David Brin – Spadanky z Kleopatřiny propasti (THE TUMBLEDOWNS OF CLEOPATRA ABYSS)

1.

Dnešní zbuch měl zpoždění. Jonáš zapochyboval, jestli nakonec nevynechá úplně.

Jako minulou jovotu po ranním zvonění Starého orloje, kdy farmáři v celém bublinovém biotopu šplhali po šlahounech popínavých pinijnic nebo se krčili v očekávání pravidelného každodenního stahu – úderu a otřesu, který vám zhmoždil chodidla a rozechvěl stěny bubliny. Jenže k jovotnímu zbuchu nedošlo. Po výstražném signálu následovalo jen ticho a divný pocit zklamání. A Jonášova matka zapálila svíčku, aby zažehnala smůlu.

Loni zjara uplynul bez zbuchů skoro celý týden. Pět dní v kuse, kdy nepršelo smetí, které se uvolňovalo z Horního světa a padalo sem, na dno oceánu. A dvě menší vynechávky předloni.

Dneska zřejmě dojde k dalšímu výpadku…

Prásk!

Opožděný zbuch byl tak prudký, že mu rozvibroval vlhkou půdu pod nohama. Jonáš znepokojeně vzhlédl ke stěně bubliny vzdálené něco přes dvě stě metrů – bláně z prastarého průsvitného vulkanického kamene, která oddělovala rýžová políčka a pinijnicový les od drtivého náporu černé vody za ní. Bariéra se rozkmitala s nepříjemným skřípotem.

Jonášovi z toho trnuly zuby ještě víc než normálně.

„Dřív zpívávaly, abys věděl,“ poznamenala samolibě stará paní, která pracovala u nejbližšího deskového stavu a pokyvovala hlavou, zatímco sukovité prsty prohazovaly člunek mezi prameny, z nichž tkaly látkové lano. Ruce se jí neklepaly, přestože nedaleký háj vzrostlých popínavek se pořád ještě chvěl, mnohem silněji než po běžném zbuchu.

„Promiň, pramáti.“ Jonáš se natáhl po pni ze spletených provazců visícím z klenuté střechy bublinového biotopu, odkud osadu osvětlovaly zářící světlisty.

„Kdo že zpívával?“

„Stěny přece, hlupáčku. Stěny bubliny. To ještě zbuchy dopadaly včas, přesně podle Starého orloje. Jen se každý rok zkracovalo hlavní kolo o pevně danou délku, aby den byl zase o třináct vteřin kratší. Dotřesy pokaždé přicházely ze stejného směru, na tos mohl vzít jed! A bublina nám zpívala.“

„Zpívala… myslíš to hrozné kvílení?“ Jonáš si zakvedlal prstem v uchu, jako by se snažil vydloubnout doznívající ozvěnu. Zadíval se k nedaleké houštině mohutných kmenů a stonků, jestli neuslyší praskot. Zvuk zvěstující pohromu.

„Nic takového! Bylo to muzikální. Uklidňující. Hlavně po potratu. Tehdy ještě ženy přicházely o víc než polovinu plodů. Ne jako dneska, kdy se rodí víc živých dětí než pokroucených, znetvořených nebo mrtvých. Ta vaše generace se ale má! A říká se, že za starých časů to bylo ještě horší. Zakládající měli štěstí, když se dočkali aspoň nějakých živých náhradníků. Populace už měla několikrát na kahánku.“ Zavrtěla hlavou a usmála se. „Ach… ale ta hudba! Vždycky po dopoledním zbuchu ses mohl otočit ke stěnám bubliny a vychutnávat si ji. Nám ženám ta hudba pomáhala nést naše těžké břímě.“

„Ano, pramáti, určitě byla moc hezká,“ odpověděl Jonáš uctivě, zatímco tahal za nejbližší pinijnici, aby vyzkoušel, jestli je dost pevná, a vyšplhal nahoru za lepším výhledem, zachytávaje se dlouhými nesrostlými prsty ve spleti stonků. Žádný jiný chlapec ani muž neuměl šplhat tak dobře jako on.

Kotvicí přísavky okolních loďí se zřejmě utrhly ze střešní kupole. Pět… ne, šest se jich kývalo, jak povolovaly poslední úchyty, a jejich svítivé vrcholky se řítily do rýžové laguny, z níž vykřesávaj spršky jisker, nebo na dělnické boudy, od nichž se ozývaly zděšené výkřiky Panaliny a jejích opravářek. Tenhle měl ale sílu, proletělo Jonášovi hlavou. Už teď se mu zdálo, že biobublina potemněla. Jestli popadá ještě víc pinijnic, bude klan muset žít v přítmí, dokonce možná i o hladu.

„Ó, to ti byla krása,“ pokračovala stará paní, která si ze všeho toho hluku zjevně nedělala těžkou hlavu. „Za časů mé pramáti samozřejmě zbuchy nepřicházely jen pravidelně a včas, ale ke všemu ještě ve dvojicích! A říká se, že za dávných dob – za časů pramatky její pramáti, kdy den trval tak dlouho, že se během něj několikrát uléhalo ke spánku – dopadaly zbuchy po čtyřech nebo i pěti naráz! Jak se tehdy muselo všechno otřásat! Ale vždycky ze stejného směru a s úderem dopoledního zvonu.“

Povzdechla si, aby dala najevo, že Jonáš a všichni ti mladí kolem toho dělají zbytečný poprask. Tomuhle vy říkáte dotřes?

„Dřív byly bubliny samozřejmě mladší,“ připustila. „A asi i pružnější. Nějaký zbloudilý zbuch nás bude jednou všechny stát život.“

Jonáš se rozhodl to risknout – už takhle byl v dost velkém maléru i bez urážky nejstarší ženy, která prodělala čtyřiatřicet těhotenství a šest jejích plodů pořád ještě žilo, z toho čtyři drahocenné ženy.

Jenže pramáti se zdála být v dobrém rozpoložení, plně zaujatá vzpomínkami…

Jal se šplhat stále výš a výš, dokud levičkou nenahmátl jeden z osamocených, volně visících úponků, jež tu a tam překlenovaly mezery mezi pinijnicemi. Druhou rukou vytáhl z opasku nůž a mávnutím přeťal úponek asi tak metr pod svými koleny. Pak vrátil nůž do pouzdra, zhluboka se nadechl – a už se odstrkoval, aby se zhoupl přes volný prostor mezi stromy… a přistál na dalším obřím pni. Kmen se po nárazu rozkýval a Jonáš znejistěl. Jestli byl oslabený a teď kvůli němu spadne, čeká ho opravdický trest. Nejen opatrování pramateře!

Pověst „rošťáka“ mohla být neškodná, když byl Jonáš mladší. Nyní však matky uvažovaly, jak vysoké věno by dóm Tairee musel vyplatit, aby se ho ujala nějaká jiná bublinová kolonie. Jakmile se o chlapci rozkřiklo, že je neposlušný, nemusel dostat žádnou nabídku, i kdyby sňatečná cena byla sebenižší… a bez manželky-sponzorky čekal muže nuzný život.

Ale posledně to opravdu nebyla moje vina! Jak mám sestrojit výkonnější čerpadlo a nenaplnit přitom něco vodou pod vysokým tlakem? Dobře, papiňák z kuchyně nebyl zrovna nejlepší volba. Jenže když papiňák má tlakoměr a všechno potřebné… nebo spíš měl.

Tlustý stonek se chvěl podezřele dlouho, ale vydržel. Jonáš s pocitem úlevy přeručkoval na druhou stranu, kde sice nebyl k dispozici žádný vhodný úponek, ale nedaleko se tyčila další pinijnice. Protáhl si nohy, zapřel se a vymrštil se do prázdna s napřaženýma rukama. Přistál s bolestivě těžkopádným nárazem, ale nezdržoval se a hned se přesunul na druhou stranu, kde tentokrát rostl další volně visící úponek, jako stvořený pro dlouhé zhoupnutí.

To už se neubránil a dal svým pocitům průchod rozjařeným zavýsknutím, když svištěl vzduchem.

O dvě zhoupnutí a čtyři skoky později byl u samého okraje bubliny a natahoval ruku, aby přejel dlaní po věkovitém zeskelnatělém kameni. Tady ho nikdo neuvidí, jak porušuje tabu. Když se opřel o průsvitnou bariéru, ucítil odpor kladený hlubokooceánským tlakem. Povrch bariéry byl na omak žebrovaný, nerovný. Odlupovaly se z něj šupinovité plátky, které mu ulpívaly na rukou.

„Dřív byly bubliny samozřejmě mladší. Pružnější,“ říkala stará paní.

Jonáš si musel ovinout úponek kolem levého zápěstí a obemknout pinijnici nohama, aby se mohl vyklonit, přitisknout tvář k bublině odvádějící veškeré teplo do bezedné zimy, zastínit si obličej pravou dlaní i s předloktím a vyhlédnout do venkovní tmy. Jakmile si jeho oči přivykly, začaly se před ním vynořovat kamenné stěny Kleopatřiny strže, té hluboké průrvy, v níž lidstvo kdysi dávno nalezlo útočiště. Na útěku před invazí z Kossu. Před mnoha a mnoha pokoleními pramatek.

Po dně kaňonu se táhlo několik souběžných řad kulovitých biotopů podobných perlám na náhrdelníku, z nichž každý obklopovala pěna menších bublinek… i když těch malých bylo méně než kdysi a v nejužitečnějších velikostech už nezbyla ani jedna. Říkalo se, že tehdy v době Založení se shora linula slabá záře, která prosakovala hladinou a oddělovala den od noci – světlo vydávané onou bájnou božskou entitou, ve starých knihách nazývanou slunce, které bylo tak jasné, že proniklo hustou jedovatou oblačností i neustále se rozšiřujícím oceánem.

To však bylo kdysi v dávné minulosti, kdy se moře ještě nerozrostlo natolik, že zaplavilo kaňony a změnilo se v ohromnou temnou hlubinu. Dnes už jedinými dary padajícími shůry byly chuchvalce suti, které muži sbírali, aby měli čím krmit nádrže s řasami. Odpadky, jež byly rok od roku podivnější.

V současnosti už byly stěny kaňonu vidět jen ve světle samotných bublin ozařovaných pinijnicovým svitem. Jonáš se pomalu otáčel zleva doprava, když počítal a vyjmenovával viditelné farmářské enklávy. Amtor… Leininger… Chown… Kuttner… Okumo… každá obývaná klanem s vlastními tradicemi a módou. Každá potenciálním místem, kam ho taireeský kmen prodá do manželství. Obyčejný kluk, který nebude nikomu chybět. Šikovný s písmenky a čísly. Manuálně docela zručný, ale vyhlášený svou roztržitostí, se sklonem k civění do prázdna a občasnému uskutečňování rošťáckých nápadů v praxi.

Pokračoval ve výčtu: Brakutt… Lewis… Booros… Napeer… Carson… co to?

Zamrkal. Co se to dělo s Carsonem? A s bublinou situovanou hned za ním? Carson i Bezo se pořád ještě třásly. Z téhle dálky a skrz zvrásněnou zpola matnou blánu nedokázal rozeznat mnoho podrobností. Jedna z bublin se však vlnila, zmítala a záře pinijnicového lesa se míhala sem a tam, jak se obrovské pně kývaly… a pak se skácely!

Druhý vzdálený biotop se mezitím nafukoval, nebo se to aspoň Jonášovi zpočátku zdálo. Promnul si oči a přitiskl tvář ještě blíž, zatímco biotop Bezo se zvětšoval…

… nebo možná stoupal! Jonáš nevěřil vlastním očím. Bublina se nějak vytrhla z oceánského dna a teď odplouvala. Vzhůru. Zploštělé dno biotopu se přitom vydouvalo do původního tvaru a farmy, obytné domy i laguny se vršily jedna přes druhou na dně zrychlující koule. Většina pinijnic se však udržela a kolonie díky tomu dál svítila, když stoupala k hladině.

Jonáš navzdory svému zděšení nedokázal od toho pohledu odtrhnout oči a mohl se jen dívat, jak slabý třpyt, jenž býval bublinou Bezo, stoupá čím dál rychleji k jedovatému povrchu Venuše.

Načež biotop Carson bez varování a bez slitování implodoval.

2.

„Bezo byla moje rodná bublina, víš.“

Jonáš se otočil k Enochovi, který se opíral o hráblo a díval se podél stěny kaňonu na jih ke kráteru zejícímu v místech, kde se předtím krčila osudem pronásledovaná kolonizační bublina.

