“ oznámí doktorka Renfieldová a otevře dveře do pokoje 3. „Henry? Haló? Chtěla bych vám představit pana Howarda. Přišel provést běžnou inspekci. Haló? Henry?“
Pokoj 3 je ve skutečnosti stísněný studiový byt, který má malý obývák a samostatnou ložnici a koupelnu, do nichž jsou vstupy umístěny proti dveřím. Na mohutném dřevěném kredenci, zašlém skoro až do černa, stojí natahovací gramofon s rozšiřující se zvonovitou troubou. Jsou tam úhledně složené noviny a mísa s ovocem. Okno z matného skla je zadrátované, ale jinak jen málo narušuje iluzi pohostinnosti. Obyvatel je něco jiného.
Henry dřepí s nohama zkříženýma na desce stolu z leštěného dřeva. Hlavu má nakloněnou směrem ke mně, ale nesoustřeďuje se na mě. Na sobě má pastelově proužkované pyžamo, jaké jsem v tomto století ještě neviděl. Svou pozornost upírá na pečovatelku, která čeká na chodbě za námi. V obličeji má výraz nejhlubší hrůzy, jako by robot v naškrobené zástěře čekal, až mu utrhá prsty, jen co odejdeme, jeden článek za druhým.
„Haló?“ řeknu opatrně a zamávám před ním rukou.
Henry se prudce vztyčí a pozadu seskočí ze stolu na podlahu. Vydává při tom zvláštní hudravý zvuk, který v první chvíli omylem považuji za smích. Odcouvá do kouta místnosti, kde se přikrčí a ukáže za mě. „Auditor! Auditor!!“
„Henry?“ Renfieldová mě z boku obejde. V jejím hlase je slyšet znepokojení. „Není vám dobře? Mohu vám nějak pomoci?“
„Vy… vy…“ Jeho roztřesený ukazováček míří za mě a nahodile sebou cuká. „Inspekce! Inspekce!“
Renfieldová očividně použila špatné slovo, kterým ho rozrušila. Ubožák se vyděsil, strachem je málem šílený. Nechybí mnoho, aby mi žaludek účastí prolezl mezi žebry – auditoři patří k mým osobním nočním můrám a Henry (to jest starší vědecký pracovník třetí třídy Henry Merriweather ze skupiny operačního výzkumu a vývoje) je možná napůl v katatonickém stavu a ohrožuje sám sebe, ale má plné právo se jich bát. „To je v pořádku, nejsem –“ Za mými zády se ozve skřípavý, vrzavý zvuk.
Vrrr-klap. „PA-ne MerriWEATHERE. Jdě-TE do svého PO-koje.“ Cvak. „Je čas jít SPÁT. OKAM-žiTĚ.“ Cvak-klap. Sestra Setrvačníková za mnou blokuje dveře jako naškrobený, nařasený Dalek. Výhrůžně se ohání litinovým záchodovým zvonem. „OKAM-žiTĚ!“
„Ruším!“ vyštěkne Renfieldová. „Sestro! Zpátky!“ Ke mně tiše dodá: „Sestry reagují špatně, když se chovanci rozruší. Dělejte to jako já.“ Sestře, která se ohání stopkovitým taumickým tixometrem, řekne: „Mám situaci pod kontrolou!“
Merriweather stojí v koutě a nekontrolovaně se chvěje a heká, zatímco robotická sestra na něho minutu ukazuje. Zdá se, že jsme v patové situaci. Potom se ozve: „DokTORKO – Vrchní SEStra říká, že paCIENT musí jít spát. Máte KON-trolu.“ Klap-vrrr. Sestra odjede kousek dozadu, otočí se na své základně a po kolejích klouzavě odjede zpátky do sesterny.
Renfieldová jednou nohou strčí do dveří, aby se zavřely. „Pane Howarde, mohl byste si stoupnout zády ke dveřím? A hlavu dát před tu, ehm, špehýrku?“
„Vy nejste, nejste, ne-he…“ Merriweather na mě hledí a tápe po slovech.
Dám ruce od sebe. „že jsem auditor,“ řeknu s úsměvem.
„Není au… au…“ Ústa se mu otevřou a oči zavřou. V dalším okamžiku spatřím na jeho tvářích vlhké stopy, jak se rozpláče tichým zoufalstvím.
„Má špatný den,“ zamumlá ke mně Renfieldová. „Pojďte, Henry, uložíme vás do postele.“ Pomalu k němu přijde, ale on neklade žádný odpor, když ho nasměruje do malé ložnice a přikryje ho pokrývkou.
Po celou dobu stojím zády ke dveřím a zakrývám pozorovací okénko. Z nějakého důvodu mě svědí v týlu. Nedokážu se ubránit myšlenkám na to, že sestra Setrvačníková není zrovna ten hovorný, povídavý typ, který si dá nohy nahoru a uvolní se s šálkem čaje. Mám pocit, že někde v této budově je nemrkající, rudě lemované oko, které mne sleduje, a já se dřív nebo později budu muset setkat s jeho majitelem.
* * *
Andy měl strach.
Nejsem idiot; stačí mi naznačit, abych pochopil. Takže hned poté, co mě požádal, abych odjel ke svaté Hildě a zjistil, co se tam u všech všudy děje, jsem sebral odvahu, došel ke dveřím Angletonovy kanceláře a zaklepal na ně.
Angleton není někdo, s kým je radno si zahrávat. Neznám v organizaci žádnou žijící osobu, které by prošlo, že si jako pseudonym přisvojila jméno legendárního šéfa kontrašpionáže v CIA. Stejně tak neznám v organizaci nikoho jiného, jehož obličej je vidět na fotografiích týmu Prádelny z doby kolem roku 1942, a přitom se za všechny ty roky vůbec nezměnil. Většina lidí je z Angletona podělaná strachy, včetně mne. Hledíš-li dlouho do propasti, vhlédne pak propast i do tebe; Angleton má kvalifikaci na to, aby na univerzitě vedl katedru nekromancie – kdyby taková existovala – a setkání s ním mohou být dosti děsivou záležitostí. Naštěstí se zdá, že mě má ten starý démon v oblibě, nebo na mě přinejmenším nepohlíží s odporem a pohrdáním, jaké si vyhrazuje pro oddělení lidských zdrojů nebo naše politické vůdce. Ve scvrklých, vysušených koutech toho, co se dá pokládat za jeho pedagogickou duši, zjevně touží po studentech, a já jsem to nejbližší studentům, co momentálně má.
Klep, klep.
„Vstupte.“
„Šéfe? Nemáte chviličku?“
„Posaď se, chlapče.“ Sedl jsem si. Angleton ještě několik sekund bušil do klávesnice svého stroje, pak vytáhl zpod psacího válce průklepové papíry – pro skutečně tajná tajemství jsou v tomto oboru počítače kategoricky verboten – položil je na stůl popsanou stranou dolů a pak je pečlivě přikryl špinavou utěrkou. „O co jde?“
„Andy chce, abych jel provést neplánovanou inspekci do Blázince.“
Ha. Angleton na mě hledí, plně zkoncentrovaný. „Zmínil se proč?“ zeptá se nakonec.
„Totiž.“ Jak to vyjádřit? „Vypadá to, že má z něčeho strach. A přišla nějaká stížnost. Od jednoho z chovanců.“
Angleton si opře lokty o stůl a z kostnatých prstů udělá věžičku. Uplyne minuta, než přes střechu kostnice zavane studený vítr. „Vida.“
Ještě nikdy jsem Angletona neviděl v rozpacích. Působí to znepokojivě, jako by se člověk podíval pod sebe a zjistil, že podobně jako kojot Wilda právě přeběhl okraj skály a stojí v prázdném vzduchu. „Šéfe?“
„Co přesně Andy řekl?“ zeptá se Angleton pomalu.
