Michal Sirotek – Neptej se na Tři

Krev. Rudá stezka se táhne po chodníku až k morbidnímu obrazu toho, co dříve bylo lidskou bytostí. Vůz narazil do ženy tak prudce, že proletěla vzduchem několik metrů a při dopadu si zlomila vaz. Její otevřené oči hledí do prázdna a hlavu má otočenou v ohavném úhlu.

Alan cítí ve vzduchu kovový odér smrti a několik okamžiků je tou scénou naprosto ochromen. Do reality ho vrátí přidušené zakašlání.

Patří dítěti. Holčičce.

Leží na zádech – zpola v silnici, zpola na chodníku.

Odhaduje jí deset let. Levou nohu má v koleni nepřirozeně zkroucenou. Holenní kost protrhla džinové kalhoty a vyčnívá z masa ven. Dívenka upírá pohled k nebi, třese se a po spáncích jí tečou slzy.

Alan pevně stiskne její drobnou dlaň. Podívá se na něj očima plnýma temné bolesti a ještě temnějšího strachu.

„Vydrž,“ mluví k ní naléhavě, „pomoc je na cestě. Slyšíš? Nesmíš umřít!“

Z větví nedaleké břízy celou scénu pozorovala sova. Byla velká, peří měla černé a uprostřed hlavy posazené jediné žluté oko. Když se v ulici ozvala siréna sanitky, vznesla se ke střechám a tlumeně zahoukala. Mezi domy to znělo jako posměšné odfrknutí.

Co patří temnotě, zůstane temnotě

V pustinách za lidským obzorem přicházejí stvoření temnot. Jejich kroky doprovází smích šílenců a hlasy zemřelých; šepot i pláč průvodu Ztracených duší, které bloudí pod svitem hvězd.

Někteří jsou sinalí, někteří planoucí či shnilí.

Všichni míří na stejné místo: do Ka’anu.

Berenika za sebou uslyšela obdivné hvízdnutí.

„Co je to za čmáranice? Ptáci?“

Přes rameno se jí nakláněla Valerie a bez okolků zkoumala obsah jejího sešitu. Berenika polekaně blok zaklapla. Blondýnka se její reakci zasmála a skočila na gauč vedle ní.

„Proč mají jen jedno oko? Dost divný.“

Berenika si Valerii zdrženlivě prohlédla. Byla to velmi pohledná dívka. Měla štíhlou šíji, dlouhé paže a souměrný obličej s ostrou bradou. Její úsměv kazil pouze mírný předkus a plné rty s piercingem, které vypadaly tak trochu pohmožděné. Byla také o rok starší, bylo jí už sedmnáct.

„Máš tam i poznámky,“ pokračovala Valerie, „něco jako deník?“

„To není deník,“ odvětila Berenika.

Valerie zamyšleně našpulila rty: „A co jsou ti Tři?“

„To jsou…,“ rychle hledala v hlavě nějakou výmluvu, „…jen takové výmysly.“

„Výmysly?“ zvedla překvapeně obočí Valerie a sáhla po koženém bloku.

Berenika se stáhla a svůj osobní poklad pevně objala pažemi.

„Na výmysly tam máš dost popsaných stránek.“

„Je to osobní.“

Valerie se usmála: „To sis ještě nevšimla, kde jsi? Co se týče nás pacientek…,“ to slovo pronesla s kyselým výrazem, „… něco jako osobní už pro nás neplatí.“

Berenika se rozhlédla po společenské místnosti, kde se zbytek dívčího osazenstva věnoval rozmanité činnosti. Od hraní karet přes čtení až po skládání puzzle.

„Já tu nebudu dlouho,“ odvětila.

„To jsem si taky myslela.“ Valerie se natáhla k její holi, která byla opřená o gauč. Vzala ji do ruky a zvědavě si dřevo prohlédla.

„Holky říkaly, že jsi měla bouračku… nebo tak něco.“

„Jo…,“ odtušila stroze Berenika, „tak něco.“

„Hele, v pohodě,“ blondýnka vrátila hůl zpátky na místo, „nechci být vlezlá.“

Berenika pokrčila rameny.

V sanatoriu byla celý měsíc a na nepříjemné pohledy i dotazy si už zvykla. Ale zrovna Valerie s ní až do této chvíle hovor nezapředla. Berenika o ní věděla, že tu vězí celou věčnost, a také neměla ani trochu dobrou pověst. Byla to holka s drzým pohledem, která měla neobvyklý dar vyprovokovat vychovatelky až na hranu nepříčetnosti. Její chování svým způsobem Berenice imponovalo, jenže zároveň se jí taky trochu bála. O Valerii se říkalo, že jela v drogách a šlapala chodník. Některé holky také tvrdily, že je lesba. Těžko říct, jestli to nebyly jen povídačky.

„Každá si tu myslí, že půjde do měsíce domů,“ usmála se na ni Valerie, čímž ji vytrhla z myšlenek.

Berenika si povzdechla: „Já nejsem blázen.“

„Vzala sis hrst prášků, nebo ne? Pokusila ses zabít. Podle jejich šablon to z tebe dělá regulérního cvoka. Ale víš ty co?“ Valerie se k ní naklonila. „Na tom nesejde. Blázni jsou všichni. A je jedno, jestli trčíš tady, nebo jsi venku.“

Berenika se zadívala na její náušnice. Měly podobu srdcí s rudými kamínky.

„A co ty?“ zeptala se zvědavě. „Proč zavřeli tebe?“

„Já?“ Valerie se šibalsky usmála a dotkla se pramene Bereničiných vlasů, které byly černé jako uhel. „Jsem jen sama sebou. Tenhle svět je jedno velký divadlo. Nemíním se k tomu grotesknímu cirkusu přidat. A to, moje drahá, hodně lidí sere.“

* * *

Sport bar Zippo v Březinově ulici, kam se Alan uchýlil po schůzce s prokurátorem, zel prázdnotou. V přítmí podbarveném světlem neonů mu dělal společnost jen netečný majitel a televize visící nad biliardovými stoly. Z jukeboxu se linula melodie The Glass Prison od Dream Theater.

Alan lhostejně sledoval hokejové utkání a přerušoval ho pouze, když si přihnul whisky. Na barovém pultu měl položenou Bereničinu fotku. Přišlo mu zvláštní, že po tom všem, co se dnes dozvěděl o své rodině, myslí právě na ni. Jako by skrze tu holku unikal svým problémům, anebo myšlenkami na ni hledal východisko z těch, které měla ona? Nevěděl.

Znovu se napil a vzal fotku do ruky.

Nebyla to krásná holka, o kterých kluci sní. Měla kulatou tvář a tmavě zelené oči posazené blízko u sebe. Ale byla hezká takovým tím obyčejným způsobem. Drobná, štíhlá, s pihovatou pletí. Vlasy nosila dlouhé a obarvené na nejtemnější odstín černé. Vše kazily jenom malé jizvy na tváři – a to kulhání: levá noha, která způsobovala neohrabanost chůze a mnoho bolesti.

Jak je možné, že se její život změnil v souhrn tolika strastí? Skoro jako kdyby nad ní viselo nějaké temné prokletí. Ta myšlenka nebyla nová a znovu Alanovi připomněla noc, kdy ji spatřil poprvé, kdy před ním ležela v louži vlastní krve.

Otevřenými dveřmi proniklo do podniku denní světlo a někdo vešel. Alan se neotočil, ale fotografii vložil do kapsy džínů.

Petr Pavelka se bez pozdravu postavil k barové stoličce vedle něho. Objednal si pivo a vzhlédl k televizi.

„Jak hrajou?“ prolomil ticho, když před něj barman postavil sklenici.

Alan odvětil neklidným zamručením.

Petr pochopil, že zápas Alana vůbec nezajímá, proto si ho prohlédl.

Měl masitou tvář s několikadenním strništěm a výrazným nosem, který vypadal zlomeně. Široká ramena pod koženou bundou a vojenský sestřih tmavých vlasů protkaných stříbrem. Díval se na svou skleničku modrýma očima, v jejichž výrazu byl patrný vztek.

„Co Dáša? Viděli jste se?“ zvolil Petr opatrný tón.

„Jo.“

„A?“

„Nic.“

„Aha,“ Petr se znovu napil.

„Ta blbá kráva u soudu zařídila, aby mi dali zákaz přiblížit se k Lence,“ vysvětlil mu Alan. „Zatímco jsem trčel v base, Dáša si nabalila nějakýho idiota z fitka. Věřil bys tomu?“

Jo, věřil, pomyslel si Petr, ale navenek nedal nic znát. „Chce se k němu s Lenkou dokonce nastěhovat.“

Petrovi sice přišel v tom kontextu na mysl jeden vtip, ale při pohledu na Alanův výraz ho raději spolkl s dalším hltem piva.

„Padesát na krku,“ pokračoval Alan, „za tu dobu jsem stihl dva pobyty v base a teď dokonce nemůžu vzít svoji dceru ani na pitomou zmrzlinu!“ Rozčileně do sebe vyklopil zbytek pití.

Vést dál hovor na téma Alanovy rodiny bylo jako šťouchat do vosího hnízda, proto Petr změnil téma: „Zkus se na to podívat z té lepší stránky. Konečně jsi venku a můžeš si dát život zase do kupy.“ Strčil mu pod nos vizitku.

Alan papírek neochotně převzal: „Co je to?“

„Fousek ti vzkazuje, že máš u něj pořád otevřený dveře.“ Vizitka neobsahovala žádnou adresu, pouze číslo na mobilní telefon.

„Proč bych mu volal? S tímhle jsem už skončil.“ Alan vizitku zmačkal a hodil ji do popelníku.

„Vážně?“ pronesl nakvašeně Petr. „A co hodláš dělat? Pracovat? Podívej se na sebe. Nevezmou tě ani jako pitomýho hlídače parkovišť.“

Alan se prudce otočil a popadl Petra za límec. Ne že by v něm vztek vzplanul zrovna kvůli těm slovům. Zkrátka jen posloužila jako spouštěč všech předchozích útrap, které za poslední měsíce prožil.

„Pokud mě chceš nasrat, tak se ti to daří zatraceně dobře!“

„Ty jsi nasranej pořád.“

„Zahráváš si.“

„Hej!“ ozval se barman. „Jestli si chcete rozbít hubu, tak to koukejte udělat venku!“

Rvačka s Alanem bylo to poslední, o co měl Petr zájem. „Pokud sis nevšiml, jsem tvůj poslední kámoš,“ řekl to varovným tónem, který zapůsobil.

Alanův stisk povolil a Petr se mu vysmekl.

„Krádež, napadení veřejného činitele, držení drog,“ vyjmenovával Petr, zatímco si urovnával límec košile, „ať se ti to líbí nebo ne, nemáš na výběr.“

„Něco vymyslím.“

„Vážně?“

Alan se otráveně zadíval na televizi. Domácí zrovna promarnili další přesilovku.

„Věř mi, je to je nejlepší, co můžeš udělat,“ pravil Petr. „Pro ranaře jako ty určitě najdou Uplatnění.“

Když se nedočkal žádné odpovědi, rozhodl se, že nechá Alana, ať se s tou skutečností popere sám. Zaplatil a odešel bez rozloučení.

To nejlepší, co můžu udělat. Alan znechuceně típl nedopalek.

* * *

„Za patnáct minut před východem, děvčata,“ oznámila jim paní Slechová neboli Fabrika: zcela příhodná přezdívka pro někoho, kdo denně vykouří dvě krabičky viceroyek.

„Nemusím doufám připomínat – žádné cigarety a alkohol. To platí hlavně pro tebe, Valerie,“ zaměřila káravý pohled na nejstarší dívku ze skupiny.

Na tváři blondýnky se objevil nevinný úsměv, ale sotva se k nim vychovatelka otočila zády, otráveně zkřivila ústa: „Po těchhle kecech si vždycky připadám jako desetiletej fakan.“ Berenika to nekomentovala. Po návštěvě výstavy Edvarda Muncha, která jí náramně znechutila vycházkový den, se těšila alespoň na závěr výletu: koupání v bazénu na Holešovickém výstavišti. A nemínila si to ničím a nikým kazit.

Mezi regály si našla pytlíček s pistáciemi, tabulku čokolády a plastovou láhev minerální vody bez příchuti. Když platila, všimla si, že na ni Valerie něco gestikuluje.

Sotva k ní došla, Val se spiklenecky rozhlédla a rozevřela zip bundy. Z provizorního úkrytu koukala na Bereniku láhev peprmintu.

„Ježiši, Val; tys to čórla?“

„Pssst! Chceš, aby tě všichni slyšeli?!“

„Co když to Fabrika zjistí?“

„Nebuď tak podělaná,“ odsekla s úsměvem. „Večer si dáme s holkama do nosu, co říkáš?“

„Takže? Jste tu všechny?“ To byla Slechová.

Valerie si pohotově zapnula bundu až ke krku.

„Dobrá, jdeme.“

Děvčata zamířila za vychovatelkou.

Berenika chtěla následovat ostatní, ale něco ji přinutilo zastavit.

Znáte takové ty inzertní tabule, které visí v některých obchodech s potravinami? Je to věc, kterou většina nakupujících mine bez povšimnutí. A Berenika až doposud nebyla výjimkou. Jenže teď o ni čistou náhodou zavadila okem, i když posléze ji napadlo, že to vůbec žádná náhoda nebyla.

Na první pohled vypadala zcela obyčejně a nudně.

Na nástěnce viselo množství papírových lístků. Sháním byt zde v okolí do 14 tis./mes.

Nebo: Prodám afrického suchozemského šneka (Achatina reticulata), 20 cm, vhodný do skleněného terária. Cena domluvou.

Mezi nimi byl i jeden, který vypadal velmi zvláštně. Nevelký žlutý list popsaný černým fixem… jenže to nebyl fix, ale inkoust. Dokonce i ten papír působil archaicky. Písmo bylo kaligrafické, zdobené a mělo patky. Jako by nic na tom inzerátu nepatřilo do této doby. Jenže tu visel přímo před ní.

Stálo tam:

HLEDÁME BERENIKU: mladou a blbou kurvičku, která se chtěla zabít!

Telefonní budka u hřbitova, kde hnije její matka.

Číslo: 333 – 333 – 333

PS: Co patří temnotě, zůstane temnotě.

Několik okamžiků nebyla schopná od lístku odtrhnout oči. V citovém chaosu přejížděla očima celý text podruhé a pak i potřetí, jako by chtěla přesvědčit rozum, že ji zrak klame. Jenže neklamal.