V okolí teď matně poblikávaly světlistové lampy skupinek, které prohledávaly Carsonské sutinové pole a pátraly po hodnotných surovinách. To však byla práce pro opravářky a služebně starší dělníky. Někdo mezitím musel krmit nádrže s řasami a pinijnice, takže i Jonáš se ocitl venku v kombinéze zamlžené a páchnoucí jeho vlastním dechem i mnoha generacemi předchozích nositelů, aby tento týden pomáhal při sběru organického odpadu.

Jonáš odpověděl stejným nářečím, jakým mluvil Enoch – mlaskomluvou, jediným dorozumívacím prostředkem, když se oba mluvčí nacházejí hluboko pod vodou.

„Ale no tak,“ nabádal svého staršího přítele, nedávného přistěhovalce přiženěného do bubliny Tairee. „To všechno už je za tebou. Muž se nemá ohlížet do minulosti. Děláme, co se nám řekne.“

Enoch pokrčil širokými rameny, až se mu kolem helmy nakrabatila tuhá kombinéza vyrobená ze staré pěnové bubliny ve velikosti, která už se v těchto končinách nevyskytovala. Flegmatická odevzdanost byla naučenou a v Enochově případě velmi praktickou dovedností, jelikož ho oženili s Jonášovou sestřenkou Jezzy, mimořádně neústupnou mladou ženou, která si nenechala mluvit do rozhodování a nezdráhala se vyhrožovat novomanželovi zapuzením.

Můžu jen doufat, že skončím u někoho milejšího, až mě pošlou žít s cizím člověkem v cizím dómu.

Jonáš pokračoval ve shrabávání čerstvě spadaného organického materiálu, především provazcovitých kusů vegetace, které po dlouhém pádu ležely na dně zplihlé a slisované tlakem.

V posledních desetiletích se však začaly vyskytovat i jiné typy odpadu. Krunýře s otvory pro nohy a hlavy. A kosterní úlomky protáhlých stvoření, která musela být zaživa tak dlouhá, jako byl Jonáš vysoký! Mnohem složitější než bahenní červi, kteří se poslední dobou prohrabávali stále blíž k dómům. Spíš jako ti bájní hadi nebo ryby z vyprávění o Staré Zemi.

Panalinin táta, starý kantor Wu, pečoval o sbírku napadanin v malém muzeu u východní klenby Tairee, pečlivě roztříděné exponáty staré přinejmenším deset pramateřských cyklů, z doby, kdy shora kromě smetí stále dopadalo i světlo a teplo – tvrzení, které se Jonášovi pořád ještě zdálo neuvěřitelné. Třeba to byla jen pověst, stejně jako Stará Země.

„Ty vzorky… vidíš, jak jsou čím dál složitější, Jonáši?“ Takhle mu to starý pán vysvětloval, když přejížděl prstem po žilkách čerstvě sklizené chaluhy. „A všiml sis, co je v nich obtisknuté? Kousky živočichů, kteří žili na rostlině nebo v ní. A tady! Nevypadá to snad jako ukousnuté? Jako obrys zubů v místech, kde se zahryzly do rostliny? Co když k nám spadla díky tomu, že zbytek posloužil jako krmivo?“

Jonáš přemýšlel, co by to všechno mohlo znamenat, když hrabal smetí a vršil je na saně. Pořád si představoval, jak veliká by musela být čelist, aby zanechala takovou díru v tuhé, vláknité chaluze. A tady dole navíc bylo všechno slisované tlakem!

„Jak vůbec může něco přežít tam nahoře?“ zeptal se jednou Wua, který prý přečetl všechny knihy z kolonií v Kleopatřině kaňonu, většinu z toho dvakrát nebo i třikrát. „Neříkali snad zakládající, že obloha byla samý jed?“

„Ano, oxid uhličitý a kyselina sírová. Už jsem ti ukazoval, jak tyhle dvě látky oddělujeme s pomocí pinijnicových listů, abychom je uplatnili v dílně. Jednu vydechujeme…“

„A druhá pálí! Ale v malém množství hezky voní.“

„To protože Zakládající ve své moudrosti vložili do našeho krevního oběhu symbionty. Živočichy, kteří nám pomáhají snášet tlaky a plyny smrtelné pro ty, kdo dodnes žijí na zotročené Zemi.“

Jonášovi se moc nelíbila představa, že jeho tělem kolují maličká zvířátka, byť pro jeho dobro. Rok co rok bylo vybráno deset dětí ze všech bublinových kolonií, aby studovaly podobné užitečné předměty – biologické předměty. Zdaleka ne všechny si přitom zvolily obor, který zajímal Jonáše a ve kterém byl počet specialistů omezen ještě přísněji.

„Ale krevní zvířátka nám pomáhají jen tady dole, kde pinijnice vytvářejí dýchatelný vzduch. Ne tam nahoře, kde je to samý jed.“ Jonáš ukázal k obloze. „Proto se přece ještě žádný z vyplavenců nevrátil, ne?“

Každý rok nebo dva si někoho z kaňonových kolonií vyžádalo peklo čekající tam nahoře. Obvykle šlo o důsledek poruchy vztlaku; stačilo přetržené uvazovací lano nebo uvolněná zátěž v botě, aby se nešťastník vznesl vzhůru. Další běžnou příčinou byla sebevražda. A vzácněji ještě jeden důvod, o němž matky zakazovaly diskutovat nebo třeba jen hovořit. Zapovězený důvod.

Jenže teď, po náhlém vyplavení bubliny Bezo s tisíci obyvateli a následné implozi Carsonu, dokázal málokdo myslet na něco jiného.

„I kdybys přežil náhlou změnu tlaku… jakmile by ses tam nahoře poprvé nadechl, sežehlo by ti to plíce,“ odpověděl mu včera starý kantor. „Proto také Zakládající umístili živé tvory o něco výš než nás, ale pod ochrannou vrstvu Termo-Kliny, která z větší části zabraňuje tomu, aby jed pronikl do naší propasti…“

Starý pán se odmlčel a pohladil zvláštní kostru s několika čelistmi. „Život – nějaká forma života zřejmě našla způsob, jak se rozbujet poblíž této bariéry. Dokonce natolik, že jsem si začal klást otázku“

Ze zamyšlení ho vytrhl přísný hlas.

„Jonáši!“

Tentokrát to byl Enoch, kdo mu připomněl, aby si hleděl práce. Dobrý důvod k práci ve dvojicích. Začal se ohánět hrablem. Matka byla opět těhotná, stejně jako tety Leor a Sosun. Vždycky z toho byly podrážděné, protože zárodky si dávaly na čas při rozhodování, jestli odejít nebo zůstat – a jestli se narodit zdravé nebo jako pokřivené trosky, když už přece jen zůstaly. Ne, vrátit se z téhle sběrné výpravy jen s polovičním nákladem by opravdu nebylo dobré.

A tak s Enochem zamířili dál a odtáhli saně do míst, kam svrchní oceánské proudy po srážce se stěnami kaňonu často shazovaly zajímavé věci. Nádrže s řasami i pinijnice vyžadovaly přísun čerstvého organického materiálu. Zejména v posledních desetiletích, kdy vyschly staré sopečné komíny.

V Knize Vyhnanství se píše, že jsme sestoupili sem dolů, abychom využívali sopečné komíny, když moře bylo ještě horké a nové. Do mělkého útočiště, kde se svobodní lidé ukryli před Kossany, zatímco komety dopadaly v pravidelném rytmu na Venuši, aby z ní vykřesaly život. Aby zchladily její horečku a rozhýbaly její žíly.

Jonáš měl jen matnou představu, co jsou to ty „komety“ – velké koule poletující nedozírnou prázdnotou, dokud je božské bytosti obdařené magickými schopnostmi nesvrhnou na tuto planetu. Koule tvořené ledem, jako je ta světlemodrá břečka, která se tvoří na chladných odtokových stranách balvanů v rychlých mořských proudech. V knihách se psalo, že taková kometa je zhruba stejně velká, jako je Kleopatřin kaňon široký.

Jonáš se zadíval na vysoké skalní stěny obklopující veškerý svět, jaký kdy poznal. Komety jsou tak velké! A přitom po staletí dennodenně dopadaly na Venuši už před příchodem kolonistů, obrovské ledovce z doby před stvořením bombardující sesterský svět Staré Země. Nyní už jich muselo spadnout několik milionů, nejprve pod vedením lidské civilizace a později vládců Kossu, kteří se rozhodli pokračovat v projektu tak ambiciózním, že byl prakticky nepředstavitelný.

Tolik ledu. Tolik vody. Přilévat a přilévat, dokud nezaplaví oblohu, dokonce i jedovaté venušské nebe. Tolik, že zaplní veškeré stvoře –

„Pozor, Jonáši!“

Enochův varovný výkřik ho přiměl skrčit se a otočit. Nebo se o to aspoň pokusit v neohrabané kombinéze a rozvířit kal nemotornými těžkými botami. „Co– Co se děje?“

„Nad tebou! Pozor!“

Záklon vyžadoval sílu, zejména když jste měli naspěch. Ani zamžený průzor to zrovna neusnadňoval. Jonáš si až teď všiml obřího stínu, který se nad ním zničehonic vynořil ze tmy.

„Uteč!“

Nebylo třeba ho pobízet. Mladík se splašeně tlukoucím srdcem kmital nohama, seč mohl. Zatížené boty se stěží odlepovaly ode dna, když rázoval dlouhými šouravými kroky k nejbližší stěně kaňonu, zatímco nad sebou tušil a posléze i koutkem oka zahlédl rozměrný vlnivý tvar, který na něj padal z propastné oblohy. Nestvůrný obrys se v matném světle vzdáleného bublinového biotopu líně převaloval, když kopíroval trasu jeho úprku do bezpečí a rychle ho doháněl. Jonáš se ohlédl přes pravé rameno a uviděl zející chřtán s řadami velkých blyštivých zubů. Jako hrbaté tělo z nějaké noční můry.

Nestihnu to. Stěna kaňonu byla prostě příliš daleko.

Jonáš trhaně zabrzdil, až se ze dna vznesla mračna kalu. Otočil se do podřepu a mimoděk zaúpěl hrůzou, když zvedal svou jedinou zbraň – hráblo na sklízení organického odpadu z mořského dna. Třímal je naplocho před sebou v naději, že se vzpříčí v široké sanici, která se nyní vyřítila ze tmy, orámovaná čtyřma lesklýma očima. Jako nějaký dávný pohádkový drak vrhající se na kořist. Hráblo bylo spíš gestem vzdoru, než aby skýtalo kdovíjakou ochranu.

Pojď si pro mě, příšero.

Byl to slušný plán, takhle narychlo.

Ale nevyšel.

Ani nemusel.

Hráblo prasklo spolu s několika bělostnými zuby, když se na Jonáše snesla ta obří tlama, která narazila do okolního bahna a uvěznila ho… ale nedovřela se, neskousla, ani nezačala žvýkat. Jonáš, který to všechno očekával, ztuhl v napjatém podřepu, zatímco dnem kaňonu otřásaly bližší a rozprostřenější stahy, než jaké se pojily s každodenními zbuchy. Muselo to být nárazem hrbaté obludy – dlouhého, předlouhého kolosu – do okolního bahna!

Poslední otřes půdy a poté ticho. Tu a tam něco zaskřípělo. Pak zase ticho.

A tma. Titánovou tlamou obklopený a zahalený Jonáš zpočátku neviděl nic… potom pár slabounkých záblesků. Pinijnicový svit z nedalekého bublinového biotopu Monsat. Linul se dírami. Dírami v té nestvůrné hlavě. Dírami, které se postupně rozšiřovaly působením hlubokooceánského tlaku, jenž drtil tkáň určenou pro mnohem menší hloubky.

A pak to Jonáš ucítil.

Puch smrti.

No jistě. Takové zvíře by se přece samo od sebe nepotopilo tak hluboko. Jonáše nepronásledovalo žádné nenasytné monstrum, jen utíkal souběžně se sestupným proudem, který unášel mršinu do hrobu. Protnutí a kolize, které jednoho dne snad budou působit legračně, až tu historku bude vyprávět jako starý děd, pokud se od něj štěstí neodvrátí. Teď však byl rozbolavělý, pohmožděný, naštvaný, připadal si trapně… a znepokojovala ho tenčící se zásoba vzduchu v jeho skrovné vzduchové bublině.

