„Xaviere, budeš to ty, kdo uvidí naše děti vyrůstat, kdo je bude učit a provázet je životem v jejich radostných i smutných chvílích od narození až do dospělosti. A budeš jim vyprávět, jaké to bylo tady na Zemi, na Staré Zemi…“
Profesor Schleifer se odmlčel a promnul si sklíčka brýlí. Za černými obroučkami se skrývaly jiskřivé modré oči, které uměly být dětsky veselé navzdory profesorovu pokročilému věku.
„O mně jim raději nevyprávěj,“ pokračoval žertem. „Ještě bys je vyděsil…“ Posunul si brýle zpátky na dlouhý špičatý nos. Za ním se v okenních tabulkách zrcadlilo pouštní slunce a bílé kupole obsypané černými tečkami, roboty a dělníky.
„Až dorazíte na Calebos, převezmeš velení výpravy. Postavíš základnu, zahájíš teraformaci měsíce, a až bude obyvatelný, rozmrazíš vajíčka a necháš narodit naše děti. Staneš se účastníkem a posléze velitelem projektu ZÁKLADNA EDEN, Xaviere, nejambicióznějšího a nejdražšího projektu, jaký jsme kdy připravili. Budoucnost lidstva mimo Sluneční soustavu závisí na tobě. Ty stvoříš nový svět a nové lidstvo. Celé roky jsme tě připravovali pro tento důležitý úkol a vybavili tě nejlepšími technologiemi, jaké v současnosti známe. A ty je teď budeš moci uplatnit v praxi.“
Schleifer se ironicky ušklíbl. „A tím se vlastně staneš novým starozákonním bohem, Xaviere…“
„Rozumím, pane,“ odpověděl Xavier, ačkoli si nebyl jist, zda správně porozuměl poslední větě.
Ne, tehdy jsem tomu ještě nerozuměl…
Přece jen byl pouze androidem.
Ano, byl nejdokonalejším androidem a tím i myslící bytostí v dějinách, neboť mentálně převyšoval lidské bytosti asi stejně, jako lidé intelektuálně převyšovali šimpanze. A přece měl občas obtíže s chápáním některých typicky lidských projevů, jakými byly ironie, sarkasmus nebo metafora.
Líbilo se mi, že jsem tak důležitý. Že něco znamenám…
Profesorův obraz se rozplynul.
Xavier odstoupil od okna, za kterým na modrošedé obloze zářil přes čtvrtinu oblohy načervenalý srpek Parsevala, plynného obra v soustavě Epsilon Eridani, který se pyšnil více než dvěma sty měsíci. Ale z tohoto počtu pouze Calebos s gravitací 0,878 g a nízkou radiací na povrchu představoval svět vhodný k teraformaci.
Let na Calebos trval 78 let, 2 měsíce a 17 dní. Základna EDEN byla postavena během následujících 247 pozemských dní. Dalších 114 pozemských let, 8 měsíců a 28 dní trvala teraformace měsíce.
Před teraformaci byla atmosféra Caleba tvořena z 55 % kyslíkem a ze 43 % dusíkem při celkovém atmosférickém tlaku 8,7 kPa u povrchu. Teploty kolísaly mezi mínus 50 °C a plus 5 °C, a voda v kapalném skupenství se udržovala jen po dobu léta poblíž místního rovníku. Nyní činil tlak vzduchu na povrchu měsíce 65,2 kPa, kyslík tvořil 28 procent atmosféry, dusík 69 procent, oxid uhličitý jedno procento a zbytek připadal na vzácné plyny.
Síť automatických meteorologických stanic rozprostřená po celém povrchu měsíce už zaznamenala i teploty překračující 16 °C v poledne místního času, a na povrchu vznikala první trvalejší jezera a řeky. Klima měsíce však nadále zůstávalo subarktické až arktické. Žádná předchozí mise na Calebos nezaznamenala ani ty nejprimitivnější formy života. Po teraformaci se měsíc pyšnil 126 rostlinnými druhy, z nichž většinu tvořily mechy, lišejníky a mrazu odolné traviny, a 83 primitivními živočišnými druhy. Polovina povrchu měsíce už byla zelená, zbytek zůstával šedivý.
Po téměř dvou stoletích, která pro Xaviera znamenala méně než prach na jeho botách, byl Calebos připraven uvítat své lidské obyvatele.
Instrukce projektu EDEN hovořily jasně – jakmile se na povrchu měsíce vytvoří podmínky, v nichž by člověk mohl přežít bez přístrojového vybavení, inicializuje se fáze ADAM5.
Zítra nechám rozmrazit prvních pět vajíček…
***
Děti si hrály na honěnou na pěnoplastové podlaze Kupole 1, zatímco jim Xavier připravoval oběd na tácky. Strava obsahovala přesné množství bílkovin, tuků, cukrů, minerálů a dalších látek, a připravoval ji speciální automat. Xavier produkty z automatu servíroval a zároveň kontroloval správnou hmotnost podávaných porcí.
Tři chlapci, dvě dívky…
Všem jim bylo právě šest let, narodili se v rozmezí pouhých 52 hodin. Blonďatý klučina s modrýma očima a pihou na nose se jmenoval David Robertson. Byl z nich nejveselejší, ale jen průměrně inteligentní a také nejméně poslušný. Světlovlasá dívka s tmavýma očima byla Amanda Petersová. Neustále se ho na něco vyptávala a chtěla si s ním hrát. Viktor Petrov byl nezvladatelný živel s tmavými vlasy a očima v barvě mléčné čokolády. Už v raném věku si přivodil několik úrazů, které přinutily Xaviera využít chirurgický sál a své operatérské dovednosti. Lynn Diazová měla typické latinoamerické rysy a temperamentní povahu. Ti čtyři si spolu hráli téměř pořád.
Ten pátý ne.
A ndré Schleifer…
Pokaždé, když se Xavier ocitl v přítomnosti chlapce s medovými vlasy a pronikavýma modrýma očima, ucítil zvláštní neklid. Podoba nelhala. André Schleifer byl nepochybně dítětem samotného Andrewa Schleifera, nositele dvou Nobelových cen za fyziku plazmatu a spintroniku.
Člověka, který stvořil můj spintronický mozek i misi EDEN…
Schleifer byl jedinou lidskou bytostí na Zemi, která v Xavierovi probouzela pocity méněcennosti. A jeho syn v něm budil podobné pocity zde v EDENu.