Byli to oni. Tři. Berenika cítila, jak se jí žaludek v útrobách mučivě zkroutil. Veškerá ta hrůza, kterou za poslední roky prožila, si našla cestu zpátky do jejího vědomí a tvrdě udeřila.

Trvalo ještě několik vteřin, než se definitivně rozhodla. Pak lístek strhla a vložila do kapsy kabátku. Věděla, že se jí přitom chvějí ruce, a musela sebrat veškerou sílu, aby ten třes ovládla.

* * *

„To už je potřetí, co ti musím připomínat barvu!“ napomenula ji Valerie.

Hrály prší.

„Od toho dnešního nákupu jsi fakt divná, Ber. To tě tak moc vykolejila ta flaška zelený? Říkala jsem ti, že je schovaná. Nikdo ji nenajde.“

Berenika beze slov zírala na své karty.

Valerie do ní strčila: „Co je s tebou?“

„Nic.“ To řekla.

Všechno. To cítila.

U srdce jí bylo těžko, a kvůli vzpomínkám na Tři se nedokázala soustředit. Nespavost způsobená nočními můrami, postupná ztráta kontaktu s realitou i přáteli, hlasy šeptající slova o krajině stínů, jejíž jméno v ní otevíralo krvácející ránu.

Vše si vybavila: příval řezných a bodných ran na své duši. Šifry, symboly a vzkazy, kterými podkopávali naději na normální fungování. Propast, jež rozevírala hlubinu choromyslnosti.

Valerie se na ni shovívavě usmála a pohladila ji po stehně. Berenika si přitom všimla, že Val má v očích něco zvláštního. Něco, čeho si poslední dobou všímala stále častěji.

Takhle se nedívá kamarádka. Takhle se dívá někdo, komu se ten druhý líbí… Ta úvaha ji znervózňovala, proto urychleně vynesla křížovou královnu.

Nebudu o tom přemýšlet, přikázala si v duchu. A když jakýsi hlas v hloubi duše – nebezpečně vědomý hlas – zaprotestoval, že odkládá věci, jimž stejně nakonec bude muset čelit, řekla tomu hlasu, aby ztichl. A on skutečně ztichl.

Pro tuto chvíli.

Stvoření noci

„Za deset minut večerka!“ hlásila Fabrika na chodbě. „Umyjte se a do svých pokojů, děvčata!“

Zatímco se dívky s mrmláním začaly neochotně zvedat, Berenika dál tiše zírala mezi stránky svého bloku, kam uložila ten podivný inzerát. Co patří temnotě, zůstane temnotě.

Myslela na Alana. Když bývala menší, čas od času se domluvil s jejími prarodiči a někam ji pozval… na zmrzlinu nebo džus. Dlouho si pak spolu povídali o všem možném. Jednou ji dokonce vzal na motokáry. Pamatovala si, že se u toho hrozně nasmáli.

Některé chvíle v životě jsou jako vzácný poklad, o který je třeba pečovat. Tyto mezi ně patřily. Stačila na ně jediná vzpomínka a hned se cítila lépe.

Jakmile se Alan dozvěděl, co se stalo – že si ublížila a skončila v léčebně – okamžitě jí zavolal. Ale setkání Berenika odmítla. Zaprvé už po hlase poznala, že je opilý. Ale hlavním důvodem bylo, že se styděla – že podlehla vlastní slabosti a vzdala se boje. Teď jí ale chyběl. Ta aura síly a sebejistoty, kterou vyzařoval. Pocit, že má vše pod kontrolou, že se s ním nemusí ničeho bát.

Oči se jí náhle zúžily zlostí. To, co jí v posledních měsících dělalo starosti, to, nač se tady tak usilovně snažila zapomenout, hrozilo, že vyvře ven, vypění jako limonáda a vše potřísní.

Zasáhlo ji vědomí, které k nepoznání změnilo její vnitřní krajinu. Najednou vše pochopila: už pro ni není návratu k dětství. Musí jít vpřed. A dnes večer to znamená postavit se svým démonům čelem. Ať už to dopadne jakkoli.

* * *

Telefonní budka stála v odlehlém místě obklopeném křovisky. Skláněly se nad ní větve vzrostlého ořechu, které tvořily nevábné, pokroucené stíny.

Vypadala zcela obyčejně: modrošedý prosklený kvádr, jakých najdete po celém městě spoustu – ačkoli je jen málokdo používá. Ze stran byla polepená plakáty, jejichž účel se přes množství sprejerských nápisů nedal určit.

Berenika se nemohla zbavit pocitu, že budka je nepřirozeně tmavšího odstínu než okolí. Jen hra světel a stínů, opáčil rozum. Ale stejně jí to přišlo zvláštní.

Sotva stanula uvnitř, zaslechla šepot. Byla si jistá, že to nebyl klam ani halucinace. A mohl mít jediný zdroj: telefon.

Opatrně přiložila sluchátko k uchu a pomalu vyťukala to absurdní číslo, které stálo na inzerátu. Snažila se dýchat uvolněně a stále kontrolovala východ z budky, jako by ji nějaká část mysli upozornila, že je to jedná úniková cesta.

Ve sluchátku se ozvalo zabzučení volaného čísla. Vzápětí to zapraskalo a do ucha jí vystřelil ostrý pískot, který ji přinutil zatnout zuby. Pak se konečně ozval hlas. Velmi podivný hlas.

„Ano?“

Měl neurčitý odstín a škodolibé zbarvení, jako by někdo nahrál na pásek více hlasů, mužských i ženských, a pustil je v přesném souladu.

Dalo jí práci, aby promluvila: „Jak jste to udělali?“

Na druhé straně se ozval tichý, chraplavý smích: „Kdybys jen tušila, jak směšně teď zníš.“ Mluvili pomalu a zlověstně. „Prozradíme ti jednu věc, mládě: do vašeho světa se dá nahlížet stejně snadno jako do restauračního menu. Stačí si jen vybrat pokrm dle chuti.“

Ta slova se jí rozlila mozkem a probudila instinkt ohrožení, jako by i přes telefonní sluchátko mohli nahlédnout do jejího nitra. Otevřít jí lebku a prohrabat se mozkem až k té nejhlubší podstatě slabostí.

„Proč?“ hlesla s vnitřním přemáháním. „Proč mě pronásledujete? Co ode mě chcete?“

Hlas ve sluchátku si podrážděně odfrkl: „Ani náruč smrti tě nepoučila. Opravdu jsi jen blbá kurvička.“

V Berenice se cosi zlomilo. Předchozí odhodlání se začalo vytrácet.

„To díky tobě jsme našli ve tvém světě zalíbení. Ukázala jsi nám jeho krásu.“

„Ne… nic jsem neudělala.“

„Opravdu? Nepamatuješ si snad noc, při které zdechla tvoje matka?“

„Nemluvte o ní.“

„Kdyby viděla, že její pomatená dceruška skončila v blázinci, co by asi řekla?“

„Nemluvte o ní!“

„Klid, mládě,“ chlácholili ji pobaveně, „vždyť chceme totéž, co ty. Říká se, že na pokraji smrti najdou lidé svoji podstatu. S tebou to nebylo jiné. Noc, kterou proklínáš, ocejchovala tvé srdce. Možná by se to jinak nestalo, ale skrze krev a bolest ses zrodila do nové podoby. Tvůj zrak vidí to, co ostatní smrtelníci ne.“

„Proč já?“

„Na tom nesejde. Generace přicházejí, odcházejí a vy lidé… zapomínáte. Šerosvět se vám uzavřel.“

„Šerosvět?“ zopakovala to povědomé jméno šeptem.

„Je mnoho stínových světů, o jejichž existenci nemáš ani ponětí. Jsou věčné, stejně jako my, a pokud existuje místo, které je z nich nejvýznamnější, je to Ka‘an. Nežijí v něm smrtelní, ale ty jsi jiná. Znovu si utkala pouto mezi vaším světem a světem stínů. Bylo to nevědomé, ale to na tom nic nemění. Jsme tady, ty také – vzájemně spojeni.“

„Ne. Nechci to slyšet,“ protestovala. „Nezajímám se o váš Ka’an!“

„Ale Ka’an se zajímá o vás. Víme, že se chceš osvobodit, a my tě můžeme tvých okovů zbavit… budeš-li rozumná. Ukaž, co je v tobě, a přiveď ho k nám.“

Jeho? Při vědomí, koho mají na mysli, ji polilo horko. „Ne… Alana vám nevydám.“

„Ale ano… vydáš.“

„To raději zemřu.“

„Je snadné vynášet rozsudky smrti, když si nevážíš svého života,“ pravili o něco mírněji, „jenže na to jsi příliš velký zbabělec. Přála by sis zahodit vlastní život, ale nedokážeš to.“ Měli pravdu. Nedokáže. Pochopila to, když se probudila na jednotce intenzivní péče s vypumpovaným žaludkem a tak prázdným pocitem v hrudi, že nedokázala ani plakat. Berenice se zlomil hlas: „Nechte mě být… prosím!“

„Nenecháme. Tvé tělo patří nám. Tvá krev, maso, kosti. Všechno je naše!“

„Ne… už nejsem dítě. Už nejsem ta vystrašená holčička.“ „Že ne?“

S těmi slovy se dveře budky prudce zabouchly. Berenika sebou vyděšeně škubla. Po sklech se začalo cosi rozlézat, tmavé tvary připomínající ropu, které ve struktuře pavučin pohlcovaly okolí a bránily slunečnímu světlu proniknout dovnitř. Berenika vzala za kliku, ale byla zaseknutá. Marně s ní zalomcovala.

„Uděláš, co chceme,“ pravili mrazivě Tři.

Zvuky ulice se vzdalovaly a tlumily, jako by se celá budka ponořila pod hladinu vody. Živoucí hmota zhltla okolní prostor. Bereniku polkla tma a nepřirozené ticho. Cítila, ze se jí boty zalévají tou černou hmotou. Byla lepkavá a chladná, ale přesto zapáchala mršinou.

„Život za život. Tvůj nebo jeho.“

Cítila, jak jí v hrudi buší srdce, jak přerývaně dýchá, a jak se jí slizká hladina zvedá nad kotníky. Na chvíli myslela, že podlehne děsu, který jí omotal racionální uvažování. Podařilo se jí však chytit slabého stébla odvahy.

„Ne…,“ zašeptala, „už vás nebudu poslouchat. Už nikdy.“

Nastalo ticho, při kterém vnímala, že se chladná masa sápá k jejím stehnům a rozkroku – jako by měla prsty. Pach byl tak příšerný, že si musela zakrýt nos rukávem.

„Jen prázdná slova,“ odvětili nakonec. „Podlehneš nám – tak či onak,“

Organická hmota jí vystoupala do pasu. Po páteři jí přejelo ledové ostří děsu.

„Pamatuj, mládě: nakonec před námi budeš klečet v slzách. Jsi naše, Bereniko, a nepodvolíš-li se… pojdeš!“

V hrůze praštila sluchátkem o vidlici telefonu.

Zasáhly ji paprsky denního světla. Tak prudce, že na okamžik z té záře oslepla. Černá hmota byla rázem pryč a venku opět barevný svět; živoucí ulice plná aut, chodců a městského ruchu.

Vzala za kliku a vymotala se ven. Věděla, že se chvěje. Žaludek se jí od toho mrtvolného puchu stále zvedal a ani čerstvý vzduch nedokázal zabránit dávení.

Nemohla si všimnout, že se z nedalekého drátu vznesl černý pták a zamířil ulicí pryč. Neviděla ani to, že jednooký dravec zamířil střemhlav proti zdi jednoho z domů. Nezlámal si však krk. Místo toho jeho tělo zmizelo v cihlách.

Ocitl se v šerém prostoru, kde nevládlo slunce a kde neexistoval život.

Nebylo to prázdné místo. Tvořily ho sítě tunelů a síní, mezi nimiž se ozýval šepot stvůr: nahých bytostí, jejichž těla planula tyrkysovým světlem.

Pták přiletěl do nejvyšší krypty a usadil se na kostěném bidle.

Ze tmy vystoupila přízračná žena. Dravec se zadíval do důlků, které měla místo očí. Žena mu mezi bílými prsty podala kus syrového masa. Když ho pták zhltal, její rty se zkřivily do širokého úsměvu.

* * *

Poté co se vrátila do léčebny, zamířila rovnou na svůj pokoj. Stále měla pocit, že se třese, jako by se jí strach usadil v buňkách celého těla. Nedokázala se ho zbavit a neměla sílu ho ovládnout.

Valerie se objevila odnikud. Dělávala to často.

„Kam razíš?“

„Nikam,“ zadrmolila Berenika.

„Do večerky máme ještě pár hodin, nechceš se s holkama mrknout na video? Budeme si pouštět Hru o trůny. Tenhle díl je prý nářez.“

„Půjdu si lehnout.“

Valerie ji přiměla zastavit: „Co se ti stalo, Ber?“

Neodpověděla.

„Má to co dělat s tím tvým sešitem, že jo? Jenže mi to nepovíš, protože ty mi nikdy nepovíš nic o sobě.“ Založila si ruce na hrudi. „Kdybych tě neznala, řekla bych, že máš tam venku nějakýho kluka…,“ zvedla pravé obočí, „nebo holku.“ Berenika se k ní otočila: „Máš zvláštní smysl pro humor.“

„Vážně?“

„Nikdy nepoznám, jestli si ze mě děláš srandu nebo ne.“

„Z tebe bych si neutahovala,“ Valerie blýskla zuby. „Čestný.“

„Jasně…,“ Berenika se znovu se chystala odejít.

„Já jsem k tobě upřímná,“ nevzdávala se Valerie, „říkám ti, co si myslím a co dělám.“

„Možná bys neměla.“

Valerie se nasupila: „Víš, co je tvůj problém?“

Žádná reakce.

„Bereš se moc vážné. Myslíš, že to lidé nevidí? Proč se s tebou asi ostatní holky skoro nebaví? Protože tě považují za namyšlenou kravku.“

„Nezajímá mě, co si myslí!“

Výraz Valerie zvážněl: „To je přesně to, o čem mluvím. Skousnu hodně, Bereniko, ale ty se chováš jako rozmazlenej fracek –“

Berenika toho měla akorát tak dost. Zastavila se a udělala něco, na co až doposud nesebrala dost odvahy. Po dnešní zkušenosti jí to přišlo stejně prosté a banální jako samotné dýchání. Otočila se a políbila Valerii na rty.