Vytáhl od pasu nůž a začal si hledat a prosekávat cestu ven. Měl ještě další důvod ke spěchu. Jestli ho budou muset zachraňovat ostatní, nebude moci navýšit tímhle masem jmění Tairee, svého klanu a rodiny. Své věno a manželskou cenu.

Podle ustaraného mlaskání poznal, že Enoch je nablízku, a z jedné slibné mezery ve tváři obludy se náhle vynořila násada hrabla. Záhy už ji oba trhali, prořezávali se blánami a odhazovali chuchvalce svrasklé svaloviny a kůže. Bublinová helma sice skýtala ochranu před mořskou solí, ale štiplavé pachy už byly jiný případ. Když ho Enoch konečně popadl za paži a protáhl otvorem, Jonáš udělal několik potácivých kroků, načež se zakašláním klesl na kolena.

„Blíží se ostatní,“ oznámil jeho druh. Jonáš zvedl hlavu a spatřil muže v potápěčských oblecích a helmách, jak se k nim ženou se světlolistovými zářivkami a improvizovanými zbraněmi v rukou. Za nimi byla vidět jedna z nákladních ponorek – šňůra větších bublin se šrouby na ruční pohon –, která se rychle přibližovala.

„Pomoz mi vylézt… nahoru,“ vybídl Enocha, který ho podpíral, když ho zvedal ze dna. Společně začali hledat, kudy by se dalo vylézt na tu obrovskou hlavu. Ocitli se v ožehavém postavení. V případech sporného vlastnického práva někdy docházelo ke střetům mezi paběrkářskými oddíly z různých dómů, jako byl například boj o poslední sopečný komín na dně Kleopatřina kaňonu v minulé generaci. Než pramatky uzavřely příměří, zemřelo dvanáct mužů. Pokud ovšem Tairee uplatní nezpochybnitelný nárok na tuhle mršinu, každý dóm dostane svůj podíl v souladu se zásadou štědrého obdarovávání a Tairee si ponechá jen největší, nejvybranější kus. Na jeho rychlosti teď závisely mír i čest. Lebka obludy však byla strmá, kluzká a bortila se.

Jonášovi už docházela trpělivost i čas, a tak se rozhodl zariskoval. Přeťal provazce spojující jeho měkkou kombinézu se zatíženými dřeváky, které ho držely na dně oceánu. S náhlým nárůstem vztlaku ucítil i první dotek Zátahu – přitažlivé síly nebes a zkázy. Síly, která před několika dny uchvátila kolonii Bezo a strhla biobublinu i s veškerým obyvatelstvem k obloze.

Enochovi bylo jasné, co je v sázce. Sevřel Jonášovu paži a zastrčil mu za opasek své hráblo, nůž i sekyrku. Vše, co bylo po ruce. Zatím to šlo dobře. Vypadalo to, že výslednice sil směřuje pod mírným úhlem ke dnu. Jonáš pokynul příteli a skočil.

3.

Svatebčané zvolna postupovali k taireeskému bublinovému doku za zvuků tamburín. Mládež – slavnostně ověšená rýžovými květy a pinijnicovými věnci – tančila po boku novomanželů. Mnohé z dětí sice měly škrabošky nebo líčení zakrývající méně závažné vrozené vady, ale zdály se být v dobrém rozmara.

Byly přece jediné.

Někteří dospěli se urputně snažili deklamovat a jásat na správných místech. Zejména několik desítek uprchlíků – taireeského přídělu nemajetných vysídlenců z trosek Cixinu a Sadúlu – provolávajících slávu s vroucí horlivostí lidí, kteří se zoufale snaží, aby je v novém domově přijali, nejen trpěli. A ostatní hosté z dómů, jež vyvázly bez poškození? Většina se podle všeho přišla jenom zdarma najíst. Teď se tísnili kolem doku a nemohli se dočkat, až svatební ponorka odpluje a oni se budou moci vrátit domů.

Ne že by jim to Jonáš zazlíval. Většina lidí se raději zdržovala v blízkosti domova, když teď zbuchy začaly tak vyvádět a odstartovaly řadu tragédií, které narušily poklidné staré obyčeje.

A dnešní zbuch už má zpoždění, připomněl si v duchu. Ve skutečnosti už měsíc nedošlo k nárazu komety, který by dokázal rozechvět zemi. Ještě před rokem nebo dvěma by z takového výpadku byli všichni nervózní. Nyní po nedávných otřesech, z nichž některé byly opravdu hrozné, uvítali každou možnost oddechu.

Chaotická doba. Málokdo vidí dobrá znamení, dokonce ani v novém sňatku.

Jonáš střelil pohledem po nevěstě, která si pro něj přijela až z bubliny Laussane u vzdálené severní výustě Kleopatřina kaňonu. Vyšší než bylo obvyklé, s čistou pletí, pevným držením těla, dobrými boky a jen nepatrně zmutovanou tkání vzadu na temeni, kde jí vlasy rostly v neuspořádané vývrtce odlišné barvy. Snadno přehlédnutelná vada, stejně jako Jonášovy nesrostlé prsty u nohou nebo nepotlačitelné kýchání a zívání při náhlé změně tlaku vzduchu. Kvůli takovým hloupostem by nikdo neházel dítě přes palubu.

Ale můžou vás odsoudit k věčnému odloučení od všeho, co jste kdy znali, když se narodíte s genetickou vadou příslušnosti k mužskému pohlaví. Jonáš se nedokázal ubránit pohledu na taireeské dílny, ubikace, pinijnice a rýžová pole, a zauvažoval, jestli tenhle kraj – svou rodnou bublinu – ještě někdy spatří. Snad kdyby ho laussanské pramáti pověřily nějakou pochůzkou. Nebo až bude Tairee příště pořádat nějakou slavnost – pokud ho novomanželka bude ochotná vzít s sebou.

Přitom ani Petři Smothovou pořádně neznal, jen s ní za ty roky prohodil pár slov na různých trzích rukodělných výrobků a semen pořádaných některými většími dómy. Na loňské slavnosti v nešťastné bublině Carson mu, pravda, položila několik zkoumavých otázek týkajících se podomácku sestrojených zlepšováků, které vystavoval. Když se na to teď rozpomínal, musel přece z jejího výrazu i hlasu vycítit, že ho přišla… ocenit. Zvážit jeho odpovědi s ohledem na tenhle možný výsledek. Jonášovi tehdy jen nedošlo, že udělal na dívku takový dojem, aby si ho vybrala za partnera.

Já myslel, že se zajímá o můj vylepšený přepouštěcí ventil.

A možná se i… svým způsobem… zajímala.

Nebo aspoň o Jonášovu mechanickou zručnost. S tímhle vysvětlením přišla včera Panalina, když Jonášovi pomáhala s přípravou věna – starého nákladního plavidla pořízeného z odměny za mrtvého mořského hada, dávno vyřazeného ponorného transportéru, jehož oprava mu zabrala celý uplynulý rok. Někteří ho prohlašovali za beznadějný vrak, ale to už teď byla minulost.

„No, rozhodně je funkční, to se ti musí nechat,“ prohlásila vrchní opravářka bubliny Tairee včera večer, když procházela loď od přídě k zádi a kontrolovala všechno od ručně splétaných kotevních lan a kamenných kýlních závaží až po lavici, na níž by se několik párů statných mužů mohlo lopotit u dlouhé kliky pohánějící lodní šroub. Zabušila do vyrovnávacích bublinových nádrží a otočila kohouty, aby si přivoněla k syčícímu stlačenému vzduchu. Pak vyzkoušela páky, jimiž se v případě potřeby napouštěla mořská voda do rezervoárů, aby se ponorka udržela u dna a nezřítila se do smrtící oblohy.

„Splní účel,“ pronesla nakonec k Jonášově úlevě. Tohle by mu mohlo pomoci vykročit do manželství správnou nohou. Ne každý chlapec může své nové nevěstě přinést celou ponorku.

Jonáš zakoupil veterána několik měsíců předtím, než lidem došlo, jak cenné je každé nákladní plavidlo včetně podobných rachotin – při záchraně a úniku –, když osady v kaňonu rozvrátí řada kalamit. Nestihl ho opravit včas, aby mohl pomáhat při evakuaci dalších rodin z naprasklých, k záhubě odsouzených bublin Cixin a Sadúl, což ho mrzelo. Panalina však prohlásila loď za plavbyschopnou, což Petři Smothové pomůže vyšvihnout se do zámožnějších kruhů laussanské hierarchie a potvrdí Jonášovu hodnotu v očích manželky.

Jenže… co když se porouchá tolik bublin, že ostatní už nebudou schopné přijímat uprchlíky?

Už teď se mluvilo o uzavření Tairee před návštěvníky zvenčí, dokonce i před vysídlenci, a přechodu na naprostou soběstačnost.

Občas padla zmínka o vyzbrojení ponorek do války.

„Tyhle starší trupové bubliny bývaly silnější a těžší,“ poznamenala Panalina a poplácala nejbližší pažení, první ze tří stařičkých průsvitných bublin spojených do krátkého řetězu jako tři perly na niti. „Vyšly z módy asi před čtyřmi nebo pěti generacemi. Budeš muset najmout šest urostlých chlapů, aby utáhli plný náklad zboží. Jenže to pak nebudeš mít moc velký zisk.“

Stará dobrá Panalina, která se pořád tvářila, jako by se všechno mělo brzy vrátit do normálu, jako by směnná obchodní síť mohla být zase stejná jako dřív. Mistryně měla ve vlasech šedivé prameny a tvrdila o sobě, že je jí šedesát let, ale určitě byla mladší. Pramatky jí tu lež promíjely stejně jako za normálních okolností trestuhodnou nedbalost v tom, že nechávala lůno po většinu času ležet ladem, a přitom měla jen dva dosud žijící dědice, navíc oba chlapce.

„Ale stejně.“ Panalina se naposledy rozhlédla a bouchla do trupu. „Je to pevná lodička. Mezi matkami se povídalo, že ti ji zakážou odvézt z Tairee, abys věděl. Smothovi museli na oplátku slíbit, že dodají půl tuny révového rmutu a ujmou se jedné ze sadúlských rodin. I když si stejně myslím, že jim jde hlavně o tebe.“

Jonáš hloubal nad tou záhadnou závěrečnou poznámkou po Panalinině odchodu, při loučení se svobodou v oparu piva, kdy snášel obhroublé vtípky a pošťuchování ženáčů, i během neklidné spací směny, kdy ho předsvatební nervozita nutila převalovat se a házet sebou. Matka byla během samotného obřadu laskavá a vřelá – podobné chování u ní sice nebylo běžné, ale Jonáš si říkal, že po téhle stránce její povahy se mu bude opravdu stýskat. Bylo mu však jasné, že pravý důvod její dobré nálady je prostý – o jeden hladový mužský krk méně.

Jonáš se proto ještě při svazování zápěstí zaobíral něčím, co před časem řekl starý kantor Wu.

Pokud skutečně dojde k válce, mohlo by to změnit rovnováhu pohlaví. Bojeschopní jedinci by se mohli začít cenit víc než chovní.

V přístavní komoře zjistil, že jeho malý transportér je ověnčený květy a suché části všech tří bublin jsou naleštěné. Jonáše to gesto zahřálo u srdce. Loď měla dokonce i čerstvě namalované jméno, které se klenulo těsně nad šroubem.

Taireeský pták

Mno. Matka měla odjakživa ráda příběhy o těch prehistorických stvořeních ze Staré Země, která se proháněla po nedozírné, nevýslovně sladké obloze…

„Já myslela, že ji pojmenuješ po mně,“ prohodila Petři potichu s nepolevujícím milým úsměvem.

„A také pojmenuji, má milovaná paní. Hned, jak přistaneme v Laussane.“

„No… snad ne hned potom,“ opáčila a Jonášova pravá hýždě zaregistrovala štípnutí ostrým nehtem. Podařilo se mu nenadskočit ani jinak viditelně nezareagovat. Novomanželka však očividně nehodlala ztrácet čas, až budou doma.

Doma. To slovo si pro sebe bude muset předefinovat.

Když však končil s kontrolou naložených zavazadel, darů a pasažérů, ohlédl se ještě naposledy na záď a představil si tam jméno, kterým ve skutečnosti chtěl pokřtít svou loď.

Obnovená naděje

4.