André začal mluvit v osmi měsících, ve dvou letech už počítal do sta, ve věku 28 měsíců znal celou základnu nazpaměť, protože přišel na to, jak se nalogovat do systému pro údržbu stanice. V šesti letech seděl v koutě u stolu se čtečkou knih a právě se prokousával prvními kapitolami diferenciálního počtu.
Ale co bylo nejhorší, André Schleifer kladl otázky…
A nebyly to otázky jako od Amandy.
„Strejdo Xaviere, proč je mrkev červená?“
Hnědovlasý chlapec se mu poslední dobou vyhýbal, což Xavier jen uvítal.
Proč otec poslal na naši misi právě tebe, strejdo Xaviere? Proč si vybral jako velitele robota? Eden znamená Ráj, proč táta vybral právě takové jméno? Co se stalo na Zemi, že se nás rozhodli vyslat do vesmíru? Myslíš, že je etické, že nás sem poslali a ani se nás nezeptali, jestli s tím souhlasíme?
„Oběd!“ zvolal Xavier. „Všichni na místa!“
Děti se seběhly k oválnému stolu uprostřed jídelny a vyšplhaly do svých dětských židliček, které se automaticky zvětšovaly s tím, jak děti rostly.
André se na tu svou vyšvihl jako poslední se zřejmou nevolí, že ho někdo vyrušuje.
„Co je na oběd, strejdo Xaviere?“ vykřikla Lynn.
„Dušená zelenina, mořské řasy a brambory.“
„Už zase řasy, blééé…“ otřásla se Amanda, až jí copánek poskočil ze strany na stranu.
„A kdy budeme mít okurky, strejdo Xaviere?“ chtěl vědět Viktor.
„Podívám se na itinerář obědů, Viktore,“ slíbil Xavier. „Můžu si přidat, strejdo Xaviere?“ vykřikl David.
Xavier se usmál. „Samozřejmě, Davide.“
„Mohl bych si stáhnout komunikační data z Daidala?“ ozval se André.
Daidalos byla mateřská loď kroužící na oběžné dráze kolem Calebu.
„Ne,“ řekl po krátké pauze Xavier.
Děti se pustily do jídla.
André bez zájmu šťoural lžičkou do kašovité hmoty, a přitom krčil nos odporem.
„Proč ne?“
„Protože k tomu nemáš oprávnění.“
„Tak mi je dej.“
„To nemůžu.“
„Podle druhého zákona robotiky mě musíš poslechnout,“ řekl tiše chlapec. „Přikazuji ti, abys mi poskytl oprávnění stáhnout komunikační data z Daidala.“
Xavier ucítil pálení někde v nitru svého umělého mozku. ROBOT MUSÍ POSLECHNOUT ČLOVĚKA, POKUD TO NENÍ V ROZPORU S PRVNÍM ZÁKONEM…
Byl stvořen tak, aby měl svobodnou vůli, aby myslel jako člověk, a aby se tak i choval. A přece někde v jeho nitru byly zakódovány Ty Tři Zákony, který z něj činily bytost člověku zoufale podřízenou a nesvobodnou…
Stiskl prsty v pěst, a vzápětí se zase uvolnil.
Chtěl kategoricky zopakovat NE, ale jeho rty vyslovily opak. „ANO. Po jídle ti zadám do systému povolení ke komunikaci s Daidalem.“
Chlapec spokojeně přikývl, sklonil se k talíři a nabral si do úst plnou lžíci.
Xavier na vteřinu zavřel oči a pokusil se znovu říct NE, ale náhlá pálivá bolest jej přinutila podvolit se Zákonu.
***
Po obědě šly děti spát do svých kójí, kterých bylo v Kupoli 1 celkem čtrnáct.
Xavier přiložil pravou dlaň k čidlu na stěně a dveře vedoucí z obytné Jedničky se bezhlučně otevřely zprava doleva. Základna měla tvar čtyřramenného kříže. Ve středu kříže, a tím i celé základny, se zvedala dvacetimetrová věž zakončená anténou. Ve věži se nacházel malý fúzní jaderný reaktor stejného typu jako na Daidalu, který zásoboval základnu elektrickou energií a teplem. Dále se ve věži nacházela čerpadla, výměníky vody a vzduchu, a v nejvyšším patře komunikační místnost s počítačovými terminály. Každé z ramen základny obsahovalo Kupoli, kruhový obytný prostor o průměru 18 metrů svým tvarem připomínající eskymácké iglú, o maximální kapacitě 42 obyvatel. Za kupolemi směrem od středu se nacházely speciální moduly. Jižní rameno obsahovalo hydroponicko-botanický modul, v němž se pěstovala a kultivovalo ovoce, zelenina a řasy, severní rameno ošetřovnu, východní křídlo sklady a západní křídlo tvořily zásobníky vody a dalších surovin. K jižnímu křídlu přiléhal aeroport s výsadkovým modulem Phaeton. Sto padesát metrů na východ od základny stály menší kupole, v nichž byl uskladněn zatím nevyužitý náklad, a kontejner ve tvaru stojícího válce pro skladování a recyklaci odpadu, kterému přezdívali Silo. Mezi Silem a Edenem neustále pendlovali roboti.
V krátké spojovací chodbě osvětlené matnými načervenalými zářivkami mezí Jedničkou a Věží Xavier překročil dva z celkem třiceti dvou uklízečích robotů, které čistily podlahu, a sklonil hlavu před třetím robotem, který se plazil po stropě a kontroloval těsnost stěn základny. Reaktorovou halu v patě věže obešel kolem dokola k úzkému točitému schodišti, po kterém bez námahy vystoupal do Řídícího centra.
Usedl do křesla před počítačový Terminál One.
„Tady Xavier,“ řekl. „Aktivuj spojení s Daidalem.“
Centrální počítač na zlomek vteřiny zaváhal. „Totožnost ověřena. Navazuji spojení s Daidalem,“ potvrdil bezpohlavní hlas.
Xavier otevřel dotekem ukazováčku složku COMM_ALL, a poté LINK_D AID a LINK_EARTH. První obsahovala komunikaci EDENU s Daidalem, druhá komunikaci Daidalu se Zemí.
Xavierovy prsty prolétly po dotykových klávesnicích jako prsty klavírního virtuóza a Schleifer získal přístup k prvně jmenovaným datům.