Netrvalo to dlouho. Snad okamžik, ale stejně se jí při něm rozlil tělem žár a usadil se v podbřišku, kde příjemně zašimral.

Když se odtáhla, Valerie měla ve tváři zmatek protichůdných emocí.

„Proč jsi to udělala?“ hlesla.

„Proč ne?“

* * *

Vůně její pokožky. Zprvu hebké polibky… doteky, při nichž nabyla pocitu, že ji Valeriiny ruce znají lépe, než se znala ona sama. Toho večera nemyslely na odhalení. Nemyslely na to, co by se mohlo stát. Valerie ji hladila po zádech a Berenice se to moc líbilo, ale stejně se necítila šťastná.

Provázel ji velmi zvláštní pocit. Dojem, který by mohla označit za předtuchu, ačkoli takových výrazů nikdy neužívala. Ale předtuchu čeho? To nevěděla. Byl si jen jistá, že nepřinese nic dobrého. Jako by se nad ní od toho hovoru se Třemi stahoval stín, který nikdo jiný nevidí. Měla tolik otázek a žádnou odpověď.

Proč Alan? Co od něj chtějí? Proč ze všech lidí zrovna ten, kterého měla nejraději?

– Nejspíš právě proto, odvětil jakýsi hlas v koutku její mysli.

„Co se děje?“ dotkla se jí Valerie, která si všimla jejích starostí.

„Bojím se,“ pravila Berenika.

„Čeho?“

„Že se stane něco zlého.“

„Jak tě to napadlo?“

„Nevím – prostě napadlo.“

Valerie ji přitáhla k sobě: „Se mnou se nemáš čeho bát.“ Políbila ji na spánek a pak do koutku úst.

Berenika se k ní přitulila a zavřela oči.

V duchu prosila, aby jí ten zážitek zítra připadal jen jako vzdálený ošklivý sen. Její prosby ale nikdo neslyšel… kromě Tří. A ti se rozhodli, že ukážou té malé kurvě, jak naloží s každým, kdo se jim hodlá postavit.

Šerosvět

Berenika měla pocit zvláštního letu, protože při něm zvedala nohy nahoru a dolů, jako by skutečně kráčela, ale ani špičkami prstů se nedotýkala pevné země. Myšlenky se jí točily v neuchopitelném víru. Čas se tříštil na kousky a nedával žádný smysl.

Vnímala Alanovou přítomnost. Byl s ní. Kráčeli v tom snovém závoji temným sklepením vstříc Třem. Viděla dva předměty, dvě upomínky na svou minulost: hřbitovní růži barvy krve a keramickou nádobu s popelem.

– Žal ze ztráty.

Ostří nože na dlani, které ji řízlo. Její krev stékající po květině.

– Krev z bolesti.

Slyšela i rozmluvu, kterou spolu vedli, ale velmi tlumeně, jako by přicházela z velké dálky.

„Máš strach?“ ptala se ho.

„Ne.“

„Měl bys mít. I duše umírají – Tři je roztrhají a pozřou.“

Oheň zapalovače pohltil rituální místo plameny.

– Krutost z hněvu.

Prudce se ochladilo. Po celém těle jim naskočila husí kůže. Oživlá temnota vplula do jejich světa, zdi sebou divoce trhly a na několik úderů srdce se vzdálily. Stěny se drolily a odkrývaly cihly. Ze spár se začalo cosi vynořovat, tvary, které nabraly podobu titánských tváří.

Oba ucítili na levé dlani bolestivé pálení. Berenika s vytřeštěnýma očima pevně semkla rty, aby jí z nich neunikl křik. Do masa se jim vyryl znak sovího oka – znak Tří.

Tlamy se začaly posunovat dopředu. Po stěnách se do všech směrů rozjely dlouhé trhliny. Okolní scenerie se pomalu rozkládala do kaleidoskopu přízračných vjemů. Lidský svět odletěl do neznáma, byl roztrhán v cáry, které zmizelý z jejich vědomí. Spolkla je nicota: nehmotná, tichá a černější než bezhvězdná noc.

Berenika spatřila vchod. Podivné dveře, které voněly krví.

Zjevil se jí obraz: chladná země. Její tělo… má pocit, že je na kusy – polámané, nedrží pohromadě. Sice vnímá, ví, co se děje kolem, ale nemůže na to plně upnout pozornost. Veškerá bdělost se soustředí na tělo. Na to, jak zkrouceně leží, jak ji píchá v hrudi při každém nádechu. Cítí krev v ústech a mokro, v rozkroku.

Rty ji neposlouchají. Bojí se pohnout byť jen prstem na ruce. A tak odevzdaně leží, pláče a čeká v té hrozné agonii… na co vlastně? Na záchranu? Nebo smrt?

„Vydrž – Pomoc je na cestě,“ říká muž.

Živá vzpomínka probudí intenzivní bolest v noze, v místě, kde byly přetrženy šlachy a rozdrcena kost. Let se mění v pád. Otevírají se nové dveře. Tyto voní jako letní procházka sadem růží. Vidí hřbitov a hrob z šedého kamene pod velkým dubem, který se v temném stínu sklání nad příbytky mrtvých.

Spatří sebe. Je jí deset. Sedí v invalidním vozíku. Na levé noze má konstrukci drátů a vyztužených želez. Měly poranění pomoci, ale nikdy nepomohly, jak si přála.

Vidí babičku i dědu… jenže chybí ta nejdůležitější osoba.

Maminko!

Otevírají se třetí dveře. Ale jsou jiné – chladné a cizí. Toto nejsou dveře, kam chci vstoupit. Ale nedokáže tomu zabránit.

* * *

„Spinkej, můj maličký, máš v očích hvězdičky…“ Berenika ztěžka zamrkala na mokrý asfalt. „… dám ti je do vlasů…“ Ležela uprostřed silnice a třásla se zimou. „… tak usínej, tak usínej.“ Do tísnivě prázdné ulice se z nočního nebe snášel ostrý déšť a vy tvářel na vozovce jezírka louží. Jak vědomí nabíralo sílu, ztrácel se v ozvěně i hlas, zpívající známou ukolébavku. Písničku, která dokázala zahnat i tu největší dětskou bolest. Zlé sny o sovím oku, které ji tak často pronásledovalo nocí.

V hlavě měla naprostý zmatek. Jako by někdo vzal její vzpomínky a vhodil je do mixeru. Znamení, kterým ji temné síly označily na levé dlani, ji stále pálilo a dosvědčovalo, že to vše nebyl jen sen.

Ještě zčásti omámena se rozhlédla kolem. Byla na křižovatce, ale ne ledajaké. Tohle je místo, kde zemřela máma. Místo, kam jsem se tolikrát za poslední roky vracela.

Vzduchem letí pták. Berenika neslyší let křídel, ale cítí tíhu Žlutého oka. Došlo jí, že je uprostřed ulice sama. Jak jsem se sem, sakra, dostala? Co tady dělám?! Tohle je špatně. Byl tu ještě někdo… ale kdo? Nedokázala si na toho člověka vzpomenout. Jak je možné, že si nevzpomíná?

Vlasy už měla úplně promočené, nepříjemně se jí lepily na čelo. Hůl naštěstí ležela hned vedle. Postavila se s její pomocí na nohy. Okolní budovy se modře tetelily v přísvitu hvězd. Zdály se rozostřené, jako by tu stály a zároveň nestály. V žádném okně ani před žádnými dveřmi se nesvítilo. Záře přicházela pouze z lamp a osamělého semaforu, který střídavě odrážel na mokré vozovce jasné barvy. Nezáleželo mu na tom, že v okolí kromě Bereniky nikdo není.

Uviděla před sebou lidské tělo. Přísahala by, že tam ještě před okamžikem neleželo. Ale… ano. Vidí ho na vozovce. Je oděné v pomněnkových šatech.

Nechce tomu věřit, a tak udělá opatrný krok. Děsí se, že pozná, komu tvář patří, ale zvědavost je silnější. Natáhne ruku, aby odhrnula z obličeje prameny vlasů. Těch, jež tak krásně voněly, když do nich jako malá nořila obličej.

Jako konvalinky.

– Jako hnis!

Kdo to řekl?!

Zastavila pohyb těsně před odkrytím tváře. Srdce jí přitom těžce naráželo do žeber. Ne… Ne! To není moje máma!

Pouliční lampa nad její hlavou zablikala a zhasla. A pak další a ještě jedna. Berenika otupěle sledovala, jak světlo z ulice odchází a dává sílu rostoucí temnotě. Čerň se blížila a nakonec ji polkla. Zůstala pouze záře semaforu nad křižovatkou.

Rudé oko visící v nicotě.

* * *

První, co si Alan uvědomil, byl pach – hnilobný, nechutný. Probíraje se z toho podivného opojení, uzřel, že sedí na kovové Židli u stolu s kolečky, který nápadně připomínal márniční vozík.

Na kovové desce ležela mrtvola.

Vyjekl a leknutím spadl i s židlí na záda. Vyrazil si dech, ale stejně byl na nohou během jediné vteřiny – přilepený na zeď zpocenými zády a srdcem tak úpěnlivě tlukoucím, že ho cítil nejen v hrudi, ale i v krku. Mrtvola připomínala holohlavého muže s napuchlou kůží nezdravě nahnědlé barvy. Měl ruce, nohy a vůbec všechno, jenže břicho neslo známky osudných zranění. Jako by toho ubožáka něco téměř přeštíplo vejpůl. Z útrob mrtvého vyhřezávaly cáry vnitřností.

Alanovi se na záda sápal pařát vtíravého mrazu. Pohnul zkřehlýma rukama a vytáhl kapesník. Vnímal vypálené znamení, které měl na levé dlani: znak ptačího oka. Záblesk vzpomínky na temné sklepení a obří tváře ve zdech ho mátl. Připadal mu jako vybledlý sen, který se mu ztrácel v záplavě vzpomínek a emocí.

Teprve teď začal věnovat pozornost svému okolí. Kromě vozíku a židle visel ze stropu jen drát se žárovkou. Místo bylo malé, strohé a mělo neobvyklý počet stěn. Byly totiž jen tři. Masivní zdi tvořily kovové panely s velkými šrouby. Pokrývala je načervenalá rez a olejovitá špína: souměrné, bez dveří či oken. V půdorysu tvořily pravidelný trojúhelník. Věznice z nočních můr.

Ne, toto je vězení Tří, informoval ho vnitřní hlas.

Tři – to jméno mu bylo cizí. Cizotou přímo čišelo. Bylo to jméno nevyslovené krajiny stínů za hranicí lidského světa.

Shodně s tím si všiml, že na márničním vozíku stojí ještě něco. Nevelké přesýpací hodiny. Vypadaly, že jsou vyrobené Z bílého dřeva – nebo snad slonoviny? Nepochybně byly vyrobeny z kostí, ale jejich původem si nebyl vůbec jistý. Uvnitř skla neviděl písek, přelévala se v něm temně rudá tekutina. Nechápal, proč zde jsou, ale cítil, že nějak souvisí s ním.

Podržel si kapesník na ústech a naklonil se blíž k tělu. Vždyť já tu tvář znám…

Oči mrtvého se pohnuly.

Alan sebou škubl a uskočil ke zdi. Část mysli se ho přitom pokusila ujistit, že se mu to zdálo, že se nic nestalo, že se tělo nepohnulo. Jistěže se nepohnulo, idiote! Ale ty oči… zdají se bílé a jako by pohyblivé. Došlo mu, že oční jamky se staly hnízdem hemživých červů.

Mrtvého člověka, který zemřel nepřirozenou smrtí, viděl již dříve. Nebyl to ani trochu pěkný pohled, ale tahle ohavnost mu naháněla skutečnou hrůzu.

Netušil, jak se sem dostal, ale jedno bylo jisté. Je v pasti.

* * *

Okolní čerň byla nekonečně hutná. Na ulici přestalo pršet, jako když utne. Berenika se snažila zamžikat očima, a překvapivě to pomohlo. Tma se rozpouštěla v přísvitu modrého světla, které se nepravidelně tetelilo všude kolem. Nabývalo překvapivě určitých tvarů: hran, oblouků, pak schodišť, síní a celých ulic, jež se proplétaly v několika podlažích mezi příbytky mrtvých.

Nekropolí, která se jí zjevila, proplouvaly bledé postavy. Bylo jich mnoho a přitom málo. Alespoň jí se to tak zdálo, protože se nepravidelně zjevovaly a mizely.

Cosi zaslechla. Kroky za svými zády. Když se otočila, spatřila hubeného muže v purpurovém saku. a klobouku stejné bány. Měl na očích lennonky s rudými sklíčky, ale stejně si byla jistá, Že za nimi jeho oči planou ohněm. Táhl za sebou malý vozík, z něhož trčely ohořelé lidské údy. Muž se s úsměvem chytil za krempu klobouku a s drobnou úklonou pozdravil: „Slečno.“ Aniž by zpomalil, pokračoval i se svým odporným nákladem dál.

Nebyl to jediný obyvatel tohoto místa. Nacházely se zde i další vitálnější bytosti – hmatatelnější a určitějších tvarů.

Některé měly humanoidní podobu, jiné zvířecí nebo hybridní.

Viděla nahého muže s býčí hlavou, který vedl na řetězu obrovské zvíře připomínající vlka. Viděla dvojici žen v bílém hávu srostlou k sobě zády, jejichž ústa byla zašitá nití. A viděla netopýřího muže, který visel hlavou dolů a pozoroval ji zářícím shlukem mnoha očí.

Bereniku ovládal současně úžas i hrůza. Věděla, kde se nachází. Byl to Ka’an: svět tvorů noci, démonů a ztracených duší. Její reakce byly stejně problematické jako pochopení toho, čeho byla svědkem. Cítila odpor a žaludek se jí obracel. Nezdálo se však, že by její přítomnost tvory nějak přitahovala. Alespoň prozatím.

Vykročila, ačkoli ještě nevěděla, kam míří. Stále si neutřídila v hlavě posloupnost událostí, které ji sem přivedly, a byla si jistá, že za to mohli oni – Tři.

Hrají se mnou jakousi hru, které nerozumím. Proč mě připravili o vzpomínky? A kdo je ten muž, který se mnou vstoupil bránou?

Musela ho znát, ale nevzpomínala si. Byl to její přítel? Riskoval snad svůj život kvůli ní? Na mysli jí jasně tanul jediný účel další cesty: objevit po něm nějakou stopu. Všechny ostatní myšlenky musela vytěsnit: odpor, žal, strach. Musela být klidná a rozhodná.