Už byli za polovinou cesty k bublině Laussane, když zbuch dopadl v nevhodnou chvíli a zatřásl maličkou nákladní ponorkou jako chrastítkem.

Byl to prudký a opožděný úder. Tak opožděný, že všichni svatebčané už s ním pro dnešek jednoduše přestali počítat. Došli k závěru, že do pádu další komety uplyne ještě aspoň jeden pracovně-spací cyklus. I takhle to byla nejdelší prodleva v živé paměti.

Možná (šuškali si někteří), že éra zbuchů už skončila, jak bylo kdysi dávno předpovězeno. Po katastrofách, které postihly Carson s Bezem a po nich Cixin se Sadúlem, v to rozhodně všichni doufali.

Svatební plavba probíhala až do tohoto okamžiku klidně a příjemně, dokonce i pro nervózní novomanžele.

Jonáš stál na přídi u řízení a zavrtával pohled do trupové bubliny v místech, kde byla vyleštěná z obou stran a tedy bylo vidět ven. Svíral kormidelní lana řídící Taireeského ptáka a doufal, že vypadá jako drsný, neohrožený mořeplavec, přestože lodní šroub byl vyřazený z provozu. Starý transportér tentokrát táhla v závěsu větší, elegantnější a modernější laussanská ponorka, v níž se z party dvanácti hřmotných mužů řinul pot, když v dokonalé souhře zabírali za kliku hnací hřídele.

Petři stála vedle novomanžela, zatímco cestující klábosili ve druhé sekci. Ukazovala na lesklé dómy bublinových kolonií, které ubíhaly kolem nich, a vykládala o ženských záležitostech typu obchodní a diplomatické politiky nebo zvláštností a tradic jednotlivých osad. Kterého zboží a potravin produkují nejvíc a kterého mají naopak nedostatek. Míru mutace a úspěšně odchovaných dětí. Jak moc se jednotlivým biotopům daří uchovávat si genetickou rozmanitost… a tady se jí trochu změnil hlas, jako by si najednou uvědomila, jak se to téma dotýká jich obou. Laussanské matky totiž posuzovaly jejich sňatek především z tohoto úhlu.

„Měla jsem samozřejmě poslední slovo, rozhodující hlas,“ sdělila Jonášovi, kterého potěšilo, že Petři cítila potřebu to objasnit.

„Každopádně pracuju na jednom takovém projektu,“ pokračovala tišeji. „Spolu s několika dalšími lidmi v laussanské a landisské bublině. Vesměs mladšími. A hodil by se nám dobrý opravář jako ty.“

Jako já? Tak proto jsem byl vybrán?

Jonáš si připadal zrazený a maličko ucukl, když ho Petři vzala kolem pasu. Pak se ale naklonila blíž a zašeptala mu do ucha: „Myslím, že se ti bude líbit, co máme za lubem. Je to něco přesně pro rošťáka.“

Ten výraz ho zaskočil, až sebou málem trhl. Petři ho však držela pevně a v uchu stále cítil její dech. Rozhodl se proto dál tvářit vyrovnaně a dělat jakoby nic. Petři zřejmě vycítila jeho strojenost a pustila ho. Pak se otočila a opřela se zády o vyleštěnou část okna, aby mu viděla do tváře.

Šikovná holka, říkal si v duchu. Jonáš se tím směrem musel dívat, aby viděl na kormidlo Pýchy Laussane před sebou a mohl kopírovat kurz větší ponorky. Teď už před ní nemohl uhnout pohledem pod záminkou chlapecké nesmělosti.

Petriin oválný obličej byl trochu moc široký, stejně jako oči. Klasický laussanský důlek v bradě byl takřka nerozeznatelný, ale lokální mutace – ten trs nepoddajných vlasů – za ní byla vidět jako odraz v zakřiveném vnitřním povrchu bubliny. Splývavé, přiléhavé svatební roucho odhalovalo dostatečný důkaz její způsobilosti k rození a kojení… a ještě něco navíc. Jonáš byl na rozpacích – kdy mám dovolit, aby mě pohled na ni ovlivňoval? Vzrušoval? Příliš brzy a bude působit jako neurvalec, kterému je třeba přitáhnout uzdu. Příliš pozdě nebo příliš málo a nevěsta by se mohla cítit uražená.

A když se tím budu trápit, skončím jako impotentní trouba. Jonáš se zklidnil a poddal se radosti, která se do něj vkrádala při pohledu na ni. Vyklíčilo v něm očekávání… přesně, jak chtěla.

„O jakém projektu mluvíš? Souvisí to nějak s transportéry?“ odvážil se hádat. „Nebo s něčím, co by se matkám nelíbilo? S něčím vhodným pro… pro…“

Ohlédl se přes rameno k otevřenému průlezu do prostřední bubliny, která obsahovala změť nákladu – svatební dary, Jonášovu výbavu a zavazadla laussanských hodnostářů cestujících v pohodlí větší ponorky před nimi. Tady na hromádkách a stozích posedával tucet pasažérů z nižších kast – několik Petriiných mladších bratranců a sestřenic spolu s rodinou vysídlenců ze zničeného sadúlského dómu, vyslaných v rámci spletité sňatkové dohody, aby uvolnili místo v přeplněném taireeském uprchlickém táboře.

Snad bude lepší odložit tenhle rozhovor, až kolem bude méně uší schopných zachytit zbloudilé odražené zvuky. Třeba by to mohlo počkat, až budou sami na lůžku jako manželka a manžel – jediný druh soukromí, na který bylo v koloniích spolehnutí. Vrátil se pohledem před sebe, povytáhl obočí a Petři zjevně pochopila, jak to myslí. Přesto však potichu dokončila jeho větu.

„Pro rošťáka, ano. Tvoje pověst mladíka, který má pořád nějaké všetečné otázky, mi dokonce pomohla usmlouvat za tebe dobrou cenu. Zajímalo by mě, jestli jsi to tak udělal schválně? Aby o tebe usiloval jen někdo jako já, kdo by takové vlastnosti ocenil? Pokud ano, dobře jsi to navlékl.“

Jonáš se rozhodl nic neříkat a sklidit tak uznání za mazanost, jíž se mu nedostávalo. Petři vzápětí s úsměvem pokrčila rameny a pokračovala takřka neslyšně.

„Jenže naši skupinku spiklenkyň a intrikánů ve skutečnosti inspiroval jiný rošťák. Tím, koho máme na mysli v první řadě, byl chlapík jménem… Melvil.“

Jonáš už se chystal zeptat, kdo že jsou ti tajemní „my“. Zmínka o tomto konkrétním jménu ho však umlčela. Zamrkal – dvakrát, třikrát –, jak se snažil nedat nic najevo nějakým unáhleným pohybem. Až na několikátý pokus se mu podařilo vydechnout téměř bez pohybu rtů: „Myslíš snad… Teodořin kaňon?“

Bájné místo. A v Petriiných očích se toho teď zračilo hodně. Pochvala za pohotovost… s očividným podtónem sveřepé cílevědomosti. Ochota, snad i dychtivost riskovat a přizpůsobit se chaotické době, najít cestu vpřed, i kdyby mělo být nutné řídit se pohádkou. To vše jí bylo vidět na očích. Od Jonáše se však zjevně čekalo, že řekne víc.

„Doneslo se mi… člověk slýchá zvěsti… že existuje mapa místa, které Melvil objevil… další kaňon plný Venuší seslaných bublin jako byly ty, které Zakládající našli tady v Kleopatřině kaňonu. Jenže matky o tom zakázaly diskutovat nebo se tam vracet a…“ Jonáš zpomalil, když si všiml, že mluví z cesty. „A tak ukryly mapu, když Melvil uprchl před potrestáním.“

„Mám slíbenou kopii, až budeme připraveni vyplout,“ svěřila se mu Petři, která očividně posuzovala jeho reakci.

Jonáš už to nevydržel. Znovu se otočil a zadíval se k sousední sekci, kde se několik menších dětí honilo mezi haldami zavazadel, dělalo rámus a jen tak tak přitom nezakopávalo o bednu s Panalininým kovářským náčiním určenou k překládce na loď mířící do dómu Gollancz. Ještě dál, za průlezem do poslední komory, v níž by normálně seděli upocení veslaři, byly naskládané pytle vývozní taireeské rýže. Uprchlická rodina se u nich uvelebila spolu s několika Petriinými mladšími příbuznými a tlachala stranou od hlučných dětí.

Jonáš se ohlédl zpátky k nevěstě a odpověděl stále tichým hlasem.

„To nemyslíš vážně! Takže on opravdu žil chlapec jménem Melvil? Který ukradl ponorku a zmizel…“

„… na měsíc, týden, den a hodinu,“ dokončila Petři. „Pak se vrátil s historkami o dalekém kaňonu plném zářivých bublin všech velikostí, nedozírné pěně dutých sopečných koulí, které se dochovaly od vzniku světa, nedotčené lidskou rukou. Bubliny surové a panenské jako ty, které objevili naši předkové, když poprvé sestoupili na dno nově zrozeného oceánu, aby zde nalezli útočiště v bezpečné vzdálenosti od jedovaté oblohy.“

Značná část toho, co řekla, pocházela z katechismu Zakládajících a uchovala si jeho osobitý rytmus i květnatost. Petři se očividně bavila prokládáním obdivných poznámek o proslulém vzbouřenci pozměněnými citacemi z posvátné knihy, jak Jonáš poznal z jejího posměšného výrazu. Jenže poezie – a ironie zvlášť – mu odjakživa unikala a Petři si na tenhle manželův nedostatek může klidně začít zvykat hned teď.

„Takže jde… o… hledání nového domova?“

„Nebylo by snad lepší mít víc možností, jestli se situace tady v Kleo bude dál zhoršovat? To víš, inzerujeme to jako výpravu za sběrem čerstvých bublin ve velikostech vhodných pro výrobu helem, vaření a chemii, o které už je tady nouze. Ale budeme se dívat i po těch velkých. Možná jsou v Teodoře stabilnější než ty naše. Protože jestli to takhle půjde dál…“ Petři zavrtěla hlavou. Sklopila oči a její výraz přitom dostal nepatrnou trhlinu, jak se maskou neústupného odhodlání prodraly na povrch zjevné obavy.

Ona něco ví. Má informace, které matky nesdělují pouhým mužům. A bojí se.

Ta momentální bezbrannost Jonáše kdovíproč dojala a rozehřála místo v jeho srdci, o němž doteď nevěděl, že je chladné. Poprvé pocítil nutkání… touhu natáhnout se k ní. Ne sexuálně. Jen ji utěšit a držet…

A v tu chvíli udeřil zbuch – prudčeji, než by kdy považoval za možné.

Otřes zalomcoval s malou ponorkou, která se naklonila na levobok, až to ve stařičkém bublinovém trupu zadunělo. Petři do něj vrazila a vyškubla mu kormidelní lana z rukou, když to s nimi hodilo nejdřív dozadu, až proletěli otevřeným průlezem do sousední sekce, a pak zase dopředu, jak se Taireeský pták vzepjal.

Ten kousíček Jonášova mozku, který ještě fungoval, přemýšlel, jestli nedošlo ke srážce. Laussanská loď se však pohupovala a kymácela pěkný kus před nimi, stále připoutaná k Ptákovi, a kromě ní už se v okolí nenacházelo nic dalšího kromě bublinového biotopu vzdáleného minimálně dvě stě metrů. Jonáš to všechno postřehl, když přistával na okenním průzoru s Petři vmáčknutou pod sebou. Když sebou loď znovu trhla, podařilo se mu zachytit vzpěry, zatímco druhou rukou svíral Petři kolem pasu. Sípavě dýchala a už se ani nesnažila maskovat strach.

„Co to… Co to bylo…“

Jonáš polkl a zapřel se proti dalšímu houpavému výkyvu, který ji málem vytrhl z jeho sevření.

„Zbuch! Slyšíš ten hluboký zvuk? Jenom se ještě nikdy tak neopozdil!“

Už mu nezbýval dech, aby dodal: Taky mě ještě nikdy nezastihl mimo dóm. Nikdo se neodvažuje do vody během dopoledne, kdy vždycky padaly komety. A teď už Jonáš věděl proč. V uších mu zvonilo a bolelo to jako blázen.