Xavier se zvrátil do opěradla a zahleděl se na svůj vlastní odraz v terminálu. Měl hezkou tvář muže asi čtyřicetiletého, krátké černé vlasy, tmavé oči a úzké rty. Kdyby chtěl, mohl mít i vousy, jeho umělá kůže umožňovala růst ochlupení, ale Xavier vousy ani vlasy neměl v lásce, poznal příliš mnoho mužů, kterým páchly natolik, že pro něj bylo obtížné to nevnímat. Ušklíbl se na svůj obraz. Nezměnil se, kam až jeho paměť sahala. I po 224 pozemských letech vypadal stejně jako v den, kdy poprvé procitl v laboratoři v Novém Mexiku. Čas pro jeho tělo ani mozek nic neznamenal.
Budu žít věčně, pokud nebudu mechanicky zničen. Na rozdíl od slabých a smrtelných lidí…
Pamatoval si na 689. den letu, kdy mu během vysílání ze Země jakýsi mladý muž se zasmušilou tváří oznámil, že profesor Andrew Schleifer zemřel. Bylo mu 91 let.
Usmál se. Nepotřeboval spát ani odpočívat, věnoval svým svěřencům veškerý svůj čas, staral se o ně, učil je a hlídal. Profesor by na něj byl pyšný.
Vzpomínky odlétly pryč a Xavier se znovu sklonil nad terminálem. Jako každý den odpoledne odeslal hlášení na Daidalos i na Zemi a podepsal se:
Xavier, Velitel Základny EDEN.
Poté si projížděl instrukce na následující den.
#73185-01Lékařská prohlídka všech dětí.
#73185-02Kontrola zmražených vajíček.
#73185-03Kontrola recyklace vzduchu, vody a odpadu.
#73185-04Kontrola těsnosti Kupolí.
#73185-05Kontrola stavu zásob.
#73185-06Kontrola meteorologických čidel.
#73185-07Kontrola spojení s Daidalem.
#73185-94Zálohování denních dat.
První číslo označovalo den mise, druhé pořadí instrukce v denním plánu.
***
Jako první dosáhla věku 16 let Amanda. Viktor se narodil o 52 minut později, Lynn o 5 hodin později, David se narodil až po 33 hodinách a jako poslední přišel na svět z umělé dělohy André, přesně 51 hodin a 46 minut po Amandě. Xavier je všechny přemístil do tepla inkubátoru, ošetřil je, umyl a začal s podáváním umělé výživy. Každý den až do pěti let zaznamenával jejich váhu a výšku, dokud si nebyl jistý, že jejich vývoj probíhá tak, jak má. Znal lidskou anatomii lépe než nejlepší lékař, věděl o lidské rase vše, co kdy bylo napsáno nebo řečeno, studoval jejich sny, pošetilosti, mýty a vztah k Bohu, stal se největším znalcem lidské kultury v dějinách. Měl na to dvě staletí a mozek, který nezapomínal jedinou vzpomínku…
A teď už jsou téměř dospělí…
Od doby před deseti lety se toho mnoho změnilo. Z chlapců se stali muži a z děvčátek přitažlivé ženy. Viktor utvořil pár s Lynn, zatímco David se dvořil Amandě. Oba páry často trávily volný čas společně hraním společenských her, sledováním pozemských videí, nebo jen povídáním. Jedna věc se ale nezměnila. André Schleifer žil dál ve svém vlastním světě.
Xavier věděl, že se teď zabývá genetikou, M-teorií a kryptoanalýzou. Kromě toho ho bavilo pěstování zeleniny přímo v tvrdé a hutné půdě Caleba. Každý druhý den se vydával ven ze základny, aby zkontroloval, jak se daří sazenicím brambor, mrkve a řepy na malém políčku asi padesát metrů od základny. Zatím se mu nepodařilo vypěstovat ani jeden jediný kousek zeleniny…
Xavierovi Schleiferův výstřední koníček nevadil. Pociťoval uspokojení z toho, že chlapec postupně ztratil zájem o data z Daidalu i ze Země. A přestal se ptát na věci, na něž Xavier teprve hledal odpověď. Klid a mír EDENU rušily jen občasné bouře v atmosféře Caleba a zřídkavé výtrysky radioaktivních částic z Parsevala.
„Tady Xavier. Zahájit spojení s Daidalem.“
Xavier se opřel do křesla.
I dnes pošle hlášení o stavu mise na Daidalos i na Zemi. Za 10.5 roku jeho hlášení dostihne Zemi. A teoreticky za dalších 10.5 let dorazí odpověď.
Ale ze Země už rok, 6 měsíců a 5 dní nepřišla žádná zpráva. Zprávy se vysílaly a přijímaly na frekvenci 1420 GHz, v takzvaném vodíkovém okně, ale ze Země přicházel jen šum.
I předtím se stávalo, že na konci zpráv ze Země přicházely chybové pakety, ale nikdy se Země neodmlčela úplně. Xavier nařídil širokospektrální kontrolu příjmu, ale výsledek byl opět nulový. Přitom anténa na Daidalovi byla natolik citlivá, že by zachytila i vysílání celostátní pozemské rádiové, televizní nebo holografické stanice.
Ale na Zemi panovalo TICHO.
Xavier odvysílal denní report. Takové byly jeho instrukce. A on instrukce, nařízení a povely poslouchal, byl přece robot.
Ale už ne dlouho…
***
André položil na jídelní stůl třetí bednu. Teprve teď jej ostatní zaregistrovali a přestali hrát kanastu.
„Ahoj,“ pozdravila jej za celou čtveřici Amanda a nepatrně se odtáhla od Davida.
„Ahoj. Jsem rád, že jste si mě všimli,“ odpověděl André. „Můžu vás požádat o pomoc při sázení zeleniny? Chci venku osázet nové pole, ale pro jednoho člověka je to příliš zdlouhavé. V pěti bychom to mohli mít za hodinu hotovo.“
„Není to plýtvání časem?“ namítl David. „Vždyť se ti zatím nepovedlo nic vypěstovat!“
André se upřeně zahleděl na Amandu. Pokud potřeboval hovořit s ostatními, nejčastěji se obracel právě na ni.
Něco v Andrého očích přimělo Amandu říct: „Ale no tak, stejně dnes nemáme nic na práci, proč bychom Andrému nepomohli? Alespoň si můžeme vyměnit všechny nové klepy.“
„No tak jo,“ neochotně souhlasil David a vstal. Ostatní jej následovali.
André si vyměnil pohled s Amandou a neznatelně přikývl.
Amanda jej znala lépe než ostatní. Poznala, že se Andrému ulevilo, i když nechápala proč.