Stále jí zůstávala naděje, silná jako tlukot srdce, a nehodlala dopustit, aby ji podkopaly obavy, které v ní Šerosvět probudil.

* * *

Alan, zády přimáčknutý ke stěně a zrakem přikovaný ke stolu uprostřed, prozkoumával okolí. Snažil se najít nějakou skulinku, slabé místo, zkrátka cokoli, co by mu pomohlo určit kudy ven.

Do zdí po celé místnosti někdo vyryl nákresy oči nejrůznějších tvarů a velikostí. Byly všude, dokonce i na podlaze a stropě. Mezi tím vším našel špatně čitelný nápis:

I duše umírají – Tři je roztrhají a pozřou.

Nedokázal od toho psaní odtrhnout zrak, protože mu něco připomněl. Někoho. Nebyl jsem sám. Někdo sem přišel se mnou…

Dívka. Určitě to byla dívka. Ty myšlenky mu způsobily příšerné třeštění hlavy, jako by se mu mozkem prohrabovalo ostří nože.

Pohled mu padl na přesýpací hodiny. Tekutina nezadržitelně unikala z horní části dolů. Protekla už celá třetina. Pokud zprvu cítil, že ty hodiny poukazují na jeho přítomnost, nyní si tím byl už zcela jistý. Je to můj čas. Čas, který mi vyměřili. Ale co se stane, až vyprší?

– Nic dobrého, zašeptal mu v hlavě neznámý hlas.

Z myšlenek ho vytrhl pohyb na márničním stole. Navzdory nesmyslnosti a popření řádu světa sebou ohavnost několikrát divoce škubla.

Nemožné! vykřikl Alanův rozum.

Netvor se však k němu otočil a zvedl ruce.

Alanovi začaly cvakat zuby a děs stoupl na novou, zcela neznámou úroveň. Roztřesenými prsty sáhl do zadní kapsy džínů pro jediný nástroj obrany, který u sebe měl: vyhazovací nůž.

Stvůra natáhla k Alanovi kostnatý pařát. V tom okamžiku bylo mezi černými nehty a jeho hrudí sotva pár centimetrů.

Alan zaječel a instinktivně do stolu kopl. Zarezlá kolečka zaskřípala a vozík narazil do zdi. Tělo se pod nárazem odtrhlo od nohou a přepadlo na zem.

Ani hodiny náraz neustály. Spadly na podlahu a zůstaly ležet na boku. Tekutina však dál mizela v dolní části. Alan si uvědomil, že se ocitl v hájemství smrti a čas, který mu zbývá, mizí děsivě rychle.

* * *

Berenika bloudila světem mnohotvárnosti. Netušila, co si má myslet: o pavoučím hnízdě obřích rozměrů, v němž byly v kuklách uvězněny lidské bytosti. O muži s hmyzím sosákem a můřími křídly, jenž vysával tekutiny z nehybného tělíčka dítěte. Ani o stínu mohutné ženy, která se před jejím zrakem změnila v hejno vran.

Zdejší svět byl tak nesmyslný, že jediný způsob, jak si zachovat zdravý rozum, byla ignorace. Berenika procházela nekropolí démonů jako vycházkou po jakési kuriózní výstavě plné morbidity. Alespoň si to úpěnlivě snažila namluvit.

Minula mnoho stavení: kamenných, onyxových i takových, která připomínala krystal; vyšplhala mnoho schodišť, strmých i točitých; prošla mnoha branami a tunely. A po celou dobu průzkumu vnímala rozlehlost celého místa. Bylo tak enormně velké a neuchopitelné, že tomu mohla jen stěží porozumět. Napadlo ji dokonce, že Ka’an žádné hranice ani nemá. Že začátek i konec je zde; že nahoře je i dole. Byl to beztvarý svět, neurčitý stejně jako jeho podivní obyvatelé.

Zastavila se před kaňonem, který přetínal cestu. Kam oko dohlédlo začínal prudký svah, pod nímž se rozevírala nekonečná bludiště. Naskytl se jí pohled na celé zástupy Zatracenců.

Labyrintem se motala bledá stvoření, celé šiky oživlých mrtvol. Některé chodily po dvou, jiné se plazily. Některé měly podobu člověka, z jiných zbyly jen škubající se cáry. Již zaživa prokleté, bloudily duchem anarchie.

Uslyšela, že se k ní zezadu někdo blíží, ale když se otočila, viděla jen tmu. Páteř jí zalil ledový pot.

„Kdo je to?!“ Okamžitě svých slov zalitovala, protože v krátké hlasité ozvěně zaslechla vlastní strach. A teď o tom strachu ví i ona – tma.

Doufala, že ji cizinec přehlédne, že ji bude ignorovat jako ostatní nestvůry. Jenže se spletla.

Když neznámý vyšel ze stínu, spadla jí čelist. Příchozí stál několik metrů před ní a na tváři mu hrál pobavený úsměv.

To vědí jen Tři

Alan zaparkoval vůz jen pár metrů od nočního klubu Black and White. Zapálil si cigaretu a zadíval se na vchodové dveře, před nimiž stál urostlý ranař v obleku. Do sjednané schůzky s Fouskem mu zbývalo ještě čtvrt hodiny.

Tělem mu lomcovala silná kocovina a vlastně ani nechápal, jak se zde ocitl. Krátce po uvěznění slíbil nejen sobě, ale hlavně Dáše, že se už do své branže nikdy nevrátí.

Možná že kdyby ho nevykopla z bytu, tak by to předsevzetí dodržel.

Při poslední návštěvě se spolu znovu pohádali. Dost ošklivě. Nelitoval jediného slova, které jí řekl, ale litoval, že u toho byla i Lenka a musela si to vše vyslechnout.

Měl tak příšerný vztek, že se po odchodu šel rovnou opít. Obešel několik barů, dokud ho někdy nad ránem neodchytla jedna děvka. Co si pamatoval, nebyla to žádná krasavice, ale stejně se s ní bezhlavě pomiloval v jednom motelu. Následujícího rána se probudil zpocený a s tak hroznou kocovinou, že se ještě několik hodin nedokázal zvednout. A pak udělal tu největší pitomost ze všech.

Zavolal Fouskovi kvůli práci.

Alan ze sáčku vytáhl Jima Beama a naplnil jím placatici, kterou si koupil společně s lahví. Pak si ještě přihnul a whisky zašrouboval.

Na zastávce protějšího chodníku si povšiml mladého páru. Asi dvacetiletá dívka měla berle a zafixovanou nohu. Alan ji zamyšleně pozoroval, dokud nepřijela tramvaj a nezastřela mu výhled.

„Jaký to má všechno smysl?“ zadrmolil si pro sebe a znovu se podíval na klub.

Žádný, kamaráde. Žádný…

Když se chystal vystoupit, v kapse se mu rozdrnčel mobil.

Překvapeně zamžoural na displej. Volal mu Ivo Polesný – Bereničin psychiatr. Alan zvedl pohled ke klubu, ale zůstal sedět v autě. Pak telefon zvedl.

* * *

Zprvu tomu nevěřil, ale když ji uviděl, pochopil, že sestry mluvily pravdu. Berenika se usmívala zřídkakdy, jako by jí tíha vzpomínek bránila v radosti, ale toho dne vypadala duchem zcela nepřítomně. Stála v nemocniční zahradě s vlasy staženými do culíku a pohled upírala do prázdna.

O nedalekou lavičku byla opřená její hůl. Hned vedle ležel otevřený blok. Alan ho znal, psala si do něj své myšlenky. Nevěděl, že jí ten dětský nápad vydržel dodnes.

Ruce měla založené, pod očima nepěkné kruhy. Mikina s nápisem kapely Whitesnake jí byla tak velká, že vypadala ještě pohubleji než obvykle. Ani pozdrav ji nepřiměl, aby se k němu otočila.

„Řekli mi, co se stalo,“ zkusil to jinak.

„Vážně?“ odvětila nepřítomně, „a co se stalo?“

Přistoupil blíž: „Valerie.“

To jediné slovo mezi nimi zaznělo, jako by do sebe narazily dva těžké kameny.

Když opět promluvila, zaskočila ho prázdnost jejího hlasu.

„Nemáš cigaretu?“

Ohlédl se, jestli je někdo nesleduje. Poté beze slov vytáhl krabičku a nabídl jí.

„Jak se cítíš?“

„Cítím?“ vypustila z úst kouř a pokrčila rameny. „Ještě včera jsme tu byly s Val, mluvily o všem možném a teď…“ Větu nedokončila.

Když k němu zvedla pohled, všiml si, že má zarudlé oči, jako by ještě před chvílí bojovala se záchvatem pláče.

„Proč jsi přišel, Alane?“

„Jak to myslíš?“

„Doktor tvrdí, že Valerie už nikdy nebude normální,“ odvětila nesouvisle, „je pryč.“ Zahleděla se na dům institutu. „A všechno… kvůli mně.“

„Neudělala jsi nic špatného.“

Ruka se jí roztřásla. Ze špičky cigarety upadl popel a pomalu se snesl na štěrkovou cestičku. Zahodila ji na zem: „Je to v hajzlu.“

Vykročil k ní.

„Ne,“ odmítla jeho gesto a téměř hrubě se na něj obořila. „Prosím tě, nesahej na mě. Už nechci hrát tu pitomou hru. Nemůžu ti nahradit dceru.“

Rozhostilo se ticho.

Alan se už během puberty naučil skrývat své emoce před světem. Považoval to za nutný druh obranného mechanismu, který mu zůstal i v dospělosti. Její slova ho však zasáhla víc, než čekal.

Popošel stranou a típl cigaretu o hranu koše. Vytáhl z náprsní kapsy placatici a přihnul si. Byl unavený, ale alkohol mu alespoň trochu uklidnil bouření v žaludku.

„Proč zase piješ to svinstvo? Cítíš se pak líp?“

Otočil se k ní: „Pamatuju si holčičku, kterou musel někdo pořád hlídat, aby se nezvedala z invalidního vozíku,“ pravil zastřeným hlasem. „S nadšením mi ukazovala, jak umí zase chodit po svých. Dokonce i ten naražený palec byl pro ni hrdý důkaz, že to zvládla. Vzpomínáš si?“

Berenika smutně zavrtěla hlavou: „Nechápu, o co se snažíš.“

„Mrzí mě to, jasný? Měl jsem přijít dřív.“

„Nic mi nedlužíš, Alane,“ odtušila.

„Takhle nemluv.“

Přistoupila k němu: „Ne…, pochop, já nechci, abys už za mnou chodil,“ pravila vážně. „Mám toho plný zuby, rozumíš? Těch tvých věčných starostí, shovívavých gest a keců o tom, že se všechno spraví. Nic se nespraví! Víš to stejně dobře jako já.“ Hlas se jí při těch slovech třásl.

„Bereniko…“

„Prosím, běž pryč.“

„Sebelítost ti ji nevrátí.“

„Proč mě takhle mučíš?!“ Popadl ji vztek, při kterém do něj strčila. Při jeho váze to však bylo marné gesto.

Polykala vzlyky, ale přesto byla schopna počastovat ho několika hanlivými nadávkami. Snažil se ji utěšit, ale nedokázal to. Stalo se zkrátka příliš mnoho věcí. Příliš zlého, aby to dokázala déle unést. Na další ztrátu v tak mladém věku prostě nebyla připravená. Hradba, kterou kolem sebe během těch šesti let pečlivě budovala, se náhle zhroutila za stejný počet minut.

„Běž pryč, Alane! Běž!“

Bereničina jednání si povšimly sestry, které se nedaleko věnovaly místním pacientkám. Nebránila se. Stejně by zavolaly mužský personál, který by ji násilím odtáhl do budovy. A tak šla poslušně s nimi. Alan ji sledoval mlčky, a byť na pohled vypadal chladně, srdce měl až v krku.

Když osaměl, ztrápeně se posadil na lavičku. Slabý závan větru zašustil papírem. Vedle něj dosud ležel otevřený blok. Pohled mu padl na poslední řádek textu.

Co se to děje mezi tou temnotou kolem a mou duší uvnitř? To vědí jen Tři.

Několik okamžiků nebyl schopný od poslední věty odtrhnout oči.

To vědí jen Tři.

* * *

Když sestra odešla a Berenika zůstala stát v pokoji sama, nedokázala se pohnout.

Upozornili ji, že Valerie už není jako dřív. Ale slyšet a vidět byl veliký rozdíl. Jako by si někdo pohrál s jejím mozkem – zničil ho a zanechal jen prázdný obal bez obsahu. Schránku v podobě sedmnáctileté dívky, která v tupé netečnosti jevila jen minimální známky života. Otupěle se hrbila v invalidním vozíku a její oči se slepě leskly zpod závoje rozcuchaných vlasů.

„Je možné, že už nikdy nepromluví, že už nebude taková jako předtím. Rozumíš tomu, co říkám, Bereniko?“ oznamoval jí doktor.

Nebude jako předtím? Co je to, sakra, za diagnózu?!

Berenika několik okamžiků hleděla do těch očí, které bývaly dříve plné ohně a které nyní postrádaly jakýkoli náznak života. Z koutku pootevřených úst vytékal pramínek slin.

Berenika vytáhla kapesník a pomalým pohybem jí pusu otřela. Přisunula si židli a odhrnula jí prameny vlasů za ucho. Valerie měla vždycky krásné vlasy, lesklé a velmi husté. Vzala dívku za ruku.

Byla to Valeriina neodbytná přítomnost, co ji přimělo k tomu polibku, co ji přesvědčilo, aby jí vyšla vstříc. Toho posledního večera ležely spolu v posteli a vše se zdálo v pořádku, dokud Valerie nezačala naléhat. Zprvu ji odbyla, ale když to nestačilo a Valeriina touha se změnila v agresi, Berenika pochopila, že je něco špatně.

„Nech toho!“

„Proč?“

„Protože…,“ Berenika se odmlčela a posadila se na kraj postele.

„Co se děje?“

Už to nešlo jinak. Déle by to neunesla.

„Já… taková nejsem,“ pravila tiše.

Valeriiny oči se ostře zúžily: „Taková?“

Berenika se k ní otočila s prosbou ve tváři: „Nemůžeme prostě být spolu? Jen tak?“

Valerie nechápala: „Proč jsi mě teda tenkrát políbila?“

Berenika si povzdechla: „Protože jsem věděla, že to chceš, a protože… jsem nechtěla být sama.“

Věděla, že tím Valerii ublížila. Četla jí to ve tváři.