Celou tu dobu přitom odpočítával. Zbuchové otřesy se dostavovaly v pevně daném pořadí. Jeden tón se přenášel skálou prostřednictvím tlakových vln a zazníval pěkných pár vteřin před pomalejšími příčnými vlnami. Jednou o tom četl v jedné z knih starého Wua, ale nerozuměl tomu úplně. A taky si vybavoval, co mu o tom kantor řekl. Že z délky prodlevy mezi otřesy lze poznat, jak daleko od Kleopatřina kaňonu kometa dopadla.

… jednadvacet… dvaadvacet… třiadvacet…

Jonáš doufal, že se dopočítá dvaašedesáti vteřin, což byla běžná prodleva už po celé generace pramatek.

… čtyřiadvacet… pětadva –

Příčný tón, vyšší a mnohem hlasitější než jindy, rozezněl přední bublinu Ptáka jako zvon, ačkoliv nervy drásající výkyvy se mezitím zmírnily natolik, že se Jonáš s Petři mohli chytit každý za jeden popruh a najít ztracenou rovnováhu.

Ani ne polovina obvyklé vzdálenosti. Ta kometa nás málem zasáhla! Snažil se zmobilizovat otupělý mozek. Možná to bylo jen o pár tisíc kilometrů.

„Děti!“ vykřikla Petři a vrhla se – klopýtavě – dozadu k prostřední sekci. Jonáš vyrazil za ní, ale po dvou krocích se zastavil, aby se ujistil, že žádné těsnění neprotéká. Žádný poklop nebylo nutné uzavřít a zajistit… zatím. A plačící děti v zadní sekci vypadaly, že jsou spíš vylekané než těžce raněné. Takže se může bez obav spolehnout, že Petři bude mít situaci v rukou…

… zatímco on přiskočil zpátky ke kormidelnímu postroji. Brzy už tahal za vzpurné kabely a snažil se přimět kormidlo ke spolupráci uprostřed vlnobití, zatímco zvenčí k němu doléhaly záblesky vřavy. Kolem šroubu Pýchy Laussane, čtyřicet nebo padesát metrů před nimi, se tvořil zpěněný vír vody. Muži v ponorce určitě točí klikou ze všech sil.

Zpátečka, uvědomil si zděšeně Jonáš. Šroub Pýchy by se při zpětném chodu mohl dostat do kontaktu s vlečným lanem. Proč couvají?

Jedna indicie tu byla. Lano zůstávalo navzdory úsilí veslařů napjaté a rovné. Jonáš s hrůzou pochopil proč. Větší ponorka se nakláněla skoro do poloviny k vertikále a její příď mířila vzhůru.

Ztratili hlavní zátěž! Ponorky za normálních okolností zatěžkávaly velké bloky kamene a surového kovů přivázané k trupu. Ve zmatku vyvolaném zbuchem se skoro všechny musely utrhnout. Ale jak? Jistě vinou smůly a odfláknuté údržby, případně prudkým nárazem do oceánského dna. Pýcha Laussane na každý pád stoupala vzhůru k obloze.

Jonáš už viděl jeden bublinový biotop z úhlu, o který žádný z obyvatel kaňonu nestál – shlížel shora na křivku dómu, zevnitř ozářenou svitem popínavých pinijnic.

Pustil kormidelní lana a odpotácel se zpátky k průlezu na druhém konci velínu. Volal Petři a v duchu proklínal svou nedůvtipnost. Mají před sebou úkol, který je ze všech nejdůležitější. Možná na něm závisejí jejich životy.

5.

„Až ti řeknu, otevři ventil číslo jedna, ale jen o čtvrt otáčky!“

Nebyl to nesmělý tón, jakým se slušelo mluvit se ženou, ale v novomanželčině tváři nebyl vidět jediný náznak hněvu či nelibosti, když přikyvovala. „O čtvrt otáčky. Jasně, Jonáši.“

Sevřel nohama jednu z vyvažovačích nádrží a začal rovnoměrně pumpovat svým novým, vylepšeným vzduchovým čerpadlem. „Dobře… teď!“

Jakmile Petři pootočila ventilem, ozval se zvuk vody vtékající do zátěžové komory, která Jonášovi pomohla přepumpovat vzduch pod tlakem do sousední nádrže. Vypustit vzduch do vody by bylo jednodušší a ne tak pracné, ale nedokázal se k tomu přimět. Třeba se jim ještě bude hodit.

Když se Pták začal naklánět na bok, přesunuli se k nádrži u průzoru na pravoboku, další části starého trupu naleštěné tak, aby jí bylo vidět ven. Zezadu ze třetí sekce bylo slyšet, jak někteří cestující zápasí s pytli rýže, aby uvolnili šroubovou hřídel pro případné použití. Jonáš jim to nařídil spíš proto, aby je něčím zabavil. Aby měli co dělat.

„Měli bychom přibírat na váze,“ oznámil Petři, zatímco přebíhali sem a tam, zleva doprava a pak zase doleva, jak napouštěli vodu do rezervoárů a odváděli odčerpaný vzduch. Na sklonu ponorky se to projevilo v souladu s očekáváním a příď se teď zvedala, táhnouc za vlečné lano, které je spojovalo s ochromenou Pýchou Laussane.

Posádka oné nešťastné ponorky už přestala veslovat na zpětný chod. Všechno záviselo jen na Jonášovi a Petři. Jestli se jim podaří Ptáka včas dostatečně zatížit, mohli by zabránit tomu, aby se obě plavidla vznesla k obloze.

A z nás budou hrdinové, napadlo Jonáše v jednu chvíli, kdy mu v pažích tepalo bolestí. Mohl by to být skvělý začátek jeho života a reputace v bublině Laussane… tedy pokud to vyjde. Moc rád by zkontroloval přístroje malé ponorky, ale na to nebyl čas. Ani když zmermomocnil otce z rodiny sadúlských uprchlíků, aby mu pomohl při pumpování. Všechny nádrže se postupně zaplňovaly a Pták těžkl, čímž brzdil splašenou Pýchu Laussane. A opravdu…

Ano! Naskytl se mu vítaný pohled na jeden z velkých biotopových dómů. Možná dokonce tentýž, kolem něhož předtím proplouvali, když udeřil zbuch. Jonáš si vyměnil rozzářený úsměv s Petři a v jejích očích spatřil záblesk zasloužené úcty. Asi si budu muset před svatební nocí trochu odpočinout. Kupodivu však neměl pocit, že by mu únava měla dělat problémy.

Ponorka zatížená téměř plnými stabilizačními nádržemi klouzala těsně vedle masivní křivky bublinové stěny. Jonáš dal znamení Kserišovi, aby už nepumpoval tak silně, a Petři, aby zavřela ventil. Nechtěl narazit do dna příliš prudce. Petři poznala v nedaleké kolonii dóm Leininger. Očima zalitýma potem a špatně vyleštěným okenním průzorem toho nebylo moc vidět, ale Jonáš si záhy všiml, že dav obyvatel tiskne obličeje k vnitřní straně obrovské průsvitné stěny a upírá oči vzhůru ke klesajícím ponorkám.

Pták klesal a vypadalo to na pěkně rychlé přistání. Jonáš houkl na pasažéry, aby se připravili na prudký náraz. Měl přijít každou vteřinou, jelikož se už dostali na úroveň leiningerských přihlížejících. Náraz do bahnitého dna, který…

… který nepřicházel.

Něco tady nesedělo. Instinkt mu to sdělil dřív než rozum, když mu zalehly uši a Jonáš prudce kýchl.

To snad ne.

Petři s Jonášem zírali na Leiningřany, kteří jim opláceli pohled s výrazem odevzdané hrůzy, když se Pták propadl pod ně… a dál klesal. Nebo spíš bublina Leininger dál stoupala, čím dál rychleji, nadnášená smrtícím vztlakem vzduchu obsaženého uvnitř a s kotevními kořeny přervanými tím posledním prudkým zbuchem. Stejnou trasou a vstříc stejnému osudu jako kolonie Bezo, bez varování, jež umožnilo částečnou evakuaci Cixinu a Sadúlu.

Jonáš vyjekl zklamáním nad vlastní neschopností a vrhl se do toho, co měl udělat už dávno. Zkontrolovat přístroje. Tlakoměr mu nebude moc platný v absolutním smyslu, ale z relativních hodnot by mohl aspoň poznat, jestli klesají. Nejen vůči biotopu odsouzenému k zániku, ale jestli se snášejí zpátky do bezpečného kalu na dně nebo…

„Stoupáme,“ prohodil potichu k Petři, která vklouzla vedle něj a opřela si hlavu o jeho rameno. Vzal ji kolem pasu, jako by byli manželé odjakživa. Nebo aspoň po většinu doby zbývající z jejich krátkých životů.

„Můžeme udělat ještě něco?“ zeptala se.

„Moc ne.“ Pokrčil rameny. „Leda tak dočerpat vodu do rezervoárů. Jenže ty už jsou beztak skoro plné a jejich váha nebude stačit. Tohle je na nás prostě moc silné.“ Ukázal průzorem na Pýchu Laussane s pěticí velkých, vzduchem naplněných sekcí, jejichž vztlak překoná jakýkoli odpor kladený malým transportérem.

„Ale… copak nemůžou udělat totéž jako my? Naplnit svoje rezervace“

„Rezervoáry. Je mi líto, má paní. Nemají žádné velké nádrže. Jen pár menších lahví pro vyrovnávání náklonu.“

Jonáš mluvil klidně a věcně jako správný kapitán, přestože se mu žaludek svíral strachem, když vysvětloval, že závaží na vnější straně trupu nezabírají nákladový prostor uvnitř. Novější plavidla navíc využívala bublin s tenčími stěnami, do kterých bylo lepší nedělat příliš mnoho drážek, záklopek a podobně.

„A nikdo jiný nemá tvé čerpadlo,“ dodala Petři. Její pochvalný tón pro Jonáše znamenal v těch posledních minutách víc, než by kdy čekal.

„Ovšem…“ zamyslel se.

„Ano? Napadlo tě něco?“

„No, kdyby se nám podařilo nějak přeseknout tažné lano…“

„Potopili bychom se zpátky do bezpečí!“ Petři se zamračila. „Jenže my představujeme pro Pýchu Laussane poslední šanci. Bez naší váhy by vyletěla k nebi jako pecička z plodu lorgoule.“

„Stejně o tom budou muset rozhodnout oni,“ podotkl Jonáš. „Zámek tažného lana je na jejich konci, ne na našem. Je mi líto. Jde o technickou vadu, kterou opravím, jakmile budu moci, hned potom, co na záď dopíšu tvé jméno.“

„Hm. To bych prosila,“ opáčila.

Rozhostilo se kratičké ticho.

„Myslíš, že by nás mohli pustit, až jim dojde, že jsou obě lodě odsouzené k záhubě?“

Jonáš pokrčil rameny. Nedokázal odhadnout, jak by se kdo zachoval tváří v tvář takové smrti. Pro jistotu se však rozhodl zůstat na stráži.

Dvakrát prudce kýchl. Začínaly na něj doléhat změny tlaku.

„Máme to oznámit Ostatním?“ zeptal se Petři a kývl hlavou ke zbylým lodním sekcím, kde už pláč přešel do tichého fňukání dvou menších dětí.

Zavrtěla hlavou. „Bude to rychlé, viď?“

Jonáš zauvažoval, jestli nemá zalhat, a nakonec ten nápad zavrhl.

„Přijde na to. Čím výš vystoupáme, tím bude tlak vody venku nižší, a pokud tlak vzduchu uvnitř zůstane vysoký, mohlo by to vést k erupci, při níž by jedna z bublin praskla a moře by nás pak zaplavilo hrozně rychle. Tak rychle, že bychom omdleli dřív, než bychom se utopili. A to je samozřejmě ten nejméně ošklivý konec.“

„Ty ale umíš povzbudit. Pokračuj.“

„Řekněme, že by trupové sekce vydržely. Tenhle stařík se hned tak nevzdá.“ Poplácal nejbližší oblý bok. „Erupci můžeme zkusit odvrátit tím, že budeme z trupu vypouštět vzduch, abychom drželi krok s klesajícím tlakem zvenčí. V takovém případě se na nás projeví některá z poruch spojených se změnou tlaku. Tou nejčastější je kesonová nemoc. Dochází k ní, když se plyn rozpuštěný v krvi začne najednou srážet do bublinek, které ti zaplní žíly a tepny. Prý je to bolestivá smrt.“

Jonáš cítil, jak ho zase začíná škrábat v krku a pálit v očích, ať už za to mohla mutace nebo čistě síla zvyku. Sotva stihl odvrátit hlavu, aby nekýchl na okno a na Petři.