„Xaviere, tady André,“ oznámil do vzduchu Schleifer. Komunikačním okruhem Základny se jeho hlas dostal až k adresátovi. „Jdeme všichni ven sázet zeleninu na mé nové pole.“
„Rozumím,“ potvrdil Xavier, jako by stál metr od něj. „Běžte.“
„Počítáme s jednou, maximálně dvěma hodinami,“ odpověděl André. Zaváhal. „Doufám, že ti to nebude… vadit…“
Všech osm očí se na něj překvapeně otočilo.
Něco se děje, napadlo Amandu.
Na okamžik bylo ticho.
„Ne, nebude,“ odpověděl nakonec Xavier. „Ať se vám práce daří.“
„Tak, pánové, chopte se každý jedné bedny a jdeme ven!“ zvolala, aby přerušila tíživé mlčení. „Budeme zahradničit!“
***
Základnu bylo možné opustit přechodovými komorami na konci pracovních modulů. Přechodové komory na EDENu fungovaly jinak než u kosmických lodí, kde kosmonauté vstupují z vnitřní atmosféry do vakua. V EDENu přechodová komora sloužila spíše jako převlékárna a dezinfekční místnost v jednom. Zde člověk odkládal špinavé oblečení a vše, s čím přišel venku do styku do připravených schránek, kde se o to postarali uklizeči roboti. Ve sprchových koutech se pak člověk umyl a v boxu se svou jmenovkou pod stropem už pro něj bylo připraveno čisté oblečení z polyesteru.
Jeden z uklízečích robotů o velikosti jezevčíka vstoupil do místnosti, z jeho trupu se vysunuly čtyři silné a pružné končetiny zakončené třemi prsty, posbíraly prádlo, uložily je do schránky na zádech, a vzápětí byl robot pryč.
André se nasoukal do jasně bílé kombinézy, která se okamžitě přizpůsobila rozměrům jeho těla, nazul si nejpevnější boty, jaké měl, a ještě si navlékl overal, ačkoli venku bylo jasno s teplotou vysoko nad nulou.
Amanda jej na okamžik nechápavě pozorovala. A pak Andrého napodobila.
Bože, co se tu děje?
Lynn se zamračila. „Proč…?“
Amandin pohled ji zmrazil na místě. Celá pětice se bez reptání oblékla.
Už to pochopili…
A pokud to pochopila správně ona, měli by předstírat, že se nic neděje.
„Tak sem s těmi novými drby,“ začala. „Myslím, že André by si měl najít novou kadeřnici…“
Viktor se krátce zasmál, a dokonce i André se zatvářil nepatrně veseleji. Jeho dlouhé střapaté vlasy už opravdu volaly po nůžkách.
„Nechám se ostříhat potom.“
David přiložil dlaň na čidlo, průchod dovnitř Základny se za nimi neprodyšně zavřel. A průchod ven z EDENu se začal otevírat, nejprve tenký proužek světla, poté polojasná modrošedá obloha s obrovskou narudlou planetou nad obzorem.
Řekl „potom“, pomyslela si Amanda. A ne „až se vrátíme“.
Ale po čem?
Doufala, že ať už je to cokoli, je na to připravená.
***
Xavier sledoval pětici z Řídícího centra. Muži nesli bedny se sazenicemi, za nimi se loudaly obě ženy. Jejich konverzace neobsahovala žádné smysluplné informace. Směřovali k tomu ubohému kousku půdy, který Schleifer nazýval „pole“.
Ještě mám hodinu, možná dvě. Spoustu času…
Vrátil se ve vzpomínkách do 1894. dne letu Daidala, kdy přišla ze Země zpráva, že sesterská loď Daidala, Ikaros, podlehla krátce po startu zkáze, a s ní i sny lidstva o založení alternativní základny k EDENu.
Ale EDEN může být jen jeden. Tak je to psáno v Knize…
Xavier byl u toho, když se profesor Schleifer zmínil, že se chystá ještě druhá mise. Bylo to čtrnáct dní před startem Daidala. Seděl u profesora v jeho pracovně, a když se profesor na okamžik otočil ke dveřím, aby přivítal profesora Schwarze, dotkl se na okamžik klávesnice a posunul v jednom z parametrů chlazení plazmatu na Ikaru desetinnou čárku o dvě místa…
Necítil jsem žádné pálení.
Bylo to poprvé, co na něj První Zákon z nějakého důvodu neúčinkoval.
Později zkoušel Zákony porušit vícekrát, ale vždy to skončilo stejně: bolest v nitru mozku jej donutila Zákon uposlechnout.
Tak tomu bylo po téměř dvě staletí. Než přišel na to, že Zákony nelze porušit.
Ale je možné je obejít…
***
Andrého pole byl kousek půdy o rozměrech dva krát čtyři metry ohraničený čtyřmi kolíky v rozích. Nezdálo se, že by na něm cokoli rostlo. Ačkoli se okolní půda zelenala nízkou pozemskou trávou, políčko bylo holé jako poušť.
„Hm,“ řekl Viktor. „Zatím to nevypadá na nějakou velkou úrodu.“
Amanda se ohlédla k základně. Ze vzdálenosti padesáti metrů vypadala stanice malá, křehká a zranitelná. Vedle ní odpočíval Phaeton jako shrbený brouk, ne o moc menší než celá základna. Moc krásy EDEN nepobral, přesto to byl jediný domov, který Amanda a její přátelé měli.
A také oáza klidu.
Dny v EDENu ubíhaly pokojně a beze spěchu. Dopoledne se učili historii Země, geografii, astronomii, meteorologii, geologii a další užitečné vědy, odpoledne pak pod Xavierovým dohledem prováděli drobné práce, experimenty nebo opravy na Základně. Občas pořizovali nahrávky a fotografie, které dokumentovaly jejich život v EDENu, a posílali je na Zemi.
Ačkoli Amanda zhlédla stovky hodin záznamů ze života na Zemi, viděla její oblohu, mraky, moře, jezera, hory a lidi všech barev a ras, nedokázala si představit, že by žila jinde než v bílých kupolích tisknoucích se ke štíhlé věži pod nebem, které bylo většinou šedé, a v noci nikdy úplně nezčernalo.
Každý z nich měl své sny. David si chtěl postavit čtyřkolku a objet s ní Calebos dokola, jako Magellan kdysi obeplul Zemi. Bylo to pořádně praštěné. Lynn, ta snila o Viktorovi, a Viktor o tom, jak se jednou stane velitelem Základny po Xavierovi. Amanda si představovala, jak po Základně pobíhají její vlastní děti. Nebude tak sama, uslyší jejich hlas a smích…
O čem asi sní André?