Jenže na Valeriin obličej se záhy vrátil úsměv. Nebyl to však úsměv, který Berenika znala. Byl to úšklebek, který nevzal její slova vážně, který je schválně nevzal vážně.

„Hraješ si se mnou,“ pravila škádlivě. „Vracíš mi to popichování.“

„Ne, tak to není, Val.“

„Chtěla jsi to předtím a vím, že to chceš i teď!“

Očí jí divoce svítily. S odmítnutím se zkrátka nehodlala smířit. V okamžiku, kdy se Berenika zahleděla do toho podivného svitu v očích, pocítila skutečnou hrůzu. Oprávněnou hrůzu.

Když se výměna slov změnila v hádku, bylo už pozdě. Zuřivý Valeriin amok byl tak silný a nepřirozený, že zápas mohl skončit jediným možným výsledkem.

Jenže pak se něco stalo…

Vědomí ztratilo sílu a myšlenky odpluly do neznáma. Jako by Berenice něco zastřelo mysl černou rouškou. Když se z toho podivného opojení probudila, Valerie ležela vedle ní a třásla se jako při zimnici. Berenika si uvědomila, že se její přítelkyně propadla do nějakého transu. Očí jí nepřirozeně těkaly a pěsti zatínala tak silně, že si nehty poranila dlaně.

Zkoušela ji uklidnit, ale bezvýsledně. Valerie byla ztracena.

Ta černá vzpomínka ji hluboce zasáhla a vrátila obrazy z dětství.

Skřípění pneumatik. Máma, která se ji snažila uchránit svým tělem. Výkřik a tříštění skla. Pak už jen bolest.

Nedokázala myslet na nic jiného. Snad jen na Alanova slova. Nesmíš umřít! Opakovala si je v duchu dokonce i po celou tu hroznou cestu do nemocnice – jako nějakou magickou mantru, která jí svou mocí pomůže.

Druhého rána se dozvěděla, že je maminka mrtvá. Lidé brečí očima, ale toho dne cítila, že brečí celým tělem: každým pórem a každou buňkou. Měla pocit, jako by zemřela i část jí samotné. Nyní, když viděla Valerii na invalidním vozíku: skořápku bez života, ten pocit se jí začal vracet.

„Je mi to líto,“ zašeptala. „Tak strašně líto. Vím, že jsi mi nechtěla ublížit. Vzali mi tě – stejně jako mámu. Vzali mi všechno.“ Naklonila se a políbila Valerii na čelo.

V tom okamžiku ucítila silný stisk ruky.

Překvapením se odtáhla.

Valeriiny oči ožily. Pohnuly se a strnuly na těch Bereničiných.

Rty se jí rozšířily do širokého úsměvu.

„Val?“

Ale Berenika si uvědomila, že tohle není úsměv, který zná, že nepatří Valerii. Byl to úsměv plný perverzní radosti. Věděla, že ji Valeriinýma očima pozoruje někdo jiný. Někdo cizí.

„Pusť mě,“ pokusila se vymanit ze sevření, jehož intenzita rostla.

Z Valeriiných rtů vyšla slova, která zazněla tichou zlověstností.

„Čekáme na tebe, kurvičko. Přiveď ho k nám!“

Berenika s trhnutím vyskočila na nohy. Židle se s prásknutím převrhla. Valerie bezvládně vyklouzla z vozíku a zůstala ležet u jejích nohou.

Ve dveřích se objevila sestra, kterou přivolal hluk.

Berenika ji odstrčila a utíkala pryč. Dokázala při tom vnímat jediné – křik vlastní duše nad ztrátou přítelkyně.

Zákon

Od té hrozné návštěvy v léčebně už za Valerií nikdy nepřišla. Byla pro ni mrtvá. Jenže teď – v Šerosvětě – stála proti ní.

Měla na sobě dokonce tytéž šaty, které nosila v sanatoriu. Legíny s květinovými vzory na hubených nohách a tričko bez rukávů. Částečně ji kryl stín, ale Valeriinu tvář rozeznala. Souměrnou, krásnou, s blankytnýma očima.

Valerie udělala další krok. V ten moment Berenice došlo, že její představy byly chybné. To ten úsměv. Pochopila, že před ní nestojí Valerie, ale něco jiného. Něco, co se pouze tváří jako Valerie. Blondýnce se zlehka měnily proporce, jako by se jí pod kůží přetvářely svaly v neustálém pohybu. Pokožku měla plnou odporných puchýřů a modřin připomínajících shnilá místa na ovoci.

„Ahoj,“ řeklo to zastřeným hlasem, který nepatřil Valerii ani omylem.

Berenika ukročila vzad: „Co chceš?“

Valerie přistoupila ještě blíž: „Stýskalo se mi.“ A natáhla k ní ruku.

„N-nech mě –“

„Neboj se…,“ dotkla se ledovými prsty Bereničiny tváře a sjela po krku k hrudníku.

„Ne… Valerie je mrtvá. Mrtvá!“

Blondýna zkřivila obličej do ošklivého šklebu: „To ty jsi mrtvá!“ Popadla ji za zápěstí a obrátila jí ruku dlaní nahoru. Na Bereniku pohlédlo vypálené znamení oka.

„Tohle tě označuje jako jejich kořist. Patříš jim!“

Berenika sevřela ruku v pěst a prudce do Valerie strčila. Ta na moment zavrávorala, ale pak se k ní vrhla a uhodila ji do tváře. Další úder Bereniku naštěstí minul, protože ho odvrátila holí. Blondýna uchopila dřevo oběma pažemi ve snaze přetlačit ji a povalit na záda. Berenika se musela zapřít zraněnou nohou. Do kyčle jí vystřelila tak ostrá bolest, že zaskučela. Svaly ve stehnu povolily a klesla na koleno. Ve stejném okamžiku se ozvalo mlaskavé zapraskání a Valerii se u ramenního kloubu objevily krvavé trhliny. Maso změnilo strukturu. Změklo. Kůže se natáhla a z ran vytryskla krev.

Berenika zděšeně pustila hůl a uskočila. Valeriina paže se oddělila od těla a s plesknutím spadla i s holí do kaluže vody.

Blondýna zlostně zasyčela a popadla ji druhou rukou za krk. Stisk měla tak silný, že Berenika vytřeštila oči. Prsty netvora začaly růst, natahovaly se a obtáčely celé její hrdlo. Lapala po dechu a snažila se ze sevření vymanit. V posledním marném záchvěvu zoufalé snahy o přežití vymrštila nohu a kopla obludu do kolene.

Ozvalo se hlasité křupnutí a pravá noha se Valerii prolomila dozadu. Stisk povolil a zrůda se skácela k zemi. V téže chvíli Berenika couvla o další krok. Jenže už nenašla pevnou oporu. S křikem se začala řítit ze svahu dolů.

* * *

Ležela na zemi: vyčerpaná a potlučená. V každičkém kousku těla cítila bolest. Dech se jí konečně zklidnil, ovšem srdce, které jí utíkalo v hrudi jako splašený králík, nikoli.

Rozpadla se. Valerie se přímo před jejíma očima rozpadla na kusy! Hrůza, kterou zakoušela, se pod vlivem rozumu pomalu začala vytrácet.

Zkusila se pohnout. V noze ji příšerně zabolelo, ale se zaťatými zuby se přinutila posadit a vzhlédnout nahoru, odkud spadla.

Po Valerii nebylo jediné stopy. Nepronásledovala ji. Srdce už Berenice bušilo pomaleji a vysílalo jí do mozku pravidelné, klidné signály, že je stále naživu.

V místě, kam dopadla, bylo výrazně chladněji. Už tu zimu vnímala. Od úst jí šla pára a ruce měla tak studené, že je musela schovat do kapes kabátku. Zemi pokrývaly ledové louže a z kamenných převisů trčely krápníky. Teplota klesla hluboko pod bod mrazu.

Byla jenom krůček od toho, aby se nesesypala. A za vším utrpením, za vší bolestí, kterou zakoušela, stálo to hrozné jméno.

Tři.

„Měli pravdu,“ zašeptala, „jsem jejich… a jejich také zemřu.“ Něco třpytivého prolétlo vzduchem a dopadlo Berenice na ruku. Skutálelo se to na zem a udělalo to vlhkou skvrnku.

– Vydrž – Slyšíš?

Zvedla uslzený obličej.

– Nesmíš umřít!

„A-Alane?“ rozhlédla se.

Nikde nikdo. Ale to jméno. To jméno!

Konečně si vzpomněla. Muž, jenž s ní vkročil do Šerosvěta.

Alan!

* * *

Od samotného počátku času žila stvoření mimo svět smrtelných. Některá byla lidem podobná, jiná méně. Ale existovala i taková, která neměla se smrtelnými společného vůbec nic.

První, Druhý a Třetí byli sourozenci a znali se odnepaměti. A dlouho spolu hráli jednu zvláštní hru, kterou si vymysleli, když jejich zrak pronikl temnotou a zjevily se jim světy zahraničí toho jejich.

Vítěz v té hře mohl být jen jeden a měl se jím stát ten, který zmrzačí a zneuctí nejvyšší počet tvorů. Jakožto věční nepočítali Tři čas a jejich podstata jim dávala právo vládnout všem, které pohltili. Čistá stvoření obrácená v odporný, perverzní výtvor pokřivené mysli. To byla jejich skutečná radost.

Jenže od doby, kdy hra započala, se mnohé změnilo. Tři se stali oběťmi svých vlastních intrik a dnes měli zcela jiný cíl.

Na šachovnici rozehrané partie nyní chyběla k dokončení jejich plánu jediná figura. Smrtelné mládě ze světa, kde lidé zapomněli na existenci Šerosvěta.

Bereniké.

* * *

Berenika vnímala jeho přítomnost. Byl někde v Šerosvětě. Muž, který ji jako dítě zachránil. I když na to v posledních letech zapomněla, jako děvčátko k němu cítila lásku. Nebo alespoň něco, co za lásku považovala. Musím ho najít dřív, než najdou oni mě!

Byť byla prokřehlá, zvedla se ze země a opět se vydala krajinou. Noha jí přitom dávala jasně najevo svou nelibost. Už dávno zapomněla, jak je obtížné pohybovat se bez své hole, ale musela pokračovat. Pomyšlením na Alana měla pocit, že zmatek vzpomínek začíná dostávat řád. Vybavila si inzerát Tří a telefonní hovor. Vybavila si i setkání s Alanem, ale v paměti jí stále zůstávaly temné díry.

Procházela uličkami ledu, které připomínaly bludiště. Brzy přestala mít přehled, kde se nachází – Kudy přišla a kudy jít dál.

Ztratila se.

Právě v té chvíli k ní vítr donesl zvláštní zvuk.

Klapy klap… klapy klap… Dřevěné, pravidelné zvuky, které doprovázel hlas. Bylo to podivné, ale patřil dítěti. Podivnější ovšem bylo, že si rýmoval:

Přes lanko běhám, přes lanko skáču,

dravec mě kloval, pro matku pláču.

Buď bdělá, buď bdělá,

neb shoříš v ohni celá.

Berenika spatřila prapodivný výjev.

Na kamenném plácku skákala přes švihadla malá holčička. Švihadlo držela dvě podivná stvoření. Byla nahá a měla krátké údy. Jejich slizkou kůži pokrývaly bulvy, které jim rostly po celých tělech, a nepravidelně mrkaly. Dívenka na sobě měla růžové šatečky s krajkou, na hlavě blonďaté vlásky a přes tvář dřevěnou masku s otvory pro oči. Nejdivnější však byly její nohy. Ze šatiček totiž trčely chůdy. Jak skákala v rytmu švihadla, vydávaly to pravidelné klapy klap… klapy klap…

Když si všimli příchozí, hru zastavili.

Berenika se musela držet, aby nedala průchod znechucení, ale slova básničky jí v tom zabránila.

„Kdo jste?“ oslovila podivnou trojici.

Ticho.

„Ta básnička…“

„Je o tobě,“ přerušila ji holčička v masce, „vím, proč jsi zde.“ Mluvila přidušeným hlasem, který neměl daleko k šepotu.

Berenice poskočilo srdce: „Pověz mi, znáš muže jménem Alan?“

Dívenka se váhavě podívala na své odporné druhy.

„Jestli něco víš, řekni mi to, prosím.“

„Míříš do náruče Jednooká,“ odvětila holčička.

„Tři…,“ pochopila Berenika, „Oni ho mají. Je to tak?“

„Ano. Uvěznili ho. Trýzní jeho duši.“

„Ale proč? Co s ním zamýšlejí?“

„On je klíčem ke všemu.“

Berenika nechápala.

„Když jsi byla dítě, vzniklo mezi vámi pouto,“ vysvětlila jí. „Máš velký dar, proto přitahuješ jejich pozornost. Nemohou tě ovládnout – alespoň prozatím. On ale jejich vlivu neodolá. Potřebuje tvou pomoc.“

„Kde ho vězní?“

„Odpověď leží tam,“ s těmi slovy ukázala holčička k nedaleké trhlině v zemi, kam mířilo široké schodiště.

Berenika se na ni zadívala: „Kdo jsi?“

„Nikdo.“

„Tak proč mi to vše říkáš?“

„To je Zákon.“

„Zákon?“

„Musíme se jím řídit. Drží naše světy v rovnováze, aby nedošlo k chaosu, aby se nezbořily hranice. Před věky se Tři Zákonu vzepřeli. Chtěli více moci, než jim přísluší. Pronikali do Ka’anu, vše kazili a mrzačili pro své vlastní potěšení. Toužili ovládnout celý Šerosvět. Ale byli za to potrestáni: brána jejich světa se uzavřela a stali se vězni ve svém vlastním království. Nyní se chtějí osvobodit. Dlouho čekali na tuhle příležitost.“ Berenika si dřepla, aby se holčičce dívala přímo do očí: „Mohu je porazit?“

„Ne. Jsi jen člověk, ale můžeš se od nich osvobodit.“

„Ale proč jsem tady? Nepamatuji si, že jsem otevřela bránu. Nikdy bych to nepřipustila.“

„Odpovědí na tvé otázky je on.“

„Alan?“ Berenika se ohlédla k temnotě v zemi, kam měly směřovat její kroky.