Petři se dívala přes něj do sousední sekce. „Jestli je smrt nevyhnutelná, ale můžeme si vybrat, jak umřeme, tak navrhuju, abychom zvolili“

A v tu chvíli Jonáš zpozorněl, když se dostavil náhlý drásavý vjem – lupnutí, které otřáslo okenním průzorem. Něco se dělo nad nimi a před nimi. Bez osvětlení zajišťovaného kleopatrovskými dómy panovala venku téměř naprostá tma, kterou prosvětlovalo jen několik zářivek ze světélkujících řas umístěných na boku Pýchy Laussane. Pustil Petři, aby mohl obejít všechny zářivky v příďové sekci Ptáka a zakrýt je, načež spěšně přitiskl obličej k průzoru.

„Copak?“ vyzvídala Petři. „Co se děje?“

„Asi…“ Jonáš rozeznal jakési zvláštní klikaté vlnění ve tmě mezi oběma ponorkami.

Trhl sebou, když něco narazilo do okénka. Vzhlédl s bušícím srdcem a uviděl, jak přes průzračnou sféru bubliny klouže cosi hadovitého, co vzápětí zmizelo ve tmě. A za ním, pouhých dvacet metrů daleko, vystřelila řádka maličkých světélek vzhůru jako bájná raketa, která se rychle zmenšovala a pak zmizela z dohledu.

„Tažné lano,“ pronesl věcně.

„Oni je uvolnili? Pustili nás?“ V jejím hlase se naděje mísila s úžasem.

„Dává to smysl. Beztak to měli spočítané.“ A teď budou hrdinové oni, až se o tom bude vyprávět. Doma se budou zpívat písně o jejich rozhodnutí.

Tedy za předpokladu, že nějaký domov pořád ještě existuje. Nemáme ponětí, jestli dóm Leininger byl jedinou obětí.

Zadíval se na tlakoměr. Ručička se chvíli odmítala pohnout, ale nakonec se dala do pohybu. Opačným směrem než předtím.

„Klesáme,“ vydechl ulehčeně. „Asi bychom se na to měli připravit. Abychom neklesali moc rychle. Nebylo by dobré, kdybychom dorazili do bezpečí a loď přitom nárazem praskla.“

Jonáš opět zapojil do práce sadúlského otce Kseriše, aby pumpoval opačně a ne tak překotně jako dosud, ale o to namáhavěji, jelikož bylo nutné stlačeným vzduchem vyčerpat vodu ze stabilizačních nádrží, zatímco Petři nyní už zběhleji manipulovala s ventily. Chvíli na ně dohlížel, než se vrátil k průzoru a vyhlédl ven. Musím se pozorně dívat, jestli neuvidím kleopatrovská světla. Možná nás to zaneslo stranou a během klesání můžu kurz upravit snáz než potom na dně. S pomocí kormidla a krátkých výškovek ponorku otočil, přičemž vysvětloval Petři, jak se to dělá. Třeba bude muset řídit, kdyby Jonášova síla byla zapotřebí u šroubové hřídele.

Lodí otřáslo hluboké třesknutí, až komora skřípavě zarachotila. Nemělo takovou sílu jako ten strašidelný zbuch, ale bylo blíž a přicházelo odkudsi shora. Jonáš si s Petři vyměnil pohled, jenž s lítostí potvrzoval nevyhnutelné. Konec jedné chrabré lodě – Pýchy Laussane.

Následovaly dvě další zdušené rány, o něco slabší, a pak ještě jedna.

Museli uzavřít vnitřní průlezy. Každá sekce selhává zvlášť.

Něco se mu na tom však nezdálo. Zejména třetí otřes byl zvučný a trval déle, než by správně měl. Jonáš, který se znovu rozkýchal, opět přitiskl nos k průzoru, aby se podíval. Nejdřív na dno a potom nahoru.

Dnešek očividně musel představovat poslední kapku. Vyzváněl umíráček starým zaběhlým obyčejům. Leininger byla velká, významná kolonie a možná nebyla jedinou dnešní obětí. Pokud budou zbuchy nepředvídatelné a smrtící, bude možná nutné opustit Kleopatru úplně.

Jonáš nevěděl skoro nic o plánu vymyšleném Petriinou tajemnou klikou mladých žen a mužů, ale měl radost, že se rozhodli ho přizvat. Aby pomáhal při hledání nového domova podle pověsti o rošťákovi. Dvě věci však byly naprosto jasné. Expedice je třeba vypravit, hned jak se vrátíme. A mělo by jich být víc, v souladu s Melvilovými indiciemi. Musíme vyslat ponorky do všech směrů! Jestli Venuše vytvořila další oblasti s dutými sopečnými koulemi, v nichž se může uchytit pozemský život, musíme je najít.

Zároveň s tím vyšel najevo další fakt, k němuž Jonáš dospěl v průběhu uplynulé hodiny. Otočil se, aby se podíval na osobu, kterou ještě včera sotva znal.

Vypadá to, že jsem se oženil opravdu dobře.

V ponorce byla sice skoro tma, ale Petři zvedla hlavu od práce a všimla si, že se na ni dívá. Usmála se – výraz respektu a klíčící rovnosti, z něhož čišela stejná radost, jakou nyní cítil i on. Jonáš jí úsměv oplatil, načež znovu hromově kýchl. Petři se zahihňala a zavrtěla hlavou v předstírané zkroušenosti.

Jonáš se rozzářeně obrátil zpátky k průzoru, podíval se nahoru – a vykřikl: „Chyťte se něčeho! Držte se!“

Na víc už mu nezbýval čas ani dech. Trhl za kormidelní lana a zapřel se kolenem o ovládání výškovek. Pták se převrátil na pravobok, jak se snažil vybočit a zároveň vyrovnat náklon. Ze zadních sekcí se ozvaly pronikavé výkřiky údivu a znepokojení, když bedny a zavazadla začaly přepadávat.

Jonáš slyšel, jak Petři křičí „Zůstaň, kde jsi!“ na zmatkujícího Kseriše, který zakvílel strachy. Zahlédl jejich odraz v průzoru, jak svírají jednu z nádrží na stlačený vzduch, aby se neskutálel! po palubě na pravé pažení.

No tak, starouši, pobízel ponorku a litoval, že nemá šest silných chlapů, kteří by točili klikou na zádi a poháněli Taireeského ptáka vpřed. Kdyby je měl, snad by stihl – jen tak tak – doplout s ponorkou mimo dosah nebezpečí padajícího shora. Trosky katastrofy, z nichž se ve tmě třpytil jen malý zlomek.

Na trup zabubnovaly blíže neurčené tvrdé úlomky. Zahlédl jakýsi tenký kovový předmět – možná úlomek rozervaného potrubí –, jak se s třesknutím svezl po průzoru a vyryl do něj několik ošklivých šrámů, než odpadl. Jonáš napůl očekával, že se průsvitná část bubliny začne každým okamžikem drolit a praskat.

Nedošlo k tomu, ale shora se teď snášel hotový déšť sutin, které rachotily po celé délce lodě a s každým úderem vystavovaly pevnost starých bublin zkoušce. V zoufalství zabral ještě silněji, aby dostal ponorku ven z nejhoršího do pásma, které se třpytilo přece jen o něco méně. Křik ze zadních sekcí zesílil.

Měl jsem uzavřít průlezy, napadlo ho. Ale prospělo by to vůbec někomu – doopravdy? Jelikož je to zaneslo pryč od kaňonu Kleo, jakákoli přeživší sekce by byla bezmocná, neřiditelná a nikdo by ji nestihl vypátrat a zachránit dřív, než by se zbývající vzduch proměnil v jed. Bude lepší, když všichni zahyneme společně.

Poznával většinu zvuků vydávaných drtí, která dopadala na trup lodě – bublinový kámen narážející do jiného bublinovce. Mohlo to všechno pocházet z Pýchy Laussanel Vyloučeno! Na to jí bylo příliš mnoho.

Leininger.

Zničený dóm musel implodovat, explodovat nebo se zkrátka a dobře bez stabilizačního hlubinného tlaku rozpadl. Zbytek začal klesat ke dnu, jakmile veškerý vzduch vyprchal na hladinu. Střepy stěn, hlína, matně světélkující pinijnice unášené proudem… a lidé. To byly ty zbytky, kterým se Jonáš chtěl vyhnout ze všeho nejvíc.

Tam. Zdá se, že je tam tma jako v pytli. Věrná stará ponorka už dokončovala obrat. Brzy si bude moci odpočinout, jen co ji vrátí do správné polohy. Jakmile vyplují ze suťového pole, bude moci zkontrolovat cestující a začít hledat cestu zpátky do domovského kaňonu…

Nikdy nezjistil, co do nich narazilo vzápětí, ale muselo to být něco velkého, třeba nějaký pořádný kus stěny leiningerské bubliny. Úder dopadl postupně na všechny tři sekce a rozezněl je jako obří gongy, až Jonáš vykřikl bolestí. Ozývaly se však i další zvuky, jako by se něco trhalo nebo páralo. Náraz – někde dole, směrem k levoboku – jím zamával a vytrhl mu z ruky jeden kormidelní popruh, takže zůstal viset na tom druhém. Ponorka se prudce stočila doleva, zatímco Jonáš se zoufale snažil získat ztracenou vládu nad řízením.

Očekával přitom, že se každou chvíli obejme s nelítostným chladem moře a jeho loď strhne nebepád ztracených nadějí.

6.

Docházelo mu to až s postupem času – že ještě není po všem. Před nebezpečím a problémy tak snadno neunikne. Ano, škody byly zjevné, ale trup, ta trojice věkovitých sopečných koulí, stále držel pohromadě.

Krátce po oné strašlivé kolizi se dokonce ukázalo, že Taireeského ptáka proud odnesl mimo dosah nejtěžších sutin. Na ponorku stále dopadaly trosky, ale evidentně už šlo o měkčí předměty jako například kusy světélkujících pinijnicových šlahounů.

Petři si vzala na starost zadní sekce, kde strohými povely pomáhala cestujícím vyhrabat se ze závalu a zjistit rozsah a závažnost utržených zranění. Výsledky hlásila Jonášovi, který se nemohl odtrhnout od řízení. Slyšel ji ovšem dost špatně, protože mu zvonilo v uších, a několikrát ji musel žádat, aby mu to zopakovala. V kostce: jedno ze starších dětí mělo zlomené zápěstí, zatímco ostatní vyvázli s modřinami a pohmožděninami – tak šťastný výsledek Jonáš ani neočekával. Sadúlská matka Bema měla plné ruce práce s poskytováním první pomoci.

Větší starosti mu dělal průsak. Do zadní sekce tryskal tenký, ale silný proud vody. Ne prasklinou v plášti – naštěstí –, ale ucpávkovým materiálem utěsňujícím ložisko lodního šroubu. Bude muset zajít na záď a podívat se na to, nejdřív si však musí udělat přehled o ostatních potížích. Ponorka se například odmítala vrátit do původní polohy. Pořád vykazovala odklon od osy klopení na pravobok…

… pak se podíval na tlakoměr a zamumlal tichou modlitbu k dávným bohům a ďáblům Staré Země.

* * *

„Přestali jsme klesat,“ svěřil se Petři v zadní sekci, jakmile to vypadalo, že se jim podařilo zmírnit prosakování. Nějaký čas to trvalo, než ukázal ostatním, jak mají upěchovat ložisko pogumovanou látkou a obložit je dřevěnými prkny vytrhanými z podlahy. Prozatím to drželo.

„Jak je to možné? Vždyť jsme byli těžcí, když nás Pýcha pustila. Já myslela, že jsme naopak měli problém zpomalit klesání.“

„Taky že ano. Až do srážky s tím neznámým předmětem. Podle toho, jak narazil do kýlu na levoboku, bych tipoval, že shodil část naší statické zátěže – kamenů přivázaných ke dnu ponorky. Totéž, co se stalo Pýše při tom hrozném zbuchu. Možná to taky přesunulo nebo částečně uvolnilo další kameny, které teď visí pod pravobokem a způsobují, že se tak nakláníme. Podle těchto dvou příkladů bych řekl, že jsme právě objevili velice závažnou chybu celého našeho dosavadního přístupu ke stavbě ponorek.“

„A jak na tom jsme? Stoupáme?“

Jonáš přikývl.