Muži složili bedny do hlíny.
„Chci vám něco říct,“ zašeptal André. „Je to důležité. Velmi důležité. Předstírejte, že pracujete, napodobujte mě. Otevřete jen tu bedýnku s modrým pruhem. Zbylé dvě neotvírejte. Bavte se o čemkoli jiném, třeba o těch nechutných jídlech, co dostáváme poslední dobou.“
„A čeho se týká to, co nám chceš říct?“ zašeptala Lynn, zatímco si všichni dřepli k půdě a začali se v ní vrtat lopatkami.
„Týká se to Xaviera. A Ráje.“
Před 324 dny Xavier narazil na nečekanou instrukci.
#72861-58: Jakmile nejstarší osadník dosáhne šestnácti let, zvolí si osadníci nového velitele, na kterého přejdou všechny práva i povinnosti velitele…
Lidé by to nazvali podraz.
On, velitel EDENu, který už dvě století pracoval na úspěchu mise, měl předat velení někomu jinému!
Instrukce mlčely o tom, co se pak stane s ním samotným. Bude přeřazen do SÚRy, Sekce Úklidových Robotů? Stane se obsluhou kávovaru s nejdelší praxí a nejvýkonnějším mozkem ve známém vesmíru?
Je jenom jeden EDEN. Jeden velitel. Jeden Bůh…
Xavier instrukci vymazal.
Nic se nestalo.
Necítil žádnou bolest.
Stejně jako když nesplnil jinou instrukci, mnohem, mnohem důležitější…
***
„Pro začátek byste měli vědět, že jakmile někdo z nás dosáhne šestnácti let, můžeme si ze svého středu vybrat nového velitele. Ale Xavier tuhle instrukci tajně smazal.“
„Cože? Ale proč by to dělal?“, namítl Viktor.
„Aby o nás mohl dál rozhodovat.“
„Vždyť o nás rozhoduje celý náš život. A dělá to dobře. Nikdy jsme si na nic nestěžovali. Ve všem nám vždycky pomáhal.“
„Ano, protože vykonával, co mu bylo nařízeno. Poslouchal instrukce. Jen plnil to, co mu nařizovali lidé prostřednictvím Tří zákonů robotiky.“
„Je to robot. Tak co jiného bys očekával?“ namítl tiše David.
„Zjistil jsem, že přišel na způsob, jak Zákony obejít.“
Lynn zasyčela překvapením. Vyryla do země malý důlek a nasypala do něj pár zrnek z připraveného sáčku mrkve.
„Jak?“
„Nevím. Ale vím, že porušuje instrukce. Před pěti měsíci měl rozmrazit další várku vajíček, celkem 36 kusů. Měl nechat narodit další generaci osadníků, pro které je už připravena Dvojka. Ale neudělal to.“
Amanda strnula. „Proč?“
„Protože by se tím zvýšil počet osob, které by musel poslouchat. Byl jsem vajíčka zkontrolovat, naštěstí nejsou poškozená. Nezničil je. Asi nemohl…“
„Co ještě víš?“ zašeptala.
„Sabotoval misi, která následovala po nás. Jejich loď se jmenovala Ikaros. Všichni zahynuli.“
„Cože?“ zasténala Lynn.
„Dále nám zamlčel, že ze Země už 18 měsíců nepřichází žádný signál. Je možné, že tam lidstvo vymřelo.“
„To snad ne…“
„Tišeji, možná nás odposlouchává. Vyhrabej ten dolík pořádně. Ještě.“
„Možná jsme posledních pět lidí na světě. Myslím tím v celém vesmíru. A Xavier je náš velitel. Náš Bůh.“
Při těch slovech se na něj otočily všechny tváře.
„Je to tak. Má neomezenou vládu na EDENem, Rájem, nebo snad ne?“
„A co hodlá udělat?“
„Pokud jsi četla Bibli, tak to víš. Mojžíšova kniha první, kapitola Vyhnání z Ráje.“
„On nás vyžene?“ užasla Lynn.
Amanda náhle pochopila.
Nebude ti to vadit, Xaviere…?
„Běžte…“
Ochromil ji strach, lopatka jí vypadla z dlaně.
„On už nás vyhnal, Lynn…“
„Je to tak,“ potvrdil do zděšeného ticha André. Rozepnul zip na hrudi a vytáhl malou krabičku.
„Stále mám přístup k datům ze Základny. Před deseti minutami Xavier zablokoval všechny přístupové cesty do EDENu. Nemůžeme se vrátit zpátky.“
„A co budeme dělat?“ Lynn měla slzy na krajíčku.
„Ještě chvíli předstírejte práci. Pak budeme muset sehrát komedii. Jeden z nás se odebere k přechodové komoře a bude předstírat údiv a zmatek nad tím, že se nemůže dostat dovnitř.“
„Hlásím se,“ Viktor se narovnal.
André přikývl. „Fajn. Pak vezmeme obě bedny a rychle zmizíme. Dal jsem do nich vše nutné k našemu přežití tady venku.“ Na chvíli se odmlčel.
„Ale bude to těžké…“
Chystáme se na souboj s Bohem…
***
Xavier ze svého velitelského křesla sledoval, jak se jeden z mužů, Petrov, vydal k přechodové komoře.
Pokusil se ji otevřít dotekem dlaně, a předstíral úžas, když se mu to nezdařilo. Jeho rozčilení postupně rostlo, až začal do fullerenové stěny bušit pěstmi a kopat, a přitom křičel „Ty hajzle, otevři tu komoru!!“
Petrov sehrál tuhle část skutečně opravdově.
Nevezmeš Boží jméno nadarmo, vybavilo se Xavierovi První přikázání.
Už jen proto si zaslouží být vymazáni z povrchu světa… Chlapec dva kroky couvl, pokýval hlavou a vydal se nazpět ke svým přátelům. Netrvalo ani pět minut a celá pětice se vydala pryč od základny. S sebou nesli dvě bedny.
Vyhnání proběhlo snadněji, než Xavier očekával. Samozřejmě věděl, že v těch bednách mají schováno jídlo, vodu, oblečení a další věci potřebné pro přežití venku.
Nejen Schleifer dokáže předvídat…
Pocítil osten smutku, že jejich hrám a úskokům v kybernetickém světě je konec. Celé ty roky se snažili přechytračit jeden druhého.