„Nerozumím… nechápu to.“ Zoufale se podívala na holčičku. „Pomůžete mi?“

Děvčátko naklonilo nechápavě tvář na stranu.

„Proti Třem,“ hlesla Berenika, „pomůžete mi s nimi bojovat?“

„Ne, to nemůžeme. Ty jsi Živá. My ne.“

„Víš alespoň, co mě tam čeká?“

Dívenka zavrtěla hlavou a přešlápla chůdami na místě. Berenika ztěžka vydechla: „Nemám na vybranou.“

„Svou cestu jsi zvolila, když si přišla do Ka’anu. Teď ji jen musíš dokončit. Poslouchej mě pozorně,“ pravila dívenka vážně. „Tři mohou nahlodat tvou mysl, zkazit tvou duši. Nesmíš to připustit. Když jsi pronikla sem, vzali ti tvou paměť i schopnosti, ale neměj strach… získáš je zpět.“

„Opravdu?“

Holčička kývla: „Ale musíš si pospíšit. Dochází mu čas.“ Berenika se zoufale zahleděla ke schodišti. Bylo to zvláštní, ale neměla z dívenky pražádný strach. Dokonce by mohla prohlásit, že jejím slovům věří. Doufala, že ten pocit je skutečný, že se neplete.

„Víc ti říct nemohu.“

„I tak ‚děkuji.“

„Neděkuj. Spěchej.“

Berenika bez dalšího otálení vyrazila do podzemí.

Holčička se za ní dívala v zamyšlení, dokud jí nezmizela z očí.

Bulvy na kůži skřetů se protočily a nepravidelně mrkly.

„Lhala jsi jí,“ pravil jeden z tvorů hlasem, který připomínal psí kňučení.

„Ne, jen jsem jí neřekla celou pravdu.“

„To je totéž,“ odvětil druhý.

„Není,“ pravila, „nikdo z jejího světa nevěří v Šerosvět. Proč bychom se měli starat?“

Obludky se na sebe podívaly. Poté posunkem upozornily holčičku na švihadla.

Dívenka mezi ně skočila a příšerky jimi znovu začaly točit.

Bolest

Přestože toho dne vládla na nebi olověná šeď, vůbec nepršelo. Chodníky v parku si však podmanila barevná armáda listů. Lavičky i dřevěné stoly kolem zely prázdnotou. Nedaleko si hrálo pár dětí s rodiči na babu. Jejich veselý smích příjemně zvonil mezi korunami holých stromů.

Berenika se pokusila zachumlat do kabátu. Seděla s koleny u sebe, nos schovaný pod háčkovanou šálou s dlouhými střapci a oči upírala na dovádějící ratolesti.

Alan pomalu srkal horkou kávu a nedokázal se zbavit myšlenky na Bereničin blok, který našel při poslední návštěvě léčebny. Mohl jí přiznat, že ho má u sebe, ale slova mu už jen při té představě vázla v krku. Věděl, že se vůči ní zachoval podle. Vnitřně si ospravedlnil své jednání tím, že ji chtěl pochopit, zjistit, co se jí honí hlavou.

Celý týden trvalo, než s ním po té hádce v sanatoriu znovu promluvila. Další než svolila, že povolenou vycházku věnuje právě jemu. Jenže teď, když ji měl před sebou, nevěděl, jak začít. Berenika však promluvila první.

„Mrzí mě to,“ otočila se k němu. „Neměla jsem na tebe křičet, ale nechtěla jsem, abys…,“ odmlčela se.

Alan chtěl něco říct, ale nedala mu příležitost.

„Je to jako když slyšíš hudbu.“

„Cože?“

„Připomíná to melodii, nebo spíš chytlavou písničku, která se ti nelíbí, ale stejně se ti celý den přehrává v hlavě. Dokola a dokola – jako zadrhnutá deska. Nemůžeš se jí zbavit.“

Alan nechápal: „Nikdy jsi o tom se mnou nechtěla mluvit. Proč teď?“

„Pochopila jsem, že ať už to v sobě pohřbím jakkoli hluboko, nakonec si to najde cestu ven.“

Překvapilo ho to, ale když už s tím začala…

„Proč jim říkáš Tři?“

Pokrčila rameny: „Jen to jen slovo. Napadlo mě, když jsem byla ještě malá. Mívala jsem sny a v těch snech byla stvoření. Jedno velké, jedno malé a jedna žena – dá-li se to tak nazvat. Od té doby jim tak říkám.“

Alan si nervózně olízl horní ret a ještě okamžik hledal v hlavě ta správná slova.

„Kdybys věděla…,“ pravil opatrně, „…že to jde zastavit. Kdybys věděla, jak to zastavit. Co bys udělala?“

Na okamžik měl pocit, že v jejích očích zachytil záchvěv něčeho hlubokého, něčeho, co chtělo vykřiknout a říct světu vše, co skrývá za hradbou uzavřenosti. Jenže pak uhnula pohledem.

„Na tom nesejde – co by kdyby.“

„Hele, nebudu předstírat, že ti rozumím. Ale vím, že tomu věříš. Je mi jasné, že to není tvůj výmysl. Na to, abych to pochopil, jsem měl dost času. Můžu ti pomoct.“

„Nechtěj mi pomoct.“

„Proč?“

„Protože bys mohl dopadnout jako Val. Nebo ještě hůř.“ Alan váhavě odložil kávu před sebe. Když už nic dalšího neřekla, pochopil, že na to musí jinak.

„Každý děláme chyby, Bereniko. Sám bych mohl vyprávět.“

„Doufám, že nebudeš.“

Alan si podrážděně odfrkl: „Řeknu jen tohle: za to, co jsem provedl, jsem zaplatil. Skoro jako by ty karmický kecy nakonec dávaly smysl. Ale… cena byla pro mě příliš vysoká.“ Zamyšleně si ho změřila: „Mluvíš o Lence.“

„Nejsi jediná, komu se sere život. Věř mi, znám to.“ Neodpověděla.

Rodiče v parku si dali od svých ratolestí na chvíli pauzu a posadili se k nedalekému stolu.

„Já tě znám, děvče. Vím, že je to těžký, ale taky vím, že se tomu můžeš postavit.“

„Nevíš nic…,“ zašeptala.

„Zapomínáš, že jsem tam byl té noci s tebou. A něco…,“ Alan se na okamžik odmlčel, protože nevěděl, jak pokračovat, „něco jsem viděl.“

A bylo to venku. Nakonec to řekl, ačkoli si slíbil, že to nikdy neudělá. Bál se, že by tím posvětil její asociální chování, její odtažitost, do které se uzavřela.

„Jednooká sova,“ pravil potichu.

Sledoval, jak se na něj dívá, jak nevěřícně vrtí hlavou.

Alan si tenkrát myslel, že to byl sen nebo halucinace. Jeho tělo přetékalo adrenalinem a hrůza, kterou viděl, ho naprosto otupila. S odstupem času ale pochopil, že si to jen nalhával, a tak zvolil jedinou alternativu, kterou by zvolil každý racionálně smýšlející člověk. Předstíral, že se nic nestalo, protože to zkrátka nezapadalo do jeho filozofie o fungování světa. Jenže tu zkušenost vytěsnit nedokázal a k dalšímu předstírání už neměl sílu. Ne když se Valerii stala ta hrozná věc.

„Chci ti pomoct.“

Nejdřív strnule zírala, ale pak prudce vstala a omylem převrhla svou kávu. Vypadalo to, že se pokusí tu spoušť uklidit, ale nakonec popadla hůl a beze slova zamířila pryč. Podařilo se mu ji chytit.

„Pusť!“

Nepustil.

Rozvzlykala se mu v náruči, a tak ji k sobě přivinul.

„Vím, že se bojíš, ale já nemám strach.“

„Protože tomu nerozumíš.“

Na krátký okamžik nastalo ticho rušené pouze šustěním podzimního listí.

„Jednooká sova,“ pravila ztišeným hlasem, jehož barvu nepoznával. „Existuje způsob, ale…“

„Ale?“

„Je to příliš hrozné.“

Přiměl ji, aby se mu podívala do očí.

„Mluv.“

* * *

Berenika váhavě zvedla sluchátko telefonu a vytočila číslo. Píííp… píííp… píííp.

Proč se neozývají?

„Jste tam?“ hlesla.

„Jistě,“ odvětili shodně s umlčením otravného zvuku, „my jsme zde pořád.“

Při důrazu na slovo pořád Berenika pochopila stálost jejich myšlení, pevnou, nezdolnou vůli ukotvenou ve světě, kde neexistuje čas.

„Jak se ti daří, mládě?“

V hněvu stiskla sluchátko tak pevně, že jí zbělely klouby. „Vím, kdo jste.“

„Opravdu?“

„Jste zlo.“

„Zlo je jen slovo. Ve skutečnosti se za ním skrývá mnohem příhodnější označení naší podstaty. Ty ho znáš.“

Ano, znala ho… Bolest.

Vzplanul v ní vztek: „Nenávidím vás!“

„Nenávist je překrásný cit. Boří hranice, dává sílu. Ty si myslíš, že můžeme za osud Valerie. Byli jsme to však my, kdo se tě chtěl násilím zmocnit? Kdo ti zlomil srdce?“

„Přinutili jste ji k tomu!“

„Nebuď směšná. My nemůžeme nikoho z vás nutit. Ale můžeme probudit vaše skryté touhy a noční můry. Držíte je uvnitř sebe, jako by šlo o něco nebezpečného. My jen toužíme, abyste se přijali takoví, jací jste – v celé své přirozené zrůdnosti.“ „Chcete, abychom se povraždili. Požrali se jako zvěř!“ Hlasy se rozesmály: „Nyní jsi to pojmenovala správně. Zvěř. Tou skutečně jste.“

„Já vám to nedovolím.“

„Nejsi v takové pozici. Proč jsi vůbec přišla? Abys tu fňukala nad svým životem? Ty máš dar. Jsi spojená s Ka’anem. Můžeš otevřít bránu do Šer osvěta. Darovat nám jeho život.“

„To nemohu udělat.“

„Proč? Protože ti na něm záleží?“

„Nač ho potřebujete? Co s ním chcete udělat?“

„O to se nestarej.“

„Jeho život vám nepatří.“

„A co tvůj život? Nestojí snad za boj? Copak nikdy nechceš žít svobodně a beze strachu? Chceš to zahodit, kvůli němu?“

„Nevěřím vám.“

„Na tom nezáleží. Je to tvůj osud. Pokud si myslíš, že znáš význam slova peklo, tak tě ujišťujeme, že jsi zahlédla jen jeho střípek. Může být hůř, Bereniko, mnohem hůř. A pozná to každý člověk v tvé blízkosti… jako Valerie.“

Berenice unikl ze rtů vzlyk. Do očí se jí draly slzy a dalo práci, aby jim v tom zabránila.

„Existuje místo, které tě pojí s námi. Místo, které slouží jako brána mezi našimi světy. Pro někoho, jako jsi ty, je snadné vstoupit. Potřebuješ jen tři znaky svého údělu: žal ze ztráty, krev z bolesti, krutost z hněvu.“

„Nemůžu… to nemůžu…“

„Ach, mládě, koho teď vlastně nenávidíš? Nás, nebo sebe? Nelze změnit co jsi. Ale lze se osvobodit. Dovol, abychom ti ulehčili trápení. Myslíme, že k tomu nastal vhodný čas. Poslouchej velice dobře. Zprvu tomu nebudeš věřit, ale vše, co ti teď řekneme, je pravda. Možná pak změníš názor.“

Krutost z hněvu

Alan nedovolil, aby ho hnijící pařáty mrtvého chytily, couvl na protější stranu místnosti a posunul márniční vozík před sebe jako obranný val. Paměť mu už pracovala lépe. Už věděl, s kým bojuje, věděl, kdo je ten mrtvý.

Radim Bajer: člověk, který si zasloužil zemřít a který měl skončit v pekle. Ale také to byl muž, po jehož smrti se Alanův Život nezvratně změnil.

Mrtvola se připlazila k převrženému vozíku a prsty objala desku.

„Jsi mrtvej!“ zaječel na něj Alan. „Slyšíš, ty parchante?! Chcípl jsi už dávno!“

Pak to přišlo jako blesk z nebe – sled obrazů a pocitů – vzpomněl si. Najednou věděl, co zde dělá. Bereniko! Proboha, jak jsem mohl zapomenout?! Při vzpomínce na zjizvenou dívku, která ho sem přivedla, se mu malátně zatočila hlava.

Žárovka u stropu praskla a vězení se propadlo do černočerné tmy.

Alan naslouchal svému poděšenému dechu a tlukoucímu srdci. Instinkt ho nutil mrkat, ale tmu tím nerozehnal. Slyšel netvorovy pohyby, škrábání nehtů na kovu. Snažil se odhadnout, ze které strany se k němu snaží dostat, ale mezi stěnami se zvuk odrážel a lámal.

Jeho zápěstí popadla mokvavá paže.

Alan naslepo bodl. Cítil, že zasáhl. Ruka obludy sebou škubla. Ostří se v mase zaseklo. To a zpocená dlaň způsobily, že mu zbraň vyklouzla z ruky. Klopýtavě couvl a upadl na zadek.

Vězení ozářilo světlo, které vše pohltilo do odstínu rudé. Uslyšel děsivý smích neviděných tvorů. Oka vyrytá ve zdech ožila a stočila se k němu.

Pocítil žár na kůži své ruky. Vyděšeně se chytil za zápěstí a pohlédl na rozžhavené oko, které na něj mrklo z jeho vlastní ruky.

Snažil se po čtyřech couvnout, ale netvor ho chytil za botu a přitáhl k sobě.

* * *

Berenika vnímala, že jí i při kulhavém běhu jektají zuby. Dýchej. Dýchej!

Kličkovala ledovými tunely mezi zástupy mrtvých, kteří za ní otáčeli bledé tváře a natahovali k ní pařáty. Několikrát střemhlav upadla, když ji některá z rukou popadla za šaty nebo vlasy, ale sotva to cítila. Stále se hnala vpřed, padala, utíkala a padala. Snažila se přitom z uší vyhnat dunivé tóny, které kolem ní celou dobu sílily, hlasy mručící: „Živá děvka, Živá děvka.“ A linuly se i z podzemních končin, o nichž se vůbec neodvažovala uvažovat.

Skučením pobízela své srdce, aby dál bilo, krev, aby proudila, a nohy, aby běžely a vydržely běžet. Cítila, že je blízko. S očima zamlženýma slzami a s děsem, který jí svíral nitro, utíkala stále dál a bolest v noze v té chvíli nevnímala ani kouskem mysli.