„Pomalu– Zatím to není nic hrozného. Možná bychom ještě mohli začít znovu klesat, když naplníme všechny rezervoáry po okraj. Ale je tu jeden problém.“

„Jako vždycky.“ Zjevně rozčilená Petři obrátila oči v sloup. „Ano.“ Ukázal na Kseriše – šťastnou shodou okolností truhláře –, který zrovna přitloukal další výztuhy, a ztišil hlas. „Když klesneme zpátky na dno, ložisko by nemuselo vydržet zesílený tlak. Nejspíš začne znovu prosakovat, a to zřejmě ještě rychleji.“

„Kdyby ano, kolik budeme mít času?“

Jonáš se zamračil. „Těžko říct. Tlak vzduchu bude samozřejmě klást odpor. I tak bych ale řekl, že necelou hodinu. Možná ani to ne. Museli bychom okamžitě zahlédnout nějaký dóm, vyrazit rovnou k němu a co nejrychleji přirazit do doku, takže všichni by museli točit klikou jako o závod“

„… jenže otáčení šroubu vystaví ložisko ještě větší zátěží,“ dopověděla podmračeně Petři. „Mohlo by úplně prasknout.“ Jonáš se neubránil letmému úsměvu. Dost statečná na to, aby čelila faktům… a ještě technicky zdatná? Tuhle ženu bych si mohl zamilovat.

„Ale my určitě něco vymyslíme,“ dodala. „Zatím jsi nás ani jednou nezklamal.“

Zatím ne, blesklo mu hlavou, když se vracel k práci. Její důvěra mu svazovala ruce. Navíc byl zahnaný do slepé uličky fyzikálními a chemickými zákony – tak, jak je chápal se svým skrovným vzděláním, vyčteným z dávných knih, které byly neúplné a zastaralé, už když Zakládající poprvé přiletěli na Venuši, aby se schovali před mimozemskými útočníky pod hladinou nově vzniklého oceánu, zatímco komety bombardovaly planetu s bezchybnou pravidelností.

Bezchybnou po mnoho životních cyklů, ne však věčně. Teď už ne. I kdyby se nám podařilo doplout domů, uskutečnit Melvilův plán a najít další kaňon s bublinami, který není tak zranitelný náhodnými zbuchy, jak dlouho si s tím vystačíme?

Nebyl celý tenhle projekt kolonizace dna mimozemského moře s pomocí primitivní technologie odsouzený k nezdaru už od samého počátku?

V prostřední sekci otevřel truhlu se svatební výbavou a vytáhl z ní několik svých pokladů – knihy a námořní mapy, které si vlastnoručně opsal na svazečky oškrábaných pinijnicových listů pod dohledem kantora Wua. V jedné z nich si ověřil, že si správně pamatuje Boyleův zákon a nebezpečí plynoucí ze změn tlaku vzduchu pro lidské tělo. V jiné našel rovnici, která by mu – jak doufal – mohla pomoci stanovit, jak se netěsnící ložisko šroubové hřídele bude chovat, až klesnou na dno.

Petři mezitím nahnala dvě větší dívky do práce k lodní pumpě, která odčerpávala vodu z podlahy třetí sekce do téměř plných rezervoárů. Jonáš v průběhu následující hodiny každou chvíli kontroloval tlakoměr. Ponorka podle všeho opět vyrovnávala kurz. Nahoru a dolů. Nahoru a dolů. Tohle mému starému transportéru určitě nesvědčí.

Vyrovnaný kurz. Stabilní… prozatím. Což znamenalo, že veškeré břemeno teď leželo na něm a on se z toho neměl jak vykroutit.

Klesnout a riskovat, že průsak se změní v průtrž, která smete všechny, kdo otáčejí klikovou hřídelí… anebo…

Čísi ruce mu dolehly na ramena a sklouzly ke krku, aby ho sevřely. Útlé ruce, které mu teď hnětly napjaté šlachy a svaly. Jonáš zavřel oči. Nechtělo se mu oznamovat, jak se rozhodl.

„To je teda svatební den, co?“

Přikývl. Zřejmě nebyla nutná slovní odpověď. Připadal si ženatý celá léta – a byl za tu iluzi vděčný. Petři ho očividně už také trochu znala.

„Určitě jsi vymyslel, co si počneme.“

Znovu přikývl.

„A nebude to žádná legrace, nemluvě o dobré šanci na úspěch.“

Zavrtěl hlavou. Doleva a pak doprava.

Přitlačila, čímž vyvolala směsici rozkoše a bolesti podobnou životu samému.

„Tak pověz, manželi,“ vyzvala ho, když ho obcházela, aby mu viděla do obličeje. „Pověz mi, cos pro nás přichystal. Kam poplujeme?“

Vydechl. Pak se nadechl. A nakonec pronesl jediné slovo.

„Nahoru.“

7.

Ke smrtící obloze. K venušskému peklu. Bylo to nutné. Jiná možnost nepřicházela v úvahu.

„Když se vynoříme na hladinu, mohl bych zkusit opravit ložisko zevnitř, aniž by jím prosakovala voda. A kdyby byl nutný zásah zvenčí, mohl bych ho provést v helmě a kombinéze. Snad mi na tu dobu udrží jedy od těla.“

Petři se při té představě ošila. „Doufejme, že to nebude nutné.“

„Snad. Ale když už budu venku, mohl bych taky opravit řemení, kterým jsou zátěžové kameny připevněné k trupu. Já… prostě mě nenapadá jiná možnost.“

Petři se posadila na protější bednu a zamyslela se.

„Nebylo snad stoupání tím, co zničilo kolonii Leininger a Pýchu!“

„Ano… ale jejich výstup byl neřízený. Překotný a chaotický. My budeme stoupat pomalu a snižovat tlak vzduchu v kajutě úměrně klesajícímu tlaku vody zvenčí. Stejně musíme plout pomalu, aby se plyn, který máme rozpuštěný v krvi, nezačal vařit a nezabil nás. Pomalu a jemně. Tak se to dělá.“

Usmála se. „Ty moc dobře víš, co máš říct panně.“

Jonáš cítil, jak rudne ve tváři, a ulevilo se mu, když Petři opět zvážněla.

„Když budeme stoupat pomalu, nebude to taky problém? Nedojde nám dýchatelný vzduch?“

Přikývl. „Musíme omezit činnost na minimum. Recyklovat a ukládat vydýchaný vzduch do nádrží místo dobrého vzduchu, který v nich je teď. A taky mám odlučovač jisker.“

„Vážně? Jak jsi… ty jsou přece vzácné a drahé, ne?“

„Tenhle jsem si vyrobil sám. Totiž Panalina mi ukázala, jak s pomocí pinijnicových krystalů a elektrického proudu štěpit mořskou vodu na vodík a kyslík. Zapojíme pasažéry do práce, můžou se střídat u rotačního generátoru.“ Načež varovně dodal: „Je dost malý. Možná nebude mít dostatečný výkon.“

„V tom případě nemá smysl to odkládat,“ prohlásila Petři s rozhodností pramatky. „Vydej rozkazy, muži.“

* * *

Stoupání bylo úmorné. Dospělí i větší děti se střídali u pump a snažili se odčerpat tolik balastní vody, aby ponorka začala stoupat rychleji… načež zase přičerpávali, když se stoupání zdálo moc rychlé. Jonáš pozorně hlídal ukazatele tlaku uvnitř i vně trupu a také se díval po příznacích dekompresní nemoci – dalšího faktoru, který si vynucoval pomalé tempo. Všem cestujícím, kteří zrovna nepracovali, se doporučovalo spát, což šlo dost těžko, když nejmladší děti pořád plakaly kvůli bolesti v uších. Jonáš je všechny naučil vyrovnávat tlak zíváním a tisknutím nosu, ale jeho výklad neustále přerušovaly záchvaty kýchání.

I při odpočinku navíc museli dýchat zhluboka, jak jejich plíce pozvolna uvolňovaly a vypuzovaly přebytečný plyn z krevního oběhu.

Přední komorou se celou tu dobu rozléhalo neutuchající skřípění, jak se starší děti střídaly u odlučovače jisker a točily klikou, čímž štěpily malé dávky mořské vody na skladebné prvky, z toho jeden dýchatelný. Přístroj musel fungovat – v odpařovací nádobce se hromadila vrstva soli. Přesto však Jonášovi dělal starosti. Připojil jsem póly správně? Neplním náhodou zásobníky kyslíkem a kajutu vodíkem? Nezamořuju ponorku výbušnou směsí, která by každým okamžikem mohla zkrátit naše utrpení?

Netušil, jak by to poznal – v žádné z jeho knih se o tom nepsalo –, ale matně si vybavoval, že vodík je bez zápachu.

Petři ho doprovázela na obchůzce, při níž všechno zkontrolovala, a když si několikrát zopakovala jeho výklad, odhodlala se k prohlášení: „Teď si musíš odpočinout, Jonáši. Já budu hlídat rychlost stoupání a provádět drobné úpravy. Ty bys zatím měl zavřít oči.“

Když se pokusil něco namítnout, pronesla zase tím důrazným tónem užívaným laussanskými matkami: „Mnohem lepší služby nám prokážeš potom. Ke konci budeš potřebovat veškerou sílu. Tak si lehni a odpočiň si. Slibuju, že tě zavolám, kdyby se něco výrazněji změnilo.“

Jonáš se podvolil jejímu vysvětlení a poslušně se svinul do klubíčka na dvou pytlích s obilím, které Kseriš přivlekl do velínu. Oční víčka se vděčně zavřela. S mozkem už to však byl jiný případ.

Jak hluboko teď jsme?

Což vedlo k ještě zásadnější otázce: v jaké hloubce se momentálně nachází dno Kleopatřina kaňonu?

První kolonisté se podle tradice aktivně zabývali měřením hloubky venušských moří v dobách, kdy část povrchového světla ještě pronikala až na dno oceánu. Vypouštěli balony připoutané k dlouhým cívkám provazu, jimiž stanovovali vzdálenost a odebírali vzorky nejen z oblasti ležící nad bariérou Termo-Kliny, ale i ze smrtící žhavé oblohy. Od této praxe se později upustilo, ačkoliv Jonáš jednou viděl jeden z těch obřích navijáků při návštěvě dómu Chown, kde plesnivěl a chytal prach v jednom zabláceném koutě.

Obyvatelé kaňonu Kleo si představovali končiny ležící nad hladinou podobně jako kdysi pozemšťané pekelný vnitřek své planety. Našly se však i výjimky. Říkalo se, že bájný rošťák Melvil se po návratu z výpravy, na níž objevil Teodořinu strž, dožadoval povolení k zahájení průzkumu dálných výšin a snad i hraničního pásma kypícího živými organismy, které by se daly lovit na jídlo. Melvil byl samozřejmě naprosto šílený – i když chlapci si o něm dodnes potají šuškali.

Kolik komet? tázal se sám sebe Jonáš. Jen v jedné z taireeských knih se psalo o velkém projektu venušské terraformace, odstartovaném ještě před invazí z Kossu. Obrovští roboti s božskou trpělivostí sbírali ledové koule na nejvzdálenějším okraji Sluneční soustavy a vrhali je z té nepředstavitelné dálky na tuto planetu – několikrát denně, vždy pod stejným úhlem na stejné místo –, aby urychlili její rotaci a zavodnili vyprahlé pánve. Jestli každá kometa měla několik kilometrů v průměru… jak hluboký oceán by mohl pokrýt celý svět po dvaceti pokoleních pramatek?

Na každou, která dopadla na povrch, připadalo pět dalších namířených tak, aby proletěly těsně kolem Venuše, prosvištěly hustou chuchvalcovitou atmosférou a kus z ní odtrhly, než se zřítí do Slunce. Šlo o projekt ohromného, neuvěřitelného rozsahu. Jonáš dokonce upřímně pochyboval, že patří ke stejnému druhu jako ti, kdo něco takového uskutečnili. Ještě tak Petři. Ta by to dokázala vymyslet. Já ne.

Kdo vůbec mohl takový národ porazit?