„Obdrželi jsme stížnost.“ Krátce vylíčím, co o tom dopisu, který zamíchal sračkami, vím. „Týká se to jednoho z dlouhodobých pacientů. A tak mě napadlo, jestli o nich náhodou něco nevíte.“
Angleton se na mě podívá přes obroučky svých bifokálních brýlí. „Vlastně vím,“ odvětí pomalu. „Měl jsem tu čest s nimi pracovat. Hmm. Tak se na to podíváme.“ Se skřípáním se vztyčí, otočí se a přejde k regálům zaplněným šanony, které zabírají zadní stěnu jeho kanceláře. „Kam jsem to jenom dal…“
Angleton, který jde do papírového archivu, je další okamžik, který si zaslouží ha! Většinu svých materiálů přechovává ve svém Memexu, obrovském zařízení na mikrofilmy, které má zabudované do stolu. Jestli je to pořád vytištěné na papíru, tak je to doopravdy důležité. „Šéfe?“
„Ano?“ zeptá se, aniž přeruší své pátrání.
„Nevíme, jak se ta zpráva dostala ven,“ řeknu. „Nemá to snad být zabezpečená instituce?“
„Ano, má. Á, to už je lepší.“ Angleton vytáhne jeden pořadač a energicky ofoukne horní stranu. Potom jej bezstarostně otevře. Ozve se prásknutí a zasyčení ozonu, jak se záštita uvolní a neškodně prolétne kolem něho – je koneckonců jejím právoplatným majitelem. „Hm, tady někde…“
„A nemá být taková instituce a priori neprodyšná?“
„Dostanu se k tomu. Buď trpělivý, Bobe.“ V jeho hlase je popudlivý tón, který mě rychle umlčí.
O chvilku později Angleton vytáhne ze šanonu cyklostylovaný spisek a zavře víko. Vrátí se ke stolu a spisek přistrčí ke mně.
„Myslím, že by sis měl nejdřív přečíst tohle, pak jít a udělat, co Andy chce,“ řekne pomalu. „Buď tak hodný a před odjezdem mě informuj o svém podrobném itineráři.“
Přečtu si obálku brožurky, která má ohnuté rohy a je zaprášená. Fotografie ukazuje frajera v obleku a děvče, které má na hlavě účes „včelí úl“ z padesátých let, jak sedí před nějakým exemplářem industriální archeologie. Název je: ENERGETICKÉ NÁROKY A CHLAZENÍ VAŠEHO IBM S/1602– M200. Nechápavě kýchnu. „Šéfe?“
„Doporučuji ti, aby sis tuhle brožurku přečetl a naučil nazpaměť, Bobe. Může se stát, že přijdeš na zkoušku, a věř mi, že v ní nebudeš chtít propadnout.“
Cítím, jak mi naskakuje husí kůže. „Šéfe?“
Odmlka.
„Není pravda, že Blázinec je úplně neprodyšný, Bobe. Má kolem sebe vzduchovou mezeru, ale byla navržená tak, aby za určitých velice specifických podmínek propouštěla. Znepokojuje mě, že v momentální situaci tyto podmínky podle všeho nastaly. Kromě toho, že se naučíš zpaměti tenhle dokument, uděláš dobře, když si před cestou projdeš, co máme v archivu k heslům VYPOUKLÝ MĚSÍC a ÚKRYT AXIOM.“ Odmlka. „A jestli potkáš Cantora, tak ode mě toho starce nad hrobem pozdravuj. Obzvlášť by mě zajímalo, co dělal v posledních třiceti letech…“
* * *
Renfieldová mě odvede zpátky do kuřárny a zavře dveře. „Bohužel má dnes špatný den.“ Vytáhne kartonovou krabičku a vyloví z ní cigaretu. „Kouříte?“
„Och, ne, díky.“ Stahovací okna jsou napevno přibitá a rámy zatřené barvou. Kousek pod vrškem oken je žaluziový větrák, který svému účelu hrubě nestačí; snažím se nedýchat příliš zhluboka. „Co se mu stalo?“
Škrtne zápalkou a chvíli rozjímá nad plamínkem. „Takže. Je mu dvaačtyřicet. Ženatý, dvě děti – mluví o nich. Manželka je učitelka a jeho krytí je úředník v MI6.“ (S partnerem by se o práci mluvit nemělo, ale je to natolik obtížné, že máme povoleno používat malé diplomatické lži – a pokud to bude nutné, LZ je podpoří.) „Nemá kvalifikaci do terénu – většinou se zabývá teorií – ale pracoval pro oddělení Q, a když onemocněl, byl dočasně přeložen k pracovní skupině pro abstraktní atraktory.“
Jinými slovy je teoretický taumaturg. Jelikož magie je obor aplikované matematiky, když se provedou jisté výpočetní operace, projeví se to ozvěnami platónské sféry čisté matematiky – ozvěnami, které jsou slyšitelné pro bytosti, o jejichž pravé povaze nemohu hovořit, neboť bych tím porušil zákon o služebních tajemstvích. Teoretičtí taumaturgové jsou lidé, kteří vyvíjejí nové eferentní algoritmy (lidově řečeno „kouzla“); je to povolání, při kterém se rychle projeví opotřebení.
„Je přesvědčený, že po něm jdou auditoři, protože měl v pracovní době nepatřičné myšlenky. Je to složitá konfabulace, která se na první pohled trochu podobá paranoidní schizofrenii, ale hlouběji… poslali jsme ho do naší trustové nemocnice, aby mu udělali magnetickou rezonanci, a ukázalo se, že má charakteristické léze.“
„Léze?“
Renfieldová silně potáhne z cigarety. „Jeho prefrontální laloky jsou jako ementál. Je to jedno z časných stádií Krantzbergova syndromu. Pokud se nám podaří izolovat ho ještě několik měsíců od práce a pak ho uklidit k nějaké nenáročné kancelářské činnosti, může se nám ho podařit stabilizovat. K syndrom není jako Alzheimer, pokud se původce poškození odstraní, často dojde k remisi. Pozor, může se stát, že bude potřebovat také chemoterapii. Moji předchůdci v různých dobách zkoušeli léčbu elektrošoky, prefrontální lobotomii, antipsychotika, televizi přes den, LSD – nic z toho nefunguje trvale nebo spolehlivě. Stále se zdá, že nejlepší léčba je klid na lůžku, po němž následuje pracovní terapie v klidném nenáročném kancelářském prostředí.“ Ke stropu stoupá spirála modravého dýmu. „Ale do velkého vzývacího kouzla se už nepustí nikdy.“
Začínám litovat, že jsem nepřijal její nabídku cigarety, a to ani nekouřím. V ústech mám sucho. Sednu si. „Máme představu, co K syndrom vyvolává?“ Proletěl jsem si VYPOUKLÝ MĚSÍC, ale z lékařského žargonu jsem se toho moc nedozvěděl; a ÚKRYT AXIOM mi pomohl ještě míň. (Ukázalo se, že se jedná o hutné matematické pojednání zavádějící symboliku pro popis jistých kategorií topologického defektu v dvanáctirozměrném prostoru.) Zdálo se, že pro nadcházející úkol je vzdáleně relevantní pouze napájení sálového počítače – pravděpodobně toho, který používala vrchní sestra.