Vydrž, Alane! Vydrž!

* * *

Když se netvor zahryzl Alanovi do masa, bolestí vykřikl. V posledním marném pokusu uniknout čelistem zaryl nehty do podlahy.

Země pod jeho prsty změkla. Udiveně sledoval, jak se beton krabatí v poddajnou hmotu. Celá podlaha v místnosti se přetvářela. Ztrácela svou pevnost. Stěny zgumovatěly. Strop se vlnil. Márniční vozík, přesýpací hodiny i nemrtvý – vše se začalo propadat do země. Chtěl se chytit něčeho pevného, ale nebylo čeho. Plácal se v rosolovité struktuře, beztvarém materiálu, který ho zcela obklopil. Hmota mu pokryla obličej a zakryla oči. Otevřel ústa, aby se nadechl, ale uvědomil si, že už nenasává vzduch. Zadržel dech. Už necítil bolestivý stisk na kotníku. Cítil jen chladnou přítomnost hmoty, v niž se proměnil celý svět.

– Ne, není to hmota.

Otevře oči, má před nimi rudo. Je to krev!

Utopí se!

– Neutopí. Ta krev je pod ním. Leží na chladném betonu.

Jak je to možné? Jsem přece mužem.

– Ne, jsem malou holčičkou. Umírám.

Pokouší se dostat nad hladinu. Kope nohama. Pak prská a zhluboka nasává do vyprázdněných plic vzduch. Vnímá, že se zvuk odráží všude kolem, jako by se ocitl v nějaké jeskyni.

Rozhlíží se a myslí na hranici, ze které se už nebude moci vrátit k rozumu. Začíná chápat, kde se nachází. Má to skleněné stěny.

Přesýpací hodiny.

Začíná panikařit. Snaží se po hladké stěně vyšplhat ven, ale cítí pod sebou proud. Něco ho stahuje dolů.

Celý prostor se pohybuje, točí. A on s ním. Hladina se mění v divoký vír. Uvědomí si, co se děje. Čas vypršel.

„Alane!“ křikne kdosi.

Svět se mění v barevnou šmouhu. Snaží se udržet v rozvířené krvi nad hladinou.

„Alane! Chyť se mě!“

Neví, kdo se mu snaží pomoci.

„Moje ruka! Chytni se mé ruky!“ zaječí ten kdosi.

Zahlédne ji jen koutkem oka: lidskou paži, která se k němu natahuje. Blíží se rychlostí blesku.

„Chyť se!“

Je to teď nebo nikdy. Hrábne po posledním ostrůvku záchrany…

* * *

„Alane! Probuď se!“

Víčka měl těžká, ale přinutil se je otevřít. Hleděl do zjizvené tváře mladé dívky s tmavými vlasy. S naléhavostí v očích jím cloumala.

„Prosím, probuď se!“

„Bereniko?“ vydechl nevěřícně.

Ta slova na ni zapůsobila jako lék. S úlevou ho objala a stiskla pevněji než kdykoli dřív: „Myslela jsem, že jsi –“

„Je to dobré,“ zadrmolil potichu, zatímco ji držel. „Jsem v pořádku.“

Byla promrzlá a ve vlasech jí tála jinovatka, ačkoli po zimě zde nebylo žádné stopy. Vlasy v ohonu jí zplihle padaly přes rameno dopředu.

Ruka mu spočinula na její tváři: „Bože… myslel jsem, že jsem tě ztratil. Jsi skutečná, že ano?“

Místo odpovědi se pokusila o úsměv.

Když mu pomohla do sedu, zmateně se rozhlédl.

Obklopovaly je šedé domy jakéhosi předměstí. Nacházeli se uprostřed křižovatky. Po pravici stál starý motel. To místo mu bylo povědomé.

„Kde jsem se tu vzal? Byl jsem přece“

Vzpomínky na vězení a boj s nemrtvým se mu vrátily do mysli jako černý sen a úzkostlivě mu hnuly žlučí.

„Zahlédla jsem dveře,“ zašeptala dívka, „věděla jsem, že tam budeš. Vkročila jsem do nich a pak… už nevím. Mám vše zastřené. Vím jen, že jsem tě držela a bála se, že jsi mrtvý.“

„Tohle místo…,“ vzhlédl k semaforu, „stalo se to tady, že ano? Ta nehoda. Bože, kdy to bylo? Před čtyřmi lety? Ne, před šesti.“ Zmateně se chytil za hlavu. „Čas… všechno se mi plete dohromady.“

„Alane,“ pravila s obavami v očích, „ty si nevzpomínáš, proč jsme tady?“

„Moje vzpomínky jsou – já nevím – nejasné, zpřeházené.“

„Co se ti vybavuje jako první?“

Krev z bolesti. Žal ze ztráty. Krutost z hněvu.

„Byli jsme spolu v nějakém sklepě,“ řadil si útržky paměti do souvislé linky, „připravovali jsme zvláštní předměty, růži a popel… Pak jsme je“

„Zapálili,“ dokončila za něj. „Popel mé matky. Růže z jejího hrobu,“ vysvětlila mu. „Byl to rituál, který otevřel bránu sem.“ „Tři,“ vzpomněl si na to zlověstné jméno. „Ano, slíbil jsem, že ti pomohu… že Tři spolu zastavíme. Řekla jsi, že rituál je jediný způsob, jak to lze provést.“ Nevěřícně se otřepal, jako by stále nedokázal uvěřit. „Není to halucinace ani noční můra.“

„Alane,“ řekla významně. „Všechno je skutečné. Říkala jsem, že existuje způsob, ale také, že je to příliš nebezpečné. Nepatříme sem. Tohle není svět pro živé.“

Věděl to, ale stejně naléhal, stejně ji tenkrát přemlouval. To on zatáhl Bereniku do tohoto marasmu. Rozhodl se sem jít a nehledět na důsledky. Musel to udělat. Ale proč? Proč ji chtěl tak ohrozit? Vždyť to bylo šílené.

Podíval se jí do očí. Byly unavené, ale také v nich postřehl jiskřičku naděje, záchvěv vnitřní síly. Ne že by se pro něj staly okolní hrůzy menšími, ale vědomí, že Berenika nemusí čelit tomuto světu sama, mu dodalo síly.

Pomohla mu na nohy.

Nad hlavou jim svítilo rudé světlo semaforu. Ačkoli se pravidelně přepínalo, všechna tři světla měla stejnou barvu. Alan si všiml, že mu u nohou leží jeho nůž. Sebral ho.

„Pokud jsi měla sílu otevřít bránu sem, můžeš to udělat znovu, ne?“

„Ne… to nemohu. Já nejsem tou Berenikou, která sem přišla. Neumím to vysvětlit,“ odvětila zmateně. „Mám pocit, že od samotného začátku něco proběhlo špatně. Něco je špatně i teď. Jako by kus mě někde zůstal. Necítím se… celá.“ „Mohou za to oni?“

„Ano. Plánovali to, Alane. Chtěli nás rozdělit a zmást od samotného začátku.“

„Proč?“

„Někoho jsem zde potkala, malou holčičku. Řekla mi, kde tě najdu, a také, že se mi vrátí má schopnost.“ Berenika zaváhala. „Jen zapomněla zmínit kdy.“

Její rozrušená slova přerušilo zahoukání sovy.

Seděla na semaforu, přímo nad nimi. Byla černá jako noc. Sova, kterou by člověk nenašel v žádných naučných knihách. Když k nim stočila pohled, zaútočila na ně smršť zmatených obrazů.

Ničema

Noční ulice byla tichá a prázdná. Za poslední hodinu tudy neprošel jediný člověk. Ideálnější místo by Alan hledal jen stěží.

Plácl se na krku, kde ho štípl komár. Nesnášel tohle roční období. Léto, při kterém vzduch připomíná teplo pece a hromadná doprava nasakuje pachem zpocených těl.

Znovu cítil směs napětí i vzrušení, jaké prožíval při zlodějských taženích za mladých let. Tenkrát vždycky prošmejdil tři, čtyři vozy odstavené na parkovišti, než ho překvapilo houkání alarmu a musel utíkat, aby se vyhnul maléru. Byly to dobré časy. Život se zdál snadnější.

Alan upustil nedopalek a zašlápl ho špičkou boty.

Věděl o tom chlapovi všechno, co bylo třeba znát. Jmenoval se Radim Bajer. Nepohledný plešoun, poměrně korba, něco přes čtyřicet. Pracoval jako skladník u společnosti MOBELIX. Hodně pil, chodil do posilovny trénovat box a fandil klubu Victoria Žižkov. Také vyklouzl od soudu s podmínkou za napadení jedné z Fouskových holek. Zkrátka agresivní parchant, jakých Alan za svůj život potkal víc, než by chtěl. Nepochyboval, že ta zbitá prostitutka nebyla první, na kterou Bajer vztáhl ruku.

Nový zaměstnavatel mu dal fotografii a tip na adresu, kde si má na Bajera počkat. Měla by to být hračka, ačkoli zvrtnout se mohlo cokoliv. O tom se už přesvědčil nejednou. Nadvakrát zlomený nos a několik umělých zubů mu byly svědkem.

„Ať si ten kretén poleží v nemocnici nějakou dobu, jasný?“ upozornil ho Fousek, když mu předával zálohu. Jasný jako facka. Běžná prácička, běžná taxa.

Bylo to ideální místo jako stvořené pro nečekaný přepad. Žádné pouliční lampy, napravo za chodníkem se zvedal křovitý plot, který výborně kryl výhled. Zpola prázdné parkoviště navíc poskytovalo dobrý přehled o nechtěných očích.

Bajer se zde scházel se svou milenkou. O té ženě Alan nevěděl nic. Nebylo třeba. Věděl však, že dneska se svého Romea nedočká.

Už už si zapaloval další cigaretu, když se Bajer konečně objevil. Přijel tmavě modrým fordem. Alan se stáhl do stínu. Na ruku si navlékl kovového boxera vybaveného půlcentimetrovými hroty a přes hlavu přetáhl kuklu.

* * *

Radim Bajer zvedl pohled přesně ve chvíli, kdy se k jeho obličeji bleskovou rychlostí přiřítila pěst. Mlaskavě to křuplo. Spadl na zem jako pytel brambor. I další ránu schytal přímo do obličeje. Chtěl řvát o pomoc, ale z úst vyplivl akorát zbytky roztříštěného zubu.

Chlap v masce si k němu přidřepl. Radim ucítil dech čpící kouřem. Za dírami v černé kukle ho pozorovaly chladné oči.

„Plofím… neublihuj mi,“ zavzlykal.

„Sleduješ svou vlastní práci, trotle,“ pronesl ledový hlas.

„Ta holka, cos ji zmlátil, bude ležet v nemocnici ještě hodně dlouho. Ale ty se z vozíku už nikdy nezvedneš. O to se postarám!“

Bajer ta příšerná slova poslouchal s vytřeštěným zrakem. Marně hledal způsob, jak z té situace ven, ale rozum ho zradil. Proto se obrátil k jedinému, co zbylo: instinktu.

Nahmatal v zadní kapse kalhot kudlu. Věděl, že je to teď nebo nikdy.

* * *

Když se vymrštil, Alan jen koutkem oka spatřil lesknoucí se kov. Nestačil uhnout. Kudla mu rozřízla nohavici a poranila lýtko. Ztratil rovnováhu a upadl.

Než se stačil vzpamatovat, Bajer se s bolestivým skučením zvedl a malátně se dobelhal ke svému vozu. Alan za ním vyrazil. Muž mu zabouchl dveře těsně před nosem.

Kdesi v korunách stromů se ozvalo zahoukání nočního dravce.

Alana ovládl vztek. Zlost a bolest, to vše se nyní nahromadilo a explodovalo v gejzíru zuřivého amoku. Najednou nenáviděl bez rozdílu všechno, co žilo. Hnusil se mu celý vesmír. Ten pocit ho zalil jako oheň, roztavil všechno do nicoty, včetně rozumu, a zanechal jen temný popel jeho já v samém nitru.

V lebce mu zaduněla slova jako písty parního stroje. Bij! Zabij! Krev mu divoce hučela v uších. Nemyslel. Nejednal racionálně. Zkrátka boxerem bušil do bočního skla jako smyslů zbavený. Bij!

Motor naskočil právě v okamžiku, kdy se sklo roztříštilo a vysypalo na řidiče. Alan praštil Bajera do hlavy, ale otřesenému muži se podařilo sešlápnout plyn. Ford zacouval a srazil Alana na beton. V dalším okamžiku vyrazil po silnici.

Zabij! Zabij! Alan za ním s křikem vrhl boxer. Ten se však jen neškodně odrazil od blatníku.

Vůz s hlasitým pištěním zatočil na křižovatku. Ozvalo se příšerné kvílení zablokovaných pneumatik, které zpravidla předznamenává nehodu.

Alan uslyšel něčí křik, tříštící se sklo a náraz šrotovaného plechu.

Když doběhl na místo nehody, spatřil, že to Bajer s fordem napral přímo do patníku.

V prvním a snad i druhém momentu nebyl schopen odtrhnout od té scény zrak. Vnímal jen vlastní srdce, divoce bušící v hrudi.

Zpod zkroucené kapoty se valil kouř.

Předek auta byl sešrotovaný a Bajer… rozdrcený, přeťatý plechem, který se mu zařízl hluboko do břicha.

Čeho si zprvu nevšiml byl člověk, kterého vůz porazil. Rudá stezka se táhla až k tělu ženy, která nehybně ležela o několik metrů dál. Alan ucítil ve vzduchu kovový odér smrti a několik okamžiků byl tou scénou naprosto ochromen. Do reality ho vrátilo přidušené zakašlání.

Patřilo dítěti. Holčičce.

Zrození

Berenice se rozbušilo srdce. Střípky paměti, které se ztratily při cestě do tohoto světa, našly cestu zpátky. Tři jim svým pohledem ukázali pravdu. Vrátili vzpomínky, o něž je po příchodu do Ka’anu připravili. Takhle to plánovali. To byl jejich cíl.

Berenika se podívala na Alana. Jeho tvář byla zmatená. Pohled střídavě upíral na ni a opeřeného dravce. Stále ještě neví?

„Bereniko,“ hlesl zastřeně.

„Ne…,“ pustila jeho ruku a s třesoucí se bradou od něj couvla.

To není možné. Prostě není!