Překotný proud jeho volně plynoucích myšlenek dospěl ke spekulacím. Nebýt té špatně mířené komety, která dopadla se šestihodinovým zpožděním a způsobila katastrofu v okolí kaňonových kolonií, mohli by se Jonáš s nevěstou nyní zabydlovat v malé laussanské chaloupce a vzájemně se poznávat tradičnějšími metodami. Navzdory havárii – nebo snad právě kvůli ní – si však připadal mnohem víc jako manžel skrznaskrz reálné osoby než v té druhé skutečnosti, v níž došlo k tělesným důvěrnostem… přesto v něm ale bylo něco, co po ní na těch hrbolatých pytlích s obilím toužilo v ohledech, ke kterým už možná nikdy nedojde. Býval by to byl lepší svět – svět, ve kterém se nahoře mírně vlnily svítící listy pinijnic. Svět, ve kterém by ji mohl naučit, jak se šplhá po šlahounech, a pak se s ní v náručí zhoupnout z větve na větev, až by jim zvířený vzduch rozcuchal vlasy…

Kajutu rozvibrovalo jakési brnknutí, jako když se trhá nějaké obrovské lano. Ponorka poskočila a Jonáš ucítil, že se mírně zakymácela.

Otevřel oči a hlavou mu proletělo Já jsem usnul. Jeho hlava navíc teď spočívala v Petriině klíně. Tím vánkem ve vlasech byla její ruka.

Posadil se.

„Co to bylo?“

„Nevím. Ozval se nějaký ostrý zvuk. Loď chvíli hučela a teď už se paluba nenaklání.“

„Už se“

Vyskočil s výkřikem a rozběhl se k měřičům, kde potichu zanadával.

„Co se děje, Jonáši?“

„Honem – probuď všechny dospělé a nažeň je k čerpadlům!“

Petři neztrácela čas otázkami. Jakmile se však týmy pustily do práce, přišla za Jonášem do velínu se zdviženým obočím.

„To ty zbylé zátěžové kameny,“ vysvětloval. „Musely viset jen na niti nebo na jediném popruhu. Teď už odpadly úplně. Náklon lodě se sice vyrovnal, ale stoupáme moc rychle.“

Petři se ohlédla po dvojici Sadúlanů a dvojici Laussaňanů, kteří se snažili doplnit stabilizační nádrže. „Můžeme to ještě nějak zpomalit?“

Jonáš pokrčil rameny. „Snad bychom mohli strhat obložení z toho prosakujícího ložiska a napustit víc vody do záďové sekce. Jenže to bychom neměli pod kontrolou. Proud vody by nám taky mohl vystřelit do obličeje. Mohli bychom zaplavit celou sekci nebo o ni přijít. Když se to vezme kolem a kolem, radši bych riskl dekompresní nemoc.“

Přikývla v němém souhlasu.

Vystřídali se u čerpadel a pak dohlíželi na další dvojici, dokud se nádrže konečně nenaplnily. Ponorka už nemohla být těžší. Ledaže by se zatopily samotné palubní sekce.

„Musíme zmírnit vnitřní tlak. To znamená vypouštět vzduch do vody, abychom to zvládali vyrovnávat.“

„Vždyť ho potřebujeme, abychom měli co dýchat!“

„Nemáme na vybranou. S nádržemi plnými vody už nemůžeme skladovat přebytečný vzduch a zároveň snižovat tlak.“

Což sice obnášelo jiná čerpadla a ventily, ale byla to další namáhavá práce. Jonáš mezitím obhlížel ostatní v přítmí dvou slabých zářivek a pátral po příznacích kesonové nemoci. Závrať, svalová bolest a přerývaný dech? Ty mohly být čistě výsledkem tvrdé dřiny. V knize se psalo, že se může vyskytnout i bolest kloubů, vyrážka, blouznění nebo mdloby. Věděl, že staré potápěčské tabulky jsou k ničemu – vztahovaly se k lidem pozemského typu. A my jsme se změnili. Nejdřív proto, že naši vědečtí předkové upravovali sebe a své potomstvo. Ale měnili jsme se i působením času, a to ještě dlouho poté, co jsme ztratili ony čarodějné schopnosti. Každá generace byla experiment.

Jsme teď díky tomu vůči podobným věcem odolnější? Nebo naopak zranitelnější?

Někdo ho zatahal za ruku. Nebyla to Petři, která dřela u čerpadla. Jonáš shlížel na jedno z dětí, pořád ještě oblečené v ušpiněných a pomačkaných družičkovských šatech, které ho stydlivě tahalo, aby šel s ním. Nejdřív si řekl – to musí být kesonová nemoc. Chce, abych zmírnil něčí utrpení. Ale co já zmůžu?

Nevedla ho však na záď, ale do přídě… k průzoru, na který ukázala prstem.

„Copak je?“ Jonáš přitiskl nos k oblému sklu a ztuhl v očekávání nějakého nového oblaku sutin, pak ale zvedl hlavu a spatřil…

… světlo.

Zprvu nejasné. Jen dokonalé dětské vidění by si ho všimlo tak brzy. Rychle se však zvětšovalo a projasňovalo celou klenbu nad nimi.

Já myslel, že překonáme Termo-Klinu. Očekával, že přechod přes onu předpokládanou bariéru mezi horní a dolní vrstvou oceánu bude tvrdý, možná i smrtící. Muselo to však proběhnout hladce, zatímco spal.

Jonáš poslal někoho, aby vystřídal Petři, a přivedl ji k průzoru, aby se taky podívala.

„Jdi říct lidem, ať se pevně drží,“ nařídila Petři holčičce a otočila se, aby mohla chytit Jonáše kolem pasu, zatímco on se chápal kormidelních lan. Vypadalo to, že tímhle tempem se už za několik vteřin ocitnou ve venušském pekle.

Muselo se přece změnit, přemítal, upínaje se k naději, kterou nikdy nevyslovil ani v duchu. Oceán se taky vyvíjí, jak se v něm šíří život…

Nahoře už byly vidět první známky pohybu. Těkavé, mihotavé tvary – živé obdoby rozdrcených uhynulých spadanek, které se občas snášely na dno u Tairee, se nyní vlnily a kmitaly kolem čehosi, co připomínalo roztroušené shluky hustých převislých chaluh. Snažil se jim vyhnout.

Když se změnilo moře, proč by se nemohla změnit obloha, vzduch, dokonce i hory?

Mapy Venuše, pořízené radary dávných pozemšťanských vesmírných sond, odhalovaly rozsáhlé kontinenty a pánve, reliéf posetý jmény typu Afroditina země či Lakšmíina planina. Ve všech názvech bez výjimky figurovaly ženy z dějin, literatury nebo pověstí. No, to snad bylo jedině správné. Byl to však nějaký krutý žert, nazvat ty vyschlé, sluncem spečené nížiny „moře“?

Dokud se lidstvo nerozhodlo učinit staré sny skutečností.

Co tam najdeme?

Užaslé oči Petři a Jonáše už v té husté změti života rozeznávaly záblesky – tvary připomínající draky, ryby nebo ty prastaré vzducholodě, jež kdysi brázdily nebe dávné Země. A něco v Jonášovi si dovolilo doufat.

Pokud přežijeme dekompresi, mohl by ten rozpálený sirný vzduch být už dýchatelný? Třeba jen stěží, jak to předpověděly ságy? Že by se už i na souši uchytil život vysazený s nějakou šikovnou několikasetletou prodlevou oněmi předkosskými plánovači?

V duchu viděl výjevy z hrstky ohmataných pohádkových knížek, jen nesmírně zvětšené a prozářené. Rozsáhlé nedozírné džungle zmáčené přívalovými dešti, v nichž se rozléhá ryk obřích zvířat. Říše tak ohromná, tak úrodná a hustě zalesněná, že by se pod tím stinným baldachýnem skýtajícím ochranu před očima útočníků mohla uchytit, růst, vzkvétat a učit se i jedna odnož lidstva, která by tu nalezla ztracenou moc a sebevědomí.

Tak aspoň kdysi dávno vypadal ten sen, byť jen málokdo věřil, že by se mohl plně uskutečnit.

Jonáš zatáhl za kormidlo, aby se vyhnul náhlé spleti plovoucí vegetace. Pak se před ním nebeská mělčina náhle rozjasnila tak prudce, že si s Petři museli zastínit oči a začít zhluboka dýchat. Oba vykřikli, když se těsně před ponorkou mihl nějaký velký plazivý obrys, načež kajutu zalil svit, jako když vybuchne tekutý oheň.

Doufal jsem marně. Opravdu je to peklo!

To už kolem nich zaburácela pěna… a z Jonáše na několik dlouhých okamžiků spadla veškerá tíha. Pustil popruhy a pevně sevřel Petři, kterou natočil tak, aby se vklínil mezi její tělo a stěnu, zatímco loď proletěla nad hladinou, pootočila se a spadla zpátky, až se trap otřásl a voda vystříkla do výšky.

Zůstali ležet na hromadě pod průzorem a lapali po dechu stejně jako všichni ostatní, kteří se s úpěním prohmatávali, jestli neutržili nějaká zranění. Jestli jsou opravdu naživu. Pekelná záře pozvolna slábla, až si Jonáš uvědomil – to se jen moje oči přizpůsobují. Ještě nikdy neviděly denní světlo.

Navzájem si s Petři pomohli vstát, pak se společně otočili a zastínili si oči. Zvuk tady byl úplně jiný, stejně jako samotný ráz vzduchu, který teď byl plný podivných vůní.

Někde se musela udělat prasklina!

Šokovaný Jonáš stále ještě slzel z prudkého světla, když zahlédl příčinu. Náraz musel uvolnit kloubové čepy poklopu na hlavním průlezu uprostřed pravého lodního boku, který se měl otvírat jedině v bezpečí koloniálního doku.

S výkřikem se rozběhl k průlezu, i když věděl, že už je pozdě. Venušské jedy…

… tady zřejmě nebyly.

Nikdo se nekácel. Veškerá reakce jeho těla na ovzduší vnikající do lodě sestávala z kýchnutí tak hlasitého a hlubokého, až se zapotácel.

Doběhl k průlezu a pokusil se ho zavřít, ale Taireeský pták se nakláněl na levobok. Těžký poklop překonával odpor kladený Jonášem a postupně se otvíral z trhliny na štěrbinu, mezeru, propast.

„Pomůžu ti, Jonáši,“ pronesl nějaký hlas, hluboký jako sytý mužský baryton, který však nade vši pochybnost patřil jeho manželce. Otočil se a zahlédl v jejích očích údiv z vlastního hlasu.

„Vzduch tady… obsahuje…“ jeho slova nyní zazněla hlubokým basem, „jiné plyny, než jsme… získávali z pinijnic.“

Jiné… ale dýchatelné. Dokonce i příjemné. Několikrát zamrkal, aby se vyrovnal se šokem z nového hlasu, a znovu se pokusil uzavřít průlez, než to konečně vzdal. Díky mírnému náklonu doleva nehrozilo ponorce bezprostřední riziko zatopení, jelikož mořská hladina končila zhruba metr pod ní. Trhlinu samozřejmě bude nutné brzy opravit…

… ale teď ještě ne. Před Jonášem a Petři stojícími na prahu se totiž nerozprostírala jen zčeřená modř širého oceánu a obloha plná mraků. Mezi oceánem a oblohou bylo ještě něco, co začínalo těsně před nimi po pravé ruce – hustá masa tetelivých odstínů zelené a hnědé, která vyplňovala celý obzor a táhla se v mlžném oparu k zubatým obrysům v dálce. Nikdy sice nedoufal, že něco takového spatří na vlastní oči, ale oba ten pohled poznali ze zašlých starých fotografií.

Země. Pobřeží. Husté lesy. Všechno.

A nad nimi zvířata, která mávala zvláštně ladnými křídly, nebo plachtila jako medúzy nad listnatými vrcholky.

„Chvíli nám potrvá, než zjistíme, co se dá jíst,“ poznamenala jeho manželka s ženskou praktičností.

„Hm,“ opáčil Jonáš, příliš užaslý, než aby se zmohl na víc, a odmlčel se na dobu trvající po mnoho tepů jeho bušícího srdce. Až se mu konečně podařilo ze sebe vypravit…

„Musíme se vrátit tam dolů. Někdy. A říct jim to.“

Petři po dlouhé odmlce odpověděla.

„Ano, někdy.“

Tiskla se k němu v pevném sevření, které Jonášovi jen dodávalo sílu. Plíce se mu rozpínaly, když se zhluboka nadechoval sladké vůně s vědomím, že jen část z toho je ona.

Poprvé vydáno v antologii Old Venus editorů Gardnera Dozoise a George R. R. Martina v březnu roku 2015.

Přeložila Daniela Orlando