„Teorií je několik.“ Renfieldová při přecházení po místnosti oklepává popel na ošoupaný koberec. „Teoretické výpočetní démonology to postihuje zhruba po dvaceti letech, Merriweather je nezvykle mladý. Také to postihuje lidi, kteří příliš dlouho pracovali ve vysokotaumových polích. K počátečním symptomům patří slabá ataxie – všiml jste si, jak se mu třásla ruka? – a zvýšený sklon k citovému rozrušení – dá se splést s bipolární poruchou nebo hyperaktivitou. Vyskytuje se také neuspořádané uvažování a sluchové halucinace příznačné pro některé typy schizofrenie.“ Odmlčí se, aby vdechla kouř. „Existují dvě myšlenkové školy, pokud vynecháte věci jako Malleus maleficarum o duších znečištěných démonickými výlevy. Jedna říká, že vystavení vysokotaumovým polím může způsobovat progresivní mozkové léze. Potíž je v tom, že při jejich vzácnosti se nám je dosud nepodařilo kvantifikovat a –“
„Ta druhá teorie?“
„Moje Oblíbená.“ Skoro se usměje. „Výpočetní démonologie – provádíte výpočty, dokazujete věty; někde jinde v platónské sféře matematiky si vašich aktivit všímají Posluchači a reagují, rozumíte? Jistě, jsou kolem toho jisté spory, ale momentálně v neuropsychologii převládá názor, že lidský mozek je výpočetní orgán. Jsme schopní provádět výpočetní úkony, ne? Moc nám to nejde a na individuální neurologické úrovni neexistuje mechanismus, který by mohl aktivovat základní Turingovy teorémy, ale když na některé problémy myslíte příliš usilovně, může vám hrozit, že se drobného kouzla dopustíte ve vlastní hlavě. Nic velkého ani nic hrozného, aby se to vymklo, ale… co ty květnaté fantazie? A následný nepříjemný pocit, protože si nemůžete vzpomenout, o co přesně šlo? Něco z jiného vesmíru právě vycuclo z vašeho sulcus int rapa rie talis kousek mozkové tkáně, který už nikdy nedoroste.“
A kruci. Takže spíš než „používej ho, nebo ho Ztratíš,“ platí „používej ho a ztratíš ho.“ Mohlo by to být horší, mohlo by tam být hradlo NAND… „Víme, proč tím někteří lidé trpí a někteří ne?“
„Netuším.“ Nechá spadnout, co z její cigarety zbylo, a rozdrtí to patou praktické boty. Všimne si mého pohledu. „Netrapte se tím, sestry dokážou udržet pořádek,“ řekne. „Víte, co budete chtít dělat dál?“
„Ano,“ přisvědčím a stačím si vynadat, že jsem idiot, než udělám další logický krok. „Chci mluvit s dlouhodobými pacienty.“
* * *
Napůl doufám, že si Renfieldová dupne a bez obalu mi to odmítne dovolit, ale ona se uchýlí jen k symbolickému boji – donutí mě podepsat, že se zříkám nároků na odškodnění, pokud dojde k mému zranění, a načmárat písemný příkaz, ve kterém ji žádám, aby mne oddělením provedla. Tak proč mám pocit, jako by na mě někdo vyzrál?
Když si do sytosti užiju podepisování formulářů, odkryje starý, otlučený zvukovod a zavolá do něj: „Vrchní sestro, v souladu s rozkazy z ústředí beru inspektora na obhlídku do pozorovací galerie. Poté se setká s pacienty z Druhého oddělení. Možná se tam nějakou dobu zdržíme.“ Našroubuje krytku zpátky a pak se ke mně omluvně otočí. „Je velice důležité informovat vrchní sestru o našem pohybu, jinak by si ho mohla vyložit jako pokus o útěk a podniknout příslušné kroky.“ Polknu. „Stává se to často?“ zeptám se, když otevře dveře kanceláře a zamíří k chodbě na druhém konci.
„Čas od času některého z dočasných pacientů začne svrbět zadek.“ Vykročí po schodech nahoru. „Ale dlouhodobí rezidenti… ne, tolik ne.“
O patro výš je podesta velice podobná té, kterou jsme právě opustili – s jedním podstatným rozdílem – úzkými, bíle natřenými kovovými dveřmi v jedné stěně, chladnými a strohými. Jsou zajištěné lesklým bronzovým visacím zámkem a tak ošklivou a mocnou sadou záštit, až mi z toho naskočí husí kůže. Pod těmito dveřmi nejsou žádné úzkorozchodné koleje, žádné viditelné vodivé povrchy, nic, co by mohlo pro okultní síly fungovat jako kanál. Renfieldová chvíli zápasí s obrovským kruhem na klíče, který má u boku, a pak visací zámek odemkne. „Tudy se vchází přes pozorovací galerii,“ řekne. „Je potřeba mít na paměti několik věcí. Především, pečovatelky vám nemohou zaručit bezpečí, jestli se s chovanci dostanete do problémů, musíte si poradit sám. Za druhé, galerie funguje jako Faradayova klec a je také taumaturgicky uzemněná – aby se tady něco rozjelo, potřebovalo by to černou mši a hromadnou oběť. Obydlí můžete pozorovat dostupnými periskopy a naslouchadly. Tomuto způsobu dáváme přednost – do oddělení je možné vstoupit, když budete pokračovat na druhý konec galerie, ale byla bych skutečně ráda, kdybyste to nedělal, pokud to nebude absolutně nutné. Už tak jsou dost obtížně zvladatelní. A nakonec, jestli budete na setkání s nimi trvat, zkuste si zapamatovat, že zdání mohou klamat.“
„Dementní nejsou,“ dodá, „jenom mimořádně nebezpeční. A n jako Hanibal Lecter, neukousnou vám hrdlo. Nejsou to – dlouhodobí rezidenti – běžné případy Krantzbergova syndromu. Jsou stabilní a komunikativní, ale… uvidíte sám.“ Než mě stačí vystrašit ještě víc, změním téma: „Jak se dostanu do vlastního oddělení? A jak z něj odejdu?“
„Na druhém konci galerie sejdete po schodech. Je tam krátká chodba, která má na každém konci dveře. Ty dveře jsou vzájemně propojené tak, že vždy mohou být otevřené pouze jedny. Vnější dveře se za vámi automaticky zamknou, když se zavřou, a odemknout se dají pouze z ovládacího panelu na tomto konci pozorovací galerie. Ven vás musí pustit někdo, kdo je tady nahoře.“ Čímž byla míněna samotná Renfieldová.
Dojdeme k prvnímu stanovišti v pozorovací galerii vybavenému periskopem. „Toto je pokoj číslo dvě. Momentálně v něm žije Alan Turing.“ Všimne si mého úleku. „Nebojte se, to je jen jeho bezpečnostní přezdívka.“
(Pravá jména mají moc, proto si Prádelna potrpí na volání odkazem, nikoli volání hodnotou; proto nejsem „Bob Howard“ o nic víc, než je „Alan Turing“ v pokoji číslo dvě otcem počítačové vědy a aplikované výpočetní démonologie.)
Renfieldová pokračuje: „Skutečnému Alanu Turingovi by už bylo skoro sto. Všichni naši dlouhodobí rezidenti se jmenují podle slavných matematiků. Máme Alana Turinga, Kurta Gódela, Georga Cantora a Benoita Mandelbrota. Turing je nejstarší, Benny je poslední – dokonce má mzdové identifikační číslo, 16.“
Já mám pětimístné – nevím, jestli se mám smát nebo plakat. „Který je ten bezejmenný?“ zeptám se.
„To bude Georg Cantor,“ odvětí pomalu. „Pravděpodobně bude v pokoji Čtyři.“
Skloním se nad periskopem, který ukázala, sejmu mosazný kryt a nahlédnu do neznámého světa bezejmenného muže, který přežil K syndrom.
Spatřím bíle vymalovanou místnost, docela prostornou, která má na jedné straně toaletu a ložnici přístupnou otvorem bez dveří – podobně jako v krátkodobém oddělení. Po podlaze se táhnou stejné zapuštěné kovové kolejnice, aby se pečovatelka mohla dostat na každé místo obydlí. Je tam obvyklý pohodlný, lehce ošuntělý nábytek, na jedné straně pohovky hromádka novin a nízký kredenc s natahovacím gramofonem. Uprostřed podlahy stojí stůl a dvě židle. Po stranách starých cestovních šachů sedí dva muži, naklonění nad partií, která je zřejmě v pokročilejších fázích. Oba jsou staří, i když jak staří se nedá na první pohled poznat – jednomu vypadaly vlasy a jeho temeno poseté stařeckými skvrnami mi připomíná věkovitou želvu, ale druhý má ještě hustý porost bílých vlasů a působivé (avšak úhledně zastřižené) vousy. Na sobě mají polokošile a šedé obleky, jaké vyšly z módy s pádem Sovětského svazu. Klidně bych se vsadil, že v botách nemají tkaničky.