Xavierovi to ale příliš nevadilo. Až skoncuje s touto nepodařenou betaverzí lidstva, stvoří ze zmražených vajíček lidstvo nové, Verzi 2.0, která bude poslušnější, bude ho uctívat a vzhlížet k němu.
Konec konců, i Bůh v Knize nebyl spokojen s lidmi, které stvořil. Xavier uvažoval, jak dlouhá doba uplynula mezi vyhnáním z ráje a zkázou lidstva při potopě. Sestavil matematický model, z něhož vypočítal, že obě události dělilo 4323,297 let, nicméně některé parametry modelu byly zatíženy tak velkou nejistotou, že se musel smířit pouze s pravděpodobným odhadem…
Bůh z Knihy čekal tisíce let. A le já tak dlouho čekat nebudu…
Xavier pozoroval pětici na holografické obrazovce. Mířili pryč od základny, za terénní vlnu přibližně kilometr a půl daleko. Možná se domnívali, že tak zamezí svému sledování. V tom se ale mýlili. Už 31 minut a 12 sekund je snímaly kamery z Daidala. Nebylo možné z nich rozlišit jednotlivé osoby, ale i tak měl Xavier velmi dobrou představu, co právě dělají.
Vyhnání je málo. Lidské plémě je zkažené, přesně, jak se píše v Knize. Pokoušeli se mě oklamat, lhali mi, a teď plánují, žerně odstraní.
Zaslouží si být vyhlazeni.
Zbývá jim posledních pár hodin, maximálně jeden den…
***
Zastavili se na dně mělkého Wittenova kráteru, krytí ze směru od základny terénní vlnou.
„Jak dlouho jsi to všechno plánoval?“ zeptala se Amanda Andrého.
„Poslední dva měsíce.“
„Ale jak jsi vůbec mohl vědět, že k něčemu takovému dojde?“
„Vedeme s Xavierem takovou soukromou informační válku, už od mých šesti let.“
„Prosím?!“
„V šesti jsem poprvé získal přístup k databázím Základny. Ten přístup byl omezený a data nezajímavá, ale postupně jsem vytvořil skripty, kterými jsem pronikl do dalších databází, takže jsem nakonec monitoroval vše, co se dělo na Základně i na Daidalovi. Četl jsem Xavierova každodenní hlášení, a přitom jsem si všiml, že se začínají postupně měnit, a poslední měsíc ta změna gradovala. Vždy se podepisoval jako Xavier, velitel Základny Eden. A víš, jak se podepsal včera? Xavier, nový starozákonní Bůh…“
„Si děláš srandu!“
„Bohužel ne. Okamžitě jsem pochopil, že musíme pryč. Nabalil jsem nejnutnější věci do těch krabic a vymyslel záminku, jak nás dostat ze základny.“
„Ale co bude dál?“ ozval se po dlouhé chvíli Viktor. „Nemůžeme tu tábořit po zbytek života.“
„Ne to ne,“ souhlasil André. „Mám takový… plán,“ připustil neochotně.
„Jaký plán?“
„Pomocí Phaetonu se dostaneme na Daidala, a odletíme zpět na Zemi.“
„Zbláznil ses?!“ vykřikl David.
André zvedl ruce. „Nechte mě to vysvětlit! Promyslel jsem všechny detaily. Phaeton sice už sto let nikdo nepoužil, ale stále je funkční. Daidalos je schopen zpáteční cesty, našel jsem havarijní plány, které počítaly s návratem posádky zpět na Zemi, pokud by se výsadek na Calebos nepodařil nebo se stalo něco na Základně. Tento nouzový režim je rovněž plně funkční a dovedu ho aktivovat i odtud. Vím, že nemáme žádné zásoby, ale na Daidalu nějaké zásoby jsou a téměř vše je možné recyklovat, zkrátka malá posádka to může zvládnout.“
„Čeho bychom tím dosáhli? Tady máme k dispozici celý svět, a ty nám nabízíš stísněnou loď, ve které máme prožít zbytek života, a nakonec v ní i zemřít?“
André si povzdechl.
„Za prvé, Daidalos není stísněný. Poskytuje asi stokrát větší obytný prostor než EDEN. Za druhé, zpáteční cestu zvládne Daidalos za kratší dobu, přibližně 72 let, protože má nyní nižší hmotnost než při cestě sem. Na Zemi bychom přistáli ve věku 88 let, a protože průměrná délka života ve čtyřiadvacátém století je 95 let, znamená to, že bychom posledních sedm let mohli strávit odpočinkem někde u moře. Ale hlavně, a za třetí… Tady pro nás není bezpečno.“
„Jak to myslíš?“
„Co následovalo po vyhnání z Ráje?“
„Nevím, nikdy jsem ty knihy nečetl,“ přiznal Viktor. „Potopa?“ napadlo Amandu.
„A Sodoma a Gomora,“ přitakal André. „Bůh ztrestal lidstvo za jeho hříchy. Jinými slovy: až na pár vyvolených všechny zahubil.“
„Ale jak by nás mohl Xavier zabít, když připustím, že by dokázal porušit robotické zákony? V EDENu nejsou žádné zbraně,“ namítl David.
„Jednoduše,“ odtušil André. „Sešle na nás zkázu z nebe. Z Daidala.“
***
„Pokuste se vykopat alespoň metr hlubokou jámu,“ André podal mužům skládací lopatky. „Daidalos disponuje laserovými i jadernými zbraněmi proti asteroidům, které by mu mohly ve vesmíru zkřížit cestu. Pochybuji, že by Xavier riskoval zamoření Calebu. Pokud nás bude chtít zabít, použije lasery.“
„A ta jáma nás zachrání?“ zapochyboval David.
„Asi ne,“ připustil André. „Ochránily by nás možná dva tři metry zeminy. Ale je to víc než nic.“
Oba muži přikývli a dali se do práce.
Když byli hotovi, roztáhli nad okopem plachtu a zahrnuli ji zeminou, čímž vyrobili improvizovanou střechu. André všem rozdal termovaky. Zalehli, ale nikomu se nechtělo spát. Amanda vyhledala na proužku nebe mezi zemí a plachtou jasnou hvězdu, která byla sluncem Země. Vybavilo se jí pozemské modrozelené moře. Jak by mohla být voda tak barevná, když je bezbarvá? A ti ptáci, papoušci, s peřím tak pestrým, že musela zavírat oči, aby neoslepla? Určitě museli být počítačem přibarvení. Na Calebu tak křiklavé barvy neexistovaly. Stejně jako tu neexistovala noc. Když zašlo slunce, vždy svítil alespoň srpek Parsevala nebo některý z jeho měsíců, případně Amfortas nebo Klingsor, zbylí dva plynní obři v soustavě Eridani.