Hleděla mu do ztrápené tváře. Promítalo se v ní zahanbení. Stále nedokázala uvěřit, nechtěla uvěřit. Ale věděla, že je to pravda. Všechno. Tvář ho usvědčovala.

„Nerozumím tomu,“ vymáčkl ze sebe polohlasem. „Já přece“ odmlčel se.

Ne, ten muž přede mnou není Alan.

„Vzpomínám si… na všechno,“ zašeptal. „Je mi to líto.“

Při vědomí, že Alan nikdy neexistoval, ji zabolelo u srdce. Ten, kdo před ní stál, byl člověk, který zavinil smrt její mámy.

Měla lesk v očích, ale přinutila se ho zamrkáním rozehnat. Smír či naděje na spásu začaly velmi rychle dostávat trhliny. „Tajil jsi to přede mnou. Proč jsi to celá ta léta tajil?!“ Jeho blízkost a představa, že ji s ním váže to výjimečné pouto, jí najednou byla odporná.

„Bože…,“ vyšlo jí z úst. „Proto jsi za mnou chodil, proto ses staral.“

„Ne, tak to není. Záleželo mi na tobě.“

„Jako malá jsem tě obdivovala, zachránil jsi mi přece život. Jenže ty jsi to dělal jen kvůli vlastní vině.“

„Ne! Chtěl jsem ti pomoct – proto jsme sem přišli!“

Pták na semaforu posměšně zahoukal, roztáhl křídla a mávnutím rozvířil celý svět v šedou šmouhu. Jako temným kouzlem zmizel nejen semafor, ale i křižovatka a vše ostatní. Zůstali jen oni dva a vše obklopující nepřirozená čerň. „Nemůžeme… nikdy jsme je nemohli zastavit.“

Nechápavě na ni hleděl: „Ale řekla jsi přece, že je to jediný způsob…“

„Zabil jsi ji!“ skočila mu do řeči.

„Nechtěl jsem. Byla to nehoda.“,

„Jenže při ní zemřela!“ Do hlasu se jí vetřelo ostří zášti.

Ta myšlenka neměla Žádný hlas a přišla jako čistý pocit, vlna smutku, kterou Berenika žádným způsobem neuměla zastavit nebo zahojit.

„Byl jsi jediný, kdo mi mohl pomoci, ale teď už to není možné. Měla pravdu – ta holčička s maskou,“ vzhlédla k černému dravci. „Mohu se vrátit domů, ale jak se vrátím je jen moje volba.“ „Proboha, Bereniko, nebuď hloupá!“

„Ne! Ty mi už nebudeš nic říkat!“ okřikla ho. „Myslíš, že mě znáš? Myslíš, že mi vidíš do hlavy?“

„Tohle chtějí: rozdělit nás. Copak to nechápeš? Pro ně jsme jen hračky.“

„Máš pravdu,“ změnila tón, „hrají si s námi.“

„Bereniko, prosím… Víš, že mě to mrzí.“

„Ne…,“ hlesla změněným hlasem, který se třásl.

Za ty roky nabyl pocitu, že zná všechny odstíny a tóny jejího hlasu. Tenhle byl však cizí – Podívala se mu do očí.

„Mrzet tě to teprve bude.“

* * *

Ze stínu vystoupilo cosi velkého. Nemohl to být člověk, ačkoli to mělo lidské tvary. Dvě masivní nohy, na kterých se každým krokem vykreslily vlny svalů. Široká hruď i ramena. Pod obrovskýma rukama se kymácely dlouhé rezavé řetězy s řeznickými háky na koncích.

Alan na to nedokázal zaostřit pohled. Tělo tvora se zdálo rozostřené, jako by na ně hleděla přes brýle s tlustým sklem.

Bytost stanula jen několik metrů od něj. V té chvíli čněla vysoko nad Alanem. To, od čeho Alan nedokázal odtrhnout zrak, nebyla titánská velikost ani tvorova nahota, ale přeťatý krk, na kterém chyběla hlava.

V černi se objevily další dva stíny.

Po pravici se vykolébala šklebící se pokřivené dítě s nepřirozeně velkou hlavou a dlouhýma rukama. Kůži mělo zašedlou, jen cáry oblečení a na ohyzdném obličeji mokvavé boláky. Drobná prasečí očka toho stvoření nebyla lidská, ale hladově je upíralo na Alana. Skřet roztáhl ústa do nepřirozeně širokého úsměvu od ucha k uchu. Byla plná tisíců drobných zoubků podobných jehlám. Posledním přítomným byla velmi štíhlá žena s bohatými kadeřemi vlasů bílými jak sníh. Padaly jí přes odhalená ramena. Byla oděná do dlouhých šatů s vlečkou, které měly stejnou barvu jako okolní nicota. Leskl se v nich svit hvězd. Tvář neměla starou, ale pohublejší a bělejší než tvář umrlce. Oči jí chyběly. Místo nich viděli jen prázdné důlky.

Temnotou proletěl pták a usadil se ženě na rameni.

„Nastal čas Zrození,“ pravila hlasem podobným ledovému vichru. „Vítejte, naši drazí, v poslední kapitole svých smrtelných životů.“

* * *

Alan se otočil k Berenice. Její obličej se v přítomnosti tvorů zachvěl nejistotou. Otevřela ústa, jako by chtěla něco říct, snad vzít své rozhodnutí zpět, ale démoni jí to nedovolili.

Obr bez hlavy přiskočil k Alanovi. Země se pod jeho velkýma nohama zatřásla. Prsty, tlusté jako klobásy, sevřely mužovo hrdlo.

„Ne! Nechte ho!“ vykřikla Berenika.

Zatímco mu mrtvolně chladná paže drtila krk, citil, že je zvedán ze země. Nemohl špičkami nahmatat pevnou půdu. Kopal nohama ve vzduchu a dusivě sípal.

„Přišel jsi očistit svou duši,“ zaslechl Alan v mysli bezhlavého. „Ale některé hříchy nelze odčinit.“

Berenika mu chtěla přispěchat na pomoc, ale skřet ji se smíchem srazil k zemi. V noze jí bolestivě škublo.

„Máš strach, dítě?“ ozvala se škádlivě bělovlasá žena. „Tvá ústa možná křičí: ne. Ale tvá duše vzdychá: ano! Tohle není místo pro mír. Rozhlédni se,“ rozpřáhla ruce s dlouhými nehty.

Okolní prázdnota se odhrnula do stran, jako kdyby se stínový svět proměnil v oponu, která ukázala, co se za ní skrývá.

Berenika spatřila obrovský vrásčitý strom bez jediného lístku, jehož kmen byl širší než dům. Pokroucená změť větví připomínala mrtvý prales. Byly posety černými sovami, které posměšně sledovaly Alanův zápas o život.

„Ne,“ zaskučela Berenika „To ne…“

Alan se svíjel ve vzduchu jako ryba nabodnutá harpunou, ale podařilo se mu vytáhnout z kapsy nůž – Vší silou bodl do démonické paže. Ostří se zlomilo.

Velké prsty sevřely nůž i s Alanovou dlaní a začaly ji drtit. Alan slyšel, jak se drobné kůstky a kosti v prstech lámou pod hrozivou silou. Bolest mu vydrala hrdlem ječivý křik. Obluda jím praštila o zem. Náraz byl velmi tvrdý. Alan zůstal ležet na boku, chrchlavě sípal a marně se snažil vstát.

Berenika k němu vyrazila po čtyřech. Skřet s odpornou hlavou ji chytil za nohu a s řehotem stáhl zpět.

„Pusť mě, ty bestie!“

„Lidská síla je tady k ničemu,“ pravil bezhlavý a vykročil k Alanovi. „Tohle je její vůle. Co nosí ve svém nitru, nelze popřít.“

Alan se s vypětím posledních sil postavil: „Nedovolím vám, abyste ji prokleli! Abyste zkazili její duši!“

„Myslíš, že nám v tom můžeš zabránit?“

Alan zaútočil. Bezhlavě, prudce a odhodlaně. Obr odrazil jeho výpad, zkroutil mu ruku a jediným surovým trhnutím ji zlomil.

Berenice vytryskly slzy: „Dost! Prosím! Udělám cokoli, jen ho nechte žít!“

„Tvá nabídka už nemá žádnou cenu,“ odvětila temná žena. „Říkali jsme ti to, Bereniko. Jsi naše… a nyní naše pojdeš!“

Obr uchopil řetěz s hákem. Kov projel Alanovým ramenem, rozpáral maso a zahákl se pod klíční kostí.

Skřet pustil křičící Bereniku a začal poskakovat a tančit kolem raněného muže: „Zabírám si srdce! Zabírám si srdce!“

Alanovi se zatemnilo před očima. Už se nezmohl na žádnou obranu. Když řetěz zachrastil, ucítil škubnutí, které mu vystřelilo do ramene další osten bolesti. Obr kráčel do temnoty a táhl ho za sebou, jako by byl zvíře připravené na porážku.

Sen, pomyslel si Alan. Všechno je to sen, Bereniko… Když otevřeme oči… zmizí.

Ale nezmizel. Temnota ho objala a uchopila do náruče. Svět zčernal a každá chladná vteřina se stala malým utrpením navěky. Každý okamžik bolesti se změnil v agonii. A každý prožitý moment života se ztratil v nicotě.

* * *

Když jeho tiché vzlyky utichly, věděla, že je po všem. Na místě, kde ještě před okamžikem bojoval o život, zůstal ležet malý předmět. Musel mu při zápasu vypadnout z bundy. Berenika na tu věc nevěřícně hleděla. Byl to její blok.

Už si nedokázala vzpomenout, kde o něj přišla. Snad si myslela, že jí ho zabavily sestry toho dne, kdy ji navštívil v sanatoriu. Vzal ho on. Měl ho u sebe po celou tu dobu.

Poznávala své písmo. Dokonce si vybavila pocity, které při psaní těch slov cítila.

– Co se to děje mezi tou temnotou kolem a mou duší uvnitř? To vědí jen Tři. Při pohledu na ta slova chtěly Berenice slzet nejen oči – chtěly slzet i myšlenky. Její šepot padal k zemi a dotkl se chladné země.

Vzpomněla si na jejich slova.

– Nelze změnit, co jsi. Ale lze se osvobodit. Zprvu tomu nebudeš věřit, ale vše, co ti teď řekneme, je pravda. Možná pak změníš názor.

Poslední střípek skládačky zapadl na své místo. Mluvili s ní před vstupem do Ka’anu. Bože… ukázali mi, co Alan provedl. Proto jsem ho k nim přivedla. Proto jsem změnila názor a rozhodla se jim ho vydat. Chtěla jsem pomstít mámu.

Cítila jsem takovou nenávist, že jsem byla schopná odsoudit ho k záhubě. Zbořila jsem poslední obranu před temnotou. Zlomila jediný meč, který mě chránil. Proto byl pro ně důležitý. On jediný mě mohl zachránit…

Nikdy v životě necítila takovou sklíčenost. Klečela tam, vyčerpaná, pokořená a zlomená.

„Dost bylo slz,“ ozval se jí za zády hlas ženy.

Berenika vzhlédla k temnému nebi, odkud na ni civěli černí ptáci. A tehdy si poprvé uvědomila, že ten strom ve skutečnosti žádným stromem není, že ty zkroucené větve jsou lidská těla, jejichž hrubá pokožka připomíná svraštělou kůru. Jsou to vězni, zavržené duše, jež Tři spoutali do této ohromné stavby nekonečné agonie. Užasle hleděla na změť rukou a nohou, trupů a tváří poznamenaných deformací. Nejhorší na tom pohledu bylo, že se těla stále mírně svíjela, připomínajíce pohyb větví ve větru.

Přitiskla si dlaň na hruď. Proč to píchání při každém nádechu? Proč ta bolest v údech? Zdálo se, že krev v žilách si chce prorazit cestu ven. Každý úder srdce se zařezával do hrudi jako ostrý nůž – S vytřeštěnýma očima pohlédla na přízrak ženy: „Proč? Tvrdili jste, že se osvobodím!“

„Ale ty se osvobodíš, dítě,“ odvětila téměř s mateřskou něhou bělovlasá. „Zbavíme tě okovů života, prokletí tvé lidské schránky. Osvobodíme tvé pravé já. To, jež ušlo tak dlouhou cestu, aby mohlo povstat do krásy.“

Berenika s děsem pohlédla na své ruce. Maso se jí pod pokožkou hýbalo a přeskupovalo.

„Nepozřeme Ka’an, Bereniko. Zákon Šero světa je příliš nebezpečný. Jsme labužníci, máme rádi všechny exotické chutě, milujeme to. Pro tuto chvíli se spokojíme s jinou kořistí. Světem menším, ale o to pestřejším – světem, kde ses narodila.“

Na zápěstí jí z masa vyrašil černý brk. A pak další. Byly jich desítky.

„Ne… to ne-mů-žete…,“ V žaludku jí zabublalo a zrak se rozmlžil.

Snažila se ptačí brka z rukou vytrhat, bojovala přitom o každičký nádech, kterým se snažila oddálit nevyhnutelné. Cítila, jak jí pukají klouby, jak jí praská svalovina na zádech.

„Zrození,“ hlesla dojatě Třetí. „Naše krev. Náš posel s křídly temnot!“

Vnímala chladné paprsky slunečního světla, které dopadaly na její měnící se tělo. Tam, nad korunou černého stromu, se otevírala brána do světa živých. Pochopila, že to ona ji otevírá. To ona byla určena k tomu, aby se Tři osvobodili ze svého žaláře.

V tom okamžiku ztratila poslední střípky svého já. Nenávist, utrpení, smrt… přestaly existovat. Její duše odletěla do neznáma a ztratila se jako tající vločka. Zůstala jen rozkoš. Všudypřítomná a nekonečná.

Berenika po dlouhých letech bolesti konečně stála na zdravých nohách. Fascinovaně si prohlížela své opeřené tělo a několikrát mávla obřími křídly. Vlasy se jí přitom divoce rozvířily kolem tváře. Zvonivě se tomu zasmála.

Poté se vznesla ze země. V ladné piruetě prokličkovala mezi větvemi lidských těl a vyrazila k bráně, která byla Třem po celá tisíciletí zavřená. Vnímala přitom, jak se jí vítr opírá do křídel a jak jí hlad po lidské krvi nedočkavě svírá útroby. Netušila, co ji čeká na druhé straně, ale jedním si byla jistá.

Nikdy v životě se necítila šťastnější.