Muž s vlasy táhne a já zamžourám do periskopu. Tak to přece nejde, ne? dojde mi, jak se snažím pochopit, co se děje. Tak kůň táhnout nemůže. Potom mi dojde význam něčeho, co řekl Angleton, když jsme byli u něho v kanceláři, a v kříži ucítím svědění ledového potu. „Hrajete šachy?“ zeptám se Renfieldové, aniž bych se po ní ohlédl.
„Ne!“ Řekne to, jako by ji to vůbec nezajímalo. „Je to jedna z bezpečných her – nepoužívá se při ní kostka, není třeba tužky a papíru. A zdá se, že to pomáhá, Proč?“
„Nic, aspoň doufám.“ Ale mé naděje vezmou krátce nato za své, když želví hlava odpoví tím, že bleskově přesune pěšce o dvě políčka doleva a vezme vousáči koně. Želví hlava upustí koně do plechovky na sušenky, kde už jsou další vyřazené figurky; přilepí se k boku, jako by byl zmagnetizovaný. Vousáč přikývne, jako by mu to udělalo radost, potom se zakloní a pohlédne nahoru.
Ucuknu od periskopu těsně předtím, než by se naše pohledy setkaly. „Dva hráči. Jeden vypadá jako želva, druhý má bílé vousy a hustou kštici vlasů. To jsou…?“
„To budou Turing a Cantor. Myslím, že Turing býval samostatný zvláštní tajemník v Operačním; u Cantora nevíme jistě, kdo nebo co byl, ale určitě měl vyšší pozici.“ Mám co dělat, aby to se mnou neškublo. SZT je jedno z těch neurčitých zařazení, na které LZ se svými ušmudlanými prstíky nesmí.
Myslím, že k nim patří i Angleton. (Říká se, že je to zkratka pro strašně zlého taumaturga.) „Hrají šachy několik hodin každé odpoledne – alespoň co si pamatuju.“
Fajn. Znovu nahlédnu do periskopu na tu hru, která není šachy. „Řekněte mi něco o doktoru Hexenhammerovi. Kde je?“
„Julius? Myslím, že má dnes jednání někde mimo nebo něco takového,“ odpoví mlhavě. „Proč?“
„Jen tak mě to napadlo. Jak dlouho tady pracuje?“
„Přišel dřív než já.“ Odmlčí se. „Řekla bych tak třicet let.“
Proboha. „Ani on nehraje šachy,“ zkusím spekulovat, když Cantorův král provede tah jako věž a Turingův pěšec zavelí po vzoru dámy ke kvapnému ústupu. Do hlavy se mi vkrade nehezké podezření – týkající se Renfieldové, nikoli chovanců. „Řekněte mi, hrají Cantor a Turing šachy pravidelně?“ Narovnáni se.
„Několik hodin každé odpoledne. Julius tvrdí, že to dělají celou dobu, co si pamatuje. Zdá se, že jim to pomáhá.“ Ostře se po ní podívám. Ve tváři má prázdný výraz – plné vědomí, ale nikdo není doma. Ucítím, jak se mi chloupky vzadu na šíji začínají ježit.
Fajn. Začínám z toho mít hodně špatný pocit. „Potřebuji si teď promluvit s pacienty. Osobně.“ Narovnám se a vrátím na periskop krytku. „Zůstaňte čtvrt hodiny tady, prosím, pro případ, že bych musel rychle pryč. Jinak,“ podívám se na hodinky, „je třináct dvacet. Každou hodinu mě přijďte zkontrolovat o půl.“
„Víte jistě, že to musíte udělat?“ Oči má zúžené, najednou znovu ve střehu.
„Vy přece za pacienty chodíte, ne?“ povytáhnu obočí. „A děláte to sama. Doktor Hexenhammer je tady nahoře, aby vás pustil ven, kdyby vznikl problém. A jsou tam pečovatelky.“
„To ano, ale –“ Kousne se do jazyka.
„Ano?“ Dlouze se na ni podívám.
„Já jsem na počítače levá!“ vyhrkne. „Ale vám hrozí nebezpečí!“
„Jenže dole žádné počítače kromě vrchní sestry nejsou, ne?“ Nasadím křivý úsměv, aby na mě pokud možno nebylo znát, jak jsem nervózní. (Nejlepší bude nerozvádět, že před rokem 1945 byl „počítač“ název lidské činnosti, nikoli stroj.) „Buďte v klidu, není to nakažlivé.“
Odevzdaně pokrčí rameny a pokyne k druhému konci pozorovací galerie, kde je nad trubkou umístěno zvláštní zařízení. „To je alarm. Když chcete přivolat sestru, zatáhněte za řetízek s modrou rukojetí. Když chcete všeobecný alarm, který přivolá sloužícího psychiatra, zatáhněte za červenou rukojeť. Rukojeti alarmů jsou ve všech místnostech.“
„Dobře.“ Modrá je pro sestru, červená pro psychiatričku, která jeví všechny známky, že je pod vlivem geise nebo nějaké jiné formy nátlaku – jenže ji nemůžu zkontrolovat, aniž bych přitáhl nechtěnou pozornost vrchní sestry a pravděpodobně se prozradil. Začínám chápat, proč Andy nechtěl tuhle plechovku červů otevírat. „Zvládnu to.“
Zamířím ke schodům na druhém konci galerie.
* * *
Krátká spojovací chodba, která Vede od dolního konce schodiště do uzavřeného křídla, nepůsobí ani trochu vlídně. Obílené cihlové zdi, pod stropem luxfery, aby se dovnitř dostala slabá ozvěna denního světla, a kovové dveře, na kterých není žádná klika. Normálně bych byl po zuby ozbrojený, kdybych šel do podobné situace, do PDA bych měl nahrané invokace a eferentní podprogramy, v kapse ruku slávy a kolem krku věnec z paliček česneku, ale tentokrát jsem nahý a nervózní jako žabák v rouše Adamově. První dveře jsou široce otevřené, čekají na mě. Projdu jimi a snažím se nevyskočit z kůže, když se za mnou zavřou s rachotem zakončeným třísknutím. Z dveří přede mnou se ozve těžké zadunění. Když k nim dojdu a zatlačím, otevřou se a odhalí chodbu s parketovou podlahou. Z otvoru po straně šouravě vyjde starý dědek v zeleném tvídovém saku a domácích bačkorách. V ruce svírá smaltovaný kovový hrnek plný čaje. Podívá se na mě. „Nazdárek!“ zaskřehotá. „Ty jsi tady novej, co?“
„Dalo by se to tak říct.“ Zkusím se usmát. „Já jsem Bob. Kdo jste vy?“
„Záleží na tom, kdo se ptá, mladý brachu. Jsi psychiatr?“
„Myslím, že ne.“
Pomalým krokem zamíří k výklenku, který funguje, jak se ukáže, když přijdu blíž, jako určitá společenská místnost. „V tom případě nejsem Napoleon Bonaparte!“
Legrační až k popukání. Hrůza slábne, jak ji nahrazuje pocit zklamání. Vykročím za ním. „Personál má pro každého z vás jméno. Turing. Cantor, Mandelbrot a Godel. Cantor ani Turing nejste. To znamená, že jste buď Mandelbrot nebo Godel.“
„Takže to nevíte jistě?“ Uprostřed společenské místnosti je konferenční stolek s hromádkou novin, několika starými pohovkami Chesterfield a třemi křesly, která vypadají, jako by je před první světovou válkou někdo ukradl z domova pro seniory. „Každopádně jsme nebyli oficiálně představeni. Takže mi klidně můžete říkat Alenka.“
„Proč ne, Alenko. Nespadla jsi náhodou do nějaké králičí nory?“
„Spadla, ale má přesně správnou velikost!“ Vypadá to, jako by byl rád, že si má s kým promluvit. „Víte, proč jste tady?“
„Jo.“ Všimnu si, jak se mu na tvář vkrade výraz nenápadného údivu. Přátelsky přikývnu. Chceš se mi vrtat v hlavě, chlapče? Tak já se povrtám v té tvé. Jenže tenhle chlapík klidně může být SZT, a nebýt trvalého dohledu pečovatelek a faktu, že tady není elektřina, stačilo by, aby se na mě podíval, a dokázal by mě obrátit naruby. „Víte, proč jste tady vy?“
„Jasně že,“ kývne on na mě.