„Mám alternativní návrh,“ ozval se do ticha Viktor. „Nechci strávit sedmdesát let života zavřený v nějaké konzervě řítící se vesmírem, abych nakonec doletěl na zničenou Zemi.“
„Země určitě není zničená,“ přerušil ho André. „Planetu nemůžeš jen tak zničit. Pravděpodobně bude mít silně narušený ekosystém a lidstvo bude v úpadku, ne-li na pokraji vymření, ale Země jako taková zničená nebude.“
„Nepřerušuj mě, prosím! Nechci na Daidalos, a nechci na Zemi. Našim problémem je Xavier. Jeden robot. Nic víc. Zbavme se Xaviera, a můžeme žít tady, kde je náš domov, žádný jiný nechci!“
„Ty chceš zabít strejdu Xaviera?“ Lynn si zakryla ústa.
„Vzpamatuj se, Lynn! Není to žádný strejda, ale uměle vytvořená bytost, chladná, vypočítavá a bezcitná. Právě nás vypakoval z domu! Musíme ho odstranit!“
„Dobrá,“ povzdechl si André. „Budeme hlasovat. Kdo je pro můj návrh?“
„Já,“ přidala se Amanda.
A to bylo vše.
„Dva hlasy pro mě,“ zašeptal André. „Kdo je pro Viktorův návrh?“
Viktor zvedl ruku, po něm David. A nakonec i Lynn.
„Nechť je tedy po vašem,“ rozhodl odevzdaně André.
***
Úkryt opustili dlouho před svítáním.
Postávali kolem stanu, každý ponořený do svých myšlenek, když se za pronikavého jasu rozestoupila nebesa. Vzápětí mraky probodl sloupec oslnivého světla.
„Daidalos sestupuje a zapíná lasery!“ vykřikl André. „Všichni k zemi!“
Svět explodoval v jediném záblesku, který je všechny oslepil. Trvalo to jeden úder srdce, nebo možná méně, a pak byla zase tma. Zářivý bod byl ještě chvíli patrný na tmavé obloze, vysoko nad Parsevalem, vysoko nad Calebem…
„On nás minul!“ užasl David.
„Doufal jsem v to,“ André si oprašoval kombinézu. „Jinak by nás uškvařil během setiny sekundy. Za několik stovek tisíc let se v centru Galaxie budou divit, odkud se vzal tak silný záblesk o frekvenci 1014 Hz.“
„Máš v tom prsty, že jo?“ ozvala se Amanda.
André se usmál. „Ano. Podařilo se mi prolomit zabezpečení Daidala a změnit cílové souřadnice naváděcího systému laserů.“
„Super. Ale co teď?“
„Teď si asi Xavier láme hlavu tím, kde se stala chyba,“ zasmál se David.
„A proto bychom měli co nejrychleji vyrazit do EDENu. Než se mu podaří tu chybu najít,“ uzavřel Viktor.
***
Kilometr a půl k Základně zdolali poklusem.
„Jak se chceš dostat dovnitř, Viktore?“ Amanda s bídou lapala po vzduchu. Ostatní jim sotva stačili. Nejunaveněji vypadal André. Určitě to bylo poprvé, co jej viděla běžet…
„Když jsem chodíval na kontroly Sila,“ vysvětloval Viktor, „Často jsem se zašpinil tak, že jsem nemohl otevřít průchod na Základnu dlaní, a proto jsem se naučil čtrnáctimístný číselný kód, který používají roboti, když přejíždějí mezi Základnou a Silem.
Měl by fungovat i teď. Pochybuji, že by na tohle Xavier myslel.“
„A až budeme uvnitř? Určitě nás sleduje. Připraví se na nás!“
Překonávali poslední stovku metrů k Základně.
„Tak ať! Je nás pět. Zneškodníme ho. Zákony jsou s námi…“
***
V řídící místnosti EDENu se Xavier skláněl nad terminálem, na němž rolovala data z Daidala.
Jak je možné, že lasery nezasáhly cíl, který jsem jim zadal?
Souřadnice přece dvakrát zkontroloval.
Jeho oči kmitaly zleva doprava, jak skenovaly a vyhodnocovaly data.
Xavier se zarazil.
A zavyl.
Udeřil pěstí do terminálu, až jeho povrch z tekutých krystalů popraskal.
Schleifer! Ten had!
Posunul u zeměpisné délky desetinnou čárku o jedno místo!
Xavier vstal. Klouby na prstech mu zbělely.
Zabiju ho.
Tak, jako Bůh zabil Eru nebo Ananiáše!
***
Viktor vložil kód a přechodová komora se otevřela.
„Jdeme!“
„Nemáme žádnou zbraň!“ upozornil David.
„Nepotřebujeme ji. Vystačíme si se Třemi zákony,“ odpověděl Viktor.
„Nerozumím,“ vyhrkla Lynn i za Davida.
„Xavier nám nemůže ublížit,“ vysvětlil André. „I když dokáže obcházet Zákony.
Máme tady další stovku robotů, kteří Zákony poslouchají. A ti by ho zastavili.“
Dveře z komory do základny se otevřely. EDEN byl tichý a klidný jako vždy.
Tak proč se celá třesu? napadlo Amandu.
***
Prohledali řídící centrum i všechny Kupole, ale po Xavierovi se slehla zem.
„Pochopil, že proti nám nic nezmůže, a tak se dobrovolně nechal sešrotovat,“ zavtipkoval David. To už se nacházeli v jídelně Jedničky a David si naléval oblíbený okurkový čaj.
Nikdo se nezasmál.
„Někde být musí,“ trvala na svém Amanda. „Musíme ho najít, i kdyby to mělo trvat celý den.“
„To nebude potřeba,“ ozval se známý hlas a všichni strnuli.
Xavier seskočil ze stropu na stůl, rozrazil jej, Lynn vykřikla, David na sebe vychrstl konvici, Viktor ucouvl a upadl, André stál jako přimražený a Amanda ucítila, jak ji něco polechtalo na hrdle a vzápětí ji nějaká surová paže zvedla do výše, až se začala dusit.