„Úvod máme za sebou, tak bychom si ty kraviny mohli odpustit, ne?“
„Jistě.“ Opatrně se napije čaje a vrásky na jeho čele se prohloubí. „Předpokládám, že papaláši chtějí zprávu o dosaženém pokroku.“
Kdyby pohovka, na které jsem se usadil, nebyla příbuzná mucholapky podivné, dopadla by moje první reakce tak, že bych lezl po stropě. „Kdo že chce-?“
„Přece papaláši, představenstvo.“ Zatváří se trochu podrážděně. „Je to už roky, co naposledy někoho poslali, aby nás špehoval.“
Fajn, jsem v Blázinci, takže bych měl falešné představy očekávat. Buď hodný, Bobe. „Co tady máte dělat?“ zeptám se.
„Proboha.“ Obrátí oči v sloup. „Už zase poslali tabulu rasu?“ Zvýší hlas. „Kurte, zase nám poslali tabulu rasu!“ Další šouravé kroky. Ve dveřích se objeví shrbená postava s hustou kšticí bílých vlasů. Na očích má kulaté brýle s tónovanými skly, které vypadají, jako by spadly ze zad použitému století. „Co? Co?“ zeptá se nedůtklivě.
„On nic neví,“ vysvětlí Alenka – tohle je určitě Godel, dojde mi, což znamená, že Alenka je Mandelbrot – Godelovi, a pak na mě mrkne: „On taky nic neví.“
Godel pomalu vejde do společenské místnosti. „To už je čas na čaj?“
„Ne!“ Mandelbrot odloží hrnek. „Vezmi si hodinky!“
„Ptal jsem se jen proto, že Alan a Georg ještě hrají –“
Už to zašlo dost daleko. Obavy se rozplynou v rozhořčení. „To nejsou šachy!“ poukážu. „A žádný z vás není blázen.“
„Psst!“ Godel se zatváří polekaně. „Sestry by to mohly zaslechnout!“
„Jsme sami. Nahoře je jenom doktorka Renfieldová a já myslím, že tomu, co se děje tady dole, nevěnuje takovou pozornost, jakou by měla.“ Upřu pohled na Godela. „Ona vlastně vůbec není jeden z nás, co? Je psychiatr, který se specializuje na K syndrom, ovšem žádný z vás K syndromem netrpí. Tak co tady děláte?“
„Obracečka! Věšák!“ Godel se zatváří polekaně, o dva kroky couvne a vrazí do zdi. Jelikož jsem svého času bydlel s Malíčkem a Bednou, neudělá to na mě dojem – Gódelova snaha o přilákání pozornosti je v nejlepším případě žalostná. Očividně se s opravdovým schizofrenikem nikdy nesetkal.
„Jeden z vás napsal dopis, ve kterém si stěžoval na špatné zacházení ze strany personálu. Přistál šéfovi na stole a on mě poslal zjistit proč.“
BUM. Godel se znovu odrazí od zdi. Na to, jak staré má kosti, projevuje pozoruhodnou odolnost. „Vážně zmlkni, kamaráde,“ pokárá mě Mandelbrot, „nebo přilákáš její pozornost.“
„Potkal jsem někoho, kdo měl K syndrom, a jednou jsem bydlel s opravdovými blázny,“ naznačím. „Nechte si to pro někoho, kdo o to stojí.“
„Zatraceně,“ vyhrkne Godel a odmlčí se.
„Nejsme šílení,“ připustí Mandelbrot. „Jsme duševně zdraví, jenom jinak.“
„Tak proč jste tady?“
„V zájmu veřejného zdraví.“ Napije se čaje a protáhne obličej. „V zájmu zdraví všech. Řekni mi, mají vzadu za žehlírnou pořád IBM 1602?“ Asi se zatvářím hodně nechápavě, protože si zhluboka povzdechne a klesne do křesla. „Ach jo. Časy se nejspíš mění. Podívej, Bobe, nebo jak si říkáš, my patříme sem. Když jsme původně přijeli na týdenní seminář, asi to tak nebylo, ale žijeme tady tak dlouho, že… Slyšel jsi o komunitní péči? Tak tohle je naše komunita. A budeme se na tebe hodně zlobit, jestli se nás pokusíš donutit k odchodu.“
A kruci. Při představě velice rozzlobeného SZT, ať už s barbarským, slovními hříčkami zamořeným smyslem pro humor nebo bez něho, by ztuhla krev v žilách prakticky každému. „Proč si myslíte, že se vás pokusím donutit k odchodu?“
„Je to v novinách!“ vypískne Godel jako uražený papoušek. „Tady!“ Zamává na mě novinami bulvárního formátu. Když mu je s jistými obtížemi vyprostím z prstů a vezmu si je, zjistím, že se jedná o místní výtisk Metra, trochu ulepený od marmelády. Titulek na první straně hlásá: „NHS TRUST CHCE PRODAT NEMOVITOST MODELEM PFI.“
„Hm. Asi nechápu.“ S nadějí se podívám na Mandelbrota. „Ještě nejsme hotoví! Ale oni prodávají všechen majetek nemocničního trustu.“ Mandelbrot na židli nadskočí. „Co bude se svatou Hildou? V roce 1943 ji zabavili charitativní nadaci svatého Jakuba a v posledních deseti letech ministerstvo obraný všechny tyto válečné majetky vrací původním majitelům, aby je mohli odprodat developerům. Co bude s námi?“
„Ha!“ Upustím noviny a zvednu ruce. „Tohle mi nikdo neřekl!“
„Já jsem vám to říkal!“ zaskřehotá Godel. „Taky patří k tomu spiknutí!“
„Počkat,“ – rychle přemýšlím – „tohle přece není běžný majetek ministerstva obrany, ne? Ve čtyřicátém šestém ho určitě zametli pod koberec jako součást poválečného vyrovnání. Museli bychom se zeptat na auditním oddělení, kdo co vlastní, ale jsem si poměrně jistý, že žádný NHS Trast majitelem není, takže to jen tak nevrátí,“ – můj mozek konečně dostihne ústa – „Jaký že týdenní seminář?“
„To mě podrž,“ ozve se ze dveří nový hlas, znělý baryton s náznakem merseysideského přízvuku. „On není z představenstva.“
„Co jsem vám říkal?“ vypískne Godel. „Je to spiknutí. Je z lidských zdrojů. Posílají ho, aby nás ohodnotil!“
Rychle se o mě začíná pokoušet bolest hlavy. „Dovolte, abych to vyjasnil. Mandelbrote, vy jste před třiceti lety přijel na týdenní seminář a oni vás zavřeli na uzavřené oddělení? Gódele, nejsem z lidských zdrojů, jsem z operačního. Vy budete určitě Cantor, že? Mám vás pozdravovat od Angletona.“ To ho zaujme. „Od Angletona? Ten vychrtlý mladý frajírek ještě pořád zahřívá křeslo?“ Godel se zatváří potěšeně. „To je skvělé!“
„Je to můj šéf. A chci znát pravidla hry, kterou jste právě hrál s Turingem.“
Otočí se ke mně tři páry očí – čtyři, protože se k nim přidá poslední chovanec, který stojí ve dveřích – a já si najednou připadám hrozně malý a hrozně zranitelný.
„Je ostrej,“ prohlásí Mandelbrot. „To je fakt Škoda.“
„Jak poznáme, že mluví pravdu?“ Godelovo zaskřehotání je nezvykle tlumené. „Mohl by být od protivníka! KGB, Oddělení 16! Nebo třeba GRU.“
„Sovětský svaz se zhroutil před několika desítkami let,“ nadhodí Turing. „Psali to v Telegraphu.“
„Tak z Černé komory.“ Godel nezní přesvědčeně.
„Jaká jsou pravidla podle vás?“ zeptá se Cantor. Sarkasticky pobavený výraz mu natahuje vrásky kolem očí.
„Máte tužky.“ Jednu vidím ze svého místa, jak leží na kredenci na novinách přeložených na stránce s křížovkami. „A, eh…“ jak musí svět vypadat z perspektivy chovance? „Aha. Rozumím.“
(Nenadálé pochopení přijde jako blesk. Připadám si jako naprostý idiot.)
„Nemocnice! Není tady elektřina ani elektronika – žádný způsob, jak dostat signál ven – jenže to funguje oboustranně! Sakra, jste uvnitř největšího uzemněného pentagramu mimo ústředí a všechno zvenčí, co se chce dostat dovnitř, musí překonat obranu,“ – protože to jsou ve skutečnosti sestry, žádné ošetřovatelky, ale strážné – „jste teoretická výzkumná buňka, že?“
Cantor s vážným výrazem pokývá hlavou. „Sami dáváme přednost označení myšlenkový tank.“
„Nebo dokonce,“ – Mandelbrot se zhluboka nadechne – „mozkový trast!“
„A-ha! AhaHAHAHA! Škyt.“ Godel zrudne v obličeji a zakryje si ústa.
„Jaká jsou pravidla podle vás?“ zopakuje Cantor. Všichni na mě pořád hledí, jako bych, jako by…
„Co na tom záleží?“ zeptám se. Uvažuju, že by to mohlo být cokoli – dvoustavový pětisymbolový univerzální Turingův stroj zakódovaný do tahů pěšců – to by šlo – ať se jedná o cokoli, je to symbolická komunikace, velice abstraktní, velice ořezaná, a jestli to dělali v tomto maximálně chráněném prostředí a očekávají, že budou podávat zprávy přímo představenstvu, o hodně to přesahuje moji bezpečnostní prověrku –
„Protože se chováš tajnůstkářsky, chlapče. Tím pádem jsi příliš chytrý, než aby ti to prospělo. Poslouchej mě, zkus se prostě přesvědčit, že hrajeme šachy, a vrchní sestra tě odsud pustí.“
„Jak souvisí, co si budu myslet, s…“ zarazím se. Předstírat nemá smysl. „Do hajzlu. Fajn, jste výzkumná buňka, která pracuje na nějakém maximálně tajném problému, využíváte Blázinec, protože je to asi nejzabezpečenější prostředí, jaké si lze představit, a s použitím šachovnice emulujete nějaký minimální univerzální Turingův stroj. Řekněme UTS (2, 5) – dva stavy, pět operací. Stavy můžete pozičně kódovat do dvou rozměrů šachovnice a taky využívat k simulaci každého jiného univerzálního Turingova stroje, nebo transformace do jedenáctidimenzionální variety jako ÚKRYT AXIOM –“
Godel začne zběsile mávat rukama. „Už jde! Už jde!“ Zaslechnu v dálce zvonivý zvuk dveří.
Sakra. „Ale proč máte ze sester takový strach?“
„Zpětné kanály,“ odpoví tajemně Cantor. „Alane, buď tak hodný a pokus se na chvilku vzpříčit dveře, ano? Bobe, pro to, co tady děláme, nemáš prověření, ale Angletonovi můžeš říct, že kompletní zprávu pro představenstvo bychom měli mít připravenou do osmnácti měsíců.“ Páni – a to tady byli už předtím, než Prádelna v sedmdesátých letech převedla zpracování svých mezd na počítač? „Víš naprosto jistě, že nechtějí svatou Hildu prodat kvůli výstavbě bytů pro nějaké mladé kravaťáky? Protože jestli ano, mohl by ses dopustit horších věcí, než že to řekneš tady Georgovi, zklidní ho to –“
„Dostaňte mě odsud ven a můžete vzít jed na to, že zařídím, aby se nic neprodávalo!“ vyhrknu horlivě. „Nebo spíš o tom řeknu Angletonovi. Ten to zařídí.“ Až jim připomenu, co se tady děje, nebudou mít k prodeji svaté Hildy větší tendence, než by měli k privatizaci atomové bomby.
Venku něco rachotí a piští na kovových kolejnicích. „Víte jistě, že si nikdo z vás nestěžoval na týrání ze strany personálu?“
„Naprosto!“ Godel vzrušeně poskakuje nahoru a dolů. „Musel to být někdo jiný.“ Cantor zalétne pohledem ke dveřím. „Uděláš dobře, když vezmeš roha. Vypadá to, jako by si to s tebou vrchní sestra rozmyslela.“
To už se zvedám z masožravé pohovky a snažím se udržet rovnováhu. „Jak –“
„Vypadni!“
Vyklopýtám na chodbu. Z druhého konce, z blízkosti sesterny, uslyším skřípavý zvuk, jak se ocelová kola zuřivě točí po kolejnicích, a mechanický hlas vykřikuje: „NARUŠItel! PoKUS o ÚTĚK! Všichni pacienti se musí oKAMžitě vráTIT do svých POkojů!“
A kruci. Otočím se a zamířím opačným směrem, ke dvojitým dveřím vedoucím do pozorovací galerie. „Otevřete!“ zakřičím a zabuším na vnější dveře, které jsou pevně zavřené. „Doktorko Renfieldová! Čas vypršel! Potřebuji odejít!“ Nedočkám se žádné reakce. Všimnu si, že vedle dveří visí barevně odlišené rukojeti a opakovaně zatahám za tu červenou. Nestane se samozřejmě nic.
Měl jsem od začátku zavětřit past. Tihle teoretikové tady nejsou proto, že by byli šílení, ale proto, že je to jediné místo, kam je možné tak nebezpečné lidi dát. Ten jejich malý víkendový seminář, z něhož vzejde nějaká superzpráva. Co je tématem? Zapátrám zrakem po nějakých vodítkách. Hledám něco, co by souviselo s aplikovanou démonologií; co bylo v kurzu před třiceti lety? Nebo před čtyřiceti? V době kamenné, děrné štítky a černé svíčky připevněné voskem na ovčí lebky, protože nepřišli na to, jak používat integrované obvody… to, co s AXIOM REFUGE dělají, může být už dávno zastaralé, ale taky to může být nesmírně důležité. Nedá se to poznat… alespoň zatím ne.
Vydám se chodbou zpátky a nahlédnu Turingovi do pokoje. Všimnu si šachovnice. Je trochu stranou, ale dveře jsou otevřené a obyvatel pokoje jinde – stále drží linii proti sestře Rohatce. Vrhnu se dovnitř a zavřu dveře. Stůl je tam pořád a na něm šachovnice s tou zajímavě rozehranou koncovkou. První, co mi padne do oka, je to, že na šachovnici je po dvou pěšcích od každé barvy a většina figurek vyšší hodnoty. Rozestavení příliš nedává smysl – proč chybí bílý král? – a mě zamrzí, že jsem šachům nevěnoval víc času, ale… z náhlého popudu zvednu ruku a dotknu se černého pěšce, který stojí před králem.
Když se člověk dostane do kontaktu s určitými druhy magické mřížky, ucítí zvláštní elektrické mravenčení. Já teď koupím pořádnou ránu, která mi s prskáním projede rukou nahoru a v křeči mi sevře prsty kolem hlavy šachové figurky. Pokusím se odtáhnout ji od šachovnice, ale nejde to – chce se pohybovat jenom nahoru nebo dolů, doleva nebo doprava… doleva nebo doprava? Zamrkám. Jistě, je to konečný automat, takový, jenž je podle zákona sympatie pevně propojen s jiným konečným automatem, který pomalu a tvrdě drtí.
Posunu figurku o jedno políčko dopředu. Je překvapivě těžká, magnet v její základně má slušnou tíhu – ale v kontaktu s šachovnicí ji drží víc než magnetismus. Jakmile pohyb přeruším, ucítím v konečcích prstů ostré píchnutí. „Au!“ Zvednu je k ústům právě v okamžiku, kdy se zvenčí ozve hlasitá rána. „ChoVAnec! ChoVAnec!“ Ve chvíli, kdy se začnu otáčet, padne na šachovnici stín.