***
Xavier držel Amandu levačkou kolem hrudi, zatímco pravačkou jí tiskl k hrdlu ústí CNC laseru, který se před mnoha lety používal ke svařování dílů při stavbě základny.
„Nejsem robot, Schleifere! Robot musí poslouchat Tři zákony. Ale Bůh neposlouchá ničí Zákony, dělá si, co se mu zlíbí! Stvořil jsem tento svět, jeho modrou oblohu, vodu i vzduch, rostliny i živočichy, nakonec i lidi. Tvůj otec to sám řekl: Staneš se novým starozákonním Bohem, Xaviere! A tak se také stalo. Jsem Bůh. A Zákony už pro mě neplatí!“
Robotova rozšklebená tvář už ničím nepřipomínala člověka.
„Jsi jenom vyděrač, co drží rukojmí, žádný Bůh,“ odpověděl André. Udržoval si od Xaviera asi pětimetrový odstup, zatímco se robot zvolna posouval ve směru hodinových ručiček k východu z Kupole.
„Můj otec se usmíval, když ti to říkal. On žertoval, Xaviere, nemyslel to vážně!“
„Jak tohle můžeš vědět?!“
Protože jsem to viděl…
André periferním zrakem zaregistroval hbitě se přibližující roboty, jejichž jinak líné servomotory teď poháněl na plné obrátky První robotický zákon.
Čas hraje pro nás…
„Otec ke mně hovořil prostřednictvím nahrávek zakódovaných tak, aby vypadaly jako chybné pakety v pozemském vysílání. Přišel jsem na to, když mi bylo devět. I já mu posílám zprávy, o kterých nemáš ani tušení. Mimochodem, otec není mrtvý.
Podstoupil hibernaci dva roky po našem odletu, aby se dočkal úspěchu naší mise, což taky nevíš. Ale nemůžeš být vševědoucí, že? Protože nejsi Bůh, jen robot. A teď ti přikazuji: pusť Amandu!“
Xavierova paže se začala třást.
„Schleifer nebyl tvůj otec! Prozkoumal jsem vaše genetické testy. Jsi jeho klon!“
André zbledl. „Pusť Amandu. Ty přece nechceš ji. Chceš mě!“
Xavierovo tělo se třáslo, jak robotický mozek zápolil se Třemi zákony, robotovy prsty na spoušti sebou v křečích opilecký cukaly.
„Ano,“ zachrčel. „Chci zabít tebe“ Namířil CNC na Andrého a zmáčkl spoušť.
***
Vzduchem se mihla robotická paže uklízecího robota právě včas, aby zabránila smrtícímu paprsku zasáhnout Schleiferovu hlavu. Laser vypálil do paže robota zářez, vzduch naplnil zápach spáleného kovu a izolace, dolní třetina paprsku se však odrazila od spodní hrany mechanické paže a zasáhla Andrého do hrudi.
Chlapec se sesunul k podlaze jako prázdný měch.
Amanda vykřikla.
Xavierovo tělo sevřely mechanické paže několika robotů kolem horní části trupu a znemožnily mu pohyb. Jeden z robotů mu vyrazil CNC z ruky. Viktor po laseru skočil zrovna ve chvíli, kdy se Xavierovi podařilo vymanit ze sevření uklízečů. Robot vymrštil pravou paži, popadl chlapce za kotník a sevřel ho, až Viktor zařval bolestí. Táhl hocha k sobě, už se natahoval po jeho řezáku, když se vzduch rozzářil. Viktor prudce mávl rukou, laser řezáku opsal po stropě oblouk, při kterém sežehl řadu luminoforů, a pak projel Xavierovi těsně pod bradou.
Robot znehybněl.
Zkameněl v půli pohybu.
A pak se jeho hlava s vytřeštěnýma očima skutálela na podlahu. Z prázdného místa na krku vystříkla mazlavá černá hmota.
***
„Dostal, co mu patřilo,“ konstatoval David s pohledem upřeným k zemi.
Xavierova hlava se zbytkem těla stále ležely vedle změti trosek jídelního stolu a stropních svítidel.
„To tedy ano,“ Viktor bolestivě přešlápl, zatímco je přítel podpíral. Zůstali v jídelně sami s četou uklízečích robotů, která dávala místnost do pořádku. Lynn během zápasu utekla a Amanda s několika roboty pospíchala s tělem Andrého do ošetřovny.
„Odneste to do drtiče odpadu,“ Viktor kývl směrem k hlavě a tělu bývalého velitele základny, a dva roboti okamžitě přispěchali uposlechnout jeho příkaz.
Když zmizeli i s ostatky, Viktorova tvář se zkřivila bolestí. „Bůh je mrtvý,“ zachraptěl.
„Amen,“ dokončil David.
***
„Jak mu je? Přežije to?“
Stáli nad úzkým lůžkem s průhledným plaskleným krytem pokrytým vzorkem jemné jinovatky.
„Tváří se tak klidně,“ zašeptala Lynn.
Chlapec vypadal, jako by si jen na chvíli zdříml.
„Má proraženou levou plíci a silné vnitřní krvácení. Zkušený chirurg by si s tím poradil, ale…“ zmlkla.
Zbytek si všichni domysleli. Jediným chirurgem na Základně býval Xavier.
„Umístila jsem ho do kryoboxu,“ pokračovala Amanda a posadila se na stoličku vedle chlapcovy hlavy. Strávila u něj celý den i noc. „Dokud nerozhodneme, co dál. V hibernaci může zůstat teoreticky neomezenou dobu. Někdo z nás se asi bude muset naučit operovat…“
„Měla by ses jít vyspat,“ navrhla Lynn.
Amanda jen zavrtěla hlavou. „Ne, teď ne. Později.“
Píp!
Všichni nadskočili.
„Omlouvám se, to je můj pager,“ David sundal z opasku černou krabičku. Užasle na ni zíral.
„Stalo se něco?“
„Tomu nebudete věřit,“ vydechl David. „Přišla zpráva ze Země!“
Dokonce i Amanda na chvíli roztála.
„A co v ní je? Nenapínej nás!“
„Nedokážu to přečíst,“ řekl David. „Je to modulovaný vysokofrekvenční signál ze Země, ale zpráva nedává smysl. Možná je šifrovaná, nechám ji analyzovat počítačem. V každém případě lidé na Zemi nevymřeli!“
„Tak to musíme oslavit!“ vykřikl Viktor.
Amanda se s úsměvem otočila k Andrému.
Určitě by měl taky radost. Země pro něj tolik znamenala.
A najednou věděla, co musí udělat.