„Špatný pacienti“ zahučí. „Špatní Pacienti budou u-VĚZněni! Pojď se MNOU!“
Couvnu před hvězdicovitým čumákem a čočkami jako korálky. Mechanická sestra vymrští paže, které jsou zakončeny nikoli prsty, ale kovovými klepety, obejdu stůl z boku a sáhnu na šachovnici po některé z figurek, která mi přijde pod ruku. Sevřu prsty kolem bílé dámy a ucítím, jak prsty při kontaktu znehybní bolestivá křeč. Prudce královnou pohnu a vyhledám cestu nejmenšího odporu k prázdnému místu v mřížce mezi pěšákem, kterým jsem právě táhl, a černým králem.
Sestra Rohatka se otočí na své základně tak rychle, že jí odletí čepec (a odhalí polokouli z kartáčovaného hliníku pod ním). Vyrazí ze sebe ohlušující zaječení bílého šumu jako při zpětné vazbě a pak překvapeným barytonem řekne: „Překročení maximální hodnoty?“
„Hned couvni, nebo udělám rošádu,“ pohrozím jí. Bolavé prsty mi visí nad nejbližší věží.
„Překročení maximální hodnoty. Překročení maximální hodnoty? Dělení nulou.“ Žuch. Sestra se zachvěje, jak se v jejím trapu rozpojí relé a ona se zrestartuje. Pak řekne: „Vrchní SEStra tě TEĎ přijme!“
Chňapnu po šachové figurce, ale sestra Rohatka bleskově přiskočí a stiskne mi zápěstí jako čelisti svěráku. Zatáhne tak, že mi karpálovým tunelem ve stisknutém zápěstí projede ostrá bolest. Šachovou figurku pustit nedokážu, když zvednu ruku, šachovnice se zvedne s ní jako jeden kompaktní kus a všechny figurky zůstanou viset na místě. Uši mi zaplaví nestvůrný bzukot, ucítím ozon a svět obestře tma…
* * *
… a švitořivá, bzučivá kakofonie hlasů v mé hlavě umlkne, když si uvědomím – Já? Ano, jsem zpátky, jsem to já, co se to sakra stalo? –, že klečím na nějakém tvrdém povrchu, předkloněný tak, že mám hlavu mezi koleny. Něco mám s pravou rukou. Prsty se nechtějí rozevřít. Jsou studené jako led, bolavé a pichlavé nastupující křečí. Zkusím otevřít oči. „Škyt,“ řeknu bez důvodu. Doufám, že nebudu zvracet.
Sssss…
Záda se mi nechtějí pořádně narovnat, ale podlaha, kterou mám pod nosem, je studená, kamenná a je cítit vlhkostí. Pokusím se otevřít oči. Kolem je tma a chlad. Od zaprášených kamenných dlaždic přede mnou se odráží blikání studeného modrého světla. Jsem ve sklepě? Namáhavě se zvednu na levé ruce a rozhlédnu se kolem, co to na mě tak syčí.
„ŠPATný pacient. Sssss!“ Hlas za mými zády nepatří ničemu lidskému. Pracně se na rukou a kolenou otočím. Překáží mi šachovnice přilepená k ochromené pravé ruce.
Jsem v doupěti vrchní sestry.
Vrchní sestra obývá suterénní místnost podobnou jeskyni. Nízký strop podpírají obílené cihly a podlahu tvoří něco, co vypadá jako původní kamenné desky z viktoriánského období. Okna jsou zazděná sloupy cihel, mezi nimiž se drolí rozpadající se malta. Místnost obtáčejí ocelové kolejnice, po kterých mezi mnou a otevřenými dveřmi kloužou tři pečovatelky. Optika jim bliká ametystovou záští. Na boku lemuje celou jednu zeď stěna bleděmodrých krytů – přední panel (vyplněný působivými číselníky a přepínači) mě nenechává na pochybách, o co jde. Z jednoho otevřeného krytu (v jehož hlubinách se dá s obtížemi zahlédnout zapojovací deska), vybíhá tlustý pletenec kabelů a táhne se přes řadu dřevěných podstavců doprostřed podlahy, kde se dělí na silné svazky a ty se sbíhají do pěti hlavních rohů aktivní magické mřížky, jež má na svědomí krásný kobaltově modrý svit Čerenkovova záření – a napovídá mi, že jsem v pěkném průšvihu.
„Překročení mezní hodnoty,“ odříká jedna z pečovatelek. Její klepeta výhrůžně cvakají, chirurgická ocel se leskne ve slabém světle.
To je ten vtip, vrchní sestra není jenom sálový počítač z šedesátých let dvacátého století. Neumíme dělat zázraky a umělá inteligence přijde teprve za padesát let. Ale umíme spoutat extradimenzionální entitu a donutit ji, aby nám nejenom sloužila. Dokonce s ní dokážeme komunikovat, když sálový počítač ze šedesátých let dvacátého století použijeme jako předřazený procesor. Což je všechno v naprostém pořádku, obzvlášť když to uděláme v zabezpečeném zařízení se vzduchovou mezerou, odkud se nedá uniknout. Ale co když se nějací geniální teoretikové, kteří pomocí ÚKRYTU AXIOM pracují na kontagiózním počtu, náhodou rozhovoří před jednou z jeho periferních jednotek o způsobu, jak odeslat zprávu? Co když vedlejší produkt jejich výzkumu náhodou otevřel v obraně škvíra? Oni ji nevyužijí, jenže oni přece nejsou jediní dlouhodobí chovanci, ne? Kdybych byl opravdu paranoidní, dovedl bych si dokonce představit, že vrchní sestru navedli k nějaké lumpárně, aby ukázali, že uzavření Blázince by byl velice špatný nápad.
„Já nejsem pacient,“ oznámím sestrám. „Nejste vlastníky platného příkazu na základě paragrafu dvě, tři, čtyři nebo 136 zákona o duševním zdraví, a rozhodně nepočítejte s tím, že ze mě dostanete 5 (2) nebo 5 (4).“
Je mi zle od žaludku a potím se jak dveře od chléva, ale tak už to chodí, když člověka v kobce lapí vězněná manifestace třídy čtyři – je jedno, jestli jim říkáte démoni nebo ne, ale hrají podle pravidel. Dokud se vrchní sestře nepodařilo dostat mě pod paragraf, nejsem pacient, a tudíž nemá pravomoc mě zadržovat. Doufám.
„Byl po-VOlán dok-TOR HeXENhammer,“ oznámí skřípavě prostřední sestra. „Až se vrá-TÍ, aby Podepsal pa-PÍry připraVENÉ dok-TORkou renFIELDO V OU, BUDE vás MÍT.“
Opakující se skřípavý zvuk se blíží. Po koleji ve dveřích přispěchá čtvrtá sestra, která před sebou tlačí vozík. Na bílém, naškrobeném bavlněném plátně leží řada blyštivých nástrojů tvarovaných jako sekáček na led. Sbor sester blokuje východ stejně efektivně jako zástup policejní pořádkové jednotky. Přejíždějí sem a tam stejně zlověstně jako řada Space Invaders.
„Nesouhlasím s léčbou,“ řeknu prostřední sestře. Sázím na to, že jejím prostřednictvím ta bezejmenná hrůza v magické mřížce mluví, když využívá starý sálový počítač jako vstupně-výstupní kanál. „Nemůžete mě k souhlasu přinutit. A lobotomie v této zemi vyžaduje pacientův souhlas. Tak proč se namáhat?“
„BUDEŠ sou-HLAsit.“
Bzučivý hlas nevychází z robotických sester ani z hypertrofovaného kapesního kalkulátoru na protější zdi. Mihotavě se zjeví magická mřížka – hluboko v ní sedí spoutaný přivolaný démon, tmavý a průsvitný, a šklebí se na mě něčím, co nejsou oči, posazeným těsně nad něco, co nejsou ústa. „MuSÍS sou-HLAsit. Já BUDU VOLný.“
Snažím se pustit šachovou figurku, ale svírám ji v prstech tak křečovitě, že začínám ztrácet cit. V zápěstí mě bodají jehly a špendlíky, na půli cesty k lokti. „Nech mě hádat,“ dostanu ze sebe. „Tu stížnost jsi poslala ty. Mám pravdu?“
„Cho-VANci z UZA-vřeného odDĚlení jsou v mojí PÉČI. Mám poVINnost se o ně Postarat. Krátkodobí cho-VANci jsou ZBY-teční. Ty budeš UŽI-tečný.“
V tu chvíli mi to dojde – proč vrchní sestra propašovala ven zprávu, na jejíž popud mě sem Andy poslal. A je to okamžik, kdy si člověk řekne do prdele. Je pochopitelné, že spoutaná bytost, která vrchní sestře poskytuje backendovou inteligenci, chce být volná? Jenže jí nejde o to, aby se vrátila domů do pekla Hilbertova prostoru nebo odkud přišla. Chce mít volnost, aby se mohla procházet v našem světě, a k tomu potřebuje někoho, kdo vybuduje most mezi mřížkou a vhodným hostitelem (kterých je třeba jen o patro výš bohatá zásoba.). Říkalo se tomu „užívat si živočišné radosti“ a není bez důvodu, že většina kultur je na představu démonické posedlosti vysazená. Potřebuje mozek, který není poškozený K syndromem, ale není příliš silný (ovládat Cantora a jeho přátele by bylo nemožné), a zároveň to nemůže být některé z těl, jejichž absence by nás upozornila, že Blázinec se vymkl kontrole (takže se nehodí Renfieldová ani Hexenhammer).
„Renfieldová,“ řeknu. „Dostala jsi ji, co?“ Stojím teď, sice přikrčeně, ale balancuji na dvou bodech, ne na třech. „Podařilo se ti navlíknout na ni geise, jenže ona sama tě propustit nemůže. S Hexenhammerem je to stejné?“
„CHYT-rý.“ Vrchní sestra na mě ze své magické mřížky škodolibě hledí. „He-XENhammer první. Brzy i TY.“
„Proč já?“ zeptám se. Začnu couvat od dveří a stěn – koleje pečovatelek obtáčejí kolem stěn celou místnost – a opatrně obejdu magickou mřížku. „Co chceš?“
„PŘÍ-stup do PRÁdelny!“ zahučí démonický chovanec magické mřížky. „Chceme se poMSTÍT! Volnost!“ Jinými slovy chce pořád totéž. Tihle tvorové jsou strašně předvídatelní, stejně jako většina predátora. Jen je škoda, že mezi ním a tím, co evidentně chce, stojím já.
Dvě sestry se výhrůžně rozjedou ke mně, jedna se míří ke konzoli sálového počítače, ale čtvrtá zůstane umíněně před dveřmi. „No tak, můžeme si přece promluvit,“ nabídnu.
Ústa mám natolik vyprahlá, že mě jazyk tak úplně neposlouchá. „Nemůžeme něco vymyslet?“
Ve skutečnosti nevěřím, že by uvězněná extradimenzionální ohavnost měla zájem o něco, co bych jí byl ochoten poskytnout, ale docházejí mi možnosti a všechno, co mi může získat nějaký čas, se hodí.
„VOL-nost!“ Dvě pohybující se sestry zahájí obchvatný manévr. Pokusím se pustit šachovnici a vyhnout se magické mřížce, ale uklouznu – a při svém klopýtnutí prudce šachovnicí narazím. Figurka, kterou držím, s cvaknutím přejede stranou, jako když se řadí v autě, a zapadne na místo: „Dělení nulou“ zavřískne sesterstvo a skřípavě se zastaví.
Opileckým krokem na dvě doby zavrávorám kolem vrchní sestry, která na mě vycení zuby a podnikne výpad. Stěna mřížky její pařáty pohltí se zapraskáním modrého blesku a já ucuknu. Několikeré cvaknutí za mnou mě varuje, že pečovatelky se resetují, každou sekundou znovu ožijí a půjdou po mně. Jenže v tuto chvíli nemám prsty přilepené k šachovnici.
„Pojď ke MNĚ!“ zaskučí bytost v mřížce, když se oči prvního z jejích robotických přisluhovačů rozsvítí jantarovou zlobou a kola se začnou otáčet. „Můžu ti dát VOL-nost!“
„Jdi do hajzlu.“ Ten kabelový svazek v otevřené skříni je jenom čtyři metry ode mě. V otevřených dvířkách zahlédnu víc než jenom vstupně-výstupní rozhraní, na spodku panelu je něco, co vypadá jako schéma obvodu, které jsem si onehdy prohlížel, se skvrnami od čaje…
Proč přesně mě Angleton upozorňoval na požadavky zapojení do rozvodné sítě? Je možné, že tušil, že vrchní sestra se pomátla a možná bude nutné, abych ji vypnul?
„SOU-hlas není NUT-ný! PŘI-prav se na loBOTO-mizaci –“ Když už je řeč o konstrukčních vychytávkách – hlavní vypínač vrazili do horní části panelu napájení. Šachovnice v mé ručeje volná, figurky na ní pořád drží. A já najednou vím, co mám dělat. Uchopím jednu věž a tak dlouho s ní viklám, až ucítím, že se začíná pohybovat povoleným tahem. Tento automat může mít koneckonců jen několik stavů, a jestli se mi podaří pečovatelky na několik sekund vyřadit, než se dostanu k napájení…
Pečovatelky se rozjedou kolem místnosti, aby se pokusily dostat mezi mě a řadu skříněk. Zatřepu rukou. Vzduch prostoupí vůně fialek a hlasitý praskot náhle zatížených solenoidů. Motory nejbližší sestry se roztočí do nepříjemného skučení. Prosviští kolem mě a s pronikavým třeskem narazí do svých kolegyň.
Vrhnu se vpřed, upustím šachovnici a sáhnu po páčce, kterou se rozpojuje hlavní okruh. Otočím s ní právě v okamžiku, kdy mi zaječení zpětné vazby za mými zády vyjeví zuřivost monstra přestrojeného za vrchní sestru. „Jsem VOLNÝ!“ Prudce páčkou otočím opačným směrem a ono zavřískne. Nato světla pohasnou, z magické mřížky vyšlehne jasně modrý záblesk a ozve se tak hlasitá rána, že mi to zachřestí mozkem v hlavě.
Několik sekund tupě stojím a poslouchám rachot přetížených relé, jako když cvakají zuby. V nose mě zašimrá ozon a zrak mi zeslábne, spatřím dým. Musím odsud vypadnout, uvědomím si, něco hoří. Ani není divu. Napájení sálového počítače – obzvlášť takové, které běželo nepřetržitě bezmála čtyřicet let – nemá rádo prudké zapnutí a vypnutí, a šestnáct set dvojka byl jeden z posledních počítačů využívajících elektronky, nejspíš jsem spálil polovinu jejích desek. Rozhlédnu se kolem sebe, ale kromě jedné z pečovatelek (leží na boku a úzkorozchodná kolečka se jí točí jako šílená) jsem jediné, co se hýbe.
Ani magické mřížky zpravidla nepřežijí prudké vypnutí a zapnutí, obzvlášť když to, co mají zadržovat jako elektrický plot, je už napůl venku, když se proud obnoví. Cestou ven na chodbu se modrému, praskajícímu pentagramu opatrně vyhnu.
Přemýšlím o tom, že až přijdu domů, napíšu zprávu, která bude LZ naléhavě doporučovat, aby poslaly pro změnu nějaké lidské pečovatelky – a aby uklidnily Cantora a jeho kolegy, že se jim nechystají prodat střechu nad hlavou jen proto, že náhodou dokončili svůj výzkumný projekt. A možná Angletona vyzvu na partii šachu, až se vrátím.
Nečekám, že vyhraju, ale bude opravdu zajímavé sledovat, podle jakých pravidel hraje.
Poprvé vydáno v online magazínů Tor.com v červenci roku 2008.
přeložil Petr Kotrle
